Jacques Rupnik/ Dědictví Jalty Jacques Rupnik, francouzský politolog narozený v Praze, analytik „jiné" Evropy Jaltská dohoda nerozhodla o moci Polské sjednocené dělnické strany. Taje v podstatě výsledkem teroru, zfalšovaných voleb a Stalinova porušení této dohody. Adam Michnik: Dopisy z vězení Pro národy střední Evropy představuje Jalta „dědičný hřích", zakladatelský mýtus rozdělené Evropy. Slovo ,Jalta" se stalo synonymem sovětizace a jeho výsledkem bylo zmizení samotného pojmu „střední Evropa". O osudu států mezi Německem a Ruskem rozhodly Spojené státy a Sovětský svaz; o rozdělení Evropy neevropské supervelmo-ci — takový je mýtus Jalty. Dohoda podepsaná v únoru 1945 v Jaltě se tak stala symbolem opakující se zkušenosti evropských národů: že totiž nejsou pány svého osudu. Leszek Kolakowski napsal čtyřicet let po setkání na Krymu: „Připomeňme si, že Polsko nebylo v Jaltě vůbec zastoupeno a že o osudu milionů lidí rozhodli tři starci: krvežíznivý tyran, hlava státu v posledním stadiu nevyléčitelné choroby a málo obeznámená s tím, co bylo skutečně ve hře, a konečně stoupenec Realpolitik zastupující upadající impérium."! „Žijeme stále v systému Jalty," píše Ferenc Fehér, „v tom smyslu, že mocní tohoto světa se domnívají, že jsou pověřeni posláním činit místo nás konečná a svrchovaně racionální rozhodnutí."2 1 Leszek Kolakowski, „Yalta & the Fate of Poland: An Exchange", The New York Review ofBooks, 14. srpna 1986, s. 43. 2 Ferenc Fehér, „Eastern Europe's Long Revolution Against Yalta", EastEuropean Politics and Society, 1988, č. 1 (zimz), s. 10. 1 Konečně je Jalta chápána jako „zrada", jako další Mnichov, jako nový pokus Západu ukonejšit totalitního tyrana na úkor národů střední Evropy. V době vzniku dohody byl tento názor velmi rozšířený, zejména mezi Poláky. Od té doby zesílil v celé střední Evropě, tváří v tvář západní pasivitě při násilném potlačení maďarského povstání roku 1956, Pražského jara 1968 a Solidarity 1981. ,Jalta" se stala synonymem pro status quo mezi východní a západní Evropou. A velmi logicky bylo slyšet hořká slova o Jaltě, kdykoliv byl tento status quo ohrožen pokusy o vnitřní změny ve střední Evropě. Tento vztah mezi státem quo Východ-Západ a „státem quo" uvnitř střední Evropy byl hlavním jablkem sváru o Jaltu. Spor na toto téma po porážce Solidarity v roce 1981 ukázal, že Jalta zůstává otevřenou otázkou. Oficiální propaganda, jako by ještě chtěla živit podezření o dědictví Jalty, se na ni důrazně odvolávala, kdykoliv šlo o legitimi-zaci sovětské nadvlády. Po svém vojenském převratu tvrdil generál Jaruzelski, že „Polsko mělo sloužit jako nástroj, jako páka, která měla vykonávat nátlak na Sovětský svaz, na socialistické společenství. [...] Byla mu dána úloha rozbušky umístěné pod budovou míru, postavenou na Jaltské a Postupimské dohodě, na dohodách, které není možné od sebe oddělit".3 Zatímco většina Evropanů jak na Východě, tak na Západě vidí v Jaltě hlavní příčinu rozdělení Evropy, Moskva a Washington vždy (ovšem ze zcela protichůdných důvodů) takové argumenty odmítaly a naopak volaly po důslednějším plnění této dohody. Spisek vydaný společně roku 1985 polským a sovětským velvyslanectvím v Paříži dovozoval, že „příčinou nesnází v poválečném světě není Jaltská dohoda, ale skutečnost, že se svět od ní vzdálil". V téže době volal prezident Reagan po „plném a přesném" plnění Jaltské dohody: ,Vidíme v této dohodě závazek velmocí vrátit všem zemím osvobozeným po druhé světové válce od