Turecko v 70. letech Turecké vojenské memorandum 12. 3. 1971 •Tentokrát se nejednalo o přímou intervenci, ale o vydání memoranda, které mělo za následek rezignaci vlády a utvoření vlády nové •Nepřímé působení armády v politice bylo de facto ukončeno neúspěchem při volbě prezidenta v roce 1973 •Tento konkrétní neúspěch i celkově spíše nepovedená intervence se podepsaly na snížené prestiži armády - oslabená image ale netrvala příliš dlouho - napomohly jí mezinárodní události a kyperská krize, která ji přiměla k obsazení severní části ostrova v roce 1974 Vojenská intervence 1971 •Vojenský zásah ze dne 12. 3. 1971 – nebyl pro většinu obyvatel země překvapením; premiér S. Demirel rezignoval •Nicméně jen málo, kdo chápal jeho podstatu •Vzhledem ke kolektivnímu charakteru bylo těžké rozeznat, která z frakcí tureckých ozbrojených sil se jako první chopila iniciativy (liberálně orientovaná inteligence – radikální reformátor Muhsin Batur, který vyžadoval reformy dle Ústavy 1961) •Prioritou bylo obnovení pořádku a práva v zemi → • - státní zástupce zahájil řízení proti Dělnické straně Turecka (vůdcové byli obviněni z provádění komunistické propagandy - tedy porušování trestního zákoníku z roku 1936 - a podpory kurdského separatismu - porušení ústavy - současně prokurátor usiloval o uzavření všech mládežnických organizací přidružených k Dev-Genç (Federace revoluční mládeže Turecka) - tyto skupiny byly obviňovány z levicového násilí a agitace na univerzitách a ve městech • • Vojenská intervence 1971 •„Obnovení práva a pořádku“ - potlačení jakékoli skupiny, která byla považována za levicovou •Policie kontrola „levicových“ skupin např. pobočky Svazu učitelů a DISK, Fikir Kulüpleri,… •Organizace mládeže nacionalistické Akční strany - povzbuzena těmito činnostmi státu, začala působit jako bdělá pohotovost vůči těm, kteří byli identifikovali jako levice – učitelé v provinčních městech se stali hlavními cíli, stejně jako příznivci Dělnické strany •Zdá se, že hlavním motivem pro potlačení levice a umlčení mnoha hlasů je omezení militantnosti odborů a požadavků na vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky, což byl jeden z úspěchů vojenského režimu, přinejmenším v krátkodobém horizontu Po státním převratu junta rozpustila všechny existující politické strany a začala věznit své nepřátele a oponenty, především z řad liberálů a komunistů, z nichž značná část byla odvlečena do koncentračního tábora na ostrově Jaros. V prosinci 1967 se pokusil král Konstantin II. o svržení vojenské junty, ale pokus byl neúspěšný, což znamenalo jeho vynucenou abdikaci. Papadopulos se posléze ujal funkce předsedy vlády a Pattakos obsadil bezpečnostně strategickou pozici ministra vnitra. V březnu 1968 se sám Papadopulos prohlásil za regenta a v létě téhož roku vyhlásil Řecko republikou, jejímž se stal prezidentem. Řecko, kvůli své formě vlády a především pro porušování lidských práv, se postupně ocitalo v mezinárodní izolaci. S tím korelovala zhoršená hospodářská situace země, která vyvolala výbuchy protivládních studentských demonstrací v prosinci 1973, které měly za následek odstoupení Papadopula z pozice prezidenta. Jeho nástupcem se stal generál Phaedon Gizikis. V roce 1974 se řecká junta pokusila neúspěšně připojit ke svému území ostrov Kypr, což vedlo opět k vnitropolitické krizi, která definitivně 23. července 1974 ukončila vládu vojenské kliky v zemi. Nová občanská vláda Konstantina Karamanlise zajala plukovníky, kteří byli postaveni před soudní tribunál a odsouzeni k trestu smrti, jenž byl změněn na doživotní vězení. Vynucená rezignace S. Demirela •Po vynucené rezignaci S. Demirela byli velitelé konfrontováni s problémem, co dělat s nabytou mocí •Nechtěli moc vykonávat přímo (odradili je problémy řecké junty v roce 1967) •Nutnost – najít premiéra, který by byl přijatelný pro VNST (tzn. SS a CHP) •Následně byl vybrán profesor Nihat Erim, který byl dne 19. 3. pověřen sestavením vlády, která měla být nezávislá •S podporou armády a hlavních politických stran potvrdil turecký parlament N. Erimovu nominaci (duben 1971 velkou většinou hlasů) • • Nihat Erim •Člen CHP od roku 1946 •Studoval právo v Istanbulu a v Paříži •1946 poslanec •Prominentní politik •Zástupce Turecka v Radě Evropy 1961 – 1970, zástupce generálního tajemníka 1961 •Jeho jmenování předsedou vlády bylo vrcholem jeho politické kariéry • Jeho ochota sloužit vojenskému režimu ho však také stála jeho život 19. července 1980, kdy byl zavražděn skupinou, která se nazývala „Revoluční levice“ Nirat Erim jako premiér •3/1971 – N. Erim získal podporu pravicových stran, jeho úzké napojení na CHP mělo být zárukou, jak získat podporu konzervativního křídla CHP •Ve skutečnosti jeho jmenování premiérem vedlo k rozdělení CHP v roce 1972 •Nirat Erim sám sebe přirovnal k Ramsayimu McDonaldovi (VB, lídr Labouristů, vláda 1931) •Toto přirovnání bylo více než vhodné: stejně jako R. MacDonald se N. Erim stal také loutkou převážně konzervativního a represivního režimu, který ho zlikvidoval, jakmile už nebyl potřebným •N. Erim odstoupil v dubnu 1972 poté, co čtyři hlavní turecké politické strany odmítly udělit jeho vládě širší pravomoc • Nirat Erim jako premiér •Nihat Erim - vůdce „důvěryhodných mozků“ manažerů a technokratů, jejichž cílem bylo uskutečnit program radikálních reforem •Přivedl proto odborníky ze Světové banky, ze Společného fondu ozbrojených sil, SPO, Turecké ropné společnosti,… • Bohužel se ukázalo, že vláda N. Erima se nebyla schopna na ničem dohodnout (nejednotná, řada rozporů, neschopnost dialogu a kompromisu) •Od dubna – zásadní problémy s teroristickou skupinou Tureckou lidovou osvobozeneckou armádou (únosy, bankovní loupeže, požadavky na výkupné…) • Turecká lidová osvobozenecká armáda •Zvěsti, že disidentští důstojníci a vojenští kadeti řídili tuto skupinu, byly potvrzeny zpravodajskými zdroji •Zatímco někteří interpretovali tyto aktivity jako další projev rozdělené armády, jiní byli přesvědčeni, že se jedná o provokatéry z Národní zpravodajská organizace, známé jako MIT, která infiltrovala různé levicové frakce • založena 1970 v Ankaře •Činnost organizace začala v lednu 1971 •Provedlo několik významných útoků: např.: -27. 