1 
 
KAPITOLY Z DĚJIN ČÍNSKÉHO STAROVĚKU (do začátku 3. století n. l.) 
 
5. Čína a „barbaři“. Velká čínská zeď. První státní útvary na území Tibetu 
 
Obecný úvod 
Přestože státy období Válčících států mezi sebou neustále bezohledně soupeřily o moc a 
svrchovanost nad ostatními, dělo se to v rámci všečínského pocitu sounáležitosti. Svou zemi 
nazývali Číňané Podnebesí (Tchien‐sia 天下 Tiānxià) nebo Země (Říše) středu (Čung‐kuo 中
国 Zhōngguó). Existovala ale i další pojmenování. Název Tchien‐sia odvozovali z prastaré 
kosmogonické představy o uspořádání světa a vesmíru. Ve starověkých dobách se totiž 
Číňané domnívali, že svět má tvar čtverce, kdežto nebe je kruhové. Podnebesí (Tchien‐sia), 
tedy vlastní Čína, bylo uprostřed světa a klenula se nad ním mocná Nebesa (Tchien) – zdroj 
řádu a pořádku.  
Podnebesí zahrnovalo nejen vlastní Čínu, Chua‐sia 华夏 Huáxià, ležící uprostřed, ale i 
„barbary čtyř světových stran“ (四夷 Sì Yí), kteří se od Číňanů lišili způsobem obživy, 
chováním i jazykem. Číňané se tak vymezovali zejména proti kočovníkům, kteří se jim jevili 
jako násilníci potulující se se stády dobytka po své nehostinné zemi a čas od času pustošící a 
loupící v kvetoucích čínských vesnicích a městech. 
Země, které Podnebesí obklopovaly, se nacházely v rozích čtvercového světa, mimo 
blahodárné působení Nebes. V těchto zemích nefungovalo nic jako v Zemi středu. Nestřídala 
se tam roční období, nepohybovala se nebeská tělesa. V ničem nevládla spořádanost, 
všechno tam bylo horší než v Podnebesí.  
Takové „sebestředné“ ideje byly ovšem vlastní snad všem významnějším civilizacím 
starověku. Navíc ze srovnávacích výzkumů termínu „čung‐kuo“ ve starověkých čínských 
textech vyplývá, že jeho výklad zdaleka není tak jednoznačný, jak bývá i v odborné literatuře 
tradováno. Spojení „Čung‐kuo“ znamená totiž nikoli jen „Země středu“, ale také „Střední 
území“ ve smyslu centra uvnitř toho, co se považovalo za Čínu (tj. kulturního okruhu 
vymezujícího se proti okolním kočovníkům). Často se objevuje i ve významu „Hlavní město“, 
2 
 
dokonce je z textů zřejmé, že toto „Čung‐kuo“ se mohlo přesouvat z místa na místo, tak jak 
se lokalizace hlavního města měnila v průběhu historie. K ztotožnění „Čung‐kuo“ s celou 
Čínou došlo až v období dynastie Chan (206 př. n. l. až 220 n. l.). 
V konfuciánském traktátu Li‐ťi 礼记 Lǐjì (Kniha obřadů nebo Záznamy o rituálech) z 
druhé poloviny 1. tisíciletí př. n. l. je uveden popis barbarů, na němž by se asi shodla většina 
tehdejších obyvatel Podnebesí: 
„Ti, kdo žijí na východě, se nazývají I. Nerozčesávají si vlasy a tetují si těla. 
Někteří nepoužívají ohně k přípravě pokrmů. (…) Ti, kdo žijí na západě, se nazývají 
Žung. Chodí s rozpuštěnými vlasy a odívají se do kůží. Někteří z nich nepoužívají 
obilí jako pokrmu. Ti, kdo žijí na severu, se nazývají Ti. Odívají se peřím a kožemi. 
Někteří z nich nepoužívají obilí jako pokrmu. (…) Ti, kdo žijí na jihu, se nazývají 
Man.“ 
Z těchto představ se postupně vykrystalizovala idea o určité výlučnosti a 
nadřazenosti čínské civilizace nad ostatními civilizacemi a kulturami světa. 
 
„Barbaři“ a Dlouhá zeď 
Velká čínská zeď (Čchang‐čcheng 长城 Chángchéng, doslova: „Dlouhá zeď“ nebo Wan‐li 
čchang‐čcheng 万里长城 Wànlǐ Chángchéng, „Zeď dlouhá deset tisíc li“) je starý systém 
opevnění táhnoucí se napříč severní Čínou. Dnešní podoba zdi byla vybudována až za 
dynastie Ming v době od konce 14. do začátku 17. století, ale její nejstarší dochované části 
jsou ze 7./6. století př. n. l. Jejím účelem bylo chránit Čínu před mongolskými nájezdy. 
Podobná opevnění proti vpádům kočovných kmenů byla však budována již v dávnějších 
dobách, jak se o tom za chvíli zmíním. 
Zeď se táhne v ohromující délce cca 3460 km od východního mořského pobřeží až 
k poušti Gobi na západě a prochází v místech, kudy přes roztroušené oázy kdysi pokračovala 
západním směrem Hedvábná cesta. Nutno zdůraznit, že zeď v některých úsecích probíhá v 
několika liniích a vytváří odbočky (započteno do celkové délky), na jiných místech je naopak 
přerušena. V roce 2009 čínské úřady ohlásily, že byly nalezeny dosud neznámé zbytky čínské 
zdi. Celková oficiální délka zdi dnes tedy činí 8851 km. 
3 
 
Jakmile se vytvořila celistvá čínská kultura a společnost, započalo se se stavbou zdí: 
uvnitř i vně vesnic a menších i větších měst. Rané čínské osídlení bylo spojeno s velkým 
množstvím zdí, což potvrzují i nejranější nálezy odkryté při vykopávkách poblíž Lung‐šanu v 
provincii Šan‐tung na severovýchodě Číny pocházející ze třetího tisíciletí př. n. l. 
Nejimpozantnější dochovaná zeď, vybudovaná během druhého tisíciletí př. n. l., obklopuje 
město Ao 隞 Áo z doby dynastie Šang, které leželo na sever od dnešního Čeng‐čou v provincii 
Che‐nan, a dodnes je sedm kilometrů dlouhá a více než devět metrů vysoká. U základny byla 
široká kolem 20 metrů, na vrcholu kolem 5 metrů a možná kolem 10 metrů v době, kdy byla 
budována. 
Právě během těchto dvou tisíciletí si Číňané osvojili základní technologii výstavby zdí, 
která se pak používala ještě v dobách rozkvětu dynastie Ming – takzvané pěchování. Při 
tomto stavebním postupu se pomocí dřevěných prken nebo cihel vytvoří vnější konstrukce, 
do které se upěchuje zemina tvořící základ zdi. Vzhledem k tomu, že se zdi stavěly především 
z materiálu, který se nacházel na daném místě, bylo velkou výhodou takto stavěných zdí to, 
že byly levné a rychle hotové, což byla základní podmínka pro společnost, jež v celé Čínské 
říši postavila velký počet zdí. 
Sever čínských států byl pevně ohraničen oblastí – dnešní Střední Asií, Mongolskem a 
severním Mandžuskem –, jejíž podmínky nepřály rozsáhlejšímu zemědělství ani přesně 
stanovenému společenskému uspořádání. Právě z těchto území pocházeli příslušníci 
kočovných kmenů označovaní v Číně a na Západě různými názvy – například Žungové, Tiové, 
Siungnuové, Mongolové, Mandžuové a Hunové –, kteří útočili na čínské hranice a stali se 
hlavním důvodem výstavby zdí v období trvajícím dva a půl tisíce let.  
Až do konce druhého tisíciletí př. n. l. nebyl však rozdíl mezi způsobem života v severní 
Číně a v oblastech nacházejících se ještě dál na sever až tak velký, protože půda se zde 
měnila velmi pozvolna z úrodných sprašových nížin ve stepi a pouště. Až do té doby se tu 
příliš často neobjevovaly obávané hordy kočovných válečníků, ale spíše sem přicházely 
mírumilovné kmeny živící se pěstováním plodin a chovem domácího zvířectva.  
Směrem na severozápad, přes výjimečně úrodný Východní Turkestán (dnešní provincie 
Kan‐su a Sin‐ťiang), přes táhlé a silnou ledovou vrstvou pokryté pohoří Tchien‐šan, 
přecházelo čínské území v pouště a stepi kotlin Džungarska a Tarimu, kolem jejichž oáz 
chovali pastevci primitivně žijících usedlých kmenů dobytek.  
4 
 
