Hříchy kmene
josé
J. VEIGA
VČETNĚ
RUDENCIOVY
svatby
Včerejší zasedání v Domé Velké kůže se mi nelíbilo. Totiž zasedáni samo o sobě bylo vynikající, ba nejlepší ze všech, která se v poslední dobé konala: všichni měli co říci a v sále to bzučelo jako v úle, kdo chtěl promluvit, řekl, co měl na srdci, bez obav, že třeba upadne v ncmilost, a kdo usoudil, že musí projevit nesouhlas, udělal to, také aniž by myslel na případné následky. Bylo to vskutku civilizované zasedání, mohu-li užít toho slova, jež tak nebezpečné připomíná staré časy. Nelíbily se mi však některé okrajové epizody, které jsem zaznamenal během diskusí a které mi, jak se u nás říká, nasa-\)    dily pořádného brouka do hlavy.
Když o tom tak přemýšlím a dávám si všechny ty drobné příznaky do souvislostí, dospívám k závěru, že zakrátko se shromáždění v Domě Velké kůže přestanou konat. Je dokonce možné, že to včerejší bylo poslední, přinejmenším na nějakou dobu, jejíž trvání zatím nemohu přesně určit. Z toho, co jsem pozoroval, zatímco moji druhové hovořili, usuzuji, že pro nás nastane období, jež bude v mnohém krokem zpét, období všemožného zamítání, podobné tomu, jež předcházelo konci Éry vynálezů. „_
Všiml jsem si například během zasedání, že zaznamenavatelé | nic nezaznamenávají, nýbrž pouze předstírají, že píší, a jen tak nazdařbůh cárají uhlem po papíře. To mohlo znameniu bud to. že se bojí, aby se později nemuseli zodpovídat za to, co napsali, nebo že přímo dostali rozkaz nic z toho, co bude na zasedání řečeno, nezapisovat. Nějací muži, které jsem nikdy předtím v Domě Velké kůže neviděl, zároveň nenápadné uzavírali okna a ještě je utěsňovali jakousi kašovitou hmotou, která mi na dálku připadala jako instantní lepidlo.
Zpozoroval jsem také, že po velké hale se pohybuje skupina
183
osob, které nepochybně k Domu nepatří, a že počítají a délají soupis svícnů, soch, vykurovacích nádob, rohoží, laviček, zkrátka veškerého náčiní a ozdobných předmětů, jako dražební úředníci najatí, aby připravili dražbu.
O svém podezření jsem dosud s nikým nemluvil, protože v poslední době jsem velmi opatrný. Kdybyste se mě zeptali, proč tolik opatrnosti, nebudu umět odpovědět. Snad mé k tomu vede intuice, jakýsi šestý smysl. Velká většina lidu je jako očarovaná našim umahlou, pro ně je slunce na nebi a umahla na zemi, a považují za naprosto nemožné, že by byl schopen porušit některou ze čtyř set zásad, jež sám vydal, když po evaporaci bývalého umahlv vzal otěže do svých rukou. Proto raději předstírám, že smýšlím jako všichni ostatní, abych mohl dál lovit a jíst chutné karasy, kteří se ještě bohudík mrskají v našich řekách a jezerech. Přitom se však nepřestanu mít na pozoru, abych nebyl považován za jednoho z těch dnešních dučhubů. A v rámci svých možnosti si hodlám zaznamenávat určité věcičky, které by mohly zajímat nového umah-lu, až nastoupí, bude-li se mi zamlouvat jeho jednání. Budu však , postupovat pomalu, beze spěchu a rozvážné, a aniž změním dosavadní způsob svého života. —'
Tak zrovna dnes odpoledne jdu na rybv se svým bratrem Rudenciem. Bude se mé jisté vyptávat na včerejší zasedaní, a tak jsem si musel vymyslet obranu. Rudencio je můj bratr a je to v podstatě slušný člověk atakdále, ale vzal si dceru kainkary, a proto není radno se mu se vším svěřovat. Od té doby, co se oženil, spolu mluvíme pouze o rybolovu a o jídle — což jc námět, při němž mívá skelný pohled — a o večírcích, kterých se zúčastňuje (o těch, kterých se zúčastňuji já, nemluvím, protože považuji za ztrátu času poslouchat jeho rady).
Stojí za vyprávění, jak to bylo s Rudenctovou svatbou. Jeho nynější žena Joanda se zabývala léčivými bylinami a podnikala dlouhé cesty do pralesů a po lukách, kde hledala vzácné byliny pro své pokusy. Jednou se při jedné výpravě k hranicím Výšin vzdálila od svých druhů a do tábora se už nevrátila. Její druhové čekali, hledali ji, nakonec to vzdali. O několik dní později se objevil jakýsi lovec a sdělil jim, že byla unesena tlupou Aruguů.
184
Kainkara chtěl zorganizovat výpravu na její vysvobozeni a podařilo se mu shromáždit víc než sto dobrovolníků, ale umahla jeho návrh zamítl, a měl k tomu pádný důvod: v té době jsme se usilovné snažili získat si sympatie Aruguů, a taková osvobozovací výprava vedená prudkým kainkarou mohla zmařit výsledek celého našeho dosavadního úsilí. Umahla se rozhodl raději vyjednávat.
V té době Rudencio sloužil v jedné balónové brigádě, létal HT^SjWtfXŽ. jyjjj jjjjgjnf Aruguů a shazoval tam dary — různé předměty vybrané ze Zapovězených skladů a pocházející z dávných dob, tedy vesměs věci, které nám nejsou k ničemu, ale pro zaostalé Aruguy mají, zdá se, nesmírnou cenu.
Rudencio tedy letěl k Aruguům jako zvláštní vyslanec a vezl s sebou několik beden plných všelijakých těch skleněných hruštiček, kterými se prý kdysi svítilo, těch plochých cihliček, které vydáva Iv hudbu a mluvily, těch železných korouhviček různých velikostí, které se samy točily, když se stisklo tlačítko umístěné na jejich podstavci, jenže dnes ho stisknete a neděje se nic, i takových černých destiček s dírou uprostřed, které prý také vydávaly hudbu, a spoustu různých jiných hloupostí, jež dříve lidé vzývali a o kterých my už dnes ani nevíme, k čemu vlastně jsou.
Dívku však nezajali tito Aruguové, s kterými jsme již částečné uzavřeli mír, ale jedna vzpurná tlupa, která nebyla ochotna k smíru, a proto neustále vyvolávala na hranicích incidenty. Umahla Aruguů si vyžádal pro vyřešení případu trochu času a díky jistým ústupkům, jež učinil ve prospěch buřičů, dívku získal zpět.
Zdálo se, že se vše vvřešilo ke všeobecné spokojenosti, nebyl však spokojen dívčin otec, kainkara, který ostatně nebyl zrovna nadšeným stoupencem pacifikace Aruguů. Když mu Rudencio přivedl dceru nazpět živou a zdravou, otec ji odmítl přijmout domů s tím, že strávila téměř dva měsíce ve společnosti lidí nižší úrovné a bezpochyby si u nich osvojila návyky, které se nehodí pro rodinu kainkary.
To už šlo pouze o rodinnou záležitost, a tak si umahla klidné umyl ruce a šel si za svými hony a partiemi hodu dýní, což byly jeho dva jediné opravdové zájmy.
185
Rudencia nenapadlo jiné řešení než přivést dívku k nám domů. Stejné jsme potřebován' nějakou ženskou sílu, která bv se starala o teplou vodu. Babička už byla hodné stará, často usnula na lavičce vedle třínožky a nechala oheň vyhasnout, a moje sestra Zulta byla skoro ješté dité a nemohla převzít zodpovědnost za udržování ohně pod hrncem.
O době, kterou strávila u odbojných Aruguů, nám tuho Joanda mnoho nepověděla; nevím, jestli potřebovala zapomenout na nějakou chvíli slabosti, nebo zda nás chtěla ušetřit vyprávění o věcech málo příjemných. Dozvěděli jsme se jen to, že jsou chlupatí, jedí polévku z mravenců a hlučné vypouštějí plyny.
To, že se chtějí s Rudenciem vzít, jsem se dozvěděl náhle, jednoho horkého večera, když jsme všichni tři seděli na špalcích vedle našeho obydlí a povídali si. Matka se Zultou odešly pomáhat při evaporaci jedné přítelkyně, která žila za horami, a měly se vrátit až následujícího dne, neboť evaporace je dlouhý obřad; začíná vpodvečer a končí druhého dne za svítání.
A tak jsme si povídali, upíjeli skořicovici a pozorovali hvězdy. Občas některá přeletěla po nebi a zanechala za sebou dlouhou světelnou čáru. Když na nás začal přicházet spánek, Rudencio navrhl, abychom spali všichni tři na dvou spojených rohožích na dvoře, jak jsme to občas dělávali, když maminka se Zultou jako pomocnice při evaporaci trávily noc mimo domov. Já jsem tentokrát ale odmítl, protože jsme vypili příliš mnoho skořicovice.
„Jen to neodmítej, je to naposledy," řekl mi Rudencio. „Od zítřka už to nepůjde, protože se s ni ožením."
Podíval jsem se na Joandu, která seděla vedle mé, a viděl jsem, že se usmívá, jako by mé žádala, abych souhlasil.
„Tak dobře. Když je to na rozloučenou..."
Následujícího dne šli k matrikáři a vzali se. Když se kainkara o jejich sňatku dozvěděl, obměkčil se a občas novomanželům, kteří se nastěhovali do jednoho obydlí na kůlech v zátočine řeky, posílal balíčky svic z vonné sturačové pryskyřice a vydlabané kalebasy plné medu včely borá. Dnes mají dvě krásné a rozpustilé děti a Joanda se vrátila ke svému zkoumání bylin. Já k nim chodím
186
\
zřídkakdy, protože kainkara je ted z vnuků celý pryč a prakticky se k nim přestěhoval. Ne že bych proti starému něco měl, ale od kainkary radši dál.
PRÍKAZ ZNÍ
VŠECHNO
VYKOUŘIT
Jak jsem předpovídal, předvčerejší zasedání bylo skutečně poslední. Šel jsem dnes časné ráno kolem Domu Velké kůže a viděl jsem, jak několik úředníků přelepuje dveře zelenou páskou pro zákaz vstupu. Zpovzdálí přihlížela již dosti velká skupina Udí. Počkal jsem, až úředníci dokončí práci, a když sebrali kotouč pásky a lepidlo a scházeli k nám po schodech, přiblížil jsem se k jednomu 2 nich, který vypadal poměrné přístupně, a zeptal jsem se, co to dělají.
„Vždyť vidíte, ne? Zavíráme to tady." „A asi právě včas, co?" (Už jsem se poučil, že jim člověk nesmí nikdy odporovat.)
„Takv jste si toho všiml?"
„No... proč zrovna ted, to nevím. Ale byly tu ty staré příčiny..." (musel jsem postupovat opatrné, když jsem z něho chtěl něco vytáhnout).
„V našem oddělení, mladíku, nikdy nedopustíme, aby nějaká příčina zastarala. Naše heslo je vymýtit zlo od kořene. A v tomhle případě jsou tím kořenem myši."
„Myši?"
„Přesně tak. Tady to máte černé na bílém, podívejte se." Vytáhl z kapsy nějaký papír a ukázal mi ho. Užuž jsem se po něm natahoval, ale on ucukl. „Nesmím ho dát z ruky. Je to úřední dokument a žádná nepovolaná osoba se ho nesmí dotknout."
Bylo to hlášení jednoho inspektora hygieny adresované jeho nadřízenému a říkalo se v něm, že během posledního zasedání v Domě Velké kůže se zpod podlahy ozývalo pištění myší.
„Tak co, spokojen?" zeptal se mě úředník a opět papír složil.
187
Stačil jsem ještě zahlédnout vyjádření dotyčného nadřízeného, jež znělo: „Okamžitě vyplynovat".
„A kdy ho zas otevrou?" zeptal jsem se.
„Musí se vyplynovat a potom vyvétrat."
„Tak za dva tři dny ?"
„Za normálních okolností by to tak bylo. Ale ted..."
„Tak jdeme, člověče!" křikl na něho jeden z ostatních úředníků, kteří čekali opodál.
„Moment, informuji tady jednoho občana."
A vysvětlil mi, že těmi současnými okolnostmi se myslí momentální potíže chemického průmyslu. Došlo totiž k mimořádnému přemnožení myší, švábů, štěnic a všekazů, zásoby fumigantů ve státních skladech byly vyčerpány a továrny zatím nejsou s to přizpůsobit výrobu poptávce. Jde v podstatě o závažný problém, který již byl dán na pořad a brzy bude vyřešen. Úřady prozatím stanovily pořadí, podle něhož budou postupně řešeny nej naléhavější případy. Místa, kde dochází ke shromažďování obwatelstva jen občas, přijdou přirozené na konec seznamu.
„Takže náš Dům zůstane zřejmé hodné dlouho zavřený," řekl jsem si spíše sám pro sebe.
„Už to tak vypadá."
„Nemáte ponětí, jak dlouho přesné?"
„Nejsem věštec, ale obávám se, že jestli nenastane nějaká nová skutečnost, současná generace se nebude muset tím, čemu se dnes říká Dům Velké kůže, vůbec zabývat."
Poděkoval jsem mu a odporoučel se. Na náměstí už nebyl ' nikdo. Když se u nás někde objeví úředníci, všichni zmizí, jako by v každý úředník byl prašivý.
Na chvilku jsem se na náměstí zastavil, abych se ještě na Dům V*< Velké kůže podíval ze strany. Díval jsem se na dlouhé řady oken, kudy za večerních zasedání proudil dovnitř svěží vzduch od západu, a zavzpomínal jsem na to, jak lidé pokaždé zaplnili úzkou ulici a tlačili se pod okny, aby slyšeli diskuse, a tleskali či pískali; vzpomínal jsem na to, jak ženy obětavé přinášely svým vyvoleným poradcům z Domu Velké kůže osvěžující nápoje, koláčky a ovoce, když se zasedání protáhlo dlouho do noci, i na mnohé podnětv, jež
188
vzešly z lidu a přicházely anonymné okny a často měnily směr debat v sále. Kdypak se asi náš Dům a tahle ulice zase naplní, kdy asi začne zase pulsovat živý kontakt mezi lidem a jeho poradci - ( ■      z Domu Velké kůže?
Kdosi se dotkl mého ramene a já se probral z úvah. Byl to úředník, s nímž jsem chvíli předtím hovořil.
„Chtěl bych vám ještě něco říci. Nemá smysl doufat, že se budou moci shromaždovat jinde. Ted k tomu zkrátka nejsou vhodné podmínky. Musí se vyplynovat všechno, i pralesy."
„Vždyť je nedostatek fumigantů."
„Jen se nebojte, však my si už nějak poradíme."
Bylo mi jasné, že mi naznačuje, abych tohle sdělení předal dál. Ale to se marné namáhal. Nejsem ničí kurýr. Mým pracovním úkolem je být ve spojení s dětmi, které se hrabou na smetištích a hledají předměty pocházející z dávných časů, což činím ke všeobecné spokojenosti, ba dokonce jsem již byl za svou práci pochválen.
Zmínil jsem se o té záležitosti s dezinfikováním před Ruden-ciem, ale jen jakoby mimochodem, a aniž jsem dal najevo své znepokojení.
„Cože, oni chtějí vykuřovat pralesy ? To jsou blázni," na to on. „Třeba nejsou."
On se na chvilku zamyslil a potom povídá: „Konečně, dokud nevykouří řeky, ať si pro mě za mé dělají, co chtějí. Hlavně když budu moci dál chodit na ryby."
S KONZULOVOU NA MOSTĚ
Konzul kdovíodkud kolem mé poslední dobou neustále kroužil a bylo zjevné, že mé chce o néco požádat, ale neví, jak na to. Pokaždé kdvž jsme se potkali, se zrovna rozplýval v roztomilostech, poptal se na mé zdraví, potom jak se daří mamince, a přitom mi horlivé tiskl ruku a ne a ne ji pustit. Kromé toho mi čas od času poslal nějaký dárek, tu olej z vikuni na potírání těla, jindy pro po-
189 ,
)
sílení mléko světlušky, nebo pár džbánků modré skořicovice, o které jsem se ale vždycky podělil s Rudenciem, protože on je ke mně také velkorysý, když dostane hodně darů.
Věděl jsem tedy, že mé konzul chce o něco požádat, ale ani zdaleka jsem neměl tušení, co to bude. Konečné si dodal odvahy a jednou v poledne se zastavil u našeho prahu předstíraje, že se vrací z dlouhého pochodu ke zříceninám. Podíval jsem se mu na lýtka, ale neviděl jsem na nich žádné škrábance od trnů a ani jeho chodidla neprozrazovala, že by se byl plahočil bůhvíjak neschůdným terénem. Předstíral jsem nicméně, že mu věřím, vybídl jsem ho, ať se posadí, a nabídl mu misku kokosového mléka. Obrátil ji do sebe s přehnanou lačností, aby ještě posílil dojem únavy.
Zeptal jsem se ho, jaká byla cesta, kterou podnikl do Altama-ty, a tím jsem mu nechtěné přihrál, to pro něho byla nečekaná příležitost a konečně mohl jít rovnou k věci. Pravil, že kvůli konzulové skončila ta cesta naprostým fiaskem, neboť museli každou chvíli zastavovat, aby si mohla na místech, která se jí zalíbila, vyvolávat obrazy z jejich historie.
„Od té doby, co objevila způsob, jak se vracet do minulosti, je naprosto vyloučeno, abych ji s sebou bral na cesty, kde mám pevný časový plán."
„Ale musí to být úžasné, moci na určitém místě rekonstruovat minulé události a inspirovat se při tom okolní krajinou a stopami, jež po sobě zanechali její dávní obyvatelé. A opravdu to funguje?"
„Zdá se, že ano. Jenže při mých cestách je mi to na obtíž."
„Musí znát věci, které nikdo nezná. Rád bych si s ní popovídal."
„Opravdu bys chtěl?"
„Moc rád."
„A co kdyby sis ji sem na nějakou dobu vzal? Pár dní by u vás pobyta, trochu by vás poučila a pobavila, a já bych mohl v klidu dokončit svou cestu."
A než jsem měl čas se k tomu vyjádřit, konzul chvatně vstal se slovy:
„Tak jsme dohodnutí. Zítra brzy ráno je tady."
Druhého dne ráno skutečné zastavil u našich dveří vůz
190
a konzulova se tu objevila se všemi svými zavazadly a sdělila nám, že konzul odjel časně ráno do Altamaty. Nezbývalo nám nic jiného než ji u nás ubytovat.
Maminka z toho byla zpočátku nervózní, ale brzy ztratila ostych. Konzulova je velmi veselé a výřečné stvoření, a když chce, dovede být příjemnou společnicí. Zulta si ji sice příliš neoblíbila, ale vzhledem k tomu, že trávila většinu času vedle u Obelardových, neměla ani čas své antipatie projevit.
Hned po prvních rozhovorech s konzulovou jsem začal mít podezření, že ta metoda, jak vyvolávat obrazy z dávné minulosti, je bud pouhý její výmysl, nebo ji ještě zdaleka neovládá. Výsledky našich prvních pokusů byly velmi nepřesvědčivé a konzulova zdůvodňovala nedostatky jednou tím, že se nemohla dostatečně soustředit, jindy zásahem různých rušivých vlivů, nebo tím, že nedosáhla správného naladění. Významné pokusy se vždycky odehrály, když jsem nebyl nablízku.
Neúspěchy tohoto druhu mi však nikterak nevadily. Jestliže zázračná metoda konzulové za moc nestála, ona sama ano, a to počínaje od chodidel. Byl jsem si vědom, že je neslušné prohlížet si nohy ženy, která je naším hostem, ale nemohl jsem si pomoci. Můj zálibný pohled ji naštěstí neurážel, ba dokonce se mi zdálo, že ji těší. Večer jsme se chodívali projít na most nebo do zřícenin Mosazného města a sedávali jsme na zídkách jesté vyhřátých od slunce, či na Hřbitov vozidel, jejichž obrysy připomínají v šeru zuhelnatélé kostry jakýchsi nestvůr.
Jednou večer, když jsme seděli na odpočívadle při vstupu na most, konzulova upadla do transu a začala mi sdělovat poznatky o historii národů, které v průběhu času žily na řece pravé v tomto místě. Dělal jsem, že ji poslouchám, ve skutečnosti jsem však myslel na její chodidla, která jsem měl tak blízko. Ani jsem si nevšiml, že už přestala mluvit. Konzulova mnou zatřásla a řekla:
„Ty myslíš na moje chodidla. Máš chuť se jich dotknout."
Přiznal jsem, že je to tak. Přiznal jsem, že její chodidla mi nedají spát.
„Jestli chceš, můžeš si je vzít na klín a hladit je." Nemusela mi to říkat dvakrát, a s její pomocí — neboť je
191
)
ke mné hbité natáhla - jsem si položil její nohy do klína a dlouho jsem s nimi nakládal se zbožnosti, jakou zasluhovaly, pod ochranou noci, jež byla naším jediným svědkem. Občas jsem si v duchu říkal, že to snad ani nejsem já a že to, co se děje, je snad jen jeden z mých snů... Ale co na tom záleželo ? Chodidla konzulové spočívala na mém klíne, měl jsem je ve svých rukou a tato skutečnost mi postačovala.
Náhle konzulova zase nohy stáhla, a pokládajíc je na zem, řekla:
„Tak už dost. Nejsem ze železa."
„Ještě chviličku," žadonil jsem.
„Ne a ne. Už dost a hotovo."
„Bylo to tak pěkné..."
„Až zas jindy. Vždyť není konec světa. Už je pozdě a mné se chce spát."
Okouzlení pominulo. Vstali jsme a mlčky kráčeli po temné a pusté cestě. Konzulova šla spěšně vpředu, já za ni jako poslušný psík.
U jezera se pořádala zábava, již zdálky jsme viděli zář pochodní a stíny tanečníku odrážející se ve vodě. Navrhl jsem, abychom se tam zašli podívat, ale konzulova můj návrh zamítla:
„Dokud bude můj muž pryč, nechci se ukazovat na žádných zábavách."
Velmi rozumné, pomyslel jsem si. A poněvadž už jsem neměl co říci, zeptal jsem se na konzula, zda už dal o sobě vědět a kdy se vrátí.
„Proč se ptáš? Máš strach? Nebo výčitky?" zeptala se. Výčitky jsem neměl, ale strach ano: strach, že až tady konzul bude, nebudu moci hladit konzulové chodidla. „Mám strach," odpověděl jsem jí.
„To jsem si mohla myslet. Celou dobu ses třásl. Když se takhle třesete, je jasné, že umíráte strachem."
Tak jsem se dozvedel, že nejsem jediný, kdo v naší zemi hladí konzulové chodidla. Já to asi nikdy nebudu se ženami umět. Za-hořkl jsem a už jsem neměl chuť mluvit.
Kus dál jsme potkali skupinu mladíků v maškarních kostýmech. Hráli na ganzu, tloukli na bubínek a do pánve a tropili pří-
šerný povyk. Když poznali konzulovou, utvořili kolem ní kruh a začali zpívat a tancovat. Konzulovou to tozdráždilo, rozpustila si vlasy a přidala se k nim a celá společnost se ode mé vzdalovala ve veselém reji.
Šel jsem domů sám, rozčarován a zatrpklý, říkal jsem si, že od žen může člověk čekat jen to nejhorší, a vymýšlel jsem pomstu.
Naštěstí mi konzulova na nějaký čas zmizela z očí.
nebeské koráby
Maminka už řadu dní stůně a my, to jest já a Zulta, o ni máme starost. Rudencio se o její zdravotní stav nezajímá, téměř se tu neobjevuje, a když přijde, tak jen na skok a vždycky má naspěch. Pravda, má děti, ženu a různé povinnosti, ale mohl by nicméně projevit dobrou vůli a zajít k nám častěji, alespoň se zeptat, jestli maminka nepotřebuje něco, co je pro nás nedostupné.
Maminka ztratila životní elán a nemá už zájem ani o bylinky, což nás znepokojuje nejvíc. Pokud neleží, vysedává celý čas strnule a mlčky na špalku před domem a jenom v podvečer, kdy po obloze přelétají nebeské koráby, poněkud obživne a rozhovoří se o dobách, kdy tady přistávaly, a o tom, jak lidé jejich přílet oslavovali. Maminka pochopitelně tu dobu sama nezažila. To, co nám vypráví, slyšela od svých rodičů, kteří to slyšeli také od svých rodičů, a tak bychom postupné došli až do vzdálené minulosti.
O tom, že tady za dávných dob přistávaly nebeské koráby, nepochybuji. Na mnoha místech o tom ostatně existují důkazy a Zapovězené sklady jsou plné různých předmětů, jež koráby přivážely a nechávaly zde, zřejmé jako dary pro toho, kdo o né stál. Ale některé maminčiny příběhy mi připadají přece jen příliš neskutečné. Jak mám věřit tomu, že lidé, kteří v nich cestovali, netrpěli chorobami, neumírali a znali všechna tajemství země i nebe? To mohou snad leda nějaké pohádkové bytosti, a ty by zase nepotřebovaly k létáni koráby.
