PRELOŽILI VÁCLAV DEDINA, RUDOLF KUTHAN, FRANTIŠEK NOVOTNÝ A OTMAR VAŇORNÝ
]
I
í
!
i
Translatiou © Václav Dědina, Rudolf Kuthan (dědicové), František Novotný (dědicovi') a Otmar Vaňorný (dědicové), 1977
PŘEDMLUVA 7
PŘÍRODA A BÁSNÍK
Ze všech Olympických jest mi nejmilejší
Pán, duíe světa, on navrátil mír zmítanému srdci a hrát mne naučil na píšťalu lesní,
J. Vrchlický, Pán
Každý opravdový básník objeví ve svůj čas s neomylnou jistotou cestu, která ostatním umožní sdílet jeho pocity a nálady. Tou cestou, která je čtenáři schůdná, je básnický útvar, způsob, který umělec staví mezi nás a svět. Vede nás po ní, abychom se dívali a viděli právě to, co v tě chvíli pociťuje jako nejdůležitější. Protože je však básník také zároveň jedním z těch, pro které tvoří a žije stejnou skutečnost, není jeho dílo — jak se někdy předstírá — pouhou hrou jeho imaginace či nezávislé libovůle. Vzájemná spjatost se společností a jejími podmínkami, problémy a pocity zaručuje, že básník promlouvá k slyšícím.
Tato okolnost vysvětluje proměnlivost i ve zpracování takových námětů, které se pokládají za věčné. Sledujeme-li ztvárnění přírody, krajiny, dospějeme patrně brzy k názoru, že žádná krajina nenabízela nikdy tolik rozmanitých podob jako krajiny uměleckých děl. Mění se tak rychle, jak rychle se mění zorné úhly těch, kteří jimi procházejí. S romantickým umělcem stoupáme krajinou plnou dramatických úskalí a strmých srázů, a to ještě nejraději při bledém luny svitu či za bouře, abychom se tak účastnili jeho bolestně prožívaného rozporu mezi vysněným ideálem a strohou skutečností. V době, kdy tento životní pocit umělce ovládne, zmizí z jeho světa potěšivé cesty uprostřed zrajících lánů, není téměř ani plného denního jasu. Jindy převládnou znepokojivé krajiny plné symbolů, které otvírají svá tajemství jen
8
PlSNÉ PASTVIN A LESŮ
PŘEDMLUVA
9
zasvěceným, potom zase klidné krajiny stojatých vod a ti-chých zákoutí příhodných pro osamělé meditace.
Dejinami evropského básnictví snad nejdéle procházejí velmi Sivé, jasné a věcně zelené krajiny nejrůznějších idyl, eklog, pastorál a selanek. Je to říše Pánova, bájná Arkadie, plná smyslných Satyrů, Faunů, nymf a Najád, ale především pastýřů a jejich družek. Ti všichni, překypujíce mimo jiné i básnickým a hudebním nadáním, si střídavě „hoví pod košatými korunami buků", brouzdají se v poledních lukách anebo smáčejí svá těla v příjemných tůňkách a šumivých vlnách vodopádů a potoků. Ach, Tý-tire! Kdo by tě neznal, kdo by s tebou rád nečekal na sličnou Amaryllidu!
Vzpomeňme, kolikrát okouzlovala pastýřská píšťala, v kolika podobách můžeme celý ten Pánův houf potkat. Do literatury řecké je přivedl ve svých idylách Theokritos, do římské Vergilius. Ještě v antice vstoupili do románu (Longos, Dafnis a Chloé). Na svůj druhý rozkvět čekali až do renesance. V Itálii (od 14. do 17. stol.) ožili v bukolských básních Boccacciových, Petrarkových, eklogách Sannaza-rových či v jeho Arkadii, Tassově Amintě. Do literatury anglické uvedl eklogu A. Barclay (zemř. 1552). Pastorální básně, hry a romance se pak psaly v Anglii po celé 16. a 17. stol. Za všechny jmenujme alespoň E. Spencera a J. Milto-na. Dobře je poznáváme i ve francouzských bergeriích a pastorálách 16,—18. století (K. Racan, M. de Scudéry/ Ani konec 18. a začátek 19. stol. s pronikajícím sentimen-talismem a později romantismem nevypudil idylu ze svého repertoáru, naopak si ji zamiloval. Pomohlo tomu nadšené znovuobjevování antiky, především řecké. Za přispění mnoha dalších dobových proudů a vlivů vznikla venkovská i měšťanská idyla. Ačkoli se tito umělci často zřekli pastýřského převleku, zůstal jim zájem o život prostých lidí a o klidnou
„idylickou" přírodu. Zrodila se Vossova Luisa a Goethův příběh o Heřmanovi a Dorotce.
V ruské literatuře zasáhla idyla svým vlivem výrazněji pouze období konce 18. a začátku 19. stol. Ruští básníci se inspirovali jednak francouzskou pastorálou fTreťjakovskij, Lomonosov, Gnědič, Merlzjakov, Panajev^, jednak přímo vzory řeckými (Gnědič, Dělvig^.
V naší literatuře se idyla uplatnila v době národního obrození, které pro ni také vytvořilo český výraz selanka. Větší význam mají Selanky J. J. Langra (vyd. r. 1830), ovlivněné mj. i švýcarským idylikem S. Gessnerem. K idylickému proudu lze přiřadit i cyklus Čechových epických idyl Ve stínu lípy a jeho epos Václav Zivsa.
Díky dobovému zájmu o přírodu, o život prostých lidí a o folklórní tvorbu, který přinesl romantismus, získala si idyla značnou popularitu. Zaujala křehkostí svých hrdi-nů, jejich citovostí, půvabným líčením přírody. Je příznačné, co poznamenal o Heřmanovi a Dorotce Goethův životopisec R. Friedenthal: „Nejpůvabnější jsou zde malebné obrazy; žádné Goethovo dílo nebylo tak často ilustrováno, žádné se tak velice nevrylo obecenstvu do vědomí obraznými scénami."
V tvorbě mistrů si idyla uchovala svou krásu, i když se její postavy, zvláště právě v epické idyle, na hony vzdálily osmahlým, rozmarným a vtipným chlapíkům idyl Theokri-tovýoh a pokračovaly spíše v linii postav Longových. Obliba však vzbudila poptávku po nových a nových příbězích a poskytla příležitost i mnoha příštipkářům v umění. Již tak dost zjemnělí rokokoví pastýři a pastýřky, prizdobení laciným sentimentem stali se už jen okrasnými panáčky, kteří bezmocně natřásají své úbory na kredencích parádních pokojů a v slzách si padají do náručí v kalendářových idylických povídkách.
10 PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
Ačkoli i v dřívějších obdobích umělci „idylické" poměry ironizovali a obraceli naruby, přece k tomu, aby název idyla dostal další, pejorativní význam, bohatě přispěly tyto banální dojemné idyly 19. století. Na rozdíl od obrazu klidného života, obvykle ve venkovském prostředí, jak idylu nejčastěji charakterizují slovníková Iiesla, stala se i pojmem, pod nímž si představujeme život neskutečně blažený až k zpohodlnění a hlouposti, život falešný, který se naivně snaží přikrýt své bažiny a propasti.
Mnohotvárnost a žánrová nevyhraněnost provází idylu od samých počátků.
První problém je skryt v samotném názvu idyla, v němž se od počátku kontaminovala různá obsahová i formální hlediska. Řecké slovo eidyllion znamená doslovně obrázek. Jako literárního termínu ho bylo poprvé užito pro označení všech básní Theokritových bez ohledu na jejich tematiku a formu. Byly do něho tedy zahrnuty nejen pastýřské básně, ale i mimy, epyllia aj. Přesnější název pro vlastní pastýřské básně, které tvořily jádro Theokritova odkazu, byl eidyllia búkolika (búkolos — honák skotu, pastýř, pastevec). Toto spojení bylo později přeloženo do latiny jako carmen buco-licum a odtud dostala jméno i Vergiliova sbírka — Buco-lica. Kromě toho se v latinské poezii ujal ještě název ekloga (z řec. eklogé). Nejprve s významem „sborník vybraných míst", později „sborník či soubor kratších básní". Takto byly pojmenovány jednotlivé básně Vergiliových Bukolik.
Nesporným zdrojem literární bukolské poezie, která se poprvé objevila v tvorbě helenistického básníka Theokrita (nar. okolo 300 př. n. I.), je lidová pastýřská poezie. Barvité, často až nespisovné bujaré prostředí sicilských pastýřských pěveckých závodů ožívá v Theokritových idylách tak dokonale, že byl podezírán z pouhého zapsání nebo imitování původních písní. Pravda je, že Theokritos i jeho po-
PŘEDMLUVA 11
kračovatelé (viz dále) rádi podržováli tradiční formu obřadního závodu, tj, rychlé střídání dvou soupeřících zpěváků po dvouverších nebo po přednesu slok či celých písní. Užívali ustálených „bukolských" jmen, čerpali z pastýřské a lovecké mytologie a při důrazu na vybroušenost výrazu zachovali zdání lidové mluvy.
Nabízejí se však i jiné otázky. Předně, proč se objektem básnického zájmu stali pastýři. Ve starověkých pramenech se při nejlepší vůli nedočteme, že by pastýři požívali nějaké zvláštní úcty. Nevzdělaní, drsní venkované pasoucí v samotách svá stáda patřili k tém posledním na společenském žebříčku. Pastýř bukolské poezie je plodem rafinované umělecké stylizace a je jen vzdáleným příbuzným skutečného pastýře. (S trochou nadsázky můžeme říci, že se od sebe liší podobně jako skuteční honáci severoamerických prérií od krasavců holywoodských westernů.) Básnická stylizace do této mimooficiální polohy však umožňovala vylíčení milostných i jiných ryze osobních prožitků, k němuž helenistická literatura tíhla, ale které z konvenčních důvodů nemohla podat v rovině reálných postav.
Měli bychom se také ptát, proč se právě ve 3. stol. př. n. I. staly písně pastýřů přitažlivé pro umělce a daly vznik novému literárnímu žánru, když lidové slavnosti spojené s obřadním zpěvem existovaly na Sicílii i v Řecku a pravděpodobně i na jiných místech již dlouho před Theokritem i po něm. Víme, že v jižní Itálii se některé formy takového pěveckého závodu udržely téměř až do současnosti. Konkrétní okolnosti bývají nahodilé, avšak hledíme-li na idylu jako na součást celé tehdejší umělecké produkce, shledáme, že ji s touto produkcí spojují tytéž základní rysy.
Autoři idyl často utíkají od nepříjemného života ve městě, od civilizace, která člověku přináší jen zlo. Život na venkově je proti tomu líčen jako harmonický, klidný, je idealizován.
12
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
PŘEDMLUVA
13
Tento postoj je in nuce i v básních Theokritových, Může nám dnes připadat podivné, Se již před více než 2000 lety začaly obyvatele měst zatěžovat nepříjemnosti spojené s civilizací. Ale důvodů k nespokojenosti bylo dost. Veřejný a politický život helenistické společnosti přinášel řadu rozporů, s nimiž si lidé nevěděli rady. Město či stát občana sice příliš nespoutávaly, ale také mu neposkytovaly slibné perspektivy. Člověk, odkázaný sám na sebe, se tedy ve větší míře obírá vlastní osobou, sleduje své individuální zájmy a hledá si svět, který jeho představám vyhovuje. Utíká z přítomnosti do minulosti — vytváří si legendy o starých zlatých časech —, do budoucnosti — zajímá se o magii a předpovědi —, utíká do světa představ a snění a zhlédne se v domnělé bezstarostnosti a blaženosti vesnického života.
Helenistická literatura jako umění víceméně kosmopolitní společnosti se zřekla neosobního patosu, autentičnosti božského prvku a pojetí mytologických postav jako hrdinů vlastní historie. To byly rysy charakteristické pro předcházející epochu klasického umění těsně spjatého s veřejným životem městského řeckého státu. Helenistický stát nepotřeboval aktivizující angažovanou literaturu. Naopak, vytvářel podmínky pro vznik literatury uzavřené v sebe samu či pro vznik literatury dvorské. Z literárního obzoru zmizel básník angažovaný a vynořil se básník učený, který měl často živější styk s folianty vědeckých knihoven než se svými spoluobčany.
Velmi významný proud helenistické literatury představuje tzv. alexandrijská poezie, jejíž rozkvět spadá do 1. pol. 3. stol. př. n. I. Mezi její hlavní představitele náleží kromě Kallimacha, Apollónia Rhodského a dalších i Theokritoe. Nové rysy, které alexandrijskou poezii charakterizují, se projevují v oblasti tematické, formální i jazykové. Ale-xandrijci obohatili poezH o nová témata. Typický je pro ně
zájem o intimní život jedince, o všední život, o přírodu. Svou učenost předvádějí na tématech mytologických, když volí odlehlé místní mýty anebo postavy známých hrdina ztvárňují neobvyklým způsobem.
V souvislosti s tím se mění i nároky na formu. Spojení určitých témat s tradičním metrem a obvyklým rozsahem přestává být závazné, např. epický děj nemusí být vyprávěn daktylským hexametrem, délka epických básní se zkracuje. Klade se však zvýšený důraz na precizní zpracování.
Mnohdy se hledisko formální osamostatní, vznikají tzv. figurové básně (viz např. Theokritova Syrinx).1
Tyto změny se nemohly obejít bez zvláštních nároků na básnický jazyk. Můžeme pozorovat dosti paradoxní jev. Básníci obohacují svůj jazyk na jedné straně o slova z lidové, hovorové mluvy, využívají bohatství folklórní tvorby, ale na druhé straně zároveň čerpají i z děl svých předchůdců a libují si v archaismech již tehdy těžko srozumitelných.
Jiný vzhled dostala i žánrová paleta. Převážil zájem o malé formy. Velký mytologický epos a drama ztratily své výsadní postavení; určitou oblibu si uchoval — pro svou učenost — epos didaktický. Nejcennější odkaz poezie té doby tvoři mdlé formy. Kromě idyly (ta jediná byla původním helenistickým druhem) to byly hymny, mimiamby, epyllia, epigramy aj., které si helénismus podle svých potřeb přetvořil.
V dalším vývoji evropského básnictví se z nich nejvíce uplatnil epigram. Je to forma velmi stará, jedním z jeho tvůrců je již Simónidés (556—468). Epigramem se původně nazýval veršovaný nápis náhrobní nebo nápis na votivních předmětech. Helenistická poezie si tuto drobnou formu přizpůsobila po svém. Osvobodila epigram od jeho původní praktické roh a použila ho ke stručné, ale mnohostranné charakteristice lidí a jejich vztahů, velmi často vztahů milostných, k zobrazení situací, sdělení postřehu a úsudku o umě-
14
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
PŘEDMLUVA 15
leckých dílech, k líčení přírody. (Tento naposledy jmenovaný motiv spojuje epigramy, s nimiž se čtenář setká ve výběru z velké sbírky epigramů Anthologie Palatinské.) Jako stručný lyrický útvar, schopný vyjádřit aktuální citový stav pisatele a jeho vztah k okolí, stal se epigram vůdčím žánrem helenistické poezie. Bohatost námětů a možnost zachytit prchavý okamžik a detaily z denního života, činí z epigramu vlastně nejčistší literární paralelu helenistické drobné plastiky.
S jistým omezením bychom k epigramu a bukolským básním mohli přiřadit didaktický epos. Omezení záleží jednak v tom, že jeho další působení, i když významné, přece nebylo tak mohutné, jednak v tom, že jeho zdroje nejsou jen helenistické a v dalším vývoji se často projevily starší zdroje, zejména Hésiodův epos, jako rovnocenné. Z děl našeho svazku mám na mysli dvě díla srovnatelná právě jen hrubě tematicky a žánrově, totiž Vergiliova Georgica a Collumello-vo Pěstování zahrad. Každé zde svým způsobem zastupuje celou řadu děl uměleckých i pouze veršovaných, která počíná slavnou askerskou písní Hésiodovou a vede snad až k almanachům a k praktickým zemědělským kalendářům moderní doby.
Jejich pojetí přírody a venkovského života je podstatně odlišné od pojetí idylického. I když se např. u Vergilia také leccos idealizuje, je jeho venkov skutečným venkovem italských rolníků, jejichž namáhavé práce si váží a oslavuje ji-
a kulturní situací, v níž díla vznikala. Připomeneme-li, že svazek zahrnuje výběr z tvorby zhruba pěti staletí, uvědomíme si, jak velké rozdíly to mohou být.
Eva Kuťáková
Všechny autory tohoto svazku spojuje jediné téma — příroda, se vším, co k ní patří: radosti i strasti venkovského života a samozřejmě láska. Jejich rozdílný přístup je určován jednak básnickým naturelem každého z nich a možnostmi zvoleného Žánru, jednak rozdílnou společenskopolitickou
ÚVOD I
19
ÚVOD
Tvůrcem idyly a jejím nejlepším představitelem je Theokri-tos. Přesné údaje o jeho životě neznáme. Víme, že se narodil krátce před r. 300 př, re. Z., známe jména obou jeho rodičů — Práxagoras a Filinna, která snad byla literárně či jinak umělecky Činná. Byl občanem sicilských Syrákús, pohyboval se u dvora Hierónova. Snaha získat jeho přízeň zůstala patrně bez úspěchu. Nějaký čas žil také v Alexandrii, podporován Ptolemaiem o jeho chotí Arsinoou (několikrát ji oslavil ve svých básních), a mezi přáteli básníky na ostrově Kóu. Po roce 260 nemáme o něm již žádných zpráv. Soudí se, že toho roku bud zemřel, nebo přestal psát.
Theokritův literární odkaz není velký. Z jeho tvorby se nám dochovaly necelé tři desítky idyl a přibližně stejný počet epigramů. Ačkoli uvádí jako své učitele a předchůdce Fi-léta z Kóu, hlavu básnického kroužku, a Asklépiada ze Samu, považuje literární historie za zakladatele bukolské poezie a tvůrce idyly právem Theokrita samotného.
Komplex dochovaných básní můžeme rozdělit do několika skupin. Jsou to vlastní bukolské básně, dále obrázky z městského života, blízké mimům; třetí skupinu tvoří epyllia s mytologickou tematikou a konečně jsou to enkomia — oslavné básně a několik básní milostných.
Největší význam mají básně pastýřské. Theokritos čerpal z řeckého foklóru, který mohl dobře znát. Jednou ze známých folklórních oblastí, o níž hovoří antické prameny, je právě jeho rodná Sicílie. Konaly se zde obřadní závody pastýřů, v nichž soutěžící vystupovali střídavě v kratších písních
20
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
CVOD I
21
nebo přednášel každý svou píseň souvisle. Střídání v krátkých výstupech přinášelo s sebou žerty a škádlení, dávalo soupeřům možnost rychle reagovat. V delších písních bylo místo pro vážná i humorná citová vyznání. Theokritos využil obou těchto forem (první např. v 5. idyle, druhé v 6. idyle). Kromě pastýřů, kteří mají tradiční jména, vystupují v idylách postavy pastýřské mytologie, božstva z řádu Olym-panů i božstva nižší. Oblíbeným motivem je nenaplněná láska mladého pastýře nebo zaslíbení bohu, jenž lidské lásce nepřeje. Obojí působí bolest, zármutek a smrt. (Souvisí to s původním rituálem, který v umírání a znovuzrození zpodobuje koloběh života v přírodě a střídání ročních dob.) Za nejkrás-nejší báseň Theokritovu platí 1. idyla, v níž pastýř Thyrsis s hlubokým pochopením a obdivem vyzpíval příběh o nerovném zápasu mytického pastýře Dafnida.
Vedly se spory, zda jsou pastýřské písně pouhým zápisem autentického folklóru či naopak čistě uměleckou stylizací. K podpoře prvního názoru přispívalo, že básně jsou psány hexametrem a v dórském nářečí, jímž se mluvilo na Sicílii. Ani jedno, ani druhé nebylo pro řeckou lyriku obvyklé. Dialektologové však již dokázali, že hovorová dór-ština sicilských Reků se v mnohém liší od literárního jazyka Theokritova.
Zastánci druhého názoru měli dobrou oporu v 7. idyle nazvané Obžínky. V maskách pastýřů zde vystupují kójšlí básníci, mezi nimi i Theokritos. Byl to týž kroužek, k němuž patřil a v němž nalezl své učitele. Soutěžní písně, první, Lykidovu, v učeném epickém stylu, druhou, Simichidovu, tj. Theokritovu — je dynamická, živá a s učeností si jen ironicky pohrává —, je třeba chápat jako literární klání obou stylů.
Přehlédneme-li však celek Theokritových bukolik v jedné řadě s mnoha dalšími tvůrci, kteří se inspirovali lidovou
poezií a písní, pochopíme, že není třeba názory tak vyhrocovat, a nebudeme se přít v případě Theokritově, jako se nepřeme u našeho Smetany, Janáčka nebo Nezvala. Ostatně hlas tohoto básníka, který je povolán, aby promluvil, i když nemůže podat důkaz, je dosti přesvědčivý: „Své lásce k lidové písni vděčím koneckonců za to nejhezčí, co se mi v poezii podařilo, za jistou průzračnost verše, za rytmickou prostotu a srdečnost tónu, který mám v poezii rád... Člověk si musí národní píseň vložit do srdce a teprve potom se jí ovlivní v tom nejlepším slova smyslu." Je dobře možné, že Theokritův vztah k lidovým pastýřským písním byl v mnohém podobný, neboť průzračnost verše, rytmická prostota a srdečnost tónu patří k nejvyšším hodnotám jeho písní. Mohli bychom ještě přidat jeden typický rys, a to je vřelý vztah k přírodě. Sedmá idyla, o níž jsme mluvili, je nejsil-nější v té části, kde básník přechází k líčení krajiny, kterou právě prochází. Na malé ploše necelých 20 veršů můžeme se spolu s ním projít typickou bukolskou krajinou, kde nic nekazí dobrou pohodu a „odevšad voní plodné léto".
Menší skupina epyllií na mytologická témata nedosahuje úrovně pastýřských písní. Přitahují zájem tím, že postavy, které jsme si zvykli vidět prizmatem jejich nejznámějších činů a příběhů v nadživotní velikosti, představují jaksi podomácku, a i když líčí známé příběhy, ztrácí se jejich velikost pod kupou všedních, docela nehrdinských detailů.
Můžeme se domnívat, že i tyto příběhy, které známe jako epizody velkých eposů, byly polemikou s odpůrci Kallimachovými nebo že vycházely z poetiky kójských básníků a jejich vnitřních polemik a hledání.
Pastýřské písně a mytologická epyllia mají v dialogických partiích ráz, který je typický pro jiný literární útvar, mimos. Je to obvykle obrázek, scénka z denního života, nejčastěji dialogická. Stačil jen docela malý krok k tomu, aby se
22
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
ÚVOD I
23
Theokritos ohlédl po svém městském okolí, a zrodily se básně jako Kouzelnice a Syrákúsanky.
Životnost nevelkého odkazu Theokritova se prokazuje od antiky podnes. Jakkoli se idyla měnila, přece si vždy uchovávala, třeba i jednotlivě, ty charakteristické rysy, které jí vtiskl její tvůrce: pastýřský závod, ustálená jména, zálibu v drobnokresbě, všední tematiku, hrdiny s „nízkým původem" a hlavně klidnou, sluncem prozářenou krajinu.
Prvním nám známým pokračovatelem Theokritovým je Moschos ze Syrákús. Jestliže o životě Theokritově máme málo zpráv, pak o Moschovi nevíme takřka nic. Jediným naším pramenem jsou sporé zmínky v Suidově slovníku (10. stol.) a ve scholiích k Anthologii Palatinské. Suidas nás poučuje, že „jsou tři básníci, kteří skládali bukolské básně — Theokritos, Moschos a Bión ze Smyrny... Moschos, syrákúský gramatik, žák Aristarchův, je po Theokritovi druhým básníkem, který skládal pastýřské básně." Podobně mluví i zmíněná scholia. Pod jeho jménem se zachovalo jen několik drobnějších básní a epigramů. Z nich poměrně nejznámější jsou Erós — uprchlík a epyllion Únos Európy. Smuteční zpěv nad mrtvým Biónem, který se rovněž zachoval pod jeho jménem, není a nemůže být jeho dílem.
Bión ze Smyrny je totiž nejmladší z trojice řeckých buko-liků. Tvořil v posledních desetiletích 2. stol. př. n. I. Kromě 18 krátkých básní, které nemají velký význam, je s jeho jménem spojena rozsáhlejší báseň Žalozpěv na Adónida psaná v theokritovském stylu. První vydavatelé (do pol. 16. stol.) ji dokonce Theokritovi připisovali. Báseň má tři části: Adónidova smrt, nářek Venušin, přípravy Adóni-dova pohřbu. Nejpůsobivější je líčení bezútešného žalu bohyně Venuše v druhé části. Smutek Amorků v části tře-
tí je naproti tomu pro náš vkus až příliš sentimentální.
V odkazu řeckých bukoliků nalézáme ještě jeden „nářek"' — Smuteční zpěv nad mrtvým Biónem — silně inspirovaný I. idylou Theokritovou a uvedenou básní Biónovou, s vědomými citacemi a parafrázemi. Báseň nenáleží však žádnému ze známých bukoliků a pochází patrně od některého z pozdních epigonů. Kromě potěšení z vlastní četby je pro nás tento žalozpěv navíc ještě zajímavý tím, že upomína na jednu z nejkrásnějších českých básní, která se antickou poezií inspirovala. Je to Neumannova Panychída za Jaroslava Vrchlického. Báseň stejně nápadně prozrazuje své zdroje, jako se jim vzdaluje. Vyvěrá jak z hlubokého pochopení a obdivu k Vrchlickému, tomu ne j fantastičtějšímu faunovi našeho básnictví, tak z pochopení básníků antických. Přitom je prostá i velebně pozemská a moderní. Po první části, která líčí atmosféru pozdního léta, následuje krátká střední pasáž vystihující smutek celé přírody nad básníkovou smrtí. Třetí, nej rozsáhlejší část nepokračuje nářkem, ale majestátní oslavou, panychídou, jež končí symbolickým „naolymp-vzetím" básníkova odkazu.
Palatinská anthologie (Anthologia Graeca Palatina) je rozsáhlá sbírka helenistických epigramů o 15 knihách. Pochází z 10. stol., kdy ji sestavil Konstantinos Kefalás ze tří starších antologií a pravděpodobně ještě dalších pramenů, které neznáme. Dlouho byla považována za ztracenou a teprve v r. 1606 ji nalezl francouzský filolog Claudius Salmasius v Palatinské knihovně v Heidelbergu (podle místa nálezu dostala pak jméno).
Sbírka obsahuje téměř 3700 epigramů různých známých i neznámých autora. K známějším patří Asklépiadés ze Samu, současník Kallimachův a Theokritův, a Leóni-dás z Tarentu.
24
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
Epigramy, které jsou zařazeny zde, reprezentují, jak patrno, jen malý zlomek sbírky. Přírodní motivy nejsou ani v antologii nejpočetnější, ale v kontextu tohoto svazku seznamují s dalším pohledem antického člověka na přírodu. Na rozdíl od volné krajiny bukolské je to spíše krajina v okolí měst, krajina opravdových i svátečních poutníků a výletníků.
E. K.
THEOKRITOS
THBOKRITOS
27
1
THYRSIS
Thyrsis
Mile zní, pastýři, ševel té sosny, která ei zpívá u toho pramene tam, tvá ialmaj také zní mile. Druhá cena hned po Pánovi jistě je tvoje: když se mu zalíbí rohatý kozel, vezmeš si kozu; jestli si kozu vybere on, pak připadne tobě kůzle, a kůzle je dobrá pochoutka, dokud je mladé.