Severovýchodním směrem se díky řekám dolního (jižního) Mandžuska rozvíjelo 
zemědělství čínského stylu a směrem dál na sever pak přecházela orná půda v oblast stepí 
vhodnějších spíše k lovu zvěře a rybaření.  
Přímo na sever od dnešního Pekingu tvořil pás zalesněných hor jasnou hranici mezi 
samotnou Čínou, pouští Gobi a Mongolskem, což jsou oblasti méně rozmanité než kraje 
nacházející se dále na východ a západ.  
Na západní straně centrální severní Číny přechází krajina ve stepi v oblasti zvané Ordos, 
která je ohraničena a zavlažována severním zákrutem Žluté řeky umožňující jak usedlý 
zemědělský, tak kočovný pastevecký způsob života. 
Kolem roku 1500 př. n. l. změna klimatu vysušila rozsáhlou Mongolskou plošinu (2,7 
milionu čtverečních kilometrů) v travnaté stepi pouště Gobi. Tato skutečnost, spolu s 
celkovou tendencí k specializaci přinášející lepší obživu, výrazně posunula styl života od 
usedlého zemědělského k pasteveckému a kočovnému – tedy k čemusi značně odlišnému od 
stylu života přísně ovládané, hustě osídlené a převážně zemědělské severní Číny. 
Nedostatečně zavlažované pastviny neposkytovaly dostatečnou obživu, a proto se 
Mongolové začali věnovat především chovu koní a ovcí a také lovu. Tato změna znamenala 
neustálý přechod z jednoho místa na druhé, aby se dobytek mohl dostatečně napást, a 
zároveň i zvládnutí jízdy na koních, kterými se stáda udržovala na pastvinách.  
Kočovní obyvatelé stepí jezdili na silném a vytrvalém koni, kterého známe pod jménem 
kůň Převalského – je pravděpodobně přímým potomkem prakoně Equus caballus. Na území 
stepí a pouští střední Asie divoký kůň přežíval nerušeně až do doby, kdy zde došlo k rozvoji 
pastevectví. Pak jej pastevci začali pronásledovat jako konkurenta svých stád dobytka a 
vybíjet. Zbylo z něj jen několik ojedinělých kusů.  Na konci 80. let 20. století započala snaha 
vrátit koně Převalského zpět do volné přírody v Mongolsku a Číně. Na tomto projektu (jak 
víte) se od roku 1992 účastní i pražská zoo. 
Jezdci byli ozbrojeni malým lehkým lukem, jenž byl ideální ke střelbě za jízdy, a živila je 
především jejich stáda. Využívali doslova všechny části zvířat, která jim poskytovala potravu, 
oblečení a další věci nezbytné k životu, ale přece jen existovaly jiné věci – především obilí, 
kovy a luxusní zboží, jako například hedvábí –, které mohli získat jen od svých jižních čínských 
5 
 
sousedů, a to buď pomocí vzájemné dohody (obchodu), nebo pomocí síly (nájezdy a 
drancováním). 
Začátkem prvního tisíciletí př. n. l. se mírumilovné soužití mezi těmito dvěma způsoby 
života – usedlým zemědělstvím a kočovným pastevectvím – začalo jevit jako zcela 
neudržitelné. Klíčovou scénou konfliktu (a v nadcházejících staletích i stavby zdí) mezi 
usedlými a kočovnými národy se stala plošina Ordos rozkládající se mezi pasteveckými 
stepmi a čínskými planinami. Tuto oblast prozkoumal americký geograf George Babcock 
Cressey (1896–1963) ve dvacátých letech minulého století. Podařilo se mu prozkoumat 
velkou část „vyprahlé a pusté pláně... nehostinnou a neplodnou půdu ležící v extrémních 
klimatických podmínkách (teplota v létě dosahovala téměř čtyřiceti stupňů Celsia a v zimě 
klesala na minus čtyři stupně) a pokrytou na některých místech písečnými přesypy, 
křovinami nebo ostrými travinami... kde toho člověku příroda mnoho nenabízí a i to málo mu 
dává velmi neochotně“.  
Cressey téměř na všech zkoumaných místech zjistil, že „povrch plošiny Ordos… se skládá 
z písečných přesypů… barvy hnědavého okru… Z povrchu těchto přesypů vylétává do 
vzduchu obrovské množství jemných částeček, které tak vytvářejí charakteristický ,žlutý 
opar‘ vznášející se nad Ordosem a dopadající na přilehlé oblasti, jako by tam padaly z 
obrovského síta na mouku“.  
Během padesáti osmi letních dní, které Cressey strávil v Ordosu, pršelo jen pětkrát a on 
sám uvedl, že „vzduch byl tak žíznivý, že se každá kapka vypařila dřív, než mohla dopadnout 
na zem“. V jiných částech, především v kotlinách nebo v místech, kde se podzemní vody 
nacházejí blízko povrchu země, Cressey zaznamenal, že „přirozená vegetace… tvoří téměř 
kobercový povrch. Nízká tráva poskytuje potravu dobytku, takže je tato oblast celkem 
příhodná pro kočovníky a rolníky“. Plošina Ordos byla strategicky významná, a to především 
díky své hraniční poloze mezi dvěma typy společností a také proto, že se na ní nacházely jak 
pastviny, tak zemědělská půda, což vytvářelo hospodářskou základnu pro ovládnutí stepí buď 
kočovnými kmeny, nebo Číňany. 
6 
 
K prvnímu většímu střetu, o němž se v čínských pramenech dochovaly zmínky, došlo v 9. 
století př. n. l. a básně uvádějí, že severní kmen Sien‐jün 猃狁 Xiǎnyǔn 1
napadl samotné 
srdce území dynastie Čou – hlavní město nacházející se v severozápadní Číně (východně od 
dnešního města Si‐an): 
V šestém měsíci všude zavládl neklid a vzrušení. 
Válečné vozy se připravovaly… 
Sien‐jünové dávali na odiv svou sílu,  
nebylo už času nazbyt. 
Král vydal rozkaz zahájit tažení  
a zaútočit na vladařovo království. (Š’ ťing 诗经 Shījīng) 
 
