1    KAPITOLY Z DĚJIN ČÍNSKÉHO STAROVĚKU (do začátku 3. století n. l.)    2. Doba bronzová. První státní útvary. Dynastie Sia a Šang (asi 2200–asi 1045 př. n. l.). Stát a  společnost, hospodářství, náboženství, vojenství a válečnictví. Vývoj na území Číny mimo  tradiční dynastie Sia a Šang    Obecný úvod  Tradiční čínská chronologie začíná již zhruba od roku 400 př. n. l. počítat jako první dynastii  Sia 夏朝 Xià Cháo, po níž následují dynastie Šang 商朝 Shāng Cháo (殷代 Yīn dài) a Čou 周 朝 Zhōu Cháo. Toto nejstarší období bývá také někdy označováno za období Tří dynastií  čínského starověku (San‐taj 三代 Sāndài). V roce 1996 byl v ČLR spuštěn multidisciplinární  projekt nazvaný Xia–Shang–Zhou Chronology Project (夏商周断代工程 Xià Shāng Zhōu Duàndài Gōngchéng), jehož cílem je s pomocí radiokarbonového datování, archeologického  datování, historické textové analýzy, astronomie a dalších metod dosáhnout co  nejpřesnějšího datování uvedeného období a upřesnit lokalizaci zejména hlavních měst  jednotlivých dynastií.  Založení dynastie Sia bylo vždy spojováno s postavou Velikého Jüa 大禹 Dà Yǔ (asi  2070–2025 př. n. l.), legendárního krotitele velké povodně. Podle jiných verzí legendy byl  zakladatelem dynastie až Jüův nástupce Čchi 启 Qǐ. Z pozdějších historických pramenů  známe dokonce jména devatenácti vládců této dynastie. Díky archeologickým výzkumům  posledních desetiletí dynastie Sia již nepatří tak zcela do říše legend, kam byla donedávna  řazena.  Ještě nedávno se vycházelo z předpokladu, že čínská civilizace vznikla na poměrně  malém prostoru Velké čínské nížiny (Čung‐jüan 中原 Zhōngyuán, „Centrální planina“) v  barbarském obklopení a v posloupnosti dynastií Sia – Šang – Čou. Archeologické nálezy však  stále více ukazují jednak, že prvním čínským státem nemusela být nutně Sia, jednak že  všechny tři dynastie se po určitou dobu vyvíjely částečně paralelně a částečně se překrývaly.  Například o neolitické kultuře Chung‐šan 红山文化 Hóngshān wénhuà (asi 3400–2300 př. n.  2    l., podle jiného datování 4700–2900 př. n. l.), která se vyvíjela ve východním Vnitřním  Mongolsku a Liao‐ningu, předpokládají čínští archeologové, že s největší pravděpodobností  již byla společensko‐politickou entitou na úrovni raného státu. To samé platí asi i o některých  dalších kulturách pozdně neolitické Číny. Jisté náznaky politické moci a majetkového  rozvrstvení společnosti můžeme sledovat i v kultuře Lung‐šan 龙山文化 Lóngshān wénhuà (asi 3000–2000 př. n. l.). Často archeologové proto mluví o subkulturách, které se společně  podílely na utváření čínské kultury.   Ze srovnání archeologického materiálu vyplývá, že    subkultura („dynastie“) Sia navazovala na chenanskou variantu pozdně neolitické  kultury Lung‐šan a rozvíjela se zejména ve střední části Velké čínské nížiny  (provincie Che‐nan a jižní Šan‐si);    subkultura („dynastie“) Šang byla zřejmě pokračováním kultury Ta‐wen‐kchou  (provincie Šan‐tung) a byla mocnou politickou silou východní Číny ještě dříve, než  zvítězila nad Sia. O přesvědčivosti šangské kultury či civilizace svědčí i to, že  přežívala i po své porážce (ve 12./11. století př. n. l.) v čouské kultuře až do konce  dynastie Čou;    třetí subkultura je totožná s raným čouským obdobím;    čtvrtá subkultura, která sice nemá dynastické pojmenování, ani neznáme jména  jejích panovníků, ale jež se stejně významně podílela na formování čínské  civilizace a kultury, navazovala na kultury lesostepních oblastí Sibiře a střední  Asie. Jejím nejstarším projevem byla zmíněná kultura chungšanská a pokračovala  i v době dynastie Šang a Západní Čou.   Vedle toho se ve stejné době utvářely na dnešním čínském území další, na čínské  civilizaci nezávislé kultury, o čemž svědčí například nálezy v San‐sing‐tuej 三星堆 Sānxīngduī (provincie S’‐čchuan) z 13.–12. století př. n. l. a Sin‐kanu 新干 Xīngàn (provincie Ťiang‐si) z  12. století př. n. l. Podrobněji se o nich zmíním později.  Nejstarší bronzy, které daly celému období jméno doba bronzová, patří kultuře Er‐li‐ tchou 二里头文化 Èrlǐtóu Wénhuà (asi 1900–1500 př. n. l.) ve střední Číně, která bývá  ztotožňována s tradiční dynastií Sia. Stejně jako v neolitických kulturách i zde byly nalezeny  doklady řemeslného zpracování nefritu. Výroba bronzových předmětů nejrůznějšího určení –  3    rituálních nádob, hudebních nástrojů, zbraní, pracovního nářadí i ozdob – se však naplno  rozvinula až v období následujícím, době Šang. Rovněž výroba keramiky dosáhla v tomto  období vynikajících výsledků (protoporcelán). Astronomická pozorování vedla i k vytvoření  poměrně přesného cyklického lunisolárního kalendáře, který se s menšími upřesněními  používá dodnes.   