Dál — dál a dál
PŘELOŽILY M A R I F. A D AM KOVÁ, PAVLA LI D MÍLOVÁ, VLASTA MACKOVÁ
JOÄO GUIMARÄES ROSA
©Odeon, 1981
1
Soropita vlastně ani koně nepobodával: jen se mu z boku docela zlehoulinka dotýkal břicha, ostruhy přitom nezatínal, někdy dokonce stačilo skoro neznatelné pridačit na hranu boty, a zvíře zřejmé už védélo co a jak. Jeho žena si toho před časem všimla a dala mu to najevo, pěkné po bahijsku — tím svým maličko chraplavým smíchem, nijak hlasitým, ale tak srdečným, málem jak u mužského, i kdvž pořád byl teplý, to zas ano, jak bývá smích opravdické ženské: že se totiž vůbec neoddělí od téla, spíš jako by všechno všudv lákal dovnitř. Soropita to vzal jako pochvalu; a byl strašné rád. Nedal zvířeti ani pocítit chlad ostrého kovu, ale kůň rozuměl, co mu dotyk jezdcovy boty potichu sděluje, a přidal do kroku, po kůži mu nepřejel ani záchvěv, jediný sval se nestáhl, běžel prostředkem cesty svým vyrovnaným, velice pružným klusem. Bylo k polednímu. Před chvíli vyjeli z Andrequicé.
Soropita tam dorazil den předtím, přespal tam; a ted se vracel domů: do takové divočiny s lesem kolem dokola, na slunečné straně Minasgeraiských hor. Cestu znal nazpaměť, každé místečko a každou zatáčku, a obvykle si nijak zvlášť nevšímal toho, co tu bylo dnes a denně: pole, nebeská klenba, dobytek na pastvě — třtinové plantáže, zralá kukuřice — hlasité skřeky krahujce — táhlé teskné vrkání šedého juriti-jururu — černá houština starého lesa — papoušci, kteří neslyšné klouzají svým mdlým, unaveným letem — modrý kopec po kopcích zelených — šedivý papír vosího hnízda, visící na větvi uprostřed houští — motýli jako neurčité bílé útržkv, které po sobé mrkají— purpur západu anebo východu — hladká stuha potoka. Jel celý zamyšlený, zahloubaný do sebe, v polospánku přemítal. Nemusel se ani ze snění vytrhovat, a přece držel otěže pevné v ruce a nepouštěl, když se cesta svažovala, řídil
koně na měkké písčité půdě a dostatečné mu povoloval uzdu při stoupání nebo cestou přes blata a haté, nebo když jeli po smekavém světlém kamení, které podkovy ochodí za tisíc let. V duši klid a mír, plul Soropita strnule v zasnění, nepohnuté.
Stačilo však, aby se znenadání nečekaně někde něco šustlo — opičinky skopičinky bělovousého kosmana, polekané koroptví zavolání, stoupavý zvuk myšího pištění, úprk morčete preá, po němž zůstane v trávě zježená přímá brázda, náhlé máchnuti křídel supa nehybné strnulého ve výši nebo přeběhnutí jeho širokého stínu, slétnutí kardinála z vysokého stromu na nízký, první rána, kterou sekyrou zobáku zasadí kmeni datel, bzukot velikých přelétavých vos, blesk a plesk kolibřích křidélek — a Soropita nervózním trhnutím uzdou varoval koně, zatímco druhá ruka navykle zamířila k pasu, kde si svorné hověly devítiranná automatická pistole a za-rezavélý revolver s krátkou hlavní, který si často přendával do kapsy u kabátu. Pod sedlem měl ještě jeden poniklovaný, s dlouhou hlavní a šesti náboji v bubínku. Soropita na ně spoléhal, i když si neuměl vysvětlit, kde se bere ta rychlost, s níž, když mu bylo ouvej, tyhle zbraně, které mél vždycky při sobé, dokázaly všecky najednou vystřelit.
Čas od ěasu zarazil, zbystřil sluch při zašusténí listí a ve střehu čekal, až se ukáže, které zvíře ho rozhýbalo. Oči mél víc než dobré. A čich ještě lepší: na půl kilometru daleko, když vítr foukal směrem k němu, postřehl, že začíná kvést bate-caixa, podle závanu její poklidné vůně, a oddelil ji od pachu rozkvetlé koruny mohutného pequi, který byl cítit odpornou mastnotou; a Soropita to dokázal, i když květy byly ještě nerozvité. Taky by mohl se zavázanýma očima poslepu přesné říct, kde zrovna je, už jenom podle zvuku kroků svého koně, podle toho, jak podkovy zazvonily o ten který kámen. Jezdíval tudy často: leckdy v jediném týdnu i dvakrát tam a zpátky. Zamlada přivykl ustavičným dlouhým cestám se stády dobytka, takže ted" když se usadil tady v minasgeraiském kraji, jeho mysl i tělo byly vděčné za tyhle malé vyjíždky do Andrequicé, aby tam nakoupil, popovídal si a něco se dověděl. Od nich z Ao nebo z některého statku poblíž sem musel nutné vždycky někdo zajet — v pondělí, ve středu a v pátek — a počkat si na seriál v rá-
V
8
diu. Vyslechl jej, zapamatoval si ho, podržel ho v hlavé, a když se druhý den vrátil do Ao, zopakoval ho ostatním. Ještě vhodnější bylo vyložit pokračování vyprávěči Fraquilimu Meimeiovi, a ten kapitoly vyšperkoval a vycpal, co srdce ráčilo: no a pak to skoro každý vypravoval dál, a tak se tyhle příběhy z rádia šířily, přehouply se na druhou stranu hor, dostaly se až k řece, šly od úst k ústům a na protějším břehu Säo Francisca se nořily až někam do divočiny.
V Andrequicé nocoval Soropita u Jôe Aguiala, který se přestěhoval k nim do Ao, ale nechal si tu tenhle dům, kde vůbec nikdo nebydlel. Soropita tam mél svou síť na spaní. Co se bezpečnosti týče: dům byl starý, ale s dobrými dveřmi, které se zavíraly na závoru, na zástrčku a na klíč. Bylo tam pár maskovaných střílen — větrací otvory, díry a škvíry — mezi okny a pod nimi, kudy se dala vystrčit hlaveň revolveru. I kdyby ho v noci přepadla přesila chlapů, dalo se odtud uniknout na všechny čtyři strany, přičemž dveře z kuchyně vedly do důvěrné známého křoví, které se táhlo až k silnici. Skoby tu byly, kde si člověk vzpomněl, síť se mohla zavěsit každý den jinde. Ačkoli kdyby mělo být po jeho, spal bv Soropita radši na proutěném lůžku nebo na kavalci. I když tu byly ty sny: jakmile totiž nespal ve své posteli, na kterou byl zvyklý, často míval děsivé sny, když ne rovnou nějakou noční můru, že někam schoval svou vlastni hlavu a musí ji honem najít; a ráno se probudil obrácené, s hlavou v nohách; od jisté doby to takhle bylo.
Doralda, jeho žena, ho nikdy nepožádala, aby ji vzal s sebou. A jak roztomile to vysvětlovala: „Takový kratičký odloučení čas od času, zlato, to je vůbec to nejlepší: bude se ti po mně stejskat, nikdá se ti neomrzím..." Neměla důvod mu nedůvěřovat. Kdyby chtěla jet s nim, byl by jenom rád. Všichni v Andrequicé ji obskakovali, chovali se k ní velice uctivé, říkali jí „dono Doraldo". Doralda bylo krásné, moc pékné jméno. Taková détinskost, ten její rozmar: „Proč mi neříkáš Do/a, zlato, jako mi říkávala maminka?" Povídala to všecko vesele— tím svým přímým, rozhodným, jasným hlasem, jakv tu maji jediné děvčata z Curvela. Druhé jméno — Dada — nikdy nepřipomínala; a přezdívka, na kterou slyšela, když se s ní seznámil, to byla písnička patřící minulosti, minulosti, na kterou s pomocí lidskou sám Pánbůh zapomene.
Soropita v údolí radši ztratil spoustu času a velikým obloukem se vyhnul močálu s černým bahnem, kde se mu útrobv svírá lv ze zkaženého pachu rozkládajícího se listí, hnilobné stojaté vody plné slizkých tvorů, žabího potéru, studených živých vécí bez kapky krve v tele, nalepených na sebe, které určitě sídlilv pod kameny, v bahné, ve všelijakých skrýších. Při takovém cestování člověk často musel nahoře na planině, anebo když vyschnou potoky, zahánět žízeň bezmála takovouhle vodou, která vyhlížela škaredé jako jed — neboť nejsme pány skutků svých. AÍe vůbec nej-horší způsob, jak sejít ze světa, bylo utonutí v téhle odporné bažině.
Doralda říkala, že ne, že do Andrecjuicé nepojede: nehne se odtud, z Ao, jediné že by do velkého města, jako je Pirapora, Be-lorizonte, Corinto, s kinem, s pořádnými krámy, a kam jezdí vlak. Všecko ostatní je vesnice. „Ale tadyhle jsem doma, zlato, je mi tu dobře, stačíš mi ty..." Mluvila upřímné, o tom nebylo pochyb. Člověk jí mohl věřit, pro slovo nešla daleko, smích na krajíčku, srdce na dlani. Doralda nebyla žádná upejpavá stydbvka jako ženské tady odtud, co se pořád koukají někam stranou nebo do země. Byla z vnitrozemí, ale ze severu, a tak se dívala každému do očí, mluvila nenucené, už tak trochu jako Bahijka; nikdy se na nic neošklíbala. Kladla mu na srdce, aby na sebe dával veliký pozor cestou přes hory a lesy. „Nedám, zlato. Jednou mé sežere sucuriú..." dobíral si ji. To si pak Doralda hrála na to, že-se na něj vydrží dívat bez mrknutí, a brala hru vážné: hnědé oci, světlo v těch očích zvlhlo. V těchhle velikánských močálech na mokřinách a v potůčcích a v průzračných jezírkách žije sucuriú, obrovská anakonda. Někdy se ochable komíhá a tlustým tělem zápolí s vodou jako temná klobása chycená na obou koncích anebo klidné spočívá na dné jako stín; v jistých obdobích je možné zaslechnout její hlas — hluboké bučení, prasečí chrochtání; ale většinou se schovává pod širokými listy, málokomu se podaří spatřit ji, když za pěkného počasí vyleze z tůně a vyhřívá se na sluníčku.
Ne všecko znamenalo nebezpečí: něco zašustélo, kůň sám uhnul stranou, sjel z cesty s ušima sklopenýma, přitisknutýma na šíji — znal svého jezdce. A nebylo proč. To jenom straka zaletěla
do větvoví, roztáhla křídla, sedla si v koruně jcjuíry a načepýřila ocas. Trvalo jí, než se uráčila zaštébetat, a jenom něco málo pípla. „Ted když je sucho, skorém ani ptáček nezazpívá..." Na koně bylo spolehnutí: stačilo dát mu znamení, ani mluvit se nemuselo, a člověk mohl začít střílet — kulky mu lítaly mezi ušima, a on čekal bez hnutí, s hlavou vztyčenou, klidné, a ani to nebral na vědomí. Soropitova paže se dotkla jedné ze sedlových brašen; byla dobře zapnutá, přezka bezpečné držela. Tam uvnitř vezl pro ženu dárek, z kterého měl ze všeho nej větší radost: voňavé mýdlo, jemné růžové mýdlo.
Právě Doraldinu vůni měl ukrutné rád, takovou vůni, co připomínala zároveň sassafras, bílou rúži mogorim a šustí ze šťavnaté kukuřice; a co jí prostě bylo plné prostěradlo, živůtek, šaty, polštáře. Šíje jí voněla po nemluvňátku. Dávala mezi čisté prádlo voňavou kůru a bazalku a na sebe spotřebovala vždycky lahvičku voňavky. Soropitovi připadalo, že tolik by se ani vonět nemela, pak není cítit ta její vlastní svéží vůně. Ale dělalo mu dobře polehoučku si připomenout, že veze mýdlo. Doralda, ještě ani jaksepatří neutřená po koupeli, ležící v prostředku postele. Slyšel kdysi o kůře z cabriúvy: tak silná prý, omamná, čarovná vůně, že zvířata, jelen, divoké prase, jaguár, všichni se k tomu stromu táhnou, otírají se o kmen... Doralda mu nikdy neodporovala, chtěla, aby mu byla její vůně příjemná: „Jsem přeci tvoje žena, zlato, tvá ženuška jediná..." Každým slovem jí přetékalo srdce.
Vždycky se snažila být poblíž, když se vracel domů. Ne ve vratech, ani u okna; ale taky se neschovávala v kuchyni nebo na zahrádce, ani na sebe nepřestala dbát, jak to jiné délaly, sotva se vdaly. Že je hospodyňka, to tvrdil on, dušoval se. Jídlo dobré, pepřené, silná koření. Zdravé, pravda, nejzdravčjší asi nebude, nedélá to dobře na krev; ale žena se smála, vedle ní se nedalo myslet na neduhy. Našel její vlas, a ani se neotřásl, nevadilo mu to. „Zlato, co kdybych do polívky plivla, nechtělo by se u do jídla? Máš mé rád, ať dělám co dělám?" Vůbec se neštítil. Její sliny při polibku byly přilnavé a dobré, chutnaly trošku slané, voněly jako čumáček telátka, jako zahrada, voněly, jako když dokulata roste meduňka. Ani předtím, ani potom Soropita jakživ nepolíbil na ústa žádnou jinou ženu. Ani ne-
I 1
jedl uslinéné jídlo. Vracet se domů, když to pekné utíkalo, to bylo to nejlepší na světe.
Ale cesta po těchhle písčitých stezkách lesem po hřebeni se táhla k nepŕečkání: kopyta se bořila do písku, ujížděla, kůň hrbil hřbet a namáhavé je vytahoval. Nejhorší je ovšem zima, studený vítr, který proťukuje až na kůži, pěkná mizérie, a ne a ne přestat — stromy se tam namouduši věčné věků repetají. Člověk se z toho mohl i rozstonat, při takové rýmě je jeden zatraceně malátný, všechno se s ním motá. Soropita přitáhl otěže a hrábl do mošny s léky, koupil jich hned několik: laudanum, voňavé masti, lyzol na dezinfekci. Doralda léky neužívala, nechtěla o tom ani slyšet. Čas od času, když se to hodilo, Soropita prohodil něco v tom smyslu, že je dobré si občas pročistit krev, ale ona, že ne a ne — jaktěživa nestonala, nemá to zapotřebí. Copak na tom je něco špatného ? Tady je zvykem, že i zdraví lidé jedí maso z vačice, je zdravé na krev; jiní si vvpomáhají léčivými sirupy z memory, rostoucí na lukách a třasoviskách. Doralda pila ráda pro potěšení. Za skleničku vína by dala nevímco. Přála si láhev jalovcové; v Andrequicé ji neměli. Ale Soropita vezl hned tři, a dobrou značku, schválně je objednal. Soropita pil kořalku výjimečné; hrozně mu to chutnalo, tohle piti, musel se mírnit. Zato cítit špiritus nemohl ani na dva kroky, hned mu bylo nanic. Vždvcky si vzpomněl na tátu. Byl tenkrát ještě kluk, zrovna se chystal prvně ochutnat třtinovou pálenku: odpočívali někde po cestě, takhle po ránu to bylo, řádná zima, už sáhl po sklenici, a vtom si táta odplivl, seděl vedle něho — dokonce mu to stříklo na ruku — takový hnusný chrchel vykašlal — brr, celý se naježil, vnitřnosti se mu sevřely. Zkrátka a dobře, když někdy promokl skrz naskrz, obrátil do sebe kořalku, ale zacpal si přitom nos, aby ji necítil — jako pan Vivim, zeméměřič, co už je celý bílý a kost a kůže, jen se rozsypat, a vůbec už nejí, ani nemá hlad, a pořád jenom pije, ale se zacpaným nosem, protože jinak, kdyby kořalku ucítil, hned ji všechnu vyklopí. Koňaku si občas nalil tak na tři prsty, pil ho se zázvorem a s mlékem, ale jenom jako lék proti nastuzení. Vítr nemilosrdné fičí. Vvbalil tyčinku kakaového másla, přetřel si rty. Pomalinku, s potěšením ho roztíral. Vítr Šílel. Tohle povětří, ta vlezlá zima, to jde od Serťy Geral, zdaleka, ten studený vzduch.
Dlaní se dotkl jizvy na bradě; rychle ucukl. Nesnášel, když na to náhodou sáhl, taková ohyzdnost, ten obrys: nedokázal přejet prsty po té tvrdé vystupující kůži, jako škraloup byla, tak nějak zvířecí, celá svraštělá jako hrubá kůra na kmeni pámelniku, nádor na stromě uprostřed pralesa. Kulka mu tehdy dala co proto, uštipla kus kosti, Soropita ležel ve špitále v Januárii. Ještě dneska ten drsný mozol pobolívá, když se mění počasí. Cuká v něm. Ale víc bolely jizvy na stehně: jedna střela proletěla těsné pod kůží a druhá projela skrz naskrz odzadu. Když byla pořádná zima anebo se schylovalo k dešti, ozývaly se, taková tupá bolest, ale pořádně nepříjemná, a občas píchnutí. Ostatní, starší rány daly pokoj — jedna od pistole kousek od břicha, v levém boku; dvě na paži: pod ramenem a uprostřed předloktí. Soropita bezděky zvedl ruku k pravému uchu: boltec měl déravv, provrtala mu ho kulka; nechával si růst vlasy přes uši, aby to nebylo vidět. Aby se ho pořád nevyptávali, kde a jak k tomu přišel; je to k nevydržení, co se lidem všechno nevylíhne v hlavě. Neodpovídal. Už jenom při pomyšlení na to, co bylo, trpěl. „Mám dojem, že bolest cejtím víc než druhý lidi, nějak hloubějc..." Tahle jeho cidivost: jak mu tenkrát dělali tu operaci brady a převazy, pokaždé to tak ukrutné bolelo, že zkoušel den předem, jako kdyby na něj už sahali, ošetřovatel rozmotával obvazy, chystal vatu s jodofor-mem. V jednu chvíli dokonce Soropitu napadlo, že už nemá odvahu zůstat naživu, měl v úmyslu prohnat si kulku hlavou, aby to jednou provždy skoncoval, aby tady takhle netrčel, když se tu na něj snáší tolik strašlivých ran, taková spousta neštěstí, veškerá bolest, kterou vůbec může člověk na svém ubohém těle, na své vlastní kůži pocítit. Život byl k uzoufání.
Doralda byla statečná. Mohla vidět krev a neztratila přitom barvu. Soropita nemohl jist slepici, když viděl, jak se zabíjí. Vepřové jedl; ale pokud to šlo, zacpal si uši, když prase kvičelo, jak ho podřezávali. A krev smrdí, každá krev, takový smutný smrad to je. Voní citrón, pražená káva, kůže, cedr, když se hobluje ušlechtilé dřevo, angelim-umburana — co se z něj získává olej na vlasy světlých žen. Pak ze stromů ještě jatobá, ta páchne tak suše, jako když za středně teplé noci spí v chatě pospolu najednou spousta chlapů. Dokonce ani žena nevyzvídala, kde a kdy ho poznamenala něčí zbraň; dovtí-
12
13
pila se, že si to nepřeje. Ale když spolu leželi v posteli, Doralda přejížděla rukama po hrubých jizvách, jednu po druhé hladila, ruku mela lehounkou, k nevíře hebkou, jezdila po celém tele, človék se zachvel, ne že by to lechtalo: rozkoší, touhou. Sladké ruce mela, snad to ani nebylo možné, aby nékdo mél tak dokonale néžné prstíky. Každá žena ráda vymačkává uhry a vřídky, úskočné se zmocňuje mužova téla, mužovy tváře. Doralda si ho vážila: „Kdybych té jednou přestala mít ráda, zabiješ mé, zlato?" „Nemluv hlouposti, nedráždi mé..." divže se nerozzlobil. „No tak, nemrač se na svou ženušku, zlato, vždyť jseš múj pán, můj chlap... Jestli zasluhujú, tak mé klidné zmlať." O tom nemohlo být ani řeči. Doralda vypadala jako velká holčička; rozumná holčička. Nikdy nebyla špatné naladěná ani smutná. „Nikdy mé pomyšlení na ni nezabolelo. Nikdy na mé nehrála falešnej pláč..." Nabručená uvzdychaná ženská, to je nadélení: vidél to u jiných, skoro u všech; to je ale pech, s takovou se oženit. To Doralda byla néco jinšího: chodila po světe s jasnýma očima, srdce se jí smálo. A když ji v pravou chvíli chytil za ruce a stiskl je, cítil, jak jí srdce buší až v dlaních, tak jemné je mela, tak hebké, jako hedvábí; a pod pokrývkou mu opřela chodidlo o nohu: takovou vám hladkou, bělounkou tlapku — v živote nechodila bosa. Pro jednu véc ho žertem kárávala, že se totiž nechce občas napít, ani kapku. „Je to náramná věc, zlato: tak to hřeje, že pak miluješ pomalejc. silnčjc se k druhýmu tiskneš..." V tváři jí zacukalo. „Jak na mé šáhneš, přeběhne po mně mráz. Horko mé poleje a celá roztaju..." Večer před spaním v ložnici pálila rozmarýnu, břeslenec, cipó-de-sempre — vonnou hanu. Roztloukala che-gadinhu a pak ji nasypala mezi ložní prádlo anebo s ní vykuřovala. Jindy si zase objednala špetku kadidla nebo vonné pryskyřice z breu-branca a ty pak musely hořet ve všech pokojích, aby z povětří vyhnaly všecka uřknutí a uhranutí; v domě to vonělo jako v kostele a ještě celý týden dýchala svatost ze všech koutů. Jednou se zmínila o bílém prášku, co ho někteří lidé ve mésté šňupají pro potěšení.
„Kokain, zlato moje. Zkusila jsem to jenom jedinkrát, jenom na-nejvejš tak dvakrát, jen co by za nehet vlezlo, toho prášku cukrova-týho, maloučko. Nékdo to balí do cigaret. V puse máš potom tako-
14
vou zimu, patro vůbec necejtíš, takovej jako dobrej kafr to je. Človék po ném dostane zvláštní chutě, konce to nebere..." Prostoduše mu pošeptala: „...Kdybysme to zkusili, zlato, tak já té budu líbat hrozné divné, budeš mít jazyk jako kus ledu..." Ale říkala to jen tak, z legrace. Védéla, že to je neřest, škodlivá, nebezpečná. Zanedlouho už ani neúčinkuje, některé ženské se z toho dočista pomátly a umřely. Člověku je jich líto... — „Ale je prej takový kino..." Soropita se jí nedíval do tváře. Sama mu to hned vysvětlila — že kokain ochutnala u nich v Sete-Serras, kousek od Canabravy, za Brejo-do-Amparem. Jenomže to bylo sotva možné, kdepak by se v tom Zapadákově vzaly tyhlety civilizované věci... — a Soropita ztrácel odvahu zeptat se, kdo ji to naučil. Tušil to, dokonce o tom vůbec nepochyboval a byl trochu zmatený, přivádělo ho do rozpaků, že ona ted bude vykládat cokoli a nakonec z ní vyleze néco ješté horšího. Ale Doralda, která z něho nespustila oči, dodala: že jedna sousedka, seriózní dáma, paní zcestovalá, ba i vdaná... Ale Doralda nelže, nikdy mu nelže, když se jí na něco ptá. A že pozměňuje pravdu o svém živote, to je proto, aby se ho nedotkla, ví, co délá.
„Nic to nebylo, Snédáku. Hyjé, koníčku..." To jen kolem proletěl prosvištěl juriti — svist a hvizd. Celé hejno. Soropita koné pobídl. Pošimral ho po slabinách rychlým kradmým dotykem ostruhy, Snédák přidal do kroku. Za chviličku skončil písek a ted zabočili směrem ze svahu po mezkařské stezce, která však po hustém akátovém porostu přišla docela k chuti. Snédák zvonil podkovami v pravidelném kroku, vykračoval si. V takovém lese se za každou překážkou mohl nékdo skrývat, nějaký nekalý človék, závist svétem vládne. Takoví lidé pili zlobu s mateřským mlékem, od téch se našinec naděje jenom zákeřných ran a špatnosti — kvůli nim je cestování vždycky nebezpečné a zrádné. Nedokážou žít rozumně, mít svou rodinu, svou práci. Doralda tvrdila, že děti nemá, protože na to prostě není. Občas se ho s hořkostí ptávala: „Ale ty bys chtěl? Ty chceš, abych je měla?" Číhala na to, co se bude skrývat v jeho odpovědi. Ani v nejmenším — jemu taky žádné díté nechybí. Sama Doralda dům plnila radostí bez trápení, ani nevypadala, že by se do ní nutila, pořád jenom ten její zvonivý smích, její pěkné vzpřímená chůze, náruč jejích oblých paží. Nikdy se nezdálo, že by se předřela.