Báseň v Š’ ťingu dále uvádí, že při jednom tažení vojenské síly Čouů energicky „udeřily na 
vojsko Sien‐jünů/ a dosáhly velkého úspěchu/... Zahnali jsme vojsko Sien‐jünů/ až k Velké 
čínské nížině“. Nicméně ani v tom případě nepřicházelo dlouhodobé bezpečí příliš v úvahu: 
„Nemůžeme si dopřát ani chvíli odpočinku/ to kvůli Sien‐jünům... Ano, musíme být stále ve 
střehu,“ varuje báseň a dál říká: „Sien‐jünové útočí jako zběsilí.“ Rychlost zmiňovaného 
útoku naznačuje, že by mohlo jít o první nomádské válečníky řítící se jako blesk na koních. 
Právě oni pak v nadcházejících staletích ohrožovali čínské hranice. V čem tedy nastal tak 
zásadní zvrat u vztahu, který mohl, alespoň teoreticky vzato, po další tisíciletí zcela pokojně 
probíhat pomocí obchodování a diplomacie, a nikoli prostřednictvím ničivých válek a zdí? 
Vzhledem k tomu, že Číňané bývali v pořizování písemných záznamů vždy zdatnější než 
kočovníci, je pochopitelné, že pohled na konflikt mezi osadníky a kočovnými kmeny určovala 
především jejich verze vývoje událostí. V čínských pramenech jsou nomádi popisováni jako 
lačné útočné hordy pořádající strašlivé nájezdy proti mírumilovným Číňanům. Čínské zdroje 
jsou plné nepřátelského líčení násilnických barbarských kočovníků ze severu, kteří jsou 
označováni za „ptáky a zvěř“, za „vlky, s nimiž není třeba mít slitování“. Tyto nelidské bytosti 
„prahnoucí po zisku měly sice lidskou tvář, ale zvířecí srdce“ a žily „v bažinách a solných 
pustinách nevhodných k tomu, aby je obýval člověk“.  
                                                            
1
Sien‐jün se v různých dobách zapisoval i těmito znaky: 嚴允 Yányǔn, 獯鬻 Xūnyù, 葷粥 Hūnzhōu, 獯粥
Xūnzhōu, 薰育 Xūnyù, 玁狁 Xiǎnyǔn.
7 
 
Přesvědčení Číňanů, že jejich nečínští sousedé nejsou lepší než zvířata, se hluboce 
zakořenilo i do psaného jazyka: znaky pro kmeny žijící severně (Ti) a jižně (Man) od 
centrálních sprašových planin obsahují ideogram jasně znázorňující psy (犭) anebo červy 
(虫). Čínský komentář ze 7. století př. n. l. se o příslušnících severních kmenů hanlivě 
vyjadřuje jako o nahluchlých, barvoslepých proradných nepřátelích – jinak řečeno jako o 
naprosto necivilizovaných tvorech. 
Číňané však nebyli ani zdaleka jediní lidé, kteří měli z kočovných kmenů strach. Od dob, 
kdy skytští jezdci, kteří zničili Asyrskou říši, otřásli v prvním tisíciletí př. n. l. základy 
klasického světa, snažila se i západní Evropa, podobně jako Číňané, démonizovat 
„barbary“ jezdící v blízkosti hranic na koních. Patřili mezi ně Hunové (dali by se označit za 
„nejstrašlivější ze všech válečníků“ – Ammianus Marcellinus, asi 390 n. l.), Avaři (jejich 
„životem je válka“ – Theodoros Synkellus, asi 626), maďarské kmeny („kteří žili spíš jako divá 
zvěř než jako lidské bytosti“ – opat Regino z Prümu, asi 889).  
Určité sklony k agresivitě jsou tedy pro kočovný a potulný styl života značně typické. V 
průběhu staletí se pro kočovné kmeny ve Střední Asii stalo válečnictví spojené s přísnou 
vojenskou kázní natolik integrální součástí existence, že ani v turečtině, ani v mongolštině 
nevznikly samostatné původní výrazy pro označení vojáka, války či míru. (Naproti tomu v 
čínských záznamech se pro hraniční nájezdy objevuje sedm různých označení.) 
Zároveň by však nebylo správné bezvýhradně přijímat čínské popisování severních 
sousedů jako neobyčejně krutých barbarských útočníků, čínská předpojatost proti 
seveřanům pramenila z vyhraněně centrického pohledu na svět, který stejně jako pojetí 
samotné Číny vznikl během druhého a prvního tisíciletí př. n. l. Ortodoxní čínská geografie 
uvádí, že Čína – taková, jakou ji tehdy znali její obyvatelé – je rozdělena na soustředné zóny, 
přičemž vnitřní zóně vládne přímo čínský panovník a vnější obývají podřízení barbaři.  
Názor, že Čína se nachází v centru civilizovaného světa, byl plně rozpracován a pevně 
stanoven až za vlády dynastie Chan (206 př. n. l.–220 n. l.), ale již během dynastie Šang začal 
čínský stát vytvářet diplomatický protokol určující vztahy Číny s jinými zeměmi vlastně až do 
19. století: šlo o systém placení tributu, čímž se všechny vnější zóny staly podřízenými 
poddanými čínského vládce. Odraz názoru, že svět se točí kolem Číny, se dodnes zachoval v 
čínštině, v níž slovo označující Čínu zní Čung‐kuo a doslova znamená „království středu“. 
8 
 
Čínská národní hrdost vyústila v unáhlené vnímání nečínských severních kmenů a vůbec 
všech odlišných společností jako tvorů na nižší úrovni, kteří nejsou v žádném případě 
vhodnými obchodními partnery či společníky k diplomatickým jednáním. A vzhledem k tornu, 
že čínští vládcové pohrdali nomády natolik, že s nimi nechtěli obchodovat ani jednat, nezbylo 
těmto kmenům nic jiného, než aby se zboží, které potřebovaly, zmocnily nájezdy. 
Existují zcela jasné důkazy o tom, že až do 1. tisíciletí př. n. l. čínské státy své severní 
sousedy tak příliš okatě nepřehlížely a že obyvatelé hraničních oblastí byli mnohem častěji 
cílem čínských útoků než samotnými útočníky. Archeologické nálezy ukazují, že přibližně až 
do roku 1000 př. n. l. neměli lidé žijící poblíž pozdější Velké zdi vyloženě válečnické sklony. 
Archeologové objevili stopy po pastevecké společnosti chovající ovce, která byla dostatečně 
civilizovaná na to, aby vyráběla malovanou keramiku, rituální nádoby a výrobky z nefritu. V 
hrobech z té doby nacházejících se na území Střední Asie nebyly nalezeny žádné zbraně: 
život nebyl zjevně natolik spojen s obavami z nebezpečí, aby bylo nezbytné dávat mrtvému 
zbraně na cestu do dalšího světa. Za vlády dynastie Šang však probíhaly neustálé války s 
pohraničním národem, kterému Číňané říkali Čchiangové 羌 Qiāng a jehož příslušníky 
chytali, zajímali a využívali jako lidské oběti (až pět set lidí při jednom obřadu) a otroky. 
Skutečnost je taková, že Čína má na svém kontě mnohem víc záznamů o dobyvačných 
výpravách než její kočovní sousedé. Z původního středu, nacházejícího se dnes v severní 
Číně, se Čínská říše rozšiřovala dál a podmaňovala si jih země pokrytý džunglí. Naproti tomu 
kočovné kmeny neprováděly výbojné výpravy tak často a případy, kdy nomádští válečníci 
ovládali podstatnou část Číny, byly ve starověku spíše výjimkou než pravidlem.  
Nicméně čínští vládcové se svými vojsky nebyli schopni severní sousedy násilím porazit 
nebo se uchýlit k nějakému kompromisu či vyjednávání. Následkem toho se Čína v 9. století 
př. n. l., jak o dvě století později vylíčil jeden básník, zaměřila na politiku, která se pro ni stala 
celkem pohodlným útočištěm po celá dvě nadcházející tisíciletí – na stavbu zdí. 
Král pověřil [svého generála] Nan Čunga, 
aby šel a postavil v tom kraji zeď. 
Jak početné bylo jeho vozatajstvo! 
Jak nádherné byly jeho vlajky se znaky draka, želvy a hada! 
Syn Nebes nám dal příkaz, 
abychom postavili zeď v severní oblasti. 
9 
 
