INDOEVROPSKÁ JAZYKOVĚDA II-2 2 2 . 3 . 2 0 1 9 MORFONOLOGIE - ABLAUT • typický flektivní jazyk s bohatou derivací: výrazný potenciál k vzniku morfonologických alternací • sláva nazdar – nebýt toho, špatně by se nám rekonstruovalo – z morfonologie lez vyčíst mnohé • nejpodstatnější jev: ablaut („střída“ či „kmenostup“) • alternace vokalického jádra slabiky v pěti stupních • buď jako doprovodný znak flexe nebo derivace (tedy spolu s dodáním či alternací dalšího morfologického materiálu dochází k ablautovému střídání) nebo • jako derivační element sám o sobě (tzv. vnitřní derivace) • zřetelná vazba na přízvuk = původ? R = KOŘEN S = SUFIX E = KONCOVKA • protože pro popis PIE morfologie je užitečné zároveň pracovat s morfologií a MORFOfonologií (ablaut) užívá se kombinovaná notace: PŘÍZVUK = É, JINDE NULA? ROZPAD SYSTÉMU • pro náležité fungování vyžaduje ablaut • a) odlišení kvality vokálů (což se komplikovalo už v PIE laryngálami) • b) zachování slabičných předělů – konsonantů – vymizení laryngál; elize dalších elementů • ve většině jazyků poměrně záhy ztrácí produktivitu, počet různých derivačních vzorců se rychle redukuje, vyrovnává se kmen, v derivaci nastupují některé třídy bez ablautu apod. SILNÝ A SLABÝ KMEN • některé typy paradigmat (obecně většina atematických paradigmat) střídají různé stupně kmene (tedy různé vzorce ablautu a přízvuku kmene) • substantiva: NAV(L)sg. N(A)pl. silný stupeň, zbytek slabý • slovesa: sg. ind. préz./impf. akt. a v konjunktivu silný stupeň, jinde slabý KVANTITATIVNÍ ABLAUT • střídání *e - *e: a *o - *o: • dlouhé stupně různého původu: v koncových slabikách náhradním dloužením z *e *o, v kořeni (např. s-aorist) analogicky, ale ne vždy jasné, na jakém základě • dlouhé stupně obecně méně časté • jak ve flexi (zde zejm. *é vs. 0), tak v derivaci KVALITATIVNÍ ABLAUT • střídání *e *o • častěji přežívá v sufixech a v derivaci, v kořeni je najdeme jen u jednoho typu substantiv STRUKTURA PIE MORFÉMŮ • pro fungování ablautu je třeba, aby první morfém slova měl strukturu alespoň CVC, další alespoň VC (nb: s tímto se teoreticky vypořádal de facto už de Saussure, v explicitní doktrínu to přeměnil E. Benveniste) • kořeny mají nesložitější strukturu, zároveň jsou to iniciální morfémy slova • sufixy (se dvěma výjimkami – tzv. téma a tzv. o-kmeny) mají přinejmenším jeden konzonant, ablautují tedy (C)e/o..C • kořen: – jednoslabičný (pozdější např. véd. CVCi = *CVCH) – tzv. rozšíření (fosilizované sufixy? - *peh3 *peh3-i „pít“, *peh2 *peh3-s „hlídat, pást“) – s-mobile: střídání variant sC- a C- (tur angl. steer, véd. spaś- paś- „hledět“, poměrně mnoho verb. kořenů) – NB: PIE patrně NEMĚLA prefixy – co je tedy s-mobile? – uvádíme v holém tvaru v e-stupni *bher × kmen uvádíme s pomlčkou *bher-e- PIE SLOVO A SLOVOTVORBA • ohebné slovní druhy – minimální struktura kořen-koncovka, nejčastější kořen- sufix(y)-koncovka • NB: koncovka může být i nulová (č. žena žen) • nese jeden přízvuk (vzácné výjimky některých kompozit ve véd. – inovace?) • čtyři hlavní FORMÁLNÍ mechanismy vytváření slov • (vnější) derivace sufixy • vnitřní derivace (změny ablautu a/nebo přízvuku při zachování morfologické skladby slova) • skládání (k čemuž podrobněji později u substantiv, slovesa neskládají) • hypostáze VNITŘNÍ DERIVACE • vesměs adjektivní derivace (ale sekundárně i individualizující substantiva) • posesivní deriváty (či relační) • k původu: ABLAUTOVÉ TŘÍDY • již zmíněný silný a slabý kmen se odlišuje obecně v ablautových stupních morfémů • ablaut ale umožňuje 4×5 různých poměrů pro každý z morfémů slova (×3) a podle přítomnosti přízvuku – ve skutečnosti ale máme asi jen tyto typy, podle posunu přízvuku (a souvisejících změn ablautu) mezi kořenem-sufixem a koncovkou • akrostatický proterokinetický hysterokinetický amfikinetický • é:/é či ó/é R(é)-S(0)-K/R(0)-S(é)-K R(0)-S(é)-K/R(0)-S(0)-K(é) R(é)-S(o)-K/R(0)-S(0)-K(é) VRDDHI • stupňování kořene v derivaci obvykle individualizující („ten obzváště oplývající X“) • nejsilnější a produktivní v iír. větvi, jinde jen stopy (viś- „ves “ > vaiśya- „vesničan“) • analogií by bylo č. František > Fráňa apod. HYPOSTÁZE • zřídkavý typ, vytvářející nové slovo na základě nikoli kmene, ale konkrétního tvaru, ba i syntaktické fráze • produktivní sekundárně • *dhghém en „na zemi“ > *dhghémon- „pozemšťan“ • NB: postpozice => sufix • (PIE „země“ *dhégho:m: ř. khtho:n, véd. kšam, č. zem) SLOVNÍ DRUHY V PIE ohebné nomina (substantiva a