15
šaty pohodila, kde ji zrovna napadlo, vždycky předstírala roztomilé pohrdání jakýmkoli dodržováním pravidel, jako kdyby při nejlepší vůli nemohla vystát seriózní přesnost. Ale díky ji nakonec kolem ní vypadalo všecko krásné uklizené, dům vyhlížel prosté, nebylo zapotřebí néco plánovat nebo nékomu ukládat; víc nikdo ani nechtél. Lišila se od vétšiny žen, ostatní véčné véků vykládaly o nemocích a předstíraly nechutenství. Doralda jedla podle chuti a do sytosti a přitom vybrané. Soropita nesnášel narychlo udélané maso, rudá krvavá vlákna. Doralda mu připravovala všecko tak, jak to mél rád, nikdy nic neopomnéla: „Pochop, zlato: jídlo je grunt, človék z néj má potešení.. .'* Zakousla se do masa. Ty její ostré zuby tak vybělené mlékem, že jí v tváři jen svítily — zoubky dravé trairy.
Nebyla ani zištná, nic po ném nechtěla. — „Nemusíš, zlato, nic nepotrebujú. Tvoje ženuška má spoustu šatů. Nic na sebe nepotřebuje: schovám se ti do náručí, nikdo mé neuvidí, ty mé zakreješ..." Smál se, nedal se odbýt. Doralda, ta její krása a elegance: jako kobylka v čele stáda, samá rolnička, ostatní poslušné za ní — vykračuje si tak pékně, pyšně, jak se naučila, dokonce i kopyta ukazuje... „Tak dobře, zlato, když jinak nedáš, ať je po tvým. Ale nevoz mi žádnej sprostej kartoun, jak tu rádi prodávají, to ne. Když svý ženušce přivezeš buranskv šaty, bude z ní šereda, zprotiví se ti. Vobjednej jí látku jaksepatří, čistý hedvábí. Koukni, vem si kus papíru a sepiš si to; tak poslouchej..." Jednou si Soropita vzal s sebou do André -quicé jedny její šaty, musela je svléknout, aby mél na ukázku. Usnul s nimi v náručí —- šaty si podržely její vůni, v klíne, v podpaždí — Soropita si je omotal kolem tváře, chtěl tu vůni doposledka pohltit, vší silou ji nasát hluboko do sebe, až do posledního zrníčka ji vstřebat. Usnul pozdé a ještě se v noci pořád budil.
Ted jí veze spoustu věcí — mél z nich radost: na jedny mušelínové šaty, pak vlásničky, plátno na ubrusy; pár drobností do domácnosti. Tedy s dárky může být spokojen, ty se mu povedlo dobře koupit! Vtáhl do sebe vzduch. V povětří se vznášela vůné kvetoucí trávy, bylo v ní — ani nepotřeboval otvírat oči na celé plochy úbočí pokryté krásným nachem — zrání a med. Přijet domů, smýt z těla prach, povečeřet. Příjezd si představoval do nejmenšich podrobností, na nic nezapomněl, všecko mél v živé paméti. Co bude mít
16
zase před očima. Bílé hejno krotkých holubů. Vysokou paineiru, větve jeden růžový květ — dočista jako kytice ve váze. Prostorný chlívek, odkud se ozývá chrochtání prasat. Malou ohradu s kozly. Kousininek živého plotu nad kamennou zídkou, z klejichy, srdce se na néj směje. A marhaníky a ibišky čínské růže, bezmála téže barvy — obsypané květy: kývají se na větvích, nabízejí se rozevřené, uvnitř orosené, hladká rudá kůžička, všem kolejdoucím — před dalším, sapanovým plotem.
Před více než třemi lety pověsil Soropita na hřebík honáckou dřinu; a oženil se s Doraldou — v kostele i na úřadě, prstýnky měli, oddací list. Zakládal si na tom, že je z dobré rodiny, že dědil. Přišel si na pékné peníze; když k tomu přidal ještě svoje úspory, mohl dát vale toulavému životu předáka kravařů. Našel si tady ten kout, přišel sem, koupil kus půdy, slušné prosperující statek; byl pánem na svém. A zařídil si v Äo taky koloniál — jediný obchod, který v osadě byl, s pitím, potravinami a všemožným haraburdím, co může chuďas potřebovat. Měl veliké štéstí, že sehnal dobré lidi na práci, samé spolehlivé chlapy. Všichni před nim méli respekt, jeho slovo a jméno néco znamenalo. A bude to ješté čím dál lepší. „Nikdo mé už nezastaví. Já když se do néčeho dám, tak půjdu hlava nehlava až na konec..." rozohňoval se. Zena ho poslouchala a zářila opojená nadšením: „Já taky, zlato..." — a už ho držela kolem krku a jen tak z bujnosti ho kousla. Uméla jednomu zamotat hlavu, jen co je pravda. Zato míň se hodilo, když se takhle zapomněla před lidmi, uvádělo ho to do rozpaků a musel honem odvést řeč jinam, aby svůj zmatek zamluvil. Ale vždycky se tvářil jakoby nic, ani v nejmenším se nezlobil: přece když má človék někoho rád, tak na něho nebude o nic míň něžný jenom kvůli tomu, že to někdo vidí.
Spíš se stávalo, že předstíral únavu a čekal, až lidi odejdou. Tak třeba seděli u večeře a přišli sousedi poslechnout si pokračování seriálu. Pak začali prevíti jedni dumat, jak to asi bude dál, rozpovídali se o tom a onom. Bylo načase sešlost rozpustit: začal poklimbá-vat a zívat a vvtrvale opakoval, jak ho cesta uondala. Dovtípili se, popřáli dobrou noc, moudře se odporoučeli. Dobři lidé jsou v tom Ao, to se musí nechat. Pan Zosímo, statkář z Goiásu, zavřel ústa všem, kdo o téhle osadé mluvili s opovržením, když uznal, že se tu
17
človeku může líbit až moc. Tenhle pan Zosímo udělal Soropitovi seriózní nabídku: vyměnil by svou usedlost za jeho, má ji pétkrát tak velkou, v Goiásu, až úplné na druhém konci směrem na Planal-tinu. Dá mu všecko sakumprásk a ještě přidá peníze na stehování. Slušný člověk to je; a Jôe od jednoho jeho kamaráda slyšel, že je všechno tak, jak říká — prameny, velice úrodná zem, dobytek, který se vyplácí, dobré pastviny. Ale co je to platné, když je to v takové ukrutné dálavě, v hrozné divočině, úplné pustině, kde je blízko jenom k Pánubohu, k tomu tedy ano. Campo Frio se to jmenuje. V takové samotě se děcko skotáka dřív naučí od psů štěkat než mluvit. Pak tam ještě jsou hluboké pralesy a zšeřelé cesty přímo těmi pralesy z kopce do kopce, plné kamení, a když tudy zřídkakdy přejde stádo anebo projede osamělý jezdec, hned za nimi vyběhnou z křoví nosálové a začnou hrabat v teplém koňském trusu. Ba i hroznýši, kteří se plazí přes cestu, se tu třpytí tak půvabné, až se zdá, že si na drsné zemi mohou odřít tělo, barevnou kresbu na něm. Při zvonění podkov se tu v příšeří znenadání rozezpívají neznámí ptáčci. Ach, a když tady umírá opuštěné dobytče nebo nějaké zvíře, sup se celé dny musí rvát o kořist s harpyjí a smečkou vlků.
Pan Zosímo byl správný chlap, v životě dělal všecko možné, byl dokonce i peónem, krotil koně. Ted za pár dní pojede z Corintu zase zpátky, moc Soropitu prosil a přemlouval, ať na obchod přistoupí; chce odtamtud, z Campo Fria, kvůli détem, aby mohly do školy, a taky protože tam nemá žádné příbuzné, přízeň má v Curvelu, Angueretá, Piraparné, sám je taky z Minas Gerais, ten statek v Goiásu koupil, protože to prosté tak přišlo. Kdyby to nebylo v takové dálce úplné o samotě, daleko od železnice, od všeho, na co si vzpomenete. Všichni tvrdili, že to za to nestojí. Soropita jako by neslyšel — radil se jediné s Jôe Aguialem. Tedy ne že by do toho měl chuť. Doralda bude určité smutná, jak na to jen pomyslí; Doralda říkávala, že je pěkné, když člověk vidí, jak kolem jede vlak, když se na to může dívat. Odsud z A o se nehne na krok, jedině do velkého města, i kdyby jenom ve snu.
Přijede domů, otevře vrátka, přijede domů, seskočí z koně, přijede domů. Štěstí je plná sklenice, z které postupné upíjíš; Doralda na néj čeká. Může být oblečená úplné obyčejnsky nebo podomácku,
18
na tom nesejde: je to v té její jaguáři pružnosti pohybů, v těch vyzývavé se lesknoucích očích, v chvějícím se chřípí — zdá se, jako by ji šaty najednou byly volné, strašné široké, a že ona z těch šatů zevnitř zničehonic rozesmátá a hladká nahá vyklouzne. Leželi spolu; někde štěkal pes; Soropita měl svoje zbraně při sobě, velký revolver pod postelí, ten zarezlý, „černoušek", anebo automatickou pistoli pod polštářem. Bylo-li období dešťů, venku mrholilo, sledovali, jak země zasloužené pije a listí velkých stromů se leskne vláhou. Ted bylo sucho, příjemný chládek, za něhož všechno krabatélo. Doralda na néj čeká, dočkat se nemůže, až její muž přijede, seskočí z koně a vejde do domu. Jak to tak vypadá, má on ptáčka zpěváčka poletavé touhy, do klece ho nezavírá a ptáček se třpytí všemi barvami, vesele zpívá, cvrliká a štěbetá. Návrat domů, to je skoro taková tichá slavnost, na níž se tančí podle jeho písničky, jeho já, jeho spása. Ta představa byla tak nádherná, tak jedinečná a tolik ho vzrušovala, že mu mysl zatemnil mráček strachuplné úzkosti, obava, že se přihodí něco špatného, neštěstí nebo zlá novina, která se v poslední chvíli postaví mezi člověka a radost, přižene se bůhvíodkud, aby lidi potrápila.
Soropitovo snění pádilo pravidelnvm krokem kupředu jako jeho jízda bez jediného klopýtnutí na tomto klidném úseku cesty, kde Snédák, který poznal, že se vracejí k domovu, kráčel mimochodem. Jeli ted kolem salaše, v jemném prachu stoupajícím z kravského hnoje začalo Soropitovi prudčeji bušit srdce, cítil v ném příchuť bezpečí. Jak mu od sedla vzlínalo teplo vzhůru po zádech — takové husté, mírné teplo, které ho zaplavovalo, stoupalo do slabin a šířilo se a tuhlo —, začal se v myšlenkách více obírat tělesným blahem, kolotoč představ zhutněl. Taky že už mu v hlavě začalo strašit, o čem přemítal při každé cestě.
Co to vlastně bylo: požitek mysli, bez konce a bez začátku, plnými doušky jej pil, donekonečna přežvykoval, v sobé přemílal. O co šlo. O to, jak po třicetidenním, čtyřicetidenním odříkání na otravné a k tomu namáhavé cestě se stády dobytka přijel do pořádného města a mohl jít za tím, co je středem, potěšením života — do jistých domů. Po všechny předešlé dny, celou cestu člověk myslel jenom na to, na nic jiného pomyšlení neměl. Montes Claros! Tyhle domy tam byly doopravdy přepychové, vyhlášené, kabarety: ráj nebeský
19
pastva a napajedla honákovo — říkával pohůnek Jorge. Hezká děvčata, taková spousta všech možných ženských, mladých — starých, i čtrnáctileté dívenky tam byly, jestli ne mladší. Rozpustilé dívenky. — „Jen pij, já platím..." V Kachní ulici v Montcs Claros. Tam jste potkali každého. Dokonce i bohaté dobytkáře, obchodníky. Jednou tam byl pan Goberaldo, politický předák: „Tak jsem sem taky zašel, Soropito. Když je člověk takovou dobu na cestách, modlí se k lecjakým svatým..." Hudba hrála, tančilo se. Sotva Soropita dorazil do města a splnil nezbytné povinnosti, hořel nedočkavostí, aby už tam byl. Věděl, že tu dost možná pobude řadu dni, a tak se nejdřív snažil sám sebe oklamat a tvářil se lhostejně: „To má čas, zajdu tam zejtra; ted si zdřímnu..." Nedokázal to. Planul touhou. Ale rád tam vyrážel sám, mlčky jakoby nic, odpoledne. Ne bezhlavé. Ješté za světla, protože večer to nebylo ono: spousta mužských pod parou, opilci — skotáci, mezkaři, honáci, kravaři, výrostci, tuláci, lidi z města; lidu ze všech koutů země. Chytli se pro hloupost, vyváděli. Nebezpečné to bylo.
Ale Soropita se taky trochu bál žen, mél před nimi zvláštní respekt, něco jako ostych. Chodilo tam tolik lidí oblečených se vším přepychem, drahé kvalitní šaty, nové boty, nápadná kravata a kdovíco všechno. Nechtěl vypadat jako nějaký nahastrošený křupán. A tak aby mél výmluvu, producíroval se tam neotesaný, jak přišel z divočiny, neoholil se, nepřevlékl — radši se schválně ukazoval takhle, v hadrech byl pán. „...Uvidím, třeba mě nebudou chtít; tím lip, půjdu zpátky a dám si pokoj..." říkal si. Kolem prvních nevěstinců jenom prošel. Samozřejmě že na něj volaly. Chtěl vypadat vážné, tvářit a chovat se nepřístupné jako zaneprázdněný člověk. — „Hej, zlato, pojd dovnitř. Poběž sem, wber si mě. Užijem si spolu..." Dával si načas, dělal okolky, ale šel blíž, trochu jako janko-vitý kůň. Zmocňovala se ho tíživá pochybnost, jakýsi stud, skoro až smutný, celý zdřevěněl: ty ženy tu kralovalv ve své pevnosti, byly tu doma a v bezpečí, mely pro strach uděláno, protože pochopitelné vládly velikou mocí, a on byl vedle nich takhle maličký; znalé, hrozné ženy. A tak se s vypětím všech sil přiměl k řeči, mluvil překotné, vzrušoval se: „Dneska nemám čas, děvče. Neplejtvej zbv-tečné néžnostma..." „Však neplejtvám, zlato. Jen se pojd kouknout,
20
co ti schovávám. Ozkus a uvidíš, bude se ti to líbit: jsem krotká mladounká jalovička. Nenechám si přeci utýct mužskýho, jako jseš ty..." Ještě se zdráhal, napůl vydrážděný, napůl nejistý: „Ne, vážné, děvče! Copak ty bys chtěla jít s takhle usmoleným chlapem? Jsem samá špína a pot... Přijel jsem na oslu..." Ale děvče už ho popadlo kolem krku a táhlo ho do pokoje. Celé télo mu zaplavila veliká vlažná vlna, věděl jen to, že mu v tepnách buší krev, neviděl, neslyšel. Když za nimi zaklaply dveře, trochu se zarazil, zas už si nevěřil a byl nesvůj. Ještěže holka byla tak zkušená, zapálila si cigaretu, dovolila se, jestli může poslat pro pití, vyptávala se, jestli stádo dorazilo v nepořádku anebo s náskokem, povzbuzovala ho roztomilým cukrováním, a než se nadál, vjeli do ní všichni čerti, najednou tu byla nahoučká jako děťátko, a ješté mu chtěla pomáhat, aby udělal totéž. Jemu se nakonec vrátila všecinka sebedůvěra, ani trošku nespěchal, každou podrobnost si uvědomoval, s otevřenýma očima vychutnával to nejvzácnéjší, co nám život uchystal, šetřil si to nejlepší co nejdéle, pokud to šlo. Některá holka byla lepši, a potěšení dvojnásobné. Až potká ze všech tu nejlepší, vezme ji odtud, jestli bude chtít, odvede ji, ožení se s ni, ano, udělá i tohle, když to bude zapotřebí k tomu, aby ji dostal — přijede pro ni v sedle a s lasem v hrsti, ruku 'na to.
Jednoho dne, nevéděl, co se to stalo, najednou nemohl, ne a ne, zvadnul, dočista se shodil. Žena se zeptala, jestli se nechce napít na posilněnou, jestli mu není špatné. Ne, to ne. Vedle v pokoji bylo živo. Ta žena mela břitvu. Soropita už nečekal ani minutu, vyskočil z postele, honem se oblékal. Žena byla ke všemu i hezká, nápadná, pamatuje se na ni: plet" rusovlásky, švédou, s rozkošnými pihami, stříkance pih dokonce i v zelených očích, takové rezavé komáří ští-panečky, list stromu jatobá. Vztekle se na něj podívala: „Tak já ti nejsem dost dobrá?' Co nežere vosel, žádnej dobytek už nespase. Tobě teda připadám stará?! To se, holenku, moc mejlíš: ženská stárne dycinky jenom vod pasu nahoru..." Ani necekl, sáhl do kapsy a zaplatil, víc, nežli mél, nechtěla to vzít. Vypadl odtamtud, ani nevěděl jak, nejradši by se propadl, pobyl tam míň než ptáček na soušce. Ještě dneska ho občas bodne nadávka, kterou mu ta žena vmetla do tváře, vykřikla to jako kletbu. Na hranicích Espírito-San-
21
ta, kousek od An, žil jeden takovýhle chudák, pan Quincôrno— ješté statný mužský v nejlepsích letech, jenomže jeho mužná síla byla tatam, slasti života mu byly odepřeny. Jeho žena se spouštěla s kdekým, zapomněla, co se sluší: „Ohled na něj? A co bych z toho měla, když je mi čerta platnej..." prohlašovala 0 něm. „Kde není deštička, není jetelíčka..." Žalostný pan Quincôrno bral v jednom kuse všelijaké léky v naději, že mu pomohou. Nevzdával se. Do pálenky si dával prášek z praženého datlího zobáku, pil čaj z nosálího údu anebo odvar, čaj z kořene vstavače — věci, které Pánbůh chraň a nedopusť, aby našinec někdy potřeboval. Ale neštěstí nechodí po horách, a tak jemu se to jednou s Doraldou stalo taky — naštěstí to byla jenom taková přechodná slabost, nevolnost; a vytrpěl si svoje. Ne a nemohl, dočista ochrnul, a snažil se poručit si, studený pot ho obléval, divže nebrečel, hryzl uzdu. Doralda na něj byla hrozné hodná, říkala, že to se občas stane, že na tom nesejde, že žádný mužský nemá patent na to, aby byl takovéhle nepříjemnosti ušetřen, že to přejde; něžné ho hladila, jeho, Soropitu, brala do ruky jako hračku. Ale on nechtél připustit, aby tu takhle ležel se zavřenýma očima, naprosto neovladatelný, jedna hrůza, třeba vypil nějaký kouzelný lektvar a takhle už to bude navždycky, ale to by se zabil; a hlavou mu tupé přeběhla myšlenka na ty chlapy tenkrát v Brejo-do-Amparu, takoví sekáči to byli, a na ty ostatní — nechtél být v područí žádných trpkých vzpomínek, co bylo, bylo, omyl na omyl. Nechtél, protože byl. Hned druhý den ráno nenápadné vyzvěděl, co a jak se vlastně užívá: datlí zobák, nosálí úd, catuaba — všechno, co je tvrdé, tuhé, vztyčené a nepoddajné, to všechno dává sílu. Ze všeho nejlepší vstavač: tahle rostlinka, co se v lese drží spíš při zemi, lístky má nenápadné, úzké, tmavé zelené skoro dočerna, dávala najevo svou houževnatost od Pánaboha — ať ji člověk ohýbal, zašlapával, ponižoval jak chtěl, vždycky se vztyčila a rostla pánovitě dál. Nic z toho nakonec nepotřeboval. Hned noc nato se zase pyšnil vší svou silou a železným zdravím, neskonalé štěstí. Až dlouho potom, za několik měsíců, jako by se ochablost chtěla vrátit, ale nebylo to nic vážného. Tenkrát dostal spásný nápad, aby si představoval a připomínal neuvěřitelné věci, spoustu si jich navymýšlel; a pak taky Doralda, její jazyk, šimrání na krku, v uších, jak to uměla — všechno nakonec dopadlo
22
moc a moc šťastné. Od té doby ho už nikdy žádné selhání nepotkalo. Žádnou cassingu nepotřeboval; byl mužský jaksepatří, dokonce až moc, a děkoval za to Bohu. Kdyby ne, proč a nač by jeden žil? Všechno v obyčejném životě je jen otrava a zmatek, špína, žalost, dřina a starosti, bída s nouzí a strach z tolika nepříjemných překva-v pení, člověk má nakonec všeho dost. Chlap se znova narodí teprve se ženskou, ohnivá síla ho dá zase dohromady, božská síla. Pak je zas klidný, nemusí už myslet na šklebící se dábly ani na toho zatraceného Carcará, za nic nemůže — když chceš dobytče pohodnout, nekoukáš na voj, ale na špičku klacku. — „Pomalejc, Snédáčku, no tak."
Teď když byl nad pomyšlení šťastný v manželství s Doraldou, ve všem všudy tou nejlepší družkou, ani mu nepřišlo na mysl, aby zatoužil chodit zas do bordelu, to bývávalo dávno, dávno tomu. Ale potichoučku se přehrabovat v paměti — přivolávat si někdejší slast tím, že dopodrobna cupoval, co kdysi míval — to mohl, uvnitř je každý svým pánem, nikdo do něj nevidí; rozkoš v příšeří. Připomínat si, že to bylo něco, kdo všechno tam chodil. — „Tak jdeš, Soro-pito?" — „To se ví, že jdu." Soropita jel jako ve snu, otěže držel pevné v ruce, ale ta ruka snad ani nebyla jeho. Z planých pomerančovníků se hnilobné nesl jejich ponurý pach; potom cagaiteiry — vůně dost veselá, kterou bylo cítit spíš v puse, výborná; pak kvetoucí tráva — živočišná a libá: uf, a byli za lesem, po něm přišel řidší porost a pastvina; ale Soropita vůbec nevnímal zvuk Snčdákových kroků, měkké našlapování: vnější svět se k němu tedpokradmu vtíral přes jakousi clonu, do jeho vzpomínající mysli pronikaly zvuky a vůně přírody jen jako matné obrysy.
Vzpomínal si hlavně na jednu hezkou, svetlou kurvičku s očima, které se samy smály — pusa se nesmála, široká pusinka, tak vám rudá, jen utrhnout — s jemným nosíčkem a černým znamínkem zrovna nad jedním koutkem úst; pohyby mela vláčné, stvol azedimu, v pase jak panenka; zdálo se, jako by na sebe vyplácala celou lahvičku voňavky, nasákly jí šaty, vlasy: vlasy mela černošedé, hladounké — vypadala ješté bělejší.
Je tisíc a jedna věc, co se člověk musí naučit, na co všechno lidi přijdou a co tyhle ženy umějí; ze začátku vás to někdy zarazí,
23
obyčejnský mužský žasne. Tahle hezounká kurvička, taková byla mladá a před ničím nemela respekt, nic jí nebylo proti mysli, a hned samé lechtání, nedočkavá jak telátko, když hledá mámu, ta její rudá pusinka, špičatý jazyk. Soropita uhýbal — dokonce měl i trošku strach. — „Nebud hloupej, zlato," zasmála se. Potom jednoho krásného dne — Soropita v myšlenkách ztišil hlas, prohnul se v kříži, v zádech ho zamrazilo —... Vzpomínky se táhly jako líné plynoucí voda. Doraldé o tom jednou vykládal, o hezounké kurvičce s černým znamínkem v koutku úst. Ani nevédél, proč o tom mluvil, žádný rozumný důvod k tomu nemel, dokonce o tom ani mluvit nechtél, jakživ nevykládal o tom, co ho kdysi rozjitřilo. Doralda ho vyslechla; určitě si myslela, že chce a chtít nemá odvahu, a odpověděla beze slov: zvedla se na všechny čtyři, zatřásla hlavou, až jí vlasy spadly do obličeje, navlas stejné jako ta hezounká kurvička; jeho tělo se přizpůsobilo, na chvilku strnulo v napětí, veškerá jeho síla vzkypěla. Všechno, co dokáže změnit náš život, přichází tiše potmě a bez přípravy, bez výstrahy. Ulehli v posteli, zhasli světlo. Nikdy o tom nemluvili. Doralda ho měla upřímné ráda. Všichni v Ao, v Andrequicé, ba až na hranicích Espírito-Santa ho chovali v úctě. — „Mají z tebe strach, zlato..." ujišťovala Doralda. Ale Soropita věděl, že to říká jenom z lásky, aby ho povzbudila, když nékdv trochu znejistěl.
