Cesta komunistických stran k moci... 209 Cesta komunistických stran k moci j ve střední Evropě j Srovnávací pohled Jerzy Tomaszewski j Pohled na střední Evropu ukazuje, že státy ležící v této oblasti se již několik staletí i vyznačovaly určitými společnými rysy. Utvářely se stejně v oblasti ekonomických vztahů, | vpolitickém životě i ve společenských, profesních a etnických strukturách, a do jisté míry i v tradicích. Přitom se jako střední Evropa nejednou označují země ležící „mezi Německem a Ruskem". Umístění je vhodné rozumět především v politickém smyslu, nikoli doslovně geograficky: jde o země, pro které Německo a Rusko měly - a mají - zvláštní význam v mezinárodní politice, neboť je ovlivňují v různých oblastech hospodářského i politického života. V nepříliš dávné minulosti měla expanze obou velmocí pro střední Evropu podstatné důsledky. V dřívější historii se tato oblast musela vypořádat také i s expanzí Turecka, jejíž důsledky lze dodnes pozorovat na jih od Dunaje.1 j Takové vymezení střední Evropy je pochopitelně jen přibližné. Kromě toho měl každý j ze států, které zde leží, četné specifické znaky a problémy. Dokonce i základní prvek j definice, vztah k Německu a k Rusku, míval různý význam. Některé státy (například Polsko) se nacházejí doslova mezi uvedenými velmocemi, jejichž politika měla v 19. a 20. století rozhodující vliv na osudy celé oblasti. Pro jiné naopak základní význam j měly - a mají-vztahy s jedním z nich (v takové situaci je například Rakousko ve vztahu í k Německu či Estonsko ve vztahu k Rusku). Ještě o jiných zemích (například o Řecku) by se dalo říci, že leží na periferii oblasti, která nás zajímá, ačkoli se i ony za různých j okolností ocitly pod vlivem Německa a Ruska. } 1 Srv. HAVRÁNKOVÁ, Růžena - SLÁDEK, Zdeněk - VALENTA, Jaroslav: O možnosti integračního pojetí studia dějin „východní Evropy" ve 20. století. In: Slovanské historické studie, 7 (1968); LANDASJ, Zbigniew - TOMASZEWSKI, Jerzy: Spoleczno-ekonomiczne problémy paňsrw Európy árodkowej i poludniowo-wschodniej w latách mi^dzywojennych. In: Cslowiek i Šwiatopaglqd, i. 8 (1973); TOMASZEWSKI, Jerzy: Europa Srodkowa i pohidniowo-wschodma: Cechy charakterystyczne i granice regionu. In: Ekonómia, č. 36 (1976). Po druhé světové válce se v letech 1944-1948 většina států střední Evropy dostala pod dominanci SSSR (některé byly do této mocnosti začleněny), s komunistickými stranami (někdy pod názvem dělnické strany) jako řídicí a vládnoucí silou. Je zajímavé, že tento proces probíhal relativně stejně. Tato skutečnost, jakož i historická podobnost států střední Evropy, nutí pozastavit se nad analogiemi a specifickými rysy, které provázely vytváření systémů ovládaných komunistickými a dělnickými stranami. Střední Evropa z pohledu velmocí Začněme od mezinárodních podmínek, za nichž se sovětská nadvláda vytvářela. Dost často se, zvláště v publicistice posledních let, setkáváme s názory, podle nichž mohly systémy vytvořené podle vzoru SSSR vzniknout pouze tak, že jim tento stát vnutil svou kontrolu navzdory postoji podmaněných států, politiků, kteří je představovali, i navzdory tomu, že v opačném smyslu působily západní velmoci, vnímané jako ztělesnění demokracie. Někteří publicisté, ba i historici si všímají nanejvýš zrady (demokratických ideálů, eventuálně malých spojenců), jíž se západní velmocí dopustily v Jaltě, případně za jiných okolností. Problém však byl daleko složitější a nemyslím, že by bylo namístě svádět změny ve střední Evropě na vnucení cizího modelu nebo používat slova „zrada", neboť to má nesmírně daleko ke skutečným historickým procesům.2 Politická geografie střední Evropy, jak ji známe z meziválečných let, se vytvářela v důsledku revoluce (tento pojem neomezuji na události v Rusku v roce 1917 ani na převrat společensko-ekonomického charakteru), jejíž zdroje spočívaly v místních poměrech. Naopak, vítězné velmoci neměly příliš velkou chuť uznat nároky středoevropských národů včetně polského, českého a slovenského. Rusko bylo příliš cenným spojencem proti Němcům a prvkem středoevropské rovnováhy, než aby je bylo možné odepsat na konto ztrát, zatímco existence habsburské říše příznivě působila na stabilitu v srdci kontinentu. Až ruská revoluce, a zejména bolševický převrat vytvořily úplně novou situaci a neúspěch jednám o separátní mír s Vídní rozhodl o podpoře separatistických hnutí v monarchii. Ke vzniku nezávislých států, nepříliš správně nazývaných národními, došlo v důsledku působení vnitřních společenských sil střední Evropy; strany Dohody pouze uznaly to, co se už stalo, a následně se snažily - bez podstatnějšího úspěchu - novou strukturu vztahů uspořádat a stabilizovat. Nebyl to lehký úkol, vezmeme-li v úvahu protildadné územní nároky, jež v minulosti vznikly z konfliktů, a vzájemné nevstřícné a občas přímo nepřátelské stereotypy, jež rozdělovaly národy, státy i politiky. Pohled na události meziválečných let vede k závěru, že od skončení první světové války přijímaly navzájem si konkurující velmoci v klíčových záležitostech kontinentu rozhodnutí, při nichž ne vždy braly v potaz názory nebo zájmy menších a slabších partnerů. Je třeba přiznat, že takový postup býval nejednou nevyhnutelný, protože bylo potřeba vyřešit konflikty, které hrozily válečným požárem, jako například spor o slezské Těšínsko. Vznik malých a středně velkých států stavěl na pořad dne otázku, jak zajistit stabilitu této oblasti a vyhnout se lokálním konfliktům, které mohly snadno přerůst v evropskou válku; zkušenost ze Sarajeva v roce 1914 byla nadmíru poučná. Každé vyřešení sporné záleži- 2 Srv. Týž: Kilka slów o zdradzie i niektorých innych sprawach. In: Krytyka, í. 44-4S (1994). ! 210 Soudobě dějiny V7 2-3 Cesta komunistických síran k moci. 211 tosti, zvlášť když se nepodařilo dosáhnout skutečného kompromisu, narušovalo zájmy nebo kolidovalo s úsilím jedné ze stran, někdy dokonce neuspokojovalo žádnou. Bylo by naivní soudit, že velmoci byly povinny nezávisle na vlastních zájmech podporovat protikladné a nejednou nadsazené požadavky každého z malých států střední Evropy nebo se starat o udržení jejich jednoty navzdory případným věcným argumentům. Naopak - v zájmu velmocí a také dalších států byla spolupráce za účelem stabilizace politických a hospodářských vztahů, tak aby bylo možné se vyhnout ozbrojenému konfliktu. Smlouvy z Locarna byly pro státy ležící východně a jižně od Německa vážným varováním, že západní velmoci počítají především s vlastními okamžitými zájmy a nehodlají se ve středoevropských problémech angažovat. Je pravda, že ministři zahraničních věcí Československa a Polska tehdy vyjádřili důvěru v účinnost spojenectví s Francií v případě potřeby; měli však nějaké jiné východisko? Publicisté mohli právem poukazovat na záporné stránky dohod a zdůrazňovat možná ohrožení, ale odpovědným činitelům nezbývalo nic jiného než ujišťování, že jejich státy přece jen dodržely bezpečnostní záruky. Koncepce čtyřstranného paktu (Británie, Francie, Německo, Itálie) obsahovala bezprostřední ohrožení, proto také vedla k pokusům - bohužel nekoordinovaným - Československa a Polska něco proti ní dělat.3 I když k uzavření paktu formálně vzato nedošlo, jeho myšlenka se přece jen odrážela v diplomatické praxi. Na podzim 1937 navrhoval lord Halifax v rozhovoru s Adolfem Hitlerem možnost uznání teritoriálních snů třetí říše pod podmínkou, že budou realizovány v dohodě s Velkou Británií a mírovou cestou. O rok později na direktoriát „velké čtyřky" došlo na mnichovské konferenci. Ve skutečností se střední Evropa nacházela na okraji zájmů Velké Británie, a tím spíš Spojených států, i když postoj Francie se zdál jiný. Všimněme si však, že i pro ni hodnota svazků se střední Evropou spočívala v tom, že nahrazovaly spolupráci s Ruskem pro případ ohrožení ze strany Německa, ale samostatný význam neměly. Ze zorného úhlu vlád v Londýně, v Paříži a ještě víc ve Washingtonu bylo lhostejné, komu patří Vilnius, Brno nebo Gdaňsk, Kišiněv, Balčik anebo Skopje, i když už ne Soluň. Diplomaté, kteří v těch třech hlavních metropolích rozhodovali o zahraniční politice, mohli přijmout takřka jakékoli řešení - pod podmínkou, že nenaruší rozložení sil v jejich neprospěch a nebude hrozit válkou. Druhá světová válka nepropukla na podzim 1938, protože si politikové v Londýně a Paříži namlouvali, že dokáží na úkor ořezání Československa zajistit mír a stabilitu v Evropě a zbrzdit německou expanzi. O rok později se Velká Británie a Francie nechopily zbraní proto, aby se postavily na obranu Polska (jakkoli to byl důvod opodstatněný věcně, právně i morálně), nýbrž proto, že rychle rostoucí mohutnost třetí říše bezprostředně ohrožovala jejich zájmy. Kritický badatel samozřejmě postřehne, že Francie v září 1938 porušila vlastní závazky. Ještě významnější však byla skutečnost, že tehdejší přijetí požadavků třetí říše hrozbu války nesnížilo, nýbrž zvýšilo. Na tomto místě by tedy bylo vhodné opakovat historická slova francouzského politika: „To bylo horší než zločin! To byla chyba." 