Pastýř kot
Milejší je mi tvá píseň, ovčáku, nežli ten šumot, který sem zaléhá z vody, jak tamhle teče z té skály. Jestli si vyberou Múzy snad ovci v odměnu za zpěv, krmené jehně vezmeš si ty; a jestli se Múzám více zalíbí jehně, pak jistě odejdeš s ovcí.
Thyrsis
Nechceš, pastýři, prosím tě při nymfách, sednout si tuhle pod tamaryšky, kde je ta stráň, a nechceš mi zahrát na šalmaj, zatímco já ty kozy budu ti hlídat?
Pastýř koz
Nesmíme, ovčáku, když je poledne, nesmíme pískat. Touto dobou já z Pána mám hrůzu; unaven honbou pokaždé odpočívá a hrozně mrzutý bývá: kolem chřípí mu zuřivý vztek vždy zlověstně sedí. Zato však ty znáš píseň, Thyrside, o Dafnidových žalech a v pastýřském zpěvu jsi mistrem jako snad nikdo. Pojďme si sednout v stín jilmu tadyhle, naproti soše
28
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
29
Priápově a pramenných nymf, kde vidíš ty duby s drnovým sedátkem dole! A zajisté zazpíváš-li mi, jako jsi v závodě s libyjským Chromiem zazpíval tenkrát, dám ti s dvojčátky kozu; ta třikrát denně se dojí: ačkoli má pár kůzlat, přec do dvou věder dá mléka.
Přidám ti objemný pohár, je vylit voskem, jen voní, dvouuchý, zbrusu nový; však podnes řezbou je cítit. Nahoře při samém kraji se vine kolkolem břečťan, břečťanem prosvítá protěž; a vespod naproti němu táhne se úponek druhý a září zlatými plody. Uprostřed obou je ženská postava, mistrné dílo, v nádherné říze a s čelenkou ve vlasech; po jejím boku krásnokadeřní muži, z nich každý po jedné straně, prudce se navzájem přou, ale ženě srdcem to nehne: na jednoho z těch mužů se dívá s úsměvem na rtech, k druhému jako by tíhla svým srdcem. Oběma touhou nabíhají až víčka, jak dlouho a marně se mučí.
Pak je tu zobrazen stařičký rybář: s obrovskou sítí drsnou skalou se vleče a pospíchá stařeček na lov. Vypadá jako člověk, když zápolí s únavnou prací; napíná na lov ryb svou veškerou sílu, jak vidět: tak má naběhlý každý sval, ba každou i šlachu na krku šedý ten stařík, svou silou doposud mladík. Vedle starce štvaného mořem, o kousek dále, krásnou vinici vidíš, jak hýří zralými hrozny. U plotu sedící malinký hoch tu vinici hlídá, po jeho stranách je dvojice lišek: jedna se plíží řadami révových keřů a mlsá ze sladkých hroznů, druhá mu po mošně šilhá, šibalka; nejspíš se s chlapcem rozloučí teprv tehdy, až snídani vyfoukne z mošny. Z asfodelových lodyh, jež vkusně svazuje sítím,
hošík si uplétá hezkou síťku a nedbá své mošny, ani révových keřů, a jen se baví svou hračkou.
Kolem celé té číše se vine hebounký akant, pastýřské řezby zázrak a div, že užasneš nad ní. Kalydnijskému plavci jsem celou kozu dal za ni, ještě pak pořádný bochník sýra z bílého mléka. Dosud se nedotkla nikdy mých úst, je schovaná u mne úplně bez poskvrnky. Jí rád se odvděčím tobě, jen mi zazpívej, příteli, píseň tolik mně milou! Nedělám si přec blázny. Nuž k dílu! Neschováš si ji, doufám, pro onen svět, jenž lidem uspává paměť.
Thyrsis
Začněte, milé Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň!
Od Etny Thyrsis je tady, toť sladký Thyrsidův hlahol.
Kdepak jste dlely, když Dafnis mřel touhou, kdepak,
ó nymfy?
V půvabných úvalech pénejských vod, či na svazích
Pindu?
Mocný anapský proud vás nehostil nejspíše tehdy, ani ne Ákis, ten posvátný tok, ani výšiny Etny.
Začněte, milé Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! Nad ním úpěli šakalové, nad ním i vlci, nad jeho skonem zalkal i lev až z hlubiny hvozdů.
Začněte, milé Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! U jeho nohou zástup krav a zástup i býků, zástup i jalůvek zanaříkal, houf i telat.
Začněte, milé Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! První sem zavítal z pohoří Hermes. ,,Dafnide," praví, „kdopak tě tolik souží, můj milý, po kom tak toužíš?"
Začněte, milé Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! Přišli pastýři skotu a koz, i ovčáci přišli —
30
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
31
všichni se pozeptat, co prý ho rmoutí. Priápos přišel
se slovy: „Dafnide, proč by ses trápil? Vždyť ona dívka
po všech studánkách běhá sem tam a po všech
i hájích —"
Začněte, milé Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň — „všude tě hledá. Tys nejapný milovník: nevíš si rady. Cožpak jsi nějakým pasákem koz, ne pastýřem skotu? Vidí-li takový pasák, jak s kozami laškuje kozel, hned se mu zachmuří zrak, že sám se nezrodil kozlem."
Začněte, milé Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! „Podobně ty když vidíš, jak dívky se vesele smějí, hned se ti zachmuří zrak, že s nimi netančíš v kole." Pastýř skotu však neodpověděl: přehořkou lásku nosil v svém srdci dál a dál, až ji donesl k hrobu.
Začněte opět, Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! Tu však přišla i bohyně z Kypru, líbezná, smavá, s tajemným úsměvem v tváři a v ňadrech s tajeným
hněvem.
Povídá: „Ty ses přec chlubil, že Eróta v zápase zmůžeš; vidíš, a trapič Erós teď zmáhá, Dafnide, tebe!"
Začněte opět, Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! Na to jí Dafhis dal odpověď tuto: „Kyprido krutá, Kyprido pomstychtivá, ó Kyprido odporná lidem, myslíš, to slunce že vidím naposled? Ať, ale Dafnis bude Eróta trýznit i tam, v té Hadově říši."
Začněte opět, Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! „Odejdi do ídských hor, kde pastýř prý bohyni lásky... odejdi k Anchísovi; tam rostou duby a šáchor, líbezně bzučí tam včely, když létají naproti úlům."
Začněte opět, Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! „Adónis krásný tam je; ač ovcí stáda tam pase, také však zajíce střílí a zvěř tam všelikou honí."
Začněte opět, Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň!
í5Také se znovu postav, a zblízka, Diomédovi,
řekni mu: ,Pastýř Dafnis mi podlehl,se mnou se utkej!' "
Začněte opět, Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! „Šakalové a vlci, i medvědi v pohorských roklích, sbohem, vždyť pastýř Dafnis už nebude v doubravách
s vámi,
ani v lesích a hájích. Ach, Arethúso, buď sbohem, sbohem i vy, vy s Thymbridu kvapící — půvabné říčky!"
Začněte opět, Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! ,, Já j sem to, j á, ten D afnis, j enž na pastvu krávy sem honil, Dafnis, který své býky a telata k vodě sem vodil."
Začněte opět, Múzy, nuž začněte pastýřskou píseň! „Páne, ach, Páne, ať kdekoli dlíš, ať horskými srázy v Lykaiu bloudíš či hřebeny Mainalu: na Sicílii přijď a opusť Heličin hrob a mohylu příkrou Lykáonova vnuka, i nebešťanům tak milou!"
Skončete už, ó Múzy, nuž skončete pastýřskou píseň! „Přijď sem, Páne, a vem si tu šalmaj, spojenou voskem: sladce píská, je krásná a hladce přiléhá ke rtům; mne už odvléká Erós tam dolů, v příbytek Hadův."
Skončete už, ó Múzy, nuž skončete pastýřskou píseň! „Na ostružinách a trní teď fialky třeba si kveťte, na jalovcových keřích ať pučí nádherný narcis; jen ať se převrátí všechno: ať sosna plodí teď hrušky, čeká-li Dafnida smrt, ať jelen sápe se na psy, se slavíkem ať na horách sýc teď o závod zpívá!"
Skončete už, ó Múzy, nuž skončete pastýřskou píseň! Po těchto slovech zmlkl. Chce Afrodite ho těšit, vtom však nit jeho žití již úplně dopředly Moiry na kuželi, a Dafnis šel k Hádu: hučivé víry zchvátily miláčka Múz, jenž stejně drahý byl nymfám...
Skončete už, ó Múzy, nuž skončete pastýřskou píseň!
32
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
Teď mi dej kozu a pohár: chci ulít z prvního mléka
na počest milým Múzám. Tak, Múzy, buďte mi sbohem,
stokrát sbohem; snad lépe než dnes vám zazpívám příště.
Pastýř koz
Ať se ti líbezná ústa, Thyrside, naplní medem, naplní nej čistším medem, fík z Aifila ať je ti sladkou pochoutkou! Tak jako ty — ani cikáda neumí zpívat. Tady máš, příteli, pohár a přesvědč se: nevoní krásně? Jako by ve svých zdrojích jej vypláchly rozkošné Hóry. Kissaitho, pojď, a ty si ji podoj! Přestaňte, kozy, nedovádějte tady, sic kozel přiběhne na vás!
2/ KOUZELNICE
Kde je ten vavřín, kde kouzelné byliny, Thestylido? Červenou vlněnou stuhou mi oviň obětní pohár! Svého milence, který mě trápí, připoutám kouzly. Už tomu dvanáct dni, co bídák nepřišel ke mně, ani mi na dveře netlouk', ničema, ani se neptá, jsem-li živá či mrtvá. To jistě zanesli jinam přelétavé to srdce jak Afrodite, tak Erós. Půjdu hned zítra tam do palestry, k Tímagetovi, až pak ho uvidím, řeknu mu do očí, jak se mnou jedná. Teď však ho připoutám zápalnou obětí. Zasviť mi, Luno, krásně, bohyně, zasviť! Chci vzývat tichounce tebe, ale i Hekatu styžskou, psům hrůzu nahánějící, když kolem tratolišť krve a hrobů se ubírá mrtvých. Vítej, Hekato děsná: svou přízní k šťastnému konci provázej všechna má kouzla, ať zmohou tolik co Kirké, nebo co Médeia zmohla, co mocná Pcrimédeia!
I
THEOKRITOS
33
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Nejdřív se spálí ta ječná mouka. Tak už ji nasyp, Thestylido! Ničemné děvče, kams dala rozum? Snad už i tobě, ty hanebnice, budu jen pro smích. Sypej a přitom říkej: „To Delfidovy jsou kosti."
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Delfis utrápil mne, teď já zas na jeho trýzeň spaluji vavřín; a jako se vzňal a hlasitě praská, až pak najednou shoří, že prášku nezbude po něm, podobně žárem lásky i Delfis ať změní se v popel!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Jako ta podoba z vosku teď přispěním bohyně jihne, podobně ve svém srdci ať láskou zjihne i Delfis! Jako ten kovový kruh se zmítá Afroditinou přízní, stejně ať Delfis se zmítá u mého prahu!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Nyní spálím ty plevy. Ó Hekato, ty přece pohneš železnou branou i v Hádu a vším i nej nehybnej ším — Thestylido, neslyšíš psy, jak po městě vyjí? Bohyně jistě je na rozcestí. Na cimbál uhoď!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Hle, již utichlo šumění větrů, utichlo moře, jenom to trápení v srdci se nechce ztišit a nechce; celá po něm jen hořím, a zatím Delfis, ach běda, neučinil mě chotí, jen špatnou a necudnou holkou!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Třikrát ulévám tobě, Hekato, třikrát pak volám: ať už s ním lehává na lůžku žena, nebo snad mladík, ať k nim ochladne tak, jak rychle ochladí Théseus ke krásno vlase Ariadně na Naxu tenkrát!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! „Koňská vzteklost" je arkadská bylina: kdejaké hříbě, kdejaká hbitá klisna je na horách po ní jak vzteklá.
34 PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
Stejnou vážní ať rozníceného spatřím i jeho, jak se z palestry řítí, a rovnou do domu ke mně!
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Tuhle třáseň měl na plášti Delfis, potom ji ztratil. Tu teď rozškubám v kousky a hodím v zuřivý oheň. Eróte, jaký jsi trapíě, ach běda! Proč ses tak přisál jako ta pijavka ke mně a všechnu krev jsi mně vypil?
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu! Rozetřeného mloka k své zhoubě vypiješ zítra. Thestylido, teď tyhle byliny, dokud je temno, na práh mu rozmačkej, na horní práh (já srdcem jsem
k němu
poutána, o mne však on už nikterak nedbá) — a přitom říkej a plivej: ,,Já Delfidovy teď roztírám kosti!"
Mého milence zaveď k mým dveřím, kouzelný kruhu!
(Siláka odejde)
Konečně zase sama! Tak čím a odkud teď začít s nářkem na to mé hoře? A kdo mi zplodil ty strasti? Anaxó Eubúlovna šla v slavnostním průvodu kdysi do háje Artemidina a nesla posvátný košík. V průvodu vedli i spoustu zvířat, dokonce lvici.
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Theucharidova chůva z Thrákie (bůh jí dej nebe!) byla mou sousedkou tenkrát: i naléhá na mne a prosí, abych šla s ní se podívat na slavnost. Oblékla jsem si — nešťastná — řízu z bleďounké bavlny s překrásnou
vlečkou,
přes ni heboučký pláštík, plášť Klearistin, a šla jsem.
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Asi tak v půli cesty, kde dům je Lykónův právě, zahlédnu Eudamippa a s ním šel náhodou Delfis,
THEOKRITOS 35
po tváři plavé chmýří, že protěž takové nemá; oběma hruď se jen leskla (tak ty snad nezáříš, Luno): právě se vraceli po skvělých výkonech z gymnasia.
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Jak jsem ho zhlédla, jak jsem se popletla, jaký to pocit nešťastným srdcem mi projel! Má tvářička zbledla,
a průvod
pak mi už nebyl ničím; a jak jsem se dostala domů, sama už nevím. Jak v těžké horečce, slabá až běda, po deset nocí a po deset dní jsem nesešla z lože.
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Moje růžová pleť teď často byla jak z vosku, všechny vlasy mi slezly a vůbec nezbylo ze mne nic než kosti a kůže. Ach, ke komu tenkrát jsem nešla, u které zaříkačky jsem netloukla na dveře? Marně! Nebylo úlevy žádné; a plynul a míjel den za dnem.
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Konečně s celou věcí se svěřím po pravdě služce: „Thestylido, jsem těžce nemocna, pomoz mi rychle! Nešťastnou hlavu mi popletl Delfis. Seber se tedy, k Tímagetově palestře jdi a vyčíhej si ho; tam totiž chodí, jak víš, a tam i nejradši mešká."
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! „Až pak ho zastihneš, bez svědků ovšem, tiše mu kývni -— ,Simaitha něco ti chce,' mu vyřiď a zaveď ho ke mně!" Tak jsem jí řekla, a služebná šla a přivedla ke mně Delfida — okouzlující zjev. A jen jsem ho zhlédla právě se ubírat přes práh mých dveří lehounkým
krokem —
poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno — více než ledový mráz mnou zachvěl, z čela mi stékal najednou v celých potůčcích pot jako krůpěje rosy, slůvka jsem nebyla mocná a ani jsem neřekla tolik,
36
PlSNĚ PASTVIN A-LESÚ
THEOKRITOS
37
kolik ze spaní dítě, když s pláčem volá svou matku. Celé mé půvabné tělo teď ztuhlo v panenku z vosku.
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! Když pak mě necita spatřil, tu sklopil k zemi své oči, na lehátko si sedl a takto hovořil ke mne: „Tím, žes mě pozvala dřív, než sám jsem přišel já k tobě, Simaitho, o tolik předstihlas mne, oč onehdy zase hezkého Filína předstihl já v tom závodě během."
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! „Byl bych přišel, ba přišel — je sladký Erós mým
svědkem —
v průvodu dvou nebo tří mých druhů již začátkem noci, s jablky, darem Dionýsovým, v úkrytu šatů; na hlavě topolu snítku, tak milou Hérakleovi, byl bych si kolem dokola ovinul nachovou stužku."
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! „Kdybych byl od vás býval přivítán, byl bych měl radost (jsem prý hezký a mám se prý k světu, říkají o mně): byl bych jen zlíbal tvé krásné rty a šel se pak vyspat; kdybych byl dostal košem a našel závoru v dveřích, byl bych šel podruhé k vám, ale v průvodu loučí a seker."
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! „Myslím, že na prvním místě jsem Kypridě zavázán
díkem,
po Kypridě však, dívko, hned tobě; zachránilas mě tím, žes mě pozvala do domu k sobě, z velkého ohně: beztak me malém už ničil... Jak často roznítí Erós mnohem hroznější žár než výheň liparských sopek!"
Poslyš, jak se má láska zrodila, velebná Luno! „Z ložnice vyhání pannu, když slepou vášní ji zmámil, vyhání mladou žínku z podušek, ještě než zchladly v manželském loži..." Zde skončil. Já důvěřivá jak dítě chopím se jeho ruky a klesám na měkké lůžko.
Brzy nám tělo jen hořelo na těle, sálaly tváře
jako dřív nikdy a my si šeptali, šeptali sladce.
Abych však nebyla příliš rozvláčná, milostná Luno:
stalo se vůbec všechno, a oba jsme došli svých přání...
Nikdy pak na mne se nehněval on až do včerejška,
ani ne já zas na něj. Až dneska! Zavítá ke mně
matka Melixina a Filisty, flétnistky samské,
právě když z Ókeanu se rozjížděli už hřebci
s vozíkem Jitřenky růžovolokté k nebeské báni.
Vyprávěla mi leccos, a že prý Delfis má lásku,
po kom však vlastně touží, zda po dívce zase či chlapci,
přesně prý neví; jen tolik, že pořád plnil si pohár
čirým vínem své lásce na zdraví, až pak prý odběh',
že prý musí „ten milý" mu dům teď ozdobit věnci.
Tolik mi sdělila ona má známá; nikdy mi nelže.
Dříve přicházel ke mně i třikrát a čtyřikrát za den,
s olejem lahvičku dórskou si častokrát nechával u mne:
nyní už po celých dvanáct dní mi nepřešel přes práh:
nejspíš s nějakou jinou se laská, o mne už nedbá.
Nyní ho připoutám těmito kouzly; jestli i potom
bude mě soužit, bůh svědkem, že zabuší na bránu smrti.
Takové zhoubné jedy mám v zásobě ve skříni pro něj,
královno, assyrský host mě naučil míchat ty jedy.
Sbohem, velebná Luno, zas v Ókean obrať své hřebce; já pak své hoře zas dále ponesu, jak jsem je nesla. Sbohem, ty běloskvoucí, a sbohem i ostatní hvězdy, provázející Noc, tak tiše jedoucí nebem!
3/ ZASTAVENÍČKO
Půjdu teď zazpívat Amaryllidě; zatím se pasou na tom kopci mé kozy a Títyros bude je hlídat.
38
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
39
Títyre, ty moje dušičko dobrá, pas mi ty kozy, potom je k studánce zaved1, a tamtoho plavého kozla libyjského se varuj, Títyre: trká až hrůza.
Amaryllido sladká, proč nevyhlížíš z té sluje, nevoláš „ty můj blázínku malý"? Zlobíš se na mne?
Snad se ti nezdá zblízka, že nos mám nehezky vzhůru nebo vystouplou bradu? Chceš na oprátce mě vidět?
Tady ti přináším deset jablíček; tam jsem je trhal, odkud sis přála je mít, a zítra dostaneš jiná.
Slituj se nad mým smutkem a trápením! Kéž bych se
mohl
změnit v bzučivou včelku a vloudit se v jeskyni k tobě hustou clonou břečťanu s kapradím, která tě skrývá!
Teď tedy Eróta znám! Ach, zlý bůh! V divokých nejspíš lesích byl odchován matkou a jistě lvicí byl kojen. Ten svým záludným ohněm skrznaskrz hubí mé srdce.
Dívenko krásnozraká, brv temných, buclatých údů, přiviň se ke mně, k svénra pastýři, ať si tě zlíbá! Už i jen v políbení je tolik sladkého blaha.
Že hned roztrhám na kusy věnec, Amaryllido?! Nesu ho, drahá, tobě. Je z břečťanu, kterým jsem propleť pěkně vonící celer a několik poupátek růží.
Běda, copak si nešťastný počnu? Nechceš mě slyšet! Dobrá, svléknu si kožich a tam z té skály, kde rybář Olpis vyhlíží hejna tuňáků, seskočím do vln. I když nezhynu, aspoň ten pokus ti způsobí radost. Zkoumal jsem, máš-li mě ráda, a tu jsem to bezpečně
poznal:
úderem lísteček máku se neozval, nepraskl nahlas, tiše se roztrhl ve dví a na měkkém rameni zvadl. Dobře to řekla ta žena, co ze síta osudy věští, stařičká Paraibatis, když sbírala koření v lese: celou duší prý na tobě lpím, ale tobě jsem ničím.
Také mám pro tebe bělounkou kozu, s dvojčaty k tomu. Erithakis, ta celá osmahlá, pořád a pořád na mně ji loudí, a dostane ji, když drahoty děláš.
V pravém oku mně škubá: tak přece možná ji spatřím! Budu teď zpívat tady a o tu sosnu se opřu. Snad už vyhlédne jednou, vždyť nemá v srdci přec kámen.
Hippomenés prý kdysi, když Atalantu chtěl získat za choť, nabral si jablek a s dívkou závodil v běhu. Jak jen je spatřila, jak se tím zmámila, jak se hned chytla!
Do Pylu z thessalských hor svá stáda hnal Melampús,
věštec,
Biantovi když v náruč se útidne sklonila krásná žena, budoucí matka tak rozumné Alfesiboie.
Nevzplála půvabná bohyně kytherská k Adómdovi, když tam na horách pásl své ovce, vášní tak prudkou, že ho tiskla k svým ňadrům i pak, když dávno byl mrtev?
Velebím Endymióna: byl milován, v trvalý spánek pohřížen; milená dívko, též velebím Iasióna, tolik že okusil z toho, co nepozná nezasvěcený.
Hlava mi třeští, a tobě to jedno. Nezpívám dále. Tuhle si lehnu na zem, a třeba ať vlci mě snědí! To bude pro tebe soustečko, viď, že med není sladší!
4/ PASTÝŘI Battos
Řekni mi, Korydóne: jsou Filondovy ty krávy?
Korydón
Jsou přece Aigónovy; a na jeho přání je pasu.
Battos
Jestlipak si je všechny vždy večer po straně dojíš?
40_PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
Korydón
Starý si pěstuje telátka sám a dává si pozor.
Battos
Kampak najednou zmizel náš Aigón, majitel stáda?
Korydón
Odešel s Milónem do Olympie. Neslyšels o tom?
Battos
Jestlipak viděl kdy olej, jímž zápasnici se mažou?
Korydón
Vždyť prý silou své pěsti se rovná Hérakleovi.
Battos
Já zas prý předčím Polydeuka, říkává matka.
Korydón
Konečně odešel Milón — měl motyku, dvacet měl ovcí.
Baltos
Kéž by též přemluvil vlka, a ten ho tu na místě pozřel!
Korydón
Jak ty jalůvky bučí! To samým steskem jen po něm.
Battos
Věru, do špatných rukou se dostaly, chudinky krávy!
Korydón
Pravda, chudinky jsou, a už ani pást se jim nechce.
THEOKRITOS 41
Battos
Podívej se, to tele: je kůže jenom a kosti. Snad se neživí, jako ta cikáda, kapkami rosy?
Korydón
Opravdu ne! Hned honím je na pastu k Aisaru řece, přitom mu podávám sám i otýpku měkounké trávy, hned zas v hlubokém stínu kol Latymnu vesele skáče.
Battos
Krásný ten ryšavý býk je také mým majetkem. Kéž by občané Lampry měli kus podobný, až budou jednou přinášet oběť Héře — jsou lidé to nesmírně chudí!
Korydón
K mořskému močálu stále ho vodím a na Fyskos, také na břehy Méiathu, tam, kde vyrůstá všechno, co dobré, obilí kozí a kniza a melissa líbezné vůně.
Battos
Nešťastný Aigóne, běda: tvé kravky do Hádu půjdou. Tak už třeštíš i ty, chceš dobýt vítězné palmy; zatím tvou šalmaj, kterou sis udělal, potáhne plíseň.
Korydón
Nymfy jsou svědky, že ne! Když odebázel do Olympie, odkázal šalmaj mně. I já se ve zpěvu vyznám. Dobře zpívám, co složila Glauké, a dobře, co Pyrrhos. Opěvám Krotón, tu perlu měst, a k východu slunce strmící Lakinion, kde pěstní zápasník Aigón šedesát spráskal bochníku sám; a tam také chlapík za pazneht popadl býka a z pohoří přivlek' ho dolů, aby ho daroval Amaryllidě. Rozkřičely se ženské, a pastýř skotu, náš Aigón, jenom se chechtal.
42
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
43
Battos
Amaryllido sladká, mně nikdy, třeba žes mrtva,
nesejdeš z mysli, ach, jediná ty! Jak tyhlety kozy
měl jsem tě rád. Ach, ach, tvá smrt mě postihla krutě...
Korydčn
Hlavu vzhůru, můj milý! Snad zítra bude zas lépe. Naděje vždycky je s námi, a beznaděj teprve po nás. Vlak i to nebe se dneska usmívá, zítra se chmuří.
. Battos
Pravda. A telata vyžeň tam na stráň! Popásají se, potvory, na listí oliv. Hej — hus, ty šedivé tele!
Korydčn
Hola, Kymaitho, na kopec pěkně! Copak jsi hluchá? Pán je mým svědkem, že skočím, a nehneš-li se mi odtud, šeredně skončíš! Vida, zas tuhle chce uklouznout, mrcha. Kdybych měl po ruce nějaký klacek, tak bych tě změřil!
Battos
Proboha, Korydóne: mě píchl nějaký bodlák, podívej se, a zrovna pod kotník. Co jen tu roste všelijakého trní! Ať bídně pojde to tele! Čumím na ně, a pich' jsem se o trn. Vidíš ho přece?
Korydůn
Vidím, vidím a už ho i držím. Tuhle je venku!
Battos
Taková mrňavá ranka, a jakého chlapíka zkruší!
Korydůn
Půjdeš-li podruhé do hor, můj milý, vezmi si boty! Trní a pichlavé keře jsou všude na horách doma.
Battos
Copak váš starý, Korydóne: doposud mele
s tou svou dívčinou černookou, po které bláznil?
Korydón
Jakpak by ne, ty blázne! Já sám jsem ho onehdy přistih': zrovna u chléva přišel jsem na něj. Činil se pěkně!
Battos
Výborně, duše chlípná! Jak vidím, málo si zadáš s kozonohými Pány a málo se Satyrisky.
5/ PĚVECKÝ ZÁVOD PASTÝŘŮ
Komátás
Pryč, mé kozičky! Támhle je Lakón, Sibyrtův ovčák. Rychle od něho dál! Mně ukradl včera můj kožich.
Lakón
Huš, má jehňata, od studánky! Nevidíte ho?
To je Komátás! Jak je to dávno, co mi vzal Šalmaj!
Komátás
Prosím tě, jakou šalmaj! Což míval Sibyrtův otrok v životě vůbec nějakou Šalmaj? To je ti málo, když si pištíte s Korydónem na jedno stéblo?
44
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
45
Lakón
Měl jsem ji od Lykóna, ty občane... Tak tedy tobě Lakón vzal kožich! A jaký? Jen řekni, Komáte, pravdu: má-li pak i tvůj pán, tvůj Eumarás, čím by se přikryl?
