Turecko v 60. letech Turecko v 60. letech •Studentské nepokoje a demonstrace – střety s policií – mrtví a zranění: 3 měsíce výjimečný stav, ale přesto řada demonstrací, a to i během plenárního zasedání Rady ministrů NATO – přerušení jednání 1.5.1960 •Ke studentů se připojili i kadeti voj. akademie v Ankaře •Nespokojenost širokých vrstev armády, akademických a městských elit – pád A. Menderesova režimu •Vojenský převrat 27. května 1960 - prvním a posledním úspěšným vojenským zásahem, který byl proveden mimo hierarchickou strukturu tureckých ozbrojených sil (došlo ještě ke dvěma zásahům 3/1971 a 1980, ale tyto akce byly prací vrchního velitelství, přičemž nižší hodnosti zůstaly v pozadí); důvodem této důležité změny byla nová role, kterou si vrchní velitelství po roce 1960 určilo a transformovalo samotný charakter tureckých ozbrojených sil • Státní převrat 5/1960 •Junta, která se chopila moci - Výbor národní jednoty (koalice pestrých frakcí z řad ozbrojených silách, touha pomoci) •Důvodem, proč byla junta tak velká a nejednotná (skládala se z 38 členů) bylo právě to, že se chtěly připojit různé tajné skupiny: ty, které nebyly 100% vyslyšeny - byly nespokojeny a staly se prvkem nestability v ozbrojených silách •Výbor národní jednoty neměl žádný předem naplánovaný akční plán k řešení všech problémů; většina členů chtěla obnovit pořádek a po všeobecných volbách chtěli vrátit moc politikům • Reakce opozice na autokratické politiky DS: příprava reformního plán (kdyby přišla k moci) Státní převrat 5/1960 •27. 5. 1960 – převzaly moc ozbrojené síly •Vedení generál Cemal Gürsel – spíše reprezentativní postava •Ve skutečnosti se moci chopil Výbor národní jednoty; vedení Istanbulské univerzity jeho postoj – legitimní a legální •Snaha obnovit kemalistické principy Státní převrat 5/1960 •Těsně před volbami 1957, opoziční strany (CHP, Strana svobody, a Republikánská národní strana) vydaly společné prohlášení: změnit ústavu - dvojkomorovou legislaturu; zřízení ústavního soudu k ověření zákonnosti zákonů; zajištění poměrného zastoupení, aby se zabránilo „tyranii většiny“; právo na stávku •CHP šla ještě dále a slíbila státním zaměstnancům právo na odborovou organizaci, zrušení antidemokratických zákonů a ukončení partyzánské správy •Výbor národní jednoty, který nebyl schopen navrhnout vlastní řešení, vyzval skupinu akademiků, aby vytvořili komisi a připravili novou ústavu •Komise vznikla pod vedením profesora Siddika Sami Onara, rektora univerzity v Istanbulu •Rozhodnutí zapojit intelektuály zcela změnilo charakter hnutí z 27. května a změnilo ho z pouhého převratu na institucionální revoluci Státní převrat 5/1960 •28. května představila komise svou předběžnou zprávu, v níž uvedla, že politická moc za DS byla zcela zničena osobními a třídními ambicemi; stát proto již nesloužil společnosti; odstranění DS bylo legální •Komise doporučila vytvořit nové státní a sociální instituce před obnovením politické autority - to by vyžadovalo přípravu nové ústavy, nových zákonů a institucí a nového volebního zákona; za účelem splnění těchto úkolů zřídil Výbor národní jednoty prozatímní vládu, kterou komise legalizovala prozatímní ústavou (12. června 1960) Prozatímní vláda a ústava •Tento dokument umožnil Výboru národní jednoty vykonávat svrchovanost jménem tureckého národa (dokud nebude zvoleno shromáždění podle nové ústavy) •Junta vykonávala zákonodárnou moc přímo a výkonnou moc přes kabinet jmenovaný hlavou státu, který byl také předsedou Výboru národní jednoty •Výbor národní jednoty mohl odvolat ministry, ale pouze hlava státu je mohla jmenovat; pouze soudnictví fungovalo nezávisle na juntě •Výbor národní jednoty – pokračující neshody mezi frakcemi •Generál Cemal Gürsel (1895–1966) byl zvolen prezidentem (stejně jako šéfem státu, premiérem a vrchním velitelem) z důvodu své přátelské osobnosti a nedostatku osobních ambicí, a protože stál mimo frakce; formální postava převratu Výbor národní jednoty •Rozdělení uvnitř Výbor národní jednoty bylo v podstatě dvojí: •- jedna skupina, která zahrnovala C. Gürsel a generály a může být popsána jako umírněná, chtěla obnovit moc civilistů; podporovali návrhy Komise - liberální a demokratické Turecko •- druhá skupina, radikálové, sestávala hlavně z mladých důstojníků s A. Turkesem; chtěli, aby si junta zachovala moc, aby mohla provést důkladnější restrukturalizaci, než jakou předpokládala komise; dokonce hovořili o vytvoření „nové kultury“ a populistického politického systému bez stran na modelu Nassirova Egypta Výbor národní jednoty •V příštích šesti měsících se obě skupiny (Výboru národní jednoty) zapojily do boje o moc •13. listopadu provedli umírnění převrat a zbavili se 14 členů s radikálními sklony; odstranění „čtrnácti“ (jak se jim říkalo) bylo buržoazií uvítáno, ale reakce mladých důstojníků a kadetů v ozbrojených silách byla opačná - tito lidé viděli očistu jako znamení konce veškeré naděje na skutečnou změnu a ukončení jejich nepřímého zastoupení ve Výboru národní jednoty •V důsledku toho se skupiny důstojníků, zejména těch, kteří se podíleli na spiknutí v roce 1960, ale zůstali mimo Výbor národní jednoty, začaly znovu prosazovat - např. dva pokusy svrhnout vládu, první 22. února 1962 a druhá 20. a 21. května 1963 Další pokusy svrhnou vládu v 1. polovině 60. letech •Oba skončili neúspěchem; dny vojenských převratů zdola byly u konce •Vyšší důstojníci v aktivní službě si uvědomili nebezpečí zásahu zezdola po 27. květnu 1960, proto přijali opatření ke kontrole disidentních aktivit: opatření, která zahrnovala jak ústupky, tak donucování •1961 vytvořili Svaz ozbrojených sil, který zahrnoval důstojníky ze všech řad a jejichž účelem bylo omezit vojenský zásah; Svaz ozbrojených sil sledoval nejrůznější aktivity, zejména cokoliv, co by mohlo způsobit nepokoje v řadách ozbrojených sil; obzvláště ho znepokojovala činnost ve Výboru národní jednoty, která by mohla ohrozit jeho moc •První konfrontace mezi Svaz ozbrojených sil a Výborem národní jednoty proběhla v červnu 1961, kdy C. Gürsel využil své pravomoci k tomu, aby poslal velitele letectva Irfana Tansela do Washingtonu jako velitele vojenské mise - Svaz ozbrojených sil donutil např. C. Gürsel snížit počet členů Výboru národní jednoty • Nová Ústava 1961 •Mezitím komise a ústavodárné shromáždění, které ovládali příznivci CHP, vytvořili novou ústavu a volební zákon zaručující poměrné zastoupení •9. července 1961 byla ústava druhé republiky předložena k referendu; pouze vlažnou podporu, protože lidé byli podezřívaví k vojenského režimu a obávali se návratu starého řádu – vlády jedné strany •Téměř 40 % hlasovalo proti ústavě, zatímco 17 % se zdrželo hlasování •Ústava 1961 byla radikálním odklonem od předešlé: dvoukomorový parlament s dolní komorou - Národní shromáždění (450 členů volených každý čtyři roky systémem poměrného zastoupení); Senát sestával ze 150 členů volených na období šesti let rovným většinovým hlasováním, s jednou třetinou měnící se každý dva roky; všichni členové Výboru národní jednoty byli učiněni životními senátory a 15 členů bylo nominováno do Senátu prezidentem; obě komory společně tvořily Velké národní shromáždění Turecka Nová Ústava 1961 •Ústava 1961 – rozdělení legislativy (VNST) na dvě komory: Národní shromáždění = dolní sněmovna a Senát -Poměrný/proporční volební systém -Vznikla řada nových institucí: ústavní soud; Státní plánovací organizace -Právo na stávku (v ústavě 1961), ačkoliv zákon o odborech byl odsouhlasen 1947 • - • Národní bezpečnostní rada •Také nově vzniklá instituce •Vojenská protiváha civilní správy – členové ozbrojených sil Nová Ústava 1961 •Prezident byl volen na sedm let Velkým národním shromážděním Turecka - dvoutřetinovou většinou; prezident jmenoval premiéra, který si vybíral zbytek kabinetu; Kabinet se odpovídal shromáždění •Novinkou, která se ukázala jako velká nepříjemnost budoucím vládám, byl Ústavní soud, jehož hlavní funkcí bylo přezkoumání