3 Srv. TOMASZEWSKI, Jerzy - VALENTA, Jaroslav: Polska wobec Czechosiowacji w 1933 roku. In: Przeglqd Historyczny, i. 4 (1979). Ve skutečnosti se pouze Rusko a Německo bezprostředně zabývaly strukturou vztahů ve střední Evropě, tedy v oblasti ležící mezi těmito dvěma velmocemi. Menší a slabší státy, které se tu nacházely, mohly oběma sloužit jako nárazníková zóna, oslabující ohrožení ze strany případného útočníka, anebo také jako předpolí, usnadňující vlastní expanzi. Západním státům lze těžko vytýkat, že se chtěly raději vyhnout angažovanosti v komplikovaných středoevropských problémech a na-první místo stavěly snahu o stabilizaci této oblasti a také o stabilizaci celého kontinentu, přestože způsob realizace těchto záměrů nemohl vyhovovat zájmům nebo tužbám občanů malých a středně velkých stáru. Na druhé straně je správné kriticky zhodnotit, že se řídily iluzemi, zejména pokud šlo 0 politiku třetí říše, což nakonec vedlo nejen k destabilizaci Evropy a světa, nýbrž také k druhé světové válce a v konečných důsledcích k pádu dosavadní pozice všech evropských velmocí ve prospěch Spojených států a SSSR. Ve středoevropských státech pak postup Velké Británie a Francie připravil příznivý základ pro sovětskou nadvládu, protože podryl důvěru k formálním závazkům obou velmocí vůči jejich spojencům. Rozhodnutí mnichovské konference byla zvlášť drastickým, byť ne jediným příkladem. Tento postup umožnil realizaci určitého rozdělení vlivů mezi Velkou Británii (a USA) a SSSR po roce 1944, přičemž mimo předpokládanou sféru SSSR zůstalo Řecko a Finsko a částečně 1 Rakousko, které leží na periferii střední Evropy. Politikové, kteří rozhodovali o postupu západních velmocí, necítili nad sovětskou nadvládou ve střední Evropě žádné zvláštní uspokojení. Spatřovali v ní však menší zlo než v eventuálních důsledcích toho, kdyby se otevřeně postavili na odpor nedávnému spojenci. Pravděpodobně si při této příležitosti zajistili jeho mlčenlivý souhlas s uplatněním svých vlastních zájmů v jiných oblastech Evropy i světa. To se zdá dokazovat průběh občanské války v Řecku. Pochybuji, že by volba jiného postupu, hrozícího „válkou mezi spojenci", byla tím nejrozumnějším řešením. Kritické hodnocen! postupu západních velmocí se však v tomto referátu bude týkat jiných problémů. Vnitřní předpoklady komunizace Navzdory názorům, jež mají v posledních letech mezi publicisty značnou popularitu, byly podmínky příznivé pro vítězství komunistů přítomny také ve vnitřních poměrech středoevropských států. Není vhodné svádět tento úspěch pouze na použití násilí, a zejména na sovětské zasahování nebo na nějaké komunistické spiknutí nevelké skupiny lidí. Situace v každém z těchto států vypadala ovšem jinak, ale společenské a politické konflikty, které zde vznikly v meziválečných letech v důsledku bídy různých společenských vrstev a postupu státního aparátu, vedly k radikalizaci nálad. Do jisté míry to příznivě působilo na růst popularity seskupení analogických italským fašistům nebo německé NSDAP, druhým pólem bylo posílení vlivu komunistů. Nejvýhodnější pro ně byly podmínky v Bulharsku, kde byl Sovětský svaz všeobecně poldádán za duchovního a politického dědice Ruska, slovanské velmoci, jejíž vojska přinesla v nikoli tak dávné minulosti Bulharům národní osvobození od nadvlády muslimského Turecka. Komunistická strana byla sice v Bulharsku od roku 1923 ve skutečnosti nelegální, ale mnoho chudých rolníků a obyvatel měst v ní vidělo jediné seskupení, které se rozhodně a trvale vyjadřuje pro bulharsko-ruský svazek. K jejich přesvědčení přispívala také sociální hesla komunistů, přičemž chudé rolníky nemohly znechutit ani zvěsti 212 Soudobé dějiny V/2-3 Cesia komunistických stran k moci.. 213 o kolchozech vytvářených v SSSR. První kolektivní rolnické hospodářství (náboženského charakteru) vzniklo totiž v této zemi kolem roku 1900 a v meziválečných letech se zakládala další. Do podzimu 1944 vydrželo přes všechny opačné snahy policie a státního aparátu 29 výrobních družstev.4 Pro bulharské podmínky bylo charakteristické, že spolupráci se Sovětským svazem požadovali nejen komunisté, ale i politikové reprezentující vlivné proudy lidového hnutí a aktivisté skupiny Zveno, spjaté s vrstvou vojáků z povolání, která sympatizovala se sociální politikou italských fašistu. Argument o „slovanské vzájemnosti" měl jistý význam také v české a slovenské společnosti, ačkoli pro mnohé Slováky víc znamenaly obavy z „bezbožného komunismu". Komunistická strana vyrostla z levice české sociální demokracie a ve dvacátých letech získala podstatný vliv mezi dělníky právě tak jako mezi intelektuály. Dočasně jej značně zpochybnila stalinizace strany po únoru 1929, absurdní sektářství propagandy, která republiku prohlašovala za imperialistický stát usilující o válku se SSSR a politiky obklopující prezidenta T. G. Masaryka obviňovala, že od nich hrozí fašistický převrat. Rozhodné vyjádření komunistů ve prospěch boje proti ohrožení ze strany třetí říše a obrany země, propagandistické využití sovětských nabídek pomoci v případě odporu a posléze podíl komunistů v podzemním hnutí však vliv strany znovu posílily. Tyto skutečností dokonce umožnily zapomenout na problematické období od září 1939 do července 1941 i na propagandu proti londýnským exulantům, které tehdy komunisté nazývali „agenty anglofrancouzského imperialismu". Okolnosti podstatně méně příznivé pro komunisty existovaly v Polsku, Rumunsku a Maďarsku. Společností v těchto státech měly neblahé vlastní zkušenosti s mocí sovětů v rukou komunistické strany (v Maďarsku), s válkou proti Rudé armádě (v Polsku), a navíc i s územními tužbami Sovětského svazu - formálními (Rumunsko) i neformálními (Polsko) -, které se naplnily po propuknutí druhé světové války. Polsko bylo bezpochyby státem, v němž měla komunistická strana v mnoha ohledech obzvlášť málo příznivé podmínky k činnosti. V mnoha společenských vrstvách přetrvávala vzpomínka na polsko--sovětskou válku, kterou před rokem 1939 povzbuzovaly každoroční oslavy výročí, různé publikace a část tisku. Také v Polsku byl SSSR dost všeobecně ztotožňován s tradicemi Ruska, ale na rozdíl od Bulharska a Československa to v polském prostředí byla spíš překážka než výhoda. Panslavistické argumenty nemohly budit sympatie ani v Rumunech či Maďarech. Smlouva o neútočení mezi SSSR a třetí říší, její následky a konečně osud polských důstojníků v SSSR, jehož symbolem byly katynské hroby, ještě víc zatížily polsko-sovětské vztahy, a tudíž i důvěru ke komunistické straně. Vyjadřoval to výklad zkratky PPR- nikoli jako Polská dělnická strana (Polska partia robatnicza), nýbrž jako Placení sluhové Ruska (Platne pacholki RosjQ. Není však na místě přehánět. Německá propaganda zaměřená za okupace proti SSSR přinášela často výsledky, jež byly opačné než záměryjejích tvůrců. Obyvatelé Generálního gouvernementu i zemí připojených k říši měli zkušenosti s okupačním terorem a zpravidla předpokládali, že zprávy, které okupanti poskytují, mají daleko k pravdě, takže bylo snadné dojít také k závěru, že za katynský zločin jsou odpovědní Němci. Sovětská armáda Srv. MATEEW, B. P.: Dviženiero za kooperarivno zemedelie v By]gnria pro uslovijata na kapitaKzma. Sofie 1967, s. 63, 56-68, 77, 179-182. byla očekávána v naději na vysvobození z německé okupace a značná část společnosti se zajisté nezamýšlela nad tím, co bude dál. Ve všech státech existovaly ostré společenské konflikty, které se při různých příležitostech projevovaly. Navzdory stereotypům, s nimiž se setkáváme v soudobé publicistice, nevládlo v Polsku v letech 1919-1920 všeobecné nadšení pro boj proti Rudé armádě. Z věrohodných publikací a archivů známe dokumenty a zprávy, které dokazují, že oddíly ohrožující Polsko nejednou nacházely podporu nebo sympatie u polských dělníků, a zejména u zemědělských dělníků, protože povzbuzovaly jejich naděje na získání statkářské půdy. Vážným problémem byla dezerce (té mělo zabránit usnesení Sejmu slibující zemědělskou reformu, při níž měli být zvýhodněni frontoví vojáci a naopak dezertéri měli být vyloučeni). Jednání některých důstojníků způsobilo, že polské oddíly vyvolávaly strach v běloruských a ukrajinských vesnicích, a zejména v židovských městečkách. Vznik dělnických rad v některých oblastech Polska a živelná rolnická hnutí (někdy v podobě pogromů na Židy) výmluvně svědčily o revolučních náladách dělníků a rolníků v letech 1918-1920, které sice byly utlumeny, ale jejichž příčiny odstraněny nebyly. Podobné jevy a nálady se bezprostředně po první světové válce vyskytovaly i v dalších státech. Maďarská revoluce a sověty byly výsledkem reálných společenských rozporů, ať už je hodnotíme jakkoli. Vojenská vzpoura a takzvaná radomirská republika v Bulharsku, slovenské revoluční bouře, stávky v Čechách - to vše svědčilo o skutečných problémech, jež vyžadovaly řešení. Meziválečná léta takové řešení nepřinesla a reformy, které v poválečném revolučním období všechny tyto státy přijímaly (mimo jiné zemědělské refor-mY)> byly zase záhy omezeny. Třicátá léta ve všech státech přinesla zostření konfliktů, stávky dělníků a rolníků a někdy přímo rolnické vzpoury. Krajním případem bylo v roce 1936 povstání v Besarábii, směřující proti zavedení gregoriánskeho kalendáře. Je pravda, že nelegální komunistická strana měla v Polsku málo členů nebo sympatizantů ochotných ke spolupráci. Vyostřenost sociálních problémů však nahrávala seskupením, která předkládala programy radikálních a neodkladných reforem. Šovinistický postoj vlivných polských politických seskupení, který po smrti Jozefa Pilsudského převzal vládnoucí tábor v Polsku, budil v letech okupace obavy - a to nejen v národnostních menšinách -, že poválečná Polská republika bude pokračováním osudné minulostí, nedojde-li v ní k zásadním a hlubokým reformám nebo nebudou-li od moci odsunuti staří politikové. Analogické problémy, byť v různé míře, existovaly ve všech státech střední Evropy a události druhé světové války způsobily, že společnosti na jejich vyřešení čekaly ještě netrpělivěji. Nemalý význam měla také obratná taktika a propaganda komunistů během války a po jejím skončení. Jerzy Kochanowski napsal o Maďarsku: „Silou Maďarské komunistické strany byla její disciplína a schopnost využít nálad ve společnosti: hrálo se na populistickou strunu, antisemitská vyjádření nebyla vyloučena. (...) Slibovala se zemědělská reforma a znárodnění velkého průmyslu při zachování zdravých základů svobodného tržního hospodářství."5 Velmi zkratkovitě lze říci, že existence agrárních, dělnických i národnostních problémů ve všech středoevropských zemích byla - byť v různém stupni a v různé podobě - příznivá 5 KOCHANOWSKI, Jerzy: W(gry: Od ugody do ugody 1867-1990. Varšava 1997, s. 117. 