Dynastie Šang je prvním státním útvarem na území Číny, jenž nám zanechal písemné  památky. Nejstarší dochované jsou věštebné nápisy na kostech zvířat a želvích krunýřích  (čínsky ťia‐ku‐wen 甲骨文 jiǎgǔwén) z přelomu 14. a 13. století př. n. l. Kromě věštebných  nápisů se z tohoto období dochovaly i seznamy vládců dynastií Šang i Sia. Hospodářský i  společenský rozvoj umožňoval již od konce 3. tisíciletí př. n. l. vznik raných měst.   Ve 2. tisíciletí př. n. l. již existovaly i dálkové obchodní styky. „Lazuritová cesta“ a  „nefritová cesta“ propojily Čínu se střední Asií. Po těchto obchodních cestách putoval do  Číny zejména lazurit z dolů v Badachšánu a nefrit z dolů v oblasti dnešního Jarkandu a  Chotanu v Sin‐ťiangu.   Doba bronzová a první státní útvary  Doba bronzová je období, kdy se již plně rozšířila výroba a používání kovu (zejména bronzu),  což mělo vliv na zvýšenou technickou, hospodářskou a společenskou úroveň. V různých  částech světa nastala v různých obdobích v závislosti na technické zručnosti obyvatel. Dost  často se doba bronzová nepřesně charakterizuje jako období, kdy lidé objevili způsob  zpracování kovů či kdy vynalezli zpracování bronzu. Jak již víme, počátky metalurgie známe  již z neolitických kultur, nejméně od doby kolem 3000 př. n. l. Přirozeně neplatí ostré hranice  mezi dobou kamennou a bronzovou – přechodné období, kdy se stále používal kámen, ale již  se začaly vyrábět kovové předměty, je někdy označován jako období chalkolitu (z řeckého  chalkós χαλκός = kov, měď, bronz, líthos λίθος = kámen), jindy jako období eneolitu (z  latinského aēneus = měděný).  Již na konci 3. tisíciletí př. n. l. vznikají první státní útvary na území Číny (severovýchodní  a střední Čína) (Chung‐šan, Sia). Dynastie Sia (asi 2070–1600 př. n. l. podle zpřesněných dat)  je v čínských historických pramenech popsána jako první ze Tří dynastií. Za jejího zakladatele  čínská tradice považuje Jüa, který je známý též jako Veliký Jü (Ta Jü 大禹 Dà Yǔ). S ním se  dostáváme na počátek historické doby, nebo lépe řečeno na konec doby mytologické. Podle  4    tradice vládl na přelomu 22. a 21. století př. n. l. (podle zpřesněné chronologie asi 2070– 2025 př. n. l.). Ve starověké čínské mytologii je znám především jako kulturní hrdina,  přemožitel velké potopy. Po osmi až deseti letech usilovné práce, kdy musel například  hloubit průchod horami, se mu nakonec podařilo svést velké řeky do moře. V důsledku  namáhavé práce začal kulhat a pověstný „Jüův krok“ (Jü pu 禹步 Yǔ bù) se později stal  vzorem pro magický taoistický tanec. Po zvládnutí potopy prý vyhubil v močálech hady a  draky a učinil zemi způsobilou pro obdělávání. Za to dostal od Šuna trůn a stal se  zakladatelem dynastie Sia. Jüovi se připisovalo rozdělení Číny na devět oblastí (ťiou čou 九州 岛 Jiǔ zhōu), položení devíti hlavních silnic, ohraničení násypy devíti jezer a změření devíti  vrcholků. Toto rozdělení známe především ze starověkého geografického díla Jü‐kung  (doslova: Jüův tribut), oddílu Knihy Sia (夏书·禹贡 Xiàshū: Yǔ gòng) z Klasické knihy  dokumentů (Šang šu 尚书 Shàngshū či Šu ťing 书经 Shūjīng). Podobné rozdělení území  dynastie Sia na devět oblastí nacházíme i na poměrně nedávno (1994) objevených  bambusových úštěpcích rukopisu Žung‐čcheng‐š’ 容成氏 Róng chéng shì ze státu Čchu  z období Válčících států. Rukopis však uvádí jiná jména oněch oblastí.  Na úpatí hory Kchuaj‐ťi 会稽山 Kuaìjī Shān (v dnešním Šao‐singu v provincii Če‐ťiang) se  nachází údajný hrob Velikého Jüa. Mauzoleum bylo v roce 1996 zařazeno na seznam čínských  kulturních památek.  Do objevení sídliště Er‐li‐tchou u města Jen‐š’ v provincii Che‐nan bylo těžké oddělit  mýtus od skutečnosti. Vykopávky však odhalily rozlehlé palácové stavby datované do doby  kolem 1900–1700 př. n. l. a doklady raného zpracování bronzu. Erlitchouská kultura (Er‐li‐ tchou I a II) zahrnovala rozsáhlou oblast severozápadního Che‐nanu a jižní Šan‐si, a protože  nálezy ukázaly na silné mocenské postavení, byla ztotožněna s dynastií Sia. Naleziště je také  považováno za jedno z hlavních měst dynastie Sia.   