3. 1972 – únos 3 inženýrů NATO (dva Britové, jeden Kanaďan) -22. 10 1972 - čtyři studenti z TLOA unesli turecké dopravní letadlo s 69 cestujícími na palubě po vzletu z Ankary, únosci požadovali propuštění všech politických vězňů v Turecku, ale po jednom dni se vzdali bulharským úřadům - Turecká lidová osvobozenecká armáda •Stát reagoval na činnost TLOA masivní represí •Místopředseda vlády Sadi Koças, zástupce armády ve vládě, 22. dubna oznámil, že: „..od nynějška prohlašujeme válku všem, kteří se postavili proti zákonu…“ •O pět dní později bylo vyhlášeno stanné právo v 11 z 67 tureckých provinciích (provincie zahrnovaly hlavní městské a průmyslové oblasti země a také JV země, kde se aktivizovali kurdští nacionalisté) • Stanné právo •Politický život v Turecku byl zcela ochromen, ne-li zastaven •Zákaz mládežnických organizací, profesních svazů, odborů,… •28.4. – zákaz tisku a projede některých novin, knihkupectvím bylo nařízeno, jaké knihy nesmějí být nadále prodávány (obrovský chaos a zmatek – neexistoval oficiální seznam, tedy rozhodnutí, zda je tiskovina legální nebo ne bylo ponecháno na policii) •Následně byli vzati do vazby dva prominentní novináři Çetin Altan a Ilhan Selçuk •Předzvěst hrozícího tvrdého zákroku proti intelektuálům a všechny levicové knihy byly zakázány •3.5. prohlášení – jakékoliv stávky a výluky jsou nezákonné • Represe •Turecko pocítilo, co to jsou skutečné represe po únosu izraelského konzula v Istanbulu - Ephraim Elrom (17.5.) •K únosu se přihlásila TLOA a další (roztříštěné) levicové skupiny – vážná rána pro prestiž vojenského režimu •Vláda reagovala zavedením nejdrakoničtějších opatření proti levici •Partyzáni byli varováni, že v případě zabití E. Elroma, bude retrospektivně zaveden trest smrti - ústavnost takového zákona byla zpochybněna, ale bezvýsledně • Moc byla v rukou armády a zpravodajských služeb Represe •Ve dnech následujících po E. Elromově únosu byli stovky lidí vzati do vazby po celém Turecku •Jednalo se především studenty a mladé akademiky, odborářé a příznivců Dělnické strany •Ve snaze „dát lekci“ tomu, co definovali jako „levici“, velitelé zatkli i slavné autory: Yasar Kemal a Fakir Baykurt, stejně tak byli zatčeni někteří profesoři, kteří se osobně znali s premiérem N. Erimem •Vězni byli mučeni •Ephraim Elrom byl zastřelen • Stanné právo a represe •Represe pokračovaly až do roku 1973 •Stanné právo bylo co 2 měsíce obnoveno VNST •Vláda se zaměřila na změnu Ústavy 1961 (konzervativci ji považovali za příčinu problémů) •Změny se týkaly prakticky každé instituce státu: odborů, tisku, rozhlasu a televize, univerzit, Státní rady, Ústavního soudu, VNST, Senátu a odvolacího soudu •Práva a svobody zaručené ústavou z roku 1961, která poprvé v historii Turecka umožnila účast veřejnosti na politickém životě, byly omezeny •Nově upravená ústava zaručila to, že se Turecko nemohlo vrátit do doby před 12.3.1971 •Demokratizace šedesátých let se ukázala jako příliš nákladná a riskantní: N. Erim a vojenské vrchní velení dospěli k závěru, že liberální ústava je pro Turecko luxusem: „…luxus si rozvojová společnost nemůže dovolit, pokud si přeje rychlý pokrok na cestě k kapitalismu…“ Dodatky k Ústavě 1961 •V atmosféře represí nedošlo k žádné veřejné diskusi o změnách Ústavy 1961 •Strana spravedlnosti tyto pozměňovací návrhy uvítala, CHP nevznesla žádné vážné námitky, pouze Mehmed Ali Aybar, který byl před převratem vyloučen z Dělnické strany (byl mimo VNST), protestoval •Mezi lety 1971 a 1973 byly učiněny některé ústavní změny omezující občanské svobody; vláda také získala dekret zaručující zvýšení její výkonné pravomoci, zvýšila se také moc Národního bezpečnostního výboru • Tato omezení však nevyřešila problém občanského násilí Turecka, které čelilo dalšímu vojenskému převratu dne 12. září 1980, po němž následovala Ústava z roku 1982 Mehmed Ali Aybar • • •„…Navrhované změny Ústavy jsou proti filozofii a základním principům naší současné demokratické ústavy; jejich cílem je prosazovat socialismus a z tohoto důvodu nemohou být sladěny se současným chápáním demokratického režimu…“ Dodatky k Ústavě 1961 •N. Erim – reakce na dodatky k Ústavě 1961 - poznamenal, že: „…ústava je skutečně uzavřena socialismu, ale je stále otevřená sociální demokracii…“ •Návrh zákona schválený VNST a ratifikovaný Senátem novelizoval 35 článků a zavedl devět nových prozatímních článků (pro S. Demirela to byl triumf - trval na tom, že politické reformy musí mít přednost před sociálně-ekonomickými) •Změny nevedly k obnovení práva a pořádku tak, jak byly zamýšleny -toto selhání přimělo vrchní velitelství