Syrské války
1. Ptolemaios II. x Antiochos I., který se snažil rozšířit své impérium v Sýrii a Anatolii. První syrská válka byla vítězstvím
Ptolemaia. Podle Aristeova dopisu Septuaginta vznikla během panování Ptolemaia II.
2. Antiochos II. nastoupil v roce 261 př.n.l. a začal novou válku s cílem získat Sýrii. Válka byla uzavřena kolem 253 př.n.l.
manželstvím Antiocha s Ptolemaiovou dcerou Bereníké.
3. Třetí syrská válka začala jednou z mnoha nástupnických krizí, které sužovaly helénistické státy. Bereníké se synem byli zabiti.
Ptolemaios III. vyhlásil válku Seleukovi II. v 246 př. n. l. Výměnou za mír získal v roce 241 př.n.l. Ptolemaios III. nová území na
severním pobřeží Sýrie, včetně Seleukeie Pierie, přístavu Antiochie. Po svém velkém vítězství odešel do Jeruzaléma a
obětoval tam podle židovského zvyku. Onias II. podporoval stranu Seleukovců, protože snad udržoval kontakty s velkou
židovskou komunitou v Babylonu, a proto nechtěl platit poplatky Ptolemaiovi. Když se Ptolemaios vrátil jako vítěz a Judea
zůstala v rukou, jmenoval proto jeho synovce Josefa z rodu Tobiadovců výběrčím daní.
4. Antiochos III. se obrátil k Sýrii a Egyptu. V létě 217 př.n.l. Ptolemaios IV. porazil Antiocha III. v bitvě Rafie. Velké množství
Židů bylo toho názoru, že seleukovská vláda by měla být upřednostňována před egyptskou, protože v posledních letech
Judea vážně pociťovala zdanění Tobiadovci.
5. Antiochos III. podnikl druhou invazi do Sýrie. Po krátkém neúspěchu v Gaze zasadil Ptolemaiovi V. v bitvě u Pania poblíž ústí
řeky Jordán drtivou porážku.
6. V roce 170 př.n.l. dva regenti mladého krále Egypta Ptolemaia VI. vyhlásili válku Antiochovi IV. Ten napadl Egypt.
• Ptolemaios VI. byl následován jeho synem Ptolemaiem VII. Ale Ptolemaios VIII. zabil svého mladého synovce a nastoupil na
trůn. Po jeho smrti v roce 116 př.n.l. zanechal království své manželce Kleopatře III. a jejich synovi Ptolemaiovi IX. Mladý král
byl vyhnán svou matkou v roce 107 př.n.l. a ona vládla společně s mladším synem Ptolemaiem X. V 88 př.n.l. se Ptolemaios IX.
znovu vrátil na trůn a udržel ho až do své smrti 80 př.n.l. Syn Ptolemaios XI. byl po 11 dnech vlády následován nevlastním
bratrem Ptolemaiem XII.
Chanuka (ne 22. 12. 2019 – po 30. 12. 2019)
„Stal se tam velký zázrak.“
Povstání Makabejců probíhalo od 175 do 140 př.n.l.
Vzpoura Židů proti Seleukovcům a vnitřní konflikt
tradicionalistů proti helénistům. Povstání vedl Juda
Makabejský. 25. kislevu 164 př.n.l. byl očištěn chrám a
byla založena Chanuka. Po Judově smrti v bitvě roku 160
se stal velitelem jeho bratr Jonatán. Jonatán pomáhal
Alexandrovi Balasovi ve válce s Démétriem I. Alexandr mu
za to udělil titul nejvyššího kněze a guvernéra Judeje.
Démétrios II. potvrdil Jonatánovi tituly, které obdržel od
Alexandra. Balasův generál Diodotos a uzurpátor dal
Jonatána zabít, bál se jeho vzestupu. Jonatána následoval
jeho bratr Šimon. V roce 142 př.n.l. Šimon získal uznání od
Démétria II. jako dík za pomoc v bojích proti Diodotovi.
• „8 Kozel se velice vzmohl. Když byl na
vrcholu moci, zlomil se ten velký roh a
místo něho vyrostly čtyři nápadné rohy
do čtyř nebeských větrů.
• 9 Z jednoho z nich vyrazil jeden maličký
roh, který se velmi vzmáhal na jih a na
východ i k nádherné zemi .
