r
V hloubi nej temnějšího hvozdu přišel na svět Macunaima, náš hrdina, Bylu to dité černé jako bota, potomek nočního strachu. V ten čas se vám hučením ivky Uraricoery prosívchaIn tak hluboké ti-i"ho, až 7 toho Indiánka z kmene Tapaňu-mu povila ohyzdné pachole. A začali mu říkat Macunaima.
UŽ jako klouče tropil kousky, nad nimiž zůstával rozum stát. Začal tím, že šest let nemluvil. Káv/, ho k tomu pobízeli, vyhrkl jen:
Jémináčku.J A já mám zrovna takovou lenoru...*
a víc ani muk. Pokaždé se vysoukal na rozkročňově lůžko v rohu chýše a pěkně se díval, jak se ostatní mají k dílu, hlavně jeho dva bratři - Maanape, který- už bvl jako věchytek, a Jifrué, chlap v plné síle. Když mu byla dlouhá chvíle, trhal křídlatým mraven-cum hlavičky. Byl to pecivál k pohledáni, jak ale přišlo na peníze, pro krejcar by si koleno běžel dát vrtat, A museli byste vidět, jak ožil, když se celá rodina šla koupat k řece, všichni dohromady a nahatí, Při koupáni se v jednom k li se potápčí ,1 ženské vvskalv. |.ik |v poštivali krabi, co pry v těch krajích rejdí ve sladkých vodách. Jen se s ním některá z dívek přišla pomazlit
/9 MACUNAIAM
do chýše, sápal se jí na vnady a dívka se rázem měla k odchodu. Chlapům flusal do tváře. Starce však choval v úctě a horlivě se účastnil /.pívané muruy, lidového po-racě, tesklivého tore, bororskéhn bacorocó, loudavěho cucuigogue, všech těchhle náboženských tanců kmene.
Když byl čas jít na kuté, vydrápal se Macunaťm.i do maličké konejšky pod stropem a pokaždé se zapomněl předem vvčurat. A protože matčina siř visela pod kolébkou, k notnému úleku trios kytů na ni vodu zateplá vypustil. Ve spáni se mu pak zdálo o škaredých slovech a nebetyčných nemra\rnostech, a nrjžkama kopal do vzduchu.
Když spolu ženské o polednách klábosily řeč se vždycky stočila i na daremné kousky našeho hrdiny. Pobaveně se jim srna valy a říkaly že „trn, který píchá, má od malička špičku", a při |ednom šamanském obřadu pronesl král Jorubú řeč o tom, že hrdina je všemi mastmi mazaný.
Ještě mu nebylo ani šest, když mu dali z kravského zvonce doušek první dešťové vody, aby začal mluvit, a rozpovídal se jako všichni A hned prosil matku, která
zrovna na cejílu krouhala ma-niok, ať nechá mamek manickém a vezme ho na procházku do lesa. Jenže matka že ne, man i ok že
se musí dokrouhat. Macunaima pof ňukával cely den. Proplakal i noc, Nazítří' pospával jen na levé oko a vyčkával, až se matka pustí do díla. Když začala plést ze žebroví palmových listů koš, hned na ni, ať nechá koš košem a vezme ho na procházku do lesa. Matka ale že ne, že se košík musí doplést. A ať prý jde s chlapcem snacha, Jtguěho družka. To byla dívčina jako lusk a říkali jí Sofará. Pochutí jí to nebylo, ale Macunaíma byl tentokrát jako oukropeček a ničích vnad se ani nedotkl. Dívka kloučka na zádech odnesla až k provazovníku na břehu řekv. Voda si tu dělala zastaveníčko, aby si na listech palmy žavari pro radost zadrnkala par tónů Dálku krášlily anhingy a kormoráni, kterých kroužila nad místy, kde se reka štěpí vedví, celá hejna. Divka položila Ma-cunaímu na písčitý břeh, ale chlapec se dal do breku, že prý je to tam samý mravenec.,.! Žadonil, ať ho vezme až tam, kde les stoupá kopcem vzhůru, a Sofará uposlechla. Sotva ale malička položila do sáchoři, mezi podénky a užovnikv lesního podrostu, rázem se proměnil v urostlého prince. A něco se tam spolu na procházeli.
Když se vrátili domú do chýše, byla dívka celá utrmácená, jako by se byla hocha tuze nanosila. Ta únava na ni ale padla z toho, jak s ní hrdina mocné dováděl, l^ed-va uložila Macunaímu do sítě, už tu byl i Jiguě, který se s čeřeném vracel z ryb, a vidí, že Jeho družce všecka práce stojí. Rozkatil se, a sotva si vytahal klíšťata, naložil jí, co se do ní vešlo. Sofará snášela bití, ani nepípla.
Jiguě nic nezvětril a začal plést provaz z ananasového hedvábí. Padl na čerstvou stopu la píra a toť se ví, že
MACUNAÍMA
/\0
/ll
MACUNAÍMA
na něj půjde políčit. Macunaima chtěl, ať mu dá taky kousek, ale Jigué že ne, to že není nic na hraní. Maru-naima se rozbrečel nanovo a byla 7 toho noc pro všecky k nepřestáni.
Na druhý den se Jigué hned ráno raničko vypravoval na ta píra a pozdravil kloučka, který se ještě srnou til:
„Dubré fitrn, srdíčku!"
AJe Macunaima se kabousd jak sova z roští.
„Tak ty se mnou nemluvíš, to?"
„Ani vidět tě nechci.*
„Pročpak?"
A Macunaima mu řekl o ananasovniková vlákna. |i-gué si ho s nevoli změřil a poslal družku, ať klukovi nějaká donese. Dívčina uposlechla. Macunaima poděkoval a sel za kněžkem, v makumhě se mu říká táta svatých, ať mu z nich uplete provaz a poradně ho vykouří čertovým kořením,
Když bylo všecko pohotově, povídá Macunaima matce, ať dá kvasit rnaniokovou drť a vezme ho do tesa na procházku. Matka ale nemohla, mela lotiž cos na práci, hned se k tomu ale nachomýtla vykutálená Jiguého družka, a čím že prv muže tchyni „sloužit". A vydala H s malíčkem na zádech do lesa.
Ledva ho položila do laskavči a ravenal lesního podrostu, začal klouček růst a růst, až z něj byl švarný princ. Požádal Soŕará, ať na n é j chvi léčku počká, že bude hned zpátky a pak že si teprv zádovádějí, a šel pev ložit oko k tapiřimu napajedlu. |en se navečer vrátili z procházky, už tu byl i Jigué, který se vypravil líčil na I
tapira, co mu včera padl na stopu. A vidi, že družce všecka práce stoji. Vzteky mohl z kůže vyletět a naložil ji, co se do ní vešlo, ani klíšťata si nevvtahal. Ale Sofará výplatu trpělivě snášela.
SvítáJiíčko se na druhý den ještě ani nevyšplhalo po kmenech stromů, a už Macunaima všecky burcoval strašlivým jekotem, ať prv honem běží! honem ať běží k napajedlu pro tapira, co ho ulovil...! Nikdo mu ale nevěřil a každý si šel po své práci.
Macunaimu to jaksepatří dopálilo a poprosil Sofara, aby se k napajedlu zabehla aspoň kouknout. Dívka uposlechla, a když se vrátila, nastojte, všem vyprávěla, Že se do oka chytil obrovitý tapír a teď že tam mrtvy leží. Pro tapira se vydal celý kmen a všichni se podivovali, jak je ten klučina mazaný Jiguě se vrátil s prázdnou, a když viděl, že se všichni točí kolem úlovku, přiložil takv ruku k dílu. ]ak ale došlo na rozdílení, nedal Macunaímovi ani ždibíček masa, jen samý pajšl. Hrdi* na mu odpřisáhl pomstu.
Na druhý den poprosil Sofará, ať ho vezme na procházku, a V lese zůstali až do smrákaní Ledva se hrdina dotkl rokytí, rázem z néhn byl rozpálený princ. Dováděli, Kdvž si zadováděli do třeti-
MACUNAIMA
I
/12 /13
MACUNAIMA
ce dobrého i zlého, s laškovaním vybehli z lesa. Nejprve se pošťuchovali, pak se šimrali, zahrabávali se do písku, pálili zalehnutou slámou, laškování to bylo do aleluja. Macunaima popadl kmen kopaívy a schoval se s mm za stromisko. Když Sofará přiběhla, přetáhl ji dřevem přes hlavu Tak fešné p proraz.il lebku, že se mu dívka složila smíchy k nohám. Zatahala ho za lýtko. Macunaima sténal blahem a držel se stromiska, co mu sily stačily. Dívka se mu zahryzla do palce a sousto spolkla. Macunaima blahem plakal a zdobil ji tělo krvi, která mu ä. .    prýštila z rány. Pak napnul sva-
; fijflPj > ^íí ŕ 'v> vzepjal se na liánové hrazdě w* fffffií * i a v okamžení vyručkoval až na nejvyš.ší větev stromiska. A So-fara za ním, Tenounká větévka se pod princovou vahou jen prohýbala. Sotva se nahoru vysoukala i dívka, houpy hou si zadováděli v nebeských výšinách. Když si zadováděli, chtěl Macunaima Sofará trochu poškádlit. Celý se prohnul, aby do ni mohl pořádné žďuchnout, ale vtom se větev zlomila a oba se o zlomkrky řítili dolu, až se rozplácli o zem. Když se hrdina probral z omráčeni, hledal očima dívku, jenže po té jako by se byla země slehla. Už už se sbíral ze země, aby se po ní poohlédl, když vtom tichem lesa projel ze spodní větve, hrdinovi přímo
nad hlavou, hrůzostrašný jaguáři mňouk. Macunaima padl strachy k zemi a zavřel oči. Jak bude sežrán, vidět nemusel. A tu se ozvalo zachichotáni a hrdina dostal plivancem do prsou, byla to dívka. Macunaima po ní začal metat kameni a Sofará nad každou ranou výskala vzrušením a zdobila mu s h ú r v lei o p rol é vanou krví. Jeden kámt'n ji nakonec trefil dli koutka úst a vyrazil jí tři zuby. Seskočila z větve a bác! dopadla hrdinovi rovnou na břicho, a hrdina ji objal celým tělem a zalykal se přitom rozkoší, A znovu si zadováděli.
Na nebi už svítila hvězda Zví- _
ŕetnice, když dívka prišla domů, celá utrmácená, jako by se byla hocha luze nanosila, Jiguě však už něco čul, oba sledoval do lesa a spatřil, jak se hrdina proměnil i CO bylu putom. Jigué byl ťulpas k pohledání. Dostal vztek, Popadl pásovčí oháňku a nasekal mu, až z něj cucky lítaly Revu bylo tolik, že noc přišla o díl svého majestátu a někteří ptáci úlekem spadli na zem a proměnili se v kameni
Když Jiguému došly síly a musel s vyplacením přestat, skočil si Macunaima pro kaktusový kořen, rozžvýkal ho a domú se vrátil jako rybička. Sofará vrátil Jiguě zpátky otci, svalil se do sítě a spokojeně usnul.
MACUNAIMA
/H /15
MACUNAIMA
I1«L05J
Jigué byl ťulpas k pohledáni a nazítří si přivlekl za ruku dívčinu, b\ia tu jeho nova J růžka a říkali ji Ink i Do vlasů st na šošolce vpletala živou krysu a i jinak se tuze ráda parádila. Tvář si malovala andirou a genipa-pem a rtíky si ráno ctí rano líčila žusarovými oříšky, po nichž celé znachověly, Pak si na ně vymačkala šťávu 7 kajenskeho citronu, až byly rude jako máky. Nato se Iriki zahalila do bavlněného pláště, černě žíhaného aka-riubou a pak zelené maklurou, a navoněla si vlasy tresti z umiň, taková vám to byla fešanda!
Když vespolek snědli tapíra, co Macunaima ulovil, nadešly jim hubené casv. O divokou u/ nikdo am neza-vadll, ani ten nejmrňavějši pásoveček zvíci slepice se neukázal! a když pak Maanape ulovil říčního delfína, aby měli co pod žebro, přivolal na ně hněv žabáka ku-nauru, co se mu říká Maraguipana a je to Pantáta delfínů. Ten na ně seslal velkou vodu, až jim všechna kukuřice na poli shnila. Snědli, co měli, až došly i maniokové slupky, a nad ohništěm se dnem i noci neupékalo docela nic, takže bylo dobre leda na zahnání zimy, která zrovna uhodila. Ani ždibec sušeného masa na opečení jim nezbyl
Tehdy se Macunaima rozhodl, že se trochu povyrazí. Povídá bratřím, že v řece se to přece pořád ještě hemži piabami tetrami perleťovkami a polozubkami, všemi těmihle říčními rybami, a jen ať jim jdou hodit do
vody trochu timbo, to bude panečku úlovek! Maanape opáčil:
Jenže tady už o timbo ani nezavadíš!" Macunaima na to jakoby nic:
.Tamhle vedle té jeskyně, co leží zakopané peníze, jsem viděl takového timbó, až mě z toho oči přecházely"
„Tak pojď, ukážeš nám ho "
S li. Břeh řeky byl zrádný a pod košatými rejbami nebylo ani znát, kde konči země a kde začíná řeka. Maanape a figuě hledali hledali, bahno až za ušima, a žuch ho! se propadali do temcniší zalitých povodní. A horempádem z těch děr zase s velkým řevem vvskakovali a rukama si drželi zadní líce, to kvůli protřelým sumeč-kům kandiru. kteří se jim chtěli dburkou protáhnout dovnitř, Macunaima pozoroval ty prostocviky, co tam bratři pasoucí po kouštinku timbó prováděli, a smál se do hrsti. Tvářil se, že hledá taky, ale nehnul se na krok a pěkně suchy se držel na pevné půdě. Když se bratři přiblížili na dosah, sehnul se a úpěl únavou,
„Aby ses nám, malíčku, nescdřel!"
A tak se Macunaima posadil na vvspu u řeky. kopal nohama do vody a plašil moskyty. A bylo těch mosky-tů požehnaně, muchničky komáří koutule roupice ová-di bzikavky střečkové bodalky bzučaJky, všechna tahle moskyti havěť.
Navečer si bratři pro Macunaimu přišli, cell nasupení, protože nenašli ani lísteček. V hrdinovi byla malá dušička, a zeptal se jakoby nic:
MACUNAIMA
/16 /17
DOSPĚLOST
„Tak co jste našli?* „Starou belu jsme našli!"
„A vidíte, pravě tuhle jsem to timbó viděl. Bývaly Časy, kdy timbú bylo člověk zrovna jako my... Culo, že po něm jdete, ä vzalo mha. Jó, timbó bývalo č lovů k zrovna jako my..."
Bratři užasli, jaký je klouček mazaný, a všichni tři se vrátili zpět do chýše,
Macunaúna byl z toho hladověni jaksepatří rozmrze-
ly. Na druhý den povídá máti:
„Povězte, maličko, kdopak nám vynese domek nahoru na druhy břeh roky, kdo? Jenom, staruško, zavřete na chvíli oči a zeptejte se tak jako já,"
Matka učinila, jak řekl.  A Macunaíma V&S£ž2££^    ?rý, ar jen tak se za-
vřenýma očima chviličku zůstane, a odnesl chatrč podlážku šípy sak na ryby pytel na raky vědra na vodu řešeto hamaky, všechny tyhlety krámy odnesl na druhý břeh reky, kde se na ostrohu rýsovala světlina. Když staruška otevřela oči, byla tam jakbysmet a kolem plno zvěřiny, ryb, banánovníky samv banán, měía tam jídla, co srdce ráčilo. I vydala se načesat něco banánů.
„Odpusťte, matičko, že se tak ptám. ale pročpak tu trháte takových banánů?*
„Bratříčkovi Jiguěmu s krásnou Iriki je zanesu a bratříčkovi Maanapemu, co je tam dole trápí hlad."
To Macunaímu jaksepatří dopálilo. Dumá dumá a povídá máti:
„Povězte, matičko, kdopak nám snese domek dolu na druhý břeh řeky, kdo? Jenom se zeptejte tak jako já!"
Matka učinila, jak řekl. A Macunaíma prý, af jen tak se zavřenýma očima zůstane, a odnesl veškerou jejich ba^ái tam, odkud přišli, do zatopeného kaliště. Když stařena otevřela oči, všechno bylo při starém, hned vedle chatrči bratra Maanapcho a bratra jigueho s krásnou Iriki. A všichni skuhrali hladv jako dřív.
A tehdy se stařena zle rozkatila. Pověsila si milého hrdinu k pasu a honem prvč. Přešla les a dorazila k divokému klestu, kde Jidáš dává dobrou noc, Prošla jim půldruhé míle, až po lese nebylo ani památky a ona se ocitla na rovné pustině, oživené jen ševelením zababče-lych ledvinovníků. Ani ptáček zpěváček do tě samoty nezapísknul. Stařena postavila malíčka na planinu, kde se nedá růst, a řekla.:
„Máma teď půjde pryč- Ty zůstaneš ztracený uprostřed pustiny, a už nikdy nevyrosteš."
A byla ta taŕh. Macunaíma se rozhlédl po pláni a cítil, že má na krajíčku. Nikde kolem ale nebylo živáčka, a tak si to s brekem rozmyslel. Dodal si odvahy a vyrazil na cestu, nožičky do koláčka ho sotva nesly Týden se tak kudy tudy potuloval, až potkal Kurrupiru, který si
MACUNAÍMA
/18 ^ /19
DOSPĚLOST
v doprovodu psa Medožrouta /rovna opékal na ohni flákotu. A ten Kurrupira žije v palmových výhoncích a u každého, kdo jde kolem, žebroní o štipec tabaku. Macunaima se ho zeptal:
.Dědoušku, pakli mi dáte kousek pečínky, abych zahnal hlad?"
„To víš, že dam/ přikývl Kurrupira.
