ANNA KOMN Paměti byzantské prii
Z řečtiny přeložila Ri
Anna Komnena (101 byzantského císaře A dějin vstoupila nej< i a účastí \ politice, /i po smrti svého otce; především svou lite teře,      strávila dr se po smrti svého ír nia (1062-1137), v< lostí a dějů v obdo 1069-1118. Anna pojala svou zvanou Alexiada, ja s jasnou reminiscei Ke zdolání /volení předpoklady: důkl; přístup ke státním takty s mocenským mi a v neposlední žela, který sám 1 Anny Komneny p oborů: rétoriku, logii,   právo, lé matematiku i zem Ve svém díle p<>< historických událi vilizace na přeloi tože si za svůj vz kého předchůdc stol. př. n. 1. a z važovaný za při r žánr, nedokáza přirozenost, jen hokresbu, zálibi života na konst detailů z jeho iri Paměti byzants) z nejvýznamnějs
komiu.....vské i
předělu 11. a 12
Paměti byzantské princezny
ODEON
III ■
476
K O M N E N A
E
im
■
9 Tyto chrámy a svaté kláštery měl příchozí po levé strar ně. Vpravo od Velkého chrámu byla gramatická škola pro sirotky všech národností. Těm předsedá učitel, kolem něho stojí chlapci, jedni se horlivě zabývají otázkami gramatiky, druzí píší takzvané schedy. Tam můžeme vidět, jak se vzder lává Latin, spatřit Skytá, jak se učí řecky, Římana, jak pracuje s literárními díly Helénů; a nevzdělaného Řeka, jak mluví správnou řečtinou.Tak pečoval Alexios o humanitní vzdělání,
Schedograřie je mladší vynález, který vznikl až za naší ger nerace. Nemluvím o nějakých Stylianech a Longibardech; ani o těch, kteří vypracovali různé slovníky, nebo o At licích a o knězích našeho Velkého chrámu, jejich jména opomí-í jím. Nyní se lidé ani na druhém místě nevěnují studiu vynikajících děl básníků a historiků a nečerpají z jejich zkušeností. Teď se lidé zajímají o šachy a jiné nepřípustné hry'; Píši to, protože mne trápí úplná zanedbanost všeobecného vzdělání. Hněvá mne to, protože sama jsem mu věnovala mnoho času. Po ukončení základního vzdělání jsem přešla k rétorice, pak jsem se zabývala filozofií, a zároveň se studí-; em těchto věd jsem se věnovala četbě básníků i historiků. Tato četba přispěla k uhlazení mého stylu. A protože jsem znala rétoriku, mohla jsem odsoudit spletitou složitost schedografie. Připojuji tuto úvahu k svému historickému áí-lu nejako nějakou odbočku, ale jako náležitou součást námětu.
j VIII Později, za ... /mezera v textu/ roku Alexiovy 'vlády se objevil velký mrak heretiků. Byl to nový druh hereze, jaký církev dosud nepoznala. Spojila se v ní dvě velmi špatná a ničemná učení známá už z dávných dob. Mohli bychom říci, že to byla manichejská bezbožnost, kterou na^: zýváme také paulikiánskou herezí, a nestoudnost messalia-nů. Jde o učení bogomilů, které vzniklo z messaliánské
13
KNIHA PATNÁCTÁ
477
a manichejské hereze. Zdá se, že tajně existovalo už před I dobou mého otce. Bogomilové se totiž dovedou tvářit velmi ctnostně. Nespatříš nikdy bogomila se světským účesem, svou špatnost skrývají pod pláštěm a pod kapuci. Bogomil se tváří zamračeně, je zahalen až po nos, chodí shrbeně a stále si něco mumlá, skrývá se v něm však nezkrotný vlk.
2 Můj otec přivedl tento velmi nebezpečný lid na světlo světa, jako odříkáváním tajných zaklínadel lákáme hady z jejich hnízd. Sotva se zbavil většiny starostí o západní a východní záležitosti, plně se věnoval duchovním záležitostem. Císař vynikal ve všem, ve výuce předčil profesionální učitele a v bitvách a v umění strategie vynikal nad muže, kteří se skvěli vojenským uměním.