Komátás
Měl jsem ho od Krokyla, jak tenkrát zabil tu kozu
na počest nymfám. Byl celý strakatý. Žral ses už tenkrát
samou závistí, lotře; a teďs mi ho nakonec vyfouk'.
Lakón
Strážce pobřeží Pán je mi svědkem: nikdy ti nevzal Lakón, syn Kalaithidin, ten kožich! Jestli tě klamu, ať se šílený vrhnu z těch skal — tam do Krathidu!
Komátás
Nymfy tady těch vod -— a o jejich přízeň a milost nechci se připravit nikdy — jsou mými svědky, můj milý: šalmaj, o které mluvíš, ti Komátás určitě nevzal!
Lakón
Jestli tomuhle věřím, ať zkusím tolik co Dafnis! Chceš-li tedy dát do sázky kůzle — není to ovšem zvláštního nic — chci zpívat o závod, až si dáš pokoj.
Komátás
S Athénou svině se pustila v zápas! Tadyhle sázím kůzle, a krmené jehně dáš ty zas do naší sázky.
Lakón
Jakže, prohnaná liško? Je tohle nějaká rovnost? Kdopak si místo vlny chce radši nastříhat chlupů? Kdo si chce podojit šerednou ěubu, může-li kozu?
Komátás
Ten asi, kdo jako ty si troufá kdekoho zmoci! BruČivá vosa chce v závod s cikádou. Nemáš-li tedy za rovnocenné kůzle, pak sázím kozla. Tak závod!
Lakón
Máš tak naspěch? Snad neshoříš, doufám. Pojď si však
sednout
v stín té olivy, do háje sem! Zde lépe se zpívá. Ledový pramen zde stéká ze skály, tráva zde bují, tady máš kypré lůžko a kobylky švitoří kolem.
Komátás
Naspěch nemám, jen vztek mám na tebe, kde jsi vzal
drzost
hledět mi do tváře jakoby nic. Já sám jsem tě učil, když jsi byl mrňavý kluk. Čiň dobře — sklidíš jen nevděk! Vychovávej si vlčata na psy, aby tě snědla!
Lakón
Co jsem tak hezkého, prosím, já od tebe poznal či slyšel? Kdy to bylo, to nevím — ty závistný, protivný skrčku.
Komátás
Když jsem ti proháněl zadek; tys ječel, tuhle mé kozy mečely přitom až hrůza a kozel se činil až radost.
Lakón
Nelež hlouběji v hrobě, ty hrbáči, nežli ses dostal
do mne! Tak pojď, pojď ke mně, a je to tvá poslední píseň!
Komátás
Nepůjdu tam; zde u mne jsou duby; tady je šáchor, tuhle kolem těch úlů tak mile bzučí ty včelky,
46
PlSNE PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
47
jsou tu dva pramínky ledové vody, ve větvích stromů šveholí ptáci, a tenhleten stín je o mnoho hezčí nežli ten u tebe tam, a sosna střásá sem šišky.
Lakón
U mne, jestli sem přijdeš, si můžei příjemně šlapat po vlně jehněčích roun jak pírko měkkých. Ty kůže kozlí, u tebe tam, je cítit hůře než tebe. Bílé mléko zde uložím nymfám v objemný džbánek darem a vonný olej jim uložím ve džbáně jiném.
Komátás
Tady však budeš si chodit, když přijdeš, po květech máty, po hebké kapradince; a pod ně ti rozestřu kůže kozlí, desetkrát měkčí než všechna tvá jehněčí rouna. Mléko do osmi dížek zde uložím Pánovi darem, k tomu do osmi nádob dám plástve kypící medem.
Lakón
Tak jen si závoď odtud, kde jsi, a odtamtud zpívej; choď si na onom prostranství u dubů! Kdo však je
soudcem,
kdopak? Kdyby tak přišel Lykopás, pastucha skotu!
Komátás
O toho zrovna bych nestál. A což ten drvoštěp tamto,
který si sbírá to vřesové roští, u tebe blízko?
Jestli si přeješ, pozvem' ho sem — a vždyť je to Morsón!
Lakón
Pozvěme!
Komátás
Zavolej na něj!
Lakón
Na dvacet skoro košů sám Lakón naplní sýrem, potom v kvetoucím luhu se tiskne k něžnému chlapci.
Komátás
Po mně, ženu-li nablízku kozy, jablky hází Klearista a na svého pastýře zamlaskne sladce.
Lakón
Mně zas den ze dne nadbíhá Kratidás. Jak mě vždy zmate jeho hlaďounká tvář a lesklá vlající kadeř!
Komátás
Smí se srovnávat šípkový keř neb sasanka v lukách s krásou zahradních růží, jichž záhon rozkvétá za zdí?
Lakón
Však ani bukvice se sláďaty; slupina bukvic jako kůra je drsná, a sláďat medově žlutá.
Komátás
Já své dívce přinesu dárek, holoubka z lesa,
jen co ho polapím tam v tom jalovci: hnízdí tam v houští.
Lakón
Měkounkou ovčí vlnou já Kratida překvapím zase, jenom co ostříhám ovci, tu tmavou: bude mít na plášť.
Komátás
Huš, vy kozičky, od oliv dále: tady se paste, ve stínu tamaryšků a na svahu tohohle kopce!
48
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
19
Lákán
Hneš se mi od dubu — ty tam, Konáre? Kinaitbo, táhneš!? Tuhle, blíž k Falarovi, blíž ke sluníčku se paste!
Komátás
Z cypřišového dřeva mám dĺžku, také mám džbánek, Praxitelovo dílo; a obojí schovám své dívce.
Lakón
Hej, příteli, na malou chvíli zaskoč sem k nám a poslyš: jsme ve sporu, kdo je z nás
větší
mistr v pastýřské písni. A ty nás, Morsóne, rozsuď; nebuď vsak straníkem mým a rovněž toho zde nešetř!
Komátás
Ano, Morsóne, nymfy jsou svědky: více, než sluší, nepřiřkni Komátovi a rovněž tomu zde nestraň! Vlastníkem tamtěch ovcí je Sibyrtás, thúrijský občan, majitel tuhletěch koz je Eumarás ze Sybaridy.
Lakón
Probůh, ptal se tě někdo, ty ničemo, jsou-li ty ovce Sibyrtovy či moje? Jen žvaníš pořád a žvaníš.
Komátás
Abys věděl, můj milý, já říkám vždycky jen pravdu, nikdy se nechlubím ničím; a ty jen rýpáš a rýpáš.
Lakón
Umíš-li něco, jen ven s tím, ať Morsón může se vrátit neužvaněný domů! Jsi hrozný, Komáte, tlachal.
(Pěvecký závod)
Komátás
Já jsem miláčkem Múz snad ještě více než zpěvák Daíňis; však jsem jim přines' pár kůzlat onehdy v oběť.
Lakón
Mne sám Apollón miluje zvlášť a já zase jemu krásného beránka pasu; den Karnejí rychle se blíží.
Komátás
Ode všech koz krom dvou mám dvojčata, všechny je
dojím;
moje dívka se diví: „Ty sám je, chudinko, dojíš?"
Lakón
Já mám psíka, je milovník stád a rdousí i vlky: svému chlapci ho dám a bude mu pomáhat v lovu.
Komátás
Pořád mi přes plot skáčete sem, vy kobylky luční. Přestaňte ničit mé révové keře: vždyť jsou tak suché!
Lakón
Hleďte, cikády, tamtoho pasáka: umím ho zlobit! Stejně zlobíte vy svým věčným cvrkáním žence.
Komátás
Nenávist chovám k liškám, k těm s přehustým chvostem:
k vinici Mikónově se plíží a mlsají hrozny.
vždy večer
Lakón
Nenávist chovám i já — zas k broukům: ti hlodají pořád na fících Filóndových a létají s vanutím větru.
50
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
51
Komátás
Pamatuješ se na to, jak já jsem tě tadyhle „drbal"? Zubil ses, vrtěl zadkem a tamtoho doubku ses držel.
Lokán
Na to se nepamatuji; že tebe však Eumarás svázal kdysi a tadyhle zmydlil, mám v dobré paměti dodnes.
Komátás
Tak už se někdo vzteká, Morsóne; nepozorovals? Rychle mu natrhej scvrklých cibulí, na hrobě ovšem!
Lokán
Však jsem i já teď dohřál kohosi; Morsóne, viděls! Rychle mu nakopej bramboříků, u řeky nejlíp.
Komátás
Mléko namísto vody ať v Hímeře proudí a v tobě, Krathido, ěervené víno, ať pastviny ovoce rodí!
Lokán
Sybarítis ať medem mi proudí a po ránu brzo do džbánu místo vody ať dívka si nabere medu.
Komátás
Na vojtěšce a ovsu se denně pasou mé kozy,
v keřích lentišků šlapou a ve stínu planik si hoví.
Lokán
Zato tuhle mým ovcím je meduňka vydatnou stravou, mají všude i nadbytek cistu: ten kvete jak růže.
Komátás
Alkippu nemám už rád; když onehdy dal jsem jí dárkem holoubka, ani mě za uši nevzala, nepolíbila.
Lokán
Zato mám já rád Eumeda vášnivě; když jsem ho vyzval, aby si vzal mou šalmaj, jak prudce a krásně mě zlíbal!
Komátás
Lakóne, se slavíkem ať nikdy se neměří straka, ani s labutí dudek! Ty smělče, jen by ses hádal.
Morsón
Ovčáku, konec zpěvu! A tobě, Komáte, Morsón dává darem to jehně; až jednou je zabiješ nymfám, nějakým pěkným soustem i na Morsóna si vzpomeň!
Komátás
Vzpomenu, Pán je mi svědkem! A ted si zadovádějte, kůzlata; však také já — jen hleďte — na celé hrdlo chechtám se Lakónovi: tak přece, nakonec přece ukořistil jsem jehně, až do nebe chce se mi skákat. Těšte se, těšte, vy nezbedné kozy: zítra vás všechny zavedu k Sybaridě a všechny vás vykoupám v tůni. Leukite, trkáči, hola: jen jednou ještě mi vyskoč na ňákou kozu, a hnáty ti přerazím, ještě než nymfám zabijú tohle jehně. Ty zase? Nezbiju-li tě, pak ať jsem hanebný pasák, a žádný Komátás, slyšíš?
6/ PASTÝŘI ZPĚVÁCI
Pastucha skotu Dafnis a Damoitás na jedno místo sehnali kdysi svá stáda, Aráte: jeden měl teprv
52
písně pastvin a lesů
THEOKRITOS
53
chmýří na bradě, druhý už vousky. Když tedy oba v letním poledni seděli u vody, zpívali takto. První zazpíval Dafnis; on první k závodu vyzval:
„Po tvých ovečkách, Polyféme, jablky hází Galateia a volá, žes nejapný milovník, loudal. Nepodíváš se na ni, ty blázínku? Klidně si pískáš na svou šalmaj a sedíš. Jen pohleď, hází zas po psu, strážci a průvodci tvého stáda! Zadíván k moři štěká a běhá sem tam a v zrcadle půvabných vlnek, tichounce pobřežím šplounajících, občas se mihne. Jenom ho nespouštěj z očí, sic dívce na lýtka skočí, až se vynoří z vln, a krásné tílko jí zraní. Také z té vody ti milostně kývá, jako když v létě bodlák za slunných dnů svou suchou chocholkou chvěje. Utíká, jsi-li něžný, když nejsi, pak je ti v patách; potom i duši dá do sázky ráda. Lásce se často, Polyféme, zdá hezké, co jiným hezké se nezdá..."
Potom Damoitás zahrál a zpíval písničku tuto:
„Však jsem viděl, že hází po ovcích, Pán je mi svědkem,
všimlo si toho, všimlo mé drahé a jediné oko,
moje navždycky chlouba; a Télemos, který mi věštil
neštěstí, jenom ať sám si je schová, třeba svým dětem!
Ale i já ji chci trápit, a proto se nedívám po ní,
také jí namlouvám, že už mám jinou; slyší-li tohle,
žárlí a hrozně se souží: jak štvána řítí se z moře
k jeskyni a k mým stádům a všude se pátravé dívá.
Poštval jsem na ni i psa; ten dřív jen potichu kňučel,
dokud jsem býval k ní něžný, a tlamou se tiskl jí k boku.
Budu-li takto se chovat, je možné, že mi i vzkáže;
já však ji vpustím až tehdy, až odpřisáhne, že sama
tady, na Sicílii mně připraví nejhezčí lože. Nejsem přec žádný takový šereda, jak se snad říká. Však jsem se nedávno zahlédl v moři, když bylo tiché: krásně mi slušely vousy a krásně jedno mé oko, jak se mi alespoň zdálo; mé bílé zuby se leskly ve vodním zrcadle tak, že parský mramor je ničím. Hned jsem si třikrát naplil za oděv — na odvrácení zlého, což Kotyttaris mi radila, zkušená bába..."
Damoitás dozpíval píseň a Dafnida políbil na tvář, pak mu dal darem šalmaj a ten zas píšťalu jemu; na pěknou píšťalu hrál pak Damoitás, na šalmaj Dafnis, telátka v bujné trávě se roztančila hned kolem. Vítězem nebyl nikdo, a také neprohrál nikdo.
7/ OBŽÍNKY
Už tomu déle, co já a Eukritos vyšli jsme z města
směrem k Halentu, s námi pak Amyntás, v trojlístku třetí.
Obžínky na počest Deó v ten den se chystali slavit
Frásidamos a Antigonés, Lykópeovi
synové, dvojice vzácných lidí, z jasného rodu,
z něhož Klytia vzešla v těch pradávných dobách
a Chalkón:
prameni Búríně on dal pod nohou vytrysknout, jak se důkladně o skálu kolenem opřel. Tu rázem kol něho topoly v stinný háj se s jilmy protkaly, ty pak korunou zelených listů se do výše zdvihly jak klenba. Ještě jsme nebyli na půli cesty, Brasilův pomník ještě nám nekynul z dálky, a hle — snad Múzy to chtěly — s námi se potká poutník, byť z Kréty, výborný člověk, pastevec koz a jménem Lykidás. Na první pohled
54
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
55
každý v něm poznal pastýře koz, vždyť vypadal na něj: chlupatou kozlí kůži měl přes plece, hustou a plavou, na prsou starou řízu měl spjatou pleteným pásem, z plané olivy hůl pak v pravici, pádnou a křivou. Tichý úsměv mu přelétl tvář a zazářil v ocích, aniž mu sešel ze rtů, když ke mně promluvil takto:
„Kampak to uháníš, Simichide, v poledne zrovna,
kdy i ještěrka v zahradní zdi si raději zdřímne,
kdy ani chocholouš, hřbitovní pták, se nepotuluje?
Na hostinu se ženeš, host nezvaný? Nebo snad spěcháš
k někomu na vinobraní? Vždyť každý kámen jen bzučí
pod údery tvých bot, jak spěchem do něho vrážíš."
Já pak mu řekl: „Můj milý Lykide, kdekdo mi říká,
žes prý na šalmaj hotový mistr jako snad žádný
z pastýřů nebo ženců, a z toho mám upřímnou radost;
ale přesto si troufám se změřit v závodě s tebou.
Na slavnost obžínek vede nás cesta: druhové naši
chystají právě hody a oběť z prvotin plodů
Démétře krásnořízé, že bohyně obzvláště štědře
ječmenem sýpky jim obohatila, zrnka až radost.
Když tedy ve stejnou dobu a stejnou cestou jsme vyšli,
zazpívejme si spolu, a druh bude zábavou druhu.
Já jsem přec také hlasatel Múz, i o mně se říká,
že prý jsem výborný pěvec; ví bůh, že nevěřím tomu:
pořád ještě, jak cítím, svým zpěvem se nemohu měřit
s Filétcm ani ne se Síkelidem, zpěvákem samským,
jako že nemůže se zpěvem cikád soupeřit žába."
Tohle jsem povídal naschvál. Tu pastýř vlídně se usmál — „Vezmi si," praví, „tuhle mou hůl: tvá pravdymilovnost je mi nejlepším svědkem, žes pravý potomek Diův. Protiví se mi do duše ten, kdo v ješitné snaze
zkouší vytyčit dům až k temeni Óromedontu,
stejně i všechna ta zpěvavá havěť, krákorající
v závodě s pěvcem chijským a marně se namáhající.
Nuž tedy pusťme se v pastýřský zpěv, ale neotálejme,
Simichide! Dřív já: Tak jak se ti, příteli, líbí,
co jsem si nedávno složil tam na horách — kratinká
píseň?"
(ZpSv lykidův)
„Ageanaktovi zdar, až popluje do Mytilény,
ať si je říjnová noc, kdy vichry bičují vlny,
anebo listopadová, kdy Órión v Ókean klesá,
pakli je ochoten spasit z té výhně Afrodítiny
Lykida, kterému srdce div neshoří toužením po něm!
Jižní a východní vítr, jenž zvíří řasu až u dna,
ať mu ledňáčci ztiší, i mořské zvlněné dráhy,
ledňáčci, blankytným Néreovnám ze všeho ptactva
mořským lupem se živícího nejvíce milí!
Až tedy Ageanax se poplaví do Mytilény,
budiž mu přízni v o vše, ať šťastně dorazí v přístav!
Já pak právě v ten den si hlavu ovinu věncem,
ať už z kopru či z růží či z květů bleďounkých fial,
budu si nalévat ptelejské víno, za číší číši,
v pohodlí u svého krbu a přitom kaštany péci.
Pak si dám upravit na zemi lože z kadeřavého
celeru, asfodelu a turanu na loket zvýši.
V myšlenkách u svého Ageanakta, v příjemném klidu
budu prázdnit svůj pohár a rty až do kvasnic smáčet.
Na flétnu budou mi hrát dva pastýři, z Attiky jeden,
druhý pak z Aitólie, a k tomu bude mi zpívat
Títyros o Dafnidovi, jak pro Xenea se trápil,
jak s ním tesknily hory, jak duby plakaly nad ním,
které tam šuměly u řeky Hímery po obou březích,
56
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
když se pak ztrácel ten hoch jak závěje na strmém Haimu, na Athu, na Rhodopě neb Kavkazu, konec kde světa.
Zazpívá též, jak široká truhla kdys ukryla v sobě živého pastýře (stal se tak obětí zpupného, zlého pána) a jak ho včely pak živily jetýlkem z pole, nosily lahodné květy mu do truhly z vonného cedru, protože Múzy do úst mu nalily sladounký nektar. Komáte nad všechny šťastný, tys okusil takové slasti: tys byl uzavřen v truhle a živen toliko medem, který ti nosily včely, čas jarní jsi celý tam prožil. Kéž bys do počtu těch, co žijí, byl počítán se mnou! Byl bych ti pásl v horách tvé nádherné kozy a zpěv tvůj poslouchal, Komáte božský, až sladce bys písničky zpíval, na šalmaj pod buky hrál neb rozložen v borovic stínu."
Těmito slovy skončil; tu já zas promluvil k němu: ,,Milý Lykide," pravím, „už mnoho a zdařilých písní vnukly nymfy i mně, když stáda jsem pásl tam v horách. Však se proslechlo o tom až k Diovu trůnu, jak doufám. Nuže, tu nejhezčí ze všech chci přednést na tvoji počest, příteli, poslyš mě tedy; vždyť Múzy mívals vždy v lásce."
(Zpiv Simichidův)
„Na Simichida se Eróti usmáli: chudáček touží tak asi po své Myrtě, jak po jarním sluníčku kozy. Arátos, jeho přítel a druh mu nejdražší ze všech, touhou po hezkém hochu v svém srdci se sužuje. Ví to Aristis, šlechetný muž, muž nejlepší, jemuž sám Foibos u své trojnožky zpívat by dovolil za zvuku lyry, ví, že pro toho chlapce žhne Arátos do dřeně kostí. Páne, ty mocný ochránce niv, jež Homole krášlí, dej, aby bez naléhání se sklonil milenci v náruč,
r
THEOKRITOS
57
ať je tím hochem svůdný Filínos, nebo kdo jiný! Jestliže, milený Páne, to splníš, ať navěky chlapci arkadští přestanou šlehat tě do boků cibulí mořskou, anebo do ramen za to, že nemají dostatek masa. Jestli se rozhodneš jinak, ať cítíš, poškrabán nehty, palčivost po celém těle a musíš v kopřivách ležet, anebo uprostřed zimy ať prodléváš v mrazivých horách, ležíš u řeky Hebru, jež k blízkému Medvědu hledí; v létě zas v nejzazŠích krajích ať pásáváš u Aithiopů pod horou Blemyů, odkud tok Nilu už nespatříš nikdy.
Vy však, ó Erótové, jak jablka zardělí v tváři,
opusťte Hyetidu i Byblidu, milé vám zdroje,
i ono sídlo rusé Diony — vysoký Oikús,
svými pak střelami Filína zkrušte, krásného chlapce
zkrušte, když je tak zlý a soucit s mým přítelem nemá!
Vždyť už je zralejší lahodných broskví, vždyť už i ženy
říkají: Filíne, škoda: tvůj půvab uvadne brzy...
Nebdi u jeho dveří, můj Aráte, po celé noci,
netrmáčej si nohy; ať někdo jiný tak křehne
v trapném čekání v tmách, až kohout ohlásí ráno!
Ať jenom Molón, můj milý, je takovým cvičením trápen!
My mějme na mysli spánek, ať stařena blízko je u nás,
ta ať si odplivuje a odvrací od nás, co zlé je."
Tak jsem zpíval. Tu on, jak předtím, vlídně se usmál, podal mi pastýřskou hůl (prý dárek přátelský od Múz), potom odbočil vlevo a cestou zamířil k Pyxe; Eukritos pak a já a krasavec Amyntichos došli jsme konečně k Frásidamovi, kde jsme se s chutí uvelebili na zem, jak lůžko vystlanou měkce vrstvou pěkného sítí a čerstvou zelení révy. Četné topoly s jilmy se kývaly nad naší hlavou, několik kroků od nás pak dál proud posvátné vody
58
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
59
stékal ze skály v jeskyni nymf a bublal a šuměl.
Cikády ve stínu větví jak o závod žvatlaly spolu
radostí z zářného slunce a opodál rosnička zase
v houští ostružných keřů si broukala kuňkavým hláskem.
Zpíval skřivan a stehlík, i hrdlička volala teskně,
kolem potoků vířily včelky, jenom se leskly.
Odevšad voněla úroda léta, voněla jeseň.
Hrušky k našim až nohám a jablka k našim až bokům
často se kutálely a mladší haluze švestek
pod břemenem svých plodů se hluboko skláněly k zemi.
Smolou zalitý sud byl načat po čtyřech letech.
Povězte, kastalské nymfy, jež bydlíte v parnaských
výškách,
zdali stařičký Cheirón v té skalní Fólově sluji
nabídl Hérakleovi džbán stejně skvělého vína!
Možno srovnávat nektar, jímž Kyklóps, pastýř a obr,
který horami házel po lodích, tolik se poplet',
že pak v jeskyni křepčil, je možno srovnávat s vínem,
které jsme mísili s vodou, tam u vás čerpanou, nymfy,
k uctění Démétry, strážkyne humna? Ty líbezný svátku,
kéž tě oslavím zas a znova bohyni spatřím
s klasy a máky v rukou a s vlídným úsměvem v tváři!
8/ SOUPEŘI V HUDBĚ
S půvabným Dafnidem prý se na pastvě dobytka setkal Menalkás pasoucí stáda svých oveček na horských svazích. Oba dva plavovlasí a oba dva doposud chlapci, oba dva na píšťalu hrát uměli, oba dva zpívat. Menalkás promlouval první, když uviděl Dafnida: „Strážce bučících krav, chceš se mnou, ó Dafnide, závodit v zpěvu?
Ve zpěvu, kdykoli chci, já nad tebou zvítězím, věř mi!" Těmito slovy Dafnis mu na to zas odpověď dával: „Menalku, syringy znalý, ty pastýři vlnatých ovcí, nikdy přec nepřekonáš mě ve zpěvu, i kdybys zemřel!"
Menalkás
Chceš tedy divákem být? Chceš něco snad přidat i k ceně?
Dafnis
Chci tedy divákem být, chci něco i přidat k té ceně.
Menalkás
Co tedy do sázky dáme, co oběma mohlo by stačit?
Dafnis
Já dám do sázky tele, ty ovečku velkou jak matka.
Menalkás
Nikdy já ovečku nedám, vždyť otec a matka jsou na mne přísní a každý večer mi sčítají veškerá stáda.
Dafnis
Co tedy do sázky dáš, co potom by obdržel vítěz?
Menalkás
Píšťalu devítihlasou, a krásnou, bych do sázky vložil, stejně vespod i svrchu je slepena bělounkým voskem. Tn tedy dal bych, ne to, co k otcovu majetku patří.
Dafnis
Píšťalu devítihlasou já sám mám zajisté také, stejně vespod i svrchu je slepena bělounkým voskem.
60
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
61
Právě jsem zhotovil ji, prst tento mě doposud bolí, neboť když řezal jsem rákos a štípal jej, zle jsem se řízl.
Menalkás
Ale kdo rozsoudí nás? Kdo oba nás poslouchat bude?
Dafids
Tamhleten pasák koz, když sem si ho pozveme; právě štěkotem přihání mu pes bělostný do stáda kozy.
Chlapci naň vzkřikli a pasák, jak zaslechl volání, přišel. Jinoši zpívali pak a pastýř je ochotně soudil. Losem na první místo se se svou píšťalou dostal Menalkás, vystřídat jej měl Dafnis na druhém místě se svou pastýřskou písní. Tak Menalkás započal první.
Menalkás
Úvaly s potůčky, od bohů stvořené, jestli vám někdy Menalkás na syrinx hrál, připojiv líbezný zpěv,
paste s laskavým srdcem mu ovečky. Jestli i Dafnis jalůvky přivede sem, méně ať nemá ni on!
Dafnis
Prameny, rostliny, traviny sladké, ach, jestliže Dafnis líbezně znějící písni rovná se slavíkům všem,
syťte dobytek jeho, a jestli sem přižene také
Menalkás, šťastně ať spásá všechen ten bující luh.
Menalkás
Tam jsou i ovce, tam s kůzlaty kozy, tam plní i včely medem vyduté kmeny, vyšší než mohutný dub;
také půvabný Milón tam kráčí; když vzdálí se, chřadne pastýř i se svými stády, zaniká tráva z těch míst.
Dafnis
Všude je jaro, kol všude je pastva a všude se plní mlékem vemena stád, mláďata mají co pít;
překrásná dívka se blíží; když ta se pak vzdálí, tu teskní pastýř pasoucí stáda, teskní i dobytek sám.
Menalkás
Kozle, ty milence bělostných koz, ó hluboký lese
bez konce! K jeskyni, k vodě pospěšte, kůzlata, sem!
Milón prodlévá tam. Jdi k němu a řekni mu: „Krásný jinochu, Próteus pásl tuleně, i když byl bůh."
Dafnis
Býku, dobytčích stád ty vladaři nej mohutnější, se všemi jalůvkami k nymfině jeskyni běž!
Ona tam trvale bydlí. Jdi k ní, můj milý, a řekni: „Admétovi kdys pásl Apollón býky, ač bůh!"
Menalkás
Po říši Pelopově já netoužím, nechci mít Kroisův majetek, netoužím v běhu nad vítr rychlejší být:
chci jen pod touto skalou zde zpívat, mít v náručí tebe, přes pastvu společnou zírat na moře sicilské v dál.
Dafnis
Netoužím po ambrosii a nechci pít posvátný nektar, nechci mít blažených bohů na nebi vznešený trůn:
kdybych však s líbeznou vílou zde v této jeskyni bydlel, nedbal bych o lidi, nedbal o bohů blažený sbor.