Odřízl .si kus masa z nohy, opekl ho, dal kloučkovi a zeptal se:
»Copak tu, chlapče, v tom klestu pohledáváš?"
„Ale coby, procházím se."
„To jsou mi věci!*
„Už je to tak, procházím se...*
A vypověděl Kurrupirovi, jak ho matka potrestala, protože nepřál bratřím. A když mu líčil, jak přenesl dům zpátky do bahniště, kde nebylo co lovit, od srdce se zachechtal. Kurrupira se na něho zadíval a tiše povídá:
„Ty už nejsi, chlapče, žádny klouček, kdepak... Takové věci dělají velcí lidé..."
Macunaima Kurrupirovi poděkoval, a kudy prý se dostane do velké chýše Tapaňumů. Jenže Kurrupirovi už se na hrdinu sbíhaly sliny, a proto mu dal zlou radu:
„To se dáš, chtapečku-chlape, touhle cestou, dáš se tudy, mineš tamten strom, vezmeš to doleva, otočíš se a odtud už jsi pod mými uaiarikinikulkami natošup."
Macunaima by byl rád zahnul, když ale došel až ke stromu, poškrabal se na nožičce a zamumlal:
„Jémináčku.,.! A já mám zrovna takovou lenoru..."
a šel rovnou za nosem.
MACUNAIMA ■ 20
Kurrupira čeká čeká, ale klouček nikde... A tu vsedl ten rarach na jelena, to je totiž jeho komoň, zaryl se bě-hounovi patama rostoucíma napřed do slabin a vyrazil vpřed s voláním:
„Hej, masíčko z mého stehna! Hej, masíčko z mého stehna!"
Maso mu z hloubi hrdinova břicha odpovědělo: .Co je?*
Macunaima přidal do kroku a rychle vběhl do husté caatingy, ale Kurrupira se hnal jako vítr a mrňousovi začínalo jit jaksepatří do tuhého.
„Hej, masíčko z mého stehna! I Jej, masíčku z mého stehna!*
A maso odpovídalo:
■Co je?"
Malíček už z toho byl rely zoufaly. Ten den bylo počasí jak o liščí svatbě, pršelo a k tomu svítilo .sluníčko, a stará Věi, bába Slunce, se třpytila na kapičkách deště a vylupovala z nich světlo jako zrna z kukuřice. Macunaima doběhl ke kaluži, lokl si bahnité vody a vy-zvratil maso ven.
,Hej, masíčko z mého stehna! Hej, masíčko z mého stehna!" volal Kurrupira čím dál blíž.
„Co je?" odpovídalo mu maso, tentokrát už z kaluže.
MacLin jima zatím zmizel druhou stranou a tak se zachránil.
Když byl odtud na půldruhé mile, zaslechl za mraveništěm hlas, který si zpíval: „Aguti kouží tavišku.-,,* jako když másla ukrajuje.
/21 DOSPĚLOST
Šel se tam podívat a nalezl aguti, kterak lisuje v palmovém tipitl maniuk na mouku.
.Babičko, pakli mi dáte trochu manioku, abych zahnal hlad?'
„Japa bvch nedala," přikula aguti. Dala malíckovi hrst maniuku a hned se pta:
„Copa tu, panášku, v tom klestu pohledáváš?" „Ale coby, procházím se," .Co to?"
„Prochazim se, už jsem řek...*
Vypověděl ji, jak oklamal Kurrupiru, a od srdce se zachechtal. Aguti se na něj zadívala a tiše povídá:
.To malý chlapešek nedělá, panašku, to chlapešek nedělá... Ale šak já už ti to tělo s kebulkou srovnám."
A popadla štoudev plnou jedovatě maniokově šťávy a vychrstla ty pomyje na malíčka. Macunaíma poplašeně ucuknul, ale podařilo se mu uhnout jenom hlavou, cely zbytek těla ten šplách schytal. Hrdina kýchnul a pochlapil se. Natahoval se rostl sílil, až z něj byl chas-nik jako hora. Jen hlava, která unikla maníokověrnu šplouchanci, zůstala napořád troubelatá s nechutně mrnousovskou tvářinkou.
Macunaíma aguti za všecko poděkoval a s písni na rtech wrazil do rodné chýšky. Přicházela bzukotavá noc, mravenci se nořili du země a moskyt i z vod Vzduch byl teply jako ptačí hnízdo. Stará Indiánka z kmene Tapaňumu zaslechla svnúv hlas v sedavé dálavě a krve by se v ní nedořezal. Macunaíma přisel, chmury vepsané do tvare:
MACUNAÍMA
/22
.Zdálo se mi, matičko, že mi zoubek vypadl ? pusy ven.*
„To věstí, že než se kdo nadá, někdo z nás bude pod drnem."
„Však já vím. Než se den se dnem sejde, bába Slunce už vám svítit nebude. A to proto, že jste mé porodila."
Na druhy den se Macu-naimovi bratři vydali rv bařit a lovit, stará matka šla na zdar a Macunaíma zůstal doma sám s Jiguéhn družkou. A tu se Macunaíma proměnil v mravence kenkéma a štípl Iriki, aby si s ní zalaškoval. Ale dívka mravencem mrštila na sto honů daleko. A tu se Macunaíma proměnil ve stromek ore-láníku. Krásná Iriki se rozzářila, natrhala si semínek, a abv byla ještě líbeznější, pomalovala si |imi obličej i svoje ženství, Byla nejkrásnéjši ze všech. Až to Macunaíma nevydržel, slal se zase člověkem a dali to s]i-guého družkou dohromady.
Když se bratři vrátili z lovu, Jigué si hned všiml, že ho Iriki vyměnila, ale Maanape mu vyložil, že Macu-ruiíma už je jednou provždy chlap, a statný k tomu. Maanape byl čaroděj, [igué viděl, že chýše je plná jídla, byly tam banány byla tam kukuřice byl tam ten
/23
nOSPf.LOST
nej lepší byl tam burčák a kobylí tam nalovení ci, šťavnaté mučen-ma n i Ikary sapodily, by
m.mi,ik.
kukuričný ŕalka kaširi, sumci a okouní-ky cukrová jablka lo tam zadělávané je-
že
lem' a maso z čerstvě zabité paky, všeho tohohle báječného jídla a pití... Jigué usoudil, že nemá cenu se s bratrem škorpit a krásnou lriki mu prepustil, S po-vzdychem st vytahal klíšťata, lehl si do sítě a spokojené usnul.
\a druhy den si Macunaima hned za kuropěni zado-vádél s krásnou lriki a pak si vyšel na procházku, Pŕe-šel pres zakleté království Krásne skály v Pernambuku ä nedaleko města Santarém natrefil laňku, která pravé přivedla na svét mládě.
,To bude uloveček!" zajásal. A vyrazil za ni, Laň mu, pravda, hravě unikla, ale hrdina snadno lapil koloucha, kterému se nožičky ještě třásly, schoval se s ním za stro-misko a tak dlouho ho pošťuchoval, až kolnušek začal naříkat. Laň to div nepřipravilo o rozum, vytřeštila oči strnula pádila upalovala nazpátek, až se sténajíc láskou zastavila rovnou před hrdinou. A ten vám tu laňku, co se právě okotila, střelil. Podklesla, párkrát zaškubala běhy a zůstala bez hnuti ležet. Hrdina zaplesal Přijde blíž k lani a dívá se dívá, s výkřikem padá v mdlobách k zemi. Zly Aňanga mu provedl ošklivý kousek... To, co Macunaima střelil šípem, nebyla laň, kdepak, byla to Macunaimova vlastní matka z kmene Tapaňumů, a le-
žela tu teď bez života, celá podrápaná od trnitých lián a kaktusů, kterých je v lese víc než dost.
Když hrdina přišel zase k sobě, zavolat bratry a všichni tři U ní s velkým lamentováním probděli noc, pili přitom mauriciove vino a pojídali maniokové bochánkv s rybami Ráno raníčko položili tělo do sítě a vydali se stařenu pohŕbit pod kámen, tam kde se říká U Pantáty černých mravenců. Maanape, který byl kouzelník k pohledání, tam vyryl epitaf. A vypadal takhle:
Po dobu, již kázal zvyk, se postili a Macunaima se po celv půst hrdinně litoval, Nebožčino břicho se nafukovalo nafukovalo, a kdvž se období dešťii chýlilo ke konci, změnilo se v měkoučký pahorek. Tehdy dal Macunaima ruku lriki, Iriki dala ruku Maanapemu, Maanape dal ruku Jiguému a všichni čtyři se vydali do světa.
MACUNAIMA
/24    l /25
DOSPĚLOST
III- C'lM'l HV07DI)
Jednoho dne Šli ti čtyři cestou lesem daleko od jezer i mokřin ■ tuze je trápila žízeň. Široko daleko nebvl jediný momtnn. z jehož nabubtnalých kořenu bv svlažili rty, a Vei, bába Slunce, se třepatěla listovím a neúnavně šástala pocestné po zádech. Potili se, jako by se potřeli suarowm olejem a vířili v šamanskem reji; šli i tak. Náhle se Macunaima zastavil a mzčísl ticho noci rozmáchlým varováním Ostatní znehybneli. Slyšet nebylo nic, Macunaima ale šeptl:
.Něco tu je."
Nechali krásnou Iriki, ať se šlechtí na kořenech sama-úmv, matky stromu, a opatrně se kradli vpřed. Vei už se tři bratry dosyta našastala po hřbetech, kdvž Macunaima. který šel napřed, uhlídal asi po půldruhé míli spící zinku. Byla to Ci, Mati hvozdu. Pravý prs měla nadobro seschlý a podle toho hned poznal, že patři k ženám, které žijí samičky na březích jezera zvaného Zrcadlo luny. kam prýšti řeka Nhamundá. Žínka to byla jako květ, tělo pomalované genipapem vvšfavené neřestmi.
I trdina se na ni vrhl, aby si s ní zadovádél. Ci nechtěla Vytáhla na něj trojzubý šíp a Macunaima se naoplát-ku vytasil s knejpem. Byla to rvačka jako řemen a řev obou soků se rozlehal pod korunami stromů, až se ptáci hrúzou scvrkávali. Hrdina bvl bit jako žito, Dostal už do nosu. že mu tekla červená, a utržil i pořádný boda-
nec trojzubcem do zadku. Zato mužatice na sobě neměla ani škrábnutí a pro hrdinu, který řval tak strašlivě, až M ptáci hrůzou scvrkávali, znamenal každý její nápřah další krveproliti když viděl, že je v bryndě a že je na tu muz.it.. ■■ krátký, vzal nohy na ramena a na útěku volal bratry:
.Pomoc, sic se neznám! Pomoc, sic se neznám!"
A bratři přiběhli a Ci se chopili. Maanape ji zkroutil ruce za zadv a Hgué ji bral oštěpem přes hlavu. Až se milá mužatice bezmocně svalila na zem mezi kapradi. Kdvž už měla Máti hvozdu dost. přisel si s ni Macunaima zadovádět. I tu přilétla hejna jendaji červení arové lorikulove hejna amazoňa-nů papouši i hejna papoušku a všichni složili hold Ma-eunaimovi, novému pánu i \ lnici pralesa.
A tak se tři bratři vydali dál s novou družkou. Prošli Květinem vyhnuli se řece Kormutnici proběhli pod vodopádem Štistko a cestou Pani útěšné došli do Miláčkova hájku na vrších venezuelských. Odtud pak Macunaima panoval tajuplnvm hvozdům, zatímco Ci velela nájezdům žen s trojzubcem v ruce.
Hrdina žil v klidu a míru, Cele dnv si medii v houpací síti a zamačkával červené mravence, mlaskavé usrkával maniokovice, a když se dal za kanoucích tonů koča
MACUNAIMA
■'2b i in
U. MÁTI HVOZDU
do zpěvu, hvozdy se sladce rozšuměly a uspávaly hady klíšťata moskyty mravence i zle duchy
Večer přicházela z bitvv zkrvavělá, pryskyřicí provonělá Ci a vyšplhala se do sítě, kterou vlastnoručně utkala ze svých vlasu. Zadovádéli si, a kdvž bylo po všem, |eden se na druhého smáli.
Tulili se k sobě, a smáli se a smáli. A Ci tolik voněla, až se o Macunaimu pokoušely mrákoty a mdloby.
„Hrome, miláčku, že ty ale voníš!*
celý se rozplýval. A rozviral chřipí, jak jen mohl. Šla na něj taková dřímota, až mu spánek začal klížit víčka, Jenže Máti hvozdu jen tak něco nestačilo, stáhla síť, až v ní byli dočista zabaleni, a lákala druha k dalšímu dovádění, Macunaima sice umíral ospalosti a mohl ho z tt>-ho čert vzít, zadovádél si ale, aby si nepošramotil pověst. Teprve když si Ci usmyslila, že prý se na sebe mají spokojené smát, hrdina znechucené zavzdychal:
„Jémináčku..,! A já mám zrovna takovou lenoru...*
A obrátil se k ní zády a v tu ránu sladce spal. lenže Ci, ta chtěla dovádět dál... lekala lákala... Hrdina spal, jako když ho do vody hodí. Máti hvozdu nezbylo než popadnout trojzubec a milého Macunaimu trochu popích-nout. Ten se s řehotem probral, celý se svíjel, jak ho to šimralo.
„Moc si nekoleduj, hanbářku!" „A just budu!"
.Tak přeci nech člověka trochu prospat, zlatíčko...* ,ľo|ď, budem dovádět."
Jémináčku...! Když já mam zrovna takovou lenoru...'
A ještě jednou si zadovádéli.
Někdy ale pán a vládce pralesa přebral maniokovice a Ci ho našla zřízeného pod obraz. Už už se chystali si zadovádét a hrdina se v půlce poroučel
„Tak co bude, hrdino!"
„Co by mělo?"
„Pokračovat se nebude?"
„Co tím chceš říct, pokračovat?"
„Pro pět ran do čepice, my tu dovádíme a on toho v nejlepštm nechá!"
„Jémináčku...! Když já mám zrovna takovou lenoru..."
Macunaima byl nadrátovaný, že se zmohl sotva na náznak Vyhledal si v družčiných vlasech měkounké místečko a šťastné usnul.
Abv se něčeho dočkala, musela se Ci uchvlit k lsti a vtipu. Vydala se do lesa pro žahave lupení a pošleha-la jim hrdinovo šuí a svoji nalašiči, až i toho dostali dr-bavku drbavou. Macunaima byl rázem touhou divý jako lev Ci zrovna tak. A tak ve spouští strhujícího žáru dováděli a dováděli.
Nejvynalézavéjši ale byla rozkoš za bezesnvch nocí. Tenkrát, když se na nebi nažhavily všechny hvězdy a rozlévaly po zemi rozpálený ole|, horky k nesneseni, a les byl v jednom ohni. Ani opeřenci to v hnízdě nemohli vydržet. Neklidné kroutili krkem, přeletovali z větve na větev a v největším divu světa zčistajasna vynalezli černé svítám a rozezpívali se, co jim hrdlo SUM i-lo. rWyk se rozhostil přenáramný vůně zmocněly a teplo ještě víc.
MACUNAIMA
/28 I /29
0, MÁTI HVOZDU
Macunaíma sebou hodil v síti, až Ci odletěla. Probudila se jako san a už byla na něm. Tak si zadovádéli. Rozkoš je probudila nadobro, a tak zkoušeli, jak by své dovádění ještě vylepšili.
Neminulo ani šest lun a Matka hvozdu povila červeného synáčka Obratem se dostavily proslulé mulatky z H.ilin Recife, Ria CJrande do Norte a z ľaraibv a předaly Máti hvozdu mašli rudou jako zlo a pasovaly ji tak na vudky-ni šiku červených pas-týřek při všelikých hrách vánočních předváděných u jesliček. Pak se v dobrém rozloučily, s požehnáním odtančily, sukně jim přitom vlalv a v patách jim šel průvod fotbalistu vykuků hošanů k zulíbáni cajdákmajstrú, v-1 tehle zlate mládeže. Macunaíma, jak bylo zvykem, v šestinedělí hodné odpočíval, ale postit se, to ani nápad. Robátko mělo spláclou hlavičku a Macunaíma mu ji placatil ještě víc, každý den vám ho po ni popleskaval a říkal přitom:
„Hleď mi, chlapče, pěkně růst, abys moh jit do Sáo Paula narejžovat f úru peněz."
Mužatice si hošička do jedné zamilovaly a do první koupele mu snesly všechny šperky, co jich v kmeni bylo, aby bvl po všechny časy bohatý. Poslaly do Bolívie pro nůžky a strčily je roztažené maličkému pod polštář,
MACWAIMA
/30
protože jinak by přišel bubák Mam mha, wsal mu pupík a máti Ci palec u nohy. A takv že Marambá přišel, uviděl nůžky a sedl na lep: vysál jim ouško a spokojeně odešel. Nikdo nemyslel než na červeného panáčka. Poslali mu do Sáo Paula pro vyhlášené pletené bačkůrkv pani Any Francisky de Almeida Leite Moraisové a do Pernambu-ka pro krajky „alpská růže", „guabirobovy květ" a „snížím se pro tě" z dílnv pani Joaquiny Leitáové, známe též jako Hrbatá Chýna. Aby neměl červíky, pasimvaly mu nejvybranější tamarindy sester Vieirovych z Obido-su. To se mu panečku žilo...! Jednoho dne ale na chýši pána a vládce usedl sýček a zlověstně zahoukal. Macunaíma se otřásl hrůzou, vyplašil moskyty, a aby zaplašil i strach, zkároval se maniokovici pod obraz. Propil a prospal celou noc. A tu se připlazil Černý had a vysál Ci jediný živý prs, co měla, takže v něm nezbyl ani hlt. A protože Jigué nedokázal klofnout žádnou mužatici, zůstal panáček nazítří biv kojné, cucnul si z matčina prsu, cucnul si znovu, otráveně vzdychl a umřel.