k provedení úplné politické restrukturalizace po dalším převratu v září 1980 Druhá vláda N. Erima •Druhé funkční období, které trvalo do 17. dubna 1972, se ukázalo jako nešťastné selhání •S. Demirel nadále vládl vládě zvenčí a M. I.Inönü s CHP působil jako opozice •S. Demirel dovolil N. Erimovi, aby provedl čistky liberálů na univerzitách,… ALE odmítl N. Erimovi pomoci obejít VNST použitím vládních nařízení •N. Erim bez S. Demirelovy podpory dosáhl málo - rozhodl se proto odstoupit 17. dubna 1972 Vláda F. Melena •Nová vláda nemohla být sestavena bez souhlasu S. Demirela •Sestavení nové vlády tedy trvalo řadu týdnů •Ferit Melen (Republikánská strana) – nepředstíral, že by usiloval o jakékoliv reformy, jeho cílem bylo nastolit právo a pořádek – nástrojem měly být změny ústavy a nové zákony •Navrhl zřídit Státní bezpečnostní soudy – politické zločiny proti státu; také volal po politické reformě, která by zabránila vzniku levicových stran •Vláda F. Melena turecké společnosti nepomohla – základní hospodářské a sociální problémy nebyly řešeny; stanné právo pokračovalo Prezidentské volby 1973 •Z řady kandidátu byl nakonec zvolen Fahri Korutürk • Nastolení „pořádku a práva“ •V létě roku 1973 splnil vojenský režim většinu svých politických úkolů: Ústava byla změněna tak, aby posílila stát na úkor občanské společnosti; speciální soudy byly připraveny jednat přímo se všemi formami disentu; univerzity - omezily radikalismus studentů i fakult; odborové svazy byly umrtveny a zanechány v ideologickém vakuu s rozpuštěním Dělnické strany vládou dne 20. července 1971 Politické strany •V tureckém politickém diskursu došlo k významnému posunu - jedna z hlavních stran otevřeně přijala ideologickou pozici, která byla dosud mimo politický konsenzus → zdálo se, že tento krok byl pro CHP přímo sebevražednou volbou •Vojenský režim nedokázal politické strany sjednotit, aby se shodly a přijaly jeho politický program •SS pokračovala ve své dominantní politice •DS odmítla spolupracovat s vládou podporovanou armádou a představovala pravici •Nacionalistická akční strana s jedním zástupcem ve shromáždění (vůdce Alparslan Türkes) byla prakticky zapomenuta Politické strany • Turhan Feyzioğlu vůdce Strany důvěry – strana se zdiskreditovala díky své otevřené spolupráci s vrchním velením; 7/1972 se spojila s nedávno ustanovenou Republikánskou stranou a tím si posílila pozici •Republikánská strana se odštěpila od CHP – skupina konzervativních politiků, kt. nesouhlasila s Mustafou Bülentem Ecevitem •5/1971 Ústavní soud zakázal Stranu národního řádu – porušování sekularismu; proti islamistům nebyla přijata žádná represivní opatření, vůdce profesor Necmettin Erbakan hledal útočiště ve Švýcarsku •10/1972 bylo dovoleno, aby islamisté vytvořili Národní stranu spásy a připravili se na všeobecné volby 1973 • Politické strany •NSS důraznější a radikálnější, než její předchůdce → NSS - těžký průmysl a ekonomika založené na islámských hodnotách takový jako je např. bezúročné bankovnictví, „islámský socialismus“ spíše než „islámský fundamentalismus“; úspěch propagandy NSS se projevil: volby 1973 - jako třetí strana v zemi, což naznačuje na „znovuobrození slámu“ v Turecku • Volby 1973 •CHP – 33,3% - 185 křesel •SS – 29,8% - 149 křesel •Demokratická strana – 11,9% •Národní strana spásy – 11,8 % •Koalice CHP a Národní strany spásy (nábožensky orientovaná) •Získání 33% hlasů bylo pozoruhodným úspěchem pro stranu, která prošla dramatickou změnou identity, ještě pozoruhodnější bylo, že CHP nezískala hlasy v zaostalých regionech země, které byly její tradiční volební základnou, ale v nejvyspělejších průmyslových částech Turecka, CHP podchytila města – gecekondu; povzbudivé znamení, protože to znamenalo významný ideologický posun mezi významnou skupinou voličů, kteří přišli viděli sociální demokracii jako vhodnou cestu Turecka Koalice CHP a NSS •Navzdory vítězství CHP – země jako celek hlasovala spíše pro konzervativce •CHP a NSS měly něco společného, ​​pokud jde o jejich programy: obě strany tvrdily, že věří v demokracii, která zaručuje základní práva a svobody, smíšené hospodářství a hospodářský rozvoj se sociální spravedlnosti; obě strany se zavázaly chránit malé podniky, státní kontrolu nad hlavními národními zdroji, jako jsou nerosty a ropa, vytváření těžkého průmyslu; byly proti „velkému kapitálu“ a jeho rostoucí hegemonii nad ekonomikou a společností •Nová vláda nebyla stabilní Koalice CHP a NSS •Rozdíly CHP a NSP •NSS byla stranou obchodníků, řemeslníků a malých podnikatelů z Anatolie, kteří požadovali ochranu před všudypřítomným proudem moderního sektoru soustředěného v kosmopolitním Istanbulu. Islámisté kritizovali závislost na cizincích, na Američanech, NATO, na Evropanech a na společném trhu. V zásadě nebyli proti kapitalismu, v zásadě chtěli prospět malému producentovi a živnostníkovi, tedy těžký průmysl měl zůstat ve státních rukou. Vazby na Z (trvali na tom) musely být rozbité, jinak by Turecko bylo ohromeno jeho ekonomickou mocí. Turecko muselo převzít iniciativu při formování islámského společného trhu v regionu, kde mohlo úspěšně čelit hospodářské soutěži, ba dokonce mohlo vést islámskou komunitu Koalice CHP a NSS •CHP (sociální demokracie) – tento názor nesdílela – odpoutání se od Z; M. B. Ecevit se vzhlédl v evropské sociální demokracii (Německo, Skandinávie); chtěl, aby turečtí kapitalisté získali „moderní mentalitu“ – přetavení vysokých ziskŮ do sociálního blahobytu pro celou zemi. Chtěl také lidem otevřít turecký kapitalismus vytvořením „lidového sektoru“ (halk sektörü), do něhož mohl malý spořitel investovat. Očekávalo se, že to osloví turecké pracovníky v Evropě, kteří posílali domů peníze nebo se vrátili domů se svými úsporami, které jinak investovali do nemovitostí, spíše než do podniků. Pouze toto považoval Ecevit za způsob, jak by měla v Turecku fungovat sociální demokracii, tedy „demokracii bez socialismu“. M. B. Ecevit chtěl, aby Turecko spolupracovalo se Z; chtěl, aby jeho země byla považována za rovnocenného partnera a aby mohla hrát roli mostu mezi „Východem a Západem“ Koalice CHP a NSS •Sociální filozofie obou stran byla také radikálně odlišná – sice obě strany reagovaly na stejný podnět, a to společnost v rychlých změnách, jejichž tradiční hodnoty a formy se rozpadaly před náporem technologie a kultury, jejíž kořeny ležely na Z -Ale islamisté se dívali dovnitř a nabízeli svým zmateným voličům pohodlí tradičních hodnot a vytvoření pevné víry jako štítu proti těmto výzvám -Sekulární republikáni nabídli aktualizovaný liberální, kemalistický nacionalismus plus sociální blahobyt. Jejich názory apelovaly na inteligenci, zejména na studenty a učitele, vychované v sekulárním, městském prostředí, stejně jako na odbory. Nová CHP současně ocenila/využila silnou přitažlivost náboženského cítění v zemi, a proto se vzdala svého dřívějšího závazku k militantnímu sekularismu, který považoval náboženství za projev nevědomosti a zaostalosti. M. B. Ecevit hodlal zaujmout tolerantní postoj k islámu Koalice CHP a NSS •CHP a NSS se rozhodly se vytvořit koalici ne pro jejich společné cílů ale opravdu se jednalo o politický oportunismu •V tuto chvíli Ecevit i Erbakan chtěli prokázat legitimitu svých stran a neexistoval lepší způsob, jak toho dosáhnout, než sestavit společnou vládou •NSS byla stále pod dozorem. protože předchůdce - Národní řád, byl jen nedávno rozpuštěn vojenským režimem; Erbakan věděl, že je pod dohledem a že jeho postavení bude posíleno vstupem do vlády vedené sekulární CHP. •CHP – Ecevit věděl, že aliance s islamisty by pro něj znamenala posílení moci a důvěry jako zodpovědného, opatrného politika, který se vyhýbá dogmatismu Koalice CHP a NSS •Jednání o koalici trvalo 3 měsíce: 25. ledna 1974 konečně zveřejněna koalice Ecevit-Erbakan •Mezitím CHP posílila svou pozici vítězstvím v místních volbách v prosinci 1973 s 39,5% hlasů •M. B. Ecevit představil vládní program dne 1. února: mírný program navržený uklidnit průmysl tím, že lehký spotřebitelský průmysl bude ponechán v soukromých rukou zatímco stát převezme odpovědnost za infrastrukturu •Generálové uvítali slib vlády vytvořit národní zbrojní průmysl •Navzdory obecnému tónu programu konzervativci byli znepokojeni záměrem koalice obnovit demokratickou společnost a vyléčit rány zanechané vojenským režimem •Vláda přislíbila všeobecnou amnestii pro odsouzené za politické trestné činy a obnovila práva odebraná dělníkům a inteligenci Koalice CHP a NSS •Konzervativci tyto sliby považovali za výzvu k anarchii a chaosu •V době, kdy nastala hospodářská deprese, pro ně byla tato slova o to více nevhodná: Evropa nepřijímala turecké pracovníky; nezaměstnanost proto vzrostla o dalších 100 000 ročně •Demokratické prostředí, ve kterém by dělníci požívali svých práv, by ztěžovalo úkol zaměstnavatelů, kdyby se ještě museli zabývat odbory •Proces demokratizace byl zastaven, nebylo náhodou, že se pravicové násilí shodovalo se vznikem koaliční vlády •Poté se politický terorismus stal pravidelným rysem tureckého života, který se v průběhu sedmdesátých let postupně rozšiřoval a stal se intenzivnějším Koalice CHP a NSS •Koalice získala 7. února 1974 důvěru a v zemi začala převládat nová atmosféra naděje - lidé očekávali, že vláda splní své sliby •V březnu, navzdory hrozbám z Washingtonu, bylo pěstování máku obnoveno v šesti provinciích a symbol turecké „podřízenosti“ Americe byl odstraněn •Po květnových jednáních byly stovky politických vězňů propuštěny •Popularita M. B. Ecevita stále rostla na úkor jeho koaličního partnera N. Erbakana, který se proto rozhodl dostat ze stínu Ecevitu a jednat nezávisle •Mezi oběma muži sílilo napětí, protože N. Erbakan se začal zabývat otázkami veřejné morálky, jejichž cílem bylo apelovat na konzervativce, otázky jako pornografie v tisku a ve filmech - to bylo v ostrém kontrastu s Ecevitovým liberalismem a Ecevit byl na pokraji rezignace – nakonec byl přesvědčen, aby byl trpělivý, a koalice dokulhala až do července, kdy se otevřela další kapitola kyperské krize Otázka delimitace kontinentálního šelfu •Otázka delimitace kontinentálního šelfu se stala mezinárodním problémem už 1. listopadu 1973, když turecká vláda vydala oficiální mapu, která zahrnovala i některé řecké ostrovy •Jednalo se o oblast v Egejském moři, kde turecká vláda povolila výzkum nalezišť rop • Ropa byla nalezena nedaleko řeckého ostrova Thasos, obě strany si nárokovaly právo na těžbu a odvolávaly se na právo o teritoriálních vodách •Napětí mezi Tureckem a Řeckem rostlo • Otázka delimitace kontinentálního šelfu •Neschopnost dohodnout se vedla k ozbrojeným přípravám obou států. Napjatá situace mezi Tureckem a Řeckem měla dopad i na dočasné přerušení mezinárodní letecké dopravy •Napětí dosáhlo svého vrcholu v roce 1974 (v době, kdy turecká armáda obsadila