ŠEDESÁTÝ PRVNÍ SE SIT DIVADELNÍ 2ATVY
JIŘÍ MAHEN
i
JANOŠÍK
Drama
i
I
i
Vydavatelství O SVĚTA národní podnik Praha 1952
Studii o historickém Janošíkovi nap3al dr Jan Kopecký, režijní poznámku Antonín Dvořák. — Scény návrh arch. František Tvrdek.
12^
f a Q
Právo provozovat tuto hru zadává jedině Československé divadelní a literární jednatelství, Praha II, Ječná 6, telefon 335-86, 351-40. — Každé chystané' provedení hry nutno hlásit tomuto je'dnatbfótví, a to nejpozději
deset dnů napřed.
NEPRAVDA U PÁNOV, PRAVDA U ZBOJNÍKOV (Několik poznámek o historickém Janošíkovi)
[Sedmnácté a osmnácté století v našich zemích je dobou neúprosného třídního boje. Tvrdě a krutě zuří po celá tato dvě století zápas tříd. Neuvěřitelné nakupení majetku a moci v rukou mizivé menšiny obyvatelstva — z největší části válečných kořist-níků cizí národnosti — vytváří nejostřejší sociální protiklady. Feudálni vykořisťovatelé udržují pracující lid v poddanství brutálním násilím: společenský řád, kryjící přímo zločinné vykořisťování poddanského člověka-nevolníka, poskytoval k tomu panstvu v systému »útrpného právat legální záštitu. Dával pánovi do rukou, rozhodování nejen o práci, dle také o samém životě a smrti poddaných.
Po celá dvě století — od Bílé hory až do zrušení nevolnictví roku 1781 — vybuchují v českých zemích neustále vzpoury poddanského lidu, toho lidu, který po vyhnání české šlechty a obrovských majetkových přesunech po bitvě bělohorské byl jediným representantem českého národa — utlačeným, vykořisťovaným, odnárodňovaným, politických práv zbaveným. Naši historikové měšťanské epochy — s výjimkou díla Kamila Krofty o dějinách selského stavu — nevylíčili nám dostatečně podrobně celý hrdinský boj lidu proti utlačovatelům, celou tu slavnou historii vzpour a povstání, odboje zoufalých jednotlivců, odhodlaných skupin i celých hrdinských selských mas. Celá tato dvě století jsou osvětlována plaménky zoufalých, statečných vzpour, plaménky, které se po třikrát rozhořely v požár, jenž zachvátil celou zemi: po prvé za saského vpádu do Čech, brzy po Bílé hoře (1631—32), po druhé za povstání roku 1680, které se rozšířilo na celé Cechy a strhlo také poddané moravské, po třetí pak za posledního velkého povstání roku 1771.
Doby zdánlivého klidu překračovala včerejší historie jako ^nezajímavá^ údobí. Právě v takovýchto »nezajímavých« údobích zuří třídní boj nejurputněji. Tehdy má vládnoucí třída tak naprostou převahu, že stačí udržet zdánlivý vnější klid, stačí zachovat zdání »pořádku<i. K otevřenému boji dochází teprve tehdy, když se poddanské masy alespoň do jisté míry zorganisují a mohou podstoupit boj — za nerovných podmínek, pravda, ale přece jen boj v otevřeném poli. V údobích zdánlivého klidu třídní boj nikterak neustává. Trvá a stupňuje se tím více, čím drtivější
je prevalia třídy vykořisťovatélské, čím úplnější je soustředění moci, majetku i politických práv v rukou utlačovatelské menšiny.
Na Slovensku nebylo v těchto dvou stoletích hromadných odbojných akcí, jako tomu bylo v českých zemích. Masová povstání jsou tu ojedinelým zjevem: pokusili se o ne východoslovenští rolníci roku 1632 — a pak až v devatenáctém století (1831) zahořel (opět na východním Slovensku) plamen hromadné selské vzpoury. Jinak vládne na Slovensku »fcZicř«. Ale pod touto maskou zdánlivého pokoje a klidu se skrývá ve skutečnosti urputný, zuřivý, nemilosrdný třídní boj. Ve svérázných podmínkách slovenských vznikla také svérázná slovenská forma sociálního odboje. Hornatá země a skladba společnosti vytvořily zvláštní formu partyzánské guerilly: zboj nic t ví.
Zbojnictví je akt společenské vzpoury. Zbojník není zlý, vy-kólejený, nemorální člověk, který se dostal na scestí a podlehl špatným sklonům své povahy, jak se jeví s perspektivy zastánců »pořádku«, t .j. vládnoucí třídy. Zbojník je mstitel. Vytvořila ho společenská nutnost. Zrodil ho nemravný, zločinný společenský řád. A zbojník nestojí jen mimo tento řád, s níniž se dal do boje. Zbojník stojí nad ním. Je mravně, je ethicky výše nežli ti, kteří ho zrodili, kteří ho odehnali od práce a vyhnali do hor, na zboj. »Nepravost u pánov, pravda u zbojníkova, praví píseň slovenského lidu ...
Před pětadvaceti lety vyšla u nás knížka Pavla Sochané o Janošíkovi. Dokazuje se v ní, že Janošík nebyl vůbec ten krásný ideální hrdina, jakého si vytvořil v legendě slovenský lid, ale že to byl ve skutečnosti ^obyčejný zbojníka.   »Dobrodruh«, praví
0 něm autor knížky. Neváhá dokonce charákterisovat jeho společníky takto: vNeboli to nejakí ideální chlapci, ale celkom prostí
1 sprostí ľudia: pastieri, valasi, paholci a tomu podobní pezbožní' parobci z Kysúc, z Moravy a z Poľskej. Takáto zo všetkých končín posbieraná banda zbojnícka nemohla mat nejakých vznešených úmyslov a určitých ideálnych cieľov ... Boli to teda obyčajní lotri...« (Pavol Socháň: Zbojník Juro Janošík, Bratislava, 192Jf.) Autor knižky vynaložil velké úsilí, aby strhl s Janošíka svatozář lidového hrdiny, mstitele sociálních křivd a ideálního bojovníka za práva utlačeného lidu proti nelidským panským vykořisťovatelům. Vynaložil mnoho úsilí, aby legendu porazil skutečností — a přece nedokázal nic než to, že jen obnažil skutečnost a tím ospravedlnil legendu a podtrhl její revoluční smysl. NeboV nejenom zbojnictví, nýbrž také názor lidu na zbojníky a vztah lidu k nim je důsledkem a dílem skutečnosti, která sama je obžalobou vládnoucí feudální aristokracie.
Kdo byl Juro Janošík?
Synek nevolnických rodičů z Ťarchovej v Trenčianske stolici na panství grófa Jána Jakuba Lôwenburga. Narodil se tu 25. ledna roku 1688. Víme o něm, že jako mladý Šuhaj bojoval v řadách uherských povstalců Rákoczyho II., ale že po porážce kuruckého povstání byl naverbován do vojska druhé strany, k císařským. Sloužil jako vězeňský strážník — a právě v této úloze se poznal s Tomášem Uhorčíkem, kterého střežil na zámku v Bytči. Prokázal mu tu jakési úsluhy. Rodiče pak Janošíka z vojny vykoupili a nějaký čas Janošík gazdoval doma. Na podzim roku 1711 (29. října) byl Uhorčík z vězení propuštěn. Šel rovnou za Janošíkem, vyhledal ho a svedl na zboj. Janošík se brzy stál »hajtmanem« zbojnické skupiny, které dříve vetel Uhorčík. Přispěly k tomu jeho fysické i duševní vlastnosti: vynikal odvahou, čilostí, energií, tělesným vzrůstem. (Potvrzuje to i soudní protokol, který o něm praví,: »Agilis Georgius Janossik Tyarchoviensis latronum et praedorum antesignatus«, t. j. »hbitý, čilý Janošík z Ťarchavé, náčelník zlodějů a zbojníkům.) Známe 21 jmen jeho soudruhů; kromě Slováků jsou tu také Moraváci i několik Poláků. ^Začátkem roku 1712 byl Janošík chycen, dle podplaoením strážců (pěti liščími kožemi a sedmi sýry!) se z vězení dostal.
Po druhé byl znovu chycen na počátku roku 1713. Ve dnech 16. a 17. března téhož roku byl souzen v Liptovském Sv. Mikuláši. Žalobcem Janošíkovým byl Ladislav Okoliczany, Janošíkovým výmluvným obhájcem ex offo byl Baltazar Pallugyai. 17. března byl Janošík podroben nejprve lehkému, později těžkému mučení. Asi téhož dne byl Juro Janošík popraven pověšením na hák při Váhu blízko mostu, spojujícího Liptovský Sv. Mikuláš s Pa-lúdzkou. Bylo mu 25 let____
^ Zachovaly se nám zápisy celého procesu Janošíkova, t. zv. Fas~ sio Janossikiana. (Protocollum I. Comitatus Liptoviensis db anno 1710 usque 1717, sub nro 17, str. 563—567.) Originál protokolů se ztratil teprve koncem devatenáctého století, máme však přesné ověřené opisy, jež jsou patrně dílem slovenského básníka Janka Kráľa. (Dnes v archivu v Turčanském Sv. Martině.) Zápis je latinský, jen žaloba a rozsudek jsou slovenské. Slovenská je také část protokolu o výsleších Janošíkových. Při dobrovolném výslechu Janošík z 29 otázek 13 nezodpověděl. Na muädle odpověděl na sedm dalších otázek. Přiznal se celkem k sedmi přepadům: dvakrát oloupila jeho skupina bohatého žilinského kupce Jána ŠipoŠa, dále zemského pána Skalku (ten byl u soudu s Janošíkem
7
osobne konfrontován), baróna Révaye, pána Jána Radvanského, oravského pana faráře a »pani oficierskú vdovu Škarzonkuz. Zabití faráře z Domaníže Janošíkem proces nepotvrdil — nedokázali mu tedy zadnou vraždu. Přesto byl Janošík i pro zabití odsouzen. Rovněž soud ^nedokázal Janošíkovi vylupování kostelů a »hříšné nakládání s nejsvětějsí svátostí oltářní«. Při výslechu i na mučení projevil Janošík snahu omočit ze svých kamarádů jen ty, kdo již v té chvíli byli mrtvi, anebo označit za mrtvé ty ze svých soudruhů, jež soud jménem znal a kteří byli stiháni. Tak na příklad kryje Uhorčíka tím, ze »zůstal na Kremnických ho-rócÄ«. Ve skutečnosti byl Uhorčík zatčen zároveň s Jamfšíkem— pod jménem krčmára »Martina Mravca* z Klenovce. Když se stal Janošík vůdcem družiny, odešel Uhorčík od chlapců, oženil se a pod novým jménem krčmařil v Klenovci, kde ho Janošík a jeho družina často navštěvovali. Teprve po popravě Janošíkově se ukázalo, 'že zatčený Martin Mravec je vlastně hledaný Uhorčík. Byl odsouzen rovněž k smrti a ukrutným způsobem umučen: lámali mu kosti kolem, počínajíce od hrdla.
Janošík nebyl na zboji dlouho: rok a tři měsíce. Akta procesu dokazují, že Janošík neloupil pro kořist. Rozdával plnýma rukama. Právě tak jako většina jeho druhů, z nichž z aktů procesu známe jména: Chlostiak, Hunčík, Plavček, Moravčík, Ondráš, Gašparec, Poláci Oresiak a Gavel, Moravané Hólúbek, Valičiak, Kovalčík a j. Jakub Surovec (u Mahena Vlček) a Hrajnoha, legendou zařazovaní do družiny Janošíkovy, sem historicky nepatří —■ Jakub Surovec byl popraven až r. 1769.
Taková je mluva úředních spisů. To je osvětlení procesu s e stanoviskaobhájců »pořádku«. Pořádku, jehož právní systém kryl a hájil hromadné zločiny, páchané na slovenském poddanském lidu. Stěží si dnes vůbec lze představit právní soustavu, udržující tento společenský řád. Byla vypracována uherským právníkem Janem Kithiniczem z Kostanicy. (Directio Methodiaca Processus ludiciari Juris Consuetudinarii Jnclyti Regni Hungariae, 1619, v době procesu Janošíkova platná. Její podstatnou součástí bylo ^útrpné právom. Mučení bylo dvojí: 1. Lehké — natažení na skřipec, dž vyslýchanému pukaly klouby. Za následky, jež si vyslýchaný z tohoto mučení odnesl, nebyl nikdo odpověden. 2. Těžké. To spočívalo v pálení, píchání a posléze natažení na skřipec, až jednotlivé klouby zůstaly nadobro odděleny. Po tomto mučeni následovala pravidlem smrt. Jestliže se vyslýchaný při tomto mučení nepřiznal, mohl být uznán nevinným — a pozůstalým byl soud, po případě žalobce, povinen vyplatit mírnou peněžitou náhradu ...)
Jak jiné bylo ovšem stanovisko slovenského lidu! Historické skutečnosti dával lid smysl, který byl v souhlase s jeho společenskými tužbami. Již za života Janošíkova. Lid považoval Janošíka za svého člověka. A zbojníky za své lidi. Zbojníci pronásledovali a trestali pány. Lidu přáli. Máme doklady o tom, že ve vědomí lidu nebylo zbojnictví něčím výjimečným, něčím zavrženíhodným. Vzniklo jako důsledek společenského řádu, který dovoloval panstvu loupit a odírat lid ve velkém, ale trestal krutě pokusy utlačené třídy odpovědět na to stejným postupem. Proto lid pokládal zbojnictví za řemeslo, za způsob obživy, vynucený okolnostmi. A proto ve zbojnících viděl mstitele také křivd a útlaku, jež musil sám snášet od vládnoucí panské třídy. Sympatie lidu k Janošíkovi a jeho chlapcům byly tak obecné, že dokonce samým rychtářům musil z eman ský sbor liptovské stolice hrozit velkými pokut am i a tresty, ne-budou-li zbojníky horlivěji pronásledovat.
Po smrti se stal Janošík ústředním hrdinou všech zbojnických legend a pověstí, jak k nim poskytovaly látku historické skutečnosti. Z historické látky si vytvořil lid ideál mstitele křivd, páchaných na něm panskou třídou. Sociální obsah se v pověstech a písních dostává ihned zdůrazněně do popředí. V lidové veršované skladbě z XVIII. století již odchází Janošík na zboj až teprve tehdy, když se předtím marně pokoušel óbžimt poctivou prací na svém hospodářství a když břemeno robot se stalo nesnesitelným. A tento rys m s ti t ele se stále zdůrazňuje; legenda vkládá do jánošíkovské látky ovšem více vědomého záměru, než odpovídá skutečnosti. Ale to nic nemění na faktu, že také zbojnictví bylo formou třídního boje, ať toto vědomí bylo cílevědomě manifestováno nebo ne. Legenda, dílo společenského kolektivu, neomylně tuto skutečnost vycítila a k ní soutředua všechen smysl zbojnictví i své stanovisko k němu. I panstvo to vědělo, proto ta krutost, proto ta snaha vylíčit zbojníky jako sprosté bandity a lidi mravně zkažené. Ale čím víc tlaku panská třída vyvíjela, aby památku Janošíka — jehož odsoudila jako sprostého zločince — pošpinila a lidu vzala, tím více se lid upínal k Janošíkovi, tím ideálně ji si ho kreslil, s tím větší láskou ho obdaroval posléze i rysy zázračnými, které měly dokázat, že spravedlnost sama je při Janošíkovi a stoß za jeho pravdou — a proti pánům, kteří Janošíky vyháněli do lesů na zboj. A nejen lid Slovenska — Janošík je hrdinou i lidu polského a ukrajinského, všeho slovanského lidu Karpat.
Jan Kopecký
8
9
S:
EapiřaiŘifgHĚi
Král. české zemské divadlo v Praze,
Národní divadlo.
V pátek di^e 30. září 1910. 1. hr<il. čtvrtka* v predpl.
Ve prospěch Spolku českých spisovatelů belletristů Máje a Pensijniho' fondu Máje.
: Popreé:   ^ y
JAHDSII
RtíistT Jircíä.?,* Kvapit
ťWtrriin Stílntóetj
Ludmila Ts*iiictavi . Rtetuiil řiMH+imtf Bfóent Harciiki
fjni feehl Kanil Kin4>
lučili ^)t{)4VHt
5i-fcÍ*if k
Much*
ClRS~.«Jl .     ^ .
Pav*), jeho v ilu'Aí tank y tkl
Jot*l Krt tur K Mil VlAt
KmI KolW
ŕ-! n niä A - Ch rt itítý
KobtK ť .Ui iH,cn* f eirow tattl Vír*
Star* Pfertaw* ■fiitd Kar«tdc
FrunUltV. li-;rbfií)-Jrfstf ViU
líBall,  KIKludě, íkf
Zafcállk C 7. ľlOd-
Kwe s !0- hod.
Jsi. J;i'..i!«hb   ftjir)* it-s^Ha s .w™
Vilupwiky k ůneSnlmy ptatitucrtí vydával íř od 8. do 1. hod* o I. dwml pokUdny tik Tylové n4mf*rí a od 2. do   A li&d. u tl dtntii pokladny v Divtdrltif ulici (ycÍkmÍ * F*fdi-J,.M*"^yy 1Hd'"; <1<' 7- b"*- M »«frrnfcfa poklon ve hUvňfrti v*Míbn3ii,
únmm počin* ncmé předplaceni n» obdofat I9I0-I9II.
. V sobotu dne 1  října 19|<i.
Komedie plná omylů _Ženich
KATAKOMBY
. Čokoládo**: pr.nira-J
VoÍiq*! lusku V¥*i*JU.
Emma Destunwoa,
- -■-T..j_Cwjl4|lo j .. .        r.-----•r-t--- _.n
K IřrtHO pr«dsíavenlin vydávaj st vstupřnky. po pHpidř x»il ÚM ivcl«oi* r F«úirt*ndory tHdyt «d » Jí'j hod. j od 2
. K MAHENOVU DRAMATU JANOŠÍK
»Nepravost u pánov, pravda u zbojníkov*, zazpívá si ve své písni slovenský lid a ve svých verších z 18. stol. přesvědčivě dokazuje, ze Janošík, jeho legendární hrdina a ztělesnění právě toho zbojnictví pravdy a ô pravdu,
»... sa oddal na zbojstvo s paholky, ktoré naverboval pod své silné ruky. Šťastné v remesle svém činívali kroky, v mestách a i v hradech dělávali škody, a kam oni prišli, zlé tam byly hody. Též mnolw klášterúv, majerúv a domúv jsou vyrabovali v nočný čas se střelbou. Vyloupili panské najboliatší domy, do nich tloukli koule, jako jasné hromy«.
Dnes právem věříme lidové písni a lidovým veršům. Dnes nejsme na pochybách o tom, kdo to skutečně byli »horní chlapci Jury Janošíka«, kdo to byli zbojníci, kteří vycházeli v minulých stoletích ze slovenských hor na zboja kterýmlidve svém tvořivém a především toužebném snění dopřával v míře největsí ze všech vlastností nezranitelných pohádkových reků, kterým přál celým svým srdcem a celou svou myslí obrovskou sílu, nepřemožitelnost, nevšední zručnost, odvahu dosahující výše nebes. Dnes již zřetelně rozumíme, proč hovořily valašky zbojníků, proč hřímaly jejich pistole, proč jim byl lid, všichni ti gazdové na salaších, chudáci ve vsích i městech, soudružským spojencem, proč je přímo s něhou ukrýval a proč se s nimi ve chvílích nouze bez váhání dělil o poslední skrojek kukuřičného chleba.
Dějepisectví, které oslavovalo minulost, obratně přecházelo skutečnost zbojníků mlčením nebo je velkomyslně prohlásilo za — obyčejné lotry. Důkazů pro tato tvrzení, kterým se jinak právem říká lež, nacházela dost a dost v úředních spisech tehdejších soudů, ochraňujících panský pořádek a odměňujících tedy zbojníky pověšením na hák nebo lámáním kostí kolem, počínajíc od hrdla. Buržoasní dějepisectví si z pochopitelných důvodů neukládalo za svou povinnost registrovat nepokoje, kterými jsou i na Slovensku protkána ona století ,morového' klidu, století sedmnácté, osmnácté a devatenácté. Nebyly ani podnikány práce na zákonné statisíce', to jest soupisu vesnických teroristických či-
Plakát prvního představení Mahenova Jano&íka
11
nů, vražd velkostatkářů, jejich ředitelů, správců, šafářů, ke kterým se zoufale odhodlával nejenom poddanský nevolník svíraný víc než neúprosně přímo nezákonnou libovůlí surových pánů, lotrů statkářů a jejich bídáckých hajduků.
A přece nesmiřitelný třídní boj probíhal — na vzdory záměrně krátkozrakému buržoasnímu dějepisectví — ve vlasti slovenského lidu ve skrytých formách s nebývalou ostrostí a dvakrát se i rozhořel v plamen masových selských vzpour — na východním Slovensku r. 1632 a r. 1831. Vedle toho volil slovenský lid svou vlastní formu sociálního odboje — zbojnictví. A to, když již nebylo v lidských silách snést pohled na zneuctěnou ženu, když jim před očima vyvražďovali otce a matky, když je zapřahali do rádla a do krve je švihali biči, bili na oslu a zakovávali do klády, když jim zdupáli tu trochu obilí, která nemohla postačit ani na nuzácké živořeni, když jim doslova dřeli kůži s těla. Tehdy se odhodlávali někteří z nich k obraně a z nutnosti sbíhali do lesů na zboj. Země slovenského národa svými horami a lesy k tomu přímo vybízela.
Tak tomu bylo patrně i s historickým Janošíkem, který po svých vojenských trampotách gazdoval v r. 1711 u svých rodičů v Ťarchavej v Trenčianske stolici na panství grófa Jána Jakuba Lowenburga. Historického Janošíka, podníceného na zboj věrným druhem Tomášem Uhorčíkem a popraveného 17. března 1712, tedy po roce a třech měsících zbojnického řemesla, přetvořil si ve svých tužbách a představách slovenský lid v příkladného třídního mstitele, který se svou družinou horních chlapců zbijí pány a naproti tomu obraňuje slabé a utiskované a chudým rozdává plnou hrstí. IAd svým živelným citem pro spravedlnost a svou tužbou jao svobodě potvrdil a bohatě rozvedl skutečnost, že zbojník Janošík loupí jen nalmipené.
Lidový Janošík, ožívající v posilujících zkazkách a verších, vyrůstající ze zpěvu u ohnišť na salaších, Janošík,znamená jící přání a tužby, setká se před první světovou válkou se svým dramatickým básníkem. Je jím nadšený milenec Slovenska, český básník Jiří Mahen, který sem, ke slovenskému lidu, tak jako jindy k řekám, potokům a mlčícím rybám Čech a Moravy, utíká před bur-žoasním světem, před měšťákem, který posvěcuje každou loupež mocných, každou krádež bohatých a který je přesvědčený, že pravda je vždy na jeho stráně. Třídní mstitel, lidový hrdina ovládne básníka Jiřího Mahena a zabraňuje, aby platil daň literárním konvencím rozkladného umění z dob před první světovou
válkou. Pod tlakem lidového hrdiny zbavuje se Mahen »své zlobné masky, své módní záltadnosti, své literátské pózy, své mnoho-sečné ironie...« a »je vroucí, živě odpovídající na radost i bolest svých prostých lidů (Jindřich Honzl). Však se taky Jiří Mahen vyznává svému příteli Miloši Jiránkovi, který se podílel na básníkově jánošíkovské inspiraci, ve chvíli, kdy arama »Janošík« je hotovo, že to bylo horší než horečka.
S hrdinou Janošíkem a s jeho horními chlapci nechává Mahen na jevišti ožívat především prostý slovenský lid: Janošíkův otec, sousedé z dědiny, Ančka i její přestrašená matka, Samko, robotníci, zkrvavení gazdové v Čele s tím, který již ani na svou vlastní bídu nevidí. Ti všichni se svými hoři i se svými utajovanými pomyšleními, jak setřást rdousící je jařmo, jsou Mahenovi pevnými kořeny, z nichž vyrůstá neohroženost Janošíkova, statečnost UM-kova, Garajova horlivost na zboji za věc lidu i divoká nenávist Vlčkova. Na slovenský lid s láskou myslí Mahen i v písních dramatu i v jeho tancích, kterými je naplňováno mužné veselí horních chlapců v polhorskej krčmičke, kde »ocot horí v lampičke*. S vřelostí a něhou myslí Mahen na slovenský lid. Navazuje tak na onu tradici českých umělců, jíž v čele jsou jména Boženy Němcové, Aloise Jiráska, Josefa Mánesa a Mikoláše Alše. Proto taky ve jménu slovenského lidu žhavě nenávidí pansky nadutého barona Rěvaye, Šándora, syna liptovského zemana, zvířecky prahnoucího po Janošíkově čisté lásce.
Lidová inspirace právem oslabuje i Mahenovu dobovou otázku, kterou si kladl v duchu tolstojovské filosofie na námět křesťanského ^nezabiješ. Vždyť Mahenův hrdina lidového vyznání v "život, který má být naplněn štěstím a radostí — Jindřich Honzl oprávněně srovnával přesvědčení Mahenova Janošíka z roku 1910 s přesvědčením našeho skutečného a největšího národního hrdiny, s přesvědčením Julia Fučíka z r. 1942 — přece jen ve chvíli, kdy jeho nitro je ták krutě panským světem zraněno, se rozhoduje zcela jinak než nějaký stoupenec tolstojovské filosofie. A má proto taky v dramatu hrdina svůj revoluční vývoj k lidovému mstiteli.
Mahenův Janošík je a musí být lidovým hrdinou, lidovým Janošíkem, který upřímným a horoucím srdcem miluje svůj domov, rodný kraj, vlast slovenského lidu. Janošík je pořád s lidem. Odmítá být jako kněz přisluhovačem pánů a přímo vyciťuje nebezpečí svého třídního odloučení, hmatatelně poznává vykořisťování lidu, z něhož vzešet a k němuž se jako zVojnik vrací. I se záměrem
12
13
r
své matky, kterou jinak vřele miluje, dovede v tomto případě nesouhlasit.
Mahenův Janošík, tak jako skutečný i lidový, umírá hrdinskou smrtí. Umírá, aby nezemřel, aby žil a bojoval dál se slovenským lidem o jeho svobodu, žije a zvítězil se slovenským národem v našem slavném dnešku.
Antonín Dvořák
K 70. VÝROČÍ NAROZENI JIŘÍHO MAHENA (1882—1939)
TOMU SLOVENSKU,
tem Janošíkovým regimentům, ■ jež za- volnost národa se bijí, za svobodu jeho a pravdu v něm — tuto hru posvěcuje autor
14
OSOBY
horní chlapci
Jura Janošík Ľčík Garaj Hrajnoha Adamčík Putnok Uborčík Harala Gajdošcík Vlček Michalčik Durica
Mucha
Otec Janošíkův
Anka
Její matka
Samko, robotník
gandor, syn lipt. zemana
První student
Druhý student
Kačka, děvečka
Baba šenkýřka Hčíkova matka Baron Révay Jeho pani Šuhaj Děvče Cigán Cigánka Róm, primáš Pavel, jeho syn První soudce Druhý soudce Kněz Kurýr Důstojník Voják Soused Sousedka 5 sousedů 3 išpáni 3 robotníci
Hajduši. Panduři. Cigáni. Lád. Děj 1711—1713
T
9
\\\\ l X i,\WJrTW77.'
PRVNÍ JEDNÁNI (V Liptově)
(Stará selská jizba. Vpravo pec a dveře do síně. Vlevo postel, na ní mrtvá Janošíkova matka. Je přikryta starou halenou. Je večer. U mrtvé klečí otec, starý soused a sousedka)
1. v ý s t u p
OTEC, SOUSED, SOUSEDKA
SOUSED: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiž svaté jeho jméno pochváleno! A jako že ona tebe, starý, měla za muže v tomto údolí nářku a bídy, tak i ona teď na nebesích má zastánce svého Pána Jezukrista, spasitele našeho, který očistí nás ode všech hříchů a do království svého přijmouti ráčí, abychom tam s vyvolenými božími se radovali po všechny časy a těšili se z toho, že trápení naše dovedlo nás mezi anděly.
OTEC (několikrát savzlykne)
2
17
5
□
SOUSED: A ty, Pán Bůh náš, přijmi tedy služebnici svoji věrnou, věrnou manželku a matku, Evu Janošíkovou, na milost svou — ty, otče náš, který nad námi v nebesích přebýváš — posvěť se svaté jméno tvé, přijď svaté království tvé, buď svatá vůle tvá jako v nebesích, tak i u nás tady dole, chléb náš vezdejší dej nám na každý den a odpusť nám těžké viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům svým, a neuvoď nás v pokušení, ale na věky zbav nás od zlého —
VŠICHNI: Amen!
SOUSEDKA: A podívejme se! Krev se jí znovu ukázala na ústech!
SOUSED: To ona vždy za chvíli se tak ukáže. Otři ji! OTEC (třesa se): Pán Bůh dal —
SOUSED: Pán Bůh vzal! Budiž svaté jméno jeho pochváleno!
OTEC (hladí mrtvou): Ale proč jsi mi to udělala, moje holubičko ? Bůh ví, že jsem ti nikdy neublížil! A ublížil-li jsem přece někdy v prchlivosti své, pro Krista Ježíše mi odpusť! Aby mi už u srdce lehčeji bylo pro tebe, kterou tu ztrácím jak javor listí na zimu. Bože — bože, co že bude teď se mnou? Kdo že mi pomůže nést jho života? Je těžké a není ■ nikoho. Syn jediný na školách. Pánu Bohu zaslíbený, také nejde a nejde. A ty tu ležíš mrtvá, chladná a taká chudá!
A teď teprve vidím, co jsi, chuděro, vytrpěla! Mamo! Tata je smutný pro tebe! Evo, což se nevzpamatuješ? Pomozte mi, lidé, ji zvednout, chtěla se posadit, a já nemám už za vrabce síly! (Zmateně) Pomozte mi ji — zvednout — chtěla se — posadit!
SOUSEDKA: Nechte ji ticho ležet! Spí...
SOUSED: Ano — neumřela — ale spí — Jako děvečka Jairova.