Roku 1959 započaly cílené vykopávky pátrající po pozůstatcích kultury Sia na místech,  která vztah k ní naznačovala svými jmény. V Er‐li‐tchou u Luo‐jangu v severozápadním Che‐ nanu tak bylo odhaleno naleziště o rozloze asi 3 km2 , podle nějž byla následně pojmenována  zmíněná kultura, respektive její kulturní fáze. Její svědectví pocházejí nejen z prominentního  místa vykopávek, které jí dalo jméno, nýbrž i z jiných lokalit Che‐nanu a rovněž ze sousedních  oblastí v Šen‐si a Šan‐si, v Che‐peji a Chu‐peji. V Er‐li‐tchou samém byly odkryty čtyři  5    archeologické vrstvy, z nichž dvě nejbohatší (Er‐li‐tchou III a IV) lze datovat do poloviny 2.  tisíciletí př. n. l., tedy podle textových pramenů do konečné fáze dynastie Sia.   Spektakulární je nález čtvercového palácového objektu se stranou o délce 100 metrů.  Největší částí komplexu obehnaného valy a přístupného branou z jihu byla obrovská terasa,  která v severní části obepínala budovu o rozměrech 30 x 11 metrů. Při stavbě terasy se  nejdříve odebrala země asi do hloubky dvou metrů, potom se opět velice pracným postupem  po vrstvách nanášela a zhutňovala na extrémně tvrdé vrstvy o síle asi 4,5 cm, až přesahovala  okolní terén o 80 cm. Tato technika, jež byla známa už dříve a které se po celou dobu  bronzovou dávalo přednost před kameny a cihlami, se použila i při stavbě jediné budovy  uvnitř ohrazeného terénu. Účel objektu nelze bohužel zcela jasně prokázat, soudí se však, že  sloupořadí před samotnou budovou mohlo sloužit obětním a náboženským obřadům, jichž  se účastnily možná tisíce lidí shromážděných na terase. Kromě paláce i jiné nálezy z Er‐li‐ tchou naznačují stratifikovanou společnost s dostatkem prostředků k tomu, aby alespoň  dočasně mohla některé své příslušníky uvolnit z bezprostřední produkce potravin.  Většina artefaktů a zemědělských nástrojů nalezených v Er‐li‐tchou je zhotovena z  kamene, mušlí, kostí nebo keramiky. Rovněž se našly lakované předměty s dřevěným jádrem  a předměty z nefritu, i když zdaleka ne tak početné jako v Liang‐ču, neolitické nefritové  kultuře. Želví krunýře a lopatky prasat, hovězího dobytka a ovcí mohly být používány, dá‐li se  tak usuzovat z pozdějšího vývoje, k věštění. Dále jsou tu nepřehlédnutelné stopy lidských  obětí, a zcela jistě se v kultuře Er‐li‐tchou obchodovalo, neboť nalezené materiály jako měď,  cín, nefrit, želvovina a ulity kauri se na místě jejich nálezu přirozeně nevyskytují. Značky na  keramice se již nápadně podobají pozdějším šangským znakům.   Hlavní pozornost mezi nálezy v Er‐li‐tchou vzbudily bronzové nástroje z hrobů, zvláště  sečné a bodné zbraně a několik málo nádob. Používání velice cenných a patrně potravinami  naplněných bronzových nádob jako pohřebních darů, technika odlévání bronzu, zdobení  bronzu během odlévání i tvary nádob z Er‐li‐tchou byly důležité pro vývoj v pozdějších  stoletích.   Er‐li‐tchou bylo největší sídlo na čínském území do přibližně 1500 př. n. l. Vlastní  palácový okrsek měl asi 12 ha, spolu s ceremoniální oblastí, dílnami produkující výrobky pro  elitu a hroby elit mělo jádro osídlení, existující ve fázích II až IV, rozlohu 70 ha. Počet  6    obyvatel města v jeho největším rozkvětu ve fázi III je odhadován na 18–30 tisíc s rozlohou  města kolem 300 ha.  Dynastie Šang (asi 1600–asi 1045 př. n. l.)  Dynastie Šang 商朝 Shāng Cháo (殷代 Yīn dài) podle historické tradice vládla v letech 1766– 1122 př. n. l., podle realističtějšího odhadu asi v letech 1600 až asi 1045 př. n. l. Podle  historických pramenů trvala 500–600 let a postupně se vystřídalo jedenatřicet králů v  sedmnácti generacích. Jména většiny těchto králů se dochovala i v nápisech z pozdní doby  Šang (Jin).   Dynastie Šang archeologicky členíme na starší období Čeng‐čou 郑州 Zhèngzhōu a  mladší An‐jang 安阳 Ānyáng podle nejdůležitějších nalezišť v Che‐nanu, z nichž je lépe  doloženo mladší období An‐jang. Přesné časové údaje nelze určit, ale přinejmenším pro  události během této epochy platí, že šangská kultura se zrodila z lungšanské kultury v Che‐ nanu anebo jiných pozdně neolitických kultur na východě nebo severovýchodě Číny.   