recenze jako vnitřní cesta
K PSYCHOLOGII UMĚLECKÉ KRITIKY
Jan Jeřábek
Emmerich Alois Hruška, Exlibris EAH, linoryt (asi konec 20. let; soukromá sbírka)
Je mnoho lidí, kteří jsou si vědomi sebe pouze omezeně, u nichž velká část života proběhne v nevědomém stavu.
C.G.Jung
Řadu let se zabývám psychoterapií, ale zajímá mě také umění, zvláště problematika jeho vzniku a kritiky. Když jsem poprvé četl esej Václava Černého Co je kritika, co neníak čemu je na světě, překvapilo mě, jak zřejmé jsou paralely mezi vztahem kritika k uměleckému dílu a vztahem terapeuta ke klientovi, popsaným detailně v psychoterapeutické literatuře. Popisu těchto paralel jsem věnoval část tohoto článku.
Nápad využít recenzní činnost jako osobní cestu individuace (v jungiánském slova smyslu) je založen na mé dlouhodobé zkušenosti grafologa a psychoterapeuta s prožit-kovou prací s rukopisy, kterou jsem detailně rozpracoval v knize Grafologie - více než diagnostika osobnosti. Některým čtenářům, kteří nejsou zběhlí v oblasti hlubinné psychologie, se možná tento článek bude zdát odtažitě teoretický a budou postrádat konkrétní živé příklady. Těch bych mohl uvést celou řadu, nicméně má praxe psychoterapeuta mě vede k zachování diskrétnosti. A konečně -khlub-šímu porozumění tomuto přístupu je třeba, podobně jako v psychoterapii, vlastního, systematicky uvědomovaného prožitku. Pouze intelektuální vhled ho nemůže nahradit.
Předpoklady k umělecké kritice
Jistě není pochyb, že kritik, aby byl o uměleckém díle schopen napsat, potřebuje ke své práci několik osobnostních předpokladů. Jedná se především o rozvinuté vnímání . v určitém smyslovém kanále (např. vizuálním, sluchovém apod.), které je provázeno živou představivostí. Dále je pro něj podstatná kultivovaná paměť a odborná znalost určité umělecké sféry, resp. žánru, aby byl schopen dílo začlenit do kontextu a určit míru jeho • originality. K zachycení svých vjemů, pocitů, představ a myšlenek potřebuje mít dobře zvládnuté také jazykové schopnosti, zvláště umění psát nanejvýš přesně a výstižně, ale také obrazně a. nápaditě, aby čtenáře jeho výtvor pokud možno zaujal. Samotné začlenění díla dp širších souvislostí a zachycení jeho uměleckých prostiredků však ještě neznamená, že recenzent pochopil vnitřní, svět uměleckého díla a jeho hodnoty. K tomu je potřeba naplnit několik podniínek> resp. žitých.postojů, které jsou přesně popsány ve . vztahové psychologu, alé také v teorii umělecké kritiky..Pokusím se je stručně nastínit.
Akceptace.
Přijetí uměleckého díla
První a základní podmínkou celé-kritikovy práce je dílo otevřeně přijmout takové, jaké je, tj: nevytvářet si předem nároky a očekávání, jež by dílp mělo splňovat. Bež přijetí totiž není možný hlubší kontakt se světem díla,; protože předem daná očekávání a názory nám v kontaktu s ním de facto, brání ä vytvářejí nepřekonatelný odstup.
Jak píše Václav Černý: „Kritik, který (..^přistupuje kuměleckému dílu s rámečkem předem hotových nároků a názorů o cílech, jež má dílo splňovat^..'), zfalšoval smysl umění a význam kritiky, neboť kritickým, úkolem je v díle objevit myšlenky díla, a rte vněm na každém kroku poznávat myšlenky. vlastní." . Humanističtí psychologové, (např. Carl R. Rogers) proces akceptace popisují dosti podobně - jako přijetí bez kladení podmínek, přičemž akceptovat v tomto smyslu neznamená ani souhlasit, ale ani být apatický. Akceptace tedy nepředstavuje nic jiného než otevřenost a toleranci k jedinečnosti a odlišnosti.