Posvátnou hrůzu vzbuzoval Nan Čung; 
Sien‐jünové budou dozajista poraženi! (Š’ ťing) 
Bojovná řeč, ale zároveň i velmi prorocká: království Čouů sice přetrvalo až do roku 256 
př. n. l., ale neustálé loupeživé výpravy vedené ze severu (kmeny Sien‐jünů, Žungů a Tiů) 
vyhnaly v roce 771 př. n. l. vládce dynastie Čou z jejich hlavního města ležícího na 
severozápadě a přivodily naprostý pád tohoto vládnoucího rodu. Nájezdníkům napomáhala 
neschopnost čouského krále, který se čas od času bavil se svou oblíbenou královnou tím, že 
zapaloval ohně na signálních věžích hlavního města, postavených ke svolávání držitelů 
královského léna v případě útoků barbarů, a kochal se pohledem na vyděšené obličeje svých 
podřízených, kteří se přihnali do paláce, kde zjistili, že žádný barbar není v dohledu. Když se 
však barbaři skutečně objevili, královi podřízení si už signálních věží nevšímali, protože si 
mysleli, že jde zase jen o další žert, zůstali doma a ve chvílích, kdy bylo pleněno hlavní město, 
zřejmě nadávali na králův podivný smysl pro humor. Číňané se z tohoto prvního případu 
selhání opevnění města nicméně příliš nepoučili a pokračovali ve výstavbě mnohem větších, 
mnohem nákladnějších, nicméně v konečném výsledku zbytečných zdí po celá dvě 
následující tisíciletí. 
Po pádu dynastie Západní Čou se Čínská říše rozpadla na soubor menších států a ty 
největší – Čchin na západě, Wej, Čao a Jen na severu a severovýchodě a Čchu na jihu – pak 
mezi sebou soupeřily o nadvládu i nadále po celé období Válčících států (asi 481–221 př. n. 
l.), což mělo za následek téměř neustálé války mezi královstvími. Pokud právě čínské státy 
nebojovaly mezi sebou, vedly stále větší množství útoků proti svým severním sousedům. 
Nejzávažnější z těchto střetů v roce 660 př. n. l. téměř způsobil vyhlazení státu Wej 卫 Wèi 
kmenem Tiů: byla při něm poražena téměř celá armáda Wejů a ve vydrancovaném hlavním 
městě přežilo jen 730 obyvatel.  
Číňané tento útok oplatili velmi zběsile a brutálně – v jednom případě byli seveřané ubiti 
k smrti měděnými lopatami –, čímž oslabili kmeny Žungů a Tiů, a to jak čestnými, tak i 
nečestnými prostředky, kdy se naoko vzdali, intrikovali mezi ministry a vládci těchto kmenů, 
a kdykoli se jim to hodilo, klidně všechny dohody porušili. 
Číňané se však nakonec stali obětí vlastního úspěchu. Ačkoli měli s kmeny Tiů a Žungů 
mnoho neshod, znamenaly pro ně velmi užitečné osídlení hranic (v dnešních provinciích Šen‐
si a Che‐pej) mezi severní Čínou a Mongolskem, které oddělovaly Čínu od výhradně 
10 
 
kočovných kmenů žijících dále na severu. Čínská porážka kmenů Tiů a Žungů toto 
nárazníkové pásmo vymazala a vystavila tak Čínu přímému kontaktu s válečníky, kteří se na 
koních proháněli po mongolských stepích právě v době, kdy v těchto oblastech byl styl života 
stále víc spojený s kočovnictvím a válečnictvím. Již v 7. století př. n. l. začali být bojovníci ze 
Střední Asie pohřbíváni se svými koni a zbraněmi; v jednom hrobě objevili archeologové 
bronzový hrot šípu zabodnutý do kolene kostry. 
Nutná změna strategie vyvolaná větší blízkostí nomádů – které čínské prameny od roku 
457 př. n. l. označují novým názvem Chu 胡 Hú – měla pro čínský způsob života dva hlavní 
důsledky: zavedení bojovných metod kočovníků (a zejména bojovných kočovníků) do 
čínského válečnického repertoáru a výstavbu těch největších zdí, jaké kdy Čína spatřila. 
V roce 307 př. n. l. – uprostřed období Válčících států – zahájil král Wu‐ling‐wang 赵武灵
王 Zhào Wǔlíng Wáng (340–295, vládl 325–298 př. n. l.) ze severního státu Čao dvorní 
debatu o módě: měl by se svrchní oděv zapínat zprava doleva, nebo seshora dolů? Za touto 
zdánlivě frivolní a nepodstatnou otázkou se skrývá strategická záležitost obrovského 
politického a společenského významu. Král Wu‐ling‐wang měl v úmyslu vyměnit tradiční 
čínský šat za nomádskou tuniku zapínanou po straně a čínský dvorní vůz za jejich lukostřelce 
na koních. V této projednávané změně oděvu se skrývala i naprosto zásadní změna 
celkového pohledu na svět: uznání vojenské nadvlády nomádů a nutnost boje proti nim jejich 
vlastními prostředky. „Mám v úmyslu,“ prohlásil král Wu‐ling‐wang, „přijmout jezdecký oděv 
kočovných Chuů a naučit svůj lid jejich lukostřelbě a jízdě na koni – a uvidíme, co na to řekne 
svět!“ 
Královi konzervativní rádci však proti upouštění od zásad čínské kultury vehementně 
protestovali: „Slýchal jsem, jak jsou Království středu líčena jako domov vší moudrosti a 
vzdělanosti,“ hlásal králův strýc, „místem, kde se nachází vše, co je potřebné k životu, kde učí 
lidi světci a mudrci, kde vládne lidskost a spravedlnost… Tohle vše však teď král odhodil a 
oděl se do zvyků cizích zemí. Nechť to řádně zváží, neboť tím mění učení našich předků, 
odvrací se od způsobů dřívějších časů, staví se proti přáním svého lidu, uráží učence a snaží 
se vyčlenit z Království středu.“ Pragmatismus a politické a vojenské požadavky však zvítězily. 
Neboť jak prohlásil králův mazaný rádce Fej I 肥义 Féi Yì, „kdo má velké ohledy, dosáhne jen 
mála“. Království Čao bylo ze severu obklíčeno nebezpečnými nepřáteli ze státu Jen a 
barbary Chu a na západě ho ohrožoval stát Čchin. Wu‐ling‐wang se svého příbuzného snažil 
11 
 