Původ jména Šang a jeho případný význam jsou nejisté, mohlo však vzejít z nějaké  lokality, protože i pozdější panovnické rody pojmenovávaly své dynastie podle místa svého  (domnělého) původu. V pozdější literatuře se vyskytující, avšak v dobových svědectvích  nedoložené jméno Jin (proto se příležitostně hovoří také o dynastii Šang‐Jin) bylo  pravděpodobně označení Šangů používané následujícím panovnickým rodem Čou.  Šangská kultura se rozkládala na podstatně větším území než dosud známé čínské  neolitické kultury. Podle svědectví více než pěti set archeologických lokalit a jejich  interpretace se rozkládala na obrovském teritoriu mezi dnešními provinciemi S’‐čchuan, Chu‐ nan, Če‐ťiang, Liao‐ning, Vnitřní Mongolsko a Šen‐si. Přesto však navzdory kulturní  spřízněnosti těchto tak od sebe vzdálených archeologických lokalit nelze s určitostí  předpokládat, že takto vymezené teritorium bylo zároveň politickým výsostným územím  šangských vládců. Spíše se zdá, že území ovládané šangskými panovníky nebylo příliš veliké.  Jádro představovala severní polovina Che‐nanu a jižní polovina Che‐peje, jihozápad Šan‐ tungu, severní An‐chuej a jihozápad Ťiang‐su.   V mladším období se královský rod a vedlejší linie soustředily v kultovním centru na  území dnešní vesnice Siao‐tchun 小屯村 Xiǎotún Cūn u An‐jangu a v jeho okolí na ploše asi  jen 30 km2 ; další příslušníci elity obývali nedaleká sídliště. Šangská říše mohla ve střední fázi  své existence pravděpodobně expandovat a rozšířit politický i kulturní vliv, později se opět  7    musela spokojit se svým původním územím. Hranice byly jistě vždy propustné a pružné a  počet obyvatel nelze odhadnout.    Prameny  Jestliže se bádání může při odhalování neolitických kultur opírat pouze o archeologii a její  pomocné vědy, pro období od dynastie Šang existuje již více svědectví, včetně textových  pramenů. Ne všechna jsou stejně spolehlivá. Mezi texty s informacemi o dynastii Šang jasně  vyniká kapitola Základní letopisy o Jin (Jin pen‐ťi 殷本纪 Yīn běnjì) v S’‐ma Čchienových 司马 迁 Sīmǎ Qiān Historikových zápisech (Š’‐ťi 史记 Shǐjì) z prvního století př. n. l. Vzhledem k  velikému časovému odstupu asi půldruhého tisíce let mezi počátkem dynastie Šang a  sepsáním Základních letopisů o Jin však nelze uváděným událostem ani jejich politické  propagandě doslova věřit. Nicméně sám historik jmenuje značně staré prameny, o něž se  opíral a které považoval za dobrá svědectví. Byla mezi nimi Kniha písní (Š’‐ťing 诗经 Shījīng),  především však Kniha dokumentů (Šu‐ťing 书经 Shūjīng), jejíž kapitolu Tchang š’ (Tchangova  řeč 汤誓 Tāng shì) S’‐ma Čchien obšírně cituje jako locus classicus politické propagandy  šangské vlády. Tchang byl první vládce dynastie Šang (kolem roku 1600 př. n. l.).  Za vědomosti o raných kulturách na území dnešní Číny však vděčíme takřka výlučně  archeologii a jejím pomocným vědám. Tedy moderním vědám, zvláště pak těm, jimiž se Čína  stala známou při setkávání se Západem, které od 19. století nabývalo na intenzitě. Nesmíme  však opomíjet antikvární, ne‐li protoarcheologický zájem, který je v Číně doložitelný už velice  časně. Když například jeden raný dokument připisuje Konfuciovi identifikaci starého hrotu  šípu anebo když jiný raný text popisuje šangské nádoby k jídlu a pití, lze z toho usuzovat na  antikvární zájmy. Když dále nejstarší čínský knižní katalog uvádí dílo jménem Nápisy Žlutého  císaře (Chuang‐ti ming 黄帝铭 Huángdì míng), lze z toho usuzovat, že už v 1. století n. l.  existovala sbírka nápisů (na bronzech). Když další autor v 1. století n. l. hovoří o tom, že jeho  doba používá zbraně ze železa, ale že v dávných časech byly nástroje a zbraně z kamene,  později z bronzu a že pokaždé se používaly jako hrobová výbava, předkládá tím výpověď, jež  se musí nutně zakládat na nějakých nálezech – možná i na vylupování hrobů.  Za archeologicky nejstarší fázi šangské kultury se obvykle považuje Čeng‐čou 郑州  Zhèngzhōu, jež se nazývá po nalezišti v dnešním milionovém městě Čeng‐čou v provincii Che‐ 8    nan, známém už od počátku padesátých let 20. století. Část vědců však signál příchodu  raného dynastického období Šang nachází již ve fázi Er‐li‐tchou IV (asi 1600 př. n. l.), dříve  řazené k období dynastie Sia. Podle nich se jedná o první hlavní město dynastie Šang, známé  z historických pramenů pod jménem Po 亳 Bó, jež bylo založeno za vlády zakladatele  dynastie Tchanga 汤 Tāng.  