3 Pověst o bogomilech se už všude rozšířila. Jakýsi mnich ( Basileios velmi obratně hlásal bogomilskou bezbožnost.;' Měl dvanáct žáků, kterým říkal také apoštolove, provázely: jej i nějaké žákyně, ženy špatných a ničemných mravů, a s nimi yšude šířil svou nákazu. Zlo jako oheň napadlo duše; mnoha lidí. Císařova duše to nemohla snášet, proto pátral po tom, o jaké kacířství jde. Dal přivést některé bogomily do císařského paláce, a všichni udávali jako učitele a hlavu bo-gomilského  kacířství Basileia. Jakéhosi Diblatia dal císař uvrhnout do vezení, protože při výslechu nechtěl učinit žádné přiznání. Teprve na mučení udal už uvedeného Basileia a ty, které si Basileios vybral jako apoštoly. Císař uložil většímu počtu mužů, aby Basileia našli. Konečně Basileia, arcisatrapu Satanova, objevili. Podle šatu vypadal jako mnich, byl to muž přísné tváře, s řídkou bradou a vysoké postavy.
4 Císař, který chtěl svou výmluvností vylákat Basileiovy skryté myšlenky, pozval pod zbožnou záminkou muže k sobě. Vstal mu dokonce vstříc ze svého sedadla, udělal mu vedle sebe místo a podělil se s ním o svou tabuli. Předhodil mu celou udici a na háček připevnil všelijaké lahůdky, aby
478;
K O M N E N A
tg
se na ně žravá obluda chytila. Namíchal tomuto mnichovi, který se vyznačoval kdejakou špatností, svůj šálivý nápoj. Předstíral, že se chce stát jeho žákem, a to prý nejen sám, ale i s bratrem, sebastokratorem Izákem, tvářil se, že vše, co Basileios říká, považuje za hlas boží a že ho ve všem poslechne, zajistí-li ničemný Basileios spásu jeho duše. „Ctihodný otče," řekl císař {který oslazoval okraj „poháru", aby přiměl ďábelského člověka k zvrácení černé žluči), „miluji tč pro tvou ctnost. Prosím tě, pouč mne o naukách, které zavádí tvá Ctihodnost, protože naše učení je už málem docela zkažené a neukazuje cestu k ctností." Basileios se nejdříve upravil. On, ve skutečnosti osel, se těsně zahalil do lví kůže a stavěl se k císařovým slovům odmítavě, ačkoli pukal pýchou nad poctou, kterou mu císař prokazoval, vždyť ho udělal svým spolustolovníkem. Císaři při přípravě této scény všemožně pomáhal jeho vlastní bratr, sebastokrator.
5 Basileios zvrátil dogmata svého kacířství. Jak k tomu došlo? Závěs odděloval ženskou komnatu od místnosti, v níž byl císař a jeho bratr s oním ničemou, který nyní vyvrhl vše. co se skrývalo v jeho duši, a hovořil o tom zcela otevřeně. A za závěsem tajemník zapisoval jeho slova. Ten hlupák si o sobě myslel, že je učitelem, císař předstíral, že je jeho žákem, a tajemník celou lekci zapisoval. Ten blázen pletl dohromady všechno dovolené i nedovolené, nezamlčel nic ze svého špatného učení, s opovržením se vyjadřoval o naší teologii, pomlouval veškerou církevní administrativu a naše chrámy, ach, běda, naše posvátné chrámy nazval svatyněmi
\ démonů! Malý význam přikládal obětování Těla a Krve J našeho prvního Velekněze a naší první oběti.