OTEC: Je mrtva! (Dává se do pláče)
SOUSED: Ale ty sám vzkřísíš ji jednou — otče náš...
VŠICHNI (tiše se modlí)
SOUSED: Amen! (Vstane)
OTEC (za ním)
SOUSEDKA: Tak — teď si sedněte tady k peci, ať nepřekážíte!
Musím ještě trochu zamést. Jděte, starý, jděte! Mám ještě
práci s úklidem. SOUSED (otci): Pojď teda, pojď! OTEC (plačtivě): A na čisté prádlo nezapomeňte! SOUSEDKA: Jen se nestarejte! SOUSED (zpívá s otcem u pece):
Zpomeň si ty, o člověče, na to,
že si popel taky aj to blato,
keď ty prídeš pred súd Krista Pána,
není tobě tvá výmluva žádná.
Keby nebe za peníze bylo,
mnoho by tam boháčů bydlilo,
ale nebe za peníze není —
je tam boháč chudobnému rovný.
OTEC (plačtivě): Dejte mi trochu vody! SOUSED: Kam jenom jsme ji dali? Kde je džbán? SOUSEDKA (donáší ho): Tady! Chcete kousek chleba? OTEC: I chleba dones! Pán Bůh ti zaplať! A ty, sousede, ukroj si také!
SOUSED: Nemám hladu! (Neví, kam bochník položit)
SOUSEDKA: Položte ho na stůl! (Parna)
OTEC: A Jura nejde! Oj, mamo, snad už tě ani neuvidí!
SOUSED: A list do Trnavy jste mu poslali?
OTEC: Už před čtyřmi dny!
SOUSED: Ubohý chlapec! Jak mu bylo, když se to dozvěděl!
18
2»
10
OTEC: Měla ho tolik ráda!
SOUSED: Vždyť to bylo její jediné dítě! Jura Janošík. Vidím ho před sebou. Jaký on býval vždycky silný a přece tichý chasník! 2e jste ho na kněžství dávali! Jaká to mohla být opora v hospodářství ľ |,
OTEC: To mama chtěla! SOUSED: Nechtěla, aby se na panském dřel. (Dveře zavrznou)
OTEC: A teď jde! SOUSEDKA: Ne, to je Anka!
2. výstup
Předešlí a ANKA
ANKA: Dej Pán Bůh dobrý večer! (Jde k mrtvé, poklekne, pokřižuje se)
SOUSED: Pán Bůh daj! Proč jdeš tak pozdě?
ANKA (zvolna se obrátí. Je vysoká, hezká, vášnivé oči): Nemohla jsem dříve! Slečinka nechtěly mne pustit. A teď, když mne pustily, do zahrádky a na louku jsem skočila, pro trochu kvítí, aby tu nebylo tolik smutno.
SOUSEDKA: A proč tě slečinka nechtěly pustit?
ANKA (šeptavě): Čerti měli zase na dvoře svatbu. Pán pohádal
se ráno s paní pro mladého, pro Sandora. SOUSEDKA (bázlivé): On se vrátil? Bůh nám buď milostiv! OTEC: Mladý pán jsou tu?
ANKA: A celý den už na dvoře hromoval! Starý hromoval zase doma. Chudák — slečinka Milka — ani na chodbu jsme nesměly! Taký rámus oni oba tropili!
SOUSED: Divný život!
ANKA: A to on zase, panák nijaký, zase něco vyvedl! Slečinka po celý den jen pláčou a naříkají. Ptám se jí: Slečinko, neplačte! Co že je vám? A ona jen odpovídá: Ten Šandor! Ten Sandor! A Šandor zatímv maštali křičí a nadává a dráby honí z kouta v kout: Hej*— líbilo by se vám u starého lenošit? Ale za mne nebudete! A teď už tu zůstanu u vás a proženu vás, lenoši! A nikam do Sedmihrad nepůjdu a nikam už na vojnu! Ale tady se mnou jí užijete dost! A jak švihne bičem, už někoho raní —
OTEC: Nehodil se nikdy k ničemu. Zemanskému stavu cti nepřidá —
SOUSED: A zemanský stav cti ztratit nemůže, poněvadž ji už nemá. (Pausa)
OTEC: A já musím jít prosit k nim o pohřeb! (Nová pausa)
SOUSEDKA: A já už abych zase běžela domů! Anka, ještě na peci ukliď! Už celé tři měsíce tam nikdo rukou nesáhl. (K mužským) Inu, tam, kde žena schází... Musím se ještě za humna podívat!
SOUSED: Nebudete toho mít mnoho. Běhali vám v tom odpoledne panské koně.
SOUSEDKA: A kdo je pásl?
SOUSED: Nevím. Ale pošlapali rež důkladně. Chtěl jsem jít na ně. Jen kdyby mně nohy sloužily. Ale už jsem starý, abych koně vyháněl!
SOUSEDKA: A to oni drábi ještě schválně je tam zaženou! Nu s Pánem Bohem! (Klekne u mrtvé a pokřižuje se)
SOUSED: I já půjdu! Dobrú noc! A ty, kamaráde, už všechno
slož na vůli boží. (Obejmou se s otcem) SOUSEDKAfw Anny, která dává kvítí na stůl): Aj, voňavé jsi
vzala? — V komoře je také velký nepořádek — nezapomeň
i tam uklidit! A s Pánem Bohem! (Odejde) SOUSED: S Bohem, Anka! (Odejde) ANKA: Dobrú noc!
3. výstup OTEC a ANKA
ANKA: A vy, pojďte mi teď trochu pomoci! Stoupněte si tady k peci a pomozte mi to trochu urovnat! (Leze na pec) A to jste tu tak spali ? Ehe! A prádlo už je celé špinavé. Tu máte, dejte to na lavici! (Podává ranec prádla)
OTEC: A kdo to měl vyprat? ANKA: A tu je i zmačkaný širák! OTEC: A halena celá děravá!
ANKA: Spravím ji potom. A dnes tu zůstanu celou noc a dám
vám to trochu do pořádku. OTEC: Jsi hodná, Anka!
20
21
ANKA: Dobře, dobřeJen dejte pozor, ať to všechno neupustíte! Položte to vedle! (Po chvíli) A kdy dojde Jura?
OTEC: Snad ani nepřijde. Je sem tak daleko!
ANKA: A on už i kázat by mohl?
OTEC: Ale mama se už toho nedočká ...
ANKA: Tu máte! Dejte to dolů! A cože se vám tolik ruce třesou? OTEC: Jen podej, podej!
ANKA (po chvilce): Myslím, jak mu to bude slušet u oltáře!
OTEC: Byl to vždy pěkný hoch.
ANKA: A silný jako býk. Bojím se ho.
OTEC: I já býval taký — ale dávno.
ANKA: A povídali si lidé, že on se ani za panáčka nehodí.
OTEC: To je jeho věc.
ANKA: Jak on doma vám pomáhal! Když vzal pluh do ruky, země se napřed obracela. Žádný šuhaj není tak silný jako on! A tenkrát, když se panští hřebci splašili! Jak on se jim najednou do cesty postavil! A za chvilku bouch! a bác! už ležel hřebec na cestě a Jura na něm. A ještě se nepřestal rvát —; ale když vstali, byl hřebec jako ovečka — malému chlapci ho dali a on do maštale ho dovedl.
OTEC (dívá se na ni): Pán Bůh mi odpusť — ale vy byste byli muž a žena!
ANKA (stojí, pak zvedne zástěru a zaškytne): Ol OTEC: A co se ještě mračíš?
ANKA (zlostně): Takého starého haraburdí je tu plno! Tu máte! (Je slyšet ránu) A už vám cosi vypadlo!
OTEC (věci v náručí): A co že to je?
ANKA: A rámusu to plnou jizbu nadělá. Co je to?
OTEC (zvolna): Valaška! (Zvolna ji zvedne) Moje valaška!
ANKA: A těžká je!
OTEC (váží ji v rukou): Ale když jsem byl mlád, zatočil jsem jí nejednou nad hlavou! (Postaví ji ke dveřím)
ANKA: Boly časy! — Lidé jdou z práce. Drábi byli dneska jistě celí diví — a byi-li mladý šandor na poli — ! Má takové divné oči, jako ještěrka... a pořád jimi mžourá sem a tam. Sousedé sem jdou!
22
4. výstup
Předešlí, PĚT SOUSEDŮ, ŠUHAJ a DĚVČE
SOUSEDÉ (vejdou, jdou k mrtvé, tam kleknou a pokřižují se) PRVNÍ SOUSED: Pán Bůh dobrý večer! OTEC (podává ruku): Pán Bůh daj! PRVNÍ SOUSED: A Pán Bůh tě potěš!
DRUHÝ SOUSED: Byla to hodná žena! Ale na věky s tebou být nemůže.
TRETÍ SOUSED: A dobře se jí bude spát!
ČTVRTÝ SOUSED: Žádného pláče už neslyší, ani nářku, ani bědování ...
PÁTÝ SOUSED (rozkročí se a podává ruku): A nebudete aspoň
robotit dva! OTEC (přikývl hlavou) — (Pausa)
ŠUHAJ: Kmotře, máte dnes večer se k nám přijít najíst. Povídali
tatíček, abych vám řekl. DĚVČE: A k nám také máte dojít. (U pece) Dobrý večer, Anka!
Tos ty donesla to kvítí ? ANKA (s pece, zvědavě): Já! Byl dneska'Šandor na poli? DĚVČE: Byl a bil.
ANKA: On už celý den ráno křičel a nadával.
DĚVČE: Nechce prý starému být na vojně, povídal dráb Jurena.
ANKA: Nadělal tam dluhů a pak utekl.
DĚVČE: Maryna dostala od něho po zádech (Sklopí oči) a já
taky! ANKA: Ukaž!
DĚVČE (stoupne na lavici): Podívej se!
ANKA: Jaj, bože! A už to máš celé modré a opuchlé jak od ta-bačky!
DRUHÝ SOUSED: A kdy že teprve bude pohřeb? OTEC: Půjdu teprve prosit! ČTVRTÝ SOUSED: A kde máš Juru? OTEC: Přijde teprve. Čekáme ho už celý den. PÁTÝ SOUSED: Kdo mu psal lístek? OTEC: Toť — Anka! Sám ji tomu naučil!
23
PRVNÍ SOUSED: A eo ty, Anka — nebylo dnes nic na dvoře, že mladý přiletěl jako jestřáb?
ANKA: A což já vím? Bylo zle — a ještě bude!
DÉVČE: A tu se podívejte, jak mne uhodil! Celá záda bolí. A pro nic za nic. Obracím trávu a on najednou jako čert doletí, zastaví se, dívá se na mne a pak spustí: A proč že to děláš špatně. A přitom se dívá a dívá —
ANKA (s pece); — jako ještěrka —
DĚVČE: Aj! Obrátím se a on: Co, ty se budeš na mne mračit, potvoro hloupá? A už pere a bije! A jak křikneš, hned bije víc!
ŠOHAJ (u okna): A drábi jsou tu!!
PÁTÝ SOUSED: Co že by tu chtěli? To oni jdou pro Martina,
pro Hasíka, nebyl na panském. DRUHÝ SOUSED: Ba nejdou! Jdou sem! Od rána vzteklí —
Pán Bůh nám buď milostiv!
5. výstup Předešlí a DVA DRÄBI
PRVNÍ DRÁB: Dobrý večer! Ah! Panstvo je pohromadě! A co že je to tu za besedu? Panímáma umřela?
DRUHÝ DRÁB: Kdybyste se šli raději domů vyspat! A nevysedávali po dědině za pecí! Hej, starý!
OTEC (vystoupí)
DRUHÝ DRÁB: Máš jít s námi! Pán ti něco chce. DRUHÝ SOUSED: A co že udělal ?
DRUHÝ DRÁB: Asi tolik, co ty dnes na poli. Nic neudělal. A proto půjde s námi.
PÁTÝ SOUSED: Vždy C .je tu mrtvá! Kam by chodil na robotu? DRUHÝ DRÁB (surově): Nu — mám já ji křísit? Mnoho práce také neudělala!
OTEC: A kam že já mám jít?
DRÁB: S námi! Pán ti něco chce.
OTEC: Mám tu mrtvou ženu — ! v
PRVNl DRÁB: Slyšeli jsme!
OTEC: A čekám syna.
DRUHÝ DRÁB: Co je nám po tom?
OTEC: A co jsem zlého udělal, nevím.
DRUHY DRÁB: Však zadarmo tě na dereš nedají!
DEVCE: Strýčku, nechoďte, budou vás bít palicema!
DRUHÝ DRÁB: A co ty křičíš — táhni! He, co? Teď jste zbledli! Ale na poli poslouchat se vám nechce? Aha, kamarádi! Dokud drába vidí, rád se lenoch stydí. A vy teď neděláte nic, pranic. A kde že jsi byl dneska zase, starý, kde? Doma? Mrtvou jsi hlídal? A ďas ví, byla-li by ti utekla! Cheche! A víš, kolik dní už jsi pánu dlužen ? Dvacet, dvacet dní!
PRVNl DRÁB: A víš, cos ještě dlužen?
OTEC (klekne): Milostiví páni! Prosím vás, já za nic nemohu. Vždyť by už bylo všechno ve stavení shnilo — a já poctivě všechno obdělám. Jen dnes mne nebijte!
DRUHÝ DRÁB: To všechno řekni si nahoře! Páni dnes účtují — to bude pěkná noc! A ty i za synovy studie jsi dlužen! T6 není také zadarmo chtět ze syna pána mít! Vidíš, co toho máš! Hybaj!
(Mručení v zástupu)
PRVNl DRÁB: A kdo že tu poroučí? Všichni ven! Jeden za druhým! Ještě mručet budou selští medvědi! Však i na vás dojde! Ven, povídám!
DRUHÝ DRÁB (strká otce): A ty na zámek pojď a nebrkej mi!
PRVNl DRÁB (za šuhajem a děvčetem)Domů jděte! Šandor je tu! Bojte se ho!
ROBOTNICI (zvolna vycházejí)
DRUHÝ DRÁB (v smíchu): A ráno na panské! (Obrátí se do prázdné jizby a volá směrem k mrtvé) A ráno na panské! (Odejde)
6. výstup
ANKA (po chvíli zvolna sleze s pece, bázlivě se ohlédne a pak náhle odskočí do komory vpravo. Delší chvíli je slyšet šramot, který dělá uklízejíc. — Chvílemi jako vzlyk, vzdychnutí nebo zabzučení počátku nějaké písně. Jinak úplné ticho...)
7. výstup JANOŠÍK a ANKA
(Otevřou se dveře, v nich černá postava) JANOŠÍK (ve studentském obleku, vejde, rozhlédne se): Dobrý večer! — Nu, což tu nikoho není? (Nahlédne do komory) Anka!
24
25
ANKA (z komory): Janošík! — Juro! (Vejde a radostně mu podává ruce) JANOŠÍK: Nu, já sám! ANKA: Konečně!
JANOŠÍK: A mamička — co je s ní? ANKA (sklopí hlavu): Podívej se! (Ukáže k posteli) JANOŠÍK (rozběhne se k mrtvé, dlouho na ni zírá, pak padne na kolena)
(Delší pausa)
JANOŠÍK: Mamičko moje! Já jsem tu, já, váš Jura! Což už^mne nepoznáte? Mamko moje! A že se vám oči na věky zavřely? Mamičko! (Hladí ji)
ANKA (počíná usedavě plakat)
JANOŠÍK: Kdybyste aspoň slovíčko promluvila! Celou cestu už těším se na to, že vám aspoň trochu ulevím —■ už 1|ím, že vám přijdu! (Skloní hlavu) Anka, pojď sem! (Prostě) Kdy se to stalo?
ANKA (klesne): Na dnes v noci.
JANOŠÍK: Dlouho trpěla?
ANKA: Ne, Janošík, netrpěla! To byl ten konec, na který jsme čekali. Tak najednou to potom přišlo — ráno — ke třetí hodině.
JANOŠÍK: Stonaly dlouho?
ANKA: Přes dva měsíce. Ale psát jsme ti to nesměli. Tatíček to zakázali. Ona sama tomu nechtěla, abys chodil ze studií domů.
JANOŠÍK: Mamko! Mamičko moje!
(Delší pausa)
JANOŠÍK: Proč jste mne tak daleko posílaly, abych vám ani před smrtí ulehčit nemohl! A proč jste se mne bály volat domů, abych vás do smrti nedochoval? A jaké ubohé jsou vaše oči! A co za krev usadilo se vám to na ústech?! (V slzách) Je jí tu plno, plničko! (Sedí u mrtvé, trochu vzlyká, krev utírá, po chvíli vstane, Anka s ním) A kde jsou tatíček?
ANKA (zvolna — zajíkavě): Šli na zámek ...
JANOŠÍK: A už jsem tu tedy skoro sám. (Pokřižuje se a chce se modlit) Otče náš, jenž jsi na nebesích... (Vzlykne)
ANKA (lítostivě): Juro, neplač!
JANOŠÍK: Otče náš, náš otče v nebesích, posvěť se svaté jméno tvé na věky... Anka — modli se — já už neumím!
ANKA: Ne, modli se, ale ticho! Za mamičku — ty sám se musíš pomodlit!
JANOŠÍK: Ale já teď neumím, neumím! (Rozhodne se) Ale nepovolím — a pomodlím se, pomodlím! (Pohříží se v modlitbu...)
(Venku ozve se několik ran — práskání bičem) JANOŠÍK: Co to?
ANKA: To pastýř žene statek domů!
JANOŠÍK (vstál, dlouho dívá se na mrtvou, osušuje si oči) ANKA: Byly to hodná mamička, Juro! JANOŠÍK: Byly!
ANKA: Měly mne už jako děvče tolik ráda. Vzpomínáš, jak jsme si tam ještě před ní hrávali před domkem, já vždycky jenom s vámi chlapci pohromadě?
JANOŠÍK (trochu se usměje)
ANKA: A co jsem se naplakala pro tvých kamarádů hlouposti, jak mne za vlasy škubali a do bláta rvali?
JANOŠÍK (týžúsměv): Anka? (Jde k ní)
ANKA: Musím jít ještě do komory poklidit!
JANOŠÍK: Nu — běž! (Dívá se za ní. Pak přejde několikrát jizbou, stane znovu u mrtvé, i ruku jí políbí) A tatíček odešli dávno?
ANKA (z komory): Před chvíli. (Vyjde) Ale — co je ti? JANOŠÍK: Nic — nechci už plakat! (Postaví se před ni) ANKA: Sedni si pěkně na lavici a nepřekážej! JANOŠÍK: A kdo že ti překáží ?
ANKA: Ty! Zítra začnou chodit sousedé. Aby to tu tedy bylo v pořádku!
JANOŠÍK (u komory): Anka, nevzkázaly mně mamička ničeho?
ANKA: Ne, oni nemohly už ani mluvit, tak byla zesláblá.
JANOŠÍK: A tys pomáhala tady každý den?
ANKA: Když mne ze zámku pustili. Ale dnes jsem tu dlouho nebyla. Mladý Šandor přijel z Prešpurka a tak tam u nás bylo všecko hore nohama. Musela jsem být se slečinkou až do večera — bála se... Ale ty mne neposloucháš?
JANOŠÍK: A sousedé tu již byli?
27
ANKA: Byli. A snad ještě dojdou ... Dám čistý ubrus!
JANOŠÍK (hladí ji): Pán Bůh ti to zaplať! Jsi hodná divka. Kolikrát jsem i tam v Trnavě na tebe vzpomněl! A někdy jako by mne něco svíralo. To kněžství! To kněžství! Nevyrostl jsem pro ně!
ANKA: Stýskalo se ti?
JANOŠÍK: A po horách nejvíce! Anka, tam není tolik lesů, jako tu u nás. A lidé nejsou ti, co u nás. Kdyby byly mamička napsaly přede dvěma měsíci, byl bych přijel hned. Vždyť jsem byl už na skoku sem!
ANKA (překvapené): Juro!
JANOŠÍK: A! Chytlo mne to někdy u prsou hůře než drak ve snách. A já nemohl jsem se ani hnout. Všichni mi říkali, že jsem hloupý selský synek a mně bylo do pláče. Bůh ví, že jsem si někdy chtěl už rozbít hlavu!
ANKA: Janošík — mamička to slyší!
JANOŠÍK: Neslyší, a kdyby slyšela, řekl bych to i před ní: Mně nemožno žít bez domova! Miluji ho víc než svůj život. A proto pánem nebudu nikdy!
ANKA: Ale mamička tě zaslíbily!
JANOŠÍK: A neměly to dělat! Ne, pánem nebudu nikdy. Když už musím být knězem, budu jím. Ale dole na Pováží mezi sedláky nepůjdu, a nedají-Ii mne sem do hor — tu doma zůstanu! (Objal Anku nevědomky)
ANKA: Chtěla bych se pořád na tebe dívat!
JANOŠÍK: Aj já na tebe!
ANKA: Juro, proč to Pán Bůh na tebe poslal?
JANOŠÍK: Ty — hodná! (Hladí ji) Takhle jako ty vypadaly asi mamička, tdyž byla mladá. Ty tvoje oči! Pořád se na mne dívaly i tam. Ty líce! Pěkné je máš, bílé — sama čistá a — (Zadívá se na ni upřeně). A když mne nikdo doma nepřiví-tal, když jsem domů došel, přivítej mne ty! (Nakloní se k ní)
ANKA (přivine se k němu, něžně): Ne, Janošík, to — by — byl — hřích...
JANOŠÍK (pustí ji — zmateně se rozhlédne, chce se usmát, nemůže. Dívá se na Anku, pak klesne na lavici u pece a zastře si rukama oči)
ANKA (stojí nehybně uprostřed jizby) 28
8. výstup ILČÍK, JANOŠÍK a ANKA
ILČÍK (vejde, klesne u mrtvé, pokřižuje se, dle hned vstane): Pozdrav Pán Bůh, Janošík!
JANOŠÍK (podává mu ruku): Aj tebe, Ilčík!
ILČÍK: Viděl jsem tě s hory jít kolem našeho pole a bylo by mi líto, abych tě hned nepozdravil a nepřivítal. Nu, vidíš — nepřišel jsi v dobrý čas...
ANKA (se vzpamatovala a utekla do komory)
ILCÍK: A co že jsi tolik smutný?
JANOŠÍK: Dívám se na tebe a vidím, že už nejsi chlapec, ale chlap.
ILČÍK: Však i z tebe nevidět chlapce. (Přisedne) JANOŠÍK: Rosteme, rosteme! Člověk už hlavu ve dveřích sklonit musí...
ILČÍK: A přece jistě se ti stýskalo! — Ale tady není veselo. JANOŠÍK: Ba že není. (Pausa) ILČÍK: A ještě jinak tu neveselo. JANOŠÍK (lhostejně): A co že zase dělají? ILČÍK: Páni? Smutno vyprávět!
JANOŠÍK: Nu, jen vyprávěj! (Vstal a jde ke dveřím komory, tam se opře)
ILČÍK: Bože môj, otče môj, ak je ten svet zmotaný! Čo vytrpí, čo vytrpí ubohý poddaný! Už ani člověkem není. Jen se zeptej Anky, aj ona ti to potvrdí, jaké zlé jsou ted' u nás časy, a dokud tu bude starý se Šandorem, lip nebude. Staré Lajzo-vé vzali Pavla na vojnu. Říkali ti už? A proč? Protože drába Jurenu jednou na zem povalil. A proč? Či má se nechat chlap bít pro to, že kosa špatně bere a nechává strnisko delší než jindy? A přišel i starý a nadával a Pavel div že ho už kosou neposekal, A hned ho chytli a odvedli. — I na slámě už šetří pán, a naše sláma je tak dlouhá, že nám už i do jizby střechou kape!
JANOŠÍK (stojí u dveří, zdá se, že neposlouchá)
ILČÍK: Hej — a jsou tu ještě lidé, kteří povídají, tohle že všechno
musí být. A je-li u nás v Liptove zle — je, Janošík, zle na
celém světě? JANOŠÍK (po chvíli): Nevím.
29
ILČlK: Přišel chlap z Gemerské. Jim nevede se prý líp. A je tam | někde hrabe, chlapy do kočáru si zapřahá a tak na pole jezdí. i A když chce, 'jednoho po druhém na dereš klade a išpáni ! musí bít. A tluče i ženy a děti. A je to po zákonu božím?
JANOŠÍK (mlčí)
ILČlK: Vypravovali tuhle u nás stařeček o tom, jak čachtická paní děvčatům nehty trhala, v mraze vodou je polévala, zabíjela a v krvi jejich se koupala, až se to dověděli císař pán — což už císař pán nejsou na živu a nedovědí se, co se tady děje?
JANOŠÍK (pokročí několik kroků k němu)
ILČlK: Vždyť oni nám huncúti všechno do kože seberou! Vezmou si Jana Turka, posadí před stůl a už začnou: A co že ty jsi pána nepozdravil? — Však jsem ho ani neviděl! — A Pána Boha nevidíš a přece pozdravuješ! — Však pán není Pán Bůh! — Ale tvůj pán a teď hybaj k němu a bozkaj mu ruku! A každou neděli na robotu! JANOŠÍK: Jan Turko? »l ILCÍK: A Pavel Lajzů ■— jak ten se má na vojně? A doma všechno odpočívá; nezaseto, nic neroste. A kdyby sousedů nebylo, stará už by dávno pošla hladem!
JANOŠÍK (náhle, prudko): A kde jsou tatíček? Už by tu mohli
být! Anka, kde jsou tatíček? ANKA: Jaj, bože — Juro!
JANOŠÍK: Co křičíš ? (Chytne ji) j
ANKA: Pust mne! Vždyť tu máš mamičku!
JANOŠÍK: A kde jsou tatíček?
ANKA: Nevím — nevím.
JANOŠÍK: Ty víš! Víš — kde jsou!
ANKA: Nevím... Nevím...
JANOŠÍK: Pověz!
ANKA (šeptem): Oni tu byli...
JANOŠÍK: Kdo? .
ILCÍK: Drábi! Hej, slyšíš? Už je to tu! '
JANOŠÍK (užasle): Drábi tu byli ? A co chtěli ? Anka, pro jméno \ boží mluv! Dneska že tu byli drábi? A co že chtěli? A proč | jsi mi to hned neřekla? !
ANKA: Já nevíra — nevím ... i
ILClK: A teď možná, že ho i na dereš hodili a bili! I
JANOŠÍK (divoce): Dnes — Ilčík? Ó — dnes — to jistě neudělají!
ANKA: Robotu prý zameškali — tatíček...
JANOŠÍK: Odrobotím jim to sám! Pojď, Učík, půjdem pro něho!
ILČlK: Počkej!
9. výstup
Předešlí a TRI DRÁBI
(Je slyšet hukot hlasů venku — pak ticho. Nějaký vůz drkotá... Do toho ozve se ostrý drábův hlas: Jděte domů, huncúti! ^— Dveře se otevřou, v nich objeví se tři drábi, nesou poloubitého otce k.peci na lavici...)
PRVNÍ DRÁB: Bylo to přece jen mnoho na něho!
DRUHÝ DRÁB: Aby třicet palic nesnesl?
PRVNÍ DRÁB: Ale proto přece ještě je živ.
TŘETÍ DRÁB: Nalijte na něho vody! Snad ještě dnes otevře oči! I na tebe, panáčku! Jdou dobře studie? Máš je dost laciné ! Jen škoda, žes nepřišel dříve. Byl bys to odnesl za starého.
JANOŠÍK (pevně): Byl! DRUHÝ DRÁB: To kvůli tobě dostal! JANOŠÍK (přezírá ho): Kvůli mně! PRVNÍ DRÁB: A ostatní pro robotu!
JANOŠlK (zvolna): Však mamka byly nemocná. Jak mohli tatíček jít každý den do práce? TŘETÍ DRÁB: Staráme se my o to? JANOŠlK: A kdo že se o to stará? DRUHÝ DRÁB: Pán!
JANOŠlK: Však by se zameškané už nahradilo! TRETÍ DRÁB: Kým? JANOŠlK: Mnou!
TŘETÍ DRÁB: Ty — nejsi sedlák...
JANOŠÍK: Ani kněz...
TŘETÍ DRÁB: A co že tedy jsi?
JANOŠlK: Syn — a tady vidím utlučeného otce!
TŘETÍ DRÁB: Tady ti už nikdo nepomůže — ani sousedé, co se
okny dívají. — Jděte domů, chaso! Či mám na vás mladého
přivést? Hej — pak to bude veselejší!
30
31
JANOŠÍK: A je toto křesťanský mrav — psů jakýchsi, kteří musí ničit křesťanské duše?! Podívej se (Chytne drába za krk) — podívej se: tu jsou mamička, tu otec — víš ty, že urážíš Pána Boha? (Pustí ho)
TftETÍ DRÁB: A co já mohu za pána?
JANOŠÍK: A pán proč nechá dnes bít?
ILCÍK: Protože je pán!
TŘETÍ DRÁB: A ty jeho chlap! A co ty tu robíš?
ILČÍK: Jsem tu u kamaráda. A mohu být, páni, kde chci! Víš, že třicet palic snesu vždycky. Lehnu si potom a nemusím aspoň na robotu! Svlékni ho, Janošík, položíme ho na pec! A ty, Anka, skoč honem pro vodu a plátna natrhej! Pi! Dívej se, jak ho rozšlehali!
JANOŠÍK (obrátí se ke drábům): Co ještě chcete? DRÁBI (s úsměvem): Nic, pranic. JANOŠÍK: Pak odejděte!
DRUHÝ DRÁB: Však už jdeme! (U dveří) Cheche! Ale bude tu dnes veselo!
TŘETÍ DRÁB: Oh, vy selské hřbety, tohle vás vzpamatuje!
JANOŠÍK (nad ubitým): Taťko, musel jsem se proto k vám vrátit? Taťko! Jura je už doma! Ilčík, vezmi ho, a ty, Anka, honem vylez na pec! (Zastaví se, uvidí droby u dveří, zatne pěsti a vyrazí ze sebe dušený, ale zoufalý řev)
DRÁBI (rázem se ztratí. Po chvilce je slyšet za dveřmi jejich smích)
JANOŠÍK (v téže póze): Ilčík, zavři!