Maminka ted také s oblibou mluvívá o otci. Stačí, abychom
192
193
se já nebo Zulta přiblížili k jejímu lůžku, když chceme zjistit, zda néco nepotřebuje, a hned o ném začne mluvit. Nás už, upřímné řečeno, dosti unavuje stále poslouchat, jak byl silný, chytrý a velmi odvážný, a že když si vyjel na lov, vždycky se vracíval s vozem vrchovaté naloženým jeleny, divokými prasaty, kapybarami a létajícími kajmany, což nám stačilo k obživé na celý mésíc a ješté jsme část rozdali sousedům.
Nebaví nás už poslouchat ani to, jak byl otec v mládí často povoláván, aby se zúčastnil výprav na území Aruguů, a že mél zvláštní schopnost chytat je živé, aniž jim přitom ublížil. Mnozí z téch, které takto přivedl, u nás potom pracovali na polích, přejali naše zvyky, naučili se náš jazyk, oženili se a ted tu žijí na venkově spořádaným životem. A když nékterý ocejchovaný Arugua uprchl, nikdo ho neumel chytit tak rychle jako můj otec.
Pro své umění chytat a krotit Aruguy byl otec zvolen ubišou v Domě Velké kůže a tuto funkci pak moudře a oddané vykonával více než dvacet let: dovedl zabránit vstupu nežádoucích osob stejné jako odzbrojit zločince, řešit spory a uklidňovat rozlícené žadatele. A ješté dnes se traduje, že před ním ani po ném nebyl ubiša, který by se mu vyrovnal.
Vzpomínám si na otcovu evaporaci, neboť to byla první, které jsem se v životě zúčastnil. Maminka nám vyprávěla, že já s Ruden-ciem jsme rušili obřad, že jsme si celou dobu hráli a smáli se, až nás nakonec strčili do dvou košů a vytáhli nahoru na jakýsi stožár. Zultu obřad značně vyděsil, a od začátku do konce se chovala vzorné.
atné chování při otcové evaporaci nás s Rudenciem přišlo draho. Měli jsme potom jistou dobu zakázáno objevit se na veřejnosti, a když maminka potřebovala odejít z domu, zavírala nás každého do jednoho velkého koše. Nesměli jsme jíst maso žádného ptáka, který létá, ani žádné ovoce, které roste na strome, a brzy se nám pořádné zprotivilo jíst stale jen slepice, pásovce, ještérky, rajčata, plody gabiroby, ananas a meloun, tedy jen zvířata a plody, které se rodí a žijí při zemi. Nevím přesně, jak dlouho trest trval, ale vzpomínám si na den, kdy maminka přišla domů celá rozradostněná, objala nás a políbila a řekla nám, že Dům Velké kůže nám odpustil a že už můžeme chodit ven a jíst všechno.
194
Pro mé odpuštění znamenalo mnoho, na rozdíl od Rudencia, protože ten zákaz nedodržoval, a jak jen mohl, ukradl u sousedů nějaké jídlo a tajné je pojídal. Já tím velmi trpěl a byl jsem přesvědčen, že za to Rudencia určité stihne nějaká kletba. Dnes vím, že jsem trpěl zbytečně; a žije-li dnes v naší zemi šťastný člověk, pak je to právě Rudencio, a téměř každý mu to závidí.
Rudencio se zkrátka narodil jako dítě štěstěny. Ať se na našem J. území přihodí cokoliv zlého, jeho nic nevyvede z míry. Že evapo-rovali Lucendovy, naše sousedy a přátele? Dobře jim tak. Neměli doma přechovávat předměty, které mají být odevzdány do Zapo-q vězených skladů! Jediné, co Rudencia zajímalo, když jsme se tu zprávu dozvěděli, bylo, komu asi připadne dům Lucendových. A o několik dni později už patřil jemu — měl na to všechny papíry— a pronajal ho jednomu kolegovi z práce. Ze uzavřeli Dům Velké kůže? Dobře udělali. Stejné byl jen pro zlost, darmo tam vznikaly spory. A jestli prý jsem si nevšiml, jaký je od té doby u nás klid.
Někteří lidé tvrdí, že Rudencio je nebezpečný, protože všechno vypráví kainkarovi, svému tchánovi, a ten že to zase povídá umah-lovi, ale já tomu nevěřím. Dá se říci, že Rudencio je lhostejný a bezcitný, ale špeh není; totiž alespoň se mi nezdá, že by byl.
kdvž u nás bvl naposledy, přinesl Rudencio mamince plný pytel darů: především spoustu jídla, to maminka dala stranou, aby se podelila se sousedy, kusy barevného plátna, které se nosí uvázané na hlavě, kolem pasu nebo přes ramena, vzácné ovoce z kainkarova sadu, které on posílá pouze důležitým osobám, a také různé náhrdelníky, náramky, náušnice — z kamenů, kovu, ze semen, kostí i ptačích očí impregnovaných pryskyřicí z angika. Maminka byla dary nadšena, zejména plátěnými šátky a šperky, a trvala na tom, že vstane a všechny dary si jeden po druhém vyzkouší.
Ale jako vždy Rudencio nakonec zkazil mamince radost svou netaktností. Před rozloučením se k ní přiblížil, když si zkoušela před zrcadlem jeden náhrdelník z kamenů, mocné ji plácl po zádech, až se zapotácela, a pronesl:
„Ted už snad konečné přestaneš s tou svou mánií, že jsi nemocná. Moje tchyně je starší než ty, a ještě tancuje karangolu."
195
šp
L
A potom prohodil ke mně a k Zulté: „Jen nechte stařenku kvokat, vždyť jí nic není. Ona je takový náš zdravý nemocný."
Maminka měla po radosti, vylezla si na lůžko a mlčky ulehla. Ani si neuklidila dárky, a tak zůstaly rozházené po rákosovém stole. My se Zultou jsme se všemožně snažili ji rozptýlit, ale ani se na nás nepodívala.
Později, už večer, nás zavolala ke svému lůžku, a kdvž jsme si k ní sedli, promluvila k nám prosebným hlasem:
„Chci, abyste mi něco slíbili." Dala nám chvilku, abychom se připravili, a dopověděla: „Nechci být evaporovaná. Vím, že je to riskantní, ale musíte si nějak poradit. Nechci být evaporovaná. Slibujete mi to?"
Dívala se na nás oba úzkostným pohledem. Aniž jsme se byť jen pohledem se Zultou domluvili, oba jsme jí to slíbili.
NÁVŠTĚVA V MINULOSTI
Slyšel jsem, že přistávací plochy, kam sestupovaly nebeské koráby, mají být zamořeny. Chtěl jsem je naposledy spatřit, ještě než bude vydán rozkaz zničit je. Jako děti jsme si tam s Rudenciem a s ostatními kluky hrávali, ačkoli už tenkrát to bylo takové začarované místo. Dnes se do těch končin už téměř nikdo neodváží kvůli houští, které se všude rozrostlo. Když jsem tam naposledy byl s maminkou na bylinkách, vrátili jsme se s poškrábanými lýtky a chodidly rozpíchanými od trnů volských dam a suchých výhonků malície.
Vyrazil jsem brzy ráno, dokud slunce ještě nepražilo, a vzal jsem si s sebou luk, oštěp a skicák na kreslení, abych pro případ, že to místo opravdu zamoří, měl na památku zachycenou jeho dnešní podobu. Není sice zakázáno, alespoň pokud je mi známo, chodit na přistávací dráhy ani si je kreslit, ale pro všechny případy jsem přesto raději schoval skicák pod tuniku a ještě jsem šel rafinované kus oklikou, než jsem se dal správnou cestou. Zrovna kolem té cesty se totiž staví bloky obecních obydlí, mnoho nezná-
196
mých lidí tam vytrhává bambus, udusává hlínu a zadouká kůly, a já nechci riskovat, že si mě třeba všimne nějaký špicl přestrojený za jednoho z pracovníků.
Naštěstí se o mě nikdo nezajímal a já se velkou část dne potuloval po plošinách, dělal si náčrtky, opisoval nápisy a uvažoval
0 tom, k jakému účelu asi ty stavby sloužily: jejich stěny byly z materiálu tvrdého jako kámen a ze stejného materiálu byly zřejmé
1 dráhy rozdělené na čtverce stejné velikosti. Na jednom konci plochy se tyčila válcovitá věž.
Vystoupil jsem na věž po železném schodišti, již značné pro-rezlém, a ocitl jsem se v jakési kruhové hale, která by byla skýtala výhled do všech stran i na oblohu, kdyby se věž nedusila pod hustým porostem lián, popínavých stvolů a listím všelijakých těch trnitých rostlin, jež zarůstají dlouho opuštěná místa.
Podlahu haly tvořily železné, řídce kladené nosníky, a mezery mezi nimi vyplňoval hustý křovinný porost, který tam prorůstal zdola. Zkusil jsem na jeden nosník stoupnout. Prohnul se a zapraskal. Rozhodl jsem se proto zůstat na posledním schodu.
Mezi listím a spleti lián jsem objevil jakýsi balkón obepínající kolem dokola téměř celou věž. Stálo na něm roztroušené několik železných židlí, některé bez sedadla, jiné bez opěradla, další ležely překocené. Maličkými obdélníkovými okénky se na balkón draly seschlé a všelijak pokroucené haluze, takže celá věž vypadala jako obrovské vosí hnízdo podepřené rostlinstvem, jež ho obchvacuje. Shora z balkónu, z trámů i z rámů velkých oken mé nedůvěřivé pozorovaly různobarevné ještěrky.
Sešel jsem po schodišti a vrátil jsem se na téměř holou plochu z obrovských čtvercových dlaždic, na níž jen v mezerách mezi dlaždicemi a škvírách vyhlodaných zubem času tu a tam rostly trsv trávy a různého býlí.
Dlaždicová plocha je dlouhá a úzká a po okrajích jsou na ni těsné při zemi rozestavěné jakési železné výklenky chráněné mřížkou, které zřejmé sloužily v noci k ochraně světel. Kdybychom tak mv měli potřebné znalosti a prostředky a mohli si vybudovat podobnou dráhu, která by vedla alespoň do nejfrekventovanéjších míst naší země — a nemusela by ani být tak široká. Jak by pak bylo
197
snadné cestovat! To, že lid, který tu v dávných dobách žil, zmizel z povrchu země, nebylo rozhodně způsobeno ani jeho zaostalostí, ani nedostatkem prostředků, ani tím, že by se mu žilo těžce.
Bude-li ještě čas, vezmu sem k přistávacím plošinám v některém z příštich dnů konzulovou; kdoví, třeba se jí podaří vyvolat tou její metodou historii tohoto místa, věže, korábů i cestujících, kteří z nich vystupovali.
Pokreslil jsem několik listů náčrtky dlaždicové dráhy, výklenků, věže a okopíroval také nápis na kovové desce zabudované do kamenného pilíře u vchodu na přistávací plošinu, škoda, že u nás nikdo nezná jazyk, v němž je nápis napsán. Stejné si však skicák pečlivě uschovám. Jesdi tohle místo • opravdu zamoří, možná ho jednou, za mnoho let, někdo najde a dozví se z něj, jak vypadaly plochy, na nichž přistávaly nebeské lodi, a možná dokonce rozluští ten nápis.
PODIVNÝ LID V MOKŘINÁCH
Od jisté doby jsme začali zaznamenávat, že v mokřinách, kde rostou palmy buriti, v místě, kde řeka tvoří velkou tůň a posléze obtéká kopce, se děje něco neobvyklého. V důsledku častých záplav stojí palmový háj na močálu, a proto se tam málokdo vydá, snad jenom lovci svišťů, zvířat, která ale v podstatě nejsou k ničemu. Kdysi sem chodívali sběrači palmových listů, ale vzhledem ke krizi, jež v posledních měsících postihla odvětví stavebnictví, už nikdo palmové listy na pokrytí svého příbytku nepotřebuje.
Proto nás udivilo, když jsme večer začali v mokřinách slýchat zvuk bicích nástrojů v rytmu batuque a povyk, Ale trvá někdy dlouho, než se od údivu nad určitými okolnostmi dojde k jejich objasnění, a my nemáme čas ani možnost sledovat vše, co se děje na našem území, a tak jsme tyto úkazy zdůvodnili sami sobě a všem těm, které nejvíce znepokojovaly, tak, že ten hluk mohla způsobit jedině skupina uprchlých Aruguů, nebo že se tam trénuje na slavnost hodu dýní. Tuto slavnost mnozí lidé odsuzují právě proto, že
198
je značně hlučná a že narušuje obvyklý pořádek a klid, ale většina ji považuje za zábavu, a úřady jsou v tomto směru zatím tolerantní.
Ta druhá hypotéza se mi zamlouvala méně než první: házet dvní v mokrém terénu přece nemůže stát za nic. Dýně musí dopadnout na tvrdv podklad, abv se dužnina a jádra rozprskly na všechnv strany. V tom je právě kouzlo hry.
Jednou se maminka vrátila ze sběru bylinek a vyprávěla, že v močálu vyrostlo velké množství kolových obydlí a mnoho dalších ještě vvroste, soudě podle toho, že z bažiny trčí řada kůlů. Sel jsem se tam hned podívat, a opravdu, na nejmokřejším místě vyrostla celá vesnice, jejíž příbytky byly navzájem propojené můstky z kulatin svázaných liánami.
Později se mé pral Rudencio, jestli o lidu, který se usadil v mokřinách, něco vím. Protože jsem již byl upozorňován na bratrovu tajnou činnost, předstíral jsem nevědomost a naivními otázkami jsem se snažil vyzvědět naopak něco od něho.
„Nevím nic víc, než co se povídá," odpověděl mi.
„A co se vlastně povídá?"
„Že se tam shromažďují proto, aby pojídali koňský trus." „Proč zrovna koňský trus? To má být nějaký shb? Nebo oběť?"
„To bych právě rád věděl. Měj oči otevřené, a jestli něco zjistíš, tak mi to přijď říct."
Podle toho, jak se mnou Rudencio mluvil, jsem nabyl podezřeni, že toho ví ve skutečnosti mnohem víc. Snažil jsem se ho vyprovokovat k větší sdílnosti, ale aniž jsem příliš naléhal. On se však stáhl do sebe a rychle se měl k odchodu, nejspíš proto, aby se vyhnul dalším otázkám.
Nebyl jsem z toho vůbec moudrý. Že by se nějaká cizí tlupa přišla skrýt do mokřiny jen proto, aby tam pojídala koňský trus? Probíral jsem tu podivnou událost s maminkou a ona si vzpomněla na jeden rozhovor, který měla kdysi před lety s otcem a kdy jí otec vyprávěl, že na jedné ze svých cest do Altamaty poznal kmen, který pojídal koňský trus, ne však z hladu, ale že to pro něj byl prostředek, jak navázat spojení s neviditelným světem. Má to tedy přece jen co dělat s náboženstvím?
199
L
Pověděl jsem to Rudenciovi, ale on tomu zřejmě nevěřil a záhadně se usmál:
„Tak náboženství říkáš? No jen ať si dají pozor!"
Už jsem se ale nedozvěděl, jestli se ten národ v mokřinách má mít na pozoru proto, že jíst koňský trus může být škodlivé zdraví, nebo zda se proti němu něco chystá.
Mívám na Rudencia někdy zlost, protože občas dělá věci, které mi připadají chybné nebo ničemné, ba přímo nelidské. Ale v mnoha případech mu nakonec dám za pravdu. Téměř vždy se mu podaří vyvodit nebo zjistit, co se bude dít, dřív než mně. Jako třeba ted. Kdyby on nebo někdo jiný z kruhů, v nichž se pohvbuje, nebyl bdělý a v pravý čas nezasáhl a neuskutečnil potřebné opatření na obranu proti lidu z mokřin, kdo ví, co by s námi ted bylo!
Události však náhle dostaly nečekaný spád. Už jsme si zvykli na večerní povyk podmalovaný zvukem bubínků a chřestidel a bvli jsme dokonce nakloněni myšlence přijmout cizince jako dobří sousedé, když oni se náhle rozhodli vystrčit růžky. Za jednu jedinou noc napadli osm příbytků v blízkém okolí a odnesli všechno, co pobrali, včetně dětí. Následující noci opět zaútočili a loupili drůbež a mnoho dětí vyrvali z jejich kolébek a lůžek. A když potom narazili na odpor, odpověděli požáry a plundrováním všeho, co jim přišlo do cesty.
A tehdy zasáhla balónová jednotka a za bílého dne, když násilnici pokojné spali odpočívajíce po nočním řáděni, srovnala se zemí jejich obydlí v palmovém háji. Na těch několik málo, kteří vy vázli živí, byl uspořádán hon, byli dopadeni a evaporováni.
Takový trest mi připadal přehnaný. Mohli přece být uvězněni, souzeni a ti, jejichž podíl viny byl menší, potom vyhnáni. Když jsem tohle řekl Rudenciovi, soucitně se na mě podíval a řekl:
„A kam by je měli vyhnat?"
„No tam, odkud přišli."
„Oni nepřišli odnikud. Už jsme to všechno prošetřili." „Jak to? Nikdy jsme je tu přece neviděli, až najednou se tu zničehonic objevili."
„No vidíš, to je právě to, že se tu objevili jen tak zničehonic.
A víš jak? Vyrašili z trusu koni, kteří se pasou v mokřinách."
Dnes jsou všichni majitelé koní povinni sbírat veškerý trus svých koní a denně ho odevzdávat úředně jmenovaným sběračům, kteří ho odvážejí k obrovské peci, kde je spalován pod dohledem bdělých dozorců. Je zakázáno zpronevěřit byť jedinou koblihu, třeba jen na pohnojení jednoho keříčku rajčete.
ZULTA
A EDUALDO
/.ulu nás včera velmi zarmoutila. Ráno odešla k Obelardovým, že jim pomůže při sklizni rebarbory. Sázejí ji ve velkém a vyrábějí z ní víno pověstné v širokém dalekém okolí. Jejich víno se prodává v hliněných džbáncích různých velikostí a musí se potom nechat stát pod širým nebem, aby vstřebalo měsíční svit, pod jehož vlivem teprve dozraje, a jak říká starý Obelardo, dostane patřičný říz. Já osobné nemám to víno nijak zvlášť v oblibě, připadá mi poněkud trpké, ale větvina lidí je považuje za nejlepší na světě.
/.ulta vvšia brzy ráno a vzala si s sebou srp s krátkou násadou a na ochranu před prudkým sluncem klobouk z banánovníkových listů, ale před polednem se najednou vrátila a tvářila se tak, že nás to s maminkou polekalo. Přišla, vrhla se na lůžko a zůstala ležet na břiše odmítajíc odpovědět na naše otázky. Dostali jsme z ní jen to, že se pohádala s Edualdcm.
Tak to není nic tak hrozného, pomyslel jsem si v duchu. Edualdo se tu co nevidět určitě objeví, a zase se usmíří. Řekl jsem Zulté pár slov, abych ji utěšil, a odešel jsem na dvůr třídit nálezy, které přinesly děti během týdne a jež už měly být uložené v Zapovězených skladech.
Zabral jsem se do práce, třídím a popisuji nalezené předměty, když Zulta najednou vyšla ven s opuchlýma očima, opřela se 0 bambusovou stěnu a předstírajíc, že si je se zájmem prohlíží, vzala do ruky jeden předmět, potom zase jiný, až konečně vyklopila, co měla na srdci:
„Jsi dobrý bratr?" zeptala se mě. v
200
201
„Jak to mám vědět! To můžeš posoudit jedině ty, ty jsi moje sestra."
„A chceš mi to dokázat, ie jsi dobrý bratr?" „Copak jsem zatím nebyl?" „Nemluvme o tom, co bylo, ale o tom, co je." „Tak mluv."
„Pomůžeš mi s Edualdem?" „Jak jestli ti pomůžu?"
„Tak, jako to udělal tenkrát Rudencio s tím Aruguou, který u nás pracoval."
Slo o jednu politováníhodnou epizodu ze života naší rodiny. Bohužel se to muselo stát, ale dohodli jsme se, že o tom už nikdy nikdo z nás nebude mluvit.
„Myslel jsem, že tuhle záležitost jsme jednou pro vždy uzavřeli. Na tom jsme se přece dohodli, ne?"
„Takže mi nechceš pomoct?"
„Ne."
Zulta se vrátila dovnitř a vypadalo to.íse se smířila s mým rozhodnutím, a já pokračoval ve své práci, aniž jsem našemu rozhovoru přikládal větší význam. Chvíli nato zavrčel pes. Zdvihl jsem oči od práce a vidím Edualda, jak se džbánem vína na rameni prolézá dírou v plotě.
Odložil džbán na zem a zůstal stát opřený o stěnu, zhodnotil počasí, vyptal se, co dělám, až konečné přestal chodit kolem horké kaše a zeptal se na Zultu. Přesné, jak jsem předvídal.
„Zulto! Máš tu návštevu!" křikl jsem dovnitř. Kdualdo čekal na mojí sestru a přitom mi vysvětloval:
„Trochu jsme se u nás pohádali."
„To jsem si domyslel."
„Zlobí se hodně?"
„Však uvidíš."
Edualdo naléhal, abych ochutnal víno, že prý je ze zvláštních zásob. Tomu jsem věřil, protože mu zjevné velice záleželo na tom, aby se zavděčil. Rekl jsem, že ho ochutnám, ale až jindy, a šel jsem '-■án uložit a zároveň se podívat, proč to Zulté tak dlouho trvá.
Stála u ohniště a míchala v hrnci jakousi nazelenalou tekutinu,
202
z níž vycházel černý štiplavý kouř. Pomyslel jsem si, že to bude nejspíš polévka nebo nějaký lék pro maminku, a vrátil jsem se na zápraží, abych to sdělil Edualdovi.
Dělal jsem mu tedy společnost a snažil jsem se zavést hovor tu na sklizeň revenč, pak zase na jejich obchody s vínem, ale on mě téměř neposlouchal a stále myslel na Zultu, a ta ne a ne přijít. Edualdo byl čím dál tím nervóznější, sedl si, za chvilku vstal, chvíli chodil po dvoře sem a tam, tu si utrhl list citroníku, potom zase list skořicovníku, chvíli ho žvýkal, pak ho vyplivl a zase si sedl.
Konečné se Zulta objevila ve dveřích a dlouze se na něho podívala. Tvářila se v tu chvíli pokorně jako malá holčička litující své neposlušnosti. Edualdo k ní poněkud rozpačitě popošel, položil jí ruce na ramena, opřel se čelem o její čelo a tak zůstali, domlouvajíce se pouze dotvkem čel. Cítil jsem, že bych je měl nechat o samotě, a odešel jsem do zahrady. Nabral jsem z cisterny kbelík vody, sebral pár spadlých plodů genipy (je z nich dobrý salát), a náhJe mnou projela jakási předtucha.
Vrátil jsem se spěšně před dům a ještě jsem zastihl Edualda, jak drží v ruce misku té podivné tekutiny a chystá se ji vypít. Zulta ho pozorně sledovala. Musel jsem jednat rychle.
„Počkej, Edualdo," povídám mu. „Dej si napřed trochu sko-řicovice. Dojdu pro..." — a jak jsem šel kolem něho, schválné jsem do něj vrazil. Miska mu vypadla z ruky, převrhla se a tekutina se rozlila po udusané hlíně.
„Přinesu ti jinou," povídá Zulta.
Naštěstí v tu chvíli pricupkala slepička, která kolem sháněla potravu, klovla do vylité tekutiny, několikrát ješté poskočila a pak, Škubajíc sebou ve smrtelné křeči, celá rozčepýřená padla na zem. Podíval jsem se na Edualda, cn se podíval na mé a dal mi očima znamení, že pochopil.
Když se Zulta vrátila s další miskou, zmizel už dírou v plote.
Neměl jsem odvahu se na Zultu podívat. A nepociťoval jsem jen strach. Cítil jsem také stud a byl jsem zarmoucený a rozčarovaný. Tak takovouhle mám sestru. To je stokrát lepší být bratrem Rudencia. Koneckonců to, co tenkrát udělal s tím Aruguou, bylo v zájmu bezpečí nás všech.
203
U M AH LA PADL, NASTOUPIL UMAHLA
Slyšel jsem, jak jeden poradce jednou pronesl, že vše na tomto světě je pomíjivé. Třeba takový most: stojí od nepaměti, chodí přes něj otec, jeho syn, vnuk, prapravnuk a vypadá to, že se objevil při stvoření světa a že bude stát na stejném místé navěky. Jenže pak jednou v noci přijde náhle velká voda a most strhne i s pilíři a se vším všudy. Ráno se lidé probudí a zjistí, že most je pryč. Jak je to možné? ptají se. Zkrátka je s ním amen.
Nebo takový jatobá dvacet sáhů vysoký, a najednou ho vmžiku rozštípne blesk a strom padne. Anebo vůl, který je vpravdě ztělesněním síly, který tahá celé klády, se najednou probudí a je v posledním tažení, slintá a už se nedokáže zvednout, a to všechno jen proto, že ho na pastvě uštkl do pysku had.
Jsou-li i značně odolné věci pomíjivé, což teprve lidé, i ú nejsilnéjší?
