INDOEVROPSKÁ
JAZYKOVĚDA II.4
2 6 . 4 . 2 0 1 9
FINÁLE!
• PIE sloveso
• PIE partikule
• PIE syntax
IDE. SLOVESNÝ SYSTÉM
• maximum vs. minimum kategorií
• 19.stol. řecko-indo-íránská komparace
– 4 mody (ind. impv. konj. opt.)
– 4 původní „časy“ prézens, aorist, imperfektum, perfektum (+ plusquamperfektum, futurum atd.)
– sg. du. pl.
– aktivum mediopasivum (pasivum), deponentní slovesa
– participia
– infinitiv(y)
• chetitština:2 mody, 2 čísla, 2 časy, 1 participium
ŘECKO-IÍR MODEL
• maximální verze systému umožňuje do modelu lépe inkorporovat, nebo k němu vztahovat
odvozené nebo blízké kategorie (funkční i formální) ostatních jazyků
• oba systémy, zejména ale védský a avestský, zachovávají mnohé pozoruhodné archaismy
• chetitský systém obtížně slučitelný, tocharský jen o málo lépe
• latinský (italický) a staroirský (keltský) se jevily jako inovované a tedy z hlediska rekonstrukce
méně podstatné – jsou ale bližší stavu chetitštiny a tocharštiny!
KATEGORIE
• označovaly se obvykle koncovkou a případně ještě manipulací kmene a příponami
• rekonstrukce původního stavu se zakládá na
– distribuci a podobnostech mezi koncovkami v různých kategoriích
– funkčních shodách sufixů (derivačních či gramatických)
– lexikálním průniku: táž derivace téhož kořene ve více jazycích (zaručuje produktivitu kategorie
už v PIE, ať už je jasné, jakou měla funkci či ne)
– původní stav, tak jako u substantiva se jeví jednak jednodušší (např. postrádá gramatický čas) jednak
ale má jiný poměr funkcí a distribuce různých kategorií
OSOBA A ČÍSLO
• singulár a plurál jako v češtině
• duál chybí v anatolské větvi, všude jinde je (spíš zanikl?)
ČAS VS. ASPEKT
• řecký a véd. systém má rozvinutý časový systém
– prézens – nedokonavý děj v přítomnosti
– imperfektum (stejný kmen jako prézens, nedokonavý děj v minulosti)
– aorist (převážně dokonavý děj v minulosti => jeho konjunktiv často > dokonavé futurum)
– perfektum (stavové – tělesné stavy, pocity atd; ryzí perfektum – pozdější řečtina, do jisté míry
védština)
– plusquamperfektum (předminulý čas)
– futurum
– dvě sady koncovek na vše
– nikdy není stejný kmen pro aorist a imperfektum/prézens!
3 STÁDIA
NB: sledujte příznakovou kategorii formálně vs. funkčně
1. *h1es-m „jsem/budu/byl jsem“ *deh3m „dám, dávám(?), dal jsem“
2. prézens vs. non-prézens (prézentní 123sg.3pl. *–i, mps. *-r)
*h1es-m „(jsem)byl jsem“ *deh3m „dám, dal jsem“
*h1es-m-i „jsem/budu “ *dedoh3m-i „dávám“
(*h1es-m „(jsem)byl jsem“) *dedoh3-m „dával jsem“
3. prézent vs. préteritum vs. non-prézent/non-préteritum (klas. ř. a sanskrt)
*h1es-m „být ?“ *deh3m „dát ?“
*h1es-m-i „jsem/budu “ *dedoh3m-i „dávám“
(*h1es-m „(jsem)byl jsem“) *dedoh3-m „dával jsem“
*eh1es-m „byl jsem“ *edeh3m „dal jsem“
DŮSLEDEK
• větší část sloves byla zřejmě spíš dokonavá, respektive by to bylo mimo prézens jejich primární
čtení (srv. angl. fall, take atd.)