6 Co se stalo potom? Císař odhodil masku a strhl oponu. Pak se shromáždil senát, vyšší důstojníci a církevní synod. Biskupský stolec císařského města tehdy zaujímal pan Ni-kolaos Grammatikos, blažený mezi patriarchy. Císař dal přečíst bezbožná dogmata, která Basileia nezvratným způ-
19
KNIHA PATNÁCTÁ
479
sobem usvědčovala. On také nic nepopíral, naopak přešel k otevřenému útoku a prohlašoval, že je ochoten podrobit se ohni, bičování i tisícerému způsobu smrti. Tito poblouznění bogomilové jsou totiž přesvědčeni, že vydrží bez bolestí jakýkoli trest, protože andělé je prý zachrání přímo z hranice. Všichni shromáždění mu vytýkali jeho bezbožnost, a byli mezi nimi i jeho bývalí druzi, ale Basileios se nezměnil, jako pravý bogomil pevně trval na svém. Ačkoli mu hrozila hranice a jiná muka, pevně se držel démona a přitiskl se v objetí k svému Satanovi. Císařjej dal uvrhnout do vězení, ale často jej predvolával a žádal jej, aby se zřekl své bezbožné nauky. Basileios však císařovým žádostem nevyhověl.
7 Nemohu přejít mlčením div spojený s tímto člověkem. Když se Basileios přiznal k své bezbožnosti, císař s ním ne-naložil hned s krajní přísností, ale dal jej odvést do domku blízko císařského paláce, který pro něho dal postavit. By] večer, na jasném nebi svítily hvězdy a měsíc naplňoval svitem večerní šero po onom shromáždění v paláci. Když mnich vstoupil do své cely, náhle o půlnoci začaly samy od sebe na celu padat kameny jako krupobití. Tyto kameny nevrhala žádná ruka, žádný člověk nekamenoval tohoto ďábelského opata. Myslím, že to byla pomsta rozhněvaných démonů Satanovy družiny, kteří měli Basileiovi za zlé, že prozradil jejich tajemství a vyvolal tak otevřené pronásledování jejich bludného učení. Nějaký muž jménem Paraskeuiotes, jehož úkolem bylo střežit onoho ďábelského starce, aby nemohl s nikým mluvit a šířit své zhoubné učení, se hroznými kletbami zapřísáhl, že slyšel dunění kamení padajícího na zem a na střešní tašky a že viděl, jak létá jeden kámen za druhým, ale neviděl nikoho, kdo by je házel. Po dešti kamení nastalo prudké zemětřesení, půda se pohnula a střecha domu skřípala. Paraskeuiotes zůstal klidný, dokud ho nenapadlo, že jde o dílo démonů, jak sám říkal. Ale když si
480
K O M N E N A
KNIHA PATNÁCTÁ
481
všiml, že kameny prší tak říkajíc z nebe a že ten kacířský dědek je schován a zavřen v domě, spojil dílo s démony a nevedel už dál, co se děje.
IX Tolik jsem chtěla říci o onom divu. Byla bych ráda rozebrala celé bogomilské kacířství, brání mi v tom však stud, jak kdesi říká krásná Sapfó. Ačkoli jsem historik, jsem také žena, nejváženější a prvorozený Alexiův potomek narozený v purpurovém sále, a konečně se také sluší pomlčet o věcech, o kterých už slyšelo příliš mnoho lidí. Chtěla bych podat úplný obraz bogomilské hereze, ale upouštím od toho, abych nepošpinila svůj jazyk. Ty, kdo by se chtěli s kacířským učením bogomilů podrobně seznámit, odkazuji na knihu, jejíž titul je Dogmatická výzbroj a která byla napsána z příkazu mého otce. Tehdy působil jakýsi mnich jménem Zigabenos, kterého dobře znala moje babička z matčiny strany a všichni příslušníci duchovenstva. Byl výborným znalcem gramatiky, věnoval se i studiu rétoriky, a dogmatiku znal lépe než kdokoli jiný. Císař jej pozval k sobě a pověřil ho sestavením výkladu o všech herezích, a to o laždé zvlášť, a vyzval ho, aby ke každé kapitole připojil argumenty církevních otců, jimiž to či ono kacířství vyvrátili. Mezi hereze zahrnul i kacířství bogomilů, jak je učil onen bezbožný Basileios. Název Dogmatická výzbroj dal knize sám císař a práce j e dosud známa pod tímto jménem. 2 Ale vraťme se k Basileiovu pádu. Císař dal zavolat Basileiovy žáky a souvěrce ze všech koutů země, zvláště takzvaných „dvanáct žáků", a zkoumal jejich smýšlení. Byli to skutečně praví Basileiovi učedníci. Zlo proniklo velmi hluboko, dostalo se do významných rodin a zachvátilo i široké vrstvy. Proto císař najednou rozhodl, aby jinověrci, jejich hlava i jeho učedníci, byli upáleni. Dal shromáždit prozrazené bogomily; někteří z nich setrvávali ve svém kacířství, druzí se ho zcela zříkali, rozhodně odmítali obvinění udava-
čů a dávali najevo svůj odpor k bogomilské herezi. Císař nebyl ochoten jim hned uvěřit, ale našel nový způsob, jak poznat pravé křesťany, aby náhodou nebyl nějaký křesťan považován za bogomila nebo nějaký bogomil neunikl stíhání jako křesťan.