V Den značení nádobí, což je obřad, který se týká pouze žen, jsme s Rudenciem využili volna a šli na balónové ryby. Vypůjčili jsme si na to od Obelardových vůz, protože jsme měli v úmyslu strávit u řeky celý den a chytit alespoň půl tuctu balónovek a tolik bychom jich na zádech neodnesli.
Při lovení jsme si hodné povídali, ale jen o bezvýznamných věcech, on totiž Rudcncio vážná témata nesnáší.
Jsem si jist, že ho nic netížilo, když mi něco tají, okamžité to na něm poznám. Všechno to, co se potom událo, bvlo i pro něho překvapením.
Když jsme dorazili k řece, nejdřív jsme si dali na kuráž rundu skořicovice, a hned jak jsme vlezli do vody, chytili jsme dvě pořádné balónovky. Uspali jsme je mlékem taioby a položili na vůz břichem vzhůru, aby nevrhly. Rudencio si potom dal ještě pár hltů skořicovice a začal napodobovat různé známé. Od dětství tohle umění výborně ovládal a já se smál, ai mě bolely všechny svaly v obličeji, kdvž napodoboval svého tchána, tchyni, některé poradce, konzula z Oro-bonga s jeho mánií luštit staré nápisy na hraničních kamenech,
204
konzulovou, maminku i mne. Potom už bylo zbytečné lovit dál, protože balónovka je velmi plachá ryba.
Kolem čtvrté odpoledne začal foukat od pralesa studený a vlhký vítr, a tak jsme se rozhodli vrátit. Co do množství ryb jsme se moc nevyznamenali, ale strávili jsme zábavný den, což se dnes tak často nestává. S dělbou úlovku jsme byli hned hotovi: Rudencio se vzdal svého podílu a navrhl, abych si jednu rybu nechal já a druhou abych dal Obelardovým za zapůjčení vozu.
Chtěl jsem nejprve zavézt Rudencia domů. Pil mnohem víc než já a už se mu poněkud pletly nohy. Když jsme jeli po cestě Odlévání oštěpů, poznali jsme, že v osadě se děje cosi neobvyklého. Skupiny turunšů v plné polní zastavovaly pocestné a prohlížely jc. Já se raději každému turuhšovi zdálky vyhnu, avšak tentokrát jsem měl vedle sebe Rudencia, zetě kainkary, a tak jsem se odvážil jet dál.
Když turunšové spatřili náš vůz, seřadili se napříč přes cestu jeden vedle druhého, abychom nemohli projet, s oštěpy opřenými o zem a hroty vystrčenými dopředu.
„A hele! Ztělesněná blbost," poznamenal Rudencio a posadil se zpříma.
„Dál jed ty," povídám mu a dal jsem mu otěže do rukou. „Ouhaaa!" vykřikl velitel turunšů, zamířil k nám a nařídil nám zastavit.
„To je ale drzost. Drž se, protože já do nich budu muset s tím vozem vjet," rozčilil se Rudencio.
„Klid," já na to, ale pro všechny případy jsem také přidržoval otěže. Rudencio poslechl. Zastavili jsme a čekali.
„Jedete odkud?" zeptal se turunša.
„Z ryb."
„Z ryb. A jedete kam?" „Domů."
„Domů. Ukažte známky."
„Tfuj! On musí opakovat všechno, co člověk řekne!" odplivl si Rudencio otrávené. Musel jsem ho znovu uklidňovat. „Ukažte mi známky," opakoval turunša. Rozepnuli jsme si pouzdra, která musíme všichni nosit zavč-
205 l*íy*&
šená na krku, vyndali jsme své známky a ukázali mu je. Rudencio to délal všechno velmi pomalu, aby dal jasné najevo svou nevoli. Mnč turunša známku okamžité vrátil, ale Rudenciovu dlouze zkoumal.
„Je v pořádku. Ale můžete si ji už vyménit za fialovou a mél byste se o to postarat co nejdřív." A s přátelským úsměvem bratrovi známku vrátil.
Potom se podíval na své podřízené pohledem, v němž se žrádlo přání, aby tam nebyli. Konečné si dodal odvahy a potichu Rudenciovi řekl:
„Byl bych rád, kdybyste mi laskavé mohl věnovat chvilku času. Ale nechci mluvit tady. Můžu si vylézt k vám na vůz?"
„Není tu místo," na to Rudencio.
„Dozadu k nákladu."
„To se musíte zeptat tadyhle mého bratra. Tady poroučí on."
Souhlasil jsem a turunša si vylezl nahoru, uložil oštěp na stu-pátko vozu a posadil se jedné rybě na břicho. Rudencio přitáhl opratě, popohnal koně a vyrazili jsme. Když jsme míjeli ostatní turunši, kteří vše sledovali s nechápavým výrazem, velitel jim oznámil, že odjíždí za účelem jistého pátrání a že se brzv vrátí.
„A vy tady budte ostražití. A nikomu nic neslevit!" nařídil
jim.
Vrchní turunša chtěl, aby se Rudencio za něho přimluvil ve věci jeho povýšení na turunšaku a uspíšil její vvřizení.
„Chápejte, mám rodinu," vysvětloval nám, „a oni mé opomenuli, protože jsem tam neměl nikoho, kdo by na to dohlédl. Kdybyste ztratil slovíčko s tchánem, to by mělo velkou váhu, zvláště ted, když má v rukou veškerou moc."
„Jak to veškerou moc?"
„No tohle! Copak vv nevíte, že se stal novým umahlou?" „Cože?"
„No ano, přibližné od poledne je naším novým umahlou." „A co ten starý?" „Evaporovali ho." „Nedělejte si legraci, člověče."
„Opravdu ho evaporovali. Každý už to ví. Proto máme za
úkol střežit strategické body, dokud se situace neuklidni. Bude lepší, když tady slezu. Zatím je situace ještě nevyjasněná. Mohu tedy počítat s vaší pomocí? Jsem turunšunka Eudóxio z brigády Kuriango, k vašim službám."
Turunša slezl z vozu, zvedl oštěp k poctě a dal se do běhu, aby se vrátil ke svým druhům.
„Věříš tomu?" zeptal se mé Rudencio, když jsme byli opět
sami.
„Vím já. Každopádně něco visí ve vzduchu. Víš, jak by riskoval, kdyby šířil takovéhle fámy?"
„Jestli je to pravda, tak to mění celou situaci."
Čím více jsme se přibližovali k centru osady, tím byl zmatek větší. Ulice byly plné lidí, kteří mávali vlajkami, zpívali, křičeli, rozbíjeli o zdi kameninové nádoby, smáli se a napodobovali prsknutí evaporace. Několik se jich pokusilo zadržet náš vůz, ale Rudencio každého pořádné přetáhl bičem.
Jakmile jsme našli v davu volné místo, vždycky jsme s vozem vyrazili, ale vzápětí jsme byli nuceni zase zpomalit. Na náměstí Oběti jsme však naráz zastavili. Jakási vychrtlá žena se špičatou bradou a skelnýma očima vylezla nahoru na obětní lis, škubala evaporovaného umahlu, házela kousky jeho oděvu davu a lidé jc zuřivé cupovali v zubech a dupali po nich, jako by chtěli zašlapat do země jedovatou havěť.
„Zmizme odsud," vybídl mé Rudencio.
Nechali jsme vůz stát u podstavce jedné hranice a dál jsme šli pešky. Na ryby jsme si ani nevzpomněli. Nebylo nám do hovoru, byli jsme z toho pořád celí vedle.
Ze všech výklenků na rozích byly kladivem sráženy bysty svrženého umahly a leckde už stály bysty jeho nástupce, vesmés značné směšné, protože byly vyrobené narychlo.
Na rohu Nunvářské koleje jsme se rozešli.
„To byl lov, co?" podotkl Rudencio na rozloučenou.
206
207
MAMINKA V BALÓNĚ
Když jsem přišel domů, již navečer, zažil jsem dalši otřes. Zulta na mč čekala u dveří celá sklíčená. „Mamince je moc zle."
Sevřelo se mi srdce, když jsem vcházel dovnitř, a připravoval jsem se na nejhorší. Maminka chudinka ležela na zádech na lůžku a vypadalo to, že se skutečné blíží její poslední hodinka. Když mé uviděla, pokusila se usmát, ale nesvedla to. S námahou ze sebe vypravila:
„Konečně jsi tady. To je moc dobře."
Vzal jsem její ruku do své. Byla chladná a drsná.
„Je hrozné umíněná," pošeptala mi Zulta. „Odnesla dvě nádoby k označení. Dělala jsem všechno možné, abych jí v tom zabránila, ale stejné mé neposlechla."
„Dalas jí nějaký lék?"
„Nechce si nic vzít. Říká, že to nemá smysl."
„Opravdu to nemá smysl," řekla maminka. „Přišla moje hodina. Čekala jsem jen na tebe. Naštěstí jsi tu včas a můžu ti připomenout slib. Podívej se na mé. Chci ti vidět do obličeje."
Sklonil jsem se k ní, ale to ji neuspokojilo. Požádala mé, abych si podržel před obličejem svícen a trochu ho zvedl, aby ji svědo neoslepovalo.
„Ano, tak. Ty můj hodný chlapče. Ted můžu klidné odejít," řekla a silně mi stiskla ruku.
Hleděli jsme se Zultou na tu křehkou postavičku, která byla tak dlouho naši ochránkvní a oporou, a nyní se zdálo, že již není schopna ani dýchat. Když jsem vidél to slaboulinké stvořeníčko ležící na lůžku a připomínající ptáčátko vypadlé z hnízda, pomyslel jsem si, kam se asi poděla veškerá ta energie, která ji za všech okolností držela na nohou a jež se zdála být nevyčerpatelná. A jak asi ted bude vypadat náš život bez té, která nás sice občas pokárala a něco od nás vyžadovala, ale také vše zorganizovala. Se Zultou jsem nemohl počítat, od té doby, co se rozešla s Edualdem, se úplné změnila, doma už nám vůbec nepomáhala, zajímaly ji pouze
208
zábavy u jezera s mladíky a k maminčiným i mým radám byla hluchá.
Náhle jsem si povšiml, že maminka mi přestala tisknout ruku. Sáhl jsem jí na čelo a ucítil jsem netečnou kůži. Zulta se přiblížila k lůžku, dotkla se maminčina obličeje a zjistila totéž.
„Je konec," řekla. „A co ted?"
„Myslíš ten slib?"
„Ano. Jak to uděláme?"
Nemělo smysl dovolávat se pomoci u Rudencia, bylo bv těžké s ním o něčem takovém hovořit, když se ted stal zetěm nového umahly. A také jsme ani neměli právo kompromitovat ho tak riskantním plánem. Jestliže jsme se Zultou chtěli splnit slib, museli jsme jednat sami.
Přikryli jsme maminku jejím hrubým vdovským pláštěm, který nosívala při slavnostních příležitostech, zhasli jsme svétlo a šli jsme si sednout na práh stavení, aby to v případě, že by šel kolem některý ze sousedů, vypadalo, jako by se nic nestalo.
Ani na chvilku nás nenapadlo slib nesplnit, ale potíže a nebezpečí prozrazení nás poněkud ochromovaly. Mohli jsme třeba pozdě v noci vykopat jámu, kousek dnes a kousek zítra, ale jak ji ve dne zamaskovat a kam ukrýt maminku, kdvby se třeba objevila nějaká návštěva, kterou bychom museli přijmout uvnitř v domě?
Zulta navrhla, abychom maminčino tělo odnesli v pytli a hodili je do řeky, ale já jsem její nápad ihned zavrhl: mrtvola by musela být nutné nalezena, stejné by ji nakonec evaporovali, a ještě bychom byli nuceni vysvédovat, jak se maminka dostala do řeky v pytli.
Náhle Zulta vyskočila, pootočila se ke mně, spráskla ruce a vykřikla:
„Už to mám! Rudenciův balón!"
Když Rudencio požádal o uvolnění z balónové jednotky, z nedbalosti balón neodevzdal a my jsme ho potom hodili s jiným harampádím pod lůžko, na kterém spával. Koš maminka používala jako spíž, a tak se dalo očekávat, že jak stojí v kuchyni na vlhké podlaze, bude už možná napůl shnilý. Ale pokud nebude moc poškozený, spraví to třeba nějaká záplata.
Roztáhli jsme balón a prohlédli ho. Zdálo se, že je v pořádku. Koš byl skutečně proděravělý, a tak jsme ho pro zpevnění propletli
209
L
provazy. Uprostřed dvora jsme rozdělali oheň, a když se rozhořel, hodili jsme do plamenů náruč lodyh melounů, které hodně kouří. Přinesli jsme si k ohništi dvě stoličky, stoupli si na ně a drželi jsme balón, dokud se nenaplnil. Když jsme cítili, že by už mohl vzlétnout, ještě jsme ho doplnili, aby se vyrovnala váha nákladu v koši.
Potom jsme balón oddálili od ohniště, uzavřeli přívod vzduchu, a přivázali ho lany ke dvěma stromům, připevnili jsme k němu koš a postavili do něj maminku, tak, že měla paže přichycené v provazech balónu.
Rozloučili jsme se s ní prosté, nechtěli jsme riskovat, že nás někdo přistihne. Reku" jsme mamince, jak velice ji máme rádi, a požádali ji o odpuštění za všechno, čím jsme ji kdy zarmoutili, políbili jsme ji na chladnou tvář a odvázali jsme lana.
Balón se začal potácet po dvoře, koš se plouhal při zemi, objemná koule se nakláněla ze strany na stranu a vypadalo to, že se nevznese. Rozběhl jsem se za ním a co možná nejsilněji jsem postrčil koš vzhůru, až balón nabral výšku a stržen vzduchovým proudem zakroužil nad naším obydlím jakoby na rozloučenou a potom stoupal a stoupal, hnán směrem k horám, a pořád výš a výš.
Mlčky jsme ho pozorovali, dokud nezmizel v nedozirnosti noční oblohy. Stále beze slova jsme potom uhasili oheň, zahladili všechny stopy a šli jsme si vypít trochu skořicovice na oslavu splnění slibu a také pro uklidnění nervů.
Říkali jsme si, že maminka je spokojená, a toto vědomi v nás zanechalo pocit prudké radosti na celý zbytek noci.
prásek ze semene
Konzulova přišla nesměle a vlastně ani neměla nic zvláštního na srdci. Já jsem zrovna krájel kousek kůže na prak. Sedla si u dveří na špalek, zvedla nohy a třela je o sebe s jasným úmyslem upoutat k nim moji pozornost. Dělal jsem, že to nevidím, a pokračoval v práci.
210
Zeptala se, jak žijeme, když Rudenciův tchán je ted novým umahlou, a já na to, že stejné jako předtím. A aby nenabyla dojmu, že se na ni zlobím kvůli tomu, jak se zachovala po té naší slavné večerní procházce po mostě, zeptal jsem se jí, co všechno poslední dobou dělala.
„Ale, tak jsem se různé potloukala...," odpověděla mi a dál si třela o sebe chodidla.
„Podařilo se ti odhalit ještě něco důležitého?"
„Jak odhalit? A tak, ty myslíš tamto. Ne. Zatím jsem toho nechala. Moje metoda není pořád ještě dokonalá." A aby zavedla řeč jinam, zeptala se na maminku. „Přinesla jsem jí pár dárků," řekla a otevřela kabelu, kterou po celou dobu držela na klíně.
Řekl jsem, že maminka odešla nasbírat nějaké bylinky, které si kdosi objednal, a že se vrátí až druhého dne. A abych trochu připravil půdu, dodal jsem, že jsem stejně dost znepokojený, protože maminka nevypadala po ránu vůbec dobře.
„A tos ji nechal jít?"
„Copak ona někoho poslechne?"
„Je stejná jako konzul."
„A co on, kdy se vrátí?"
„Vím já!"
A aby mi dala najevo, že nemá zájem bavit se o konzulovi, začala vytahovat dárky a ukazovat mi je. Byl mezi nimi malý tekdt, který se dává pod jazyk, když se člověk octne v nebezpečí, modrý kámen ve tvaru půlměsíce nazývaný poradní kámen, který se dává pod polštář, když člověk potřebuje vyřešit nějaký problém, a dostane pak odpovéd ve snu, amulety různých velikostí a také sada barevných bambusových tyčinek, které mají malé otvory, a když se zavěsí mezi dveře nebo na dvůr, vítr si s nimi pohrává a ony se rozezní jemnou hudbou, jejíž melodie se nikdy neopakuje.
Poděkoval jsem jí za maminku a uložil kameny do kalebasy, která dosud visí nad maminčiným lůžkem, a bambusové tyčinky jsem zavěsil mezi dveře, abych je v noci slyšel hrát.
Jejich lahodná a něžná hudba mé tak dobře naladila, že jsem konzulové odpustil a na důkaz toho jsem jí pro začátek nabídl misku vína od Obelardových.
211
„Víno? Néco silnějšího tu nemáš?"
Skořicovice nám už docházela a na dně džbánku bvlo hodné kalu, ale když jsem ji nechal ustát, podařilo se mi ji slít ještě dost pro přátelské posezení. Když konzulova ode mé přijala misku s namodralým nápojem, sevřela ji mezi koleny, vytáhla ze záňadří bambusovou trubičku, odzátkovala ji a poklepávajíc na ni prstem usv-pala do misky špetku sedavého prášku.
„Tím dostane jemnější chuť," vysvětlila mi. „Zkus to taky. Stačí jen špetka."
Podala mi trubičku, ale já jsem chtěl nejprve vědět, co v ní je.
„Popel ze semene jatobá."
„A k čemu je to dobré?"
„Ty to nevíš? Tak co tady na tomhle území celé dny déláš? Jen se neboj a trošku si vezmi, nic zlého se ti nestane. Naopak."
Rád se nechám poučit, a tak jsem si dal větší dávku než ona.
„Tak oba najednou!" povzbuzovala mé.
Vypili jsme oba své misky najednou až do dna. Nezaznamenal jsem, že by prášek nějak změnil chuť, ani žádnou změnu na sobé. Navrhl jsem, abychom si dali ještě jednu dávku, ale ona odmítla.
„Jedna stačí."
Zůstali jsme sedět vedle sebe na špalcích a poslouchali hudbu tyčinek zavěšených nade dveřmi. Podíval jsem se na nohy konzulové, a ačkoliv jsem je měl blízko sebe, vůbec jsem nepociťoval chuť se jich dotýkat. Mél jsem předtuchu, že se každým okamžikem stane néco mnohem závažnějšího.
Na okamžik jsem přestal vnímat hudbu, rozptýlen čímsi, co se náhle začalo přede mnou hemžit, jako by země kolem mé začala na určité ploše vřít nebo se rozplývat. Upřené jsem se na to místo zadíval, pohyb zmizel. Když jsem opět začal vnímat hudbu, bvla zcela jiná: nebyly to již zvuky vzniklé hrou větru v bambusových tyčinkách, nýbrž živá hmota, jež mohla bvt viděna, cítěna, mohl jsem se jí dotknout, zakousnout se do ní a poslouchat ji. Zeptal jsem se konzulové, zda vidí totéž co já, ale ona mi dala znamení, abvch nemluvil. Okamžité jsem pochopil, že je třeba, abvch mlčel.
Podíval jsem se na ruku konzulové, spočívající na mé noze, a až jsem se polekal. To nebyla ruka, ale jakási krásná, nová, dosud
212
nevídaná věc. Jsou snad moje ruce také takové? Podíval jsem se na ně a zůstal jsem oslněn. Bvly to dvě krásné, živé a rozumné bytosti, mé ruce všechno věděly a mohly mi cokoliv vysvětlit; stačilo, abych si v duchu položil nějakou otázku, a odpověd se objevila na mých rukou. Celvm tělem mi probíhalo slastné mrazení při pomyšlení na obrovský objev, který jsem právě učinil. Svět už pro mě nemá tajemství, protože jsem pánem těchto rukou, které vědí vše.
Objevil jsem také, že mé ruce, kousek kůže, který jsem sebral ze země, kostěný náhrdelník, který má konzulova na krku, ani dřevo špalku, nic neexistuje ve své definitivní podobě. Všechno vznikalo teprve pod mým pohledem, svět mi vznikal před očima, všechno to, o čem jsem se domníval, že existuje již od pradávna, vlastně čekalo celý čas, aby se zrodilo, až se na to podívám tak, jak jsem se díval právě ted. Cítil jsem se v tom okamžiku jako nejšťastnéjší člověk na světě. I kdyby konzulova viděla totéž co já, nemohla to vidět stejně jasné. Svět byl můj a jenom můj.
Náhle jsem si uvědomil, co jsem to dřív byl za člověka, a představa mého bývalého já byla tak směšná, že jsem vybuchl smíchy a smál jsem se a smál, až mě bolely svaly v obličeji, a protože jsem prostě nebyl schopen stát a dokonce ani sedět, svíjel jsem se nakonec na zemi. Konzulova seděla nehnuté na špalku, jako by můj chechtot ani nepozorovala.
Když mě smích přešel, podíval jsem se na konzulovou a cítil jsem, že jí musím poděkovat. Vstal jsem, zvedl jsem ji ze špalku, objal ji a točil se s ní po dvoře, tancoval s ní a opět jsem se při tom smál.
„Víš co?" povídá mi, když konečné mohla popadnout dech. „Půjdeme si zaplavat do jezera."
To bvl ohromný nápad. Až dosud jsem nevěděl, že máme jezero ve skutečnosti tak blízko domu, nevěděl jsem ani to, co to vlastné jezero je, a teprve oné noci jsem to objevil, tak jako jsem později odhalil skrytou podstatu mnoha jiných věcí, o nichž jsem se domníval, že je dobře znám, a připadaly mi tak známé, že jsem si jich už ani nevšímal.
Jezero nás přijalo tak, že jsme s ním splynuli jako ryby a jako spousta dalších bytostí, které k němu patří, a alespoň pro tu chvíli,
213
L
kdy jsme v něm pobývali, nám navrátilo umění žít přímě a bez zášti, schopnost, kterou jsme již dávno ztratili, k našemu neštěstí a k zármutku celého světa.
Když jsme se vraceli domů, pomyslil jsem na maminku, která stále hledala odpověd na tolik otázek, a přece když umírala, věděla tak málo. Škoda, že ona nikdy neviděla jezero tak, jak jsem ho dnes viděl já. Snad bych mohl zachránit Rudencia, ale ne hned. Ted je ještě ve stadiu, kdy si člověk myslí, že se už nemá čemu učit.
nechci být ušalou
Rudencio k nám přijel s velkým trsem banánů po každé straně sedla a řekl, že se mnou potřebuje nutné mluvit, ale že je tu jen na skok. Nechtěl ani slézt z koně. Doufal jsem, že se zeptá, co dělá maminka, abvch mu mohl všechno povědět. Nezeptal se, a tak jsem nic neřekl.
Lidé v našem okolí mají pravdu. Rudencio se hodné změnil a zřejmě těm změnám není ještě konec. Na levém zápěstí měl široký železný náramek, nápadně podobný jednomu, který jsem před časem uložil do Zapovězených skladů, a vlasy měl nakadeřené do drobných lokýnek, dozajista pod vlivem té ztřeštěné omladiny z paláce.
Chtěl na mé, abych vstoupil do jakési brigády, která se prý bude skládat jen z vybraných a důvěryhodných lidí a jejímž vytvořením byl pověřen.
„Schéma už jsem vypracoval a ted už zbývá jen vyplnit políčka," povídá. „Bude to špičková skupina složená ze samých prvotřídních lidí. Základ tvoří čtveřice a ta se může podle potřeby libovolné rozšiřovat. Každé čtveřici bude velet jeden ušala. Čtyři čtveřice vytvoří jeden kvadrant a tomu bude velet jeden kvašala. Čtyři kvadranty budou tvořit jeden torkvant a každému torkvantu bude velet jeden torčtverák. Čtyři spojené torkvanty by tvořily třísetninu, a té by zase velel třísetník, a tak dále. No řekni, není to bezvadné promyšlené?"
Souhlasil jsem, že je, ale chtěl jsem znát účel založení té sku-
214
pinv či brigády. On se rozhlédl kolem sebe, ztišil hlas a řekl, že to je zatím tajné, a také že bych do ní měl vstoupit hned, protože později se třeba už hned tak nenajde volné místo a on se mnou zatím počítá pro hodnost ušaly, velitele jedné čtveřice. A kdybych byl přičinlivý, mohl bych být povyšován, a kdoví, časem bych to dotáhl třeba až na třísetníka.
„Takže nemůžu ani vědět, co bych vlastně dělal?"
„No přece velel jedné čtveřici, hrome!"
„No dobře, ale jaký má celá ta skupina úkol?"
„Hrozné důležitý, to mi věř."
Já na to, že mu pěkné dékuju, ale že na to, abych dělal turunšu, nejsem stavěný.
„To nemá s turunši nic společného," rozčilil se. „Nebudeme nosit uniformy ani vláčet oštěpy a všelijaké ty nesmysly."
„Kdepak, to není nic pro mě. Já se na to nehodím."