ústavnosti právních předpisů; jednou z nejvýznamnějších a nejkontroverznějších institucí, která byla neustále napadána těmi, jejichž úmyslné činy odmítly sankcionovat •Snad stejně důležité než nové instituce byly výslovné záruky svobody myšlení, projevu, sdružování a tisku, stejně jako další občanské svobody •Kromě toho slíbila Ústava 1961 sociální a ekonomická práva, s ustanoveními o plánovaném hospodářském rozvoji – snaha dosáhnout sociální spravedlnosti, a právo jednotlivce na vlastnictví a dědictví majetku a svobodu práce a podnikání •Cemal Gürsel se stal prvním prezidentem druhé republiky Turecká armáda a její postavení v Turecku •Navzdory velkému podílu důstojníků v důchodu ve VNST, kemalisté ve skutečnosti upřednostňovali přechod k civilní vládě •Mustafa Kemal dal důstojnickému sboru na výběr: buď politická nebo vojenská kariéra - někteří z nejvýznamnějších generálů zvolili politiku •Velká řeč 10/1927 - Mustafa Kemal - povinnost zachovávat a bránit národní nezávislost a tureckou republiku turecké mládeži a ne armádě •Vojenská kariéra ztratila svůj půvab a již nebyla vnímána jako cesta k prestiži, jak tomu bylo v pozdních osmanských dobách (po revoluci v roce 1908 a zejména za republiky to neplatilo); ale armáda byla i nadále zdrojem výdělečné činnosti pro nižší střední vrstvy, zejména v provinciích – mládež dokázala získat jak moderní vzdělání, (střední škola a univerzita), tak i práci s důchodem Nová Ústava 1961 •Ústava také dala vojenskému vrchnímu velitelství roli ve vládě - článek III vytvořil Národní bezpečnostní radu, která se skládala z „ministrů, náčelníka generálního štábu a zástupců ozbrojených sil“; prezident (sám generál v důchodu), nebo v jeho nepřítomnosti předseda vlády, předsedal Národní bezpečnostní radě; Národní bezpečnostní rada měla pomáhat kabinetu „při rozhodování o národní bezpečnosti a koordinaci“; pojem „národní bezpečnost“ byl široký a všeobjímající, že členové Národní bezpečnostní rady měli možnost vyjádřit se prakticky ke všemu •Orhan Erkanli, jeden z „Čtrnácti“, zaznamenal v rozhovoru o čtrnáctém výročí převratu v roce 1960: „…Od ceny rýže po silnice a turistické lokality není v této zemi jediný problém, který nesouvisí s národní bezpečností. Pokud jste náhodou velmi hluboký myslitel, je to také otázka národní bezpečnosti…“ •V březnu 1962 byla síla a vliv Národní bezpečnostní rady ještě zvětšena - prakticky umožňoval orgánu zasahovat do jednání kabinetu prostřednictvím pravidelných konzultací a účasti na přípravných jednáních; výsledek - náčelník generálního štábu ve skutečnosti již působil jako mocný místopředseda vlády; pověřený předsedu vlády, nikoli ministrem obrany při výkonu svých povinností a pravomocí Soudní proces - akce pučistů proti 592 žalovaným •Začátek 10/1960 – konec 9/1961 •Např. korupce, která byla v DS jasná, nebyla zahrnuta do obžaloby x byly detailně propírány drobnosti a skandály •Zásadní obvinění – vláda v roce 1955 rozpoutala s využitím státního rozhlasu pro stranické účely (porušení zákona) proti řecké povstání •Závěrečné zdůvodnění rozsudku: obžalovaní se násilně pokusili změnit ústavu Turecké republiky a hodlali ji nahradit novou •Padlo 15 rozsudků smrti (Výbor národní jednoty potvrdil 3); 31 obžalovaných – doživotí •A. Menderes byl popraven; C. Bayar byl z důvodu vysokého věku ušetřen Turecká armáda a její postavení v Turecku •Než DS přišla k moci - ozbrojené síly Turecka byly možná nejrespektovanější institucí republiky •Role, kterou hrál voják v národním boji a vytvoření nového státu, mu dala poctivé místo v kemalistické společnosti: hrdinové kemilistického Turecko byli vojáci jako Mustafa Kemal Atatürka Ismet Inönü…. •Společnost byla učena ctít své vojenské hrdiny , např. nově založené svátky jako Den vítězství (30. srpna) a Den republiky (29. října); každoročně si také připomínaly další důležité bitvy národního boje Turecká armáda a její postavení v Turecku •Armáda byla také vlivná (v rozhodování obzvláště v otázce národní obrana) – výstavba železnice odrážela spíše strategické než ekonomické zájmy; totéž platilo pro některé továrny (ocelárna v Karabüku byla umístěna ve vnitrozemí, a ne v blízkosti pobřeží Černého moře, takže nepřátelské lodě na ni nemohly zaútočit) • Vláda však neinvestovala obrovské sumy na vybavení a modernizaci armády •Letectvo až ve 30. letech – hrozba fašistické Itálie; sblížení s VB a RAF asistovalo při výcviku tureckých letectva; během těchto let zůstala armáda prakticky beze změny - zachovala si zbraně, strategii a mentalitu první světové války, proto nepřipravena vstoupit do druhé světové války Turecká armáda a její postavení v Turecku •Mnozí z důstojníků, kteří se chopili moci v roce 1960 byli vycvičeni ve vojenských školách republiky za MKA •Nová vládnoucí třída složená z vysokých úředníků a podnikatelů - vytvářela nový životní styl a kulturu, s nimiž se zbytek země nedokázali identifikovat; tato třída žila dobře, zatímco lidé, kteří museli žít z pevného platu, měli potíže - vysoká míra inflace •Toto bylo obzvláště pravdivé během války: korupce a bohatství se generovalo na černém trhu - vláda byla nucena přijmout taková opatření jako např. kapitálová daň z roku 1942, aby částečně uklidnila protivládní náladu; pozice armádních důstojníků byla tíživá - životní náklady a boj o přežití byly pro důstojníkům ponižující a dusivé - všude se s nimi zacházelo jako s lidmi druhé třídy (v Ankaře lidé označili suterénní byty „Personál důstojníků“; v místech zábavy byli přezdívaní „lemonaders“, protože si nemohli dovolit objednávat drahé nápoje) Reforma armády •Po 2. sv. v. lidé doufali, že politická pluralita a vítězství DS povede ke zlepšení (armáda, společnost) •Reforma ozbrojených sil byla opožděna; součást politického programu DS •Jedním z architektů stranického plánu: reforma celé vojenské instituce byl plukovník Seyfi Kurtbek, který byl vycvičen ve francouzské vojenské akademii (byl to skvělý štábní důstojník, který hodně přemýšlel o otázce modernizace armády a své myšlenky sdělil Celâl Bayarovi, vůdci opozice; C. Bayar byl ohromen; požádal S. Kurtbeka, vstoupil do politiky; S. Kurtbek tak učinil v dubnu 1950 a v květnu byl zvolen do VNST) Reforma armády •Seyfi Kurtbek byl jmenován ministrem obrany 11/1952; jeho reorganizační plán, populární mezi mladšími důstojníky, způsobil úzkost mezi generály - uvědomili si, že mnozí z nich budou muset odejít do důchodu, protože se nebudou schopni učit technikám moderní války; proto se stavěli proti reformám a začali kampaň proti S. Kurtbekovi a tvrdili, že je to ambiciózní důstojník, který připravuje půdu pro vojenský převrat •Není jasné, zda A. Menderes šeptandě věřil, ale S. Kurtbek byl požádán, aby prozatím realizaci reformy odložil •S. Kurtbek pochopil, že se jedná o konec reformy, odstoupil 27. července 1953 Reforma armády •A. Menderesův postoj k vojenské reformě, pokud se jedná o peníze, byl stejný jako jeho postoj k tomu, aby dělníci měli právo na stávku - peníze na vojenskou reformu nebyly na A. Menderesově seznamu priorit •Turecko utrácelo i tak více ve vztahu k národním příjmům než většina ostatních členů NATO – výdaje (vojsko) neustále rostly, z 248 milionů dolarů v roce 1950, na 273 mil. dolarů v roce 1951, 307 mil. dolarů v roce 1952 a 381 mil. dolarů v roce 1953 •A. Menderes očekával, že vojenské výdaje země klesnou po vstupu do NATO, protože věřil, že aliance poskytne obrovské dotace •A. Menderes oznámil VNST (vládní program dne 24. května 1954): •„Budeme i nadále usilovat o to, aby naše hrdinská armáda byla v souladu s dnešními potřebami a dokázala se vyrovnat se všemi druhy agrese. Toho bude dosaženo využitím všech materiálních a morálních zdrojů v poměru k síle našeho ekonomického a finančního potenciálu [Potlesk]. Jedním z hlavních cílů našich ekonomických opatření a rozvoje je ve skutečnosti udržet vlastními silami velkou armádu. Jak je tomu dosud v naší praxi, vojenské prostředky se zvýší úměrně růstu našeho národního důchodu.