křesťanství a socialismus
T&S
LESZEK KOLAKOWSKI A DĚJINY MARXISMU
TonyJudt
Leszek Kolakowski je filosof z Polska. Charakterizovat ho takovýmto způsobem však asi nebude zcela správné či dostatečné. Podobně jako Czeslaw M itosz a před ním mnozí jiní započal Kotakowski svou intelektuální a politickou dráhu v opozici k určitým hluboce zakořeněným rysům tradiční polské kultury: klerikalismu, šovinismu a antisemitismu. Když byl v roce 1968 nucen opustil svou rodnou zemi, nemohl se do ní dlouho ani vrátit, ani tam publikovat. V letech 1968-1981 byl v Polsku na indexu zakázaných autorů a většina z jeho prací, pro něž je dnes znám, byla napsána a vydána v cizině.
V exilu žil Kolakowski převážně v Anglii, kde se stal v roce 1970 vědeckým pracovníkem na All Souls College v Oxfordu.
V jednom rozhovoru loni uvedl, že je-li Británie ostrovem, pak Oxford je ostrovem v Británii, All Souls (kolej bez studentů) ostrovem v Oxfordu a Dr. Leszek Kolakowski ostrovem v rámci All Souls, „ostrovem na čtvrtou".1 Bylo to vlastně jediné místo pro intelektuální emigranty z Ruska a střední Evropy - za všechny uveďme Ludwiga Wittgensteina, Arthura Koestlera či Isaiaha Berlina. Leszek Kolakowski byl však jako exmarxistický katolický filosof z Polska ještě exotičtější a navzdory svému mezinárodnímu renomé ve své adoptivní zemi z velké části neznámý a nepochopitelně i podceňovaný.
Všude jinde je slavný. Jako mnoho středoevropských učenců své generace je i Kolakowski jazykově dobře vybavený — ovládá ruštinu, francouzštinu a němčinu stejně dobře jako rodnou polštinu a adoptovanou angličtinu a obdržel spoustu poct a ocenění, zvláště v Itálii, Německu a Francii. Ve Spojených státech, kde učil mnoho let v Komisi pro sociální myšlení na Chicagské univerzi-
tě, se jeho práce vždy velkoryse oceňovala, což vyvrcholilo v roce 2003, kdy ho Kongresová knihovna vyznamenala první Klugeho cenou — udělovanou za celoživotní dílo v těch oborech (především v humanitních vědách), které nemají svou Nobelovu cenu. Avšak Kolakowski, který nejednou prohlásil, že nejvíce doma se cítí v Paříži, není o nic víc Američan než Angličan. Nejvhodnější by snad bylo pokládat ho za posledního význačného občana Republiky vzdělanců dvacátého století.
Ve většině zemí, které ho přijaly, je Leszek Kďakowski nejznámější (a někde znám jedině) díky své pozoruhodné tří-dílné histotii marxismu nazvané Hlavní proudy marxismu. Toto dílo vyšlo nejdříve v roce 1976 (v Paříži) v polštině, pak o dva roky později v Anglii v nakladatelství Oxford University Press a nyní ho v jednosvazkovém vydání přetiskuje nakladatelství Norton ve Spojených státech.2 Nepochybně je to tak dobře. Hlavní proudy jsou monumentem moderní humanistické vědy. V jejich prvořadém postavení mezi Kolakowského díly je však určitá paradoxnost, neboť autor
zdaleka není jen pouhý „marxolog". Je to filosof, historik filosofie a katolický myslitel. Léta strávil studiem raně moderních křesťanských sekt a herezí a po většinu posledního čtvrtstoletí se věnoval historii evropského náboženství a filosofie a něčemu, co by se dalo nejlépe charakterizovat jako filosoficko-teologické spekulace.3
Kofakowského „marxistické" období, v němž si získal postavení nejsubtilněj-šího marxistického filosofa své generace v poválečném Polsku, až do jeho odchodu v roce 1968, bylo ve skutečnosti zcela krátké. A po většinu té doby byl disidentem: už v roce 1954, kdy mu bylo dvacet sedm let, byl obviněn z „odchýlení se od marxisticko-leninské ideologie". Roku 1966 k desátému výročí „polského října" přednesl na Waršavské univerzitě slavnou kritickou přednášku a stranický vůdce Wíadyslaw Gomulka ho oficiálně pokáral jako „hlavního ideologa takzvaného revizionistického hnutí". Když pak Kolakowského vypudili z jeho univerzitního místa, bylo to proto, že „formoval názory mládeže způsobem protikladným k oficiální tendenci země". V době, kdy odjel na západ, už marxistou nebyl (což zmádo, jak uvidíme, některé z jeho obdivovatelů); o několik let později, když psal nejdůležitější knihu o marxismu v posledním půlstoletí, už — jak to elegantně vyjádřil jiný polský vědec -„o tento předmět ztrácel zájem".4
Hlavní proudy marxismu
Tato trajektorie nám pomáhá vysvětlit zvláštní charakteristiky díla Hlavní proudy marxismu. První díl „Zakladatelé" je
6/2Q06
Teologie&Společnost
15
T&S
křesťanství a socialismus
uspořádán konvenčně jako historie idejí: od křesťanských počátků v dialektice a dějinách spásy přes německou romantickou filosofii a její vliv na mladého Karla Marxe k zralým pracím Marxe a jeho přítele Friedricha Engelse. Druhý díl je objevně (a domnívám se, že nikoli ironicky) nazván „Zlatý věk". Vypráví historii od Druhé Internacionály, založené roku 1889, k ruské revoluci v roce 1917. Také zde se Kolakowski soustředí především na ideje a diskuse, které na vysoké úrovni vedla pozoruhodná generace evropských radikálních myslitelů.
