■m PROMĚNY
pět tam ostrovů leží, však oči vám vzdálenost klame. Aby ses nedivil Dianě jenom, že urážku mstila, věř, že to JNájady jsou, jež deset kdys zabily býků, všechny venkovské bohy k té oběti pozvaly, jenom na mne však zapomněly a daly se v slavnostní tance. Vzkypěl jsem hned a rozlil se tak, jak nejvíce bývám, hrozně jsem přetékal vztekem i vodou a bouřně jsem
proudil,
od lesů lesy jsem rval a od polí urvával pole, víly, jež teprve teď si vzpomněly na mne, i s krajem do moře odvalím odtud. A mořské vlny i moje celou tu urvanou zem hned roztrhly na tolik částí, kolik tam uprostřed ústí teď vidíš Echínad stati.
jeden však ostrov, jak vidíš sáni dobře, se do dálky
táhne,
ten je mi obzvláště milý a Perimélé má jméno.
Byla to milenka má. já panenství kdysi jí odňal.
Otec však íiippodamás to těžce nesl a svrhl
ze skály do moře dceru — chtěl rozhněván za trest ji zabít.
Já ji však přijal a na vlnách nesl a takto se modlil:
„Vladaři moří a vod, ó Neptune, trojzubcem mocný,
přispěj pomocí dívce, již utopit krutý chce otec,
buď jí poskytni místo, či sama ať místem se stane!4'
Za mé řeči ji pevnina nová v své náručí jala,
ostrov z dívčiny stal se a stojí tam uprostřed vody.
Filémón a Baucis
Slovům Aehclóovým se divili přítomní všichni, jediný Peirithoos, jenž zpupně pohrdal bohy, smál se jim, tomu že věří, a rouhavá pronesl slova: „Smyšlenku vyprávíš nám a bohům moc přílišnou dáváš* tvrdíš-li, že snad berou a nové zas dávají tvary."
KKÍHA OSMÍ 233
TJžasem trnuli všichni a řeč jeho neschvalovali, zejména rozvážný Lelex, muž dospělý duchem i lety, ozval se takto: „Moc bohů je bez konce, měřit se nedá, cokoliv boží je vůlí, to také i skutkem se stane. Abys nepochyboval, hle, na jednom z pahorků fryžských dub a lípu bys našel a kolem nich cihlovou zídku. Sám jsem viděl to místo, když do Frygie mé poslal Piltheus, Pelopův syn, neb té v zemi Pelops kdys vládl, Poblíž těch stromů dnes bažina je, dřív obytná země, nyní tam potápky vodní a lysky bahenní plovou.
Jednou sem Iuppiter přišel a Merkur, syn Main a jeho, oba dva v podobách lidských, i Merkur odložil křídla. Tisíce obešli domů a hledali ke spánku místo, tisíce domů jim uzavřel klíč. Jen jeden je přijal, nízký a malý a rákosovými jen pokrytý došky. Stařena Baucis a Filémón stařec v něm bydlili zbožní, v chatrči oné strávili spolu svá mladistvá léta, zestárli v ní, a chudobu svou si přiznávajíce, s klidnou ji snášeli myslí a bez nářků, bez žalování. Nesejde na tom, zda pány neb sluhy bys v chaloupce
hledal:
v domě jsou jenom dva lidé a oba jsou sluhy i pány.
Když tedy nebešťané sem došli k té nevelké chýši, oba sklonili hlavy a vstoupili nízkými dveřmi. Stařec jim sedadlo podal, kde měli si pohovět údům, na něž ochotná Baucis jim prostřela pokrývku hrubou. Rozhráhne žhavý v ohništi popel a včerejší oheň rozdělá zrniva, jej suchými listy a suchoučkou korou k plápolu živí a fouká do něho stařeckým dechem. Polénka rozštípaná a vyschlé z půdy též roští snese a naláme v kousky a pod kotlík na oheň vloží, zeleninu pak loupá, již v zahradě nasbíral manžel; vidlici dvojhrotou vezme a jí hřbet vepřový sejme,
235
uzením začouzený, jenž na trámu zčernalém visel.