Menalkás
Pastýřům největším zlem je vlk a pro vlky hlad zas, útrapy pro vdané, sňatek pro ty, co pannami jsou,
62
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
TIIEOKRITOS
63
pro muže po chlapci touha. Tys, Die, pro Ganyméda s krásnými vlasy vzplál též. Milovals chlapce i ty!
Dafnis
Pro stromy nejhorším zlem je vichřice, pro vody sucho, osidla zhoubou jsou ptákům, divoké zvěři pak síť,
pro muže touha mít půvabnou dívku. Ach, Otče ty Die, lásce já nepodleh' sám — milovals ženy i ty!
Takto střídavě zněly tam písně těch jinochů. Avšak pastýř Menalkás opět tak začínal poslední zpěv svůj:
Menalkás
Vlku, šetři mi kozlů a šetři mi koziček březích, neškoď mi, vždyť jsem malý a provázím tolik těch zvířat. Lampúre, ty můj pse, tak hluboký spánek tě jímá? Nesmí tak hluboce spát, kdo se na pastvu ubírá s chlapcem. Neloudejte se, ovce, a paste se na měkké trávě, nebuďte znaveny, kdyby hned znova a rychle zas rostla. Paste se, paste se rychle, svá vemena naplňte všechny, ať mají jehňátka dost a do košů uložím sýry.
Po něm zas zvučně zpíval svou píseň Dafnis jak druhý.
Dafnis
Když jsem včera hnal krávy kol sluje té dívky se srostlým obočím, zahlédla mne a řekla: ,,Je krásný, je krásný!" Já však jí neodpověděl ni jediným nevlídným slůvkem, jenom jsem sklopil oči a táhl jsem dále svou cestou. Mně je hlas telátka milý a milé je dýchání jeho, milé je hovět si v létě blíž potůčku pod širým nebem. Ozdobou mohutných dubů jsou žaludy, jablka štěpů, telátko ozdobou krávy a pastýři krav ony samy.
Pastevec koz, když skončili chlapci, hned pravil:
„Tvá ústa,
Dafnide, líbezná jsou, tvůj hlas je márnivý touhou, naslouchat tvému zpěvu je sladší než mlsání medu. Přijmi ty píšťaly obě, tys ve zpěvu vyhrál. A chceš-li poučit v něčem i mne, jenž s tebou pásává kozy, za to učení dám ti jak odměnu bezrohou kozu, která ti naplní mlékem vždy dojačku po samý okraj."
A že měl radost ten chlapec, že zvítězil, vyskočil, jal se rukama radostně tleskat — vtom koloušek přiběhl k srnce. A jak ten druhý se rmoutil a srdce mu kypělo bolem, takto se trápila též i nymfa nucená k sňatku. Dafnis byl od té chvíle z všech pastýřů ceněn jak první; ač byl bezmála chlapec, přec za ženu získal si vílu.
9/ VYZVÁNÍ K SOUTĚŽI
Dafnide, pastýřskou zpívej, ty první začni svou píseň, začni, Dafnide, píseň a pak ať se Menalkás přidá, když jsou s telaty krávy a býčci s velkými býky: ať se hromadně pasou a toulají v zeleni kolem, ti se nám nerozutekou; a ty mi tu zazpívej píseň, ty jako první a potom ať Menalkás odpoví na ni.
Dafnis
Telátka radostný hlas je a radostný hlas je i krávy, radostně zaznívá syrinx, hlas pastýře, radostně můj též. U chladné vody mám lůžko a na něm je hromada krásných kůží z bělostných krav — všem ze skal shazoval vítr výborné plody plánik, jak z hustých keřů je střásal.
64 PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
O parnou letní výheň já věru se nestarám více, nežli jak zamilovaný dá na slova otce i matky.
Pastýř
Takto mi zazpíval Dafnis svou píseň, tak Menalkás
po něm:
Menalkás
Aetno, má rodná horo, i já tam mám obydlí krásné v úboěí vydutých skal; mám všechno, co může se jevit ve snu: přemnoho ovcí, i koz mám veliké množství, jejichž kůže mi leží jak v hlavách lůžka, tak v nohách. V ohni z dubových dřev se vaří mi drůbky a v zimě praskají bukvice v ohni, mráz menší je hrozbou mi nežli ořechy pro bezzubého, když na dosah mísu má kaše.
Pastýř
Oba dva potleskem chválím a zároveň podávám dary: Dafnis dostane hůl, jež vyrostla v otcově poli, přírody zázrak — ji sotva by vytvořil stejně i znalec; tomu zas krásnou dám mušli, tak ozdobně vinutou: na pět dílů jsem pro nás pět z ní rozdělil maso a to jsme na skalním úbočí snědli — a hlasitě v lasturu zadul.
Zdar vám, pastýřů Múzy, teď ještě předneste píseň, kterou jsem zazpíval sám kdys přítomným pastýřům, abych ani jediné slůvko v ní nemohl ke škodě změnit: Cvrček je cvrčkovi milý a mravenec mravenci zase, sokol sokolům, mně však je milé umění písně. Těch ať je plný můj dům! Tak není mi spánek ni jaro náhle se vrátivší vhod, tak milé nejsou ni květy včelám, jak mně jsou Múzy. A na koho s radostí zhlédnou, tomu by nemohl škodit ni Kirčin čarovný nápoj.
THEOKRITOS 65
10/ ŽENCI Milan
Búkaie, starý dříči: tak co se ti, chudáku, stalo? Nesekáš v řádkách rovných, jak odjakživa jsi sekal, ani ne zároveň se svým sousedem: zůstáváš vzadu jako za stádem ovce, když nohu jí poraní kaktus. Jak asi po poledni a kvečeru teprv to půjde, když ta brázda tak málo ti chutná, sotvas ji nakous'?
Búkaios
Milóne, ty jenom do noci žneš a jak balvan jsi tvrdý; nestalo se ti nikdy, žes toužil po nepřítomném?
Milán
Nikdy. Poplužní dři č — a toužit po někom v dáli!
Búkaios
Tak se ti nestalo nikdy, žes láskou nemohl usnout?
Milón
Kéž také nestane! Ztracen je pes, když olízne kůži.
Búkaios
Bezmála, Milóne, jedenáct, dní se užírám láskou.
Milón
Vidíš, hned ze sudu nabíráš víno; já ani ocet.
Búkaios
Však už mi plevelem zarostlo vše, i před nosem pole.
66
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
67
Milón
Kterápak z dívek tě trápí?
Búkaios
Nu, dcerka Polybótova. Onehdy jsem ji zahleď, jak hrála na flétnu žencům,
Milón
Našel hříšníka bůh! Tak máš tedy, po čem jsi toužil. Tahle kobylka v noci — až na postel za tebou vleze.
Búkaios
Tak se mi ještě vysměj! Vždyť není slepé jen Štěstí, také však nerozvážlivý Erós. Nechlub se tolik!
Milón
Chlubit se nechci, to ne; ale teď už raději sekej, můžeš si o své dívce i zazpívat. Tak si svou práci osladíš nejspíš. Vím dávno o tobě, jaký jsi zpěvák.
Búkaios (zpívá) O mé ztepilé dívce teď se mnou zpívejte, Múzy! Čeho se chopíte, bohyně vy, to všechno je krásné. Rozkošná Bombyko má, žes vyzáblá Syřanka snědá, říkají všichni; pro mne — jsi krásně medově zlatá. Však je i fialka tmavá, též hyacint s písmeny v květech, přesto se líbí ve věnci víc než leckteré jiné. Kozy se shánějí po jetýlku, po koze vlci, jeřáb sleduje pluh, a já jak šílený tebe. Kéž bych oplýval bohatstvím tak jako proslulý Kroisos; zlaté sochy nás obou v chrám Afroditin bych poslal: tvoji, v ruce buď s flétnou, nebo s jablkem anebo růží, mou pak v lakónských botkách a v nové sváteční říze.
Rozkošná Bombyko má, jak z hladké sloni máš nožky, hlas jak omamné víno, tvou duši vystihnout nelze.
Milón
Krásnou písní nás překvapil Búkaios, opravdu krásnou. Každé slůvko má případný spád, tak do taktu pěkně, škoda starého chlapa; jak hloupě jsem žil a jak marně! Slyš tedy alespoň tohle, zpěv božského Lityersa:
(Zpiv)
Démétro, dárkyně plodin a klasů, kéž se co nejlíp tohleto osení žne a zrnek ať vydá co nejvíc! Vazači, pevnější snopy, sic leckdo, půjde-li tudy, řekne: ,,Klackové líní! Je věčná škoda jim platit." Řádky požatých klasů ať míří dolejším koncem na sever anebo západ: tak nejlíp dozrají zrna. Každý pořádný mlatec se zřekne v poledne spánku: zrna, praží-li slunce, se nejspíš vyloupnou z plevy. Ženci, začněte dělat, když spící skřivan se budí, přestaňte, až když usne, a v poledním parnu si hovte! Mládenci, nádherný život má žába; nemusí čekat, kdyže jí nalejou dobrého moku: sedí v něm po krk. Šafáři, nebude lepší dát chase uvařit čočku? Lakomec, který chce rozkrojit kmín, jak snadno se řízne! Tak mají zpívat ti, kdo v slunečním vedru se hmoždí! O své lásce, které se nenajíš — Búkaie, zkus to — jednou vypravuj matce, až časně ráno se vzbudí!
11/ KYKLÓPS
Žádného není léku, můj Níkie, na rány lásky: masti, myslím, že nepomáhají, ani ne prášky;
MU
■
6B
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
písně jsou jediný lék, i bezbolestný, i sladký,
v životě zdejším — najít však takový, není tak snadné.
Víš to zajisté nejlépe sám, neboli jednak jsi lékař,
jednak ve sboru Múz se těšíš obzvláštní přízni.
Tak tedy pradávný Polyfémos, Kyklóps, náš krajan,
ulehčoval si v žalu, když toužil po Galatei,
sotvaže první chmýří mu vroubilo skráně i bradu.
Nedával z lásky růže a jablka, ani ne vlasy,
nikoli: znal jenom prudký chtíč a jiného nedbal.
Kolikrát jeho ovce se vrátily do ohrad samy
z bujných pastvisk, co on stál na břehu, zarostlém řasou,
zpíval své Galatei a od svítání mřel touhou,
jak měl zjitřenou hruď tou ze všech nejhorší ranou,
kterou mu zasadil Kypridin šíp až do hloubi srdce.
Na štěstí našel si lék; a to si pak na skálu sedl,
z výše na moře zíral a přitom takto si zpíval:
„Bělostná Galateio, proč zhrdአpořád mou láskou?
Bělejší nežli tvaroh a laškovnější než tele,
něžnější nežli jehně a svěžejší nalitých hroznů —
taková přicházíš ke mně, když sladký spánek mě zmůže,
bohužel hned zas mizíš, když sladký spánek mě přejde:
utíkáš jako ta ovce, když vidí Šedého vlka.
Miloval jsem tě, dívko, hned tenkrát, když jsi s mou
matkou
poprvé vkročila k nám a přála sis natrhat v horách hyacintové květy; a já tě tehdy tam zaveď. Od chvíle, kdy jsem tě spatřil, už nemohu na věky věků lásky se zbýt, ale ty, ví bůh, že nic toho nedbáš.
Však už chápu, má rozkošná dívko, proč se mne straníš: že se mi po celém čele to ježaté obočí táhne dlouhým obloukem od ucha k uchu, a jenom jedno,
THEOKRITOS
že mám rozpláclý nos a nad ním jediné oko.
Pravda, vypadám tak; ale chovám tisíce ovcí,
sám si je také dojím a piju nejhustsí mléko.
Sýrem, aťsi to v létě či na podzim, nemusím šetřit,
ba ani v nejtužší zimě; mám pořád ošatky plné.
Na šalmaj dovedu pískat, jak nikdo z Kyklópů zdejších,
ať už o tobě zpívám či o sobě, milé mé mládě,
často až do půlnoci. A také ti koloušky chovám,
s měsíčkem na čele vesměs, a čtyři medvídky k tomu.
Jenom už pospěš ke mně, a hůř ti nebude v ničem,
modrého moře pak nech, ať do břehu vráží a hučí!
Mnohem sladší prožiješ noc tam v jeskyni u mne.
Jsou tam vavříny všude, jsou štíhlé cypřiše kolem,
je tam i tmavý břečťan a sladkoplodná i réva,
mám tam ledový pramen, jejž hustě zarostlá Etna
z běloskvoucího sněhu mi posílá k božskému doušku.
Kdopak by místo toho dal moři přednost a vlnám?
Snad se ti nelíbí, že jsem tak zarostlý; zato mám zase
spousty dubových dřev a oheň v krbu mám pořád.
Hned bych si dal tím ohněm i duši od tebe spálit,
ba i to jediné oko, to nej dražší ze všeho vůbec.
Škoda, že matka, škoda, mě s ploutvemi neporodila!
Ponořil bych se k tobě a zlíbal ti alespoň ruku,
nechceš-li dopřát mi úst; a lilie bílé bych přines'
nebo i něžné máky, z jichž rudých lístků se věští.
(Některé kvetou z nich v létě a jiné zas toliko v zimě,
takže bych všechny ty květy ti nemohl najednou přinést.)
Zato však teď, má dívko, teď ihned se naučím plavat, jakmile na své pouti sem cizinec přistane s lodí, abych se přesvědčil, co v tom krásného bydlit až u dna. Galateio, pojď na břeh a zapomeň, až budeš u mne, na návrat domů jako teď já, když tadyhle sedím!
70
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
71
Kéž se ti se mnou zalíbí pást a dojit mé ovce,
trpké syřidlo do mléka lít a lisovat sýry!
Ano, má matka je vinna tím vším, jen jí to mám za zlé:
nikdy jediným slůvkem se za mne nepřimluvila,
ačkoli viděla dobře, jak hubnu ode dne ke dni.
Řeknu jí, že mám strašlivou horečku, v hlavě i nohou,
jen ať se trápí taky, když sám se trápím už dávno.
Kyklópe, Kyklópe, běda: ach, kam jsi jenom dal rozum? Kdybys Šel domů, tam košíky pletl a nařezal radši jehňatům čerstvého listí, oč moudřejší byl by to nápad! Co máš před nosem, ber; co utíká, za tím se nehoň! Galateiu si vyhledáš jinou, a možná i hezčí. Však se mne děvčata nazvou až dost k svým zábavám
v noci,
když pak si přisednu k nim, tu všechna se hihňají hrozně. Vida, že v tomhle kraji i já jsem přece jen něčím!"
Takovým způsobem Kyklóps se snažil mírnit svou lásku písní a jistě to pomohlo spíš než nej dražší léky.
12/ ZAMILOVANÝ
Přišel jsi, milený chlapče? Ty po třech nocích a dnech jsi přisel? Kdo touhy je pln, ten opravdu zestárne za den. O co je nad zimu jaro, oč jablko nad trnku sladší, vlny oč více má ovce než její sající mládě, o co je vzácnější panna než po třikrát provdaná žena, o co je rychlejší srnec než tele, oč nad všechny ptáky slavík krásněji zpívá, oč zvučněji, dojímavěji, o tolik potěšil mne tvůj příchod, že pod stinný dub jsem utekl z palčivé sluneční výhně jak nějaký poutník. Nechať vzájemná láska nám oběma provane srdcem,
nechať potomkům všem my dva se staneme písní: Jako as za dávných časů ti dva tak navzájem žili: jeden dech druhého sál, jak lakónské úsloví říká, o druhém řekl by Thessal, že duší se do něho vpíjel. Vzájemné pouto lásky je spjalo. Věk zlatý zas tenkrát nastal, když opravdu ten, kdo miloval, milován též byl. Kéž by mi Otec Zeus to dopřál, kéž bohové věční! Potom, až za dvě stě let bych navždy v říš podsvětní
vcházel,
aby mi oznámil kdosi: „Až dosud tvá oddaná láska, jakož i miláčka tvého, tak přelíbezného chlapce, u všech tu koluje v ústech a nejvíce u mladých lidí." Ale ať nebešťané, tak vznešení, rozhodnou o tom sami, jak se jim zlíbí. Já aspoň tě krásného chválím, nebude znamení dávat můj nos, že nemluvím pravdu. Jestli mě poraníš nějak, zas vzápětí zahojíš ránu, neboť jsem dvojnásob získal — tvým odchodem vzrostla
má láska.
Megarští synové z Nisy, vy mistři ve veslování, blaženě žijte v svém domě, vždyť ve velké úctě byl u vás Dioklés, z Attiky host, jenž láskou zahořel k chlapci. Jinoši s počátkem jara vždy hromadně okolo jeho náhrobku závodí o to, kdo získá v líbání cenu. Kdo se z nich přisaje rty co nej sladším způsobem na rty, ten pak obtížen věnci k své matce se navrací domů. Šťasten, kdo stane se takto těm chlapcům v polibcích
soudcem!
Často on Ganyméda pak vzývá jasnookého
s prosbou, aby měl ústa jak prubířský kámen a mohl
bezpečně směnárníkovi dát zprávu, zda zlato je pravé.
72
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
73
13/ UNESENÝ JINOCH
Níkie, nepřišel Erós jen pro nás na svět, jak dřív jsme
soudili, ať už zplodil to dítko kdokoli z bohů.
To, co je krásné, nám nejdřív se vskutku nezdálo krásným,
neboť smrtelní jsme a nemůžem předvídat zítřek.
Také syn Amfitryónův, rek udatný s železným srdcem,
který lítého lva kdys přemohl, miloval chlapce,
přepůvabného Hyla — měl na hlavě prstýnky vlasů.
Všemu naučil ho jak otec milého syna,
všemu, co dovedl dobře a čím se sám proslavil. Nikdy
od něho nevzdálil se (ať právě poledne bylo,
nebo ať s bílými koňmi se na nebe vznášela Zora,
ani když s pípáním večer se kuřátka dívala k hnízdu,
zatímco na zašlém hradu již kvočna třepala křídly),
aby mu po vůli srdce spěl chlapec k zářnému vzoru,
aby mu vyrůstal z něho muž rozšafný po každé stránce.
Ale když Aisónův syn, rek Iásón, pro zlaté rouno z domova plul a s ním šli stateční rekové ze všech obcí — ti vybráni byli jen s ohledem k užitku věci —, v nádherný Iólkos přišel muž bojovný, nezdolný v práci, tírynthské Alkmény syn, rek Héraklés; s hrdinou tímto nastoupil na lod Argó i Hylás, kde výkvět byl mužstva. Lodi se nedotkly skály, ty šedivé, srážející se, nýbrž prolétla jimi a do ústí Fásidy vplula po širém moři jak orel — a skály pak nehnuté stály. Souhvězdí Plejád když vzchází a na pastvě nejzazší může ovečka mladá se pást a již se zas navrací jaro, tehdy vskutku již výkvět těch hrdinů na plavbu myslel: vstoupili na dutou loď a na lávky k veslům si sedli, dopluli do Helléspontu — tři dni je jižní hnal vítr. V propontském zálivu pak, kde orají kianští býci široké brázdy, až rádlo se přitom odírá, tam teď
vystoupli z korábu na břeh, kde chystali polední jídlo postupně podle lávek a společně lehli si na zem. Tam se prostíral trávník, všem k užitku, kdo na něj
vstoupí:
řezali bútomos trpký a kypeiros rostoucí bujně. Přišel i plavý Hylás, měl vodu po jídle přinést samému Hérakleovi i zdatnému Telamónovi, kteří při jednom stole vždy sedali, přátelé věrní. S kovovou nádobou v ruce hoch nalezl brzy ten pramen na srázném vodnatém místě: kol přečetné rákosi rostlo, tmavé vlaštovičníky a zelené květiny vodní, miříku radostné stvoly a plazivý nasládlý kandík.
Uprostřed onoho zřídla se nymfy chystaly k tanci, nespící nymfy, ta božstva, jež u lidí budila hrůzu, Nycheia s jarem v očích a s Euneikou Malis. Vtom chlapec přiložil obsáhlý džbán a právě ho do vody nořil, když tu všechny ty víly mu najednou sevřely ruku, neboť přeněžné srdce všech nymf hned zalila láska k onomu řeckému chlapci. Ten do tmavé vody se řítil přímo jak zářící hvězda, když z nebe se do moře řítí přímo a některý z druhů pak prohodí k lodníkům:
„Chlapci,
chystejte nářadí lodní! Je vítr příznivý k plavbě!" V náručí držely víly teď pod vodou jinocha, který plakal, a vlídnými slovy ho líbezně utěšovaly. Héraklés Amfitryónův, zle pro chlapce zděšen, tam běžel s lukem zahnutým krásně, jak Skythové ve zvyku mají, avšak zároveň s kyjem, jejž trvale v pravici svíral. Třikrát zavolal „Hyle!" tak nahlas, co stačilo hrdlo, třikrát ho zaslechl jinoch, hlas z vody však zazníval
slabě —
ten, jemuž nablízku byl, se jevil mu ve velké dálce.
74
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
75
Jako když hřívatý lev, jenž zdaleka uslyší v horách mladého jelena hlas, lev žeroucí syrové maso, a k té zchystané krmi se rozběhne z brlohu svého, tak se i Héraklés třásl a z touhy po milém chlapci neprostupným tím trním se dral a zbrousil kus země.
Ubozí milenci! Co jen on vytrpěl na bludné cestě přes hory, lesy! Byl mu sám Iásón vedlejší se vším. Koráb již vytáhl ráhna, chtěl odplout pln družiny plavců, avšak rekové božští až k půlnoci napjali plachty — čekali na Héraklea, Ten šíleně hnal se, kam nohy nesly ho, neboť bůh mu bolestně rozdrásal srdce. Takto byl překrásný Hylás již počítán k blaženým bohům, naopak Hérakleovi ti rekové láli jak zběhu, protože opustil Argó, loď s třiceti lávkami k veslům, pěšky pak ke Kolchům přišel a k Fásidě, nevlídné
k hostům.
14/ ZAMILOVANÁ KYNISKA
Aischinés Vítám tě srdečně, Thyónichu.
Thyónichos
Já zase tebe,
Aischine. Konečně, viď!
Aischinés
Ach, konečně... Thyónichos
Trápíš se něčím?
Aischinés
Výborně zrovna mi není, příteli.
Thyónichos
Tím je to tedy, žes tak přepadlý, neučesaný, zarostlý vousy. Onehdy přišel k nám podobný člověk, pýthagorovec, v tváři bledý a docela bos. Byl z Athén, jak říkal.
Aischinés
Také měl rád —?
Thyónichos
To určitě měl — ale pořádný koláč!
Aischinés
Žerty máš rád, a já — jsem krásné Kynisce ničím! Uvidíš, příteli, že z toho zešílím; chybí jen vlásek.
Thyónichos
Milý Aischine, pořád jsi stejný, poněkud prudký, nejde-li všechno hned po tvém. Tak řekni, co se ti stalo!
Aischinés
Thessalský jezdec Ágis a jeden argejský občan s vojákem Kleoníkem se sešli nedávno u mne na venku k přátelské pitce. Dám zabít několik kuřat, k tomu mlaďoučké sele a načnu biblinské vino, čtyřleté — vonělo tak jak čerstvě vylisované. Také jsem cibule podal a hlemýždě. Rozkošná pitka. Až tu kdosi pak návrh' pít víno nepomíšené, na čí zdraví prý chceme, jen jméno mělo se říci. Každý z nás pije a udává jméno, jak jsme si řekli,
76
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
77
Kyniska — nic, a já vedle! Nu, jak mi bylo, snad chápeš. „Vidělas vlka, žes němá?" řek' žertem kdosi. Tu ona: „Jak jsi vtipný —" a hoří, že svíčka chytla by od ní. Ano, Vlk je to, Vlk, je synem souseda Laba, hoch jako jedle, jemný, ba krásný, říká se o něm. Po něm se touhou jen rozplývala. Dojemná láska! Však se to doneslo kdysi až ke mně, ovšem jen trochu, přesto — nu starého vrtáka znáš — já nepátral po tom. Když pak jsme všichni čtyři až po krk zabředli v pitku, začal ten Thessalan zpívat, a zase o „vlku", znova, takovou poťouchlou píseň, ten zloduch. Najednou se ti Kyniska rozbrečí tak, že docela malinké dítě, když se mu zachce matčina náručí, nepláče tolik. Já — inu znáš mě přec, Thyónichu — dal jsem jí pěstí přes tvář a ještě pak jednu. Jen šaty si zvedla a rychle odtud. Já za ní: „Ty bídnice jedna, nejsem ti hezký? Jiný, dražší ti přirostl k srdci? K jinému táhni, jen se s ním pomazli, děvko, když pro něj cedíš ty slzy!" Podá-li v podkrovním hnízdě svým dětem vlaštovka sousto, mžikem odlétne nazpět a shání potravu jinou — Kyniska z měkkého lože se ještě rychleji zvedla, proběhla dvojími dveřmi a dál, kam nohy ji nesly. „Chytej srnu, když upláchne do lesa," přísloví říká.
Dvacet to dní, pak osm, pak devět, zas deset a po nich dnes je to jedenáct; dva —a budou dva měsíce, co jsme od sebe odloučeni — tu dobu si nestříhám vlasy. Vlk jí ted vším — a Vlku i v noci otvírá dveře; já ovšem dnes jí nejsem už nic, jsem hotová nula, odstrčený jsem chudák, už naprosto poslední v řadě. Kdybych se doveď jí zříci, pak všechno bylo by dobré; teď však — jak jenom z toho? Nu, jak se říká, „myš
v pasti"!
Na lásku beznadějnou lék žádný myslím že není — leda snad jeden: můj přítel Simos miloval dceru Epichalkovu; odplul a uzdraven vrátil se domů. Pustím se přes moře taky; jo možné, nebudu prvním, nejhorším také snad ne, ale prostředním vojákem jistě.
Thyónichos
Kéž se ti podle přání dařilo, po čem jsi toužil! Chceš-li ovšem jít odtud, pak věř, že skvělejší službu nežli u Ptolemaia muž svobodný nenajde nikde: laskavý, přítel Múz, vždy dvorný, okouzlující, dobrý znalec svých přátel, a nepřátel ještě snad lepší, na všechny strany Štědrý a k prosbám nikdy ne hluchý — opravdu král. Chtít všechno od něho ovšem se nesmí. Máš-li tedy, můj Aischine, chuť si na pravé rámě připnout vojenský plášť a v pevném postoji čelit smělému nepříteli, když se štítem na tebe žene, rychle jen do Egypta! Své dílo začíná stáří od skrání na každém z nás, pak plíží se k bradě a potom postříbří vousy; když nohy se třesou, je na skutky pozdě.
15/ SYRÁKÚSANKY NA SLAVNOSTI ADÓNIDOVĚ
Gorgó (k služce)
Práxinoá je doma?
Práxinoá
Ba, doma. Konečně, Gorgó! Opravdu zázrak, že jdeš. Tak rychle, Eunoo, přines židli a polštář!
Gorgó
Stačí úplně.
Práxinoá Sedni si, Gorgó!
Gorgó
Stěží popadám dech. Já sotva ti vyvázla živá, Práxinoo, z té hromady lidí, hromady vozů. Všude vojenské boty a všude vojáci v pláštích, cesta nebere konce, a k tobě — příšerná dálka.
Práxinoá
To ten můj ztřeštěnec proved' mně naschvál: na konci
světa
najal díru, ne byt, jen proto, aby z nás každá bydlela jinde. Je pořád ten starý, vtělený zloduch.
Gorgó
Takhle mi o svém muži už nikdy nemluv, má drahá, když je maličký tady! A jak si tě prohlíží, vidíš? Neboj se, Zópyriónku, mé zlato! Nemyslí tátu.