“ A. Menderes Turecká armáda a NATO •V rámci NATO se charakter tureckého důstojnického sboru začal měnit - mladší důstojníci, kteří byli otevřeni novým technologiím a strategiím moderního boje, získali pocit důležitosti a důvěry, kterou nikdy předtím nezažili; navštívili další členské země a diskutovali s ostatními důstojníky, kteří zastávali odlišný názor; nutkání po reformě a změně sílilo • Mladí důstojníci se stali opovržlivými vůči svým politikům, kteří se mezi sebou neustále hádali, zatímco problémy země zůstaly nevyřešeny Turecká armáda a NATO •NATO prohloubilo propast mezi mladšími a staršími důstojníky •Pol. 50. let - armáda začala být neklidná: rostoucí inflace, politická nestabilita a všeobecný pocit nespokojenosti ve (především) městech •Vojáci sdíleli nespokojenost s širokou veřejností; odsuzovali úpadek morálních hodnot; DS je ignorovala ve prospěch materialistických hodnot •Orhan Erkanli, radikální člen junty z roku 1960, řekl v rozhovoru zveřejněném v istanbulském deníku Cumhuriyet 20. července 1960 (sedm týdnů po převratu): •„Politická moc po roce 1954 pošlapala všechna práva lidí. Oklamali národ a táhnou zemi do ekonomického a sociální propasti. Zapomněli na morální hodnoty, ale lidé na ně nezapomněli. Instituce státu se proměnila v přítěž stranické organizace. Pýcha tureckých ozbrojených sil, které jsou jedinou organizovanou silou v zemi, byla při každé příležitosti zraněna; uniforma, která je skutečným dědictvím naší historie, přinesla hanbu těm, kteří ji nosili.“ Orhan Erkanli 1956 -1970 2. prezident Gemal A. NAser. 1952 revoluce -svržen král Faruk - vojenská akce - nespokojená důstojincká skupina provedla. Nespokojenost: negramotnost, nemoci, špatná politika v boji proti chudě a malá akce v egyptsko - izraelské válce 1948. 6/1953 byla vyhlášena republika; směřování doleva - socialismus a spolupráce s V blokem. Nikdy se ale nepřijal - vůdčí v Hnutí nezúčastněných zemí. Od roku 1954 potačování mslimského brattrstva. Nasir: pozemnová reforma; HNP 9% Bagdádský pakt 1955 VB, Turecko a Irák. Náser Nasser považoval Bagdádský pakt za součást britského úsilí rozdělit arabské země do odlišných skupin a rozdělit region eskalujícím napětím mezi nimi. Britové se později pokusili přinést Jordánsko do Bagdádského paktu koncem roku 1955 poté, co Nasser souhlasil s nákupem zbraní od Československa v sovětském bloku. Britové byli odhodláni přivést Jordánsko do Bagdádského paktu a vyvíjet tlak, aby se pokusili přinutit Jordánsko, aby se připojilo. Nasser byl proti Bagdádskému paktu a jeho úspěšná snaha zabránit Jordánu v vstupu do paktu je příkladem jeho pragmatické diplomatické strategie. Nasserův pragmatismus vůči Jordánsku znamenal, že se snažil donutit jordánský režim, aby odmítl přistoupit k paktu, ale sám se nesnažil svrhnout režim. Tento postoj byl odměněn jordánskou podporou pro Egypt během Suezské krize následující rok v roce 1956 Unie se Sýrií - 1958 - Sjednocená arabská republika, 1961 Sýrie vystoupila. USA považovaly SAR za satelit SSSR, v reakci na iráckou revoluci posílily kvůli obavám ze zvyšujícího se vlivu komunismu v oblasti svou vojenskou přítomnost v Libanonu a v Jordánsku. V únoru 1958, král Hussein Jordán a `Abd al-Ilāh navrhli spojení Hāshimite monarchií čelit nedávno vytvořenému egyptsko-syrskému svazu. Premiér Nuri-Said chtěl, aby Kuvajt byl součástí navrhované arabsko-hāshimitské unie. Šejk `Abd-Allāh as-Salīm, vládce Kuvajtu, byl pozván do Bagdádu, aby projednal budoucnost Kuvajtu. Tato politika přivedla iráckou vládu do přímého konfliktu s Británií, která nechtěla poskytnout Kuvajtu nezávislost. V té chvíli se monarchie ocitla zcela izolovaná. Nuri as-Said byl schopen obsáhnout rostoucí nespokojenost pouze tím, že se uchýlil k stále většímu politickému útlaku. Inspirováni Nasserem, důstojníky z devatenácté brigády známé jako „svobodní důstojníci“, pod vedením brigádního generála Abd al-Karīma Qāsima (známý jako „az-Za`īm“, „vůdce“) a plukovník Abdul Salam Arif svrhli hašimitu monarchie 14. července 1958. Král Faisal II a `Abd al-Ilāh byli popraveni v zahradách paláce ar-Rihāb. Jejich těla (a ti mnoho v královské rodině) byli vystaveni na veřejnosti. Nuri jako-Said se vyhýbal zajetí na jeden den, ale poté, co se pokusil uniknout převlečený za zahalenou ženu, byl chycen a zastřelen. Nová vláda vyhlásila Irák za republiku a odmítla myšlenku unie s Jordánskem. Aktivita Iráku v Bagdádském paktu skončila. o zániku Britské Indie roku 1947 vznikl samostatný Západní a Východní Pákistán a Indie. Východní a západní Pákistán v roce 1956 vytvořily po přijetí ústavy Islámskou republiku Pákistán. V roce 1960 byl za hlavní město Pákistánu zvolen Islámábád. O dva roky později byl po vojenském převratu zaveden výjimečný stav. V roce 1965 vypukl opět ozbrojený konflikt mezi Pákistánem a sousední Indií o území Kašmíru. Konflikt trvá s přestávkami už od roku 1948. Pákistán si nárokuje území, protože většina obyvatel jsou muslimové. Indie chce území jako zajištění své severní hranice. Válka skončila bez většího úspěchu jedné či druhé strany a Kašmír byl rozdělen mezi oba státy. Konflikt trvá dodnes a hraniční přestřelky mezi pákistánskými a indickými vojáky jsou i dnes zcela běžné. Konflikt vzbuzuje veliký zájem po celém světě, protože Indie i Pákistán mají v držení jaderné zbraně. Turecká armáda v 60. letech •Nespokojenost v ozbrojených silách zaujala politickou podobu, která odrážela situaci ve společnosti •Důstojníci chtěli řešit problémy Turecka způsobem - formulovaný republikánskou opozicí a tiskem •Řešení (turecké armáda) bylo vypůjčeno od inteligence, která opozici podpořila; jen několik málo důstojníků s radikálním smýšlením - měli program, kam Turecko směřovat – ovlivněni politickým vývojem v Egyptě, Sýrii, Iráku a Pákistánu - pod vojenskou nadvládou •Původním důvodem vojenského zásahu, který byl uveden ve vysílání v den převratu, byla snaha vymanit politiku z bezvýchodné situace, ve které se ocitla Rozhlasové vysílání z Ankary v den převratu •„Vážení krajané! Vzhledem ke krizi, do které naše demokracie padla, vzhledem k nedávným smutným incidentům a za účelem odvrácení bratrovražednosti převzaly turecké ozbrojené síly správu země. Naše ozbrojené síly tuto iniciativu přijaly za účelem vysvobození stran z nesmiřitelné situace, do které padly,… [a budeme žádat ] spravedlivé a svobodné volby, a to co nejdříve pod dohledem a rozhodováním nadřízené správy, … [Pomoc] nad správou země kterékoliv straně, která vyhraje volby. Tato iniciativa není namířena proti žádné osobě ani skupině. Naše administrativa se nebude uchylovat k žádnému agresivnímu jednání proti jednotlivcům, ani ostatním to neumožní. Se všemi krajany, bez ohledu na strany, ke kterým patří, bude zacházeno v souladu se zákony.