Náležitě jsou zde prezentováni vedoucí marxisté té doby — Karl Kautsky, Rosa Luxemburgová, Eduard Bernstein, Jean Jaurěs a V. I. Lenin -, jimž je každému věnována samostatná kapitola, která s udivující hospodárností a jasností shrnuje jejich hlavní myšlenky a místo v historii. Avšak ještě zajímavější jsou kapitoly o osobnostech, které v podobných obecných popisech nejsou příliš zvýrazňovány. Vedle italského filosofa Antonio Lab-rioly jsou to Poláci Ludwik Krzywicki, Kazimierz Kelles-Krauz a Stanislaw Br-zozowski a „austrpmarxisté" Max Adler, Otto Bauer a Rudolf Hilferding. Relativní početnost Poláků v Koiakowského popisu marxismu je nepochybně zčásti dána lokální perspektivou a snahou o určitou kompenzaci za minulé přehlížení. Avšak stejně jako austromarxisté (kterým je věnována jedna z nejdelších kapitol v celé knize) i tito Poláci představují vždy aktuální připomínku intelektuálního bohatství střední Evropy z období fin de siěcle, které bylo zapomenuto a pak vymazáno z historie, kterou vyprávěli hlavně Němci a Rusové.5
Třetí díl Hlavních proudů - část, která se zabývá tím, co se mnoha čtenářům vybaví při slově „marasmus", tj. historií sovětského komunismu a západního marxistického myšlení po roce 1917 — je nepokrytě označena „Zhroucení". Skoro polovina tohoto dílu je věnovaná sovětskému marxismu od Stalina po Trocké-ho; zbytek pojednává o rozmanitých teoreticích dvacátého století z jiných zemí. Několik z nich, zejména Antonio Gram-sci a Gyôrgy Lukács, je pro badatele z oblasti sociálního myšlení dvacátého století stale podnětných. Jiní jako Ernst Bloch a Karl Korsch (Lukácsův německý sou-
časník) mají spíše jen jakousi antikvář-skou přitažlivost. Někteří, například Lu-cien Goldmann a Herbert Marcuse, jsou dnes ještě méně zajímaví než v sedmdesátých letech, kdy je Kolakowski odbyl na několika stránkách.
Kniha končí esejem o „Vývoji marxismu od Stalinovy smrti", v němž Kolakowski krátce prochází svou vlastní „revizionistickou" minulost, aby přikročil v tónu téměř nelítostného opovržení k zaznamenání přechodných mód té doby, od vrcholně hloupé Sartrovy Cri-tique de la raison dialectique (Kritiky dialektického rozumu) a jeho „zbytečných neologismů" k Mao Ce Tungovi, „rolnickému marxismu" a jeho nezodpovědným západním obdivovatelům. Čtenáři této části jsou v původní předmluvě k třetímu dílu předem varováni: budou se snad domnívat, že materiál, jímž se zabývá poslední kapitola, „by se měl rozšířit do čtvrtého svazku", ale autor dospěl k závěru, že „tento předmět si opravdu nezaslouží pojednání v takové délce". Stojí za to zde poznamenat, že zatímco první dva svazky Hlavních proudů vyšly ve Francii . už v roce 1987, třetí a závěrečný svazek Koiakowského díla tam stále ještě publikován nebyl.
V krátkém článku je zcela nemožné vyjádřit ohromný rozsah Koiakowského historie marxistické doktríny. Zcela jistě nebude překonána: Kdo kdy opět bude tolik znát — nebo mít takový zájem —, aby šel hlouběji pod tento základ vybudovaný z takových detailů a s takovou analytickou vytříbeností? Hlavní proudy marxismu nejsou historií socialismu; jejich autor věnuje jen letmou pozornost politickým kontextům a sociálním organizacím. Je to neskrývané vyprávění o idejích, jakýsi bildungsroman o vzestupu a pádu kdysi mocné rodiny teorií a teoretiků, spřízněných ve skeptickém, iluzí zbaveném starém věku jedním z jejích posledních žijících dětí.
Podstata marxismu
Koiakowského teorie, která prostupuje 1200 stránek výkladu, je přímočará a nedvojznačná. Marxismus by se podle jeho názoru měl brát vážně: nikoli pro jeho tvrzení o třídním boji (které byly někdy
pravdivé, ale nikdy nové); nikoli pro jeho příslib nevyhnutelného zhroucení kapitalismu a proletariátem vedeného přechodu k socialismu (což byla zcela mylná předpověd); ale protože marxismus přináší jedinečnou — a opravdu originální — směs prométeovské romantické iluze a nekompromisního historického determinismu.
Přitažlivost takto chápaného marxismu je zcela zřejmá. Nabízí vysvětlení, jak svět funguje — ekonomickou analýzu kapitalismu a sociálních třídních vztahů. A navrhuje způsob, jak by fungovat měl
— etiku lidských vztahů, která je podána v Marxových mladých idealistických spekulacích (a v tom, jak Marxe interpretuje Gyorgy Lukács, s nímž se Kolakowski přes všechno opovržení k Lukácsově kompromisní kariéře z velké části shoduje6). A vytyčuje nevyvratitelné základy pro víru, že věci v budoucnosti takto fungovat budou, v podobě souboru tvrzení o historické nutnosti, které z jeho (a En-gelsových) prací odvodili Marxovi ruští žáci. Tato kombinace ekonomického popisu, morálního předpisu a politické předpovědi se ukázala jako velice svůdná
— a užitečná. Jak podotýká Kolakowski, Marx stále stojí za čtení — kdyby jen proto, aby nám pomohl porozumět naprosté univerzálnosti jeho teorií, pokud jsou jinými využívány k ospravedlnění politických systémů, kterým daly vzniknout.7
Pokud jde o spojení mezi marxismem a komunismem - které se statečně pokoušely tři generace západních marxistů minimalizovat, a „zachránit" tak Marxe před „překroucením" v rukou Stalina (a Lenina) —, má Kolakowski jasno. Je jisté, že Marx byl německý autor žijící ve viktoriánském Londýně.8 Stěží ho lze činit v jakémkoli rozumném smyslu odpovědným za ruskou nebo čínskou historii. Desetiletí trvající snahy marxistických puristů stanovit opravdové záměry zakladatelů a zjistit, co by si Marx a Engels mysleli o budoucích nepravostech spáchaných jejich jménem, jsou tak poněkud nadbytečné stejně jako bezvýsledné - i když tento opakovaný důraz na cestu zpět k pravdě posvátných textů ilustruje sektársky rozměr marxismu, kterému věnuje Kolakowski zvláštní pozornost.