„Věřím, že to není tvoje poslední slovo. Radím ti, aby sis to dobře rozmyslel. Už jen proto, že jestli tam nevstoupíš dobrovolné, budeš tam stejné muset vstoupit povinné. Tvé jméno už je totiž na seznamu."
„Na jakém seznamu?"
„Na tom, který jsem měl za úkol sestavit. Je to povinná služba a nikdo ji nesmí odmítnout. To, že té takhle přemlouvám, je ode mě benevolence."
Abych už ty naše dohady ukončil, prohlásil jsem žertem, že do té skupiny vstoupím jediné pod podmínkou, že mě jmenuje vrchním velitelem celé brigády. Rudencio to vzal vážné a začal mi vysvědo-vat, že nemohu velet celé brigádě, protože nejsem dostatečně informován o nových poměrech v zemi. Vysvětlil mi, že samotné založení skupiny je jedním z důsledků nové reality a že vrchní velení vyžaduje znalosti a přehled, které já nemám a ani mít nemohu vzhledem ke způsobu života, jaký vedu, na okraji kvasu současné napjaté situace. Ale mohl bych být dobrý velitel čtveřice.
„Ani to ne. Nejvíc bys té věci posloužil, kdybys moje jméno úplně vyškrtl."
„Ani nápad. My máme taky výchovnou funkci. Práce je víc než dost a nemůžeme ztrácet čas. Čekají nás těžké dny a my se mu-
215
L
sírne připravit, abychom jim dokázali čelit. Nahoře se odehrály velké změny a ted je třeba, aby zasáhly všechen lid, protože lidé jsou ještě apatičtí a lhostejní. Minulost je pryč a už se nevrátí. Mv musíme lid usměrnit a ukázat mu správnou cestu. Koupat se v jezeře, tancovat večer kolem ohňů, pít skořicovici, hladit děvčatům nohv — to všechno je sice hezké, ale nijak to nepřispívá ke slávě našeho území."
Když Rudencio skončil svoji vzletnou řeč, jejíž slova nebvla jeho, zadíval jsem se na něj, na jeho nakadeřenou hlavu, a pomyslel jsem si, že bere své postavení umahlova zetě opravdu velmi vážné. Kam se podél můj druh z rybolovu a ze skořicovicových večírků?
„Tak můžu s tebou počítat?" zeptal se mě.
„Radši zůstanu mimo."
„To ti přijde draho."
V tu chvíli se objevili dva chlapci od Obelardových a každý nesl na rameni za nohy jednoho divočáka. Z ran po šípech ještě vytékala krev.
„Brejden, sousede! Si žiješ, Rudencio?"
„Tomu říkám úloveček!" povídám. Rudencio se ani nenamáhal odpovědět na pozdrav.
„Počítáme s tebou za chvíli na pečeni," řekl jeden z chlapců.
Řekl jsem, že určité přijdu. Rudencio dál mlčel a díval se na druhou stranu. Když se chlapci vzdálili, řekl výhružné:
„No jen počkejte, však vy brzy poznáte, zač je toho loket!"
Když jsem to slyšel, cítil jsem se být mnohem víc bratrem Obelardových než Rudencia.
pohřbívám vackařice
Jednou mi sem přišli tři kluci s pytlem plným starých předmětů, z nichž ale většina byla bezcenná, už je nesbíráme. Vybral jsem tri čtyři kousky a řekl klukům, že zbytek si můžou odnést. Byli tím tak nadšeni, že se rozhodli prozradit mi jedno své tajemství: prý' znají místo, kde se dají chytit obrovské vačkařice a téměř bez mléka. Jestli chci, že mě tam zavedou.
Ve strouze kousek od našeho domu je spousta vačkařic, objevují se hlavně po dešti, ale jsou malé a mají mnoho mléka, a jen při představě, že z nich budu muset všechno to mléko dostat, mě vždycky přejde chuť na ně jit. Ale taková velká vačkařice a téměř bez mléka, to už je jiná písnička. Přijal jsem jejich nabídku, popadl koš a odešel s kluky.
To jejich tajné místo je bažina za palmovým hájem. Málokdo tam přijde, protože v močálu jsou hluboké tůně, které jíž pohltily nemálo zvířat a dokonce prý i několik lidí.
„Sedněte si tu někde a dejte mi svůj koš, abych je měl kam dávat," řekl mi jeden z chlapců, když jsme dorazili na místo. „Hned jsme tu."
Dal jsem mu koš a zapálil si cigaretu, aby kouř odpuzoval komáry, dokud budu sedět a čekat. Každý z chlapců vytáhl jednu bambusovou tyč, měli je ukryté v podrostu na okraji močálu, a zkoušel jí hloubku bahna, aby se vyhnul tůním, ale aby se přitom příliš nevzdálil od pevného kraje, protože tam se vačkařice rády zdržují. Hbitě se tyčí oháněli na všechny strany a co chvíli jí omráčili nějakou vačkařici a hodili ji do koše. Ve chvilce měli plný koš i pytle, které si přinesli oni.
Když jsem viděl, jaké množství vačkařic chytili, řekl jsem si, že by to bylo zbytečné mrhání, odnést je všechny, a tak jsem ty, které se ještě hýbaly, naházel zpátky do bažiny. Některé dopadly do močálu s tichým plesknutím, jiné hlučně a těžce, chvíli omámené váhaly, jako by nevěřily, že je opravdu potkalo takové štěstí, brzy se však vzpamatovaly a radostně kvákajíce odskákaly pryč.
Kluci usoudili, že je to dobrá zábava, a udělali totéž s některými, které vytáhli ze svých pytlů. A dohodli se, že až zase příště půjdou sem do bažin, nebudou se ohánět tyčemi tak prudce, aby si mohli tuhle legraci zopakovat.
Teprve když jsem vačkařice vytahoval /. koše a házel je do močálu, pořádné jsem si jich všiml. Jsou značně odlišné od vačkařic z naší strouhy, a to nejen velikostí: tyhle z bažin jsou tlusté a téměř kulaté, na zádech růžové, břicho a krk maji namodralé a na prackách mají měkké drápky jako myš.
Všiml jsem si i jiné zvláštnosti: když je polapíte, sténají, vy-
216
217
dáva|i tichy dojemný nářek připomínající pláč nemocného děťátka. Když jsem ty steny uslyšel poprvé, chtěl jsem je hodit všechny zpátky do močálu, ale chlapci se smáli a jeden z nich řekl, že je to tak s každým, poprvé je jich člověku líto, ale pak si zvykne.
„Můj otec říká, že to dělají schválné, aby človéka dojaly," řekl druhý chlapec. „Na to nesmíte dát. Jsou to potvůrky vykutálené."
„Vždyť by vlastně měly tomu, kdo je chytí, ještě poděkovat," rozumoval třetí. „Copak takové zvíře, které žije v močálu, může mít vůbec nějakou radost ze života?"
Nechal jsem se snadno jejich argumenty zviklat, neboť představa chutného masíčka těch zvířátek už prispela k zahnání mých výčitek.
„To je fakt. Jsem hlupák. Pojdme, už je pozdě."
Kluci odběhli schovat tyče do křoví a já šel nasbírat listí, abvch jim přikryl vačkařice ve svém koši. Vtom jsem zřetelné uslyšel kroky za trsy ,vysokého sítí. Že by nějaký uprchlý Arugua, který se hladový potuluje krajem a nebere na nikoho ohled? Než jsem však měl čas schovat koš a pyde, objevil se přede mnou tu-runša. Podíval se na koš a na pytle chlapců a zeptal se:
„A vy tady děláte co?"
Nemělo smysl zapírat. Vačkařice vykukovaly z koše. A pak, chytat vačkařice přece není zakázané. „Chytám vačkařice."
„Vačkařice, říkáte. Ukažte, chci je vidět."
Zvedl jsem koš, aby se mohl podívat zblízka. On ucouvl a díval se z uctivé vzdálenosti, zřejmé se bál, aby ho některá nekousla nebo aby nedostal spršku mléka do obličeje.
„Tohle že jsou vačkařice? Růžové?"
„Tady jsou prosté takové."
Podíval se z větší blízkosti a stále ještě nespokojen nařídil: „Zvedněte jednu, ať si ji můžu pořádné prohlédnout." Popadl jsem jednu, která mi připadala nejméné čilá, ale nebylo to nic platné. Když jsem ji zvedl, vydala zase ten smutný nářek. „Ale podívejme se! Copak to bvlo?" „To zakvičela."
„Zakvičela, to ne. Ona zasténala."
„To ony tak kvičí." „Vyndejte ještě jednu."
Poslechl jsem, i druhá vačkařice stejné zanaříkala. Turunša se na mé podíval s výrazem človéka, který našel záminku, aby mohl dělat potíže. Ukázal nohou na pytle a zeptal se:
„A co je tady uvnitř? Taky vačkařice?"
„Ano."
„To jste je chytil všechny sám?"
Nevédél jsem, co mu mám odpovédět. Kluci se neobjevovali, nejspíš se nékde schovali, když uviděli turunšu. Jenže kdybych řekl, že jsem tu sám, a kluci pak najednou přišli, přistihl by mé při lži, a lhát turunšovi je závažný přestupek.
„Bude lepší, když nebudete nic říkat. Čím déle mluvíte, tím víc se zaplétáte," prohlásil turunša.
„Proč bych se mél zaplétat?"
„To známe! Úplné neviňátko! Proč bych se mél zaplétat, když jsem nic neprovedl, co?"
„Chytat vačkařice přece není zakázané."
Turunša zakolísal a už jsem myslel, že mé konečné nechá na pokoji. Oni totiž neznají zákony, a tak aby se pojistili, vymýšlejí si různé zákazy. Obvykle se trefí, protože dnes je zakázáno skoro všechno. Shýbl jsem se pro koš a pro pytle, abych zmizel, dokud mám vrch, ale turunša se rychle vzpamatoval z váhání a zadržel mé:
„Počkat. Vy byste byl néjak brzy hotov. Vy víte zpaměti, co všechno je zakázáno?"
„To ne. To přece nemůže vědět nikdo,"
„Tak vidíte. Chytat vačkařice sice zakázáno není, ale jen obyčejné vačkařice. Tyhle jsou jiné. To bude zakázané."
„A co když ne?"
„Když ne, tak se uvidí. Ale to by bylo moc jednoduché, aby si kdejaký civil mohl sám nachytat plnou nůši a ještě několik ranců růžových vačkařic a při tom ani neporušil některý zákon."
Viděl jsem, že nemá cenu se s ním dál dohadovat, a rezignoval jsem.
„Vy jste tady od toho, abyste rozhodoval. Tak co s nimi mám udělat?"
218
2,19
„No přece hodit zpátky do močálu."
„Vždyť už musí být mrtvé."
„Tak je zakopejte, ať tady nesmrdí."
Turunša odešel, teprve když jsem všechny vačkařice pohřbil do jámy, kterou jsem vyhloubil úlomkem bambusové hole na kraji bažiny. Naštěstí tam byl měkký terén, takže jsem si při práci příliš nezničil ruce.
DĚLÁME, CO NÁM NAŘIZUJÍ
Říkáme, že se u nás nic neděje, ale občas se tu stávají nepochopitelné věci. Jako třeba včera. Ještě jsme se ani nestačili ráno najíst, když tamhle na protější pláň přišli nějací muži, zatroubili na roh, a už tam všichni poslušné běželi. Muži nás nechali nastoupit do řady podél cesty a vysvětlili nám, proč nás svolali. Prý proto, abychom vykopali jámu, jejíž obvod už je vyznačen kolíky. Jak jsem se díval shora, odhadoval jsem její průměr tak na pět sáhů.
Hleděli jsme se z toho všichni nějak vyvlíknout, vždyť si to představte, jen tak z hodiny na hodinu začít kopat tak obrovskou jámu, a ještě ke všemu když slunce už začíná pěkné pražit. Jako první promluvil Edualdo Obelardo. Rekl, ať s ním nepočítají, protože už má program na celý den a má tady jinou důležitou práci v osadě. Já hned využil příležitosti a přidal jsem se, aby se mnou také nepočítali, že musím zajít za bratrem v jedné důležité záležitosti a to že mi zabere celý den.
Jeden pán, náš soused, který na svém pozemku sázel manga-rito, začal, že ani on nemá čas, ale ještě než stačil vysvětlit důvod, velitel těch mužů s rohem mu nařídil mlčet a důrazné nám řekl:
„My jsme se vás nepřišli ptát, jestli můžete nebo ne. Ta jáma musí být dnes hotová. Do západu slunce musí být vykopaná a hlína z ní vyházená. Je to rozkaz shora, jasné? Nářadí je tamhle na těch dvou vozech. Až zapískám poprvé, všichni poběžíte k vozům. Až zapískám podruhé, chci vidět, jak všichni kopou."
V našem kraji není zvykem diskutovat o rozkazech, a tím
220
méné ted. Dokud se nový umahla pořádně nezaběhne ve svém úřadu, musíme se mít moc na pozoru. Měl jsem chuť se zeptat, jak má být ta jáma hluboká, ale když jsem se podíval na jejich velitele, rozhodl jsem se být radši zticha. Ostatní měli zřejmé stejné pocity, protože se na to nikdo nezeptal.
Velitel nám dal chvilku času, abychom se připravili. Kdo kouřil, zahodil cigaretu, komu se potily ruce, hleděl si je otřít hrstí hlíny, a když jsme uslyšeli první zapískání, rozběhli jsme se k vozům. Nejprve sice vznikl poněkud zmatek, protože mnozí nevěděli, ke kterému z vozů běžet, a jak váhali, překáželi ostatním, ale nakonec se každý vyzbrojil lopatou nebo krumpáčem, podle toho, co mu padlo první do rukou, protože v tom spěchu nebylo možné si vybírat. Při druhém písknutí jsme už všichni houževnatě kopali, protože nikdo netoužil být označen za sabotéra či cosi podobného, neboť v takovém případě by s člověkem byl asi brzy amen.
Zatímco jedni kopali krumpáčem a druzí vyhazovali lopatami vykopanou hlínu, muži s rohem chodili kolem vyznačené plochy a kontrolovali a kritizovali naši práci a dávali k dobru své názory, jako by té práci kdovíjak rozuměli.
Měl jsem tu smůlu, že jsem začal kopat v místě, kde byla země nejtvrdší, při každé ráně krumpáčem jsem narazil na tvrdý odpor a vynaložená síla se vracela v podobě vibrací, jež mi rozechvívaly svaly a kosti, a když se mi konečné podařilo proniknout krumpáčem do zemé, nástroj zůstal vězet v tvrdé půdě a jen s nejvétším úsilím sc mi podařilo dostat ho ven.
Pokusil jsem se přesunout o kus dál na místo, kde byla zem poddajnější, jeden z mužů s rohem však můj manévr postřehl a pohrozil mi bičem na pohánění volů, jakým se všichni kolem sebe oháněli, aby nám nahnali strach. Takový bič když jen šlehne po hřbetě, sedře člověku kůži, a když dopadne naplno, zůstane po něm krvavý šrám na prst tlustý. A tak mi nezbývalo než zatnout zuby a dál kopat na svém tvrdém úseku.
Ve srovnání s tím, jak to u nás vypadalo za starých časů, se tady ted nemáme tak špatné, ale někdy prožíváme velmi těžké chvíle, zejména od té doby, co evaporovali starého umahlu. Dřív jsme přece jen měli nějakou tu výsadu, třeba když ti nahoře příliš zneuží-
221
vah svého postavení, čas od času stížnost v Domé Velké kůže přinesla kladny výsledek. Dnes není komu si stěžovat.
Zatímco krumpáč v mých rukách střídavě vylétal vzhůru a dopadal dolů, rval se s půdou a opét se zdvíhal, vzpomněl jsem si na Rudcnciovu nabídku, abych vstoupil do brigády, kterou zakládá, a pomyslel jsem si, že bych ji snad mél přijmout. V takové elitní brigádě bych se aspoň nemusel ohánět krumpáčem. Jenže kdoví čím jiným bvch se třeba musel ohánět. Ne. Dokud mi Rudencio neprozradí, co bude úkolem té brigády, nevstoupím do ní. Spadnout z bláta do louže, to bych si moc nepomohl. Takhle jsem alespoň částečně svým pánem a vím, že nebudu dělat věci, které by mé připravovaly o spánek. Radši se udřít než mít výčitky svědomí.
Jeden z mužů, kteří na nás dohlíželi, zpozoroval, že zaostávám za ostatními, a sedl si na okraj jámy na bobek, aby zkontroloval můj úsek. Předstíral jsem, že nevidím, jak mé pozoruje, a dál jsem zápolil s tvrdým terénem. On do mě po chvíli rýpl složeným bičem a zeptal se, proč jsem pozadu. Vysvětlil jsem mu, že na mém úseku je velmi tvrdá země a ještě se lepí na krumpáč, jak ostatně může sám vidět.
„Tak tvrdá, říkáš? No však ona ti změkne, ani se nenaděješ. Já si ted jdu zakouřit do stínu tamhle pod ten strom, a ty, než se vrátím, doženeš ostatní. Jinak jich slízneš pár tímhletim!" pohrozil mi a přejel mi ohnutým bičem přes nos.
To, co pak následovalo, si sám nedovedu vysvětlit. Já to na něho nehrál, byla tam skutečně tvrdá půda, ale když se ten člověk vrátil, aby zjistil, jaký měla jeho hrozba účinek, byl jsem už stejně hluboko jako ostatní, ne-li o něco hlouběji. Přesto se ten chlap rozmáchl bičem a šlehl po mně a nezasáhl mě naplno do ramene jen proto, že jsem uhnul, protože jsem jeho zlý úmysl včas vytušil. Konec biče mé nicméně zasáhl do levé paže a dodnes mám to místo napuchlé a bolavé. Dobře jsem si zapamatoval jeho tvář, a jestli se přece jen rozhodnu vstoupit do Rudenciovy brigády, vrátím mu to i s úroky.
Pracovali jsme bez odpočinku až do poledne, kdy nám podali rovnou do jámy misku kaše, zatímco muži s rohem seděli pod stromy a jedli pečené kuře. Odtamtud na nás potom jen zavolali, abychom
222
odložili misky na okraj jámy a dali se znovu do práce. A teprve kd\7 uvnitř jámy, jejíž hloubka už dosahovala výšky stojícího dospělého muže, nebylo téměř vidět, zapískali na znamení, že můžeme přestat pracovat.
Lezli jsme z té díry stoupajíce jeden druhému na záda a ti, kdo byli venku první, podávali ruce ostatním. )eden z mužů s rohem si lehl na okraj jámy, změřil její hloubku tesařským metrem a křikl stranou:
„Zapiš to. Metr osmdesát."
Potom nám nařídili uložit nářadí na vozy, sami se poskládali navrch, jak to šlo, a za zpěvu pochodové písně odjeli. A my tam zůstali s napuchlýma rukama plnýma mozolů a s rozbolavélým tělem nad tou obrovskou jámou zející téměř před prahem našich obvdli.
Dnes mají mnozí za to, že si celou tu akci vymysleli turunšové nižších šarží pro zábavu a pro ukrácení dlouhé chvíle, a že kdybychom se bvli vzepřeli, byli by s nepořízenou odtáhli. Ale kdo by se odvážil vzepřít? Nařídili nám to, tak jsme kopali.
PODIVNÉ ZVÍ RE V PALÁCI
Rudencio je ted celý pryč z nejakého zvířátka, které si opatřil umahla, nevím, zda je koupil nebo dostal darem, a pořád ještě jsem nepochopil, co je to za druh. Rudencio tvrdí, že je to kříženec čtyrnožce s dvounožcem, žc to má ocas a srst, ale opice to prý není. Má velké uši a špičaté nehty, ale tvář dokonale lidskou. Nemluví sice, ale poslouchá a zdá se, že rozumí všemu, co si lidé povídají. Umahla občas Rudenciovi dovolí vzít si to zvířátko domů, aby se s ním mohlv pobavit jeho děti, ale jen na pár hodin, protože zvíře nesmí spát mimo palác. Rudencio mi slíbil, že s ním jednou zaskočí k nám, abych je také poznal a spřátelil se s ním.
Zeptal jsem se ho, jaká je to rasa a odkud pochází, ale bratr mi na to neuměl odpovědět, ví jen to, že je přivezl jeden velvyslanec. Už jsem také slyšel, že to zvíře bylo polapeno při lovu v nedalekých
223
horách, a jeden mladík ze Zapovězených skladů mé zase ujišťoval, že je to kříženec několika zvířat a že vznikl na jednom pokusném hospodářství na umahlův příkaz, prý jen tak, aby se vidělo, co z toho vzejde. Ať je to jak chce, faktem je, že Rudencio je jím okouzlen a o niéem jiném nemluví, až by člověk řekl, že je sám majitelem nebo dokonce vynálezcem toho živočicha.
Pokaždé když se u nás objeví, přijde Rudencio s novými historkami o tom zvířeti. Mnohé z nich mi ale připadají naprosto neuvěřitelné a podezřívám ho, že si je vymýšlí. Nicméně je vždycky poslouchám a tvářím se, že jim věřím, protože dokud mluví o zvířeti, zapomíná na mně vyžadovat odpověd ve véci té své brigády.
Slyšel jsem už toho od Rudencia o tom zvířeti tolik, že už je znám, jako by to byl člen naší rodiny. Vím, že mu říkají uiua, že jí totéž co lidé, už se naučilo mýt a utírat, píská si melodie, které slyšelo, někomu projevuje antipatie a někomu zase sympatie, až to začíná být nepohodlné.
Uiua zbožňuje umahlu, při důležitých zasedáních mu sedává na klíně, a když se porada příliš vleče, usne s hlavičkou opřenou o umahlovu hrud. V tu chvíli kainkarové ztiší hlas, abv ho neprobudili.
Kainkarové se už naučili mít uiuu v oblibě a často mu nosí nákladné dárky, většinou hračky, jež končívají v rukou Rudencio-vých détí.
Nadšen uiuovou inteligencí najal umahla učitele, abv zvíře naučil číst a psát. Se čtením to není snadné, neboť zvíře neumí mluvit, zato v psaní prý dělá velké pokroky. Jestli ten list z písanky, který mi Rudencio ukázal, popsal skutečné uiua, píše už lépe než mnoho dospelých.
Otázal jsem se Rudencia, jestli není příliš kruté takhle znásilňovat mozek zvířete, které stejné nikdv nebude zastávat funkci člověka, a on mi na to odpověděl, že z umahlovy strany to není pouhý rozmar, nýbrž že uiua je naopak vychováván pro funkci velmi důležitou.
V tu chvíli jsem se vzbouřil. Nevadí mi, když mé někdo považuje za naivku, ale všechno má své meze. Jediná funkce, kterou by snad uiua mohl v paláci zastávat, je funkce hlídače, kdyby ovšem
nebyl od počátku tolik rozmazlován. Ale Rudencio mé znovu ujistil, že uiua je skutečně připravován, aby převzal důležitou funkci.
„Však o něm ještě uslyšíš. Celé území o ném jednou uslyší."
Zeptal jsem se, jakého druhu ta funkce bude, ale Rudencio se zarazil, a že prý víc už toho prozradit nesmí.
„A uslyšíme o ném v dobrém, nebo ve zlém?"
„To záleží na tom, na které straně kdo bude. Na které straně jsi ty?"
To už mluvil ten druhý Rudencio, umahlův zeť, otec umahlo-vvch vnuků, ten Rudencio, který mi občas naháněl strach. Změnil jsem proto raději téma a zeptal jsem se, co dělají déti a jak se daří nejmenšímu, který mél černý kašel.
„Dobře. Všichni jsou v pořádku. A abych nezapomněl, už ses rozhodl ohledně té brigády? Držím ti tam pořád místo, ale moc dlouho už ho držet nemůžu. Za pár dní začíná výcvik."
„Já néjak nevím. Já se na to nehodím."
„Na co se nehodíš? Vždyť ani nevíš, oč jde."
„Ještě jsi mi to neřekl."
„Nemůžu ti to říct dřív, dokud nepodepíšeš smlouvu. Zatím jsi cizí element a řád mi zakazuje prozradit nepovolanému človéku náš cQ."
„A co když vstoupím a potom toho budu litovat. Můžu zase vystoupit?"
„Vyloučeno. Kdo jednou vstoupí, musí tam zůstat."
„Tak to radši zůstanu mimo."
„To jest, radši se vyhneš zodpovědnosti."
„Radši budu dál chodit na ryby, shromažďovat předměty pro Zapovězené skladv, koupat se v jezeře."
„A popíjet skořicovici se semenem jatobá. Otevři oči, bratře! Viděl ses ted někdy s konzulovou? Radím ti, abys s ní přerušil styky."
Tentokrát se mu podařilo mé opravdu vyděsit. Přemýšlel jsem, co bych na to mél říci, ale nic mé nenapadlo. Pozvat ho na hlt skořicovice mi připadalo riskantní, protože ta se ted pije v podstatě tajné. Turunšové sice většinou přimhouří oko, protože si sami také rádi přihnou, ale je to přestupek, a člověk je nesmí moc provokovat
224
225
„No, tak já půjdu. Musím odvézt uiuu do paláce," řekl Ru-dencio, a pobídl koně ostruhami. Kůň sebou polekané trhl, ndfrkl si a vyrazil.