Práxinoá Dobré nebe, to dítě to chápe!
Gorgó
Táta je hodný. Práxinoá
Tak se ti onehdy táta — nu, u nás je „onehdy" všechno — vypravil pro trochu sody a líčidla, do krámu někam: se solí přišel domů. Je stejně dlouhý i hloupý.
Gorgó
Docela stejně s mým Diokleidem. Outrata děsný! Včera ti za sedm drachem pět ovčích kůží mi přines' — srst jak ze psa a cáry a špína. Pracuj a dři se! Ale už honem si vezmi plášť a spínej si řízu: chceme se podívat na Adónida, nahoru na hrad nejbohatšího krále; prý skvělé věci tam chystá Ptolemaiova choť.
Práxinoá
Nu, velmožným všechno je možné.
Gorgó
Kdo se nebojí kroku, má peciválům co říci. Ale už dělej, ať j deme!
Práxinoá
Kdo nedělá, nevyjde z neděl. ( K sinice)
Eunoo, seber prádlo a polož je do cesty pěkně, trdlo, tak jako tenkrát, ať kočkám dobře se leží! Mrskni sebou a pro vodu běž, chci především vodu. Zas nese mýdlo; tak sem s ním! A proč hned hromadu
mýdel
Nalej mi vodu! Ty huso, mám celou košili mokrou. Dosti: a teď jsem jakžtakž umyta — s pomocí boží. Kde jsou klíče od velké skříně? Honem je přines!
Gorgó
Práxinoo, ta skládaná říza skvěle ti padne. Kolikpak asi tě stála na stavu, řekni mi pravdu!
80
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
Práxinoá
Radši mně nepřipomínej, Gorgó; víc než dvě miny ryzího stříbra, a práce, že div jsem nezhrbatěla.
Gorgó
Však také dopadla, jak sis přála.
Práxinoá
Myslím, že ano. Přines mi ještě pláštík a hezky mi násad ten klobouk! S námi nemůžeš, dítě; hú, hú, tam kousají koně. To si plakej, jak chceš, ale mrzáka z tebe mít nechci. Pojďme! Frygie, vezmi si chlapce, hraj si s ním trochu, zavolej do domu psa a dveře do dvora zamkni!
f Obě ženy vyjdou na ulici se služebnou Eutychidou a Eunoou.)
Bohové, jaké davy! Je vůbec možno se prodrat touhle spoustou a vřavou? Jak mravenci, k nespočítání. Kolik záslužných skutků náš Ptolemaios už proveď, co jeho otec je u bohů tam! Dnes neohrožuje žádný zločinec chodce svou egyptskou potměšilostí, jak si tu s námi hrála ta prohnaná někdejší cháska šeredných taškářů, pradarebáků, ve všem si rovných. Drahá Gorgo, co bude s námi? Závodní koně královi!... Prosím vás, člověče, pozor: šlapete po mně! Jak se vzepjal ten ryzák, ten divous! Uhni se rychle, Eunoo, pitomá huso! Ten jistě zahubí jezdce. Teď jsem teprve ráda, že dítě zůstalo doma.
Gorgó
Neboj se, Práxinoo, ti koně dávno už přešli, odešli na své místo.
THEOKRITOS
81
Práxinoá
Už trošku přicházím k sobě. Kůň a studený had — ti vždycky už jako dítě nejvíc mě děsili. Rychle: dav hrozný hrne se na nás!
Od hradu, babičko?
Gorgó (k stařeně)
Stařena Ano, děti.
Gorgó
Dostanem se tam? Stařena
Tím, že se pokoušeli, až do Tróje Rekové vnikli. Pokusem, krásné dítě, se vůbec dosáhne všeho...
Gorgó
Tahle babka, jak se mi zdá, nám věštila něco.
Práxinoá
Ženské vědí přec všechno, i Zeus jak s Hérou se brali!
Gorgó
Vidíš to, Práxinoo, tam u dveří, jak se tam tlačí?
Práxinoá
Příšerné! Podej mi ruku, Gorgó; Eunoo, ty zas Eutychidy se přidrž a pozor, sice ji ztratíš! Všechny najednou dovnitř a zuby nehty se držme! Hrůza — můj letní pláštík je vpůli! Mám já to, Gorgó,
82 PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
neštěstí! Dobrý muži, ať bůh vás po celý život uchrání všeho zlého, jen pozor na ten můj pláštík!
Cizinec
Jen kdybych moh', ale pozor dám přece.
Práxinoá
Tlačení děsné!
Strká se to jak vepři.
Cizinec
Jen klid, je vyhráno, paní. Práxinoá
Mějte i teď, i příště, vy dobrý muži, jen štěstí,
že jste se o nás tak staral! Jak hodný a soucitný člověk!
Zase je Eunoa v chumlu; ty strašpytle, tak už se protlač!
Gorgó
Práxinoo, pojď blíž: těch pestrých tkanin si všimni, jak jsou jemné a vkusné! Nu řekni, výtvory božské!
Práxinoá
Kterépak ženy, velebná Athéno, tohleto tkaly, kterýpak asi malíř ty bezvadné postavy kreslil? Jako skutečné stojí, jak skutečné, přímo se hýbou, spíše živé než tkané. Jak dovedná bytost je člověk! On pak, na lůžku stříbrném sám, tam leží jak zázrak — Adónis, miláček všech, ba samému podsvětí drahý; první hebounké chmýří mu stíní půvabné skráně —
Jiný cizinec
Přestaňte, u všech kozlů. Co brebentíte tu pořád, husy? Až je mi zle, jak zívají při každém slovu.
THEOKRITOS 83
Práxinoá
Che, co ten tady chce? Co jemu je do našich řečí? Poroučej tam, kdes pánem! Chce kázat Syrákúsankám? Aby pak věděl i tohle: jsme po předcích z Korinta, prosím, odkud byl Bellerofón, a mluvíme peloponnésky. Rodáci dórští, jak doufám, zde smějí promluvit dórsky. Velebná Persefono, krom krále kdo je tu nad nás? Nikdo! Nu, ale chce-li, ať mlátí hubou, co na tom!
Gorgó
Práxinoo, už ticho! Tam právě se chystá k své písni na Adónida výborná pěvkyně, občanka z Argu; však si v smutečním zpěvu už loni dobyla ceny. Jistě nám zazpívá krásně. Jak roztouženě se tváří.
Pěvkyně
Paní, jež G-olgy si oblíbila, vysoký Eryx,
háje na ídaliu, ó Afrodíto ty zlatá,
jakpak ti přivedly Adónida neslyšně jdoucí
Hóry po roce zase až od věčných podsvětních proudů?
Hóry, z bohyň ty nejváhavější, k radosti lidí
pokaždé přicházejí, však s prázdnou k nikomu nikdy.
Kyprido, tys prý Bereníku, smrtelnou bytost,
změnila v nesmrtelnou, ty dítě Diony božské,
tím, žes nebeskou šťávu jí do hrudi vkápla. A za to
ona zas tobě, jež tolik máš jmen a tolik i chrámů,
Bereníčina dcera, ctná Arsinoé, svou krásou
Heleně rovná, jak mohla, šla s ozdobou pro Adónida.
U něho leží plody, dar ovocných stromů všech druhů,
u něho stříbrné koše jsou plné něžného kvítí,
líbezná vůně se šíří z váz zdobených zlatem. A všude
leží pečivo kolem, jež na plátech mísily ženy
z bílé pšeničné mouky a s příměsky rostlinné šťávy,
ťlSiNE PASTVIN A lesů
THEOKRITOS
85
na čistém oleji pak je upekly, sladily medem — všude je tady jen pro něj, má podoby ptáků a zvířat. Z něžné zeleně kopru je zřízeno útulné loubí, mladiství Eróti, celičký houf, se vznášejí nad ním, jako slavíci mladí když na stromě od sněti k sněti létají sem a tam a zkoušejí sílu svých křídel. Hle, ten eben, to zlato, zde orlové z bělostné sloni s půvabným Ganymédem se vznášejí k Diovu trůnu; nachový koberec, na něm je „lůžko měkčí než peří" (řekla by mílétská žena i ten, kdo na Samu pase), lůžko je zchystáno též i krásnému Adónidovi: v jednom je Kypris a v druhém spí Adónis s lokty jak růže. Milenec její má osmnáct let nebo o rok jen více: nedrása jeho ret, je vrouben teprve chmýřím.
Nyní se, Kyprido, raduj, že svého chotě máš zase; zítra za ranní rosy se shromáždíme my všechny, zaneseme ho k moři, kde vlny stříkají na břeh, uvolníme si vlasy, své řízy spustíme k patám, obnažíme si ňadra a zazpíváme pak zvučně: „Miláčku Adónide, tys jediný polobůh ze všech, který mešká hned u nás a hned zas u Acherontu. Nemá sám Agamemnón, sám Aiás, rek mocný a vzdorný, taková práva, ni Hektór, svých bratří dvaceti chlouba, ba ani Patroklos, Pyrrhos, ač z Tróje slavně se vrátil, také ne Lapithové ni Deukaliónovo plémě, Pelopidové a Pelasgové, ti vladaři v Argu. Bud nám milostiv, Adónide — teď i rok příští! Byls nám vítán i dnes a zase tak budeš, až přijdeš."
Gorgó
Práxinoo, je moudřejší tvor než tahleta žena? Šťastná, co všechno zná, a cožpak teprv, jak zpívá!
Je však už čas jít domů: můj Diokleidés chce snídat. Muž je vždycky jak drak, když nejedl — od něho dále! Adóne, miláčku náš, buď zdráv a k zdravým se navrať!
16/ CHARITKY
Vždycky Diovy dcery a vždycky dbají i pěvci slavit bohy a slavit i proslulé činy svých reků. Múzy nebeské jsou a zpívají o nebešťanech; my jsme však smrtelní lidé — jak smrtelní smrtelné
slavme!
Kdopak by ze všech těch, co žijí tu pod jasným nebem, otevřel Charitkám našim a vlídně je do svého domu přijal, aniž by je pryč poslal, však beze všech darů? S nevolí zpátky zas půjdou a s bosýma nohama domů, mnoho mi budou i spílat, že nadarmo vážily cestu; s nevolí prodlévat budou zas ve svém obydlí prázdném (na chladná kolena hlavu si v zármutku složí), vždyť tam je jejich přesmutné sídlo, když zpátky jdou s nepořízenou.
Kde je dnes takový přítel? Kdo miluje pochvalu pěvce? Ne, již netouží muži j ak dřív, aby za skvělé činy byli též oslavováni — jen po zisku touha jim vládne. Každý má pravici v kapse a přemýšlí, odkud by získal peníze, nikomu však by nedal ni zlámanou grešli, na prosbu řekne: „Dám ti, až naprší a zase uschne. Kéž bych jen sám něco měl! Ať bohové žehnají pěvcům! Kdopak by poslouchal je? Nám všem přece postačí
Homér!
Ten pak je nejlepší básník, kdo nic si nenese z mého."
K čemu vám, blázni, zisk zlata, jež v obrovském množství
vám leží
86 PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
v truhle? Kdo moudrý, zisk nehledá v bohatství: touží něco dát nadání svému a něco zas jinému z pěvců, mnoha přátelům činit a mnoha ostatním lidem toliko dobro a stále ctít oběťmi oltáře bohů, nebýt lakomý k hostům, je u stolu častovat štědře, a pak propouštět je, až sami se budou chtít vracet; především miláčky Múz měj v úctě, jich posvátné kněze, abys i v temnotách Hádu jen pochvalu o sobě slyšel, abys jak neslavný nelkal pak u chladné podsvčtní řeky, jako když od rýče někdo má naběhlé ruce a pláče nad smutnou chudobou svou, již nese jak dědictví otců.
V paláci Antiochově a vladaře Aleua mnozí velikou měsíční mzdu si odnesli za službu v domě; se stády rohatých krav též přemnoho bučelo telat ve stájích v rodině Skopů a na nivách okolo města Krannónu v poledním stínu též tisíce odpočívalo nádherných ovcí, j ?ž vlastnil rod Kreontův, vlídný vždy
k hostům.
Z těch však už nemají radost, vždyť uplynul líbezný život, duše do člunu vešly, v němž převáží nevlídný Charón. Ačkoli nechali zde tak mnoho a cenného jmění, ve spoustě ubohých mrtvých by neslavně leželi navždy, kdyby byl kejský básník je nezvečnil budoucím v paměť, básník, jenž provázel zpěvem svůj nástroj o mnoha
strunách;
stejně tak dosáhli pocty i rychlí koně těch vládců, když se vrátili s věnci jak z her, tak závodů svatých. Kdo by znal lykijské reky? Kdo vlasaté syny kdys krále Priama? Kdo by znal Kykna, tak zdatného, s panenskou
pletí,
kdyby byl žádný básník též nezvečnil dávné ty boje? Neměl by trvalou slávu ni Odysseus, bloudící deset
T1IEOKRITOS 87
roků po celém světě, jenž vstoupil do hlubin Hádu živý a unikl též i z jeskyně zhoubného obra Kyklópa? Mlčení též by přikrylo pastýře vepřů Eumaia, Filoitios by zanikl, věrný ten strážce dobytčích stád, i sám král Láertés velesrdnatý, kdyby byl iónský pěvec je nezvečnil slavnými zpěvy.
Vzniká jen zásluhou Miíz tak výtečná sláva všech lidí, veškerý majetek mrtvých však promarní dědici živí. Stejná as námaha je chtít počítat na břehu vlny, když je po modrém moři van včtru k pobřeží žene, špinavé hliněné cihly chtít umývat v průhledné vodě, jako je promlouvat k muži, jejž pojala po zisku touha. K šípku ať takový jde, ať shromáždí bezpočet peněz, stále ať žene ho touha mít majetek větší a větší; já chci mít raději čest a lásku a přátelství lidí, nežli bych soumarů množství a spřežení koní si zvolil.
Ptám se, kdo ze smrtelníků mě vlídně přivítá v domě, přijdu-li v průvodu Múz? Je pro pěvce obtížná cesta bez dcer Kronovcc Dia, tak mocného vladaře světa. Doposud nebesa řídí v svém oběhu měsíce, roky, ještě u vozu kola tu roztočí přemnoho koní: přijde však takový muž, ten pocítí nutnost mých zpěvů, vykoná pak co Achilleus rek, co zavilý Aiás na pláni u Simoentu, kde pomník je fryžského Ila. Vidím už Kartágiňany, co bydlí, kde zapadá slunce, v nejzazším libyjském kraji, jak ztuhli smrtelnou
hrůzou.
Jdou již Syrákúsané, jdou s rukama na žerdi kopí, ramena tíží jim štíty, jež spleteny z vrbových prutů. V čele jde Hierón sám, má zářící pás a je roven hrdinům dávným; i přilbu má s koňskou stínící hřívou.
ílfi
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
89
Die, přeslavný Otče, i Athéno, vznešená dcero, Démétro s Persefonou, jež za domov veliké město bohatých Syrákúsanů blíž jezerní hladiny máte, kéž byste nepřátele, zlo osudné, z ostrova mohli po moři sardonském hnát a ti ať, nečetný zbytek z početných, líčí pak ženám a dětem osud svých přátel. Dřívější občané všichni ať bydlí zas ve městech, která nepřítel obrátil v trosky a sutiny rukama svýma! Úrodných polí ať ujmou se zas, ať nesčetná stáda ovcí, zelenou pastvou již sytých, údolím bečí, a až dobytek večer se bude zas do stáje vracet, poutníka jdoucího zvolna ať pobídne k rychlejší chůzi. Uhor ať zorán je k setbě, až pastýřům pod širým nebem bude cikáda zpívat, kdes ukrytá v korunách stromů. Pavouci pavučin síť, tak jemnou, ať rozestřou po všech zbraních, ať zanikne navždy i pojem bitevní výzvy! Jméno Hierónovo, tak slavné a vznešené, pěvci přes moře skythské ať nesou až k městu, kde Semíramis asfaltem zpevnila hradby, tak mocné, a sama tam vládla. Jedním z těch pěvců ať já jsem! Však milují Diovy dcery mnoho i básníků jiných, co slaví sicilský pramen Arethúsin i s lidem a statečnost Hierónovu.
Minyjské Charitky, vy tak poctěné Eteokleem, planoucí pro Orchomenos, jejž dřív měli Thébané v zášti, kéž tu smím neznámý zůstat a s Múzami našimi šťastně do domu vejít ať mohu, jenž srdečně zve mě. Já nikdy nechci již opustit vás. Vždyť co může milého zůstat člověku bez Charitek? Kéž s Charitkami vždy žiji!
17/ HYMNUS NA PTOLEMAIA
S Diem začněme, Múzy, a končete s Diem, když písní z bytostí nesmrtelných my slavíme nej lepší, avšak z lidí vždy uveden bud mezi prvními Ptolemaios, vprostřed i na konci — z mužů ten král je nejšlechetnější. Rekové dřívějších dob, co vzešli jak potomci bohů, pro svoje nádherné činy též nalezli zkušené pěvce. Krásu znám sdílet i já, a proto chci slavit svou písní Ptolemaia, vždyť písně i bohům jsou k ozdobě, ke cti.
Vstoupí-li do ídských lesů muž s úmyslem porážet
stromy,
pátrá v tom obrovském množství — ach odkud má začít
své dílo?
Co bych měl vyložit nejdřív? Je bezpočtu toho, co říci, bozi čím poctili jej, z všech vladařů nej vzácnějšího. Ptolemaios, syn Lagův, jak zdatný byl vykonat velké dílo, ten předchůdce jeho! Když nějakou myšlenku vzal si do hlavy, žádný z mužů to nemohl vymyslit lépe. Otec jak věčným bohům sám stejnou poctu mu zjednal, v Diově paláci dal i jemu postavit zlatý příbytek; Alexandros, král znalý projevů lásky, trůní tam též, bůh strašný všem Peršanům v turbanech
pestrých.
Naproti němu se zdvíhá trůn Hérakla Kentaurobijce, který z ocele pevné je zhotoven; hrdina v kruhu ostatních nebeských bohů se účastní radostných hostin, přitom i z vnuků svých vnuků se raduje, neboť mu mocný Kronovec odňal z údů zlý úděl stáří a také potomci z jeho krve jsou zváni nesmrtelnými. Pro oba dávným předkem je statečných Hérakleovců, oba se čítají k nim a končí až u Héraklea.
90
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
91
Proto když vrací se z hodů ten hrdina, nasycen vonným nektarem, do komnaty své milené choti, tu dává jednomu luk a toulec, jenž kmitá se okolo paží, druhému železný kyj, jenž vyztužen hroty, a ti pak nesou je v nádhernou síň ctné Héby bělostných nohou, zároveň vedou i jej, tak slavného Diova syna. Jak potom moudrostí předčí a chováním ostatní ženy proslulá Bereníké, svých rodičů veliký poklad, neboť kdys vládkyně Kypru, ta mocná bohyně lásky, jejích vonících ňader se něžnýma rukama dotkla! Dosud prý neměl muž v tak veliké oblibě ženu, jakou horoucí láskou lnul Ptolemaios k své choti! Sám však daleko víc byl milován, takže svým dětem nikdy neváhal svěřit svůj dům i s majetkem celým, kdykoli, milující, šel k lůžku své milené choti. Zena, jež neplane láskou, své srdce vždycky má
v dálce,
rodívá snadno, však děti, ty nejsou podobné otci.
Vznešená Afrodíto, ty královno bohyň svou krásou, mělas ji na péči stále a líbezná Bereníké podsvětní řekou nářků tvou zásluhou neplula: tys ji chopila v náruč dřív, než dolů sestoupla k člunu, který převáží mrtvé, vždy ponurý, smutný, a sama do chrámu odneslas ji a dalas jí podíl své pocty. Vlídně všem zrozeným vlévá svou líbeznou laskavost
v srdce,
zbavuje tíživých trudů i ty, co po lásce touží.
Argejko s obočím tmavým, tys zrodila, s Týdeem spjatá,
Dioméda (ten muž byl z Kalydónu a vraždil);
Thetis s krásnými ňadry však Achilla, slavného kopím,
zrodila Péleovi ■— a rekovi Ptolemaiovi
Ptolemaia, též reka, zas Bereníké, tak vzácná.
Tebe pak z matčina klína jak právě zrozené děcko přijal a vychoval Koós, kdes poprvé Jitřenku spatřil. K porodu Eileithyi si pozvala Antigonina dcera, když bolesti již ji nesmírně tížily. Vlídně po boku stoupla si k ní a do všech údů jí lila zmírnění porodních útrap; i zrodil se, podobný otci, chlapeček přeroztomilý. Když Koós jej zhlédl, hned jásal, objímal rukama lásky to děťátko útlé a pravil:
„Vyrůstej šťastně, můj synu, a měj mě v úctě, jak kdysi Apollón poctil i Délos, jenž obklopen modravým mořem; ve stejné úctě vždy měj i vrcholky Triopu, stejnou poctu uděluj též i sousedním občanům dórským, jako si oblíbil kdys i Rénaiu Apollón vládce."
Takto promluvil ostrov. Vtom třikrát vysoko z mraků ozval se mohutný orel, hlas ptáka, jenž zvěstuje štěstí. Znamení od Dia bylo, vždyť bývají králové čestní v ochraně Kronovce Dia. A koho už při narození miluje Zeus, je skvělý: jej obdaří všelikým blahem, pánem je přemnohá zemí a pánem přemnohá moří. Bezpočtu pevnin světa a bezpočtu národů na nich obilí pěstuje pro něj, jež vyrůstá Diovým deštěm, avšak nerodí tolik zem žádná jak nížinný Egypt, když pak vzedmutý Nil tam nakypří úrodnou půdu. Nebydlí v žádném městě tak mnoho dovedných lidí: tři sta je vybudováno těch měst, kde občané bydlí, dále tisíce tři a ještě na třicet tisíc, opětně dvakrát tři, a konečně sedmadvacet: Ptolemaios, ten rek, sám panuje nad všemi městy. Také část Foiníkie mu patří, část arabské země, Sýrie, Libye část a osmahlé Aithiopie, ovládá Pamfyly všechny a Kiliky oštěpem slavné, Lyčany a též Káry, ten národ milovný bojů,
92
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
panuje okruhu Kyklad, vždyť koráby nejlepší ze všech plaví se po mořských vlnách a celé moře i země, všechny huěící řeky jsou pod vládou Ptolemaiovou. Mnoho má ovšem i jezdců, též přemnoho vojáků s štíty, zářících lesklou zbrojí, se hromadí houfně kol něho. Lidé si obstarávají své potřeby v poklidu, neboť z nepřátel nepřejde nikdo Nil plný oblud k nám pěšky, aby tu v cizích obcích moh' vyzývat k válečné vřavě, nikdo též z rychlé lodi, byť vyzbrojen, nemůže skočit na břeh a egyptský dobytek loupit. Vždyť takový muž zde v prostorných rovinách sídlí, král Ptolemaios, ten vladař se světle plavými vlasy, jenž dovede oštěpem mávat; veškeré otcovské jmění on pečlivě chrání, jak dobrý panovník činívá vždy, a sám k tomu získává další.
V jeho bohatém domě však neleží zlato jen marně
jako as mravenců poklad, těch stále se pachtících; slavným
příbytkům bohů patří část největší, neboť on stále
za oběť prvotiny jim přináší s jinými dary;
mnoho se dostává darem i četným statečným králům,
mnoho i některým městům a mnoho též přátelům věrným.
K závodům k Bakchově poctě též nikdo nepřišel z mužů,
znalý ke zvukům písně se připojit cvičeným hlasem,
aby tu nedostal dar, jenž ocenil umění jeho.
Básníci ve službách Múz též tohoto vladaře slaví
za jeho dobrodiní. Muž zámožný nemůže mít však
krásnější dar než to, že ve světě slavné má jméno.
Tohle i pro Atreovce je trvalé. Nesmírné množství
pokladů získaných tím, že dobyli Priamův palác,
leží však v temnotách, odkud se nikdy už nevrátí zpátky.
Jediný z předchůdců svých i z těch, co vtiskují dosud
horké stopy svých kroků dál do prachu, po kterém šlapou,
milené matce a otci dal postavit vonící chrámy,
THĽOKRITOS
93
ze zlata překrásné sochy a z kosti jim slonové vztyčil, aby všem žijícím lidem vždy pomoc a ochranu nesly.
Když pak den výročí přijde, tu spaluje obrovské
množství
tučných dobytčích kýt, až oltáře mokvají krví, vladař i s výbornou chotí; ta z žen je nejlepší ze všech, které v ložnici tisknou šíj mladého muže v svých loktech — svého bratra a chotě ta miluje z celého srdce. Takto se posvátný sňatek stal skutkem i u nesmrtelných, zrozených přemocnou Rheiou, těch budoucích vladařů
nebes:
Diovi k spánku a Héře vždy lůžko panenská Iris něžnýma rukama stele, jež lesknou se vonnými mastmi.
Vladaři Ptolemaie, buď zdráv! Jak tebe já stejně slavit chci potomky bohů a slovy, jež pronesu, věru budoucnost nezhrdne. Zeus ať dá ti pak veškeré dobro!
18/ SVATEBNÍ PÍSEŇ HELENĚ
Kdysi, v paláci Meneláově, ve Spartě tedy, dvanáct vznešených panen, žen spartských výkvět
a chlouba,
kolem vlasů květ hyacintů, jalo se tančit:
tančily před ložnicí, jež červenou malbou se skvěla,
když se v ní tenkrát s milostnou Helenou, nyní svou chotí,
zavřel Átreův syn — ten mladší s rusými vlasy.
Zpívaly tedy všechny a zároveň dupaly v taktu,
až se jim kmitaly nožky, a svatební písní zněl palác:
„Jakže tak brzy, milý ženichu, mohl jsi usnout? Máš snad olovo v nohou, či tolik miluješ spaní?
94
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
95
Nebo jsi příliš pil, a proto jsi na lože spěchal? Chtěl-lis jít v obvyklou hodinu spát, pak sám sis měl
lehnout,
dívku měls ponechat pečlivé matce, aby si hrála
s dívkami do bílého až dne: vždyť tvou je teď družkou
zítra i pozítří, Meneláe, od roku k roku.
Jak jsi, ženichu, šťasten! To někdo dobrý ti žehnal,
když sis zamířil do Sparty k nám, žes dosáhl toho,
čeho z ostatních knížat před tebou nedošel nikdo:
z héróů jediný ty máš tchánem Kronovce Dia.
Helena, Diova dcera, jíž rovnou achajská země
nehostí nikde, teď pod jednou pokrývkou — ulehla s tebou.
Zrodí-li matce podobný plod, cos velkého zrodí.
My pak jsme její družky z mládí, panenský výkvět —■
čtyřikrát šedesát dívek: my závodily s ní často
u proudů Eurótu během, jak muži natřeny mastí;
srovnávány však s ní, pak nejsme bez vady žádná.
Zora když vzejde a zjeví tvář krásnou, jak vznešená Luna
okrášlí noc nebo jaro jak zazáří po zimě, také
takto as mezi námi zář rozlévá Helena zlatá.
Osení bujně vzrostlé je ozdobou úrodné nivě,
zahradě štíhlý cypřiš a thessalský kůň zase vozu:
Helena s růžovou pletí je stejnou ozdobou Sparty.
Jemnější nitě než ona z nás žádná nespřede nikdy,
na sebelepším stavu tak husté osnovy nemá,
žádná z nás do strun lyry tak mistrně neumí sáhnout
k písním na Artemidu neb Athénu širokoprsou
jako Helena, v jejichžto zracích sídlí sám Půvab.