V psychologické praxi se mnohokrát prokázalo, že bez takového přijetí psycholog prostě nemůže klientova pomoci. C. G. Jung o tom píše: „Nemůžeme změnit nic, co nepřijmeme.. Chce-h lékař člověku pomoci, musí ho dokázat přijmout takového, jakým ve skutečnosti je. To všakmůže udělat opravdu jen tehdy, když napřed přijal sám sebe takového, jakým ve skutečnosti je." To mimo jiné znamená, že je podstatné, aby si psycholog hranice vlastní akceptace co nejjasněji uvědomoval a byl schopen upřímně přiznat také to, že s určitým typem klientů či problémů není v současné době schopen pracovat. Analogicky - své hraníce akceptace by měl být ochoten opakovaně obhlížet i kritik. Tato zkušenost by se pro něj mohla stát zásadní výzvou k hlubší reflexi jeho žitého vztahu ke konkrétnímu uměleckému dílu (např. k pozorování, jak a proč se jeho postoj k dílu během psaní recenze mění).
Empatie. Naladění se na svět díla
Další podmínkou je -naladění se a vcítění, tj. empatie, která vlastně představuje ztotožnění se -základy inspirace, z nichž dílo vychází. Empatie těsně souvisí s.otevřeným přijetím, bez něho není prakticky možná. V této fázi procesu se tedy recenzent ladí na svět uměleckého díla, které podle F. X. Saldy uskutečňuje vždy „nový případ života" a které si „samo nese ve své hrudi míry, jimiž chce a musí hýti měřeno". Proto je recenze jevem „aktivní sympatie", jak píše Václav Černý, při níž recenzent „miluje tu část života, kterou si oblíbil umělec" a vciťuje se přímo „do vnitřní logiky-p zákonitostí umělcovy inspirace". A dodává: '„Jestliže se kritik. s inspirací a záměrem umělce sžít nedokáže a nemůže - například pro přílišnou rozdílnost jejich psychicko-mravního typu — je kritika mylná, zbytečná a marná." .
V rámci psychoterapie představuje empaľ tie důležitou korektivní vztahovou zkušenost, při které klient často zažívá pocity pochopení, sdílení a soucitu. A ;podobně jako se psychoterapeut vciťuje,do klientova vnitřního světa a snaží se co nejpřesněji zachytit pociťované významy v rámci klientovy niterné zkušenosti, tak i kritik krouží kolem vnitřních, významů a hodnot světa uměleckého díla a pokouší se o jejich výstižné a srozumitelné vyjádření. Ani j eden z nich by neměl tyto významy překrucovat nebo jimi jinak manipulovat, cqž předpo-. kláda uvědomovat si jejich i nejjemnější odstíny. Tato kritikova schopnost pomáhá dílo přiblížit a.objasnit publiku, a rovněž
; Umělci může přinést důležité vhledy a sou-' vislosti.
Subjektivita hodnocení
Poslední etapou celého procesu je pak samotné hodnocení díla, jež se děje podle Václava Černého na základě předchozího „ztotožnění s tvořivým úmyslem rautóra, při němž recenzent domýšlí, dotváří a doceluje.to, co domyslil a docelil sám autor, a hodnotu díla pak měří a soudí obrazem téhož díla ideálně dovršeného".,. Tento svůj soud by měl kritik vyjádřit s vědomím vlastní subjektivity, což by v jeho textu mělo být také jasně formulováno, f když většina současných publicistů připouští, že jiný nez subjektivní názor mít prostě nemohou, vlivem kulturního prostředí, vněmž převažuje zaměření na objekt a role objektivního odborníka má vysokou prestiž, mívají recenzenti tendenci své soudy,objektivizovat (např. „je to čirá krása", „je to kýč" - namísto, „takto si představuji čirou krásu", „to je pro mě kýč'1). Tato role navíc sehrává komerčně nátlakovou funkci ve spojení s reklamou. ■ Přijetí vlastní subjektivity je naopakzhle-diska psychologie komunikace podstatným
momentem, při němž otevřeně nabízíme sami sebe jako konkrétního člověka s konkrétními pocity a názory. To celkově přispívá k větší realističnosti, zprůhlednění a srozumitelnosti celé komunikace.
Role objektivního odborníka je tedy v tomto kontextu manipulativní a její zaujetí často vychází z nedostatečného vědomí vlastních prožitků či jako kompenzace pocitů nejistoty.