Marxismus jakožto doktrínu nicméně nelze oddělit od historie politických hnutí
16
Teologie&Společnost
6/2006
křesťanství a socialismus
T&S
a systémů, k nimž vedl. V Marxově a En-gelsově uvažování je reálné deterministické jádro: tvrzení, že „v podstatě" jsou věci tak, jak být musejí, z důvodů, které se nakonec vymykají lidské moci. Toto přesvědčení se zrodilo z Marxovy snahy obrátit starého Hegela „z hlavy na nohy" a do srdce historického vysvětlení vložit nezměnitelné materiální příčiny (třídní boj, zákony kapitalistického vývoje). Na tento vhodný epistemologický základ pak Plechanov, Lenin a jejich dědicové posta-, vili celou budovu historické „nutnosti" a doprovodnou mašinérii donucení.
S výsledným komunistickým zřízením je navíc úzce spojena jiná intuice mladého Marxe — že proletariát má privilegovaný vhled do konečných záměrů Historie díky své zvláštní roli, jakožto vykořisťované třídy, jejíž osvobození bude znamením osvobození celého lidstva. Zájmy proletariátu jsou ale podřízeny diktátorské straně, která tvrdí, že je jeho ztělesněním. Síla těchto logických řetězců svazuje  marxistickou analýzu
ÍPiiHill
s komunistickou tyranií a potvrzuje ji mnoho komentátorů a kritiků — od Rosy Luxemburgové po Michaila Bakunina —, kteří předjímali komunistický totalitaris-mus a varovali před ním už dlouho před tím, než se Lenin dostal blízko konečnému řešení. Marxismus se samozřejmě mohl vydat jinými směry — a mohl se rovněž nikam nevydat. Avšak „leninistic-ká verze marxismu, i když nebyla jediná možná, byla zcela přijatelná".9
Jisté je, že ani Marx, ani teoretikové, kteří ho následovali, nepředvídali, že . doktrína, která hlásala svržení kapitalismu průmyslovým proletariátem, získá moc v zaostalé a převážně zemědělské společnosti, a ani by to nechtěli. Pro Kolakowského však tento paradox pouze zdůrazňuje sílu marxismu jako systému víry. Kdyby Lenin a jeho stoupenci nepočítali s nevyhnutelnou nutností úspěchu (která pak retroaktivně v teorii osprave-. dlňovali), jejich voluntaristický podnik by nikdy neměl naději na realizaci. Ani by nebyl tak přesvědčivým prototypem
pro milióny vnějších obdivovatelů. Změnit oportunistický převrat, urychlený německou vládou, která nechala přepravit Lenina v zapečetěném vlaku do Ruska, v „nevyhnutelnou" revoluci vyžadovalo nejen taktického génia, ale také velkou dávku ideologické víry. Kolakowski má jistě pravdu: politický marxismus je především světským náboženstvím.
Marxismus jako náboženství a všeobsažná teorie
Hlavni proudy marxismu nejsou jen skvělým pojednáním o marxismu, i když zdaleka nej ambicióznějším.10 Odlišuje je i Koiakowského polská perspektiva. Ta snad vysvětluje i důraz na marxismus jako eschatologii - „moderní variantu apokalyptických očekávání, které se nepřetržitě táhnou evropskou historií". A ta opravňuje k nekompromisně morálnímu, dokonce náboženskému chápání historie dvacátého století: „Ďábel je sou-
Mí
Ján Petrovič: Roury
6/2006
Teologie&Společnost
17
T&S
křesťanství a socialismus
Ján Petrovič: Uhlík 1
částí naši zkušenosti. Naše generace toho viděla už dost, aby toto poselství brala velmi vážně. Zlo, tvrdím, není náhodné, není to absence či deformace nebo rozvrácení ctnosti (nebo čehokoli, co si můžeme představit jako jeho protiklad), ale tvrdý a nenapravitelný fakt."11 Žádný západní komentátor marxismu, jakkoli kritický, nikdy nic podobného nenapsal.
Korakowski však píše jako někdo, kdo žil nejen uvnitř marxismu, ale i v komunismu. Podává svědectví o transformaci marxismu z intelektuální teorie do politického způsobu života. Marxismus takto pozorovaný a zakoušený zevnitř lze stěží odlišit od komunismu — který byl konec konců nejen jeho nejdůležitějším, ale i jediným praktickým důsledkem. A každodenní využívání marxistických kategorií pro obyčejné účely v potlačování svobody - což byla jejich primární užitá hodnota pro komunisty u moci — časem ubírala půvabu i teorii samotné.
Na tuto cynickou aplikaci dialektiky při pokřivování myšlení a krocení těl západní badatelé zabývající se marxismem, obvykle zapomínali a překrývali ji úvahami o minulých ideálech a budoucích vyhlídkách. Nepohodlné zprávy ze sovětské přítomnosti je nevzrušovaly, a zvláště ne, když je předávaly oběti a očití svědkové.12 Kolakowského střety s takovými lidmi nepochybně vysvětlují jeho opovržení
v většině „západního" marxismu a jeho pokrokovým akolytům: „Jednou z příčin popularity marxismu mezi vzdělanými lidmi byla skutečnost, že ve své zjednodušené formě byl velmi snadný; dokonce i [sic] Sartre si všiml, že marxisté jsou líní... [Marxismus byl] nástrojem, který umožňoval zvládnout veškerou historii a ekonomi, aniž by je člověk skutečně studoval."13
Jeden z těchto střetů dal vznik trpkému názvu eseje v nově publikovaném sborníku Kolakowského prací. Roku 1973 zveřejnil anglický historik E. P. Thompson v časopise Sociál Register „Otevřený dopis Leszkovi Koiakowské-mu", v němž dřívějšího marxistu obviňoval, že zklamal své západní obdivovatele, když se zřekl revizionistického komunismu svého mládí. V „Otevřeném dopise" byl Thompson tím nejhorším mravo-kárcem - mnohomluvný (dopis měl sto' stránek tištěného textu), povýšenecky a pokrytecký. V nabubřelém a demagogickém stylu, s pozorností upřenou na své zbožňující obecenstvo třepe Thompson svým rétorickým prstem na Kola-kowského a napomíná ho za odpadlictví: „Oba jsme byli v roce 1956 hlasem komunistického revizionismu... Oba jsme přešli od frontální kritiky stalinismu na pozici marxistického revizionismu... Byl čas, kdy ty a věci, za nimiž jsi stál, byly
přítomny v našich nej niternějších myšlenkách." Jak se odvažujete, ptal se Thompson z bezpečí svého pohodlného sídla ve střední Anglii, zrazovat nás předáváním nepříjemných zkušeností v komunistickém Polsku a překážet tak v pohledu na náš společný marxistický ideál?