(Delší pausa) ILCÍK (stojí pod pecí)
JANOŠÍK (nahoře drží hlavu ubitého mezi rukama) ANKA (ustrašena, stále ještě zírá ke dveřím)
10. výstup
ILČÍKOVA MATKA, ILČÍK, JANOŠÍK a ANKA
JANOŠÍK: Anka, trochu vody! Taťko, napijte se! Nechcete? Napijte se! Nakloň mu hlavu! ILČÍK: A rukama hýbej mu sem a tam! Dýše už dobře? JANOŠÍK: Ano — zdá se ... Ti mu dali!
ILČÍK: Jen mu dávej studené na tělo, ať neshoří v těch mukách
pekelných — a bude dobře. Však i já to dobře znám. JANOŠÍK: Podej mi nějaký ručník! ANKA: Aj hlavu mu zavaž!
JANOŠÍK: Taťko! Ještě neslyší! Taťko, to vás pro mne bili? 2e jste za studie byl dlužen ? Mamička už mne knězem neuvidí'. A vy teď znovu zavíráte oči! Znáte mne ? Já jsem to, Jura — váš Jura!
MATKA ILČÍKOVA (vsune hlavu do dveří): Ilčík, pojď domů!
Drábi chodí po dědině — aj šandor s nimi! ILČÍK: Nepůjdu — mám tu službu u kamaráda! MATKA: Pojď domů spat! Máš divokou krev. — Moh' bys něco
vyvést. A kdo tě teď bude doma opatrovat? ILČÍK: A kdo že teď půjde spat? — Nestarejte se o mne! MATKA: Dobrú noc tedy — Janošík! (Odejde) JANOŠÍK: Dobrú noc!
ANKA (nahoře u Janošíka): A teď tady ještě zavázat! Tak a teď
nech ho spat! ILČÍK: Hlavu mu trochu podepřete! ANKA: Však hej — už jsme udělali! ILČÍK: A namoč si druhé ručníky! ANKA: Skočím si domů pro ně! (Odejde)
11. výstup JANOŠÍK a ILČÍK JANOŠÍK (padne vedle otce, ruce sepne a jen těžce zavzdychne) ILČÍK (přejde několikrát světnici)
JANOŠÍK (zaúpí): Moje hlava! Moje hlava! (S pece ozve se ještě bolestnější vzdychnutí) Jen tiše, taťko, tiše! (Chvíli čeká, pak sleze) Ti mu dali, ti mu dali!
ILČÍK (přechází, zastaví se, znovu přechází)
JANOŠÍK (u mrtvé): A Bůh sám ví, už ani slzí není!
ILČÍK: A kdybys zaplakal, nevzbudíš ji!
JANOŠÍK (stojí, přechází)
OBA (najednou, uprostřed jizby se srazí a dívají se na sebe, zrak v zraku, obličej v obličeji)
JANOŠÍK: A je toto křesťanský mrav — psů jakýchsi, kteří musí ničit křesťanské duše?! Podívej se (Chytne drába za krk) — podívej se: tu jsou mamička, tu otec — víš ty, že urážíš Pána Boha? (Pustí ho)
TRETÍ DRÁB: A co já mohu za pána?
JANOŠÍK: A pán proč nechá dnes bít?
ILČÍK: Protože je pán!
TftETÍ DRÁB: A ty jeho chlap! A co ty tu robíš?
ILČÍK: Jsem tu u kamaráda. A mohu být, páni, kde chci! Víš, že třicet palic snesu vždycky. Lehnu si potom a nemusím aspoň na robotu! Svlékni ho, Janošík, položíme ho na pec! A ty, Anka, skoč honem pro vodu a plátna natrhej! Fi! Dívej se, jak ho rozšlehali!
JANOŠÍK (obrátí se ke drábům): Co ještě chcete?
DRÁBI (s úsměvem): Nic, pranic.
JANOŠÍK: Pak odejděte!
DRUHY DRÁB: Však už jdeme! (U dveří) Cheche! Ale bude tu dnes veselo!
TRETÍ DRÁB: Oh, vy selské hřbety, tohle vás vzpamatuje!
JANOŠÍK (nad ubitým): Taťko, musel jsem se proto k vám vrátit? Taťko! Jura je už doma! Ilčík, vezmi ho, a ty, Anka, honem vylez na pec! (Zastaví se, uvidí dráby u dveří, zatne pěsti a vyrazí ze sebe dušený, ale zoufalý řev)
DRÁBI (rázem se ztratí. Po chvilce je slyšet za dveřmi jejich smích)
JANOŠÍK (v téže póze): Ilčík, zavři!
(Delší pausa) ILCÍK (stojí pod pecí)
JANOŠÍK (nahoře drží hlavu ubitého mezi rukama) ANKA (ustrašena, stále ještě zírá ke dveřím)
10. výstup
ILCÍKOVA MATKA, ILČÍK, JANOŠÍK a ANKA
JANOŠÍK: Anka, trochu vody! Taťko, napijte se! Nechcete? Napijte se! Nakloň mu hlavu! ILCÍK: A rukama hýbej mu sem a tam! Dýše už dobře? JANOŠÍK: Ano — zdá se... Ti mu dali!
32
ILCÍK: Jen mu dávej studené na tělo, ať neshoří v těch mukách
pekelných — a bude dobře. Však i já to dobře znám. JANOŠÍK: Podej mi nějaký ručník! ANKA: Aj hlavu mu zavaž!
JANOŠÍK: Taťko! Ještě neslyší! Taťko, to vás pro mne bili? Že jste za studie byl dlužen? Mamička už mne knězem neuvidí! A vy teď znovu zavíráte oči! Znáte mne ? Já jsem to, Jura •— váš Jura!
MATKA ILCÍKOVA (vsune hlavu do dveří): Ilčík, pojď domů!
Drábi chodí po dědině — a j Šandor s nimi! ILCÍK: Nepůjdu — mám tu službu u kamaráda! MATKA: Pojď domů spát! Máš divokou krev. — Moh' bys něco
vyvést. A kdo tě teď bude doma opatrovat? ILČÍK: A kdo že teď půjde spat? — Nestarejte se o mne! MATKA: Dobrú noc tedy — Janošík! (Odejde) JANOŠÍK: Dobrú noc!
ANKA (nahoře u Janošíka): A teď tady ještě zavázat! Tak a teď
nech ho spat! ILCÍK: Hlavu mu trochu podepřete! ANKA: Však hej — už jsme udělali! ILČÍK: A namoč si druhé ručníky! ANKA: Skočím si domů pro ně! (Odejde)
11. výstup JANOŠÍK a ILCÍK JANOŠÍK (padne vedle otce, ruce sepne a jen těžce zavzdychne) ILCÍK (přejde několikrát světnici)
JANOŠÍK (zaúpí): Moje hlava! Moje hlava! (S pece ozve se ještě bolestnější vzdychnutí) Jen tiše, taťko, tiše! (Chvíli čeká, pak sleze) Ti mu dali, ti mu dali!
ILCÍK (přechází, zastaví se, znovu přechází)
JANOŠÍK (u mrtvé): A Bůh sám ví, už ani slzí není!
ILČÍK: A kdybys zaplakal, nevzbudíš ji!
JANOŠÍK (stojí, přechází)
OBA (najednou, uprostřed jizby se srazí a dívají se na sebe, zrak v zraku, obličej v obličeji)
33
T
i
ILCÍK (chytne Janošíka za oděv): Ty, Janošík, pověz upřímně! JANOŠÍK: Nu?
ILCÍK: Ale z upřímnosti srdce — povíš? JANOŠÍK: Povím. ILCÍK: Je hřích zabít člověka? JANOŠÍK (pevně): Je!
ILCÍK (kývne hlavou): A když se člověk mstí?
JANOŠÍK (zmateně): Hm. (Chytne sám Ilčika) A když se mstí?
ILCÍK: Ty jsi přece už skoro kněz. Ty to musíš vědět!
JANOŠÍK: Zabíjet se nesmí! T6 Pán Bůh zakázal!
ILCÍK: Ale oko za oko, zub za zub! — to také přikázal?!
JANOŠÍK: V starém testamente. Ale v novém ne!
ILCÍK: A jaký že ten nový testament? j JANOŠÍK: Ten dal Kristus Pán! | ILCÍK: Však oni křesťany nejsou! (Dívají se na sebe...) | JANOŠÍK (prudce j: A co s tím chceš ? t ILCÍK: Však ty víš! \ JANOŠÍK (divoce): Nic nevím!   ' j ILCÍK: Jsme oba silní chlapci! Pojďme k nim! j JANOŠÍK: Kam? j ILCÍK: Do hor! j JANOŠÍK (bouřlivě): Hej! (Pausa) \ ILCÍK (vášnivě a přesvědčivě): Někdo už k nim jít musí. A já > už toho nevydržím. Je tam Uhorčík aj Hárala s Hrajnohou. | Slyšel jsi už o nich všechno ? Nedávno vypálili v Krupině ze- :' manovi dvůr. A víš, co říkali lidé? Dobře tak! — (Zahrozí pěstí) Ber paně ty daně — však přijde rátanie! — A minulý týden byli aj tady u nás! JANOŠÍK: A ty jsi s nimi mluvil?
ILCÍK: Zaskočili mi cestu a vyptali se na všechno. A Uhorčík to řekl: že oni nejsou zloději, ani lupiči, ale zbojníky. A chlapci — jací! Svobodní jak ptáci a lítají po všech našich stolicích. Však i ve Zvoleni už něco o nich vědí a — bojí se jich.
JANOŠÍK: Hej!
ILClK: A tuhle kdosi i žert na poli ztropil. Drábi lehli pod stro* j my, a tu Jura vykřikl: Uhorčík! Uhorčík je tu! — A tu oni f jen se zdvihli, už utíkali! A kdo chyť kámen, honem za drá-by a tak jsme je hnali až do vesnice.
JANOŠÍK: A páni?
ILCÍK: Dali dráby na dereš a našvihat poručili. Ale i páni mají
z chlapců strach. OTEC (na peci těžko zasténá ...) JANOŠÍK: To bude noc! A proto jsem se vrátil domů? HjČÍK (znovu přechází po světnici — zastaví se u valašky, po*
těžkává ji, pák jí i nad hlavou zamává): A kde se to tu
vzalo?
JANOŠÍK: Ukaž! To je otcovská valaška! ILClK: Jen naostřit bylo by třeba! JANOŠÍK: Je těžká. ILCÍK: 0, pro mne! Ale pro tebe!
JANOŠÍK: Dej sem! Zrovna do mé ruky. (Zatočí jí) Ráz a dva! ILCÍK: Vezmem si ji s sebou! JANOŠÍK: Do hor?
ILClK (vášnivě): Pojď! Utečeme k riim! JANOŠÍK (po chvíli): Ne, Ilčík! Já nesmím! ILClK: A proč?
JANOŠÍK: Musím otce opatrovat! ILClK: Však je tu Anka!
JANOŠÍK: A mamička! — (Polohlasem) Ah! Zbojníkem nebudu nikdy — leda až budu musit! Ale pak — !
12. výstup ANKA, JANOŠÍK a ILCÍK
ANKA (zavírajíc pomalu dveře): Chlapci, drábi pořád chodi po vsi. Lidé povídají, že bude boží soud.
ILClK (skočí k oknu): A kdo to tu šel za tebou?!
JANOŠÍK (těsně u něho): He! (Postaví se doprostřed jizby a posměšně dívá se ven) Šandor! Šandor — ! Snad se mu líbíš? A on myslí, že každá roba je pro něho! (Těsně u ní) Anka, kdyby na tě šandor jen prstem sáhl, řekneš mi to! U evangelia přísahej, že mi to řekneš!
ANKA: Ano — řeknu!
JANOŠÍK (dlouho se na ni dívá)
ANKA (máčí zatím ručníky)
34
35
ILClK: A všade je rázem ticho! Nikdo nemá odvahy říci jim, že jsou potvory pekelné, starý, Sandor i drábi. A nikdo jim to neřekne, až jim valaška po zádech bude tancovat! A znovu chytí si robotníka a znovu bijí a on trpí a modlí se a modlí se a trpí. — A Uhorčíka s kamarády je málo! Ve spišské honí nás po stech z dědiny do dědiny a s role na roli, nikdo ani kousek lúčky už nemá, ani kus políčka, co by tam konopí zašil! A hlad v zimě, kus chleba nedá! A z panské stodoly smějí jen vrabci brát! A nebude líp a nebude! (Opřel se o dvéře)
ANKA (v tom poděšeně na peci vykřikne): Jaj — bože!
ILČÍK (se zasměje)
JANOŠÍK: Co je?
ANKA: Juro, honem sem pojď!
JANOŠÍK: Kriste Pane, tatíčku!
ANKA: Umírá... Tak se mu ruce chvějí...
JANOŠÍK: Ilčík, vody podej!
ILČÍK (ani se nehne): A nač? A víš, jak ti ho přivezli? Na hnoj-ném voze — ty sis nevšiml — ale já ano!
JANOŠÍK: Tatíčku, což tu mám být sirotek sám?
ELCÍK: Sirota nesirota — kdo se ti o to stará? Svlec kabát, už knězem nebudeš! Staré a nové evangelium? Oko za oko a zub za zub! Vezmi valašku a pojď mezi chlapce! Co tam ještě na peci hledáš? Sebe naposled? I tebe přivezou jednou takhle, zůstaneš-li, a Pán Bůh dej, aby tobě tenkrát mohl někdo zatlačit oči! Ale já to nebudu! Nebudu! Sbohem, Janošík, sbohem! (Chce odejit)
13. výstup Předešlí a DRÁBOVÉ (za scénou) (A je tma v jizbě a všude je ticho)
ILČÍK (dá se znovu do strašného smíchu)
(Z dálky je totiž slyšet tlučení na vrata a ostrý hlas drábů:
Ráno na panské! Ráno na panské!) ILČÍK (po každém tom výkřiku otočí se po Janošíkovi a dá se do
smíchu): Pozor, nové evangelium jde!
(Kroky drábů se blíží...)
JANOŠÍK (na peň pustil otcovu hlavu z rukou)
ANKA (úzkostlivě hledí dolů)
ILČÍK: Už jdou — už jdou...
JANOŠÍK (náhle skočí s pece — Anka za ním)
ILČÍK (se nahnul a počítá): Teď jsou u Banárů... (Hlas venku: Ráno na panské! a rány do vrat) Teď u Súkupů ...
ANKA (zděšeně): Janošík, -Juro — nedej se svést, nezapomínej, že jsem — tu — já — tvoje — Anka —
JANOŠÍK (mávne jenom rukou)
(A je znovu ticho. Kročeje se přiblížily. Je slyšet, jak asi tři osoby se zastavily: Nějaký tlumený hovor a smích. Pak — čtyři surové údery venku do vrat a smích: Ráno na panské!)
JANOŠÍK (se vzpřímil, hromově): Nepůjdeme! (A naráz uchytil valašku do ruky)
(Ticho venku. Pak znovu šepot a smích a rány a výkřik: Ráno na panské!)
JANOŠÍK (vztekle): Nepůjdeme!
ILČÍK (dá se do veselého smíchu): A kdyby sám Šandor to křičel — nepůjdeme a (Dupe zuřivě) nepůjdeme!
ANKA (chytla Janošíka za ruku): Juro, Juro, můj Juro — vzpamatuj se! Máš tu otce, mamku, všechny už na pravdě boží
— máš tu samotnú mne! JANOŠÍK (vroucně): Jen tebe!
ILČÍK: A už ti ani svatý nepomůže! Už jsi v tom!
JANOŠÍK: že jsem chtěl!
ILČÍK: A teď musíme utéci! Pojď, půjdeme!
JANOŠÍK: Ještě nejdu!
ILČÍK: Chytnou tě a zavřou do klády!
JANOŠÍK: Ale dříve musí přijít!
ILČÍK (nadšeně): Hej! Nedáme se!
JANOŠÍK: Ty ani já! Ilcík, podej mi ruku! Ka-ma-rá-de!
ILČÍK (prudce ho obejme): Tvůj na věky! Ale už jsou tu! Slyšíš? Po vsi jak jdou! Hej — už jsou tu! (Letí ke dveřím a opře se o ně)
ANKA (prosebně, zoufale): Juro, Juro — pro Kristovo jméno —!
JANOŠÍK: Už je pozdě! Ne — Ilčík, — pusť ode dveří a pusť je!
— povídám! (Rozkročí se)
36
37
14. výstup
Předešlí, ŠANDOR, DRÁBI a LID
(Dveře se otevřou. Několik loučí hoří)
ŠANDOR (za ním tři drábi vejdou dovnitř. Několik postav ještě
za nimi) ŠANDOR: Kde je ten drzý kněz? JANOŠÍK: Tady!
ŠANDOR: A! (Uvidí Anku) A panenka sem chodí se schovávat?
Sem ■— do peleše lotrovské! A tu náš starý známý — Ilčík!
Zase divočíš? Cheche! Podívejme se na vzácnou společnost!
(Postoupí k Janošíkovi) A kdo půjde ráno na panské? JANOŠÍK: Nikdo!
ŠANDOR (těsně u něho): Kdo půjde ráno na panské? JANOŠÍK (jde těsně k němu): Nikdo! (Šandor ustupuje) Či
kdo má jít na panské? He? Otec mrtev, matka mrtva —
kdo půjde na panské? ŠANDOR (se zastavil): Ty! JANOŠÍK (se zasměje): Ne! ILČÍK: Ani já ne!
ŠANDOR: Což pak je pokousal vzteklý pes? Svažte je! JANOŠÍK (mávne valaškou): Opovažte se! DRÁBI (ani se nehnou)
JANOŠÍK (chodí za Šandorem): A ty — a ty — víš, co je to křesťanská duše? A ty — a ty — víš, co ty, co je to otec a matka? A ty — víš — co je to synovská láska? A ty — a ty — jen biješ a zavíráš — ty, dej si pozor!
DRÁBI (učiní pár kroků vpřed)
JANOŠÍK: Ani se nehněte! (Chytne Ěandora za krk) A kdo mi tu otce zabil? Když teď odejdeš odsud živ, kdo tě sanuje — kdo?
DRÁBI (vrhli se na Janošíka)
JANOŠÍK (srazí jednoho i druhého, na třetího padne Ilčík) ŠANDOR (stojí bledý a třese se)
JANOŠÍK: Kdo tě sanuje? Já — Janošík! A až ti do roka dvůr shoří — kdo ti to udělá? Já — Janošík! A na ni tady (Ukáže na Anku) ani rukou mi nesáhni! (Mrští jím o zem)
ILCÍK: A co že ho šetříš? Zab ho!
JANOŠÍK (obrátí se, úsečné): Ne! (Klekne) Sbohem, mamičko! (Pokřižuje se) Sbohem, tatíčku! Hej — môj otec byl dobrý, já musím byť zbojník! (Svěsí hlavu) Sbohem, Anka, neza-. pomine i na mne! Knězem už nebudu a nemohu být! (Rozmáchne se proti drobům, kteří se znovu vrhli na něho) Pusťte! A ty, Učík, za mnou pojď! Pojď za mnou!
ILCÍK (skoro vesele, s rozpřaženou náručí): Jdu -— kamaráde — za tebou!
JANOŠÍK: A do hor!
ILČÍK: Do hor!
JANOŠÍK (pak oba): A na zboj! Na zboj! Na zboj! (Vyrazí
ven. Hluk a poplach ve vsi. Záře světel...) ANKA (sama klečí a hořce pláče...)
Opona
38
39
DRUHÉ JEDNÁNI (Les)
(Pozdní odpoledne. Mezi stromy nějaká postava. Ozve se ostré zbojnické^záhvízdnutí. Ticho. Nové hvízdnutí. Nato slyšet havrana zakrákorat)
1. výstup GARAJ a HRAJNOHA
GARAJ (dívá se po stromech — pak zahvízdá po třetí. Havran ozve se znovu)
GARAJ: Ej, kamaráde! Hej! Nedělej už tedy hlouposti a slez dolů! (Dívá se vzhůru. Havran ozve se znovu)
GARAJ (chodí od stromu ke stromu, pod jedním se zastaví): No hej — Hrajnoha!
HRAJNOHA (se stromu): No — Garaj! Konečně že mne najdeš! Kde jsou ostatní?
GARAJ: Dojdou za chvíli. Zdrželi se trochu.
HRAJNOHA (sleze — ironicky): Bohu dušu — a mně dukáty!
GARAJ (vesele): Nedáme!
HRAJNOHA: A co že jste se tam celý den váleli ? Byla to smutná
varta tady! Ani baba nepřejde! GARAJ: A my čekali zatím na panské chlapy. Měli jít z hory ze
dřeva — ale nepřišli. HRAJNOHA: Skočil jsem i naproti do hory. Ale ani tam vrána
nezakřikla. Je tu dnes smutno. Máš trochu tabáku? GARAJ: Ale nevyfajči mi všechen! HRAJNOHA: A kde zůstal Uhorčík?
GARAJ: O je! Dal se nalevo horama — šel do Kremnice. Má tam
zase něco ... HRAJNOHA: Oho! Něco veselého ?
GARAJ: Snad. Jen aby nám to Hárala zase nepokazil. Vždycky nějaká děvečka mu do toho vleze a naráz zapomene na vartu a na všechno. Zpropadené ženské! Ty i do hrobu ho přivedou!
HRAJNOHA: A když si tak Putnoka přibere!
GARAJ: To je písniček! Ale čert aby při tom spal! — Víš, že nás předevčírem chtěli na Detvě honit ?
HRAJNOHA: Kdo?
GARAJ: Drábi! A už i pistole si přichystali. Ale prohnali jsme je i s pistolemi! Vlček držel už jednoho pod krkem — ale vydral se mu a utekl. (Sbírá dříví na oheň)
HRAJNOHA: Ty — chlapci na dědinách už o nás zpívají!
GARAJ: Slyšels?
41
HRAJNOHA: Ale neumím povědět. GARAJ: O nás a o Janošíkovi? HRAJNOHA: To — hej! —
GARAJ: Však on to Putnok jistě donese. Má prý za Těkovem nějakou děvčici. A pěknou — povídal Hárala. HRAJNOHA: Jen aby to nebyla nějaká krčmárka — hehehe! GARAJ: Ale vybrali jsme jí to tenkrát, co ona s Haralou tancovala — ! Když si teď na to vzpomenu: plný pytel toho bylo — a jdu skoro kolem ní — a ona nevidí, neslyší — Gajdoš-5ík ha je — Hárala tancuje ... HRAJNOHA (směje se širokým úsměvem): Jura je na hori, Jano je v komori — a ty, naša šenkerečko, tancuj si po vôli!
GARAJ: Máš křesadlo s sebou?
HRAJNOHA: Aj hubku! (Rozdělávají oheň)
GARAJ: Fi! Je to mokré jakési. (Dýmá do roští) Vyházej
trochu roští, aby to moc nekouřilo! HRAJNOHA: Však tu ani noha nepřejde!
2. výstup
• Předešlí a UHORClK
UHORClK (starší už »chlapec«): Pán Bůh dej štěstí, chlapci!
Oheň rozděláváte? HRAJNOHA: A ty už jsi tu? GARAJ: A co že to neseš za ptáka? UHORClK: O, to je něco moc vzácného — ! (Ukazuje) HRAJNOHA: Tetřev!
UHORClK: Pěkný kus —co? A pták hloupý skoro do ruky mi vlezl. Lehl jsem si pod strom a on zrovna nade mne si sedl a křičí — jak išpán nějaký...
GARAJ: A co že ty, kmotře, posloucháš teď tetřevy?
HRAJNOHA: Cheche! Zadarmo jistě ne!
UHORClK: A co jestli zadarmo?
HRAJNOHA: Tož pro dnešek!
GARAJ: A pěkně tokají, pěkně?
UHORClK: Tak silno a vesele! (Shrnou se k ohni) HRAJNOHA: Byls ve Lhotě?
UHORClK: Kde ve Lhotě? Ještě dále! V Kremnici prodával jsem
včera turkyni. . HRAJNOHA: Hodně jí bylo?
UHORClK: Dva pytle. Pán Bůh ví, kde urostla — ale pěkná byla. Weiss ji koupil, a když jsem mu dukát na koupi přidal
— pověděl mi, co jsem zrovna chtěl. Ale kamarádi ještě o-všem nevědí. Možná, že jsem turkyni a dukát dal zadarmo, a možná, že —
GARAJ: Kolik jich bude? UHORClK: Asi dvacet! HRAJNOHA: To bude perná práce! UHORClK: Asi dvacet! GARAJ: A samí hajduši? UHORClK: Spíše husaři!
GARAJ (vyskočí a tleská do dlaní): Husaři! Husaři! První cifrovaný kabát musí býti můj! A koho že povezou? Pana krále snad?
UHORClK (usmívaje se): Však uvidíme! — A ty, Hrajnoho,
cos to vyvedl? HRAJNOHA: A co já? GARAJ: Hloupost nějakou asi! HRAJNOHA: Co? O babě vypravují?
UHORClK (ve smíchu): Bože! Jsi ty pěkný zbojník. Surovec jsi a nic jiného!
HRAJNOHA: Však to zasloužila! (Leze na strom)
UHORClK: Potká babu v lese. šla bosky. Dá jí dukát, aby ei koupila boty. Ale kdež pak baba, aby se s dukátem rozloučila! Strčí ho do kapsy a jde z jarmarku zas — bosa. A tu on
— huncút — už na pařeze sedí a na babu si čeká. A kdeže má boty? — hned se ptá. No, Hrajnoha, je to tak?
HRAJNOHA (se stromu): No hej!
UHORClK: A baba nic — dukát si schová, ale boty kde nic tu nic! Víš, co jí udělal? Na boso ji okoval podkůvkou aj hřebíky!
GARAJ: Chachacha!
HRAJNOHA (na větvi surově se směje)
42
43
UHORČÍK: A hned měla boty! Máš na ty baby nějak spadeno, a to proto, že tě nemají rády — viď? Však která by tě chtěla! Černý jsi jak smola, strapatý jak kohout — co tam zas děláš nahoře?
HRAJNOHA: Koukám po kamarádech,.. (Pausa)
UHORČÍK: Nu, chlapci — a kde je Janošík?
GARAJ: S Ilčíkem kamsi se zatoulali. O nás jako by chvílemi ani nestál...
UHORČÍK: Ale kamaráda lepšího bys nenašel! Býval jsem já dobrý kapitán, ale on je lepší. A hned jak doběhl k nám první noc, na očích jsem mu to viděl, že on bude nejlepším ze zbojníků. Síly má jak medvěd — a rozumu! Tuhle vykreslil mi na skálu celou trenčanskou stolici. A všade a o všem ví. Takhle mi to nakreslil. Tu máš, bratře, povídá — Trenčín. Tu Hlava, tu Bystřice, tu Žilina. Tu máš Lope-ník, tu Homolku, tu Veternou Holu. A kde jaký kastel, kde jaká dědina, všechno namaluje. Nu, kamarád — jaký má být. A kapitán, jakého mít musíme!
GARAJ: Chtěl bych být jednou takým, jaký on — ale jsem jenom hloupý sedlák.
UHORČÍK: Ale patříš mezi nás jedenáct!
HRAJNOHA (se stromu): Už jdou! Slyšíte? (Je slyšet gajdy, výskot a zpěv)
HRAJNOHA: A ti chlapi si zpívají! Hárala a Putnok! A ženskou mají s sebou — cigánku jakousi. Poslouchejte! Ej — juch! (Slezl) PUTNOK (v dálce):
A já mám Marinu,
červenu ak malinu.
Ja keď já k ní večer pridem —
prikryje ma perinu.
(Výskot)
Ona ma perinu, já ju zas halinú, aby ludé neříkali, že jáj chodím za inú.
(Ej — juch!) Zuzu sme už vydali, ešče máme Marinu — keď sme jí aj krávu dali, dáme jí aj perinu ...
HRAJNOHA: Už celý rok jsem cigánů neslyšel a neviděl! Musíme zas -nějaké zastavit a na Polhoru zavést. Slíbil jsem tam Kači fěrtoch a nemohu žádný sehnat. Chochochocho!
3. výstup
Předešlí, PUTÄ0K, GAJDOSČÍK, HÁRALA a CIGÁNKA
HÁRALA (s cigánkou — kolem krku se drzí) PUTNOK (kytku za širákem — zpívá,..) GAJDOŠCÍK (hrá na dudy)
UHORČÍK: Vítejte, chlapci! A co si to sem vedete? HÁRALA: To je moje žena! (Všichni se smějí) A ty, Putnok, zpívej — a ty, Gajdoščík, hraj: Pred na—aší je... (Zatleská si a tančí) PUTNOK (podupává si):
Pred naší je zahrádečka — trněná, trněná, trněná, trněná! HRAJNOHA (tančí proti Haralovi) PUTNOK (zpívá) :
A v ní roste rozmarina — fialka červená!
Kdo ji trhal? Moje milá — celá uplakaná.
A proč pláčeš a narikáš — moja znajmilejší?
Vezmi šátek a utri sa — budeš najhodnejší!
HRAJNOHA: A kde je šátek, Háralo? HÁRALA: A má cigán jako já — šátek? HRAJNOHA: Ale Putnok má! CIGÁNKA: A jaký pěkný, vyšívaný! HÁRALA: Putnok, dej mi ho! PUTNOK: Nesmím! CIGÁNKA: Mně ho dej!
45
PUTNOK (zavrtí hlavou) HÁRALA: Dukát dám za něj!
PUTNOK: Je od Kačenky. A takový já z ruky nedám. HÁRALA: Pak si ho nech! (Cigánce) Však ho nepotřebuješ! (Pohladí ji)
CIGÁNKA (chytne ho rukama za hlavu): Ale ifcpupíš mi takový ?
HRAJNOHA: Kamarádi, dejme si hádat!
GAJDOŠČÍK: Kdo nejdříve umře!
HRAJNOHA: Koho nejdřív na strom pověsí?
HÁRALA: Kdo se nejdřív ožení! (Smích)
HRAJNOHA: Kdo se ožení nejdřív s konopným provazem!
UHORCÍK: Nu — tak už mlčte!
HÁRALA (cigánce): Nu — má hvězdičko — hádej! (Obejme ji) VŠICHNI: Chachacha!
HÁRALA: Nejdřív Uhorčík! Ty — Uhorčík — dej si hádat!