Ze hřbetu schovávaného již dlouho pak uřízne kousek,
uříznutý dá na krb a měkčí ho ve vřelé vodě.
Zatím, aby čas ušel, své hosty hovorem baví, chystají pohovku jim, jež spodek vrbový měla, z trávy rákosové pak polštáře ustelou na ni, ty pak přehozem kryjí, jejž prostírat nebyli zvyklí, leda o svátek jen; však pro svou láci a stáří nebyl nehod en nijak té vrbové pohovky věru. Bohové usednou k stolu, jejž přistaví chvějíc se Baucis. Stůl však viklavý byl a jednu nohu měl kratší; střípkem ji podloží tedy, a stůl když rovně již stanul, hrstí zelené máty pak utřela stolovou desku.
Olivy zelenorudé pak na stůl stařena klade, potom i salát a ředkev, sýr domácí, tvarohu hroudu, podzimní drinky, jež naloženy jsou ve vinném octě, naměkko vejce, jež otáčela jen v popelu vlahém; všecko v hliněných miskách, a z téhož materiálu přistaví nádobu vína a poháry, zrobené z buku, uvnitř v dutině své jež vymazány jsou voskem. Po malé chvíli dodal i krb již pokrmy horké; víno mladého věku se na chvíli odnáší stranou, aby na malém stole zas místo k zákuskům bylo: ořechy, fíky teď přijdou a scvrklé slaďounké datle, švestky a jablka vonná se v širokých ošatkách skvějí, z révoví nachového tam sebrané hrozny se rděly, uprostřed žloutl se med a nade vším pokojně září dobré a laskavé tváře a ochota čilá a štědrá.
Při jídle staříci oba se s údivem dívají na to, jak se prázdný džbán sám od sebe vínem zas plní. Ustrnou nad zázrakem a dlaně k nebesům vzepnou, Baucis a Filémón plachý se obrátí s prosbami k bohům, aby jim prominuli, že hostina byla tak chudá.
Měli tam jedinou husu, jež strážkyní chatrče byla, tu hned nebeským hostům se chystali podali v oběť. Husa však pomalost jejich svým rychlým znavuje letem, dlouho uniká starcům, až konečně u samých bohů hledala spásu. A bozi ji kázali naživu nechat pravíce: ,Bohové jsme a hříšné sousedy vaše ztrestáme po zásluze, vás dva však vyjmeme z trestu, vám se nestane nic, jen domek svůj opusťte rychle, držte se našich kroků a s námi na kopec pojďte!' Staříci poslechnou oba, a berlou se podpírajíce po dlouhém úbočí kopce se těžce belhají vzhůru.
Vrchol když před sebou měli, co šípem bys dostřelit
mohl,
zvědavě obrátí oči a vidí, že okolí celé bažina zaplavila a jejich jen chatrč tam stojí. Zatímco diví se tomu a sousedy oplakávají, ona chaloupka stará, tak malá i pro dva jen pány, mění se v nádherný chrám: hle, z podpěr se stávají sloupy, došky se žlutají zlatem, je vidět i zlacenou střechu, veřeje zdobené zlatem a podlahu mramorem krytou. Iuppiter, Saturnův syn, k nim promluvil s laskavou tváří: ,Starče tak spravedlivý a stařeno, která jsi hodna manžela spravedlivého, co žádáte?' Filémón stručně s Baucidou mluvil, pak projevil bohům svou společnou
žádost:
,Tady kněžími být a hlídači svatyně vaší přejem si oba. A jako jsme pospolu svorně zde žili, chceme zde v hodinu stejnou i zemřít, ať nespatřím nikdy ženy své hrob, a mne ať nemusí pohřbívat ona!'