• větší část sloves tedy potřebovala pro prézens druhý kmen
• některé ho již měla (=> důsledkem je buď významové přiblížení, nebo stav, kdy různé části
paradigmatu nevyjadřují úplně totéž)
• některá (většina) si ho dotvořila (využila nějaký sufix, který měl v sobě i složku nedokonavosti)
• některá se přidružila s jiným slovesem s opačnou aspektovou polaritou (=> supletivismus, jako
č. být jsem)
• několik desítek prézentních kmenů vs. 3 kmeny aoristu
KONCOVKY
• tzv. primární (v prézentu a konjunktivu) a sekundární (jinde)
• tzv. atématické (připojené přímo ke kmeni) a tématické (připojené přes tzv. téma e/o –
konkunktiv a tzv. tematická slovesa)
• aktivum × mediopasivum × perfektum
• „být“ „(při)nést“ „ubí(je)t, uštvat?“ „řezat, činit“
*h1es-m-i *bher-o-m/*bher-o-h2 *gwhn-h2é-r kwekwór-h2e
*h1es-s-i *bher-e-s-i *gwhn-th2é-r kwekwór-th2e
*h1es-t-i *bher-e-t-i *gwhn-(t)o-r kwekwór-e
*h1s-més- *bher-o-mos *gwhn-mes-dhh2 kwekwr-mé
*h1s-té- *bher-e-te *gwhn-dhh2-we kwekwr-é
*h1s-ént-i *bher-o-nt-i *gwhn-ro-r kwekwr-ér
AORIST A PERFEKTUM
• aorist: vesměs kořenný R(e)-K nebo s-aorist R(e:)-s-K
• v opozici k imperfektu nabývá hodnoty dokonavého préterita
– ř. deiknumi „ukazuji“ edeiknun „ukázoval jsem“ × edeiksa ukázal jsem
– stsl. vedo vedeach × věs
– lat. venio veniebam × ve:ni:
• perfektum
– stavová slovesa (nejlépe v hom. ř.), postupně ale tato forma včleněna do temporálního systému
– v chetitštině chybí (a také např. ve slovanštině?)
PERFEKTUM
• podivné koncovky (nerozlišuje primární a sekundární), podobné mps.
• původně netvoří řadu paradigmatických forem (mody, mps. apod.)
• obvykle od aoristových kořenů
• vývojový klin:
– quasi-prézent
– préterito-prézens
• lat. memini, odi
• angl. shall, will,
– perfekta
• klas. ř. perfekta pepaideuka „mám vychováno“
– préterita
• lat. cucuri, tetigi
• angl. nepravidelná préterita (swim swam apod.)
VIDÍM ERGO VÍM
DERIVACE – MORFOLOGICKÉ
ZVLÁŠTNOSTI
• od sloves, od jmen, od adjektiv
• bez prefixů
• reduplikace
– zdvojení kořene (částečné)
• bhara:mi vs. bibharti či ř. este:n histe:mi (*é-steh2-m a *sti-steh2-mi)
• blábolit chlácholit
• reduplikovaná prézenta, perfektum (a další)
• infix *–né-/*-n–
vkládán do kořene (obvykle se strukturou CVRC)
– yunákti yuňjanti *jeug *ju-né-g-ti *ju-n-g-énti
– vinco vici
ATÉMATICKÉ DERIVACE
• postupně se v ide. jazycích vytrácejí (v č. jen jsem)
• vesměs dva kmeny (silný v sg. akt. a konjunktivu, jinde slabý)
• a) pouhý kořen
– *h1és-mi *h1s-més *h1é:d-mi *h1éd-mes
• b) s reduplikací
– *dhe-dhoh1-mi *dhe-dhh1-més; *kwe-kwór-h2e *kwe-kwr-mé
• c) se sufixy (některými)
– *strh3-neu-mi
– *ré:k-s-t
TÉMATICKÉ DERIVACE
• bez střídání kmene
• produktivní, postupně převažují
• mnoho typů (z části snad odvozením od atematických)
• nejasný význam kategorie
• zároveň stejně tvořen i modus konjunktiv (proč?)
KMEN NA *-SKE-
J-KMENY
• vesměs denominativní
• č. ručit, špinit
• lat. venio audio morior
• ř. *-Cj- různý vývoj (phulakjo: > phulatto:)
• mezi nimi asi také patří-
KAUZATIVA A ITERATIVA
• patrně od substantivních základů (typ tómos apod.)
• morfologicky totožné (jak poznat jedno od druhého? obvykle nejsou vedle sebe, a někdy jsou a
pozná se spíš podle kontextu – točit pivo útočit nb útok => útočit tok točit apod.
• obvykle v kořeni *–o- či *-o:- (v č. a) srv. hodit házet (*žedu) angl. fall fell lie lay
MODY
• indikativ a imperativ mají vlastní koncovky (u impv. z části zřetelně odvozené od indikativu, NB
– impv. funkčně v 2. osobě, jinde jiné funkce) – konjunktiv a optativ vlastní sufixy
• indikativ
• imperativ ve dvou polohách (bezprostřední a vzdálený)
• konjunktiv tématický (podřadnost ? syntax PIE?)
• optativ „ať, kéž“ *-j(e)h1
• ve slovanštině > imperativ
PARTICIPIA
PARTICIPIA
• v chetitštině jen jediné, na *-nt-, významem PASIVNÍ s tranzitivními slovesy
– appant- „vzatý“ aššaššant- „sedící“
• jinde totéž PTC aktivní
– lat. Gsg. –nt-is ř. Gsg. –nt-os, něm. –ende (angl. friend, fiend), č. nejlépe přechodníky
• mps. ptc. *-mh1no–
ř. pheromenos véd. bhara:ma:na-, jinde stopy: lat. alumnus, femina, slovans. –m- (vědomý?)
