Stařena, tančící tehdy, teď stojí, ač zpívala dříve, nyní jen mlčí, neb požívá zákona, který jí křivdí. Rohaté Korutánsko, jen málo ti přináším darů za takového krále, jejž bez zákona nám takto posíláš. Vévodou tvým, jak vzpomínáš, býval a také hrabětem v Tyrolích byl. Ted z vlastních odešel krajin, aby se králem stal. Sic zaměnil místo, leč nikdy nezměnil mysl svou; jak dřív má smýšlení stejné, jakož to dokonale i slova básníka značí,
který pravil:
,,Ti, kdož se přes moře plaví, jen podnebí mění, ne mysl."24/;
O ostatních pak jeho činech, a jak pod tímto Jindřichem, vévodou korutánskym, upadlo království České skoro do nej horší zkázy a jak paní Anna, jeho manželka, zemřela bezdětná v Korutanech léta Páně 131325/, vy-
kládá se úplněji a obšírněji v následujících kapitolách.
2</ Horatius Epist. I, n, 27.
"I O smrti královny Anny (13. února 1313) se už kronikář později nezmiňuje.
ZAJETÍ JINDŘICHA Z LIPÉ A JINÝCH PANO V SEDLCI KUTNOHORSKÝMI LÉTA PANE 1309
•§ LXXXVII
/ P
„Stoupá-li do výše nízký, pak nic není tvrdšího nad něj,"1/
nic však netrvá méně, neb brzy se bolestně zřítí.
Vniveč se náhlá pocta zas obrátí, ježto se nikdy
toho, kdo povznesen byl, nit nezdlouží, nýbrž se zkrátí,
neboť štěstěny kolo se mění jako tvář luny.2/
Tohle ti ukáže jasně i některých horníků zpupná
mysl: a pomocí jich to bezpečně dokázat můžeš.
Neboť byl v Kutné Hoře rozsáhlý rod Rut-hardovců, odvozující svůj původ od jakéhosi horníka Rutharda, z kteréhož příbuzenstva pocházející někteří, které bych mohl jme-novati, kdybych chtěl, zapomínali na svůj stav, překračovali proto zpupnými mravy meze horníků a měšťanů, a nepokládali se za menší než páni. Ti totiž, protože měli nad sebou králem Jindřicha, vévodu korutánskeho, jehož zákonů a nařízení však nedbali, počali si tedy jako žáby v řece pod králem klackem3/ s bujným duchem drze vésti, a protože
byl nadbytek bohatství, jal se duch značně zpupný, bázně neznalý, nýbrž chtivý světské hodnosti nesmyslně jednati k své záhubě.
A proto si tito se svými přívrženci zvolili farizejskou radu a říkali: „Nikterak se nebojíme krále, kterého máme, a kdyby nám nepřekáželi někteří šlechticové království, obrátili bychom veškerý zisk v našich horách k svému prospěchu. Pročež kdybychom uvrhli takové pány do svých okovů, drželi bychom s dětmi svými takřka stálým dědictvím všechny důchody z dolů čím svobodně-
158 / 159
následujících
1313) se už kroni-
ji, s tím větším ziskem." K této radě pak dali souhlas a návod k vynalézavosti pražští měšťané Peregrin Puš4/, Jakub, syn Volflinův5/, a Mikuláš Thusintmark6/ a zatemněni chmurou zpupnosti nikterak nepředvídali, co z toho může vzejít. Poddávali se totiž prudkému náporu mysli, napřed promyslili začátek, nikoli konec, a protože se ohlíželi na málo věcí, nejen snadno oznámili, nýbrž ještě snadněji připustili vykonati jakoukoli zločinnou věc.
Tu léta Páně 1309 v měsíci březnu7/ vypadli v první hodině denní Peregrin Puš, Mikuláš, Konrád a Albrecht, syn Ruthar-dův, s velikým množstvím ozbrojeného lidu z Kutné Hory, vtrhli zpupně do kláštera Sedleckého a zajali tam v domě hostů ještě ve spánku Jindřicha z Lipé, komorníka8/ království Českého, Jana z Vartemberka a Jana z Klingenberka9/ ze Švábska, muže statečného, a zabili Jana, rychtáře z Kutné Hory, a ty zajaté pány hned odvedli na hrad Lidi-ci.10/ Veliké násilí také spáchali onoho dne Kutnohorští v klášteře Sedleckém, vylámali dveře a tu onde hledali Volframa, měšťana
pražského, a jiné, které nenáviděli. Jsem svědkem této věci, protože já sám jsem viděl ne bez bolesti takový útok.