nacismu jejich plnou nezávislost a umožnit v nich svobodné a demokratické volby. Není důvodu zbavit Sověty nebo nás tohoto závazku." Bylo cosi ironického v tom, že Reagan takto hájil Rooseveltovo rozhodnutí v Jaltě, když tato dohoda byla od konce čtyřicátých let vždy oblíbeným terčem republikánů, kteří v ní viděli „výprodej" poloviny Evropy. Ale bylo více cynismu než ironie v poukazu na Jaltu z úst generála, který vyhlásil výjimečný stav proti vlastnímu národu, aby zachránil „budovu míru" postavenou na této dohodě. Jaká však byla vlastně skutečnost za tímto tolikrát protřepaným mýtem? Zaslouží si Jalta svou pověst? 3 Cit. podle John van Oudenaren, The Soviet Union and Eastern Europe, Santa Monica 1984, s. 53. Odpovědi se samozřejmě liší podle toho, jsme-Ii více či méně ochotni rozlišovat zásadní prohlášení od jejich aplikace ve skutečnosti. Na úrovni všeobecných zásad není co namítat. V Deklaraci o osvobozené Evropě, přijaté třemi Velkými, není jediná zmínka o rozdělení světa mezi velmoci. Právě naopak: jasně schvaluje demokratické zásady včetně uspořádání „svobodných, ničím neporušovaných voleb" v zemích osvobozených od nacistické okupace. Vzhledem k dobyvačné přítomnosti Rudé armády v Evropě bylo toto schválení demokratických principů někdy prezentováno jako velké vítězství Západu. Následné Stalinovo porušení těchto zásad ve východní Evropě bylo hlavním důvodem roztržky mezi bývalými spojenci, roztržky, která pak vedla ke studené válce. Kritiku tedy nezasluhuje Jaltská dohoda jako taková, ale její plnění (nebo spíše neplnění) ze strany Sovětského svazu. Stoupenci demokratických změn v sovětském bloku by tedy měli požadovat návrat k ustanovení Jaltské dohody.4 Jaký však byl duch této dohody? Polská otázka nám umožňuje ověřit si na konkrétním případě, jakou cenu přikládali patetické formulaci Deklarace o osvobozené Evropě její signatáři. Hned na začátku 64 Jalta potvrdila v Teheránu uzavřenou dohodu o přemístění rusko--polské hranice až ke Curzonově linii (linii příměří, jak ji v roce 1920 za sovětsko-polské války navrhl lord Curzon). Na nesmělý Rooseveltův pokus otevřít znovu otázku Lvova, což byla pro Poláky otázka mimořádně důležitá, odpověděl Stalin, že přece nemůže být menší rusofil nebo ukrajinofil, než byl lord Curzon. Poté se debata stočila od polského státního území k novému polskému režimu. Od teheránske konference naléhal Churchill na exilovou polskou vládu v Londýně, aby přijala územní ústupky výměnou za záruky nezávislosti po skončení konfliktu. Poláci odmítli, a tím nepochybně oslabili své postavení při jednání se Stalinem a zhoršili své vztahy s Churchil-lem natolik, že spolu nadále prakticky nemluvili. Opravdu by bylo možno tvrdit, že londýnští Poláci tím, že se zaměřili na otázku hranic, dostali Angličany a Američany do obtížné situace vůči Sovětům, když hájili práva exilové vlády jako základu budoucí moci ve Varšavě. Kdyby se to stalo, politika v Polsku by se bezprostředně po válce nepochybně více podobala politice Maďarska nebo Československa a nevedla by k občanské válce. Ale Churchill a Roosevelt přijali Stalinův návrh vytvořit jádro budoucí polské vlády z Lublinského výboru, který byl v rukou komunistů.5 Tento výbor měl být, pravda, rozšířen o několik exilových demokratů, ale toto rozhodnutí de facto znamenalo, že západní politici zavrhli legitimní exilovou vládu: výsledkem bylo zásadní přerušení kontinuity polských institucí jako TU ľa Hni IHfsKibFíľľ Šij* žííefcr Uxrrk $imt$. WIE CITY EDUSOS -: jrCTT: von*. ■ fii$gA>. .rEMiaMnf.