adjektiva) pronomina numeralia verba neohebné partikule interjekce (jistě existovaly, ale z našeho výkladu je vynecháme) NOMINA • substantiva a adjektiva – rozdíly a shody –některé derivační třídy převážně či výhradně substantivní či adjektivní (např. o-kmeny vesměs původně adjektiva?) –adjektiva se stupňují –gramatické kategorie u nomina inherentní, u adjektiva věc shody –stejné koncovky (nb: slovanské koncovky inovace ze zájmen) –stejné kategorie: pád číslo rod –vzájemně se od sebe mohou derivovat ČÍSLO V PIE • 3 či 4 kategorie? • singulár × duál × plurál (× kolektivum) • duál: jen tři formy pro 8 pádů (NAV – LG- DAbI) srv. i č. ruce – rukama – rukou • kolektivum? – vs. distributivní plurál (počitatelné, individualizovatelné...) – gramatická či derivační kategorie? – shoda se predikátem v sg. tedy *morčata chcíplo – derivační sufix *-eh2 (> *-a!) nebo koncovka: NB objevuje se jen v NA a jen u neutra – nikde se nejeví jako ryzí gramatické číslo PODIVNÉ, VELMI PODIVNÉ - DISTRIBUCE MORFŮ PÁDŮ×ČÍSLA PIE ROD • chetitština jen commune („společné“) a inanimata („neživotná“) • rozdíl maskulinum femininum jinde spočívá v SUFIXu, koncovky jsou podobné, nicméně zásadní rozdíly mezi substantivy a zájmeny AGENS, PACIENS A ROD • typologie značení role agenta (či pacienta) s (in)transitivním predikátem • nominativně-akuzativní jazyky (značí akuzativ=paciens a neznačí agens) • ergativní jazyky (značí agens transit. věty=ergativ a neznačí paciens a agens intrans.=absolutiv) • kde stojí PIE? FEMININUM A MASKULINUM • maskulinum je ZBYTKOVÝ životný ROD • v chetitštině chybí femininum (NB také mezi zájmeny!!! srv. angličtina) • mezi feminina patří – označení samic (buď primární, nebo odvozená od samce) – abstrakta deadjektivní – abstrakta deverbativní • jediný sufix ryze femininní *h2 se (bohužel?) shoduje s kolektivem • původ v kolektivu? • původ v abstraktu • rod a škála agentivnosti či individualizovatelnosti (popřípadě „životnosti“) PÁD • v indoíránských a keltských jazycích přímo doloženo 8 pádů, chetitština dokonce 9, ale nejasné, zda jsou všechny původní • některé funkce pádů s ptc. mají roli vedlejší věty (absolutní pády) • nominativ: podmět • akuzativ: přímý předmět, cíl pohybu (verba eundi), časový akuzativ • vokativ (NB není ryzí pád, v du.pl. = nominativ) • genitiv: pád relační mezi nominálními frázemi, také partitiv, částečně ale formálně splývá (sg.) s • ablativ: pohyb/směr od nějaké pozice, u o-kmenů v sg. inovace lokativ+*ad • lokativ: původně bezkoncovkový, základ dalších adverbiálních pádů • dativ: přímý předmět, posese (NB PIE nemá sloveso „mít“) • instrumentál: ryzí, perlativ, „agentiv“, komitativ • další? – chet. direktiv –a (jinde jen v adverbiích?, ř. κατα apod.?) ADJEKTIVA • primární vs. odvozená, všechna jsou sufigovaná! • primární volí specifickou skupinu sufixů v derivaci (tzv. Calandův systém), z čehož nejpodstatnější je volba sady sufixů komparativu a superlativu (řečtina+iír.) • stupňování (syntetické) adjektiv opět chybí v anatolské větvi a chybí i odpovídající sufixy (srv. angl. next a near) • dvě sady: *-j(o)s- *–is-tó- a *-ter-o- *-? • už v PIE supletivismus? (dobrý × lepší..) NA ZPŮSOB ČESKÉHO... KOŘENNÉ DERIVACE • pouze kořen + koncovka • převaha životných a mezi nimi deverbativních • všechny možné typy vokalizace kořene, kinetická i statická paradigmata • v pozdějším vývoji opouštěna ve prospěch jiných derivací (NB: role Asg.?) • některá primární substantiva (resp. nevíme, od čeho odvozená) • málo neuter, žádná adjektiva • často dochovaná jen jako druhé členy kompozit • v latině pasivní infnitiv, podobné tvary i např. v avestě R/N-KMENY (HETEROKLITICKÉ) • pouze neutra • střídají mezi silným a slabým kmenem sufix *r a *n • v chetitštině běžné, jinde jen stopově • v rámci paradigmatu ř. hydo:r hydatos, lat. femur feminis, véd. yákrt yaknas • paralelně: angl. fire water, gót. fon, isl. vatn • R-KMENY • spočívající v *–r- spíše životné, spíše dále rozšíření (*-ro-) • spíše neproduktivní, formálně paralelní k n-kmenům (souvisejí s r/n-kmeny?) • zakončené na *-r-(o)-: adjektiva! • ter-kmeny (nomina agentis) – paralelně sl. (i-kmen) –tel • Tro-kmeny (neutra, nomina instrumenti) – ojediněle i –tr (lat. iter „cesta“ proti *iclum) • hypostáze s *er „v, na“ – večer, ř. χειμεριος „zimní“ apod. PŘÍBUZENSKÉ H2TER-KMENY • jen několik substantiv • příbuzenské termíny • dobře se dochovávají (srv. č. dceři) a často zachovávají velmi archaickou morfologii