INDOEVROPSKÁ
JAZYKOVĚDA
II-2
2 2 . 3 . 2 0 1 9
MORFONOLOGIE - ABLAUT
• typický flektivní jazyk s bohatou derivací: výrazný potenciál k vzniku morfonologických alternací
• sláva nazdar – nebýt toho, špatně by se nám rekonstruovalo – z morfonologie lez vyčíst mnohé
• nejpodstatnější jev: ablaut („střída“ či „kmenostup“)
• alternace vokalického jádra slabiky v pěti stupních
• buď jako doprovodný znak flexe nebo derivace (tedy spolu s dodáním či alternací dalšího
morfologického materiálu dochází k ablautovému střídání) nebo
• jako derivační element sám o sobě (tzv. vnitřní derivace)
• zřetelná vazba na přízvuk = původ?
R = KOŘEN S = SUFIX E = KONCOVKA
• protože pro popis PIE morfologie je užitečné zároveň pracovat s morfologií a MORFOfonologií
(ablaut) užívá se kombinovaná notace:
PŘÍZVUK = É, JINDE NULA?
ROZPAD SYSTÉMU
• pro náležité fungování vyžaduje ablaut
• a) odlišení kvality vokálů (což se komplikovalo už v PIE laryngálami)
• b) zachování slabičných předělů – konsonantů
– vymizení laryngál; elize dalších elementů
• ve většině jazyků poměrně záhy ztrácí produktivitu, počet různých derivačních vzorců se rychle
redukuje, vyrovnává se kmen, v derivaci nastupují některé třídy bez ablautu apod.
SILNÝ A SLABÝ KMEN
• některé typy paradigmat (obecně většina atematických paradigmat) střídají
různé stupně kmene (tedy různé vzorce ablautu a přízvuku kmene)
• substantiva: NAV(L)sg. N(A)pl. silný stupeň, zbytek slabý
• slovesa: sg. ind. préz./impf. akt. a v konjunktivu silný stupeň, jinde slabý
KVANTITATIVNÍ ABLAUT
• střídání *e - *e: a *o - *o:
• dlouhé stupně různého původu: v koncových slabikách náhradním dloužením z *e *o, v kořeni
(např. s-aorist) analogicky, ale ne vždy jasné, na jakém základě
• dlouhé stupně obecně méně časté
• jak ve flexi (zde zejm. *é vs. 0), tak v derivaci
KVALITATIVNÍ ABLAUT
• střídání *e *o
• častěji přežívá v sufixech a v derivaci, v kořeni je najdeme jen u jednoho typu substantiv
STRUKTURA PIE MORFÉMŮ
• pro fungování ablautu je třeba, aby první morfém slova měl strukturu alespoň CVC, další
alespoň VC (nb: s tímto se teoreticky vypořádal de facto už de Saussure, v explicitní doktrínu to
přeměnil E. Benveniste)
• kořeny mají nesložitější strukturu, zároveň jsou to iniciální morfémy slova
• sufixy (se dvěma výjimkami – tzv. téma a tzv. o-kmeny) mají přinejmenším jeden konzonant,
ablautují tedy (C)e/o..C
• kořen:
– jednoslabičný (pozdější např. véd. CVCi = *CVCH)
– tzv. rozšíření (fosilizované sufixy? - *peh3 *peh3-i „pít“, *peh2 *peh3-s „hlídat, pást“)
– s-mobile: střídání variant sC- a C- (tur angl. steer, véd. spaś- paś- „hledět“, poměrně mnoho verb.
kořenů)
– NB: PIE patrně NEMĚLA prefixy – co je tedy s-mobile?
– uvádíme v holém tvaru v e-stupni *bher × kmen uvádíme s pomlčkou *bher-e-
PIE SLOVO A SLOVOTVORBA
• ohebné slovní druhy – minimální struktura kořen-koncovka, nejčastější kořen-
sufix(y)-koncovka
• NB: koncovka může být i nulová (č. žena žen)
• nese jeden přízvuk (vzácné výjimky některých kompozit ve véd. – inovace?)