• 10 Vzmohl se tak, že sahal až k
nebeskému zástupu, srazil na zem část
toho zástupu, totiž hvězd, a rozšlapal je.
• 11 Vypjal se až k veliteli toho zástupu,
zrušil každodenní oběť a rozvrátil
příbytek svatyně…
• 8:25 Obezřetně a se zdarem bude jeho
ruka lstivě jednat; ve svém srdci se
bude vypínat, nerušeně uvrhne do
zkázy mnohé. Postaví se proti Veliteli
velitelů, avšak bude zlomen bez zásahu
ruky.“
Hasmonejci
• Jan Hyrkános I. (135 – 104 př. n. l.) – Po otci převzal titul nejvyššího kněze a hodnost etnarchy. Nikdy se neprohlásil králem, protože Židé věřili,
že jediným králem Izraele by měl být pouze Davidův potomek v přímé linii. Antiochos VII. zboural roku 134 Jeruzalémské zdi a učinil Hyrkána,
který nedávno převzal vedení, svým vazalem. V roce 132 př.n.l. obnovil spojenectví s římskou republikou a získal výměnou tří měst zákaz vstupu
pro vojáky Antiocha VII. do Judeje. Potlačil pro-syrskou vzpouru židovského generála, který zabil jeho otce a pokračoval ve válce nejprve
proti Antiochovi VII., pak proti Seleukovi V. Vybudoval žoldnéřskou armádu. 113 př. n. l. dobyl Samařsko, zbořil město i chrám, dobyl část
Edómu, obyvatele dobytých území donutil konvertovat k judaismu. Diplomatické kontakty. Začal razit své vlastní mince. Ke konci své vlády stál
před mnoha vnitřními neshodami mezi farizeji a saduceji.
• Aristobúlos I. (104 – 103 př. n. l.) Nemilosrdně pronásledoval farizeje.
• Alexandr Jannajos (103 – 76 př. n. l.) – korunoval se králem. Na začátku jeho vlády se konala válka mezi Jannajem a Ptolemaiem IX.,
Ptolemaiem X. a Kleopatrou III. Byl podporován Kleopatrou III., pravděpodobně kvůli přítomnosti dvou židovských velitelů v egyptské armádě.
Spory mezi saduceji a farizeji vedly k povstání farizeů proti vládě 95 př. n. l. Farizeové chtěli ukončit souběžný výkon kněžské a královské moci.
Když Jannaj odmítl, vypukla občanská válka. Farizeové se spojili dokonce se Seleukovcem Démétriem III. Nicméně, povstalci nakonec rozhodli,
že bude lepší pro zemi být ovládán krutým krajanem než Seleukovcem, a připojili se k Alexandrovi, který nakonec triumfoval. Za ukřižování asi
800 svých protivníků farizeů podél jeruzalémských hradeb je Alexandr vzpomínán jako krvežíznivý a krutý tyran. Oblíbená manželka Salómé
Alexandra (Šlomcijon) (76-67). Zatímco Alexandr upřednostňoval saduceje, Salome a Hyrkános II. farizeje.
• Jan Hyrkános II. (76 - 67, 63 – 40 př. n. l.) a Aristobúlos II. (66 – 63 př. n. l.). Jejich boj o nástupnictví si vyžádal zásah Gnaea Pompeia Magna,
který dobyl Judeu v roce 63 př.n.l. Nakonec se rozhodl podpořit Hyrkána II., protože věřil, že starší a slabší bratr je pro republiku spolehlivějším
spojencem. Aristobúlos se zpočátku zavřel v pevnosti Alexandrium, ale když Římané poslali legie, vzdal se a předal Jeruzalém. Protože mnoho
jeho následovníků nechtělo otevřít městské brány, Římané začali obléhat Jeruzalém, což poškodilo město i chrám. Aristobúlos byl se syny
poslán do Říma jako vězeň; Hyrkános opět převzal roli velekněze, ale politická moc zůstala v rukou Římanů, jejichž zástupcem byl Antipater,
jmenovaný prokurátorem Judeje. Antipater zachránil C. J. Caesara v Alexandrii a stal se řím. místodržitelem Judska s právem vybírat daně. Syny
Fasaela a Heroda učinil guvernéry Jeruzaléma a Galilee. Pro-římská politika Antipatra vedla k jeho rostoucí nepopulárnosti mezi zbožnými, nehelenizovanými
Židy. Byl otráven. Aristobúlos II. byl otráven, prý plánoval vzpouru. Syn Alexandr popraven.