214 Soudobé dějiny V / 2-3 Cesta komunistických síran k moci.. 215 pro to, aby získali vliv komunisté, eventuálně jiné skupiny s radikálním společenským programem. Politikové to všeobecně vnímali, proto také i lidé umírněných postojů í navrhovali společenské a ekonomické reformy různého charakteru. j Navíc ještě na radikalizaci postojů mnohých vrstev působily zkušenosti z druhé světové J války. Bylo zapotřebí vypořádat se s kolaboranty, zrádci a eventuálně i s Němci. Požada- I vek vysídlit německé obyvatelstvo snadno nabyl popularity, hlavně u lidí, kteří z rukou i okupantů sami zakusili osud vyhnanců. Očekávalo se vytvoření systému, který nepřipustí j privilegia pro nevelkou vrstvičku boháčů na úkor bídy většiny. Meziválečné roky přispí- 1 valy k přesvědčení, že reformy je potřeba uskutečnit ihned a radikálně, protože každé prodlení vede k jejich opuštění či znetvoření. Bylo zapotřebí odstranit příčiny i následky národnostní i veškeré jiné diskriminace, aby ne došlo k novému vyhlazení. Zdeněk Mlynář napsal: „Moje generace byla generací předčasně zpolitizovanou bouřlivým vývojem tehdejší doby, a zároveň byla generací bez politických zkušeností. Jedinou zkušeností, a to ještě . zpola dětskou, byla léta války a nacistické okupace Československa. Tato zkušenost plodila především černobílé vidění světa: najedná straně nepřítel, na druhé straně jeho protivník. Zvítězit může buď jeden, nebo druhý - třetí možnost neexistuje. Jediná zkušenost proto vštěpovala představu, že vítězství správné koncepce je prostě likvidací, zničením koncepce jiné. (...) Hlavní politickou ctností při našem černobílém vidění byla samozřejmě důslednost a radikálnost. (...) Na otázku, proti komu a za co bojovat, % nabízela doba také snadnou odpověď: na straně toho, kdo je nejdůsledněji a radikálně proti minulosti, kdo není opatrnický, nedělá s minulostí kompromisy, ale revolučně ji likviduje a překonává. Sovětský svaz se zdál být takovou silou a J. V. Stalin takovou politickou osobností. Dnes to zní absurdně, ale první poválečná léta vypadala jinak."6 Je jasné, že v každé zemi byly specifické problémy, které vyžadovaly řešení, vyvolávaly i netrpělivost nebo přispívaly k radikálním postojům určité části společnosti, zejména f mládeže. S touto výhradou lze zmíněný názor použít pro celou střední Evropu, a dokonce •" i pro další evropské země. Válka a okupace podryly nebo zničily dosavadní podobu společenského života, nejednou vyostřily různé konflikty a mnozí lidé - mladší i starší - •.-toužili zároveň s osvobozením dospět i k vytvoření nové a lepší země, řádu i společnosti. I A to i za vysokou cenu a s osobními oběťmi, s bezohledným zničením protivníků. To byl 4 základ, z něhož komunisté získávali stoupence. f Koaliční taktika komunistických stran Připomeňme, že se komunistické hnutí už od třicátých let - byí s mnoha nedůslednostmi, zarážejícími taktickými obraty a s bezohledným bojem proti skutečným či domnělým " ; protivníkům a konkurentům - snažilo získat spojence, kteří by mohli být užiteční při usilování o moc. Prvním pokusem byla koncepce „lidové fronty" proti fašistickým diktaturám, uplatněná hlavně ve Francii a ve Španělsku; ve druhém z těchto států skončila občanskou válkou a ukrutenstvím na obou stranách konfliktu. Přepadení SSSR Německem rozhodlo o rozšíření formulace označující tento svazek na „národní frontu". Komu- i , 6 MLYNÁŘ, Zdeněk: Mráz přichází z Kremlu. Kolín n/R., Index 1979, s. 5-6. nistické strany vystupovaly s politickými programy, které obsahovaly požadavky přijatelné jak pro levici, tak pro cenrristická seskupení. Nejdůležitějším úkolem byl boj o vysvobození zpod nadvlády (eventuálně okupace) států Osy a vytvoření demo lira tických politických systémů s omezeným rozsahem společenských reforem (především zemědělské reformy). V některých případech komunisté dokonce upustili od názvu „komunistická strana" a vystupovali jako „dělnická strana" ve snaze neodstrašit potenciální spojence a zároveň získat stoupence, kteří se neuměli zvlášť orientovat ve spletitých záležitostech politiky a ideologie, ale obávali se slova „komunismus". Všimněme si, že rozhodujícím propagandistickým argumentem byla ve většině zemí teze, že se po válce nelze vrátit k dřívějšímu politickému systému: diktaturu jednotlivce nebo skupiny či autoritářskou monarchii je třeba zbavit moci, nebo dokonce povolat k odpovědnosti politiky, kteří zemi přivedli do katastrofy. V tomto ohledu bylo výjimkou Československo, které bylo dosti obecně poldádáno za jedinou skutečnou demokracii v této části Evropy. Navíc jedině čeští a slovenští exiloví politikové společně s předválečným prezidentem dospěli k dohodě s komunisty. V každé zemi, byť v různém rozsahu, se projevovaly vnitřní spory stranických aktivistů ohledně obsahu, a dokonce přípustnosti taktiky „národní fronty", protože někteří starší funkcionáři ji pokládali za ústup od budování socialismu a za opuštění revolučních hesel ve prospěch oportunismu. Pro oddané členy strany však byla konečnou instancí rozhodnutí Výkonného výboru Komunistické internacionály, který sídlil v Moskvě a byl fakticky podřízen Stalinově vůli. Internacionála byla sice za války rozpuštěna, ale Moskva dál zůstávala všeobecně uznávaným, i když neformálním centrem komunistického hnutí. Politické koalice, které se v různé míře v jednotlivých zemích vytvářely již za války, představovaly jakýsi odraz velkých Spojenců - koalice Sovětského svazu s ostatními velmocemi bojujícími proti třetí říši, Itálii, Japonsku a jejich spojencům. Stranou těchto dohod zůstala ta demokratická seskupení, která soustavně odmítala spolupráci s komunisty. Reálný význam a vliv těchto koalic ve společnosti nabýval v jednotlivých zemích rozmanité podoby. Největšího reálného vlivu dosáhly nepochybně v září 1944 v Bulharsku a v roce 1945 v Československu. Nejmenší vliv měly dozajista v Polsku a v Maďarsku, ale ani o těchto dvou státech se nedá tvrdit, že by tam komunisté a jejich spojenci neměli žádnou společenskou podporu. Jiná věc je, že mnoho, možná většina osob, které se v prvních poválečných volbách a při dalších příležitostech vyslovily pro koalice vedené komunisty a pro komunistické a dělnické strany, nemohla vědět, co všechno bude důsledkem jejich vítězství v boji o moc. SSSR neměl úplnou svobodu jednání, protože se snažil zachovat spolupráci s ostatními velmocemi nejen během války, nýbrž i po jejím skončení, což jej nutilo k - přinejmenším formálnímu - respektování suverenity států pokládaných za jeho sféru vlivu. Ve všech těchto státech vznikly vlády více (především v Československu) či méně (hlavně v Jugoslávii) koaličního charakteru, v nichž komunisté získali některá nebo všechna nejdůleži-tější křesla, i když nebyli vždy ve většině. Pomineme-li Jugoslávii, která se v nejednom ohledu vymaňovala ze strategických i taktických koncepcí formulovaných v Moskvě, můžeme si v ostatních zemích všimnout jistých společných znaků, které charakterizují jejich dějiny v letech 1944-1948. Pouze ve dvou případech, v Jugoslávii a v Polsku, došlo k vytvoření formálně koaličních vládních kabinetů pod přímým dakem velmocí. Zvláštností jugoslávských poměrů 216 Soudobé dějiny ¥/ 2-3 Cesta komunistických stran k moci.. 2!7 bylo, že tuto koalici od začátku zcela ovládli komunisté, kteří původně nehodlali k účasti ve vládě připustit ani jednoho politika, který byl v exilu ve Velké Británii. Ve skutečnosti ustoupili sovětskému nátlaku (SSSR chtěl zachovat alespoň formální spolupráci se západními velmocemi), ale jen naoko; tři nekomunističtí ministři, kteří do vlády nastoupili na jaře 1945, nesehráli žádnou podstatnější roli a po několika měsících odstoupili. V Polsku byla struktura vztahů opačná. Dočasná vláda, kterou vytvořili komunisté a jejich spojenci, se setkala s nedůvěrou velké části společnosti, západní velmoci ji formálně neuznaly a vláda ani nedokázala vytvořit skutečnou koalici, zahrnující různá demokratická seskupení, která se podílela na hnutí odporu. Polští nekomunističtí politikové, kteří byli za války v Londýně, i jejich stoupenci ve vlasti odmítali spolupracovat s lidmi, o nichž se soudilo, že podléhají sovětským zájmům. Až teprve pod tlakem představitelů velmocí, zejména Velké Británie, došlo v létě 1945 k rekonstrukcí kabinetu s účastí bývalého premiéra exilové vlády Stanislawa Mikolajczyka (ve funkci vicepremiéra) a několika dalších nekomunistických politiků. Bylí však i jiní, kteří kompromis nadále odmítali, a polská exilová vláda se nehodlala rozpustit, ačkoli ztratila diplomatické uznání dosavadních spojenců. Koaliční kabinety v Bulharsku, Československu, Rumunsku a v Maďarsku vznikly několik měsíců před ukončením vojenských operací, přičemž komunisté získali menšinu ministerských křesel. Zdůrazněme, že kromě Jugoslávie nezískali post premiéra. V Československu se předsedou vlády stal sice v červenci 1946 Klement Gottwald, ale došlo k tomu až po parlametních volbách, ve kterých Komunistická strana Československa zvítězila. Boj o úplné podřízení státního aparátu a o převzetí moci probíhal na několika úrovních a s mnoha protivníky zároveň. Zúčtování s (údajnými) kolaboranty a zrádci Souvislost s účastí ve válce na straně Německa nebo fakt okupace ve všech těchto zemích vedly k tomu, že byli- shodně se společným stanoviskem spojeneckých velmocí - pohnáni k odpovědnosti lidé obvinění z kolaborace a z toho, že způsobili porážku zemí, v nichž se podíleli na vládě, anebo z válečných zločinů. Byla zakázána činnost některých politických stran, uznaných za vinné zmíněnými skutky. Zákaz se týkal především seskupení pravicových, protože jejich představitelé stáli před propuknutím války v čele vlád jednotlivých zemí. Některé z těchto stran nesly přímou odpovědnost za spojenectví s Němci (v Bulharsku, Rumunsku, na Slovensku a v Maďarsku), jiným se vyčítalo, že jejich vůdcové spolupracovali s okupanty (v Čechách) anebo se dopustili jiných činů neslučitelných s demokratickými zásadami. V Polsku se čtyři strany, které v létě 1944 převzaly moc, dohodly, že nepřipustí vznik jiných seskupení, a dvě další politické strany byly zaregistrovány až po vytvoření nového koaličního kabinetu v létě 1945. Analogickou dohodu uzavřely strany, které se podílely na hnutí odporu v Československu. 