přesvědčit o tom, že lukostřelci na koních hrají při odrážení útoků zásadní roli: „Můj strýc se 
upnul na komára představujícího zbavení se určité zvyklosti v oblékání, a přitom je ochoten 
spolknout slona představujícího hanbu jeho vlastní země.“ Král se tak zbavil kritiků a „v šatě 
barbarů vedl svou jízdu proti lidu Chu... dostal se do jeho středu a dobyl tisíce li jeho území“. 
(citáty z Čan‐kuo cche 战国策 Zhànguó cè [Plány válčících států či Intriky válčících států]) 
I když to mnozí pociťovali jako neštěstí a ponížení, přesto se uznání a přijetí 
společenských a vojenských zvyků pocházejících ze severních hranic stalo zásadním bodem 
dalšího přežití čínských států. Navzdory odporu zastánců tradic se rychlí lukostřelci na koních 
velmi brzy prosadili i v zastaralém způsobu vedení války prosazovaném dávnou šlechtou 
dynastie Čou. Nejrychleji se těmto novým metodám přizpůsobili zástupci některých států, 
což jim napomohlo dosáhnout vítězství v průběhu interních válek, které pustošily zemi v 
druhé polovině prvního tisíciletí př. n. l. Stát Čchin, nacházející se na severozápadě, přejal 
tuto inovaci válečnictví dynastie Čao natolik úspěšně, že se mu kolem roku 260 př. n. l. 
podařilo království Čao porazit. Toto vítězství nad nejmocnějším politickým sokem otevřelo 
státu Čchin roku 221 př. n. l. cestu k dobytí ostatních částí Číny, čímž došlo k opětovnému 
sjednocení země, které vytvořilo model čínské politické jednoty trvající až do současnosti. 
Společenský pragmatismus krále Wu‐ling‐wanga však jednotlivým státům nezabránil v 
tom, aby dál vyznávaly mnohem tradičnější čínské řešení problémů v hraničních oblastech – 
stavění zdí. Od poloviny 7. století př. n. l. začaly státy Čchin, Wej, Čao, Jen, Čchu a Čchi po 
celé Číně budovat rozsáhlou síť zdí, z nichž některé se nacházely v samém srdci země, s cílem 
čelit vnějším hrozbám – a to jak ze strany jiných států, tak ze stepí. Stavění zdí dosáhlo 
takové obliby, že tento osobitý čínský zvyk přejali dokonce i severní sousedé. Nedlouho po 
roce 453 př. n. l. postavili barbaři kmene I‐čchü 义渠 Yìqú v oblasti Ordosu dvojitou zeď jako 
obranu proti nejsevernějším čínským státům a především proti státu Čchin. 
Nás však budou nejvíce zajímat zdi, které byly postaveny k ochraně severní hranice, tedy 
zdi států Čchin, Čao a Jen, vybudované přibližně ve stejném období – kolem 4. století př. n. l. 
Zeď státu Čchin byla postavena v severozápadní oblasti v atmosféře horečné sexuální 
diplomacie a zrady. Za vlády čchingského krále Čao‐siang‐wanga 秦昭襄王 Qín Zhāoxiāng
Wáng (325–251, vládl 306–251 př. n. l.) svedl král barbarů z oblasti I‐čchü královnu‐vdovu 
Süan a měl s ní dva syny. Královna se však nedala unášet city a po jisté době svého svůdce 
„podvedla a zavraždila v Paláci krásných jar a poté shromáždila vojsko, které vyslala, aby 
12 
 
zaútočilo na zemi I‐čchü a vyplenilo ji“. (Š’ ťi) Tento dobyvačný výboj získal státu Čchin území 
táhnoucí se od Kan‐su na dalekém severozápadě až k východní části oblasti Ordos v zátočině 
Žluté řeky a právě na jeho ochranu byly postaveny „velké zdi sloužící jako obrana proti 
barbarům“. 
V období vlády jenského krále Čao‐wanga (též Čao‐siang‐wang 燕昭王 Yàn Zhāo Wáng, 
燕昭襄王 Yàn Zhāoxiāng Wáng, vládl 313–279 př. n. l.) se stát Jen rozšířil na severovýchod 
až k oblasti, která později dostala název Mandžusko, jeho vládce zahnal lid Chu zpět „tisíce 
li“ na východ a „postavil dlouhou zeď… aby odolal náporu nomádů“. Království Čao pod 
vedením milovníka jezdectva krále Wu‐ling‐wanga (o němž jsme se nedávno zmiňovali) také 
vybudovalo dvojitý val paralelně vedoucích zdí: první, kratší hraniční zeď se nacházela 
severozápadně od Pekingu a ta druhá, o něco delší, se táhla dál na sever až do Mongolska. 
Technologie stavění těchto raných zdí se od metody pěchování používané v 3. a 2. 
tisíciletí př. n. l. příliš nelišila. I když nejsou tyto zdi tak pevné jako stavby z cihel, přesto se 
části některých z nich dochovaly až do dnešní doby. V Che‐nanu se dodnes nachází nízký val z 
kamení a hlíny vyznačující hraniční čáru, která oddělovala významný jižní stát Čchu od jeho 
severních sousedů. Strniskové svahy v Šan‐tungu jsou posety kameny naznačujícími bývalé 
hranice a v Šen‐si zbyly ze zdi, postavené celkem zbytečně vládci státu Wej k obraně před 
útočným státem Čchin, jen šest metrů vysoké a osm metrů široké pahorky hustě porostlé 
zakrslými stromy a travou. Zbytky zdi státu Čao, táhnoucí se podél cesty ve Vnitřním 
Mongolsku, jsou od místních zdí na první pohled jen stěží rozeznatelné a až po bližším 
zkoumání se dají objevit jejich pevné základy vytvořené lidskou rukou. A podobně 
nesnadným úkolem je i odhalení zdí státu Jen, nacházejících se v dnešní oblasti Che‐pej, 
protože po obou stranách je travnatá zem a jejich povrch vypadá už jen jako přírodní val. 
Tyto zdi využívaly co možná nejvíce přírodní zdroje a shodovaly se s takovými 
ochrannými zemskými pásy, jakými jsou strmé svahy, strže a úzké průrvy. Jednou z možných 
příčin, proč se dochovaly jen části zdí, jako je například zeď státu Čchin vinoucí se 1755 
kilometrů napříč severozápadní Čínou, je fakt, že vlastně nikdy netvořily celistvý val. V 
horských oblastech, nabízejících možnost využít k obraně i přírodu, v případě staveb 
vytvářených lidmi naprosto stačilo vytvořit jen strážní věž nebo část zdi a tím zatarasit cestu. 
Zeď státu Čchin se nachází na určité vrstevnici v dané oblastí a vine se tak, aby poskytovala 
co nejrozsáhlejší obranné a dostatečně vyvýšené zázemí. Tam, kde byla země rovná, bez 
13 
 
přirozených překážek a bylo zapotřebí vytvořit umělé zábrany proti nájezdníkům, se stavěly 
valy z navršené zeminy a kamení, a to na co možná nejvyšších místech, aby se vnější části 
tyčily oproti vnitřním do výše. Podél dochovaných zdí byly odkryty zbytky pravidelně i 
nepravidelně rozmístěných pahorků – vždy tři po čtyřech kilometrech a zdá se, že šlo o 
základny, věže a pozorovatelny. Uvnitř zdí našli archeologové kamenná ohrazení mající 
někdy rozlohu i 10 000 metrů čtverečních, dále stavby připomínající pevnosti a také stopy po 
nedalekých silnicích, které jsou důkazem přítomností velkého vojska a logistického úsilí lidí 
zajistit zásobování obyvatel zdí patřících Válčícím státům a táhnoucích se celé tisíce 
kilometrů. 
Vezmeme‐li v úvahu, že oficiální zdroje uvádějí, že hlavní pohnutkou ke stavění zdí byla 
„ochrana“ či „obrana proti barbarům“, zdá se dost zvláštní, proč se většina těchto severních 
zdí nachází tak daleko od zemědělské půdy a tak blízko ke stepím – v určitých případech až 
ve vnitrozemí dnešního Mongolska. (Na jih od hranice vyznačené zdmi státu Jen například 
archeologové nalezli koňské postroje a plakety zdobené motivy zvířat, které zjevně nejsou 
čínského původu a náleží ranějším pasteveckým a kočovným společenstvím pocházejícím ze 
severní Číny a Mongolska.) Umístění těchto zdí skutečně naznačuje, že nebyly postaveny k 
ochraně Číny, ale k záboru cizího území, k vyhnání kočovníků z jejich půdy a ke snadnějšímu 
vytvoření vojenských základen, z nichž by bylo možno ovládat pohyb národů v této oblasti. 
Průkopnické využívání jezdectva, které zavedl král Wu‐ling‐wang, způsobilo, že Číňané 
potřebovali nomády, od nichž získávali koně. Jediným způsobem, jak bylo možné vymanit se 
z tohoto ponižujícího obchodního vztahu se severními kmeny, kterými pohrdali, bylo tedy 
obsazení a ovládnutí oblastí, v nichž tato zvířata žila. 
Ať už byly skutečné politické a vojenské důvody stavění zdí ze strany Válčících států 
jakékoli, téměř všechny zúčastněné strany brzy zjistily, že jsou kontraproduktivní. Jestliže byl 
popudem k budování zdí čínský expanzionismus namísto čistě obranných zájmů, pak 
diplomatický zisk spočíval v tom, že se z jednotlivých kočovných kmenů vytvořila jednotná 
opoziční síla – nazvaná Číňany Siung‐nu 匈奴 Xiōngnú – která pustošila čínské severní 
hranice po celých následujících pět či šest století. Pokud byl však účel stavění zdí výhradně 
obranný, pak představoval jejich vpád ještě závažnější skutečnost. Následující staletí 
opakovaně ukázala, že hraniční zdi byly při dobyvačných akcích pro částečně civilizované 
hordy ze severu jen malou překážkou, a to především v této historicky významné době. 
14 
 