“ Armáda po převratu 1960 a její postavení v Turecku •Armáda se stala autonomní institucí uznávanou vládními kruhy Turecka jako opatrovník a partner nového řádu, který právě pomohla vytvořit •Vrchní velení se stalo nedílnou součástí politického a socioekonomického života země •Nové shromáždění schválilo zákony zvyšující mzdové tarify a důchody a v důsledku toho se prestiž důstojníků prudce zlepšily - luxusní domy byly speciálně postaveny v blízkosti prezidentského paláce v nejexkluzivnější části hlavního města; mladí důstojníci už nebyli ponižováni pronajímateli nebo číšníky a začali žít v pohodlí střední třídy; důchodci byli rekrutováni do vyšších úrovní byrokracie; generálové v důchodu byli vysláni do zahraničí jako velvyslanci tureckých misí, nebo se stávali členy sboru ředitelů soukromých společností a bank Armáda po převratu 1960 a její postavení v Turecku •Vznik Asociace armádní vzájemné pomoci v roce 1961 přivedl armádu přímo do sféry obchodu a průmyslu • Nový zákon ukládal důstojníkům v ozbrojených silách, aby do fondu pravidelně přispěli 10% svých platů; s účastí asi 80.000 důstojníků byla Asociace armádní vzájemné pomoci schopna hromadit značný kapitál, který byl investován do některé z nejlukrativnějších odvětví ekonomiky •Asociace armádní vzájemné pomoci byla připojena k ministerstvu obrany Asociace armádní vzájemné pomoci •Profesním cílem této Asociace bylo poskytovat blahobyt svým členům poskytováním půjček a dalších výhod; založila „armádní bazary“, které stejně jako britský NAAFI a americký PX prodávaly zboží ozbrojeným silám za snížené ceny; to se ukázalo jako velké zajištění proti inflaci, protože vše od potravin až po chladničky bylo prodáváno za ceny podstatně nižší než ceny, které musel platit průměrný občan •Nejvýznamnějším rysem Asociace armádní vzájemné pomoci byla rychlá expanze a diverzifikace, kterou prošla Asociace armádní vzájemné pomoci •Za deset let fond získal kontrolní zájmy v průmyslu: automobilový průmysl, společnosti, která montuje nákladní automobily a traktory International Harvester; MAT, obchodní firma pro nákladní automobily a traktory; pojišťovna Asociace armádní vzájemné pomoci; Tukas, potravinářský konzervárenský podnik a 3 000 000 dolarů cementárny •Asociace armádní vzájemné pomoci držela také 20 z petrochemického závodu v Petkimu ve výši 50 milionů dolarů Asociace armádní vzájemné pomoci • •Snad jeho nejúspěšnější partnerství bylo s Renaultem Francie, v jehož turecké dceřiné společnosti Asociace armádní vzájemné pomoci - investice vzrostla v roce 1970 na 502 milionů lir •V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se Asociace armádní vzájemné pomoci stále rozrůstala a diverzifikovala a zapojovala se i do hotelů a cestovního ruchu •Není divu, že to byla označena za „třetí sektor“ ekonomiky spolu se státním a soukromým sektorem Asociace armádní vzájemné pomoci •V důsledku těchto změn se Vrchní velitelství více zapojilo do obraného systému než jakákoliv strana • Hlavním zájmem byla stabilita a sklon zasahovat proti jakékoli straně nebo politickému vůdci, který se zdál být hrozbou pro stabilní řád •Generálové byli přirozeně nepřátelští vůči stranám, jako byla Socialistická dělnická strana SPO – Státní plánovací organizace •Generálové se stali privilegovanou skupinou ve společnosti a pracovali na zachování současného stavu; sympatizovali se stranami, které sdílely jejich filozofii; byli to vůdci politických stran, kteří měli sklon hledat podporu u generálů •Kromě řešení politických otázek zděděných z první republiky, režim 27. května dal přednost nalezení řešení pro zkrachovalý ekonomický odkaz demokratických let •Nejdůležitějším rozhodnutím v tomto ohledu bylo vytvoření Státní plánovací organizace (SPO), jejímž hlavním úkolem bylo dohlížet na fungování ekonomiky racionálním způsobem v rámci plánu SPO – Státní plánovací organizace •SPO byla zřízena zákonem č. 91 ze dne 30. září 1960, nové ústavy podle článku 129 •Působil jako poradní orgán s předsedou vlády •Ekonomický plán měl připravit Radu pro vysoké plánování s náležitým ohledem na politické a technické problémy; konečný plán však musel mít schválení kabinetem a shromážděním před tím, než mohl být příslušnými orgány SPO zpuštěn SPO – Státní plánovací organizace •Proces plánování zůstal v zásadě politický s předsedou vlády, který byl také vůdcem strany • Některé články ústavy však stanovily morální a sociální pravidla: např. článek 41: „…Hospodářský a sociální život musí být regulován takovým způsobem, který je v souladu se spravedlností a zásadou plné zaměstnanosti, s cílem zajistit každému životní úroveň odpovídající lidské důstojnosti. Je povinností státu podporovat hospodářský, sociální a kulturní rozvoj demokratickými procesy a za tímto účelem zvyšovat vnitrostátní úspory, upřednostňovat ty investice, které podporují veřejné blaho, a vypracovávat rozvojové projekty…“ Plánované hospodářství – První pětiletý plán hospodářského rozvoje •Plánované hospodářství Turecka bylo zahájeno v roce 1963 s cílem rychlé industrializace založené na modelu substituce dovozu •Ještě předtím, než byl zpuštěn PPPHR (1963–1967) – ochromen oponenty ve shromáždění - příznivci lobbistů odmítli umožnit průchod zákona o pozemkové reformě nebo zákona (připraveného britským ekonomem Nicholasem Kaldorem), který by umožňoval zdanění příjmů zemědělských podniků způsobem, který by odměňoval efektivitu a produktivitu místo pronájmu; zastánci soukromého průmyslu na druhé straně odmítli reorganizovat státní ekonomické podniky tak, aby se staly účinnými konkurenty vůči soukromému sektoru; preferovali stát, aby i nadále dotoval soukromou výrobu na základě modelu smíšené ekonomiky První pětiletý plán hospodářského rozvoje •Navzdory nedostatku strukturálních ekonomických reforem rostla turecká ekonomika v 60. letech úctyhodným tempem téměř 7%, což byl cíl stanovený SPO •To představovalo téměř průmyslovou revoluci a vzlet, který zvládlo jen několik dalších států třetího světa •Ekonomické klima ve světové ekonomice bylo příznivé; evropské hospodářství, zejména německé, vzkvétalo a stimulovalo poptávku po pracovní síle, kterou Turci pomohli splnit •Během těchto let Turecko vyváželo pracovní sílu ve velkém měřítku s tím výsledkem, že poklesla nezaměstnanost •Ještě důležitější bylo, že turečtí pracovníci začali z Evropy posílat velké částky deviz, které umožnily zemi dovážet kapitálové statky a suroviny pro průmysl a udržet rovnováhu platební bilance; počátkem 70. let dosáhly remitence od tureckých pracovníků v Evropě takového podílu, že skutečně přidaly 1% k ročnímu růstu HDP První pětiletý plán hospodářského rozvoje •Produkce v zemědělství a průmyslu vzrostla jen o 75% rychleji, než plánovači doufali, zatímco růst ve stavebnictví a službách, kde výnosy byly rychlejší a ziskové marže vyšší, překročil cíle stanovené SPO •Ekonomika se navíc stala příliš závislou na devizách, které poslali Turci pracující v zahraničí; tento zdroj byl nepředvídatelný a závislý na boomu v Evropě; pokles nastal na počátku 70. let a důsledky pro Turecko byly závažné •Koncem roku 1973 se tok turecké práce do Evropy prakticky zastavil a německá vláda začala zavádět programy pro repatriaci zahraničních pracovníků, aby se zmírnila rostoucí nezaměstnanost Německa Změny v tureckém hospodářství •Koncem šedesátých let se charakter turecké ekonomiky a společnosti změnil - před šedesátými léty bylo Turecko převážně agrární s malým průmyslovým sektorem x soukromý průmyslový sektor se projevil natolik, že příspěvek průmyslu k HNP se téměř vyrovnal zemědělství a v roce 1973 ho předběhl •Paralelně probíhala rychlá urbanizace, když se rolníci hnali do měst a hledali ve městě pracovní místa a lepší způsob života •Rostoucí průmyslový charakter ekonomiky se přirozeně projevil i v sociální transformaci - koncem šedesátých let se dvě nové skupiny začaly politicky emancipovat • - jedna z nich byla dělnická třída; tato skupina se v roce 1967 odtrhla od nepolitické konfederace odborových svazů TÜRK-İŞ (Turecká konfederace odborových svazů pracujících) a vytvořila DİSK (Konfederace odborů revolučních dělníků) •- druhá byla průmyslová buržoazie, která si stále více uvědomovala své vlastní zájmy prostřednictvím své vlastní exkluzivní organizace, Asociace tureckých průmyslníků a podnikatelů (TÜSIAD), která vznikla v roce 1971 Turecký průmysl •Turecký průmysl začal vyrábět prakticky každý spotřební výrobek, který byl dříve dovážen • Většina zboží - auta, rádia, chladničky, žehličky atd. - byla sestavena v tureckých továrnách ve spolupráci se zahraničními společnostmi, které zpočátku dodávaly většinu součástek •První auto, které bylo pojmenováno Anadol, zkratka tureckého slova pro Anatolii, se stalo symbolem nové industrializace; bylo postaveno Koç Holding, největší turecké korporaci té doby. •Projektanti považovali takové programy spolupráce za nejlepší způsob, jak přilákat zahraniční kapitál a „know-how“. • V letech 1960 až 1969 bylo do turecké ekonomiky investováno 61 milionů dolarů; ačkoli zahraniční investice nikdy nepřišly v takovém množstvích, které by si plánovači