Kolakowského odpověď, „Mé opravené názory na vše" je snad nejdokonaleji provedená demolice v historii politické argumentace: kdo ji četl, už nikdy nebude brát E. P. Thompsona vážně. Tato esej je vysvětlením (a charakteristickým dokladem) ohromné morální propasti, která se otevřela mezi „východními" ; a „západními" intelektuály kvůli historii a zkušenosti komunismu a která s námi zůstává dodnes. Korakowski nemilosrdně rozebírá Thompsonovy horlivé sobecké snahy zachránit socialismus před chybami marxismu, zachránit marxismus před selháními komunismu a zachránit komunismus před vlastními zločiny: vše ve jménu ideálu, údajně se zakládajícího na „materialistické" realitě — ale jehož věrohodnost závisí na tom, zda zůstane neposkvrněn zkušeností reálného světa nebo lidských selhání. „Říkáte," napsal Koía-kowski Thompsonovi, „že myslet z hlediska jsystému' přináší vynikající výsledky. Jsem si zcela jist, že nejen výborné, ale přímo zázračné; prostě to jednou ranou vyřeší všechny problémy lidstva."
Jednorázové vyřešení všech problémů lidstva; nalezení všeobsažné teorie, která umí zároveň vysvětlit přítomnost a zaručit budoucnost; útěk k berličce intelektuálních či historických „systémů", která pomáhá zdolat znepokojující složitosti a protiklady reálné zkušenosti; záchrana „čistého" semena ideje či ideálu před jeho shnilým ovocem: takovéto myšlenkové zkratky mají věčné kouzlo a jistě nejsou monopolem marxistů (nebo vlastně levice). Ale je tu pochopitelné pokušení odmítnout alespoň marxistickou variantu takových lidských hloupostí: ve sporech mezi názory bývalých komunistů zbavených iluzí, jako je Korakowski,
18
Teologie&Společnost
6/2006
křesťanství a socialismus
T&S
a pokryteckým provincialismem „západních" marxistů jako Thompson, nemluvě už o verdiktu historie samé, se toto téma, zdá se, vyčerpává samo od sebe.
Přitažlivost marxismu \
Možná, že ano. Avšak než poručíme podivnou historii vzestupu a pádu marxismu rychle se vzdalující a nadále nedůležité minulosti, měli bychom si dobře připomenout pozoruhodnou sílu stisku, jímž marxismus uchopil imaginaci dvacátého století. Karl Marx mohl být falešným prorokem a jeho nej úspěšnější žáci klikou tyranů, ale marxistické myšlení a socialistický projekt měly nepřekonatelný vliv na některé z nejlepších mozků uplynulého století. Dokonce i v těch zemích, které padly za obět komunistické vládě, je intelektuální a kulturní historie tohoto období neoddělitelně spojena s magnetickou přitažlivostí marxistických idejí a jejich revolučních příslibů. V té či oné době by mnoho nejzajíma-vějších myslitelů bez váhání. podepsalo chvalozpěv Maurice Merleau-Pontyho: „Marxismus není jen tak nějaká filosofie historie, je to ta pravá historie filosofie a vzdát se jí znamená vykopat hrob Rozumu v historii. Potom by nemohly být už žádné sny či dobrodružství."14
Marxismus je tak nerozpletitelně provázán s intelektuální historií moderního světa. Ignorovat nebo odmítat to by znamenalo svévolně dezinterpre-tovat nedávnou minulost. Exkomunis-té a dřívější marxisté — Francois Furet, Sidney Hook, Arthur Koestler, Leszek Kolakowski, Wolfgang Leonhardt, Jorge Semprun, Victor Serge, Ignazio Silone, Boris Souvarine, Maněs Sperber, Alexander Wat a desítky dalších — napsali některé z nejlepších úvah o intelektuálním a politickém životě ve dvacátém století. I celoživotní antikomunista Raymond Aron se nerozpakoval přiznat zájem o „sekulární náboženství" marxismu (až k bodu, kdy jeho touha ho porazit přerostla v jakýsi druh proměněného anti-klerikalismu). A je příznačné, že liberál Aron je zvláště hrdý na to, že je sečtělejší v Marxovi a marxismu než mnoho samozvaných „marxistů", kteří byli jeho současníky.15
Jak ukazuje příklad naprosto nezávislého Arona, přitažlivost marxismu sahá daleko za dobře známý příběh - od starověkého Říma po současný Washington — pisálků a pochlebníků ve službách despotů. Existují tři důvody, proč marxismus trval tak dlouho a působil tak přitažlivě i na ty nejlepší a nejbystřejší. V prvé řadě měl marxismus velkou ideu. Na ty, kdo pracovali s idejemi, právě tak jako na Marxe samotného, působila už pouhá jeho epistemologická troufalost - jeho prométeovský závazek porozumět všemu a vysvětlit to. Jakmile navíc nahradíte proletariát stranou, která slibuje myslet v jeho zastoupení, vytvoříte jakéhosi kolektivního organického intelektuála (ve smyslu Gramsciho), který aspiruje nejen na to, že bude mluvit za revoluční třídu, ale stejně tak že nahradí starou vládnoucí třídu. V takovém světě nejsou ideje pouze instrumentální: vykonávají jakýsi druh institucionální kontroly. Jsou využívány k přepisu reality podle schválených linií. Ideje jsou Kolakowského slovy „respirač-' ním systémem" komunismu (což ho mimochodem odlišuje od jinak podobných tyranií fašistického původu, které nemají srovnatelnou potřebu inteligentně znějících dogmatických fikcí). Za takových okolností intelektuálové - komunističtí intelektuálové - nejsou už omezeni povinností říkat moci pravdu. Oni majímoc — či přinejmenším, slovy jednoho maďarského popisu tohoto procesu, jsou na cestě k moci. A to je opojná představa.16
Druhým zdrojem přitažlivosti marxismu je to, že' Marx a jeho komunistické potomstvo nebyli historickou úchylkou, genetickou chybou Klió. Marxistický projekt podobně jako starší socialistický sen, který nahradil a pohltil, byl jedním vláknem ve velkém pokrokovém vyprávění naší doby: s klasickým liberalismem, svým protichůdným historickým dvojčetem, sdílí jeho narativní optimistický a racionalistický popis moderní společnosti a jejích možností. Typicky marxistickému triku — tvrzení, že dobrá společnost, která přijde, bude beztřídní, postkapitalistický produkt ekonomického pokroku a sociální revoluce — v roce 1920 už stěží kdo věřil. Ale sociální hnutí, odvíjející se z původního marxov-ského analytického impulsu, po mnoho desetiletí nepřestávala mluvit a chovat se
tak, jako by stále věřila v tento transfor-mativní projekt.