Všechno ti uhodne! Mně uhodla, aj že sem ani mamy neměl. HRAJNOHA: A z čeho ses tedy narodil? HÁRALA: Já sem se nenarodil — já jsem — přišel na svět! GAJDOŠCÍK: A hned ženskou s sebou! (Smích) UHORČÍK (cigánce): Nu hádej! A kde my jsme se už viděli?
V Semaníně?
CIGÁNKA: Ne — to jsem nebyla já. To byla sestra, co si ji ve
dvoře nechali. UHORČlK: Byla hezčí než ty.
CIGÁNKA: A co je mně do toho? Dej dukát, povím všechno! HÁRALA: Jaký dukát? Ničeho nedávej! UHORČÍK: Dám — jen hádej! V Krista Pána věříš? CIGÁNKA: Když chceš, věřím. Mám ti aj tři křížky udělat? (Pokřižuje se)
UHORČÍK: Pak to nemusí být všechno pravda, co řekneš! CIGÁNKA (se zašklebí): Ukaž ruku! Co ti mám říci? A kde že
jsi byl naposled návštěvou? Proč tam chodíš? Po druhé už
tam nelez! Víš, co tam na tebe čeká? HRAJNOHA (nad cigánkou zakráká) CIGÁNKA (se lekne)
HRAJNOHA: Nu — co se tolik lekáš? To kamarádům tak zpívají!
PUTNOK: A teď hádej mně! Ticho, chlapci!
CIGÁNKA: Což ty! Ukaž i druhou ruku! Proč jsi tak hezký
a tak málo se ženským líbíš? HÁRALA: Vždyť on ani milovat neumí. PUTNOK: A je tobě něco do toho ? HÁRALA: A kdybych ti Kačenku byl nenamluvil? PUTNOK: A už za ní nepůjdu! GARAJ: Nu pak aspoň písničku na ni slož! PUTNOK: Písničku, písničku! Než složíš jednu, má Hárala dvě
ženské. A to tě potom omrzí, písničky dělat. Jiný při nich
tancuje a pod okénkem miluje — GARAJ: Nu — nu!
PUTNOK: Jenom moje cigánečka — ta mňa lutuje!
CIGÁNKA: Však nělutujem! Pro tebe havran nezakváká a možná, že budeš šťasten. Ale musíš v pravý čas utéci! Nezapomeň na to. (Dívá se na něho)
HÁRALA: Oho, holubičko moje, nevrkej mi tolik!
CIGÁNKA (vesele): A ty — pusť mne!
HÁRALA: Nepustím! Pohádej i mně ještě jednou!
GARAJ: A mně!
HÁRALA: Ne — dříve mně!
CIGÁNKA: Jsi mi to pěkný chlap! (Dívá se na něho) Ale bůh sám ví, kdybych tě nebyla při tanci viděla, nebyla bych s tebou šla. A — pusť mne!
GARAJ: Obraťte se všici, cigánka má Haralu ráda!
HÁRALA: A Hárala má cigány rád! Gajdoščík, a co že ty už zase u ohně ležíš? Zahřej znova. Pred na-aší...
GAJDOŠČÍK (směje se a hraje)
VŠICHNI (podupávají): tměná, trněná...
HÁRALA (s cigánkou tančí. Naproti nim Putnok s Hrajnohou)
PUTNOK:
A proč pláčeš a narikáš — moja najmilejší? Vezmi šátek a utri sa — budeš najhodnejší! (Podává šátek Harálovi, Hárala cigánce) VŠICHNI (se smějí)
CIGÁNKA (naráz schová šátek za ňadra)
46
47
4. výstup
Předešlí a VLČEK
VLČEK (přibíhá): Chlapci, chlapci — po celé hoře vás hledám!
UHORClK: A což nás ani slyšet není? Cím to máš uši zalepeny?
VLČEK: A proč děláte takový hřmot?
UHORClK: To Hárala!
HÁRALA: Ba ne — to Gajdoščík!
GAJDOŠČlK: Ne — to Putnok zpívá ...
PUTNOK (Vlčkovi): A ty — co jsi celý udýchán? Honí tě?
VLČEK: Nehoní — dobrou zprávu nesu. Ale co tu chce cigánka?
HÁRALA: Nech ji být! To je moje žena! Bez oltáře a bez světla
— ale moje žena! CIGÁNKA (odchází mezi stromy)
VLČEK: Tož tak — než přijde Janošík, ať již to všichni víte — ať už raději čekáme. Dnes večer pojede tu horou baron Révay.
UHORClK: Hej — který? VLČEK: Ze Šťávničky u Sučan. GARAJ: Hej —ten?
VLČEK: Jede s ním pět hajduchů, paní, kněz a kočí. Jede na Zvolen.
HRAJNOHA: Byli .jsme tam u něho na podzim. Ale nestálo to
za to: několik ovcí! VLČEK: Ale teď to bude stát za to. Veze peníze. GARAJ: Nemám už skoro ani groše.
UHORČÍK: Ale pozor dejte na hajduchy. Jsou už teď opatrnější. Loni o nás ještě tolik nevěděli. Ale teď každý už pistol nabitou nosí. A stráže aby se postavily. Přiduste trochu oheň!
GAJDOŠČÍK: A kdo že půjde na stráž?
HÁRALA: Já!
HRAJNOHA: Aj — já! (Leze -znova na strom) PUTNOK: Jeden stačí.
UHORClK: Počkejte! Dole úvozem asi nepojedou. Ale čert ví! Takoví páni mívají všelijaké nápady. Což chce-li mocí mermo zlámat pán kolo nebo vaz? A cesta hore není také lepší. Hej — pistole oba si nabijte! A pak jen znamení dejte!
GARAJ: A já poletím první!
VLČEK: A hajduchům zrovna po hlavách!
UHORClK: Spíš po koních. Hleďte jim vpadnout do uzd a pak
srazte chlapa valaškou! VLČEK: A zahaste oheň! HRAJNOHA (zakráká)
UHORČÍK: Dost času! A ty, Hrajnoho, nekrákej tolik na stromě! Člověk potom neví, jsi-li to ty nebo havran.
HRAJNOHA: Aj, kmotře — budu-livjá jednou viseť na větvi, bude to jistě havran! (Sleze) Já jdu tedy nahoru?
HÁRALA (stoji u cigánky)
UHORČÍK: A co ty, Háralo? Jdi tedy k dolejší cestě! HÁRALA (bere cigánku): Však už jdeme! GARAJ: No — tohle bude varta! (Smích) HRAJNOHA: Půjdu raději s nimi! UHORČÍK: Ne, ne! Ty jdi nahoru!
(Hrajnoha a Hárala s cigánkou pryč)
VLČEK: Po tkal jsem včera dva sedláky z Hontu. Nemají tam zrovna také veselý život. Předešlou zimu loupali kůru z břez a míchali ji s otrubami, jen aby hladem neumřeli.
GARAJ: A u nás skoro těch otrub neměli!
PUTNOK: A to prý všechno dělá Turek. Není prý peněz a páni musí prý draho vše platit. Jako by pole nerodila všeho dost!
UHORČÍK: Jen když to mají na koho svést!
VLČEK: Však kdyby nás nebylo, ani Turka by nevymysleli! —
Mám hlad! GARAJ: A co bude s tetřevem? UHORČÍK: Oškubej ho zatím!
GARAJ: Však už Michalčík jde. A plný pytel toho nese! UHORClK: Hej, chlapci — ticho!
5. v ý s t u p
Předešlí a MICHALCÍK
MICHALČÍK (zvolna a vážně): A pozdrav Pán Bůh, páni ka* marádi!
VŠICHNI (se sesedli u ohně a mlčí)
48
4
49
MICHALČÍK (sundává pytel): Hm. Hm. A copak je vám, že jste tak ztichli? Co je vám, holoubci, co? Hlad máte — hlad máte? A co bude dělat Hárala dole u cesty?
UHORČÍK: A co by dělal — hlídat bude!
MICHALCÍK: A já myslel — cigáňata robit! (Smích) A tady toho máte zase plný pytel. (Rozvazuje ho) Sůl. A kdo že by si vzpomněl na sůl? Michalčík. Paprika! A kdo že by si na papriku vzpomněl?
PUTNOK: Michalčík. . .
MICHALCÍK (zvolna se ohlédne): Nu — ano: Michalčík. Ty bys na to jistě zapomněl. Takové, mladé, divoké hlavy — ty tak na cigánku nezapomenou, ale na papriku a na sůl...! A nová hubka a nové křesadlo. A kdo že by si na to vzpomněl?
VŠICHNI: Michalčík! Michalčík!
MICHALČÍk: Nu — ?.no: Michalčík — a tu se ještě podívejte!
(Rozdělává pytel docela) VŠICHNI: Ó! To jsou poklady! Dej mi kus slaniny! A mně kus
chleba! A mně kus chleba a kus slaniny! MICHALČÍK: A co vy jste donesli? Nic vám nedám! UHORČÍK: Podívej se! Garaj už to škube! MICHALČÍK: Hm. Pěkný pták! Ale to ti jistě přiletěl až na nos! UHORČÍK: A co by na nos! Do huby! A víš, co jsi mně zapomněl
donést? Fajku novou! MICHALČÍK: Však ti stará zapekačka taky stačí! — Škubej,
Garaj!
OSTATNÍ (jedí nebo pokuřují)
(Pausa)
MICHALČÍK: Chlapci, v trenčanské je chlap a ten prý viděl čerta — takového čerta, rohy jak z vola!
UHORČÍK: Jen že neměl kopyt a byl to zeman z Dobronivé...
(Ticho )
MICHALČÍK: A po víně se mi stýská, chlapci, ani nevíte jak!
VLČEK: Však počkej, dostaneš jednou! Mám ho na Králové j Holi celou bečici.
GARAJ: A snad i Révay si ho vzal na cestu!
MICHALČÍK: Co? Révay? Jaký Révay? Pojede tudy?
PUTNOK: Však proto Hárala hlídá.
50
MICHALČÍK: Abyste mu šel někdo pomoci! Ten jednou i od
ženských shoří — a Révaye bylo by škoda! GAJDOŠČÍK (začíná si tiše přehrávat na gajdy) PUTNOK (u něho, pozpěvuje si):
Umrem, umrem, ale neviem kedy,
a keď umrem, ležat budem —
takto si já zpievat budem:
aj režucha, reáucha,
nemá dievča kožucha —
ani ho mat nebude,
dokad za mě nepude!
6. výstup
Předešlí, ADAMČÍK, ILČÍK, JANOŠÍK a TRI ROBOTNÍCI
(Z dálky ozve se zahvízdnutí)
UHORČÍK (odpoví)
(Tři postavy objeví se mezi stromy — jsou to staří, shrbení sedláci. Vstoupí, pokloní se uctivě s kresťanským: Pochvá-. len buď Ježíš Kristus!)
ZBOJNICI: Na věky — amen!
(V tom okamžiku vstoupí Janošík, Ilčík a Adamčík. Jako každý z chlapců i oni mají valašku, pistol za opaskem »vy-gornÍňčkovaným<<, širák, holinu, gatě, dole řeménky od krpců stáhnuté )
JANOŠÍK: A tož, chlapci, dobrý večer! Jak že jste se měli celý týden, čo jsme se neviděli? A co jste dělali a viděli? Pán Bůh pozdrav, UhorČíku! A j tebe, Michalčíku! Na tabák jsi nezapomněl ?
ILČÍK: A pozdrav tě Pán Bůh, Vlčku!
VLČEK: Aj tebe, Ilčík!
JANOŠÍK: A co ty, Garaj, jak se máš? Pěkného kohouta škubeš!
GARAJ: A kde jste chodili ? Tak dlouho jsme vás čekali!
JANOŠÍK: Až u moravské strany jsme byli, až pod Javorníkem za Bystřicí. I na Moravu jsme zašli. Ale zdá se mi, že to tam není lépe než u nás. A na lazech bídný tam mají život!
ADAMČÍK: A j u nás, na Javorine jsme byli!
GAJDOŠČÍK: A co že jste viděli s kopců?
4» 51
JANOŠÍK: Malý Kriváň a vás pod nimi! —A, Michalčíku, máš dost co jíst? Dej tady stařečkům něco, budou hladoví!
MICHALCÍK: Mnoho toho nemám. Kus chleba a slaniny.
JANOŠÍK (vesele): A oo bys chtěl víc?
MICHALCÍK: Kus divoké husy!
ADAMČÍK: Až potkáš bílou, zeptej se na ni!
MICHALCÍK (jde k robotníkům)
ROBOTNÍCI (poděkují a zajdou trochu do lesa)
JANOŠÍK: Chlapci, a teď dohromady — a potom, co Pán Bůh dá!
ILČÍK: Však nejsme ještě všichni!
JANOŠÍK: A kdo schází? Hárala! Kde je Hárala?
UHORČÍK: Leží u dolejší cesty a Hrajnoha u hořejší. Donesl Vlček, že dnes horou pojede Révay ze Šťávničky.
JANOŠÍK: Až za chvíli. Potkali jsme je za druhou horou, spravují kolo, polámalo se jim.
UHORČÍK (chce zahvízdat)
JANOŠÍK: Ale nech je na vartě! Tož — co nového na světě?
MICHALCÍK: To nového, že horní chlapci nemají už ani dukátu, ani vína a že Michalčík nebude mět za chvíli čím svoje děti krmit.
JANOŠÍK: A kdo za to může?
ADAMCÍK: A což, Michalčíku, bude-li tu za chvíli sud vína?
MICHALCÍK: Mají ho s sebou opravdu? — Zaplať nebe, že páni takové presenty s sebou berou!
JANOŠÍK: Však se nestarej! I peníze budou! Co je nového v gemerské?
PUTNOK: Nic zvláštního. Povídali mi lidé na dědinách, že teď mužští jsou nějak divocí. Chytili tam drába v noci, v kolo-mazi vyváleli a peřím posypali. A pohorelického zemana v lese živáni prý obstoupili, div že jim z rukou utekl. A tak byl pobitý, že i dneska z toho leží.
JANOŠÍK: Kdo že je to?
PUTNOK: Vypravovali mi to chlapci u statků. JANOŠÍK: A zabit áe chtěli?
VLČEK: Však a j pri Kysúci toulají se nějací takoví. Čtyři jsou a z moravské strany. A mezi nimi chlap, který prý mlýnské kolo rukama zarazil. Pobyli týden a pak jako když se zem pod nimi slehne.
JANOŠÍK: Hm. A co dělali?
VLČEK: Zbíjeli — a kde se dalo.
JANOŠÍK: Kde se dalo? Což i sedláku kradli?
VLČEK: Právě sedláci mi to vypravovali!
JANOŠÍK: Pak musíme dát na pány bratry pozor. Na išpana v lesích si nikdo hrát nebude a nesmí! Aspoň dokud tu budeme my a já, Janošík. A kde ty jsi byl, Garaj?
GARAJ: V trenčanské stolici při Váhu jsem běhal.
JANOŠÍK: Nic nového?
GARAJ: Nic. Na Beckově utloukli předevčírem dva sedláky palicemi. A čert ví, co udělali. Neptal jsem se po tom. Nic chytrého by to nebylo.
JANOŠÍK: Hm. (Usměje se) A víte-li, chlapci, že na Trenčíně už říkají o nás, pro mne a pro vás že už vyrostly hrušky na Zvolenskú.
UHORČÍK: A na těch hruškách konopný provaz — říkají
i v Kremnici. JANOŠÍK: A co že by?
VLČEK (v smíchu): A což — rádi by nás už viděli na nich?
A jsme takhle teprve rok pohromadě! ADAMCÍK: A že prý panským sádlem provazy namažou. VLČEK: — jen aby se zbojníčkovi těžko umíralo! Janošík, a víš,
co af o nás o jedenácti ještě povídají? Že takých chlapců
potřebovali by teď císař pán do vojny na Turka, ti iže by už
něco pomohli! JANOŠÍK: Hej — do vojny? ILČÍK: A my nemáme vojny? GARAJ: A Turků není také dost?
UHORČÍK: Však hej! — na rok na dva bych šel. Ale toulat se tam pořád rok za rokem! Mně jsou tu lesy milejší než celé Uhersko dole. Co že tam uvidíš ? Slunko pálí do tebe celý den, tráva suchá a nijaká, voda líná a shnilá valí se mezi břehama — a pak se máš najednou rozeběhnout a honit Turka. A co by se on tam bál ? Nebojí se. Ale u nás bál se vždycky. Až pod Trenčín došel, dále už nemohl. A co jsme u nás mu neodpustili, to mu i bez nás pan císař neodpustí.
GARAJ: Ale co my tu děláme, to možná že zas nám pan císař neodpustí.
ILČÍK: A císař — necísař — to je naše hora!
53
ADAMČÍK: A naše stolice jsou naše stolice! VLČEK: A nebe nad námi komu že patří? GAJDOŠČÍK: Pánubohu, ptákům aj nám. JANOŠÍK: Když nezabiješ!
UHORČÍK: Bývalo zákonem i za mne. A tak se to říkalo: že kdo se vraždy dopustí, toho že jednoducho odbijeme.
JANOŠÍK: A vraždil bys po druhé. Ne! Kdo se vraždy dopustí, od nás vyhnán bude a všech jedenáct na něho zapomene!
UHORČÍK: Tak! Dobré je tp!
VLČEK: Kamarádi! A jak tohle může být zákonem?
JANOŠÍK: Proto, že nejsme ani gemerští, ani moravští živáni ■— ale že jsme kamarádi, bratři, páni zbojníci — pro tam ty (Ukáže na robotniky) a že to povídám já, Janošík, po Uhor-číkovi váš kapitán. — A teď sesedněte se, páni bratři, bude zase soud. Michalčík, zavolej jich sem!
MICHALČlK (jde pro robotniky)
JANOŠÍK: A vy, lidé, odpovídejte jen boží pravdu!
7. výstup
Předešlí a TRI ROBOTNÍCI
TRI ROBOTNÍCI (postavili se před zbojníky — hledí přímo a pevně)
JANOŠÍK: Vím již všechno, ale chci, aby to i kamarádi dobře
slyšeli. — Odkud jdete ? PRVNÍ SEDLÁK: Z Hontu. JANOŠÍK: A kam se ubíráte? PRVNÍ SEDLÁK: Do světa jdeme! JANOŠÍK: A proč jdete do světa? PRVNÍ SEDLÁK: Utíkáme před pány. JANOŠÍK: A jak se jmenuje tvůj pán? PRVNÍ SEDLÁK: Andrej Bella. JANOŠÍK: A je i tvůj pán? DRUHY SEDLÁK: I můj. JANOŠÍK: A co že dělá Andrej Bella?
PRVNl SEDLÁK: To dělá: minulé zimy proto, že žena na zámek poklízet nešla, ale nemocné dítě doma opatrovala, v třeskutém mrazu do klády ukovat ji dal a mne na osla posadit a vodou mne polévat. Já ještě všechno pretrpel — ale žena zemřela.
JANOŠÍK: Slyšte, kamarádi? A co že tobě udělal Andrej Bella?
DRUHY SEDLÁK: Od rána do noci robotou mne sužuje. A to všechno proto, že jsem jednou na den svého patrona sousedy u sebe pohostil, při čemž oni trochu měli »v čepick a ráno na panské nešli. Rozhněval se tenkrát na mne a od té doby všechen hnůj ze dvora musím odvážet já. A kolikrát pojedu, nenapíše; a je noc — krávy už nikam nemohou a já musím ještě dvakrát jet. O svatém Martině z domu mne vyhnal a drába s děvečkou mi tam dal, dokud prý se jim ve dvoře bývání nespraví. A letos pluh s kravou tahat mi dal a sám bičem poháněl. (Usedne)
(Pausa)'
JANOŠÍK: A co že tobě udělal — Andrej Bella? — Přiveďte ho až sem!
TŘETÍ SEDLÁK (hluchý a slepý a vymořený v obličeji) GARAJ: Ukaž! (Obrátí tvář sedlákovu k ostatním) JANOŠÍK: Je hluchý a slepý, páni bratři! DRUHÝ SEDLÁK: A j smyslů pomatených! UHORČlK: I to udělal Andrej Bella?
DRUHÝ SEDLÁK: On sám tak ho zmrzačil! Podívejte se mu na ruce!
VLČEK: Oho! Podívejte se jen! Nehty vytrhány!
JANOŠÍK: A podívejte se mu na záda! (Pausa)
VLČEK: Ti lotři! Řezali mu z nich — řemeny!
TŘETÍ SEDLÁK (natáhne krk — zvolna): Seděl jsem . . . u dveří... A on — do mě ... (Vyrazí) kop'! (Zaklepe hlavou)
DRUHÝ SEDLÁK: A on tenkrát vyskočil a srazil zemana do bláta.
TŘETÍ SEDLÁK (zasměje se strašným smíchem — prsty roztáhne a se strhaným obličejem >->zírá« kolem)
VLČEK: Andrej Bella! A toho že nezabiješ, kdyby ti do ruky přišel, Janošík? a toho že bys nechal běžet?
JANOŠÍK: A soudím tady já, či kdo? (K sedlákům) A teď vy, vy sami, řekněte, jak má být Andrej Bella potrestán. A zde to přísahám, bude tak potrestán.
VLČEK: Zeptej se jen toho zde — ten má soudit — ne oni dva
zdraví ještě! JANOŠÍK: Kdyby on soudil, zahynul by celý svět!
54
55
VLČEK: A já vždy jen dle něho soudit budu!
JANOŠÍK; Ne, ty budeš soudit podle nás!
VLČEK: Nebudu! Co pán — to pán! Nenávidím ho. A nenávidím každého, kdo s nimi jde! He! Nenávidím i kněze, který káže lidu o věčné lásce boží, které není. Nenávidím i chlapa, který pány pozdravuje. A u všech svatých! Zapomenu-li se, nebudu šetřit ani bratra, bude-li s pánem sedět za jedním stolem! A neušetřím ani kněze u oltáře, bude-li pán sedět v první lavici...
JANOŠÍK: Ale zabít, zabít nesmíš!
VLČEK: Abudu-li chtět, zabijú!
JANOŠÍK (pokročí hrozivě k němu): Vlčku!
VLČEK (postavil se proti němu): A j já!
JANOŠÍK (opře se rukama do jeho pasu): A kdo z nás je silnější? Za pase pojď! VLČEK: Zkusme! JANOŠÍK (ho chytne) VLČEK (opře% se v zem)
JANOŠÍK (náhle se na něho sadivá a pak ruku na rámě položí): Vlčku, nezapomínej se! Vím, že máš prudkou krev, ale — kamaráde — nezapomínej se! Víš, že i tebe, jako všechny chlapce — mám rád a že s vámi jsem áiv a umírám pro vás a pro tam ty a pro svoboděnku naši na horách. Rozumíš mi ?
VLČEK (sklopí hlavu): Což jsem hluchý? Jak bych nerozuměl? A že ty jsi dobrý člověk, také vím!
JANOŠÍK: Pak se tedy mírni a poslouchej toho, kdo jediný má právo se mstít! A vy teď (K sedlákům) řekněte, jak má být Andrei Bella potrestán!
ZBOJNÍCI (vstali, širáky v rukou)
SEDLÁCI (usedli a chvilku se radí)
PRVNÍ SEDLÁK: Andrej Bella má mnoho dluhů. Udělejte z něho žebráka! JANOŠÍK: Víčku, slyšíš?
PRVNÍ SEDLÁK: O žních zapalte mu stodoly a kůlny. Rozežeňte mu dobytek na horách do všech čtyř stran světových — a je to tak dobře — Michale? —
DRUHÝ SEDLÁK (pevně): Ano —!
PRVNÍ SEDLÁK: Pak tedy zapalte i dědinu a neušetřte jednoho stavení. Ztratí se lidé a utekou na Ružomberok. A odtamtud jich nevyženou...
JANOŠÍK: Slyšeli jste, kamarádi? Soud se končí. — MICHALČÍK (se širákem v ruce obchází zbojníky. Každý tam
vhodí nějaký peníz) UHORCÍK: A nyní jděte sbohem! MICHALČÍK (podal jim sebrané peníze)
JANOŠÍK: A bude-li vás někdo zdržovat, řekněte jenom, že jste mluvili s Janošíkem!
TRETÍ SEDLÁK (chytá Janošíka za kabát): Seděl... jsem... u dveří — a on — mne ... kop'!
JANOŠÍK (vztekle): Andrej Bella! Ale jděte nyní rychle, přátelé, čas již pokročil a přes horu těžká je cesta. Sbohem! Sbohem!
SEDLÁCI (odešli)
8. výstup
Předešlí bez sedláků (Chvíli je ticho. A pak je slyšet prásknutí biče v lese)
GARAJ: Ale co to? JANOŠÍK: Hárala je propásl! UHORCÍK: Révay je tu!
JANOŠÍK: A pozor, chlapci! Nechoďte na ránu! A pistole ven! (Hvizdot proletí vzduchem)
JANOŠÍK: Trochu pozdě, Háralo! Vpravo běžte a hned po koních! Garaj — neleť tak rychle! Garaj —! Vždyť nám neutekou!
VŠICHNI (zatím vpravo pryč se scény)
9. výstup
(Za scénou) (Rána. V zápětí druhá a třetí) JANOŠÍK: Nepospíchat! A za skálu skoč! GARAJ: Kamará —! (Rána)
JANOŠÍK: Hoňte je po hoře! Nepusťte jich! Sem ke mně, Učík! (Hvizdot. Rána)
UHORCÍK: Janošík, pomoz!
ILČÍK: Chlapci! Žeňte je nalevo! (Hluk. Nově výkřiky)
56
57
JANOŠÍK (ostře): Bohu dušu a mně dukáty! (Nový hvizdot)
HRAJNOHA (kráká v lese. Smích. Nová rám)
JANOŠÍK: Rychle! Rychle! K ohni s ním! Nezdržujte se! Mi-
chalčíka zavolejte! UHORCÍK: Hej, strýce!
10. výstup ZBOJNÍCI, RÉVAY S PANÍ a HAJDUCI "UHORCÍK (přináší Garaje na ramenou)
MICHALČÍK: Rychle — halinu dolů! (Několikrát jím zahýbe — prohlíží — pak zavrtí hlavou)
(Za scénou ještě nějaký hluk, výkřiky, pak ticho..,)
JANOŠÍK (přiběhne): Garaj! Garaj! A už oči v sloup obrací. (Zuřivě) Veďte je sem! Je jich pět (Sklání se nad zabitým) Garaj! Proč jen jsi neposlechl? Proč jsi tolik na ně běžel?
UHORCÍK: Už ho nevzbudíš! Vyběhl najednou po koních a on vzal ho rovnou do hlavy.
JANOŠÍK (divoce): Ale který, který?
HRAJNOHA (žene pět hajduku před sebou)
JANOŠÍK (letí k nim): A kdo že to byl z vás, který ho zastřelil? Kdo že? (Těsně u nich) A kdo že to byl? Tady ho máš! A kdo že to byl? Ty? Ne? Ty? Taky ne? A ty? A ty? A ty ne! Nikdo? — Uvažte je ke stromu! A ty, Hrajnoho, na vartu k nim! A do rána ať si to někdo z vás rozmyslí. Nebo vám všem kříže na čelo vypálím, aby vás každý poznal. A pak — chytnu-li vás po druhé — na buk vás pověsím!
HRAJNOHA (odejde)
ILClK (s Gajdoščíkem vedou Révaye, za ním paní) JANOŠÍK: A tu se dívej, pane, zabili ho! RÉVAY: A měli právo k tomu! JANOŠÍK: A jaké že právo? RÉVAY: To, které na živány platí!
JANOŠÍK: A víš ty, kde jsi, baron Révay? Víš ty, kde jsi, že
tak mluvíš nad zabitým člověkem? PANI (kleká): Prosím já vás, ušetřte nás! JANOŠÍK (ji zvedne): S ženami nevyjednáváme. A bojíte-li se,
paní, o život, nebojte se, živány nejsme. Ale ty, víš, kde jsi?
RÉVAY (slabým hlasem): U Janošíka?
JANOŠÍK: A proč se najednou chvěješ? Či že toho máš mnoho na svědomí?
RÉVAY: Nemám. Ale milost královská je se, mnou — a pamatuj, Janošík, že císař bude mstít mé pohanění!
JANOŠÍK: Ale do rána budu o tom pohanění uvažovat já! Nejsi mi zrovna z milosrdných pánů! A než císař bude trestat, budu trestat dříve já. Hej, Putnok, na vartu k nim! A nespouštěj jich s očí! — Není, pane, jenom jedna spravedlnost!
RÉVAY: Ale je jeden Bůh a jeden císař!
JANOŠÍK: A jedenáct horních chlapců! Nezapomeň, to do rána
dobře spočítat. Pak zúčtujeme. RÉVAY (s paní je odveden ) HÁRALA (se zatím přiloudal pod stromy) JANOŠÍK (přísně): A ty, Háralo — sem pojď! Kdo špatně var-
toval? HÁRALA (klopí zrak) JANOŠÍK: A proč?
UHORCÍK: Vzal si cigánku s sebou! Neměl jsem mu to dovolovat. Ale byli jsme tak veselí!
JANOŠÍK: A teď tu máš před sebou mrtvého kamaráda! A kdo ti ho teď nahradí? A cigánka teď utíká a kam? Povědět, kde jsou chlapci a jaký hezký hoch je Hárala! Checheche! Dej si kéčky ostříhat, ať tě ani čert nepozná! A každou vartu ode dneška máš ty! Háralo! (Chytne ho kolem krku) Podívej se, co jsi udělal! Vždyť pořádek musí být! Rekl jsem to hned první den, kdy jsem mezi vás přišel, že mezi zloděje a lupiče nepůjdu, ale že jdu k těm, kdož se — dovedou mstít...
(V tom zahřmí dvě rány v lese) JANOŠÍK: Ale — co to? ILČÍK (rozběhne se do lesa)
ADAMCÍK (přibíhá): Honili jsme s Vlčkem kněze Révayova. Měl pistol v ruce. Utekl mi do houští a Vlček se pustil za ním.
JANOŠÍK: Kněz s pistolí v ruce? ADAMCÍK: A on ho teď zabil! JANOŠÍK: Vlček?
58
59
ADAMČÍK: Postavil se proti němu a křičí: Však už s pány ne-pojedeš! Střelí kněz a střelil on. A bác! Už tam leží kněz mrtev a už se neprobudí...