Krásná, líbezná děvo, jsi pani od dneška; my pak po ránu půjdeme na závodiště, natrháme si lučních květů a listí a do vonných věnců je spletem s takovým steskem po tobě, Heleno, jak asi touží neodstavené jehně být u prsu rodičky ovce.
Z nizounkých keříků lotosových uvijem věnec
tobě my první ze všech a dáme jej na stinný platan,
ze stříbrné pak láhve my první ulijem ze všech
Čistého oleje tobě, a zase pod stinný platan;
na něm lakónsky stručný buď vyryt do kůry nápis,
z něhož poutníci vyčtou: ,Mne cti; jsem Helenin platan.'
Zdráva bud, nevěsto, zdráv buď, ženichu — Diův zeti! Léto, pěstounka dětí Léto, dopřej vám hojně potomstva; Kypris, bohyně Kypris, vzájemné lásky, Zeus pak, Kronovec Zeus, vás oblaž navěky statky, které by urození zas dědili po urozených!
Spěte, a láska s touhou vám navzájem zahřívej srdce; zítra s příchodem zory zas čerství vzbuďte se oba! My pak odejdem odtud, až první hlasatel jitra zvedne svou třpytnou šíji a ze svého lože se ozve. Hyméne, Hymenaie, ó jásej nad tímto sňatkem!"
19/ ZLODĚJ MEDU
Kdysi Erós, ten zloděj, kraď z úlu medové plástve; když pak ho bodla zlá včela a do všech konečků prstů zloděje popichala, tu bolestí do země dupal, skákal a foukal si na prst, pak šel a ukázal matce Afrodite svou trýzeň a láteřil, že prý je včela takový malinký tvor, a rány působí hrozné. Zasmála se mu matka: ,,Což nejsi jako ty včely? Také jsi malinký tvor a rány působíš hrozné."
20/ ODMÍTNUTÝ MILENEC
Toužil jsem Euneiku sevřít: ta smích si ztropila ze mne, potupně říkala mi: ,,Běž ode mne, drzoune! Jsi jen
96
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
skoták a chtěl bys mě líbat! Já nejsem zvyklá mít ráda venkovské balíky — tisknu se na rty jen jinochům
z města.
Ty ani ve snu nesmíš mi políbit krásná má líšta! Jak se to koukáš, jak breptáš a žertuješ stejně jak sedlák! Ach, jak líbezně breptáš, jaklichotně dovedeš mluvit! Jaké máš hebounké vousy a jaké máš půvabné vlasy! Rozpraskané máš rty, máš černé ruce a hrozně páchneš. Běž ode mne pryč, ať nenecháš na mně tu Špínu!"
Takto mluvila ke mně, pak třikrát si za ůadra plivla, očima od hlavy k patě mě celého změřila, přitom výsměšně šklebila rty a úkosem hleděla na mne, velmi se pyšnila krásou; pak ústa k posměšku stáhla, vyprska v jizlivý smích. Hned krev se vařila ve mně, bolestí zrudl jsem v tváři jak růže za ranní rosy. Nechala mne a běžela pryč. Hněv planul mi v srdci, že mne, tak hezkého chlapce, zle zranila lehká ta holka.
Pastýři, řekněte pravdu: Což nejsem já krásný? Což
rázem
udělal některý bůh snad jiného člověka ze mne? Dřív přec okolo mne se linula líbezná krása, břečťan jak vine se ke pni; tvář halilo jemňounké chmýří, kadeře prstýnků plné mi vlály okolo skráni, pod tmavým obočím vždy mi zářilo bělostné čelo, oči mi zářily víc než Athéně jiskrnozraké, sladší byla má ústa než smetana, plynul též z úst mých o mnoho sladší hlas, než med je tekoucí z plástve. Líbezná je i má hudba, ať na šalmaj pastýřskou hraji, nebo ať na flétnu pískám, tu z rákosu, anebo příčnou. Veškeré ženy zde v horách též říkají o mně: ,,Je krásný," veškeré milují mne, jen slečinka z města mě nechce. Odběhla, že jsem já pastýř. Což neslyšela snad nikdy, Dionýsos že pásl, bůh překrásný, v údolí stáda?
THEOKRITOS
91
Neví, že bohyně lásky též šílela po pastýřovi, na fryžských horách že pásla, že zaplála v dubovém lese pro Adónida a v lese že pro něj se do pláče dala? Kdopak byl Endymión? Ne pastýř? A přec si ho
zamilovala
Selené, ač byl pastýř, a proto se z Olympu snesla, spěchala v latemský úval, kde spávala s jinochem. Rheio, naříkáš pro pastýře i ty! Což nebloudils, Die, pro chlapce pasoucího jak orel vzduchem i ty kdys?
Toliko Euneika nechce mít v oblibě pastýře skotu: více si o sobě myslí než Kybelé, Selené, Kypris! Nikdy ať, Afrodíto, ať nikdy nezlíbá svého miláčka v městě neb v horách a v noci ať vždycky spí
sama!
21/ RYBÁŘI
Chudoba, Diofante, ta jediná k tvoření vede,
ta jen v námaze učí. Vždyť člověka v lopotné práci
starosti tisknoucí ho ni vyspat se nedovolují.
Komu se podaří v noci byť nakrátko oddat se spánku,
ihned ho zaplaší neklid, jenž stane mu ve hlavách lůžka.
Zestárlí rybáři dva bok po boku leželi v lůžku, opřeni o stěnu z listí; a nablízku nástroje byly, ze suchých mořských řas v té chatrči spletené z třtiny, zchystané pro jejich ruce: pár košíků, rybářské pruty, udice, vlasce a větve a návnady pod trávou skryté, dále na ryby sádka, pak provazy, loďka již stará, stojící na podpěrách, kus rohože pro odpočinek, sítě spletené z řas a plášť jak pokrývka lůžka. To bylo náčiní jejich, to jmění těch rybářů bylo.
98
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
U prahu nebyly dveře, pes nehlídal, vše se jim zdálo zbytečné, neužitečné — je střežila chudoba sama. Nebyl tam nablízku soused; jen moře se dralo až k samé chýši a vlnami svými ji zlehounka olizovalo.
Neujel Selénin vůz půl dráhy dosud, když milá práce rybáře oba již vzbudila. Zahnali z víček spánek a myšlenky jejich jim poskytly k rozmluvě podnět.
Asfalión
Mýlí se, příteli, všichni, co tvrdí, že v létě se noci
zkracují, neboť Zeus dny v létě přináší dlouhé.
Já měl už tisíce snů, a ještě tu nemáme ráno.
Ci se mi skrylo? Čím to? Ty noci jsou opravdu dlouhé.
Jeho přítel
Hněváš se na krásné léto? Můj milý, čas nemůže z dráhy vybočit, jak se mu zachce. To starost tě ve spánku ruší a tím působí pak, že noc ti připadá dlouhou.
Asfalión
Dovedeš vykládat sny? Mně zdálo se o krásných věcech. Chci však, abys i ty měl na mých viděních účast. Stejně jak výtěžek lovu ty sdílej i veškeré sny mé. Rozum máš zajisté bdělý. A nejlepší vykladač snů je ten, kdo rozumem jen se přitom poučit dává. Ostatně máme teď pokdy; vždyť co by měl dělat, kdo takto na listí spočívá u vln a nemůže usnout ? Je jako osel ukrytý v trní neb svítilna v radnici — ta prý musí tam trvale bdít.
Přítel
Nuž vypravuj, jaké jsi v noci vidění měl? Jen řekni to příteli, jak se to sluší.
r
THEOKRITOS
99
Asfalión
Po všech těch trampotách v moři když potomjsemzvečera
usnul
(nijak jsem přesycen nebyl — zda vzpomínáš, jedli jsme
brzy,
žaludek Šetřili jsme), já ve snu jsem viděl, jak sám jsem na skálu vylezl si, tam seděl a na ryby číhal, klamavou návnadou přitom jsem třepal. Vtom jedna
z těch velkých
ryb se mi zakousla; ovšem, vždyť v nočních vidinách každé psisko větří kus chleba a já zase ryby. Ta pevně na háček nabodla se a prýštila krev z ní. Jak sebou škubala, prut se mi ohnul. Já s rukama nataženýma, dopředu nakloněn tělem, jsem podnikl úporný zápas, jak bych tu velikou rybu ven vytáhl malými háčky. Vtom jsem si povšiml rány a rybu jsem hlouběji bodl, bodl a popustil ji — když neprchla, pevně jsem zatáh'. Takto jsem skončil ten boj a vytáhl rybu — však zlatou, dokola pokrytou zlatem; tu hrůza mě jala, zda rybu Poseidon v oblibě nemá neb zda si ji Amfitríté, jasná bohyně mořská, snad nechová jako svůj klenot.
Zlehounka potom tu rybu jsem uvolnil z udice, aby neutkvěl z tlamičky její mi na háčku kousíček zlata. Spěšně jsem na břeh ji vytáh' a přísahal (maje ten poklad), že už v budoucnu nikdy se nevydám na moře, nýbrž na zemi že budu dlít a královsky žít se svým zlatem. Vzápětí procitl jsem. Svůj důvtip teď, příteli, zaměř k výsledku toho: mě děsí, že přísahu tuto jsem vyřkl.
Přítel
Neboj se, nepřísahal jsi, tak jako jsi nechytil zlatou rybu, jak ve snu jsi viděl — jsou lživé ty vidiny ve snách.
100
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
theokritos
101
Budeš-li, nikoli v spánku, ty končiny zkoumat, máš mnoho naděje z takových snů; jdi pátrat po rybách z masa, abys nezemřel hladem i při oněch vidinách zlatých.
22/ DIOSKÚROVÉ
Slavíme potomky Ledy a Dia, vladaře štítu, Kastora s Polydeukem; ten rek byl strašlivý v boji, neboť si ovíjel paže až doprostřed řemeny z kůže. Slavme je dvakrát i třikrát, ty udatné Lédiny syny, lakedaimonské dva bratry, dva vnuky thestijské, tyto zachránce lidí, jichž osud už toliko na vlásku visí, koní, kteří se splaší, když v ohni jsou krvavé řeže, korábů nedbalých hvězd, ať na nebi vycházejících, anebo zapadajících, čímž octnou se v strašlivé bouři; větry pak proti zádi neb zepředu rozběsní velké vlny, neb po celém moři, jak právě se kterému zlíbí; ženou pak v lodní prostor proud mořský a roztříští obě stěny; už visí dolů zle zedrané plachty, jsou všechna lana sem tam — a z nebe se řítí obrovský liják, zatímco přichází noc; ta široká hladina hučí, vichřicí bičovaná a tvrdými úlomky ledu. Vy však z té propasti vždycky zas na povrch zvednete lodě zároveň s lodníky, kteří už v duchu se chystali na smrt. Náhle se uklidní větry a na moři zasvítí jasná hladina, shluklé mraky se rozptýlí na všechny strany; vtom se už Medvědi zjeví a uprostřed Oslů i temné jesle oznamující, že doba je příhodná k plavbě.
Dvojice zachránců lidí, ty dvojice přátelstvím spjatá, kitharisté a jezdci, vy zápasníci a pěvci, mám snad Kastorem začít či Polydeukem svou píseň? Oslavím oba, však nejdřív zpěv zaměřím na Polydeuka.
Argó když unikla skalám, co stále se srážely spolu, strašnému ústí Pontu (led pokrývá hladinu jeho), připlula v bebryckou zemi i s milými potomky bohů. Tam pak rekové četní ven z Iásonovy lodi po jednom žebříku slezli, však po obou stranách. Když
všichni
vstoupili v hluboký písek, kde břeh byl před větrem
chráněn,
stlali si na zemi lůžka a rukama chystali oheň. Kastor, cvičitel koní, a osmahlý Polydeukés chodili oba jen sami, již vzdáleni od milých druhů, na les divoký v horách se dívali, rostoucí vůkol. Nalezli pod hladkou skálou i trvale zurčící pramen plný průzračné vody; tam křemínky svítily z hloubi jako křišťál, jak stříbro, a nablízku platany rostly, topoly, vysoké sosny a cypřiše s korunou štíhlou, květiny vonné, tak milé všem včelám s jemnými
chloupky,
všechny ty květy, co bují vždy na loukách na sklonku jara.
Sídlil tam nadutý člověk, tak drzý svou nezdolnou silou, napohled strašlivý ■— uši měl rozbité silnými pěstmi, hruď měla obrovskou klenbu, hřbet široký s železným
masem,
kolos opracovaný jen nahrubo kladivem. Svaly jeho robustních paží pak tvořily pod koncem ramen výstupky jako balvan, jejž uhladil mocný proud horský vzbouřený v zimní době, když mocnými víry se valil. Okolo hřbetu a šíje lví kůže mu splývala, vpředu sepjatá konci lvích drápů. A k tomuto muži jak první promluvil Polydeukés, vždy vítěz  v zápase pěstním:
Polydeukés
Kdokolis, cizince, zdráv bud! A jací jsou lidé zde v zemi?
102
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
103
Amykos
Jaképak „Zdráv bud!" když vidím zde muže dřív
neuviděné!
Polydeukés
Neboj se! Nevidíš špatné neb zrozené z rodičů špatných.
Amykos
Nebojím se — a tomu se nemusím od tebe učit.
Polydeukés
Všestranně nevlídný jsi vždy znova a znova. Či zpupný?
Amykos
Takový, jak mě tu vidíš. A do tvé země se necpu.
Polydeukés
Přijď jen a s dary hostů se budeš pak navracet domů.
Amykos
Jenom mi nedávej dary, já také ti nechystám žádné!
Polydeukés
Neblahý, ty bys mi nepřál ba ani té vody se napít?
Amykos
Zvíš to, jestliže žízeň ti vysouší bezuzdné pysky.
Polydeukés
Řekni, zda za stříbro lze tě, či za jinou odměnu získat.
Amykos
Pozvedni ruce a povstaň — ty jedinec s jedincem bojuj!
Polydeukés
Pěstmi? či mohu kopat i nohama? S očima vzhůru?
Amykos
Ranami pěstí, a nijak tu vlastního umění nešetř.
Polydeukés
Kdo je to, komu mám ránu dát rukama s řemením, řekni!
Amykos
Vidíš ho zblízka — je borec a nelze ho slabochem nazvat.
Polydeukés
Je tu již zchystána cena, cíl zápasu dvojice naší?
Amykos
Já budu tvůj, ty můj, když nad tebou zvítězím v boji.
Polydeukés
Kohouti zápasí takto, ti ptáci s hřebenem rudým.
Amykos
Ať už jsme podobni ptákům, ať lvům jsme podobni, přece nebudem o jinou cenu než o tuto zápasit spolu.
Amykos pravil, pak ulitu vzal a zatroubil mocně. Vzápětí při zvuku mušle se pod stinné platany sešli hromadně Bebrykové, vždy vlasatí. Právě tak Kastor, hrdina zdatný v boji, dal ze skvělé magnéské lodi přivolat hrdiny všechny. Když soupeři na ruce výzbroj připjali z kožených pásů a ovinuli kol paží pevné řemeny dlouhé, hned vstoupili na zápasiště, stanuli proti sobě a z dechu jim čišela zhouba.
104
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
105
Když se už chystali utkat, tu námahy mnoho je stála dohoda, komu slunce má dopadat na záda. Ty jsi zvítězil, Polydeuku, svým důvtipem nad velikánem: Amykův obličej celý byl bičován paprsky slunce. S velikou nevolí v srdci ten řítil se dopředu, aby útočil oběma pěstmi, však Polydeukés ho zblízka zasáhl do špice brady. Vztek vzplanul v něm větší než
dříve,
vnesl tím do boje zmatek; král zuřivě soupeře tiskl,
nakloněn k zemi. Lid bebrycký křičel a v táboře druhém
zdatného Polydeuka zas rekové povzbuzovali
v obavě, aby svou vahou ho na tomto prostoru těsném
Amykos nezdolal snad, ten velikán podobný obru.
Avšak potomek Diův sem tam se uhýbal, dával
rány oběma pěstmi a donutil Amyka, aby
v rozmachu svém se mírnil, ač nadmíru zpupný. Král
stanul
omráčen údery — z úst krev červenou plival. Vtom
rázem
začali hlasitě hlučet ti bebryČtí předáci všichni, okolo úst a v tváři jak spatřili žalostné boule; v napuchlém obličeji se úžily štěrbiny očí.
Klamavě ze všech stran druh Kastorův útočil, avšak jakmile poznal, že král je úplně vyveden z míry, doprostřed obočí nad nos ho udeřil pěstí, až celé čelo mu rozrazil na kost. Král po této ráně se skácel naznak a po celé délce se natáhl do svěžích listů. Nato se napřímil zas, v boj o mnoho prudší se pustil: hrubými řemeny oba se ničili, navzájem bili —' bebrycký panovník rány mu rozdával do prsou, pod krk. nezdolný Polydeukés mu hroznými údery zase rozdíral obličej celý až úplně do znetvoření. Pod potem mokvalo maso a najednou z velkého muže
stával se človíčkem malým. Ten druhý stále měl údy plné i v průběhu boje a zápasem ve tváři zkrásněl.
Jak asi vyřídil potom syn Diův tohoto žrouta? Sděl mi to, bohyně, ty, vždyť víš to, a já, jenž to druhým vykládám, řeknu jen to, co ty chceš a co je ti milé.
Když tedy zatoužil král již skončit to veliké dílo, vzápětí levou svou rukou stisk' levici Polydeukovi, z rozběhu šikmo se sklonil a útokem z opačné strany vymrštil od boku vpravo pěst širokou k ráně, a kdyby to se mu podařilo, zle uškodil Polydeukovi. Ten ale naklonil hlavu, té ráně se uhnul a pádnou pravicí v levý spánek ho praštil a úder sjel k paži: prudce se tmavá krev hned vylila z trhliny spánku; druhou mu udeřil do úst, až zuby mu skřípěly v řadě; stále šla za ránou rána, až posléz mu obličej rozbil, úplně rozdrásal tváře. Pak celý už na zemi ležel, vědomí úplně ztrácel. I zanechal klání a zdvíhal najednou obě dvě ruce, vždyť docela blízko byl smrti.
Ty jsi však, Polydeuku, tak proslulý pěstmi, ač vítěz, nic na něm nespáchal zlého, jen přísahu velkou ti složil, ke které Poseidona (byl otcem jeho) si volal z moře, že k cizincům krutě už nikdy se nebude chovat.
Tím jsem tě oslavil, vládce. Ted o tobě začínám zpívat Kastore, rychlý jezdce a vrhači oštěpů v zbroji.
Diovi synové dva dvě dcery Leukippa krále unesli, nesli je s sebou; dva synové Afareovi, snoubenci oněch dívek, již před svatbou, spěšně šli
v patách,
aby je stíhali za to, jak Lynkeus, tak udatný Idás. Když se pak dostali k hrobu, kde pochován Afareus mrtvý, střelhbitč skočili z vozů a jedni se na druhé vrhli s těžkými oštěpy v ruce a v ochraně vypouklých štítů.
106
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
107
Lynkeus mohutným hlasem se takto zpod přilby ozval: „Po boji prahnete, blázni? A pročpak jste násilní k dívkám ženichů jiných? Proč v rukou již svíráte tasené meče? Nám přece Leukippos slíbil své dcery za velké věno o mnoho dříve a sňatek nám oběma přísahou stvrdil. Vy vsak proti všem právům se derete do cizích lůžek, za voly, mezky a jiné z těch hodnot jste vladaře od nás odvrátili a sňatek jste ukradli díky těm darům. Opravdu, často já sám vám dvěma jsem do očí řekl, ačkoli nikterak nejsem sám přítelem hovorů dlouhých:
,Přátelé, nesluší se přec mužům na předním místě o ženy ucházet se, když mají už snoubence. Je přec rozsáhlá Sparta i Elis je rozsáhlá pro jízdu s koňmi, Arkadie, zem bohatá stády, jsou achajská města, Messéné, Argos a stejně i pobřeží Korinthu, Isthmu, pod péčí rodičů všude tam vyrůstá tisíce dívek, kterým nechybí krása ni rozumná mysl, a z těchto můžete získat za choť — a snadno, — kteroti jen chcete. Mnoho otců by chtělo být tchány udatných zeťů; vy jste přec vynikající i v počtu všech ostatních reků, jakož i otcové vaši a celý váš dědičný původ. Přátelé, dovolte proto, náš sňatek ať stane se skutkem, společně mysleme všichni již na něco jiného pro vás.'
Častokrát takto jsem mluvil, van větru však odnášel
slova
daleko do mořských vln, mé návrhy nenašly přízeň. Jste ale bezcitní, tvrdí — nuž alespoň nyní nás oba vyslyšte, neboť rodem jsme po otci bratranci. Avšak touží-li po boji srdce a má-li společně dojít k zápasu, máme-li v krvi své oštěpy vzájemně omýt, potom ať ídás a druh tvůj, tak statečný Polydeukés, zadrží ruce své stranou a na boji nemají účast, my jen, Kastor a já, tu roztržku rozřešme zbraní,
neboť jsme mladší, a takto svým rodičům nezanechejme zármutku příliš, vždyť stačí, když v jediné rodině bude po jednom mrtvém; ať druzí všem přátelům způsobí
radost,
ženiši místo mrtvol, a vezmou si tady ty dívky. Sluší se menším zlem tak velikou rozepři skončit."
Hekl, a neměl ta slova bůh učinit marnými, neboť na zem odloží z ramen své zbraně oba, co byli věkem starší z těch dvojic. Vtom Lynkeus do středu
vstoupil,
mávaje obrovským kopím až k okraji štítu; též Kastor potřásal broušeným hrotem, jímž oštěp jeho se končil, na přilbách oběma rekům se vlnily chocholy z žíní. Nejdříve zkoušeli oba druh na druha zamířit oštěp v místo, pokud by někde snad spatřili nekryté tělo. Avšak oštěpy oba v svých hrotech se zlomily dříve, nežli byl někdo z nich zraněn, jak utkvěly v mohutných
štítech.
Proto vytrhli z pochvy své meče a zkoušeli znovu jeden druhého zabít — i nebylo přestávky v boji.
Kastor udeřil často v štít mocný i do přilby s koňským chocholem, často i Lynkeus, rek s očima pronikavýma, do štítu sokova — ostřím však zasáh'jen nachový chochol. Na levé koleno Kastorovo když mířil svým ostrým mečem, soupeř se uhnul, kus odskočil na levé noze, odpůrci usekl ruku. Meč odhodil zraněný Lynkeus, k otcovu náhrobku prchal; tam ležel mohutný ídás, díval se na zápas mužů, těch soupeřů příbuzných rodem. Kastor vtom na Lynkea se rozběhl s širokým mečem, proklál mu slabiny k pupku; kov proniklý dovnitř mu
rázem
rozerval vnitřnosti všechny. Vtom Lynkeus nakloněn klesl na tvář a na víčka hned mu ulehl tíživý spánek.
108 PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
Nemohla Láokoóssa však alespoň spatřit, jak druhý syn její v otcovském domě se chystá dokončit sňatek: vzápětí Messéňan ídás vší silou ulomil sloupek, který se do výše zdvíhal tam nad hrobem Afareovým, aby bratrova vraha jím udeřil. Kronovec ale zabránil tomu, neb z ruky mu vyrazil opracovaný mramor a planoucím bleskem jej samého na místě spálil. Není proto tak snadné jít do boje s Tyndareovci: sami svou silou jsou mocní a mocný otec je zplodil.
Lédini synové, zdar vám! A provázejte vždy naše písně vznešenou slávou, vždyť všichni pěvci jsou milí Heleně, Tyndareovcům, i ostatním hrdinům, kteří zbořili Tróju, když nesli svou výpomoc Meneláovi. Vládcové, chijský pěvec vám zajistil trvalou slávu, město Priama krále když oslavil, achajské lodě, bitvy okolo Tróje i s Achillem, věží v těch bojích. Já zas vám radostné písně Múz zpěvných přináším, jak mi samy je propůjčují a jak je nabízí dům můj, neboť bohům jsou písně z všech darů vždy nejvítanější.
23/ ERÓTOVA POMSTA
Miloval, okouzlen láskou, muž jinocha nepřístupného; postavou byl to hoch krásný, však odlišný vlastnostmi
srdce.
K ctiteli nenávist choval, nic vlídného v povaze neměl, neznal, jak mocný je Erós, jak účinně dovede vládnout lukem, jak trpké jsou šípy, jež zraňují dokonce Dia. Ve všem byl tvrdý—jakvřeči,tak také v přístupu k lidem. Ničím netlumil žár, jejž působil: zachvění rtů mu chybělo, záře v očích, též nemíval ruměnec v tváři, slovo ni polibek nedal jak útěchu na strasti lásky.
THEOKRITOS 109
Jako as lesní zvěř též nechová důvěru k lovcům, ve všem se choval tak k lidem: měl krutostí sevřená ústa, v očích měl zavilý pohled a neoblomný jak osud, obličej měnil se hněvem, též barva mizela, dříve rozlitá po rysech tváře; i takto však přece byl krásný, dráždila hněvivá tvář tím mocněji ctitele jeho. Nakonec nemohl snést tak velikou palčivost lásky; přišel a žalostně plakal tam u domu nelítostného, políbil dokonce práh a promlouval těmito slovy:
„Ukrutný chlapče a hrozný, ty odchovance zlé lvice, chlapče tvrdý jak kámen a nehodný lásky, já přišel s tímto posledním darem —jdu s oprátkou; nechci už dále trýznit tě, hochu, být na očích ti — už odcházím dolů, kam jsi mě odsoudil ty a kde prý je pro milující na strasti obecný lék, v němž naleznou zapomenutí. Kdybych však žíznivým rtem ho úplně vypil, ni takto nemohu zhasit svou touhu. Teď u tebe, u těchto dveří, dávám ti poslední sbohem a vím, co nastane potom. Právě tak krásná je růže, běh času však posléz ji zmaří; právě tak fialka zjara je krásná, však zakrátko zvadne; bílý je lilie květ, však uvadne, jakmile spadne, bílý je třpytivý sníh, však taje v té chvíli, kdy padá; právě tak chlapecká krása je krásná, však netrvá dlouho. Nastane chvíle, kdy budeš i ty pak milovat, až se v srdci ti roznítí žár, a hořce budeš i plakat. Dopřej mi, chlapče, té slasti, té poslední slasti mi dopřej!
Až pak vyjdeš a spatříš mě před dveřmi oběšeného (běda, já ubohý tvor!), pak nesmíš mě lhostejně minout: zastav se, poplač si chvíli, a až mě slzami skropíš, potom mě z provazu odvaž, šat ze sebe svlékni a tímto oděvem vlastním mě zahal a nakonec ještě mě polib, oblaž tak svými rty i mrtvého, nic se mě neboj, nemohu ublížit ti — v tom polibku smíření bude.
110 PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
Potom mi mohylu nasyp, jež skryje mou lásku. Až budeš odcházet, zvolej pak třikrát: ,Spi v pokoji, příteli milý!' Budeš-li chtít, i toto: ,Mně zahynul šlechetný přítel.' Připiš i tento nápis, jejž vyryji na tvoji stěnu: Tohoto zhubila láska. Ty, poutníku, nepřejdi mimo, nýbrž se zastav a řekni: ,Krutý byl miláček jeho!'" Domluvil, uchopil kámen a valil ho naproti stěně doprostřed před samý práh, tam připevnil nástrahu
strašnou,
docela tenounký provaz, pak smyčku si uvázal na krk, odstrčil podpěru nohou a ve chvíli visel tam mrtev. Jinoch pak otevřel dveře a před vchodem vlastního domu visící mrtvolu spatřil; to nijak mu nehnulo srdcem, neplakal pro jeho smrt. Ač stykem s ctitelem mrtvým zcela si poskvrnil oděv, šel k cvičišti na zápas mladých gymnastů; vyhledal tam své toužené lázně a přišel k bohu, jejž urazil. Mrštně pak z podstavce do vody skočil. Avšak za ním z té výše se vzápětí zřítila socha Erótova a pádem tam zabila mladíka zlého.