Nejistější už ani nepotřeboval být. Soropita skoro jako by zavřel oči v omámení, vzdal se: znova si v duchu živé vybavoval, obrazy se líné vlekly, všechno to, co si vymýšlel a postupné tvaroval za oněch cest mezi Ao a Andrequicé a Ao a co kousek po kousku dostávalo osnovu, zápletku, závěr a plnilo se obsahem, pravdivějším než mnohokrát čtený a omílaný příběh. Jeho tajemství. Ani Doralda se o něm nikdy nedoví; dokonce ani když si tyhle myšlenky privoláva těsné vedle ní. Jeho, jí, života, který kdysi vedli každý zvlášť, toho se v hovoru nikdy nedotkli, ani jediným slůvkem — když se žába svlékne, starou kůži sežere. Bylo to, jako kdybv neexistoval žádný začátek anebo jako by se spolu jednou provždy dohodli, že na néj zapomenou. On taky namouduši neměl chuť znova se někde harcovat se stádem dobytka po celém milém Severu. Doopravdy mu chyběla jedině Doralda, a ta na néj čekala, jednoduchá,
ve všem svá, daleko od všeho zmatku, odpočatá. Ale to, co si představoval, to pane bylo silné kafe, hořel jako kdysi, pálilo to, jako néco, co se nedělá. A nad čím měl moc jediné on: stačilo chtít, a unikl — hadovitá křivka pohoří, zeleň-slunce-modř, předaleké cizí kraje, stíny mraků, chladné vody. Ale jedna přesná představa mu tepala ve všech čivách; a byla vemlouvavější než bystřina v pralese. Stále táž jehla, potají zapadající do drážek. Soropita byl v nevěstinci.
Soropita byl v pokoji s jakousi ženou — světlým děvčetem s hladkými černými vlasy, znamínkem na tváři, zelenýma či hnědýma očima a dolíčkem na bradě a maloučko zastřeným smíchem — a přitom ve skutečnosti tohle děvče vůbec nikdy nebylo, to jenom on si je vymyslel. Nevěstinec to byl přepychový, naprosto bezpečný, takový klid se hned tak nenajde. Holka se mu posadila na klín, byla samý smích a laškování: pila, kouřila, smála se, líbala ho. Pokoj měl silné zdi, závoru na dveřích, klíč od nich strčil do kapsy. První, co holka udělala, bylo, že ho vzala za ruku, uviděla prstýnek, začala jím z legrace kroutit. Šibalsky na néj mrkla a zeptala se: „Ty jseš vážně ženatej, zlato? A s kým...?" Rozpačité přikývl, že ano. Rád začínal právě takhle, ani neměl chuť odpovídat nahlas, ani se jí přitom nedíval do očí; takhle líp slyšel její hlas jako ve skutečnosti, vdechoval silnv parfém, kterým byla navoněná. Ale děvče naléhalo, chtělo a chtělo to vědět: „Tak jak se jmenuje ta tvoje žena? Tak řekni! Řekni mi, která to je..." A z něho to pomalu lezlo, musel s pravdou ven; mužského tahle holka uměla přimět k řeči. Vtom, zatracené nepříjemné překvapení, vykřikla tohle: „Lilium} Tak IJlium? Jo tak ta?! Ale tu já znám, zlato. Znám ji jak svý boty: pěkný číslo! Hele, to ti jednou..." Fuj, nestyda jedna zkažená, tahle holka. Popichovala a pošklebovala se, nakrucovala se a posmívala. Povídala, jak Doralda žila, vyprávěla o Doraldě, pomaloučku, pěkné věci, jen co je pravda, samé hýření a prostopášnost. Vykládala to se smíchem anebo vážné, rozehřívala se. Občas se zatvářila, jako by se styděla, ale to jen aby si vydechla, hned nato se pustila do ještě větších podrobností a přesností. Vyptával se, vyptával, ted chtěl vědět všecko, porovnával. Ta zhýralá slova, ta jména, pálila na jazyku, celého jej rozklepala; musel odvrátit oči, třásl se zlostí.
25
Soropita udělal přestávku. Na chvilku rozjitřenou fantazii pozdržel, setrval u ní, cítil néco jako stesk po čemsi zapovězeném, starou neřest. Leželi s dévčetem v objetí a' mluvili o Doraldé, vidél Doraldu jasné před sebou. Jenom v jednu chvíli začal ochabovat, živá vidina pohasínala, klesal vyčerpáním, udržel ji jen s velkým úsilím. Ale děvče líčilo, jak to chodí v nevěstinci, spoustu krásných věcí odtamtud, nový život, který tam na každou čeká — ženy lehounké jako pírko, od všeho oproštěné, bez rodinných pout, všední starosti se jich netknou, žádná námaha ani nesnáz: jsou jako ptáčata roztodivných hlásků a pestrých barev a je vždycky v lidských silách sebrat se a jit, nic víc, jedno po druhém nacházet v korunách vysokveh lesních stromů, v zapadlém srdci světa. Když člověk chce, může jim dávat žertovná jména, čekají na to, radují se: A ty? Já jsem Naninda... Já? Marlice... Lulilú, Zagroškudla, Vemkdo-vem... Dianinha, Upejpavá Máňa... Lilium...
Potěšení jeho. Soropita v pokoji dováděl s děvčetem, užívali si, nebyli k nasycení. Soropita vědél, že je to jen tak: privolával si nové a nové choulostivé výjevy, propletenec údů se obohacoval o nesmvslně odvážné podrobnosti. A jeho télo na to divoké dráždění odpovídalo, nezůstávalo pozadu za bouřlivým kypěním myšlenek. Ted tam v tom přepychovém penziónu byl pro změnu s Do-raldou. Byla jeho, jenom jeho. Veze jí v brašně pod sedlem voňavé mýdlo. Bylo to hezké, mít ji takhle rád, staroba v duši, lenost v srdci. Kůň pádil kupředu, takhle břemeno na zádech skoro necítil, rychlá jízda začala být nepohodlná. Soropita se vytrhl z dřímoty. Cink, cink, cinkala uzda, pod dolním pyskem koni chřestil volný řetěz. Sem tam zavolala černá kukačka. Snédák se podřídil pánovi, zas kráčel poslušné po cestě. Ted projížděli poustkou U ohnivé milostpaní: statek byl nadobro opuštěný, nepoužíval sc ani k prezimovaní dobytka — jenom trosky panského domu, měnící se v travnatý kopec ve stínu říkovníků; a trochu víc vzadu zchátralá bouda. Zdálky se blížil hlasitý dusot, hlouček několika jezdců.
Soropita s koněm zajel ke kraji cesty, vmáčkl se mezi stromv, že ho skoro nebylo vidět. Kdyby bylo kam, radši by zahnul, aby je vidél a oni jeho ne, člověk nikdy neví; ale na to už nebyl čas, v za-
26
táčce se objevil jezdec, honák: seděl na malém ryšavém koníkovi, mladý honák — toho nezná; a ostatní, čtyři byli, v kožených i plátěných oblecích; ten, co měl na sobě světlou khaki košili, ho hned zpozoroval a pustil se rovnou k němu, dokonce jako by mu byl nějak povědomý; „Za zeptání nic nedám."
Soropita s koněm couvl. Mládenec se na něj zeširoka usmíval. Rozevřel náruč.
* „Tak přeci! Surupita?!"
„Vždyť to je Dalberto..."
Dalberto se k němu blížil s napřaženou pravicí; a Soropita svou natáhl až moc, daleko od těla, pomalu mu ruku stiskl. Dalberto — štíhlý, osmahlejší. Za pasem velkou zbraň. Jeho šedá mula má čínský karafiát za ohlávkou. Na Dalberta rád vzpomíná, ten by mohl vyprávět, co všechno spolu zažili; jako by se od sebe ani nikdy neodloučili. Přítel: takových je málo, a když je věrný a srdci blízký, jako bys našel bratra. Dobrý přítel je víc než dobrá karabina. Napůl se objali, poplácali se po zádech. • „Tomu říkám z pekla štěstí! Jak se porád máš, Surupito... Takhle na sebe po takový době natrefit, když to člověk nejmíň čeká, zrovna v tomhle zapadlým koute, kam našinec nepřijde, jak je rok dlouhej..."
Černoch s puškou a brašnou přes rameno, hrabe se v ní: má tam křepelku, přičmoudlou od střelného prachu a celou od krve; Soropita se odvrátil. Ale potají je nespouštěl z očí: ty, co stáli kolem něj, vpovzdálečí, v půlkruhu. Chlapce na ryšavém koníkovi, s koženým kloboukem, jaké se nosí v Carinhanhe. Jednoho v novém koženém obleku, koupeném určité v Montes Claros. Všecko mírumilovní lidé, najatí na práci, ale co naplat, taky dobře ozbrojení. Dalberto je pěkné po pořádku představoval: „Tohle jsou kamarádi, kluci z naší party: Rufino, tuhle lládio, Pé'-Pereira; Josého Mendese asi budeš znát?" — „Jo, trochu povedomej mi je..." (Vodíval v čele stáda kobylu a nákladního mezka, když dělali v partě u Itelvima; takový mluvka, do všeho strkal nos.) „Bud zdráv." — „Bud zdráv." — „Bud zdráv." Flinta dvouhlavňovka. Ten černoch to do křepelky našil hrubými broky. Pé'-Pereira má obrovský revolver — běžná čtyřiačtyřicítka, patrné bude úplně
27
k ničemu, tyhle jsou spíš pro parádu, i když je to svinstvo... (Ro-beval Gaúcho měl taky takový, ale taky měl malého smitha, a ten zato vydal: „S tímhle každýho vodbouchnu, milej zlatej! S tim-hlectim vobrátim komisaře naruby jak rukavičku...") Zůstali v sedle. Černoch a rozmašírovaná křepelka smrděli na sto honů. Dalberto vytáhl z kapsy cigaretu. „Pravda, ty skorém nekouříš... Pamatuješ na Nhônha...?" (Nhônho byl takový milý stařík ze Sérra, parťák a jejich přítel, asi dvě nebo tři stáda spolu hnali. Balil si neskutečně dlouhá a tlustá viržinka, samý prvotřídní goiáský tabák, a speciální slámka. Soropita téhle neřesti nepropadl, ale rád se zdržoval poblíž, čichal modré obláčky kouře: „Čoud z toho Nhónhova čvaňháku jednomu osladí povětří..." podotýkával.) Dalberto celý omládl. Vyptával se na to a na ono. Soropita se mu zdál dobře živený, švihácky, mladé vypadající, jinak se nezměnil. „Včera jsem se dověděl, že ses tu usadil, kdepak, Surupita je na tom božím světě jenom jeden. Říkali mi, že prejs tamtudy jel, že se dneska vracíš z Andrequicé. Tak jsem se pustil rovnou po tyhle cestě..." Jsou už týden: „... utábořený v tom — jak to tu říkají — v Azédu: takovej baráček kouštínek vocad..." „Já vím kde: těsné než končí dráténej plot, jako plot doktora Adelfonsa, a jak začíná Suardův... mezi nima je taková ulička..." „No jo, ty jseš zdejší... Máme něco kousek doprovodit panu Remígiu Bianórovi. A teďka tu máme takovej blbej prostoj, poněvadž čekáme na příkazy. Ale kdo poroučí a kdo platí, ten vydělá nebo tratí... Jel někam pro dobytek. Pan Remígio Bianôr je teda ještě v Corintu, v Curvelu je nějaká výstava hospodářskejch zvířat. Přijede teprva vod zejtřka za dva dni, džípem nebo náklaďákem, co jezdí pro smetanu."
Byl to ten starý známý Dalberto, mluvil jako vždycky mírným příjemným hlasem, ve velkých očích pořád ten upřímný kukuč; člověk zrovna cítil, jak z něho vane dobrota, jak kolem sebe šíří mír a klid. — „No tohle, Surupito, to mi řekni, takhle na sebe natrefit po tolika letech, a přitom se slůvkem nesmluvit, ani vo sobě nevědět... Takže ty ses tedko usadil tady, hnedka z kraje Minas Gcrais? Podívejme..." „V Äo..." „Já vím." „No jo, už jo. Tak asi míli odtud, hloub do vnitrozemí. Slabou míli, nestojí to za řeč..." „To se uvidí. A i kdyby ne. Mám ti takovou radost,
28
že bych tam ze všeho nejradši jel hned tedko s tebou..." „Tak jo. Jedem." „To myslíš vážné? Pojedu hrozné rád. Dáš mi najíst, zpátky můžu jet v noci, měsíc ted vychází tak kolem desátý. Nebude ti to vadit?" Dalberto pořád ještě uměl vzít otěže pořádné do rukou. Šedá mula byla dobrá, mocně se oháněla ocasem, dobře zabírala, běžela pořád vpředu. Černoch Iládio, ten obr a surovec s flintou, se hlasité zachechtal, jel vzadu, pohromadě s ostatními. Soropitovi šlo proti srsti, nemohl si pomoct, že by tihle všichni měli jet taky. Dalberto jako by to vytušil: „Kamarádi s náma pojedou až na rozcestí, k vozový cestě... Vrátějí se do Azéda..." Že prý ať jedou s sebou, ať jedou taky, jídla že je dost pro všechny... — Soropita je zval, nemohl jinak. Poděkovali, Dalberto řekl, že až jindy. Soropita si neměl co vyčítat: Dalberto, ten ano, to byl spolehlivý kamarád, dokonce ani ne jenom proto, že je to jeho přítel, na kterého pořád vzpomíná. Ale rozhodně ho nemohlo těšit, že by měl s sebou do Ao brát ty ostatní, přivést si je do vlastního domu. Tenhle černoch Iládio, pak ten José Mendes... Všichni se drželi se svými koňmi za nimi, zachovávali odstup. Tohle taky nebylo k snesení; radši by je měl před sebou. Podle všeho si asi ted všímají jeho zbraní a baví se o něm. Soropita je neslyší. Ale hned na začátku mezi nimi zpozoroval šum a ruch, jako by si začali nenápadně šuškat.
(„Pss! Pereiro..." „...s bflým rtem, Zé Mendesi?" „Počkej, holenku, počkej, Iládio. Víte vy, kdo to je?! Surrupita!" „Surru-pita?! Šmarjápano! Sur-ru-pi-ta...!" „Surrupita!" „Surrupita?" „Zrovna von, zrovna tenhle dábel, panebože: na koho tady člověk nenarazí." „Je to Surrupita, Rufino, ten, co voddélal Antonia Riachäa a Dendenga... Ten, co voddélal Joáa Carcará!" „Kriste-pane! To sem šlápnul na pěkně horkou půdu..." „Je to prohnanej chlap..." „To už sem slyšel. Jo, holenku, ten nepromarní žádnou sebevobranu!" „Však Pereira ví..." „To se ví, že vim. Vodprásk-nul taky Mamaluca. Měl pak soud v Rio Pardu..." „To bylo zas jindy, za lehký ublížení na těle..." „A ne za vodprásknutí Mamaluca. Mamaluco byl Dendcngův švagr, umřel s nim, společné, to vim určitě... Ale Surrupita měl eště další soudy, celkem ve třech vokresech. Skorém dycky ho vosvobodili...")
29
Dalberto nejdřív ani pořádně nemohl jet vedie Soropity: šedá mula podle svého lehce utíkala kupředu, roztahovala se na prostředku cesty. Chlapcova tenká košile se nadouvala. Zvíře zdvihalo velké -uši a krokem mimochodníka pádilo jako vítr: z'zzuum... Snédák sice z touhy po blízkém domové přešel do cvalu, ale stejně musel jet až jí v patách. Dalberto se ohlédl, rukou si pohrával s oranžovými třásněmi pod sedlem:
„Co ty na to, Surupito? Že je tohle jiný kafe než to nešťastný ploužení, co noha nohu mine, než ta votrava, když se žene dobytek? Pamatuješ ty stáda, kde byli jenom zebu, bejci, jak se courali a spali na pochodu..."
„No jo. Ty bejky jsme vyzvedali vždycky v Pirapořc... Tam je dovezli vlakem..
„Juj, Surupito, tohleto jsou ale pékný louky..."
Soropita otočil hlavu, obrátil se a zašilhal na ty čtyři, kteří se ted loudali ještě víc pozadu. Věděl, věděl, že mluví o ném; věděl to, jako kdyby to vzal do ruky a potěžkal. A tohle urážlivé počínání jej rozčilovalo.
(„Copak Surrupita, to byste koukali, jak ten umí vyletět! Takle vod pohledu by to do něj žádnej neřek." „Jednou taky jednomu frajerovi s bouchačkou vpálil kulku mezi voči v Extréme. Tam Surrupitu tenkrát vodsoudili, vyfásnul půldruhýho roku. Ale ani si to nevodsedél. Dostal amnestii." „Ne, vobhájce se vodvolal: v druhým kole ho vosvobodili. Dokonce se říkalo, že prej ho poslala vláda, aby to tady na Severu vyčistil vod moc velkejch sekáčů. To se zas musí nechat: Surrupita vobvykle vodbouchnul jenom vyhlášený zabijáky, voddělal jediné frajery, z kerejch měl každej nahnáno..." „Taky dyby Joäa Carcará a Antonia Riachäa s Den-dengem zabil kdo chtěl, museli ho nakonec vosvobodit, protože je přeci zabil v sebevobrané..." „Právě že ne. J istej Enjo to viděl zvenčí vodevřenym voknem. Jen co to uviděl, a zem se po ném slehla, neměl chuť chodit svědčit... Bylo to v Brejo-do-Amparu, kousek před Januárií. Tohodle Surrupitu tam živá duše neznala, přišel se stádem, seděl v koutě a jed. Že prej úplné klidné, nejspíš mu dovopravdy řádné vyhládlo. V hostinci, ve velký jídelně, kerá vedla na ulici. Hodnej kus vod něj seděl u jinýho stolu Antonio
Riachao a dva jeho lidi, vobědvali. Takový vám surovci... Najednou velikej šrumec: jako tajfun tam vrazí Dendengo a s nim Ma-maluco a ešté asi tři další — tvářili se zle, chystali se, že se chytej s Antoniem Riachäem a na místě ho zabijou. Šlo do tuhýho a vypadalo to na péknej tanec. Ale ani na to neměli čas: Surrupita v tom svým zastrčeným koutě neřek ani á, ani bé, nezakašlal, nedráždil je a rovnou to do nich našil. Vytáh bouchačku. Žádnýho nevynechal — munice mél teda dost! Skácel se Dendengo, Antonio Riachäo, Mamaluco, jeden z těch dvou, co seděli s Antoniem Riachäem, pak další Dendengův kámoš. A ešté byli raněný. Surrupi-tova rána nejde nikdy vedle. Antonio Riachäo se poroučel ze židle, než natáh brka, zahryznúI se do nohy vod stolu. Pět jich šlo rovnou na krchov! Surrupita taky nevyváznul jen tak, taky to pěkné zchy-tal, musel do špitálu a tam ho voperovali a léčili, dokud nevypadal trochu k čemu, aby moh před soud..." „Takže vono ho to popadá takhle zničehonic?" „To ne. Von pak prohlásil, že to jako byli všecko strašlivý chlapi, že v tu chvíli už tam bylo dusno, že se tam vevnitř schylovalo k pékný řežbé a střílenici a že jemu, Surrupitovi, jak byl zapi kolované) v tom svým koutě, hrozilo vážný nebezpečí: tak na nic nečekal a vystřílel si jistou ústupovou cestu... Ale lidi z Januárie a Säo Francisca, spousta jich bylo, se sešli a usoudili, že jim to tam vlastné pékně vyčistil; dokonce mu zaplatili advokáta..." „Co ty víš, třeba je námésíčnej?" „Je prej chladnej jak tykev..." „Cvok neni. A je dokonce klidas, slušnej chlap. Sice kapku podezírá vej, ale žádnej kakabus to neni. Teda co na ném je, že totiž dycky moc kvaltuje — nemá vůbec žádnou trpělivost: nemá rád nůž. Jak to někde smrdí rvačkou, jak se ňákej vztekloun začne tvářit nebezpečné, tak na nic nečeká a rovnou spustí: pro ránu nejde daleko. Leccos dokáže i spolknout, ale jediné když ten, co ho naštval, je slabej anebo nemá zbraň. Takže: radši vod něj dál, nepokoušet ho! Kdo vo néj zavadí, kdo se ho sebemíň dotkne, přišlápnul hadí vocas..." „A co ten Joäo Carcará?" „To prej zas bylo v Santo Hipólitu, na trati směrem na Diamantinu. Sedělo jich tam pár pohromadě, handlíři, honáci, tyhle lidi. Přišel Joäo Carcará, přihasil si to celej nasupenej, navrčenej... Joäo Carcará rád lidi urážel, hrozné si na to potrpěl — přišel a hned si vzal na paškál jed-
31
noho kloučka, co tam seděl, votřel se vo jeho mámu. Že přej taky nepřímo řek něco, co se jako mohlo vztáhnout na Surrupitu. A že si šáhnul k pasu, na pistoli — někerý tvrdej, že jí ani nestih vytáhnout anebo že jí sotva vvtáhnul — sám to nevim. Surrupita už držel mauzerovku: tamten v tom vokamžení litoval! Po těch ranách, co sliznul, byl Joáo Carcará určité nejmíň třikrát nebožtík, jeden lepši než druhej... Surrupita byl bílej jak stěna, vzteky se neznal, a tumáš nepočítanejch. Vypověděl pak, že Joäo Carcará na něj namířil pistol prvnéjc. Houby namířil! — to přej..." „Pst! Jako by tu zasvištěla kulka...!" „Jo, Dalbertův přítel... To sme viděli, to vidíme. Nevim, jak někdo může mít za přítele nebo za parťáka Istivýho tygra. Jak mi to říkával nebožtík táta, každýho, jen takovýho ne: ,Synku, nedopusť, aby se jeho stín dotknul tvýho...!'")
Soropita na Dalberta kývl, že počkají, a zarazil koné. Už nemohl: dokud tamti pojedou za nimi, nemůže se ani soustředit na hovor. Pořád je cítil v zádech. Dalberto zvedl ruku, dal znamení. Taky kousek odtud byla odbočka na Azédo. Tamti to pochopili, pobídli koné, přejeli kolem nich v jednom chumlu skoro klusem jako skupinka klisen. Ještě na ně zavolali na rozloučenou. A jak se ten negr lládio natřásal, obrovský černoch, surovec jeden, řemen pušky křížem přes prsa. Za chvilku v mračně prachu zahnuli. Jen hlavy bylo vidět nad okrajem řídkého houští. A byli pryč. Tady tudy před časem po téměř nemožné cestě ozdobený větvemi a kvítím přijel první nákladák, který dorazil až k řece; ale ještě mnoho hodin potom, co tudy jel, se sbíhali nevedomí psi a dlouze očichávali stopy — jejichž existenci nechápali —, které tu zanechala kola; Sor.opita vidél, jak někteří z nich vyjí.
Ted i sám Dalberto jako by byl duchem přítomnéjší, víc ve své kůži. Držel šedou mulu blízko Soropity, mohli jít vedle sebe. Jistojisté se už nevideli víc než pět let. Vzpomínali, museli se vrátit nazpátek, přeskočit tu obrovskou vzdálenost, potřebovali si vzpomínky porovnat. Úplné nejdál byly ty časy, jak tenkrát hnali to obrovitánské stádo býků, samí zebu to byli, ze západu Minas — všecko prodané, uzavřený obchod, pár jich odevzdali rady, pár tamhle. Pohromade s těmi zebu vedli taky osly, dobrá ráce, z Lagoa Dourady, Itabiry de Mato Dentro; nakonec je
32
naložili na lod v Cordisburgu... — „To bylo ve dvaatřicátým?"
„Dvaatřicátým a třiatřicátým, čtyřiatřicátým, pětatřicátým... Možná že i později... To už je doba. Kde jsou ty časy!"
„Jo, Surupito, takový tři stovky bejků... Dobrej byl strakatej brahman, nejlíp stavenej. Nelorák s těma maličkejma ušima bvl divokej, tvrdej, jeden si s ním nikdy nebyl jistej: z vohrady si nic nedělal. To gudzerat byl větší, pyšnější. Divokej, to ani ne, ale plachej, hlavné plachej. Plachej — tak je to... Pirapora, Vargem da Palma, Jequitaí, Agua Bóa..."
„Počkej: ...Pirapora — Buriti das Mulatas — Vargem da Palma — Lavadinho, statek — statek V zákoutí..."
Soropitovi se všecko muselo odříkávat pékně po pořádku, zastavení na cestě vytvářela pravidlo, které se jednou provždy naučil nazpaměť. Ne že by na ta místa nějak obzvlášť rád vzpomínal, oby-čejnské zastávky; ale byl v tom navyklý řád, člověk si pak aspoň nemusel lámat hlavu s nějakým vybíráním nebo rozhodováním.
„...Brejo das Almas — Dois Riachos — Barrocao — statek U agáve — Kajmaní statek..."
„Jak se tam přejíždí přes Minasgeraiský hory..."
„... statek U salaše — Fruta de Leite..."
„Taková osada nahoře na kopci, tejden co tejden tam mají
trh!"
„...Salinas — Banánovej statek — Cachoeira do Pajeú..." „To byla dobrá ves, Surupito. Namluvil jsem si tam holku..." „Fortaleza — Estiva..." „To byl statek."