ILČÍK (přichází s Vlčkem)
JANOŠÍK (neobyčejně přísně, chladně): Vlčku — proč's to udělal?
VLČEK: Protože knězi pistol do ruky nepatří!
JANOŠÍK: A patří-li, nepatří-li: jak zní náš zákon, Uhorčík?
UHORČÍK: Kdo se vraždy dopustí, bude vyhnán —
JANOŠÍK: — a všech jedenáct na něho zapomene. Kdo tě varoval? Kdo tě prosil, aby ses mírnil? Má se říci, že horní chlapci honí kněze jako lesní zvěř? A mají se lidé třást, že horní chlapci na potkání každého zabijí? Jdi! A až se polepšíš, pak se vrať! — Ale do té doby dej si dobrý pozor, aby i tebe nezabili!
VLČEK: Však zabijí jednou i tebe!
JANOŠÍK: A já umru jako poctivý chlap!
VLČEK: A snad se nechceš jako poctivý chlap vrátit s hor dolů? Už se nevrátíš! Už jsi zbojník a na zbojnickou poctivost ti nikdy nikdo neuvěří! — Hej — sbohem tedy, kamarádi ■— a na shledanou! I ty, Janošík, octneš se jednou v mé koži, vzpomeň si na mne a nezapomeň mne zavolat! Sbohem! (Odejde )
JANOŠÍK (klekne u mrtvého): Garaj — jsem dnes chudší o dva
kamarády. I ty buď sbohem a na shledanou! OSTATNÍ (klekli vedle Janošíka)
JANOŠÍK: A do hlav jedličku mu zasadíme! (Smekne širák) VŠICHNI (smekli a tiše zpívají) :
Boly časy, boly, ale sa minuly — a po malej chvíli — minieme sa i my!
A keď sa minieme — minie sa krajina, ako by odpadol vrštok z rozmarína.
A keď sa minieme — minie sa celý svet, ako by odpadol s červenej růže kvet!
Opona
60
TRETÍ JEDNÁNÍ (Na stráni)
(Paseka. Několik buku vlevo. Balvany za nimi. Výhled do kraje)
1. výstup JANOŠÍK a PUTNOK JANOŠÍK (s Putnokem sedí na skále)
PUTNOK (s hlavou do dlaní opřenou): Nepsala mi už tři měsíce ...
JANOŠÍK (drží psaní v ruce): Ale teď aspoň lístek je pěkný. PUTNOK: Přečti mi ho!
JANOŠÍK (čte): Moj milý zbojnícku — kebys tu u mně bol treba len chvilečku! Páv má svoje perí, královna korunu, Pán Bůh nebe — a já, môj najmilejší, tebe. Když sem byla v tvrdém spaní, slyšela sem hlas naříkání — ten mně byl tak známý, ako by to byl tvůj samý; proto sem rychle po tobě se jen dívala, ale sem tě neviděla a velice sem se na-mútila. Ale sem si hned myslela, když nemohu s tebú mlu-viti, tak ti mosím pár řádečků napsati a tvé srdénko bude
plesati. Ty, můj nejmilejší, nevíš, jak ty v mém srdci ležíš. Zdálo se mně této noci, že okolo tobě roštů dvě červené růže, které se nemožú rozvinut — a já na tebe, moj najmilejší, nemôžem zapomnět. — (Pausa) Kdy jsi tam byl naposled? i
PUTNOK: Před týdnem.
JANOŠÍK: A teď si stěžuješ, že ti tři měsíce nepsala? — Má tě nějak ráda!
PUTNOK (po chvíli): A ty — napíšeš i mně lístek? Olůvko i papír mám při sobě... JANOŠÍK: A co mám psát? PUTNOK: Nu — však víš! JANOŠÍK: A jak bych věděl ?
PUTNOK: Napiš tedy třeba: Moje milá! , JÁNOŠÍK: A j tvoji písničku bychom mohli připsat! PUTNOK: Neumím teď zrovna žádné pěkné. Všechny jsou hloupé. Už jsi napsal?
JANOŠÍK (čte): Moje milá! i PUTNOK (vesele): Moje! JANOŠÍK: Nu však — tvoje!
PUTNOK (zkoumavě): A, Janošík, co dělá Ančka? JANOŠÍK (za okamžik): Nevím ...
PUTNOK: A kdy jsi tam byl naposled? ' JANOŠÍK: Před půl rokem.
PUTNOK: Mají to děvčata s námi kříž. Já kdybych mohl, chodil bych každý den pod okénko. Ale takhle se touláš a touláš a
62 í
ani času nemáš. A milá zatím vadne, až uvadne. Nebo přijde všelijaký galán a vezme mi ji. A co že by to bylo se zbojnickém za svatbu ? Pán jsem — i peníze někdy mívám — a pak sbohem, ženo moje! Hárala má pravdu, že se ženskými takhle nic pro nás není, že nejlépe pomilovat a utéci — to že je pro nás. Ale milovat Kačenku, Anku... !
JANOŠÍK: A proč o tom mluvíš ?
PUTNOK: Protože mám tu děvčici opravdu rád!
JANOŠÍK: A já ne?
PUTNOK: I ty? A co budeme dělat?
JANOŠÍK: A co já vím? Smutno je mi při tom!
PUTNOK: Aj Hárala — je teď smutný jakýsi.
JANOŠÍK: To pro Garaje. (Pausa) Nu — a co tedy napíšeme?
PUTNOK (chvíli přemýšlí): A třeba nic! Nebo ne! Nebo ne! Napiš třeba: Posílám ti dukát, aby sis podvazadla koupila a na mne nezapomněla! A dost! A dost!
JANOŠÍK (s úsměvem): A je to hrozně hloupé; písniček máš v hlavě plno a když děvčeti máš psát, dukát pošleš jak pán nějaký...
PUTNOK: A co ty bys napsal?
JANOŠÍK: Což já vím? Mnoho by toho také nebylo!
PUTNOK: Nu, vidíš. A já mám jako stará baba stále pleskat?
JANOŠÍK: A což, Putnok, smím i já dukát na podvazadla přidat ?
PUTNOK: Přidej, povím, od koho je! Bude mít radost.
JANOŠÍK (vstál, dívá se po stráni)
PUTNOK: A ty, Janošík, máš Anku opravdu rád? ■
JANOŠÍK: A proč?
PUTNOK: Povídali chlapci —
JANOŠÍK: Ven s tím!
PUTNOK: — že bys to ani nedoveď!
OBA (dají se pak do tichélio smíchu)
JANOŠÍK (vážně): A snad nedovedu! (Položí ruku na rámě) Mám — ji rád a bojím se o ni. Je nejhezčí ze všech děvčat, neboť jsem ještě žádné' nemiloval — mamičku ve smrti mi dochovala — je to moje jediná láska — ale nevím o ní mnoho, skoro nic. — Kdyby však Šandor jednou na ni sáhl — budu ohnivější než Hárala. Tenkrát bych i zabít dovedl! —
PUTNOK (zamyšleně): Ubohá Ančka, to není láska!
63
i
JANOŠÍK (zmateně): Nerozumím tomu všemu dohromady! A s cigánkami se líbat a s nimi léhat, také se mi nechce. Ten, kdo na zboj chce, od ženy se ničemu nepřiučí! Nepotřebuje jí. (Zahvízdnutí v dálce)
JANOŠÍK: Hola — hej!
2. výstup
Předešlí, UHORClK, HRAJNOHA, ĎURIC a MUCHA
JANOŠÍK: Že vás vítám, kamarádi! UHORClK: Ještě tu všichni nejsou? JANOŠÍK: Ještě ne! — Jak to dopadá? HRAJNOHA: A dobře!
JANOŠÍK: A co ty, Ďurico a Mucho? Pěkný je, pěkný život zbojnický?
DURICA (ramenatý chlap): Dostaneme-li všechny ty dukáty, co jich na voze mají, bude hezčí.
UHORClK: A byla to zábava k popukání. Jsou tři vozy, v každém dva páry silných koní — pět kočí, třináct husarů, dva napřed, jeden vzadu, ostatní pěkně po straně. A každý karabinu v ruce. Čekali jsme na ně v* »čertově šenku« pod horou. — A Ďurico! Byl jsi vždy takový lump, jako tam dole? Sednem si za stůl a pije a pije, jako nějaký Kuba Chlasták. A krčmář div oči na něm nenechá. Za chvíli už se oba tady s Muchou objímají a zpívají. Povídám: S ožraly u stolu nesedím! A tu oni i do rvačky se dali a vyhodili mnei
DURICA: A povídám Hrajnohovi: Hej, kamaráde — je venku pěkně? A už byl za Uhorčíkem přede dveřmi a horem pádem do lesa — husaři jeli! Dojedou, zarazí vozy a rovnou do šenku. Nu — popili jsme si i s nimi. A oni pořád: Kde že prý je Janošík? — Ej, povídám — u čerta! Karty tam hraje! — A tak se báli, vidět to na nich bylo! A je-li prý on tak silný chlap? — Je !■ povídám — vůz prý chytne i s koňma, do výšky zdvihne a obrátí! — He! strýce — ozývají se — tys nějaký nachmelený! — Mucha už se svalil pod stůl — seberu ho tedy, na záda si ho naložím a hajdy s husarama ven a na vůz lezu. — To nejde, strýce! hrnou se všichni ke mně — to nejde! Ne — to nejde, vždyť ty, hloupý chlape, ani nevíš, co vezem'! Dukáty vezem', kremnické dukáty! Pokřižoval jsem se pobožně a tahám kmocháčka z vozu. Klátí se on,
T
klátí, i přes kolo mi upadne. Shýbnu se, zdvíhám ho, husaři se smějí — a já i zákolníček vytáhl — cheche! Je to u prvního vozu, pravé zadní kolo! (Směje se)
UHORČÍK: Nu — chlapík! *
JANOŠÍK: A kolik, že toho vezou?
MUCHA: Deset beden na každém voze!
PUTNOK: Janošík, co s tím budeme dělat?
HRAJNOHA: Hej, však toho regimenty potřebují!
JANOŠÍK: Co za regimenty?
HRAJNOHA: Tvoje regimenty! Čis toho ještě neslyšel? Povídají, že Janošík má svoje regimenty v horách. A do regimentu že patří každý, kdo nám pomáhá. A už prý jsou toho dva plničké regimenty — samí Janošíci!
JANOŠÍK: Hej — kdyby jich bylo jen sto! Jinak bychom stolicemi zahýbali! A od Váhu do Tater bylo by veselo! Ale — víte-li, páni bratři, že po dukátech přijdou nám na kůži? Už jim hajduci nestačí, už husary berou. Pozor tedy, ať jsme vždycky pohromadě! A pistole si nabijte a první ránu do vzduchu dejte! A ty Ďurico, po koních skoč a do cesty vůz překoť!
3. výstup
Předešlí, ILČÍK, ADAMČlK, GAJDOŠČÍK a MICHALČlK
ILČlK, ADAMČlK (přicházejí zdola)
GAJDOŠČÍK, MICHALČlK (shora)
JANOŠÍK: A ty, Ilčík, kde jsi byl?
ILČÍK: Díval jsem se s hory po nich. Už jsou v naší cestě.
ADAMČÍK: A já kámen do úvozu svalil!
ILČlK: A jaký hřmot to dělalo !
JANOŠÍK: Hárala ještě leží na skále?
ILČÍK: Stojí tam a směje se.
JANOŠÍK: Hoj — pak bude veselá práce! A ty — Ilčík — ne-bouchalo nám to tam vždycky třikrát? Hej, tedy, kamarádi, do zálohy a všichni naráz potom vystřelit! A husary utíkat nechte! Hej, Uhorčík! Hej! Dej mi pozor na Haralu, je teď nějak příliš divoký!
64
5
65
PUTNOK (nabijí si a zpívají:
Husar, pojď domů!
Berú na vojnu... VŠICHNI (se zvolna a tiše ztrácejí)
4. výstup
CIGÁN a CIGÁNKA
(Setmělo se poněkud. Všade ticho. Dvě postavy objevily se za
balvanem)
CIGÄN: Který je to Janošík? CIGÁNKA: Ten vysoký! CIGÁN: A ten starý? CIGÁNKA: To je on — Uhorčík. CIGÁN: Ten, který to sbuntoval? CIGÁNKA: Ten!
CIGÁN: Kolik je jich teď na počet? Bylo jich málo. CIGÁNKA: Zas jenom jedenáct. Dva noví mezi nimi. CIGÁN: Schovej se! Mohli by nás uvidět! CIGÁNKA: A táto! On půjde do Kremnice? Ke starému Weissovi?
CIGÁN: Má tam jít. A tam už mu něco povědí — Uhorčíkovi.
CIGÁNKA: Táto — nezapomeň potom na mne!
CIGÁN: Jak bych zapomněl? Půjdeš se mnou do Prešpurka. Aj
Ferku si vezmeš a koně vám koupím. — As kterým jsi to
byla?
CIGÁNKA: Není ho tu. CIGÁN: A hle! Už zmizeli!
(Zahvízdnutí. Pak ticho. Nato prudká salva a pokřik. Rána
a druhá...) CIGÁN: Ti to berou nějak zkrátka! CIGÁNKA: A husaři nestřílejí? CIGÁN: Co to? (Hluk) CIGÁNKA: Slyšíš?
(Nová rána — pak dlouhé ticho) CIGÁN: Ale co to je?
(Hromový smích z dálky)
CIGÁN: Ti chlapci se vzdali bez boje!
CIGÁNKA: Mysleli páni, že Janošík si vyláme na tom zuby a oni —!
CIGÁN: Pojďme pryč! Vracejí se. Oh, holoubci, jak vám to sluší! Ale jednoho nesou. A husary teď dohromady shání jeden — jedinký!
CIGÁNKA: Táto — pojďte! (Utekou vlevo)
5. výstup
Všichni z 3. výstupu
MICHALClK (s Gajdošěíkem nesou raněného Horalu) JANOŠÍK (radostně): Háralo! Vždyť to není tak zlé! Nu, (Směje se) kamaráde! MICHALClK (skládá několik karabin na zem): Checheche! Je to dobré pro nás!
JANOŠÍK: Kulka jen škrábla. Vždyť takový slavný regiment mohl jsi rozbít ty jediný! Nu?
HÁRALA (vztáhne ruku a pohladí Janošíka): Janošík — proč to nebylo trochu prudší? A co s tím budeme dělat?
JANOŠÍK: Tebe dáme Michalčíkovi, aby tě vykurýroval. To víš, jak on to dovede!
HÁRALA: A kde jsou husaři? Garaj chtíval vždycky jejich ocifrovaný kabát...
JANOŠÍK: Husaři? Pasou se jak ovce. I karabiny a šavle vydali — tak se polekali. A Hrajnoha teď jim tancuje dokola odzemek! Nu — co? Stojí to za škrábnutí?
HÁRALA: Ale ta rána byla hrozná! Jako když hrom bouchne!
JANOŠÍK: Checheche! Chlapci! Kamarádi! Hej, Uhorčíku!
UHORClK: Nu — což neříkal jsem? Pěkná a lehká práce ä královská mzda!
JANOŠÍK: Spravte kolo a Ďurica s Muchou ať to zavezou všechno na vrch! A pak se uradíme, kudy že pojedeme. Na Liptov je daleko. Musíme to složit k regimentům! (Směje se) A co ty tu neseš?
ILČÍK: Pěkné plátno, samá anglia.
JANOŠÍK: Dobré bude! Husary zažeňte do hory do jeskyně — pustíme je teprve ráno. Koně rozežeňte po kopci, dobří budou regimentům! (Práskání bičů. Běhání sem a tam)
66
67
JANOŠÍK (u Háraly): Kamaráde, je to veselý den! Lepší už snad ani nepřijde! A co tě bolí nejvíce? Rámě? Donesou kvasnice a do týdne budeš zdráv. Víš, že ode dneška naše regimenty budou chodit ve zlatě? Už ho páni neuvidí! Za tři dny rozkutálí se mezi sedláky. A u své karabiny měl jsi cosi polámáno — vezmi si novou! A šavli nechceš? A víš-li, že už leckde začínají na vlastní pěsť. Na Zvolenskú celá vesnice vyhnala pány a dráby zbila. A v Gemerské rostou prý ži-váni jako houby po dešti! (Pohrdavě) Žíváni! Ale Janošíkovy regimenty nikdo nezkrotí! Mám dva, za měsíc budu mít čtyři a než přijde zima — s vojsky se budeme bít. Ale pak — Pán Bůh buď nám všem a Slovensku milostiv!
HÁRALA (blouznivě): Ne, nedáme se!
JANOŠÍK (pevně): A nepovolíme! Křičí po městech, že nás všechny pověsí! Nás všechny! Nás jedenáct a ty ostatní! A kolik že jich je, nikdo neví. A oni je všechny pověsí! (Rychle) Bratíka, Brabce, Kovalovského, Javorčíka, Turaka, Vavreka, Kovalčíka^ Andrije, Satoru, Mlynárčíka, Hunčíka, Šušalku, Plavčíka, Drešaka, Pivovarčíka, Šutku, Sikoru, Matěje Zubra, Míšu Žáka, Šandora Křupu — ty všechny — hehehe! A na Moravě Zupícu, Valičáka, Holoubka — a co já na všechny vzpomenu? Ty všechny oni pověsí! — Ať to zkusí! A za mne prý sto dukátů dají. A já tisíc přidám tomu, kdo mi dokáže, že nepravě jednám. Hej — u mne je pravda a zákon! A u nás .je svoboda a ne na kastelech! Hej! — když jsem na kněze studoval, říkalo mi to i Písmo svaté: Každý že je žebrákem vlastní vinou. A když byl národ vyvolený národem žebráků, přišel Josue a přišli i králové a pomohli z bídy. Aj já budu bít Filištínské a pustím lišky do obilí jejich. Hej! slovenský lid nebude trpět — a dokud Janošík bude živ, běda tomu, kdo by ještě ze zad řemeny chtěl mu řezat. A umru-li já, Pán Bůh ať miluje můj lid a pošle mu nové horní chlapce! — Hej, Hrajnoho, co dělají husaři?
HRAJNOHA: Sedí, slova nepromluví. Fi! Jaké baby!
JANOŠÍK: A kdo u nich vartou?
HRAJNOHA: Adamčík.
JANOŠÍK: Vyprovoďte je kus lesem a pak je pusťte. A pár ran za nimi dejte, ať pořádně utíkají!
HRAJNOHA (pryč)
JANOŠÍK: Hej — a co že budem dělat s angliou, chlapci?
MICHALČÍK: E j co — Janošík! Oheň si rozděláme a poveselí-me se!
JANOŠÍK: A tož hej! Je to nejlepší rada! Nejdříve se najíme a poveselíme se — pak při rozumu a ne z ukvapenosti se rozhodneme. A tož — Ilčík ■— tancovat pojď!
ILČÍK: Ne, raději zpívej!
JANOŠÍK: A ty, Gajdoščík, hraj! A ty, Háralo, budeš spat? HÁRALA: Ne, nechte mne tu! A zpívejte, chlapci, zpívejte! JANOŠÍK: Tož zpívejte, chlapci! Nechť žijí naše regimenty! VŠICHNI: Urá! Urá! (Výstřely a výskot) HÁRALA: A slunéčko už zašlo! PUTNOK (za ním ostatní):
Sadaj, slnko, sadaj, sadaj — ej — za zelenú horu; ak nebudeš sadať, sadať — ej — stiahnem ťa za nohu!
Sadaj, slnko, sadaj, sadaj — ej za ker malinový — povedz dobrý večer, večer môjmu frajerovi!
MICHALČIK (nosí víno) VŠICHNI: Ej juch!
(&heň je rozdělán a hoři) PUTNOK: A teď pijme na zdraví! HRAJNOHA: Nech žije třetí regiment! JANOŠÍK: A kremnické dukáty! VŠICHNI: To hej! (Smích) HRAJNOHA (Gajdoščíkovi): A teď tu mou! GAJDOŠČlK: A kdo tobě, čerte a skokane, bude hrát? HRAJNOHA: A hraj! (Hodí dukát) Nedostaneš ho každý den!
Za týden už jich jistě nebude! Tož spusť, cigáně! (Začne
tančit odzemek)
GAJDOŠČlK: A jen se podívejte na blázna! Div si nohy nepoláme! A já ani hrát nemusím! OSTATNÍ (postavili se do kruhu a tleskají) GAJDOŠČlK (přizvukuje)
68
69
t
Hopsa, chlapci, od zeme — Kdo ty kozy požene? A já bych ty kozy hnal, ale som sa vlčka bál.
HRAJNOHA (tančí kolem ohně) OSTATNÍ (znovu tleskají a zpívají):
Čtyry kozy, pátý cap — kdo vyskočí, ten je chlap! a já bych byl vyskočil, ale som sa potočil!
JANOŠÍK: A podejte mu valašku! Dobře, Hrajnoho! HRAJNOHA (tančí odzemek a mává valaškou) OSTATNÍ (znovu tleskají a zpívají):
Hoj že, hoj že, bača môj, tobě koža a mně loj! Tobě koža na dudy a mně lojík na zuby!
HÁRALA: A že já ňemůžem s tebou, Hrajnoho! HRAJNOHA (vyskočí a křičí): Však budeš moci! A pak zatřepeme celou krčmou. Ej — juch! MICHÁLČIK: A tu se podívejte, kdo to k nám jde! ILČlK: Ďuriea a Mucha se vracejí! * JANOŠÍK: A páni jací s nimi. Študenti! Študenti! VŠICHNI: Študenti jdou!
JANOŠÍK: Hej, kamarádi — bude to dnes krásná noc. Hvězdičky už vyšly a všade je tak ticho!
6. výstup
ZBOJNICI a DVA STUDENTI
ZBOJNÍCI: Vítame vás! (Podávají ruce příchozím)
PRVNÍ STUDENT: I my rádi vás vidíme, páni horní chlapci.
A kde že je Janošík? DRUHÝ STUDENT (u Janošíka): Pozdrav tě Pán Bůh! Což
mne nepoznáváš?
JANOŠÍK (dívá se): Podvlačíku! (Padnou si do náručí) A tys mne tu schválně vyhledal? Až sem jsi za mnou přišel? Pán Bůh tě za to pozdrav!
DRUHÝ STUDENT: Ale kdyby mne tuhle ti chlapci nechytli,
nebyl bych se s tebou shledal! JANOŠÍK: A přece tu děláme dost hluku! DRUHÝ STUDENT: Ale hora je tichá jako hrob. JANOŠÍK: A střelbu jste neslyšeli?
DRUHÝ STUDENT: Neslyšeli. Ale kořist jsme viděli. Kamaráde —!
JANOŠtK: A co ty — už knězem budeš? STUDENT: S podzima.
JANOŠÍK: Nu — pak nám dnes musíš kázání udělat! Sedněme si všichni a trochu zatím pojezme. Kam jste dali koně, Du-rico?
ĎURICA: Ke stromu uvázali.
JANOŠÍK: Ty, Mucho, vezmi si jídlo a na vartu k nim! A ty, Podvlačíku, vypravuj, co že dělají študenti ?
DRUHÝ STUDENT: Ej, chlapče, ledajako to dopadá s námi. Máme nového rechtora, mnoho bije a pořád jen po maďarsky mluví a co, nikdo neví. A bassama teremtete! Teď si ještě smyslil, že nás ani na prázdniny domů nepustí. Jsou teď tam u vás — povídá, samí divní lidé, a nejdivnější ten Janošík. Ještě že to prý není můj žák!
MICHALČlK ( rozdává chléb a slaninu)
JANOŠÍK: Cheche! Má mnoho zbytečných starostí!
DRUHÝ STUDENT: A vzpomínáš na lavičku, na níž jsi sedával a na hory se díval? Říkáme jí teď Janošíkův stůl a on pře-křtil to na — čertův sedánek!
ZBOJNICI (se smějí)
JANOŠÍK (obrátil se k prvnímu studentovi): A co ty? Daleko jsi pokročil v Písmě svatém?
DRUHÝ STUDENT: Ó, myslím, že je zná lépe než já. Leží v tom celý den.
JANOŠÍK: Nu, chlapci, musíte nám zakázat. Vždyť už tu žijeme hůře než Turci. Slova křesťanského člověk neuslyší, leda od Hrajnohy nějaké sakrování.
ILClK: Ale kostelíček máme pěkný!
JANOŠÍK: A jak vymalovaný!
70
71
ADAMČÍK: Okénka čistá a jasná. UHORČÍK: A Pána Boha zrovna nad sebou! ADAMČÍK: A tam i svíčičky a věčnou lampičku! GAJDOŠČÍK: A j varhany!
DRUHÝ STUDENT: Jenom oltář, oltář nevidět!
JANOŠÍK: A kdybys viděl, nelíbil by se ti!
DRUHÝ STUDENT: Viděl jsem ho včera na Trenčíně. Nějaké chlapisko klátí se na něm už šestý den.
JANOŠÍK (tiše): Řeknou-li také jednou o mně: nějaké chlapisko ?
DRUHÝ STUDENT (chytil ho za ruku): Odpusť mi! O tobě neřeknou !
JANOŠÍK: Ó, nevím, nevím! Tak se mi, bratře, chvílemi zdá, že i v tom svatém mém pomáhání ubohým a poníženým, lidé na nás zapomenou a nás chytat pomohou. Chvílemi, ale ■— jenom chvílemi -— připadá mi to nicotné ...
DRUHÝ STUDENT: Vanitas vanitatum vanitas —
JANOŠÍK: Et omnia vanitas! — Ale kaž o něčem lepším, bratře!
ZBOJNÍCI ( se sesedli, Hárala opřel hlavu o ruku)
7. výstup
Předešlí z
DRUHÝ STUDENT (vystoupil na balvan): Pochválen Pán Ježíš Kristus!
ZBOJNÍCI: Až na věky věků — amen!
STUDENT (stoji chvíli a rozmýšlí se): A já, přátelé moji, budu vám kázati na. text Písma svatého o povolání Davida na vojnu. »1 řekl David Saulovi: Nechť se neleká srdce člověka pro Goliáše; služebník tvůj půjde a bude se biti s ním. Ale Saul řekl Davidovi: Nebudeš moci jiti proti Filištýnskému tomu, aby ses potýkal s ním, nebo mládeneček jsi, on pak jest muž bojovný od mladosti své. Odpověděl David Saulovi: Služebník tvůi pastýřem byl stáda otce svého, a když přicházel lev nebo medvěd a bral dobytče ze stáda otce mého — já dostihal jsem ho a bil jej a vydíral jsem je z hrdla jeho. Pakli se na mne obořil, tedy ujma ho za čelist, bil jsem jej, až jsem ho i zabil.« (Stojí na rozpacích) A věru, přátelé: nevím, jak začít. Jsme tu v takém nezvyklém kostelíčku, kde se snad ani nehodí po kněžsku kázat.
72
A jak bych mohl k vám jenom po kněžsku mluvit? Nechte mne tedy rozprávět o tom, co srdce moje cítí. Ne, nechce se mi mluvit k vám jako k vesnickým dětem. — Nebyl David silným, otužilým mužem, když šel proti Goliášovi, a přece ho porazil. A.to proto, že pevně věřil, že bojuje za čest národa svého, který nepřátelé jenom uráželi. Stáli oni proti vojskům izraelským a tupili je a posmívali se jim. A nebylo nikoho, kdo by jim obrům odpověděl..Bál se jich všechen lid, sklopil hlavu a mlčel a mlčel...
Stejně — jako dnes! Stojí tu všechen lid, hlavu sklání a mlčí a mlčí. A nepřátelé jeho chodí zatím dům od domu a týrají a berou otcům děti, rodiče dětem, ženichům nevěsty a nevěstě ženicha. A není, kdo by přišel před Hospodina a řekl: Již dosti! Až pokud nás zkoušeti budeš ? — Hle — a jsou tu přece mnozí, kdož vydírali ovci z hrdla medvědova či z drápů vlčích! A jsou tu přece mnozí, kdož rozbíhali se za uchvatiteli stáda a bili je, až je i zabili! Ale kde jsou, když jedná se o uchvatitele člověka? Kde jsou, když svoboděnka naše, rozmarínový věneček celého národa se nám bere a do prachu šlape? (Vášnivě) Hej! tuto se dívejte! A cože je to před námi? Království světa. A komu že je Bůh dal? Či nedal je nám všem? A kdo že je uchvátil? Ti, kteří nám teď panují a kralují — těm patří všechno ■— hej, zemanům — hej, hrabatům — a chudobnému člověku, Slovákovi — nic — pranic ? (Vášnivěji) Hej — tuto se dívejte!
A cože je to pod námi v šeru? Bučiny a hory a háje. A komu že je Pán Bůh dal? Či nedal je nám všem? Či řekl on při stvoření světa: ty nebudeš patřit než panu Révayovi a zemanu benickému? Hej zemanům a pánům dal on všechno pod moc a svoji spravedlnost ? Hej — tuto se dívejte!
A cože je to pod námi? Pole a dědiny. Komu patří pole? Či že dědinám? Nepatří, kamaráde. Pán Bůh zase dal je jenom pánům?
A zná tedy tento Pán Bůh zákon a spravedlnost lidskou, jaké nám třeba? Nezná. A když tento Pán Bůh dopouští, aby celé naše Slovensko tak trpělo od Spiše do Prešpurka, kdo že to vše rozdělil tak, jak je — ne-li ďábel sám? A on chodí s karabáčem od dědiny k dědině a žene pána za pánem, aby roboty nepolevoval. A bere pán karabáč do ruky a honí išpány — a berou išpáni karabáč do ruky a karabáčem učí nás znát svoboděnku naši — v trněné zahrádce kvítečko
73
opustené. Ale cože bych mluvil dlouhou řeč? (Rozhlédne se) Vy jste sůl země! Jestliže sůl zmařena bude, čím pak bude osoleno? Tak řekl Kristus Pán učedlníkům. A tak povídám teď já vám: Vy jste sůl země, vy, horní chlapci. A Pán Bůh vám, horní chlapci, požehnej! (Sestoupí), ZBOJNICI: Amen! (Dlouhou chvíli sedí tiše, pak teprve si oddychnou)
JANOŠÍK: A Pán Bůh požehnej i tobě, bratře! Potřebovali jsme toho! A za ta pěkná slova děkujeme ti tisíckrát! (Stojí nehnuté)
UHORČlK: I já ti děkuji! (Podává ruku)
ILČÍK (sňal širák): A chudému studentu aj na knížku dejte!