KONZULOVA JE KLIDNÁ
To, co mi Rudencio řekl, ve mné zanechalo neklid. Nepřihodilo se snad néco konzulové, že mě už tak dlouho nevyhledala ? Nemám ve zvyku k ní chodit, když je její manžel na cestách, ale tentokrát to bylo nutné.
Jejich sousedka, která mé pozorovala, jak vytrvale klepu a volám, přestala mluvit ve svém okně s papouškem a poznamenala, že to bych spíš sehnal nejvyššího soudce. Byl jsem zklamaný a nevěděl jsem, jestli se mám radéji snažit néco od ní vyzvědět nebo jít pryč.
„Vy jste její příbuzný?"
„Ne. Přítel."
„A tak."
Předstíral jsem, že jsem nepostřehl jizlivý tón v jejím hlase. Vím, že starší lidé nemají o konzulové nejlepší mínění — ani naše maminka ji ostatně neměla příliš v oblibě — a že odsuzují veškeré její počínání. Kdyby nebyla cizinka, dávno by už ji bvli poslali na některou vězeňskou usedlost. Já si ostatně také myslím, že by se měla poněkud ukáznit, alespoň pokud je konzul pryč. Na druhé strane, kdyby nebyla taková, jaká je, život na tom našem zasmušilém území by zdaleka nebyl tak zábavný.
Scházel jsem pomalu ze svahu a myslel jsem na to, kam se asi konzulova poděla, když se přede mnou vynořil z houští jeden z mladíků, s kterými tenkrát oné slavné noci vesele odhopsala. Poznal jsem ho podle toho, že měl na paži jizvu po ráně oštěpem.
„Bré odpoledne," povídám.
Podíval se na mé nedůvěřivé, chvilku váhal a nakonec mi odpověděl :
„Bré odpoledne."
„Ty jsi přítel Ozildy, že?"
226
„Jaké Ozildy?" ..Konzulové." *
„A tak, vy myslíte toho malého diblíka. No stýkám se s ní. A co má být?"
„Nevíš o ní néco?"
„Proč bych o ní měl néco vědět? Nejspíš tady někde rejdi po okolí."
Dobře mi tak, neměl jsem se ptát. A protože jsem už nevěděl, kde bvch ji mohl ještě hledat, vrátil jsem se domů.
Doma jsem zastihl Zultu, jak vyrábí vlaječky z barevných papírů a připevňuje je na nitě natažené na dvoře mezi stromy.
„Dobře, že už jsi tady," přivítala mě. „Pomoz mi, nebo to nestihnu."
„Co nestihneš?"
„No přece vyrobit ozdoby na oslavu." „Ona tadv bude nějaká oslava?"
„Tady ne, hlupáčku. U Obelardových. Smířila jsem se s Edual-dem. Jsem tak šťastná! Ta tvoje podařená přítelkyně u nich zrovna peče kokošky."
To mohla být jediné konzulova. Řekl jsem Zulté, že jí nemohu pomoci, a rozběhl jsem se k Obelardovým,
Konzulova stála u nich na dvoře obklopená hloučkem mladých mužů a vyprávěla jim nějaký zjevně velmi zajímavý příběh. Po žádném cukroví nikde ani stopy. Když mě uviděla, nepatrně mi pokynula na pozdrav a pokračovala v hovoru. Odpověděl jsem ji stejným gestem a odvrátil se. Jestli si myslí, že jí tady budu dělat tajtrlíka jako oni, tak to se moc mýlí.
Naštěstí starý Obelardo seděl v přední místnosti v síti a šil koženou vestu. Přisunul jsem si k němu špalek a sledoval jsem, jak mu to jde.
On se mé najednou zeptal, jestli chodívám do paláce, a já na to, že jsem tam byl jen jednou, před mnoha lety.
„A co teď, když tvůj bratr je příbuzný umahly?" „Nechodím tam."
Udělal do kůže sídlem další řadu dírek a potom povídá: „Já bych se tam tak rád dostal."
227
„Vy, pane Manlio?"
„Ano, já. A víš proč? Abych uviděl to zvíře, co se o něm tolik mluví."
„Uiuu?"
„Tak uiua mu říkají? To je legrační jméno. Uiua. A to je jeho jméno, nebo se tak jmenuje ten druh?" „Víte, že nevím?" „Ty už jsi ho viděl?"
„Ne, nikdy. Už jsem vám přece řekl, že do paláce nechodím."
„No pravda, jsem to ale hlupák. Ale tvůj bratr si ho prý občas bere domů, aby si s ním mohly pohrát jeho děti."
„To je pravda, jenže já jsem u něho v poslední době nebyl."
„Vy jste se pohádali?"
„Ne."
„Ale nechodíš k nim."
„Nemám čas. Prostě se to zatím nějak nehodilo." „To je škoda."
Starý Manlio se znovu odmlčel, dál dělal dírky, šil. A přemýšlel. Najednou povídá:
„A kdy hodláš k bratrovi zajít?"
„Hned jak to půjde, jen co budu mít chviličku volnou." „Opravdu tam zajdeš? A můžu jít s tebou? Když já bvch tak rád viděl toho iuruu." / „Uiuu."
„U-i-u-u. Slibuju ti, že ti neudělám ostudu."
„Tak dobře, pane Manlio. Až tam půjdu, stavím se pro vás."
„Opravdu s tím můžu počítat ? Budu na to čekat."
Viděl jsem, že můj slib starého Obelarda značné potěšil, tak, že mi dokonce nabídl doušek z misky s aguadou, která stála na kusu plátna pod sítí. Aguada je velmi chutný a osvěžující nápoj, vyráběný z kukuřičné mouky, vody a různých bylin, jejichž složení se liší podle chůd toho, kdo ji připravuje. Obelardova mela jemnou příchuť zázvoru. Škoda, že mi nabídl jen jednou.
„Povídá se, že ten uiua už umí mluvit. Myslíš, že je to pravda?"
„To jsem neslyšel."
„Ujišťovali mě, že je-to pravda. Ale jak může nějaké ocasaté zvíře mluvit, no řekni. Já ho musím vidět na vlastni oči." „Však ho uvidíte."
Starý Manlio odložil vestu do klína, vzal misku s aguadou a znovu si dlouze přihnul, se zavřenýma očima, aby nápoj lépe vychutnal. Pak odložil misku na plátno a na mě si nevzpomněl. Ale pro mé byla radost už jen se dívat, s jakou chutí pije.
„Já ti tedy řeknu," povídá zamyšleně, „ten umahla musí mít setsakramentskou odvahu, takhle se důvěrné sblížit s nějakým cizo-krajným zvířetem. Možná že si zahrává s ohněm."
Vtom vešla do místnosti konzulova a přisedla si k nám. Starý Obelardo dál šil zahloubán do svých úvah a já jsem se také choval, jako by v místností kromé nás dvou nikdo nebyl.
„Pro kohopak bude ta vesta, pane Manlio?" zeptala se.
„Vlastné ani nevím. Dělám ji jen tak, abych neseděl s rukama v klíně."
„No tak to já bych ji chtěla. Byla by mi?"
Starý Obelardo vestu roztáhl, podíval se na konzulovou, pak zase na vestu a zjevné usoudil, že by jí padla.
„Máte ji mít. Už schází jen tadyhle pár stehů."
„Není on miloučký, ten náš staroušek ?" zavrkala konzulova a pošimrala pana Manlia na nose. „Jednou si spolu někam vyjdeme a zadovádíme si, co vy na to?"
„Mějte rozum, holka," na to starý Manlio rozpačité.
Vzápětí konzulova ztratila o vestu zájem, mrkla na mé a navrhla, abychom se šli projít.
Sešli jsme po stinné pěšince vedoucí k potoku, a když už jsme byli daleko od zvědavých pohledů, zeptal jsem se jí, jestli ví, že ji hlídají.
„To už vím dávno. Od té doby, co jsme sem přijeli." „Ale ted jde do tuhého."
„A co mám dělat? Přece nebudu pořád někde zalezlá!" „Měla by sis dát větší pozor."
„Oni na mé nemůžou. Už mám na ně políčeno. A oni se chytnou do pasti. Je to jen otázka času."
228
229
Říkala to s takovou jistotou, že mě to až vyděsilo. Vyhýbej se konzulové, tak mi to řekl Rudencio.
„Jen klid, uvidíš, že všechno dobře dopadne. A neptej se mě, oč jde. Nemůžu ti to prozradit. Ale říkám ti, je to jen otázka času."
VŠICHNI V TURECKÍ. LÁZNI
Dnes jsem měl cestu kolem Domu Velké kůže a zůstal jsem úplné ohromený. Tak dlouho byl zavřený a opušténý, vydaný napospas choutkám všelijakých zločineckých živlů a v takovém úpadku, že to rvalo srdce, a ted najednou před ním stály vozy a nějací muži z nich vykládali dřevo, pytle písku a hlíny, jiní muži pobíhali s metrem v ruce, zjišťovali škody a cosi zaznamenávali na kus papíru. Zeptal jsem se jednoho z téch, kteří si dělali poznámky, co to znamená, a on nejenže mi neodpověděl, ale ani se na mě nepodíval, zkrátka dělal, jako by vedle něho nikdo nebyl. Měl jsem chuť ho popadnout a dostat z něho odpovéd třeba násilím, ale když jsem si uvědomil, jak to u nás ted chodí, rozhodl jsem se raději počítat do deseti a rychle zmizet.
V postranní ulici jsem se zastavil v rybárné pana Oldívia. Chtěl jsem se ho vyptat, jestli něco neví, protože on má — nebo alespoň mél — povést človéka, který je vždycky o všem spolehlivé informován.
„O Domě Velké kůže? Ne, nic nevím a ani vědět nechci. Pro mé a za mé ho můžou třeba zbourat nebo podpálit."
„Ale pane Oldívio! Vždyť vy jste dřív nedal na Dům dopustit!"
„No vidíš, a stejné to nebylo k ničemu. Když už ho zavřeli, tak ať ho ted klidné podpálí. Já ani nevylezu mezi dveře, a bude mi to fuk, že hoří."
Je, jako ostatně téměř všichni, stále ještě značné pobouřen tím, že Dům uzavřeli. Pozoroval jsem chvíli, jak kropí své ryby vodou, aby vypadaly jako čerstvé, třebaže ležely dlouho na slunci.
Některé jako by potom skutečné ožily, ale jiné už na jeho starý trik vůbec nereagovaly.
„Vidíš, jak to vypadá s mým obchodem?" povídá. „Jednou to tadv zabalím a dám se k turunšům."
„Musíte mít trpělivost, pane Oldívio. Všichni jsme na tom špatně. To je přechodné."
„To jo. Přechodné nastálo. A co tvůj bratříček, ještě pořád je tak nafoukaný?"
Pochopil jsem, že ty dva náměty spojil záměrně, ale prominul jsem mu to. Oldívio je dobrý chlap a já si ho vážím.
„Má se dobře. Ale o tom, že by byl nafoukaný, nic nevím."
„To je možné. K tobě se asi chová jinak. Tuhle mi sem přišel kridzovat moje rvby. Dokonce mi vyhrožoval pokutou. Ale když jsem ho požádal, ať mi ukáže pověření ke kontrole, hned zavedl řeč jinam. A když odcházel, málem neprošel dveřmi, jak byl nafoukaný."
„A nebvl to zase nějaký jeho žertík? To by mu bylo podobné." Pan Oldívio mi na to neodpověděl, a tak jsem začal znovu o Domě Velké kůže.
„Vypadá to, že ho chtějí opravovat."
„Tomu nevěřím. To, že se tam začali šťourat, bude spíš znamenat, že ho chtějí zbourat."
Pověděl jsem mu o těch vozech se stavebním materiálem i o mužích, kteří sepisují škody, ale on na to, že by to musel vidět na vlastní oči.
„Já si mvslím, že ho budou opravovat. A když ho budou opravovat, tak nejspíš proto, že ho hodlají zase otevřít, nemyslíte?"
„Nemyslím. Můžou ho opravovat třeba proto, že tam chtějí zřídit tureckou lázeň. To prý je ted poslední móda."
„To je pro mé úplná novinka."
„Všichni nahoře chodí do turecké lázně, a ti, co nahoře nejsou, taky, aby vypadali důležité. Tvůj bratr určitě jakbysmet. Ostatně, když tu byl, připadal mi celý nějaký vybělený, nejspíš vlivem téch koupelí."
Pan Oldívio byl beznadějné zatrpklý. „No tak já půjdu, pane Oldívio."
230
231
„Jen jdi, jdi. A já dám tady svým rybičkám taky koupel, ale jen obyčejnskou."
Ta turecká lázeň, to pro mé byla úplná novinka. Nejspíš jen nějaký výmysl zahořklého prodavače ryb, pomvslel jsem si. Je nespokojený se situaci, a tak si potřebuje vyb't zlost.
Ale nebyl. Než jsem se vydal domů, trochu jsem se prošel po centru osadv a během své krátké procházky jsem viděl několik nových cedulí inzerujících tureckou lázeň a kromě toho jsem se musel dvakrát či třikrát vyhnout štaflím, na nichž stáli muži, kteří právě vyvěšovali další cedule.
Napadlo mé, že když už se tak potloukám venku, mohl bych se stavit u Rudencia, že možná budu mít štěstí a uvidím toho tolik opěvovaného uiuu a budu potom moci starému Manliovi vylíčit, jak vypadá doopravdy.
Kéž bvch tam bvl radši nechodil. Brána bvla zavřená, a už to byla pro mé novinka. Dlouze jsem zazvonil, brána se náhle otevřela a obklopila mé skupinka turunšů. Vysvétluju jim horem dolem, co jsem zač, až jeden z nich zašel dovnitř a vzápětí se vrátil se zprávou, že kainkara Rudencio nemůže nikoho přijmout, protože je právě v turecké lázni. Zeptal jsem se ho, jak dlouho taková koupel trvá, a turunša mi odpověděl, že několik hodin. „Tak dlouho?"
„Ano. A dnes mu bude pravděpodobné trvat ještě déle, protože si pravé otevřel novou lázeň a ještě patřičně nezná celou tu dosti složitou proceduru tureckých koupelí. Přijdte zase zítra, ale nc odpoledne, protože to je doba koupele."
Měl jsem toho právě dost a řekl jsem jim, že tedy dobrá, ale nehodlám už tam přijít vůbec nikdy, alespoň dokud bude Rudencio umahlovým zetěm a ještě k tomu kainkarou. Kainkara Rudencio! Jediný, kdo na tom bude škodný, je chudák pan Manlio, protože neuvidí zblízka uiuu.
TVÁRÍ V TVÁR
POSLEDNÍM
UDÁLOSTEM
Když lidé začnou chodit se sklopenou hlavou, jako by cosi hledali na zemi, a to, co bylo dosud milé a nevinné, začne najednou působit cizím a hrozivým dojmem, když všichni náhle mluví tiše nebo raději nemluví vůbec a bojí se vlastního hlasu a každý nevyhnutelný zvuk zaburácí jako hrom, až člověk úlekem ztratí řeč, mrazí ho a po těle mu vyrazí studený pot, a když i myšlení lidí je hlídáno a zachází se ) s ním jako s příznakem nebezpečné choroby, je to znamení, že se děje, nebo se každým okamžikem stane něco velmi závažného.
Takové období my právě prožíváme. Co se to u nás vlastně děje? Nikdo to neví, ale všichni cítíme, že něco není v pořádku. Už je to dlouho, co naposledy prestrihávali stromy kolem cesty k jezeru, a ted najednou je prostříhali. To nevěští nic dobrého. Natřeli mosty škaredou šedí. Proč? Sběrači starých předmětů dostali rozkaz přerušit sbér. Byl vydán zákaz vjezdu vozů do centra osady. Zpřísnili kontrolu požívání skořicovice. Děti už si nesmějí pouštět draka, J sou zrušeny veřejné evaporace, což znamená, že místo aby rodina uspořádala evaporaci, musí příbuzného odevzdat evaporační agentuře a spokojit se s orazítkovanou stvrzenkou. A to všechno nad námi visí jako těžký černý mrak,
Nebvt toho mraku, bvli bychom poměrně šťastni. Předtím, než nás zastihly tyto poslední události, byl náš život podstatné lepši než například život Aruguů, národa, který žije tak blízko nás, a přece je svou úrovní daleko za námi. Aruguové mají zdánlivé vše, co máme my, neboť napodobují náš životní styl; protože však jsou zaostalí, napodobují ho špatné.
Například oštěpy těch ubožáků vypadají na první pohled stejně jako naše, ale zblízka jsou k pláči: jejich hroty jsou totiž bud ze dřeva, nebo z kosti, přičemž dřevěné se snadno zlomí a kostěné hroty zase vypadávají, protože oni je neumějí k tyči dobře připevnit.
Aruguové maji také svůj Dům Velké kůže, jenže u nich se jmenuje Dům Velkého koše, ale lépe by se pro něj hodil název Dům
232
233
Velkého obušku, protože tam každé shromáždění skončí rvačkou. Nutno vsak podotknout, že Dům Velkého koše je nadále otevřeny.
Aruguové mají také svého umahlu, kterému říkají kaňka (v jejich jazyce to znamená kohout). Kaňka je volen na určité období a volba probíhá dosti svérázným způsobem, kterv mnozí lidé u nás považuji za typický pro zaostalé národy. Aruguové, kteří mají ambice stát se kaňkou, odevzdají své jméno nejvvššímu soudci — ibirovi, ten každému z nich předá náhrdelník ze semene určité rostliny — kukuřice, fazole, jatobá či angelikv — a oni ho nosí až do dne volební slavnosti. Toho dne se všichni dospělí Aruguové, muži i ženy, shromáždí na velkém náměstí, po jednom předstupují před soudce a každý vhodí do zvláštní nádoby semínko odpovídající náhrdelníku jeho kandidáta. Soudce potom semena roztřídí, spočítá je a ten z uchazečů, který dostal nejvíc semen, je soudcem prohlášen za kanku. Každý z poražených uchazečů přijme semeno z náhrdelníku nového kanky a před zraky všech je spolkne. Je-li například z jatobá, angeliky nebo jamba, stačí spolknout jen kousíček. Tento akt se považuje za přísahu poslušnosti novému kankovi. Nechovám k Aruguům žádný zvláštní obdiv, ale myslím si, že v tomto ohledu jsou vyspělejší než my.
Včera ráno a dnes opět se na mostě objevili nějací divní muži a předstírali, že se přišli jen rozhlédnout po krajině. Že by se ted někdo jen tak kochal výhledem po kraji? Vzhledem k tomu, jak to u nás poslední dobou vypadá, nám to vrtá hlavou. Nikomu neublížili a ke každému, kdo potřeboval přejít most, se chovali nanejvýš laskavé, jenže právě ta jejich vlídnost je nám podezřelá. Bylo by nám připadalo normální, kdyby se chovali jinak, tak jako ti, co nám nařídili vykopat tu jámu, která tady mimochodem zeje dodnes a už se změnila v bažinu nebezpečnou pro zvířata i lidi.
Od minulého týdne jako by se život na našem území zastavil. Žijeme stále v úzkosti a v obavách a nevíme, jak se vlastně chovat. Sotva člověk promluví, už se tím kompromituje. Ti chlapi jsou stále ve střehu a i z věcí tak nevinných, jako že jedna a jedna jsou dvé, hned vyvozují osobité závěry. Ale ani mlčení není záruka, že nás nechají na pokoji. Podle logiky posledních událostí ten, kdo
234
si dal pusu na zámek, něco skrývá. Výsledkem toho je, že nevíme kudy kam. Bud mluvíme hodné, abychom nevzbudili pozornost mlčením, nebo mlčíme, abychom se nekompromitovali, protože nikdo neví, kdo je špeh, ani koho hlídají.
Žijeme všichni v nejistotě, opomineme-li však na okamžik všechna nehezpečí, vznikají v důsledku okolností někdy dosti komické situace. Ve snaze pochopit, co se vlastně děje, vyhledáváme společnost druhých, ale když potkáme některého známého — což v dnešní době není nikterak běžné — náš rozhovor nakonec vyzní jaksi nemastné neslané, tak říkajíc aby se vlk nažral a koza zůstala celá, protože se bojíme jeden druhého. Uprostřed hovoru najednou usoudíme, že jsme toho řekli až dost, a tak zavřeme zobák a začneme zírat do zemé. Po nějaké chvíli nám přijde oběma na mysl, že ten druhý může být špicl, a v tu ránu začneme drmolit páté přes deváté a samozřejmě plácáme samé hlouposti nebo různé rýmovačky postrádající smysl, jako třeba: Zeptal jsem se Chlodvíka, kde jsou jeho kozičky, a on na to nemám žádných, já mám jenom slepičky; nebo: Dostal jsem křepeláka od kmotříčka ze Zelení, on se kolem nohou motá, jiného s ním pořízení není, křepeláka máme, křepelku nemáme, málo nás, málo nás, pojdte všichni mezi nás; anebo Napuc jsem se preclíčků, vypil skořicovku, och jak bolest velikou mám ted ve svém bruchu.
Nakonec si uvědomíme marnost svého počínání a rozejdeme se, aniž bv rozhovor komukoliv z nás cokoliv přinesl.
Jediný hovor, který mi v poslední době připadal rozumný, jsem měl s nejmladším Obelardem, Joanildem, který je téměř ještě dítě. Právě jsem vycházel ze Zapovězených skladů, když jel kolem s vozem naloženým kůžemi na vydělání. Požádal jsem ho, aby mě svezl domů, a on že jestli snesu zápach kůží, můžu si k němu vylézt.
Když se vůz dal do pohybu, zeptal jsem se ho, co soudí o posledních událostech, a on mi odpověděl, s očima stále upřenýma na zadek koně:
„Co já vím. Já rozumím jen kůžím. Ale jedno vám povím: ty. co jsem sebral v posledních dnech, smrdí nějak podezřele moc. Kdoví jestli to s tím nějak nesouvisí."
235
TURECKÁ LÁZEŇ
Právě jsem myslel na Rudencia, na to, co asi dělá v těchto dnech nejistoty a zmatků, když v tom jsem zaslechl, jak přede dveřmi zastavil kůň a odfrkl si. Jdu se podívat ven, a on to Rudencio. Přijel zvesela, pohvizdoval si, a sotva seskočil na zem, začal se rozplývat v omluvách.
„Chápej, byla to moje první koupel v turecké lázni. Musel jsem se soustředit, abych neudělal nějaký kopanec. Ono ti to má hrozně přísný rituál." Přelétl pohledem dvůr a pokračoval: „Nemá* chuť si tady postavit lázeň? Místa je tu dost."
„Podívej se na mé dobře, prosím tě. Já a turecká lázeň! Copak se to ke mně hodí?"
„Ty máš ale nápady, hochu! Nech předsudky stranou a dej se k nám. Nemáš ponětí, oč přicházíš."
„A oč tedy přicházím?"
„O nej větší vynález na světě, o nic víc. Podívej, třeba tamhle ten plácek pod mangovníky, to by bylo ideální místečko. Jestli chceš, pošlu ti sem stavitele a ten ti postaví lázeň jedna dvě. Nepřijde to draho a tobě udělá cenu."
„Kdepak, nechci. Koupu se zadarmo v jezeře."
„Jenže to je nebe a dudy. Můžu ti říct, že i těch pár koupelí, co jsem absolvoval, i když jsem ještě neměl žádné zkušenosti, mi udělalo moc dobře. Cítím se úplné jako vyměněný,"
„To vidím."
„Opravdu je to znát? A jak ted vypadám?"
Přemáhaje se ze všech sil, abych nevyprskl, podíval jsem se na něj, řekl jsem mu, ať se otočí, a on uposlechl.
„Jsi neuvěřitelné podobný jednomu umahlovu zeťovi."
„Nech si ty svoje vtípky I Koleduješ si, abych si ted pro změnu začal dělat legraci já z tebe."
Změnil jsem raději téma, abych ho moc neotrávil, když byl tak veselý. A pak, přijel se mi koneckonců omluvit. Zeptal jsem se, co dělají děti, Joanda, uiua. On se hleděl rychle zbavit mých otázek a začal znovu o koupelích.
„Jestli si nechceš za žádnou cenu zřídit lázeň tady, můžeš se kdykoliv přijít vykoupat ke mně."
Rekl jsem mu, že to půjde těžko, když u vchodu hlídají turun-
šové.
„To víš, to je kvůli bezpečnosti. Dneska si člověk nemůže dovolit žádnou hloupost. Ale dám ti takovou kartičku, a když ji ukážeš, pustí té dovnitř."
„Kdepak, to ne. Já jsem roztržitý, mohl bych ji ztratit."
Chvilku přemýšlel a pak povídá: „Tak to opravdu radši ne. Kdoví komu bv se mohla dostat do rukou. Přece jen bude nej lepší, když si postavíš lázeň přímo tady. A čím dřív tím lip. Škoda každého dne. Však to sám poznáš."
„jak mi to líčíš, člověk by řekl, že je to osmý div světa."