O něco pozdější je kultura Er‐li‐kang 二里岗文化 Èrlǐgāng wénhuà, pojmenovaná podle  jedné lokality poblíž Čeng‐čou. Rané období kultury Er‐li‐kang je datováno do období 1600– 1450 př. n. l., svrchní fáze pak do let 1450–1300 př. n. l.  Byly zde objeveny zbytky sídliště  městského typu, jež bývá identifikováno s Ao 嚣 Áo, druhým hlavním městem Šangů.  Nalezené zbytky na svou dobu velmi mohutného města dávají tušit vyspělost rané šangské  civilizace a vysokou organizovanost státní moci.  Vykopávky probíhaly za velice ztížených podmínek, protože takřka všechny šangské  památky se nalézají pod moderním městem. Nicméně je zajištěna monumentální městská  hradba z dusané hlíny o obvodu 7 km, uvnitř které lze prokázat více než dvacet základů  značně velkých budov. Odhaduje se, že u základny byla široká až 20 metrů a vysoká byla 8  metrů.  Mimo hradby se nacházely dílny a hřbitovy, avšak jen s několika skromnými hroby, jež  patrně nebyly vladařské. Nicméně již to málo nálezů z hrobů dává tušit kulturní bohatství  této fáze. Jestliže z Er‐li‐tchou známe jen hrstku různých typů bronzových nádob nevelké  umělecké kvality, potom z Er‐li‐kangu u Čeng‐čou je doloženo nejméně dvacet typů mnohem  umělečtějšího provedení. Nacházely se však i od Čeng‐čou značně vzdálených  archeologických lokalitách, jako v Pchan‐lung‐čchengu 盘龙城 Pánlóngchéng (450 km jižně  od Čeng‐čou), lze proto usuzovat na to, že pronikání kultury Čeng‐čou reflektovalo náhlé  politické pronikání dynastie Šang.  Pchan‐lung‐čcheng byl osídlen již v epoše Er‐li‐tchou, kdy ho tvořilo několik menších  sídlišť o celkové ploše kolem 200 000 m². Na počátku epochy Er‐li‐kang se však sídlo náhle  rozrostlo až na plochu 1 km² s ohrazeným centrem o ploše 75 000 m². Byla to nejjižnější  základna Er‐li‐kangu, určená snad ke kontrole místních zdrojů, jako měděných dolů.  Na přelomu 15. a 14. století př. n. l. přestalo Šangům Ao jako hlavní město říše z  nějakých důvodů vyhovovat. Nové město založili a vybudovali v první polovině 14. století př.  9    n. l. u dnešní vesnice Siao‐tchun 小屯村 Xiǎotún Cūn poblíž města An‐jangu, které je od  Čeng‐čou vzdáleno asi 160 kilometrů severním směrem. Pozdní šangské období (asi 1290– 1046 př. n. l.), známé později jako Jin podle kulturní a politické metropole Jin‐i 殷邑 Yīnyì („město Jin“) v oblasti dnešního An‐jangu v severním Che‐nanu, je nejlépe prozkoumaným  obdobím dynastie Šang. Toto období je velmi dobře reprezentováno skupinou sídel s  centrem u vesnice Siao‐tchun.   Do tohoto místa, známého dnes jako Jin‐sü 殷墟 Yīnxū („ruiny Jin“), přestěhoval podle  historických pramenů šangský král Pchan‐keng 盘庚 Pán Gēng (vládl asi 1290–1263 př. n. l.)  v desátém roce své vlády veškeré šangské obyvatelstvo. Jméno Jin dostalo město a pozdní  šangské období až za dynastie Čou. Sami Šangové své hlavní město nazývali Ta‐i‐Šang 大邑商  Dàyìshāng („Velké město Šang“) nebo Šang‐i 商邑 Shāngyì („Město Šang“). Oba tyto názvy  jsou doloženy v nápisech na věštebných kostech. Podle archeologických nálezů zde byla  původně vesnice, jež existovala již kolem 5000 př. n. l.   Postupně vzniklo skutečné velkoměsto, které svou výstavností a rozlohou vyvolávalo  úžas současníků i obdiv pozdějších pokolení, která město znala již jen z ruin. Ještě na počátku  1. století př. n. l., tedy asi tisíc let po pádu města, popsal jeho pozůstatky historik S’‐ma  Čchien. V roce 2006 byla archeologická lokalita Jin‐sü zapsána na Seznam světového dědictví  UNESCO.  O významu skupiny sídel kolem An‐jangu svědčí mimo jiné ta skutečnost, že zde bylo  odkryto na 14 královských hrobek šangských panovníků a jejich manželek a lokalizováno na  2 000 dalších hrobek. Nalezeny byly i důkazy o výrobě „primitivního porcelánu“ ze směsi  kaolinu, draselného živce a křemene. Fáze An‐jang dokládá šangskou kulturu zvláště pro  období kolem 1200 př. n. l. – tedy pro období krále Wu‐tinga 武丁 Wǔdīng (vládl asi 1250– 1192 př. n. l.), po kterém mělo následovat ještě dalších osm šangských králů. Jejími efektními  specifiky jsou věštebné kosti, monumentální hrobky, početné pohřby obětí i „pohřby” vozů.   