• V roce 47 př.n.l. Gaius Julius Caesar vrátil politickou moc Hyrkánovi a jmenoval jej etnarchou; v každém případě Antipater zůstal opravdovým
držitelem moci, V roce 40 př.n.l. království bylo napadeno Parthy, kteří zasáhli ve prospěch Antigona, syn Aristobúla II. Velitel Parthů
Barzafarnés pozval Hyrkána II. a Fasaela, bratra Herodova, aby vyjednali mír v jeho táboře, a navzdory Herodovu varování, oba přijali, byli vzati
do zajetí. Oba byli předáni Antigonovi, který Hyrkána zmrzačil tak, že nemohl dál vykonávat úřad velekněze. Poté byl poslán do Babylonu, kde
žil čtyři roky mezi babylonskými Židy, kteří s ním zacházeli s respektem.
• V roce 36 př.n.l., Herodes porazil Antigona s římskou pomocí a ten byl popraven M. Antoniem. Herodes pozval Hyrkána II. aby se vrátil do
Jeruzaléma, kde byl přijat s velkou úctou. Hyrkánovu neteř Mariamne, dceru Alexandry, si vzal Herodes za manželku. R. 37 př.n.l. byl Herodes
jmenován "králem Židů" římským senátem, Kleopatra a M. Antonius manželi, Antonius vládcem východu, Kleopatra měla věčné spory s
Herodem o území. Hyrkánova syna Aristobúla III. (53–36 př.n.l.) chtěla matka Alexandra (dcera Hyrkánova) mít veleknězem. Požádala Kleopatru
o pomoc Aristobúlovi III.– Herodes ho údajně nechal utopit a veleknězem ustanovil sádokovce Ananela, nadále sám dosazoval velekněze ze tří
rodin.
Herodes Veliký (73 – 4 př. n. l.)
• Římský senát ho jmenoval Židovským králem (basileus) a v roce 36 př. n. l. vytlačil Antigona z Izraele. Herodes pak vládl 34 let.
Byl silně ovlivněn helénismem, a proto ho konzervativní Židé nepřijali.
• Saduceové ho nenáviděli, protože ukončil vládu starého královského rodu, s nímž byli spojeni mnozí z nich; jejich vlastní vliv v
Sanhedrinu byl omezen. Farizejové pohrdali všemi vládci, kteří pohrdali jejich výkladem Tóry.
• Co se týče Říma, měl titul krále spojence (rex socius). Římský klient. Byl osvobozený od placení daní, ale byl podřízený Římu v
zahraniční politice a byl nucený podporovat Řím během války.
• Ihned po svém návratu k moci vydal rozkaz vyloučit všechny členy Sanhedrinu, kromě dvou, kteří ho podporovali v procesu
vraždy Chizkijáše a jeho spolubojovníků: Šamaj, nasi Sanhedrinu a jeho zástupce Abtaljon. Sanhedrin byl nahrazený královskou
radou, do které Herodes jmenoval příbuzné. Velekněz byl pod úplnou Herodovou kontrolou.
• 31 př. n.l. Antonius a Kleopatra prohráli s Octavianem bitvu u Actia, což představovalo druhou hrozbu pro Heroda. Přesvědčil
Octaviana, že mu bude loajální. Herodes musel znovu získat Octavianovu podporu, pokud si měl udržet trůn. Herodova vláda
byla provázána mnoha jeho bezpečnostními opatřeními, jejichž cílem bylo potlačit opozici jeho lidu, zejména Židů, vůči němu.
Herodes rozšířil svou moc, vládl v Judeji, Idumeji, Samaří, Galileji, v pobřežní oblasti Caesarea a tak dále.
• Porazil Nabatejce v roce 31, a zopakoval toto v roce 9. Augustovi se toto nezávislé chování nelíbilo, ale jinak se zdál být velmi
spokojeni se svým judským vazalem.