3 Druhého dne Alexios usedl na císařský stolec. Bylo přítomno mnoho členů senátu, příslušníků svatého synodu a vybraných vzdělaných mnichů. Před ně předvedli všechny vyznavače bogomilské hereze a císař přikázal vyšetřovat ještě jednou každého z nich. Jedni z nich přiznali, že jsou bo-gomilové, a pevně trvali na své herezi, druzí to popírali, říkali, že jsou křesťané, a odmítali obvinění. Císař se na ně přísně podíval a řekl: „Dnes musíme zapálit dvě hranice. U jedné vetkneme do země kříž a nabídneme všem výběr: kdo bude chtít dnes zemřít za křesťanskou víru, ať vystoupí a přejde k hranici s křížem. Ti, kteří setrvají v bogomilské herezi, budou uvrženi na druhou hranici. Jsou-li ti první skutečnými křesťany, je pro ně lepší zemřít, než aby se dali pronásledovat jako bogomilové a zatížili svědomí mnoha lidí. Jděte teď, nechť každý jde na stranu, kterou si zvolí."
4 Císař se tvářil, že tímto výrokem záležitost s bogomily ukončil. Nato byli bogomilové ihned odvedeni a nastal veliký sběh lidí. V Tzykanisteriu byly zapáleny hranice sedmkrát větší než obvykle, jak říká autor hymnů. Oheň se zvedal až k nebi a nad jednou z obou hranic se tyčil kříž. Obvinění si mohli vybrat, na kterou hranici chtějí vystoupit, jako by všichni měli být upáleni. Tu muži pravé víry, vidouce nevyhnutelnost svého osudu, šli k hranici s křížem, hotovi podstoupit mučednickou smrt. Bezbožníci, kteří setrvávali ve svém bídném kacířství, zamířili k druhé hranici.
5 Nastal okamžik, kdy už měli být odsouzenci uvrženi na hranici. Všichni přítomní vypukli v nářek nad křesťany, kteří měli být upáleni, a vyčítali to císaři, protože neznali jeho plán. Ale už tu byl císařský edikt, který zabránil katům, aby
482
K O M N E N A
m-
konali svou práci. Císař si totiž udělal jasnou představu o tom, kdo je skutečně bogomil, a propustil s velkou po-: chválou křesťany, kteří byli osočeni z kacířství. Ostatní po-, sial do vězení, ale oddělil od nich apoštoly bezbožného Basi-v leia. Některé bogomily si dával předvádět každý den a sám;; je učil a vyzýval, aby se vzdali svého ničemného kacířství. K jiným denně posílal vybrané církevní hodnostáře s příkazem, aby je učili pravé víře a podněcovali je k opuštění bo-gomilské hereze. Někteří z nich se polepšili a byli z vězení-, propuštěni, jiní zemřeli ve vězení ve svém bludu, po celou dobu však se jim dostávalo dost jídla i oblečení.