Téhož dne zajali v Praze Jakub, měšťan pražský, a Mikuláš Thusintmark se svými přívrženci Petra11/, kancléře království Českého, Rajmunda z Lichtemburka12/ a Hein-mana, syna Heinmana z Dubé13/, a v poutech je uvěznili. Tak tedy měšťané i Kutnohorští jásají jako vítězové, když dobyli kořisti, do výše vystrkují rohy pýchy, ale nevědí, že „se skrývá had v trávě".14/ Neboť nedlouho potom začnou se ze semene důvtipné rady Kutnohorští a pražští měšťané roz-cházeti a svářiti a nastanou rozličná jednání a oni páni, kteří byli zajati, jsou vysvobozeni z vazby. Od oné pak hodiny svého osvobození stali se Jindřich z Lipé a Jan z Vartemberka více než předtím slavnými a mocnými, ti však, kteří se chlubili množstvím bohatství a výší své zpupnosti, tak upadli do propasti ponížení, že se neodvažují povstati, a nyní ještě jsou rozptýleni po všech krajích, ale ti, kteří zůstávají, nemají prvotní slávy.
: duch značně chtivý světské vé záhubě, /vrženci zvolili terak se nebo-1 kdyby nám vé království, našich horách ž kdybychom okovů, drželi stálým dědic-čím svobodně-
Zálibu nemám v té válce, když na lavici se snaží vystoupit stolička nízká; nic za tím nejde než škoda, jestliže prostý měšťan neb člověk všeliký ruce vztahuje po věcech silných a takovou váhu si zpupně pro sebe žádá, že brzy ji jenom s obtíží snáší. Ten ať se nediví pak, že chudobou postižen bude, ten ať se nediví pak, že ucítí údery hole, ten ať se nediví pak, že za hlupce pokládán bude. Nechať se poučit dá, kdo přeje si uniknout zkáze: příliš ať povýšen není, když šťastný osud se na něj usmívá: brzy se totiž ta šťastná náhoda zavře, prchajíc od poctěného. Tak jestli tě náhodou vzhůru povznáší moc, jen pamětliv buď, že veškera hodnost rychle svou dráhu krátí a moc se měnívá v malou, neboť Štěstěna denně jen kolísá, stále se měníc.
V Claudian In Eutrop. I, 181. Srv. k tomu i Šusta, Počátky lucemburské z, 20, pozn. č. 1.
V Srv. kap. CXXVL, pozn. č. 2.
V Narážka na Phaedrovu bajku I, 2 (o žabách, kterým Jupiter na jejich žádost o krále hodil kus dřeva, jehož si pak nevážily).
V O něm v kap. LXXXVI, pozn. č. 15.
"/ Z rodu Velfloviců čili od Věže, srv. i kap. XCIII.
7 O něm v kap. LXXXVI, pozn. č. 7.
'/ Přesto, že Petr níže uvádí, že byl svědkem tohoto přepadení, není jeho datování správné; podle jiných pramenů se to stalo 15. února. Srv. Šusta, Počátky Lucemburské 2, 16, pozn. č. i, a ČD II, 2, 33, pozn. č. 1.
7 Jindřich z Lipé byl tehdy podkomořím; komorníkem byl Jindřich z Rožmberka.
7 Jan z Klingenberka pocházel z Německa, ale v Čechách zdomácněl.
10/ Lidice, podle Tomka u Buštěhradu, podle Šusty
(ČD II, 2, str. 34, pozn. č. 1) nejpravděpodobněji Litice
u Potštejna, asi vlastnictví Peregrina Puše.
11 / O něm v kap. LXXIV, pozn. č. 4.
lz/ Rajmund z Lichtemburka, jedna z předních hlav
tehdejších českých feudálů, do r. 1308 podkomoří. Viz
o něm v poznámkách vzadu i ke kap. LXXXVI.
13 / Byl to Hynek Žák z Dubé, syn Hynka z Dubé, nej-
vyššího purkrabího.
14/ Vergilius, Buc. 3, 93.