Zábranou nebyly ani pro vojska severozápadního státu Čchin, která zdolala všechny obranné 
překážky mezi jednotlivými státy stojící na cestě ke sjednocení Číny, k němuž došlo v roce 
221 př. n. l. za vlády Prvního císaře Čchin Š’ chuanga (259–210 př. n. l.). Hranice, které tyto 
překážky vytvořily, však vymezily oblast konfliktu, v níž se během následujících dvou tisíciletí 
stavěly zdi a sváděly hraniční bitvy. 
 
Historické národy podél Hedvábné cesty 
Pojmenování „Hedvábná cesta“, v češtině častěji nesprávně „Hedvábná stezka“, označuje 
starověkou a středověkou dálkovou trasu vedoucí z východní Asie přes střední Asii do 
Středomoří. Ve své hlavní větvi spojovala starobylé čínské město Čchang‐an (长安 Cháng’ān, 
dnešní Si‐an 西安 Xī’ān) s Malou Asií a Středozemním mořem. Tento moderní název 
(německy Die Seidenstraße, anglicky Silk Road nebo Silk Route, francouzsky Route de la soie, 
rusky Velikij šëlkovyj put’ / Великий шeлковый путь, čínsky S’‐čchou č’ lu 丝绸之路 Sīchóu 
zhī lù, či S’‐lu 丝路 Sīlù apod.) vznikl až ve druhé polovině 19. století a vděčíme za něj 
německému geografovi, geologovi a cestovateli Ferdinandu Paulovi Wilhelmovi, baronovi von 
Richthofen (1833–1905). V roce 1877 vyšel první svazek jeho monumentálního díla China. 
Ergebnisse eigener Reisen und darauf gegründeter Studien (Berlin 1877–1912, 4 svazky a 2 
díly atlasu), kde mimo jiné podal dějiny geografického výzkumu Číny. Zde jako první použil 
termínu „Hedvábná cesta“ (Die Seidenstraße) pro celou síť obchodních cest spojujících Čínu 
se Západem – takže by se spíše mělo mluvit o „hedvábných cestách“.  
Ten, kdo se zabývá dějinami Hedvábné cesty, dříve či později se nutně musí setkat 
s problémem, kdo vlastně byli nositeli jednotlivých kultur. Vědci si dali práci a spočítali, 
že čínské historické anály jenom na území Turkestánu pro období mezi lety 100 a 1200 
n. l. uvádějí na jeden tisíc různých národů. Některé z nich byly více méně podrobně 
popsány, u jiných se dochovala pouze jména. Z nich pro uvedené období kolem 
jednoho sta bylo státotvorných.  
Již od 15. století př. n. l. jsou známa z čínských pramenů jména kmenů, které se 
staly předky pozdějších turkických, mongolských a tibetských kmenů. Nejznámější byly 
kmeny Kuej‐fangů 鬼方 Guǐfāng, Žungů a Čchiangů, s nimiž bojovali vládci dynastií 
Šang‐Jin (asi 17.–11. stol. př. n. l.) i Čou (asi 11. stol.–256 př. n. l.). Později se v severní 
15 
 
stepi objevují kmeny Ti a Chu, což byla opět hromadná označení pro velké skupiny 
kočovných, polokočovných i usedlých kmenů. O některých z nich, které výrazněji 
zasáhly do dějin Hedvábné cesty v oblasti střední Asie, si můžeme povědět více. 
 
Sakové 
Sakové (též Šakové) byla skupina íránských kočovných kmenů, z čínských pramenů od 
chanské doby známá jako Saj 塞 Sāi. Jméno Sakā se poprvé objevuje v perských 
achajmenovských nápisech ze 6. století př. n. l. Často byli ztotožňováni se Skythy (jejich 
východní, asijskou částí), objevují se též pod jménem Indo‐Skythové. Z antické literatury jsou 
známi jako Σάκαι (Sakai) nebo Sacæ. 
Podle archeologických výzkumů posledních desetiletí jedno z jejich center leželo v 
polovině 1. tisíciletí př. n. l. v oblasti severně od Tchien‐šanu, zejména v Sedmiříčí a 
v Džungarské pánvi ve Východním Turkestánu. V jejich kurganech (mohylách), hojně 
rozšířených na území dnešního Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, byly nalezeny zbraně 
a umělecké předměty ve zvířecím stylu. Podobný inventář nalezli i čínští archeologové 
v kurganech nedaleko Urumči.  
Ve 2. století př. n. l. vpadli do Parthie a v první polovině 1. století př. n. l. v důsledku tlaku 
Jüe‐č’ů vpadli do severní Indie. Zde si za indo‐skythské dynastie, založené králem Mauesem 
(vládl asi 85–60 před n. l.) podrobili velké území podél Indu a vystřídali tak panství Řeků 
v severozápadní Indii. Zatímco na území dnešního Afghánistánu, Pákistánu a severozápadní 
Indie byli Sakové asimilováni místním obyvatelstvem, v oblasti Chotanu v dnešním Sin‐ťiangu 
se sakský jazyk (chotanština) udržel až do 10./11. století. Bohaté materiály v chotanštině 
nalezly výzkumné expedice (zejména Steinova) v jeskyních v Tun‐chuangu. 
 
Wusunové 
Wusunové byly středoasijské kočovné kmeny snad indoevropské tocharské jazykové skupiny. 
Čínské Wu‐sun (烏孫 Wūsūn) se zapisuje znaky s doslovným významem „vnukové havrana“. 
Podle legendy, zachycené ve starověkých čínských pramenech byl vládce Wusunů s titulem 
kchun‐mo 昆莫 kūnmò, též v podobě kchun‐mi 昆彌 kūnmí) jako dítě zachráněn vlčicí, která 
ho kojila, a havranem, jenž mu nosil maso. 
16 
 