„...Säo Miguel de Jequitinhonha — Joaíma..." „To nám tehdy dalo zabrat, hergot, to byla dřina..." „„Jacinto..." . „Dédinka jak malovaná I" „...Salto Grande..."
„Vesnice. Po můstku se tam šlo přes hranici do Bahic..."
Potom, už ve státě Bahia, se zastavili v Itabuné: „Škaredý místo, porád tam prší, dnes a denně prší..." Postupné nicméně dorazili až do Caetité: svěží a mírné, na konci nádherné soutěsky, svétlá půda, město jedna báseň...
33
„A ty jsi, Dalberto, pořád ještě tý dřiny nenechal? To už je néjakejch let!"
„To jo. Ještě nejakej čásek. Dělám to rád i nerad. Ale našinec se povyrazí..."
Dalberta člověk mohl mít rád, to tedy ano. Přinejmenším proto, že je tak strašně jiný než on, Soropita. Ve všem všudy. Kdyby nakrásně cucali jeden pomeranč, každému by chutnal úplné jinak. Dokonce ani ženy, které si vybírali, se sobě nikdy ani v nejmenším nepodobaly, každý měl vlastní gusto. Dalberto klidné mohl být jeho bratr, mladší bratr. Ba ani v názoru na nejobyčejnéjši věci v životě se při všem přátelství neshodli. V Dalbertovi nebylo špetky obmyslnosti, neměl taky ten věčný hlad — touhu poznat všecko z vnitřku — vysát všechen morek, vyždímat matoliny, vylízat polívku do poslední kapky.
„Tedko už takový dva roky si říkám, že si našetřím nějaký peníze... Háček je v tom, že hraju..."
Dalberto to řekl a krátce se zasmál, védél, že Soropita karban odsuzuje, nerad riskuje. A zničehonic zarazil mulu. „Málem bych zapomněl, něco ti dám. Ty voceníš dobrou zbraň..." Byl to revolver, jedenačtyřicítka, v pouzdře. — „Vyhrál jsem ho v devíti partičkách na jednom chlápkovi z Ria Grande do Sul, co na farmě v Lé suší maso. Tady to jméno, Ouaraim, to je po nějakým místě tam u nich — revolver je erárni, patřil tam nčjakýmu policajtovi. Tady jsou náboje. Jinak se tahle munice sežene docela snadno, nic extra..." Díval se na Soropitu a přál si, aby měl z dárku radost. Soropity si vážil ze všech přátel nejvíc; odvážný jako poryv vichru a k nevíře mlčenlivý. V jeho blízkosti měl vždycky nejasné tušení, že se třeba něco naučí.
A Soropita mu vlastně zachránil život, když se tenkrát splašila ta kráva, co ji našli kousek od Pedra Redondy, jak tam pramení Jequitinhonha. Když byl on, Dalberto, skutečné v nebezpečí, Soropita přiskočil a postavil se jí s holýma rukama, kráva ho dokonce porazila. Nic se mu naštěstí nestalo, jenom si roztrhl kabát. Ale zbytek dne strávil Soropita v posteli, třásl se, ano i horečku dostal.
Soropita védél, že každému revolveru vtiskne pečeť jeho historie, že ho poznamená skoro jako člověka. To jenom Dalberto umí přijít na tyhle dárečky, co člověka potěší. Dalberto, který se
34
na něj ted díval těma svýma dokořán rozevřenýma očima, ta jeho prudkost a rádoby drsné vystupování ze samého ostychu, ta psí oddanost. Avšak který, když mu poděkoval, honem odvedl řeč jinam:
„No však se říká, že kdo se narodil pod lavicí, nikdy se neposadí. Ale ted jsem si polepšil — délám parťáka..."
„No jo. Ještě pořád prodáváte zebu?"
„Skorém ne. Zebouni šli ukrutné dolů..."
Dalberto si jich nijak necenil, zebu ho nezajímali, blíž se o né nestaral, nevčdél, co je v nich. Soropita se nechával unášet klidným pohvbem toho téžkopádného stáda, spousty indických býků, bylo s nimi lepší pořízení než s obyčejným dobytkem, protože byli jako velké děti, tiskli se těsné k sobě, všichni stejné krotcí, zdlouhaví v pomalém loudání jako oblaka — člověku jich bylo líto. Nenaříkali, nestrkali se, nevzpouzeli, nikdy; snesli jakoukoli nouzi. Docela jako kdyby védéli, že kdysi museli přijít o jakési dědictví po předcích; že mohli kráčet zasypáni kvítím. Na cestě, za slunce, žízně a trmácení, za dlouhých pochodů, provázeli člověka stále s touž pomalostí, v téže útěše, teplo jejich těl, silný, celistvý pach, větší než nevinnost. Tmavé strakatí, žemloví, kouřoví, červenobílí, stříbřití, černé rohy, černá kopyta — kývali hrbatými šíjemi, širokými laloky, visícími pupky; stříhali nesmyslně velikýma ušima a vždycky vztyčili hlavu, aby si člověka mohli prohlížet zepředu, jenom přes černé nozdry; oči při tom pohledu zkroutili nebo je měli ospalé, klímající v souhlasné dřímotě, ale v hloubi těch očí byl slabounký měsíční svit, světlo přicházející z dáli, kam se nikdo nemohl navrátit. Na pochodu se člověk mezi nimi ztrácel, ano i strach ho někdy obesel, respekt před vší tou obrovitostí — krátký dech, funění, přerývaný řev a zřídka smutné zabučení, které ani bučením není; ticho mezi nimi, jako by mluvili: tak mohutní byli, tak silní, že kdyby byli chtěli, nic před nimi neobstálo. A stačilo pošeptat slovíčko, ruka po dobrém sjela po jejich srsti, človék mohl zatahat za kůži, k neuverení měkkou, jakoby moučnatou jako sádlo a nesmírné vláčnou — v nitru se jim ozval táhlý sten, jenom bzučení úlu kdesi ve veliké dálce; a poslechli člověka, jako by je Pánbůh navěky obdařil nadmíru požehnaným rozumem. Človék je opouštěl,
35
když se odpoledne dobytek začínal pást. Žrali málo; málo spali. A ještě potmě, když se snesla noc, leželi, svorné mlčeli a všichni se dívali jedním směrem, vyhlíželi úsvit. Vyhlížeb jej bez vyhlídek.
„Surupito, tys mě hned nepoznal?"
„Ale pak po hlase jsem tě poznal..."
„No jo, po hlase. S tím hlasem to je legrační, tenkrát ten slepec. .. Povídal jsem ti vo tom slepci? No to jsem byl v Gráo-Mo-golu, šel kolem slepej žebrák, vodříkával nějaký veršíky, takový ty, co je umějí jediné slepci. Já drobný nemel, jídlo taky ne. Měl jsem tam vysoký boty, tak jsem je sebral a dal mu je. Vůbec jsem se s ním nebavil, jestli jsem prohodil deset slov. A ted poslouchej: víc jak dva roky nato, a daleko vodtamtud, v Rio Mansu, skorém až u Diamantiny — zrovna tam byla nějaká veseUce — co nevidím: kdo proti mně nejde? Slepej. Byl to ten samej, to jsem viděl hned, měl černobílýho psa a malou kytaru, ten slepej s velkou nohou, v opánkách, v černejch, dole úzkejch kalhotách, až moc těsnejch. Jenom ho tentokrát vedl jinej kluk. A deklamoval tohleto:
Plný truhly, celej statek, vynáíel ji tisíc fiatek...
...Tak přijdu pěkně až k němu, položím pár šestáků na talířek a pozdravím: ,Tak jak se daří, milej slepej kamaráde?' — tohle jsem řekl nebo něco na ten způsob, víc nic; se mi zdá, že jsem se taky zasmál. A von, víš, co von udělal? No prostě, měl ti takovou radost, že až vykřikl: ,To je ten, co mi dal boty! Ten, co mi dal boty...!' Slyšíš, Surupito? No nestojí tohle za vypravování?!" „Jistá věc. Ale to ses ho nevyptal?"
„Jak by ne. Boty prodal. A jak mlel vo tý tisícovce zlatek, tak to sám neznal dál. Naučil mé néco jinýho, legračnějšího:
Tři prasata štitinatý na dvoře, tři na terase; vic štštin má jedna Stétka, u nás v krámě sedí v kase..."
Dalberto se měl zeptat na jinou věc — jak je možné, že si slepec ve své neproniknutelné slepotě podrží člověka v paměti, zapamatuje si ho po hlase. Ten hlas se mu tam vevnitř v té ukrutné tmé jisté hýbe jako spousta blyštivých hadů. A jestli pozná všecky lidi, co je kdy po světě potkal. Takový slepec, který nevidí a všecko ví, může teda zničehonic přijít, ukázat prstem a vykřiknout: „Ty jseš Soropita!" Proč teda je vůbec nějaký člověk slepý? Třeba Pánbůh slepce stvořil, aby dávab pozor na ty, co vidí. Tyhle slepce stejné jako rváče a vzteklouny: zabijáky, které poslal na svět a po-voUl jako trest pro všechny lidi, aby nemohb kbdné spát. Když na né člověk pomyslel, jako by zaskřípala vidbčka po talíři, drásalo to nervy, docela jako by vás stahovali z kůže. Už jenom když jste takového zabijáka slyšeU mluvit, hádat se, provokovat, do nej-delší smrti se té potupy nezbavíte, vlasy vám budou vstávat na hlavě, co živi budete.
Dalberto nejspíš taky přemýšlel. Snédák a šedá mula vyťukávali vedle sebe společný rytmus, člověk o nich vůbec nevěděl. Občas zavrzalo některé sedlo. Na Dalbertovi bylo nejlepší jeho veselí: smál se prosté, sympatický ve všem všudy; pěkné pískal — mezkařské pískání. Samou radostí ze života si prozpěvoval:
„Adié, trhy v Uberabi, tedmi %naji sude! Prodávat prtj u% nesmím krávy, Bofy můj, co se mnou bude?
Surupito, jak dlouho ty už nejezdíš do Montes Claros ani tamtudy-ma neprojíždíš ?" „Dlouho."
„Jo, Montes Claros, Surupito, to si dám líbit! Ženský..."
„Dobrou pastvu, ženskou mít, co by chlap moh ještě chtít..."
„Ba, ba, chudákův život je rvačka, chlast, s děvkou slast. Našinec po cestě pěkné zkusí, jojo. Ovšem kromě tebe, Surupito: tobě se to všecko nezdálo tak strašný a tak hloupý. Pro tebe to nic není, snášet hlad a žízeň, ty vydržíš všecko, co si vzpomeneš. Ale v tomhle mi dáš za pravdu: jediné když jseš se ženskou, tak cejtíš,
37 '
že jseš dovopravdy lord, že to tak říkám... Že teprve v tý chvíli dovopravdy žiješ. Jinak je všecko prach a prázdná sláma a kde nic tu nic. Jeden se trmácí po svété, popichuje a hádá se, vyjednává a vytahuje se, má strach, tu něco koupí, tam něco prodá... Jako by byl uvázanej na řetězu. Člověk si nepatří. Ale pak přijde, uvidí ženskou, a to nejhorší je ptyč. Všecko začíná, načerpáš zaseje novou odvahu... Po nějakejch pár mílích se vždycky dorazí k městu, zastavíme se poblíž... Dokonce i tady, Surupito, všude, i na tom nejmenším místě se to dá nějak zařídit. Teda mluvím vo ženskejch, který jsou ochotný, svolný. Tady na severu je spousta péknejch mulatek: řeknou si jenom vo pár niklákú, máš je za pakatel, za dva milreisy. Ale já jsem zjistil, že je dobrý, jak jsi mi to poradil: vodří-kat si, dokud člověk nezastaví v kloudným městě. Jak jsi to říkal: že je to jako kůň nebo vosel na cestě, kterej nemůže lízat sůl — strašné zeslábne, na vodu se nemůže ani podívat... Ale Montes Claros! Už tenkrát za našich časů, vzpomínáš si? Někdo to spočítal, Surupito: šestnáct set lehkejch ženskejch... Pamatuješ na kabaret Chica Peeira? Pivo tam bylo za dva milreisy láhev... Těch kabaretů, těch nevěstinců: račte si vybrat. Každej si tam přihřeje svou polívčičku. Jojoj, konce to nebere, všecko donekonečna! Vezmi si třeba ty děvenky z Bahie, co ty na to? Jedna vedle druhý, jak ses k ní přitočil, celá se začla kroutit jako had v horkým písku... Pamatuješ?"
„Aby ne. Skvělý místo..."
„Ted v poslední době je to ješté vo moc vylepšený. Pokrok, s pomocí boží. Surupito... Pak ješté, jak bych ti to řek..."
Dalberto vykládal přátelsky, upřímné, ne jako člověk, který se pošetile chvástá, ale jako kdo chová v dlani prchavý stesk. Chvíli okolkoval, pak šel k věci, vypověděl to: šlo o jistou báječnou ženu, s kterou se seznámil. Prý dokonce pochází z velice dobré rodiny a nejdřív byla rádnou manželkou jednoho doktora práv; a je až moc hezká a úplně mladičká, ale rozhodla se, že uteče za lepším životem, protože je ukrutné na chlapy... Že ji všichni v jednom kuse chtějí, ale ona má ze všech nejradši jeho, Dalberta. Má oči tak fajnové zelené, list kapradí, s dlouhými hustými rasami — moc pěknými, dokonce si ty řasy schválné nalepuje... Prosté přepych,
to je vidět, drahé šaty, střevíčky — z ničeho si nic nedělá, září tam nade vším, tohle jí nejde pod nos, po tamtom se zas může utlouct. Pije málo. Kouří. Když se zamyslí, ve chviličce vykouří půl krabičky cigaret... Řekne: „Nepolíbíš mé?" A víš co? Její nožky, rudě namalované nehty...
Dalberto si člověka koupil, dokonce i tím, jak neomaleně příteli vykládal na rovinu o všem, co ho potkalo, vyrukoval s nej-tajnějšimi zážitky. To on, Soropita, neměl jakživ k nikomu takovou důvěru, aby mu otvíral srdce: — džbán má úzké hrdlo, sklenici do džbánu nedostaneš. Dalberto pomaloučku povídal. Zapálil si cigaretu a povídal. Opakoval se. Soropita si najednou uvědomil, že mluví o nebožtíku majoru Bräovi — takový velký blonďatý statkář to byl, z nějakého cizokrajného rodu, a moc velký pán. Ukrutný majetek, pozemky, dobytek. Tak strašné bohatý byl, že se vůbec nemusel starat o to, co se o ném mluví. Major Bräo žil na hromádce s jedním děvčetem, hrozné bílým, hrozně pěkným, hrozné nóbl, které nemělo kouska studu v těle. Ani jeden neměli. Sotva se totiž ráno vyhouplo slunce, vyjížděli si na jediném koni, tedy pan major trůnil v sedle oblečený jaksepatří, ale ta žena seděla za ním úplné nahá a držela se ho kolem pasu. Dočista nahá, každá žilka na ní hrála, krása nesmírná: to aby všichni vidéli, co na žádné paní nikdy neuvidí. On i ona z toho navíc měli slast všech slastí, hyb na vrcholu blaha. Ona i seskočila z koně a šla pěšky, aby byla ta její nahota lip vidět, takhle pěkně v pohybu, promenovala ten svůj úbél po zelené trávě na louce. Chodila se koupat do Laólského jezírka, poblíž tam bydlelo spousta lidí. Když někdo, mužský nebo ženská, tyhle dva uviděl jet kolem, bohabojné odvrátil tvář, zachvel se. Děvče prý zahlédlo v dálce na pastvině překrásnou jalo-vičku a zatoužilo: „Z tamhlectý chci..." A major Bräo jalovičku zastřelil, nadělal porce masa, na místě si je opekli. Oba dva. Po nějakém čase přišel trest. Proslýchá se, ale jisté to není, že major k stáru přišel o rozum a skončil jako ubohý žebrák.
„Nemám pravdu, Surupito? Bylo to tak, nebo ne...?" Jenomže — když si byl Dalberto takhle jistý svou pamětí a celý se rozehříval, člověka se najednou zmocnilo podezření, že ve skutečnosti je to všecko právě naopak. Prosté a jednoduše, každý až moc
39
dobre védél, co taky na téch bordelech bylo hnusného: rvačky, hromada nemocí, zlodějna, podlost na podlost. Chtěl by tam snad někdo mít vlastní matku, dceru, sestry? Taková spousta falešných, prolhaných ženštin, dejte pokoj. Takových, co nemají kouska cti v těle, ztratily úctu k vlastnímu jménu, k vlastní svobodě, ke své vlastní osobě: dočista jako by se samy chtěly proměnit ve zvířata, která kdekdo využije a zase odežene — feny, krávy, klisny v říji... Ale pak, když byl člověk odtamtud daleko, napospas volání těla, horkostí hořel, jak to, že si z toho všeho vybavil vždycky jenom to zářivé rozkošné a samou fajnovost, drobečky, které rosdy, byly čím dál větší, až se vás úplné zmocnily? A ještě silněji ostřejší než žádost těla byla ta beztížná touha, ukrutná potřeba zjistit, že skutečná krása může být na rubu i nejohavnéjších věcí.
„No není to tak, Surupito?" Copak to není blaho života? Té ženě všichni říkali „Lila Podvlíkačka", „Zevšechnejvíc"... — jak si přála. Lila — takhle říkala, že se jmenuje. Ale jemu, Dalbertovi, vyprávěla, tajnost nad tajnost, že její skutečné jméno, to, co dostala při křtu, je Analma. A vzdělaná byla, že mu až bylo stydno — že je jenom ubohý honák, nevědomý, až Bůh brání. Četla si v knížkách. Znala básničky. Zatímco on odpočíval, napovídala spoustu legračních věcí: „Pojd, zlato, polož tvář tadyhle na polštář... Houpej mé, chovej mé, hýčkej mé, schovej mé... Marmeláda, tu mám ráda, radši však mám kamaráda... Moje řeč je ano, ano, vem, vem...!" Přiváděla ho k rozumu.
Jak to tak Soropita pořád dokola poslouchal a v duchu přemí-lal, začal blouznit. Ano, pochybil, v hloubi duše nízký — vrátil se do pokoje s vymyšlenou holkou: zbytky snu. Zase mluvili o Doraldé, užívali si. Kurvička byla tam, v nevěstinci, přešťastná v polapení, opravdu chtěla být dévka, vlaštovička poletující uvnitř domu, musela přijmout všechny muže, pro každého, kdo přišel, byla k pro-najmutí, odmítnout nemohla žádného... „Až jsem z toho dočista uondaná, zlato..." A pověsila se mu kolem krku, posměváček, a líbala ho a líbala. Holka je pro všechny... Jak je vidět, i pro toho negra Iládia, zmetka šeredného... Ba ten jeho nakyslý pach by se tu musel ještě vznášet nebýt toho, že to děvče na sebe vyplácalo nádhernou záplavu dobré voňavky... Ona taková hezounká, prosté
40
delikátní, běloučká jak princezna — a jít s černým Iládiern, hromo-dukem, ohavou a kolohnátem... Ach, tohle je za trest! Soropita se soužil.
„Víš, Surupito, ona se mi líbí. Ne že bych po ní zrovna šílel. .." Dalberto neměl rád blázněni za ženskou. Vyhazoval si z kopýtka jen což, jednou šel s tou, podruhé s tou, vystřídal ty ženštiny skoro všecky. Znal dobře Liolinu, Méliu Cachuchu, Nhiinhu, Máří Mámu, Estelu, Donu Doni, Vejslužku... Analma ho sama posílala, jen ať pozná druhé, aby mohl na vlastní kůži porovnat, že ona je namouduši ze všech ta nejlepší milostnice...
... Soropita kurvičku uchvátil, vyrval ji z moci těch mužských, kterým nic není svaté — všech, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, co se přišli pelešit, rochnit a lísat. Vlahounce ho líbala na ústa. Musí se nějak jmenovat: Izilda... „Izildo." Zavolal na ni, slyšela na to. Ale neustále ho bodala jedna myšlenka, která pálila, pichlavá jako bodláčí: černoch... Izilda napospas hrubé nátuře toho negra! Negr nemluvil po lidsku, mručel a lezl po čtyřech, přišel sem rovnou z pralesa, vyhladovělý, celý zahliněný a plný listí... Musí se jí zeptat. Odpovídala mu: „Ten už se mnou spal, zlato, přišla jsem si na svý... Nebyl zlej. Každá voda se dá pít..." —; a smála se, sladounká mamtéráda, naháček. Soropita ji popadl, čichal k ní, šíji jí očichával, nechtěl, aby páchla černochem, kozlem smradlavým, neotesancem. Izilda se smála čím dál víc, ukazovala špičku jazyka, zašklebila se, zakroutila. A zmizela. Ted byla tma. Soropita tu byl nevolky. Takhle u dveří jakéhosi pokoje, před nimi. Co že to poslouchal, jak se v tom pokoji, zevnitř na závoru, na zástrčku, děje: dráždivé vábení, sladounké žvatlání, smích; zvuk dvou uléhajících tél, muž k sobě přitáhne ženu, leží si v objetí, šustění slamníku... Jenže — s černochem, sršáném píchavým, tam nebyla Izilda, to ona nebyla s Iládiern... — ten hlas zněl jinak: Doralda! Doralda, oči v sloup, rozechvělá blahem... Černoch si dával, činil se, násilník, Doralda sama chtéla, dokud se černoch sám neunaví, černoch ne a ne se unavit, potvora chlupatá to byla, obr z hloubi pralesa, z kotlů pekelných... Soropita stojí jako opařený, neví, zda sní d bdí, svét se s ním točí — a co vidí: zkázu, muchlování, smilstvo, slizkost... Potom tu byla pořád ještě Doralda, v batistové košilce, tak bělostná,
natažená na široké posteli, odpočívající; ale dívala se na néj usmé-vavá, ukojená, unylá, ochablá, blažená! Černoch, sprosťák jeden, pán svéta, slintal blahem, lísal se, chtél ješté. Jen ať tenhle černoch lládio počká, jednou pékné skončí, ranou z revolveru; takovou ' pakáž sertäo nenechá dlouho naživu, to sertäo nedopustí. Aby už nepáchal hanebnosti, špinavosti, neurážel lidi...! A Dalberto, ten Dalbcrto si pořád vede svou... Jako by vidél a vědél, čím se živí jeho, Soropitovy myšlenky, jako kdyby všecko na tomto svété melo společné kořeny, svétlá tma, podíl jednoho každého.
„Neumíš si představit, Surupito, s jakou nevinnou radostí mi voznamuje nékterý véci! Tak třeba: ,Tedka musíš, miláčku, pryč, nech mé samotnou dvé tři hodinky — za chvilku tu bude handlíř tenaten, za svoje peníze si chce přijít na svý, na mé nebere vůbec ohledy... Je ti líto tvojí nevěstinky, kterou čekají takový ohavnosti... Trápí té to? Chci, aby ses trápil, aby ses soužil... Tak už běž, handlíř tu bude každou chvíli, musím pro néj bejt pěkná... Pak přijd; přijdeš? Milej, nežnej, utéšit mé, zulíbat...' Říkala to rozčilené, bílá vzrušením, Surupito, prsty mi zatínala do ruky, až to bolelo. Ale přitom pravdu vobracela v žert, člověk viděl, že se schválné raduje z toho, co říká, v tý neúnavný samicí zběsilosti..." Užíral se. — „Ale vobčas mě napadá, že kdoví jestli to není právě v těchhle kouzelnejch ztřeštěnostech, Surupito, že mi nejde z hlavy, že to je další rozkoš..."
Soropita si nechal ujít nečekanou příležitost promluvit. Jenom v jediném okamžiku vytržení, v hrdle ho pálilo, tlachání znělo v uších: jako by z palmového háje neustále pestrobarevné vzlétala spousta ptáků, v zelenosti při potoce po pravici, kde se rozprostírala vlhká travnatá louka — .. .Doralda, myslel na ni při tom povídání, pomalu je vychutnával... — po levici gravatá s krvavými květy na velké skvrně volného terénu, vonícího po levanduli a citrónu; a Dalberto, který se zase už ptal: „Vid, že jsou tyhle lehký holky sladký, vid, že jo, Surupito...?" Znovu skryté povstala mírnost věcí, neznélé motýlí šumění, matná vůně, která nebrala konce, ona malátná radost, která má pro strach uděláno, suchá haluz a zbylý květ, zachvění větve, z níž odlétá pták: „A proč se, Dalberto, neoženíš?"
Bylo to venku, než bys řekl švec. Ale Surupita to neříká jen tak, aby si ho dobíral; Surupita nikdy nežertuje. Že by nedával pozor, o čem šla řeč? Nebo snad má néco za lubem? Tak či tak to bylo divné.
„Já a ženit se? Vážné si to myslíš? Kurva, děvka, starej vůl... Bůh mě chraň a vopatruj!" zavtipkoval Dalberto.