• Herodes dával velkorysé částky darem ostatním vládcům, včetně samotného Říma. Proslavil se mnoha velkolepými stavbami, z
nichž nejznámější je přestavba druhého jeruzalémského chrámu (nazývaného též Herodův chrám). Výstavba hlavního komplexu
trvala rok a půl, ale některé okrajové stavby byly stavěny během následujících 80 let. V Jeruzalémě postavil velký palác na
západní straně města a pevnost Antonia na severní straně chrámu. 28 př. n.l. Herodes v Jeruzalémě postavil divadlo, amfiteátr
a hippodrom. Kromě chrámu postavil Herodes vodovod pro Jeruzalém, pevnosti (Masada, Herodium, Alexandrium, Hyrcania a
Machaerús), založil také město Caesarea Maritima s velkolepým přístavem. Na počest Augusta přestavěl Herodes Samaří a
přejmenoval ho na Sebaste. Stavěl chrámy zasvěcené Augustovi.
• Aby financoval tyto projekty, Herodes využil daňový systém, který silně zatěžoval lidi. Poskytoval z něj však lidu sociální dávky v
dobách potřeby, jako byl těžký hladomor roku 25 př. n.l. Herodovy daně získaly špatnou pověst - jeho neustálý zájem o jeho
pověst ho vedl k tomu, že dával časté, drahé dary, stále více vyprazdňoval pokladnu království.
• Herodes trpěl celý život depresí a paranoiou. Jen několik týdnů před jeho smrtí Herodes nařídil, aby nad vchodem do chrámu
byl umístěn zlatý orel, symbol Říma. Zbožní Židé s hněvem reagovali na zkázu svatého místa pohanskými symboly. Skupina
rabínských studentů zničila orla. Byli odsouzeni k smrti tím, že jim byly uříznuty hlavy a dva z jejich učitelů byli upáleni zaživa.
Byla to předehra k povstání, které vypuklo krátce po Herodově smrti. Herodes zemřel v Jerichu po neznámé nemoci jménem
„Herodovo zlo.“
• Augustus respektoval Herodovu poslední vůli. Herodes Archelaos se stal etnarchou Judeje, Samaří a Idumeje. Co se týče
Herodových dalších synů, Herodes Antipas se stal tetrarchou Galileje a Pereje. Filip se stal tetrarchou území severně a východně
od Jordánska.
Herodes Archelaos (4 př. n. l. – 6 n. l.)
Herodes Antipas (20 př. n. l. – 39 n. l.)
• Herodes Archelaos (4 př. n. l. – 6 n. l.) byl
etnarcha Samaří, Judeje a Idumeji, včetně
měst Caesareji a Jaffy, při nástupu na trůn
nechal zavraždit na 3000 poutníků v
Jeruzalémě (Pesach), Antipas intrikoval
bezúspěšně proti němu.
• Rozvedl se s Mariammé III. (dcera
popraveného Aristobúla IV. a oženil se s
mauretánskou princeznou Glafyrou, vdovou
po popraveném Alexandrovi – proti tomu se
zvedl odpor konzervativců – Augustus ho
raději odstranil a dal Judeju pod přímou
římskou nadvládu, proto se konal tzv.
Quiriniův census r. 6 n. l.
• Publius Quinctilius Varus „uklidňoval“
nepokoje po Herodově smrti, Juda Galilejský
r. 6 vedl vzpouru proti tomu – zakladatel
zélotů, poražen a popraven Varem, příbuzní
Menachem Galilejský a Eleazar ben Jair
(Masada) – vůdci během první žid. Války
• Varus prohrál 9. n. l. bitvu v Teutoburském
lese (Arminius)!
• Antipas vládl Galileji a Pereji. Obě teritoria byla oddělena oblastmi
Decapolis (Řekové).
• Vzbouřenci pod vedením Judy Galilejského zaútočili na jeho palác v
Sepforidě v Galileji a zabrali peníze i zbraně. Quinctilius Varus, římský
guvernér Sýrie, Sepforis zničil a jeho obyvatelé se prodávali jako otroci.
Perea hraničila s Nabatejci, kteří měli dlouho neklidné vztahy s Římany
i Židy.
Antipas následoval otce jako stavitele. Přestavěl a opevnil Sepforis,
Nicméně nejvýznamnější stavbou byla Tiberias, pojmenovaná tak k
poctě Tiberia, který se stal císařem 14 n. l.
• Antipas se oženil s dcerou nabatejského krále Arety IV. Nicméně se
zamiloval do Herodiady, manželky bratra Heroda II. a oženil se s ní
(jeho neteř).
• 27/28 n.l. založil vlastní apokalyptické hnutí Jan Křtitel, křtil v Jordánu
a kázal o brzkém konci a nutnosti obrácení, vystoupil proti tomuto
sňatku x popraven, Salomé si vzala tetrarchu Filipa.