přáli, hrály zahraniční investice roli mnohem významnější, než by naznačovala jejich objem Industrializace •Industrializace začala měnit spotřební návyky Turků a brzy transformovala zemi na spotřebitelskou společnost •Výroba piva - státním monopolem, byla nově otevřena soukromým podnikům a byla vařena ve spolupráci s velkými evropskými společnostmi (i v převážně muslimském Turecku se soukromým společnostem podařilo mít pivo klasifikované jako nealkoholický nápoj, který mohl být prodáván kdekoli a kdykoliv; výsledek růst spotřeby ve městech; podobná metamorfóza se objevila nealkoholickém průmyslu - nadnárodní společnost jako Coca-Cola, místní výrobci nebyli schopni konkurovat a zkrachovali) • Během krátké doby se spotřebitelský vkus změnil z gazoz a ayranu na Colu a Fantu • Rádio •Rádia, která byla velmi vzácná mimo město, se nyní staly samozřejmostí i v malých vesnicích •Malé město Susurluk v oblasti SZ Anatolia - antropolog Paul Magnarella poznamenal, že první rádio z bylo v roce 1937 •Toto číslo podstatně nerostlo dokud se výroba levných, dostupných rádií v zemi nezvýšila; do roku 1967 bylo evidováno 4 239 oficiálně registrovaných přijímačů Důsledky rychlé modernizace •Přerod turecké společnosti v moderní společnost v 60. letech: důsledky: velké korporace (v partnerství se zahraničním kapitálem) vyháněly menší místní podniky •Süleyman Demirel, vůdce Strany spravedlnosti a premiér sedmkrát v letech 1965 až 1991, rychle pochopil politické důsledky tohoto trendu – své straně oznámil, že v průběhu prvních sedmi měsíců roku 1964 bylo na istanbulském trhu 95 bankrotů, zatímco 1 495 dílen bylo nuceně zavřeno; tento proces se opakoval v celém Turecku, což způsobilo vážné ekonomické a sociální problémy; nové vzorce spotřeby zároveň vedly k neustále rostoucím cenám a inflaci a vytvářely poptávku po vyšších mzdách a platech •Důsledkem rychlých hospodářských změn šedesátých let bylo zhoršení politické situace, která již byla nestabilní Politická situace v Turecku •V této atmosféře dvojznačné svobody však existovala neustálá kritika status quo •Režim 27. května se hodně změnil ve struktuře politického života, i když základy zůstaly stejné: DS byla uzavřena a její představitelé (stejně jako všichni její zástupci v posledním shromáždění) byli postaveni před soud za porušení ústavy; mnozí byli posláni do vězení a 15 bylo odsouzeno k smrti; 12 z těchto trestů bylo však změněno, nikoli však u premiéra A. Menderese a jeho ministrů financí a zahraničí Hasana Polatkana a Fatina Rüse – byli pověšeni 16. a 17. září 1961 Politická situace v Turecku •A. Menderes se stal mučedníkem, DS se stala součástí historie •1961: vznik dvou politických stran: -Strana spravedlnosti s blízkými vazbami na juntu -Nová turecká strana s vůdce Ekrem Alican (oponent A. Menderese) • Ve všeobecných volbách v říjnu 1961 tyto strany získaly 48,5% hlasů mezi nimi (34,8 resp. 13,7%) ve srovnání s 36,7%, které získala CHP vyhrála • Volby 1961 •Žádná strana nezískala většinu v říjnu 1961: CHP 38 procent % hlasů a 173 křesel ze 450; CHP byla ztotožňována s převratem •Nově vytvořená Strana spravedlnosti, Ragıp Gümüşpal, 35 % procenta a 158 křesel •Zbývající místa byla rozdělena mezi dvě menší strany - Republikánskou stranu rolníků, která obsadila 54 křesel •Liberální Nová turecká strana, která získala 65 •Výsledky ukázaly trvalou popularitu starého DS - její hlasy byly rozděleny mezi tři menší strany, většina – Strana spravedlnosti – nejmocnější v Senátu •Nové VNST zvolilo generála G. Gürsela za prezidenta •Vůdce CHP M. İ. İnönü vytvořil koaliční vládu se SS, ale koalice přežila jen do června 1962, kdy se rozpadla (otázka amnestie pro uvězněné demokraty) • Po čase: rozdělení uvnitř stran, který vedl k vytvoření Národní strany (disidenti, kteří ustoupili z Republikánské národní rolnické strany); CHP tvořil koalici se dvěma menšími stranami Politická situace •Rozdíl mezi DS a stranou spravedlnosti – S. Demirel byl více napojen na průmyslový kapitál než na zemědělství – rozštěpení strany v 70. letech •Po roce 1961 už nemohl fungovat systém dvou stran – už nebyl politik, který by sloučil a zastupovat celé politické spektrum •M. İ. İnönü – předseda vlády doku 1965 – 3x ( CHP a SS; CHP, Nová turecká strana, Republikánská národní strana rolnická a nezávislí; CHP a nezávislí) •Předseda vlády připravil reformní akce v oblasti pracovního práva •První vláda po převratu: 30. 5. 1960 – 5. 1. 1961, v čele vlády Cemal Gürsel; následně 5. 1. 1961 – 20. 11. 1961 v čele vlády Cemal Gürsel • Politické koalice za M. İ. İnönü •První koalice (11/1961 - 6/1962) byla partnerství mezi CHP a SS; výsledek voleb 10/1961; ministerský předseda M. İ. İnönü •Trvala jen 6 měsíců - kvůli neustálým hrozbám a podněcování ze svazu ozbrojených sil •Druhá koalice (6/1962 – 12/1962) vznikla s velkými obtížemi 25. června po velkém šikanování armádou a vydržela do konce roku 1963; CHP, Nová turecká strana a Republikánská národní strana rolnická •Všechny strany ve shromáždění kromě SS měly ministry; CHP, NTS, Republikánská strana rolníků a Nezávislí; CHP však v místních a obecních volbách v listopadu 1963 vedli velmi špatně - stáhli se z koalice a dospěli k závěru, že je voliči trestali za spolupráci s M. İ. İnönü •Strana spravedlnosti růst popularity • Politické koalice M. İ. İnönü •Třetí koalice (12/1962 – 2/1965) - ministerský předseda M. İ. İnönü; CHP a Nezávislí • Politické koalice •M. İ. İnönü se mohl opřít už jen o Nezávislé (prosinec 1963) •Načasování se shodovalo s krizí na Kypru který hrozil vést k válce s Řeckem •3. ledna 1964: M. I. Inönü přežil a získal důvěru, protože někteří členové opozičních stran podporovali vládu kvůli krizi •V průběhu roku 1964 však opozice nedala vládě žádnou moc, a to navzdory situaci na Kypru •Kabinet mohl být kdykoliv sesazen •Süleyman Demirel, který vedl Stranu spravedlnosti, čekal na příhodný okamžik a začátkem roku 1965 byl připraven převzít moc Politické koalice po pádu M. İ. İnönü •Süleyman Demirel se rozhodla se využít diskusi o rozpočtu dne 12. února jako příležitost k vynucení rezignace M. İ. İnönü •Čtvrtou koalice (2/1965 - 10/1965) vedena Suat Hayri Ürgüplü, nezávislý senátor SS, hlavním úkolem této vlády bylo vést zemi do všeobecných voleb v průběhu roku a obnovit politickou stabilitu •Voliči byli unavení ze slabých, neefektivních vlád – v všeobecných volbách v roce 1965 proto hlasovali pro populistické demokraty: Strana spravedlnosti - Süleyman Demirel • Komunální volby 1963 •SS – zisky hlasů na úkor dvou menších stran – což vedlo k rozpadu koalice •SS nebyla schopna sestavit vládu – M. İ. İnönü– sestavil menšinovou vládu za podpory Nové turecké strany •Vláda CHP odstoupila v roce 2/1965 – nahrazena koalicí všech ostatních stran (podvedením Nezávislých – až do voleb 1/1965) • Volby 1965 •10/1965 – volby vyhrála SS a ministerským předsedou se stal Süleyman Demirel; vláda 10/1965 – 11/1969; SS Politická situace v Turecku •Ústavou 1961 - větší míry svobody než někdy předtím (lidé měli více občanských práv, univerzity větší autonomii a studenti svobodu organizovat svá vlastní sdružení; právo na stávku) •odboráři a sympatizující intelektuálové založili stranu, která měla zastupovat zájmy dělníků a rolníků •Současně trestní zákoník převzatý od fašistické Itálie ve 30. letech minulého století zahrnoval restriktivní ustanovení (notoricky známé články 141 a 142) - článek 142 trestního zákoníku, který učinil nezákonné šíření marxistických myšlenek a článek 141, který zakazoval vytváření sdružení usilujících o změnu politického, ekonomického a sociálního „ustaveného řádu“, dokonce mírovými prostředky Strana spravedlnosti •Strana spravedlnosti vznikla 11. února 1961 s požehnáním armády; vůdce Ragip Gümüs - generál v důchodu, který v květnu 1960 velel 3. armádě; R. Gümüs byl pojistkou armády proti revanchismu DS; jeho úmrtí – krize ve straně: všechny frakce předložily své kandidáty: bývalí demokraté (tvrdé