Dalberto se díval. Proč se díval. Soropita se uvnitř zavinoval, stahoval, zpoza jednoho mlčení za houštinu druhého, chladl. Střepy a harampádí vracející se z povétří. Knot svíčky dohořivající ve tmě. Kousal se do jazyka. O co skutečně jde, to si každý nechá pro sebe. Každý jde za svým. Dostat se přes tohle a nic než nasáknout vodou. — „Ženitba chlapa přivede k rozumu..." řekl to tiše a nezřetelné. Dalberto dál nevédél, na čem je.
Trvalo dlouho, než se dal zase do řeči, o něčem úplné jiném. Umčl myslet, ovládnout se. Mezitím ho jeho hlava sama odváděla jinam, k čemukoli; rád se díval na zeleň. A polehoučku se na néj pokládal stín hoře, cosi jako náznak varování, že se stane néco zlého, připomenout se to nedá, ale těžko na to nezapomenout. Odpovídal na Dalbertovy otázky:
„K řece? Devět mil tamhle v tu stranu, směrem do údolí. Ale když je takhle zima, o rybu tam nezavadíš..."
Jenom probuzení zasmušilosu, bez důvodu, beze lsti. Nefoukalo studené, ted, když se slunce klonilo k západu, bylo spíš pékné. Dali se doleva. Za chviličku budou doma. Lidi si přijdou vyposlechnout seriál. Poveřečí. Souhlasil, aby se Dalberto pozdě v noci vrátil. Přítel není nikdy na obtíž, ale oni hostům odvykli. Delší návštěva je unavuje... Taky nemohl klidné pomyslet na toho negra. Védél, že kdyby se stalo tohle: kdyby se s černochem octli tváří v tvář a černoch si z koně odplivl, že by ho popadla nenávist, ukrutná zlost — tak divoce, že k vybití toho vzteku by jen tak néco nestačilo. Myslel tak usilovně, že se vzápětí podíval na Dalberta, jako kdyby ho Dalberto mohl slyšet.
„Tamhle to je bažina, Surupito?"
„Bažina přímo ne. Ale zapadnout se tam dá. Tamhle se koukni, to je skorém močál. Ten potůček se v něm úplné ztrácí..." Seskočil z koně, aby otevřel závoru u ohrady — nepustil
42
43
k tomu Dalberta, který ho chtél předběhnout: že prý Surupitovi moc překážejí všecky ty vaky a saky paky, přeplněné brašny pod sedlem. Jenom Snédákovu uzdu Dalbertovi podal a on projel s koněm po boku. Zase závoru zavrel. Uměl si představit, co si tak asi Dalberto myslí, pěkné se mu ten Dalberto odvdéčuje: „... Jft k vol-táŕi s dévkou? To by tak hrálo! Tam by mě nedostali ani párem volů... Já vím, že některý to dělají; to je vidět, za co stojí..." Vyhoupl se zas do sedla. — „Ze se nestydějí. Povyrazit se, to jo! Akorát tak se rozšoupnout a pořád jet, a ještě k tomu mít votevřenou kapsu a dobrý srdce..." Dalberto si pískal.
„Tak heleď, tamhle, jak se cesta zatáčí, tak tam už začínají moje pozemky. Ve vší počestnosti..."
Ale sám zaplašil jakoukob vzpomínku na něco nepříjemného. Našinec se má starat o to, aby jel pořád pryč rovné za nosem, podél pastviny, jenom tudy, kudy má. Za chviličku jsou tam. Doralda si už určité všimla, jak si dneska dává načas. Vůně zralých plodů v an-dirovém mlází. Tady se andira nedaří, jenom nahoře na vrcholcích, kde praží slunce. Anebo takový kohoutí zob; ale na to ted nebyl čas. Soropita st hřbetem ruky otřel tvář, jizva na bradě ho rmoutila. Když se člověk odněkud vrací, je vždycky upocený, celý nesvůj... Doralda byla útěcha. Horský pramínek — který prýští, zurčí a tříští se o kamení: krásný, dobrý a přístupný. Člověk mohl pokleknout na strmém břehu, přitisknout ústa k prameni, do vazkého žlutého jílu, který voní, jako chutná mladá moringa, voda bublala a klokotala, chladná, milá stékala do hrdla.
„Ne. Hrozné málo. Nezabiješ skorém žádnýho..."
To stopa nějakého hada, jeho pěšinka vyznačená v písku, mířící k temné prolákliné. Z louky vzlétla křepelka. Tráva už byla pěkné zvlhlá rosou. Sedá mula si odťrkla a zastavila se. Od blat letěli papoušci, černí proti zapadajícímu slunci, den jim skončil. Palmové háje v dálce temněly. Dalbertovi se Doralda určitě bude líbit. Takovému, jako je Dalberto, přítel srdci blízký, poctivost sama. Jenom Doraldé před ním nedá dárky. Nedá jí mýdlo... Dalberto může vidět, jak výborně se oženil. Jestli... Zarazil se.
V jediném okamžiku mu to najednou blesklo hlavou, vzpíral se té myšlence, cukal se jako dobytče chycené do lasa; jako se do-
bytčeti podlomí nohy, když dostane ránu klackem do vazu. Cítil v sobě prázdno, místo duše sedlinu, ani ho nemohlo bolet, že na nic nemyslí, věděl, že se mu klepe brada, dost možná že umře, spadne; nedýchal. Nohy chtěly sjet stranou, chodidla vězela ve třmenech, jako by se zachytila o překážku. Soropita zkameněl. Ale tělo se mu chvělo, že to až bylo patrné na pohled. — „Copak, křeč, Surupito?" „Už je to lepší..." Byl to takový ten nervový třas, jankovatění z horka. Shrbený v sedle. Srdce těžké, že si málem opíral tvář o koňskou hřívu. Dalberto za to nemůže... Ale proč sem jezdil, proč se tu ukazoval, aby se s ním po přátelsku setkal, aby s ním zajel k němu domů, posedět v chládku? A už byb skoro u dveří. Ai je to jak chce, už se nedá nic dělat. Nemůže přece podlehnout tomu, že na chvilku ztratil kuráž. Ale to pomyšlení ho dusilo; kdoví, třeba Dalberto Doraldu zná z Montes Claros, z dřívějška, ví, odkud přišla, jak předtím žila?
Kdoví, třeba už o tom dokonce ví, od někoho tu zaslechl její jméno — jako Soropitovy ženy — a vzpomněl si, snad i proto chce ted s ním, uvidět ji na vlastní oči, poznat ji... Takže většina těch řečí, co napovídal cestou, mohla být jenom schválnost, ze zlomyslnosti, méi z toho radost, chtél jeho, Surupitu, nachytat, takže to tedy podle všeho byla zrada! Možná že ti dva spolu dokonce něco měli, poznali se při věru příjemném zahálen/... Když ještě byla Lilium, byla Doralda proslulá, hodné vyhledávaná žena... Dalberto, takový holkař... Ach, to jsou muka, pyká za hříchy světa! K čemu bylo, že se usadil až tady, skoro ukrytý, stranou velkých cest, že začal nový život? A úcta, kterou mu všichni prokazují, ta mírumilovnost a klid, pořádek tak zaručený, a ted bude po všem... Dalberto, i kdvby chtél být jak chce slušný, stejně bude mluvit. Mezi skotáky, všemi jeho lidmi se to hned rozkřikne, přijde do řeči. Dobrá zpráva má nohy, špatná má křídla... Z hodiny na hodinu se mu začnou pb-pošklebovat, respekt bude tentam, pes od něho kůrku nevezme, poslední žebrák na něj bude koukat svrchu. Možná si na něj i začnou dovolovat, nikdo už ho neposlechne, budou ho urážet, tupit... To potom ukáže, že je chlap a co se na něj sluší: zabije! Všecko pomlátí hlava nehlava, rozfláká!
„Máš to tu moc pěkný, Surupito. Tolika kytek..."
44
A zastesklo se mu dokonce po klidných zákoutích, po samotě ve stínu starého cukrovaru, po přívětivých dnech, kdy ze žlabu curkem vytéká a čisté crčí bílý proud... Beznaděj: ukrýt se sám před sebou... Ještěže je Dalberto přítel, může brát ohledy na přítelovu minulost. Může dostát povinnosti zachování tajemství. Ale to si nezaslouží, to nejde! Co když až Dalberto Doraldu uvidí, pozdraví jeden druhého užaslým vzkřiknutím, co jestli sebemenším hnutím brvou dají najevo, že se už znají, z Montes Claros, z nevěstince od Gemy...?Bodnutíškorpióna; tohle mu zaťalo. Dalberto — který ho zná ze všech nejlíp, jeho přítel nejpřítelovatéjší, který o něm všecko ví, ledacos s ním zažil, dá na jeho slovo... Nesnese to! Nej-horší, to, co nesnesl, bylo, že by se to Dalberto mél dovědět. Kvůli němu samému, Dalbertovi, právě kvůli němu. Nesnese, aby se takhle v jediné chvilce všecko převrátilo vzhůru nohama, aby se zničil ten Dalbertův obdiv, jeho úcta — takže všechno, co on, Soro-pita, udělal a byl, neznamená vůbec nic, nic nevydrží, člověk může zničehonic ztratit podobu, jak před druhými vypadá, stejné lehce, jako se stáhne kůže z mrtvé krávy ležící na pastvině... Ale pak tedy... Pak ho tedy zabije. Musí Dalberta zabít. Zabije, ano zabije. Soropita se na chvíli uklidnil.
Jako kdyby vcházel do pralesní houštiny. Černá vůně. Prales byl noční tma, její chlad. Zelená vůně a chrastem' plné cvrkotu. Vůně širá, vazká, poddajná — hladká, vůně mokré jabuticaby — anebo náběhu na kýchnutí, jemná pára, těsně po dešti, slabá nanicovatá vůně kádí v chladném období mletí třtiny někdy v květnu, v červnu... Cítil, že zase pomalu nabírá dech. Pořádné se mu ulevilo. Nebránil se tomu a byl klidný, jako by si před cestou ohmatal kapsu a ucítil spolehlivý svazeček bankovek, postačující na jakoukoli útratu. Jako se obrací pantofel vzhůru nohama, má-li néjakv pes přestat výt. A ani na to nepotřeboval myslet s chladnou hlavou, až se mu uklidní vzkypělá žluč. Byl ve střehu. Byl ve střehu jako natažený kohoutek, svinutá pružina, už zahalený záměr. Svět se navracel do běžných kolejí. Zhluboka se nadechl, zavrtěl se v sedle, pohodlněji se posadil. Napřímil se: Snédák si zase uvědomil pevnost jeho ruky— skousl udidlo a vyrovnal krok, kůň výborného pána.— A Soropita si odkašlal a zvysoka spustil:
46
„Teda tady si na mé dávají pozor: vědí, co se patří! Všichni přede mnou mají respekt, zacházejí se mnou v rukavičkách, hned jim došlo, že se mnou není radno si zahrávat. Nestydatost nesnáším; nestrpím pomluvy — nejsem tu nikomu pro legraci! Chovají se vážně, uctivé, ke mně, k mýmu domu, mým věcem, všechno jaksepatří..."
„Víš, Surupito, ted mi připomínáš pana Sulina Sidivó, když se nechal slvšet, jak to chodí u něj na statku... Ale tak to má bejt!" žertoval Dalberto, nebyl zvyklý, aby přítel mluvil takhle nafoukanc a důležité.
Soropita se na Dalberta nechtěl dívat, představovat si jeho živé oči, vidět jako za rámečkem široký oblouk jeho zad, důvěřivé vystavených pod vzdutou khaki košilí, kterou povíval vánek, až se čeřila jako neklidná vodní hladina, po níž chvějivé přebíhají vlnky.
Zahnuli doleva, nadejedou si a nebudou muset po silnici přes Äo. Dalberto sem neměl vůbec jezdit. Život je na draka. Ale už byli na místě. Se štěkotem se k nim hnal chumel psů. Dům s okny dokořán. Paineira byla obrovitá růže. Malý pasák právě pochytal telata a děkoval za to Bohu. Soropita otevřel závoru, držel ji v ruce a čekal. Kdyby tak Pánbůh dal a Dalberto najednou musel odjet, ted hned, bez meškání, s velkými omluvami, pod hrozné důležitou záminkou, obrátil by na místě šedou mulu a mizel by do dáli... Všecko by byl jen konec zlého snu, který se rozplyne. Ale ne. Teprve u domu bvlo vidět, že je skutečné navečer, sklonek dne. Ve vzduchu se ještě vznášelo jisté světlo, ale postupně prchalo, vzdalovalo se téměř rozechvěle. To ještě cukrují hrdličky? Odkudsi se ozývalo bučení. Zvířata mechové našlapovala na třtinové matoliny a kukuřičné šustí. Erém, Zuz, Moura, Pedro Paulo postávali před vchodem do domu. Přišli si poslechnout pokračování.
„Tak sesedáme..."
Ale dům vypadal dočista prázdný. Pasáček si vzal na starost mulu a koně. A ten Dalberto se vůbec na nic nezeptal; a on, Soropita, mu po cestě ani neřekl, že je ženatý, vůbec to nevyslovil... Vůné domova, ospalý klid. Jak takoví staří známi — Zuz, Moura, Pedro Paulo, Erém — najednou ve chvíli, kdy váš život zrychlí obrátky, skoro úplné přestanou něco znamenat, stojí tu, jako by byli
47
docela malá déčka; k čemu jsou vlastné dobří? Soropitovi se až podlamovala kolena, šel co noha nohu mine. Kluk ať věci vezme dovnitř — všecko ať odevzdá rovnou doné Doraldě... Sundali si ostruhy. Dalberto se vyptával, na dobytek, na pozemky. Ted už ať čas plyne, ať letí, honem, aby už bylo po všem, ať tak, či tak. Vešli dovnitř. A Doralda prou všemu očekávání nejde. Mél by jít za ní, promluvit s ní. Nedokázal to. Jakýsi ostych, váhavá chuť do ničeho nezasahovat, ať se stane, co se má stát. Dalberto se na vybídnutí posadil do síté: pro néj bylo všecko v pořádku, bylo vidét, že je u přítele.
Ve dveřích z chodby se Doralda ne a ne objevit. Nechtél, aby si všimla, že je neklidný; ješté by se vyptávala. A musel si taky sednout: vestoje cítil rozpaky, že nejde hned dál do domu, jak by bylo přirozené — když už pomine, že není unavený a nechová se tu patřičně jako doma... Usedl, dokonce ješté než se posadil Moura a Zuz. Tihle z Ao, všichni stejní nekňubové, všichni podceňují sami sebe, vlastní osobnost. Lidi, kteří nikam nespěchají, ani je nepohání žádná velká ctižádost, lidi, co jako by neměli kapku krve v těle, měkkoty. Ať se v jejich blízkosti stalo co chtělo, váhavé se vznášeli v bezpečné vzdálenosti a pak si zase sedli jako kupa smetí na vodu. A zdálo se, že kdyby nebyli takovíhle, jako by zrovna privolávali, jen ať se cokoli špatného kliďánko přihodí a odehraje, kdyby kolem sebe nešířili to rezignované smíření se vším, tu ochablou zmékči-lost — vypadalo by mezi lidmi zmužilými a kurážnými všecko jinak, možnosti by se hrnuly do čisté formy správného žití.
A přišel taky Jôe Aguial, s tím svým zlozvykem drbat se na hlavě, chvilku se na ně díval, prohlédl si každého zvlášť, pomrkával a pořád se nedával do řeči. Vzal s sebou ženu, řekl pak, ale žena to obešla zadem. „Tiantónia přišla pomoct..." Věděl, že mají hosta. Odkud to ví? Nejspíš viděl, jak s Dalbertem přijíždějí — ale copak to nemohl být náhodný známý z cesty, obyčejný kolemjedoucí? Erém se po straně domlouval s Pedrem Paulem. A jako by věděli o Dalbertově partě, ubytované v Azédu. Těmhle lidem nic neujde. A chtějí si ted vyslechnout pokračování? — „To záleží na vás, Surupito..." „Ach pane Surupita, představte si..." Copak o posloucháni by nebylo, oni už to slyšeli — všecko, rovnou, to se nestává
denně: včera večer se tady v Ao porouchal nákladák jednomu, co jezdí vykupovat slepice a vejce, panu Abráozinhovi Buristémovi, no a ten s sebou mél malé rádio, na baterky, připojil takový dráteček na drát v ohradě... Ale chtějí si to poslechnout ještě jednou, pro jistotu. — „Copak pěkný to je porád, ale škoda, že to tak natahujou: to jsou pořád do všeho hrr, a kde nic tu nic..." vysvětloval Zuz s úsměvem Dalbertovi, aby se nějak seznámili. Dalberto přikyvoval, i když nevěděl, o co jde. Dobře že ted zvečera není zapotřebí provádět ho po statku, vůbec se mu po tom nestýská. Jak má myslet na tolik věcí najednou?
Soropita se dal do vyprávění seriálu, slova mu bez potíží přicházela na jazyk, dokonce si je vybavoval úplné jasné — bylo to s podivem. Vyprávěl a s potěšením vyprávění protahoval, zabydloval místnost a zmocňoval se jí prostřednictvím těch vznešených postav. Všichni na něm viseli očima, kéž by tak mohl vyprávět celou noc a Doralda se vůbec neukázala, zůstala, kde je, pěkně v bezpečí. Hlas se mu maličko chvěl. Příběh:.. .otec nechtěl svolit ke sňatku, děvče i chlapec se trápili... V Áo to všichni odsuzovali. Erém mél slzy v očích. A přišel Pedro Caramujo a Wilson, ten, co vypomáhá v kráme. Vrzala síť, Dalberto se pomalu houpal, ale tvářil se, že tu historii na pokračování poslouchá taky. Služtička jim nesla kávu. — „Kdepak je dona Doralda?" — její jméno se samozřejmě musí vyslovit, jak se sluší, patřičně pyšně. Prý, dona Adoralda už jde, pane Surupita... Bylo třeba donést světlo, už na sebe neviděli; když se někdo zasmál, smál se z veliké dálky. Pokračování bylo u konce.
Soropita pil svou kávu. Jôe Aguial mu pošeptal: ať s ním jde kousek stranou — chce mu něco říct. Ale Jôe Aguial může počkat. Soropita mél strach z každé zprávy, z každého rozhovoru. Vytanulo mu na mysli, jak tenkrát — už je to tolik let — sotva vyjeli ze Sali-nasu, on byl na kraji silnice, seděl na koni, a stádo se šinulo kupředu, a vtom z druhé strany cválal honák, křičel něco, co nebylo slyšet, ale muselo to být strašné důležité a určité to hrozné spěchalo, a ve zdvižené ruce mával nějakým papírem — snad to byl telegram nebo dopis — a stádo zahrazující cestu mezi nimi v kotoučích prachu, hlava šla kolem z té obrovské spousty dobytka, lesklého potem, býci se strkali, jedni vyskakovali na druhé samou hrůzou a úzkostí...
49
Dalberto teď odpovídal na otázky Mouroví, vykládal o dobytku, kterv požene panu Remígiu Bianórovi, vypočítával honáky, kteří jsou tu s ním. Soropita se znenadání musel zeptat: ,,A co ten černej lládio, je k čemu?" „Ále, to je takovej dévkař, strašný lamželezo, a porád by se rval..." To Soropitovi stačilo, aby se zas zakabonil, kousl do kyselého jablka. Velká lampa u stropu místnost dobře osvětlovala. Ale tohle se nemělo stát, aby se s Dalbertem takhle kamarádili, jako by Dalberto byl v Ao od nepaméti, jako by byl odtud. Všichni ti sousedi, to mu byl čert dlužen, že tu ted jsou. Jako by se, kdyby tu byl sám s Doraldou a Dalbertem, všecko vyřešilo samo od sebe; kdoví, třeba se nic nestane? Ovšemže nic, s pomocí boží. Dalberto si hověl v síti, lidi kolem, všem se líbil. To, co Soropita před chvílí považoval za rozhodnutí, si ted rozmyslel, netvrdil to ani nepopíral, v tomhle si člověk přece může poručit. Večeře pořád nikde. Doralda nejde. Erém se zeptal, kdo si pojede zítra do Andrequicé poslechnout rádio — řekl, že Fraquilim Meimeio je na návštěvě u někoho v Espírito-Santu. Zuz přistoupil k temnému oknu. Rekl: „Je plno hvězd..." Dalberto vstal. Prošel se párkrát sem a tam, aby se protáhl. Moura mu pochválil nové kožené holínky. Cvrčkové šíleli náhle až k nepríčetnosti. Soropita se taky zvedl.
Doralda přišla.
Doralda vstoupila — popřála dobrého večera: jasnými slovy, tak, jak ona mluvila, a ty její pohyby — klidné poletavé kroužení velikého motýla, zelené šaty svétlounké, jemné, skoro bezbarvé — prošla kolem a všechno bylo jinak, bez střetnutí, be2 rozčilení, Doralda byla svůdnost sama, jak z ní vanul uhlazený klid a přímočaré potěšení — člověk si byl naprosto jist, že přichází se skutečnou radostí, která patří k ní, jenom k ní, která prokazatelné nesouvisí s ničím, co se má stát anebo se už stalo, ani s lidmi, kteří jsou tady — a jakási blaženost, které bylo až dost pro všechny; Soropita v té chvíli, ani nevédél proč, zapomněl dávat pozor, jak se ti dva pozdraví, jestli Dalberto a ona na sebe mrknou, dají si očima nějak najevo, že se poznali — přitom na to číhal, a ted v mžiku jako by se do hloubi duše zastyděl za ten nečistý úmysl, spíš cítil cosi jako ješitnou pýchu: vždyť to ani nevypadá na to, že je člověk v Minas —
50
Doralda ustrojená docela jako městská panička, žádný přepych, ale prosté a vkusné, radost pohledět: však ti z Ao na ní mohou oči nechat — zdá se, že jak se podívají na Doraldu, hned se podívají taky na néj, na Soropitu, s novou úctou — mužský, který mél to štěstí, že je tak silný a ve všem schopný, aby si ho Doralda zamilovala a byla jeho, už navždycky zůstala jeho, — a oči z ní nespustí: jak se nese, jako kdyby se neuvéřitelné a rychle všeho zmocňovala, všecko v ní lehké a živé, a ta vůně, kterou není cítit čichem, ale němým jakoby vodním kolébáním, klamná plachost kroků, její chůze smélost plavných skoků na kořist, docela splynulých v jeden jediný, živelné svěže proudící jako bystřina, ale tak hotová, taková osobnost — a tak mile vždycky nadskočí vzrušením, živé a nehlučné — a rozmlouvá hned s tím, hned s oním, trošku chraplavý smích, maličko předkloněná, chodí sem a tam a vzduch se nepohne — dáma přijímající hosty... Ale — nevypadá snad jako poctivá počestná žena, která počestná vždycky byla, co, nemyslíte, vy všichni? Nemyslíte?!
Jak přišla k nému, položila mu ruku na rameno, zpola ji objal a vážné pohladil, zbrkle a bez uvažování, ona pořád usměvavá, beze slova: Soropita jí ze zářících očí vyčetl, že už rozbalila dárky, že mu takhle děkuje. A vůbec nic neřekla — jako by se styděla, ale v tom to nebylo. S Dalbertem se ani nedala do řeči. Soropita jí jenom oznámil: „Tohleto je Dalberto..." Nebylo zapotřebí upozorňovat, že je to přítel, starý přítel, tady nebylo zvykem říkat takové véci; a Dalbertův úsmév jako by chtěl vychvalovat: „Všecko je úplné v pořádku, je mně milý všecko, co patří mýmu příteli Surupitovi..." Ten Dalberto taky ví, jak se sluší zdravit dámy. A Doralda radši řekla néco žertovného Erémovi a Zuzovi, poškádlila je, a oni si to hlupáci ještě pokládají za čest, mají radost a sméjou se; směje se i ona, smíchem k nezapomenuti a směle. Doralda se nikdy neostýchá. A zve je dál, a hned mizí v chodbě, jako by byla přišla jen proto, aby mezi muži prolétla mávajíc křídlv a ihned unikla, aby je přitáhla, přivábila do domu, do jídelny.
Tedy zatímco večeřeli -r- večeře byla pro každého, kdo chtěl, ale všichni dodrželi, co si z uedvosti předsevzali, totiž že půjdou, ačkoli onoho večera na nich bylo znát váhání, jestli nepobýt o néco déle; a jediný zůstal Jôe Aguial, vypije si ješté jednu kávu a pak
51
odvede Tiantôniu, která ne a ne se objevit, pořád ještě pomáhala v kuchyni — zatímco se dávali do jídla, všechno mohlo bvt v nej-lepším pořádku, Soropita měl žízeň a měl hlad, taky neviděl nic, z čeho by si měl dělat hlavu, to, co se tam dálo, bylo ze samého vzruchu jenom jakési přehánění, Dalberto byl podle všech známek dalek zlomyslnosti, ani se nesnažil něco předstírat, nebyl nesvůj, a Doralda obsluhovala u stolu s jistotou a úslužností sobě vlastní. Stálo za to vidět, jak jí to sluší, jak se stará. Měla velikánské náušnice v uších, uši odkryté, hladké černé vlasy nad nimi vyčesané, jedna rozkoš, jak růžové byly. Na židli si sedala měkce, tiše, a když vstala, šla do kuchyně, to její kroucení v bocích jako by dnes bylo nápadnější, jakoby naschvál. Dalberto na ní mohl oči nechat. Teď už Dalberto chápal, proč se on, Soropita, rozhodl oženit. Doralda potřásla hlavou, předstírala pochybnost anebo bezděký pohvb — vším dávala najevo, člověk viděl, že je tady ženská — úplné jako by vás šimrala na obličeji tím svým nosánkem, ba celou tváří. A co říkala:
„Já už myslela, že jsi mi dneska pláchnul, zlato: že se už nevrátíš, že jsi snad utek s nejakou děvenkou z Andrequicé..."
