Roger Chartier
NA OKRAJI ÚTESU
Pavel Mervart 2010
Fikce a falzifikace
Nakonec zbývá poslední výzva, jež však rozhodně není nejméně obávaná. Z tvrzení, zcela podloženého, podle něhož každá historie, ať už čehokoli, je vždy organizovaným vyprávěním za-: loženým na figurách a formulích, jež také mobilizují imaginár-v ní příběhy, někteří vyvodili, že je třeba smazat jakékoli rozlišení mezi fikcí a historií, protože historie je, dle vyjádření Haydena; Whitea, „vytvářením fikcí" (fiction-making openttion) a nic než to. Historie nepřináší pravdivější (ani méně pravdivé) poznání skutečnosti, než jaké nabízí román, a je zcela iluzorní snažit se klasifikovat a hierarchizovat díla historiků v závislosti na epistemo-logických kritériích, určujících jejich větší či menší průkaznost vzhledem k minulé realitě, která je jejich předmětem: „Obecně však panovala jistá zdráhavost nahlížet historické texty jako to, čím zcela zjevně jsou, totiž jako verbální artefakty, jejichž obsah je stejnou měrou plodem imaginace, jako je objevnýmfaktem, a jejichž, forma má blíže k literatuře než k vědě."27 Jedinými kritérii, jež dovolují diferenciaci historických diskurzů, se stávají jejich formální1 vlastnosti: „Sémiologický přístup ke studiu textů nám umožňuje... přesunout hermeneutický zájem od obsahu zkoumaných textů k jejich formálním vlastnostem."28
Proti tomuto přístupu či „přesunu" (shift) je třeba připomenout, že zaměření na poznání je konstitutivním prvkem samotné historické intencionality. Zakládá specifické operace této disciplíny: konstruování a zpracování dat, vytváření hypotéz, kritiku a verifikaci výsledků, ohodnocení shody mezi vědeckým diskur-zem a jeho předmětem. I když historik píše v „literární" formě, nepíše literaturu, a to kvůli dvojí závislosti. Jednak je tu závislost na archivu, tedy na minulosti, jejíž stopy tam nachází. Jak píše Pierre Vidal-Naquet: „Historikpíše a toto psaní není ani neutrální, ani transparentní. Je tvarováno podle literárních forem, ba
27 Hayden White, Tropics of Discourse, cit. d., s. 82. (Český překlad Tropika dishtit\n, cit. d., s. 106.)
28 Hayden White, The Content of the Form, cit. d., s. 192-193.
dokonce podle rétorických figur... Že historik ztratil svou nevinnost, že se nechal považovat za objekt, že se sám nabídl jako objekt, který toho bude litovat? Jisté je, že pokud historický dis-kurz nesouvisí, jakýmkoli způsobem zprostředkování, s tím, co se, ať právem či neprávem, nazývá realita, budeme sice stále ještě v rámci diskurzu, ale tento diskurz přestane být historickým."29 Druhá závislost je závislost na kritériích vědeckosti a pracovních technikách, které patří do historikova „řemesla". Uznání jejich proměnlivostí (Braudelova historie není historií Micheleto-vou) ještě neimplíkuje závěr, že tato omezení a kritéria neexistují a že jedinými požadavky, které drží pohromadě psaní historie, jsou ty, které vládnou rovněž psaní fikce.