1 kdyby některé strany nebo politiky, kteří je řídili, skutečně zatěžovala spoluodpovědnost za porážku nebo za spolupráci s třetí říší, stal se fakt, že jim bylo znemožněno obnovit činnost bez řádného soudního řízení, jen na záldadě rozhodnutí tehdejších vlád jednotlivých zemí, vážným precedentem, jenž v následujících letech usnadnil vyloučení seskupení nebo politiků, kteří komunistům politicky konkurovali. Zákaz činnosti některých politických stran se odůvodňoval tím, že část jejich funkcionářů byla povolána k osobní odpovědnosti. Ve všech zemích byly vydány zvláštní právní normy (příkladem byla ustanovení mezinárodního tribunálu v Norimberku) určující zásady trestám válečných zločinů, zároveň se ale používaly předpisy trestních kodexů platných již dlouho. Pravidlem bylo sestavování zvláštních tribunálů zkoumajících některé druhy trestných činů spjatých s válkou a okupací. Povinnost potrestat válečné zločince byla součástí smluv o příměří, které podepsalo Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko, takže vznild právní základ, podle nějž spojenecké komise (prakticky jejich předsedové) kontrolovaly postup těchto tří států, a dokonce zasahovaly do způsobu a rozsahu souzení obviněných osob. Vojenské okupační orgány v Bulharsku už v prvních dnech po vstupu do země zatýkaly a uvězňovaly osoby z řad významných představitelů poražené vlády. Více než deset osob bylo deportováno do Moskvy a zároveň s nimi byly vyvezeny i důležité státní dokumenty.7 Výslechy vězňů i dokumenty týkající se zahraniční politiky samozřejmě měly podstatný význam pro lepší orientaci v zákulisí balkánských vztahů a poskytovaly také informace o vztazích západních zemí s malými spojenci třetí říše. Zároveň Sovětský svaz získal možnost zadržovat uvězněné až do chvíle, kdy už bylo nepochybné, že stanou před bulharským soudem. Uvězflovaía i bulharská tajná služba. Podle informací z konce října 1944 bylo ve vězení šest královských poradců, čtyři vyšší duchovní, tri regenti, všichni ministři, kteří zasedali ve čtyřech kabinetech (31 lidí), členové Nejvyšší vojenské rady a 109 poslanců parlamentu. Záhy nato došlo k dalšímu zatýkání a 20. prosince 1944 začaly procesy. Do 30. dubna 194S stanulo před ústředním a provinciálními senáty lidových soudů v celém Bulharsku 11122 osob; 2 730 jich bylo odsouzeno k smrti (mezi nimi tři regenti, 21 ministrů, 8 královských poradců a 67 poslanců parlamentu), na doživotí bylo odsouzeno 1035 osob a 1516 bylo zproštěno obžaloby. Připomeňme, že za těchto okolností měl Sovětský svaz příležitost vyřídit si vlastní účty. Do vězení byli odsouzeni takřka všichni bulharští členové komise zkoumající v roce 1943 z německé inciativy okolnosti povraždění polských důstojníků v Katynu a masových poprav Ukrajinců ve Vinici, kteří podepsali závěry nepříznivé pro sovětské orgány.8 Použití represí a odstavování politických protivníků od moci usnadňovala v Bulharsku „střediska výchovné práce", zakládaná od začátku roku 1945, jakož i reorganizovaná vězení. Dne 26. ledna 1945 přijala rada ministrů dekret o ochraně lidové vlády, který vytvořil nezbytný právní rámec. Do pracovních táborů bylo umístěno i mnoho drobnějších politiků odsouzených lidovými soudy.9 Tábory nucených prací nebo internační tábory vznikly také v jiných státech. V Polsku do nich byla umístěna část Němců a Ukrajinců, kteří byli pokládání za politicky nebezpečné, a zanedlouho také lidé odsouzení v administrativním řízení za spekulaci, V Československu byli internovaní Němci a lidé odsouzení za kolaboraci a válečné zločiny.18 Během několika let se nucená práce stala nejednou osudem politických protivníků komunistů nebo osob v různých ohledech podezřelých, mimo jiné „třídně cizích". 7 JACKOWICZ, Jerzy: Partie opozycyjne w Butgarii 1944-1948. Varšava 1997, s. 21. 8 Tamtéž, s. 2&~27. 9 Tamtéž, s. 28. 10 Rozsáhleji viz STANĚK, Tomáž: Tábory v českých zemích 1945-1948. Opova 1996. 218 Soudobé dejiny V/ 2-3 Cesta komunistických stran k moci. 219 V Bulharsku se obvinění týkala mnoha funkcionářů stran odmítajících spolupráci s komunisty a tvrdé rozsudky dopadly na četné politiky nekomunistické opozice z dob monarchie, kteří byli vyřazeni z politického života. „Lidová spravedlnost" však neměla pásku na očích. Soudu totiž unikli někteří lidé důvodně obvinění z válečných zločinů na území okupované Makedonie a také účastníci dřívějších státních převratů, spoluodpo-vědní za nastolení diktatury, pokud prokázali služby komunistům nebo celé koalici, která se chopila moci 9. září 1944. Komunisté ve všech zemích požadovali důsledné a tvrdé potrestání osob, které spáchaly skutky předjímané zákonem. Válečné podmínky, a zejména rozmanité formy podřízení jednotlivých zemí třetí říši často vyžadovaly udržování kontaktů s Němci, a dokonce uzavírání různých kompromisů. Tento jev byl příznačný zvláště pro Protektorát Čechy a Morava, ve kterém okupanti udržovali českou státní správu, v jejímž čele stála protek-torátní vláda, podřízená německým dozorčím orgánům. Funkcionáři této správy sloužili německým zájmům, ale zároveň - a pravděpodobně většinou - se různě snažili působit proti okupační politice. Je známo, že mnozí spolupracovali s podzemím. Postupoval tak druhý premiér protektorátní vlády generál Alois Eliáš, který za to zaplatil životem. Často bylo obtížné posoudit všechny aspekty jednání lidí, kteří se dostali do rozporu mezi povinností vyplývající z loajality k republice a požadavky okupantů, jejichž podceňování hrozilo vážnými následky včetně smrti. Procesy měly určité politické souvislosti a vyvolávaly ve společnosti živý zájem především tehdy, když před soudem stáli známí politikové reprezentující tradiční seskupení. Mezi takové viníky se v Československu dostali mimo jiné Emil Hácha či Jozef Tiso. Tisův proces ve skutečností znamenal obžalobu krátkodobého slovenského státu, vytvořeného pod nátlakem - a z milosti ~ třetí říše, jakož i kompromítaci Hlinkový slovenské ľudové strany (a zákaz jejího obnovení); není tedy divu, že se o jeho průběh zajímal i Edvard Beneš.11 Procesy konané v drobnějších záležitostech a končící nízkými rozsudky vyvolávaly jen místní zájem, ač jejich důsledky pro stát by se v úhrnu neměly zlehčovat. Odsouzeným byl mimo jiné konfiskován majetek, a tudíž procesy urychlily přechod podniků do státních rukou nebo parcelaci stadiu. Zároveň vyřazovaly z politického života mnoho místních aktivistů pravicových a centristických stran. Celkem v Československu soudy projednaly do konce roku 1947 158 tisíc případů, v jejichž důsledku bylo odsouzeno 46 400 osob (778 k trestu smrti).12 Komunisté však usoudili, že soudy byly mnohdy příliš mírné, takže po roce 1948 byly některé procesy obnoveny. V Polsku se před soud dostali nejen váleční zločinci nebo kolaboranti, ale také četní účastníci protiněmeckého konspiračního hnutí, které uznávalo autoritu exilové vlády v Londýně. Někteří byli obviněni z účasti v nezávislých podzemních organizacích bojujících proti nové vládě, což se obvykle zakládalo na faktech. V jiných procesech se obžaloba týkala falešného nařčení ze spolupráce s okupanty - a při těchto líčeních padaly i rozsudky smrti. Při vyšetřování se nejednou používalo bití a mučení. Muselo uplynout mnoho let, než byli někteří odsouzenci rehabilitováni, a až po roce 1989 nastaly podmínky, za nichž bylo možné povolat k odpovědnosti těch několik málo ještě žijících funkcionářů 11 Srv. KAPLAN, Karel: Dva recribuční procesy: Komentované dokumenty (1946-1947). Praha 1992. 12 Týž: Die politischen Prozesse in der Tschechoslowakei 1948-1954. Mnichov 1986, s. 15. 'S bezpečnostního aparátu, kteří používali brutální metody výslechu a falšovali důkazy, či právníků, kteří podle těchto podkladů vynášeli rozsudky, ovšem přezkoumání se dočkalo jen nemnoho případů. Těžko lze popírat nezbytnost soudního vypořádání s tím, jak za války jednalo mnoho lidí - více či méně známých neho úplně neznámých. Vytvoření speciální soudní struktury působící na základě právních norem vydávaných ad hoc však připravilo podmínky, jež komunistům ulehčily vyřazení protivníků. Otevřená zůstává na druhé straně otázka, zda - a eventuálně jak často - byly tajně zbaveny obvinění osoby, které byly na oplátku za odpuštění svých skutečných provinění ochotny začít spolupracovat s komunisty. Podřizování bezpečnosti ajusti.ee Všechna tato činnost vyžadovala, aby policejní aparát a výkon spravedlnosti ovládli oddaní členové komunistické strany. Bylo to možné proto, že dosavadní policejní aparát byl ve všech zemích více nebo méně kompromitován jako aparát, který sloužil svrženým diktátorským systémům nebo okupantům. Místo dosavadních policejních útvarů vznikaly nové orgány se změněnými názvy (například milice nebo Sbor národní bezpečnosti), rekrutované hlavně ze členů bývalých partyzánských oddílů, které vytvořili komunisté. V některých případech (v Bulharsku) organizovali partyzánské hnutí pouze komunisté (což neznamená, že do oddílů vstupovali výlučně jejich stoupenci). Budování nového bezpečnostního aparátu v Československu pod vedením komunisty Václava Noska začalo už na začádm dubna 1945 a Nosek o tom 14. dubna informoval velvyslance S SSR Valeriána Zorina.13 Zanedlouho tento aparát dosáhl smutné proslulosti, přinejmenším v některých kruzích. Vzpomínal na to poslanec za národněsocialistickou stranu Ota Hora: „Do SNB a pohotovostních, později pohraničních pluků byly přijímány tisíce nových osob, vesměs komunistů nekvalifikovaných, nevycvičených, často mravně vadných. O jejich přečinech a zločinech jsem se dozvídal... teprve po měsících, ba i po letech, když už někteří postižení občané setřásli ze sebe strach a dostali odvahu podat nám o těchto zločinech ne-li písemnou, tož aspoň ústní zprávu."14 Všimněme si však, že v Československu ke svévoli bezpečnostních orgánů a ke zneužití práva v boji s politickými protivníky docházelo zpravidla v záležitostech lokálního významu, a zejména v místech ležících daleko do obou hlavních měst, od Prahy i Bratislavy, odkud bylo obtížnější dovolávat se spravedlnosti u ústředních orgánů. Odlišné to bylo v ostatních státech, ve kterých krom toho sovětské vojenské či bezpečnostní orgány nejednou do případů zasahovaly. V Bulharsku převzal ministerstvo vnitra 9. září 1944 komunista Anton Tanev Jugov, který z části partyzánských oddílů vytvořil lidové milice. Vstoupili do nich také pracovníci 13 Voscočnaja Jevropa v dokumentoch rossijskich archívov 1944-1953 gg. Sv. 1,1944-1948. Sestavili T. V. Volokitina, T. M. Islamov, G. P. Muraäko (red.), A. F. Noskova, L. A. Rogovaja. Moskva - Novosibirsk 1997, s. 203. 