HÁRALA: Já, já první! Pozdrav tě Bůh, bratře, kde máš širák?
STUDENT (smekne): A co dělá tvoje rána?
HÁRALA: Skoro jsi ji zahojil! ^
ILČlK: Dukát (Hází do širáka) a ruku mi podej!
STUDENT (musí podat ruku)
PUTNOK: Dukát — a ruku!
HRAJNOHA: Dukát — a nezapomeň na nás!
GAJDOŠClK: A přijdeš-Ii do Tarchové, mamku mi pozdravuj!
JANOŠÍK: A ty, Ďurico — na kabát angliu jim naměř oběma! A pořádné lokty — od buka do buka! Ať na nás nezapomenou!
STUDENT (přistoupil k Janošíkovi)
OBA (zvolna se obejmou a pak stojí opřen druh o druha)
(V dálce najednou zasvitne to požárem) JANOŠÍK: A tu se dívejte — chlapci — kde to je? >UHORČlK: To je — to je — nejsou to Mošovce? DURICA: Nejsou! To bude Blatnice! ADAMClK: A jak to krásně chytlo!
UHORČÍK: Dvůr — hoří se čtyř stran. Jsou to Mošovce: Vidím to docela dohře.
JANOŠÍK: A jak to roste a roste! Kdož ví, nemá-li v tom Vlček prsty. Ubohý chlapec! Kde se asi toulá!
ADAMČlK: Tvoje regimenty ho vždycky rády uvidí.
JANOŠÍK: Moje regimenty! Slyšel jsi už, Podvlačík? Už prý mám regimenty Janošíků. A ti všichni jen prý čekají na okamžik, kdy já dám povel, aby se sebrali a šli na pány.
STUDENT: I to by dobré bylo!
JANOŠÍK: I já si myslím. Ale o zemi, o zemi se bojím — aby při tom nevyprahla ■— a aby se na ní potom nemstili!
STUDENT: Ale pamatuj, že země, kde není a nebylo ohňů a bojů a svědomí, nestojí za nic. A u nás je toho potřeba. A proto já tak mluvil!
(V dálce zní bečení ovcí a krav)
MUCHA (přibíhá bez dechu): Janošík, chlapci z Hája rozhánějí zemanu stáda. Kam prý to mají hnát?
JANOŠÍK Cvesele): Ať to ženou na Borisov a na Plosku a pak po Lubochni dolů! Moje regimenty už začínají pracovat! Pán Bůh dej, aby sůl země nebyla zmařena! A teď kupředu, páni bratři! Ty, Uhorčík, znáš cestu. Jeďte napřed a nezdržujte se, až budete u cíle! A budou-li nás honit, uslyšíte! Jdu před vámi i za vámi! Půjdeš s námi, Podvlačíku?
STUDENT: Sejdeme teď dolů a pak jdeme hore Turcem.
JANOŠÍK: Pak sbohem! (Obejmou se) A nezapomeň na mne! (Políbí se) Sbohem!
STUDENTI: Sbohem! Sbohem! (Odcházejí)
8. výstup ZBOJNICI a VLČEK
JANOŠÍK (širák v ruce, zírá za nimi. Temná, postava objevila se za ním): Kdo tu ? Ty — Vlčku ? Co tu chceš ?
VLČEK: Jdu pro tebe! Byl jsem před třemi dny v Liptově. Potřebují tě tam. S Ančkou je zle!
JANOŠÍK (chytne ho za ruku, klidně): Co je?
VLČEK: Bude — prý se — vdávat...
JANOŠÍK (udii>eně): Za koho? (Chvíle ticho)
VLČEK (krátce): Nevím.
JANOŠÍK: Jak by to bylo možno? (Chytne Vlčka náhle za hrálo)
Nelžeš? VLČEK (temně): Ne!
JANOŠÍK: Ale jak by to bylo možno? (Stojí delší chvíli bez hnutí) Půjdeš potom se mnou? Pojď! — Zatím musíme kamarády doprovodit! (Volá) Kupředu, chlapci. Nezdržujme se! Kupředu!
(Biče zapráskají)
74
75
JANOŠÍK (stojí stále na témž místě. Pak se prudko hne): A zahaste oheň, ať hora nechytí! (Nějaká postava rozhrabáva doutnající dříví... Úplná tma. Bučení krav v dálce... Sumot lidských hlasů...) Že se vdávat bude? Ale jak — by — to — by—lo — možno? ... (Znova delší pausa. Pak -je slyšet tenký zpěv z dáli: Hej hore háj, dole háj — hore hájem chodník ... Janošík se zarazí, poslouchá, hlavou přikývne ... Ticho ... Tma ...)
Opona tiše a velmi zvolna dolů
Čtvrté jednání
(v Liptově) 1. výstup
šuhaj, děvčice, anka
(Selská jizba v podvečer. U stolu sedí Anka a kamarádka — děvčice, šuhaj dívá se od pece na ně, jak si vyšívají. Nálada
chmurná, dusná)
ŠUHAJ: A co že jste, děvčice, obě tak smutný? A ty, co že jsi
dnes taká nijaká? dévčice: Však vidíš, že šijeme. A když je kamarádka smutná,
jaká že mám být já? Mám se snad usmívat? ŠUHAJ: Však jsem nic takového neřekl.
děvčice: A nech nás tedy s pokojem! Bez toho sotva že chvilku člověk na to urve. A fěrtoch už mám celý roztrhaný — což jsi toho neviděl?
ŠUHAJ: Koupíš si jiný!
dévčice: Nechci kupovaného! — Ty — Anka? anka: No?
76
77
DĚVČICE: Povídali o Ilčíkovi, že už půl roku nebyl doma. Mají
z něho strach, že ho někde drapli! ANKA: A kdo by!
ŠUHAJ: Líčí na ně, kde mohou. Rychtáři po vsích mají prý už i od pana císaře nařízeno, aby horních chlapců do dědin nepouštěli. Minule ukázal prý se jeden z nich v Bílém Potoku na Oravě a už prý ho měli v rukou — ale on vzteklík jakýsi se jim nedal a ještě išpánovi hlavu rozbil.
DĚVČICE: A išpáni jsou z toho celí divocí!
ANKA: Hej — a kdyby mohli Janošíkovi na kůži!
DĚVČICE: Kriste Pane, Anka, vždyť by ho ubili!
ŠUHAJ: Vypálil prý nějakým vojákům a drábům znamení na ' tělo. A když je potom znovu chytil, na javor je pověsil.
ANKA: A dobře udělali! Když člověk jde, div že nohy nenastaví, abys upadla. A podívej se! Už zase jdou kolem!
ŠUHAJ: To oni hlídají! (Schová se pod okno)
DĚVČICE: Nu — z tebe by horní chlapec nebyl!
ŠUHAJ: Však bych tě ani rád mít nemohl!
DĚVČICE: A mně by ses zase lépe líbil!
ŠUHAJ (v smíchu): A šla ty bys se mnou na Ďumbír a z Dum-bíru na Zvolen a ze Zvoleně na Gemerskou a z Gemerské na Novohrad? Týden být v Oravské a za týden už až kdesi u moravských hranic? A než nadejde zase zima, proženou je páni důkladně!
78
ANKA: Bože — bože — co oni za sněhu letos budou robit?
ŠUHAJ: Utekou na Polanu za Detvu. A tam Pán Bůh jim buď milostiv!
ANKA (odhodí vyšívání): A co ty tu pořád zpíváš pohřební jakousi! Nevidím tě ráda! Naposled jsi ty nejlepší chlapec, že celý den jenom na panském se dřeš, dráby posloucháš a tady za kamarádkou chodíš? Můj Ježíši! Hlava div mi z toho nepraskne. A on ještě přijde a srdce otravuje ...
ŠUHAJ: Nu, Anka — !
ANKA: Nemluv! (Zacpe si uši) Neposlouchám tě! ŠUHAJ (děvčici): A co i ty na mne se zlobíš? DĚVČICE: Velice.
ŠUHAJ: Pak tu nemám co hledat. Půjdu domů. AÍe, Anka, nezlob se na mne! Víš, že ti ublížit nedovedu! ANKA (se sebere a uteče do komory)
ŠUHAJ (stojí chvíli): Pán Bůh ví, nechtěl jsem nic říci —! DĚVČICE (nevrle): Jdi už tedy raději! Kdybych tě přece jen
neměla ráda — ! ŠUHAJ: Hubičku tedy! DĚVČICE: Ne — dnes ne!
ŠUHAJ: A proč by ne? Bil jsem se pro pérko od tebe s devíti chlapci...
DĚVČICE: Ale to je tak dávno! ŠUHAJ (ji objal)
DĚVČICE (se mu vydře): A teď mne ani neudržíš! Jdi! Ne —
ty nejsi celý chlapec! ŠUHAJ: A zítra je — sobotěnka!
DĚVČICE: Ne, nechoď pod okénko — nechoď! (Jde ke komoře)
Pojď ven, on už jde pryč! (Obrátí se a dupne) ŠUHAJ (zavře za sebou)
2. výstup
ANKA a DĚVČICE
DĚVČICE: No, Anka, pojď ven! A už se nezlob! Vždyť já nemohu za to, že on je tolik hloupý a že povídá a neví co!
ANKA: A on snad se tím opravdu chtěl chlubit, že je taky hodný!
79
y
DĚVČICE (tiše): Však Janošík je hodnější chlapec!
ANKA: Janošík! (Dá zástěru na oči) Kde kdo mne pro něho jenom sužuje! A jak ho někdo připomene, už vypravuje o ži-vánech a co prý na ně čeká. A já abych jen poslouchala!
DĚVČICE: Anka, nehněvej se tolik!
ANKA: I dráb už přijde, ke kamnům sedne a povídá, povídá ... Ten — povídá — nám neuteče! Ale pak už si s ním páni pohovoří ! A kdo ho živého přivede, dvě stě dukátů prý dostane. Nějakého pána prý v lese chytili, ráno ke stromu uvázali a bili. — A co já mohu za to? Proč — oni bijí — oni na zámku i na poli? A proč nedají nám chvíli pokoje?
DĚVČICE: Anka, to oni musí!
ANKA: A kdo musí?
DĚVČICE: Drábi.
ANKA: A proč páni musí?
DĚVČICE: To už tak —
ANKA: A on •— býval docela hodný chlapec. Až ten nešťastný rok, ten den, kdy mu taťku utloukli! Na kolenou jsem klečela, jen aby na to zapomněl. Ale nemohl ■— a utekl! (Pláče)
DĚVČICE: A neplač, Anka!
ANKA: A jak neplakat? .
DĚVČICE: A on dlouho už tu nebyl ?
ANKA: Půl roku. A teď ho chytnou!
DĚVČICE: Ne, nechytnou!
ANKA: Zmátne se, bez kamaráda přijde — a já nemohu ani znamení dát!
DĚVČICE: Ilčík kdyby s ním přišel!
ANKA: Ten nebyl celý rok doma!
DĚVČICE: Nemůže přijít. On prý Janošíka svedl, a to mu páni neodpustí!
ANKA: Ale jej nechytnou! Ne — nedostanou ho! Jen v horách, v horách ať ho Panna Maria opatruje a chrání! — Kamarádko má, vždyť už jsem z toho celá nemocná. Matka mučí mne tím každý den. A on nejde a nejde! A Šandor — chodí každou noc naší uličkou. Ani vyjít nemůžeš. A když jdu na zámek — běžím jako srna. Ještě dobře, že ráno on dlouho a mnoho spí. A večer že mne slečinka dříve pustí! — Janošík, duše má — proč jsem si tě zamilovala? (Vzlyká)
DĚVČICE: Anka, vzpamatuj se! - ANKA (pláce)
DĚVČICE: Anka! Vzpamatuj se! Mamička jdou!
3. výstup
Předešlí a MATKA Ančina
MATKA (s motyčkou): Dobrý večer, děvčata! DĚVČICE: Pán Bůh daj, teta!
MATKA (zajde do komory, vrátí se): Mám hlad. Mléko kam jsi dala?
ANKA: Venku — na ohnisku je!
MATKA (zajde do síně, vrátí se, usedne na lavici k peci a jí):
A co že to šijete? DĚVČICE: Já fěrtoch spravuji a Anka šátek vyšívá. MATKA (s hořkým úsměvem): Do výbavy? ANKA: Ne! Pro vás ho šiju!
MATKA: Pro mne? Což myslíš, že si mne starou někdo vezme? Teď už je konec!
DĚVČICE: Však ještě nejste tolik stará!
MATKA: Ale starší než ty už budu! (Usměje se)
DĚVČICE: A tak opuštěná také nejste! Anku máte!
MATKA (po chvíli): Ale hospodáře nemáme! A teď bychom ho potřebovali!
ANKA: A nač?
MATKA: Hm — pro tebe!
ANKA: To už zas začnete?
MATKA: A čekám, kdy budeš mít trochu rozumu!
DĚVČICE: A tetička, netrapte ji! Má toho chudák dost, až dost! Podívejte se na ni! Každou chvíli pláče — a vy jí ještě přidáváte!
MATKA: E — tomu ty nerozumíš. Já vím, co mluvím. ANKA: A já vím, proč to mluvíte! Ale mám-li tohle šít na výbavu, roztrhám to na kusy! DĚVČICE: Anka, nebuď tak náhlá!
ANKA: Však bys byla i ty! A budete-li mi to-všechno stále připomínat, uteču vám! MATKA: A kam?
80
81
ANKA: Kam mne oči ponesou!
MATKA (jde znovu k ní): A děvče! A co ty si myslíš, že tě nemám ráda? ANKA: Nemáte! Pořád mne trápíte!
MATKA (přísně): Poněvadž to musí být! Ty si Samka musíš
vzít! _ DĚVČICE: Anka, pročs mi to neřekla? Samka z Poruby?
ANKA: A mám ti také život otrávit ? N
MATKA (něžně): Však ti to nikdo nedělá!
(Pausa)
MATKA (přechází z jizby v komoru)
DĚVČICE (se zvedla): S bohem, Anka! Jdu domů. Je tu těžko u vás!
ANKA: A je! Nechoď pryč! DĚVČICE: Nevydržela bych toho! ANKA (smutně): A já musím!
DĚVČICE: Ne — půjdu raději! Sbohem! Sbohem, teta! (Odejde) ANKA: Sbohem!
4. výstup MATKA a ANKA MATKA (vejde na chvíli ven)
ANKA (rychle odloží práci a dívá se oknem ven. Najednou se prudko obrátí): Pane bože, Sandor! Už je tu zas! (Chytne vyšívání a položí před sebe — hlavu v dlaně opře)
MATKA (se vrací): V chlévě není poklizeno!
ANKA (krátce): Bude!
MATKA: A nádobí není všechno umyto!
ANKA: Bude!
MATKA: Ale to' je každý den!
ANKA: A co mohu dělat? Proč na mne tolik hartusíte? MATKA: A křičí se takhle na mamu ? ANKA: Ne! Ale já teď jinak neumím!
MATKA: Umíš-li, neumíš-li — mně je to jedno! Ale nebudeš-li poslouchat — jsi ztracena! Děvče, víš, co povídám? Pro boha, měj už jednou rozum a podvol se mně! Což bych ti mohla ublížit? Vždyť jsem tvoje matka, na loktech jsem tě
chovala, celou vychovala a pro tebe jen se nevdávala — mohla jsem! A když už jsi mně podobná byla, u oltáře jsem se za tebe modlívala, abys lepší život měla, než jsem měla já. Službu na zámku jsem ti vyprosila —
ANKA: A tam to začalo! On tu byl před chvílí zas! MATKA: A mne zase na cestě z roboty chytil! ANKA: A co vám říkal?
MATKA: To ti nepovím. Stydím se to opakovat! ANKA (klidně): Oho!
MATKA (prudce): Anka, a to se nesmí stát!
ANKA: A nestane! A kdyby mne do ruky dostat chtěl, stránek
na krk si uvážu a hen í — v komoře mne najdete! MATKA: Tož buď moje! ANKA: Ale vaší rady nepotřebujeme! MATKA: A co bys lepšího dělala? ANKA (sedne, tiše): Oběsím se!
MATKA (laskavě): Jaj, dívečko moje drahá! A co ty pořád čekáš na Janošíka? Vždyť ho dostat nemůžeš a nedostaneš! ANKA: Na hory s ním uteču!
MATKA: A sama do záhuby ho strhneš! Všade se na něho chystají. A jaká by to byla svatba se zbojníkem? Domova nemá, dětí nepohýčká, nic mu nepatří, než nebe nad ním a šibenice. A než on dojde — Sandor doletí a snad i dráby pošle... !
ANKA: Nechť jen pošle!
MATKA: A oni mi tě vezmou! A z mužských nehne se ani jeden, protože nesmí. Ale kdybys měla — muže! Nešel on by za tebou, protože by jen tak nesměl!
ANKA: A tož mám jít za Samka?
MATKA: Je to pořádný člověk, pořádek i v chalupě udělá a bude tě chránit a opatrovat. Na rukou prý tě bude nosit — povídal ...
ANKA: A po čase bičem bít!
MATKA: A kdyby bil! U něho aspoň budeš!
ANKA (lítostivě): Mamko, proč to Pán Bůh na mne poslal?
MATKA (hladí ji): Protože jsi sirota!
ANKA (náhle prudce): A proč se tolik ke mně lichotíte? Nemám vás už ráda! Nemám ráda nikoho na světě, ani Samka, ani
82
83
Janošíka! (Vzlykne a rozběhne se ke dveřím) A nechoďte za mnou! (Zadupe) Ani vyplakat se nemohu! (Uteče) MATKA (prosebně): Anka! (Sepne ruce, stojí...)
5. výstup MATKA a Š ANDOR
(U dveří šramot. Pak zvolna vejde Šandor)
MATKA (se obrátí a stojí jako vbitá v zemi)
ŠANDOR: Dobrý večer! (Položí hůl na stůl) VÍŠ přece, proč jdu!
MATKA (neodpovídá)
ŠANDOR: A co je tedy ?
MATKA: Sama nevím...
ŠANDOR: Jak to ? Sama nevíš?
MATKA: Nevím...
ŠANDOR: Či ses snad neptala? (Ušklíbne se) MATKA: Říkala, že se raději oběsí!
ŠANDOR: Což ovšem neudělá! Pak to tedy musíme brzo ukončit! A dnes by byla zrovna noc na to! Starý odejel... (Chytne matku za ruku) A co ten žíván — nechodí sem?
MATKA: Nechodí!
ŠANDOR: Kdyby chodil!
MATKA: Nechodí!
ŠANDOR: Slíbil jsem ti přece deset dukátů?!
MATKA: Vím...
ŠANDOR: A ona neposlouchá?
MATKA: Nechce!
ŠANDOR: Proč?
MATKA: Má ženicha.
ŠANDOR (zpupně): Má ženicha! Holubička našla si holoubka. A tohle je dobré. A teď si snad myslí, že mi uletí? Nepustím ji tak hned ze svých jestřábích drápů. A on, kdo je to ?
MATKA: Sedlák z Poruby.
ŠANDOR: Z Poruby? Hm ... (Rozhlíží se) A kde máš dceru? MATKA: Utekla.
ŠANDOR: Snad ne přede mnou? Měl bych tisíc chutí si tu na ni počkat. Drábi čekají venku, byl by to veselý tanec. Ale
pořád se mi do toho nechce. Nu — stará — dvacet dukátů dám. Za vraty na ni čekat budou — a před svítáním ještě ji máš doma! MATKA (stojí, dívá se v zem)
ŠANDOR: Či chceš víc? Nevím, stojí-li to vlastně za to (Směje
se), dva dny v týdnu do zimy ti odepíšeme ?! MATKA (neodpovídá)
ŠANDOR: Či ty už ses jenom pro ženicha rozmyslela? Uvidíme! Ale pamatuj si! Šandor nedal se ženskými nikdy odbýt — a co chtěl, to měl! A Šandor je tvůj pán! (Těsně u ní) Dnes ještě to bude!
MATKA ( sepjala ruce): Milostivý pane!
ŠANDOR (šlehne ji holt po prstech): Čekat nebudeme, až se panstvu rozmyslet uráčí! A kdyby tak teď náhodou přišla! Checheche! Drapnu ji dříve nebo později — a můžeš jí to vyřídit! (Rozhlédne se) Vždyť ani ta chajda se pro ni nehodí ! A u mne jistě jí bude lip! (Zasměje se a odejde)
6. výstup MATKA a ANKA
MATKA (stojí chvíli nehnute u dveří): Chvála bohu, že už je pryč! Bojí se přece jen lidí! (Vyběhne ven a dušeným hlasem volá) Anka! (V síni) On tu byl zase!
ANKA (pohrdavě ve dveřích): Šandor ?
MATKA: Děvče — a teď už musíš svolit k tomu, co já pro tebe chci! Musíš! Řekla jsem mu to, že Samko z Poruby je tvůj ženich. Dělal, jako by ho nepřekvapovalo, ale proto přece jen dostal strach.
ANKA: A co mám tedy dělat?
MATKA: Dnes musíš utéci. Smál se, že prý přijde ještě jednou! ANKA: Utéci — se Samkem?
MATKA: A v Porube se schováš. A on tě do práce ráno doprovodí.
ANKA: A pozítří zase?
MATKA: I pozítří! A tak celý týden — dokavad nebudeš jeho
ženou. Teď to musí být! ANKA (vážné): Jen pro Šandora! MATKA: A pro tebe! A je už svrchovaný čas!
84
85
7. výstup Předešlé a SAMKO
SAMKO (statný chasník, stojí ve dveřích): Pochválen Pán Ježíš Kristus!
MATKA (radostně): Na věky — amen! A vítej nám! Teď jsme
právě o tobě mluvili a na tebe čekali! SAMKO: Dobrý večer, Anka! ANKA: Pán Bůh daj! SAMKO: A ruky nepodáš? ANKA: Když chceš!
SAMKO: A že jsi taká uplakaná? Kdo tě to zase zlobil — mamička?
MATKA: Zlobila mnoho — a zlobit nepřestanu!
SAMKO: Však také zlobení je jistě dobré! A tu jsem něco donesl ! Mamičce kus buchty a tobě, Anka, kus pěkného plátna. Nu — je pěkné ?
MATKA: A jak lehké!
SAMKO: To je cizí plátno!
MATKA: Nu, Anka, podívej se!
ANKA: Však vidím i odsad!
SAMKO: I ty bílé křížky uprostřed?
ANKA: I ty!
SAMKO (vesele): Když tu žádných není?
ANKA (trochu se usměje, ke stolu zajde a plátno do ruky vezme) SAMKO: Líbí se ti?
ANKA: Pěkné. (Znovu se trochu usměje)
MATKA: A buchtu si schovám. Tu máš, Anka, kousek. Zaplať Pán Bůh, Samku, jsi pořádný člověk! A teď jdu do chléva poklidit! (Mrkne na ženicha a odejde)
8. výstup
ANKA a SAMKO
ANKA ( jí buchtu — vyprskne najednou): A hořké je to! SAMKO: Jako i ty! ANKA: A kdo že by nebyl!
SAMKO: A teď mi řekni, Anka, řekni proč? Udělal jsem ti něco?
'   ANKA (mírně): Však víš, že nic. SAMKO: Či jsem ti tolik protivný? ANKA (podívá se na něho a neodpovídá) SAMKO: Mluv — jsem ti protivný? ANKA: Pust mne!
SAMKO: Ne, řekni: jsi! a já půjdu pryč! ANKA (po chvíli): Nejsi! SAMKO: A že tě mám rád, víš o tom? ANKA: Nevím.
SAMKO: Anka, pojď si sednout! Nechoď pořád po jizbě!
ANKA: K tobě na lavici?
SAMKO: Ano!
ANKA: A co mi povíš?
SAMKO: Pojď sem!
ANKA (zvolna si sedá): Pověz tedy!
SAMKO (vroucně): Kdyby mně byl někdo někdy řekl, že my dva mohli bychom být spolu, mít svatbu, dukát bych mu byl dal za to hezké slovo. A když se mi ponejprv poštěstilo promlu-viti s tvou mamičkou, bylo mi tak dobře! Anka, jak tě mám rád, to ti nepovím — ale že tě na rukou nosit budu — řekla ti už mamička?
ANKA: Řekly.
SAMKO: A ty, co povídáš?
ANKA: Zatím nic.
(Pausa. — Venku najednou něco hrkne)
SAMKO: A cože se bojíš? To mamička v síni něco robí.
ANKA: Však už se nebojím.
SAMKO (zadívá se na ni a vezme její ruku do své)
ANKA (dívá se dlouho na něho, odvrátí oči — po chvíli): Samko,
bojíš se někoho? SAMKO: Nebojím! 'ANKA: A kdyby mne někdo chtěl bít? Mně ubližovat? SAMKO: A kdo?
ANKA: Tak ledakdo — dal bys mne? SAMKO: Ruku bych mu přerazil! ANKA: A kdyby to i pán byl? SAMKO: Který?
86
87
ANKA: Náš — mladý!
SAMKO: Šandor? A co že zase dělá! Líbíš se mu, to vím — ale co dál?
ANKA: Chodí tu každý den večer a čeká, kdybych jen vyšla ven,
aby mne chytil, abych ani křičet nemohla! SAMKO: Ale nedostanou tě! ANKA: Ty mne budeš bránit? SAMKO: Ano — budu.
ANKA: A já jenom tak bych dovedla býti tvou! SAMKO: Řekni: tvou ženou! (Chytne ji) ANKA (zvolna): Tvou — že—nou! SAMKO (divoce): Budeš jí? ANKA: Již jsem ti řekla!
SAMKO: Jsi dnes taková nějaká chladná a přece divoká, moje holubičko! Ale přijde čas, že i ty zavrkáš. Jaké to máš krásné oči! Podívej se jimi na mne! Nu, proč se nedíváš? Rád bych věděl, máš-li opravdu černé!
ANKA: Ještě ses do nich nepodíval?
SAMKO: Ale vím, že jsou černé! Anka, podívej se!
ANKA: A budeš na mne hodný muž?
SAMKO: Budu!
ANKA: Bičem švihat nebudeš?
SAMKO: Nebudu! (Vášnivě) Anka, nebudu, nebudu nikdy! Páií Bůh by mi to neodpustil! Tož se už obrať! Obrať se ke mně! A kam se to pořád díváš (Chce jí násilím hlavu obrátit) a co pláčeš? ,
ANKA: Pláču už celý den!
9. výstup
Předešlí a MATKA
MATKA (radostně): Nu, zaplať Pán Bůh, že ses už rozmyslela!
ANKA: Však ještě ne docela! (Dívá se pozorně na ženicha)
SAMKO (vesele): Však jsem říkal: černé máš, černé!
ANKA (trochu se pousměje)
MATKA: A už se setmělo! Anka, půjdeš?
ANKA: Když to musí být — půjdu!
SAMKO (radostně): Se mnou?
MATKA: Ano. Mladý ze zámku nechce dát pokoje a dnes i dráby hrozil!
SAMKO: Ať jen přijdou! (U Anky) Nedostanou tě! ANKA: Ty mne budeš chránit?
MATKA: A nač čekáte? Jděte už raději! U tebe bude aspoň v bezpečí!
SAMKO: Ano — půjdeme po humnech. A za Váhem už nás nikdo hledat nebude! Pojď tedy, půjdeme!
ANKA: Mám nohy jako z olova...
SAMKO: Jen co se rozběhneš, pak již to půjde!
ANKA (sklopila hlavu)
SAMKO: Pojďme tedy!
ANKA: Svážu si něco s sebou!
MATKA: A ráno na zámek ji doveď!
SAMKO: Dovedu! Jenom už pojďme!
ANKA (smutně): A co tolik pospícháš? Snad se nebojíš?
SAMKO: Však že nebojím! (Pak si rukou čelo přejede) Ale bezpečí je bezpečí! Či budeme čekat, až on přijde?!
ANKA (poděšeně): A on je tu! Slyšíš?
(Ze síně je slyšet kročeje, dveře se otevrou)
10. v ý s t u p Předešlí, ŠANDOR a DRUHÝ DRÁB
ŠANDOR: Konečné tedy doma! A tu se podívejme! Holubička není sama. A šohaj — holoubek při ní! A co že? To že je pan ženich ?
SAMKO (pevně): Ano — já! ŠANDOR(ironicky): Slíbila ti to už? SAMKO: Slíbila! ŠANDOR: Ze bude tvou ženou? SAMKO: Ano!
ŠANDOR: Ale u oltáře jste spolu nebyli? SAMKO: Půjdeme!
ŠANDOR: A kdy — to bych rád věděl! SAMKO: Co nejdříve!
88
89
ŠANDOR: To je brzo! A hle! hle! Kišasoňka moja — hehe! Jen se tolik neupejpej! Pořád stejná? Pořád jako dravý pták? Však už si tě zkrotíme! Vybrala si to slečna sestřička pěknou kamarádku — pěknou! 0, líbíš se mi stále víc a více!
SAMKO: Ale nesahej na ni!
ŠANDOR (zvolna se otočí): Hm. A kdo to tolik křičí? Pan ženich! A — svatba bude tedy co nejdříve? Uvidíme!
MATKA (přesvědčivé a pokorně): Milostivý pane, to —-je — její ženich!
ŠANDOR: Opravdu? A co jsi mi to, stará čarodějnice, neřekla
dříve? Co? Mne jsi za nos vodila? MATKA: Nevodila. Dnes teprve je to hotovo! ŠANDOR (vášnivě): Ne — dnes to není skončeno! Ještě jsem
tu já!
ANKA (dívá se na Samka) SAMKO: A já!
ŠANDOR: Ty? Ty — robotníku? SAMKO: Je to moje žena!
ŠANDOR: Tvoje žena? A kdož ví, nebude-li dnes moje?!
SAMKO: Nebude!
ŠANDOR: A kdo tomu překáží?
SAMKO: Já!