Ve snaze definovat režim vědeckosti vlastní své disciplíně, který jediný může zachovat jejich ambice vypovídat o tom, co bylo, volili historikové různé cesty. Někteří se přimkli ke studiu toho, co umožňovalo a stále ještě umožňuje vytváření a přijímání falzifikátů v historii. Jak ukázali Anthony Grafton30 a Julio Caro Baroja,31 existují úzké a vzájemné vztahy mezi falzifikacemi a filologií, mezi pravidly, jimž se musí podřizovat falšovatelé, a pokroky v pramenné kritice. Na základě této skutečnosti, tedy práce historiků o falzifikaci, která se kříží s prací historiků vědy, zabývajících se čelistí Moulin-Quignona či lebkou Piltdowna, se paradoxním, ironickým způsobem znovu potvrzuje schopnost historie ustavit pravdivé vědění. Díky svým vlastním technikám je historická disciplína schopna uznat falzifikáty jako falešné, totiž odhalením falzifikátorů. Právě touto objížďkou skrze své zcestnosti a úchylky historie demonstruje, že poznání, které vytváří, se zapisuje do řádu kontrolovatelného a verifikovatelné-ho vědění, tedy že je vyzbrojena a dokáže odporovat tomu, co
29 Pierre Vidal-Naquet, Les Assassins de k mémoire, Un Eicbmann de papier et autres études sur révisionnisme, Editions La Découverte, Paříž 1987, s. 148-149.
30 Anthony Graf con, Forgers and Critics: Creativity and Diplidty in Western Scholarship, Princeton University Press, Princeton 1990.
31 Julio Caro Baroja, has faisificar/ones de la história (en reláciou con la de Rspaiia), Seix Barral, Barcelona 1992.
94
95
Carlo Ginzburg označil jako „skeptický válečný stroj", jenž upí-: rá historii jakoukoli možnost vypovídat o realitě, která byla, a oddělovat pravdu od lži.32
Přesto není možné, nebo již není možné, uvažovat o bistor rickém vědění jako zasazeném do řádu pravdy, do kategorií matematického a deduktivního „galileovského paradigmatu". Cesta je tedy nutně zúžena, hodíáme-li odmítnout současně redukci historie na literární aktivitu vedenou pouhou zvědavostí, volnou a nahodilou, a definici její vědeckosti pouze na základe modelu poznávání fyzikálního světa. V jednom svém textu, který je třeba stále připomínat, zformuloval Michel de Certeau toto základní napětí historie. Historie je „vědeckou" praxí, produkující poznatky, ale praxí, jejíž modality závisejí na variacích technických procedur, na omezeních, která jí určují její místo ve společnosti i vědecké instituce, v nichž je provozována, a navíc na pravidlech, která nutně řídí její psaní. Je to možné říci též naopak: historie je diskurz, který používá konstrukce, kompozice, figury, jež pocházejí z narativního psaní, tedy také z fabulace, ale který zároveň vytváří korpus výpovědí, „vědeckých", rozumí-me-li tím „možnost ustavit souhrn pravidel, umožňujících ,kon-trolovať operace, přiměřené produkci jasně určených objektů".33 To, o čem nás zde Michel de Certeau nutí přemýšlet, je původní význam historického porozumění. Za jakých poclrnínek můžeme chápat jako koherentní, přijatelné a vysvědující vztahy, ustavené mezi stopami, sériemi či výpověďmi, které vytvářejí historiografickou operaci, na jedné straně a na straně druhé referenční realitou, kterou chtějí adekvátně „reprezentovat"? Odpověď není snadná, ale je jisté, že historik má osobitý úkol poskytnout přiměřené a kontrolované poznání „této populace mrtvých — osob, mentalit, cen", jež tvoří jeho předmět bádání. Opustit toto směřování k pravdě, možná přehnané, ale jistě zakládající, by
32 Carlo Ginzburg, „Preface", in Lorenzo Valla, ha Donation de Coftstantin, překlad a komentář J.-B. Giard, Les Belies Lettres, Paříž 1993, s. ix-xxi (citát ze s. xi).
33 Michel de Certeau, „L'opération histoáographique", publikováno v UEcritnre de ľhisíoire, cit. d., s. 63-120.
znamenalo přenechat volné pole všem falzifikacím, všem fal-zifikátorům, kteří poškozují paměť, protože zrazují poznání. Na historicích je, aby byli pří výkonu svého řemesla ostražití.
96
97