Uložili tedy andílka do hliněné urny ve tvaru želvy, a abv mu ohniví boitatoyé newžrali oči, pohrbili ho přímo doprostřed chýše, zpívali přitom a tancovali, dobrou vůli spolu měli a maniokíivice tekla proudem.
když bylo po obřadu, vyjmula Macunaimova družka, ještě celá nastrojená, z náhrdelníku proslulý nefritový amulet, co se mu říká rmiirakitan, věnovala ho mužíčkovi a %,yšplhala se po liáně do nebes. Tam si teď celá vyštafirovana rhodia mravenci na ni nemůžou. Nastrojená je, jak bvla, ba ještě světlem se tam přistrojila, pro-
/31
Cl. MÁTI HVOZDU
tože se tam z ní stala hvězda. A jc to Beta ze souhvě Kentaur.
Nazítří šel Macunaíma synkovi na hrob a uviděl. Že mu z těla vyrašila rostlinka. Pečovali o ni, sec byli, a byla to guaraná. Její píody lidé melou na padrť, jež je lékem na kdejaký neduh a vzpruhou za vedřin Vei. baby řitunce.
iv-B01úNa Lute
Na druhý den si hrdina, kterému se stýskalo po Ci, družce, jež nikdy nesejde z mysli, hnid ráno raničko proděravil dolní ret a vsadil si do něj mutrakitan jako labret. Cítil, že má na krajíčku. Rychle svolal bratry, rozžehnal se s mužaticemi a šel pryc.
Čundrali se čundrali všemi těmi lesy, nad nimiž nyní Macunaíma panoval a vládl. Všude, kam přišel, mu skládali hold a všude ho doprovázel průvod červených aru a jendaji. Když ho v noci přepadl zármutek, vyšplhal se na žusaru s plody purpurovými jako jeho duše, a díval se na vyparáděnou C i na nebesích. „Daremnice jedna daremná!" skučel u toho... A bvio inu přitom tak těžkou srdce, že se to ani vypovědět nedá, a vzýval dobré bohy žalmy bez konce...
Rudá! Rudá!
Ty který vysoušíš deště, dej, ať oceánské větrv
zaduji nad mojí zemí, dej, ar rozeženou mraky a ta moje daremnice čisťounce zasvítí v nebi... Učiň potom, ať se ztiší všechny vztekle vody v ívkaVh, abych se v nich mohl koupat, dovádět s tou darem nicí, až se zjeví na hladině...
Takhle. Pik vlezl dolu a plakal Maanapemu na rameni. Jigué rozdmýchával ohýnek v milíři, aby hrdinovi nebyla zima, a lítostí vzlykal. Maanape polvkal slzy a vzýval mocného Akutipuru a Murukututu a Dukuku, všechny ty bohy spánku lakovým i hlť ukolébavkami:
Akutipuru,
rač seslat svůj spánek
na Macunaímu,
ponivač je na tom špatně...!
Vytahal hrdinovi klíšťata a koliba ve ho konej šil. Hrdina se tišil utišoval, až spokojeně usnul.
Na druhý den se tři pocestní znovu vydali na pouť tajuplnými hvozdy. A Macunaímu všude doprovázel průvod červených aru a jendaji.
Sua šli, až jednoho dne, sotva svítaní začalo vyhánět tmij noci, zaslechli zdáli dívčí nářek. Spěchali se tam podívat. Po půldruhé míli natrefili kaskádu, ronící potoky slz v usedavém pláči. Macunaíma se jí zeptal:
MACUNAÍMA
/32
ROIUNA WNA
.Co se stalo?*
„Prase kozu potrkalo."
„Jen nám to hezkv pověz."
A kaskáda jim vypověděla, cg se ji přihodilo.
„Slyš tedy, ze mé jméno je Naipi a jsem dcerou náčelníka Meše-Mešoitikiho, což v našem jazyce znamená Šantala šantavý. Byla jsem panna nad jiné spanilá a kdejaký sousední náčelník toužil líhat v mé síti a poznat mé tělo, pružnější nad dřevo vlnovce. Já ale každého, kdo za mnou přišel, častovala kou šanci a kopanci, abvch vyzkoušela, /ač stoji A nikdo neobstál A všichni s hanbou odešli.
Můj kmen sloužil hadí královně Kapei, která přebývala v hluboké sluji ve společnosti mravenců Sotva se trubače na břehu řekv rozžlutavěly květy, přicházela si hadí královna, v naší řeči jí říkáme boiúna, do vesnice wbrat pannu, která s ní měla jit spát do podzemní jes-kvně poseté kostrami.
Když mé tělo uronilo krve a žádalo si mužské síly, zahoukala na slonovníku u chýše bůá sova. Kapel přišla a vybrala si mne. Trubače na břehu řeky žlutě plály a všechny květy pada-    i    ly na vzlykající ramena
jinochu Títc.atému Náš příbytek zase do něj jako voj žral i ticho.
Když příště šaman, za-7, jámy, po-
válečniku  meh o otře. chvátil smutek, pustil mravenců, až ruze-
starý paže, náš se vytáhl noc sbíral jinoch
Titcaté květy a přišel s nimi do sítě mé poslední svobodné noci, Uvítala jsem ho zuby.
Z poraněného zápěstí mu vytryskla krev, ale jinoch nedbal, jen milostným pominutím zastenal a zacpal mi ústa květy, takže jsem dál kousat nemohla. Titcaté vyskočil do sítě a Naipi ho poznala.
Prostřed kanoucí krve a trubačových květů jsme dováděli jako smyslů zbaveni, a když bylo po všem, vzal mě můj přemožitel na záda, hodil do kánoe uvázané ve skrvši pud haluzemi k řidlo k u a po široké reci.1 I rte vyrazil na útěk před boninou.
Když na druhy den starý pažé vrátil noc zpět do jámy, Kapei si pro mě přišla a našla síť, kterak potřísněna krví zeje prázdnotou. Zařvala a rozběhla se za námi. Běžela běžela, slyšeli jsme ji řvát blízko blíže blizoučko, až se nám nakonec vody Lite v patách vy duly královniným tělem
Titcaté už únavou nemohl dál, rána na zápěstí mu bez tutám krvácela. Proto jsme nemohli utéct. Kapel mě chytila, obrátila, podrobila zkoušce vejcem, to povědělo pravdu, a boiuna seznala, že mi Titcaté byl mužem
Popadla ji taková zlost, že z toho snad chtěla svět zbořit, čert ví... zaklela mě tadv do toho kamene, Tit-catěho proměnila v bylinu a odmrštila, až kde je říční břeh. Vidíte, támhle dole teď zůstává, Ten překrásný vodní hyacint, který mi z vody mává na pozdrav. Šarlatově kvete kapkami krve z rány, co jsem mu uštědřila, to chladem mých vod takhle znehybněly
Kapei bydlí pode mnou a ustavičné zkoumá, zda se
BOIUNA LUX A
mnou jinoch doopravdy dováděl. Dováděl, toť se ví, a já budu v tomto kameni až do skonám toho, co je bez konce, plakat, že už mu víc nemohu být ženou...*
Domluvila. Pláč skrápěl Macunaímovi kolena a hrdinou otřásl vzlyk.
»Je... je...stli se tu boboiiina [jenom ukáže, ta. tak ji zabijú!*
Nato se ozval mocny rev a z vody se vynořila Kapei. A to byla boiiína. Macunaima chrabře vypjal hruď a vyrazil proti nestvůře. Kapei rozevřela chřtán a vypustila z něj oblak divokých sršánú. Macunaima kolem sebe tloukl hlava nehlava a nad rojeni zvítězil. Netvor po něm šlehl ocasem, který chřestil, až hrůza povídat, jenže zrovinka v ten moment hrdinu kousnul do kotníku mravenec. Hrdina se bolesti na chviličku sehnul, ocas mu p ros vi stél nad hlavou, a rovnou Kapci do tváře. Zarvala ještě mocněji a vrhla se Macunaímovi po noze. Ten jenom drobet ucouvl, popadl kus skály a lup ho! uťal potvoře hlavu.
Hadi tělo se zmítalo v proudu, zatímco hlava, takové velké vroucí oči měla, poraženě spěchala políbit mstiteli no-
macunaíma
/36
hy. Hrdina dostal vítr, vyrazil k lesu, jako když střelí, a bratři za nim.
.karu, panáčci, kam idi.-h.-"" volala /.a nimi hlava
Tri bratři přidali do kroku. Po půldruhé míli se ohlédli, Kapeina hlava jim byla pořád v patách. Běželi a běželi, co jim nohy stačily, a když už únavou nemohli dál, vyšplhali se na vilnokvět. Že je hlava bohdá přehlídne. Ale hlava pod nimi zastavila a žádala si ovoce. Macunaima zatřásl stromem Hlava pospolykala, co bylo na zemi, a chtěla víc, Jiguě sklepal trochu pliwdů do vody, ale hlava povídá, do vody že ji nikdo nedostane. Nato utrhl Maanape jednu bobulku a hodil ji, jak nejdále svedl, a zatímco se za ní hlava pustila, tři bratři slezli ze stromu a vzali do zaječích, běželi běželi, a když urazili půldruhé míle, natrefili dům bakaláře z ostrova Cana-néia, co se sem odstěhoval, aby mu nechodili za ženou. Starý paprika seděl na zápraží a četl si v hlubokomysl-ných spisech. Macunaima ho pozdravil;
#Tak jak vám dupou králíci, pane bakalář?"
nemohu sobě naříkali, přeslovutný putovnice,"
„Máte tu čerstvej luft, co?"
„Cest vrai, jak říkají Francouzi *
„Tak nashle, pane bakalář, trochu mi už hoři koudel... '
A vyrazili dál, Než se kdo nadál, měli za sebou indiánská sídliště v Caputeře a Morrete, Odtud co by kamenem dohodil se rozkládalo staveni pana Toho, nevím koho. Vběhli dovnitř a přirazili za sebou dveře, A tehdy Macunaima přišel na to, že cestou ztratil muirakitan. To
/37
BOIÚNA LUNA
byla rana, bvla to přece jediná památka, která mu zůstala po Ci. Chtél se vrátit a kámen hledat, ale o tom bratři ani slyšet. Netrvalo dlouho, a hlava byla u nich. A hned na dvere: buch, buch, buch! „Kdo tor*
,1 lolečku, holečku, otevři světničku *
Ale cožpak chytré prasátko otevřelo vlkovi? Tři bratři taky neotevřeli a hlava se dovnitř nedostala. Macunaí-ma nevěděl, že se stala jeho služebnici a že nepřišla v zlobě. Hlava čekala a čekala, a když viděla, že jí beztak neotevřou, rozmýšlela, co počít Když bude voda, druzí ji vypijí, když komár, klidu ji nedají, kdvž vlak jako drak, vykolejí, když řeka, do mapy zanesou... Rozhodla se: „Budu luna.* I poprosila pavouka hra houká, aby ji pomohl na nebesa.
.Slunce by mi přízi rozpustilo," povídá na to pavouk brabouk,
I poprosila čemé vlhouny, abv se shlukli, a nastala lemnotemná noc.
,V noci mé vlákno nikdo neuhlídá,* namítl pavouk brabouk,
I Hava dobehla pro žejdlík chladu na wbavé v n holky And a poradila:
„Co půldruhé míle krapet odlej a příze se zabélá jíním. Můžeme se dát na cestu."
„Tak pojďme,"
A už brabouk na zemi snová vlákno S prvním větříkem, co tudy fouknul, vzneslo se vlákno do nebes. Pavouk brabouk po něm vyšplhal a shůry odlil krapet jíní.
MACUNAÍMA
/38
A zatímco nahoře dál spřádal, spodní část zbělela jako sníh. A hlava zvolala: „Spanembohem, lidi zlatí, poroučím se do nebes!" A polykala pavouci'přízi a šplho.šplhala k širým pláním nebeským. Bratři otevřeli dveře a mohli na ní oči nechat. A Kapei šplhala a šplhala. „A opravdu jdeš, hlavénko, do nebes?* .Hm-mm," zamrmlala v odpověď hlava, která už nemohla otevřít tlamu.
Kuropění se teprve blížilo, když boiúna Kapei dorazila na nebe. Z tolika pospolvkané prtze byla pěkné kulaťoučká a námahou všecka pobledlá. Pot se z nií lil proudem a skrápěl zem krůpějemi čerstvě nosy, A to ojíněně vlákno muže /a to, že teď Kapei tolik studí. Kapei bývala boiůnou, ale teď je to luna a její hlava nám svití i Sirých pláni nebeských. A od těch časii pavouci, co se jim říká běžníct, snovaji" svá vlákna nejraději za noci.
Na druhý den bratři prohledali všecko všudy, hledali. Nedali, ale po kameni ani památky. Vyptávali se kdejakého Živáčka, a perem kosmanu pá savců hadích panenek a želv klapa vek na souši, divokých vos vlaštoviček hrobnich ptáků datlu a guanu na stromech, v povětří se ptali ptáka vlhovce a jeho kmotra sršné, vyptávali se domácích švábů, ptáka, co volá „Taám!" a co mu družka odpovídá „Taím!", ptali se ještěřičky, co je na kordy s myšákem, v řekách se ptali trnobříchu vrubozubrů arapajm a kurimat, na bře/ich potápek ibisů a bláto-tlacek, všech živáčků, do jednoho se vyptávali, ale nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. A tak se tři bratři znovu
BOIÚNA LUNA
vydali na Cestu, napřič krajem, jemuž Macunaima panoval. Ticho je tížilo a beznaděj zrovna tak. Macunaima pres tu chvíli zůstal stát a myslil na svou daremnici ošklivou... Touha jím zrovna lomcovala! Vracel zpátky čas. Plakal, až srdce usedalo. Slzy mu kanuly po dětských líčkach a křtily kosmatá prsa. Vzdychal a vrtěl hlavou:
„Marná sláva, bratři milí, Stará láska nerezaví, kdepak...!*
A šel dál. A všude ho přijímali s poctami a všudy tudy ho provázel pestrobarevný průvod jendají a červených arů.
Jednoho dne zas Macunaima ležel pod stromem a Čekal, až se bratři vrátí z rybolovu, když se toho nešťastníka zželelo Černoušku pastevci, co z nebe pomáhá lidem hledat poztrácené věci, a rozhodl se, že mu pomůže. Však se k němu Macunaima taky dennodenně modlil. I poslal za nim ptáčka pipulku. Zničehonic hrdina něco slyší neklidné šustnout, a na koleně mu sedí pipulka. Macunaima rozmrzele máchl rukou a pipulku odehnal- Leč neminula ani minutka, znovu to zašelesti-lo, a ptáček mu sedí na břiše, Macunaima už se ani nenamáhal. A tehdy se pipulka dala do líbezného zpěvu a hrdina rozuměl všemu, co zpívá. Říkala, že je Macu-
naima tuze zkormoucený a že je to kvůli tomu, jak na břehu řeky šplhal na strom vilnokvét a vytrousil při tom svůj muirakitan. Ale teď, zaznívalo v pipulčině litanii, uŽMacunúíma nemusí ani trochu plakat, proč bv, vždyť muirakitan spolkla želva tereka, těrek u ulovit rybář, rybář prodal zelený kámen jednomu peruánskému vy-dhduchovi a ten vydřiduch se jmenuje Venceslau Piet-ro Pietra. Co má talisman, zbohatl a je z něj zazobaný plantažmk v Säo Paulu, převelikém městě, které olizuje strouha Tietě.
Nato pipulka opsala ve vzduchu písmeno a byla ta tam. Když se bratři vrátili z rybolovu, Macunaima jim povídá:
„Šel jsem cestou líčit na jelena a vtom vám cítím, jak tni něco studeného leze po zádech. Strčím tam ruku a ejhle, ona to stonožka. Ta mi prozradila, jak to všechno je.*
A vypověděl bratrům, kde se muirakitan nachází, a on Že se do toho Säo Pnula vypraví, Yenceslaua Pietra Pietru vyhledá a ukradeny labret dobude nazpátek.
„...a ten muirakitan dostanu, i kdyby čert na chřestýši jezdil! Pujdele-li se mnou, bude dohře, ne-li, taky tak; 1Tp člověku samotnému, než mizerné sbratřenému. Já mám ale tvrdou hlavu, a jak se jednou do něčeho zakousnu, pro nic za nic to nepustím. Půjdu třeba sám, i kdyby jen proto, aby to ta jedna pipulka, chci říct stonožka, nerozt rubová la dál po světě."
Po tomto projevu se Macunaima od srdce zachechtal, představil si totiž, jak tomu ptáčkovi vytře zrak. Maana-
MACUNA1MA
/40
/41
BOIUNA LUNA
pe a Jigué se rozhodli, že půjdou s sebou, vždyť hrdina se přece bez ochránců neobejde.
V-MM\
Na druhý den Macunaima ještě nad ránem vskur II do kánoe a zajel si odložit svědomí k ústi řeky Negro, na ostrov Marapatá, za nímž se prostírá země hrdlořezů, kteří tu sbírají kaučuk. A abv mu svědomí nesežrali mravenci, napíchl je tam na samou špicí desetimetrového kaktusu. Vrátil se zpět k bratrům a o polednách všichni tři vyrazili Slunci po levici.
