Hellénistické období obecně Pojem Ἑλληνισμός /ὁ/ ve staré řečtině (podle LSJ, s.v.): 1. správné používání řeckého jazyka – jedna ze ctností řeči (již od Aristotela či Theofrasta); 2. používání koiné v opozici k atticismu (2 Makk 4,13); 3. napodobování Řeků; 4. pohanství; Moderní vymezení helénistické epochy: JOHANN GUSTAV DROYSEN (1808–1884); monografie: Geschichte Alexanders des Großen (1833) + svazek o Alexandrových diadoších a o jeho epigonech → Geschichte des Hellenismus Časové vymezení helénistického období: 1. počátek: 323 př. Kr. – smrt Alexandra Velikého (většinou přijímané datum, objevují se však jiná data, někdy začátek kladen např. do roku 360); 2. konec: 30 n. l. (začlenění Egypta do římského impéria, popřípadě 31 – bitva u Aktia), výjimečně i jiná data. Obecné znaky helénistického období: • řecký prvek rozšířen přes celé východní Středomoří – tvorba větších státních celků (už ne jen poleis); centra řecké moci se přesunula mimo původní řecké území; • Řekové jako vrchní vrstva se podílejí na vládě nad východními národy; • helénizace původních obyvatel, především vrchních vrstev x současně však vedle toho existují i původní kultury; • monarchistické uspořádání a kult osobnosti (vzrůstající význam jednotlivce); • kulturní expanze: zakládání měst; nová centra vzdělanosti (Alexandreia; Antiocheia; Pergamon) x bohatý literární život i v Athénách; • sklon k velkým rozměrům v různých sférách lidského života (např. rhodský Kolos; maják na Faru; Deinokratův projekt Alexandrie; velkolepá procesí...); • knižní kultura a vznik center vzdělání vedou k novému zacházení s literaturou a vědou; • vzestup materialisticky a sensualisticky orientovaného světonázoru; • zdůrazňování lidského individua → etika slibující jednotlivci autonomní štěstí, nezávisle na společnosti a vnějších vlivech; • změna hodnoty a chápání dosavadních božstev; náboženský synkretismus, vytváření nových kultů (Sarápis v Egyptě); • obrovské pokroky v mnoha vědách (např. Aristarchův heliocentrismus) x tendence k pověrčivosti; • tendence k jednotnému jazyku, tzv. koiné (základem attičtina s iónskými vlivy) → dialekty jen lokálně, případně v literatuře; • v pozadí vládnoucích dynastií hrají důležitou roli ženy. Obecné tendence v literatuře helénistického období: • přehodnocení tradiční religiozity; polidštění bohů; bohové již jen tradičním epickým dědictvím; • intertextualita – neustálá komunikace se starým i novým literárním světem; • učenost pramenící z toho, že básníci byli většinou i vědci → poezie pro učence x literatura se snaží zahrnout co nejvíce lokálních prvků a stává se atraktivní pro různorodé obyvatelstvo nových center, tedy i pro to méně vzdělané; • produkční estetika místo recepční – snaha o formální dokonalost; • obecné směřování k malým formám (epyllion, epigram); • nový způsob zobrazování epického hrdiny (např. Apollóniův Iásón, Kallimachův Héraklés); • potěšení z detailu; • realismus; • znázorňování konkrétních individuí; • znázorňování afektů. Alexandrie: důležité centrum helénistické vzdělanosti Ptolemaios I. Sótér, syn Lágův (vládce Egypta 323–283) • člen osobní gardy Alexandra Velikého; • zakladatel vládnoucí dynastie Ptolemaiovců/Lágovců v Egyptě; • centrem nové říše učinil Alexandrii; • zahájil kulturní politiku s cílem včlenit mladý stát do panhelénské historie a vytvořit tak novou identitu pro občany tohoto státu, kteří sem přišli z různých koutů Řecka. Symboly starověké Alexandrie: • maják na východní straně ostrova Faros (72 m vysoký); • Alexandrijská knihovna – rezervoár veškerého vědění a veškeré existující literatury (anekdoty o netradičním způsobu akvizice spisů; bohatá překladatelská činnost); vznik spojován se jménem učence Démétria Falérského, žáka Theofrastova; • Múseion; Múseion Název Μουσεῖον /τό/ (podle LSJ, s. v.): 1. chrám Múz, místo zasvěcené Múzám; 2. přeneseně: domov poezie a hudby, místo, kde se daří vědám a vzdělanosti (např. o Athénách); 3. filozofická škola s knihovnou (jako Platónova či Aristotelova v Athénách) → inspirace pro alexandrijské Múseion – vzniklo za prvních Ptolemaiovců (Ptolemaios I. Sótér; Pt. II. Filadelfos). Vnější podoba alexandrijského Múseia: • po celé délce průčelí sloupořadí, na konci exedra – otevřená hala se sedadly – určena ke společné práci studiu i diskusím členů Múseia; • za exedrou se rozkládal oikos – jídelna; • řada pomocných budov: knihovna, pitevny...; • na terase oiku astronomický aparát; • parky se zvěří všeho druhu, botanická zahrada se vzácnými rostlinami. Organizace Múseia • administrativní správa svěřena veleknězi; • členové Múseia (okolo 100) dostávali apanáž od krále – samozřejmé výhody i nevýhody; • fond Múseia – dobrovolné příspěvky a poplatky za výuku; • členové Múseia – autoři vědeckých pojednání a současně učitelé (anekdoty o jejich odtažitosti od běžného života, viz např. Ath. 11,493fn; Ath. 1,22d); • práce v knihovně: revize získaných spisů (odstranění padělků); katalogizace; kritické vydávání; komentování; interpretace → vznik filologie, textové kritiky, knihovnictví; • v čele knihovny Múseia i Serapeia: jeden knihovník (měl k dispozici asistenty), který byl současně vychovatelem prince – nejvýznamnější mužové své doby; první oficiální knihovník: Zénodotos z Efesu (jeho předchůdce Kallimachos z Kyrény byl pouze neoficiálním představeným knihovny), po něm následovali Eratosthenés z Kyrény (zeměpisec a astronom) a Apollónios Rhodský, Aristofanés Byzantský a Aristarchos ze Samothráky. • další významní členové Múseia: matematici: Hipparchos z Níkaie, Eukleidés, Apollónios z Pergy a Archimedés; lékaři Hérofilos a Erasistratos. 145/4 př. n. l. během mocenského soupeření mezi členy vládnoucí dynastie vyhoštěna většina členů Múseia, včetně Aristarcha ze Samothráky → úpadek; konec Ptolemaiovského Múseia pravděpodobně v roce 272 za císaře Aureliana;