linie) nominovali Saida Bilgica; ti, kteří chtěli uklidnit armádu, navrhli bývalého generála, Tekina Ariburuna, který byl také pobočníkem Celâla Bayara; konzervativci podporovali profesora práva, Aliho Fuada Base a další navrhli S. Demirela, relativně neznámého inženýra, protože byl nejméně kontroverzní kandidát, strana si vybrala S. Demirel jako jeho vůdce Zahraniční politika •Do 60. let – zahraniční politika – založena především na úzké spolupráci se Z (zejména USA: turecká účast ve válce v Koreji, vstup do NATO a 1955 – Bagdádský pakt) •Po roce 1960 – změna: formování hospodářské a politické spolupráce v Evropě; rostoucí hospodářský význam Blízkého východu a později „détente“ • • Kyperská otázka •Nezávislost Kypru byla sjednána prostřednictvím dohod z Zurychu a Londýna z roku 1959 •Turecko se snažilo chránit zájmy turecké komunity na Kypru: 1963 a znovu v roce 1967 spory mezi tureckými a řeckými Kypřany, Turecko zvažovalo zásah 1963 - 1964 •Ústava - nebyla široce přijímána občany nové republiky •Řečtí Kypřané boj za enosis (unie s Řeckem), ale zatím neúspěšně → •V důsledku toho: řecká kyperská většina začala zvažovat řadu ustanovení: obzvláště - finance a místní správa - návrhy na změny byly tureckou vládou zamítnuty a po vypuknutí bojů mezi oběma kyperskými komunitami koncem roku 1963 byla ústava pozastavena •12/1963 – „Krvavé Vánoce“ – pokus Makariose III. o změnu ústavy – vyvolalo ostré potyčky – často označováno jako pogrom na tureckou menšinu – vesnice v blízkosti Nikósie – zabity ženy děti •O život příšlo 300 lidí, převážně turecké národnosti •V reakci na novou vlnu násilí byly obnoveny obě nacionalistické a teroristické organizace EOKA (Národní organizace kyperských bojovníků) a TMT (Turecká organizace odporu) 1963 - 1964 •1/1963 se v Nikósii objevily také britské jednotky, jejichž přítomnost snížila četnost zločinů alespoň v hlavním městě, a které poprvé v historii zřídily mezi severem a jihem ostrova nárazníkovou zónu – „Zelenou linii“ •Mezietnické střety dovedly M. İ. İnönü – k prohlášení směřovanému ke Spojeným státům, dle něhož Turecko vážně zvažovalo vyslání svých jednotek na ostrov – 6/1963 dopis přímo od Lyndona B. Johnsona, ve kterém americký prezident Turecko od tohoto záměru silně odrazuje -Lyndonův dopis měl požadovaný efekt, ALE delším časovém horizontu USA spíš uškodil - změnu v zahraniční politice dosud věrného spojence USA a NATO 1963 - 1964 •8/1964 pak byl zahájen rozsáhlý řeckokyperský útok na pevnost Turků v nynější severokyperské přímořské exklávě Kokkina na SZ ostrova •Ankara tentokrát rovnou vyslala na pomoc letadla, z nichž byly útočící řeckokyperské síly bombardovány •Rezoluce 186 Bezpečnostní rady OSN 3/1964 byla pravděpodobně Makariovým největším politickým vítězstvím - uznání dosavadní vlády, jakožto jediného legitimního politického tělesa poté, co se většina Turků včetně politických elit stáhla na S ostrova kontrolovaný tureckou armádou - bylo pravděpodobné, že jednotky OSN budou v budoucnu spolupracovat hlavně s kyperskými Řeky - pro Turky byl takový výsledek frustrující a znamenal, že Turecko od roku 1963 přestalo Kyperskou republiku uznávat 1967 •4/1967 došlo v Řecku ke státnímu převratu a moci se ujala administrativa kontrolovaná armádou; junta prohlásila jediné řešení kyperského problému pouze enosis, což kategoricky odmítla turecká vláda •Na Kypru se ve vypjaté situaci opět rozhořely boje mezi oběma etniky •12/1967 2 turecké obce na přepadeny jednotkami kyperské Národní gardy a 26 vesničanů bylo zabito - poté napsal F. Küçük urgentní dopis tureckému premiérovi S. Demirelovi a žádal o přímou podporu Turecka, aby se zabránilo zajetí a destrukci tureckokyperské komunity •Po tomto incidentu se Turecko začalo připravovat na válku - hrozbu válečného konfliktu nakonec odvrátili vyjednavači OSN, NATO a USA •Řecká vojenská junta musela souhlasit se staţením divize a odvoláním generála Grivase. Kyperští Turci, kteří se vymanili z tlaku řeckokyperského prostředí, přetvořili svou dosavadní administrativu na prozatímní kyperskou tureckou zprávu (Hradečný, 2000, 102-103). Roku 1968 byla zrušena kyperská armáda, tudíţ Národní garda byla jedinou pravidelnou armádou řeckokyperské vlády 1967 •Řecká vojenská junta musela souhlasit se stažením divize a odvoláním generála Grivase •Kyperští Turci, kteří se vymanili z tlaku řeckokyperského prostředí, přetvořili svou dosavadní administrativu na prozatímní kyperskou tureckou správu •1968 byla zrušena kyperská armáda - Národní garda byla jedinou pravidelnou armádou řeckokyperské vlády •1968 Makarios zrušil ekonomickou blokádu a vytvořil se prostor pro vnitrokyperský dialog Mezinárodní vztahy •Politika v šedesátých létech kontrastovala ostře s předchozí dekádou • Turecko bylo po roce 1960 důkladně zpolitizováno a nové svobody, které ústava umožnila, poprvé umožnily ideologickou politiku •Přítomnost politické levice, zejména na univerzitách, - studenti zorganizovali svá vlastní politická sdružení, někteří členové Dělnické strany; politická literatura, obzvláště překlady levicových spisů z celého světa byly snadno dostupné v levných vydáních •Izolace Turecka skončila a země si začala uvědomovat okolní svět •Tyto politické trendy (komunismus) se shodovaly s rozčarováním země ze Spojených států – A. Menderes zůstal naprosto loajální vůči Washingtonu a bezpochyby podporoval politiku USA; dokonce odmítl popřít, že Gary Powersův průzkumný letoun U-2, který byl sestřelen nad Sovětským svazem Mezinárodní vztahy •Když se chopila moci, junta okamžitě znovu potvrdila závazky Turecka vůči jejím západním spojencům •Během kubánské raketové krize z října 1962 premiér M.I. Inönü slíbil, že bude stát při Washingtonu, i kdyby to znamenalo čelit sovětskému útoku a nukleárnímu zničení •Během téže krize se však Turecko dozvědělo, že je v jednáních mezi velmocemi jen o něco více než o vyjednávacím pultu a že její spojenec při jednáních nezohlednil její zájmy. Veřejné mínění bylo přesvědčeno, že zájmy Turecka jsou obchodovatelné a že pro Washington již není „strategickým aktivem“. Kyperská krize z roku 1963/4, ve které se zdálo, že Washington stojí vedle Atén, vyvolala negativní ohlas veřejné mínění (proti USA) Pokračující kyperská otázka •Během tří let prezident Makarios prohlásil, že ústava je neproveditelná a že ji chce změnit •12/1963 jeho návrhy na změnu některých základních článků ústavy vedly k tureckým protestům a komunálnímu násilí; v Turecku probíhaly demonstrace proti prezidentovi Makariosovi a požadovali rozdělení nyní •Ankara usilovala o společný zásah; mezitím, na Štědrý den, turecká letadla létala and ostrov jako varování proti dalším útokům na turecko-kyperskou komunitu •Prezident Makarios odmítl závazky ze smlouvou z roku 1960 a dal přednost tomu, aby se záležitost projednávala na půdě OSN, kde měl podporu nezúčastněných národů, zatímco Turecko bylo zcela izolováno; OSN odmítla udělat cokoliv nad rámec vyslání mírových sil na ostrov Pokračující kyperská otázka •Mezitím se komunální násilí zintenzívnilo a dne 13. března 1964 vyslala koalice M. İ. İnönü vzkaz ohrožující jednostranné jednání, pokud nedojde k okamžitému zastavení palby, k zastavení obléhání tureckých okresů, požadavek na svobodu slova pro Turky na ostrově a propuštění tureckých rukojmí •Makarios tuto poznámku odmítl a strany v Ankaře začali hledat konsenzus pro intervenci na Kypru Pokračující kyperská otázka •Turecké veřejné mínění se stalo tak pobouřeným událostmi na ostrově a bylo tak přesvědčeno o spravedlnosti turecké přítomnosti - ohromná podpora vojenského zásahu •Obrovský šok velký, když se země dozvěděla o dopisu prezidenta L.B. Johnsona ze dne 5. června předsedovi vlády (M. İ. İnönü), který zakazoval zásah •M. I. Inönü byl informován, že zbraně poskytnuté Washingtonem nemohou být použity bez souhlasu USA a varoval ho, že aliance NATO nepřijde na pomoc Turecku „proti Sovětskému svazu, pokud Turecko podnikne krok, jehož výsledkem