Všelicos se Macunaímovi a jeho bratřím po té i» -té přihodilo, bylo jim projit křovisky řekami peřejemi planinami ručeji jíloví ty m i úvozy pralesy i zázraky v pustinách, ľutovali do Sáo Paula. Kus cesty je při tom svezla řeka Araguaia. Vzdor tolikerým triumfům a t o-j likerým udatenstvím byl hrdina bez halíře v kapse, jeskyně v Roraimé ale ukrývaly poklady zděděné poj hvězdě mužatici. Odtud si Macunaima vzal na cestu n»i čtyřicet milionu kakaových bobů, tradiční měny oněch krajů. Lodic se jimi zaplnila celá přehršel. A že to bylt podívaná k pohledaní, jak se la sila navzájem ihjsv.í-zovaných pirog vinula po hladině Araguaie jako šíp.l V čele stál zachmuřeny Macunaima a v dáli vyhlížel město. Hloubal hloubal a okusoval si prsty, které byly z věčného ukazovaní na hvězdu Q samá bradavice. Bra-
tři veslovaním plašili moskvtv a každv zaber otřásal ce-rými dvěma stovkami Svázaných lodic a posýpal hladinu řeky kopicí bobů, takže se za nimi táhla čokoládová I stopa, kterou si libovaly neonky pirapitingy zlatíce tet-ry vodní kravy pancírníci.
Jednoho dne zas bába Slunce zalila tři bratry znojem potu a Macunaímu napadlo, co kdyby se vykoupali. V řece to ale nešlo kvůli krvežíznivým piraňám, z nichž každá chtěla ukořistit alespoň kouštínek rozervané družkv a v zápalu boje jich z vody co chvíli vyskakovaly celé hrozny na metr vysoko, ba i víc, A tu Macunaima zahlédl na vy;spé vprostřed řek v hl u banku plnou vody. A vypadala, zrovna jako bv ji tam býval šlápotou vyhloubil nějaký obr. Přirazili. Voda byla studená, a to bylo křiku, než se do ni hrdina ponořil a cely se umyl. Jenže ona ta voda byla kouzelná, protože tahle hlubánka, to byla stopa, kterou tu po sobě zanechal svatý' Tomáš, když chodil Brazílii a kázal indiánské čeládce evangelium, A tak hrdina vylezl z vody bílý zlatovlasý modrooký, všechna jeho černota se vodou smyla. A syna černého kmene Tápariumú už by v něm žádny nehádal
Jak ten zázrak zpozoroval Jigué, hned se do šlápotv po svatem Tomášovi vrhl taky, Hrdina ale svou černi vodu notné zaneřádil, a třeba se Jigué drhnul |ako zběsily a kouzelná voda z tuňkv jen chlístala, přece zůstal
MACUNAIMA
/42
43
flAIMAN
jenom barvy čerstvé kuté spéže. Macunatmovi ho p: Šlo líto a utěšoval ho:
.No tak, bratříčku Jigué, bily sice nejsi, ale černota je ta lam, a pořád lepší usmrkanv nežli bez nosu.*
Poslední se šel mýt Maanape, jenže Jigué všecku kuu zelnou vodu vycachtal. Jen na samém dně jí zbyla kapička a Maanapemu se v ni podařilo omočit s bídou dlaně a chodidla. Proto zůstal černý syn kmene Tapa-ňumú, jak má být. Jen dlaně a chodidla mu zrúžověly, jak si je omyl posvátnou vodou. Macunaimovi se ho zželelo a utěšoval ho.
.Netrap se, bratříčku Maanape, nic, kmotříček Jidáš musil vystát mnohem víc!*
A že to nebyl pohled ledasjaký, když tam na té výspé tři bratři stáli, jak je pánbu stvořil, jeden zlatovlasý dru hv rudý třetí černý. Všecka lesní zvěr je u vytrženi pozorovala. Na vodě se objevily oči jako oblázky, díval se žakare dívali se kajmani černi i brejloví, ba i ostrovid se žlutou tlamou, všichni tihle krokodýli. Na břehu řeky z větví obalošů provazovnikú vlnovců trubkovnic po-loušú šmírovaly malpy kotulové makaci vřešfani chi pani vlnaiice chvostouni a apely, všech čtyřicet brazilských opic tam bylo a do poslední slintaly závist A drozdi zpěváčci, sabia sabiasika sabiapoka sabiaúna sabiapiranga sabiagonga, co sousta neda jen kouká, s a-biá-barranco sabiá-tropeiro sabiá-laranjeira sabiá-gutei ti všichni dočista zkopméli, trylek jim umrzl v hrdlech a rozhalekali se rozhalekali na celé kolo. Macunaůnu dopálilo. Dal si ruce v bok a houknul na přírodu:
„Abv ti nevypadly voči!"
A tu se přírodní tvorstvo rozběhlo po svých a tři bratři sil d.ll
Jenže v krajích, kudy teče strouha Tieté a jimiž mamon vládne, nebyly tradiční měnou kakaové boby, ale jenom bobule prachy moníky káble bůrv pajckv dvata-cy šestpětek třikila a ještě šupv kolečka chechtáky gaj-doše padiky prašule brčka všimný lupeny ŕloky drobás-ky brka čmrdlikv babky a mergle, takže tam za dvacet tisíc kakaovvch bobů nepořídit ani podvazky k punčochám. To Macunaímu náramné pobouřilo. Že bv musel do rachoťv, on, hrdina... Ztrápeně si zamumlal:
„Jémináčku...! A já mám zrovna takovou lenoru...*
Už už se rozhodl, že hodí flintu do žita a vrátí se panovat rodné hroudě, kdvž mu Maanape povídá:
.Nebuď labuť, bratříčku? Odpadne jeden květ, rozkvete jiných pét. Jen žádné strachy! To by v tom byl Čert, abych já si neporadil!*
Když přibyli do kraje svatého Pavla, Maanape dal díl pokladu stranou, abv měli co jíst, zbytek whandloval na burze, a káplo vám jim z toho bezmála osmdesát tisíc reisů. Maanape byl čaroděj. Osmdesát tisíc nebyl Žádný majlant, ale hrdina se zamvslel a povídá bratrům:
.Hlavu vzhůru, z toho vyžijem. Lepši groš v dumě nežli zlatv na cestách
A z těchhletéch finaru bvl Marunaima živ.
Ai jednoho lezavého podvečera natrefili bratři v té zemi mordyjánské město Sáu Paulo, které se prostírá na břehu strouhy Tieté. Nejprv se ozval povyk panov-
MACUNAÍfAA
piaiman
mísových pematců, kterým přišlu .se s hrdinou rozžehnat, f vzneslo se pestrobarevné hejno k amazonským | hvozdům, odkud bylo přiletělo.
A milí bratři vkročili do háje plničkého palem i naži líkuri vinoplodu kokosiuvniků manikáriiobděráku paša-cholú hvézdor a všem tém palmám v k o run ť namísto ořechů a ratolesti vyrůstala šošolka dýmu. A všechny hvězdy sestoupily z nebe zamrholeného době la a čurv draly se po městě. Macunaíma si vzpomněl, že by se měl porozhlédnipul po O- Ó ne, na tu nebylo možná zapomenout, protože kouzelnou síť, v které spolu dováděli, spletla ze svých vlastních vlasů a taková žena z mysli nikdy, ale nikdy nesejde. Marianaima pátral pátral, ulice i rynkv se ale hemžily žinkami běloučkými nade všcc-| ko pomyšlení, bily mi jako mamek, takovými ženičkami.,,! Macunaíma zasténal. Otíral se o ně a nyvé jim | šeptal: „Maněnko! Maněnko! manioknvá panenko., a byl z tolikeré slasti a půvabu celý pryč. Nakonec sil vybral tři. Dováděl s nimi v roztodivné síti, kterou tu prostírají po zemi, v chýši vyšší, nežli jť pohoří Para na-
MACUNAÍMA
gtiara A protože ta síť byla tvrdá přetvrdá, milý Macunaíma se pak uložil ke spánku pres všechny ty žínky naštorc. A přišla ho ta noc na čtyři sta chechtáků.
Hrdinovi z toho Šla hlava kolem. Probudil ho řev dive zvěre, co se proháněla dole po ulicích mezi chýšemi, že z nich šel strach. O tom ďábelském chápanovi, co ho vynesl na vršek té vvcáhlé chajdy, kde nocovat, ani ne-mluvě- Zvířena namoutě podivná! Co lam jen sípělo hejkalů, a těch koboldů šotků raráškú a ohnivých mu-zteku na stezkách v podzemních slujich na úbočích kopců poúnorová ných strachomornami, odkud se nořili lidé bílí běloučcí, jak mohou být jen děti maniaku J Hrdinovi z toho šla hlava kolem. Zinky mu se smíchem vyložily, že ten velechápan, to že nem žádný opičák, co ho nemá, ale jmenuje se zdviž a je to taková mašina. Nad ránem pak ještě přidaly, že všecko to cvrlikání řvaní houkáni rhrčení chroptěni mňoukám nic takového není, kdepak, ale že jsou to klaxuny zvonky houkačky píšťalky a to je všechno samá mašina. A ti černí pardáli že nejsou žádní pardáli a jmenují se /ordky hupmobity ševrolety dodže marmonv a jsou to taky mašin v. Mrave-řečníci ohniví mužíčci palmy inažá s šošolkami dýmu íe jsou zase náklaďáky tramvaje trolejbusy neonové poutače hodiny semafory rádia motocykly telefony diš-kerece kandelabry komíny... Same mašin v a vůbec je ve městě všecko jen mašina na mašině! Hrdina mlčky poslouchal. Jen tu a tam se otřásl. A zas nehnuté naslouchal vyzvídal šrotoval v hlubokém zadumáni. Zaplavil ho obdiv plný závisti k té premocné bohyni, mnohopo-
MAIMAN
věstné jak sam hromov lad ny Tupan, kterou bíle děti mamoku nazývají Mašina, která kouzli lip než Iara, Paní vod, a hučí jedna radost.
A tu si Macunaima umínil, že si s tou Mašinou půjde zadovádét a tak se stane i panem a vládcem děti manio-ku. Tři žínky z toho ale měly náramné povyraženi, tyhle-ty povídačky o bozích že pry už se nenosí a navic |e to lež jako věž, žádní bohové nejsou a s mašinou nikdo ne-dovádi, protože s ní nejsou žádné špásv a kouká z. ni leda smrt. A bohyně ta mašina už vůbec není, vždyť ani nemá vnady, co hrdina tak rad. A dělají ji lide. A šlape na elektřinu oheň vodu vítr kouř, tak prý lidé využívají sil pňv rodv. Ale cožpak chytré prasátko naletělo vlkovi? Ma ctinanna zinkám takv ne Posadil se na posteli a udělá na ně tudle! pěkné s opovržením, pchá! se levou rukou udeřil do ohvbu zalomené pravice, mocné na tři žinkv zacloumal pravou pěsti a poroučel se. Říká se, že právě v tu chvíli Macunaima vynalezl proslulé gesto, které děláme když někomu chceme říct: víš co ty mně můžeš!
A nastěhoval se do penzionu, kde už bydleli jťho bratři Pusu měl po tě první sáopaulské noci lásky samou aftu. Bolesti nevěděl kudy kam a ne a ne se těch boláků zbavit, až Maanape ukradl klíč od svatostánku, a prv af si cucá. Hrdina cucal cucal a pusa se mu zahojila jedna radost. Maanape byl čaroděj.
Cely týden pak Macunaima nejedl ani nedovádél, jen si sumíroval, jak je to s těmi bitvami, co děti nu moku vedou s Mašinou a co v nich nikdo nikoho nemůže porazit. Mašina zabíjí lidi, jenže nikdo jiný než lidi
Mašině neporoučí.. S podivem zjistil, že děti manioku jsou nemohoucí majetnici bez tajemství a ta mašina, co jí vládnou, je takv bez tajemství, bez tužeb i bez odporu, a darmo si lámal hlavu, jak si všecku tu bídu vysvětlil. Stýskal si. Až jednou v noci, zrovna se s bratry vznášel na balkone mrakodrapu, usoudil: „Děti manioku v tomhle boji nemají vrch nad mašinou, ani mašina nenia vrch nad nimi, Je to plichta.*
Víc toho neřekl, protože na projevy 51 ještě nezvykl, ale uprostřed té změti, a Že nebyla ledasjaká! mu začínalo svítat, že ta Mašina je nabeton nějaký búh, kterého lidé nemají doopravdy v hrsti, už proto že z ni neudělali lam, která se dá pochopit, ale jen a jen věc tohoto světa. V celém tom změteném premyšlováni mu nakonec blesklo hlavou: ono to bude tak, že lidi jsou mašiny a mašiny zas lidi. Macunaima se rozchechtal na celé kolo. Pochopil, že je znovu svobodný a bvl z toho v sedmém nebi. Proměnil liguého v mašinu telefon, obvolal kabarety a objednal si langusty a Franc ouzečky.
Byl po tom flámu na druhý den tak uondaný, že na néj dolehl smutek. Tehdy si vzpomněl na muirakitan. A rozhodl se, že se pro něj hezky zčerstva vydá, protože komu se nelení, tomu se zelení. Venceslau Pietro Pietra přebýval v překrásné cha-
MACUNAÍMA
P1AIMAK
bupcc uprostřed hájku na konci Maranháoské ulice, odkud je vidět stinný /abřeh říčky Pacaembú. Macunaí-ma řekl Jiguěmu, že se tam zajde podívat a s tím Vence-slauem ľietrerti Pie trou m- -e/rumit. Alt- M.ianapi' minii, že to hrdinovi čert napískal. vydřiduchovi rostou nohy palcom dozadu a toť se ví, že ho pánbu darmo neznamenal. Určité je to nějaký rarach... Co kdyby to byl třeba obr Piaiman, cu žere lidí! Ale Macunaíma si nedal říct.
„Jdu tak jako tak. Kde mě znají, rádi mě maji, □ kde mé neznají, uvidíme, co zchystají." A Maanape že půjde s ním.
Za wdřiduchovou chalupou rostl strom Dzalaúra-le-gue, na němž rostou všecky druhy ovoce, ke š u brazilské švestky mombiny manga ananasy avokáda žabotí-kaby volská srdce zapoty moukně pitangy zlatuplody, co maji čuch jak podpaží staré černošky, všecko tohle ovoce na něm roste a je to strom jako hrom Oběma bratřím vyhládlo. I udělali si z. listí ožraného od mravenců štít, aby se mohli skrýt na spodní větvi stromu a střílet odtud po zvěři, která si přijde pochutnávat na ovoci- Maanape povídá Macunaímovi:
.Poslouchej, bratříčku, kdyby náhodou zahlaholilo nějaké ptačisko, ne ať mu odpovíš, sic s námi bude zle.*
Hrdina přikývl na souhlas. Maanape střílel z foukač-l ky a Macunaíma za štítem sbíral úlovek, Zvěř se pod ranami jen kácela a Macunaíma tahal tinamy opice kosmany hoky jakury inamby tukany, jeden kus za druhým. I lluuw ale VencesJaua Pictra Pietru vyrušil z je-
ho famientování a wdřiduch se přišel podívat, co to. A Vencestau Fietro Pietra byl ubr Piaiman, co žere lidi. Vyšel na zápraží a zahlaholil jako pták: „Qgoro! ogoro! ogoró!*
Zdalo se přitom, jako by ten zpěv přicházel odkudsi zdáli. A Macunaíma na to hned: „Ogoró! ogoró! ogoró!"
Maanape viděl, v jaké jsou brvndě, a zavrčel: ,A teď se, bratříčku, rychle schovej!" Hrdina se skryl za upleteny štít, prostřed nalovené zvěře a mravenců. Obr na sebe nedal dlouho cekat. „Kdopak nám to tu odpovídá?" Maanape na to: „Čert ví*
.Kdopak nám to tu odpovídá?" „Čert ví'
A takhle třinácte krá t Pak obr povídá: „Čuchám ruchám člověčinu, [en pěkné ukaž, koho to tam máš.*
Maanape mu hodil zabitou tinamu. Piaiman ji slupl a povídá:
„Čuchám čuchám člověčinu. Jen pěkně ukaž, koho to tam mál."
Maanape mu hodil zabitou opici. Piaiman ji slupl a povídá:
„Čuchám čuchám člověčinu. Jen pěkné ukaž. koho to tam más.*
A tu spatřil malíček ukrytého hrdiny a střelil po něm Šipkou. Ozval se mocny táhlý sten, auááá! a Macunaíma
MACUNAÍMA
51
PIAIMAN
podklesl pod šípem, který ho zasáhl do srdce. Obr po- ] vídá Maanapemu:
„Hoď mi sem tu člověčinu, co jsem ulovil."
Maanape mu hodil vřešfany inamby hokv guanv mi-tu čerňáky ostnáky šaku, všechen tenhle úlovek mu hodil, ale Piaiman to všecko slupl jako malinu a žádal si člověčiny, co šipkou ulovil. Maanape ale hrdinu dát nechtěl a házel obru jedno ulovené zvíře za druhým, lak to šlo celou věčnost a Macunaima mezitím dávno zce-penél. Až Piaiman zaburácel:
„Maanape, můj vnoučku, tak už nech těch brykuli! Hoď sem tu člověčinu, co jsem ulovil, sic se, ty starý lišáku, se zlou potážeš!"
Maanape ale bratra živou moci nechtěl dat, a nevěda, co počít, popadl šest kusů, tinamu opici jakuru jakutirv-gu chřástalovce ustnačka, všechny je naráz hodil na zem a zvolal:
„Šestka to jistí!"
Piaiman byl vzteky bez sebe. Vyrval v hájku čtyři zelené stromy, provazovník andiru apio a angosturu, a vrhl se s nimi na milého Maanapeho:
„S tímhle si na mě, holomku, nepřijdeš! Darmo se neříká: Nešklub ptáka, než ho lapíš! Mám tady v pazoure čtyři zelený, tv cánku s falešnými trumfy!"
A tu dostal Maanape náramný strach a odhodil lup ho! hrdinu na zem. A tak Maanape s Piaimanem vynalezli ušlechtilou karetní hru, ježto se zove truquiflor.
Píaiman se uklidnil:
.Tak jsem si to představoval."
Popadl nebožtíka za nohu a vlekl ho pryč. Odnesl si ho do chalupy. Maanape sklíčeně slezl ze stromu. Zrovna se chystal vydat po stopách zabitého bratra, když. tu natrefil mravenečka Kambžikeho. A mraveneček hned:
, Copak tytu hledáš, kamarádíčku?"