A malounko zaklonila hlavu, oči přivřené, úsmév na rtech jenjen rozkvést. Dalberto, jako by mu poručila, zíral takv na Soro-pitu. Jediný Jôe Aguial se ozval:
„To by von nikdá neudělal! Přísahám namísto něj... Tady za souseda vám ručím..."
„Třebas už jsem mu připadla stará..." provokovala; když se usmála víc, bylo jí vidět jenom horní řadu zubů, všecky do jednoho zářivé bílé.
„Prosím vás, kdo má doma zlato, nehoní se za pokladem... A tady sousedka Adoralda nebude stará ani vodtedka za dvacet let! Nanejvejš kapánek dozraje, ale to bude jenom čím dál sladší..."
Položila si ruce na prsa, jako by si zakrývala ňadra před něčím pohledem, a zavrtěla hlavou, že ne, náušnice se rozhoupaly, vlasv se maličko rozcuchaly, srovnala je jenom novým pohozením hlavou, a mela takový zvyk, že si každou chvíli rovnala šaty na rameni — snubní prstýnek byl nejvzácnéjší šperk mezi všemi jejími prsteny. Se smíchem:
„Mužskej je mlsná potvora..."
Dalberto si ani nemohl zažertovat s ostatními, měl plnou pusu gomba se slepicí, zmohl se jenom na směšnou nápodobu jakéhosi gesta. „Jeminkote, tam je ale pepře...!" tohle pak ze sebe vypravil, vykulil uslzené oči. Soropita se na něj podíval bratrsky, nalil mu sklenici vody.
„Dneska tu přespíš, vrátíš se zejtra brzo ráno..." řekl mu jako rozkaz přítele hostitele.
„Postel a pokoj už jsou dokonce přichystaný..." Doralda to potvrzovala, krájela si přitom vepřové nožem a vidličkou, počínala si delikátně, jak se slušelo.
A Soropita vstal, došel pro pivo, Jôe Aguial láhve otevřel; Dalberto neměl nic proti tomu, zůstat. „Šedou mulu už jsem poslal napást... Na jaký jméno slyší?" dodal Soropita — v náhlém návalu štěstí si proti svému zvyku nalil sklenici, vzal si do hlavy, že bude pít.
„Říkám jí Panenka..."
„Že se nestydíš!" Soropita ho plísnil, ale nedařilo se mu správné vyhmátnout žertovný tón. A Dalberto horlivě přikyvoval a sám si nabíral kukuřičnou kaši, židli si přistrčil blíž ke stolu a ruce pohodlněji roztáhl, nadmíru spokojen tím, na co přišla řeč. Doralda se otočila, abv nebylo vidět, že se směje, kdoví jestli se dokonce nestyděla.
lak se tak díval na Dalberta, utvrzoval se Soropita, že v tom klidu není špetka urážlivosti, že to ani lip být nemůže. A obrátil se k Doraldé, věřil, že jenom proto, že je ona tady, dopadá všecko tak pokojně a dobře, v takovém míru. Jóe Aguial začal vykládat historii o zrušeném a pak zas obnoveném zasnoubení dcery jednoho usedlíka z Os-Verdes; a hovor se točil kolem všeho možného i nemožného, tlach sem, tlach tam, řeč šla o tom a o onom, o místních, aoských záležitostech. Dalberto byl trochu mimo, ale vydatné si to vynahrazoval vidličkou a smíchem, nepřipadal si odstrčené. Hned po večeři, sotva dojedli moučník, se Soropita zvedl — musí do kuchyne za tetkou Tiantóniou, aspoň pár slovy jí poděkovat; a Jôe Aguial hned, že mu řekne ten důležitý vzkaz: vyšli oba na dvůr.
Cvrčci, vylézající, když padne chlad, hýřili cvrkotem, a protože noc se pyšnila krásou a velkými hvězdami, mohl člověk přátelskou pozorností poctít i jejich skromný chvalozpěv. Samo nebe se vlnilo,
52
53
vzduch se příjemné dýchal. Zelený jasmín a modrý jasmín si všechno podmaňovaly svou vůní — která by osladila šálek kávy. Tou jasmínovou vůní, co se vznáší v samostatném oblaku, jenom kolem tváře, blízko nosu, houstne jako smetana, a co se nedrží poblíž zdroje, z néhož vzešla, jako to délají ostatní vůné, spíš vypadá, jako by ji někdo květu uťal.
Ale Jôe Aguial vyřizoval vzkaz, od pana Zosima, který přinesl pan Abráozinho Buristém: jestli se on, Soropita, už v té véci rozhodl, pan Zosímo tudy pojede zpátky do Goiásu už v sobotu, rád by, kdyby odtud mohl jet aspoň s nějakou úmluvou... Jôe nechtél nic říkat před Doraldou, celá véc je ještě tak trochu mezi nimi, nevěděl, jak by to přijala...
„Zůstanu, kmotře Jôe. Ono když se to tak vezme, přeci jen zůstanu... Pojdme dovnitř, kmotře Jôe..." táhl ho Soropita, znenadání celý zemdlený, ochromilo ho jakési tušení, z kterého se mu skoro udělalo nanic. „Třebas Dalberto taky potřebuje ven a stydí se..." vymluvil se.
Vrátil se do jídelny. Stejné jako když se obrátí vítr, ucítil Soropita v kostech, že se tu cosi změnilo. Vstoje — sednout si vedle jiného muže by nebyla schopná, tak to bylo — ale Doralda ted byla blíž u Dalberta. Ti dva se začali bavit o něčem novém, zničehonic se k sobě chovali skoro jako příbuzní, živě a rozesmáté. Doralda opřená o lenoch židle, předkloněná. Stála zády, ani si nevšimla, že Soropita přišel. O čem mluvili:
„...Montes Claros jsem milovala..."
„Já taky..."
Soropita se na žádného nepodíval, posadil se: loktem se bolestivé uhodil o roh stolu. Co že ho vyvedlo z míry. Ále, na chviličku odejde, a hned je po slušnosti, sotva přestane být ve střehu jako vzpurný býk na nejisté půdé a neručí za ni vůlí pána a vládce. Ženský nerozum — smítka prachu v povétří, když/afouká lehounký vánek! Doralda... Doralda nabízí další kávu; copak neví nic o svété, o jeho nástrahách? „No, tak já se sbírám, je načase, tak dobrou, kmotře, kmotra..." Jôe Aguial byl na odchodu, najednou se loučil, klobouk na hlavé. Čas na to, aby začaly jiné véci, s tím se nedá nic délat. Doralda za to nemůže...
Doralda se s Dalbertem klidné začala bavit o Montes Claros! To má Soropita za to, že ji předtím neupozornil. Nemluvit o Montes Claros... Za nic na svété nemluvit o Montes Claros. Ani Dalberto nemusí védét, odkud je, nesmí to vědět. Ale Doralda rozpráví tak důvěřivé, tak neopatrné:
„Nejsem vodtamtud, narodila jsem se v Sete-Serras..."
„Tak tamtudy už jsem taky jel."
„Honák projede celej širej svét... Vid, Soro, zlato moje...?" ted promluvila na néj, na tom nebylo nic divného. Soropita jen hořel. Kdyby mohl, popadl by Doraldu, odtáhl ji odtud, aby už neřekla ani o slovo víc. Co když v ní Dalberto vystopoval starou známou? Co když celé to jeho uctivé chování je skutečné jenom přetvářka?
„Dáš si ješté šáleček, zlato?" Ne. Stěží ze sebe Soropita vypravil: „Že se tak ptám, Dalberto, kdypak pojedete pro ten dobvtek panu Remígiu Bianôrovi..." Dobytek pana Remigia Bianôra váznul na všelijakých zdržovačkách, které Dalberto začal vysvětlovat. Doralda šla do kuchyně. Nestydatost v tom sice nebyla, ale Dalberto široce rozevřenýma očima sledoval její pohyby, celé to krásné pohupování a vůbec. Díval se až do konce, úplně jako by vychutnával, věděl, čím bývala. Dalberto se, krysa jedna, určité rozehřívá, každý mužský, když je v ráži, tak si je najednou jistý a troufá si, kouká, kde by se k ní přitočil. Takže ted už to ví, už o tom není pochyb, Dalberto si vzpomněl: Dadä, Lilium z Kachní ulice! No ovšem, vzpomíná si. Byl s ní, to je vidět, možná že několikrát, proto se k sobě tak mají! Copak on sám, Soropita, nepoznal Doraldu ze všeho nejdřív právě takhle? Přišel ke Cleme do nevěstince, volaly na něj jiné, promenovaly se tam jiné — a on si zamiloval ji, zamlouvala se mu hned od chvíle, jak s ní šel poprvé, ješté se na ni ani nepodíval. Ale už předtím ho na ni kdosi upozorňoval, jeden honák od jejich stáda, takový posměváček, ten ji vyzkoušel dřív, už ani neví, jak se jmenoval: „Soropito, našel jsem ženskou, která ti je úplná pohádka. Je to tykev čistý vody..." Nebylo to snad psáno, nebyl to osud? Zamlouvala se mu, a jak, Bože můj! No a aby do toho spadl ještě rychleji, nechtěla od něho vzít peníze, bylo to poprvé, co se mu něco takového stalo: „Nic mi nedávej, zlato, nevezmu si nic. Bylo to s tebou krásný.
54
55
To mi stačí vrchovaté." Vyšel odtamtud úplně vedle, pořád myslel jen na to jedno a nešlo mu to z hlavv. Nedalo se nic dělat, večer se tam přihrnul zas. Ale jako by dostal ránu: nebyla tam, ale v pokoji, zavřená s jiným. Cleminy holky ho natahovaly na skřipec. „Je tady?" „Je se Sabarásem..." Sabarás byl barevný, neznal ho, řeklv mu to, jeden černý skoták. V noci ne a ne usnout, přemílal v hlavě tolik věcí, taková noc může nepřetržité trvat déle než celý život, kterv člověk prožije ve dne. Nazítří brzo ráno tam zašel. Počkal, až se probudí, vstane. Ostatní holky se vševédoucné usmívaly, on si toho vůbec nevšímal. Ona vešla, on řekl: „Chceš žít jenom se mnou...?" Doralda, prazvláštní žena. „To víš, že chci. A jak ráda," vyhrkla to bez rozmýšlení, ani nevěděla, jestli je dobrý nebo zlý, bohatý nebo chudý, ani jeho jméno neznala. Na místě se sebrala a odešla od Clemy, jela do Corinta, že tam počká. Všecko velice potají, nechtěl, aby se toho domákl ten honák, co mu ji dohodil. Říkal ji ten honák Kobyla— zrovna takhle — pes jeden! Dovolujou si, chlapi nevzdělaní, tohle se může stát každé holce, život s námi točí všelijak. Lepší abys pohledal, žádná nemůže být od narození dokonalejší dáma hodná vší úcty než Doralda. „Kobyla" ať si říkají vlastním dcerám, vlastním mámám! — kdo to ještě někdy vysloví, může se rozloučit se životem ... Ani kdyby byla od hlavy k patě samé zlato a až do smrti si hověla v bohatství a nejvétším přepychu, ani to by ještě nebylo dost za všechny ústrky a poníženi, které Doralda musela vytrpět v Kachní ulici, vydána napospas růjným chlapům, dokonce i takovým jako ten Sabarás... A ted Dalberto, rozvaluje se tu najedený a napitý, postel má odestíanou, a milostpán si je bude v duchu urážet, bude špinit jeho nej větší potěšení... Ty jeho dvojsmysly — vždyť té své mule říká Panenka — na to nemá právo! Nezná nic horšího než zradit přátelství, to je věc stejné děsivá jako ústí střelné zbraně... No nezpronevěřil se mu snad? Třeba si nakonec ještě představuje, že on, Soropita, nemá potuchy o její minulosti, že se s ní seznámil jako s poctivou ženou kdesi jinde a oženil se s ní oklamán, koupil zajíce v pytli; a že si myslí, v bůhvíjak počestné lásce nežijí, protože se to nemá od koho dovědět. A že miluje, co zbylo po spoustě jiných, Doraldu nevěstku... Ach, tohle ne, to nesnese. Nestrpí, aby takhle ztratili úctu, on, Soropita, nepotřebuje ničí souhlas k tomu,
56
aby bvl někdo, není žádný pan Quincôrno! I ten pan Quincórno: je, nebo není — není to jeho věc ? — jestli je v tom nevinné nebo zaslouženě, do toho nikomu nic není, ani v nejmenším. Bez dlouhých cavyků by to do nich našil! Jenže od téhle chvíle bude mít pan Quincôrno nějakého ochránce, s prstem na spoušti. Ať všichni pěkně všechno zváží a rozváží a pak zase přijdou — povíme si to kulkou, hezky přede všemi: karabinou a náboji! — je přece chlap. Chlap proslavený hezkými pár nebožtíky! A ať si dají pozor, tak dlouho se chodi se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne... Jednou pohár přeteče, však uvidí!
„Tobě se snad už chce spát, Soropito? Vypadáš, jako by ti néj.ik nebylo dobře..."
Ne, podvádět se nenechá. Nepřeje si ani tyhle frajeřinky, žádné přátelské ohledy, a Doraldč taky nikdo neříkal, aby se zajímala, jestli je mu dobře nebo nanic, a zpovídala ho... Doralda je jehu, protože on může a chce, ksakru, přál si to. Vola nikomu dělat nebude. Takže ať si ten Dalberto uvědomí jedno. Ať si tady na místě uvědomí a zapíše za uši, že minulost, ať ženské, nebo mužského, vůbec nic neznamená, že cenu má jednou provždy jediné to, co člověk říká a křičí, co chce! Všecko ostatní smetu a rozmlátím, co mi přijde pod ruku, poroučet bude chlap! A pořádný chlap má nade všemi vrch...! Tak co?! Jak to tak vypadá, srovnat se to ted dá jedině tím, že se pořádné rozšoupnou, že to spolu roztočí!
„Doraldo, Dalberto: jsme tu ted sami mezi sebou, nebudem si dělat násilí a pěkně jako doma... Ted to konečné oslavíme! Dalberto, tadv mezi náma třema neplatí žádný okolkováni a cavyky — dneska se pomějeme... Doraldo, tady Dalberto je starej kamarád a kolega, flamendr a holkař jak zákon káže. Přines koňak, Doraldo, zavři dobře dveře. A žádný upejpání. Jo, a napijú se s várna, ať mám taky něco ze života, pár loků mé nezabije, kvůli tomu mi ještě nepůjdou nohy šejdrem! Poveselíme se..."
Zdálo se, že Doraldé to není proti mysli, ničemu se nedivila, celá se soustředila na neobvyklost oné chvíle. Ted nese skleničky. Soropitovi se po skráních řinul pot, několika dlouhými kroky přešel místnost po šířce, zkrátil knot v lampě. Dalberto vyjeveně zíral, jestli si z něho nedělá dobrý den; a notné si přihýbal ze sklenice
57
L
s dobrým koňakem. Soropita vzal Doraldu jedním prstem za bradu, přimel ji, aby zvedia hlavu, a ukazoval ji Dalbertovi:
„Koukni na to, Dal: no není to parádni ženská, která všecky přetrumfne? Není to snad karta jako malovaná, tahleta dáma?"
„Vždyť na mně není nic zvláštního, zlato... Přeháníš, protože mě máš rád..." mírnila ho.
Co si ta Doralda vlastně myslí? Pokojné se posadila, nevinnost sama. Anebo z ní zase vmžiku byla ohnivá kurtizána z Clemina penziónu, roztomile nezřízená. S úsměvem tu mezi nimi dvěma sedela, smála se svým upřímným zastřeným smíchem, ta její hezounká tvářička rozpustilého děcka, ona celá jako pávice, oči dokořán rozevřené, mladý pohled, spodní ret vlhký, navlhčený špičičkou jazyka, a pak zas oči přivírala, jako by jí do nich kdovíjak svítilo slunce. Sedla si s patřičnou elegancí, potřebovala muže dráždit, uméla překřížit nohy. Šaty byly jemné, nadýchané, ruka pod ně mohla zajet, klouzat a nikdy se toho dotyku nenabažit.
„Říkám to, jak to je, děvenko, nic než skutečnou cenu... Sotva bych udélal lepší obchod! No všimni si, Dalberto. Kouknu, a vidím, za co tahle ženská stojí. No ne? Heled, zapal si, holubičko, zakuř si trochu, vypadáš při tom kouzelně..."
Dalberto natáhl ruku s balíčkem cigaret, nabídl jí; ale Soropita ho zadržel:
„Zapal jí to sám, Dalberto, jen jí to klidné zapal..."
„Že by věděl... ?" Doralda se tvářila uličnicky a pobavené přikyvovala na souhlas, jako by si byla jistá, že si hrají na to, jak si Soropita a ona vystřelí 2 Dalberta, toho popleteného velkého děcka.
Dalberto honem honem zapaloval cigaretu, ničemu se nedivil, spíš se styděl jako člověk, který si myslí, že takhle se to sluší dělat v lepší společnosti, což on neví, a divže se nezachoval jako nezdvořák. Doralda si vzala zapálenou cigaretu, docela samozřejmě ji stiskla mezi rty a zatáhla. Vrhala na Soropitu po očku koketní pohledy. Oči ze Soropity nespustila ani na chvilka. Usrkávala další koňak. Dalberto vypadal nepozorné, zamyšleně. Ted se napil takv Soropita a zaklonil se, div se hlasité nerozesmál. Tohle se mu líbilo: jak se ti dva neodvažují společné provést nějakou hloupost.
Doralda se na Dalberta dívala úplně bezostyšně, jak to, že Dal-
berto vydrží takhle sedět a tupé zírat? Nebo snad jediné, že by si myslel, že on, Soropita, ho chce schválné vyprovokovat? Způsob, jak Doralda kouřila, měl v sobě nesmírný půvab, vypadala přístupné, jak se projevovala, jak se usmívala. Ale to se jenom podřizovala ovzduší nabitému příslibem rozkoše, které neustále houstlo, které lidi přitahovalo blíž k sobě navzájem. Neustále sledovala Dalbertovy a Soropitovy oči.
Znenadání vstala. Pro něco šla. Soropita vstal taky, potřeboval se pohnout, došel si pro sklenici vody. Otevřel okno, na hvězdy sotva mrkl. Nechtěl se dívat na Dalberta. Snažil se zaplašit z mysli úděsné představy, které ho pronásledovaly: Dalberto byl statečný, kurážnv mládenec, chycený krahulík, který nemůže lítat — jinak mél, na co si vzpomněl — kouření, jídlo a pití a nejpčknější ženu v náručí, tu, které se mu zachtělo, u sebe v prostorné síti; ale pak, kdvž bvl pékné vypasený a ukojený, když ztratil zábrany a začal zeširoka nadšené rozkládat, člověk popadl nejtlustší klacek, človek... Ale Soropita to nechtěl domýšlet do konce. Myšlenky mu lehce plynuly, v hlavě mél úplné jasno, tohle přece nikdy nemůže provést s Dalbertem, ani k tomu nemá sebemenší důvod, váží si toho velkého přátelství přítele nejpřátelštéjšího. Už nevypije ani kapku koňaku. Lokl si ještě vody. Dalberto kouřil mlčky, jako zařezaný. Soropita se zase posadil. Žádný z nich ze sebe málem nedokázal vypravit slovo. Dávali si načas. Ani nevěděli, nač čekají.
„Líbím se ti takhle víc, zlato?"
To se vracela Doralda. Měla jiné šaty, elegantní, z lehkého batistu, a napudrovala se, svátečné se nalíčila, načervenila si tváře, karmínové rty. Na krku náhrdelník; a šaty přepásané černým páskem. A obula si střevíčky na vysokém podpatku — ty, co je tady v Ao nosila jenom ona, doma v pokoji, aby ji mohl zbožňovat, když sc mu zachtělo a cítil potřebu vidět ji takhle. Byla krásná, chvilku klidné neposeděla, vypadala opravdu jako nevěstka, dévka, která potřebuje lovit mužské, a silnější, o moc silnější než muži. Nestydatost. Její tvář na sebe znovu a znovu poutala pozornost, její rozhodná vyzývavost, pohyby, že člověka mrazilo. Najednou byla celičká vypjatá, okvětní plátky dotuha vztyčené, aby posléze zvláčnély.
Soropita planul touhou, jak se na ni podíval. Uprostřed míst-
58
nosti před ním stála vidina: Doralda celá v rudém, nad Setc-Serras, ověšená spoustou šperků, které cinkaly, spoustou perel, zlata, sklenici v ruce, sklenici s vínem, a ona jako by mňoukala a štěkala, zlaté prsteny na těch svých nádherných rukou, tolikrát a tolik poskvrněných, Doralda přijížděla na rudé mule, aby nahá usedla u vody na břehu Laólského jezírka, byla opilá; a kolem dokola všichni ti sekáči a zabijáci, do jednoho mrtví, Soropita ta téla nechtěl vidět...
„Líbíš. Až moc."
S vážnou tváří, nikdy by to byl nedokázal se smíchem, jak ji ted chytil kolem pasu, přitáhl ji k sobě, byla jeho. „Nedělej to, zlato... Nevydržím to..." vzrušené mu zašeptala do ucha, tiskla se k němu. A taky beze smíchu se otočila na Dalberta: „Já jsem zas jeho panenka..." Soropita byl na vrcholu blaha: to, že viděl, nakolik Doralda chce, aby si Dalberto všiml, jak moc ona jeho a on ji má rád. A že Dalbertovi svítily oči obdivem a maličko i závistí. A znenadání tomu všemu hrozilo vážné nebezpečí, že půjde všecko naopak a páté přes deváté jako v nějakém kouzle, už v tom nebyl žádný nesvár, jenom cosi podivného, co svét neviděl, radlice pluhu vyjela z brázdy, bílí volci se rozběhli bílým polem, svét se zastavil v tetelení jako vroucí kaše. A byli tu oni tři, ustrojení, ve vší slušnosti spolu v jídelně, lampa vydávala svou teplou zář, oni tři beze slova, na chvíli byli, jako by nebyli, jenom zevnějšek každého z nich a oči, oči jako veliké kapky žlutého loje plovoucí na povrchu, vystupující ven, roztřesené jako rosol, který zrcadlil němou řeč přišlou z hloubi úlů s tisícem a milióny včelek v plné práci, jejichž bzučení se ozývalo ze všech stran na pokraji temných česen s odlesky rudých květů zmítajících se v citlivosti vlažné vazké pěny z medu a soli, kterou brázdily studené ryby, slepé a šílené.
„Udélám ještě kafe, pusť mé, zlato..."
Doralda vyšla. Něco ji znepokojilo? A Dalberto pořád stejné zamlklý, zasmušilý. Soropita se nevyznal ani v sobě, ani v nikom jiném, srdce mu tolik bušilo.
„Surupito, jak jsi mi říkal... Poslyš, ty si myslíš, že bych jako udělal dobře, kdybych si Analmu vzal, takhle jsi to mvslel, to, jak jsi mi řek po cesté...?"
Dalberto si jakoby povzdechl a tohle řekl. Ať tak nebo tak, Soropitova ruka nahmatala pažbu. Dalberto si toho vůbec nevšiml. Vyslovil, co si upřímné myslel, vylil si srdce, celý dychtivý, jako by Soropitova odpověd měla změnit jeho konečné rozhodnutí, pro, anebo proti. Dalberto ho nechtěl popichovat. Když přišel s tímhle, pak tedy všecko, co si Soropita navymýšlel, bylo vedle, ve všem se mýlil, přiletěli andělíčci se zlatými ratolístkami, vždyť Dalberta je člověku až líto, jak je bezelstný, jak nevinný, jak má všecky předpoklady být dobrým přítelem, který nikdy nepochybuje, kterému jakživo nepřijde na mysl, že nějaký přítel nejedná s čistými úmysly. Takové se ted v Soropitovi udály zménv, že ho dokonce zničehonic napadlo docela maličko se Dalbertovi smát — pro tu jeho zamilovanost, které by se člověk nenadál: vždyť on Dalberto dokonce ani nevidí, že ta jeho Analma měla za muže studovaného člověka a že utekla ze svého přepychového domu, protože si usmyslela, že z ní bude nevěstka, protože ji lákalo být pouliční holka, béhna, Zevšech-nejvic, a takovéhle stvoření do větru jako ona že by se najednou sebralo a z lásky k nčmu, k Dalbertovi, chudému mládenci, honákovi povoláním, že by se jí zničehonic chtělo žít s ním na hromádce a nechat života, který se jí zamlouvá? Je to ale detinskosti
„Ale copak ona už není vdaná, Dalberto?" Soropita se zmohl na odpověd.