část ostrova Kypr) a opět v roce 1976, když turecká oceánografická výzkumná plavidla prováděla výzkum mořského dna vně teritoriálních vod řeckých ostrovů •Turecko žádalo vymezení kontinentálního šelfu středem Egejského moře. Což by v tomto případě znamenalo požadavek turecké suverenity nad několika západními řeckými ostrovy •Napětí a neschopnost dohodnout se vyhrotilo až po ozbrojené přípravy obou států. V Izmiru byla vytvořena tzv. „Egejská turecká armáda“ •Řecko začalo posilovat vojenské základny na okolních řeckých ostrovech v Egejském moři Otázka delimitace kontinentálního šelfu •1980 Turecko přijalo tzv. „Rogersovu formuli“, kterou se zavázalo zanechat operační linii v době míru ve shodě s řecko – tureckou hranicí •Tím se vztah mezi Tureckem a Řeckem na čas stabilizoval - relativně klidná situace vydržela jen na velmi krátkou dobu Kyperská krize •Národní garda na příkaz plukovníka z Athén svrhla prezidenta Makariose III. a vyhlásila unii s Řeckem •Vztahy mezi Řeckem a Tureckem byly již dost napjaté v důsledku sporu o mořské dno v severním části Egejského moře, současně vztahy zhoršovala i kyperská otázka •Puč proti Makariovi: Ankara - řecká intervence, která vyžadovala protiopatření ze strany dvou zbývajících ručitelů: VB a Turecka, na podporu dohody z roku 1960 o Kypru •USA také Turecko nepodpořily •Když Británie odmítla zasáhnout, Ankara jednala jednostranně a 20. července se na S části ostrova vylodili turečtí vojáci a následně ho obsadili •O dva dny později bylo sjednáno příměří, ale netrvalo dlouho Kyperská krize •Turecká armáda zahájila druhou ofenzívu dne 14. srpna a pokračovala v násilném zásahu jako zámince, jak získala kontrolu nad 40% ostrova •Kypr byl ve skutečnosti rozdělen a diplomaté nemohli najít řešení (Bushova administrativa tlačila na obě strany, aby dosáhly kompromisu) • Dopad zásahu Turecka na Kypr byl stejně dramatický, jako politika doma •Přes noc se M. B. Ecevit stal národním hrdinou; „idealistický básník“ byl přeměněn na „člověka akce“ Kyperská krize •Linie příměří ze srpna 1974 se stala nárazníkovou zónou OSN - „Zelená linie“ •15. listopadu 1983 turecká část Kypru vyhlásila nezávislost, na území které od roku 1974 okupovala turecká armáda - pod názvem Turecká republika Severní Kypr • Kyperská krize a její důsledky na domácí politiku •N. Erbakan, otřesený fenomenálním růstem prestiže a popularity M. B. Ecevita, začal podkopávat politiku koalice, ve které byl zástupcem premiéra •Situace brzy stala se neudržitelná a M. B. Ecevit byl přesvědčený, že jeho strana by vyhrála volby za jakékoliv situace - odstoupil 18. září. •Tato rezignace se ukázala být politickým omylem historické velikosti - pravicové strany odmítly povolit předčasné všeobecné volby •Po odstoupení M. B. Ecevitu následovala dlouhá krize trvající 241 dní, během které nikdo nemohl vytvořit vládu přijatelnou pro VNST •V zoufalství prezident požádal profesora Sadiho Irmaka, aby vytvořil dočasnou vládu a vedl zemi až do řádných voleb; kabinet byl sestaven 29. listopadu, ale dostal důvěru; nicméně S. Irmak zůstal a zemi vedl do 3/1975 Návrat SS •S. Demirel konečně vytvořil koalici s pravicovými stranami, protože jim hrozil, že podpoří předčasné volby, pokud nebudou spolupracovat •S. Demirelův kabinet byl vyhlášen 31. března (SS, NSS, Strana důvěry a strana Národní akce) za podpory DS a Nezávislých •Stát byl rozparcelován mezi stranami, které si rozdělila ministerstva •Došlo k významnému posílení islámistů a neofašistů po celém Turecku Nacionalistická fronta •Tato vláda byla populárně známá jako „nNcionalistická fronta“, „pravicová fronta proti levici“ •Silná přítomnost Akční strany ve vládě (3 poslanci – z toho 2 ministři + její vůdce Alparslan Türkes, místopředseda vlády): legalizace neofašistické filozofie strany v Turecku •Provládní tisk popularizoval slogan „Demirel v parlamentu, Turkes, na ulici“ – uvedli do praxe: militantní mládež - šedí vlci •Cílem jejich terorismu bylo zdůraznit tzv. nebezpečí zleva, nyní identifikované se sociálními demokraty, s cílem zničit jeho volební potenciál demoralizací masové podpory CHP •Reakce levicových frakcí jako např. „Revoluční levice“ (Dev-Sol) a „Revoluční cesta“ (Dev Yol), která se také zabývala násilnými činy, přispěla k zmatku a usnadnila pozici pravice •V důsledku této politiky začala Akční strana vyvíjet politický vliv zcela nepřiměřený její podpoře v zemi a jejímu zastoupení ve VNST Nacionalistická fronta •Vznik Nacionalistické fronty ukončil naději na předčasné všeobecné volby •10/1975 senátní volby: volby se staly základem veškeré politické aktivity a členové Nacionalistické fronty začali posilovat své pozice obsazením klíčových funkcí ve státním aparátu •Demirelovi lidé převzali kontrolu např. nad tureckým rozhlasem a televizí - monopol na sdělovací prostředky •Ostatní strany bojovaly za ministerstva, aby rozšířily záštitu svých příznivců - Ministerstvo školství se stalo nástrojem, který umožnil rozšířit kontrolu nad školami a univerzitami - jako náborová základna pro mládežnická hnutí •Kontrola nad Ministerstvem Celních orgánů umožnila mimo jiné dovoz zbraní pro teroristické skupiny •Šedí vlci, s A. Türkesem jako zástupcem premiéra, se stali součástí státu a operovali s větší důvěrou státu - vytváření atmosféry teroru, která měla zastrašit jejich protivníky Reakce CHP •CHP setkání byla napadána a narušována: vrchol takových útoků přišel 