Legendu poprvé zřejmě zaznamenal Čang Čchien 張騫 Zhāng Qiān (asi 200–114/113 
před n. l.), vyslanec chanského císaře do Střední Asie ve 2. polovině 2. století př. n. l. 
V legendě můžeme najít paralely s původem starověkých Turkitů (Türk), ale i s legendou o 
původu Římanů (Romulus a Remus). Profesor Edwin George Pulleyblank (1922–2013) se 
dokonce domníval, že podoba wusunské a římské pověsti svědčí o vzdáleném genetickém 
příbuzenství obou etnik.  
Na základě starověkých čínských pramenů lze usuzovat, že Wusunové do poloviny 2. 
století př. n. l. kočovali, stejně jako Jüe‐č’ové ve stepním koridoru Kan‐su mezi horami Čchi‐
lien‐šan 祁連山 Qílián Shān a Tun‐chuangem 敦煌, 炖煌, 燉煌 Dūnhuáng. Někteří vědci se 
však domnívají, že jejich pravlast byla západněji, v oblasti jezera Barkul ve Východním 
Turkestánu. Jisté je, že v důsledku tlaku Hunů Wusunové v polovině 2. století př. n. l. přesídlili 
do oblasti Sedmiříčí v dnešním Kazachstánu a na Tchien‐šan, kde vytvořili kmenový svaz. Po 
roce 125 př. n. l. byli spojenci Chanů proti Hunům (Siungnuům). Roku 42 př. n. l. Hunové 
zničili centrum Wusunů na jižním břehu jezera Issyk‐kul.   
U Wusunů existoval zvyk, zvaný levirát, tj. po smrti muže se jeho vdova provdala za 
mladšího bratra nebo za syna. Proti tomuto zvyku vystupovali Chanové, kteří dávali své 
princezny za manželky wusunským vládcům, protože odporoval morálním pravidlům přijatým 
v čínské společnosti. Poslední zmínky o Wusunech jsou z 5. století n. l., kdy se přestěhovali 
dále na západ do oblasti Pamíru a byli posléze asimilováni. Část Wusunů však zřejmě zůstala 
na původním místě a ještě v 18. století byl na území Kazachů objeven kmen údajně příbuzný 
Wusunům. Současní Ujsini (kazašsky Үйсін / Ujsin = Wusun) mají dvě větve: Dulat (Дүлат, asi 
250 000 osob) a Sary Ujsin (Сары Үйсін, „Žlutí Ujsini“, asi 10 000 osob).  
 
Jüe‐č’ové (Kušáni a Tocharové) 
Názory na původ Jüe‐č’ů 月氏 Yuèzhī, kteří do 2. století př. n. l. obývali Kansuský koridor 
v oblasti Tun‐chuangu, jsou značně nejednotné. Často bývají ztotožňováni s Tochary (z 
řeckého Τοχάροι / Tochároi, baktrijsky Toχοαρ / Toχwar, Tuχwar), nositeli indoevropského 
jazyka, kteří ve 2. tisíciletí př. n. l. táhli Asií, až se usadili na severních hranicích Číny. Ve 2. 
století před n. l. Siungnuové zatlačili Jüe‐č’e na západ  – tzv. Malí Jüe‐č’ové (čínsky Siao Jüe‐č’ 
小月氏 Xiǎo Yuèzhī) se usadili v tibetském pohraničí, Velcí Jüe‐č’ové (čínsky Ta Jüe‐č’ 大月氏 
17 
 
Dà Yuèzhī) v Tarimské pánvi. Později se Malí Jüe‐č’ové vrátili na severovýchod a usadili se 
v oblasti dnešního Lan‐čou v provincii Kan‐su. 
Velcí Jüe‐č’ové byli pod náporem Wusunů vytlačeni dále na západ do Baktrie, kde dobyli 
Řecko‐baktrijskou říši. Odtud pak založili Kušánskou říši (1. století před n. l.–asi 227 n. l.), 
která od konce 1. století před n. l. až do začátku 3. století n. l. ovládala severní Indii. Jejich 
územím procházel obchod hedvábím mezi Čínou a Středomořím. Nejvýznamnější kušánský 
panovník Kaniška I. (vládl asi 127–151 n. l.) vládl nad většinou severní Indie, Afghánistánu a 
na přilehlých územích střední Asie. Kolem roku 230 n. l. byla Kušánská říše dobyta perskými 
Sásánovci.  
V řeckých pramenech (např. u Strabóna v jeho Zeměpise, Geōgraphiká Γεωγραϕικά) jsou 
kmeny, jež dobyly Baktrii, označovány jménem Tócharoi (Τόχαροι) a od 4. století n. l. byla 
území kdysi pod vládou Kušánské říše označována v západních pramenech jako Tocharestán. 
Ve stejné době se v čínských pramenech začalo pro toto území používat slova Tchu‐chuo‐luo‐
kuo (吐火罗国, 吐火羅國 Tǔhuǒluó Guó), Tu‐chuo‐luo‐kuo (睹货逻国, 睹貨邏國 Dǔhuòluó
Guó) apod., což je fonetický přepis nového zeměpisného jména. Původ autorů spisů v 
tocharštině (tzv. dialekty A – východní – a  B – západní) z 5.–8. století, nalezených v Turfanu 
(Karašahr a Kuča), zůstává nadále nevyjasněn. 
Jüe‐č’ové byli původně kočovnými pastevci, na nových územích na západě se však začali 
věnovat i zemědělství a kušánská města se stala i významnými obchodními středisky na 
Hedvábné cestě. Kušáni se stali významnými prostředníky v hospodářských a kulturních 
stycích mezi Východem a Západem, zejména při šíření buddhismu ze Střední Asie do Číny. 
 
Sogdové 
Důležitou roli v obchodu (zejména s hedvábím) hráli Sogdové, etnikum íránského původu. Od 
1. tisíciletí př. n. l. sídlili v oblasti mezi Amudarjou a Syrdarjou, zvané Sogdiana (z řeckého 
Σογδιανή / Sogdianḗ). Krvavé války za makedonského vládce Alexandra Velikého (356–323 
před n. l., vládl 336–323 př. n. l.) a povstání domácího obyvatelstva vedla pravděpodobně 
k jejich velké migraci na východ. Příchod Sogdů do Východního Turkestánu se datuje do 4.–3. 
století př. n. l. Velké sogdské kolonie a sídliště jsou zaznamenány ve všech hlavních centrech 
18 
 
karavanního obchodu Střední Asie, Východního Turkestánu a západní Číny od prvních 
staletích našeho letopočtu.  
Podle písemných pramenů se velké sogdské kolonie nacházely v řadě západočínských 
lokalit. Například sogdská obec v Tun‐chuangu ve 4. století n. l. čítala na jeden tisíc obyvatel. 
Sogdové se aktivně účastnili tranzitního obchodu v této oblasti i v dalších stoletích, 
přinejmenším do tchangské doby. Velký počet sogdských kupců žil i v tchangském hlavním 
městě Čchang‐anu. 
Obchod hrál významnou roli v hospodářské činnosti sogdského obyvatelstva Ordosu 
v 7.–8. století. Texty, nalezené v pohřebištích Astana a Karachodža, svědčí o tom, že v období 
existence státu Kao‐čchang (500–640) a v době tchangské okupace Turfanské oázy (7.–8. 
století) tvořili Sogdové velké procento obyvatel oázy a hráli významnou roli v tranzitním 
obchodu. V oblasti Tun‐chuangu hráli důležitou roli ještě na přelomu 1. a 2. tisíciletí. 
Sogdové však byli nejen obchodníci, ale zprostředkovali východní Asii i některé technické 
vynálezy. Přinesli například užívání kanátů (též kariz), podzemních zavodňovacích tunelů, 
umožňujících přivádění vody do oáz, vzdálených mnohdy desítky mil od vodních toků. 
Sogdské zahrady a ovocné sady v pouštních oblastech byly proslulé i v Číně. Rovněž sogdští 
zbrojíři zásobovali Tchangskou říši. Sogdští skláři uvedli v 5. století do Číny výrobu vysoce 
kvalitního, zejména barevného skla, tak jak se vyrábělo ve velkých sklárnách v okolí dnešního 
Samarkandu. 
Sogdové vyznávali buddhismus, nestoriánství a manicheismus. Proto také sogdské 
literární památky, nalezené ve Východním Turkestánu, obsahují celá díla nebo zlomky děl 
náboženského obsahu buddhistického, manichejského a křesťanského. Kromě toho byla 
nalezena řada menších textů, průvodních dopisů a pasů, které patří k nejstarším dokladům 
tohoto jazyka. Křesťanské rukopisy obsahují části evangelií sv. Matouše, Lukáše a Jana a 
zlomky dalších děl.  
 