-n-tw.v-. BIG 3 DOOM NAZISM AND REICH MILITARISM; AGREE ON FREED LANDS AND OAKS VOTING; CONVOKE UNITED NATIONS IN U. S. APRIL25 : IcmtFSUflUUl «1« MC.TmtBTaECTKB.AMB MAKE rLAig KM ■fHB.WSlJ , (tilM PUUTHE- sftfiHiicsaiS! „ «=~1 : l:i tree.-* tw" tewttfai*. J? __\tr* tfss Cs{&řF? Trs KtJ KsťiaodCK&r i- Tituíní strana New York Times z 13. února 1945 oznamující podepsání jaltské smlouvy mezi SSSR, Velkou Británií a USA politické reprezentace státu, ačkoliv ony byly koneckonců příčinou, pro kterou Západ vstoupil do války. Od tohoto okamžiku měl Molotov — ten, který krátce potom, co roku 1939 podepsal pakt s nacistickým Německem, řekl o Polsku, že „jediná rána zasazená z jedné strany německou armádou a z druhé strany armádou sovětskou postačí ke skoncování s tímto odporným versailleským zplozencem" — plnou moc rozhodovat, které jsou skutečně „nefašistické a protifašistické" strany, oprávněné zúčastnit se polských voleb. Jedinými zárukami uplatnění demokratických zásad deklarace byla „opatření určená k uskutečnění vzájemných konzultací" mezi spojenci.6 Jinými slovy: nebyla nejmenší institucionální záruka, jen pouhá důvěra v dobrou vůli Sovětů ve věci budoucnosti demokracie ve střední Evropě. Dopad těchto rozhodnutí se z Polska rozšiřoval na celý region. Nebyly-li západní mocnosti schopny bránit demokracii ve spojenecké zemi, kvůli které vstoupily do války, v co se dalo doufat v případě bývalých protofašistických zemí, Hitlerových spojenců? Dvojsmysl-nost Jaltské dohody propůjčuje velkým frázím Deklarace o osvobozené Evropě podivný zvuk. Adam Ulam k tomu poznamenal: ,Jak je možno vydat zemi cizí mocnosti a vyžadovat přitom, aby se tak stalo svobodnými volbami při zachování velkých morálních a demokratických principů?"7 4 Jean Laloy, „La Legendě de Yalta", Project, 1982, březen, s. 279-286. 5 Srov. Adam Ulam, The Rivals, New York 1971, s. 251. 6 Cit. podle Voj těcha Mastného, Russia's Road to the Cold War, New York 1979, s. 251. 7 Adam Ulam, The Rivals, cit, dilo, s. 57. Hlavní protagonistéJaltské smlouvy: W. Churchill, F, D. Roosevelt a J. V. Stalin Stalin se tím v žádném případě nedal zmást; sotva krymská konference skončila, vyslal do Rumunska Vyšinského, oblíbeného soudce z velkých procesů třicátých let, aby tam doručil králi Michalovi ultimátum a dosadil komunisty kontrolovanou vládu. V téže době se do Moskvy vydala delegace polských odbojářů z nekomunistické Zemské armády, aby se účastnila ustavení poválečných institucí, a byla hned po příjezdu zatčena. V nikdy neodeslaném dopise Rooseveltovi vyjádřil Churchill výslovně vztah mezi Jaltskou dohodou a následujícími událostmi: „Nedáme-li to okamžitě do pořádku, svět brzy usoudí, že jsme svým podpisem Krymské dohody parafovali cár papíru."8 Nemýlil se. Jalta byla prohra, ne pro jakousi mytickou dělbu světa, ani — po pravdě řečeno — proto, že Západ nedokázal zadržet sovětské plány ve střední Evropě, ale protože dohoda spočívala na pochybné hypotéze, že Stalin a západní představitelé dávají stejný význam slovům jako demokracie, suverenita nebo nezávislost, a protože konkrétní význam těchto slov v předpokladech ustavení budoucí polské vlády se v praxi rovnal západnímu přijetí sovětského dvojího jazyka o „lidových demokraciích". 