V Siao‐tchunu byla kromě základů velkých budov prokázána četná pohřebiště i obytné  oblasti a dílny se zčásti zahloubenými domy, avšak žádné hradby. Základy v extrémním  případě o rozměrech 14,5 x 18 metrů patrně nesly paláce nebo chrámy, jak lze usuzovat  nejen z jejich velikosti, ale i z koster velice četných, částečně v základech uložených lidských  10    a zvířecích obětí (psů, koní, volů, ovcí), jakož i z depotů věštebných kostí v sousedství  budovy.   K největšímu nálezu však nedošlo v Siao‐tchunu samém, nýbrž v jeho bezprostřední  blízkosti. Jedná se o hrobku královny Fu‐chao 妇好 Fù Hǎo (zemř. kolem 1200 př. n. l.), jež  byla odkryta v roce 1976. Jestliže se z hrobky připisované králi Wu‐tingovi a z jiných velkých  královských hrobek můžeme pouze domnívat, jak před vyloupením vyhlížely, potom hrobka  královny Fu‐chao, jedné z manželek krále Wu‐tinga, jež však zemřela ještě před ním, je zatím  jediná nevyloupená hrobka špičky šangské elity. Půdorysem 4 x 5,6 metru a hloubkou 7,5  metru je sice spíše skromná, rovněž má relativně málo přídavných pohřebních předmětů,  přesto artefakty, které provázely po smrti Fu‐chao a které byly většinou uloženy ve vnitřní a  vnější rakvi, vše ostatní zastiňují. V hrobce se našlo 1600 kilogramů bronzových předmětů v  podobě 195 nádob různých typů a velikostí, 271 zbraní, nástrojů a jiného náčiní. Dále  obsahovala největší sbírku nefritu (755 předmětů), mezi tím četné neolitické předměty, jež  musely být už v době uložení do hrobky staré tisíc let (zejména z kultur Lung‐šan, Liang‐ču a  Chung‐šan). Skrývala také 110 předmětů z mramoru, tyrkysu a jiných kamenů, 564 artefaktů  z vyřezávaných kostí a mnoho dalšího. Nacházely se v ní i nádoby typu fang‐ting 方鼎  fāngdǐng (čtverhranná nádoba na obětiny), vážící více než sto kilogramů.   Největší nádoba tohoto typu však byla nalezena v hrobce „královny‐matky Wu“ (Chou‐ mu Wu 后母戊 Hòumǔ Wù), manželky krále Wu‐iho 武乙 Wǔ Yǐ  (vládl asi 1147–1112 př. n.  l.). Tato nádoba byla vysoká 133 cm a vážila neuvěřitelných 875 kilogramů.  Část hrobové výbavy, například stovky jehlic do vlasů, tři hřebeny z nefritu nebo kostí,  lze snadno interpretovat jako ženské doplňky. Avšak čtyři bronzové sekery, s nimiž se patrně  prováděly rituální popravy lidí a zvířat, více než devadesát dýkovitých zbraní, šest předmětů  připomínajících luky odpovídají informacím na věštebných kostech, podle nichž pohřbená Fu‐ chao osobně vedla polní tažení, zatímco další nápisy svědčí o tom, že pod jejím vedením  probíhaly významné rituální obřady. Četné bronzy nesou jméno zesnulé.  Druhá významná lokalita fáze An‐jang, Si‐pej‐kang 西北岗 Xīběigǎng, svým přídomkem  „královský hřbitov“ jasně odkazuje na nálezy na ploše 450 x 250 metrů. V Si‐pej‐kangu se  totiž kromě asi 1400 obětních jam s kostrami osob, jež dobrovolně nebo z donucení  provázely vysoce postavené osobnosti až do smrti – v jednotlivých případech přes tři sta  11    osob v jedné jámě –, odkrylo třináct obrovských hrobek, proti kterým se poslední příbytek  královny Fu‐chao jeví spíše skromný. Tyto bohužel mnohokrát vykradené hrobky byly patrně  zbudovány pro členy královské rodiny, nejznámější z nich mohla patřit dokonce Wu‐tingovi,  prvnímu historicky doložitelnému vládci na území Číny. Za něj dosáhla moc šangského  království zřejmě vrcholu – Šangové si vojensky podřídili nejen své sousedy, ale i státy  vzdálené přes 1 000 kilometrů od hlavního města (např. lokalita Šu‐fu‐tchun v provincii Šan‐ tung na východě Číny).  Hrobka krále Wu‐tinga včetně ramp a komor měří 66 metrů od severu k jihu a 44 metry  od východu k západu. Hrobová šachta, k níž vedou rampy, je hluboká 10,5 metru a měří 15,9  x 19,5 metru, v každé z devíti jam na pohřební výbavu se nacházela kostra muže, snad  strážce, a psa, jakož i čepel dýky. Dřevěná hrobová komora měla stejně jako šachta sama tvar  kříže a výšku 3 metry. Když se hrobka otevřela, po rakvi i pohřbeném nebylo ani stopy.   Mimo hrobovou komoru, patrně naplněnou pohřební výbavou, byly na mnoha dalších  místech objektu pohřbeny desítky lidských obětí a uloženy artefakty. Rovněž mimo hrobku  se nacházejí jámy s oběťmi, mezi nimi sedm koní, z toho čtyři bohatě vyzdobení, kteří zřejmě  táhli vůz zesnulého. Celkem bylo v králově hrobce a jejím okolí pečlivě pohřbeno minimálně  devadesát lidských obětí s neporušenými těly v rakvích a částečně s vlastní výbavou. Dále se  našlo asi sedmdesát obětí, sťatých anebo jinak násilně připravených o život, pohřbených bez  rakve a výbavy.   