ŠANDOR: Ty? Hehe — ty, robotníku? Samko z Poruby! Nemysli, že tě neznám a že nevím o tvých spádech. Ale ty už se ti překazí. V té zahrádce nebudeš zahradníkem. Ticho! Ani slova! Nebo zavolám dráby, stojí za dveřmi. (Matce) A ty jsi myslela, že mladý pán nabízí ti dukáty jenom tak? Či si myslíš, že mladý pán bude sem docházet jen tak? Do selské jizby plné smradu? He! A že se snad budu lidí bát? Jen ať se hnou! Uvidí hned, co Šandor dovede, jak je prožene! A Šandorovi je teď všechno jedno! Chce-li on tvou dceru mít, musí ji mít a dostane ji! Dnes — ještě dnes! Což jsem nějaký pes, abych jen k vratům chodil a domů neodnesl než ohryzanou kost? A ty (Samkovi), a ty, pane ženichu, cože stojí tvá nevěsta pána? Trochu strachu? Ba ne! Trochu peněz? Ani groše? Ani groše! Pán že nemá práva nad vámi? —. Kudy že se jde k Porube ?
SAMKO (divoce a zoufale): Ďáble!
ŠANDOR (u něho, zuřivě): Kudy se .jde k Porube?
90
SAMKO: Sbohem, Anka! (Vyběhne ven)
MATKA (vrhla se Šandorovi k nohám):  Jaj, milostivý pane!
(Líbá mu ruku) ŠANDOR (ji odkopne): Hej, Jureno! DRUHÝ DRÄB (vstoupí do jizby) ŠANDOR: Vezměte tu starou babu a zavřete ji někam! ANKA (chce utéci) ŠANDOR (ji chytne): A ty tu zůstaň! MATKA (ve dveřích se brání)
ŠANDOR: A nebude-li hned mlčet, však víš, jak se to dělá!
(Pausa)
ŠANDOR (v smíchu): A teď jsme tu sami! Bojíš se mne? ANKA: Nenávidím té!
ŠANDOR: Tím lip! Hoj! Takové galánky jsem ještě neměl! A snad ze'zlosti a vzteku i škrábat a kousat budeš! Hoj! Srdce div mi radostí nevýská! Stojíš věru za trochu toho rámusu a zítřejšího povídání. Ba věru! Co utíkáš? Už mi neutečeš* A na zámek se mnou půjdeš! (Stojí a směje se) Utíkáš? Je to mamo!
ANKA: Kdyby tu byl Janošík!
ŠANDOR: Neboj se, nepřijde! Už prý ho chytili! A kdyby přišel,
jsem tu já! A já, jenom s tebou, s tebou pohromadě! ANKA (zoufale vzkřikne)
ŠANDOR (ji honí): Ne, je to krásná hra! Utíkej, myško, utíkej! Hej! Dnes ještě budeš se mnou v ráji! (Chytil ji a drží) Aachacha! Celé království nebeské za jeden polibek! Nedáš? A celé peklo za tvé objetí! Cože? (Zařve)
ANKA (se mu vyrve a letí ke dveřím)
ŠANDOR (za ní)
(V tom okamžiku je slyšet několik temných úderů venku a hlasy)
ŠANDOR (se zarazí, ale hned volá): A ke mně pojďte! A provazy vemte! (Dveře se rozletí, zbojníci v nich)
11. výstup
ŠANDOR, ANKA, JANOŠÍK, ILČlK, VLČEK, ADAMČlK
JANOŠÍK: Tu je! (Jedinou ranou srazí Sandora k zemi) ANKA (vítězně): Nechytili ho! Juro!
91
JANOŠÍK: Anka! (Chytne ji) ŠÁNDOR (chce vstát) JANOŠÍK: Podržte ho, chlapci!
ILČÍK: Hej, Šandore — chacha! Cožpak jsi na nás zapomněl ?
VLČEK (ve dveřích): A drábi už jsou svázáni!
JANOŠÍK: Nech jich tak! — Zdrželi jsme se dva dny v horách
— ale proto přece jsem přišel včas. (Na Sandora hromově)
Cos tu chtěl?
VLČEK (s Adamčíkem vběhnou dovnitř) ŠANDOR: Což budu živánovi odpovídat? ADAMČlK: A cože pán dělá v selské jizbě? VLČEK: A hned i dráby bere?
JANOŠÍK (šandorovi): Pleteš se mi stále do cesty! ŠANDOR: Tobě? Nevím, co bych měl s tebou společného! JANOŠÍK: Více, než myslíš! Anka, kde jsou mamička? ANKA: Vyhnat ji dal i se Samkem. JANOŠÍK: Samko — jaký Samko? ŠANDOR (posměšně): Její ženich! JANOŠÍK: Anka — je to pravda?
ŠANDOR: Tady přede mnou to říkali. A utéci s ním chtěla! JANOŠÍK (vztekle): A kdo se tebe na to ptá? Ticho! — Anka, b je to pravda?
ANKA (odvrátí se, pak vykřikne): Je! Ale — já to myslila jinak!
JANOŠÍK (mírně): Máš pravdu! Na zbojnícka marno čekat děvčeti! Přemýšlel jsem o tom cestou sem a je to pravda! Dobře ještě, že jsem tě jenom měl rád a nikdy ti ničeho nesliboval !
ANKA: Ne, Janošík, tak to nebylo!
JANOŠÍK (klidně a chladně): Slíbila jsi mu to?
ANKA (po chvilce): Už nevím. Hlava se mi ze všeho motala! „
JANOŠÍK: Pak je všechno marno!
ANKA: Ne! To všechno udělal on zde, tu Šandor!
VLČEK (srazí Šandora na kolena)
ANKA: Mamičku kde mohl strašil a nakonec i dráby pohrozil. A dnes i do zámku mne odvléci chtěl a byl by odvlekl — ale já za nic nemohu, Janošík — věř, já za nic nemohu!
JANOŠÍK: Ale slib je slib! Dala jsi ho? ANKA: Dala na polovic!
JANOŠÍK (smutně): Dala! A — je — to pravda: Na koho jsi to měla čekat? Janošíkovi není možno někdy ani se vrátit — zbojnický život, těžký život! Kdo tu?
12. v ý s t u p
Předešlí a HRAJNOHA
HRAJNOHA (udýchán): Utíkám za tebou, Janošík! V Kremnici
Uhorčíka chytili a kolem lámali! Než umřel, po tobě volal! JANOŠÍK: Kdy to bylo?
HRAJNOHA: Hned druhý den, co jsme vozy opustili!
JANOŠÍK: Pak v tom musila být zrada!
HRAJNOHA: Cigán jakýsi svědčí prý na něho a žid!
JANOŠÍK: Psí plémě! Kamarádi, co teď dělat? A co je s námi, Anka? Konec, konec všemu! I to muselo přijít! (Lidsky) Nosil jsem tě v srdci se svou nadějí na to, že všem pomohu. Ale teď vidím, že jsem se klamal. Myslil jsem, že poctivým zbojnictvím dobudu svět a vidím, že svět dělá, co my nechceme. Myslil jsem, že trocha lásky mohla by mi Časem hlavu vzkřísit, ale ani té trochy nebude!
ANKA (vášnivě): Nepůjdu za Samka, nepůjdu!
JANOŠÍK: Půjdeš! Slovo se rušit nesmí!
ANKA: Nemiluji ho!
JANOŠÍK: To už je teď všechno tvoje věc!
ANKA: Však ti to říkám, že já vinna nejsem! Tu se dívej na něho, jak čeká a čeká, kdy už ho ze zámku vysvobodit přijdou! A ty ho snad pustíš? Sliboval i Samko, že mne nedá, sáhne-li na mne — ale sotva on křikl: Jdi! — on šel, jako ovce ze stáje šel! Jak bych mohla jít za takového muže?!
JANOŠÍK: Ale za mne jít také nemůžeš!
ANKA: Šla bych — půjdu!
JANOŠÍK (přísně): Dalas slovo a slovo se rušit nesmí! Je vidět,
žes mne nemilovala, kolik jsi mohla. Čekat jsi měla! ANKA: A ty půl roku jsi tu nebyl!
JANOŠÍK: A kdybych deset let nepřišel, moje láska dovedla by i po nich hory přenášet. A po takové lásce se mi stýskalo! Ne po té, která hebké líce hledá, rty pro políbení a teplou postel
92
93
na noc — to by mi nestačilo! Nejsem z těch, kdož by jenom po tomhle toužili! Ale mít někde a kdekoliv! na světě srdce,' srdce věrné, které stejně s mým bije, ve štěstí se mnou se raduje a v bídě a nouzi se za mne modlí, dovedl bych se za tím rozeběhnout na sám konec světa! A půjdu!! — Nemám otce, nemám matky — ani srdce úplně milujícího —!
ANKA (padla na lavici a vzlyká)
JANOŠÍK: Garaj s Uhorčíkem jsou mrtvi — a vojska, vojska potisknou se na nás se všech stran! Sem ke mně, Ľčík! Aj ty, Adamčík! A ty, Hrajnoho! A ty, Vlčku — kamaráde! (Podají si ruce) A řekněte to všem: Než se před zimou rozejdeme, naposled si zahýříme a popijeme! Na Polhoře se sejdeme a zatančíme si! A pak vzhůru do světa! Přes Tatry přejdeme a na Polsko se dáme! A z Polska až na Rus! A z Rus — ztratíme se — kdož ví kam? Mně bude lhostejno! Sůl země se neztratí nikde! Ach! Myslím, že všade na světě jsou nešťastní lidé. Vrhneme se mezi ně — a tam, kde ke vzpouře budou hotovi, položíme i my své životy. Ale než odejdeme —!
VLČEK (ukazuje na Šandora): Cos ním uděláš ?
JANOŠÍK (zuřivě): Co s ním udělám! Hodit tě do pekelné smoly málo by bylo! A ty se ani nechvěješ? Musíš to mít nějak otrlou duši! Po druhé tě potkávám a nikdy neměl jsem z toho radosti! Nejsi ty trochu na světě zbytečný? Tak se mi zdá! A nemyslíš, že snad já bych ti měl uhnout s cesty, abys ty mohl být dále po svém živ?! Oho! Ustanovil jsem zákon pro horní chlapce, ale dnes, dnes ho poruším sám! A tu to pravím: Než odejdeme — než se rozloučíme, páni bratři, palte kastely a dvory, zahýbejte regimenty a rozvlníme celou zem! Na Gemerské a na Spišské málo nás uviděli. Rozeběhneme se mezi ně. A pak valaškou bijte vpravo i vlevo! A šetřit nikoho nebudeme! A když už honit budou, do čela jim palte a mezi oči! Ať se zblázní a oslepnou z toho, že nevidí a necítí, jak ničemný a holomský život zavládl na světe! A teď vzhůru a pryč odtud! I od tebe, kterou jsem ztratil! Sbohem, Anka! Sbohem!
VLČEK (drží Sandora): A co s ním uděláš? JANOŠÍK: Vezmi si ho! (Krátké gesto) A zab ho! (Vyrazí ze dveří)
ANKA (za ním): Janošík! Juro! (Vyběhne do tmy) Juro! Juro
ILČlK s ADAMČlKEM: Jen rychle! Rychle za ním! A ty, Vlčku, si pospěš! (Utekou)
94
HRAJNOHA (srazí Sandora na zem): Hej, škapo, modli se! (Zasměje se a uteče. Je slyšet Ančino úzkostlivé volání a Hraj-nohovo krákání a smích)
13. výstup
ŠANDOR a VLČEK
ŠANDOR (zase vstal a vzpurně dívá se kolem sebe)
VLČEK (srazí ho na kolena): A když se modlíš, klekni!
ŠANDOR (zpupně): A co bych klekal a modlil se?
VLČEK (divoce): Jeď tedy k čertu! Hej — skákej a toč se! A utíkej jako myš! (Směje se a mává valaškou) Hni se! Či tě mám zabít jako ovci?! Boj se boha a mne! Nebudeš už otravovat a marnit lidské duše! Hej — skákej a toč se! Neutečeš! Neutečeš! Chachacha! (Opře se o kolena a surově se směje. Honba začíná...)
Opona
96
PÁTÉ JEDNÁNI i.
(Na Polhoře)
(Stará krčma. Vpravo pec, na ní v hadrech zamotaná leží bába. Vzadu dvě okénka ven, před nimi širroký stůl, kolem dubové lavice. U pece dveře do síně)
1. výstup
HRAJNOHA, PUTNOK, BABA a KAČA
PUTNOK (vchází, prozpěvuje si):
Husarka jeho přišla pro něho. (Zatne valašku do trámu) HRAJNOHA (za ním):
Husar, pojď domů -— berú na vojnu!
96
OBA:
Berú, budu brat -škoda nastokrát.
HRAJNOHA: Šenkéřko, vína nalej! PUTNOK: Hej, což tu nikoho není? HRAJNOHA (vyběhne ven)
PUTNOK (si pohvizduje a podupává. Ze síně je slyšet dívčí výkřik)
HRAJNOHA (ve dveřích): A kdo že by nám posluhoval? Jen pojď, pojď! (Táhne děvečku do jizby) A tu se podívej, Put-nok? Jak jsme ji dlouho už neviděli!
PUTNOK: A čím dále je hezčí, Kačo! Kača!!
HRAJNOHA: A pořád miloučká...
PUTNOK (zpívá):
Kateřino, Kačo, poviem ti volačo: kúpil bych si čižmy, ale nemám za co!
HRAJNOHA: A vína dones! A ne krapku! Raději více než méň! Ať je tu veselo! Rozházíme to do základů — Kačo! (Chce ji
Chytit) -----r--:-.-.— ■
97
1
I
PUTNOK (také za ní): Kačo!
KAČA (vyskočí na lavici u pece, bábě): Hospodyně, dejte mi
klíče od sklepa! Jsou tu páni! PUTNOK: Hej — starý čert stůně! Hej, babo, slez s pece a jdi
na půdu spat!
BABA (umazaná — krákavě): Páni! Páni! Ať ukáží dříve peníze!
HRAJNOHA (hodí jí je): Tu máš, satanáši! A honem klíče dej!
Nebo ti valaškou záda zvalchuju! BABA: Nu — páni — páni! Nemožu se hned hnout, vítr mne
podfoukl. (Táhá klíče) Byla jsem na poli, hrabala a vítr
mne podfoukl... PUTNOK: Nehuhněj a dej klíče! HRAJNOHA (utíká za Kačou ven): Hej — pomohu ti! BABA: A kolik že vás bude? PUTNOK: Což já vím? Třeba padesát!
BABA: Padesát! Kde by se vás vzalo? Vždycky vás bylo jen jedenáct!
PUTNOK: A s tebou, Jidáši, dvanáct! — A cigáni z Brezna
byli tu? BABA: Nebyli už tři měsíce.
PUTNOK: Ti by se měli ještě dovést! Hej! (Tančí) Baba, nespi! Už spat nebudeš. Seber raději hadry a hajdy ven! Nebo ti tu pec rozsypeme! (Znovu si hvízdá a podupává)
2. výstup
Předešlí a HÁRALA. Později HRAJNOHA a KAČA PUTNOK (se obrátí náhle a uvidí Harálu ve dveřích): A Pán
Bůh daj zdraví, Háralo! HÁRALA (zřejmě po nemoci — vyzáblý, se štastným úsměvem): Pán Bůh daj, Putnok! (Padnou si kolem krku)
PUTNOK: Dobře už je ti?
HÁRALA: Docela! (S?něje se) Ruka trochu ještě bolí — ale i to
přejde. Chlapci, chlapci — jak vy to zpíváte! (Důvěrně)
A Šandora kdo zabil? Vlček či Janošík? PUTNOK: Vlček. A o těrhelském zemanu jsi neslyšel? Michal-
čík, starý hodný Michalčík, na strom ho pověsil a Gajdoščík
na gajdy celou noc mu hrál! HÁRALA: A já při tom nebyl!
PUTNOK: Už nám začínají rozumět! Všade dobře nám bylo. Už nás nepomáhají drábům honit. To od té doby, co kremnické dukáty se rozeběhly mezi regimenty — chacha!
HÁRALA: A u Illavy vojskem prý vás honili?
PUTNOK: Koho že honili? Než nás doběhli, my už byli hore v Nitranské a dělali pořádek v Břežanech. A všade je nás plno! Sotva křikneš: Horní chlapci jsou tu! — drábi do sklepů lezou a páni do prosa. Pět znamenaných jsme chytili a Durica věšel.
HÁRALA: A já při tom nebyl! Zažrala se mi rána, zažrala do j  ' kosti. Ale tuhle — sotva Vlček doběhl — valašku chytnu,
jen to kmitlo a hore ven, ven mezi vás!
(Smích v síni)
HÁRALA: Kdo je to?
HRAJNOHA: Háralo, Pán Bůh zdraví!
HÁRALA: Pán Bůh daj! A co ty, Kačo — už mne neznáš?
KAČA: Jsi taký bledý! Háralo!
HÁRALA: A vzpomínáš, jak jsme tu naposled tancovali? HRAJNOHA: Hej — a já s tebouí
KAČA: Nu — napijte se! Ať je nám veseleji! A-— pusťte mne, čerti! *
HÁRALA (ji chytne): Ale už se rádi mít nebudeme! (Dívá se i jí do oČí)
KAČA (tiše): Vzpomínala jsem. ! HÁRALA (najednou ji vášnivě políbí): Kačo!
| HRAJNOHA: Zase ta stará krev?
| HÁRALA (trpce): Ale po vychladlá jaksi!
! KAČA (utekla)
BABA (na peci se protahuje)
PUTNOK: A tu se podívejme na čerta starého!
HÁRALA (vyskočí na lavici): Kišasoňka moje, šarkány líhneš? Hehe! Lezou už ven! Tu se podívejte, na dračích vejcích sedí! (Smích)
HRAJNOHA: To ona hajduky chce vysedět! PUTNOK: Každý fúsisko na metr! HRAJNOHA: — pandur kropenatý!
BABA: Kdyby ti jazyk shnil, živáne ničemný. (Všichni se smějí) Hej — chytnou tě a do klády vsadí šarkáni kropenatí!
í
99
I
VŠICHNI (se smějí)
HÁRALA: A tebe do nebe vezmou a andělíčkem udělají! (Smích) HRAJNOHA: Ne — ona čertu telata dojit bude! HÁRALA: A co by telata? Staré baby! (Smích)
3. výstup PŘEDEŠLI, GAJDOŠČlK a MICHALČlK
GAJDOŠČlK: A to je mi pěkná správa! Valašky ve dřevě, ale
varta žádná! HRAJNOHA: Pán Bůh hlídá! GAJDOŠClK: Pěkná varta!
MICHALČlK (u pece s očima vyvalenýma): A co za ďábla jste
to chytli? Hej, babičko, krasavice moje! BABA (zamručí si —-a ulehne)
MICHALČlK: A ty, Háralo! Jak je ti? Měsíc jsem tě neviděl. Bolí rána ještě — bolí ?
HÁRALA: Ale to přejde!
GAJDOŠČlK: Vína se napiješ a u mne si zatancuješ — a do večera i růže na tváři budou! HRAJNOHA: A tu je víno! Na zdraví, páni bratři! VŠICHNI: Daj nám Pán Bůh zdraví! (Pijí) GAJDOŠČlK: A povídám: na věčnou slávu těrhelského zemana. VŠICHNI (v smíchu): Nechť žije! MICHALČlK: A povídám já: Nechť žije Michalčík! VŠICHNI: Nechť žije! HÁRALA: A Kačenka!
HRAJNOHA (utíká znovu do síně): Už letím pro ni! HÁRALA: A ty, Michalčík, jak vypadá naše hospodářství? MICHALČlK: A já vím? Peněz, že jimi Váh zastavíš! Dobytka
máš, že mu rovno není, a jídla a pití, co dostaneš a vezmeš!
Už tři neděle varty nerozděláváme, po dědinách jíme a
v krčmách u silnice pijeme a hýříme, aby nás kde kdo viděl!
A všichni jsou rádi, kde jsme, a Pán Bůh ví, tak je mi dobře,
že se na zimu i ožením! (Uhodí na stůl) GAJDOŠČlK: Hej — to bude nějaké zemanství! MICHALČlK: Ženička moje — řeknu — všechno je tvoje! A kde
ti nedají, co ti patří — jen řekni — hned jim zaplatím! Víno
sem! A ty, Gajdoěčiku, spusť!
100
GAJDOŠČlK: Jaj, bože, kdybych mohl hrát! Ale mám to polámané!
HÁRALA: A to's to nemohl opravit? Vždyť tu nebudeme na to čtyři dny čekat!
GAJDOŠČlK: A kdy jsem měl na to čas? Ode tří dnů jsem pořád na marši, ani chvilku jsem se nezastavil. HÁRALA: A kdes byl?
GAJDOŠČlK: Hore, až za Oravou. Kamaráda muzikanta navštívit!
HRAJNOHA (se vrací a zpívá):
A ty, Kačo zašubraná, čo si telko dvoríš? , Prečo sa ty neumyješ — či sa vody bojíš?
KAČA (vesele, se smíchem):
A čo bych sa vody bála, voda je mi cetka. Nabrala som čtyry vedra, vytekla mi šecka!
HRAJNOHA (ji chytne, vyhodí): Ej juch! KaČo, hubičku! A napij se!
MICHALČlK: Pijme, kamarádi, máme pěkné hospodářství!
GAJDOŠČlK: Kamarádi, pijme, nežli zima přijde! Brrr! To je divné, jako by smrt z toho lízala. A tož naráz!
HRAJNOHA (ukazuje prstem ven): Huhú! A tož se dívejte: Cigáni jdou! Cigáni jdou!
VŠICHNI (vesele); Cigáni! Cigáni!
4. výstup
Předešlí, ILČlK, ADAM ČÍK, VLČEK, CIGÁNI — RÓM a PAVEL
MICHALČlK: A pozdrav vás Pán Bůh, cigáni! ILČlK (ve dveřích): A předem mne, páni bratří! GAJDOŠČlK: Pozdrav Pán Bůh, Ilčík! ILČlK: Aj tebe! A vítej, Háralo!
101
HÁRALA: I ty vítej mezi chlapy! (Obejmou se)
PUTNOK: A Vlček!
HÁRALA: Vlčku! (Podají si nice)
HRAJNOHA: Nu — vítej, vítej, kamaráde, už se mi po tobě zase stýskalo!
VLČEK: A mně po vás po všech! Hej — a dnes bude tady veselo?
CIGÁNI (se klaní a přecházejí nazad pod okénka. Poslední cigán nese velký cimbál) ILČlK: A teď mi dejte napít! HRAJNOHA: A hned skočíme zas do sklepa! ILČlK: A Kačenko — Kačo! (Chce ji obejmout) KAČA (nese víno): Jen pomalu, pomalu, ať to nerozliješ! VŠICHNI (zpívají):
A ty Kačo ušubraná, čo si telko dvoríš? Prečo sa ty neumyješ — či sa vody bojíš?
ILČlK: A kde je Janošík, že tu ještě není?
GAJDOŠČlK: Šel prý až pod Tatry do Pribiliny.
ILČlK: A cigánům pít dejte!
ADAMČlK (nese jim víno): Hej, pijte, čerti!
HÁRALA (ukazuje na pec): Tam máte satanáše! (Smích)
RÓM (zvedl sklenici s vínem): Na zdraví všech!
ADAMČlK: A ty, primasi, nezapomeň na tu mou! (Hodí dukát)
ILČlK: A mou! (Hodí také peníz)
HRAJNOHA: A mně na odzemek nezapomeň! (Hodí také peníz)
GAJDOŠČlK: A ty, Háralo, skoč si a zadupej!
HÁRALA: Hned bych si dal říci! A snad dám!
HRAJNOHA: A já ti pomohu!
GAJDOŠČlK: A co dělá tvoje galánka, Putnok?
PUTNOK: Hej! Což já vím? Když jsem mezi vámi — nepamatuji se dobře! Vína, vína trochu mi dejte, než se nám srdce nadobro rozdovádí. x
CIGÁNÍ (začímají ladit)
MICHALČlK: Hrajnoho, nalévej sám! A Kačenku tu nech!
VLČEK: A někdo aby na stráž šel! GAJDOŠČlK: Jdi tedy sám! VLČEK: Kačo, pojď se mnou!
KAČA: A půjdu! Roztrhali byste mne tu! (Zasměje se a uteče) ILČlK (za Vlčkem): Jen se, bratře, nezapomeň! (Smích) PUTNOK (zpívá): Pijme, bratři, pijme víno! ILČlK: A daj nám Pán Bůh zdraví! ADAMČlK: A věčnou slávu — chlapci!
MICHALČlK (smekne, za ním ostatní): A Janošíkovi své svaté
požehnání! ADAMČlK: A tu jdou poslední!
5. výstup
Předešlí, ĎURICA a MUCHA
DURICA: Hej — jste uě všichni pohromadě?
MUCHA: A máte všichni takovou galánku jako Vlček? Sedí s ní
přede dveřmi. A jak on to dovede! Jistě až do lesa to slyšet!
(Smích)
ILČlK (podává sklenku): Tu máš, bratře!
HRAJNOHA (Ďuricovi): Napij se víc. Na mé zdraví!
MUCHA: I tvoje!
PUTNOK: A na mou galánku!
GAJDOŠČlK: A na moji šibenici!
HRAJNOHA: I na moji nevěstu!
ILČlK: A kde jste byli?
ĎURICA: Poslouchali sedláky v trhu. Cheche! Vypravovali, jak prý Hrajnoha se jednou s čertem pral!
ILČlK: Čert a zbojník už je jim jedno!
ADAMČlK: A čerti a zbojníci spálí zemany ještě nejednou!
MUCHA: To hej! Nech žijí naše regimenty!
VŠICHNI (připíjejí a volají jeden za druhým): Tomáš ze Železného! Aj Targo! Aj Paprík! Aj Koňařík s Kompuníkem! Aj Tisko! Aj Kysel! Saryšán a Illenkár! A j Kobelárský! A j Kotila! Aj Matušický! Aj Rukavica! A j Pero! A j černý Jura!
MICHALČlK: Chlapci, dali bubnovat po městech, že kdo nás prozradí, dostane už 500 dukátů!
102
103
f
GAJDOŠClK: Hej, chtěli by?
PUTNOK: A židé a páni už prý se sbuntovali a vojáky si vybrali
proti nám! HÁRALA: Ať jenom je pošlou! CIGÁNI (spustili najednou -»sedláckou«): Pásel Janko krávy a Anička pávy! ĎURICA (s Muchou): Ej — juch! (Tancují spolu) HRAJNOHA (s Haralou): Ej — juch! (Tančí proti prvému páru)
CIGÁNI (hrají znovu):
Janíčkova kráva —
zašlapila páva. CHLAPCI (podupávají a smějí se) G A JDOŠČlK (s Michalčikem začínají tancovat) CIGÁNI (pokračují):
Páva nejmladšího — péra nejdražšího! TANČlCl: Ej — juch!
MICHALČlK (Rómovi dopáleně): A po tlamě ho seber! Co to je za hru na cimbal ? Drží on paličky v ruce, jak děvčice jehlu! BABA: Bode jž vás i s tancem čerti vzali! ILČlK; Přikryjte ji, ať nám do toho nebručí! ĎURICA (Muchovi): A ty líp cifruj! ILČlK: A teď něco nového, páni kamarádi! ADAMČlK; Sem, Putnok, zpívat pojď! VŠICHNI: Nová písnička? Nová?
ADAMČlK: Poslouchejte! A ty, primáši, ať ji chytíš! Pozor
dejte! (Pohvizduje si i nohama plete) RÓM (naladí si housle)
PUTNOK (několikrát si zabručí, pak začne, jako by tancoval, a zpívá):
Letí, letí roj
pres mej milej dvor!
Sedne na okénko, zaťuká na skelko:
stroj sa, milá, stroj!
CIGÁNI (začínají úž přehrávat) 104
PUTNOK (pokračuje):
Stojí u dverí, volá: Otevri!
Otevři mně, milá holuběnko sivá — mé potěšení!
NÉKTERl Z CHLAPCŮ (začali zpívat a tančit) PUTNOK:
Já neotevře m, mamka mi bráni.
Ze mně nejsi hoden, šohajíčku švarný — mé potěšení!
CIGÁNI (hrají už všechno, cimbál hučí) CHLAPCI (tančí, ruce za hlavou) PUTNOK:
Keď nejsem hoden — zůstává j -sbohem!
Vyber si, možeš-li — moja najmilejší — já si nemôžem!
CIGÁNI Copakují první sloku) ILC1K: Ať žije Putnok! ADAMČlK: A jeho písnička! ĎURICA (si ji hvízdá) RÓM (opravuje k&ntráše)
GAJDOŠClK: A teď se zase napijme, chlapci! Víno sem!
HRAJNOHA (letí do síně)
MICHALČlK (luská prsty): Letí, letí roj!
ILČÍK: A teď něco lepšího!
HRAJNOHA (postaví víno na stůl): A teď si, chlapci, už nalévejte sami!
ADAMČlK: A teď tu mou od moravské strany! VŠICHNI (chytli se kolem krku, stojí do kruhu) CIGÁNI (tiše přihrávaji) CHLAPCI (táhlou notou):
Trikrát sem sa zaríkala se šohajkem hovořit — a keď přišel pod okénko — išla sem mu otvorit.
105
Daj mně, milá, přenocovat na tej tvojí postýlce! Sak já ti ju nezašpiním, já sem v tenkej košulce!
(Do toho zahučí náhle výstřel a strašný ženský výkřik)
6. výstup
Předešlí a VOJÁCI
VLČEK (vyjevený a postřelený objeví se ve dveřích): Chlapci,
panduři! (Rve valašku ze dveří) BABA (na peci): A tu to máte, žíváni vzteklí! (Směje se) HÁRALA (rychle letí k Vlčkovi, za ním Ilčík) PUTNOK (u cigánů): Už se sem ženou!
HRAJNOHA: Je jich jako much! Pak honem vení (Vyrazí dveře a uteče)
PUTNOK: Sbohem, kamarádi! (Za Hrajnohou. Vzápětí padnou
dvě rány. Je slyšet smích a Hrajnohovo zakrákání) ĎURICA (Muchovi): Vysoukej rukávy. A dveře braň! MUCHA: A jen mezi oči jeď! ILČÍK (venku): Nedejte se! ADAMČIK: Bijte, zabijte! Nepusť jich! ILČÍK: Chlapci, pomozte! Pomoc! (Hluk a rány) HÁRALA: Nepusť jich! A jen po hlavě bij! ILČ1K: Střel! Střel! (Rána. Za ní nová)
(Dveře se vylomí. V nich objeví se klubko vojáků a zbojníků)
VOJÁCI: Vzdejte se!