14 HORA, Ota: Svědectví o puči: Z bojů proti komunizaci Československa. Sv, 2. Praha, Melantrich 1991, s. 18-19. Soudobé dějiny V/2-3 rozpuštěné královské policie, kteří předtím spolupracovali s konspiračním hnutím, hlavně ti kteří se podíleli na provedení převratu. Nový útvar se skládal do značné míry z mládeže plné pochopitelného revolučního nadšení, ale zároveň se sklonem ke svévoli a prahnoucí po bezohledném přemožení protivníků a neprodleném uskutečnění zásad společenské spravedlnosti, chápané spíš v duchu Jánošíka než Karla Marxe. Tak se vyjádřil švýcarský velvyslanec v rozhovoru s britským diplomatem Williamem E. Houston-Boswallem.15 V Polsku se vedení ministerstva veřejné bezpečnosti chopil funkcionář Polské dělnické strany Stanislaw Radkiewicz. V Rumunsku obdržel komunista křeslo ministra vnitra až po změně kabinetu, kterou si v únoru 1945 vynutil SSSR. V prozatímním maďarském kabinetu toto místo obsadil tajný sympatizant komunistů, ale od podzimu 1945 byli ministry vnitra významní komunističtí politikové. Takové vedení bezpečnostních orgánů ve spojení s účastí komunistů zajišťovalo komunistickému vedení, že mohlo při vytváření lokálních a často prozatímních orgánů účinně působit v celostátním rozsahu. Podřídit si soudnictví bylo obtížnější. Okamžitým potřebám mohly sloužit rozmanité zvláštní soudy, ustavené k projednání obvinění z činů, jež spadaly pod mimořádné zákonodárství. Kromě toho se soudní kádry doplňovaly novými lidmi. V Polsku mnoho pracovníků soudního aparátu zahynulo za okupace. Pro zaplnění mezer se pořádalo urychlené vzdělávání pracovníků, přičemž kandidáti se rekrutovali z osob příslušného společenského původu a dostatečná předchozí průprava nebyla nezbytná. V jiných zemích proběhly prověrky zaměstnanců státního aparátu (nejen právníků), aby byli odstraněni lidé, kteří se v minulosti podíleli na represích proti opozici vůči autoritativním vládám anebo spolupracovali s Němci. To poskytovalo předpoklady pro nástup osob v souladu s představami komunistů. Armáda Proces podřizování armády komunistům probíhal vjednotlivých zemích rozličně. Převážně však byl provázen odstraňováním zkušených velitelů, kteří se těšili autoritě a důvěře podřízených, nebo jejich přemisťováním na jiná, podřadná místa. Polsko bylo v tomco ohledu výjimkou. Vojenské útvary podřízené Zemské národní radě a poté prozatímní vládě vznikaly již v SSSR pod velením komunistů, kteří zaujímali hlavně politickovýchov-né důstojnické funkce. Ve vlasti pak byla do armády přivtělena část partyzánských útvarů Lidové armády (jiná jejich část se stala základem milice). Obsazování velitelských postů tedy záleželo od začátku na komunistech a jejich spojencích, přičemž do polské armády, jíž se nedostávalo kádrů, nastoupilo mnoho sovětských důstojníků, hlavně těch, kteří pocházeli z Polska. Až od roku 1945 začala repatriace polských vojenských oddílů ze západní Evropy a návrat zajatců z německého otroctví. Mnoho zkušených důstojníků však zvolilo emigraci a ti, kteří se vrátili do vlasti, byli obklopeni nedůvěrou. O několik let později byly proti nim zahájeny procesy, založené na zfalšovaných obviněních a končící trestem smrti nebo vězením. V Bulharsku, Rumunsku a v Maďarsku ovládnutí armády usnadnila skutečnost, že tyto státy donedávna spolupracovaly s třetí říší, takže i důstojnický sbor musel podléhat její Cesta komunistických stran k moci... 221 kontrole a mnozí velitelé byli obviněni z válečných zločinů. Mírové smlouvy ukládaly redukci armád, což mimo jiné umožnilo poslat politicky nežádoucí důstojníky na odpočinek. Ukázalo se však, že zásadní překážkou byla semknutost a solidarita důstojnického sboru. V Bulharsku se převratu z 9. září 1944 účastnila část důstojníků (do spiknutí byl zasvěcen dokonce tehdejší ministr války generál Ivan Kristev Marinov, který mu poskytl pomoc a díky tomu se později nezodpovídal z válečných zločinů), to však neznamenalo, že podporovali komunisty. Nová vláda převzala moc s poměrně malými oběťmi, i když místy došío ke krátkodobým bojům a samosoudům.16 Post ministra války zaujal generál Damian Damianov Velčev, důstojník osvědčený v mnoha spiknutích, který měl v důstoj-nickém sboru autoritu. Nová vláda přes odpor ministra zavedla funkce zástupců velitele pro výchovu a zároveň iniciovala uvěznění některých důstojníků obviněných ze zločinů. Partyzánské oddíly (vytvořené komunisty) byly sloučeny s pravidelnou armádou. To však byl teprve začátek dalekosáhlých změn, zatím armáda zůstala pod velením někdejších důstojníků, kteří měli ke komunismu daleko, zato však byli zvyklí hrát v zemi důležitou politickou roli. Ministr obrany ve skutečnosti s komunisty spolupracoval, byl stoupencem spojenectví se SSSR, ale nehodlal se stát loutkou. K otevřenému konfliktu došlo ve chvíli, kdy usnesení rady ministrů přijaté v nepřítomností komunistů na návrh ministra války umožnilo (za jistých podmínek) zprostit viny i trestu ty důstojníky, poddůstojníky a vojáky, kteří byli obvinění z trestných činů podléhajících lidovým soudům. Tehdy učinilo ministerstvo vnitra kroky proti propuštění důstojníků, kterým velelo, a zatýkalo dál. Skupina důstojníků ze sofijské posádky odpověděla tím, že namířila na velitelství milice dělo a kulomety. Hrozbu vzpoury se však podařilo zažehnat.17 Až začátkem července 1946 schválil parlament zákon, který značně omezil postavení ministra války a umožnil provedení čistek v důstojnickém sboru (bylo propuštěno 1 940 osob). Generál Damian Velčev záhy nato odstoupil, stal se velvyslancem ve Švýcarsku a poté se odmítl vrátit do vlasti.18 Mnohem komplikovanější byla situace v Československu, kde ozbrojené síly znovu se rodícího státu vznikaly z několika prvků: především z útvarů vzniklých v SSSR, kde se tvořily pod vlivem komunistů, jakož i z oddílů, jež bojovaly po boku západních spojenců, kde bylo možné najit významné velitele vyškolené v meziválečných letech, ale i pocházející z legií vzniklých v Rusku za první světové války, a ti měli daleko k sympatiím vůči komunismu. Navzdory stanovisku Edvarda Beneše a některých dalších ministrů se komunisté postarali už začátkem dubna 1945 o nominaci generála Ludvíka Svobody na místo ministra národní obrany (místo generála Sergeje Ingra) a o odstranění šéfa rozvědky Františka Moravce, kterého nahradil komunista Bedřich Reicin.19 Důležitá velitelská místa sice dál zastávali důstojníci, kteří sympatizovali s nekomunistickými stranami, ale komunisté dokázali do důstojnického sboru vpravit své stoupence a převzít velení některých útvarů, takže svým politickým protivníkům znemožnili využít armádu při eventuálním vnitřním konfliktu. 16 TOMASZEWSKI, J.: Bulgaria 1944-1971: Trudná droga do socjalizmu. Varšava 1989, s. 27-28. 17 Tamtéž, s. 74. 18 Tamtéž, s. 41. 19 Vostočnaja Jevrapa v dokumentácii rossijskkh archívov 1944-1953 gg., sv. 1, 222 Soudobé dějiny V12-3 Cesta komunistických stran k moci.. 223 Ovládnutí státní správy Dalším důležitým úkolem bylo ovládnutí místních orgánů státní správy. Základy nových úřadů a institucí vznikaly ještě za války. V Polsku za okupace připravovala tři politická centra tři na sobě nezávislé, a dokonce vzájemně nepřátelské administrativní systémy. Konšpirační správu, výkon spravedlnosti a další mocenské orgány budovala především Zemská vládní delegatura, což byl orgán zřízený polskou vládou ve vyhnanství, sídlící v Londýně. Vlastní administrativu v podobě národních rad tvořila Zemská národní rada, kterou ovládali komunisté. Třetí systém vznikal ve spojení s Národními ozbrojenými silami, útvarem nacionalistické pravice, jejíž část neuznávala autoritu delegatury. Úřady podřízené delegatuře vycházely v některých oblastech z podzemí zároveň s osvobozováním polského území od německé okupace. Okolnost, že na osvobozovaná území přicházela sovětská vojska a polské vojenské útvary, které s ní spolupracovaly, vedla k tomu, že se tyto úřady nedokázaly chopit moci, ale naopak ji převzaly orgány podřízené Zemské národní radě, a ještě spíš nově vytvořený Polský výbor národního osvobození, který od konce července do 31. prosince 1944 zastával roli prozatímní vlády. Taková vícekolejnost administrativy a soudnictví se v ostatních státech nevyskytovala, tam státní moc od počátku přebíraly kabinety sestavené s účastí komunistů. Jejich představitelé nejčastěji získávali ministerstva vnitra (a tudíž byli nadřízenými lokální administrativy) a také spravedlnosti. Dokonce i když byl ministrem představitel jiné strany, zaujímal komunista post jeho náměstka, kde účinně omezoval skutečné kompetence představitele spojenecké strany. Ještě větší význam mnohdy mělo ovládnutí rozličných lokálních nebo územních administrativních orgánů vládní koalicí. V Bulharsku od začátku září 1944 (někdy dokonce ještě před svržením sofijské vlády) přebíraly moc výbory Vlastenecké fronty (Otečestven front), v nichž hráli komunisté rozhodující roli, poněvadž pouze oni si za války zachovali organizační síť (činnost všech stran byla zakázána).20 Činnost výborů řídila zkušená komunistická aktivistka Cola Dragojčeva. Této role výborů si všimli a zhodnotili ji britští diplomaté. Šestého ledna 1945 poslal William E. Houston-Boswall do Londýna depeši: „Byl jsem spolehlivě informován, že komunisté již dovršili proces sestavování výborů Národní fronty v zemi s tím výsledkem, že členové ostatních tří vládních stran nemohou ovlivnit jejich rozhodnutí; tyto výbory jsou nyní přesným protějškem ruských 'sovětů' na počátku dvacátých let."21 Ve skutečnosti výbory Vlastenecké fronty záhy své administrativní funkce ztratily ve prospěch normální státní správy, nadále však existovaly jako místní reprezentace vládní koalice a střediska vyvíjející vliv na postup státních úřadů a organizující rozmanité propagandistické kampaně (například během přípravy voleb). V Polsku se mnozí nekomunističtí aktivisté, patrně většina, zdrželi účasti v administrativním aparátu budovaném pod záštitou nové státní moci. Zůstali totiž loajální k polské 20 Svědčí o tom hlášení oblastních výborů Vlastenecké fronty z prvních mesícu jejich činnosti. Ccfrafcn dreaven archiv, Sofie, fond 28, op. 1, arch. ed. 73, 83, 90 a další. 