bude sovětská intervence bez plného souhlasu a pochopení spojenců NATO. •Ministerstvo zahraničí bylo proto požádáno, aby přehodnotilo vnější vztahy země; generální štáb mezitím vytvořil novou divizi zcela nezávislou na NATO, která by byla používána výhradně v národním zájmu Turecko a SSSR •Po roce 1964 zlepšení vztahů se SSSR – 1978 podepsána Smlouva o přátelství a spolupráciS • Turecko a Z Evropa •EHS •Německo • Ankarská dohoda •9/1963 Dohoda ustavující přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem •Cíl: celní unie mezi Tureckem a EHS •3 fáze vedoucí k vytvoření celní unie: přípravná, přechodná a konečná •Ve smyslu evropského práva: cíl – celní unie s přidruženým (evropským) státem •Přípravný krok pro možné (rozhodně ne automatické) budoucí členství Turecka ve sjednocené Evropě Ankarská dohoda •Další cíle: hospodářská spolupráce, uznání politických cílů •Preambule a čl. 28 – často nepřesně interpretováno jako automatický přechod z přidruženého na plné členství •Dohoda jako taková měla být chápána jako nástroj pro naplňování stanovených cílů (hospodářské), aby se turecké hospodářství dostalo na takovou úroveň, aby obstálo na mezinárodní úrovni a bylo konkurence schopné •Zdroj evropské pomoci do Turecka – evropský zájem na zamezení vlivu SSSR Pracovní migrace do zahraničí •1961 Německo •1964 Rakousko, Belgie •1965 Francie •1967 Austrálie, atd… •Turecký zaměstnanecký servis •„Vzdej se jídla, Ahmete, vzdej se jídla Jalesi. Nalož své věci do vlaku, Osmane a Ayşo. Leť do Turecka. Tvé marky váží málo, ale ta jejich hodnota. Leť domů se svými markami. Kup si parcelu ve svém velkém městě. I když hřbitovy jsou v posledních letech vykořeněné. V dnešní době nové hřbitovy slouží těm, co zemřeli hladem a čekají na svoji poslední píseň. Pro ty, které nezajímá zemědělství, samozřejmě jsou tu jiné možnosti, kde investovat. Nakoupit akcie, podíly a začít nový průmysl. Bez debat, když se vrátíš do své vlasti, měl by se z Tebe stát průmyslník. Co je na tom špatného? Už jsi přeci pracoval dost. V tomto smrtelném životě, už je přeci na čase, aby sis na práci najímal druhé, ať jiní pracují.“ YILDIZ, B. – Německý chléb (Alman Ekmeği) Spolková republika Německo •Pracovní migrace – řešení vysoké nezaměstnanosti •1956 Ústav světového hospodářství na univerzitě v Kielu žádal turecké ministerstvo zahraničních věcí o dohodu, která se týkala výměny odborníku, kteří měli napomáhat při realizaci německých kapitálových investic •První dohoda byla podepsána v roce 1957 Ministerstvem práce spolkové republiky Schleswig–Holstein a vyústila v příjezd 12 tureckých středoškolsky vzdělaných osob s technickým zaměřením, u kterých se předpokládalo, že po skončení akce si v SRN najdou práci a usadí se •Následující bilaterální dohoda z října 1961 vymezovala nejen ochranu tureckých dělníků v SRN, ale také definovala práva a povinnosti, které vedly k naplnění cílů uvedených v PPPR • SRN •1961 – 2.700 tureckých dělníků •1963 – 27. 500 •Nástrojem náboru pracovní sil z Turecka – bilaterální dohody (podepsány nejen SRN, ale i další ZE a Austrálie,…) •V rozmezí let 1961–1973 Turecký zaměstnanecký servis vyslal do západní Evropy 789.980 osob a okolo 80 % (648 029) směřovalo do SRN •První vlna turecké migrace za prací do ZE spočívala na bilaterálních dohodách, které určovaly a formovaly pracovní migraci - Například SRN vyžadovala registraci všech uchazečů o práci v SRN, žadatele se museli dostavit do Tureckého zaměstnaneckého servisu a zaregistrovat se; poslední slovo v náboru nových pracovních sil měly buď zástupci Německého zaměstnaneckého servisu, nebo přímo zaměstnavatelé v SRN SRN •Bilaterální dohody nejenže zajišťovaly proces náboru zaměstnanců, ale mimo jiné ověřovaly zdravotní stav, věk uchazečů (věk 20–40 let) a potenciální dovednosti žadatelů o práci, dále dohody umožňovaly kontrolu osobních dat jednotlivců a vymezovaly práva a povinnosti dotčených stran v případě zrušení/předčasného ukončení pracovního poměru •Dohody o náboru pracovních sil (měly) fungovaly na principu pravidelného střídání •Na začátku veškeré zúčastněné strany chápaly tento proces pouze jako dočasný, tedy zúčastněné strany si navzájem pomohou, a jakmile dojde k nastolení rovnováhy (snížení nezaměstnanosti v Turecku, dostatek vlastních pracovních sil v západoevropských zemích), pracovní migrace nebude už více nutná Remitance Mezinárodní vztahy •Protiamerické demonstrace pokračovaly až do vojenského převzetí 12. března 1971 •Zapojení Turecka do kyperské otázky začalo na počátku padesátých let, kdy řecko-kyperské hnutí za nezávislost a spojení s Řeckem (Enosis) začalo svůj hořký boj proti britské koloniální politice. Mezinárodní vztahy •Antiamerikanismus se stal více než otázkou zahraniční politiky; to polarizovalo zemi do dvou táborů, které byly poněkud hrubě definované jako pro-americké pravice a anti-americká levice •Ve skutečnosti ti, kdo tvořili protiamerický tábor, zahrnovali neo-kemalistické nacionalisty všech politických směrů, stejně jako levičáky obě skupiny se často překrývali •Dějiny turecké osvobozenecké války byly znovu interpretovány a prezentovány jako boj proti imperialismu s kemalisty usilujícími o vytvoření nezávislého státu, zatímco jejich odpůrci byli ochotni přijmout zahraniční vedení Mezinárodní vztahy •Podobná analýza byla aplikována na poválečné Turecko a političtí představitelé byli kritizováni za nedostatek odhodlání zachovat skutečnou nezávislost země •CHP i DS byly shledány vinnými – za přijetí Trumanovy doktríny, Marshallova plánu a za vstup do NATO a do Bagdádského paktu •Neexistovala však žádná omluva pro pokračování těchto politik Fikir Kulübleri •Taková kritika poprvé přišla mimo byrokratické řízení a hlavní politické strany •Kritika paocházel hlavně z řad inteligence, zejména ze skupin studentů, kteří na univerzitách vytvořili „Myšlenkový klub “ (Fikir Kulübleri) na univerzitách, kde diskutovali o problémech, kterým čelila jejich nerozvinutá společnost, nebo podle jejich slov společnost, která byla „ponechána nerozvinutou“ imperialismem •Tyto kluby byly prvním vážným pokusem o vytvoření občanské společnosti v zemi, kde byrokratická kontrola zaplavila veškerou iniciativu •Někteří z jejich členů se připojili k Dělnické straně, která poskytla politickou platformu pro jejich názory Fikir Kulübleri •Dokonce i CHP byla ovlivněna těmito radikálními trendy a byla nucen reagovat tím, že se otočila doleva, jen aby držela krok s dobou •Nové pravicové organizace (vznikly již v roce 1962) a představovaly „islám jako protilátku proti komunismu“; politická manipulace islámu pokračovala v průběhu šedesátých let, zejména poté, co se saudské peníze staly vlivnými díky organizaci známé jako Světová liga islámu •SLI – 1962 v Saudské Arábii Situace v Turecku po roce 1965 •S. Demirel, jehož Strana spravedlnosti vyhrála volby 1965, se musel vyrovnat se se všemi novými sílami uvolněnými 27. května režimem •S. Demirel strávil rok v Americe jako „Eisenhower Fellow“ a byl zaměstnán americkou nadnárodní společností působící v Turecku - stal symbolem moderního kapitalismu a spojení se Spojenými státy •S. Demirel byl napadán ze všech stran: vlevo, neo-kemalisty a náboženským právem, které ho označilo za zednáře •S. Demirelova politická pozice se zhoršila - neměl žádné řešení kyperského problému •Země se stala politizovanější, což vyústilo v rostoucí antiamerikanismus, zejména poté, co USA zasáhly do Vietnamu a válku na Blízkém východě v roce 1967 •Během těchto let se turečtí pracovníci stávali více militantní v boji za vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky •Vláda a odbory zaměstnavatelů byly znepokojeny - ztráta kontroly nad dělnickým hnutím a rozhodli se znovu získat kontrolu, než bude pozdě •S. Demirel mohl situaci lépe kontrolovat, kdyby jeho vlastní strana zůstala jednotná – neshoda v oblasti hospodářské politiky •Podle svého vlastního tvrzení z roku 1965 chtěl být architektem moderního kapitalistického státu a společnosti, ochotného pohřbít staré, nemoderní struktury •S. Demirel na shromáždění řekl : „Cesta moderního tureckého státu bude zcela odlišná od metod kapitalismu devatenáctého století.