8 Dopis z 8. března 1945, cituje Vojtěch Mastný (podle archivů), Russia's Road..., Při jedné večeři ke konci jaltské konference se Stalin ujal slova a řekl svým spolustolovníkům: Spojenci, kteří spolu vytvořili alianci, by se neměli navzájem podvádět — je to snad naivní? Zkušení diplomaté se mohou ptát: „Proč bych nepod-vedl svého spojence?" Ale já se jako naivní člověk domnívám, že nejlépe je, když svého spojence nepodvedu, ani když je to hlupák.9 Stalin opravdu své spojence nikdy neklamal. Oni, což je horší, klamali sami sebe. Jalta nebyla spiknutí s cílem rozdělit Evropu, ale přispěla k legiti-mizaci sovětského ovládnutí střední Evropy výměnou za sliby, které nikdy nebyly splněny a ani tak nebyly míněny. V tomto smyslu Sověti něco získali za nic (ledaže bychom podle Roosevelta považovali za významnou protihodnotu sovětské vypovězení války Japonsku nebo Stalinovu zdánlivou podporu myšlence Organizace spojených národů — řečeno s Arthurem Schlesingerem — „univerzalistického pokusu o světovou vládu"). Jalta tak vysvětluje dva obecné problémy: nejprve slabost, ještě častěji nepřítomnost střední Evropy v západních úvahách o pováleč- (i né Evropě; posléze rozpory vyplývající z politiky založené na chybném posuzování Stalina a sovětského systému státníky přesvědčenými, že konflikt přeměnil Sovětský svaz ve staré dobré carské Rusko. Tyto falešné představy sdílely i intelektuální elity a veřejné mínění, mobilizované ve své podpoře spojenectví novým a pozitivním obrazem Sovětského svazu, který šířil do světa příznivé články a filmy jako Mise do Moskvy.10 Pracovníci odpovědní během války za americkou diplomacii Charles Bohlen a Averell Harriman později tvrdili, že by západní veřejné mínění nepochopilo, kdyby se v Jaltě zaujal konfrontační postoj k polské otázce. Roku 1945 ale rovněž nepřicházelo v úvahu zcela ignorovat ve střední a východní Evropě demokratické principy (i když vzhledem k sovětské vojenské okupaci nemohly být zavedeny do praxe), protože lidé na Západě ztotožňovali válečné úsilí s těmito hodnotami vůbec a s Polskem zvlášť. Jinými slovy: veřejné mínění by nepřipustilo úplné „opuštění" Polska (nebo v širším smyslu střední Evropy), ale stejně tak by nepřipustilo tvrdý postoj vůči Sovětskému svazu. Tato dualita odráží základní dvojakost západní politiky vůči střední a východní Evropě po roce 1945: slovy odmítala sovětizaci : 9 Cit. podle Winston Churchill, Druhásvětová válka. VI. díl. Triumf a tragédie, přel. Zdeněk Hron, Praha 1995 [1953], s. 358. 10 Film z roku 1943 podle bestselleru amerického velvyslance v Moskvě v letech 1936-1938, který byl velkým Stalinovým obdivovatelem a moskevské procesy oblasti, aniž měla prostředky nebo odhodlání postavit se proti ní činem. „Realisté" jako Kennan tvrdili, že to byl jeden z faktorů vzniku studené války. Z tohoto hlediska nebyla Jalta ani zosobněním zla, ani rozhodujícím obratem v osudu střední Evropy, jak se to později vykládalo. A „diabolizace" Jalty nechává ve stínu jiné důležité faktory sovětizace oblasti, zejména převahu vojenské síly na konci války, stejně jako vliv vnitřních faktorů při převzetí moci komunisty ve střední a východní Evropě. Daleko významnější byl pro osud střední Evropy naprostý nedostatek jasné vůdčí myšlenky v západním strategickém uvažování ve chvíli, kdy se situace ještě mohla vyvíjet, to jest mezi rokem 1941 a 1943. Schůzka amerických a britských náčelníků generálních štábů v předvečer teheránske konference v listopadu 1943 potvrdila tento nedostatek zájmu: Američané odkládali druhou frontu až do května 1944, přičemž odmítli britský návrh ofenzivy na Balkáně, která by Spojencům dala jedinou možnost, jak