Voda se zbarvila krví, ven proniklo volání chlapce: „Zdar vám, kdož planete láskou! Vždyť ten, co jí odpíral,
zhynul.
Milujte, odpůrci lásky — bůh dovede po právu trestat!"
24/ HÉRAKLEOVO DĚTSTVÍ
Argolská Alkméné kdysi své desítiměsíční dítě, Héraklea, a s ním též ífikla, mladšího o den, pospolu vykoupala, a nasytivši je mlékem, vložila do štítu z bronzu —■ zbraň krásná to byla, již získal Amfitryón jak kořist, když zvítězil nad Ptereláem. Hladila hlavy svých dítek a přitom jim říkala: „Spěte'
THEOKRITOS 111
robátka, sladkým spánkem, vždyť z něho se vzbudíte, spěte, dušinky moje, dva bratři, má děťátka kypící zdravím. Šťastně tu hajejte — a šťastně ať spatříte svítání." Takto mluvila, kolébala tím velikým štítem, až oba usnuli...
Uprostřed noci, kdy Medvěd se k západu stáčí naproti Óriónovi, jenž zjevuje mohutné rámě, poslala úskočná Héra dva netvory hrozné, dva hady: zježili šupiny své a v závitech tmavých se oba plazili k širému prahu, kde dveřmi byl do domu přístup; s pohrůžkou dala jim příkaz, ať nemluvně Hérakla pozři. Oba se rozvinovali a plazili po zemi břicha prahnoucí po krvi; jak se tak blížili, z očí jim šlehal zlověstný oheň a z tlamy jed smrtící vydechovali. S jazyky vyplazenými když byli už nablízku dětí, v mžiku se vzbudila drahá (vždyť Zeus měl na mysli
všechno)
děťátka Alkménina — a v místnosti nastalo světlo.
Ihned se do křiku dal syn ífiklés, jakmile spatřil nad krajem dutého štítu zlé plazy a všiml si jejich nemilosrdných zubů; hoch nohama pokrývku ovčí shodil a chystal se prchnout. Však Héraklés naopak stiskl rukama hady a oba je pevným sevřením spoutal, pod krkem uchopil je, kde u těchto škodlivých hadů skryty jsou smrtící jedy, k nimž chovají odpor i bozi. Hadi však zákruty svými se vinuli okolo chlapce mladšího, kojence dosud, jenž neplakal při sání mléka. Pak se zas rozvinovali, když v páteři cítili bolest, zkoušeli nalézt únik z pout přepevných, nezdolatelných.
Alkméné zaslechla křik a první se vzbudila: ,,Vstávej, Amfitryóne, vždyť bázeň mě svírá, jsem strnulá, vstaň už, ani si na nohy neber dřív sandály. Neslyšíš, choti, mladší z hošíků obou jak hlasitě křičí? Což ty snad
112
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
theokritos
113
nevnímáš, jak je už pozdě, je půlnoc, a přece jsou všechny stěny tak zřetelně jasné, ač daleko ranní je úsvit. Něco je neobvyklého zde v domě, můj milený muži!"
Pravila takto, on poslechl choť a sestoupil z lože. Po skvostném meči se hnal, jenž trvale na hřebu visel nad jeho cedrovým lůžkem a stále byl po ruce. Avšak po nově utkaném pásu když vztahoval ruku a druhou uchopil z lotosu pochvu, tak proslulé dílo, tu znovu temnem se naplnila ta prostorná komnata. Tehdy zavolal sluhy, ti oddechovali v hlubokém spánku: „Rychle vezměte z krbu, mí sluhové, oheň a sem ho přineste, a pak z dveří hned odstrčte závory těžké!"
„Odvážní sluhové, vstaňte, pán sám vás volá!" tak na ně zvolala ibinícká žena, jež u dveří měla své lůžko.
Vzápětí sluhové přišli a planoucí pochodně nesli; v mžiku se naplnil dům, jak každý z nich pospíchal kvapně. Ale když Héraklea tam spatřili, kojence dosud, kterak v útlounkých ručkách dva hady přepevně svíral, tleskali, výskali všichni. On ukazoval ty plazy Amfitryónovi otci a do výše vzpínal se v dětské radosti. Se smíchem pak tu dvojici netvorů hrozných položil otci k nohám, již ztuhlé násilnou smrtí. Alkméné přestarostlivě si ífikla přitiskla na hruď: byl už strnulý strachem a hrůzou ve tváři zbledlý; Amfitryón zas přikryl hned beránci pokrývkou druhé dítě a opět šel k lůžku s tím úmyslem, aby zas usnul.
Třikrát již zazpíval kohout a příchod Jitřenky vábil; tehdy si Teiresia dá Alkméné zavolat, věštce, ve všem jenž říkával pravdu; i vylíčí zevrubně onen nezvyklý úkaz a žádá hned odpověď, jak to má skončit. „I kdyby chystali bozi cos špatného, nesmíš to skrývat,
abys mě šetřil — ni tak přec nemohou uniknout lidé tomu, co utkává Moira svým točícím vřetenem; ale nehodlám učit věštce, jenž sám se v tom nejlépe vyzná."
Královna mluvila takto a on jí zas v odpověď pravil: „Odvahu, rodičko reků, vždyť z Perseova jsi rodu, odvahu! Dobré buď mysli stran toho, co budoucnost
chystá.
Opravdu při sladkém světle, jež dávno mi odešlo z očí, přemnoho achajských žen, až budou ohebnou rukou zjemňovat na klíně přízi, pak budou zvečera zpívat o jméně Alkménině, ctít budou tě argejské ženy: tak má být veliký muž, co vyroste z dítěte tvého; vystoupí na hvězdné nebe jak hrdina širokých prsou, silnější nad všechny šelmy i nad všechny ostatní muže. Dvanáct až úkolů skončí, až thessalská hranice s žehne všechno smrtelné na něm, pak u Dia přebývat bude. Zetěm bude zván bohů, co z úkrytů poslali na něj obludy, aby ho ještě jak nemluvně zničily zcela. Nastane jednou den, kdy vlk s tak ostrými zuby koloucha v pelechu spatří a ublížit nebude chtít mu. Ty ale, královno, měj zde v popelu po ruce oheň, suché dřevo si připrav buď z jalovce, z ostružiníku, z trní neb suchého hlohu, jímž zmítají větry, a na té hromadě planého dříví spal oba dva hrozící hady k půlnoci, ve stejné době, kdy chtěli ti zahubit dítě. Ráno ať některá služka jde sesbírat z hranice popel, přes potok přenese jej a všechen po strmých skalách rozhází za hranicemi a hned ať vrátí se domů, aniž se otočí. Nejdřív dům očisťte sirnatým kouřem, se solí očistnou vodu pak smíchejte, jak je to zvykem, větévkou zdobenou květy kol stříkejte blahou tu vodu. Diovi, v nebi jenž trůní, pak přineste za oběť kance, abyste mohli sami vždy trůnit nad nepřáteli."
114
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
115
Teiresiás tak mluvil, pak odstrčil ze slonoviny křeslo a odcházel pryč, ač obtížen četnými roky. Héraklés v matčině péči tam vzkvétal jak stromeček mladý v sadě a říkali mu syn Amfitryóna z Argu. Písmenům naučil hocha rek stařičký Linos, jenž syn byl Foibův, a pečoval o něj tak úzkostně, že ani nespal; umění napínat luk a zamířit na cíl ho učil Eurytos, po otci boháč, vždyť podědil obrovské lány. Eumolpos Filammónovec pak z něho vychoval pěvce, obě mu vycvičil ruce i ve hře na strunný nástroj.
Způsoby podrážet nohy, jak zvykem je argejských
mužů,
porážet na zem druh druha, a všechno, nač přišli i pěstní soupeři mrštní, neb ti, co upadnou na zem, a zase vstanou a prostředky všemi dál bojují, tomu se všemu naučil od Harpalyka — byl z Fanoteie, syn Hermův; neměl odvahu nikdo, byť z dálky ho uviděl, vyčkat na něho pevně, když právě se utkával v zápase s borci: takové obočí hrozné mu trčelo na drsném čele. Spřežení řídit a vůz a bezpečně jezdit kol cíle, přitom uchránit náboj v tak rychle se točícím kole, tomu sám Amritryón, muž laskavý, vyučil chlapce, neboť si přemnoho skvostů již získal v závodech rychlých v Argu živícím koně; ten závodní vozy, jež řídil, nerozbil, řemení jejich se rozpadlo teprve časem. Napřahat k výpadu oštěp a štít si na záda házet, útočit na protivníka a vydržet zranění mečem, umět seřadit šik a odhadnout nepřátel oddíl při útočení a velet i jezdcům, to Aktór mu vštípil, zkušený jezdec, jenž přišel jak uprchlík do Argu v době, když jeho území celé a velikou vinici vlastnil Týdeus — dal Adrástos jemu zem argolskou, pro koně
sjízdnou.
Z božských reků se nemoh' jak zápasník jediný rovnat Aktoru, dokavad věk mu nesetřel mladistvou sílu.
Takto milená matka si Hérakla vychovávala. Stále měl po boku otce syn zchystané lůžko, jímž byla kůže stažená ze lva — tu z lehátek nejvíce vítal; k obědu pečené maso a v košíku obrovský bochník dórskeho chleba — jím vskutku se nasytit mohl i oráč. Přes den měl lehké jen jídlo, nic k večeři uvařeného, oděv měl toliko hrubý a sahal mu doprostřed nohou.
25/ VÍTĚZ NAD LVEM
Zestárlý dozorce stád svou práci přerušil, kterou rukama prováděl právě, a oslovil Hérakla takto: „Všechno ti, cizince, povím, a ochotně, nač se mě tážeš; Hermes je ochráncem cest — já bojím se hrozného trestu, neboť prý ze všech bohů se nejvíce hněvá, když někdo odmítne poučení dát poutníkům potřebným rady. Ovce s překrásnou vlnou, jež chová král Augeiás, všechny nechodí na stejnou pastvu a také ne na jedno místo: některé po obou březích se pásají u Elissónu, jiné, kde Alfeios proudí, ta božská posvátná řeka, další v krajině hroznů až k severu, jiné i tady. Zvlášť pak pro každé stádo jsou zřízené ohrady. Pokud jde o stáda skotu, tak početná, trvale skýtá hojnost zelené pastvy všem zdejší krajina kolem nemej ské bažiny velké, vždyť trávy tak sladké, jak med je, spousta na loukách roste a v nížinách zavlažovaných — rohatým kravám a býkům ta píce pak zvětšuje sílu. Dobytek dvorec má tamhle — ten dobře uvidí každý'
116
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
cizince, po pravé ruce, zde ve směru k tekoucí řece, tam, kde platanu řady se do dálky táhnou a kde se zelená oliva zvedá, háj posvátný Apollónovi, bdělému ochránci pastvin, jenž z bohů je nejlepší ze všech. Nablízku v dlouhé řadě jsou zřízeny příbytky pro nás, venkovské lidi, kteří ten veliký, nesčetný králův majetek střežíme bděle a ročně sejeme zrní do třikrát zoraných polí, ba čtyřikrát preorávaných. Hranice království znají i přepilní vinaři, kteří spěchají k vinným lisům, když údobí zralosti přijde, neboť Augeiás moudrý má v majetku rovinu celou: polnosti s obilím hojným a zahrady se spoustou stromů až tam k nejzazším horám, kde množství je zdrojů; my
při své
práci po celý den tím územím chodíme, jak je obvyklé pro služebníky, co na poli tráví svůj život.
Nyní však řekni zas ty — a z toho ti užitek vzejde —, jaká potřeba tebe sem přivedla. Hledáš snad krále Augeia, anebo hledáš snad někoho z těch, co jsou v jeho službách? Já to tu znám a jasně a pravdivě všechno vyložím, neboť si myslím, že nejsi z nízkého rodu, ani zevnějškem svým se nerovnáš ubohým lidem — sluší ti ztepilý vzrůst; vždyť opravdu synové bohů nesmrtelných též chodí zde společně se smrtelníky."
Jemu zas v odpověď pravil syn Diů v, hrdina zdatný: „Chtěl bych opravdu, starce, já uvidět Augeia, krále Epejů; přivedla mne sem potřeba, abych s ním jednal. Jestli je ve městě právě a se svými občany mešká v starostech o svůj lid a soudí-li se sborem soudců, někoho z domácích, starce, mi alespoň označ, kdo nejvíc vážen je u venkovanů, jimž vládne, a doved mě k němu — cos bych mu řekl a něco bych zvěděl i z hovoru jeho; zařídil bůh, aby lidé se navzájem potřebovali."
THEOKRITOS
117
Tomu zas odvětil stařec, ten šlechetný pěstitel polí: „Na podnět někoho z bohů sem, cizince, přicházíš, takže všeho se dostane ti, a ihned, čeho ti třeba; Augeiás, panovník náš, syn Héliův milený, je tu zároveň se svým synem, ctným Fýleem, udatným rekem: včera se navrátil z města, chce dozírat po mnoho dnů zde na skvělý výtěžek statků, jichž venku má bezpočet. Sami králové zřejmě si myslí v svém nitru, že o mnoho lépe prospívá jejich dům, když sami se starají o něj. Avšak pojďme už k němu; já sám tě povedu cestou přímo k našemu dvorci, kde určitě zastihnem krále."
Po těchto slovech ho vedl a úsilně přemítal v mysli, na lví kůži když hleděl a na kyj, že sotva ho sevřel, odkud ten cizinec je — a stále jen dychtil se zeptat. Slova, jež drala se z úst, však brzdila obava, aby cizinci spěchajícímu cos neříkal v nevhodnou chvíli: těžké je rozpoznat to, co druhý člověk si myslí. Psi je však zvětřili z dálky, když k dvorci se blížili spěšně, ať už po lidském pachu, ať podle dupotu nohou. Spustili příšerný řev a každý se odjinud přihnal k božskému Hérakleovi, však starce naopak hlučně, divoce vítali doma a vrtěli ohony; stařec kameny ze země sbíral, jen naoko ovšem, tím chtěl je zastrašit, odehnat zpět a drsným hlasem všem hrozil, snažil se poněkud zmírnit ten štěkot, přitom se ale nesmírně radoval v srdci, že takto mu hlídají stále dvorce, když sám je vzdálen, a nakonec promluvil takto:
„Věru, jak bohové mocní ta zvířata stvořili šťastně lidem za společníka! Jak hlídají bděle, a kdyby psi měli ve svém nitru i rozumnou mysl a znali, na koho mají se zlobit a na koho nikoli, pak by nemohlo žádné zvíře se s nimi o přednost utkat. Takto jsou hněviví příliš a zároveň kousaví, diví."
118
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
r
THEOKRITOS
119
Pravil, a rychlým krokem už oba dva ke dvorci došli. Hélios obrátil zatím již k západu koně a nesl soumrak na sklonku dne; již z pastvy se vrátila tučná stáda ovcí a houfně šla do velkých ohrad a chlévů. Za nimi v patách šly krávy, ty tisíce, za vlnou vlna: zdálo se, že se to valí mrak přetěžký, kypící vodou, který se po nebi plouží, mrak mocně kupředu hnaný silou bud jižního větru, neb studeným severním vichrem. Jak se tak ve vzduchu ženou ta mračna, je spočítat nelze, nemají konce; jich tolik a velkých kupředu žene vichřice silná, zas jiné a jiné se na sebe kupí: rovina byla jich plná a plné i veškeré cesty dobytka kráčejícího — i úrodná pole tu byla pro jejich bučení úzká; skot s vláčivou chůzí pak snadno naplnil stáje — jen ovce, ty zůstaly v ohradě dvora. Nikdo však nečinně nestál, ač mužů tam bez počtu bylo, okolo dobytčích stád — a nikdo tam bez práce nebyl: řemením řezaným krásně si jeden z nich na nohy vázal dreváky, aby zblízka moh* krávy ze strany dojit; jiný pod milé matky zas připouštěl telátka nová, která toužila sát tu vydatnou posilu mléčnou; další měl dojačku, jiný sýr vyráběl z tučného mléka, jiný zas přiváděl býky, jež do stáje oddělil od krav.
Augeiás všechny chlévy pak procházel, bedlivě zkoumal, jaký as výtěžek statku mu pastýři zchystali; s králem, který procházel takto své obrovské bohatství, kráčel syn a Héraklés silný, jenž přemýšlel o vážných věcech. Ačkoli hrdina tento měl v hrudi nezdolné srdce, chráněné proti všem zmatkům, vždy neochvějné a pevné, přece se strašlivě divil, když viděl, že se tu hemží taková stáda — vždyť nikdo by neřekl, nevěřil, že by jediný muž měl dobytka tolik, ni boháčů deset, kteří by na stáda byli z všech vladařů nej zámožnější.
Hélios svému synu však dopřál tak velkého daru,
takovým bohatstvím stád že vynikal nad všechny lidi;
sám pak nejvyšší měrou chov veškerý se zdarem množil,
takže pak jeho stájí se nedotkla jediná nemoc,
která obvykle práci všech pastýřů ničí; i bylo
stále víc rohatých krav a stále krásnější byly
trvale rok co rok; vždyť všechny rodily stále
mláďata životaschopná, vždy jalůvky ve velkém počtu.
S nimi též na tři sta býků se na pastvu bralo — ti byli
černí, však bělostných nohou a na dvě stě býků zas mělo
ryšavou srst — a všichni už měli i plodivou sílu.
S nimi pak dalších dvanáct se páslo, ti posvátní byli
jasnému Hélioví, srst měli jak labutě bílou:
předčili dobytek všechen, tak význačný plouhavou chůzí;
zhrdali ostatním stádem a na nivách spásali bujnou
trávu — ti zázračně až se pyšnili bujarou silou.
Kdykoli z hustého lesa tam na pláň vyběhly líté šelmy a na stáda krav se hnaly, tu oni vždy první, zvětřivše pach těch šelem, se vrhali do boje, přičemž bučeli strašně a z očí jim sršela pro šelmy zhouba. Nad všechny vynikal však svou odvahou, mladistvou silou Faethón, obrovský býk, jejž obvykle pastýři všichni přirovnávali k hvězdě; když v skupině ostatních býků kráčel, zářil svým leskem, až vzbuzoval závist. Když
spatřil
vyschlou již kůži lva, kdys bujaré šelmy, tu rázem vrhl se na Héraklea, vždy bdělého hrdinu; dychtil vrazit mu do boků hlavu a zároveň robustní čelo. Ale když k němu se blížil, ten rek ho uchopil mocnou rukou za levý roh a sklonil mu šíji až k zemi, jakkoli byla těžká, pak strčil ho zpátky a silně ramenem na něj se tiskl; tu na šlachách vazivo svalů vystouplé z povrchu paže se vypjalo do výše. Tomu
120
PlSNE PASTVIN A LESŮ
velmi se divil sám vladař i se svým bojovným synem Fýleem, pastýři též, co blídali rohaté krávy, když tak odvážnou sílu zde spatřili Hérakleovu...
Fýleus a Héraklés silný se rozloučili pak s těmi přeúrodnými poli a oba zas kvapili k městu. Jakmile k venkovské cestě se dostali, když ovšem dříve proběhli rychlými kroky jen uzounkou stezičku, která od oněch stájí a dvorce se táhla prostředkem vinic, nepříliš zřetelná zraku v té zelené záplavě lesa, oslovil Héraklea, jejž vznešený Kronovec zplodil, milený Augeiův syn, jak vzadu za rekem kráčel; k pravému rameni naklonil hlavu a tázal se takto:
„Cizince, je to už dávno, co slyšel jsem o tobě mluvit (pakli to o tobě bylo), a o tom ted přemítám v mysli. Přišel sem kdosi, jenž putoval z Argu, byl v rozkvětu
mládí,
poutník z achajské země, až z Heliky v blízkosti moře, který pak vyprávěl zde (byla většina Epejů při tom), jak prý před jeho zraky kdos z Argejů usmrtil lítou šelmu, strašného lva, zlou obludu pro venkovany, který měl doupě blíž háje (Zeus nemejský ctěn byl v tom
háji);
,Nevím už přesně,' děl poutník, ,zda rek ten pocházel přímo z Argu, svatého města, neb zdali snad z Tírynthu nebo z mykénské obce.' A pokud jde o rod, nám vykládal, že to Perseův potomek byl, zda ovšem si vzpomínám správně. Na to z Achajů nikdo, jak myslím, si netroufl, kromě tebe, vždyť tato lví kůže, jež halí ti boky, ta říká nad slunce jasněji, že je to dílo tvých udatných rukou. Proto mi nejdříve pověz, ať zvím to, hrdino, v srdci zdali mám domněnku správnou, či nikoli, zdali jsi onen statečný muž, jak kdysi ho vylíčil našemu sluchu
THEOKRITOS
121
z Heliky achajský občan a já to teď poznávám přímo. Řekni, jak zabil jsi sám tu nesmírně škodlivou šelmu a jak v nemejský kraj sem vnikla, tak vodnatý, neboť nenajdeš v Peloponnésu tak škodlivé zvíře, i kdybys toužil ho spatřit, vždyť zem tu neživí takové dravce, nýbrž jen medvědy, kance a škodlivé plemeno vlčí. Proto se divili mnozí, když slyšeli tuhletu zprávu, říkali, že jim lže ten pocestný, že se jim hodlá zavděčit povídačkami tak drzého jazyka svého."
Takto promluvil Fýleus a ustoupil ze středu cesty, aby při chůzi měli dost místa ti příchozí hosté, aby též snadněji slyšel, co Héraklés odpoví na to, který mu po boku šel; ten takto promluvil k němu:
„Augeiův synu, nač nejdřív ses tázal mě, to jsi přec
poznal
velice snadno ty sám, a pravdivě, a co se týče obludy oné, pak všechno ti vypovím do podrobností, jestliže toužíš to slyšet, však s jedinou výjimkou totiž, odkud sem přišel ten lev. Ač mnoho je argejských mužů, jediný není tu z nich, kdo přesně by mohl to říci. Myslíme jen, že některý z bohů tu metlu sem poslal na všechny argejské muže, zle pohněván pro jejich oběť. Jako když vystoupí z břehů proud říční, tak přinášel
zkázu
občanům nížin zlý lev, a nejvíce Bembinům, kteří bydleli blízko a zlo tím trpěli nesnesitelné. Eurystheus takový úkol mi přikázal vykonat nejdřív, neboť uložil mi tu strašlivou obludu zabít. Proto jsem s ohebným lukem a s obsáhlým toulcem, plným šípů, se na cestu dal; kyj důkladný ve druhé ruce, zrobený z olivy plané, byl jadrný, se silnou kůrou; sám jsem ho pod Helikónem, tou horou posvátnou, našel, zcela ho ze země vyrval i s kořeny vrostlými pevně.
122
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
Když jsem pak na místo přišel, kde lev se zdržoval,
hned jsem
kroucenou tětivu napjal a připevnil na háček luku, v mžiku jsem přiložil šíp, jenž přináší nářek a bolest. Na všechny strany jsem hleděl a číhal jsem na zhoubnou
šelmu,
zdali ji zahlédnu dřív, než ona by mohla mě spatřit.
Byla už polední doba, a já jsem nemohl nikde uvidět netvora stopy, ni řev jsem nezaslech' jeho. Také nebylo vidět ni človíčka s dobytkem nebo oráče chystat se k setí — já neměl, koho se zeptat, každého bledá hrůza tam nutila zůstávat doma. Já se však nezdržel v chůzi a pátral jsem v houštinách
horských,
až bych ho uviděl někde a na místě vyzkoušel sílu. Teprve kvečeru lev se blížil k doupěti svému, nasycen masem a krví; kol šíje měl ohyzdnou hřívu zbrocenou kalem, i hrud a hlavu, v níž planoucí oči svítily, bradu a čelist si jazykem dokola lízal.
Já jsem se rázem ukryl v té stinné houštině, abych na lesní zřetelné stezce ho dopadl, jakmile přijde; když se pak blížil, já zasáh' ho do slabin levého boku, nadarmo však — hrot šípu, ač naostřen, do masa nevnik', naopak odrazil se a do trávy zelené spadl.
Vzápětí s podivem zvedl lev od země ryšavou hlavu, okolí pronikal zrakem a slídil na všechny strany, přitom otvíral tlamu a cenil strašlivé zuby. Já zase druhý šíp jsem z tětivy vypustil na něj rozzloben, že mi ten první tak zbůhdarma vyletěl z ruky; nyní jsem doprostřed hrudi ho zasáhl tam, kde jsou plíce: pod kůži nevjela však ni tato bolestná střela, nýbrž před nohy mu i tentokrát zbytečně spadla.
Již jsem se potřetí chystal luk napínat se strašnou zlobou
r
THEOKRITOS
123
v srdci, když divý ten netvor, jak očima koulel, mě
spatřil,
svinul protáhlý ocas kol ohbí kolen a rázem
chystal se k zápasu se mnou; šíj celá mu zuřivým hněvem
naběhla, ryšavá hříva se zježila návalem vzteku,
hřbet se mu ohnul jak luk a celé tělo se stáhlo,
jak se v slabinách skrčil a v bedrech. Tak jako as kolář,
který vytváří vůz, muž v řemesle dovedný, zběhlý,
větve planého fíku, tak štěpné, si ohýbá, aby
kola z nich udělal k vozu, když větve dřív na ohni nahřál,
avšak při ohýbání to dřevo mu vylétne z rukou
a pak v jediném vzmachu mu daleko odskočí, tak se
z dálky jediným skokem lev strašlivý vrhl i na mne,
dychtivý nažrat se masa; já levou rukou jsem před ním
napřáhl šípy a také plášť dvojitý, stržený z ramen,
pravicí uschlým kyjem já mával mu okolo šíje,
pak jsem ho do hlavy praštil; a ranou v huňatou lebku
zvířete obávaného kyj z olivy, plničký suků,
rozštip' se na dva kusy; lev dopadl, nežli mě zasáh',
zvysoka na zem a stál, ač nohy se velmi mu chvěly,
kýval zraněnou hlavou; tma zastřela obě dvě oči,
neboť ten silný úder mu v lebce otřásl mozkem.
Když jsem pak poznal, že lev je omráčen bolestí těžkou, ihned, než nabyl by dechu, já přiskočil, odhodil na zem luk svůj a zároveň toulec, tak dovedně šitý, a silou na jeho nezdolné šíji jsem pěstí mu rozdrtil svaly. Pak jsem ho ze všech sil rdousil a střídavě vzadu jsem
svíral
svalnaté ruce, tak aby lev tělo mi nedrásal drápy. Přitom jsem na zadní nohy mu patami šlápl a silně stehny jsem tiskl mu boky, sám chránil se před zhoubou,
až jsem
124
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
125
z hrudi mu vyrazil dech, pak roztáhl ruce a zdvih' jej do výše mrtvého; Hádés pak přijal té obludy duši. Potom jsem přemýšlel, kterak bych z mrtvého zvířete
stáhl
tu jeho huňatou kůži, a ovšem z celého těla, což byl přetěžký úkol, neb marný jsem učinil pokus řezat ji kamenem, nožem a rovněž i způsobem jiným. Až pak z nebeských bohů mi některý do mysli vnukl: drápy samého lva tu kůži mu oddělit z těla. Těmi jsem rychle ho stáhl a kůži si na plece vložil k ochraně v bitevní seči, kde rány zraňují tělo.
Skončilo takto, můj milý, to zhoubné nemejské zvíře, které tak velkými strastmi dřív postihlo stáda i lidi."