21 „It is reliably reported to me that Communists have now completed process of'packing' Patriotic Front committees throughout the country with result that members on them of the other three government parties are unable to influence their decisions; and that committees are now the exact counterpart of Russian Soviets' of early nineteen twenties." PRO, FO 371/48121/27. vládě v Londýně, kterou západní velmoci uznávaly do léta 1945. To způsobilo, že se místní administrativa zpočátku skládala z lidí, kteří postrádali patřičnou odbornost a nejednou se tam dostali náhodně, ale patřili převážně k Polské dělnické straně, menším dílem do seskupení, která s ní spolupracovala, anebo byli připraveni k takové spolupráci a k vykonávání pokynů. Dosavadní administrativní aparát v okresech a vojvodstvích, který byl podřízen ministerstvu vnitra, nahradily národní rady utvářené ještě za okupace. Ty měly být - podle vzoru SSSR - reprezentací obyvatel dané administrativní jednotky a zároveň státním úřadem. V tomto dvojím charakteru záleželo složení národních rad na místních politických stranách a poskytovalo jim určitou nezávislost na centrální mocí. V létě 1945 sice vzniklo ministerstva veřejné správy, které mělo teoreticky řídit územní administrativní orgány, a ministrem se stal známý lidovecký funkcionář, spolupracovník Stanisfawa Mikoíajczyka a odpůrce komunistů Wladyslaw Kiernik, ale ukázalo se, že kompetence tohoto úřadu jsou jen omezené. Nezahrnovaly bezpečnostní služby (ty spadaly pod zvláštní ministerstvo) ani administrativu na západním a severním území (ministerstvo, které pro tato území vzniklo, řídil Wladyslaw Gomulka). Analýzu fungování územního administrativního aparátu v Polsku provedl Franciszek Zíemski, který uvedl: „Hlavní silou vytvářející systém okresních, obecních a městských národních rad byla Polská dělnická strana. Bylo tomu tak za války, v prvním období po osvobození i později. Zbývající politické strany, ať už spojenecké nebo i Polská lidová strana či Strana práce, se v celém popisovaném období snažily 'vybojovat si' co největší vliv jak v radách, tak i v jejich řídicích a výkonných orgánech."22 Ve skutečnosti měla opoziční Polská lidová strana větší reálný vliv než Polská dělnická strana, ale obratné využívám spolupráce s dalšími stranami vládního bloku a mocenských nástrojů komunistům umožnilo ovládnout okresní a vojvodskou administrativu. Franciszek Zíemski napsal: „V důsledku akcí uskutečňovaných UB (Úřady bezpečnosti) a prokuraturami se Polské dělnické straně podařilo do konce roku 1946 ovládnout situaci a většinou vyřadit ze složení národních rad lidovecké radní, ale také starosty městeček a vesnic."23 Ve všech státech podobně jako v Bulharsku vznikaly lokální výbory, které formálně zosobňovaly vládní koalici na nejnižší místní úrovni. Neměly sice autoritu státní moci, ale sloužily jako záldadna pro domluvu spojeneckých politických stran a ke koordinaci jejich postojů k lokálním záležitostem. V praxí uplatňovaly vliv na administrativu a komunisté se mohli při uskutečňování svých záměrů skrýt za jejich autoritu. Socialistické reformy Zásadní význam měly společenské a ekonomické reformy, které prováděly koaliční kabinety. Komunisté perspektivně prahli po radikálním vyvlastnení majetných vrstev, ale přizpůsobovali řešení podmínkám jednotlivých zemí a do jisté míry brali ohled na koncepce spojeneckých stran, jejichž naplnění poldádali za první kroky ke skutečnému cíli. Tímto cílem měl sice být socialismus, jenže se všichni vyhýbali upřesnění, oč má v této perspektivě jít. Pokud se vůbec vůdcové komunistických a dělnických stran k tomuto tématu vyjadřovali (což se stávalo jen výjimečně), považovali socialismus za vzdálenou 22 ZÍEMSKI, Francisíek: Rady narodowe wPohce w latách 1944-1950. Glivice 1985, s. 105. 23 Tamtéž, s. 108. 224 Soudobé dějiny V/ 2-3 Cesta komunistických stran k moci.. 225 budoucnost a mnohdy zdůrazňovali odlišnost vývojové cesty střední Evropy od Sovětského svazu. Průběh poválečných reforem byl nejednou předmětem analýzy, takže se k tomuto úkolu nebudu vracet. Sluší se jen poznamenat, že v Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku začalo být znárodnění možné až po podpisu mírových smluv; předtím se tam prováděly jen zemědělské reformy a docházelo k takovým zásahům do vlastnických vztahů, jaké byly možné na základě smluv o příměří (převzetí německého a italského majetku) nebo trestního zákona (mimo jiné konfiskace jmění válečných zločinců). Polsko provádělo příslušné reformy dřív. Polská dělnická strana měla totiž dostatečně velkou podporu spojeneckých stran a ani opoziční Polská lidová strana nezpochybňovala zestátnění velkého průmyslu, natož pak zemědělskou reformu - požadovala jen odlišný rozsah a způsob jejich uskutečnění. Rozsah společensko-hospodářských reforem v Československu byl zpočátku poměrně skromný, protože komunisté brali do jisté míry v potaz postoje stran podílejících se na koalici. Znárodnění na základě prezidentských dekretů z října 1945 bylo sice širší, než si spojenci přáli, ale i tak představovalo kompromis, Program, který zacházel mnohem dál, realizovali komunisté až v roce 1948. Subverze komunistů v koaličních stranách Vyjadřoval však pojem „spojenecké strany" ve všech případech skutečné vztahy mezi těmito stranami a komunisty? Odpověď vyžaduje alespoň letmý pohled na jejich koncepce a některé personální záležitosti. Především poznamenejme, že komunistické strany se od ostatních lišily značným stupněm centralizace a disciplinovaností svých členů, hlavně funkcionářů. Je pravda, že se v každé z nich dají snadno najít jisté odchylky a jak koncepční, tak i osobní rivality a antipatie,24 pravidlem však bylo, že v praktických krocích zaujímaly ústřední stranické orgány jednotné stanovisko a snažily se dosáhnout plné jednoty postupu všech složek. Ne vždy se to podařilo a nejčastěji se přitom manifestovaly radikálnější postoje (označované jako „sektárske"), které byly tolerovány mnohem ochotněji než takzvaný revizionis-mus. Tato akční jednota vyplývala stále ze zásad, které na úsvitu hnutí vymezil Vladimír I. Lenin a které všechny strany sdružené ve třetí internacionále přijaly. Existovala však ■výjimka, a tou byla Komunistická strana Slovenska, která byla součástí Komunistické strany Československa. Ta si zachovala jistý rozsah autonomie, což bylo zdrojem nespokojenosti Klementa Gottwalda, kterou vyjadřoval mimo jiné při rozhovorech se sovětskými politik)'.25 V žádné z ostatních stran, které s komunisty sdílely koalici, podobná semknutost postojů a jednání neexistovala; vznikaly v nich frakce, které měly na rozmanité problémy různé pohledy. Mimo jiné také na vztah ke komunistům. Tyto frakce lze s jistým zjednodušením označit jako pravici, střed a levici. Levicové frakce, zvlášť v socíálněde- 24 Charakteristickým příkladem byly dopisy Boleslowa Bieruta Georgi DimiErovovi do Moskvy v nichž Bierut obviňoval Gomuíku, že rozbijí jednotu Polské dělnické strany. Srv, Vostočnaja'Jtvrooa v dokumcntach wssijskich arcJtivov 1944-1953 gg., sv. 1, s. 4S-47 25 Tamtéž, s. 203-204. mokratických stranách a do určité míry také ve stranách rolnických, uznávaly nezbytnost těsného svazku s komunisty. Někteří aktivisté vyjadřovali dokonce ještě radikálnější názory, než jaké tvořily oficiální linii komunistických a dělnických stran - požadovaly urychlení reforem, a dokonce formulovaly program budování socialistického systému. Sociální demokraté však pod tímto systémem rozuměli něco jiného než komunisté. Bude důležité podívat se na životopisy některých politických činitelů. Místopředsedou Polské lidové strany (která spolupracovala s Polskou dělnickou stranou - PDS) se v roce 1944 stal Wladyslaw Kowalski. V meziválečných letech byl členem Komunistické strany Polska, za okupace náležel do PDS, ale do konšpiratívni Zemské národní rady vstoupil jako představitel radikálního proudu lidoveckého hnutí.26 Spoluorganizátorem a generálním tajemníkem Demokratické strany byí Leon Chajn, který byl mezi válkami členem Svazu komunistické mládeže v Polsku (později Komunistický svaz polské mládeže).27 Také v Jugoslávii se někteří komunisté stali funkcionáři nekomunistických rolnických stran a byli za ně v listopadu 1945 zvoleni do parlamentu. To podporovalo oprávněnost názoru sovětského diplomata: „Parlament lze vzhledem k jeho politickému složení nazvat komunistickým."28 1 v Rumunsku byli mezi funkcionáři některých nekomunistických stran komunisté, takže velvyslanec SSSR napsal z Bukurešti po volbách v listopadu 1946: „Nejsflnější stranou v parlamentě je kompartia (sic!), protože má ve skutečnosti absolutní většinu hlasů (204 z 379)... Vysvětluje se to tím, že komunisté byli zvoleni na kandidátkách Frontu! Plugarilor, národně-lidové strany, strany národně-caranistické (Alexandrescu) a také sociálních demokratů, přičemž formálně do těchto stran patřili. To kompartii zajišťuje možnost sehrát v parlamentě rozhodující úlohu dokonce i navzdory hlasování poslanců jiných stran..."29 Analogické dění probíhalo v Maďarsku, kde byl jeden z významných funkcionářů národní rolnické strany Ferenc Erdei stoupencem komunistů, ale přesvědčili ho, aby neměnil stranickou příslušnost.30 Mělo to závažné důsledky, protože se v prozatímní maďarské vládě stal ministrem vnitra. Lze se domýšlet, že komunisté měli tajného spojence i v opoziční straně drobných zemědělců, poněvadž z dokumentů vyplývá, že sovětští diplomaté věděli o obsahu diskuse ve vedení této strany.31 V Československu se v únoru 1948 ukázalo, že ve všech nekomunistických stranách byli lidé ochotní spolupracovat s komunisty a provádět zásadní čistky, aby se tak zbavili funkcionářů vyslovujících se pro opozici. Je možné, že někteří z nich plnili úlohu trojských koní ve svých seskupeních i předtím. Proniknutí skrytých komunistických stoupenců do řídicích grémií stran vládních koalic posilovalo autenticky levicové proudy v těchto koalicích, v kritickém momentě umožňovalo ovlivnit poměr sil, a také komunistům zajišťovalo informace o momentální situaci 25 Stownik biograficzny dzialaczy polskiego rudiu robatniczego. Sv. 3, K. Varšava 1993, s. 376-377. 