Uveďme příklad: Německá sociálně demokratická strana prakticky odvrhla revoluci už před první světovou válkou; ale až v roce 1959 na sjezdu v Bad Godesbergu oficiálně zrušila hypotéku marxistické teorie, která ležela na jejím jazyku a oficiálních cílech. V letech, co mezitím uplynuly, a vlastně ještě nějakou dobu potom, němečtí sociální demokraté — stejně jako britští labouristé, italští socialisté a mnoho dalších — neustále hovořili a psali o třídním konfliktu, boji proti kapitalismu a tak dále: jako kdyby bez ohledu na svou umírněnou a reformistickou praxi stále prožívali velké romantické vyprávění marxismu. Zcela seriózní francouzští socialističtí politikové - kteří by se sami za „marxisty", a tím méně za „komunisty" neoznačili — až do května 1981, kdy byl zvolen prezidentem Francois Mitterand, vzrušeně mluvili o revoluční „grand sok" a nastávajícím přechodu k socialismu, jako by se ocitli zpět v roce 1936, nebo dokonce 1848.
Marxismus, krátce řečeno, byl hlubinnou „strukturou" většiny pokrokové politiky. Marxistický jazyk nebo jazyk parazitující na marxistických kategoriích dával formu a implicitní soudržnost mnoha druhům moderního politického protestu: od sociální demokracie k radikálnímu feminismu. V tomto smyslu měl Merleau-Ponty pravdu: ztráta marxismu jakožto způsobu kritického vztahování k současné realitě musí zanechat prázdný prostor. S marxismem přišly nejen dysfunkční komunistické režimy a jejich oklamaní zahraniční apologeto-vé, ale také celkové schéma předpokladů, kategorií a explanací vytvořené za minulých 150 let, o němž jsme si zvykli uvažovat jako o „levici". Každý, kdo pozoroval zmatky politické levice v Severní Americe nebo Evropě za posledních dvacet let a zeptal se sám sebe „Koho zastupuje? Co chce?", tomu bude rozumět.
Morální přesvědčivost marxismu
Existuje však ještě třetí důvod, proč byl marxismus přitažlivý, a ti, kdo v posledních letech byli rychle se vrhnout na
6/2QQ6
Teologie&Společnost
19
křesťanství a socialismus
jeho mrtvolu a provolat „konec Historie" nebo konečné vítězství míru demokracie a volného trhu, by se nad ním měli moudře zamyslet. Byly-li generace inteligentních mužů a žen v dobré víře ochotny spojit svůj osud s komunistickým projektem, nebylo to jen proto, že byly svedeny do ideologické strnulosti svůdnou pohádkou o revoluci a vykoupení. Bylo to proto, ze byly neodolatelně přitahovány k základnímu etickému poselství: silou ideje a hnutí nekompromisně oddaných reprezentaci a obraně zájmů ubožáků země. V každém případě je nej-silnějším doporučením marxismu něco, co jeden z Marxových životopisců nazval „morální opravdovostí Marxova přesvědčení, že osud našeho světa jako celku je svázán se situací těch nejchudších a nejméně zvýhodněných členů".17
Marxismus byl, jak otevřeně připustil jeden z jeho roztrpčených kritiků, polský historik Andrzej Walicki, „nejvlivnější reakcí na početné chyby kapitalistických společností a liberální tradice". Jesdiže v poslední třetině dvacátého století ztratil marxismus svou oblibu, bylo to do velké míry proto, že se nejhorší nedostatky kapitalismu zdály být překonané. Liberální tradice — díky neočekávanému úspěchu v přizpůsobování se výzvám krize a války a vybavení západních demokracií stabilizujícími institucemi Nového údělu a sociálního státu — slavila viditelný triumf nad svými antidemokratickými kritiky z levice i z pravice. Politická doktrína, která byla naprosto vhodná k vysvětlení a využití krizí a nespravedlností jiné doby, se nyní zdála mimo hru.
Dnes se však věci opět mění. To, co Marxovi současníci v devatenáctém století nazývali „sociální otázkou" - jak se vypořádat s obrovskými rozdíly v bohatství a chudobě a hanebnou nerovností, pokud jde o zdraví, vzdělání a příležitosti, a jak je překonat —, bylo možná na Západě vyřešeno (i když propast mezi bohatými a chudými, která se kdysi zdála stabilně zmenšovat, se nyní po několik let v Británii a především ve Spojených státech opět rozevírá). Ale sociální otázka se nyní prudce vrací zpět do mezinárodní agendy. Co se jeví prosperujícím lidem jako celosvětový ekonomický růst a otevírání národních a mezinárodních trhů investicím a obchodu, je stále více s odporem poci-
ťováno miliony jiných jako redistribuce globálního bohatství ve prospěch hrstky korporací a vlastníků kapitálu.