“ •Rozsáhlé moderní kapitalistické podniky, které v některých oblastech měly charakter monopolu, se brzy staly dominantními v celé Anatolii; malá skupina kapitalistů, z nichž někteří byli brzy zařazeni mezi společnosti „Fortune 500“, využila nové hospodářské politiky; ale malí nezávislí živnostníci, obchodníci a řemeslníci, kteří byli rozptýleni po celé zemi, nedokázali konkurenci ustát •Ti, kdo reprezentovali tuto tradiční nižší střední třídu v Straně spravedlnosti, začali kritizovat S. Demirel za to, že upadli do rukou „vyhrazených zájmů“ a sloužili jim spíše než lidem - přijali islamistickou rétoriku a odsoudili ho •„…V naší zemi je milion a půl živnostníků a řemeslníků; to znamená asi pět nebo šest milionů lidí. Sílný, zkušený, znalý a kvalifikovaný člověk je silou demokratického pořádku. Dnešní malý živnostník může být zítřejším vlastníkem továrny. Ale aby se vymanili ze svých nesnází, bylo jim řečeno, aby své zdroje organizovali a sdružovali. Jen málo z nich však bylo schopno nebo ochotno to udělat; mnoho z nich zbankrotovalo…“ S. Demirel • Opozice po roce 1965 •Opozice proti S. Demirelovi: 5/1968 profesor Necmettin Erbakan založil a vedl Islámskou stranu národního řádu a zaútočil na vládní ekonomické politiky, které podle něj učinily Turecko „otevřeným trhem pro Evropu a Ameriku“ •O rok později, s podporou delegátů z Anatolie, N. Erbakan porazil Demirelova kandidát ve volbách do předsednictví Unie obchodních a průmyslových komor •Strana spravedlnosti vyhrála všeobecné volby v říjnu 1969 •Povzbuzeni těmito výsledky, N. Erbakan tvořil vlastní stranu v lednu 1970 •12/1970 další frakce se vymanila z SS a zformovala Demokratickou stranu Mezitím, Col. , neofašistická strana prohlašuje, že je stejně proti monopolnímu kapitalismu a komunismu Opozice po roce 1965 • •CHP se také brzy rozdělila poté, co v roce 1965 přijala program levicových center - pravé křídlo se na protest rozpadlo a pod vedením profesora Turhana Feyziogluho založili Stranu důvěry •Tento roztříštěný stav se stal hlavním faktorem politické nestability Růst levicových sil •Rostoucí politické napětí, společenské změny a události po celém světě se spojily v pozdních šedesátých létech a časných sedmdesátých létech produkovat výbušnou situaci - průmyslová expanze s vysokým tempem růstu vyvolala stále rostoucí očekávání, která se ukázala jako nemožná; vysoká inflace omezila spotřebu na bohatou menšinu; pracovní síla rostla, ale nikdy nebyla úměrná poptávce po pracovních místech, takže nezaměstnanost stále stoupala, i když byla zmírněna emigrací do Evropy •Současně se dělníci stávali více militantními a spojovali se s odbory ve stále větším počtu •Podobně jako ve většině zemí třetího světa, počet obyvatel Turecka nejenže rychle vzrostl, ale i počet osob mladších než 30 let byl alarmující Růst levicových sil •Vzdělávací systém, který je již neadekvátní, nedokázal uspokojit potřeby rostoucího počtu studentů •Školy a instituce vyššího vzdělávání (univerzity, učiliště učitelů a teologické školy) zdvojnásobily počty zapsaných v 60. letech Pozměňovací návrh volebního zákon •Tyto události se shodovaly s pozměňovacím návrhem volebního zákona ze dne 1. března, kterým se zrušil „národní zbývající systém“ •Toto ustanovení volebního zákona umožnilo Dělnické straně vyhrát 14 křesel ve shromáždění (1965 )a hrát opoziční roli historického významu - proto vláda chtěla změnit zákon a odstranit dělnickou stranu z politické scény •Podle novelizovaného zákona by Dělnická strana získala pouze tři křesla za stejný počet hlasů; v 1969 volbách to byly jen dva Pozměňovací návrh volebního zákon •Komentář k novému zákonu The Economist (9. března 1968) vyvodil jasný závěr: „…Od té doby, co byla turecká komunistická strana zakázána, Dělnická strana je skutečně jediným právním domem extrémní levice. Podvratné činnosti se daří v politické frustraci, a ať už je Dělnická strana podvratná nebo ne, je mnohem pravděpodobnější, že bude v tomto směru v pokušení, bude-li její parlamentní činnost do značné míry pozastavena…“ Turecká levice •Průmyslový rozvoj, urbanizace a růst odborů poskytly základ pro rozvoj radikální levice, která zahrnovala: -novou odborovou federaci - Konfederaci odborových svazů reformistů (Devrimci Işçi Sendıkalari Konfederasyonu [DİSK]) -revoluční hnutí mládeže - Dev Genç (1969) -socialistická politická strana - Dělnická strana Turecka 1961 -ozbrojené partyzánské hnutí - Turecká lidová osvobozenecká armáda (1970) Turecká levice a její opozice •Tyto a podobné skupiny obhajovaly antikapitalistické a protizápadní doktríny a jejich následovníci, zejména na univerzitách, je často podporovali násilnou činností •Násilí levice bylo oponováno pravicovými skupinami: nejprominentnější byla Národní akční strana (1963 od bývalé Republikánské rolnické národní strany a vedl ji ex-důstojník - Alparslan Türkeş) •Program NAS kombinoval islám a turecký nacionalismus a zdůrazňoval vzdělávání – součást NAS - polovojenská sekce, známý jako šedí vlci, střety s levicí Turecká levice •Levice se rozdělila mezi ty, kteří nadále podporovali Dělnickou stranu, ty, kdo podporovali „Národní demokratickou revoluci“, tedy spojenectví s radikálními vojenskými důstojníky, a ti, kteří věřili, že odpověď na problémy Turecka by měla být nalezena v např. maoismu •Mezitím se vláda, která zradila levici volebním zákonem, rozhodla zničit politický unionismus vedený DISK tím, přijetím zákona, který zvýhodňoval TÜRK-İŞ •Pozměněný zákon, napsal profesor Isikli, odborník na turecké odborové hnutí: „…Zakázaly existenci odborů, pokud nereprezentovaly alespoň jednu třetinu osob pracujících na určitém pracovišti. Nejdůležitější však bylo výslovné a veřejné přijetí vládními mluvčími, že novela bude použita ke zničení DISK…“ Turecká levice •Lidé na tento zákon reagovali tím, že 15. a 16. června 1970 uspořádali rozsáhlou a do značné míry spontánní demonstraci a podařilo se jim zcela paralyzovat celý istanbulsko-marmarský region •Vláda byla schopná obnovit pořádek pouze díky vojenské síly a přerušením veškeré fyzické komunikace s městy • Toto byla poslední rána režimu, který popsal demonstraci jako „zkoušku na revoluci“ •Pozorovatelé si všimli, že vláda není schopna udržovat zákon a pořádek u institucí druhé republiky a současně předpovídali další vojenský zásah •S. Demirel si často stěžoval, že není možné řídit zemi s takovou liberální a permisivní ústavou Cesta k převratu 1971 •Generálové si byli této situace dobře vědomi •Národní zpravodajská organizace, *1963, a Vojenská zpravodajská služba, založená ve stejném roce, pronikly do různých spikleneckých skupin •Po roce 1963 byly ozbrojené síly rozděleny do řady konkurenčních frakcí – ohroženo velení Cesta k převratu 1971 •To bylo jasné prezidentovi Cevdetovi Sunayovi, když v lednu 1971 konzultoval s vůdci strany - odmítli zachránit S. Demirela a byli překvapeni, že vrchní velitelství stálo tak pevně za ním •1/1971 se zdálo, že Turecko je ve stavu chaosu - univerzity přestaly fungovat; továrny ve stávce •Islámské hnutí stalo se více agresivní a jeho strana, Strana národního pořádku, otevřeně odmítl M. K. Atatürka a kemalismus Cesta k převratu 1971 •3/1971 S. Demirel - rychle se zhoršující situací, kterou nemohl udržet •Stranické shromáždění SS dne 8. března ukázalo S. Demirel – ztráta politické důvěry členů Strany spravedlnosti. •10. března – rozhodnutí že S. Demirel musí z funkce odejít •12. března generálové jednající jménem tureckých ozbrojených sil předložili prezidentovi Cevdetu Sunayovi a předsedům obou komor memorandum - požadovali vytvoření silné, důvěryhodné vlády schopné realizovat reformy předpokládané ústavou; vyhrožovali, že převezmou moc, pokud vláda odmítne odstoupit spolu s S. Demirelem