Bohužel nelze určit, kdy přesně k těmto přidruženým pohřbům došlo, rovněž si  nedokážeme představit průběh královského pohřbu v šangském období. Už jen naplnění tak  monumentální hrobky a udusávání navršené země po vrstvách si muselo vyžádat značný čas  a vázat početné pracovní síly.  I přes velkolepé nálezy v An‐jangu by domněnka, že pouze zde se ve 12. století př. n. l.  soustředila kultura na území Číny, byla podle dnešního stavu archeologického poznání  neoprávněná. To nejlépe ukazují nálezy v San‐sing‐tuej 三星堆遗址 Sānxīngduī yízhǐ (provincie S’‐čchuan) u Kuang‐chanu 广汉市 Guǎnghàn shì poblíž Čcheng‐tu 成都市  Chéngdū shì (správní středisko provincie S’‐čchuan), jež archeologové přiřazují ke kultuře Šu  蜀 Shǔ (13.–10. století př. n. l.). Nejstarší vrstvy tohoto naleziště jsou však datovány do  období 2800–2000 př. n. l., tedy období neolitu, mladší vrstva do doby počátku dynastie  12    Šang, kolem 1600 př. n. l. Nejzajímavější nálezy však pocházejí z nejmladší vrstvy z konce  dynastie Šang a začátku dynastie Čou.  Nic čínské archeology od nálezu známé terakotové armády Prvního císaře dynastie Čchin  (1979) neupoutalo více než senzační objev z roku 1986, který sestával z bronzové figury  muže v životní velikosti, vážící 180 kilogramů a stojící na sedmdesáticentimetrovém  podstavci, dále tří velkých bronzových masek a 41 bronzových hlav, z nichž dvě jsou  potaženy zlatou fólií. Nic podobného se dosud v centrální oblasti kultury Šang nenalezlo,  navíc si nelze pomoci žádnými, jakkoli pozdějšími textovými svědectvími, která by tyto nálezy  pomohla interpretovat. Bronzové hlavy posazené na tělech z nepříliš trvanlivého materiálu  snad představovaly mytické předky místního panovnického rodu nebo nějaká božstva. Pro  impozantní stojící figuru existují více čí méně přijatelná vysvětlení: Jedná se o šamana,  božstvo, legendárního krále? Každopádně je pozoruhodné, že bronzový muž byl již před  uložením přelomen v pase a vystaven ohni. To nasvědčuje tomu, že jej (možná dobyvatelé)  před pohřbením rituálně zbavili moci.  Kultura doby bronzové v jihozápadní Číně reprezentovaná nalezištěm San‐sing‐tuej je  jedním z mocenských center vyvíjejících se na území Číny souběžně s dynastiemi Šang a Čou.  Království (ztotožněné se starověkým královstvím Šu známým z čínských pramenů) náhle  zaniklo po přibližně 1000 letech. Archeologické vykopávky z 80. a 90. let 20. století vynesly  na světlo vedle zmíněných bronzových soch a masek i ruiny několika měst a výrobky z nefritu  i zlata, keramiku a další předměty.   Na základě nálezů v San‐sing‐tuej a na jiných místech musíme nejen přehodnotit  politické a kulturní hranice Šangů, ale rovněž zvážit i možné kulturní vlivy na ně. Potom je  však třeba mimo jiné také připomenout již zmíněnou výraznou zvláštnost zvyku doloženého  v An‐jangu pro dobu od 1200 př. n. l., a to pohřby vozů i s koni a vozataji nebo jezdci.  Dokonce je třeba vzít v úvahu, že pro předchozí období není v Číně nijak prokazatelné  používání vozu ani tažných zvířat. Jednalo se o civilní i válečné vozy, přitom kůň nepochází z  Číny a do An‐jangu se pravděpodobně dostal z Vnitřního Mongolska přes severní Čínu. V An‐ jangu se před používáním koní jako tažných zvířat zřejmě nepoužívali ani oslové, skot či jiné  zvířectvo.   Nejtypičtějšími památkami šangské kultury jsou hojně dochované věštebné nápisy z její  pozdní fáze, z doby posledních devíti z třiceti králů. Jedná se o nejvýznamnější svědky  13    potřebné pro zodpovězení četných otázek, například z oblasti státu a společnosti,  hospodářství, náboženství i vojenství a válečnictví.  Věštebné nápisy jsou nápisy, které se vyrývaly převážně do želvích břišních krunýřů a  hovězích lopatek (čínsky ťia‐ku‐wen 甲骨文 jiǎgǔwén) a díky trvanlivosti tohoto materiálu  přetrvaly věky. Věštění, podle nějž se nápisy jmenují a které bylo často ve spojení s obětí  tomu či onomu královskému předku, si musíme představovat následovně. Divinačnímu  (věštebném) rituálu předsedal věštec, jenž byl často totožný s králem, jindy zase patřil k jeho  úzkému kruhu. Stanovil, o čem se bude věštit, a kost na místě, kde byla opatřena otvorem,  rozpaloval tak dlouho, až pukla. Puklinu pak interpretoval jako odpověď orákula, které  slibovalo v různých stupních buď „štěstí“, nebo „neštěstí“, a oznámil svůj výklad. Teprve po  interpretaci puklin byly kosti opatřeny nápisy. Je zajímavé, že některé nápisy jsou vytřeny  rumělkovou nebo černou tuší.  