Respektovaní kritici v posledních letech oprášili radikální jazyk devatenáctého století a použili ho se znepokojivým úspěchem na sociální vztahy v jednadvacátém století. Sotva musí být člověk marxistou, aby poznal, že to, co Marx a jiní nazval „rezervní armádou pracovních sil" se nyní znovu vynořuje nejen v postranních uličkách evropských průmyslových měst, ale celosvětově. Tím, že snižuje náklady na práci - kvůli hrozbě propouštění, přemístění továrny nebo odlivu investic18 — pomáhá tento rezervoár levných dělníků udržet zisky a podporuje růst: právě tak jako v průmyslové Evropě v devatenáctém století, přinejmenším dokud organizované odbory masové strany práce nebyly dost silné, aby prosadily zvýšení mezd, progresivní zdanění a rozhodný posun v rovnováze politické moci ve dvacátém století — čímž zhatily revoluční předpovědi jejich vlastních vůdců.
Zkrátka se zdá, že svět vstupuje do nového cyklu, který znali naši předkové v devatenáctém století a s nímž my na Západě nemáme žádnou nedávnou zkušenost. V nastávajících letech, jak budou růst viditelné nerovnosti bohatství a přiostří se boje o podmínky obchodu, rozmístění zaměstnanosti a kontrolu nad vzácnými přírodními zdroji, budeme pravděpodobně slyšet stále častěji o nerovnosti, nespravedlnosti a vykořisťování - doma, ale zvláště za hranicemi. A jak budeme ztrácet z dohledu komunismus (ve východní Evropě už musí mít člověk třicet pět let, aby měl z dospělosti vzpomínku na komunistický režim), morální přitažlivost některých renovovaných verzí marxismu bude pravděpodobně narůstat.
Pokud to vypadá bláznivě, vzpomeňme si: přitažlivost té či oné verze marxismu pro intelektuály a radikální politiky například v Latinské Americe nebo na Středním Východě ve skutečnosti nikdy nezmizela; a tak jako si přijatelné pojetí lokálně zakoušeného marxismu na takových místech uchovalo mnoho ze své přitažlivosti, právě tak ji má pro současné antiglobalizátory kdekoli jinde. Ti vidí v napětích a chybách dnešní mezinárodní kapitalistické ekonomiky přesně stejné
nespravedlnosti a příležitosti, které vedly pozorovatele první ekonomické „globa-lizace" v osmdesátých letech dvacátého století k aplikaci Marxovy kritiky kapitalismu na nové teorie „imperialismu".
A protože nikdo jiný nemá nic příliš přesvědčivého, co by nabídl jako strategii pro nápravu nerovností moderního kapitalismu, je toto pole zase jednou ponecháno těm, kdo vyprávějí nejpěknější příběh a nabízejí nejhrozivější doporučení. Připomeňme si Heinovy prorocké poznámky o Marxovi a jeho přátelích, pronesené uprostřed devatenáctého století, v letech viktoriánského růstu a prosperity: „Tito revoluční doktoři a jejich nelítostně odhodlaní žáci jsou jedinými lidmi v Německu, kteří mají nějakou jiskru; a jim, obávám se, bude patřit budoucnost.""
Budoucnost marxismu
Nevím, zda budoucnost radikální politiky bude patřit nové generaci marxistů, která bude nedotčená zločiny a omyly svých komunistických předchůdců (a snad si jich ani nebude vědoma). Doufám, že nikoli, ale nechtěl bych se sázet. Jacques Attali, někdejší poradce prezidenta Mitteranda, loni vydal rozsáhlou, chvatně napsanou knihu o Karlu Marxovi.20 Tvrdí v ní, že pád Sovětského svazu osvobodil Marxe od jeho dědiců a nám umožnil vidět v něm prozíravého proroka kapitalismu, který předjímal současná dilemara, zejména globální nerovnosti zapříčiněné neomezenou konkurencí. Attaliho kniha se dobře prodávala a o jeho názorech se široce diskutovalo nejen ve Francii, ale také v Británii (kde v roce 2005 posluchači rádia BBC zvolili Karla Marxe „největším filosofem všech dob"21).
Mohli bychom samozřejmě odpovědět Attalimu jako Kolakowski odpověděl Thompsonovi na analogické tvrzení, že dobré ideje komunismu mají být chráněny před skutečnými komplikacemi: „Už mnoho let jsem od pokusů vylepšit, obnovit, vyčistit či opravit komunistickou ideu nic neočekával. Bohužel, je to ubohá idea. Poznal jsem to, Edwarde. Ta umrlčí lebka se nikdy znovu neusměje." Jacques Attali je však na rozdíl od Edwar-
20
Teologie&Společnost
6/2006
křesťanství a socialismus
T&S
da Thompsona a nedávno se vynořivšího Antonia Negriho člověk s ostrým politickým smyslem, citlivě vystihující změny v náladě doby. Domnívá-li se, že lebka se opět usměje, že skomírající systém ex-planací je zralý pro oživení - kdyby jen jako kontrapunkt k znepokojující přílišné sebedůvěře současných stoupenců volného trhu na pravici —, pak se asi nebude zcela mýlit. A určitě není sám.
V prvních letech tohoto nového století tak musíme čelit dvěma protikladným, a přesto kuriózně podobným představám. První představa, která je nejzná-mější Američanům, ale komentátoři, polici a experti ji nabízejí v každé rozvinuté zemi, je hladké a pokojné trvání dnešního politického konsensu — nemajícího žádnou jasnou alternativu —, který je podmínkou každé dobře řízené moderní demokracie a bude pokračovat navěky; že ti, kdo tomu oponují, jsou buď špatně informovaní, nebo zlovolní, ale v každém případě jsou odsouzeni k bezvýznamnosti. Druhá představa je víra, že marxismus má intelektuální a politickou budoucnost; nejen navzdory zhroucení komunismu, ale právě pro ně. Tato obnovená víra v marxismus — přinejmenším jako analytický nástroj, ne-li jako politickou předpověď —, která se dosud nacházela pouze na mezinárodní „periferii" a na okrajích akademického světa, je nyní opět, z větší části z nedostatku konkurence, společnou měnou mezinárodních protestních hnutí.