X Zatvrzelého heresiarchu Basileia odsoudili všichni členové svatého synodu, přední mniši i sám tehdejší patriarcha Nikolaos k smrti ohněm. Stejného názoru byl i císař; ■ který měl s Basileiem mnoho rozhovorů a přesvědčil se. zeje to nebezpečný člověk, který se tvrdošijne drží svého kacířství. Proto dal v hipodromu postavit vysokou hranici. Vykopali hlubokou jámu a hromada dřeva, na níž složili vysoké stromy, vypadala jako hora. Jakmile byla hranice zapálena, začal se dav pomalu shromažďovat v aréně hipodromu i na jeho stupních a čekal, co se bude dít. Proti hranici byl vztyčen kříž a bezbožníkovi byla ještě dána možnost výběru. Za-lekne-li se ohně, změní-li své smýšlení a přistoupí-li ke kříži, bude od smrtí na hranici osvobozen. 2 Byla tam i skupina heretiků, aby viděli svého předáka Basileia. Ten dával najevo lhostejnost k trestu i hrozbám, a když byl ještě vzdálen od hranice, tropil si z ní posměch a vymýšlel si různé divy. Tvrdil, že nějací andělé ho vyrvou ze středu ohně, a tiše si zpíval onen Davidův verš: „Tebe nestihne nic takového, na vlastní oči to spatříš." Když se pak zástup rozestoupil a otevřel mu nezakrytý pohled na hroznou podívanou, kterou skýtala hranice, zdálo se, že hrdina ztrácí před ohněm odvahu a klid. Už z dálky cítil žár ohně a viděl zdvíhající se a praskající plamen, z něhož.
KNIHA PATNÁCTÁ
483
vystřelovaly jiskry do výše kamenného obelisku, stojícího uprostřed hipodromu. Tu Basileios neustále odvracel zrak, tloukl rukama a plácal se do stehen jako smyslů zbavený.
3 Ale i v tomto stavu, který v něm vyvolal pouhý pohled na oheň, zůstal zatvrzelý. Oheň neobměkčil jeho železnou duši, a ani vzkazy, které mu posílal císař, jej nepřiměly k odvolání. Snad ho zachvátilo úplné šílenství před zkázou, jež mu hrozila, a on už docela ztratil hlavu a nedovedl rozeznat, kde je jeho prospěch. Možná také, a to se zdá být pravděpodobnější, jej do úplné tmy ponořil ďábel, který se zmocnil jeho duše. A tak tu prokletý Basileios stál, nepohnuly jím ani hrozby, ani strach, a zíral chvíli na hranici, chvíli na ko-lemstqjící. Všichni si mysleli, že zešílel, ani nešel k hranici, ani před ní neustupoval, ale stál tu bez hnutí jako sloup stále na stejném místě. Protože se o Basileiovi šířily všelijaké řeči a každý znal nějaký podivuhodný příběh, který se ho týkal, dostali kati strach, aby démoni chránící Basileia neprovedli s božím souhlasem nějaký neobvyklý zázrak a aby se ten ničema najednou neobjevil živ a zdráv na nějakém místě plném lidí a nezavdal tak příčinu k vzniku nového, ještě horšího bludu. Rozhodli se provést pokus.
4 Zatímco Basileios mluvil o všelijakých zázracích a chlubil se, že jej uvidí živého a zdravého uprostřed ohně, vzali mu plášť a řekli: „Podíváme se, jestli se oheň nedotkne tvého šatu," a hned hodili plášť do ohně. Basileios byl natolik v zajetí šálivého démona, že vykřikl: „Vidíte, jak se můj plášť vznáší ve vzduchu?" Ale kati se už přesvědčili, „sáhli si na okraj a poznali látku", jak se říká, Basileia popadli a s šatem i botami ho hodili do ohně. Zuřivý plamen pohltil bezbožníka tak, že se nešířil ani pach škvířícího se těla, ani kouř nevytvořil nový obrazec, jen uprostřed plamene se objevila tenounká čára kouře. I živly se staví proti bezbožníkům a šetří po pravdě řečeno jen lidi bohabojné. Tak kdysi
484
K O M N E N A
13
oheň poslušně ustoupil před bohabojnými mládenci v Babylonu a obklopil je jako jakási zlatá síň. Nyní však plamen spěchal, aby se bezbožníka zmocnil ještě dříve, než kati stačili vychloubačného Basileia hodit na hranici. Přítomný dav si přál a naléhal, aby do ohně byli uvrženi i ostatní přívrženci Basileiova zhoubného učení. Císař to však nedovolil a nařídil, aby je zavřeli v ochozech a chodbách velkého paláce. Poté se diváci rozešli. Později byli bezbožníci uvrženi do pevnějšího vězení, v němž po dlouholetém živoření ve svém: kacířství zemřeli.