21. června, kdy byl Ecevitův autobus (na podporu kampaně) kamenován; později byl na meetingu napaden sám M. B. Ecevit •Rostoucí násilí znepokojilo některé příznivce CHP - obavy z dalšího vojenského zásahu - vyzývali M. B. Ecevita, aby zastavil kampaň, aby nevyvolával incidenty •Republikáni ale věděli, že kdyby podlehli zastrašování, ztratili by svou popularitu - místo toho, Ecevit odpověděl tím, že svolal masové shromáždění v Istanbulu na 28. června - 200,000 – M. B. Ecevit odsoudil vládu Nacionalistické fronty za vyprovokovat násilné incidenty v celé zemi a vytváření atmosféru hrůzy; za zničení neutrality byrokracie umístěním svých lidí na klíčová místa, zejména do bezpečnostních složek; za rozdělení obyvatel Turecka na základě sektářské a etnické linie (narážka na politiku Nacionalistické Frontu proti Alevidům, šíitské sektě a kurdsky mluvících obyvatel JV a V Anatolie, CHP byla sekulární, tedy nediskriminovala ve prospěch sunnitů, většinové muslimské komunity; Kurdové podporovali republikány, protože nebyli ultra-nacionalističtí, jako některé pravicové strany) Senátní volby 1975 •Násilí pokračovalo, ale nedokázalo zastrašit příznivce CHP • 12. 10. se konaly volby do Senátu: CHP 43,9%; SS 40,8%; NSS 8,4%, DS 3,2%..pouze hlasování Akční strany zůstalo stabilní na 3,4 % •CHP si zachovala trend posilování svých pozic v městských oblastech přičemž např. v Istanbulu a Trabzonu zvítězili převážnou většinu (kdyby to byly všeobecné volby, většina CHP by stačila k vytvoření vlády) •Voliči nereagovali ani na islamistickou propagandu NSS, ani na vykořisťování komunistickou hrozby Akční stranou - hlasovali pro strany s politickými programy: Ecevit nabídl, že vytvoří Turecko v kontextu „kapitalismu s lidskou tváří“, zatímco Demirel slíbil „Velké Turecko“, na které budou všichni Turci hrdí Důsledky senátních voleb •Volební úspěch Ecevita a Demirela stmelil koalici Nacionalistické fronty (1975 – 77) •Malé strany se více než kdy jindy snažily vyhnout všeobecným volbám, protože věděly, že by neuspěly - tato obava držela koalici pohromadě, její členové odmítli spolupracovat a najít řešení pro mnoho problémů v zemi, pouze si drželi svá místa a funkce •Pouze Ministerstvo zahraničních věcí jakž takž přežilo - jeho efektivní fungování vyžadovalo odborné znalosti, kt. Nacionalistická fronta neměla • Koaliční partneři se roztáhli všemi směry a v průběhu roku 1976 se vláda zdála být nejmocnější než kdy jindy •S. Demirelova reakce na neúprosné násilí, které za sebou v roce 1976 zanechalo 104 mrtvých a 1 852 zraněných, návrh na stanné právo; NSS odmítnutí – obava vojenský režim by mohl ohrozit její vlastní přežití •Úřady měly důkazy, že Akční strana byla hlavním zdrojem násilí a státní zástupce chtěl provést úplné vyšetřování Důsledky senátních voleb •Kabinet by to ale nedovolil •Terorismus nemohl být omezen, aniž by odhalil roli Akční strany; ale to by znamenalo zničení koalice Nacionalistické fronty, což S. Demirel odmítal •Liberální tisk otevřeně hovořil o hrozbě fašismu, pokud se ambice Alparslana Türkese nezastaví (festival Sportu a mládeže z 19. května byl přirovnán k rally v nacistickém Německu - místopředseda vlády A. Türkes na stadionu vznesl pozdrav uprostřed pečlivě řízených zpěvů – „Vůdce Türkes“ (!)) • Jen prezident Fahri Korutürk, který byl ve 30. letech v Berlíně, si uvědomil význam situace, vyšel ze stadionu a odmítl potřást rukou s Türkesem! CHP •Rok 1976 byl pro CHP obtížný – frustrace a rozdílné názory na to, jak radikální by měla být strana (podpora odborů musela být zachována, ale ne na úkor odcizení zaměstnavatelů) •Dělníci, navzdory represím, se znovu začali projevovat: rostoucí nezaměstnanost, vysoká inflace a klesající mzdy je nutily prosadit se •Neexistovalo žádné politické levicové vedení (krom CHP), ačkoli po roce 1973 vzniklo množství socialistických stran •Konfederace revolučních dělnických svazů (DISK) se rozhodla podporovat republikány •Nová důvěra dělnické třídy byla symbolizována rozhodnutím oslavit květnový svátek práce poprvé od roku 1924 •Rozhodnutí DISK tváří v tvář nepřátelské vládě mělo velký psychologický význam – signál pro pravici, že dělníci a jejich podporovatelé z řad inteligence se nezaleknou pravicového zastrašování •Solidarita CHP s DISK zvýšila nadšení pro sociální demokracii mezi dělnickou třídou a vyplatila se ve volbách v roce 1977 Volby 1977 •12/1976 S. Demirel byl přesvědčený, že vyhraje volby, pokud se vymaní ostatním pravicovým stranám – volby měly být říjnu 1977 v okamžiku, kdy měla jeho strana mít nejlepší šanci na výhru •Proto dne 5. dubna 1977 SS a CHP společně hlasovaly, aby se volby konaly dne 5. června navzdory silným námitkám ze Strany národní spásy •Politické násilí se v 70. letech stalo v Turecku součástí života – po oznámení voleb - prudký nárůst tempa a intenzity •Meetingy M. B. Ecevita byla napadány a narušovány s monotónní pravidelností, ale M.B. zůstal nezdolný •Politický teror dosáhl svého vrcholu v květnu 1977, jen čtyři týdny před volbami - DISK pořádala v Istanbulu obrovskou akci jako ukázku síly proti tomu, co se označovalo za „příliv fašismu“ Volby 1977 •Následovala obrovská policejní razie - policie nařídila lidem, aby si lehli, aby unikli kulkám, a v důsledku toho bylo mnoho lidí ušlapáno k smrti •Je vysoce pravděpodobné, že tento masakr byl podporován a povzbuzen státními silami •Výsledky všeobecných voleb květen 1977: CHP – 41,4%; SS – 36,9% •Ostatní strany, kromě Akční strany, ztratily hlasy: DS a Strana důvěry byly prakticky vyloučeny z VNST, NSS ztratila polovinu svých křesel ve shromáždění, což naznačuje, že náboženství nebylo primárním faktorem při určování způsobu hlasování Turků •V roce 1977 se mezi menšími stranami vedlo jen Akční strana (z původních 3 křesel ve VNST teď 13) • • • • • • CHP po volbách 1977 •Výsledky zklamaly všechny, kteří doufali, že volby povedou k silné a stabilní vládě – CHP 213 křesel, ale neměli 226 vyžadovaných pro většinu •M. B. Ecevit vytvořil menšinovou vládu, první v turecké historii! •3. července se mu nepodařilo získat důvěru •Pro Turecko začalo jedno z nejtemnějších období v její moderní historii, která skončila vojenským převzetím v roce 1980 •Po porážce Ecevita byl Demirel požádán, aby vytvořil vládu •s Druhá vláda Nacionalistické fronty •Podnikatelská komunita opět navrhla velkou koalici mezi oběma hlavními stranami, ale bez úspěchu •Zdá se, že turecké politické strany i nadále jednaly spíše v zájmu svých vůdců než v zájmu národního konsensu •S. Demirel vytvořil dne 21. července vládu - druhá vláda Nacionalistické fronty – koalici: SS 13 zástupců; NSS 8 zástupců; Akční strana 5 Druhá vláda Nacionalistické fronty •Turecko bylo naprosto polarizované a hluboký pocit frustrace - volby nedokázaly zajistit stabilitu •A. Türkes představoval „mírnou tvář“, ale násilí stále nabývalo na intenzitě: během prvních 15 dnů nové vlády se událo 26 vražd, což znamenalo začátek další fáze krveprolití •Druhá vláda Nacionalistické fronty neměla dlouhý život - osud byl zapečetěn místními volbami 11. prosince 1977 •S. Demirel usiloval o hlasování o důvěře 31. prosince – nezískal ji •Kabinet M. B. Ecevita, oznámený o týden později, byl de facto koalicí CHP a SS, protože jeho nezávislí partneři CHP podporovala část SS Ecevitův kabinet •M. B. Ecevit ve svém programu jen slíbil, že obnoví „mír a jednotu“ zemi roztrhané sporem - nemožný úkol ve společnosti, která byla zcela polarizovaná, a kde se opozice se rozhodla pomstít svůj neúspěch tím, že se opeět uchýlila k ještě většímu krveprolití. •V prvních 15 dnech roku 1978 se událo 30 politických vražd a více než 200 osob bylo zraněno •Během šesti měsíců si M. B. Ecevit uvědomil, že se nedokáže vyrovnat s teroristickým násilím, které má k dispozici policejní sbor •Dne 2. července tisk oznámil, že se vláda rozhodla použít Modré barety četnictva k obnově práva a pořádku - samotná policie byla rozdělena na odbory, z nichž jedna údajně podporovala neofašisty, a druhá levici, čímž se vymáhání práva stalo nemožným Terorismus •Terorismus vzal nový a zlověstný obrat - zacílen na konkrétní jednotlivce jako varování pro ostatní •11. července 1978 byl profesor Bedrettin CĂmermert zabit v Ankaře, protože sloužil ve výboru vyšetřujícím pravicové teroristické jednotky působící na jeho univerzitě Hacettepe •Další atentát, který ohromil celou zemi byl atentát na editora novin Milliyet, Abdi Ipekçiho, dne 1. února 1979 – novinář a osobní přítel M. B. Ecevita (původně také novinář) jeho vražda byla přímá rána na prestiž premiéra a jeho vlády •Jako u většiny politických vražd, se zdálo, že policie nikoho nezatkne; ale nakonec byl pachatel zatčen Mehmet Ali Ağca Terorismus •Útoky na komunitu Alevi •Alevisté podporovali CHP, proto se staly terčem útoků šedých vlků Akční strany, kteří je označovali za komunisty •První útoky duben 1978, pak opakovaně podzim 1978 •Opozice začala jako prostředek nápravy násilí, za které byli z velké části odpovědní, aby M. B. Ecevit zavedl stanné právo •Listopad 1978 M. B. Ecevit navrhl nové zákony, přísnější tresty za nepovolené zbraně a vznik zvláštních občanských soudů, také oznámil, že v důsledku politického násilí došlo k 800 úmrtím a že jeho vláda provedla 1 999 zatčení, z toho 1 052 (pravice) a 778 (levice) Masakr v Kahramanmaraş •Naděje M. B. Ecevitova vyhnout se stannému právu byla zmařeny masakrem v Kahramanmaraş •Masakr začal 22. prosince - 31 úmrtími a stovkami raněných •Začátek: šedí vlci bránili pohřbu dvou učitelů, kteří byli zavražděni o několik dní dříve, a křičel „žádný pohřeb pro komunisty a Alevidy“; následně zaútočili na průvod; předtím ještě zničili obchody Alevidů; (znak Akční strany – vlkodlaka - namalován na obchody a domy, které nebyly určeny k útoku) •Místní úřady nepřijaly žádná opatření, násilí pod kontrolou až za pomoci letectva a armády • Ozbrojené síly byly nyní přímo zapojené a M. B. Ecevit musel deklarovat stanné právo v 13 provinciích (25 prosinci 1978) Ecevitův kabinet •Neschopnost M. B. Ecevita vyrovnat se s terorismem a hospodářstvím byla důležitým faktorem, který narušil jeho popularitu mezi voliči •Přišel k moci se slibem obnovení „míru a jednoty“ •I poté, co bylo vyhlášeno stanné právo; se situace stále zhoršovala, jelikož M. B. Ecevit se snažil udržet civilní kontrolu nad veliteli, „stanného práva s lidskou tváří“ •Načež ho opozice obvinila z toho, že nedal armádě potřebné pravomoci k plnění jejich úkolů •Opozice tvrdila, že Ecevit svázal ruce velitelů a učinil je naprosto neschopnými akce • Ecevitův kabinet •M.B. Ecevit čelil dilematu liberála, který byl nucen předsedat represivní vládě •Stanné právo aplikovaná v kurdských oblastech na JV vedlo k rezignaci tří poslanců CHP; Ecevitova podpora rozhodnutí velitele zakázat květnové shromáždění v Istanbulu vedlo především k odcizení Ecevita a přívrženců odborů •6/1979 měl M. B. Ecevit potíže – jeho strana byla nucena bojkotovat zasedání VNST, aby unikla opozičnímu návrhu na vyslovení nedůvěry. •Vláda byla v úpadku a její jedinou nadějí bylo obnovit její mandát tím, že ve volbách (14. 