Podobnost tu samozřejmě spočívá v obecné neschopnosti poučit se z minulosti — a v jejich symbiotické vzájemné závislosti, neboť právě krátkozrakost první propůjčuje falešnou věrohodnost argumentům druhé. Ti, kdo slaví triumf trhu a ústup státu, kdo by po nás chtěli, abychom oslavovali neregulovaný prostor pro ekonomickou iniciativu v dnešním „jednotném" světě, zapomínají, co se stalo minule, když jsme se chovali tímto způsobem. Čeká je těžký otřes (i když, je-li minulost spolehlivým vodítkem, pravděpodobně na
účet někoho jiného). Pokud jde o ty, kteří sní o novém přehrání marxistické desky, tentokrát nahrané digitálně a zbavené komunistických škrábanců, bylo by jim záhodno poradit, aby si raději dříve než později položili otázku, co vlastně na všezahrnujících „systémech" myšlení nevyhnutelně vede k tomu, že se z nich stávají všezahrnující „systémy" vlády. O tom, jak jsme viděli, se mohou s velkým užitkem poučit u Leszka Kolakowského. Ale historie nám říká, že není nic tak mocného jako představa, k níž uzrál čas.
Poznámky:
1. „On Exile, Philosophy & Tottering Insecurely on the Edge of an Unknown Abyss", rozhovor Leszka Kolakowského a Dannyho Postela, Daedalus, léto 2005, s. 82.
2. Glowne Nurty Marksizmu, Paris 1976; Main Currents of Marxism, Oxford 1978; Main Currents of Marxism: The Founders, the Golden Age, the Breakdown, přel. P. S. Falla, New York 2005.
3. Viz např. jeho Chretiens sans église: la conscience réligieuse et le lien confessional au XVIIe siécle, Paris 1969; God Owes Us Nothing. A Brief Remark on Pascal's Religion and on the Spirit of Jansenism, Chicago 1995; a eseje sebrané v knize My Correct Views on Everything (ed. Z. Janowski, South Bend, IN 2005), zejména „The Devil in History" a ..Concern with God in an Apparently Godless Era".
4. A. Walicki: Marxism and the Leap to the Kingdom of Freedom. The Rise and Fall of the Communist Utopia, Stanford 1995, s. vii. O své vlastní cestě od dogmatické ortodoxie k skeptické opozici Kolakowski řekl: „Pravda, když mi bylo dvacet, byl jsem téměř vševědoucí (i když ne zcela), ale jak víte, čím jsou lidé starší, tím jsou hloupější. Když mi bylo osmadvacet, byl jsem už vševědoucí daleko méně a ještě méně toho vím dnes". Viz „My Correct Views on Everything. A Rejoinder to E. P. Thompson", původně v The Socialist Refister, 1974; přetištěno v My Correct Views on Everything, s. 19.
5- Ze zapomnění byl vyzvednut alespoň Kelles--Krauz knihou T. Snyderse: Nationalism, Marxism and Modem Central Europe. A Biography of Kazimierz Kelles-Krauz, 1972-1905, Cambridge, MA 1997.
6. Jinde píše Korakowski o Lukácsovi — který v roce 1919 sloužil krátce jako kulturní komisař v Maďarské republice rad Bély Kuna a později na Stalinův příkaz odvolal každé zajímavé slovo, které kdy napsal -, že to byl velký talent, který „dal svůj intelekt do služeb tyrana". V důsledku toho „jeho knihy neinspirovaly žádné zajímavé myšlenky a jsou pokládány za ,věc minulosti' i v Maďarsku, jeho rodné zemi". Viz „Commu-nism as a Cultural Formation", Survey, roč. 29. č. 2 (léto 1985); přetištěno v My Correct Views on Everything jako ..Communism as a Cultural Force", s. 81.
7. Viz „What Is Left of Socialism", poprvé publikováno jako „Po co nam pojecie sprawied-liwosci spolecznej?" in: Gazeta Wyborcza, 6.-8. května 1995; přetištěno v My Correct Views on Everything.
8. V Hlavních proudech je Marx pevně zasazen do německého filosofického světa, který v jeho duchovním obzoru dominuje. Marx jako sociální teoretik je odbyt jen stručně. Pokud jde o Mar-
Ján Petrovič: Šachta
6/2006
Teologie&Společnost
21
T&S
křesťanství a socialismus
Ján Petrovič: Uhlík 2
xovy příspěvky k ekonomii - ať už pracovní teorii hodnoty, nebo předpověď zmenšování míry zisku v podmínkách rozvinutého kapitalismu -, nevěnuje jim mnoho trvalejší pozornosti. Uvážíme-li, že Marx sám byl z výsledků svých ekonomických zkoumání nešťastný (což je jeden z důvodů, proč nedokončil Kapitál), měli bychom to asi pokládat za štěstí. Prediktivní síla Marxovy ekonomie byla už dlouho a dokonce i na levici zpochybněna - přinejmenším od práce J. A. Schumpetera Capitalism, Socialism, and Democracy (New York 1942, česky Kapitalismus, socialismus a demokracie, Brno 2004). O dvacet let později Paul Samuelson blahosklonně připustil, že Karl Marx byl přinejlepším „menším postricardiáncem". Dokonce i pro některé jeho žáky byla Marxova ekonomie pokládána za spornou už za několik let poté, kdy se objevila. V práci Evolutionary Socialism (poprvé -vyšla v roce 1899) Engelsův přítel Eduard Bernstein přesvědčivě vyvrátil předpověď, že rozpory kapitalistické konkurence povedou k zhoršování situace dělníků a ke krizi, která může být vyřešena pouze revolucí. Nejlepší diskusí v anglickém jazyce na- toto téma je stále práce C. E. Schorske: German Social Democracy, 1905-1917. The Development of the Great Schism (Cambridge, MA 1955). 9. Kolakowski, „The Devil in History", Encounter,
leden 1981; in: My Correct Views..., s. 125. 10.Nejlepší jednosvazkovou studií o marxismu, skvěle shrnující ale zahrnující i politiku a sociální historii stejně jako lidi a ideje, zůstává studie George Lichtheima Marxism. An Historical and Critical Study, poprvé publikovaná v Londýně v roce 1961. Pokud jde o samotného Marxe, dvěma nejlepšími moderními pojednáními jsou dva velmi rozdílné životopisy ze sedmdesátých let od Davida McLelana (Karl Marx. His Life and Thought, 1974) a Jerrolda Seigela (Marx's Fate. The Shape of a Life, 1978); daly by se však doplnit pozoruhodným esejem Isaiaha Berlína Karl Marx. His Life and Environment, který vyšel poprvé v roce 1939.