.Jdu za obrem, co mi zabil bratra."
„I to ja půjdu s tebou."
A Kambžike vysál všecku krev, kterou hrdina prolil na větvích i na pěšince, a cestou od kapkv ke kapce ukazoval Maanapemu kudy dál.
Vkročili do domu přešli síň a jídelnu prošli špižírnou vyšlí na postranní terasu a zastavili se před lochem. Mjanape zažehl kopálovou louč, a sešli po tmavém schodišti. Na prahu sklípku se třpytila poslední kapička krve. Dveře byly na sedm západů. Maanape se podrbal na nose a řekl Kambžikemu:
„Co teď?"
V tu chvíli zpod dveří vylezl klíšťák Zlezlegue a hned tu Maanapeho:
„A copak ty tu pohledáváš, kamarádíčku?"
„Jdu za obrem, co mi zabil bralra."
„Když jinak nedáš Tak pěkně, kamarádíčku, zavři oci."
Maanape zavřel oči.
„Už, kamarádíčku, můžeš."
A Maanape oči zas otevřel a vidi, že se Zlezlegue proměnil v klíč francouzák, Maanape ho sebral z podlahy a otevřel jím dveře. Zlezlegue se proměnil zpět v klíš-íáka a povídá:
MACUNAIMA
/52 I . /53
piaiman
4
,Tamhletěmi lahvemi, co stojí nahoře u stropu, Piai-mana přesvědčíš jedna dvě "
A zmizel. Maanape vzal deset lahvi, a když jc otevřel, zavanula k němu lahodná vůně. Bvla to vvhlášená maniokoviee. které se říká kyjanty. A Maanape vešel do další místnosti toho sklepem. A tam byli obr a jeho družka, stará jezinka, co v jednom kuse bání z fajfky, jmenuje se Ceiuci a ma chlupatv jazyk. Maanape dal Vcnceslau Pietru Pietrovi lahvinky, jezince zase smotek tabáku z Acará, a rázem byl svět těm dvěma šumafuk.
Hrdina, nakrájeny na dvacetkrát třicet škvarků, bublal prostřed vříci polenty. Maanape kousky i s kostmi vylovil a všecko rozprostřel na beton, aby maso trochu zchladlo. Kdvž vystydlo, pokapal je mraveneček Kambži-ke vysátou krví. A Maanape všechny ty zakrvácené škva-rečky zavinul do banánových listů, balíček hodil do sotoru a vyrazil k penzionu.
Sotva tam došel, postavil mošnu na zem, vykouřil ji koráním, a už se zprostřed listí klube Macunaima, trochu pravda ještě zpitomělý a bledv jako stěna. Maanape mu dal špetku guarany a hrdina bvl zas jako rybička. Odehnal moskvty a začal se vyptávat:
„Co se to se mnou jen dělo?"
„Ale hošíčku můj drahý, copak jsem ti neříkal, že
kdybvs náhodou slyšel zahlaholit nějaké ptačisko, že tnu nemáš odpovídat? Říkal, viď, lak tos měl z toho..,!"
Na druhý den se Macunaima probudil se spálou a po celý čas, co ležel v horečkách, se mu honilo hlavou, že musí někde sehnat mašinu bouchačku a Venceslaua Pietra Pietru odprásknout. Ještě se ani docela nezmá-tořil, a už bťži k Angličanům, ať mu dají nějakého smith&wessona Angličani na to:
„Bouchačky jsou ještě tvrdé jako broky, můžeme se ale jit podívat, jestli už by se tam nejaka k světu přece jen nenašla.* A šli k bouchačkovniku. Angličani povídají: „Laskavé tu na nás počkejte. Když nějaká bouchačka spadne, máte ji mít. Ale běda vám, necháte-li ji spadnout na zem!" .Platí"
Angličani klepali stromem klepali, až se jedna zralá bouchačka poroučela. Angličani povídají: ,Ta už by šla."
Macunaima poděkoval a šel si po svých. Chtěl, aby si každý myslel, kdovíjak neumí anglicky, nedokázal ale říct ani svveetheart. anglicky uměli jen jeho bratři. Maanape si takv přál bouchačku, a k tomu ještě kulky a whisky. Macunaima mu poradil:
„Neumíš, bratříčku Maanape, dobře anglicky, půjdeš tam a spláčeš nad vejdélkem Budeš chtít bouchačku, a oni ti místo toho daj laněmi! Nech mě, já ti tam skočím."
A znovu se vydal za Angličany. Ale ať varn Angličani
MAĽUNAÍMA
/54
/55
PIA1MAN
třásli potřásali korunou bouchačku vniku sebevíc, bouchačku nesklátili ani jednu. Odlud šli pud kulkovník, Angličani zaklepali a spustil se hotovy vodopád kulek, Macunaimovi se všechny rozkutálely po zemi a musel je honit.
„A teď whisky," puvídá-
Šli pod whiskovnfk, Angličani zaklepali, shodili dvě bedny a Macunaíma je chytil ve vzduchu. Poděkoval Angličanům a vrátil se do penzionu. Tam schoval bedny pod postel a šel za bratrem:
.Tak jsem s nima, bratříčku, dal řeč, ale nemají ani bouchačky, ani whisky, protože se tudy prohnal roj mravenců a sežral jim, co se dalo. Kulky jsem ti přinesl. Teď ti dám i bouchačku, a kdyby do mé někdo kéroval, tak ho slož*
Pak proměnil Jiguŕho v mašinu telefon, zavolal obrovi a na jeho matičce nenechal chlup.
VHfiWřňl4d0rjfi
Maanape měl tuze rád kafíčko a Jigué si zase rád přispal, Macunaíma chtěl, aby si postavili domeček a všichni tři tam pospolu bydleli, jenže milý domeček pořád ne a ne být hotov. Vždycky se smluvili, ale Jiguě pak celý den pospával a Maanape popíjel kafíčko, a z brigády nebylo nic. Hrdina dostal vztek. Vzal lžičku, proměnil ji v červíka a povídá:
„A teď hezky zmiz v namletém kafi. Až zase bratříček Maanape přijde na kafíčko, kousni ho do jazyka!*
Pak vzal bavlněný polštář, proměnil ho v bílou tato-ranu a povídá:
,A ty hezky zmiz v houpací síti. Až si z,is bratříček Ji-fué přijde schrupnout, strejc hru si jeho krve!*
A to už do penzionu přicházel Maanape, abv si dal ještě jedno kafíčko. Brouček kous ho! do jazyka.
„Auvajs!" zarval Maanape.
Macunaíma se přitrouble zeptal:
„Ale copak, bratříčku, tebe to bolí? To mé když takhle né|aký červíček kousne, mě to neboli ani trošku."
Maanape se vzteky neznal. Mrštil červíkem na sto honů daleko a zaklel:
„Ar už té tu, neřáde, nevidím!"
Po něm se do penzionu přihasil Jiguě a rovnou, ze si dá šlofíčka. Bílá tatorana mu vyzunkla krve, že z toho celá znachověla.
„Auvajs!" zařval Jigué.
A Macunaíma na to:
„Ale copak, bratříčku, tebe to boli? Kdo by to řekl? To já, když mně takhle nějaká housenka pije krev, já ti to mam dokonce rád."
Jigué se vzteky neznal Mrštil housenkou na sto honů daleko a zaklel:
„Af už té tu, neřáde, nevidím!"
A tu se tři bratři zase jednou vydali stavět domeček. Z jedné strany stoji Maanape a Jigué a z druhé Macunaíma chytá čiřily, co mu bratři hážou. Maanape s Jíguém
MACUNAÍMA
/56
57
FRANCVUZEČKA A OBR
bvli řádně napruzení a koukali, jak si na bratrovi zchla-1 dit žábu. Hrdina nic zlého netušil. A tu Jigué popadl (.ihlu >t? ale / hrdnu nechtěl mil nadohn» mr/áčka proměnil ji v koženou merunu tvrdou jako kost. Sehrál jí Maanapemu, který byl vysunuty na hrotu, a Maanape ji kopnul Macunaimovi přímo do ksichtu. Rozmašíroval mu nos na placku.
„Auvajs!* zarval hrdina.
Bratři se přitrouble zeptali:
.Ale copak, bratříčku? Tebe to bolí? To my když takhle dostaneme balonem do hlavy, my ti to pomalu ani necítíme!"
Macunaima dostal vztek, odkopl míč na sto honii daleko a zaklel:
„Ať už té tu, neřesti hnusná, nevidím!'
A hned vyjel na bratry:
Já už žádny domeček nestavím, a je to!*
A proměnil cihly kameny tašky vercajk v mračno křw dlatých mravenců a ti mravenci zaplavili Sáu Paulo na tři dny.
Brouček přistál v Campinas, Housenka přistála kdo*> víkde Meruna přistála na trávníku. A tak Maanape vynalezl podkopníčka. který1 se živi kávou, Jigué růžovou housenku, co se Ž ní na bavlně lihne makadlovka, a Macunaima fotbal, tři národní zlořády.
Nazítří si hrdina, který pořád myslel na svou darem-nici, uvědomil, že to všecko jaksepatří zpackal a že ui; se v Maranhäoské ulici jaktěživ nemůže objevit, protože Venceslau Pietro Pietra ho teď zná jak falešný pětník.
Dumal dumal a kolem patnácté hodiny doslal nápad. Rcwhodi se, že obra chytne na šnek Zastrčil si do krku píšťalku řc/anuu / holenní kosti, proměnil |iguého v mašinu telefon a tenkým hláskem zavolal Venceslau Pietru Pietrovi, Že s nim chce mluvit jedna Francouzec-ka ohledné mašiny kšeftu. A obr prý' jen do toho, a( si ale hledí pospíšit, protože stará Ceiuci si s oběma dceruškami vyšla na procházku, takže je při lom kšeftování nebude nikdo rušit,
A tu si milý Macunaima od paní domácí vypůjčil něco roztomilosti, mašinu rtěnku, mašinu hedvábnou punčochu, mašinu kombi ne s ladelovou vůní, mašinu pásek parfemovaný citronelovym olejem z vousatky, mašinu dekolt pokropený pačulim, mašinu rukavičky, všechny tyhle roztomilosti, na každou stranu si pověsil šroubo-vici banánových květu jako poprsí a takhle se vám vystrojil. Na závěr si ještě nalíčil mrňousovská očka fialovou kampeškovou barvou, aby vypadala nyvé. Bylo té parády tolik, že pod ni div nepodklesl, ale stala se Z něj tak hezounká Francouzečka, že se musel navonět kouřem z žuremv a na dudy si připnout snítku dávivce proti uhranutí, A vydal se do paláce Venceslaua Pietra Pietry. A ten Venceslau Pietro Pietra, to byl obr Piaiman, co žere bdi,
Hned před penzionem Macunaima uviděl kolibříka s dvojatým ocáskem, co nosí lidem pech. Už už se chtěl vrátil domů a na žádné randevu nechodit, jenže slib je slib, a tak jen řekl: Pánbu s nami a zlý pryč! a šel dál.
Když tam přišel, obr už ho čekal u branky. Po mnoha
MACUNAIMA
ľRANCOUZEČKA A OBU
pukrlatti.';■ umIuI Francouzečce klíšťata a uvedl ji do přenádherného lusthauzti se vzpěrami /, pomeranú .1 povaly z ítaúbv. Šachovaná podlaha byla vykládaná čtverci mlékovce a červeného kebračového dřeva. Zařízení tvořily slavné bíle houpací sítě z Maranháa, Primq uprostřed stál vyřezávaný žakarandový stůl, prostřeny krajkovým ubrusem z banánovníkových vláken, na němž se skvěl bílorudy breveský porcelán a keramika z Bělému. Na ohromných mísách původem z jeskyní řek v Cunani kouřila mam oková kaše, kořeněná paprikou a tukupim, polévka z jednoho saopaulského rodáka, co přišel od mrazíren Continental, krokodýlí soté a polenta. Vínům vévodil opojný samotok Ica z Iqui-tosu, portské z Minas, k nerozeznáni od pravého, osmdesátiletá ovocná kaísuma, dobře vychlazeny sáopaul-skv šampus a vyhlášený likér z gempapu, nechutný jak tři dny deště. 5 vybraným aranžérským umem a v záplavě papírových kraječek tu byly vyloženy též báječné bonbony Falchi a sušenky z Rio Grande, ježto se vršily na čemoskvoucích kalabašových mističkách, co v Monte Alegre tak pěkně zdobí peronzkem.
Francouzečka se usadila na jedno visuté lůžko a s mnoha přelíbeznými cavyky se začala ládovat. Poradně jí wtrávilo a najedla se. co hrdlo ráčilo Pak tu spláchla skleničkou peruánského samotokua rozhodla se bez okolků přejít k věci. A hned prý, co je pravdy na tom, že obr vlastni muirakitan, který vypadá jako kro-kodvl, Obr zašel do chalupy a vrátil se s lasturou v ruce. A z ni vytáhl zelenv kamínek. Byl to muirakitan! Ma-
cunaímovi dojetím naskočila husí kiiže a cítil, že má na krajíčku Ale tvářil se jakoby nic a hned na obra, jestli len kámen nechce prodat. Venceslau Pictro Píetra Šibalsky zamrkal, a že prý za peníze ten kamínek jen tak někomu nedá. Francouzečka tedy zaškemrala, ať ji ten kámen alespoň půjči domu Venceslau Pietro Pietra znovu šibaKky zamrkal, a že prý svůj kámen jen tak někomu durnú nepůjčí-
,Cožpak si, Francouzečko, myslíš, že s takovou věcí budu svolný za pár cukr bliků, co?" ,Ak> když já bych ten kamínek tolik chtěla..!" .Chtít můžeš!" ,Tak se tím kamenem třeba udav, když jseš ta kovej vydfíduchr
„Prý vydřiduch, to bych si tedy vyprosil! Dávej si, Francouzečko, pozor na jazyk! Sběratel jsem, abys věděla, sběrateli"
Zašel do chalupy a vrátil Sř S ohromnou nůší ze stromové k ary a ta nůše bvla plničká kameni. Bvlv tam tyrkysy smaragdy beryly valounky magnetit jako jehličky, chrysolit topaz zvaný krůpěj vody, zvonivka korund řečený šmirgl, vi-suťkřeminek omletý vodou jak holubi vajíčko, jaspis přezdívaný koňská kost, sekery kudlv šipky z parou r-
macunaima
/oO j
/ól
francouzečka a obr
kú cingrlata z Tramtárie bludné balvany zkamenělí sloni řecké sloupy egyptští bůžkové, javanšti budd-hové obelisky, mexické stolce, zlato z Guayany, kame* ] ny ve tvaru ptáku z Iguapc, opalv z Vesele rek v, rubíny a granáty z řeky Gurupi, ttamotingy z Volavčí řeky, avanturinv turmaliny z Vupabu<;u, kvádry títan>j tu od řeky ľina, bauxity z Opičiho potoka, vápnité fosilie z Pirabas, perly z Lameta, balvan jako hrom, co Oake Pantáta Tukanu shodil foukačkou tam z té vysokéj hory, kamenoryt z Calamare, všechny tyhle šutry v té nůši byly. i !!i       Piaiman pak Francouzcčce vyprí-j ™   vél, že je slavný sběratel a sbírá kameny. A ta Francouzečka, to bvl Macunaima, naš hrdina, Piaiman se mu svěřil, že klenotem jeho sbírky je pravé muirakitan ve tvaru krokodýla, co ho koupil /a tisíckrát tisíc reisti od vládkyně mužatic od jezera |acíurua, Tohle všechno si ten obr navymyšlel- A co se nestalo! už si obr seda k Francouzečce do sítě, a jak blizoučko! a švitoří, že s ním je to hop, anebo trop, že ten kámen ani neprodá, ani nepůjčí, že by ji ho ale mohl prostě darovat... .Záleží jen na tobě..." Ten obr si totiž chtěl s milou Francouzečkou zadovádět. Když hrdina z Piaima-novvch cukrbliků vyrozumel, co znamená tohle „záleží jen na tobě", notně ho to vyplašilo Pomyslí si: .Že on si ten obr vážně mvsli, že jsem nějaká Francouzečka...! Odprejskni, ty nestydo jeden peruánská!" A vystřeli
zahradou ven. A obr za ním, Francouzečka přeskočila rostiľiu, co jí přišla do cesty, a chtěla se za ní schovat, byla tam ale jakási černá hulubénka. Macunaima jí za-ipttal:
.Milá Náno, černá panno, buď od té lásky a udělej mi tu místečko!"
Nána ani ťuk. Macunaima jí už trochu nakvašené šeptne:
„Náno, koukej uhnout, nebo to schytáš!"
Mouřenínka ani hnout. A tak milý Macunaima té meluzíne jednu vlepil, a ruka se mu k ni přichytila.
,Náno, pusť mi tu ruku a kliď se odsud, sic dostaneš ještě jednu!"
Jenže Nána byla figurka z kamaiibového vosku, kterou tam obr nastražil Zůstala tiše jako pěna. Macunaima ji vlepil druhou a přilepil se obouruč
.Náno, Náno! koukej mi pustit ty ruce a kliď se odsud, holka jedna umounéná! nebo dostaneš ještě kopanec!"
Nakopnul ji a přilepil se ještě víc. Nakonec byl hrdina k Nanynce přismolený docela. A tu přišel Piaiman I košem. Vyprostil Francouzečku z nastražené pasti a kázal kuši mocným hlasem:
„Rozevři, koši, svůj chřtán, rozevři chřtán všech chřtánů!"