Přání se splnilo jim: stráž společnou nad chrámem měli, dokavad naživu byli. Když sešli pak stářím a léty, před stupni chrámu když stáli a na osud onoho místa náhodou vzpomínali si, vtom Filémona zří Baucis,
236
KNIHA OSMÁ
237
Baucidu Filéinón zase, jak Iialí ji zelené listí. A když nad dvojí tváří již vzrůstala koruna stromu, dokud bylo to možné, tu hovoří spolu. ,J3uď sbohem, choti,' pak současné řekli, a současně oběma větve zakryly ústa. A dodnes ti ukáže bíthýnský rolník dvojici sousedních kmenů, jež vyrostly z těla jich obou.
Starcové věrohodní mně tohleto vypravovali; věřím, že mluvili pravdu. Já sám jsem na větvích stromů uviděl věnečky viset; a řekl jsem, dávaje čerstvé: jMiláček bohů buď bohem, kdo uctíval bohy, buď sám
ctěn!"
Próteus
Vyprávěč touto bájí tam všechny přítomné dojal. Thésea nejvíce ze všech. Ten slyšet chtěl o božích skutcích zázračných. Proto bůh řeky mu odvětil, o levý loket podepřen: „Proslulý reku, jsou bytosti, u nichž jen jednou změnili tvářnost a nová podoba zůstala navždy. Jiným však do různých tvarů lze přecházet, tak jako tobě, Prótee, bydlící v moři, jež objímá pevninu vodstvem. Dnes tě jak mladíka vidí a zítra lva uvidí v tobě, dnes jsi divokým kancem, ač hrozivým hadem byls včera, brzy ti narostou rohy a v býka se najednou změníš, často kamenem byls a jindy měls podobu stromu, leckdy bývals i řekou, vln plynoucích na sebe brávals tvářnost, a jindy zas v oheň ses proměnil, opak to vody.
Erysichthón
Stejné nabyla moci též Mnéstra, choť Autolykova. Jejím otcem byl Erysichthón, jenž pohrdal bohy, nectil je na oltářích ni žertvou ni kadidlem vonným.
Jednou Cereřin háj prý sekerou zhanobil drze, prastaré stromy a keře tam znesvětil ocelí ostrou.
V háji stál ohromný dub a letitý, sám se zdál lesem. Pamětní tabulky, věnce a stužky jej obepínaly uprostřed kmene a za přání splněná hlásaly díky. Často Dryady pod ním své slavnostní tančily reje, často si okolo stouply, a když se za ruce vzaly, měřily objem stromu. I zabíral velikán velký celkově patnáct sáhů. A ostatní stromoví bylo o tolik nižší než on, oč nižší je tráva než stromy.
Přece však Erysichthón ho ostří své sekery nechtěl ušetřit: čeledi své strom posvátný přikázal podtít, a když se zdráhali splnit ten rozkaz, tu bezbožník onen vytrhl sekeru jednomu z nich a promluvil takto: ,Ať je i bohyni milý, ba ať je to bohyně sama, přece se musí dotknout svým listnatým vrcholem země!4
Zatímco sekeru zdvihl a rozpřáh' se k úderu z boku, Cereřin posvátný dub se zachvěl a zasténal náhle, listí mu začalo sinat a zároveň začaly sinat žaludy na něm a sinalost pokryla předlouhé větve, jakmile bezbožná ruka v peň mohutný sekeru vťala, z rozseklo kůry se runda krev a potokem tekla, jakým se valívá asi, když sklesne blíž oltáře žertva, mohutný býk když krvácí z hlubin své proťaté šíje.
Užasli všichni a toliko jeden se odvážil ze všech odvrátit bezbožný čin a zadržet sekeru v ráně. Vladař pohlédl naň a pravil: ,Zde odměnu vezmi za hloupou zbožnost!' a od stromu obrátiv sekeru na něj, hlavu mu s ramenou sťal a znovu zas do dubu sekal. Vtom se ze vnitřku stromu hlas ozval a slyšeti bylo: ,V tomto stromě se skrývám já, Cereře nejdražší víla; umírám teď, však slyš mé proroctví: potrestán budeš za svůj ukrutný čin, což pro mne je útěchou v smrti.'