11. „The Devil in History" in: My Correct Views..., :s. 133. O něco později ve stejném rozhovoru
Kolakowski opět zdůrazňuje eschatologickou strukturu politického mesianismu: pád do pekel, absolutní rozluku s minulými hříchy, příchod Nové doby. Avšak při absenci Boha jsou 1 takové věci odsouzeny k logické inkoherenci; víra, která chce být poznáním, nefunguje. Viz s. 136-137.
12. Nevěrohodnost takových svědků byla trvalým předmětem západních pokrokových apologetik stalinismu. V podobném duchu snižovali svědectví emigrantů ze sovětského bloku američtí sovětologové - přílišná osobní zkušenost, shodovali se široce, může pokřivit osobní perspektivu a potlačit objektivní analýzu.
13. Kolakowského pohrdání západními levičáky široce sdílejí jeho polští kolegové a ostatní „vý-choďané". V roce 1976 básník Antoni Stonim-ski připomenul, jak Jean-Paul Sartre povzbuzoval před dvaceti lety autory v sovětském bloku, aby neopouštěli socialistický realismus, neboť by to oslabilo „socialistický tábor" vůči Američanům: „Svoboda pro něj, všechna omezení pro nás!" Viz „UOrdre rěgne ä Varsovie", Kultura 3 (1976), s. 26-27, citováno v M. Shore: Caviar andAshes. A Warshaw Generations Life andDea-th in Marxism, 1918-1968, New Haven 2006, s. 362.
14. Viz M. Merleau-Ponty: Humanisme et terreur. Essai sur le probléme communiste, Paris 1947. Příkladný popis zakladatelské generace polských komunistických intelektuálů (skupiny mimořádně nadaných umělců a spisovatelů narozených kolem roku 1900, která se jako poslední vzdělávala ve starých mnohojazyčných říších a jako první dospívala v nezávislém Polsku) viz v nedávno publikované odborné elégii o ztraceném světě - M. Shore: Caviar and Ashes.
15. R. Aron: „Un philosophe Uberal dans ľhis-toire" (1973), in: Essais sur la condition juive contemporaine, Paris 1989, s. 222. Viz také R.
Aron: Dune saintefamille ä ľautre. Essais sur les marxismes imaginaires, Paris 1969, s. 11: „Jako přátelé z mého mládí jsem nikdy neodděloval filosofii od politiky ani myšlení od odpovědnosti; ale věnoval jsem poněkud více času než oni studiu ekonomie a sociálního mechanismu. V tomto smyslu se domnívám, že jsem byl Marxovi věrnější než oni." Plné čtvrtstoletí po jeho smrti Aronovy přednášky o Marxovi na Collěge de France rekonstruovali a vydali jeho někdejší žáci a kolegové pod výmluvným titulem Le Marxisme de Marx, Paris 2002.
16. G. Konrád — I. Szelényi: The Intellectuals on the Road to Class Power, San Diego, CA 1979). Waclaw Machajski, polský anarchista z počátku dvacátého století, právě tento aspekt marxismu předvídal ve své kritice implicitních privilegií, které marxistická sociální demokracie přiznává inteligenci. Viz M. Shatz: Jan Waclaw Machajski. A Radical Critic of the Russian InteUigetsia and Socialism, Pittsburg 1989. Kolakowski pojednává o Machajském krátce v Hlavních proudech (posl. ang. vyd. s. 493, 917) a v člán-
. ku „The Myth of Human Self-Identity", in: The Socialist Idea. A Reppraisal, ed. L. Kolakowski a S. Hampshire, New York 1974, přetištěno v My Correct Views on Everything.
17. Seigel, Marxi Fate, s. x.
18. Rozumní proponenti globalizace jako Jadish Bhagwati tvrdí, že volný obchod a mezinárodní konkurence přímo nesnižují reálné mzdy dělníků v rozvinutých zemích. Ale tlak na vyšší mzdy neomezuje fakt konkurence per se, ale hrozba ztráty zaměstnání či přesunu továrny na jiné místo — a to platí se stejným účinkem pro odborové „porýnské" ekonomiky jako Německo i pro daleko konkurenčnější společnosti jako USA. Ale i Bhagwati připouští, že v pokročilých zemích dochází k stálému snižování reálných mezd, i když v jeho optimistickém pojetí pomáhá globalizace tento proces poněkud zpomalit. Viz J. Bhagwati: In Defense of Globalization, Oxford 2004, s. 123-124. Viz také poznámky Paula Donovana, ekonoma UBS, citované ve Financial Times, 5. červen 2006, s. 1: „Trh práce v USA se může zužovat, ale stále existuje bohatá podpora dělníků celého světa, a to může stanovit strop toho, co mohou požadovat domácí dělníci."
19. Citováno v S. S. Prawer: Karl Marx and World Literatuře, Oxford 1976, s. 151.
20. J. Attali: Karl Marx ou Vesprit du monde, Paris 2005.
21. Marx obdržel 28 procent odevzdaných hlasů, více než Sokrates, Platón, Aristoteles, Tomáš Akvinský a Kant dohromady. Druhý by David Hume s 13 procenty.
The New York Review of Books, 21. září 2006, přeložil Jiří Ogrocký.
Tony Judt je ředitelem Remarquova institutu na Newyorské univerzitě. Zabývá se historickým a sociálněvědním studiem Evropy a euro-amerických vztahů.
22
Teologie&Společnost
6/2006