„To taky jc, chlapče. Když si vlezu do lázně, zapomenu na svět. Nic se tomu nevyrovná, ani když se ti zdá, že létáš. Je to tak lahodný pocit, jako bych se vznášel na oblacích blaženosti. Kdyby mi řekli, že celý svět hoří, jen bych zavřel oči a pomyslel bych si ,tak ať hoři". Kdyby mi řekli, že k nám vtrhli Orobongové a Aruguové a plení po celém území, zavřel bych oči a pomyslel si: .Když vtrhli, tak vtrhli, a kdvž plení, tak ať plení.' Kdyby mi řekli, že umahla bvl sesazen nebo evaporován, nejspíš bych si pomyslil ,no a co mám dělat?'"
Sotva to však vyřkl, vzpamatoval se a uvedl to na pravou
míru:
„Obrazně řečeno, samozřejmé. To jen abys měl představu, jak je to výborné."
„Takže to je vlastně takový únik od všeho. Odpoutat se od světa. Upadnout do opojení." A chtěl jsem ještě dodat, jako když se pije skořicovice s práškem ze semene jatobá, ale včas jsem se ovládl. Ani turecké koupele zřejmě nesmyly určité rysy Rudenciovy povahy.
„To ne! Právě naopak! Kdyby tomu tak bylo, už by to zakázali. Ty máš ale nápady!"
Od toho okamžiku začal být Rudencio jaksi nesvůj a už téměř nepromluvil. Zeptal se ještě, jak se má Zulta, ale tón jeho hlasu ne-prozrazoval skutečný zájem. Rozhlédl se po zahradě a podotkl, že
236
237
bych se mél postarat o velkou palmu a zamazat horkým jílem dírv v jejím kmeni, protože se neustále zvětšuji. Potom už nevěděl, co říci, já také ne, a tak se vyšvihl na koně a odjel.
Nechápal jsem, proč začal být náhle tak skleslý, jako bv mu nějaký zlý přízrak dýchl do ucha svým jedovatým dechem. Nebo že by ta náhlá změna jeho nálady nějak souvisela s tím, co se tu poslední dobou děje?
Několik dní nato byly všechny lázně na našem území uzavřenv na umahlův rozkaz a proslýchá se, že na Rudenciův podnět. A každý, kdo mél doma soukromou lázeň, byl vyzván, aby ji zboural, já osobné nevěřím, že Rudencio to udělal. ]e koneckonců zeť a bvl tím tak nadšený.
KONZULOVI DO TOHO VIDÍ?
Konzulova se tu mihla jako vítr, aby mi sdělila, že konzul se už vrátil a že pořádají oslavu, na které nesmím chybět. Snažil jsem se ji zdržet, ale nepodařilo se mi to. Prý má opravdu naspěch a přišla jen proto, aby mi pověděla o manželové příjezdu a o té oslavě.
„Takže se uvidíme večer, ano? Ted jdu ještě něco nakoupit."
Starý Manlio mél opravdu smůlu. Měli jsme smluveno, že ho vezmu k Rudenciovi podívat se na uiuu, ale znovu jsem byl nucen návštěvu odložit. Na večírku u konzulových se můžu dozvědět něco o současné situaci, zatímco z Rudencia bych nevytáhl nic. On ted dělá se vším hrozné tajnosti.
Abych starému nějak vynahradil zklamání, vzal jsem džbánek skořicovice, jeden z posledních, které mi zbyly, a šel jsem mu oznámit, že setkání s uiuou musíme odložit na jindy.
Seděl na dvoře na svém špalku a opracovával kus kůže, myslím že na loveckou brašnu. Když mé uviděl přicházet se džbánkem, přestal pracovat a upřené mi hleděl vstříc. V očích měl smutek. A než jsem stačil cokoliv říct, začal sám:
238
„Však já vím. Takže za uiuou nepůjdeme. A tys mi pro útěchu přinesl skořicovici."
Ačkoliv mi jeho slova na jedné straně usnadnila vysvětlování, na druhé straně mé přiváděla do rozpaků. Nikdo nevidí rád, když druhý odhalí jeho manévr.
„Je to tak, pane Manlio. Něco mi do toho přišlo."
„To jsem si mohl myslet. A tahle almužna to má spravit."
„Musím totiž jit na jeden večírek."
„Já vím. A kdyby to nebyl večírek, tak by se určité našlo něco jiného."
„Snad si nemyslíte, že je to výmluva."
„Já si hlavně myslím, že kolem toho zvířete je nějaká záhada. Bud vůbec neexistuje, anebo uvidět ho je těžší než spatřit samotného umahlu, a v tom případě se k němu nedostal ani tvůj bratr. Ať tak či tak, je v tom nějaký podvod."
|ak jsem ho mohl přesvědčovat, že uiua existuje, když jsem ho sám nikdy neviděl? I když je pravda, že dříve mé RudĽiicío mnohokrát zval, abych se k nim přišel na uiuu podívat. Ale co když to je opravdu jen Rudenciův výmysl, který měl být důkazem jeho důvěrného vztahu ke všem nohsledům v paláci? Nechal jsem se zviklat pochybnostmi starého Obelarda.
„No tak, pane Manlio. Slibuji vám, že zítra v tom budeme mít jasno. Určitě."
„Zítra, zítra!" povídá smutné a sklonil hlavu nad práci. Když jsem na něho pohlédl, viděl jsem, že pláče.
To mé úplné vyvedlo z rovnováhy. Takový rozumný a soudný člověk, a pláče pro takovou hloupost. Vůbec jsem nevěděl, jak ho utěšit, a tak jsem se chtěl potichoučku \rytratit, dokud mél hlavu svěšenou. Sotva jsem ale udělal pár kroků, křikl na mé už zase svým normálním hlasem:
„Hej! Aspoň bys tu mohl nechat ten džbán, ne?"
Vrátil jsem se, položil mu džbánek do klína a rychle jsem odešel.
Konzul vítal hosty vsedě v síti, protože mél jednu nohu zavázanou. Konzulova se na něj přišla občas podívat, narovnala mu podušku,
239
L
jíž měl poraněnou nohu podloženou na špalku, lehce ho poplácala po rameni nebo ho políbila na čelo a opět zmizela v davu přežvyku-jících hostí.
Konzul mé požádal, abych si k němu přisedl, že prý si se mnou chce popovídat. Sotva jsem se usadil na špalek, který mi konzulova dala přinést, položil mi ruku na rameno a povídá:
„Pověz mi, co se to tu poslední dobou děje."
Tak já sem jdu, abych se něco dozvěděl, a místo toho tahají rozumy ze mě. Byl jsem nucen mu odpovědět po pravdě, že nevím nic než různé klepy, domněnky a nejisté dohady a že jsem slyšel i projevy optimismu.
„A nic konkrétního pro mé nemáš?'"
„Ne, konkrétního nevím nic."
Natáhl si pohodlné obvázanou nohu, prohlédl si ji z jedné strany, potom z druhé, tajemně se pousmál a konečné promluvil:
„No vidíš, a já přijel dnes časné ráno a už leccos vím. Připravše, že se dočkáš velkých změn. Vypukne to co nevidět."
Všemožné jsem se ho snažil přimět, aby se vyjádřil konkrétněji, ale nebylo to nic platné. Dovolával se diplomatické etiky, že prý má závazkv vůči jistým osobám a ty musí krýt, a kdovíco ještě. A aby se zbavil mých zvědavých otázek, navrhl mi:
„Běž si popovídat s konzulovou. Ale o tom, o čem jsme spolu mluvili, jí nic neříkej."
Konzulova právě bavila skupinku vvšších turunšů, ale kdvž mé spatřila, vymanila se z jejich společnosti a přišla si se mnou popovídat.
„Dozvěděl jsem se spoustu věcí."
„Od něho? Tak to nevíš nic. Já toho vím mnohem víc. Já vím všechno. Docela všechno." „Tak proč mi to neřekneš?"
„Slíbila jsem, že to uchovám v tajnosti. Ale připrav se na to, že se dočkáš velkých změn. Vypukne to co nevidět."
Ze by se opravdu chystalo něco velkého? Jen jestli to není zase nějaký nový salónní žertík. Ale ať už to je výmysl, nebo ne, byl) mi příjemnější tomu uvéřit.
240
Konzulova mé zatáhla do kouta terasy, sundala si sandál a ukázala mi chodidlo.
„Mám je umyté a vydrhnuté pemzou. Nepůjdeme se projít tamhle mezi stromy?"
špatný vítr pro rudencia
Na celém území panuje všeobecná apatie, nic pořádné nefunguje a všichni čekají kdoví nač, co by jim ukázalo cestu dál. Kdo má schopnost dívat se kolem sebe, zaznamená u jistých osob starost, jak zahlazovat stopy, jako by se mnozí z hodiny na hodinu přerodili a rozhodli se žít novým životem. To je dobré, neboť na hříšníkovo pokání není nikdy pozdě, také si tím však mohou ve své vychytra-losti zajišťovat, aby se na ně zapomnělo, až to vypukne.
Já zatím žiju z doplatků výdělku ze Zapovězených skladů. Obvykle vysedávám celé dopoledne před domem a za tu dobu se tady nikdo neukáže, ani děti, které si dřív chodívaly hrát do jámy, do té, co nás přinutili vykopat.
Jen přírodu, tu nikdo nezastaví. Vítr dál šelestí v listí stromů, víří prach a přináší cizokrajné vůně, pod jejichž vlivem bývali touhle dobou lidé u nás neklidní a připravení vyrazit jako bujni koně. Dnes jako by je nikdo ani necítil, a pokud i cítí, nikdo na ně nereaguje jako dřív.
Zato ptáčkové jsou ve svém živlu, a hned jak se rozední, začnou povykovat. Jakživ jsem jich neviděl tolik pohromadě na jednom místě, jako by se sem slétli ptáci z celého světa. A jestliže si pro svůj slet zvolili právě náš kraj, je to proto, že u nás bude zase dobře; oni to vědí.
Když už mě omrzí sedět sám a jen tak koukat, jak je venku, prolezu dírou v plote a jdu se podívat, co kutí Obelardovi. Obvykle dělají to, co všichni: sledují, jak plyne čas a čekají.
Starý Manlio se ted ke mně chová chladně a sotva mi odpoví na pozdrav. Edualdo je ke mně nejhodnéjší a pokaždé mi nabídne některou z těch pochoutek, které si u nás schováváme pro přátele —
241
tu kozí mléko, tu med včely borá, jindy cigaretu z peltodonu nebo vařené manganto. Mám vždycky výčitky, ale nakonec to přijmu, abych ho neurazil, a také proto, že ty véci mám rád.
A jak tak u nich odpočívám, jím mangarito polité medem a zapíjím ho doušky kozího mléka, starý se na mé dívá káravým pohledem a určitě si v duchu říká, jak může Edualdo takhle mrhat lahůdkami pro někoho, kdo si to vůbec nezaslouží. V tom má naprostou pravdu: dosud jsem neudělal nic pro to, abych splnil svůj slib a vzal ho k Rudenciovi podívat se na uiuu. Uznávám, že je to moje chyba, ale nevím, co dělat. Necítím se u Rudencia dobře, a to nejen kvůli turunšům. Docela dobře by se totiž mohlo stát, kdvž je ted bratr tak důležitý, že by starého Manlia, k němuž nikdy nemel obzvlášŕ velké sympatie, vůbec nepřijal.
Jen ve chvílích, kdy dojde na naši obvyklou cigaretu, starý poněkud roztaje. Cigareta z peltodonu, ta rozptýlí každou horkost. Kdyby každý vykouřil alespoň jednu denně, vytoužený ráj by se stal skutečností. Peltodon je však bohužel vzácná rostlina a nestačí pro všechny.
Edualdo ubalí tři cigarety, jednu zapálí pro starého. Vzápětí po prvním zabafání pan Manlio docela změní výraz, a dokonce se na mé usměje. Já jsem si také zapálil, a v té chvíli mu rovněž odpouštím jeho věčné mručení a zlobné pohledy a jsme náhle tři šťastní lidé, tří přátelé, kteří si rozumějí, neboť peltodon zbavuje člověka pocitů zášti.
Ptáčkové pociťují naši blaženost, slétnou ze stromů, aby se potěšili s námi, a dvůr Obelardových se stává chrámem, v němž se lidé a ptáci setkávají ve vzájemném bratrském porozumění a kde se ptáci s námi dělí o svoji vrozenou moudrost.
Jak se začne stmívat, vydám se domů a za uchem si odnáším ještě jednu cigaretu, kterou mi Edualdo daroval, abych si ji vykouřil před spaním, Přijdu domů, a najdu Rudencia, jak sedí na špalku vedle dveří. Má sklopenou hlavu, takže mi chvíli trvá, než ho poznám.
Požádá mé o cigaretu, okamžik váhám, a pak mu dávám tu, co mám za uchem.
„Zvláštní chuť. Co to je za listí?" zeptá se mé po prvním šluku.
242
„Je to dobrá věc. Jen kuř, udělá ti to dobře."
Uvěří a dál už cigaretě nevěnuje pozornost a kouří ji mechanicky. Starostlivým hlasem se potom vyptává, jak se oba se Zultou máme, jestli se Zulta už chová rozumné nebo jestli s ní mám stále tolik starostí, co já hodlám dál v životě dělat, pokud sběr starých předmětů bude zrušen defínidvně nebo jestli v Zapovězených skladech vymění pracovníky.
Byl jsem dojat Rudenciovým náhlým zájmem o moji budoucnost, neboť bratr se o můj život nikdy vážné nezajímal. Během našeho dalšího rozhovoru však vyšlo najevo, že má starost především sám o sebe a o svoje dobré bydlo, jež se náhle zdá byt ohroženo. Zjevné se mi chtěl s něčím svěřit, ale stále chodil kolem horké kaše.
„No tak povídej. Co máš za trable?" zeptal jsem se.
„Dobrá cigareta," on na to, předstíraje, že moji otázku neslyšel, a dlouze vyfoukl kouř.
„Moc dobrá. Ale ted ty tvoje problémy."
„Co to je za tabák?"
„To není tabák, to je peltodon."
„Peltodon? No ne, podívejme se na to!"
Neříkal jsem už nic a jen jsem čekal. Věděl jsem, že se mi svěří brzy sám. Kouřil, dokud mohl cigaretu udržet v prstech, a když odhodil špačka, pozoroval ho ještě, jak na zemi dohořívá. Konečné se odhodlal, zvedl hlavu a s pohledem upřeným kamsi do neurčitá povídá:
„To kvůli tomu zvířecímu rozmazlenci."
„Jako kvůli uiuovi?"
„Přesné tak. Začíná pěkné vystrkovat růžky. Jenom ten pi-tomec můj tchán to nevidí. Jenže až jednou otevře oči, bude už pozdě."
To bylo poprvé, co jsem Rudencia slyšel takhle mluvit prou tchánovi. Situace musela být opravdu vážná, pokud ovšem Ruden-cio nemá příliš bujnou fantazii.
„Měj rozum, bráško! Přece nebudeá žárlit na nějaké zvíře!"
„Ty jsi stejný jako )oanda. Ta tomu takv nevěří. Nikdo tomu nevěří."
243
„Tomu se nediv. Vždyť co zmůže nějaké ochočené zvíře proti kainkarovi ?"
„To není proti mně. Nejde o žádnou osobní záležitost. To je proti nám všem."
„Tak ted už tomu nerozumím vůbec."
„To je pravé to nejhorší. A než to pochopíme, budeme všichni evaporovaní. Ale nejspíš si to zasloužíme."
Zatímco mluvil, já myslel na dobrou cigaretku, o kterou jsem přišel. Peltodon neměl na Rudencia obvyklý uklidňující účinek. Muselo tedy jít opravdu o závažný problém.
„Jen klid. Pověz mi to všechno od začátku."
Konečné se mi svěřil. Prý to jde všechno z kopce, a to nejen v celém kraji, ale také v paláci a dokonce i v jeho vlastní rodině. Jenže všechny ty konflikty nezačaly až ted, situace se zhoršuje od té doby, co se tu objevil uiua.
„Podle mého to narafičili nepřátelé," povídá Rudencio. „Však víš, jak to myslím, ne? Danajský dar. Něco jako trojský kůň. Prosté sem to zvíře propašovali, aby tu dělalo zmatky a připravovalo půdu pro převrat. Jenže povídej to starému! Je jako očarovaný." Rudencio si dal hlavu do dlaní a s lokty opřenými o kolena mluvil dál, spíše sám pro sebe: „Mohl jsem tomu zabránit, dokud byl malý a trávil dny u nás s détmi. Tenkrát by to bývalo tak snadné! Ale ted už je pozdě. Ted vyrostl, stal se hrozně důležitý a k nám už nechodí. Zůstává stále v paláci, vydává rozkazy, které vzápětí odvolává, osnuje intriky a štve lidi proti sobě. Věřil bys, že dokonce libovolně mění rozkazy starého?"
„A říkáš, že... že starý si nedá říct?"
„Už jsem se ho něco napřešvědčoval, ale nejenže to nebvlo nic platné, ke všemu jsem ted ve špatném postavení. Začal jsem mít povést intrikána a jsem na černé listině."
„No počkej, počkej! Jsi přece kainkara. Nějaké ocasaté zvíře té nemůže jen tak ohrozit."
„Že nemůže? Ty vůbec nemáš ponétí, co je to zač. To zvíře je učinený dábel, už jen mít vidle. Ocas už má. Víš, jaký kousek se mu povedl naposledy?"
„Počkej chvilku. Nechceš něco k jídlu?"
244
„Co tu máš?"
„Můžeme si osmažit pár vačkařic. Touhle dobou není žádný problém zajit ke strouze a pár jich chytit."
„Vačkařice ne. Než by se z nich dostalo mlíko! Nebudu jíst, ale chtěl bvch ještě jednu cigaretu, tu samou, jako jsi mi dal před chvíli."
Běžel jsem k Obelardovým, ale Edualdo byl pryč — šli se se Zultou vykoupat do jezera, a nikdo jiný u nich peltodon nekouřil.
„To nevadí," povídá Rudencio. „Tak zase až jindy. Sežeň jich pár do zásoby. Ale ještě k tomu zvířeti; víš, co ted naposledy provedl? Rekl starému při jednom zasedání, aby držel hubu. A starý poslechl. Opravdu nepřeháním, brácho. Jednou tu bude poroučet on. A nebude to dlouho trvat."
„A co ta brigáda, kterou jsi zorganizoval, ta se na to bude koukat se založenýma rukama?"
„Brigáda! To mi ani nepřipomínej! Tak se do mé obuli, že jsem se vzdal velení."
„To jsem nevěděl. A představ si, že bych do ní byl vstoupil."
„To je fakt. Dobře, žes to neudělal. Ted to vede jeden takový budižkničemu. Ale rozkazy stejné vydává uiua. Ten to tady ovládne všechno, to si piš. Jo a poslyš, abych nezapomněl, nevíš, jestli tu ještě někde není můj balón?"
Musel jsem s pravdou ven. Pověděl jsem mu o maminčině smrti a o slibu, který jsme jí se Zultou dali, i to, jak jsme k tomu využili jeho balón. Rudencio to mlčky poslouchal a já jen čekal, kdy se na mé osopí. K mému údivu však tentokrát projevil pochopení.
„Aspoň byl k něčemu dobrý. Však se mi ta vaše historka o maminčině zmizeni při sběru bylinek hned zdála divná. To jste moc dobře nevymysleli. Tak říkáš, že stála chudinka v koši? A potom zmizela v prostoru? škoda, že jsem u toho nebyl."
245
MANIFESTACE, KTERÁ SE NEKONALA
Začínám se domnívat, že Rudenciovy obavy jsou oprávněné. To, co se stalo pří manifestaci rybářů, si nelze vysvětlit jinak, než že šlo o nějaké kejkle uiuy nebo někoho, kdo ho z pozadí řídí. Vždyť ten nápad rvbárů jít ukázat umahlovi obrovskou rybí nestvůru, kterou vylovili při posledním dešti v říční tůni, byl zcela neškodný a nevinný.
Byla to ryba tak obrovská, že museli narychlo vyrobit vůz a zapřáhnout do něj dva páry volů, aby ji mohli dopravit do středu osady. Rybářský spolek jmenoval komisi pověřenou řídit přepravu ryby a jinou, která měla za úkol ji umahlovi předvést na náméstí před palácem. Vše bylo dopodrobna naplánováno — trasa průvodu, zastávky k odpočinku, ochranný kordon, kterv mél zabránit, abv výtržníci odkrajovali při přepravě z ryby kousky masa. Celá slavnost měla být zakončena umahlovým proslovem, v němž by oslavil čin rybářů, poděkoval za předvedeni rybv a vrátil by jim ji, abv pak bvla přímo na náměstí za svitu pochodní rozporcována a rozdělena mezi lid. Měla to být překrásná slavnost a v mezích obecného pořádku.
Již v poledne onoho dne se v naší obci všechno zastavilo a všichni se chystali bud jít se na manifestaci podívat, nebo se zúčastnit průvodu. Já se sice podobným srocením lidu vyhýbám, protože se obvykle zvrhnou ve velký mumraj a nikdy při nich nechybí pár nevychovanců, kteří do druhých strkají, šlapou jim na nohy a házejí do davu slupky od melounů a ohlodané kosti, což je zábava značné stupidní už proto, že ten, kdo hází, ani neví, koho trefil, tentokrát jsem však vyrazil brzy, abych si našel dobré místo někde na náměstí, a kdoví, třeba zahlédl v některém z oken paláce uiuu.
Cestou jsem míjel vyfintěné rodinky shromážděné přede dveřmi svých obydlí a čekající na hlavu rodiny, která uvnitř na poslední chvíli ještě cosi zařizovala. Děti stály nezvykle způsobné, aby si neumazaly šatečky, avšak byly velmi rozrušené v očekávání nastávající obrovské podívané. Mél jsem původně domluveno s Obelardovvmi, že mé vezmou na vůz, ale oni si to nakonec rozmysleli a vůz nevzali,
na radu starého Manlia, který namítal, že může vzniknout nějaký zmatek, koné se splaší a někoho pohmoždí a vůz se rozbije. Jako bv tušil, co se stane, anebo tím právě to neštěstí přivolal.
Když jsem dorazil na náměstí, bylo tam už plno Udí. Smýkán davem sem a tam jsem si nakonec v tlačenici vybojoval místečko na posledním schodu Pečetního domu, odkud jsem mohl dobře sledovat průběh celého programu. Naneštěstí však mnoho lidí drželo prapory a transparenty a stále jimi mávali na pozdrav umahkn.. čímž překáželi v rozhledu těm, kdo stáli za nimi, a ještě si člověk musel dávat pozor, abv mu žerdi neudělali bouli na hlavé. A protože bylo oznámeno, že ryba bude rozporcována přímo na náměstí, téměř každý měl s sebou železný hák ve tvaru udice, jaký se užívá k nošení ryb, zvěřiny či syrového masa, a tento hák, zavěšený u pasu, abv ruce zůstaly volné, představoval nebezpečí pro každého, kdo byl nablízku, zejména pro děti.
Když už jsme tak dobré dvé hodiny stáli pod sluncem vskutku svátečním, začala se nás zmocňovat netrpělivost plodící nejrůznější dohady.
„Rybu už rozporcovali po cestě." „Rybu zabavili turunšové."
„Rvbu vylovili už leklou a tolik smrděla, že ji hodili zpátky do řeky."
„Vůz pod ni praskl."
„Manifestaci zakázali a organizační komise byla zatčena."
Dav začal reptat, protestovat a ještě energičtěji mávat prapory a transparenty. Očekával jsem, že vypukne mela a chtěl jsem se dostat na nějaké bezpečnější místo, ale nepodařilo se mi prodrat podrážděnou masou Udí, z nichž někteří pro všechny případy již svírali v ruce hák.
A pak náhle zdálky zaznělo to úděsné hřmění. Co to asi je? Co to jen může bvt? Lidé zbystřili sluch a každý se ohlížel na svého souseda, jako by on mél vysvětlení napsané na čele. A dunéní se ozývalo stále blíž a bUž a bylo hlasitější a hlasitější.
„To je jízda! Jízda!"
Ale proč? Proč?
„Proboha, děti! Chraňte déti!"
246
247
„Vypáčít dveře, rychle!"
Ti, kdo nesli prapory či transparenty, hleděli se jich rychle zbavit a všichni se snažili utéct, nebylo však kam. Než jsem se nadál, byl jsem vržen na zavřené dveř« Pečetního domu, a jak se dav do mé zepředu opíral a těžká vrata mé tlačila do zad, myslel jsem v tu chvíli, že vypustím duši. Chtěl jsem křičet, poprosit, aby přestali, ale nemohl jsem ze sebe vvdat ani hlásku, protože isem sotva lapal po dechu a žebra mi praskala a bolela mě. Děti a ženy křičely, muži kleli, přicházela moje poslední hodinka.
Náhle dveře s praskotem povolily, tlak na mou hrud ustal a já vletěl dovnitř, jako bych byl hnán přívalem vody. Zvenčí zazníval pokřik kavaleristů, kteří vjeli na náměstí, a práskání bičů.
„Zavřete vrata!" křičelo několik hlasů. Ale kdo může spustit stavidlo, když povodeň vrcholí? Jízda už řádila na náméstí, lidé kvíleli pod kopyty a pod ranami biče a do toho rzali koně poplašení vřavou.