Recenze jako cesta individuace
Z pohledu hlubinné psychologie je tvorba recenze proces, na- němž se podílí celá osobnost - jak její vědomá, tak i nevědomá složka. Začne-li recenzent povahu tohoto procesu systematicky zkoumat, vydává se tím zárov^ŕíľna vnitřní cestu individuace, tj. vědomé existence, která významně proměňuje smysl i průběh celé jeho práce. Nastoupení této cesty má ale ve svém důsledku také významný vliv na způsob hodnocení uměleckého díla a přistup k němu.
Základním východiskem je zkušenost, že jakýkoliv objekt (v tomto_ případě umělecké . dílo) je vždy vnímán a prožíván jedinečným způsobem, který těsně souvisí s osobností, jež se na něj zaměřuje. Vnímání a prožívání artefaktu je přitom spontánně 'modifikováno promítanými subjektivními obsahy, tzv. projekcemi. (Projekce je proces mimo-vblního přenášení subjektivních obsahů na objekt, probíhá tedy nevědomě.) Hlubinná psychologie hovoří o tom, že naše komplexy, tj. minulé zkušenosti zkoncentro-vané kolem určitého významového jádra, ovlivňují nejen vyhodnocování vnímaných obsahů a informací, ale podílejí se už na jejich zachycování, filtrují jejich výběr a způsob vnímání a určují také, jakým způsobem s nimi bude nakládáno. Jinými slovy, každé umělecké dílo vždy v kritikovi vyvolává konkrétní pocity, emoce, myšlenky a fantazie, které souvisejí s jeho osobnostní historií. Cílem hlubinně pojaté kritické praxe je tedy celý proces postupně zvědomit, protože jedině tak je možné přímo zkoumat, jaký vliv má toto subjektivní pozadí na samotný proces vytváření recenze.
Pro hodnocení uměleckého díla je v tomto smyslu podstatné, že je ovlivněno vztahem
recenzentova vědomí k bezděGně^romítaŤ^ ným obsahům.^Napfíkíad má-lĽíosobriost . z nejrůznějších důvodů potíaěené^pocity-: > smutku a melancholie a cblo v nem tyto pocity probudííT5ude se^s^imfe^^^^te^ v rámci jeho hodnocení. Žádná osobnost přitom nezůstává ve vztahu k dílu neutrální. Kritik, který se vydal na cestu individuace, proto detailně zkoumá vlastní spontánní, reakce na umělecké dílo a také svůj vztah k těmto obsahům a tak.se přibližuje jedinečnému pociťovanému významu, který pro něj umělecké dílo má- Dílo tak recenzent může chápat jako symbol, který má osobní i kolektivní rovinu, a na obsah těchto royin sě pak postupně zaměřuje. Klíčovou otázkou tedy je, co dílo čí umělec symbolizuje z recenzentova vnitřního světa a jak vědomě recenzent tuto oblast žije.
Nejvíce ovhvňují hodnocení díla silně nabité komplexy, které se v praxi projevují intenzivními pocity přitažlivosti či odpudivosti, což v sociálních vztazích v podstatě odpovídá stavům zamilovanosti a idolatrie či averze a nepřátelství. Není příliš obtížné 'si představit, jak tyto pocity ovlivní samotnou recenzi. Jak jsme však naznačili, recenzent nemusí své pocity nutně objektivizovat (což je běžnější), ale může je hlouběji zkoumat a postupně porozumět jejich vztahu k vlastní minulosti Či běžné každodenní zkušenosti, Čímž se oslabuje jejich nutka-vost.- Každé umělecké dílo se tak pro něj-může stát dalším krokem směřujícím k větší celistvosti jeho osobnosti a práce s ním je zároveň pozvolnou integrací (pozvolným pro světlo váním slepých .míst kritikovy duše) a sebeproměnou.
Závěr
Pohled humanistické a hlubinné psychologie na proces tvorby recenze osvětluje některé přehlížené aspekty tohoto procesu a zároveň upozorňuje na možnost zkoumání nevědomých kořenů recenzentova estetického cítění a jeho vkusu. Hlavní hodnotou je při něm především rozvoj uvědomění. Tato hodnota, jejíž význam podle mého názoru daleko přesahuje hranice samotného umění, . je také v souladu s celkovým směrem vývoje přírody a člověka.
tvar 07/11/6