26/ BAKCHANTKY
Inó, Autonoé, pak Agaué s ruměncem v tváři vedly, samy jen tři, tři Bakchovy průvody do hor. Po cestě bujné listí si trhaly z hustého dubu, asfodel rostoucí z půdy a živelně rašící břečťan, s námahou na prázdné louce pak vztyčily oltářů dvanáct; tři z nich Semele k poctě a devět pro Dionýsa. K oběti posvátné dary tu rukama vyňaly z truhly, oltáře zdobily listím a dary tam potichu kladly, jak jim to přikázal Bakchos a sám v tom zálibu míval. Pentheus ze strmé skály to všechno však viděl — byl
ukryt
pod starým lentiškem, který v těch místech s výhonky
rostl.
Spatřila Autonoé ho první a vykřikla strašně, vyskočí náhle a nohou ty Bakchovy tajnosti svaté zvrhne, jež k šílenství vedou — ty nezhlédne nezasvěcený.
Rázem šílela sama a šílely ihned i druhé; Pentheus ve strachu prchal, však ženy se řítily za ním, při běhu uvolnily si roucho až po ohbí kolen. Pentheus pronesl k nim: ,,Ach, ženy, co chcete?" A na to odpoví Autonoé: „Dřív poznáš to, než se to dovíš." Matka mu popadla hlavu a zařvala silně, jak lvice dovede do dálky řvát, když rodí svá mláďata. Inó stoupla mu na břicho patou a urvala velkou část plece s lopatkou; Autonoé v svém šílenství provedla totéž. Na kousky zbytek těla pak drásaly ostatní ženy.
Potom se vrátily do Théb, však všechny zbrocené krví: nenesly Penthea z hor, jen to, co z Penthea zbylo. Netrápí mne to a jiný ať na Bakcha plného hněvu nežehrá též, byť zakusil strašnější muka než tato, třeba byl devítiletý či vstupoval do desátého. Kéž bych sám nevinný byl a vždycky se nevinným líbil! Od Dia, vladaře štítu, je v úctě to poselství: štěstí dětem šlechetných patří, ne dětem ničemných lidí.
Zdráv buď, Bakchu, jejž vložil Zeus nejvyšší na sněžný
vrchol
Drakanu, k zrození syna když otevřel mohutné stehno. Zdar ti, Semelo krásná, zdar sestrám tvým, Kadmovým
dcerám,
hrdinkám opěvovaným, že z podnětu Dionýsova Penthea tímto činem tak ztrestaly, činem, jejž nelze kárat; co od bohů vzejde, to nikdo se neodvaž tupit!
27/ ROZHOVOR MILENCŮ
Dívka
Helenu, chytrou ženu, přec unesl Paris, též pastýř.
126
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
127
Pastýř Dafnis
Helena od sebe sama spíš pastýře v oblibě měla.
Dívka
Satyrku, nesmíš se vtírat. Prý polibek nestojí za nic.
Dafnis
Příjemný požitek bývá i v pouhých polibcích, věř mi!
Dívka
Já si umývám ústa a na tvoje polibky kašlu.
Dafnis
Myješ si rty? Pak dovol, ať znovu tě políbím na ne!
Dívka
Ty bys měl jalůvky líbat, ne doposud nevdanou dívku!
Dafnis
Nebuď zdráhavá! Brzy jak sen ti uprchne mládí.
Dívka
Já že bych stárla? Jím med a popíjím lahodné mléko.
Dafnis
Zestárneš jednou i ty, jak po čase odkvetou růže.
Dívka
Z hroznů přec hrozinky jsou a růže voní i uschlá.
Dafnis
Pojď pod ty olivy sem, chci alespoň něco ti říci.
Dívka
Nechci — ošálils mne už dříve krásnými řečmi!
Dafnis
Pojď sem pod tyhle jilmy, zde poslouchat můžeš mou
šalmaj.
Dívka
Sám se tím utěšuj v srdci, já nemám nic teskného ráda.
Pastýř
Běda ach, Venušin hněv! I ty se ho obávej, dívko!
Dtvka
Co je mi po Afrodite? Jen ať mi vždy Artemis přeje!
Dafnis
Nemluv tak, sice tě střelí a octneš se v síti, z níž nelze.
Dívka
Ať jen mě střelí jak chce! Mě Artemis zachrání zase.
Dafnis
Před láskou nemůžeš prchnout, té neprchla dívenka žádná.
Dívka
Při lesních bozích, já prchnu! Ty do smrti měj však to
jarmo
Dafnis
Bojím se, že tě v náruč pak přivede horšímu muži.
Dívka
Mnozí mě chtěli, však mně se doposud nelíbil žádný.
128
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
Dafnis
Jdu sem nyní i já jak jeden z tvých ctitelů četných.
Dívka
Co mám, příteli, dělat? Je manželství svízelů plné.
Dafnis
Svatba nenese bolest ni trápení, naopak tanec.
Dívka
Zena prý hrůzou se třese, když čeká ji manželské lůžko.
Dafnis
Spíše je ona vždy paní — a před kým by ženy se třásly?
Dívka
Děsím se bolesti; zlé je, když bohyně porodu zraní.
Dafnis
Rodičkám pomáhá ale tvá Artemis, která ti vládne.
Dívka
Mne však děsí sám porod, že ztratím krásu své pleti.
Dafnis
Zrodíš-li milené dítky, ta zazáří znova v tvých synech.
Dívka
Svolím-li, jaképak věno mi přineseš příhodné k sňatku?
Dafnis
Dostaneš celé mé stádo, i pastviny všechny, i háje.
THEOKRITOS
129
Dívku
Slib mi, že po našem sňatku mě nehodláš opustit zrádně!
Dafnis
Nikdy, sám Pán je mým svědkem, i kdybys mě chtěla
snad vyhnat.
Dívka
Postavíš ložnici mi a postavíš domek i stáje?
Dafnis
Komnatu postavím ti a pást budu krásná tvá stáda.
Dívka
Ale co starému otci, co tomu bych měla as říci?
Dafnis
Jistěže schválí tvůj sňatek, jak uslyší jenom mé jméno.
Dívka
Řekni mi tedy své jméno, vždyť potěší často i jméno.
Pastýř
Dafnis jsem já, mým otcem je Lykidás, Nomaié matkou.
Dívka
Z rodu jsi dobrého; já však též z horšího nejsem, než ty jsi.
Dafnis
Vím to, jsi ve velké úctě; tvůj otec je Menalkás, vím to.
Dívka
Ukaž mi ten tvůj lesík, i kde je tvé obydlí s dvorcem.
130
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
Bafni*
Vidíš ty cypřiše tam, jak štíhlé jsou, jak se jim daří?
Dívka
Paste se, kozičky mé! Já půjdu kraj pastýřův zhlédnout.
Dafnis
Pěkně se paste, mí býci! Já ukážu dívce své lesy.
Dívka
Copak to, Satyrku, děláš? Proč uvnitř se dotýkáš ňader?
Dafnis
Chci jen tvá jablíčka poznat, vždyť právě tak půvabně
zrají.
Dívka
Při bozích, jímá mě závrať! Tu ruku hned odtamtud
vyndej!
Dafnis
Odvahu, dívenko milá! Proč chvěješ se, nesmělá velmi?
Dívka
Do strouhy shodíš mě takto a pošpiníš krásné mé šaty.
Dafnis
Ne — já vložím ti pod šat dřív ovčí měkounkou kůži.
Dívka
Běda, i pás jsi mi strhl? A k čemus ho rozvázal, pročpak?
Dafnis
Chci jak prvotin dar ho věnovat bohyni lásky.
r
THEOKRITOS
131
Dívka
Počkej, zda nikdo sem nejde, ty smělče! Já zaslechla
šramot.
Dafnis
To jen ty cypřiše spolu si šeptají o našem sňatku.
Dívka
Cáry jsi udělal, hleď, z mých šatů — jsem tu teď nahá!
Dafnis
Jiné ti šatičky dám a krásnější, než byly tvoje.
Dívka
Dáš mi prý všechno... Ni zrníčko soli bys nakonec nedal!
Do/his
Chtěl bych i vlastní svou duši ti ke všemu nádavkem
přidat.
Dívka
Odpusť mi, Artemido, že nejsem tvým příkazům věrná.
Dafnis
Tele dám Erótovi a jalůvku bohyni lásky.
Dívka
Sem jak panna jsem přišla, však domů se vracím jak žena.
Dafnis
Budeš jak žena a matka, jež vychová děti, ne dívka.
Takto si vzájemně hřáli svá kvetoucí těla a spolu tichounký rozhovor vedli, až skončilo objetí tajné...
132
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
133
Dívka se zvedla a tiše zas na pastvu hnala své stádo s očima plnýma studu, však srdce jí jásalo v těle, on šel k dobytku svému, však opojen objetím lásky.
Přijmi, pastýři šťastný, svou syringů nazpět, a my se musíme rozhlédnout již zas po jiné pastýřské písni...
28/ KUŽEL
Dárku Athény ctné, kuželi, slyš, příteli předení, věrný druhu všech žen, kterým je vším rodinný kruh
a dům —
mým ted průvodcem buď, do města pojď, slavného Mílétu, tam, kde Kypridin chrám, rákosím kryt, z dálky se zelená! Vítr šťastný až tam kéž mi dá Zeus na cestu přes moře, abych shledal se s ním, s Níkiem svým, milý též jemu host, s ním, jejž zasvětil v zpěv Charitek sbor, milostně pějících. Bílou sloní jsi byl, kužel jsi dnes, pracně z ní zrobený, jejž teď druhova choť v přátelský dar dostat má ode mne. Mnohý nádherný plášť, společně s ní, zhotovíš pro muže, mnoho překrásných rouch, průsvitných říz, jaké jsou
chloubou žen.
Ovcím hebounkou srst dvakrát, když chceš, ostříhej rok
co rok,
Theugenidě i pak — není to dost: ztepilá Theugenis z práce do práce jde, miluje vše, co jenom ženu ctí. Tebe nechtěl bych dát — nikdy, ví bůh — do domů
nečinných,
líných, neboť i ty — z oné, z níž já — pocházíš končiny: tvou vlast Archiás přec, Korintu syn, založil v pradávnu — Trinakrie to nerv, ostrova skvost, výtečných mužů vlast. Nyní v domě, kde on, učený muž, znající mnohý lék,
kterým nemoc a smrt, nejhorší zla, odvrací od lidí, najdeš druhou svou vlast, v Iónsku tam, v půvabném
Mílétě.
Paní ozdobou buď, až bude příst v kroužku svých krajanek, její vzpomínky vzbuď, až budeš s ní, na hosta básníka! Leckdo prohodí pak, když si tě všim': „Často i skrovný
dar
může potěšit zvlášť. Cenné je vše, cokoliv od přátel."
29/ MILÁČKOVI
„Pravda ve víně," milý můj hochu, se říkává.
Nuže, při víně pravdu si řekněme také my!
Chci ti říci, co v koutku své duše jsem ukrýval:
nechceš bohužel z celého srdce mě milovat.
Vím to; jako bych jedinou života půlí žil,
když se kochám tvou krásou, má druhá je ztracena.
Chceš-li ty, jako blažení bohové trávím den,
když pak nechceš, tu živořím v úplných temnotách.
Není zvrácené vydávat milence trápení?
Jestli poslechneš — přece jsi mladší — mne staršího,
sám si posloužíš nejlíp a ještě mě pochválíš.
Pevné hnízdečko na jednom stromě si vybuduj, kam se nevplíží za tebou žádný tvor ničemný! Ty však dneska si usedneš na tuhle větvičku, zítra na onu, z jedné si hopkuješ na druhou, a když někdo ti pochválí půvabnou tvářičku, hned je prvním tvým přítelem, jak bys ho léta znal, kdo pak dávno tě miluje, ten je ti posledním. Pýcha patrně příliš ti zmámila srdíčko; sobě rovného, dokud jsi mladý, hleď milovat! Když tak učiníš, budeš pak v pověsti nejlepší
134
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
135
v celém městě a Erós tě zahrne milostí, který hravě si podmaní srdce i mužovo; také moje dřív tvrdé jak ocel — jak oslabil!
Při tvých rozkošných ústech tě prosím: měj na mysli každou chvíli, žes mladší byl před rokem, než jsi dnes, že jsme každým už slůvkem, jež pronesem, k hrobu blíž, tvář že vrásčí a mládí že nemožno přivolat nazpět nikdy; má na obou ramínkách křidélka, my však příliš jsme pomalí — v letu je dohonit. To si rozvaž, a jistě v svém srdci se obměkčíš, mně pak za lásku upřímnou oplácej podobnou, ať jsme jednou, až v statného mládence vyspěješ, stejnou dvojicí, jako byl Achilleus s Patroklem!
Kvůli tobě i pro zlatá jablka šel bych dnes, ba i pro strážce podsvětí, hrozného Kerbera; přesto, jestli mé domluvy větrům dáš napospas, jestli v duchu si řekneš: „Ach, nemuč mě, bláhový," pak ti nepřijdu, kdybys mě volal i sebevíc, z lásky vyhojen, už ani ke dveřím u domu.
30/ NEPŘEMOŽITELNÝ ERÓS
Běda, jak trapná to nemoc, jak obtížná! Druhý už měsíc poutá mě náklonnost k chlapci jak zimnice čtvrtodenní: postavou průměrný je, však celého od hlavy k patě oblévá nebeský půvab, sám sladce se usmívá v tváři. Nemoc ta v některých dnech mě sužuje, v jiných se zmírní, brzy však nebudu mít ni klid, ni útěchu v spánku. Včera šel okolo mne, skrz obočí mírně se usmál, do očí nepohléď zpříma a tvář se mu zalila nachem. Láska mi do duše vnikla, však mocněji; domů jsem potom odkvapil s novou ranou a v srdci se bolestně trápil.
K mužnosti volal jsem přitom sám sebe a promlouval
k mysli:
„Copak to provádíš zase? Kdy tohleto bláznění skončí? Copak to nevíš, že máš už na skráních šedivé vlasy? Načase je být moudrý a vyvádět nesmíš jak mladík! Ve všem jednáš jak ti, co teprve okouší život. Také i jiná věc ti uniká: bylo by lépe cize se chovat k lásce, k níž zcela tě vzněcuje chlapec; tomu ubíhá život jak úprkem pádící laňka; pozmění výstroj i loď, když nazítří jinudy pluje. Někdo si s vrstevníky květ mladosti neuchovává, druhého sžírá zas lítost a touha až do dřeně kostí, v noci spatřuje ve snu i přemnoho obrazů, avšak nestačí celý rok, aby ukončil trampoty jeho."
Takových výčitek mnoho, i jiných, jsem pronášel
k duši,
ona pak odpověděla: „Kdo myslí, že přemoci může Eróta plného lsti, ten myslí, že spočítá snadno veškeré hvězdy, co právě jich rozseto nad naší hlavou. V přítomné době, ať chci, či nechci, musím jen napnout šíji a táhnout jařmo; tak bůh si to přeje, můj milý, neboť dovedl zviklat i odolnou Diovu mysl, jakož i Afroditinu. A na mne, ten míjivý lístek, stačí i slabounký vánek a nese mě, kam se mu zachce.
31/ NA AFRODITINA MILÁČKA ADÓNIDA USMRCENÉHO KANCEM
Byl Adónis už mrtev, když Kypřanka ho spatří. Tvář měla bledou, vlasy žal značily a smutek.
I
136
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
Svým Erótům hned káže, ať přivedou jí kance. Ti rozlétli se rychle a celým lesem prošli; jej našli, ošklivého, hned spoutají ho, svážou. Ten ve smyčce ho držel, jak zajatce ho vlekl, hnal zezadu ho druhý a tloukl ho svým lukem. Slo zvíře s velkou bázní, strach z Afrodíty mělo. I dí mu Kythéřanka: „Ty nejhorší z všech zvířat, tys do stehna ho zasáh'? Tys miláčka mi zranil?"
Jí odpověděl kanec: „Buď, bohyně, mi svědkem ty sama, i tvůj milý, ať svědčí i má pouta a tito lovci: muž tvůj tak krásný byl, že já jsem ho nechtěl zranit — na něj jak na sochu jsem hleděl, však plamenem svým sžírán já na to nahé stehno ho šíleně chtěl zlíbat. Nuž po právu mě odsuď, ty tesáky mi uřež a potrestej je, božská! NaČ zbytečně mám nosit ty chlípné kly? A jestli
THEOKRITOS
137
ti nestačí to, uřež
mi pysky též — proč já se
ho líbat odvažoval?"
I slituje se Kypris
a Erótům dá příkaz,
ať uvolní mu pouta.
Pak chodil kanec za ní
a do lesa už nešel,
a když pak přišel k ohni,
své kly v něm upálil si.
32/ DROBNÉ BÁSNĚ / NÁPISY / ZLOMKY
1/ DAR MÚZÁM A APOLLÓNOVI
Tyto zrosené růže a svinuté hlavičky květů tymiánu zde leží pro devět posvátných Múz;
pro tebe, lékaři délský, jsou vavřínu lístečky tmavé: vavřín přec k ozdobě tvé na delfské skále se skví.
Krví pak skropí tvůj oltář i bělostný rohatý kozel, větvičky okusující řečíku, po listu list.
2/ DAFNIDÚV DÁREK PÁNOVI
Dafnis s bělostnou pletí, jenž na krásnou syringů hrával líbezné pastýřské písně, Pánovi dává jak dar:
píšťalu navrtávanou, hůl pastýřskou, broušený oštěp, z koloucha kůži a tašku — jablka nosíval v ní.
3/ OHROŽENÝ SPÁČ
Na zemi postlané listím spíš, Dafnide, pro odpočinek znaveným údům, vždyť v horách nástrahy zvěři jsi
klaď
138
PlSNĚ PASTVIN A LESŮ
Tebe však ulovit chce sám Pán a Priápos, jemuž
věnčí líbeznou hlavu brečtan a šafránu květ. Kvapně vnikají oba již do tvé jeskyně. Prchni, -tíživou mátohu spánku zažeň a uprchni pryč!
4/ PROSBA K PRIÁPOVI
Odboč touhletou stezkou, jdi, pastýři, dubinou — sochu
čerstvě ze dřeva fíku řezanou nalezneš tam, pevnou, doposud s kůrou, sic bez uší, zato však s plodným
údem, schopným vždy splnit úkol, jak Venus to chce. Okolo sochy je posvátná ohrada, potůček živé
vody ze skály stéká, na obou stranách je kryt zelení vavřínů svěžích, též myrt a cypřišů vonných,
po nich pak révové větve pod tíhou hroznů se pnou, na jaře z hrdélek kosů zpěv jasný se do dálky line,
přerůzně laděným tónem za písní píseň tam zní, v odpověď slavíci plaví tu švitoří půvabné písně,
z hrdélek nadaných hudbou zaznívá líbezný hlas. Posaď se tady a vroucně pros Priápa s milostným kouzlem:
roztoužen po Dafnidovi, abych už nevzdychal dál, za což mu krásné kůzle hned věnuji. Nesvolí k tomu?
Za lásku Dafnidovu trojitou oběť mu vzdám: jalůvku, huňáče kozla a z ohrádky jehňátko hned mu
poskytnu; kéž mě nyní vyslyší vlídně ten bůh!
5/ VYZVÁNI KE HŘE
Chceš mi, při nymfách, zahrát zde na svou dvojitou šalmaj nějakou líbeznou píseň? Loutnu pak uchopím já,
rozezním její struny, a až se k nám připojí pastýř dobytka Dafnis, ten nás okouzlí píšťalou z třtin.
U dubu s korunou velkou si stoupneme za naší slují, aby se ze spánku musel vytrhnout kozonoh Pán.
THEOKRITOS
139
6/ DOMLUVA
Chudáčku Thyrside, pomůže pláč a pomohou nářky, i když si proudem slz vyplavíš oči? Je pryč,
pryč je ta kozička tvá, tvé krásné mládě je v Hádu: po krvi žíznící vlk pazoury stiskl mu krk.
S tebou kvílejí psi... Vše marné, neboť z té kozy, která je dávno už pryč, nezbývá jedinká kost.
7/ NA HROB SYNA A OTCE
Syna, jenž dosud byl dítě, jsi opustil, Eurymedonte;
v mladistvém věku i ty zemřels a tady máš hrob. U božských mužů teď sídlíš a synáčka uctívat budou
občané, na otce myslit, jaký to skvělý byl muž.
8/ NA SOCHU ASKĽÉPIOVU
Do města Mílétu též syn božského Paiána přišel, aby se s Níkiem sdružil, s mužem, co léčil i mor,
neboť chodíval k němu ten člověk s oběťmi denně a též vonící sochu z cedru mu zhotovit dal,
Éetiónovým rukám, tak zběhlým, když odměnu velkou slíbil — ten do díla vložil veškeré umění své.
9/ VÝSTRAŽNÝ NÁHROBNÍ NÁPIS
Cizince, Orthón Syrákúsan zde dává ti radu: varuj se v bouřlivou noc opilý vycházet ven!
Právě tímhle jsem skončil i já, a ležím teď tady; namísto otcovských hrud cizí mě pokrývá zem.
10/ POMNÍK MÚZÁM
K radosti, bohyně, vám — všem devíti Múzám, tu sochu Xenoklés postavit dal, z mramoru výtvor, vždyť sám
také byl pěvcem — a jinak ho nenazve nikdo. Tu slávu získal si v oboru Múz — proto je pamětliv Múz.
140
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
141
11/ NA HROB EUSTHENŮV
Tady je Eusthenés pohřben. Byl výborný fysiognómón, doveď i smýšlení poznat na očích každému z nás.
Cizince v cizině s péčí tu pohřbili druhové jeho; u nich jak skladatel veršů ve velké oblibě byl.
Všechno, co patřilo mu, ten zesnulý učenec dostal; ačkoliv nevelký byl, pečoval o něj kdekdo.
12/ OBĚTNÍ DAR DIONÝSOVI
Za oběť, Dionýse, z všech bohů ty nej laskavější,
chorégos Démomenés trojnož a sošku ti dal. Ve všem to člověk byl skromný a se sborem vítězství
získal,
s úsilím pěstoval krásno, o to, co sluší se, dbal.
13/ NA SOCHU AERODÍTY ŮRANIE
Kypřanka „pro všechny" není; tu bohyni usmiř a zvi ji Nebeskou; Chrýsogoné, zbožnosti, čistoty vzor,
sochu jí za oběť dala zde v obydlí Amfikleově, ve kterém žila i s dětmi ve stálém zdaru co rok,
neboť vždy s tebou, ty mocná, den začali. Jestliže lidé o bohy dbají, pak sami množí si blaho a zdar.
14/ OCHOTNÝ BANKÉŘ KAlKOS*
Občanům zdejším i cizím ta banka zde poslouží stejně: Uložils něco? Pak vyber pečlivě sečtený vklad.
Druhý zas jiný důvod ať uvede: bankéř i v noci vyplácí peníze cizí ochotně tomu, kdo chce.
15/ NA HROB EURYMEDONTŮV
Dovím se, poutníku, zdali si více dobrého vážíš, nebo zda stejnou měrou měříš i toho, kdo zlý.
* Vyslov troj slabičné.
„Pokoj tomuto hrobu!" tak řekni, vždyť tíží jen lehce Eurymedontovu hlavu, posvátnou, náhrobek ten.
16/ NA HROB DÍVCE
Odešla tato dívka, když dosáhla sedmého roku, do Hádu, dříve než mohla dosáhnout rozkvětu let.
Nešťastná, musela ještě dřív oplakat bratříčka: dvacet měsíců na světě byl, krutou když zakusil smrt.
Jakou, ach nešťastná matko, jsi prožila bolest! Jak bozi vložili do cesty lidem nadměrný smutek a žal!
17/ NA SOCHU ANAKREONTOVU
Tu sochu, chodce, pozorně si prohlédni,
až pak zavítáš domů, říkej všude: „Já v Teu viděl sochu Anakreonta,
oné zářivé hvězdy starších pěvců." Když dodáš ještě: „Pro mládence horoval",
přesně vystihuješ celou jeho bytost.
18/ NA SOCHU EPICHARMOVU
Reč tato dórština jest a básník, jenž veselé hry v ní
pěstoval, Epicharmos. Místo osoby jeho ten bronzový obraz ti, Bakchu,
zasvěcen byl občany ze Syrákús, tak nesmírně velkého města.
Na paměť pokladu slov, kterým jsi krajana jejich obšťastnil, chtěli se spravedlivě ti odvděčit,
neboť řekl ten muž tak mnoho užitečného o tom, jak v životě všichni by měli se chovat, jak jednat.
Patří mu veliký dík.
19/ NA HROB HIPPÓNAKTÚV
V tom hrobě tady leží pěvec Hippónax. Jdi dále radši, jsi-li člověk ničemný;
142
PÍSNĚ PASTVIN A LESŮ
THEOKRITOS
143
syn^dobrých lidí, duše naskrz poctivá — jen klidně si tu sedni, cbceš-Ii, zdřímni si!
20/ NA HROB CHŮVY KLEITY Ten pomník postavil ti, chůvo z Thrákie,
u cesty Médeios malý a opatřil nápisem: Kleitě. Ta zena dostává ho jako odměnu
za všechnu péěi, jež měla vždy o toho chlapce, a navíc i nyní říkají té ženě Dobráčka.
21/ NA HROB ARCHILOCHŮV
Poutníku, postůj a pohleď zde na Archilocha; ten dávný básník psal jamby. Jeho tak obrovská sláva již prošla z míst, kde vychází slunce, až do míst, kde zapadá. Právě on byl v oblibě Múz a rád ho měl Apollón délský. Písněmi oplýval vždy a stejně tak obratně uměl vytvářet líbezná slova a zpívat za zvuků lyry.
22/ NA SOCHU PEISANDROVU Tento muž opěval božského Hérakla, reka tak hbitého, toho, jenž zabil lva; Peisandros z Kameiru z dávných těch básníků nejdříve vylíčil, kolik že zápasů, bojů tak obtížných podnikl Héraklés. Pomník ten kovový (abys ho dobře znal) na tomto místě zde postavil národ mu po mnoha měsících, po letech po smrti.
23/^NA HROB GLAUČIN
Nápis ti označí pomník i toho, kdo spočívá pod ním: Já jsem náhrobek Glauky, ženy, jež nazvána tak.
24/ NA HROB TROSEČNÍKOVI
Člověče, života šetř a po moři v nevhodnou dobu nikdy se neplav; i tak — namále života všech!
Ubohý Kleoníku, tys toužil dorazit k Tassu: kupce ze syrských niv blahobyt lákal a zisk —
blahobyt, Kleoníku! Ač zapadal právě sbor Plejád, plavil ses: se sborem Plejád současně zapadls ty.
25/ THEOKRITOS SAM SOBĚ
Jiný je z Chiu, však já, ten Theokritos, jenž tohle napsal, jsem ze Syrákús, jeden z těch tisíců tam,
Práxagorův jsem syn a přeslavné Filíny. Nikdy z básníků cizích jsem nic nevložil do veršů svých.
26/ ZLOMEK Z BÁSNĚ BERENÍKÉ
Jestli kdo při lovu v moři chce dosáhnout jmění a štěstí, chce-li mít obživu z moře a sítě jsou pro něho pluhem, uprostřed noci ať v oběť dá této bohyni rybu „bělici", důstojnou bohů (ta z ryb je nejposvátnější) — potom až rozhodí sítě, pak bude je zajisté moci z moře vytáhnout plné...
27/ NA GRAMATIKA ARTEMIDÓRA, který první po smrti Theokritově uspořádal sbírku jeho básní
Pastýřské písně, kdys po různých místech, teď najednou
všechny
přivedl v jediné stádo, v jedinou ohradu sved'.