První státní útvary na území Tibetu 
Jelikož o nejstarších dějinách Tibetu prakticky neexistují žádné záznamy a psaná tibetská 
historie začíná až v 7. století n. l. za krále Songcän Gampa, sestavují se počátky tibetských 
19 
 
dějin velmi těžko. Historické postavy a události z doby před 7. stoletím jsou navíc v 
kronikách, které pocházejí ze staletí pozdějších, provázány s událostmi legendárními. 
Novodobí badatelé se pak někdy rozchází v interpretacích toho, které události či postavy 
jsou skutečně historické a které spadají spíše do oblasti legend. 
Některé tibetské prameny hovoří o čtyřech či šesti – případně jiném počtu – kmenů, 
které kdysi obývaly Tibetskou náhorní plošinu. Dle legendárního podání byli příslušníci těchto 
kmenů potomky opic vzešlých ze svazku opičáka a skalní rákšasí, tj. démonky, jak o tom 
vypráví tradiční tibetská legenda. Mezi nejdůležitější kmeny měly patřit Se, Dong, Tong a Mu. 
Kmeny mezi sebou vedly ustavičné rozepře a postupně se přeměnily v království. Těchto 
království postupně vzniklo až čtyřicet. Pokud však skutečně existovala, neví se o nich 
prakticky nic. Mnohem později se ona království údajně sjednotila v tzv. čtyři velké kultury. 
Legenda praví, že od počátku světa až do 6. století n. l. v Tibetu vládlo dvacet sedm 
králů. První král prý sestoupil z nebes po žebříku či laně zvaném mu (symbolizující axis 
mundi, tj. osa světa) a spojil se s pozemským bohem velehor. Obdobně i dalších šest 
tibetských králů sestoupilo z nebe, až se jednoho dne provaz přetrhl a tím skončil „zlatý věk“. 
Těchto prvních sedm králů je podle svého původu většinou označováno jako „sedm 
nebeských vládců“. 
Prvním králem sestoupivším z nebes a zároveň prvním králem Tibetu byl údajně 
Ňathicänpo (doslova „rek na trůnu šíjovém“). Traduje se, že to byl on, kdo v údolí řeky 
Jarlung (známá spíše jako Brahmaputra) nechal postavit pevnost Jumbulagang, která se po 
další staletí stal sídlem králů Tibetu. Tradice mu připisuje sjednocení tibetských kmenů pod 
jednotnou vládu. Otázka jeho historicity či životních dat však zůstává nevyřešena, v 
jednotlivých pramenech se případná datace vlády Ňathicänpa často velmi liší. Pokud se 
skutečně jedná o historickou postavu, snad žil někdy ve 3.–2. století př. n. l. 
Prvním skutečně doloženým tibetským králem byl Digumcänpo (tradičně 80–100 n. l., 
podle některých pramenů již ve 2. století př. n. l.), jehož hrobka je Tibeťany označována za 
„hrobku prvního krále“. Podle legendy byl Digumcänpo v pořadí osmým tibetským králem a 
prvním králem „pozemským“. Dle legendárního vyprávění se na nebesa již nemohl vrátit jako 
jeho předchůdci, jelikož si lano nevědomky sám přetrhl v souboji se svým sluhou Longamem. 
Poté, co Digumcänpo Longamovou rukou zemřel, chopil se v Tibetu vlády sám Longam. Brzy 
20 
 
však byl o trůn připraven a na jeho místo nastoupil Digumcänpův syn Čhathi, který přijal 
jméno Pudegunggjal.  
Období těchto prvních dvou „pozemských králů Tibetu“ se vyznačuje jak velkými 
pokroky ve znalostech technologií, tak sociálně‐politickými změnami. Po těchto králích 
následovalo „šest králů leg“ (resp. „šest pozemských králů leg“ – „leg“ znamená dobrý), 
„osm (pozemských) vládců de“ („de“ – pokladnice) a „pět mocných vládců cän“ („cän“ – 
mocný). Tito králové vládli v Tibetu pravděpodobně mezi 1. a 5. stoletím n. l. a během této 
doby se tibetský lid zdokonaloval ve znalostech zemědělství, stavěly se mohutné pevnosti na 
svazích hor a tibetská kultura se stávala čím dál tím více komplexnější. O těchto dávných 
králích je toho však známo jen velmi málo, často to jsou jen jejich jména, případně jména 
jejich manželek a dětí. 
O původních tibetských kmenech je toho rovněž známo jen velmi málo a určit byť jen 
přibližnou dobu jejich existence je prakticky nemožné. Dosud nejstarší známky skutečně 
doloženého osídlení Tibetu byly nalezeny v oblasti Centrálního Tibetu. Zdejší megalitická 
kultura vykazuje známky podobnosti s jinými megalitickými kulturami jihovýchodní Asie a její 
datace spadá do 2. tisíciletí př. n. l. Trvalejší osídlení Tibetské náhorní plošiny 
pravděpodobně začalo až počátkem našeho letopočtu. 
 
Čchiangové 
Z kmenů žijících na území Tibetu, s nimiž přicházeli Číňané do styku již v dávném starověku, 
byli nejranější Čchiangové. Ti byli zmiňováni jak ve starověkých čínských textech, tak již 
v šangských nápisech na věštebných kostech z doby před 3000 lety. Nicméně starověcí 
Čchiangové (známí též pod jménem Ti‐čchiang 氐羌 Dīqiāng) uvedení v těchto textech byla 
rozsáhlá etnická skupina, zahrnující i předky dnešních tibetobarmských Čchiangů, kteří tvořili 
pouze malou část tohoto uskupení. 
Řada starých čínských análů vypovídá o příbuzenství mezi tibetskými kmeny a lidmi 
žijícími za doby dynastie Chan (206 před n. l. až 220 n. l.) na západ od tehdejší Číny. Staří 
čínští historikové nazývají tyto kmeny Čchiang a představují je jako lovce pověstné svou 
udatností. Chanské dynastické záznamy obsahují zprávy o čchiangských aktivitách ještě v 
dávnějších dobách a poznamenávají, že domovina Čchiangů byla původně mnohem dále na 
21 
 
západ a že tyto kmeny podnikaly loupeživé nájezdy na zemědělské usedlosti v okolí Čchang‐
anu (Si‐anu) již kolem roku 1400 před n. l. Čchiangové a osmi dalších spojeneckých kmenů ze 
západu byli hlavními spojenci čouského krále Wu‐wanga, který s jejich pomocí porazil v bitvě 
u Mu‐jie roku 1046 př. n. l. šangskou armádu. 
Chanské dynastické anály zaznamenávají, že Čchiangové byli kolem roku 500 před n. l. 
organizováni do kmenů a začali provozovat zemědělství a chov dobytka. Ve 2. století před n. 
l. je jejich přítomnost zmiňována podél celé západní hranice tehdejší Číny. Ve 2. století n. l. je 
mělo tvořit sto padesát kmenů, zatímco zprávy ze 7. století n. l. mluví jen o padesáti 
rozptýlených kmenech Čchiangů. 
 
Žangžung 
Velmi stručně se zmíním i o kmenech a království Žangžung. Bohaté nálezy kreseb na skalách 
(petroglyfy) v severním a západním Tibetu objevené v 90. letech 20. století dokládají 
vyspělou civilizaci v oblasti tzv. Horního Tibetu dávno před příchodem buddhismu. Jako 
nositelé této kultury jsou označováni stejní obyvatelé, kteří na území Tibetu založili království 
Žangžung. 
Kultura království Žangžung se rozvíjela v západním Tibetu s centrem kolem posvátné 
hory Kailás. Jeho obyvatelé mluvili vlastním jazykem a vyznávali náboženství bön. Počátky 
království jsou zahaleny v polomytickém šeru dávnověku. Neznáme ani jména panovníků, 
kromě posledního krále Ligmirji (7. století n. l.). Dodnes jazykem žangžung mluví asi 2 000 
obyvatel indického Himáčalpradéše.