27 Stownik biograficzny dziataczypolskiego ruchu mbotniczego. Sv. 1, A~D. Varšava 1978, s. 390-391. 28 VOLOKIT1NA, T. V. - MURASKO, G. P. - NOSKOVA, A. F.: Narodnaja demotcratija: míf tli reálnost?: Obíčeswenno-političeskijeprocessy vvostočnoj Jevrope 1944-1948 gg. Moskva 1993, s. 103. 29 Tamtéž, s. 175. 30 GATI, Ch.: The Democratic Interlude in Post-War Hungary. In: Survey, t. 2 (1984), s. 118. 31 VOLOK1TINA, T. V. - MU RAŠKO, G. P. - NOSKOVA, A. F.: Narodnaja demokratija: mifili reálnost'?, s. 194-19S. 226 Soudobě dějiny VI2-3 Cesta komunistických stran k moci... 227 v těchto stranách. V krajních případech takové strany přestávaly být spojenci komunistů a stávaly se jejich podřízenými organizacemi. Naskýtá se odůvodněná otázka, zda se analogický jev „delegování" komunistických aktivistů do jiných stran, eventuálně získávání tajných spolupracovníků, projevoval ve všech státech. Dokonce i když se to nepodařilo uskutečnit, vytvořila se v každé ze spojeneckých stran levice, která se nezávisle na záměrech svých stoupenců stávala nástrojem komunistických vlivů. Ve snad nejvypjatější podobě se to objevilo v Polsku, kde vznikla kvazistrana - Stowarzyszenie Pax, akceptující totalitami systém, ačkoli zdůrazňovala svůj katolický charakter. Otevřená zůstává také otázka, zda komunisté mohli využit kompromitující fakta z minulosti některých politiků, aby - prostřednictvím bezpečnostních orgánů - ovlivňovali jejich jednání. Na druhé straně mnohé poukazuje na to, ze dokázali do dalších stran vnášet spory a neshody, přičemž využívali osobních ambicí nebo animozit jejich vůdců. Stalo se tak v Bulharsku, kde se na podzim 1944 obnovil Bulharský lidový rolnický svaz jako jednotná politická organizace, řízená Georgi M. Dimitrovem, ale došlo k tomu za cenu odstranění z politického života těch funkcionářů, kteří v minulosti s komunisty odmítali spolupracovat. Posléze se pod tlakem komunistů a s využitím bezpečnostních orgánů a nátlaku představitelů SSSR podařilo tohoto funkcionáře odsunout, jakmile směřoval k získání převahy lidové strany nad komunisty ve Vlastenecké frontě. Jeho nástupcem se v lednu 1945 stal Nikola Pedrav, kterýbyl poldádán za člověka ochotnějšího ke kompromisu. Když se však ukázalo, že se ani tento politik nehodlá podřídit záměrům komunistů, podporovali proti němu Alexandra Obbova, což nakonec vedlo k rozbití lidového hnutí na dvě strany v létě 1945. Svaz řízený Alexandrem Obbovem setrval u koaliční spolupráce s komunistickou stranou, zatímco svaz Nikoly Pedtova se stal největší opoziční silou. Když pak Alexandr Obbov nechtěl koncem roku 1947 přistoupit na to, aby program svazu obsahoval kritické hodnocení tradic lidového hnutí a požadavek budování socialismu, zaujal jeho místo Georgi Trajkov.32 Analogicky probíhaly spory také uvnitř sociálnědemokratické strany, která se v létě 1945 rozdělila na dvě strany- opoziční a spolupracující s komunisty. Diferenciace postojů uvnitř lidového svazu Zveno sice nevedla ke vzniku dvou stran, vytvořily se však dvě frakce. Důsledkem bylo, že komunisté, kteří využívali rivality obou seskupení, odlišnosti postojů svých partnerů a konečně i tlaku SSSR a možnosti zbavit se protivníku prostřednictvím bezpečnostních služeb, dokázali v létě 1946 svou dominanci v zemi potvrdit. Vývoj vztahů v Rumunsku nebo v Maďarsku probíhal podobně a dospěl k týmž výsledkům. Aby dosáhli rozbití a oslabení opozice, využívali komunisté svých skrytých spojenců, vnitřních neshod v opozičních seskupeních, zásahů bezpečnostních orgánů a nátlaku sovětských diplomatů. Sovětské vměšování Zvláštní význam měly rozmanité podoby působení, a hlavně nátlaku ze strany Sovětského svazu. Komunistické a dělnické strany jednotlivých zemí dostávaly z Moskvy rady a do- poručení, nejednou přímo v podobě rozhodných příkazů. Je však třeba si povšimnout, že určující zásady strategie a taktiky, jaké v letech druhé světové války používalo komunistické hnutí v evropských zemích, se vytvářely již ve druhé polovině třicátých let, přičemž podstatný význam měly zkušenosti ze španělské občanské války. Právě tehdy dokázali komunisté, jejichž strana měla ve společnosti poměrně malý vliv, sehrát důležitou roli v politickém životě a v boji proti vzbouřencům, a to v koalicí stran, které měly nesmírně odlišné politické koncepce a snahy. Tyto zkušenosti nepochybně umožnily, aby komunističtí funkcionáři navzájem nezávisle přijímali analogické koncepce, jež se v obecných rysech shodovaly se záměry řídicího centra třetí internacionály v Moskvě a po rozpuštění této organizace se záměry Sovětského svazu. Pravidelné spojení mezi Moskvou a vedeními jednotlivých komunistických a dělnických stran bylo možné navázat až v posledním období války. Od té doby udržovali komunističtí funkcionáři jednotlivých zemí systematické kontakty se svými sovětskými soudruhy, ačkoli charakter těchto styků byl rozličný. Bulharské dokumenty svědčí o tom, že po nastolení sovětské okupace byly navázány plynulé kontakty s Moskvou, kde tehdy dlel Georgi Dimitrov. Dokumenty citované Jerzym Jackowiczem dokazují, že Dimitrov posílal doporučení a instrukce týkající se četných běžných problémů, a zasahoval dokonce i do problémů speciálních, jako například do obžalovacích řečí v procesech proti významným monarchistickým politikům a do podrobností rozsudků.33 Výjimečná pozice a autorita Georgi Dimitrova v bulharském komunistickém hnutí jistě způsobily, že všechny památky po něm, včetně i těch nejdrobnějších dokumentů, byly obklopeny starostlivou péčí. Dimitrov strávil mnoho času v Moskvě a byl tam v bezprostředním kontaktu se sovětskými politiky, a tak prostřednictvím jeho depeší a dopisů docházely do Sofie instrukce, které tehdy Sověti odsouhlasili. Ty jsou nyní historikům dostupné. Kontakty funkcionářů komunistických a dělnických stran jiných zemí s jejich sovětskými soudruhy tak časté pravděpodobně nebyly - rozhodně se nezachovala dostatečná dokumentace týkající se tohoto tématu. Některé dokumenty byly uveřejněny v Rusku. Již zmíněná publikace dokumentů z období 1944-1948 dosvědčuje, že vůdcové sovětské komunistické strany dostávali od českých soudruhů podrobné informace o tehdejších politických úkolech, a dokonce charakteristiky jiných československých politiků.34 Na průběh událostí měla vliv také přítomnost sovětských vojsk ve většině popisovaných států. Převážná část území střední Evropy byla osvobozena od německé okupace nebo závislosti na třetí říší sovětskou armádou, a to eventuálně za spolupráce místních partyzánských sil a útvarů vytvořených na teritoriu SSSR (Československo, Polsko) nebo pravidelných armád těch států, které opustily své spojence (Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko). V Bulharsku a v Rumunsku zůstala sovětská vojska jako okupační armáda až do ratifikace mírových smluv. Setrvávání sovětských útvarů v Polsku a v Maďarsku se odůvodňovalo potřebou ochrany spojovacích cest mezi SSSR a sovětskými okupačními pásmy v Německu a Rakousku. Nejdříve byly sovětské oddíly staženy z Československa - zároveň s odsunem amerického vojska ze západní části tohoto státu. 32 Srv. JACKOW1CZ, J.: Partie opozycyjne w Buígarii 1944-1948, s. 32-35, 54-55; TOMASZEWSKI, }.: Bulgaría 1944-1971, s. 43-47, 76-77, 87-88. 33 Siv. JACKOWICZ, J.: Partie opozycyjne w Bulgaňi 1944-1948, s. 22-24. 