• perf. ptc. *-wos- (s reduplikací původně)
– ř. dedoiko:s „vyděsivší se“, č. děla-vš-i, véd. cakrvams „učinivší“, jaganvams „přišedší“
• verbální adj. na *-tó–
č. –t(ý), lat. –tus, ř. –tos, véd. –tá
INFINITIV
• shoda nevelká
– ř. –sthai (idesthai „vidět“), véd. -dhyai (pibadhayi „pít“), av. –dyai (jaidiiai „ubít“)
• supinum na –tu–
č. dělat, lat. factum, véd. prabhartum
• jinde samostatně různé derivace (často starší stav více typů, pak počet klesá)
PIE PARTIKULE
• slovní druh zahrnující funkčně adverbia, předložky, spojky a částice
– adverbia deadjektivní – patrně pádové tvary adjektiv (nebo prostě holý kmen = NAsg. n.) – hlavní
zdroj tedy chybí (později různé derivace nebo ustrnulé pády, vč. češtiny)
– předložky – původně spíše záložky
– spojky – otázky PIE větné syntaxi
– částice (jako v č.)
• nb: interjekce jistě byly, problém je rekonstruovat
FORMÁLNĚ
• velmi jednoduché, často sestávající z jediného konsonantu, formálně tedy blízké jednak
zájmenům, jednak derivačním morfémům
• nemají sice ryzí paradigma, ale mohou se dále řetězit (slovotvorba × univerbizace; fráze ×
slovo)
• některé jejich rozvíjející prvky formálně shodné s pádovými koncovkami
• často mají přízvučnou a nepřízvučnou variantu
• jako takové relativně stabilní, ale náchylné „sporadickým“ změnám
ADVERBIA
• vyskytuje se běžně cosi jako paradigma – prostor vytyčený osou orientace v čase/prostoru a
osou zájmen (vyjma osobních)
• případný zdroj adverbiálních pádů?
PŘEDLOŽKY
ALFA PRIVATIVUM
SPOJKY
• závisí na povaze PIE syntaxi
• spolehlivě doloženo:
– *kwe „a“ (lat. que, ř. te, véd. ca, gót. –uh)
– *we „nebo“ (lat. vel, ř. he:
• obě spíš na úrovni fráze
PIE SYNTAX
• neexistence PIE textů větší problém než např. pro hláskosloví
• rekonstrukce syntagmat – struktur nesnadná
• typologické bádání o základních syntaktických strukturách (vzájemné pozici základních
konstituentů) – J. Greenberg (1963), doplněno (upřesněno) dalším výzkumem
• lze uplatnit na PIE a rané IE jazyky
• není nic jako čistý typ
• převažující tendence
SOV > SV0
• základní parametr – vzájemná pozice objektu a predikátu
• rané IE jazyky (S)VO – časté, nikoli jediné (velmi časté v prozaickém sanskrtu či chetitštině,
silné v řečtině i latině)
• Greenberg praví (a má recht)
WACKERNAGELŮV ZÁKON
• nepřízvučná slova se mohou vzdálit z příslušné syntaktické struktury a ocitají se za prvním
přízvučným slovem věty (zájmena, partikule, ale také např. tvary slovesa „být“)
• dodnes silně v češtině
• vznikají tak mnohdy celé řetězce => potenciál k univerbizaci a vzniku nových spojek a adverbií
TMEZE (TMESIS) A PŘEDLOŽKOVÁ
REKCE
• z pohledu klasické řečtiny anomálie básnického slohu/dialektu
• „odetnutí“ slovesné předpony – z pohledu PIE naopak divné „srůstání“
• 1. předložky = předpony = adverbia
• 2. PIE neměla prefixy a slovesná kompozita
• následný vývoj
• adverbium ve sféře slovesa => preverbium (univerbizace)
• adverbium ve sféře substantiva => předložka (řídí pád)
ABSOLUTNÍ PÁDY
• jednodušší syntax na úrovni vedlejších vět se kompenzovala větším bohatsvím možných využití
nominalizovaných vedlejších vět
• v řadě jazyků absolutní pád – fráze substantiva obvykle s participiem (ale někdy jen adjektivem
či atributem, a někdy i jen samostatného substantiva) ve smyslu (a původem obdobně)
českému „za vlády Karla IV.“
VEDLEJŠÍ VĚTY
• vztažné – obvykle před referentem (na začátku věty, vyhýbají se vnoření)
• obsahové – často prostřednictvím nominalizace „řekli Caesar jít..“
• důvodové – absolutní pády, předložkové fráze
• časové – absolutní pády, PTC
GAPPING