ovlivnit vývoj ve střední Evropě. Opravdovým obratem byl Teherán. Západní vůdcové se poprvé ocitli tváří v tvář riziku, že se Sovětský svaz stane po válce dominant-(58 ní mocností ve střední a východní Evropě. V odpovědi na Churchil-lovu poznámku se Stalin zeptal, představují-li si Britové, že hodlá „spolknout celé Polsko". Eden mu odpověděl, že neví, „kolik ho Rusové chtějí sníst ani jaké potíže jim udělá ho strávit".11 V retrospektivě působí Jalta jako opožděný, i když neúspěšný pokus o částečnou nápravu škod. Stejnou analýzu můžeme aplikovat na tolik kritizovaná Churchillova jednání se Stalinem o zájmových sférách v říjnu 1944. Britský premiér podal velmi prozaický popis toho, co zůstává nejvýmluvnějším výrazem nevyhnutelnosti sovětské nadvlády v zemích obsazených Rudou armádou na konci války (i když — a to je důležitý detail — Polsko a Československo zůstaly stranou): Okamžik byl příhodný pro praktické kroky, a proto jsem navrhl: „Dohodněme se na balkánských záležitostech. Vaše armády jsou v Rumunsku a v Bulharsku. My tam máme své zájmy, mise a agenty. Nepřipusťme, aby se naše cesty zkřížily kvůli malichernostem. Pokud jde o Velkou Británii a Rusko, jak by vám vyhovovalo, kdybyste měli devadesátiprocentní převahu v Rumunsku, my měli devadesát procent řekněme v Řecku a v Jugoslávii bychom si vliv rozdělili napůl?" Zatímco byla tato má slova překládána, napsal jsem na kus papíru: Rumunsko Rusko 90% ostatní 10% 11 Cit nnHlp Mii~tidř>1d n.lii dt taka The V/iirle/ľnrí ihe tmstll ííiWc T nriŕirtn 1QÍ1A e ífi Řecko Velká Británie 90% (po dohodě s USA) Rusko 10% Jugoslávie 50-50% Maďarsko 50-50% Bulharsko Rusko 75 % ostatní 25 % Přistrčil jsem jej přes stůl Stalinovi, který mezitím vyslechl překlad. Nastala krátká pauza. Potom Stalin uchopil modrou tužku, udělal na papíru velkou „fajfku" a vrátil nám jej. Všechno bylo vyřešeno dřív, než se člověk stačil usadit k jednacímu stolu.12 Nemělo však u toho zůstat. Nazítří požadoval Molotov na Edeno-vi sedmdesát pět procent vlivu v Maďarsku (Hitlerově spojenci proti Rusku) a devadesát procent v Bulharsku. Protože Sověti už v této zemi dominantní postavení měli, byl zřejmě jejich požadavek devadesátiprocentní převahy jen způsobem nátlaku při smlouvání o Maďarsku. Přesto, což bylo velice zvláštní, Eden byl ochoten v Maďarsku couvnout za příslib angloamerické účasti ve spojenecké dozorčí £ komisi v Bulharsku. Historik Vojtěch Mastný píše: „Pro potěšení z efemérni úlohy v zemi, pro kterou měl Churchill jen opovržení, spokojil se s postavením pasivního pozorovatele v Maďarsku, patrně nejvíce anglofilní zemi celé střední Evropy."13 Je ovšem snadné zaujmout moralizátorský postoj vůči této směsi cynismu a ignorance, již v jednáních se Stalinem o osud střední Evropy Spojenci přijali. Bylo by nepochybně velmi zajímavé vědět, co mělo znamenat deset procent vlivu v Rumunsku nebo dvacet pět v Bulharsku. Nicméně můžeme retrospektivně chápat toto „smlouvání o procenta" jako pokus, dosti podobný Jaltě, realisticky čelit sovětskému vlivu v této části Evropy: primátu vojenského faktoru. I' „Mapa Evropy," říká Charles Bohlen, „by nebyla jiná, kdyby nebylo Jalty." Byla to bezpochyby všudypřítomnost Rudé armády, která utvářela osud střední Evropy a Balkánu. (1988) 12 Cit. z Churchillových pamětí, cit. dílo, s. 227 (viz pozn. 9); srov. rovněž Martin Gilbert, Winston S. Churchill. The Road to Victory, 1941-1945 (sv. VII), London 1986, s. 95. 13 tr_:t!! nr.----r> > * -wl . . *... ---