Možná vás překvapí ta tuš již v takto ranné době. Proces výroby tuše (Britové, kteří se s  ní poprvé setkali v Indii, jí dali jméno „Indian ink“) byl na území Číny znám již v neolitické  době v polovině 3. tisíciletí př. n. l.  Dokonce v muzeu kultury Pan‐pcho (asi 4800–3600 př. n.  l.)  je vystaven nález kamene na roztírání tuše (š’‐jen 石砚 shíyàn). Bohužel odkaz na článek  s kvalitní fotografií je nedostupný. Tak aspoň jednu, kterou jsem našel (tam chybí ten  roztírací kámen).  Nápisy zaznamenávají více či méně detailů. V ideálním případě obsahují popsané  věštebné kosti informace dělící se na čtyři části. Jakýsi úvod jmenuje den věštby, určený  podle šedesátidenního cyklu, a jméno věštce, například: „V (den) kuej s’ 癸巳 guǐ sì vytvořil  král pukliny (na kosti) a věštil.“ Druhou část představuje dotaz, například: „Nedojde v  (následujících) deseti dnech k nějakému neštěstí?“ Následuje prognóza, tedy předpověď,  kterou král vyvodil z puklin a jež zněla třeba takto: „Král zhodnotil pukliny a pravil: ‚Šťastná  předpověď.‘ “ Závěr tvoří ověření orákula. Může být relativně rozsáhlé a nemusí  bezpodmínečně prokázat správnost králova výkladu, jak ukazuje následující příklad, kdy  dotaz zněl, zda se osoba zvaná „Hadí oči“ vyléčí z nemoci: „12. dne, i (wej) 乙未 yǐ wèi, Hadí  oči vskutku (se uzdravily); 17. dne, (wu) jin 戊寅 wù yín, Hadí oči opět onemocněly a v noci,  když (den) i wej přecházel do (dne) ping šen 丙申 bǐng shēn (Hadí oči) zesnuly.“  14    Co se dělo s popsanými kostmi, když posloužily jako orákulum, není zcela jasné.  Pravděpodobně se nějaký čas uchovávaly a poté se uložily poblíž chrámového a palácového  komplexu hlavního města An‐jang do jam zřízených speciálně pro ně. Mnohem později se  jednotlivé kosti se zvláštními znaky a změtí puklin patrně vyjímaly a zpracovávaly na domněle  účinnou medicínu, dokud koncem 19. a počátkem 20. století nevzbudily zájem učenců a  nezačaly se cíleně vykopávat.  Od té doby bylo nalezeno asi 150 000 popsaných fragmentů, převážně z hovězích  lopatek a želvích břišních krunýřů, plastronů, a rozptýlily se po sbírkách na celém světě, řada  z nich je přístupná bádání v podobě obtahů a v poslední době i počítačových databází.  Všechny dosud nalezené věštebné kosti pocházejí z doby posledních devíti šangských králů a  tuto dobu nedokládají rovnoměrně. Více než polovina svědectví pochází z Wu‐tingova  období (kolem 1200 př. n. l.) a představuje maximálně jednu generaci. To nabádá k  opatrnosti před historickým zevšeobecňováním i před spekulacemi o tom, proč se například  v jistou dobu kladly dotazy na jisté věci, v jinou však nikoli. Přesné časové určení jednotlivých  věšteb je přitom takřka nemožné, neboť na kostech je sice pečlivě zaznamenán den dotazu,  chybějí však další údaje, například královo jméno nebo dokonce rok jeho vlády. Nadšení z  věštebných nápisů rovněž tlumí jejich značné jazykové těžkosti. Stále ještě velice mnoho z  více než čtyř tisíc identifikovaných znaků nebylo jednoznačně rozluštěno a jejich výklady se  často značně rozcházejí.   K důležitým otázkám souvisejícím s věštebnými nápisy patří též otázka stáří čínského  písma, nejstarších zápisů a nejstarších médií. Tyto tři otázky spolu úzce souvisejí. Jestliže již  zmíněné vrypy na neolitických keramikách jako předchůdce čínského písma vyloučíme,  musíme na základě dnešních znalostí konstatovat, že čínské písmo je prokázáno pro období  kolem roku 1200 př. n. l. Archeologicky lze doložit používání štětce na psaní, ale už ne tak  jednoznačně popisování dřeva a bambusu. Navíc se na mnoha kostech nachází znak později  označující „bambusové destičky“, na něž se psalo, nebo „písemnosti“ (cche 册 cè). Možná se  tedy v období Šang psalo nejen na trvalé nosiče písma – bronz a kosti, ale i na pomíjivé  materiály, jako jsou bambusové destičky. Možná se tento málo trvanlivý materiál používal  pro záležitosti všednějšího rázu, než bylo dotazování orákula a komunikace s předky. Možná  by se dokonce se znalostí těchto pramenů dal načrtnout zcela jiný obraz šangské kultury, než  15    nám umožňují věštebné nápisy, a navíc je docela dobře možné, že An‐jang – zatím jediné  naleziště písemných památek šangského období – neměl na psaní monopol.