Dalbertův fialový pohled vyprávěl o bezbřehé touze, která se ho zmocňovala. Řekl:
„Teda ženit se přímo, to neříkám... Ale že by jako mohla jít se mnou, bydleli bysme spolu..."
V tu chvíli se rozesmál a zanotoval, přec jen už zase ten starý dobrý Dalberto, spokojený jako vždycky:
„Tři prkna jsou mchrlatý, na ty šlápnout, to je rána : bejk be% voka, mul be% nohy, pletky s Renskou, kdy^je vdaná...
... Ale vždvť ona vdaná není, Surupito. Už je to dlouho, co se s mu/cm rozvedli. No jo, von se pak docela vodstéhoval do Páraná,
60
61
už má určité jinou... Joj, Surupito, mé ti namouduši přešla všecka pejcha a ani trošku mi není hanba; mám ji rád, to je hotová véc. A pak, jsem si jistej, srdce mi říká, že vona mé taky dovopravdy miluje... Copak tobě to nepřipadlo podle toho, co jsem ti říkal, jak jsem ti vo ní vyprávěl? Představ si, Surupito, vona ti už se dokonce zmínila, že by mi jako ráda půjčila peníze, kdybych byl potřebnej; aby mi vypomohla. Že prej ani nedokáže utratit polovic půlky všech těch peněz, na který si přijde. Ať mě Pánbůh chrání, to bych radši duši vypustil než si vod ní vzít ta hambatý vejdélky... Úplně ú mé popadnul vztek, řek jsem jí, ať se pro všechno na světě nevopo-važuje ještě někdy mi s tím přijít... Ale mám ji rád, Surupito. Tak, že bez ní nemůžu žít — jinou si nevezmu! Myslí si na mé spousta slušnejch děvčat, to ti řeknu, a vo jedny takový ti hezoučký u nás doma se ví, že dala slib nevímkterýmu svatýmu, aby se za mé dostala, ale co naplat. Nemá to cenu. Jenomže, Surupito, láska se ničeho nezalekne. A láska je žízeň, potom cos do sytosti pil..."
Soropitovi se náhle rozlilo po těle příjemné teplo, vzrušeni, probuzená touha, oči se sháněly po Doraldé. Jak něco lahodilo oku či srdci, ve chvilce planul jako vích. Pomalu řekl: „To se ví, že můžeš, Dalberto. Reka je řeka i u pramene... A ty taky nejseš žádnej hej nebo počkej...!"
Doralda se vracela s kávou. A prý jestli nemá někdo hlad? „Už je načase, abysme šli na kuté, holka, jeden jako druhej..." „Takže ty mys liš, fy jo, Surupito ? Já ufyji toti% včera napsal pár řádek, poslaljsem jí psaní..." Doralda to slyšela nebo neslyšela, do hovoru nezasáhla. Sla zase ven, že prý podívat se, jestb je všecko v pořádku v pokoji pro Dalberta. A jaká je asi ta Analma, krásná jako andělé nebeští, když vzpomínka na ni Dalberta neopouští uprostřed stád, na dlouhé pouti napříč Minas? To jako byl jistý Aderbal v Gameladu, grobián a neurvalec, za ženu si vzal hezoučkou dívenku, takovou tu hla-dounkou světlou brunetku — tak ten pořádal pitky pro kamarády a pak, aby si flám zpříjemnili, dovoloval vlastní manželce, aby vyhověla jeho kumpánům, jednou se to doneslo až k jejímu otci, takže okamžité přijel, Aderbalovi vyčinil a ten se nezmohl na slovo, protože tchán byl boháč a v politice néco znamenal. „Mjslií, fy bude svolná? Poslal jsem ji to v obálce ke Quelemi do penfyónu..." Zatímco
Dalberto tohle říká, co asi tak může dělat Analma tam v Kachní ulici v Montes Claros, s jakými muži —; na to Dalberto nepomyslí, to nevidí; kdyby si to představil, jenom by se trápil. Jako kdyby třeba zrovna ted Doralda dlouho nešla, on, Soropita, by se po ni šel podívat, ona by byla u Dalberta v pokoji, v posteli, už dočista odstrojená, celá nedočkavá, rajcovní, ale jak by uviděla Soropitu, hrozně by se podivila: „Já myslela, že tu mám zůstat, zlato... Copak tys to nechtěl, prokázat laskavost svýmu příteli? Vážně ne...?" a Soropita by ji na rukou nesl do jejich ložnice, na chodbě by potkali Dalberta, užasl by, nic by nechápal; a její voňavé oblečení — šaty, živůtek, spodnička, punčochy, kalhotky s kraječkami, její stře-víčkv — to všechno by zůstalo v pokoji u Dalberta a on, Soropita, by si netroufal tam dojít, vrátit se pro to... „Pro případ, fy bude svolná s tím, co jí tam píšu. Surupito, u\ mám vymyllino, kde se usadím: budu se starat vo jeden statek pana Remigia Bianôra, nikde v Abaeté, tam nás fyvá dule neyná, tam spolu palném úplni vod ^aiátku novej fyvot..." Soropita velitelsky zavolal na Doraldu. Přišla bez meškání, příjemná, vlídná a tak nevinná, dávala u Dalberta v pokoji do pořádku lampu, Soropita prohlásil, ať rovnou příteli popřeje dobrou noc a že na ného, Soropitu, může počkat u nich v pokoji, v jejich manželské ložnici, on že přijde hned. A Doralda se jako obyčejné celá rozzářila, na vrcholu blaha, že se mu líbí, rozloučila se... Co bylo a co nebylo? Přece bvk, který odhání stranou krávu v říji — jedině když podezírá jiného býka poblíž, vyrazí, zařve a žene se na něj, že ho zabije, rozzuřený k nepríčetnosti... Je tu vlastně s kým soupeřit? Co je moje, to je tvoje. Půjčím i dobrého koné, ba i výborného? Představa: tlupa všelijakých, všichni po bratrsku, délí se o všechno, muži jako ženy, nezadají si v kuráži ani v milování... A kulku mezi oči! — jak si někdo začne dovolovat... ,JVovej fyvot, Surupito, na společnou notu..." Dalberto, poctivý a nepřipravený, co on mezi tou čeládkou, která se před ničím nezastaví, co on ví o závazcích k takovému bordelu... Jistý Julinho Lúcio se zamiloval do jedné holky v Sáo-Franciscu a ona do néj; odvedl holku z nevěstince, začah spolu žít počestné v malém domečku. No a jednoho krásného dne přišel nějaký Jonho, zvaný Mamatôco, který býval jejím stálým zákazníkem — přišel, když Julinho nebyl doma, vyhrožoval, milá holka mu
62
63
musela byt ve všem po vůli; a když přišel Julinho, pustili se do sebe. | Jonho tvrdil, že holka patří státu. Julinho křičel, že je jeho, že v tomhle domě jde topení na jeho účet. A vyhodil Jonha z domu. Jonho na ného s nožem, Julinho musel Jonha zabít... Dalberto vypadá tak bezbranné, netuší, kolik na něj číhá zloby a nebezpečí. ,J\Jo nemám pravdu, Surupito..." Po čem vlastné Dalberto touží?
„Žít s ní spořádaně, pěkné v klidu, jaksepatří, a zapomenout na všecko, co bylo... Dobrý by bylo, kdybysme méli děti, tak tři nebo dvé... Děcko je lék na neřesti..."
„Jenže... Co ta nádhera a přepych, co se s ním ted pyšní, kde na to vezmeš?"
„Ale vždyť já to nechci! A ani jí to chybět nebude, vona by to taky nechtěla. Co tě to napadá, Surupito..."
„Ale copak jsi ji nepoznal právě takovou, nezatoužil jsi po takovýhle? Do čeho ses na ní zamiloval, Dalberto?"
„Člověk se přeci nezamiluje do parády ani do šatů! Divím se, že ty mi tohle říkáš, Surupito..."
„Nic ve zlým, já to tak nemyslel, nechtěl jsem, aby ses proto mrzel... Počkej, zkusím se vymáčknout trochu lip, abys rozuměl, co tím chci říct... Podívej, Dalberto, dám ti příklad, měl jsem na mysli jenom tohle: dáš se s Analmou do kupy, zahrabeš se s ní v néjaký díře bůhvíkde v Abaeté, uvážeš ji ke každodenní práci, domácnost, děti, všechna ta věčná dřina... I když nepochybujú, že bude chtít, že se ji to bude líbit... Ale to se nebojíš, že se z ni stane obyčejnská neotesaná ženská jako každá jiná, že dokonce při tý lopote i zoškliví, že to tak s prominutím říkám, a tobé se nakonec přestane líbit, bude se ti hnusit...?"
„Teda něco tak divnýho mi do tyhle palice namouduši ještě nikdy žádnej das nenasadil, Surupito... Vím, na čem jsem! Láska nezná mezí... Chceš soudit, co nám nepřísluší."
A Dalberto se rozesmál na celé kolo. Byl si sám sebou tak naprosto jistý — právě tohle Soropita obdivoval. Dalberto byl schopen: popadnout Analmu s fajnové zelenýma očima, jako kapradí, a co všechen ten pohádkový lesk kolem dokola, který měl větší moc než silný nápoj, divukrásná země, a odvézt Analmu na kraj světa do divočinv — jako kdybv chvtil krásného ptáčka s libým
hláskem a vytrhal mu přenádherná pírka a zavřel ho do košíku... Jako by polapil světlušku svítilničku polétavou jak boží překvapeni v nesmyslnosti noci a strčil si ji do kapsy, vychladlého a pohaslého svatojánka... A co s tím má on, Soropita, co dělat, ledaže musí Dalbertovi přát, co si přeje on, a kdyby na to přišlo a přítel ho potřeboval, být mu ve všem všudy nápomocen?
„Svatou pravdu máš, Dalberto. Ani jsem té nechtěl zkoušet. Vážím si lidskejch citů, nebudu ti v ničem bránit, a jsem s tebou zajedno. A kdybys náhodou potřeboval nějak v tý věci pomoct, stačí říct nebo pro mé vzkázat!"
Soropita vstal, vysoký, pokročil. Dalberto též. A bylo to, jako by se objali, když si přáli dobrou noc, Dalbertovy oči i pohyby se uklidnily: když pomůže Surupita, půjde zaručené všecko jako na drátkách, ten výborný, moudrý přítel, odvážný jako tygr a s prstem pohotové na deseti spouštích najednou, a těch myšlenek a navíc taková povést — že se každý rozklepal jako osika, ještě než se dořeklo celé jeho jméno! — „Bratřifku rodnej..." řekl jen. Soropita s ním až ke dveřím hostinského pokoje, ruku mu položí na rameno, sám prohlásí: „Do smrti dobrý..." Soropita — král ve zbrani.
Soropita byl zase svůj, udobřil se, uklidnil, Doralda byla jeho vytoužený hlad, jako by ani stopy nezůstalo po všem, čím ho den zaskočil, po únavě, život mu koloval ve všech žilách, cítil v sobě obrovskou sílu. Schválné se vyvaroval všeho spéchu. Doralda v ložnici, v očekávání. Zašel ješté do předsíně, obhlédl, jestli jsou dveře a okna dobře zavřené. Tlumené si pískal, zanotovalukryla mt\i bílá stefma červený corticeiry květ..." Vrátil se dovnitř; viděl, že ruce se mu netřesou: wpil půl sklenice vody. Doralda už asi leží v koutku postele a přeje si, aby tam byl, aby vešel do dveří. Pomalu otevřel dveře, vešel.
Doralda tu stála kousek od dveří, celá oblečená, korále na krku, černý pásek, střevíčky s vysokými podpatky. Divže se ne-zapotácel: Doralda si dala prst na ústa, aby byl zticha, a trošku poodstoupila dozadu; ale přitom se usmívala, chtěla jenom, aby si všiml a ocenil, jak se nastrojila a vyšňořila pro něj, pro jeho potěšení. Soropita zavřel na závoru. Přichystal si oči. Nechtěl, aby slova jeho
64
65
touhy nékdo slyšel, aby o nich věděli. Přikývl na souhlas. Cítil, jak se mu dme hrud.
Doralda k němu přistoupila, přišla si pro políbení. Jak se jí dotkl, jak ji objal a ucítil pod rukou její pás — ted si zas Soropita položil prst na ústa, aby mluvila tiše, a potichoučku potutelné zašeptal : .jMyslíš, že Dal něco vytušil, že tě někdy zahlídl u Gemy ?" —, a neusmál se, rozbolavélý rozkoší k nepřežití; zajíkl se skoro, jak mu bylo hanba. — „Vůbec ničeho si nevšimnul, zlato. Nemá vo tom nejmenší potuchy..." Zakroudla hlavou, přimhouřila přitom oči, zatvářila se čtverácky, drze, ten její nosánek. Upřímná byla, tála něhou, Soropita to znal, miloval. Jako obyčejné ji políbil. Pak vydechl: „Počkej..."
Sundal si kabát, pořádné ho povesil. Sundal si opasek, dal přitom pozor na zbrané. Pistoli s krátkou hlavní zastrčil pod polštář. Sundal si jezdecké boty, Doralda mu nesměla pomoci. Pečlivě boty srovnal. Na tohle přišel sám, že člověk musí být systematický. A ještě boty vyrovnal na milimetr, jednu vedle druhé. Byly celé zaprášené, špinavé po cestě; kdyby k tomu byla vhodná chvíle a kdyby měl hadr, vyčistil by je. Doralda tu klidné stála a očima provázela ty slastně důkladné pohyby. Doralda, ze všech nejkrásnéjší — půvab bez nevinnosti. Petrolejka na prádelníku dělila prostor ložnice na dobré svétlo a dobré přítmí. Soropita se opřel dozadu, výraz úlevy ve tváři. — „Zapal mi cigaretu..." tohle řekl, úmyslné pomalu, jakoby nic.
Doralda se nejdřív rozesmála — ten její pékný uměřený smích, který sílil, ted už živější. Vzápétí si uvědomila, že Soropitu nepoznává, takhle se nikdy nechová, všimla si jeho pozměněné podoby; ale z míry ji to nevyvedlo. Popadla ji zvědavost: co má to divné chování znamenat, co asi chce ? Poznala na mužích tenhle rys, to temné vzrušení, které bylo prosbou o strpení. Svým jemnocitem uhodla ten skrytý třas, který Soropita silou ovládl. Zničehonic se ozval jeho přikazující hlas:
„Ted se, Doraldo, odstroj..."
Doralda vykročila k prádelníku: že v petrolejce stáhne knot. „Ne, ne. Jen ar je tu světla co nejvíc. A odstroj se. Nikdy jsem té neviděl úplně nahou, schválné."
„Tak dobře, zlato."
Doralda se zatvářila marnivé. V jemné lehkosti prstů se zračilo potěšení. Vyklouzla ze šatů. Pořád ještě vstoje se sehnula, jeden po druhém vyzula střevíčky. Svlékla prádlo. Stála tu nahá. Jen korále si nechala. Usmívala se uprostřed pokoje. Přejela rukama po těle, ozkoušela pevnost ňader. A začala se ohmatávat hned tu a hned zas tam: „To je hrůza, jak jsem tlustá, tloustnu, že to dál nejde... Nevadí ti to, zlato, máš mě rád i tak?"
„Počkej. Otoč se sem. Ne, zůstaň tam, cos byla..."
„Copak ty mě ani neobejmeš a nepolíbíš, zlato? Ty nechceš?"
„Za chvíli. Ukvapím se, políbím té hned ted, a hlava se mi zamotá z omámení. Jsi ztělesněná vůně. Už dýchat té je radost..."
„Kdepak já, zlato. To jasmín..."
Vůně aglaie a jasmínu sem vnikala škvírami v okenici, pomalu se v pokoji vznášela. Doralda už nebyla rozesmátá. Jenom si prostě jednou a druhou rukou zakrývala ňadra a klín. Klopila oči. Učes se rozpadal.
„Dokonce už to jméno Doralda jako by celý vonělo. ...Do ránu radost ^ ru\i— královny lásky dar... — bys mohla zpívat, tančila bys uprostřed dívek... Já bych tě odtud vytáhl a vedl až sem, do pokojů... Takže ty mé máš přeci ráda?"
„Copak nevidíš, zlato? Myslím, že té mám ráda až moc... To, že té mám ráda, je jediná věc, co v celým mým životě za něco stojí..."
„Všichni té měli rádi... Piješ se jako víno... Ale proč ses do mě vlastně zamilovala? Jen proto, že jsem byl něco jinýho, žes mé vidéla poprvné?!"
„Hned jak jsem tě uviděla, zlato, řekla jsem si: tohle je ten pravej, ten můj, a ani jsme vo sobě nevěděli... Byla jsem si jistá, že té mám ráda. No a ne snad?"
„Ale pak jsi ten den šla ještě s jinejma!"
„Ale zlato, když hnedka potom přišli... Vo mé tam bejval velikej zájem, chtěli mě skorém nejvíc... Stane se, že si jedna zmejlí stádo, když hledá, kde pase miláček..."
„To proto ti říkali Dada a Kobyla}"
„Proto. Ale spíš mi říkali Lilium. Ty bys určité taky nechtél,
66
67
aby tvoje ženuška byla vobyčejnská děvka, vo kterou žádnej nezavadí.. ."
„Jaktěživo jsme se o těchhle věcech spolu nebavili. Dneska jo. Nikdv jsem tohle po tobě nechtěl, abvch se dověděl pravdu... Je to tak?"
„Co budeš chtít, zlato. Vždyť vidím, že se za mě nestydíš... Slůvkem se vo mé nevotřeš..."
„Chci toho tolik, co ti neporučím: tedko se projdi, chci si té ještě prohlídnout, nabažit se nemůžu — projdi se, kvůli mně..."
A Doralda se ani nezasmála, vykročila na cestu pokojem. Chodila sem a tam, pevná, vláčná, hebká, mékounká chodidla, buclaté polštářky, světlé, růžové. A ona — tolik moc. Zachtělo se jí, a beze studu zmalátněla, anebo se zas začala tím víc nakrucovat, každým pohybem vábit. — „Sedni si, holka. Odpovíš, na co se budu ptát." Ani se pro tu holku nezakabonila, pro samou lásku odvykla ctnosti, černá, ale milostná. — „Tady mé máš, zlato, jako vždycky..." — a Doralda se posadila na zem k posteli. Zkřížila nohv, prsty začala ohýbat, hrát si s nimi. Podívala se na svůj vlastni pupík a jen tak pro zábavu zakývala tělem. Pod Soropitovým ohnivým pohledem se jí zachvěly hroty ňader.
Soropita opřený, pohodlně natažený jako venku na travé. ,Jak jsi krásná—" Let a vrkání očí. Vlasy jako stáda koziček. Vlní se planinou, plám... Rty — linka stejné barvy, jak mají květy. Zuby, bělostná jehňátka. Pak líce, granátový plod. Hrdlo pod korály, zálivy a hory, kde oko střídavé může spočinout. Sladkv zvuk hlasu, sotva promluví, sliny. Doralda — přihlíží, jak se z ní line vůně. Vtom se jí zeptal:
„Měla jsi hodné chlapů?" „Hodně, zlato. Začal jsi žárlit?" „A určitě jsi nikdy nebyla s Dalbcrtem?" „Vyloučeno, zlato. Toho jsem u Quélmy jaktěživa ani neviděla..." „Ale vždvť jsi pobejvala taky jinde?" „Jenom tři měsíce u Leny a dva u Marie Hotovkv a pak už ani ne moc dlouho u Quélmy. íiblt ses vobjevil ty..." „Kdopak tam chodil?" „Těch přeci bylo, zlato. Jakpak ti to můžu vypočíst... ?" „A z těch, co tam chodili, jsi mela někoho radši, koho znám?" „S žádnýn jsem si nikdá nezačala, porád jsem nechtěla... Tys byl první chlap, kterýho jsem ve vší vážnosti začla mít dovo-
pravdy ráda..." „A tamti všichni?" „Některý chodili pravidelné, jiný zřídkakdy a další přišli jednou a víckrát je člověk neviděl. Ale můžu ti říct jedno, zlato: kdo se mnou jednou šel, jak jen mohl, vždycky přišel zas... Nemohli si mé vynachválit. Říkali, že přej mám nějaký kouzlo..." „Byla jsi s nějakým José Mendesem?" „Jméno mi nic neříká, zlato. Kdybych ho viděla, věděla bych... A spousta jich řekla falešnv jméno, pravý ne. Jakpak to tedn můžu vědět?" „Byla jsi nékdy s panem Remígiem Bianôrem?" „Ne, s tím ne." „A u koho znáš jméno a víš, že jsi s ním byla, ze známejch chlapů?" „Ale zlato... Těch je..." „Tak řekni!" „No dobře, tak znáš třeba Joäa Adimara?" „Jo; tak ten?" „Ten za mnou hodné chodil... Nadobro ztratil hlavu..." „A co Volek Boi-Boi, ten jeho kamarád ?" „No jéje." „A líbil se ri nékterej ?" „Podívej, líbili se mi jenom, že to byli chlapi. Ráda jsem nemela nikdá žádnýho..." „Ale dělali s tebou, co se jim zlíbilo, a ty sis to nechala líbit!" „No ano. Copak jsem tam nebyla vod toho...? To žárlíš tak zle?" „Ale tobě, tobě se to líbilo!" „To se ví, že líbilo. Kdyby se mi to nelíbilo, tak bych tam nebyla..." „A dneska? No! A ted?!" „Dneska se mi líbíš ty... Mám té ráda, zlato, a chci té mít nadosmrti. Nepřežila bych, kdybys mé jednou začal mít dost...!" „Ale nechybí ti tamten život, nevěstinec..?" „Ani trochu, zlato. S tebou se necejtím vošizená vo pražádný slasti... Jsem naprosto spokojená. Ale vždyť ty víš, že jsem tvoje žena, poctivá, věrná..." „A s černochem lládiem jsi byla?" „lládio... Hádio... V životě jsem neviděla bělocha ani černocha, aby se takhle jmenoval..." „Nemusíš si vzpomínat za každou cenu, nenamáhej tolik paméť. Ale s nějakejma černochama jsi byla? Troufla sis?" „Ale zlato, černoch je přeci člověk jako každej jinej, copak nejsme všichni děti jednoho Pánaboha... ?" „Kdo byl ten černoch Sabarás?" „Jo, tak s tím jsem byla. Vobčas chodíval..." „Ale vždyť ty jsi taková dobrá, počestná, Doraldo... Jak je to možný? Jak jsi mohla...?!" „Nejsem." „Jsi! Ty jsi nejlepší žena pod sluncem... Tak jak jsi mohla ...?" „Jsem ráda, že vo mně takhle smejšlíš, zlato. Ted mě nech, ať té políbím, přestaň tolika mluvit..."
Doralda se k nému mrštné přisunula, díval se na ni seshora dolů. „Dej pryč tu ruku..." Ano, chce si ji pořádné prohlédnout do nejtajnčjších koutů — kadeřavý černý klín ohanbí, všecky chloupky
68
69
na hládi jejího těla. Pahorky ňader téžko přejít. Obličej zkrácený, půvab sám, tvrdé vystoupliny kostí. Chřípí rozšířená zrychleným dechem. Usta, rovná linka, zvrásnená rýhami, jak pevné tiskne rty, zadržujíc chtivost. Kousavé zuby. Napjatá jako luk, orosená vábí. Dívá se úkosem. Jen jemné, po očku. Soropita ji objal: bylo to stejné nenadálé jako smrt, ale bez černočerných pochybností. Soropita, ještě mu bleskla hlavou jedna myšlenka, jedna vidina: docela v hloubi téch oči se mu kdosi smál.
Ted, potom, ji vzal znovu do náruče. Byla malá holčička. Byla jeho, jeho vlastní stín a na ném závisela. Zbrocená potem. Strčila si prst do pusy. Její obličej vypadal tak dokonale dětsky, jak se to zřídka přihází dokonce i u dětí. „Tralala... Hebounká panenka, krok sama neudila, a %a mě nepůjde, kouska srdce nemá..." Do la...
Doralda si oblékla košili. Oči se snažily uhodnout, co si Soropita přeje. Tušila, že chce něco říct.
„Poslyš, Doraldo, byla bys schopná se mnou jít hodné daleko, někam, kde není vůbec nic, do zapadlý, šeredný končiny, do úplný divočiny? A..."
„Do Campo Fria ? Já vím, zlato. To byla hloupost, žes mi to tajil, Tiantônia mi to stejné po straně řekla... To víš, že půjdu. Jen když to bude s tebou, pak půjdu třeba na kraj světa, a půjdu dovo-pravdy ráda a vůbec nebudu mít strach..."