Koš se otevřel a obr do něj hrdinu vhodil. Koš se zase zavřel, Piaiman si ho hť>di na záda a jde domů. Francouzečka se místo kabelky vyzbrojila toulcem, co se do něj ukládají šipky do foukačky. Obr koš upřel u dveří do
MACUNAIMA
FRANCOUZEČKA A OBR
chalupy a šel si toulec přidat ke kamenům do sbírky. Jenže ten toulec byl z látky a ta látka načichla zvěřinou. I Obr něco čul a hned:
„Je-li pak tvoje matička tak voňavá .1 tlusťoučká |ako ty, bobečku?"
A při té představě zakoulel očima rozkoši Měl totiž za to, že ten toulec je Francou/cino dítě. A ta Francou-zečka, to byl Macunaima, naš hrdina. Slvšel z koše obrovu otázku a notné ho to vyplašilo. „On si snad ten za-tracenej Venceslau vážně mysli, že mě koupali v teply vodě, až jsem se jim přešupačil! Kat abv té spral a čert! na trakaři vozil!" A fouknul do prášku z kořene kum* ká, kterv má moc povolovat šňůry, uvolnil hakiičku na ■ koši a vyskočil ven. Už se měl k odchodu, když tu nara-; zi na obrova čokla, který se jmenoval Kranas - to ryba jméno dostal proto, aby se nezalekl vodv. Hrdinovi spadlo srdce do kalhot a uháněl zpět parkem co mu nohy stačily Čokl za nim Hnali se hnali. Proběhli kolem Šatlavového mvsu, nabrali si to ke Guajará Mirinrml a od toho města se pak zas obrátili na východ. V Itama-racá si Macunaima trošku odfoukl a vybyla mu i chvilička, aby si dal tucet libovonných mang ze stromu, co tu prv na památku láskv zhr/ene vyrostl na hrobě panny Sanchy. Pak běženec nabral jihozápadní smt-r a ne daleko Barbaceny spatři nahoře v kopci, kudy vedla štětovaná stezka, krávu. Napadlo ho, že bv si dal kapku mléka, Supilo presto vyběhl kameny sazenou cestou, kudy chůze tolik neunaví, jenže ona ta krava bvla / ple-1 mene guzera a s t i'm |ak /namo nejsou zadné špásy, j
Osvou kapku mléka se hrozně hrdlila. Ale Macunaima jí odříkal svoji modlitbičku:
Matko Boži, prosiž za nás, Antoníčku z Kostelce, hodná kráva mléko dává, divá ho dá, jen kdvž chce!
kravu to pobavilo, dala mu mléko a hrdina vyrazil k 11 h u Přeběhl celím pampu, překročil reku Parana a byl by se rád vyšplhal na jeden z těch stromů, co pro vi neviděl les, ale čoklův štékoi mu hvl v patách a hrdinovi začínalo jit jaksepatří do tuhého. A to bylo jen:
„Jdi mi z cesty, dřevo!*
jak se vyhýbal všem těm juviím trubačům silovoním, co je na ně radost šplhat. O kus dál si v horách Espírito Santa div nerozbil hlavu o skálu s fůrou vytesaných obrázků, jenže prase aby jim rozumělo. Člověk by dal krk, že tam někdo zakopal nějaký prachy.. Ale Macunaima něl nakvalt a zalomil to k Banánovému ostrovu, který leží tam, co se řeka Araguaia štěpí vedví. Nakonec zmerčil třicetimetrové mrave-11 s vchodem pohotově v mezaninu. Vrhl se do díry, vklouzl dovnitř a pěkně ve výšce se uvelebil Čokl zůstal číhat venku
A už tu byl i obr a vidí čokla, kterak číhá před
macusaima
fRANCOUZEČKA A ObK
mraveništěm. Francouzecka přímo u vchodu ztratil stříbrný řetízek. .Tak tady máme ten naš poklad!* za-| mumlal si obr A čokl zmizel., jako by se do země pro padl. Piaiman vyrval ze země palmu inažá i s kořeny I a se vším, co k ní patřilo, ani stopa po ni v zemi nezú- I staia. Usekl jí špičku a strčil ji do díry, jestli Francouzek I ka vyleze. Ale cožpak se chytré prasátko vydalo všanc vlkovi' Francouzecka obrovi taky ne! Hrdina roztáhl nohy a inažá mu projela s prominutím panimandou. Když Piaiman viděl že Francouzecka na mou duši nevyleze, šel připepřit. Přinesl roj žravých mravenců, co je ■ maji obři za pepř, nasypal je k díře a mravenci se pustili do hrdiny hlava nehlava, Ale Francouzecka nevyšla ; ven ani tak. Piaiman jí odprisáhl pomstu. Vyhnal mravence z díry vena křikl ri(i Mic u n ji mu:
.Ted jdu pro žararaku | Llité, a tu už ti nepomůže] ani svěcená voda!"
Když to hrdina uslyšel, jako by ho přimrazil. S za-rarakou nesvede nikdo nic. Zavolal na obra:
„Počkej chvilku, obře, hned jsem venku."
Aby získal čas, sundal ú ale nejdřív šroubovice banánových květů, co je měl místu popr\i, a pohodil je na kraj díry:
.Nejdřív ale prosím tě hoď někam tohle.* Piaiman vzteky neviděl a banány hodil na sto honu daleko. Macunaíma si všiml, jak obr sopti. Sundal si mašinu dekoltáž a pohodil ji na kraj díry: ,Hoď prosím té někam ještě tohle." Piaiman mrštil šaty ještě dál Pak mu Macunaíma podal mašinu pásek, po něm mašinu botky a tak dál všechno svoje oblečení. Z obra už se vzteky kouřilo. Odhazoval jednu věc po druhé, ani se na ně nepodíval. A hrdina pomaloučku polehoučku vystrčil na kraj díry panimandu a povídá obrovi:
,A teď prosím tě hoď někam ještě tuhle smradlavou tykev'
Piaiman pupadl vzteky bez sebe hrdinu za paniman-du, ani se pořádně nepodíval, co to drží, a hodil tu hrdinovu panimandu se vším, co k ni patřilo, na půldruhé mile daleko. A mohl se tam na hrdinu učekal, zatímco ten odtud upaloval, až se mu za patama kouřilo
Když přiběhl do penzionu, nevěděl, čí je, mé li byste ho vidět! jak byl upocený utrmácený s očima jako králík a jazykem na vestě Trošku si odpočinul, a protože měl hlad, že by se o něj mohl opřít, slupnul pekáč /,ipečených Šklebit z Maceió, jednu sušenou kachnu z Ma-rajo a hojné to vše zalil maniokovým vínečkem. Dách-nul si
Macunaimu mrzel svět. Venreslau Pictro Pietra byl slavný sběratel, a on nic. Závisti mu po těle vyrážel pot a nakonec sí umínil, že bude jako obr. Sbírat kameni se mu ale nechtělo, proč laky, vždyť je ho všude na zemi
MACUNAÍMA
(67
FRANCOUZECKA A OBR
fůra, na kamycích v ložiskách žlebech a horských slojích A všechny tyhle kameny bývaly vosy mravenci moskyti kli štaci zvířata ptáci lidi a žínky a ženičky ba dokonce i vnady těch žínek a ženiček... A navíc zrovna kamení, které je těžké jako cent...! Bezmocně rozhodil ruce a za bědoval:
,Jémináčku...! A já mám zrovna takovou lenoru..."
Dumal dumal, až na to přišel. Udělá si sbírku škaredých slov, vždyť ta má přece tak rád
Dal se do díla. Než bys řekl švec, měl jich tisíce ve všech živých řečech, dokonce i v řečtině a latině, kterě trochu studoval. Italskou sbírku měl komplet, byla v ní slova pro každou denní i roční dobu, pro každou životní šlamastyku i každý lidský cit Sprosťárny měl sakumprásk! Klenotem jeho sbírky však bylo jedno rčení původem z Indií, ale to si je lip jenom myslet.
VII- MlMBä
Macunaíma byl jaksepatří rozmrzelý. Ne a ne dostat zpět muirakitan a to bylo pro zlost. Nejlíp by bylo toho Piaimana sejmout... A tak nechal město městem a šel si dochropůtského lesa vyzkoušet sílu. ProsmejčiI půldruhé mile, až natrefil toješť, že mu konce nedohlédnout. Zaklesl ruku do ohromných kořenů a zabral, aby zjistil, dnkáže-li ho vyrvat ze země, jen větřík ale povíval v koruně listovím-„Ještě nemám dost sil,* pomyslil si Ma-
cunaíma. Vzal krysí zoubek a zaryl si jím hluboko do nohy. poněvadž právě tak a nejinak se z mátohy stane chlap, a zbrocený krví se vydal zpět do penzionu. Byl z toho, že nemá dost sil. celý ztrápený, a jak si tak roztržitě vyšlapoval, vzal cestou pochopa.
Bolesti rázem uviděl hvězdičky na výsostech a mezi nimi zbyteček Kapei obklopenv mlhou „Kdvž měsíček couvá, k zdaru cesta dlouhá,* povzdychl si. A už se netrápil.
Na druhý den bylo zima jako v morně a hrdina si usmyslel, že se Venceslau Pietru ľietrovi rmmsti a pru zahřátí mu trochu zvalchuje hřbet. Jenže neměl dost sil, zato strachu z obra deset mandelů. A tak se vám rozhodl, že sedne na vlak a pojede do Kio de Janeira požádat o pomoc ďábla Ešua, na jehož počest tam nazítří měli slavit makumbu.
Byl červen a zima bylo jako v morně. Makumba se konala v Mangue, v baraku tety Ciaty, čarodějky, jaké neniruvno, mnoho povést rte mámy svatých, co umi zpívat pn kytaře jako málokdo. Macunaíma přišel do té její barabizny na dvacátou hodinu, s povinnou lahvi pálenky pod paží. Lidi už tam bylo jako maku, slušnáci chudáci advokáti pinglové zednici přidavači poslanci šejdíři, všichni tihle lidičkové a obřad právě začínal. Macunaíma si po vzoru ostatních stáhl boty a ponožky a na krk si pověsil amulet z vosku vosy tatukaby a usušeného hu rove ho kořene. Vstoupil do zaplněné místnosti, spustil se na všecky čtyři a s mácháním po komárech se vydal pozdravit kněžku, která seděla na
MACUNAÍMA
MAKUMBA
trojnožce jako socha a neřekla ani popel. Teta Ciata ' byla stará černoška s věkem utrpení na hřbetě, vysuch-la ropucha s bílou kšticí vroubící malinkatou hlavičku jako světelná zář. Oči by se na ní člověk nedohledal, byl to uzlíček kosti, tyčka klonici se sklánějicl samou ospalosti k zemi-
A to už jeden mládeneček, povídají, že syn bohyně Ošum nebij taky Panenky Marie Neposkvrněného početí, co kraluje prosincové makumbě, rozdává námořníkům nádeníkům žurnalistům zbohatlíkům rychlokvaš-kám krasotinkám státním ouredníkúm, fůře státních ouředniků! všem těmhle lidičkám po zapálené svíčce a už zháší piv nový kahanec osvěcující špeluňku.
A tu se na počest svatých sukně rozvířily a začala ta pravá makumba. A ten průvod vám Šel takhle: Na špici tluče do bubnu syn boha Oguna, chlap jako capouch,1 podobaný od neštovic, povoláním zpěvák rada, Olele Kui Barbosa mu říkali. Buben se třásl otřásal v rytmu jako řemen a dal do pohybu celé procesí. A rozdané svíčky vrhaly na stěny S kytičkovými tapetami ligotavé stíny, kleré se chvěly jako přízraky. Za oganem se takřka nehnuté šinula kupředu teta Ciata, jen rty ševelily monotónní modlitbu. A za ní šli advokáti plavčíci lapiduchove básnici
hrdina šejdíři Portugalci senátoři, všichni tihle lidičkové tu tančili a zpěvavě doplňovali modlitbu na způsob responsoria. A bylo to takhle: „Jdem tě pozdravit...!"
Teta Ciata zazpívala jméno světce, jemuž patřil další hold:
.Ó Pane Oloruneľ A lidičky odpovídali: .Jdem tě pozdravit...!* Teta Ciata pokračovala: „Ó delfíne Tukuši!' A lidičky odpovídali: Jdem té pozdravit...!" Táhle jako v monotónni litanii
,0 Yemanžá! Anamburuků! Ó Ošum! naše tři Pani vod!'
.Jdem vás pozdravit,..!*
Takhle A pokaždé, když se teta Ciata zastavila i i mocným máchnutím ruky zvolala: .Zmiz, F.šu!"
protože Ešu je kulhavý ďábel, zlomyslný rarach, nad něhož ale není, když přijde na to. provést nějakou nekalost, místností zabouřilo, až to hučelo:
,Huůum...! Huúum.,.! Ešu! Otče náš Ešu...!"
A ďáblovo jméno hřmělo vzduchem, až z toho noc za dveřmi přišla o díl svého majestátu. A procesí pokračovalo:
,Ó králi Jorubů!* .Jdem tě pozdravit.,,!"
MACUNAÍMA
,/70
MAKUMBA
Táhle jako v litanii. .0 Baru!* Jdem té pozdravit...!'
když vtoiít se teta Ciata zastaví a s mocným mach- I nutím ruky zvolá: .Zmiz, Esu!"
protože Esu je zrúdnik, zlomyslný rajstajbl. A znovu to místnosti zabouřilo, až to hučelo:
„Huiium ,..! Huúum...! Ešu! Otče náš Ešu.,.!*
A ďáblovo jméno hřmelo vzduchem, až z toho noc za dveřmi přišla o dli svého majestátu.
„ÓOšaláľ
Jdem té pozdravit...!*
Takhle to bylo. Pozdravili všechny svate tohohle magického obřadu, bílého Delfína, co nosí lásko, Sanga, boha bouřek, boha neštovic Omulua, Iroka, Ošosiho, Krutou matku Boiúnu, Obataláa, co dává sílu dovádět, všechny tyhle svaté pozdravili a průvod byl u konce, leta Ciata se posadila na trojnožku do rohu a všichni ti lidičkové zkoupani v potu, doktoři pekaři inženýři klo-tové rukávy policajti služtičky pisálci vrahouni Maeu-naíma, všichni šli postavit svíčku na zem do kruhu kolem trojnožky, Ty svíce pak vrhaly na strop stín nehnuté mámy svatých, UŽ skoro každý si něco svlékl a sípavě dýchal, jak se tu ve vzduchu mísily nejrůzněji* čuchy puchy dyjóry a duchy s potem všech. A to byl čai Si přihnout. A právě tenkrát Macunaima prvně ochuť nal obávanou maniokovíci, co se ji říká samohonka. Ochutnal, šťastné si potrUaskJ a od srdce se zachechtal.
; si zavdali a než si dali znovu, pokračovalo vzývání spojené s modlitbou. Všichni byli vzrušení rozpálení plni touhy, aby té noci jejich makumbu počastoval návštěvou nějaký ten svatý. Byla to už doba, co Žádný nepřišel, af ostatní prosili, jak chtěli. Protože maku mha tety Cisty nebyla jako lyhlety habaďúry, kde « vždycky najde nějaký dobrák, co se tváří, jako že přijel Sango nebo Ošosi nebo tak někdo, aby byli lidi spokojeni. Byla to makumba, jak má být, a když se nějaký svat)' objevil, bylo to doopravdv a ne jenom jako. Teta Ciaia w svém domě žádnou takovou levotu nestrpěla a ani Ogun, ani Ľšu už se v Mangue neobjevili víc než rok. Všichni si přáli, aby přišel Ogun, Macunaima chtěl, af přijde Ešu, jen aby si mohl vzít Venceslaua Pietra Pietru do paradv.
Mezi doušky aperitivu se všichni ti lidičkové, jedni na kolenou, jiní na všech čtyřech, modlili kolem čarodějky, ať jen nějaký ten svaly přijde Když uhodila půlnoc, šli všichni dovnitř na pečínku z kozla, jehož hlava a nohy už ležely na oltáři před obrazem Ešua, termitištém se třemi mušlemi představujícími oči a nos. Kozla porazili tu ďáblovu počest a nasolili práškem / rohu a ostruh kohoutich zápasníku. Máma svatých se vší parádou zahájila hodokvas a třikrát se přitom pokřižovala zprava doleva, Všichni lidičkové prodavači bibliofilové holé zadky akademikové bankéři, všichni tihle lidičkové tančili kolem stolu a zpívali:
MACUNAIMA
73
MAKUMBA
.Tančí se ejla bambá. do toho, Arué! Tančí se bulí bulí bambá. Do toho, Orobó!
EJ..J
Sladká rýžová kašišajda s mlíčkem z kokosu, božská Yemanžá, tanči s náma, dáme si do nosu.
Ej..r
A jak tam spolu klábosili dobrou vůli spolu měli, I snědli obětovaného kozla, každý přitom koukal, kde má 'i svou flanderu pálenky, protože při takové příležitosti se nikdo nesmí napít z cizí, a všichni toho šnapsu vypili požehnaně. Macunaíma se chechtal na cele kolo a v tom veselení převrhl na stul víno. To pro něj bylo dobré známem a všichni si mysleli, že náš hrdina se stal vyvoleným tohohle svatvečera. Jenže chyba lávky.
leště ani modlení pořádně znovu nezačalo, když tu vprostřed místnosti vvskočí |odna taková krasotinka, všechnv umlčí trochu stenem trochu vzlykem a vyrukuje vám se zpěvem z úplné jiného soudku. Všechny, jak tam byli, popadl třas a stín zinky, který svíce vrhaly do rohu stropu, vypadal nemlich jako paskřiva obluda, byl to Ešu! Ogan zápasil s bubnem a vší mocí se snažil zachytit ty šílené rytmy nového zpěvu bez mustru, plného netrpělivých not a krkolomných zvratů, divokou extázi, ve které tichounce bublala zuřivost A polská
ca se zmalovaným ksichtíkem se zmítala uprostred místnosti, až ramínka od kombiné praskala a vystavovala špekv na odiv. Prsiska se jí houpala ze strany na stranu a tloukla ji do ramen do obličeje a zase o břicho, lup hof jen to pleskalo. A rusovláska zpívala a zpívala. Nakonec ji z rozmazaných úst začala jít pěna. Políčka zařvala, až noc přišla o další díl svého majestátu, ženuška padla na zem a zůstala boží.