34 VastoCnaja Jevropa v dokumentoch rossijskich archívov 1944-1953 gg., sv. 1, s. 159-160, Soudobé dějiny V/ 2—3 Cesta komunistických stran k moci.. 229 1 Přítomnost sovětských vojsk a bezpečnostních služeb zaručovala, že protivníci komu- j nistů neuskuteční státní převrat. Tato eventualita se nedala vyloučit především v Bulhar- i sku, kde se ministrem války stal zkušený konspirátor a účastník všech státních převratů j v této zemi po roce 1918 generál Damian Velčev. V Polsku sovětské bezpečnostní orgány 4 usnadnily v prvních měsících po odsunu Němců zahájení represí proti stoupencům polské vlády v Londýně i rozbití Zemské delegatury a organizačních struktur, které jí podléhaly. Sovětská vojenská přítomnost však neznamenala vyřešení politických problémů, které před komunistickými stranami stály. Významné byly různé formy politického působení, mezi něž patřily instrukce udílené řídicím orgánům komunistických stran a vyvíjení nátlaku, často hrubého, na jiná seskupení či politiky. V Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku usnadňoval vyvíjení tlaku na vlády okupační stav, který v těchto zemích panoval do doby ratifikace mírových smluv. Sovětská diplomacie využila například principu stanoveného při zahájení okupace Itálie, kde měli ve spojenecké kontrolní komisi rozhodující hlas představitelé západních velmocí, aby [ analogicky dosáhla úpravy působnosti komise pro zmíněné tři země. Výsledkem bylo, že ■ představitelé západních velmocí byli prakticky zbaveni vlivu na činnost komise, zatímco | představitelé SSSR nejednou sehráli v průběhu událostí klíčovou roli. I K prvnímu zásahu v Bulharsku došlo už začátkem prosince 1944, kdy se předseda ř spojenecké komise postavil proti usnesení rady ministrů (přijatému díky nepřítomnosti několika komunistů), které zprošťovalo trestu důstojníky, jimž hrozilo, že se budou zodpovídat za válečné zločiny. Čistka v armádě a jmenování důstojníků pro politickou a výchovnou práci (zpravidla spjatých s komunisty) oslabily pozici generála Damiana Velčeva. V létě a na podzim 1945 komise (v osobě představitele SSSR) intervenovala \ v záležitosti parlamentních voleb a v prosinci téhož roku se ministři zahraničí velmocí j usnesli „poradit" Bulharsku a Rumunsku, aby tyto země zařadily do kabinetů po dvou I představitelích opozičních seskupení. Rumunská vláda a opozice dospěly k dohodě, ale í noví ministři na státní politiku neměli prakticky žádný vliv. Bulharská opozice přijala j „radu" a stanovila vlastní podmínky, za nichž by se podílela na vládě, které měly I znemožnit, aby byla zemi vnucena komunistická moc. Intervence ministra Andreje I Vyšinského kompromis znemožnila a výsledkem byio, že představitelé opozice odmítli | zaujmout ministerská křesla, aby se nedostali do situace bezmocných pozorovatelů, j nucených přijmout všechny úmysly komunistů. J Andrej Vyšinskij koncem února 1945 intervenoval také v Rumunsku, kde přesvědčoval J krále Michala, aby jmenoval premiérem předsedu Frontul Plugarihr Petra Grozu. Král se !1 sice pokoušel dosáhnout toho, aby se do kabinetu dostali také představitelé takzvaných tf historických stran, ale bezvýsledně. Den před konečným rozhodnutím hlásil představitel i| sovětských bezpečnostních orgánů z Bukurešti: „Vedení krajanů [zemiakov, tj. komunis- jí tů] se v případě králova nesouhlasu chystá vytvořit navrhovaný kabinet Petra Grozy j| a hodlá to udělat veřejně, obrátit se s výzvou k lidu. Přijímáme příslušná organizační K opatření. (...) Během 4.-5. března se očekává příchod tří našich divizí do blízkosti jjí: Bukurešti."35 K přímé vojenské intervenci nedošlo, protože král ustoupil a jmenoval vládu II ve složení, které mu bylo nařízeno. » 35 Tamtéž, s. 168. Neméně rozhodný byl sovětský zásah v Maďarsku, kde po volebním vítězství strany drobných zemědělců v listopadu 1945 hrozilo, že komunisté nebudou mít mocenský monopol. V únoru 1947 oznámilo ministerstvo vnitra (řízené komunistou), že odhalilo spiknutí, kterého se účastnili funkcionáři této strany. Když většina parlamentu odmída zbavit imunity generálního tajemníka této strany, který byl poslancem, uvěznily ho sovětské orgány s obviněním, že organizoval antisovětské spildenecké skupiny. Protest představitelů západních velmocí byl neúčinný.36 Krize, která tím vznikla, umožnila rozbít opozici a v čele strany drobných zemědělců stanuli její levicoví funkcionáři. Ve vztazích s Československem sovětští politikové takových metod neužívali, zpravidla se uchylovali ke zprostředkovanému působení, především prostřednictvím komunistických politiků. Zásadní význam měla skutečnost, že komunisté vyšli z voleb jako nejsilnější strana v celé republice, a tudíž měli nejpočetnější reprezentaci v parlamentu a drželi vedení vlády, nejdůležitější ministerská křesla nebo posty náměstků v jiných ministerských rezortech. Ministrem zahraničních věcí se sice stal Jan Masaryk, který měl k sympatiím vůči komunismu daleko, ale podobně jako Edvard Beneš uznával nezbytnost úzké spolupráce se Sovětským svazem. Za těchto okolností Československo bez ohledu na osobní sympatie Jana Masaryka k Velké Británii podřídilo svou zahraniční politiku úmyslům SSSR. Ministr si dovolil pouze v důvěrném přátelském kroužku kousavé poznámky o sovětských politicích, a pokud šlo o budoucnost země, dával najevo pesimismus.37 Postupná rezignace Západu Nemyslím, že by se dalo tvrdit, že politikové v Londýně, v Paříži a ve Washingtonu neměli dostačující informace, aby pochopili, jakým směrem se události ve střední Evropě ubírají. Během moskevských rozhovorů v říjnu 1944 navrhoval Winston Churchill, jak sám uvádí, rozdělení střední Evropy mezi SSSR a západní velmoci, přičemž sovětský vliv popsal jako 10% v Řecku, 50% v Jugoslávii a Maďarsku, 75% v Bulharsku a 90% v Rumunsku.38 Popis této často připomínané slavné scény, zakončené údajně podpisem Josifa Stalina na kartičce, kterou mu předložil britský premiér, však v soudobém dokumentu vypadá jinak. V depeši z 23. ledna 1945 britskému představiteli v Sofii (poslané také na ambasády v Moskvě a ve Washingtonu), kterou jistě autorizoval Winston Churchill nebo Anthony Eden (podpis na kopii chybí), čteme: „Pro vaši osobní a přísně tajnou informaci: sovětští vůdcové pro sebe napřed požadovali devadesátiprocentní podíl [v Bulharsku], na základě toho, že Bulharsko je (tak jako Rumunsko) černomořská země. (...) Trval jsem na tom, že to nestačí. (...) M. Molotov si věc znovu promyslel a řeld, že sovětská vláda přistoupí pro Bulharsko na poměr 80:20 (stejně jako pro Maďarsko)."39 36 A Decade of American Foreign Polity: Basic Documents, 1941-49. Washington 1950, s. 1190. 37 Srv. FISCHL, Viktor: Hovory s Janem Masarykem. Pfdjpkon 1982, s. 49, 63, 75, 130. 38 CHURCHILL, Winston S.: The SecondWorld War. Sv. VI. Triumph and Tragedy. Harmondsworth 1985, s. 198. 39 „For your own personal and strictly secret information the Soviet leaders first claimed a 90 per cent interest [in Bulgaria] for themselves and only left 10 per cent for ourselves, on the ground that Bulgaria was (as Roumania) a Black Sea country. (...) I insisted that it was not enough. (...) After thinking the matter over, M. Molotov said that the Soviet Government accepted a ratio of 80:20 for Bulgaria (the same as for Hungary)." PRO, FO 371/48121/40. 230 Soudobé dějiny VI2—3 Cesta komunistických stran k moci.. 231 ' .íiňými slovy - v Londýně si právě tak jako ve Washingtonu už na podzim 1944 J uvědomovali, jaké byly požadavky SSSR v této oblasti, a v moskevské pracovně nepro- j cěhla mlčenlivá výměna poznámek mezi politiky, nýbrž odbylo se tam smlouvání, jaké j přísluší hokyním. Obě strany věděly, o co smlouvají. Britský „podíl" stanovený na deset j či dvacet procent se přece musel stát pouhou fikcí a Winston Churchill byl příliš zkušený j státník, než aby si o tom dělal iluze. Četba hlášení a depeší, které britští diplomaté posílali ze Sofie do Londýna od podzimu 1944, odhaluje, že Foreign Office dostávalo systematické informace jak o podrobnostech postupu představitelů SSSR v této zemi, tak o činnosti a záměrech komunistů. Na jejich základě byly formulovány obecné závěry, které vývoj událostí záhy potvrdil. Raporty byly čteny, o tom svědčí poznámky na okrajích. Jedním z mnoha příkladů byla depeše Williama E. Houston-Boswalla z 25. prosince 1944, který mimo jiné psal: „Každá maličkost, která se k nám dostane, naznačuje existenci promyšleného plánu na vytvoření komunistické vlády pod sovětskou kontrolou. Prvními kroky bude dosažení kontroly nad armádou a postupné vykležtění agrární strany rozdrobením na nemohoucí frakce (což možná bude obtížné). Sociální demokraté (hlavně průmysloví dělníci a intelektuálové) jsou zanedbatelní, zatímco stoupenci svazu Zveno mají většinou v oblibě města, kde mohou být snadno kontrolováni akcemi milice. Říká se, že je znovu nasazena tajná policie > a všechny nekomunistické osoby (Bulhaři i cizinci) jsou bedlivě sledovány a jejich telefo- ; ny odposlouchávány."40 j Pozornost zasluhuje i okolnost, že funkcionáři nekomunistických seskupení se mnoho- | krát obraceli na představitele západních velmocí, informovali je o tom, jak milice porušuje F zákony, o uvěznění protivníků, o mučení, k němuž docházelo při vyšetřování, a navrho- I vali intervenci na obranu demokratických forem politického života. Tak například | 28. května 1945 jeden ze zaměstnanců britského zastupitelství informoval Londýn I o rozmluvě s profesorem PetUo Stojanovém (ministrem financí), který prosil, aby byly I jeho názory na situaci v Bulharsku předány na vědomí britským politikům: „Tvrdí, že t O. F. nebude svržen a nedojde ani k povstání nebo krveprolití. Na druhé straně je si docela I jist, že před Bulharskem leží velmi tíživé časy a velké problémy. Tyto problémy mohou I a měly by být překonány, ale věc demokracie v Bulharsku zoufale potřebuje pomoc Velké 1 Británie. Role pozorovatele, kterou Velká Británie až dosud zaujímala, by mohla být pro | Bulharsko osudná, kdybychom v ní setrvali déle. Naléhal na nás, abychom byli v politice I vůči Bulharsku aktivnější, s dodatkem 'jako to dělají Američané'."41 I 40 Ml straws we perceived here suggest the existence of a deliberate plan to establish a Communist Government under Soviet control. First steps will be to gain control of the army and gradually to emasculate Agrarian party by breaking it up into impotent factions (which might not be difficult to achieve). Social democrars (chief industrialists and intellectuals) are negligible while Zweno y adherents are mosdy to be found in towns where they can easily be controlled by Militia action. Secret police are said to be operating efficiently again and all non-communist personalities (Bulgarian and foreign) are carefully watched, their telephones being rapped." PRO, FO 371/43584/146, 41 „The O. F. would not be overthrown he declared, norwould there be riots or bloodshed. On the other ■§ hand he was quite certain that Bulgaria was in for a very trying rime and great difficulties lay ahead. | These difficulties could, and would be overcome, but above all the cause of democracy in Bulgaria s.: desperately needed the assistance of Great Britain. The role of Observer, which Great Britain hr