10) vyhraje Volby 1979 •CHP byla poražena •M. B. Ecevit odstoupil 16. října a S. Demirel, po poradě s politickými vůdci, sestavil menšinovou vládu (12. 11.) • Opět se nepodařilo uskutečnit „velkou koalici“ SS-CHP, kterou požadovali obchodní kruhy a velitelé •Další „frontová“ vláda však byla obavou prakticky celé země •Pravicové strany nadále podporovaly S. Demirel a vyslovily mu důvěru 25. listopadu •Ale vojenští velitelé začali uvažovat jinak Další vláda S. Demirela •Již 13. prosince 1979 se generálové setkali v Istanbulu a diskutovali o načasování a povaze (hrozícího) státního převratu; prozatím se dohodli pouze na tom, že upozorní politiky, aby dali zemi do pořádku •Při uvažování o intervenci generálové nebyli (především) podněcováni nekonečným politickým násilím a krveprolití (kdyby tomu tak bylo, mohli a měli zasáhnout dříve) • Důvodem zásahů generálů byla jejich obava a pocit naléhavosti, pokud šlo o nestabilitu Turecka – země se náhle stala strategicky důležitou pro Z (po revoluci v Íránu) •To bylo patrné prakticky komukoliv po událostech v té době; důkaý i náhodné vnímání dobového západního tisku: již v dubnu 1979 napsal bruselský korespondent Guardianu: •„Není divu, že Turecko… je nyní považováno za zónu zásadního strategického významu nejen pro jižní křídlo [NATO], ale pro Západ jako celek…“ Další vláda S. Demirela •Navzdory posílení stanného práva nebyl terorismus rozdrcen (až 20 obětí denně!) •Většina obětí vražd byla anonymní mládež •Významnými osobnostmi jako ex-premiér, Nihat Erim nebo bývalý prezident DISK, Kemal Türkler - pravidelné cíle •Násilí proti Alevidům pokračovalo a počátkem července 1980 došlo k velkému útoku v Çorum •Vojáci byli vysláni k osvobození černomořského města Fatsa, které údajně převzali levicové skupiny „Revoluční cesty“ Zahraniční politika •Opiová krize – 60. – 70. léta – světový obchod s heroinem – zdroj turecký mák •Produkce máku se stala klíčovou pro turecko – americké vztahy v 70. letech •Po několika letech napjatých vyjednávání převládal politický pragmatismus, což vedlo k přechodu Turecka z neregulovaného pěstování plodin na licencované pěstování máku pro výroby léčiv. •Turecká politická dynamika byla taková, že zájmy pěstitelů máku byly klíčové pro stabilitu země - Turecko považovalo totální zákaz jak technicky, tak i sociálně neproveditelné - vlády USA a Turecka společně zavedly systém licencovaného pěstování máku pro výrobu léčiv na bázi opia jako alternativního způsobu, jak pěstování máku kontrolovat •Turecko bylo schopno obnovit pěstování máku pod přísným licenčním systémem podporovaným OSN a preferenční obchodní dohody s USA Zahraniční politika •Ve zmatené situaci v revolučním Íránu - americké velvyslanectví v Teheránu bylo obsazeno 4. listopadu - Turecko jako stabilní západní základna v regionu se stalo klíčovým pro stratégy NATO •Sovětská intervence v Afghánistánu dne 26. prosince 1979 ukončila politiku „detente“a znamenala začátek „druhé studené války“ - to také posílilo strategické postavení Turecka v západní alianci •8. 1. 1980 dorazil do Ankary Matthew Nimetz z ministerstva zahraničí, aby dokončil podmínky nové dohody mezi USA a Tureckem o obraně a spolupráci (S. Demirel odmítl povolit používání základen v Turecku; navíc se zdráhal učinit Řecku nějaké ústupky, aby mu usnadnil návrat do vojenské struktury NATO, dokud nebudou uznána práva Turecka v Egejském moři; také tu byl problém „Erbakanova nepřátelství vůči závislosti na Washingtonu“ a přežití S. Demirelova kabinetu na něm záviselo) •M. Nimetz dospěl k závěru, že Turecko se současnou vládou, není schopno hrát regionální roli, kterou jí hodlal Washington svěřit Zahraniční politika •I když vláda nemohla být okamžitě nahrazena, generálové se dohodli, že udělí Řecku ústupky, které mají splnit některé strategické požadavky Washingtonu (bez informování MZ tak v únoru jednostranně zrušily notifikační smlouvu o civilním letectví a obnovily vzdušný prostor prakticky v celém Egejském moři, který byl získán během kyperské krize z roku 1974) •29. března podepsala Ankara dohodu o turecko-americké obraně Politický terorismus •Základní rozdíly: •Časná 70. léta - levice doufala, že podnítí revoluci tím, že inspiruje pracovníky k vzestupu: anti-západní a anti-kapitalistické akce jako únos amerických vojáků nebo prominentních osob •Polovina 70. let - cíl zmírnit chaos a demoralizaci, vytvořit prostředí - práva a pořádku •Druhá forma terorismu se ukázala být mnohem úspěšnější než první, jak by ukázala vojenská intervence ze dne 12. září 1980 - Během debaty o programu se pravicové strany pokusily koalici sabotovat útokem na islamisty jako „pěšce levičáků a sekularistů “ – S. Demirel byl zvláště provokativní a ptal se:„…zda svoboda myšlení navrhovaná vládou by znamenala svobodu vykonávat komunistickou propagandu…“ Politický terorismus •Další opoziční mluvčí prohlásil, že „koaliční vláda vedená Ecevitem bude v turecké politické historii první padlou levicovou vládou…“ • Státní převrat 1980 •12.9.1980 – v čele náčelník generálního štábu generál Kenan Evren •7. 11. 1982 – Ústava 1982 •Znovu obnovení demokracie trvalo 3 roky •Volby 11/1983