ADAMČÍK (ve dveřích): Střelte a bijte!
GAJDOŠČÍK: Kde je moje pistol? Oho!
MICHALČÍK: Kamaráde!
GAJDOSČÍK: Sbohem! (Podá mu ruce — a pak vrhnou se mezi zápasící holýma rukama)
ILČÍK (vrazí dovnitř): Vlčku, sem pojď!
VLČEK (sám u dveří, ostatní v síni nebo uvnitř): Ne! (Srazí prvního panďura. Rozpřáhne se a chce srazit druhého, ale padne zalit krví k zemi)
ILČÍK (rozmáchne se na pandura, dle pět jich zavěsí se mu na
ráme a svážou ho): Pusťte mne! Lotři! Pusťte mne! Hej!
(Pláče vztekem) DŮSTOJNÍK (křičí do síně): Svažte je! Vzdejte se! HÁRALA (na prahu dveří): Ja — no — šik! (Padne mrtev
k zemi) PANDURI (vrazili dovnitř) DŮSTOJNÍK (za nimi): Už nikdo?
(Ze síně je slyšet výkřiky zajatých a pláč děvečky)
DŮSTOJNÍK: Kolik jich máme?
NĚKDO (v síni): Nevím, ne — vím! (Tam stále ještě hluk a bouře )
MUCHA (řve): Zab mne raději! DURICA: Psi! Psi! Psi uherští!
ADAMČÍK (svážený u dveří): Letí, letí, roj! Učík, sbohem! ILČÍK (dva vojáky nad sebou): Sbohem kamaráde! ADAMČÍK: Hárala je zabit!
ILČÍK (zařve a shodí vojáky se sebe. Ale už je svázán) DŮSTOJNÍK: Kolik je zajatých? HLAS (v síni): Celkem sedm! ILČÍK: A Vlček umírá!
DŮSTOJNÍK: Odvlecte je do kůlny a držte je potichu! Ten hlavní tu není. A co s vámi, cigáni? Byla pěkná zábava? A co ty, čarodějnice? Co jich tu trpíš? Po kolikáté už jsou u tebe? Přijdeme už častěji k tobě, častěji. — A děvečku doveďte, ať to umyje! Nesmíme ztratit ani okamžik!
KAČA (strkána vojáky usedavě vzlyká)
DŮSTOJNÍK: E — vyhoďte ji ven a zavřete někam! S tou nic není! Tu krev tu utřete! Tam leží u kamen hadr. Honem! Honem! — (Vojákovi) A trochu to vodou opláchni! A vy, páni cigáni, všechno — od repetice! Hrajte a přehrávejte! Do toho — rychle! A teď honem všichni na síň a schovejte se! A kdo se mi hne, padesát ran mu dám vysázet! (.Vojákovi ) Utři to pořádně! A nádobí odneste! — A vy — hrajte! (Odejde, voják za ním)
BABA (dá se do smíchu): Hrajte!
RÓM (ladí, ladí, pák zaklepe na housle. Hraje »Boleráz«. A pak přestanou všichni, jak by utal. Primáš svěsí hlavu, ale hned se vzpamatuje): Znovaj děti! Nu — a tož dávejte pozor!
106
107
Čerta starého! Mám pořád říkat, co se hraje? Či to nepoznáte? A ten cimbál věru za starého kozla stojí. Uhoď do toho! Ci toho nedovedeš? Uhoď! Pořádně! Ještě jednou! Jsi ty nějaký muzikant! Tak tě — (Zvedne hlavu a zarazí se)
7. výstup Předešlí a JANOŠÍK
(U otevřeného okénka stojí Janošík. Je úplně klidný) JANOŠÍK: A co zlobíš, Róme? CIGÁNI (stojí, smyčce v rukou se jim třesou) JANOŠÍK: A chlapci tu ještě nejsou? Čtyřem stěnám hraješ?
(Dá se do veselého smíchu a přejde) BABA (dá se do uštěpačného smíchu): Přišel! Přisel! A už je
v pasti! CIGÁNI (stojí jak zkamenělí)
JANOŠÍK (vchází): A Pán Bůh daj zdraví! I tobě stará! BABA: I tobě...
JANOŠÍK: A cože jste hrát přestali? Hřejte zatím jenom mně, než chasa dojde! (Hodí peníze) Za chvíli tu musí být! —
BABA: Kdyby ses raději pomodlil! JANOŠÍK: A za koho? — Slez raději a vína dej! BABA: Nemohu — jsem nemocna. (Křičí) Hej, vína doneste! Pán došel!
JANOŠÍK: Nu — a vy, chlapci, hřejte! Tu mou! Znáš ji, Róme? V Javorovej hori — tichý oheň horí... Ten tichý oheň horí dnes i ve mně. Jsem na světě sám — a je mi tak dobře!
CIGÁN (přehraje na houslích): Tu?
JANOŠÍK: Tu — tu! A ty, Pavle, zpívej, máš pěkný hlas! (Kývá
si hlavou) PAVEL (podívá se na Róma) RÓM (přikývne a začne hrát) PAVEL:
V Javorovej hori tichý oheň horí.
JANOŠÍK (zatím): Tak — tak — tichý oheň horí...
PAVEL:
A pri tom ohníčku jedenáct zbojnícku!
JANOŠÍK: Bylo nás jedenáct. Ale Garai a Uhorčík už jsou na pravdě boží. A byli to hodní chlapci. (V myšlenkách) V Kremnici ho kolem lámali...
PAVEL:
Dvanáctý Janošek porubaný všecek.
JANOŠÍK (se usmívá) PAVEL:
Kamarádi moji, tu mě nenechajte!
JANOŠÍK (živě): Ale já, Róme, i pod šibenicí zahrát si nechám!
Nezapomeň na mne a přijď! Přijdeš? RÓM (přikývl): Přijdu! PAVEL (končí):
Pod lipku zelenu, tam mne pochovajte!
JANOŠÍK (měkce): Hej, aby ptáci nade mnou zpíva-li? (Pausa) Ne, Róme, už se spolu neuvidíme! Zítra už budu možná v Polsku! Jen co se s kamarády potěším a rozloučím. Myslím, že půjdou se mnou! — Ale — Kačo! (Dívá se jí do tváře) Co že je ti? Tys plakala?
KAČA (přivine se k němu a pláče)
BABA: Jdi ven a nebreč!
„KAČA (úzkostlivě): Janošík!
JANOŠÍK: Což ona bila tě?
KAČA (jiáhle vzkřikne a uteče)
JANOŠÍK (udiveně sirá na babu a na cigány)
BABA (se směje)
CIGÁNI (stojí a dívají se upřeně na něho)
(Z kuchyně je slyšet náhle břinkot šavle) JANOŠÍK (stojí, pak naráz skočí po valašce a poslouchá)
(Nový hluk — kolem oken v řadě stojí pandun a hajduci) JANOŠÍK: To tedy! Zrada! Kdo zradil? RÓM (zvedl prsty k přísaze): Při Kristu Ježíši, já ne! JANOŠÍK (na bábu): Ty?!
BABA: Pomodli se raději! Je jich třicet a ty sám!
(Pausa)
108
109
■■t
8. výstup Předešlí, DŮSTOJNÍK a VOJÁCI
DŮSTOJNÍK (vchází): Jménem zákona vyzývám tě, Janošík, abys mi vydal zbraň a vzdal se spravedlnosti!
JANOŠÍK: Jaké spravedlnosti?
DŮSTOJNÍK: Té, která tě již odsoudila!
JANOŠÍK: Odsoudila-li mne, nemám s ní co jednat!
DŮSTOJNÍK: Vydej se, máš všechno marno! Hle, okolo dveří sekery a v oblouku pistole! Měj rozum a nevzpírej se!
JANOŠÍK (rozpřáhne se): Sloboděnka moja!
DŮSTOJNÍK: Už sa nenavrátí!
JANOŠÍK: A kamarádi moji ! Hrajnoha! Hárala! Vlček! Put-nok! —
DŮSTOJNÍK: Právě před chvíli jsme jej schytali ! JANOŠÍK: Nelži!
DŮSTOJNÍK: A dva z nich jsme zabili. Stavěli se zbytečně na odpor!
JANOŠÍK: Zabiti! Tož zabte i mne! Ale živého, živého mne nedostanete! Či chceš mne svázat? Zač? Za to, že jsem zbíjel? Hej — však po právu jsem zbíjel. Za to, že jsem pánům na strach byl? Hej! Však už toho bylo potřeba! Či za to, že se moje regimenty hýbaly? Hej! Byla to písnička! Tu máš, svaž!
DŮSTOJNÍK (ustupuje)
JANOŠÍK: Nechceš? Bojíš se? (Náhle skočí do rohu světnice) A teď pojďte!
VOJÁCI (hrnou se dovnitř) >
DŮSTOJNÍK (velí): Všichni k oknům a ke dveřím!
JANOŠÍK: A teď na mne! Na mne jediného!
DŮSTOJNÍK: Živého, živého musíme ho dostat! (Vrhne se vpřed.^ V zápětí leží nu zemi sražen valaškou. Noví hajduci vrhají se na Janošíka, který ustupuje ke kamnům)
DŮSTOJNÍK: Vzdej se!
JANOŠÍK: Hej, živého, živého mne dostat musíte! (Rozmáchne
se — všichni ustupují) JANOŠÍK (napřáhne valašku a hlavu jako býk skloní): A teď
A teď všichni dveřmi ven! (Rozežene se k útoku)
110
DŮSTOJNÍK: Nepusťte ho! Hej, baby, baby! Držte ho a srazte k zemi!
VOJÁCI (proudem vrhli se na Janošíka)
JANOŠÍK (rozdává rány): Hej — toť — hej! (Klubko zápasících řítí se znovu k peci)
BABA: Podsypte mu hrachu! Podsypte mu hrachu! (Ošatka s hrachem sletí s pece)
JANOŠÍK (upadne)
PANDUŘI (vrhli se na něho)
JANOŠÍK (zaúpí, znovu se vydere ven — zastaví se. Chvíle... Pak odhodí valašku a vystře rukávy. Zuřivě): Svažte mne, kati! (A stojí úžasně klidný)
DŮSTOJNÍK (zvolna kráčí k němu a váže mu ruce): A teď, Janošík, víš, kam jdeme? Do Mikuláše k soudu!
JANOŠÍK (skloní hlavu): Až na konec světa třeba! Co mi na tom záleží ?!
O p on a
lil
PÁTÉ JEDNÁNI
n.
(Pod šibenici)
(Mírné návrší nad městem. Na něm šibenice s ostrým hákem — lešení pod ní. Na něm kat, jeho pomocníci. — V dálce je vidět tatranské hory. Pod lešením a kolem lešení plno lidu, cigáni, vojáci, dělající pořádek kolem soudcovské tribuny. Z města slyšet zvuk umíráčku. Lidé se křižují, někteří padli na kolena)
1. výstup
CIGÁNI, VOJÁCI, KAT, JEHO POMOCNICI, LID, SOUDCOVÉ
a JANOŠÍK
DŮSTOJNÍK: Ustupte přece! (K vojákům) Zatlačte to vzad! Místo — místo udělejte! (Vojáci znova zatlačuji lid stranou)
(Průvod přichází na scénu: napřed člověk s křížem, pak kněz, řada, vojáků — bubnuje se. Pak — Janošík! Na rukou i na nohou má železná pouta. Je úžasně zmořený a vyhublý, vlasy v nepořádku padají mu do obličeje, tělo jedna jizva po pře-
stálém mučení — chůze vratká — tělo kryje špinavá režná košile )
SOUDCOVÉ (usadili se na povýšeném místě)
VOJÁCI (rozestavili se do čtverce)
(Signál trubkou)
PRVNÍ SOUDCE (když se lid utišil): Jménem vznešeného pána našeho, krále a císaře — vykonává se tu soud nad vůdcem zbojníků Janošíkem, a to soud přísný a spravedlivý! Jest pak žalován Janošík z mnohých zločinů a těžkých, jichž účastna byla i jeho družina, nad níž ortely již vykonány: JJčík, protože dvory vypaloval, oběšen a s ním stejnou smrtí pokutován i Ďurica. Adamčík a Mucha odsouzeni k doživotnímu vězení, Gajdoščík a Michalci k cestou zvláštní milosti odsouzeni k dvacetileté práci v dolech, Hárala a Vlček zabiti při srážce.
Nad obžalovaným Janošíkem rozsudek již vynesen jest — a bude vykonán, neodpoví-li ještě teď obžalovaný k otázkám, jež mu i při útrpném dotazování kladeny byly. Byv dotazován ohněm a mučením na skřipci — neodpověděl. Bude tedy učiněn ještě poslední pokus. Začneme, pánové! (Nový signál bubny)
DRUHÝ SOUDCE: Janošíku, otázky, na něž jsi dosud neodpověděl, kladou se ti naposled. Rozumíš mi?
JANOŠÍK (ani se nepohne. Jeho zraky jako by ničeho neviděly)
112
t.
113
DRUHÝ SOUDCE: Přepadal jsi pány, olupoval je, zámky a dvory jim zapaloval, dráby věšel i pány některé jsi zabil. Přiznáváš se k všemu tomu?
JANOŠÍK (ironicky se usměje)
DRUHÝ SOUDCE: Tvoje mlčení — je doznáním. Kamarádů tvých bylo prý jedenáct, ale pomocníků nečítáno. Soud však ví jenom o některých. Kdo jsou ostatní a jak slují? Prozraď je a na trestu se ti uleví!
JANOŠÍK (mlčí)
DRUHÝ SOUDCE: Poněvadž nechceš jich jmenovat, bude asi zbytečná otázka následující, na kterou jsi dosud odpověď dlužen: Kdo byli hlavní pomáhači ve stolici liptavské, tur-čanské, gemerské, zvolenské a trenčanské? Jmenuj jenom ^ pět osob — a tvůj život je zachráněn! JANOŠÍK (dívá se upřeně na soudce — pak skloní hlavu. Nic) DRUHÝ SOUDCE: Poněvadž do tvých rukou dostala se i část státního pokladu a mnoho z pokladů panských, ptáme se tě naposled po místě, kde ty věci uschovány jsou. Neodpovíš-li ani k této otázce, nemám, nač bych se tě ptal — a tvůj mladý život je ztracen! JANOŠÍK (jako by se rozhlížel, pak se ironicky usměje) SOUDCOVÉ (sestrčili hlavy dohromady. Bubny zaviň) PRVNÍ SOUDCE: Jménem Jeho Milosti, krále a císaře našeho — vyhlašuje se tímto rozsudek nad obžalovaným Janošíkem: Poněvadž obžalovaný Jura Janošík ani v útrpném dotazování ani konečně pod šibenicí nikoho ze svých druhů jmeno-vati nechtěl, ve svém vzdoru přede všemi setrval a ani místo, kde uloupené poklady má, vyzraditi nechtěl — poněvadž dále obžalovaný vinen jest i s druhy svými, již potrestanými, mnohými těžkými zločiny, dopustiv se žhářstva, lupičství, ano i vraždy — odsuzuje se k trestu smrti. (Zavírení bubnů a hlahol trub) Aby pak trest ten lišil se pro výstrahu všem od trestů jiných, odsuzuje se Janošík na ten trest: živý za žebro na levém boku na hák budiž pověšen a po smrti čtvrcen! Ortel budiž pak vykonán bez prodlení! (Umíráček znova zazní. Kat a jeho holomci sestupují...)
2. výstup Předešlí, RÓM, PAVEL a jejich kamarádi RÓM (prodere se k soudcům a klekne): Velkomožní pánové!
SOUDCE: Co chceš, cigáně?
RÓM: Slíbil jsem mu to a schválně sem přisel a neračte mne
oslyšet. Rád bych mu ještě pod šibenici zahrál! SOUDCOVÉ (se usmějí)
DRUHÝ SOUDCE (posměšně): Snad aby si naposled ještě zatančil?
PRVNÍ SOUDCE: Budiž! Ta milost se mu může ještě popřát! DRUHÝ SOUDCE (cigánovi): Což myslíš, že se ti vůbec hne? DŮSTOJNÍK (k lidu): Rozestupte se! A vy, cigání, vpřed! RÓM (před Janošíkem, stojí zpříma, po vojenskú): Janošík, znáš
mne ještě? KAT Crozvazuje Janošíkovi ruce) JANOŠÍK (stojí bez hnutí)
RÓM: Vzpomínáš, oč jsi mne na Polhoře prosil, než tě panduři
chytli ? Já a kamarádi přicházíme ti zahrát naposled. JANOŠÍK (po chvilce vztáhne ruce a podá pravou cigánovi) RÓM (zoufale): Ale kterou? Ale kterou hrát? JANOŠÍK (nakloní se, šeptá)
RÓM (obrátí se — vyjeveně): Do tance? (Soudcům) Velkomožní pánové, on opravdu píseň do tance chce! Necháte ho tančit kol šibenice?
RÓM ( mluví chvíli s kamarády, pak zaklepe na housle) CIGÁNI (hraji »Letí, letí roj«)
JANOŠÍK (chvíli stojí, pak úsměv ozáří mu tváře a hlava začne se do taktu kývat)
RÓM (zvedl housle — vpadne prudkou mezihrou a hraje znova »Letí, letí roj!«)
JANOŠÍK (začne tančit. Zprvu několik zmatených kroků, pak
zvolna do taktu...) RÓM (přechází v rychlejší tempo nové písně) JANOŠÍK (ruce nad hlavou, podupává a tančí druhé kolo kolem
šibenice ) RÓM (začíná y>odzeme7c«)
JANOŠÍK (jen chvíli se zarazí, ale pak hned tančí dále) RÓM (přechází ve zběsilé tempo čardáše)
JANOŠÍK (chvíli ještě tančí, pak vyskočí do výšky a nehybně stojí před cigány)
RÓM (nakloní se k Pavlovi)
114
115
PAVEL (zpívá):
Kamarádi moji, * tu mě nenechajte! Pod lipku zelenú, * tam mě pochovajte!
RÓM (v houslích končí šíleným jásotem a pláčem. Cimbál hřmí a
duní, druhé housle jen vzlykají...) JANOŠÍK (bez hlesu klesá k zemi, ale hned se vzpřimuje)
(Ticho)
SOUDCOVÉ (sestupují)
KAT (přichází, váže Janošíkovi ruce nazad a za znění umíráčku
zvolna vede na lešení) KNĚZ: Janošík, budeš-li se ze svých hříchů káti a života svého <
litovati, svatá církev nabízí ti poslední útěchu! JANOŠÍK (dívá se k horám. Pak skloní hlavu a řekne pevně):
Nelituji a nechci!
3. výstup
Předešlí a CÍSAŘSKÝ KURÝR
(Je pozorovat zvláštní ruch mezi zástupy. Z dálky slyšet je zvuk
trouby...)
SOUDCOVÉ (znova sestrčili hlavy dohromady) DŮSTOJNÍK (presentuje)
CÍSAŘSKÝ KURÝR: Jménem Jeho Veličenstva — čtěte tento list! (Podává psaní)
PRVNÍ SOUDCE (je roztrhne) •
DRUHÝ SOUDCE (přihlíží, pak hlavou zakývá) (Okamžik napětí a ticha)
PRVNÍ SOUDCE (slavnostně): Jeho Milost, vznešený král náš a panovník, císař Karel VI. na přímluvu některých pánů, kteří měli slitování se životem tvým, Janošík, uděluje ti milost a chce šetřit duše tvé, ale pod jednou podmínkou: že splníš, co sliboval císaři za tebe tvůj obhájce zeman Burian — že postavíš mu do vojny proti Turku čtyři regimenty vojáků, jako ty jsi sám! Svoluješ a učiníš-li to, máš pardon míti a tresty se ti prominou! Odpověz!
JANOŠÍK (stojí a dívá se k horám)
PRVNÍ SOUDCE: Velebný otče, vyzvěte odsouzence, aby odpověděl!
KNĚZ: Janošík, sám císař dává ti milost — odpověz a zachraň svou duši!
JANOŠÍK (stojí nehnute na lešení a zírá k horám) PRVNÍ SOUDCE: Janošík, naposled se tě ptám, co odpovíš! JANOŠÍK (stojí, stojí, najednou se podívá dolů a odpovídá vztekle): Keď ste ma upekli, teda ma i zedzte! (A pak s výkřikem vzpoury roztáhne náruč k horám o končí zařváním, které se nedá popsat. Je to řev raněného vlka a řev člověka, který padá v nicotu...) KAT (a holomci srazili ho na kolena. Bubny znovu se ozvou) OSTRÝ HLAS (v zástupu): Jděte domů, baby, tady umírá chlap!
(Opona) KONEC
116
r
T
SEŠITY DIVADELNÍ .ŽATVY 61. SVAZEK
Jiří Mohen JANOŠÍK Drama
Vydavatelství Osvěta, národní podnik, Praha XII, Stalinova 3, telefon 281-45 — Toto vydání bylo připraveno podle V. vydáni Janošíka z r. 1920 (v nakladatelství P. Plačka) — Obálku navrhl Ing. arch. Miroslav Kouřil — Studii o historickém Janošíkovi napsal Dr Jan Kopecký, režijní poznámku Antonín Dvořák — Scény navrhl arch. František Tvrdek — Šéfredaktor Dr František Novák — Odpovědná redaktorka Dr Milena Němečková — Technický redaktor Zdeněk Svačina —
Korektorka Marie Veselá 30113/5/64416/51/4/111/ 1 — 87 — 5»/.— Sazba 31.3.1952 — Tisk 12. 6.1952 1. vydání (v Osvětě) — Náklad 3.300 výtisků — Počet plánovacích archů 7,50, vydavatelských archů 6,39, autorských archů 6,26 — Skupina papíru 223, 61 x 86, 70 g — Vytiskly Středočeské tiskárny, závod 01, Praha II., Hálkova 2, z nové sazby písmem garmond Ideál
Cena brož. výtisku 40 Kčs
SEŠITY DIVADELNÍ ŽATVY
Svazek 1.
Svazek Svazek Svazek Svazek Svazek Svazek Svazek Svazek Svazek 10. Svazek 11. Svazek 12. Svazek 13. Svazek 14. Svazek 15. Svazek 16. Svazek 17. Svazek 18. Svazek 19. Svazek 20. Svazek 21. Svazek 22. Svazek 23. Svazek 24. Svazek 25. Svazek 26. Svazek 27. Svazek 28. Svazek 29. Svazek 31. Svazek 32. Svazek 33.
Vašek Kána: PARTA BRUSIČE KARHANA — ITL vydání ■ 34 Kčs
E. F. Burian: KRČMA NA BREHU, rozebráno A. Kornejčuk: M A KAR DÚBRAVA, rozebráno M. Stehlík: MORDOVÁ ROKLE, rozebráno
L. Bublík a M. Fiala: VELKÁ TAVBA, rozebráno
A. Zápotocký: VSTANOU NOVT BOJOVNÍCI, rozebráno
A. Jakobson: RODINA KONDORŮ, 40 Kčs
K. Dvořák: BOŽENKA PŘIJEDE, rozebráno
L. Rachmanov: NEKLIDNÉ STÁŘÍ, rozebráno
A. Jirásek-J. Tumliř: SKALÁCI, II. vydání, 30 Kčs
J. Skalka: KOZl MLÉKO, rozebráno
V. Jelínek: Z JEDNOHO KRAJÍCE, 34 Kčs
I. Prachař: HÁDAJÚ S A O ROZUMNÉ, U. vydání, 34 Kčs
I. Bart: LIDÉ Z VIKTORKY, 26 Kčs
G. Sándor: MUJ SYN (Vitézi a hrdinové), 24 Kčs
J. Zrotal: SLEPICE A KOSTELNÍK, rozebráno
S. Králik: BUKY POD POĽANOU, rozebráno
K. Šimonov: CIZl STlN, 34 Kčs
K. Stanislav: STAVĚLI ZEDNÍCI, rozebráno
V. Cách: DUCHCOVSKÝ VIADUKT, II. vydání, 31 Kčs
F. Rachlík: ŽIŽKA, 45 Kčs
K. Treněv: LJUBO V J AROVÁ, 38 Kčs
A. Simukov: VRABČÍ HORY, 32 Kčs
B. Lavreněv: HLAS AMERIKY, 27 Kčs A. N. Afinogenov: MÄŠENKA, 25 Kčs P. Pásek: 4:0 pro ATK, rozebráno
V. Gusjev: SLÁVA, 35 Kčs
R. Sejnln: MILIONOVÉ DĚDICTVÍ, 28 Kčs
J. a M. Tomanovi: LIDOVÝ KRÁL, 27 Kčs
K. Zidarov: CARSKÁ MILOST, 42 Kcs
A. Stejn: ČESTNÝ SOUD, 43 Kčs
I. Popov: RODINA, 37 Kčs
M. Tomanová: SVATEBNÍ KOLACE, 47 Kčs
M. Gorkij: VASSA ŽELEZNOVOVÁ, 20 Kčs
B. Polách: ROZUM DO HRSTI, 24 Kčs
Tchaj Djan-Čun: NA JIH OD 38. ROVNOBĚŽKY, 30 Kčs
A. P. Čechov: VIŠŇOVÝ SAD, 36 Kčs
S. Michalkov: JARNÍ VODY, 38 Kčs
N. V. Gogol: ŽENITBA, rozebráno
P. Pavlenko: STESTÍ, 34 Kčs
Cho Tmg-dž' a Ting I: DlVKA S BÍLÝMI VLASY, 42 Kčs
S. Kratochvil: TVRDŠÍ NE2 SKALA, 24 Kčs
A. a V. Mrštíkové: MARYŠA, 32 Kčs
Beaumarchais: FIGARO VA SVATBA, 40 KÜb
H. Fast: TŘICET STŘÍBRNÝCH. 32,50 Kés
M. Gorkij: MĚŠŤÁCI, 50 Kčs
S. K. Macháček: ŽENICHOVÉ, 21,50 Kčs
K. Dvořák: SVATBA S DELEGÁTKOU, 43 Kčs
P. Karvas: LIDE Z NAŠÍ ULICE, 41 Kčs
V. K. Klicpera: DIVOTVORNÝ KLOBOUK, 24,50 Kčs
Moliěre: TARTUFFE, 57 Kčs
Moliěre: ZDRAVÝ NEMOCNÝ, 30 Kčs
J. Krön: POUST ROZKVETE, 39 Kís
A. Jirásek-J. Tumlíř: MEZI PROUDY, 35 Kčs
L. Stroupežnický: ZVÍKOVSKÝ RARÁŠEK,
PANÍ MINCMISTROVÁ, 26 Kčs
A. Arbuzov: ŠEST ZAMILOVANÝCH, 26,50 Kčs
M. J. Lermontov: MAŠKARÁDA, 48 Kčs
A. Surov: SVÍTÁNÍ NAD MOSKVOU, 43 Kčs
M. Gorkij: JEGOR BULYCOV, 29 Kčs
J. Mahen: JANOŠÍK, 40 Kčs
Vydavatelství OSVÉTA, národní podnik, Praha XII, Stalinova S,
tel. 26145-9
Svazek	34.
Svazek	35.
Svazek	36.
Svazek	37.
Svazek	38.
Svazek	39.
Svazek	40.
Svazek	41.
Svazek	42.
Svazek	43.
Svazek	44.
Svazek	45.
Svazek	46.
Svazek	47.
Svazek	48.
Svazek	49.
Svazek	50.
Svazek	51.
Svazek	52.
Svazek	53.
Svazek	54.
Svazek	55.
Svazek	56.
Svazek	57.
Svazek	58.
Svazek	59.
Svazek	60.
Svazek	61.
7. výstup.
^A^stuďjirt (vys Loupil na balvan;:
i ochvúlen rán Ježíš ľľrictus! Zbojníci: Až na vělcy věků - aruen!
Stecte nt (stoji a r o z; pý i 1 í e e):
, ,      A        přátelé moji,  budu vára Icázati na text 1 Jy.;  "vcteao o povolání Javida na vojnu. "I re1 1 Jf;,'ia_-aulovi: decht se neleká srdce člověk pro >.-oJ.i,;i;e; služební'.: tvůj pO.ýde a bude se bíf s ní'-^xe oeui rckl havidovi: Ilebudeä :.;oci jítj rn~oti - j-li..it-ns :.-::.-.ui tonu,  aby ses eotýkal s niai, 'nebo "J Jsi»  on pak jest   u i, bojovný od íP;P03^
rive. L-dpovedtíl Javiu oaulovi: dluž^bník tvůj P-st^een '• .vJ  stáda otce svedu,  a když prichiízel "lov
Jsme tu
,  A véru> přátelé: nevíra, j a,, -c^,.. o3.^ tu v is-cui nezvyklém kostelíčku, kde se snad ani nehodí P0^.:nezs:cu nasát. A jak bych mokl b vám jenom i-0 .:ne::.s::u miuvit ? li o chtě mne tedy rozprávět o ťoai, 9°, sruce uic'.i° cítí. de, nechce se rai mluvit 1 vru ~° v.,' .vc3-.;.e;:v., dete... •• Me byl David silným, P""*'--:-v    ^ukem,  kdy:; kel proti boliákovi,  a orece no [jorsĽix. n to proto,     .> pevni- věkil, :^uje 2a ees^ národa sveno,  který nepřátele jenom ur'kkel-k o.nil oni pr-o-ci vojskem izraelským a tupili is £ posmívali se jim. A nebylo nikoho, kdo by iim obium oúpovddel. :íai se ji-;: veecuen lia, skVor-pi úlovu a nikel a mlčel..... "~ J
•etejnu - jako dnes! otojí tu vi^c^ui i j h
S1'^ ° ínlií r/-llčí' A neeiktelé jeko "chodí '-°       JdP od d0l-;u a tyra,-jj. a berou otcům dS.i, rouuo dětem ............
A není, kde
Jit; dosti! Ay,
b jsou
" kic
ženichu.: n e v Jo ty a neveste ěeriicka
by p ni šel pře .i    es- c.k na. a rekl
de: d nu o zkoueeti ;c: mnouí,  kdee vydí
v    ,~u-> v M '.
udek T - dle -li eve i z hrdla