• Antipasův pád byl způsoben Caligulou a jeho synovcem Agrippou,
bratrem Herodiady. Agrippa byl vychováván v Římě, získal přízeň
Tiberia a pak Caliguly, Caligula mu udělil po nástupu k moci r. 37 n.l.
Filipovu bývalou tetrarchii (mírně rozšířenou) s titulem krále.
• Herodias chtěla, aby Antipas žádal titul krále. Agrippa současně předal
císaři seznam obvinění proti tetrarchovi, údajně se spikl proti Tiberiovi
se Sejanem (popraven v roce 31 n.l.) a nyní se spikl proti Caligulovi s
Parthy. Caligula se rozhodl poslat Antipu a Herodias do vyhnanství do
Lyonu roku 39 n.l. Peníze a území Antipovy byly převedeny na Agrippu.
Herodes Agrippa I. (41 – 44 n. l.) a Herodes
Agrippa II.
• Marcus Julius Agrippa - Marcus Vipsanius Agrippa, přítel
Augustův, vítěz od Actia, manžel jeho dcery a otec vnuků, kteří
zemřeli
• Caligula ho propustil r. 37, dal mu titul král a území Gaulanitis,
Auranitis, Batanaeu a Trachonitis, Claudius přidal r. 41 Judeju,
Samaří, Chalkis a titul konzula.
• R. 38 se zastával Židů v Alexandrii proti Řekům a Caligulovi –
Caligula se prohlásil za boha, nepokoje v Alexandrii, filosof Filón
vedl poselství do Říma, Řeky vedl řečník Apión
• Podle křesťanů pronásledoval ranou církev, uvěznil Petra a dal
popravit Jakuba, syna Zebedeova, bratra Janova
• Bereniké, manželka Marka Iulia Alexandra, pak jejího strýce
Heroda z Chalkis a pak Polemona II., a později milenka římského
císaře Tita; Marcus Iulius Alexander byl bratr prokurátora Tiberia
Iulia Alexandra a syn alabarchy Alexandra (vůdce Židů v
Alexandrii, bratr filosofa Filóna)
• dcera Drusilla – manžel prokurátor Antonius Felix (propuštěnec
Claudiovy matky Antonie mladší – dcera Marka Antonia) –
vyslýchal sv. Pavla a poslal ho do Říma
• Herodes Agrippa I. měl z manželství s Kypros syna
Heroda Agrippu II., který byl při smrti svého otce v roce
44 n.l. stále příliš mladý na to, aby ho následoval jako
vládce neklidné Judeje. Z království Agrippy I. byla proto
vytvořená římská provincie a byla ovládána římskými
prokurátory. Agrippa II. byl také vychovávaný v Římě a
udržoval dobré vztahy s císařskou rodinou.
• Byl jmenován jako nástupce svého strýce Heroda z
Chalkidy po jeho smrti v roce 48 n.l. jako král Chalkis.
Přijal od římského císaře Claudia Chalkis a bývalou
Tetrarchii Filipovu, tj. krajiny Batanaea, Trachonitis a
Gaulanitis, stejně jako oblast Lysania. V roce 54 n.l.
obnovil jeho vládu císař Nero: Herod Agrippa II. obdržel
města Tiberias a Taricheu v Galileji a Julietu v Pereji s
okolními vesnicemi.
• Herodes Agrippa II. se neúspěšně pokusil zabránit
židovské válce (66-70 / 73 n.l.) proti Římanům
vyjednáváním. Po válce doprovázel římského generála a
později císaře Tita do Říma, kde žil až do své smrti. Podle
vyobrazení jeho nepřátel žil Herodes Agrippa II. v
incestním vztahu se svou sestrou Berenikou.
Saduceové a farizejové
• „Izraelské náboženství“ mělo své centrum od výstavby
prvního chrámu v Jeruzalémě. Kněží vedli obětní službu.
Kněžství bylo úzce spjato s monarchií, kdy velekněz
pomazával krále. Kněžství zároveň získalo svou legitimitu a
podporu od krále, který Izraelce vedl jménem Boha. Proroci
stáli mimo tuto zavedenou strukturu a jednali jako morální
kritici.