Nastala chvíle posvátného ticha. Nato se teta Ciata zvedla z trojnožky, kterou jakási ženička z kdovíkteré Tramtárie obratem vyměnila za novou lavičku, na níž ještě nikdo nikdy neseděl, protože trojnožka, ta teď náležela té druhé Mama svatých už se blížila přibližovala. A ogan s ni. Všichni ostatní už byli na nohou a mačkali se kolem stěn. Jenom teta Ciata se blížila pri-Wižovala, až přišla k ztuhle Polce, které tam uprostřed místnosti ležela jak široká tak dlouhá. Čarodějka si svlékla šaty a zůstala nahá, nechala si jen náhrdelníky náramky náušnice se stříbrnými kuličkami, které jí cvmkaly o kosti, Z misky, kterou jí ogan podával, nabírala sraženou krev 7 kozla, co snědli, a potírala tou hnutími dívce hlavu. Jen na ni ale tu zelenavou brečku vylila, ztuhlé tělo se začalo sténavě svíjet a vzduchem zavanul pach jódu, Tehdv máma svatých zanotovala posvátnou modlitbu k Ešuovi, melodii tkanou na jedno brdo.
Když skončila, krasotinka otevřela uči a začala se hýbat, jenže úplně jinak nežli dřív, však už to taky nebyla krasotinka, ale kůň, na němž se vozí svatý, byl to Ešu. Byl tu Ešu, rohatec, který s nimi přišel slavit makumbu.
MACUNAÍMA
MAKUMBA
Dvojice nahotinek tu předváděla nestrojenou hodol boxovou sambu v rvtmu chřestěni" stařeniných kostM pleskání batulčiných prsou a dutého oganova bubnová! ni. Nazí byli ' všichni ostatní a čekali, až si prítomný] Pán temnot vyvolí Ešuova syna. Samba to byla jako hrom... Macunaima se 1 rasi nadějí, že se mu svatého podaří požádat, aby dal Venceslau Pietru Pietn> I vi pořádnou nakládačku, kdo ví, co to do něj najednou vjelo, vklátil j*| doprostřed místnosti, porazil Ešu* na zem a vrhl se na něj s vitézoslffi nym dováděním. A novy Lšuůt syn se dočkal všeobecného souhlasa a všichni nad jeho zasvěcením jásali a provolávali mu slávu.
fCdvž byla ceremonie u konce, odvedli ďábla na trof nožku a začali s adorací. Zloději senátoři burani černoši dám V fotbalisti, všichni se plazili v prachu, který barvil místnost dooranžova, udeřili pokaždé levou stranou hlavy o zem a líbali kolena, ba cele tělo koně, co na něm přijel Ešu. Zarudlá Polčička se ztuhle třásla, od pusy jf kapala pěna. ve které .si všichni namáčeli ukazovaček a křižovali si■ jim zprava doleva, stenala v chraplavých výkřicích zpola rozkoš zpola pláč a už to nebyla žádní polská slečinka, byl to Ešu, nejrajcovnějši pekelník tohohle náboženství.
Když se všichni dost nalfbati naadorovali a dosyta nakřižovali, nadešel čas proseb a slibu, jeden řezník
r prosil, aby všichni kupovali maso nemocného dobytka, co prodává, a Ešu kývl. Jeden nlantážník zase. abv už na jeho plantážích neřádili mravenci a stŕídnice, a Fšu se tnu vysmály na něco takového že jaktěživ nekývne Jeden proutník prosil, aby jeho kočička doslala místo učitelky, aby se mohli vzít, a Ešu kývl. Jeden doktor přednesl sáhodlouhou žádost, abv mu bylo dáno psát portugalskou řečí nad jiné elegantně, a Ešu odmítl. Tak. Nakonec přišla řada na Macunaírmi nového čerchmantova syna. A Macunaima řekl:
.Přišel jsem vás. otče, o něco požádat, protože mám dopal všech dopálil futrál."
,jak ti říkají?" zeptal se Ešu,
.Macunaima, hrdina."
,limhm...," zavrčel trepitLijksl, r jména, co za čin a |i na Ma, vždycky véštěj nejakej malér..."
I tak ale přijal hrdinu s otevřenou náruči a slíbil mu splnit cokoli, oč požádá, protože Macunaima byl syn. A hrdina na Ešuovi žádal, abv Venceslau Pietru Pietrovi pořádné zatopil, protože je to obr Piaiman, co žere lidi.
Z toho, co se stalo pak, běhal všem hrůzou mráz po židech. Ešu vzal tři větvičky meduňky posvěcené páterem Vyklouzem, hodil je do výše, z.křižil dva prsty přes Síbí a poručil duši Venceslaua Pietra Pietry, af si vleze do něj do Ešua, protože bude výplata. Chvilku počkal, obrovo já přišlo, vstoupilo do krasotinky a Ešu kázal synovi, ať dá duši, která se vtělila do Polčina těla, za vyučenou. Hrdina popadl klacek a chutě se s ním pustil do Ešua. Dával mu co proto. Ešu křičel:
MACUNAIMA
76
f77
VAK! MHA
.Nebij tolik, ne tak zhurta, au, toboli, au, au, au! Vždvf mim ženu a dvě děti, au, tu holi, au, au, au!"
Macunaíma ho zmaloval tak, že hrál všemi barvami, krev mu tekla z nosu z pusy z uší, až padl bez sebe k zemi- A všem z toho běhal mráz po zádech... Nato Macunaíma obrovu já naordinoval horkou koupel ve slané vodě a z Ešuova těla se začalo kouřit a pokapal celou podlahu. A Macunaíma obruvu f á prikázal, aby se uprostřed nej tvrdší zimy vydalo cestou plnou střepu lesem plným kopřiv a lopuchu až k rozsedlinám And, a na Ešuově lělc se objevily krvavé rány od rozbitého skla, škrábance od trní a pupínky od kopřiv, tunel únavou a třas! se zimou jako osika. Člověku z toho běhal mráz po zádech. A Macunaíma duši Venceslaua Pietru Pietni nakázal, ať ji vezme na rohy po-.l týkavý býk, ať ji nakopne jan-kuvatý kůň, pokouše krokodýl a pobodá čtyřicetkrát č Křičet h> sic aztéckvch mravenců, a Fšuo-vo tělo se svíjelo v krvi a štípán-cích na zemi, na jedné noze otisk zubů, na druhé čtyřicetkrát čtyřicet tisíc mravenčích kousané ó na k už: zřízené k nepoznání, s hlavou rozbitou koňským kopytem a dírou po býčím rohu v břiše. Špeluňka se naplnila nesnesitelným puchem. A lisu vyl:
„Když už bodáš, ne tak zhurta, au, to bolí, au, a li, a li! Vždyť mám ženu a dvě děti, au, to boli, au, au, aul"
Dbuhu m n ještě Víacunaíma přikazoval jednu takovouhle věc za druhou a duše Venceslaua Pielra Pietry to v Es nové těle všechno podstoupila. Až už hrdinova po-Bítychtivost na nic dalšího nedokázala přijít a byl konec. Krasotinka na podlaze takřka neznatelné oddychovala. Nastalo vyčerpané ticho. A každému z. toho běhal mráz pn zádech.
V paláci v Maranhäoské ulici zatím vládlo buži dopuštěni. Přijeli doktoři přijela sanitka, |eden bezradněj-iinež druhý. Venceslau Pietro i'ietra ŕval v tratolišti bve. Na břiše měl ránu po býčím rohu, hlavu měl rozbitou, jako by ho kopnul kun, b\ I popálený promrzlý pekuusaný a tělo měl samý flek a jelito, jak dostal nakladačku hlava nehlava.
Na makumbě trvalo zděšené ticho. Teta Ciaia pL>hi.j-lové přispěchala a začala se modlit úhlavní ďáblovu mudlitbu. By La to ta nejsvatokradežnéjši modlitba ze ifjech svatokrádežných modliteb, co když se v ní človek splete, rejde bídnou smrti, modlitba Otče náš Ešu, a bylo to takhle:
,Qtče Ešu, fantaz. náš, kterýž jsi v třináctým pekle vlevodôle, my tě rádi máme, všichni, jak tu jsme!"
„Rádi, jóí Rádi, jol*
„...jeb náš vezdejší dej nám dnes, viile tvá nechť je
MACUNAÍMA
m
takv na zemi, kde se slouží a obětuje našemu fotŕílol Ešuovi, budiž tak navěky věků, amen..,! Sláva černý vlasti Pána Ešua!"
„Sláva synku Pána Ešua!*
Macunaima poděkoval. Teta uzavřela:
„Synku, leda i princi Pyjóvi, kerej byl černej jako bota a stal se naším fotrem Ešuem in sékula s okuláryj budiž tak navěky věku, amen!*
Esu se mátou! mátoril, a když zase začala kolovrtj třtinová šnába, všechny rány jako zázrakem mize)! a Polčino tělo bylo v čajku jako dřív. Ozval se ohlušujúci rámus, prostorem zavanul pach pálené smoly a kr>j sotinka vyvrhla z úst prsten z černého jantaru. A přišw k sobě, rudá tlusťoučká jenom hrozně unavená, a teď ta to byla jenom Polečka, Esu byl ten tam
A na konec si všichni spolu udělali bene dali si šunj čičku a skočili si nějakou tu sambkŕku a všichni ti lidičkové se bavili a rajtovali, co srdce ráčilo. A všechno >končiloa proměnilo ».e v opravdový živol. A když bylo nad ránem, šli makumbisti, Macunaima, Jaime Ovalle, Dodô, Manuel Bandeirú, Blaisc Cendrars, Ascenso Fer-reira, Raul Boppík, Tonda Bento, všichni tihle makumbisti šli domu.
■   vin-vel. fiába suiNce
Macunaima šel, kam ho nohy nesly, až natrefil strom Voloman, ktetý sahal div ne do nebes. Na větvi tam seděl papoušek pitiguari, a jen hrdinu v dálce zahledl, rozhalekai se na celé kolo: „To jsou k nám hosti! To jsou k nám hosti!* Macunaima mu chtěl poděkovat za přivítání, jak ale pohlédl vzhůru, uviděl Voloman obsypaný ovocem. Hrdinovi už šla huba vandrem, a když jeho žaludek uhlídal veškeré ty manílkary sapodily zápory hakuri meruňky mukužové ořechy mauricky růžová jablka melouny anony, všechno tohle ovoce, udělal prr
„Vokimánku. Juj mi trochu ovoce," /íf/.uiiinil Mácu naima
Stromami slvšľl. A tu hrdina podvakráte zavolal: „Pod šavle i pod obušky, bereme i plané hrušky!* Všechno ovoce spadalo a Macunaima se dobře po-mél. Voloman dostal zlost. Popadl hrdinu za nohy, a lup s ním až daleko za Guanabarskou zátoku, na pustý ostrov, kde bydlívala nymfa Alamoa, co sem připlula s Holanďany. Macunaima byl tak uondany, že ještě v tom letu začal zařezávat. Ve spaní dopadl pod líbezné vonicí guairóovou palmu, v jejíž koruně seděl sup.
A co čert nechtěl, milý pták si potřeboval ulevit, a )ak íi vám ulevil, podělal hrdinu od hlavy až k patě. Zatím přišlu ráno raničko a zima bylo jako v morně Macunaima se probudil s jektáním, šupince z něho jen cákaly, f tak ale důkladně prošťáral skalku, co na tom ostrův-
MACUNAÍMA
Vtl, BÁBA SLUNCE
ku byla, není-li tam přec nějaká jeskyrika, kde by mohly byt zakopané peníze. Ale co vás nemá. Ani kouzelný stříbrný řetízek, který by vyvolenci ukázal, kde je poklad po Holanďanech, tam nebyl. Jenom zrzaví mravenci.
A tehdy tudv zrovna měla cestu Kaiuanoge, hvězda jitřenka. Macunaima byl už z tolika žiti krapet omrzelý,; i poprosil ji, jeslli by ho nevzala k sobě na nebe. Kaiua-nofie už k němu měla namířeno, jenže hrdma smrděl jako rasův pytel.
„Víš co? Dej si koupel!" povídá mu. A šla si po svých,
A tak se zrodil výraz „Dej si koupel!", jimž Brazilci posílají k čertu nejmenované přistěhovalce z Evropy.
A to už tudy měla cestu luna kapei a Macunaima na ni volá:
„Pozdrav pánbu, kmotřičko Luno!" „Hmhm.,,,* povídá Kapei.
A Macunaima lunu požádal, jestli by ho nevzala na ostrov Marajo. Kapei už k němu měla namířeno, jenže Macunaima opravdu smrděl jak psí kširy,
„Víš co? Dej si koupel!" povídá mu, A šla si po svých,
A tak se to rčení vžilo nadobro
Macunaima křikl na Kapei, ať mu aspoň dá ohýnek, aby se trochu zahřál.
„Zkus to u sousedu!" ukázala Kapei ke Slunci, která už sem zdáli veslovala po jalové strouze. A poroučela se.
Macunaima se třásl, až mu zuby drkotaly, a sup si mu nad hlavou ulevoval a ulevoval- On totiž ten kámen, co
naněm přebývali, byl jako když plivne. Vei, rudá a cela zbrocená potem, se tarabila zdáli. A Vei byla bába Slunce. A to se na Macunaimu zase jednou štěsii usmálo, protože bábu Slunce, to on ľ>i u nich doma odjakživa předcházel a dával u dosucha olizovat kasávové homolky
Vei vzala Macunaimu na vor s rezatou plachtou obarven nu múru :m «> kázala svvm třem dcerám, ať hledí dát hrdinu do pucu, vytahají mu klíšťata a dohlédnou, aby neměl špínu za nehty. A Macunaima byl zas jako z partesu Že to ale bvla taková baba, všecka zarudla a upo-
cená, hrdinu ani ne-škatule mohla být Slunce, p on ŕo c h u ni, byla-li by od te s jejím žárem, pro-vymydlený, zato zipe. Vei byla na mou v merku udělat Matem, Jen ohřát niko-pak. bylo ještě moc co by se za nehet ukrátila chvíli, pisk-hrdinu vískat a šim-Hrdina se řehnil se svíjel, jak ho to se mu to zarnlou-přeslaly, chtěl ješ-»kroutil blahem. Vei
napadlo, že by tahle Slunce, stará dobrá dých. A tak prý na ^Jb^íBř lásky a zavolala Vei tože je sice pěkné mou se jenom kle-věru Slunce a měla cunaimu svým ze-ho nesvedla, kde-brzo a neměla sily, vešlo. Aby hrdinovi la, a tři dcery začaly rat po celém těle. jako pominutý, celý lechtalo, a náramné valo. Když dívky tě, a předem už se si všimla, jaký je hr-
MACUNAÍMA
/82j
VEI. BABA SLUNCE
dina nestyda, a dostala vztek, Přecházela ji chuť dolovat Žár z těla, jen aby se někdo zahřál, A tu milé zinky matku popadly, pevně ji svázaly a Macunaíma tu babici bušil pěstmi do panděra, až zezadu šlehl vyšlehl plamen a všem bylo teploučko.
Výheň zaplavila celý vor, rozlila se po vodách a čistou tvář povětří vybarvila dozlatova. Macunaíma ležel na voru, vyhříval se jako ještěrka a i>ddával se modravému lenošeni. A ticho bvlo, že v něm nic nebralo konce...
„Jemináčku, to mám ale lenoru...!"
Hrdina si povzdychl. Bylo slyšet jen ševeleni vlnek, nic víc. Macunaimovi proběhlo tělem blaho zahalení, to byla pane lábuž... Nejmladší žínka hrála na urukungo, co ji matka jednou přivezla z Afriky. Jalová voda byla jak svět a na vysoké báni nebe nebylo ani mráčku. Macunaíma si složil ruce pod hlavu místo polštáře, a zatímco nejstarši světelná dcerka odháněla hejna mo*j kytů, třetí děvenka konečky svých copu rozechvivala hrdinovo břicho rozkoši. Hrdina ^e štastné smal a po každé sloce musel prozpěvováni na chvíli nechat, aby se nabažil, A bylo to takhle:
Až já umřu, neplakej, života mi lito není. Mandu sarará!
Můj tatíček pustej kraj, moje máma utrpení. Mandu sarará!
Tatíček mi jedním řek: Láska se ti vyhne brzy! Mandu sarará!
Matička mi darovala náhrdelník samý slzy. Mandu sarará!
Pásovec ať reje hrob kolozubou hubou v hlíně. Mandu sarará!
Chudáka všech chudáků, do jamv ať položí mé' Mandu sarará!
To byla pane lábuž,.. Tělo se mu skvělo zlatem, na krystalcích soli matné pableskujícim, a jak za odlivu moře vonělo. Ve i kliďánko zabírala vesly a břicho se mu pod dévenčinýirt lechtáním kroutilo, ách...! Macunaimu přemohla rozkoš nas smrtelníku, ach...! „krutibrko! že ty ses ale mamince povedla, írajlinko jedna... sladká!" vydechl. A zamhouřil darebácká očička a kolem pusy mu hrál klukovský úsměv uličníka v sedmém nebi, hrdina si užíval užíval, a/ usnul
Když ho Vei svým veslováním přestala zkolébávat ke spaní, Macunaíma se probral. V dáli před ním tloukl do oči růžový mrakodrap. Vor přirazil u můstku v grandiózní osadě, ježto se zove Rio de Janeiro.