Ustoupil jsem, jak jsem mohl nejdále dovnitř do budovy, vyšplhal jsem po jednom ze sloupů na galerii, přelezl mříž a utíkal jsem se schovat pod letité harmonium, jež za starých dobrých časů siouží-valo k oživení slavnostních shromážděni.
Sotva jsem stačil popadnout dech, uslyšel jsem hrůzostrašný výkřik, po němž dav dole propadl panice:
„Hoří! Podpálili budovu!"
Na galerii bylo několik vysokých větracích okének a jedno z nich přímo nad harmoniem. Vylezl jsem na nástroj, otevřel okno a vleže se jím protáhl. Vůbec jsem přitom nepomyslel na to, jak je to vysoko, měl jsem jedinou touhu — utéct před ohněm. Naštěstí se zadní část budovy právě opravovala a zvenčí stálo lešení sahající aá nahoru. Podařilo se mi dostat se na jednu jeho plošinu a slézt na zem.
Náměstí už bylo téměř liduprázdné a pouze ti, kdo vybéhli z Pečetního domu, zmateně pobíhali sem a tam. Jízda se ve svém bezohledném běsnění přesunula o kus dál a stále se ozývaly výkřiky, dusot kopyt a rzáni koní.
V běhu jsem míjel lidi ležící na zemi, možná již mrtvé, lidi sténající a svíjející se bolestí, a jak nejrychleji jsem mohl, prchal jsem opačným směrem, než postupovala jízda.
Všude, kudy jsem běžel, se mi naskýtal stejný pohled: lidé ležící na zemi, lidé pohmoždění, lidé plazící se, sténající, chrlící kletby, děti plačky volající rodiče, obydlí a pole v plamenech. Smutnější konec pro den tak krásný si ani nelze představit. Jakého hrozného hříchu jsme se to jen dopustili?
S chodidly rozbolavělými dlouhým během a pobouřen v duši jsem se potom z našeho dvorku díval na záblesky požáru na nočním nebi a marné se snažil pochopit. Později se objevili Zulta s Edualdem. Přišli si popovídat, posadili se a chvíli jsme se opravdu snažili rozprávět, brzy jsme toho ale nechali. O čem hovořit?
Když zář požárů pohasla a noc se vrátila do své temnoty, začali po cestě k jezeru procházet lidé se zažehnutými voskovicemi. Požádal jsem Zultu, aby také rozžehla jednu svíci a šli jsme s ostatními smýt svůj smutek v soucitných vodách.
RUDENCIO
MĚ UKLIDŇUJE
Druhého dne jsme se diky spolehlivému telegrafu šeptandou dozvěděli, co se vlastně stalo. Uiua chladnokrevné zosnoval převrat a manifestace zneužil k jeho provedení. Nejprve poradil umahlovi, aby manifestaci povolil a využil jí ke zvýšení své popularity, potom to však na poslední chvíli narafičil tak, aby ji zmařil a obrátil hněv lidu proti umahlovi. Nebylo pro něho těžké vymyšlený plán uskutečnit, neboť v poslední době mluvil a jednal umahlovým jménem.
Ve chvílích, kdy se jízda obořila na shromážděný lid a na rybáře v domnění, že je poslušná umahlova rozkazu, byl již palác v rukou oddílů, jimž veleli kainkarové věrní uiuovi, a ten řídil celou akci oblečen do impozantní uniformy, kterou mu jednou věnoval ze žertu sám umalila, prý aby viděl, jak by mu to slušelo v převlečení za velitele. Kainkarové, kteří by byli mohli převrat zmařit, byli samotným umahlou, avšak z uiuova podnětu, vysláni plnit různé úkoly do míst značné vzdálených od středu událostí pod záminkou, že tam hrozí nepokoje.
Tyto informace šly od úst k ústům při kratičkých setkáních na
248
249
cestách či u plotů, v textech narychlo zimprovizovaných písní, neboť jízda nadále řádila a rozháněla každý shluk lidí. Všechny stezkv i cesty byly střeženy a mohl projít pouze ten, kdo měl nějaký závažný důvod, o jehož závažnosti rozhodovali turunšové, kteří tam právě měli službu. Vzal jsem si rybářské náčiní a vyrazil z domu v domnění, že pod záminkou rybolovu se mi podaří dostat do Rudenciova domu. Hned u první hlídky jsem se však musel svého úmvslu vzdát: rybolov byl až do odvolání zakázán.
Měl jsem velkou starost o Rudencia. Jestli byl umahla skutečné sesazen nebo evaporován, jak se proslýchá, může celou rodinu stihnout stejný osud, tím spíše, že Rudenciovo jméno figuruje na uiuové černé listině, jak mi bratr sám prozradil. Podařilo se mu utéct? Ale kam? A co jeho rodina?
A co Zulta? Už celé dva dny jsem ji nevidel. A konzulova se svými spikleneckými plány?
Ľ Obelardových o Zulté nikdo nevěděl a všichni měli pro změnu strach o Edualda, kterého postrádali od předchozího dne. Joanildo vyslovil domněnku, že je oba dva vzala k sobě konzulova, aby mohli manifestaci sledovat z terasy konzulátu, a všichni jsme se k této možnosti s nadějí upnuli, kromě starého Manlia.
Ten, pesimističtější než kdy jindy, trávil čas v obvvklé činnosti, to jest zhotovoval různé výrobky z kůže, a okolního světa si téměř nevšímal. Když někdo z nás promluvil trochu hlasitěji, udělal dlouhé pst, aniž však zvedl oči od práce. A jestliže diskuse pokračovala stejné živé, varoval nás:
„Pozor na jízdu. Rána kopytem není zrovna maminčino pohlazení."
Teprve po hodné chvíli si mé všiml, ale zdálo se, že mé nepoznává. A když mé poznal, odplivl si a povídá: „Tak ty jsi tady? No tak, co tomu říkáš?" „Čemu, pane Manlio?" „No všemu?" „Hrůza, co?"
On ze sebe vydal jen jakýsi neurčitý zvuk, což mohl zrovna tak dobře být nějaký komentář k událostem jako syknutí, protože se píchl sídlem do prstu.
250
„Je to pravda, že máme nového umahlu?"
„Říká se to."
„Prý umahlu s ocasem..."
„To je hrůza," opakoval jsem.
„Kdoví, třeba ne. Třeba to bude dobré."
Vtom na mě od nás z domu kdosi zavolal. Ten hlas mi nebyl vůbec povědomý. Chtěl jsem utéci, ale starý mi radil, abych se ozval, že prý když mé volá jménem, musí to být někdo známý. Blížil jsem se tam se strachem a ruku jsem měl na rukojeti nože.
Byl to Rudencio ve stejnokroji kainkary. V ruce držel na několikrát složený dlouhý bič.
„Tak ty si nedáš pokoj. Už zas se do něčeho zaplétáš, co?" řekl, když jsem se k němu přiblížil. „Dej si pozor."
„Úž jsem měl o tebe starost. Ale jak vidím, zbytečně."
„To je pravda. Vítr se zase obrátil v můj prospěch. A co vy?"
„Já jsem živ a zdráv. Ale Zultu jsem neviděl dva dny."
„Nemusíš se o ni bát. Je u konzulové a s něčím jí pomáhá."
Najednou práskl bičem vysoko do vzduchu a jednou ranou srazil k zemi anuma, který letěl ohlušený mezi stromy.
„No ne, to je panečku trefa!" povídám.
„Však jsem v poslední době hodné trénoval. Dokážu na pět metrů přepůlit hrušku. Nevěříš?"
Chudák pták se zmítal na zemi ve snaze znovu vzlétnout, ale bránilo mu v tom jedno pochroumané křídlo a jedna nožička natažená dozadu, a tak vždy znovu upadl.
„Chudáček. Musels to dělat?"
„Já za to nemůžu. Neměl tudy letět. Přiletěl si pro smrt. Už to měl spočítané."
Moc krásná teorie. Ptáček se vrací do hnízda a po dni naplněném pilným sháněním hmyzu ho pro nic a za nic najednou srazí rána bičem, která by přerazila psa vejpůl, a ještě je to jeho vina. Ale ted neb via vhodná chvíle vést s Rudenciem filozofické diskuse.
„Co jsi od včerejška dělal? Kdes byl? Už jsem nevěděl, co si mám myslet."
„Všechno se to semlelo tak rychle, že jsem ani neměl čas vás přijít uklidnit. Ostatně, ted se taky nemůžu zdržet. Přijel jsem vám
251
jen říct, že jsem nahoŕe. Pamatuješ onehdy? To je rozdíl, co?" „A co starý?"
„Už je z néj kouř. Dostal, co zasluhoval." Tohle musí člověk u Rudencia ocenit, že je, jaký je, a nepretvaruje se. Stejné jsem ale o něho nepřestal mít strach. „A co ted?" zeptal jsem se.
„Ted jsem na tom skoro tak, jak jsem chtěl, až na pár věcí. V těchhle dnech budu mít dost co dělat a nebudu se tady moct objevit. Ale neměj obavy, mám to všechno promyšlené. Ted už musím jít. Kdybys ode mé něco potřeboval, najdeš mé v paláci."
Vyhoupl se na vůz a odjel práskaje bičem, jako by si razil cestu davem neviditelných nepřátel.
OBELARDOVI MAJÍ
HORKOU PŮDU POD NOHAMA
Zulta s Edualdem museli znovu odložit svatbu, protože Obelardovi jsou na tom ted néjak špatné. Od nástupu nového umahly jako by se jim smůla lepila na paty a já mám podezření, že v tom má prsty Rudencio. Nejrůznéjší kontroly si u nich zrovna podávají dveře, pokaždé je obviní z nějakého přestupku a dávají jim pokutu za pokutou.
Několikrát jsem se snažil požádat Rudencia o pomoc, abv tomu pronásledování učinil přítrž, ale on mé nevyslechne a pokaždé mi řekne, kam prý bychom se dostali, kdybychom nad každvm darebákem přimhouřili oko. A naposledy už byl stručný:
„Jestli se ještě jednou ke mně přijdeš za ty lidi přimlouvat, budu se muset vzdát tvých návštěv."
To tedy znamená, že Rudencio má sám na Obelardovy spadeno a jen nějaká šťastná náhoda, či spíše zázrak, je může vytáhnout z bryndy. A jak vidno, zázraky se v této části světa občas dějí, o čemž by Rudencio mohl ostatně nejlíp vyprávět.
V poslední době se raději vyhýbám návštěvám u Obelardových.
252
Panuje u nich tak ponuré ovzduší, že mi to rve srdce. Ze čtyř bratrů dva odešli hledat štěstí jinde a dosud o sobě nedali vědět. Edualdo s Joanildem dělají, co mohou, ale už nestačí ucpávat díry v lodi, která den po dni pomalu klesá ke dnu. A starý Manlio, ten nejenže jim v ničem nepomůže, ale svým vyhroceným pesimismem jim ještě přitéžuje.
Já jsem postupné nabyl dojmu, že Rudencio má k pronásledování Obelardových nějaký mrzký důvod, a myslel jsem si, že Edualdo by ho mohl znát. Jednou jsem se ho proto otázal, ale on se vyhnul odpovědi:
„Ále, to je jen taková stará hloupá historie. To nestojí za řeč."
Vím, že to, jak se od nich distancuji, si budou Obelardovi špatné vykládat, budou si myslet, že jsem na Rudenciové straně. Ale co mám dělat? Když už jim nemohu nijak pomoci, nechci také být svědkem neštěstí jejich rodiny. Občas mé ale trápí výčitky, a tak prolezu dírou v plotě a jdu se na ně na chvilku podívat.
Starý už téměř nepromluví, jen bručí a vzdychá a donekonečna patlá ty svoje výrobky z kůže, člověk by řekl, že pro všechny ty otéže, lovecké brašny, vesty a honácké kalhoty musí mít bůhvíkolik zákazníků. A protože si zvykl trávit většinu času vsedě a nohy už mu dobře neslouží, jeho cesty se ted omezují na vzdálenost mezi lůžkem a jeho špalkem na dvoře a zpět, a co se týče potřeb močového mé-chvře, těm ulevuje přímo vsedě.
Edualdo a Janildo, dříve tak svorní, se ted často hádají a každý z nich si mvslí o tom druhém, že se vyhýbá práci, a často se i poperou, aniž berou ohled na starého. Ten je však tak lhostejný ke svému okolí, že to zřejmé ani nevnímá. Jediné Zulta je dokáže od sebe odtrhnout, takže už se odtamtud prakticky nemůže hnout. Takhle ted tedy žijí Obelardovi, kdysi zářný příklad budící závist všech sousedů. Vzpomínám si, že když jsme byli malí, maminka nám s Ru-denciem říkávala:
„Vemte si příklad z Obelardových. Ti se nikdy nehádají."
Zulta mi v pláči vyprávěla, že Obelardovým hrozí ztráta majetku. Pokoušel jsem se ji uklidnit slibem, že okamžité promluvím s Rudenciem a budu od ného požadovat, aby v tomto nespravedlivém procesu zasáhl v jejich prospěch.
253
„Jestli v tom tentokrát něco neudělá, rozejdu se s ním navždycky," prohlásil jsem.
„Že promluvíš s Rudenciem ? Vždyť to on usiluje o zabavení jejich půdy!"
A když viděla, že jí nevěřím, pověděla mi celou tu nešťastnou historii.
Rudenciovy antipatie vůči Obelardovým trvaly od dětství, ale já jsem nikdy neznal jejich příčinu. Vzpomínám si, že od jisté doby přestal Rudencio k našim sousedům chodit na návštevu a ještě se snažil podnítit i ve mně nepřátelské pocity vůči nim. Vykládal mi, že oni nás nemají rádi a že nám dávají různé přezdívky. Mně prý přezdívají Sršáň. Choval jsem se k nim kvůli tomu několik dní chladné, ;i kd\ / mé zvali na mangarito, karasy či rýžový koláč, vždycky jsem se nějak vymluvil a nešel jsem tam. Ale milá a dobrá paní Eudélia mi pokaždé ty dobroty poslala zabalené do běloučkého lněného ubrousku. A tak můj hněv vůči nim záhy pominul a brzy jsem k nim chodil zas. Rudencio se jim začal naopak vyhýbat úplné, nechodil k nim ani na večírky a raději zůstával doma nebo vyhledával společnost vrstevníků, kteří pořádali u jezera různé pochybné zábavy.
Jak jsem se dozvedel od Zulty, byla důvodem Rudenciova hněvu vůči Obelardovým urážka, které se na něm dopustil pan Manlio tím, že ho jednou přistihl, jak se na pastvě za křovím chce potěšit s neduživou jalovičkou. Pan Manlio se zachoval diskrétně a nikdy o tom nikomu nepověděl, protože přirozené počítal s tím, že Rudencio na to zapomene. Jenže to se přepočítal: Rudencio nejenže nikdy nezapomněl, ale navíc mu to nikdy neodpustil.
Cítil jsem, že musím něco udélat, a tak jsem si vymyslel způsob, jak vyrvat Rudenciovi sousto s jeho vlastním přičiněním, šel jsem do paláce, pretrpel všechny prohlídky a čekání, a když jsem byl konečné přijat, řekl jsem bratrovi, že potřebuji naléhavé půjčku na jeden příležitostný obchod. Chtěl vědět, o jaký obchod jde, a tak jsem si vymyslel, že jde o podílnictví na jednom hrnčířství.
„Hrnčířství? Nevím o žádném, které by bylo na prodej."
„Není na prodej. Jde jen o jednoho společníka, který mi chce přenechat svůj podíl."
Rudencio se na mé upřené zadíval a to už bylo jasné, že vymýšlí nějaký podařený plán. Potom promluvil:
„Řekni mi to všechno podrobné a já d to zařídím tak, že za to nedáš ani floka."
„a jak?"
„To už nech na mně. Stačí, když-mi řekneš všechny podrobnosti."
„To nemůžu. Požádal mé, abych to uchoval v tajnosti."
„Tak v tajností, říkáš? No tím lip. Když je to tajné, bude ještě snazší ho zmáčknout."
„Ne, to ne. Nechci nikoho zmáčknout. To ne."
„Zmáčknu ho já. Ty u toho vůbec nemusíš být. Řekni mi jen jméno toho chlápka a já to vyřídím ještě dnes. Ne, dneska ne, zítra."
„Ne, to ne. Takhle ne. Chci to koupit poctivé, s papíry, podpisy, zkrátka jak to má být." „Však budeš mít papíry." „Ne, takhle to nechci."
„Nechceš, nechceš! Ty jsi nenapravitelný hlupák. Copak d není jasné, že jestli ten člověk chce jednat potají, tak je to proto, že něco skrývá? Jenže my si ho pěkně podáme."
„To je jeho věc. To se mé netýká."
„To není jeho věc, a nás se to týká, ne že ne! Před státem nesmí mít nikdo tajemství. Tak jméno toho chlápka!"
„Zapomeň na to. Jako bych nic neřekl."
„No jak myslíš. Ale je ti jasné, že mám dost prostředků, abych si to zjistil?"
Měl jsem chuť vyprovokovat ho, aby to zjistil. Samozřejmé neexistoval nikdo, kdo by mi chtěl prodat svůj podíl na nějaké živností. Byl jsem však stejné raději zticha, protože Rudencio byl schopen sehnat někoho úplné nevinného, a jak řekl, pořádně ho zmáčknout a přinutit ho, aby podepsal, že se vzdává práv na svůj podíl. Když jsem odcházel s nepořízenou, zeptal se mé:
„Abych nezapomněl, copak je nového u sousedů?"
„Už dlouho jsem u nich nebyl," odpověděl jsem.
„No výborné. A zakrátko je přestaneš vídat úplné. Chystám se
255
je pékné přimáčknout ke zdi. Brzy budou lapat po dechu. Bud tak laskav a ted k nim nechod, abys jim nedodával nadéje. Počítám v tomhle s tvou pomocí."
ODCHOD OBELARDOVÝCH A POSELSTVÍ
Odešel jsem brzy ráno, abych nevidél odchod Obelardových. Všechny ty události, které se poslední dobou odehrály, ze mé udělaly zbabělce. Celé dopoledne jsem se bezcílné potuloval a myslel na ty, kdo byli tak dlouho našimi dobrými sousedy, i na mnoho dalších věcí, až jsem kolem poledne, aniž jsem to měl původně v úmyslu, procházel kolem dveří konzulátu. Konzul zrovna odcházel a musel mé zatahat za ruku, abych si ho všiml. Když viděl, v jakém jsem stavu, trval na tom, že mé vezme na oběd.
„Jestli se tu budeš takhle námésíčné motat, ještě nakonec šlápneš na nohu nějakému turunšovi. Dovedeš si to představit?" zažertoval.
Ještě kulhal a při chůzi se musel opírat o hůl. Zeptal jsem se, jak se má konzulova, protože jsem ji už dlouho nevidél. Odpověděl mi s povzdechem:
„Daří se jí dobře, tedy v rámci možností. Je tím vším samozřejmé zklamaná."
Vylezli jsme na vůz a vyrazili jsme. Jakmile se kůň dal do klusu, zeptal jsem se konzula, co soudí o posledních událostech, ale on dělal, že moji otázku přeslechl. Levou rukou vytáhl z kapsy dva dlouhé doutníky, které se dělají z listů trpasličího banánovníku, jeden mi podal a druhý si zapálil sám. Byl to jasný manévr, jak se vyhnout konverzaci. Můj doutník ne a ne se rozhořet, a tak konzul zastavil vůz, aby mi ho pomohl zapálit. Zbytek cesty jsme mlčeli, neboť kouření vyžadovalo veškerou naši pozornost.
Zvyk kouřit doutníky z listů trpasličího banánovníku jsme přejali od Zuumbú, dávných obyvatel našeho území, a dlouho byl zakázán z důvodů, které nám nikdo nikdy nevysvětlil. Nejspíš to
256
bude tak, že je zakázal někdo, komu se nelíbila vůně nebo barva kouře nebo třeba velikost doutníků a měl přitom moc to zakázat. V minulém století, v dobách velkého hladu, však jeden badatel v oblasti výživy objevil, že kouř z listu trpasličího banánovníku může zasytit člověka stejné jako jeho plod, a tak se ten zvyk opět vrátil a teti je dokonce úřady doporučován. Nejednou se ostatně v dějinách stalo, že z hříchu se ze dne na den stala ctnost. Včera zavírali lidi za to, že pili dešťovou vodu, a dnes se dešťová vod;i kupuje ve státních obchodech v ozdobných džbánečcích, do kterých sc potom dává med.
Věnoval jsem se tedy usilovné kouření doutníku, vyfukoval z něho těžký žlutý kouř a úplné jsem přestal sledovat cestu. A než jsem se nadál, byli jsme na místě.
Konzulova se právě oddávala meditaci a nesměla být rušena. Museli jsme tedy čekat, a tak jsme kouřili a ted už také rozprávěli. Konzul se necítil dobře, a to nejen kvůli zranění na noze. Velmi zhubl a všechno ho unavovalo. Mél v úmyslu bud požádat o dlouhou dovolenou, nebo rovnou odejít do důchodu.
„Takže nás hodláte brzy opustit," vyslovil jsem zjevný závěr.
„Zřejmě mi nic jiného nezbude. A k dovršení všeho zrovna ted," podotkl, pokyvuje hlavou.
Očekával jsem, že mi vysvětlí, proč by nerad opustil svůj úřad pravé ted, ale žádného vysvětlení jsem se nedočkal. Díval se nepřítomným pohledem do země, a stále pokyvuje hlavou, o čemsi se sám se sebou dohadoval. Konečné opět promluvil:
„Nějak to všechno nevyšlo. A přitom to bylo tak dobře promyšlené. Fulpruf, jak my říkáme. Kdo by si to byl pomyslel... Jenže najednou se vvskvtlo tolik okolností, které nám to narušily."
„Uma?"'
„Uiua. Tvůj bratr. A další věci." „Tak tak. A co ted?"
„Ted půjde, jak vy říkáte, do tuhého a bude tu horko."
Otevřely se dveře do sousední místnosti a v nich se objevila zívající konzulova. Měla na sobě jakousi světle šedou, dlouhou a volnou košili, jejíž četné záhyby prozrazovaly, jak je hubená. Krá čela jako námésíčná ke dveřím na terasu, rozpřáhla paže do zahradv
a hluboce se nadechla, s hlavou zakloněnou, podobna knéžce z Chrámu velkých obětí. Potom se pomalu probrala, obrátila se, přišla si sednout vedle mé, a opírajíc si hlavu o mé rameno, řekla: „Jsem tak unavená..."
„Velká novina," zabručel konzul rozmrzele. „Kdo dneska není?"
„To je fakt. Kdo dneska není," řekla ona s pohledem upřeným kamsi do dálky.
Konzul ji lehce klepl do kolena svou holí a zeptal se:
„A co takhle nejakou povzbudivou informaci nebo aspoň slovo útěchy tady pro našeho přítele? Moc to potřebuje."
Konzulova se ke mné otočila a podívala se na mé nepřítomným pohledem. Potom se jí však oči začaly rozjasňovat, její pohled přestal být vágni a ona promluvila:
„Ale ano, mám. Mám pro něho poselství. Ted už to chápu. Jc pro něho."
Měl jsem pramalou důvěru k vizím konzulové a jejich výkladu, neboť se vždy ukázaly mylné či klamné, a zřejmé jsem dal své rozčarování najevo, protože konzul mi přispěchal na pomoc.
„Později, miláčku. Nebo až jindy. On se ted chce naobědvat a já také."
„Tak dobře. Ale musí to být dnes. Je to hrozné důležité."
LOĎ V LESE
Konzul se po oběde vzdálil s omluvou, že je unaven a že mu cuká v bolavé noze. Konzulova čekala, až žuchnou veškeré zvuky v jeho pokoji, dokonce mi dala znamení, abych mlčel, a když to vypadalo, že se uvelebil na lůžku, šla si ješté po špičkách poslechnout u dveří, aby měla jistotu.
„Je mi ho moc líto," řekla, když se potom usadila v hale vedle mé. „Jako by to už ani nebyl on. Události z poslední doby s ním pořádně otřásly. Ale ted k tomu poselství. Poslouchej mé pozorné."
Poslouchal jsem ji bez zaujetí. Pobýval jsem u nich spíše proto,
258
abych nějak zabil čas, a doufal jsem, že Obelardovi už zatím budou daleko. Zatímco mluvila, myslel jsem na né, na to, jak pro ně asi muselo bvt těžké rozhodnout se, co vzít s sebou, a hlavně na pana Manlia; stěhování bude určitě jeho hrob. Co si asi o mné myslí? Téhle otázky jsem se nemohl zbavit, stále mé trápila, a chvílemi jsem měl sto chutí přerušit řeč s konzulovou a béžet jim na pomoc.
Dnes uznávám, že jsem dobře udělal, když jsem se udržel. Moje přítomnost by Obelardovým nebyla bývala nic platná, zatímco tím, že jsem vyslechl konzulovou až do konce, jsem našel cestu z té bryndy, do které jsme se dostali.