• Obnovení židovské monarchie Peršané nepředpokládali, takže
kněží byli jedinými vůdci. Objevila se strana Saduceů, jejíž
postavení však nezůstalo nesporné. Další skupiny následovaly,
včetně předchůdců farizeů, kteří se stali písaři a mudrci. Tito
se stali všeobecně uznávanými odborníky ve výkladu Tóry.
Tito mudrci - později přezdívaní rabíni - vyvinuli ústní tradici,
která byla zaznamenána v Talmudu skládajícím se z Mišny a
Gemary ve 3. st. n. l. jako komentář k Tóře písemné.
• Saduceové patřili k předním a bohatým Židům, kteří usilovali
být vždy v dobrém vztahu s vládnoucí třídou. Měli vliv na
fungování jeruzalémského chrámu a na jmenování velekněží.
Mnoho velekněží bylo Saduceji. Měli také velký vliv na
židovské velké shromáždění (sanhedrin). Největšími soupeři
Saduceů byli farizeové, kteří byli převážně členy střední třídy.
Často jsou Saduceové popisováni jako konzervativní a
farizeové jako pokročilejší. Saduceové uznávali jedině psanou
Tóru a odmítali Ústní Tóru, proroky, spisy. Proto na rozdíl od
farizeů a většiny Židů té doby odmítli víru v anděly a démony,
stejně jako víru v život po smrti: nevěřili v nesmrtelnost duše,
ani ve fyzické vzkříšení na konci světa. Za římské okupaci
Judeje se snažili mít co nejlepší kontakt s Římany aby chránil
jejich sociálních výsady. Když byl Jeruzalémský chrám, zničen,
Saduceové ztratili moc a rychle zmizeli z historie.
• z řec. Φαρισαιος farisajos, hebrejsky ‫ים‬ ִׁ‫רּוש‬ְ‫פ‬‎‎ ‎-‎ peruším, oddělení
• Vznik z anti-helénistického židovského hnutí chasidim (“zbožní”), které
vzniklo během vlády Antiocha IV. (175 - 164 př.n.l.), objevily se různé
židovské skupiny.
• Farizejové byli proti vládnoucí dynastii Hasmonejců a odmítli přísahat i
věrnost králi Herodovi Velikému. Byli podporováni královnou Salome
Alexandrou. Po její smrti vypukla občanská válka mezi dvěma jejími syny,
která vedla roku 63 př. n.l. k římskému dobytí a ztrátě nezávislosti
Judeje.
• Domnívali se, že Tóra byla předána Mojžíšovi dvěma způsoby: nejen v
písemné formě, ale také v ústní (tradice). Farizejové zdůraznili absolutní
poslušnost Tóře, ale kritizovali příliš doslovnou interpretaci textů Tóry
saduceji a esejci. Pečlivě dodržovali rituální pravidla a čistotu. Často to
byli vykladači zákona a učitelé. Zasedali v Sanhedrinu, kde oponovali
saduceům.
• Cílem farizeů bylo překonat chrám tím, že každodenní život posvětili
dodržováním halachy. Halacha je sbírka zákonů odvozených z písem, což
vyústilo v oddanost studiu a diskusi, stejně jako její aplikaci v životě.
• Dalším klíčovým bodem rabínské doktríny se stala sociální spravedlnost,
jednota všech lidí a očekávání spásy izraelského lidu a všech lidských
bytostí. Očekávali založení království Božího na zemi a příchod
Mesiáše.
Esejci
• Esejci – z aramejského hesi´im ("zbožní").
• Svitky od Mrtvého moře, 1947 - 1956:
• Biblické texty - obsahují celé knihy nebo pasáže Starého zákona
• nebiblické texty
• nebiblické texty odkazující přímo na Bibli - obsahují mimo jiné targúmy, řecké
překlady, apokryfy a komentáře k jednotlivým biblickým knihám
• nebiblické texty, které přímo nesouvisejí s Biblí - obsahují různá ustanovení a
pokyny týkající se komunity žijící v Kumránu (např. Řád Jednoty, Řád sboru,
Damašský spis, Válečný řád, Měděný svitek)
• Mnohé texty se shodují s textem Septuaginty, která byla až donedávna často
považována za pokleslý překlad. Kumránské svitky však ukázaly, že Septuaginta je dost
věrným překladem - ovšem jiné předlohy, než ze které vycházeli masoreti (a dnešní
vydání Tanachu).