5 To byl poslední čin, který korunoval řetěz císařových prací a úspěchů. Byl to čin nevídaný, k němuž bylo třeba velké odvahy. Myslím, že jeho současníci a ti, kteří mu byli tehdy nablízku, jsou ještě dnes plni obdivu a jsou přesvědčeni, že to, co tehdy viděli, nebyla skutečnost, ale jakýsi fantastický sen. Od okamžiku, kdy barbaři po nástupu Romana Diogena prolomili hranice římské říše a císař v tažení: proti nim neměl štěstí hned „od prvního zvonění", jak se říká, až do vlády mého otce nesložili barbaři ruce v klín. Nepřestávali ostřit meče a kopí proti křesťanům, neustávaly boje, války a zabíjení. Zanikala města, země byla pustošena a římskou zemi poskvrňovala křesťanská krev. Jedni padli žalostně za oběť šípům a kopím, jíní byli jako zajatci vyrváni ze svých domovů a odvedeni do perských měst. Všude 71 vládl strach a lidé se před hrozícím nebezpečím skrývali v jeskyních, v lesích, na horách i v kopcích. Jedni naříkali nad utrpením zajatců v Persii, druzí, pokud vůbec někdo zůstal naživu uvnitř hranic římské říše, s hlubokými povzdechy naříkali nad předčasně zemřelým synem či dcerou, bratrem nebo synovcem, a jako ženy ronili horké slzy. Nikde nebylo místečko bez slz a nářků. Žádný císař se od té doby až do vlády mého otce, až na několik málo výjimek, jako by li Tzimiskes a císař Basileios, neodvážil dotknout asijské půdy ani špičkami nohou.
13
KNIHA PATNÁCTÁ
485
XI Proč o tom mluvím? Cítím, že opouštím vytčenou cestu, protože můj námět mi ukládá dva úkoly : popsat vše a zároveň plakat nad vším, co potkalo císaře, vylíčit jeho činy a složit žalozpěv nad tím, co sužovalo mé srdce. Nakonec chci promluvit i o císařově smrti a o konci všeho pozemského štěstí. Vzpomínám si i na některá otcova slova, která mne odrazují od psaní historie a podněcují spíše k žalozpěvům a nářkům. A často jsem také slyšela, jak odrazoval císařovnu, mou matku, která vybízela moudré muže, aby historickými díly zachovali potomkům jeho činy, boje a zápasy. „Nechť raději skládají žalozpěvy," řekl císař a „oplakávají neštěstí, jež mne potkala."
2 Od císařova návratu z tažení neuplynulo ještě ani jeden ■ a půl roku, když jej přepadla zlá nemoc a uchystala mu: smrtelnou léčku, či spíše úplný konec. Už od kolébky jsem otce i matku velmi milovala, proto poruším zákony historiografie a popíši císařovu smrt, i když to dělám velmi nerada. Vyžaduje si to však i velkolepost mého námětu. Bylo to v době, kdy se konaly koňské dostihy v cirku. Vál prudký vítr a císařovy tělesné šťávy se z končetin zdvihly do jednoho ramene. Většina lékařů nepochopila, jaké nebezpečí odtud hrozí. Jen Nikolaos Kallikles, tak se jmenoval, nám předpověděl hrozné zlo. Prohlásil, že se obává, aby šťávy, které ustoupily z končetin, si nenašly jinou cestu a nevyvolaly u pacienta nemoc, proti níž není léku. Nemohli jsme tomu uvěřit, protože jsme tehdy ještě uvěřit nechtěli.
3 Žádný z lékařů kromě Kalliklea neuvažoval o použití purgativ. Císařovo tělo si nezvyklo přijímat očistné léky, vždyť císař se nikdy nenaučil užívat léky. Proto většina lékařů, mezi nimi zvláště Michal Pantechnes, léčbu pomocí těchto léků zakázal. Kallikles tušil, jak se nemoc bude vyvíjet, a důrazně jim připomenul : „Nyní škodlivá látka přešla z končetin do ramene a šíje. Nevyženeme-li ji však pomocí
: očistných léků, postihne nějaký životně důležitý orgán,