Zpočátku mi to poselství připadalo jako nejapný žert vymyšlený nějakou zvrhlou hlavou, která se chce pást na naší bolesti. Jak bychom mohli postavit velkou lod, to jest v životní velikosti, a postavit ji seriózně, se vším všudy, se všemi součástmi a přístroji, jako bv bvla skutečné předurčena čelit nástrahám oceánu, ačkoliv žijeme daleko od moře? A ješté ke všemu ji stavět tajné, neboť by bylo nesnadné — ne-li nemožné — přesvědčit úřady, že se jedná o nevinnou zábavu! Když jsem se však potom uklidnil a dlouze jsem o té věci přemítal, postupně jsem si uvědomil, že je to dobrá myšlenka. A víc než to: že je to přímo spásná myšlenka. Pracujeme již na jejím uskutečnění nikoliv ode dneška a připadá mi den ode dne lepší.
Konzulova udělala vlastnoručně několik hrubých nákresů lodi, jak ji viděla ve svém spásném snu. Její výkresy byly potom roz-šiřenv a doplněny odborníky, jež jsme trpělivé pro tento projekt získávali, až se nám nakonec podařilo vytvořit slušné stmelený tým.
Zatím jsme ve fázi zdokonalování modelu. Chceme, aby byl po všech stránkách dokonalý a moderní. Jenom proto, že se naše lod nebude možná nikdy plavit po moři, přece práci neodbudeme a nespokojíme se s dílem pěkným pouze pro oko, ale uvnitř prázdným nebo udělaným jen tak halabala. Naše lod musí zahrnout nej-novéjší poznatky z oboru lodního konstruktem ví a pokud možno v ném dojít dál. Až bude hotova, bude dlouhou dobu znamenat poslední slovo v tomto odvětví, a to jak vnějším vzhledem, tak po stránce výkonnostní.
Máme před sebou přirozeně obrovské těžkosti, ale my tuto výzvu přijímáme a potíže vítězně překonáme. Učinili jsme již první
259
velice důležitý konkrétni krok. Po dlouhém hledáni a mnoha diskusích výkonný výbor vybral a vyznačil místo v pralese, kde bude započato se stavbou kýlu: je to poměrné rovné dno jedné soutéskv mezi dvěma pahorky pokrytými hustým porostem, tedy místo, kam je obtížný přístup a kde budeme moci nerušené pracovat.
Již také víme, kde získat materiál a jak ho dopravit na staveniště, a plánovací odbor již vyrobil plány, připravil harmonogramv, tabulky a zkrátka vše potřebné. Zbývá nám už jen dát se do práce, ale s tím nijak nepospícháme. Kam bychom se hnali? Jestliže se pustíme do práce s vervou a budeme s ní brzv hotovi, co budeme dělat potom?
Obvykle se v soutésce scházíme jednou týdně, abychom si pohovořili o naší lodi, která pozvolna vyrůstá, ne-li ještě v konkrétní podobě, tedy alespoň v naší mysli. Z těchto neformálních schůzek vzešlo několik vpravdě revolučních ideji, z nichž každá bvla okamžité prostudována a některé byly včleněny do celkového planu, ledna z nich se týká například komínů. Nebudou vertikálni, jak předpisuje ortodoxní pojetí, podle něhož je kouř vyfukován vzhůru. Naše komíny budou v horizontální poloze a budou umísténv jako ploutve pod vodní hladinou. Toto vylepšeni přináší dvě výhody, na které bylo poukázáno a které byly prověřeny v malé zkušební nádrži zřízené za tímto účelem na potoce protékajícím soutčskou: tvar ploutví zvětšuje stabilitu lodního trupu při kymácivvch a kolébavých pohybech lodi, a kouř vypouštěný do vody navíc působí jako pomocná hnací síla.
Nemáme zapotřebí chodit do soutěsky, abychom si o lodi popovídali. Pravda je taková, že ji nosíme v sobě, a tak si můžeme vyvolat její obraz a obdivovat ji, ar se nacházíme kdekoliv. Máme tajný symbol, podle néhož se poznají ti, kdo patří k našemu bratrstvu. Bylo nutné si nějaký zvolit, neboť nás je mnoho a všichni se navzájem neznáme.
Symbol je to velmi prostý a je snadné ho nakreslit, lze jej načrtnout na zemi pomocí dřívka nebo i nohou. Je to U (trup lodi) přeťaté v půli svislou čarou (hlavni stěžeň). Někteří dávají přednost složitějšímu znaku, připomínajícímu lopatu s krátkou násadou obrá-
cenou vzhůru, ale já osobně v tom nevidím žádnou výhodu. První symbol lze načrtnout dvěma čarami a v případě potřeby se dá rychleji smazat, a je přitom snadno rozpoznatelný. Kdo ho okamžitě nepozná, zjevně není o našem plánu vůbec informován.
[e možné, že Rudencio něco větří, když jsme spolu naposledy mluvili, utrousil cosi o lidech, kteří žijí v oblacích, místo aby obětovali své síly ke slávě našeho území. Pokud se ale mezi námi nenajde zrádce, nikdy naše tajemství neodhalí. Jsme velmi dobře organizovaní a náš bezpečnostní aparát je stále v pohotovosti. Kromě toho bv jim jejich čmuchání nebylo nic platné, protože naše schéma by stejně nepochopili. Není tedy nikterak důležité, jestli náš plán odhalí. i kdyby ho náhodou odhalili, co najdou ? Nic než sen ukrytý v každém z nás.
KOMUSI SE DARÍ ŠPATNĚ
Slyšel jsem, že jistá osoba u nás se vážné roznemohla a že trpí jakousi podivnou chorobou. Všichni dotyčného chodi navštěvovat, a tak jsem šel také. V dnešní době je pro nás i podívaná na nemocného atrakci. Nikdo neví, co je to za zpropadenou nemoc, neboť až dosud se u nás nic podobného neobjevilo. Lékaři kolem nemocného zmatené pobíhají a postupně nasazují všechny léky, které jim přijdou na mysl. |eden ješté ani nestačí zabrat, a už do ného cpou další, a chudák nemocný je na tom den ode dne hůř.
Nemocný je ted událostí číslo jedna. Všichni se o ného zajímají, jako bv to bvl příbuzný nebo milovaný přítel. Každého, kdo za ním jednou přijde — a to v téhle dobč udělal téměř každý — to ponc-náhlu chytí za srdce, a stěží dnes potkáte někoho, kdo pro něho netrpí a nemodlí se za jeho uzdravení.
Soudím tak podle sebe. Od té doby, co jsem se za ním byl podívat a co jsem ho poznal, je mou první starosti, jakmile se ráno probudím, vyzvědět, jak se daří nemocnému. Zběžně si opláchnu obličej, spěšně si uvařím misku kaše, ale tu už pojídám u plotu, abych se zeptal prvního, kdo půjde kolem, co je nového. Moje zvědavost
26(1
26 1
je však zřídkakdy ukojena: ukázalo se totiž, že ti, kdo vyrážejí z domu hodné brzy, vycházejí se stejným cílem jako já, a tak se už zdálky, ješté než mám čas se jich zeptat, ptají tázavými posunky sami. A tak prostojím u plotu vetší část dopoledne, než se nakonec dozvím, jak nemocný strávil noc, jakou léčbu mu předepsali a jaké nadeje mu dávají. A teprve potom se cítím schopen zahájit svůj den.
Když jsem se šel na nemocného sám podívat, vrátil jsem se ve velmi pesimistickém rozpoložení. Myslel jsem, že už nevydrží ani čtyřiadvacet hodin a že zemře nejpozději za svítání, což je pro umírající nepříznivá chvíle. To bylo koncem minulého týdne. Ted máme polovinu dalšího a on je stále naživu, nebo alespoň dvchá.
Nevím, budu-li mít odvahu vrátit se tam ješté jednou, protože při první návštěvě mi to drásalo srdce. Nemocný ležel na svém velkolepém lůžku a na první pohled vůbec nepůsobil skličujícím dojmem. Vypadal naopak jako velmi statný a bohatý kainkara odpočívající obklopen svými přáteli a vazaly. Mluvil, smál se, pohyboval se podle potřeby, zkrátka dělal vše, co může dělat zdravý člověk. Zdánlivé mu nic nebránilo kdykoliv vstát, vsednout na koně a tryskem vyrazit.
Že by tedy nemoc jen předstíral? Sotva však mé tohle napadlo, pocítil jsem výčitky. Když jsem se lépe podíval a zaměřil pozornost na některé detaily, které se lékaři snažili skrýt, začal jsem si uvědomovat smutnou pravdu. Ta příliš dokonalá svěžest jeho obličeje i celkového vzhledu byla pouhá přetvářka nastrojená těmi, kdo ho obklopovali. Potom jsem se dozvěděl, že každý den časné ráno se lékaři i ošetřovatelé přepečlivé věnují jeho toaletě, zméří mu teplotu a dak nefungujícími přístroji, učešou ho a ještě tu a tam přiopraví, co je třeba. A když pak spočívá pohodlné opřen na lůžku, ukážou mu fingované grafy teploty, aby ho povzbudili, a podrží před ním zrcadlo s růžovým odrazem, aby žil v domnění, že se mu daří dobře.
Nikdo si nepřeje jeho smrt, všichni ho máme rádi a až na několik málo výjimek bychom se po jeho smrti cítili všichni osiřelí. Proto také, pod vlivem svého vroucného tajného přání, aby se uzdravil, se mnozí nechají přesvědčit šarlatánskymi kouzly lékařů a žijí v domnění, že nemocný na tom přece jen není tak špatně, že se mu daří dokonce velmi dobře a co nevidět vstane v plné síle a že
262
zatím nevstal jen z opatrnosti, aby neriskoval recidívu. A ti, kdo se nenechají oklamat, kladou otázky a poukazují na nežádoucí příznaky zhoršení choroby, jsou prohlašováni za defétisty a odháněni z blízkosti nemocného. A někteří lidé, kteří zcela nevinné a s nej-lepším úmyslem posloužit věci poukázali na závažné omyly v léčbé, byli potrestáni podle zákona o stíhání mastíčkářú, což je v naší zemi nej těžší forma zločinu.
Protože tohle všechno vím, raději se jen dívám, poslouchám a jsem zticha. Jestliže se mé kdokoliv, známý či neznámý, zeptá na moje mínění o péči věnované nemocnému, nedostane ze mé ani slovo. Když totiž člověk řekne, že s nemocným to jde z kopce, už je to nebezpečné, protože vznikne představa, že tím naznačuje, že se lékaři dopustili chyby. A jak má člověk poznat, kdo ho špehuje? Lékaři, podráždění tím, že jejich léky neměly dostatečný účinek nebo měly dokonce účinek opačný, rozpoutali kampaň proti tém, které nazývají negativisty, a všude rozeslali zvědy, placené od kusu udaných negativistú či mastičkářů. Kdo by měl v takovém ovzduší odvahu projevit svůj názor? Nejsem blázen ani nemám chuť délat ze sebe mučedníka.
Nemocný mi nicméné dělá starosti, protože cítím, že jeho osud je spjat s mým. Jestliže zemře nebo zůstane postižený, odejde s ním veškerá moje radost ze života. On pro mě znamená víc než vlastni otec. Již v dětství jsem k němu přilnul, a když jsem vyrůstal, miloval jsem ho a obdivoval a vždycky jsem udělal, co bylo v mých silách, abych mu pomohl, aniž jsem ho přitom sám o cokoliv požádal a aniž to vůbec tušil.
Ted chřadne na svém velkolepém lůžku a potřebuje nás, a my ani nemáme možnost se k němu přiblížit, abychom mu alespoň řekli, jsme tu, můžeš s námi počítat. Ostatně, co by to bylo platné? Nemůžeme nic délat. Jestli umře, lékaři ješté nakonec prohlásí, že je to naše vina, protože jsme ho v krizovém okamžiku nepřišli hromadně povzbudit, a že zemřel hořem nad naší lhostejností. Jako by tato země byla od západu na východ a od severu na jih obývána jen otcovrahy, samozřejmé s výjimkou jich samých.
263
ROZKAZ ZNÍ VYSTŘELOVAT R\KI TY
Když vydali Zákon o podporování pyrotechniky, ani zdaleka jsme neměli tušení, jaký bude mít dopad na náš život. Už jsme si tak nějak zvykli na těžkopádnost, s jakou jsou u nás zaváděny novinkv, a proto jsme se domnívali, že to bude další z těch zákonů vymýšlených některým z neklidných duchů zástupců lidu, kteří jakmile docílí schválení své myšlenky, opojeni pocitem seberealizace začnou ihned horečně plodit další a o předchozí ztratí zájem. Většina zákonů, jež jsou výsledky tohoto intelektuálního neklidu, upadne v zapomnění a nikdy nedojde praktického uplatnění. Náš corpus iuris je plný zákonů, které se neujaly. Každý chápe, že vlády musí vydávat zákony, aby nebyly obviňovány z nepružnosti, a nikdo se nedožaduje, aby takový mrtvý zákon vešel znovu v platnost. To je jakási tichá dohoda mezi vládnoucími a vrstvou ovládaných ve prospěch celku.
V případě Zákona o podporování pyrotechniky, neboli v úředním jazyce ZPP, jsme se však kapitálné zmýlili. Ten několik dní poté, co byl vydán, začal být uplatňován s razancí zcela neuvěřitelnou vzhledem k naší dosavadní zkušenosti, že tyto záležitosti se zpravidla vlečou hlemýždím tempem, a ke všemu, což je paradoxní, nám vzal radost ze života.
Stručné řečeno, podle ZPP je každý jedinec sídlící na našem území povinen vystřelit určitý počet raket za noc. Rakety dodává jeden státní podnik, který si všude otevřel pobočky. Každý člověk, ať dospělý či dítě, je ex offo zapsán v pobočce ve své oblasti a má tam svoji kontrolní kartu. Rakety jsou prý obyvatelstvu dodávány s minimálním ziskem a každý si může svůj příděl vyzvednout jednou týdně nebo jednou měsíčně, podle toho, co mu lépe vyhovuje, avšak při vybírání nového přídělu je nutno předložit plomby uzavírající zápalníky raket, po jejichž vytržení je raketa automaticky odpálena. Maji to všechno moc dobře promyšlené, aby nemohlo dojít k žádnému podvodu. Jeden člověk sice může vystřelovat rakety za druhého, ovšem za předpokladu, že odpálí i svůj podíl.
A tak se ted u nás každý den odehrává toto: sotva se setmí, obloha je poseta světelnými čarami a vzduch nasákne nakyslým pachem spáleného prachu a za měsíčných nocí lze vidět kouřovou clonu vznášející se nad nejobydlenéjšími částmi našeho území. Všichni už máme zarudlé oči od kouře a žádné oční kapky nepomáhají. Proslýchá se, že úřady hodlají zavést prach, který nezpůsobuje kouř a navíc bude šířit vůni květin, magnólie, jasmínu či levandule, ale to prý bude možné teprve tehdy, až na to zbudou prostředky. Zatím to naše oči a plíce musí vydržet.
Pro deštivé noci existují rakety se speciálním stíněným pláštěm, a ty musí být vypouštěny zevnitř z domu. Bývá z nich víc kouře než z obyčejných, a ještě štiplavějšího, a při jejich vystřelování je třeba větší opatrnosti, protože nesmi vylétnout v příliš ostrém úhlu.
Každý je zodpovědný za rakety od okamžiku, kdy je odebere ze skladu. Převoz domů se řídí zvláštními normami a v domě je třeba vvhradit pro jejich přechovávání chráněné, suché a větrané místo, což znamená další starost, zejména pro rodiny s malými dětmi.
Rakety, které se nezapálí a nevyletí, musí být odneseny zpět do skladu k prohlídce. Pokud je konstatováno, že jde o výrobní závadu, automaticky nám je vymění; pokud jde ovšem o poškození zaviněné v důsledku nešikovnosti či nedbalosti kupujícího, je potrestán v souladu s hlavou IV, články 15 a 21 ZPP (rakety jsou totiž majetkem státu, my je pouze vypouštíme a odškodňujeme státní hospodářství za výdaje).
Je neuvěřitelné, jak jeden jediný zákon může narušit psychiku lidi, a dokonce způsobit změny v myšlení celého společenství. Dřív jsme vypouštěli rakety pro zábavu, při oslavách různých událostí či významných dat. Bývaly to chvíle veselí, kdy se lidé uvolnili a kdy se do výbuchů a křiku příbuzných a sousedů mísil vřískot žen, jež po každém výbuchu rachejtle předstíraly úlek, aby bylo víc legrace. Dnes máme po radosti. Vystřelujeme rakety z povinnosti, mechanicky, naše pohyby postrádají osobního zaujetí a už se ani nepodíváme za raketou vzhůru, neboť každá vystřelená raketa pro nás znamená o jednu méně z těch, které nás tady na zemi připravují
264
265
o klid. Jeden dva dny v týdnu si můžeme od vystřelování oddechnout, pokud se ovšem nezpozdíme v odpalování týdenního přídělu. Jestliže je nékdo na cestách nebo onemocní, o jeho příděl se podělí ostatní členové jeho rodiny (hlava I, článek 8). Pouze smrt osvobozuje jedince od jeho pyrotechnické povinnosti, avšak pokud není jeho kvóta splnená a dokud nebylo předloženo potvrzení o úmrtí, leží tato povinnost na bedrech jeho rodinných příslušníků.
Cizinec, který k nám přijde v noci a Zákon o podporování pyrotechniky nezná, si zajisté pomyslí, že jsme ten nejveselejší národ na světě žijící nejradostnéjším životem, a není divu, když tolik raket vylétá všemi směry. Za dne se však naskýtá obraz značné odlišný: lidé chodí zamračení, se svraštělým obočím a se sklopenou hlavou, a kromě mnoha jiných problémů každodenního života v tomto kraji na kótě nula, kde lišky dávají dobrou noc, myslí na to, kolik raket budou muset večer odpálit.
Před nedávnem pár hlupáků sepsalo petici požadující odvolání ZPP a já ji také podepsal. A výsledek? Povinný příděl raket byl zdvojnásoben s odůvodněním, že jestliže jsme měli čas sepsat petici, jistě budeme mít také dost času odpalovat víc raket. Dali nám lekci, my jsme se z ní dostatečně poučili, a dnes už žádné nároky neuplatňujeme. Dokud bude platit rozkaz vystřelovat rakety, budeme vystřelovat rakety.
VZKAZ JEZERA
Yrčera se událo něco, co možná změní můj názor na budoucnost naší země a našeho života vůbec. Zatím se však bojím příliš nadchnout, protože plané naděje už jsem si dělal mnohokrát.
Když jsem vystřílel všechny své rakety, sedl jsem si ven a brzy mi začala vrtat hlavou myšlenka, která mě už delší dobu pronásleduje — zda mám či nemám opustit náš příbytek a naše území, to jest skutečné je opustit, jako nékdo, kdo odhodí věc, kterou již nechce vidét. Má cenu, abych tu dál žil, když jsem ztratil společnost Zulty, Obelardových i konzulové a přišel o poslední zbyteček radosti?
Jak jsem tak přemýšlel o prázdném životě, který vedu od tc doby, co jsem zůstal sám, ani jsem si nevšiml, že se setmělo. Když jsem se konečné probral z úvah, cídí jsem únavu a hlad. V kuchyni jsem mél trs zralých banánů zavěšených na trámu. Vydal jsem se pro ně, tápaje poslepu jsem jich několik utrhl a šel jsem si je sníst ven. Potom jsem se vrátil dovnitř, rozbil jsem do misky vejce, vhodil na ně špetku soli a obrátil jsem je do sebe naráz, abych necítil jejich chuť. Tak to dělával můj otec, když měl nékam vyrazit brzy ráno. Říkával, že syrové vejce je dobré na prsa.
jedni známí, kteří bydlí blízko zřícenin, mě pozvali, abych si k nim přišel zahrát v kostky, ale mně se moc nechtělo. A pak, v téhle době má každé takové pozvání nějaký háček: člověk tam jde s tím, že bude jen hrát v kostky a že přitom sní nějaký ten koláč a vypije trochu skořicovice, ale kdepak. Nejdřív musí odpálit příděl raket za někoho, kdo onemocněl nebo musel odcestovat.
Měl jsem tušení, že by to tak dopadlo, a tak jsem usoudil, že bude nejlépe, když strávím noc sám s láhví skořicovice, ta je vždycky dobrým společníkem, když to člověk nepřehání. Zažehl jsem svítilnu, zavěsil ji mezi dveře, aby mi můry nepadaly na lůžko, a ještě jsem chvíli oddaloval okamžik otevření láhve. To dělám proto, abych si upevnil sebekázeň.
Když jsem usoudil, že už toho trýznění bylo dost, vstal jsem, že si vezmu láhev. Zvedl jsem hlavu a protáhl se, abych si trochu narovnal tělo, a v tu chvíli jsem zpozoroval velké množství světýlek sbíhajících se z různých stran a pohybujících se bezpochyby směrem k jezeru. Nevěděl jsem o žádné slavnosti, která by se měla u jezera konat; slavnosti jsou oznamovány vždy předem, aby lidé méli čas vyrobit si lampióny.
Chvíli jsem je pozoroval a za tu dobu, co jsem se díval, světýlek přibylo. Přemýšlel jsem, jaký by mohl být důvod slavnosti, a úplné , jsem zapomněl na skořicovici. Řekl jsem si, že bych si také mohl udělat lampión a přidat se k nim. Tykev je obsypaná mladými plody, stačí jich několik přeříznout a vydlabat vnitřek.
Po cestě vedoucí nedaleko od našeho obydlí už přicházeli lidé se zažehnutými lampióny. To mě podnítilo k činnosti, a abych se příliš neopozdil, vzal jsem jenom tři tykvičky, přepůlil je, vydlabal
266
267
z nich dužninu, vlil do nich olej a připravil knoty. Z ohebného bambusového proutí, které roste kolem starého kurníku, jsem upletl podnos, narovnal na néj lampióny, zapálil je a vypravil se k jezeru.
Cestou jsem se vyptával několika Udí, co je důvodem k oslavě, ale nikdo to nevěděl. Stejně jako já uviděli světýlka pohybující se smérem k jezeru, a tak se rozhodli připojit.
„Co na tom záleží, jaký je důvod? Ať je jaký chce, zkrátka budeme oslavovat," pravil kdosi z velké skupiny mladých chlapců a dívek.
Přidal jsem se k nim. U jezera již téměř nebylo na břehu místečka, odkud pustit lampióny na vodu, všechny snadné přístupy k vodě byly obsazené. Několik netrpělivců hodilo proto své lampióny z vetší dálky, ale mnoho se jich převrátilo a zhaslo. Rozhodl jsem se udělat totéž, a všech mých šest dopadlo šťastnou náhodou knotem vzhůru. Několik dívek, které stály blízko mé a neměly odvahu hodit své lampióny do vody, mé požádalo, abych jim pomohl.
Z více než třiceti, které jsem tam za nč hodil, se jich převrhlo jen pét nebo šest. Dívky zatleskaly a poděkovaly mi a již jako přátelé jsme si šli sednout na trávu, jak to ostatně udělali všichni, když pustili své lampióny na vodu.
Z trávníku jsme viděli přicházet k jezeru další lidi, v procesích, která jako by neměla konce, jako by se všichni obyvatelé celé země najednou rozhodli jít s lampióny k jezeru, přicházeli lidé z Passamaty, Guaxumä, Sanserá, z Miramaie i z Tunca Grande, ze všech pahorků, jež obklopují naše údolí, a celé to nesmírné množství světýlek se valilo dolů k vodě, občas některé zablikalo a opět se rozhořelo, a když dospěla do roviny kolem jezera, rozdělila se do proudů a zaplnila všechny cesty vedoucí k jezeru.
Hladina jezera se celá rozzářila třpytem té myriády světýlek, jejichž počet jsem odhadoval na několik tisíc, a na vodě již ani nezbývalo místo pro ta, která ještě přicházela, a tak je jejich majitelé rovnali přímo na břehu, byl to tak pěkný obraz, že se člověku chtělo zpívat, a také jsme začali, spontánně, nikdo nemluvil a jen jsme zpívali, a kdo neuměl nebo nechtěl zpívat, jen se okouzleně díval s radostí dávno nepoznanou, až mi bylo smutno při pomyšlení, že
268
až knoty dohoří a všechny lampióny zhasnou, což už se s některými stalo, všechna ta krása pomine a o několik hodin později, s východem slunce, se tato noc stane pouhou vzpomínkou a za pár dní nám bude možná připadat jako neuvěřitelný sen.
Proč si ale kazit takovou noc a předem litovat, že skončír' Švéda jiskřila na vodě, lidé byli šťastni, dívka stojící vedle mě se na mé usmívala a její lesklé vlasy odrážely svétlo lampiónů. Přitáhl jsem ji k sobě a ona se ke mně povolné přiuskla, zavřela oči, já také, i dovolili jsme noci, aby nás obestřela tmou.
To se odehrálo včera a já mám stále pocit, jako by krásný sen pokračoval. Pochopil jsem, že to okouzlení, jež se včera tak spontánně * a neočekávané zmocnilo celého našeho území, bylo ukázkou toho, co budeme moci mít stále — až si to zasloužíme.