„Nevím, jestli tam půjdem. Jen mé to tak napadlo."
„Tak dobře, zlato moje. Ale vid, že mi zejtra ráno pořádné povíš, jak to bylo v tom rádiu?"
Ano, zítra. Hlavné proto, že se mu oči klížily únavou, jako by si chtély všechno vynahradit, a bylo příjemné vykročit usmířeně na kamenitou cestu noci, mohl nechat na pozdéji spoustu vécí, které si musel srovnat v hlavě, promyslet, vyřešit. Byl rád, že Doralda se k němu přitulila, chtéla spát u něj v náručí. Byl rád, že Doralda dokáže spát celé hodiny, o moc déle než on, pékné tady v ložnici, že přitom nemyslí na nic, o čem by nevěděl, nedělá nic, k čemu bv nedal souhlas; nic, protože v živote člověk nikdy neví a všechno je nebezpečné, jako kdyby mohl zničehonic kdosi přijít, ozbrojení lidé, urážet, vinit ze zločinů, všechno překazit. Nebezpečný je dokonce i spánek, studna — člověk v ní přestává být svým pánem. Ale ať s ním
ted Doralda nemluví, ať se s ním nebaví o obyčejných věcech, o domácnosti, o druhých, o všedních starostech, o plánech do budoucna, o práci na statku, o lidech z Áo. Ať nemluví o ničem, co znamená život mimo ně dva tady v ložnici, na lůžku. Kdyby mluvila, bylo by to, jako by se vrátila ta druhá Doralda, jako by se proměnila, Doralda, která se baví s lidmi, kterou lidi vídají, kterou všichni znají. A on potřebuje mít čas vyspat se, odpočinout si, nabrat síly, všecko vyřešit. Pobolívá ho zub, jedna tvář. Nahmatal zub jazykem: zdá se, že se viklá. Rozčilovalo ho to, zlobilo. Bude z toho určitě hezkých pár dní špatný. Kdyby to řekl Doraldé, jako by ji slyšel: Do-raldě jednoduše připadalo, že se všemu dá odpomoci bez podráždění, že není důvodu zbytečné se pro něco mrzet: „Zajedeš si zejtra do Andrequicé, zlato, tam je zubař, ten José Leite, má tam praxi, copak jsi mi to sám nepovídal?" A co když je mu cítit z pusy? Dýchl. Nemůže to vědět. Nemůže se zeptat Doraldy, Doralda by odpověděla, že ne. Proč jenom tělo neposlouchá, co chce hlava, vždycky a ve všem všudy — tak by to mělo být: mělo by být vždycky při mužné síle, prožívat rozkoš jako zamlada, cítit a délat, co člověk doopravdy chce. Nebolet. A jeden by měl moct myslet, jen na co by chtěl, na co by musel. Zastesklo se mu po dobách, už je to tak strašné dávno, v Säo Joäu da Vareda — vyšel ven, vsedl na koně a popohnal ho do cvalu, člověk žil životem pravé tak širým, jako byl svět kolem dokola, sedel v ném jako verš ve sloce. Jôe Aguial, pan Zosímo, Campo Frio. Kvůli Doraldé ne, vždyť sama souhlasila, aby se tam přestěhovali, na ten kraj světa kdesi v Goiásu, ani se pořádné nezeptala, co ho k tomu vlastné vede, že chce tuhle sménu sjednat. — „Nikdá jsem nevidela, jaký tam je nebe, jaká zem... S tebou se tam, zlato, ráda vvpravím, půjdu. Tak tam teda půjdem..." Řekla tohle, v očích mela slzy, ale od radosti, ty slzy osušil. Jako by Doralda byla jeho nevěsta. Kdyby si tak mohl navždycky, pořád, nekonečně a do nej-delši smrti podržet svou mužnou sílu, žhnout jako v opojení a v náručí mít Doraldu, to by byla jediná cesta, jak se zbavit všech zlých vzpomínek, nedobrých myšlenek, ulevilo by se mu jednou provždy tak jako Vivimovi, zeméméřiÓ, co pálenku zalévá zas jen pálenkou a pomaloučku se upíjí. Anebo to, jak mu několikrát řekla Doralda, říkávala to často: „Připadá mi, zlato, že si nebudu jistá, že mé nikdy
70
71
nenecháš, jediné kdybych se s tebou mohla slepit, masem, teplem a krví, kdybysme byli sešitý pohromadě..." Tohle bv rád. Bez Doraldy si to vůbec neuměl představit — to jako kdyby neměl oči, jako by poslepu bloudil po vezdejším svété. Všecko by mělo mít svůj řád: vstát hodně brzy, ještě za tmy, celý den pracovat ze všech sil, unavit se; večer bv se najedl, usnuli by si v náručí, ale nic víc, jako bratr se sestrou. Řekl by: „Jeden celej měsíc se ani neobcjmem, ani nepolíbíme, vůbec nic, budem žít vážné a poctivě; tak to dělá jagunco, kterým nic nepohne, anebo člověk, kterej dal slib nějakýmu světci." A kdyby si dokázal takhle odříkat, pak by byl silný, měl by napořád jistotu, že jedná správné: jenom chtít a nebát se! Doraldé se to stydél říct, přestala by si ho vážit, myslela by, že mu něco leze na mozek. — „Ale proč, zlato? Nelíbí se ti to? Nelíbí se to snad mně? Máš už mé dost...?!" Chtěl by být jako Dalberto, svatá prostota. Analma — jestli si Dalberta vezme, tak to bude něco jako jeho příbuzná. Doraldu nikdy nepřestane mít rád, nikdy; ale už zjistil tohle: když pustí z hlavy takové ty myšlenky, že jsou spolu v posteli, tak má za chvíli pomaloučku pocit, jako by byla hrozne daleko, ani ne z masa a kostí, jenom zvyk, jako protože je jeho žena; a v tu chvíli on začne pošilhávat po jiných, jen tak bokem zatouží po té či po oné, v Ao, v Andrequicé, cestou na silnici, skoro po všech, které vidí, dostane chuť ozkoušet, jaké jsou, dát hubičku, s každou to zkusit jen jednou, jenom jedinkrát, ale ta chuť je obrovská. Tuší Doralda něco? Ta všecko vycítí. Ale Doraldu nesmí nikdy ničím zarmoutit, za nic na svété. Ty postavy, co se mu honí hlavou, co se mu míhají před očima: obušky, ostré nože, všecko se to vrhá na Doraldu, snaží se je nevidět, odstrkuje ty líté zbraně... Copak by mohl vidět, jak někdo zabíjí anebo zraňuje Doraldu? Mohl by snad zabít Doraldu? On nikdy! Je tady, leží. Vyprahlý. Nečistý. Vždycky mu všecko připadá ubohé, nečisté, pomačkané. Šaty. Ať jsou jak chtějí pěkné a nové, jako by měl navěky žít uprostřed samých hadrů. Ví, že tady nic nezmůže. Ale pokaždé, když je s Doraldou, tak Doraldu potřísní, pokaždé jako by tamti druzí muži, ti černoši, všichni znova Doraldu pošpinili. A přitom Doraldu svým semenem špiní on, takže ona véčnč zůstane tím, čím bývala... Dokázal by tohle udělat sestře? Dokázal by si představit, že to s Doraldou délá néjaký jeho příbuzný či
72
starší přítel, třeba takový Jôe Aguial? Kdyby Jôe Aguial někdy s Doraldou něco měl, i kdyby to bylo už dávno, a třebas před dvaceti lety, ukázal by Jôe Aguialovi, co se sluší a patří... Doralda s ním musí do Campo Fria. Musí, nebo ne... Ještě si to rozmyslí. Usnul.
Jenomže ráno už bylo nedaleko, svěží chládek, kohoutí kokrhání, minasgeraiský vzduch voněl vší možnou zelení, prach cest, do hloubky zmáčený rosou, ztěžkl jak omítka, a krávy bučely, kozy mečely do ptačího štěbetání. Chládek, ale vlhko ne, člověk mohl vybéhnout ven jen tak, bez ničeho, a netřásl se. Sotva se vyhouplo slunce, Doralda už byla na nohou, nožky naboso v sandálech, umyté vlasy podvázané jasně žlutou stuhou. Se smíchem a prívetivými slovy přinesla snídani Soropitovi a Dalbertovi, ti pak spolu odešli ke koním, v družném hovoru. Dalberto nechtěl čekat do oběda, poháněla ho touha, na niž každý vzal ohled, jakmile mu ji na očích uviděl. Při loučení u plotu ještě poprosil o dvě kvítka, jedno si zasunul do knoflíkové dírky a druhé zastrčil šedé mule za ohlávku. Vyskočil do sedla a vyjel, švarný jezdec, vzdaloval se.
Soropita nebyl ve své kůži, ten den se na néj hned po ránu nahrnula taková spousta nepříjemností, že mu z toho šla hlava kolem. Neví, kam dřív skočit; a na tom Dalbertové odjezdu snad přece bude cosi smutného, má takovou předtuchu; kdopak ví, třeba je to naposledy, co se s tímhle dobrým přítelem setkal. Černi vrabčáci zobající mladé vvhonky při zemi obklopili dům svým čimčaráním, věční šťastlivci, křidélky se tu jen černalo, takovíhle chodí nezvaní na plantáže. Divoký holub začal se svým neúnavným voláním, vydrží mu to celý boží den; a o něco blíž táhlé vrkú od holubníku, jako znamení. Bylo načase, aby vsedl na koně a odjel, musí se postarat o plno vécí, zastavit se v krámě, dohlédnout, jak se kde pracuje, jak se plní povinnosti, podívat se na krávy. Ogčnio a mladičký Bio dojili. Ať toho jeden nechá a jde mu osedlat bélouše, Apokoře. Nej-lepší bude, když si zajede do lesa a pocvičí se ve střelbě hezky zdálky do plodů lobeiry, rozprsknou se po každé ráně, ani jediná nejde vedle. Ale nakonec se necítil ani na to. Pořád ne a ne se rozhodnout ohledné Campo Fria. Neměl na to právo, bylo by to trápení Doraldy a ta si to nezasloužila. Chlap není chlap, když nedokáže nemyslet nejdřív na ženu. Nenacházel odvahu dneska o čemkoli uvažovat.
73
Jenom ta vymetená hlava a zemdlenost. A jakási obava, skrvtá, neurčitá, nevedel z čeho — nahořklá pachuť. Nalil si další kávu. Usedl do síté, natáhl se. Bylo to utrpení, být takhle malátný. Doralda tudy každou chvíli přešla, usmívala se, prozpěvovala. Ať je to jak chce, Doralda je ráda, že zůstal poblíž. Právě proto, že je taková hodná, tak se vším svolná z lásky k němu. Campo Frio... Brr, tělo se mu samo naježilo: zase to lopocení od začátku, úmorná dřina, cizí lidé tam na tom kraji svéta, divže ne mezi divochy, to pomvšleni mu ted připadalo nad jeho síly. Tak tam tedy půjde do vvhnanství. Půjde, protože je k ničemu. Nevédél, už ani nechtěl vědět, proč vlastné. Jenomže jakým strašlivým způsobem se přinutit, abv tam dokázal začít žít? Jenomže jak tu zůstat, když ví, že nemůže? Tadv byla každá rada drahá. Kdyby tak aspoň měl děti, kupu déček, která by si hrála, vyváděla, Doraldiných dětí s ním. Doralda, která ho má doopravdy ráda, by nic nemela proti tomu, aby si práci rozdělili. A co když se jednou rozstůné, bude ho Doralda mít pořád ještě ráda? Když přijde vážná vleklá nemoc, návštěvy doktora, lékv, velkc-bolesti, bude ho Doralda pořád tak vroucně milovat? I když to bude nějaká odporná nemoc, jako třeba malomocenství, souchotiny, sžíravý vřed? Některý nemocný dokonce smrdí, jistý Pedro Matheus nemel kousíčka zdravé kůže na těle, byl jedna veliká rána, jeden vřed, no a tak ten byl ženatý a žena ho ošetřovala s něžným milosrdenstvím. Kdyby na to přišlo a on, Soropita, měl pykat takovýmhle prokletím, měla by ho Doralda ještě ráda? Mohla by? A proč by ho mela ráda? Kdyby si pak vzpomněla na chvíle jejich společné rozkoše, nezmocnil by se jí hnus? A on, Soropita, by se Doraldy štítil, kdyby tu nemoc dostala ona? Nemélo smysl lámat si hlavu takovými představami, človek se pro nic za nic týral. Pan Zosímo tam v té dálavé má děti a ted si usmyslel, že musí sem, blíž k civilizaci. Pan Zosímo je muž, jak má být. Stačí se na něj podívat a člověk vidí, že se dokáže bez zachvěni dívat kupředu a vidět až na konec, že přitom život drží pevné v rukou a stojí nepohnuté na obou nohou. V ,\o, ve svété, není dost klidu. Takže člověk může mít, nač si vzpomene, ale času se nedostává. Znenadání je tu peklo. Ze všeho čiší strach. Hej, co je? Ze ale nadělají rámusu, hlouček povykujícich jezdců, dusot kopyt. Ale — kdo to je?!
74
„Hej, jste doma?"
Všichni ti jezdci tryskem sem, asi půl tuctu. Co jenom mohou chtít? Byli to Dalbertovi lidé. José Mendes a ti druzí. Černoch lládio, zrovna ten. Ptají se po Dalbertovi. Proč že přijeli: protože Dalberto řekl, že se z Ao vydá nazpátek pozdě v noci, a ještě ráno v Azědu nebyl. Ale jak je možné, že se nepotkali? Přijeli od Tem-Breja, proto se minuli. Co si ti chlapi vlastně představují? Že on, Soropita, Dalbcrta oddělal, sprovodil ze světa? Tak to prr! Ale i tak jim člověk musel nabídnout kávu, pozvat je, jestli nechtějí sesednout a jít dál. Nechtěli, děkovali. Že už jedli. A Doralda hned u okna, nesmí se přece takhle ukazovat, prokristapána to nesmí. Soropita k ní přistoupil, samotnému mu bylo trapné za to, co dělá: „Běž radši dovnitř, zlato..." A Doralda jako déčko, které z toho nemá rozum, šeptá mu do ucha: „Neboj, zlato, z téchhle jsem žádnýho v životě neviděla... Ani jeden mé nezná..." Prázdno v hlavě, Soropita vyšel na dvorek. A zas se tvářit vlídné na Dalbertovy kamarády. Všichni vyčkávají, z očí jim nic dobrého nekouká, nic jim neujde, chlapům prohnaným. A černoch lládio, negr jak hora, trůní na tmavém hovadu. Pušku nemá — nač by potřeboval pušku? Dívá se na něj hlupák svrchu, ta jeho sprostá vizáž, a zavrčí: „Eh, Surrupito...!" a mávne rukou směrem k němu, výsměšné se zachechtá, úžasné rozpětí paží. Drzý pohled. A řekl něco ? — řekl néco — co nebylo slyšet; a co bylo určitě néco urážlivého... Ten černoch na ném viděl, že je oslabený, že nemá na to, aby se bránil, ten černoch je padouch. Soropita pozřel hořkost pelyňku.
Ani jim nemohl odpovědět na pozdrav, když se loučili, když sborem odcválali, Soropita vešel do svého domu. Začal přecházet po místnosti, přešel jednou tam a jednou zpátky. Černoch lládio ho urazil, ukázal na něj prstem, a on si to nechal líbit... Posadil se do síté. Potil se? Pykal za všecko. Zmítal jim zlý vichr, smýkal jím sem a tam, po ostrém kamení v onom hřmotu smrti, za bolestných výkřiků, nářku a hrozných řečí, mnohých divokých skřeků v smršti? Doralda se zeptala: „Není ti dobře, zlato?" Co mu je? S vypétím sil, které ho opouštěly, skoro nevolky řekl: „Ale vůbec nic, jenom mé popadnul vztek, nadzvedla mé zlost..." Poprosil o krapet utišujícího elixíru, jako kdyby na něj lezla kolika. „Ale vztek na co,
75
zlato?" Doraldin uprený pohled. Nakapal si do vody, vypil, bylo to dokonce i dobré, príjemná vůné, pripomínala, jak se mu už kolikrát po téchhle kapkách hned ulevilo. Trýzeň však na duchu, trychtýř mířící do hlubin k dasovi, když ne hůř, dábel skřípaje zuby stočí, a ještě jednou, celkem dvakrát, ohon kolem těla? V té temnote: slunce umlkává... Vstal. — „Ten černej se o mé otřel, ten černoch mé urazil!" Ach, zalitoval své slabosti — nemělo se mu stát, aby si takhle postěžoval. Nespouštěl oči z Doraldy: určitě svým mužem pohrdá, takový je to nekňuba, že ho někdo venku před dveřmi urazí, a on si dá zámek na pusu a ještě celý schlíplý přijde dovnitř, aby ho žena utěšila... Přišel si poplakat? Ale vždyť nikdy v životě neplakal, neumí plakat. Ten negr h<« ponížil, díval se na něj se stejným opovržením jako na dvojici nestydatých pářících se psů... — „Ale zlato, černoch přeci nic neprovedl, nikoho se nedotknul, nic neřekl: ten černoch jenom pozdravil..." Bio přišel celý vyjevený oznámit, že kůň je připravený, a ještě dodal, co od někoho zaslechl — že se honáci zastavili ve vsi, že tam pijou. Určitě se vrátí. Černoch se napije a vrátí se, přijede zpátky. Chce ho potupit. No ovšem, tenhle to O Doraldé ví, sviňák jeden, zná ji: poznal ji, jak se na ni podíval. Černoch Iládio, Dalberto to říkal: rváč je to, má pro strach uděláno. Za bolných zvuků oněch nepředstavitelných muk, utrpení jako za dlouhé hodiny, oněmělých v ječení vichru v temnotách, zmítá se člověk hned nahoru, hned dolů, a slyší jen žalostné bučeni mírných zebu, když počasí se mění, truchlivé pípání oškubaného ptáčka? Ach, CO nesnese! Soropita brvou nehnul, ale díval se úkosem, po očku. Zbraně měl při sobě, však řeky odvahy se k němu nevracely. Jenom maličko se vyčasilo, a uviděl zas hvězdy.
Cas byl, kdy v cestě nic už nebránilo? Pětadvacet! Jenom on trpěl, zvolna, ukrývaje svou bytost. Ten žár, ta žízeň. A Doralda, spokojená pomyšlením, že mraky jsou zažehnány, se dala zase do zpěvu. Výsměch osudu: a co on? — se zpěvem vstoupit do plamenů ohně?! Bude-li Pánbůh milostiv. Jediné že by plakal tam a zpíval po své bláhovosti? Strašlivý je ten černý — jako zlé pomyšlení. Ale Doralda byla tady, nádherná ladnost — krása, která voní, potí se, hřeje. Doralda si zpívala, radost poslouchat. Co občas říkávala: ,JZlato moje, stúňu láskou..." — aby pak objímala, líbala a milovala
se vším všudy. Doralda — potěšení. To by v tom byl hrom, aby se nevrátil! „iMňko moje... Kravinko..." — tohle volal v divokosti něhy. Jeho! Je jeho... Ustavičně odjakživa říká: „Kdybys mi volal, ^lato moje, přišla bych %a tebou třeba pifky po stopách tvýbo stáda... " Je přece chlap, musí bránit Doraldu a svoje potěšení, ba i svou čest, pustí se, pustí za tím negrem, přestože ví, že ho to možná bude stát život! Má svoje zbraně. A i kdyby neměl. Postaví se černochovi. — „Prachzatra!" Strnulý, tvrdý povstal, zprudka vyskočil. Stál tu, muž střední postavy v dlouhatých, dole širokých kalhotách, v dlou-hatém upnutém kabátě, okraj širokého klobouku dokolečka kolem spadající na pochmurnou tvář. Udělal první krok, vypadal, jako by vykročil do tance. — „Za chviličku jsem zpátky..." — „Ale kampak jedeš, zlato... ?" — „Prachzatra...!"
Vyjel, nevidél neslyšel, pádil se utkat, jako vyplašená rozčilená ještěrka, z cesty vari. Třásl se od hlavy k paté, ale byl poslušen toho, že musí jet. Jako by řvali naň z otevřených nebes: svéta hlas veliký, jedním skokem byl na bílém koni, a nebyl to kůň ledajaký, kůň do míru i do války, oř Apokoř, který potřásal hlavou, védél, kdo na něm sedí, důvěřoval jezdci — a poškleboval se: ten kůň je schopný je pokousat... — „Prachzatra! Za právo budu bít se, bít se..." Jeho oči vidělv plápolavý oheň. A narazil si hloubej do čela svůj kožený klobouk, klobouk o devíti písmenách — devatenáct devět — čáry-márys. Černoch ho zabije, jeho kabát bude pokropen krvi — co na tom! —: „Cest je u Boha, ne u človeka. U člověka je odvaha...!" Vyrazil tryskem, vepři a slepice zděšeně prchali. Šíleným tryskem, jakoby dusot mnoha kopyt. Ohlédl se: zdola od äoského potoka jenom čistá bílá mlha, nad nim neposkvrněné bílé mráčky, také jezdectvo. Když umře, tak ať umře; ale zabije. Jestli černoch udělá nějakou hloupost, zabije ho! A udeřil pěstí do svalnatého stehna, stehna jezdce pána nad pány, vládce! Zuby mu cvakaly jako meče, mohly se zaříznout do toho ožraly jako nůž z obou stran ostrý, spravovat černocha prutem železným. — „To jim nedarujú! A pokořím ho, tak... To mi zaplatí...!" Král, král, koňův cval, opratě pevné v rukou. Na nebi slunce, přímo prou němu — nad sluncem jel možná jeho stín, jeho, Soropity, paže rozpřažené a zpříma, a vzkřikl: „Pojdte sem, lidičky, pojďte se podívat na to maso...!"
76
Jeho maso anebo toho druhého, jak se Bohu zlíbí, on anebo černoch... Umře se jen jednou.
To už vjížděl do osady před krám: zvířata v houfu, hlouček koní, honáci už v sedle, chystali se vyjet, všichni ozbrojení, černoch Iládio mezi nimi. Aha, ouha, Soropito, střelí po tobě... Ale co na tom?! Zabrzdil. Zarazil. Ráz naráz — revolver v hrsti, revolver v hrsti. Černý Iládio, belzebub, sirný puch, sedící mocný na černém hovadu. Ááá negre, poletíš do kotlů pekelných! Tak ty ses chystal, černej, na chudáka ženskou, opičáku smradlavá...
„Slez, negre, jestli se nestydíš! Mám tě...!"
Pravil. Ale černoch Iládio vzkřikl hlasité — volal za prominutí! — svalil se ze sedla, padl na kolena:
„Je po mně, je po mně, pane můj Surrupito, ale snažně prosím, nezabíjej mě, proboha živýho, prokristapána, nezabíjej mé... Nic jsem neproved! Nic jsem neproved...! Milost... Milost..."
A ostatní honáci, strnulí v němé hrůze, mlčky křičeli. Viděli Surrupitu, viděli bílou smrt, nehybnou, než na ně dopadne; krev jim stydla v žilách od mnohého strachu.
Ale černoch Iládio ležící v prachu, rozpláclý jako ropucha — chřestýš urutú ochablý chladem — třásl se na celém těle. — „Ty jsi ale hovado, člověče! Peluň! Vylez na tu svou mulu a mazej vocad.,." — Soropita přikazoval tomu velkému otrokovi u nohou svého koně. Jako zlé pomyšlení zmizel černoch, na tisíc let. Supové v povětří nasytili se pověstí černochovou. Ostatní honáci moudře mlčeli, jeli po silnici pořád dál, jeden za druhým. Chudák milý Iládio schlíplý docela vzadu.
Aoští, kteří byli při tom, muži i ženy, viděli a nechápali. Soropita pozvedl ruku k sedlu, prstem udělal křížek na pouzdře s pistolí. Pak se podíval na zbraň, kterou ještě pořád svíral v ruce — ten dárek od Dalberta darovaný — revolver, který nakonec nemusel vystřelit. Bílý kůň mile škubal uzdou, chtěl ještě cválat. Soropita ho pohladil. Vlastné ho ani nepobodával. V neskonalém pokoji se vracel domů, k Doraldé. Doraldina přítomnost — jako stromová vůně pau-de-breu, která přichází z hustého lesního porostu v mocných závanech, zdaleka se nese, louky provoní a teple chutná po hřebíčku. Takové blaho, to všechno, že život může začít zase znova, úplně stejné, od
začátku, a tady odtud, kolikrát se mu zachce. Na nebi ani mráčku. Soropita pohlédl na hlavní silnici. Přitáhl otéže a otočil se. Promluvil na Aoské:
„Příteli Lcomino, jestlipak někdo dneska jede do Andrequicé kvůli seriálu?"
„Nejede."
„Tak já pojedu. Stavím se doma, pořádně se naobědvám, a pojedu..."
78