• čtyři hlavní FORMÁLNÍ mechanismy vytváření slov
• (vnější) derivace sufixy
• vnitřní derivace (změny ablautu a/nebo přízvuku při zachování morfologické
skladby slova)
• skládání (k čemuž podrobněji později u substantiv, slovesa neskládají)
• hypostáze
VNITŘNÍ DERIVACE
• vesměs adjektivní derivace (ale sekundárně i individualizující substantiva)
• posesivní deriváty (či relační)
• k původu:
ABLAUTOVÉ TŘÍDY
• již zmíněný silný a slabý kmen se odlišuje obecně v ablautových stupních morfémů
• ablaut ale umožňuje 4×5 různých poměrů pro každý z morfémů slova (×3) a podle přítomnosti
přízvuku – ve skutečnosti ale máme asi jen tyto typy, podle posunu přízvuku (a souvisejících změn
ablautu) mezi kořenem-sufixem a koncovkou
• akrostatický proterokinetický hysterokinetický amfikinetický
• é:/é či ó/é R(é)-S(0)-K/R(0)-S(é)-K R(0)-S(é)-K/R(0)-S(0)-K(é) R(é)-S(o)-K/R(0)-S(0)-K(é)
VRDDHI
• stupňování kořene v derivaci obvykle individualizující („ten obzváště oplývající X“)
• nejsilnější a produktivní v iír. větvi, jinde jen stopy (viś- „ves “ > vaiśya- „vesničan“)
• analogií by bylo č. František > Fráňa apod.
HYPOSTÁZE
• zřídkavý typ, vytvářející nové slovo na základě nikoli kmene, ale
konkrétního tvaru, ba i syntaktické fráze
• produktivní sekundárně
• *dhghém en „na zemi“ > *dhghémon- „pozemšťan“
• NB: postpozice => sufix
• (PIE „země“ *dhégho:m: ř. khtho:n, véd. kšam, č. zem)
SLOVNÍ DRUHY V PIE
ohebné
nomina (substantiva a adjektiva)
pronomina
numeralia
verba
neohebné
partikule
interjekce (jistě existovaly, ale z našeho výkladu je vynecháme)
NOMINA
• substantiva a adjektiva – rozdíly a shody
–některé derivační třídy převážně či výhradně substantivní či
adjektivní (např. o-kmeny vesměs původně adjektiva?)
–adjektiva se stupňují
–gramatické kategorie u nomina inherentní, u adjektiva věc shody
–stejné koncovky (nb: slovanské koncovky inovace ze zájmen)
–stejné kategorie: pád číslo rod
–vzájemně se od sebe mohou derivovat
ČÍSLO V PIE
• 3 či 4 kategorie?
• singulár × duál × plurál (× kolektivum)
• duál: jen tři formy pro 8 pádů (NAV – LG- DAbI) srv. i č. ruce – rukama – rukou
• kolektivum?
– vs. distributivní plurál (počitatelné, individualizovatelné...)
– gramatická či derivační kategorie?
– shoda se predikátem v sg. tedy *morčata chcíplo
– derivační sufix *-eh2 (> *-a!) nebo koncovka: NB objevuje se jen v NA a jen
u neutra
– nikde se nejeví jako ryzí gramatické číslo
PODIVNÉ, VELMI PODIVNÉ
- DISTRIBUCE MORFŮ PÁDŮ×ČÍSLA
PIE ROD
• chetitština jen commune („společné“) a inanimata („neživotná“)
• rozdíl maskulinum femininum jinde spočívá v SUFIXu, koncovky jsou podobné,
nicméně zásadní rozdíly mezi substantivy a zájmeny
AGENS, PACIENS A ROD
• typologie značení role agenta (či pacienta) s (in)transitivním predikátem
• nominativně-akuzativní jazyky (značí akuzativ=paciens a neznačí agens)
• ergativní jazyky (značí agens transit. věty=ergativ a neznačí paciens a agens
intrans.=absolutiv)
• kde stojí PIE?