• Esejci vedli přísný společný život . Mnozí žili v celibátu. Zachovávali kolektivní
vlastnictví, volili vůdce, aby se staral o zájmy skupiny. Také jim bylo zakázáno přísahat a
obětovat zvířata. Byli vegetariáni. Nevlastnili otroky ani neobchodovali. Začali den
modlitbou čelem ke slunci, pracovali v mlčení až do jedenácté hodiny, kdy se oblékli do
plátna, omyli se a teprve po této koupeli vstoupili do jídelny. Pokrm mohli sníst pouze
po požehnání knězem. Pak pokračovali ve své práci až do večera, kdy se společně sešli
k dalšímu jídlu. Přijímali děti nebo mladé lidi. Po třech letech noviciátu, které se
skládal z testů a po složení přísahy se připojili nováčci ke komunitě. Vyznávali
nesmrtelnost duše, poslední bitvu mezi syny světla a temnoty, odplatu za dobro a
zlo, vzkříšení, poslední soud a konec světa. Věřili v mesiáše „krále Židů“, který by je
osvobodil zbraněmi od pohanského jha, aby mohli vybudovat pozemské království
Hospodinovo a v nejvyššího kněze, konkrétně mesiáše Áronova.
Historický Ježíš - The Jesus Quest
• Vědecká rekonstrukce Ježíšova života založené na metodách používaných historiky, včetně kritické analýzy
evangelických textů jako primárního zdroje pro historickou biografii Ježíše, s přihlédnutím k historickému a
kulturnímu kontextu, ve kterém žil.
• „Synoptická otázka" je otázkou specifického literárního vztahu mezi třemi synoptickými evangelii - tedy
otázkou, co se týče zdroje nebo zdrojů, na nichž záviselo každé synoptické evangelium, když bylo napsáno. Texty
tří synoptických evangelií se často velmi úzce shodují, a to jak v citacích, tak ve vyprávění.
• Konsensus o Ježíši: křest a ukřižování
• Další možné historické prvky: Ježíš byl galilejský Žid, který se narodil mezi 7 a 2 př.n.l. a zemřel 30–33 n. l. Ježíš
měl učedníky, způsobil pozdvižení v chrámu, mluvil aramejsky a mohl mluvit také hebrejsky a řecky. Po jeho
smrti jeho učedníci pokračovali v činnosti a někteří z jeho učedníků byli pronásledováni. Hlavním tématem jeho
učení bylo Království Boží, chápané jako sféra Boží vlády, ve které se každý může ocitnout změnou svého života,
tj. (řecky) metanoie. To je pokání a změna životních postojů: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým
svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“„Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně,
ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“(Lv 19,18).
• Originální křesťanské tituly: Syn Davidův, Mesiáš, „Syn Boha“, Velekněz, Syn člověka, Kyrios, Beránek Boží,
Logos, Druhý nebo poslední Adam…
• Christologie (z řečtiny Χριστός Christós a -λογία, -logia), doslova „chápání Krista“, je studium Ježíše Krista.
Studuje lidskost a božství Ježíše Krista a vztah mezi těmito dvěma aspekty a úlohu, kterou hraje ve spáse.
• Evangelium Janovo se distancuje od Ježíšovy historické osobnosti a obsahuje již rozvinutou christologii, která
Ježíše považuje za božský Logos. Čtvrté evangelium tak zdůrazňuje vztah mezi Otcem a Synem, vytvářejíc základ
dogmatu Nejsvětější Trojice. Janovo evangelium odráží současný konflikt raného křesťanství a judaismu.
Farizejové jsou prezentováni negativním způsobem, zatímco Židům dokazuje, že jsou proti křesťanství.
• Ježíš byl ukřižován v pátek. Synoptici považují 15. den měsíce nisan, den židovského svátku Pesach, za datum
Ježíšovy smrti, podle čtvrtého evangelia byl Ježíš ukřižován odpoledne 14. nisanu. V den židovské Paschy slavili
Velikonoce kvatordecimáni. Stalo se tak 7. dubna roku 30 a nebo 4. dubna roku 33 n. l.
• Židé tvrdí, že Ježíš nenaplnil proroctví, nepostavil Třetí chrám (Ezechiel 37: 26–28), neshromáždil Židy zpět do
Izraele (Izajáš 43: 5–6), nepřinesl světový mír (Izajáš 2:4) a nesjednotil lidstvo pod Bohem Izraele (Zachariáš 14:
9)