FEMININUM A MASKULINUM
• maskulinum je ZBYTKOVÝ životný ROD
• v chetitštině chybí femininum (NB také mezi zájmeny!!! srv. angličtina)
• mezi feminina patří
– označení samic (buď primární, nebo odvozená od samce)
– abstrakta deadjektivní
– abstrakta deverbativní
• jediný sufix ryze femininní *h2 se (bohužel?) shoduje s kolektivem
• původ v kolektivu?
• původ v abstraktu
• rod a škála agentivnosti či individualizovatelnosti (popřípadě „životnosti“)
PÁD
• v indoíránských a keltských jazycích přímo doloženo 8 pádů, chetitština dokonce 9, ale nejasné,
zda jsou všechny původní
• některé funkce pádů s ptc. mají roli vedlejší věty (absolutní pády)
• nominativ: podmět
• akuzativ: přímý předmět, cíl pohybu (verba eundi), časový akuzativ
• vokativ (NB není ryzí pád, v du.pl. = nominativ)
• genitiv: pád relační mezi nominálními frázemi, také partitiv, částečně ale formálně splývá (sg.) s
• ablativ: pohyb/směr od nějaké pozice, u o-kmenů v sg. inovace lokativ+*ad
• lokativ: původně bezkoncovkový, základ dalších adverbiálních pádů
• dativ: přímý předmět, posese (NB PIE nemá sloveso „mít“)
• instrumentál: ryzí, perlativ, „agentiv“, komitativ
• další? – chet. direktiv –a (jinde jen v adverbiích?, ř. κατα apod.?)
ADJEKTIVA
• primární vs. odvozená, všechna jsou sufigovaná!
• primární volí specifickou skupinu sufixů v derivaci (tzv. Calandův systém), z čehož
nejpodstatnější je volba sady sufixů komparativu a superlativu (řečtina+iír.)
• stupňování (syntetické) adjektiv opět chybí v anatolské větvi a chybí i odpovídající sufixy (srv.
angl. next a near)
• dvě sady: *-j(o)s- *–is-tó- a *-ter-o- *-?
• už v PIE supletivismus? (dobrý × lepší..)
NA ZPŮSOB ČESKÉHO...
KOŘENNÉ DERIVACE
• pouze kořen + koncovka
• převaha životných a mezi nimi deverbativních
• všechny možné typy vokalizace kořene, kinetická i statická paradigmata
• v pozdějším vývoji opouštěna ve prospěch jiných derivací (NB: role Asg.?)
• některá primární substantiva (resp. nevíme, od čeho odvozená)
• málo neuter, žádná adjektiva
• často dochovaná jen jako druhé členy kompozit
• v latině pasivní infnitiv, podobné tvary i např. v avestě
R/N-KMENY (HETEROKLITICKÉ)
• pouze neutra
• střídají mezi silným a slabým kmenem sufix *r a *n
• v chetitštině běžné, jinde jen stopově
• v rámci paradigmatu ř. hydo:r hydatos, lat. femur feminis, véd. yákrt yaknas
• paralelně: angl. fire water, gót. fon, isl. vatn
•
R-KMENY
• spočívající v *–r- spíše životné, spíše dále rozšíření (*-ro-)
• spíše neproduktivní, formálně paralelní k n-kmenům (souvisejí s r/n-kmeny?)
• zakončené na *-r-(o)-: adjektiva!
• ter-kmeny (nomina agentis)
– paralelně sl. (i-kmen) –tel
• Tro-kmeny (neutra, nomina instrumenti)
– ojediněle i –tr (lat. iter „cesta“ proti *iclum)
• hypostáze s *er „v, na“
– večer, ř. χειμεριος „zimní“ apod.
PŘÍBUZENSKÉ H2TER-KMENY
• jen několik substantiv
• příbuzenské termíny
• dobře se dochovávají (srv. č. dceři) a často zachovávají velmi archaickou morfologii