MACUKAÍMA
/85
VEZ, BÁBA SUMCE
Přímo na břehu se Uhla luhoušť brazilových stromů po obou stranách vroubená barevnými paláci. A ten haječek zelený, to byla třída barona Rio Branca. Právě tady Vei se svými třemi světelnými dcerkami bývala. Veí chtěla Macunaimu za zeťáka, byl to konec konců hrdn na a taky jídával olizovat všecky ty kasávové homolky, a tak povídá:
.Milý zeťáčku: nebylo by od věci, kdyby sis vzal jednu z mých dcer za ženu. Věnem ti davam Evrúpku Francouzy a Bahii. Musíš však být věrný a nedovádět mi tu s kdejakou žínkou, která se šustne kolem."
Macunaima poděkoval a při památce své matky slíbil, co chtěla. Vei se všemi třemi dcerami pak odešla ro-zednivat do hájecka, ještě jednou však kázala Macunai-movi, ať se střeží vylézt z voru a něco si začínat s cizími zinkami. Macunaima ji to ještě jednou slíbil, při památce svojí matkv jako prve.
Ještě se ani za Vei s dcerami haječek nezavřel, a ui dostal Macunaima hro/nou chuť s nejakou žínkou si zadu vadě t - Zapálil si, a chtělo se mu ještě víc. Pod stromy se tu promenovala spousta dívčin dívek děvenek, vy-krucovaly se s nadáním a spanilostí.
.Ať se třeba na miste propadnu!" zvolal Macunaima. .Nejsem žádnej bábovka, aby mně ženská ublížila!"
A hlavou mu břesklo mocné světlo. Vztyčil se na voru a s rukama vztaženýma nad otčinu slavnostně pronesl:
.MIZERNE ZDRAVÍ A MRAVENCI ŽRAVÍ MOŘI A SUŽUJOU BRAZILSKOU ZEMI!"
í
V zu
lil
Bez meškání vyskočil z voru, zaběhl zasalutovat obra-svatého Antonička. který býval kapitánem regimentu, a rovnou začal házet cukrbliky na všechny zinky, co jich tam bylo. Hned mu padla do oka jedna, Co ještě nedávno prodávala v zemičce jako dlaň portugalským kmocha č k litu ryby a ještě vám voněla, jeminkote, jak ta Voněla rybinou! Macunaima na ni mrkl a rovnou, že si půjdou na vor zadovádét. A tak se i stalo. Dováděli tam do aleluja. A teď se tam jeden na druhého smějí,
Když se Vei se třemi dcerami vracela zpět z dnění a už se šíralo, děvenky, které šly napřed, přistihly Macunaímu s Portugalkou při novém dovádění, Třem světelným dcerkám to hnulo žlučí:
,Tak ty takhle, hrdino? Copak ti naše matička Vei neříkala, že se nemáš hnout z voru? A že nemáš dovádět i kdejakou žínkou, která se tu šustne?!* .Když mně tu bylo tak smutno!" hrdina na to. .Smutno nesmutno, hrdino! Teď si to od matičky Vei pořádně vypiješ!" A rozzlobené se obráti Iv na stařenu: Jen se, matičko Vei, podívejte, jakého máte povedeného zeťáčka! Ještě jsme ani nebylv v háječku, a už se zdejchnul, nabrnknul si tuhle dobráčku, přitáhl si ji na váš vor a dovádějí si tu jako diví! Teď se tady jeden na druhého culí!"
To ovšem bábu Slunce jaksepatří dohrálo a hned se do hrdiny pustila:
,A to se na něj podívejme, na holenka! Copak jsem ti neříkala, že si nemáš nic začínat s žádnou žínkou, co...?
MACUNAIMA
Vil, BÁBA SLUNCE
Říkala, viď! A ry si ji beze všeho vezmeš na můj vor a jeden se tu na druhého culíte!"
„Když mně tu bylo tak smutno!" opakoval hrdina.
„Kdybys mě byl poslechl, mohl sis vzít jednu, z mých dcer za ženu a být napořád mladý a fešák k tomu. Teď budeš mladý jenom chvilku, na chlup jako ostatní chlapi, a pak z tebe bude starý košťál, do jakého nic není/ I
Macunaima měl na krajíčku. Povzdychl si.
„Kdybych to byl věděl..."
„Kdybychtobylvěděl je, milánku, svatej, kterej ještě
nikdy nikomu nepomohl Jenže ty jsi pěkný ptáček, |en co jej pravda! Takový mu jí žádnou dceru nedám, kdepakl*
A to si zase na Ma-cunaťmu nepřišla: „Však já bych ani žádnou z těch tři nechtěl, to si pište! Tři sličné sestřičky, ďáblovy vějičky!"
A tak se šla Vei i s třemi dcerami ubytovat do hotelu a Macunaímu s Portugalkou nechaly spát na voru.
A kdvž si Slunce s dcerami nad ránem přišiv vyjet po zátoce, Macunaima s Portugalkou vám tam chrupali, jako bv je du vody hodil- Vei ty dva probudila a Ma-cunaimovi dala darem kámen Vató. A ten kámen Vató dá člověku ohýnek, kdykoli ho potřebuje. A pak už si šla milá Slunce i se třemi světelnými dcerkami po svých.
Tohu dne Macunaima dál dováděl s rybářkou po městě. Na noc se uložili na lavičku ve Flamengu, a tu se objevil strašidelný netvor. Byl tn Mianiquě-Teibě a přišel hrdinu sežrat. Dýchal prsty, poslouchal pupkem a oči měl tam, kde jiní prsa. Namísto jedné pusy měl dvě a ly byly schované v záhybu pod prsty u nohou. Netvorův pach bacil Macunaímu přes nos, hrdina se probudil aupaluval z Mámenia, u) mu nohy stačily. A Miarůuué--Teibé slupl portugalskou trhovky ni a byl ten tam
Xa druhy den už Macunaímu v hlavním městě republiky pranic netěšilo. Vyměnil kámen Vató za fotografii v novinách a vrátil se do visky, jež se prostírá na březích strouhy Tieté,
K předrahým rukoum našich poddaných, pani ama-Mnek.
VSäo Paulu, třicátého května roku lišícího devítisté-ho šestadvacátehu.
Ctihodně pani,
adresa i skladám přítomného latu dozajista nemálo Mas iiiÍitt. AÍMSímf ara tyto řádky, prodchnuti- steskem a neutuchající láskou, uvést nemilým zvěstováním. Pravda jest \ Mž taká, zc r požehnaném městě svatého Pavla - dle soudu přečetných svých obyvatelů nejvěúim městě všehomira -
MACUNAIMA
,/88
/89
PSANÍ MUÍATÍCÍM
8^11817^
nejste co ,muiat\ce", neb slovo to iest nemyte a nečesaní nýbrž pod přízviskem amazonky známy; tvrdí se pak o Vás, válečné že sedláte oře o původem z klasické jste Hellady; a tak ie tedy slynete. Nás, Vašeho Pána a Vládce, takové zplody učenosti tuze ovšem zarmoutily, leč budete s námi jistě souhlasit, ie tak získáváte na hrdinství a věhlasu, a dotykem lim starobylé tradice se šlejftf-stvim spojene nabýváte respekiábl platiny.
Nechceme však mamiti řízného Vašeho času, tím méně pak Vaši mys! kalit zvěstmi veskrz neblahými Bez meškání Vás proto zpravíme o skutcích, jež jsme v těchto krajích byli vykonali.
Nebylo tomu ni celých pěi sluncí, co jsme Vás \ '    opustili, když na nás dolehla preukrutná po-v      hroma. jedné krásné nou o májových idách přestupného roku ztratili isme svůj muiraki-tan, kteréžto slovo někteří píši muraquitä, jiní pak učencové, nacházejíce zalíbení v etymologických extravagancích, dávají přednost ortografii muyrakitam a další naposledy pravopisu mura-qué-itá, neračte se Štířiti! Vězte totiž, že tato vokabu-Ie, tei tak důvěrně zaznívá Vašim Eustachovým trubicím, zde jest takořka neznáma. V těchto nadmíru avtltsovaných končinách říká se válečníkům strážniti, ,'t»í!i;-./r; Iu-kci ramen.,        ; í":í-der; jsouce některá z těch jmen absurdními neologismy -odpornými kazimluvy, jimiž nedbala a slovotrusi poškvr ňují líbeznou lusitanskou řeč. Nedostává se nám iel čast abychom o portugalitské řeči, bývající též lusitdnska zvan,
MACUNAÍMA
cot .sub termine fagi' proslovili. Nadto pro Vás bude bezpo-dtyby interesantnější, že vezdejší válečnici nevyhledávají luzných dam, aby s nimi vstoupili ve svazek manželský; nýbrž že raději man ty, je: jsou jim po vůli a jez lze smě-ntt za male a polétavé cetle papíru, jaké prostý lid pené-úzove - tyf jsou .curnculum vitae' eivdisace, A níž si dnes sami pokládáme za čest příslušet. Slovo mutraki-tan, které již dráždi románský sluch Vašeho Pána a Vládce, ;est těmto válečníkům, iakož i vůbec všem, kdož v těchto končinách přebýván, nepovědomo. jtn hrstka mužů .znamenitých ve Ctnostech i uměnách', jak píše fráter Luis de Sousa, fousatý klasik átýrovaný doktorem Rui Barbosou, upírá k muirakttanům světlo svého ducha a snaží seje zbavit strusky průměrnosti, asijského původu je činíc, nikoli dílem Vašich rukou, v pulérovám až běda horlivých.
Ještě jsme byli ztrátou muirakitunu ještěřích tvarů naveskrze zkrušeni, když se nám působením jakéhosi vanu metapsi/diického či chi lo sa, vzbuzeného tesknicím snad libidem, o jakém nas zpravuje učený Germán doktor Sigmund Freud (čti frojt), ve snu zjevit přenádherný archanjel. Od něho jsme zvěděli, pozbyly že tnlisman nalézá se v drahých rukách doktora Veneeslaua Pietra Pietry. jenž jest poddanum mistokrálovstvi peruánského, původu však vúčihledně flarentinského. tak jako Cavalcantiové z Pernambuka. A jelikož dlí doktor ten ve slovutném působišti přeblahosla-ventho pátera Anchiety, městě svatopavelskěm, vydali jsme
PSANÍ MUZATICÍM
sď tam bez prodlevy i my, abychom uloupeného rouna zno- \ vu nabyli. Naše vzájemné vztahy s doktorem Venieslauem jsou dnes nanejvýše uspokojivé; a dozajista vbrzku obdr- I žite požehnanou zvěst, íe máme talisman opět v drženi 1 za ně) poiadovati od Vás budem nálezné.
StojiI', poddaně naše, mimo jakoukoli pochybnost, ze My. Váš Pána Vládce, vynacházime se v ošemetné situaci. Poklad, s nimi jame od Vás přibyli, bylo nám v zdeptatnou měnu konvertýrovat: vzhledem ke kolísavému kunu a poklesu cen kakaa nám tato směna živobytí znamenitě znesnadnila.
Vězte totiž, že dámy se zde nepokládají kyjem, ni nedovádějí zadarmo a pro dováděni samo, ale jen za dšléni mrzkého kovu, prýštění značkového šampusu ú za jedlé stvůry, jimž se zde obvykle přezdívá langusty, A ze jsou to, pani amazonky, stvůry věru čarovné!!! Různý krunýř maji lesklý a klenutý po způsobu lodního trupu, z na pak vycházen pddlovite končetiny, chápadla a ocas, jez na sebe berou všelikou tvářnost: na podnose ze sevreskeho porculanu upomína těžký ten aparát na trojpádiou plachetnici, jez šukala po vodách Nilu, kynteky v svých útrobách skrývajíc velectěné tělo Kleopatřino.
Račle si, ctně pani amazonky, blíže povštmnouti kynické vokabule, již jsme shora byli vypsali. Převelicí byste nás totiž zarmoutily, púkll byste <e \ nami nckloni-ly k výslovnosti, jež jest v souladu s naučením klasikiÄ a upřednostnily dikci modernější, jež jest diket cynickom
t předce dochází lehkomyslně podpory některých slovníka* ři, nepovédomých zavrženíhodné veteše, již k nám z Francouz a přilehlého okolí zoviékd zlolajné galotnanstvo.
Ergo skrze tuto delikátni stvůru, jež si podmaní i la nej-Vybranější půnebí, klesají zdejší dámy na manželská lože. Chápete tu d í? r o jakém nálezném držíme k Vám řeč; Sangusiy jsou navýsost drahé, předraité naše poddané, a některé z námi získaných přišly na Šedesát hsíc, ba i víc; což převedeno na tradiční naši měnu dává tučný obnos osmdesátí milionu kakaových bobů... Snadno si tedy můžete představit, jak mnoho jsme již utratili; a že mrzkého kovu, za A  nějž bychom s oněmi těžko přístupnými paními • A   mohli dováděli, máme pořídku. Rádi bychom sk uložili našemu planoucímu žáru astřídmě-nost a nehleděli obtíži s ni opojených, jen abi)-rhom Vás ušetřili Vydání; kterápak silná nátura by však nepodlehla kouzlům a vábení tak přívětivých pasty řek!
Okňalťujíse tyto v blyskne šperky a nefjemněfši tkaniny, jež vyzvědají vznos jejich pohybů, a vnadu, jakým v ladném zaoblení ani tónu pleti nemůže být rovna, sotva skrývají, jsoutě zdejší paní vždy a všudy ittoskvoua; a v dovádění vynikají tolika a takovými dovednostmi, že sám jich výčet, na tomto miste podaný, mohl by Vás naplnili fadesou; a dozajista bychom tak porušili přikázání diskrétnosti, jiz jest Pánu a Vladci ve vztahu k poddaným co zákon ctít. }aké. to odahskyl Kým char-mem slynou! Jaký smme a švih! Jaká nitivá, hrdolepá,
MACUNAIMA
m
PSANÍ MÚŽATiaM
spalující rozkochanost!! Nemyslime než na ně, byf náš i raktlan ani prostřed neřestí ze zřetele neztrácíme.
Nazdává se nám, slovutné amazonky, že v mnohém byste se od meh mohly přiučtti, ať již v povolnnsti, dová-Jech či hrátkách milostných. Zákon hrdý a samosvojný opustily byste pro zástoie mnohem libější, v nichž Pocti sublimuje. Touhy rozpaluji a křehká sila Odordy ŕé m i n a, jak říkají páni Vlaši, dosvědčuje své vítězství „urbi et orbe'.
A když jsme se již dotkli punktu do té miry choulostivého, neodpustíme si několikero dalších poznamenání, jež napříště mohou Vám být k užitku, jakkoli jsou tyto svatopavelské paní sličně a znalé, nespokojuji se dary a výtečností, jimiž je špendýrovala Příroda; samy sebou dlouze se obírají; a vůbec by s sebou nemohly byl hotovy, kdyby k mm ze čtvera zemistran neproudily nej-vybranějšia nqjemnějši vynálezy priapického, co dím, parádnického umu. zrodivší se v lůně dřevních civilizaci. Takto k sobě povolaly preceptorky ze staře dobre Evropy, najmě pak Franríe, a od nich se naučily trávili čas způsobem, jenž se od Vašeho nad pomyšlení liší. Tu se cídí a v tomto ušlechtilém zástoji hodiny prodlévají, tu oblažuji teatrální společenské sešlosti, tu nečiní ničehož nic; a v těchto úkonech prožiji den tak zaneprázdněné a zaměstknané, že když nadejde noc, nezbývá jim času na dovádění, a jak se říka, spěchají spočinout v náruči Orfeově. Jest ovšem, milostné mé dámy. ve Vaši známost třeba uvésh, že v těchto krajích se den a noc od
vděčného Vašeho rozvrhu drahně odlišuji; den se tu počíná, když pro Vás je již ve sve půli. a noc. když Vy odpočíváte Vfitřnim snu, jenžto jc poslední, a proto davu devět sil.
Tomu všemu přiučily se svatopavelské pant od francouzských svých učitelek; také pak všelikému nehtu prs těnia dlouženi, což se ostatně .horresco referens" vztahuje i na jiné rohovíte ústrojky zákonitých jejich druhů. Budiž košatá lato ironie blahovolně od Vás přijata!
Ještě mnoho mohl bych Vám vyprávěti o způsobe, již si ukracuji vrkoče v podobu tak líbeznou t zmužilou, ze se spiše připodobňují efebům a Antinoosu, zvrácené paměti, než matronam tak gruntovního románského rodu. Vzpome-nete-ti však shora řečeného, budete s nami souhlasit, že leliky byly by tu věci nemístnou; neporážejí-li totiž svatopaveléti doktoři své vyvolené silou, nýbrž výměnou za zlato a langusty, jsou zmíněné kštice k nepotřete, tím spiše, že jest tak učiněna přítrž útrapám, jež tyto kštice přivozují, pakli se stanou domovišti a obvyklou pastt>ou ve-leškúdných hmyzúv, jakž tomu mezi Vámi bývá.
Nespokojuji se arci svatopavelské pani francouzskými jemnústkami a galantérnom roztomitostmi ä la Ludvík XV., nýbrž dávají si z nejnehostmnějších zemi přivážet, cokoli by jim přidalo tm půvabu, kupříkladu útle japonské nožky, indické rubíny, amerikánske frivolnosti; i mnohý jiný um a klenot mezinárodni provenience. Zmiňme ještě, jakkoli jen letem světem, blysknavý tlum
MACUNAÍMA
195
PSANÍ MUÍATldM
dam, rodem r Polska, které se tu zdržují a preškchetně panují. Ženy bývají to nad jiné ztepilé ä počty převyšují zrn-ka písku v moři okeánu. Tak jako i Vy, paní amazonky, map tyto dámy svůj fraucimor; a mužové, jii mezi mm nažívají, jsou ujařmeni co otroci a odsouzeni k bezectné roli služebníků. Za tou příčinou se jitu též neříká mužové, leč na mrzké slovo pingl slyšen; a jsou nadmíru zdvořilí a tiší, jednu a touž pohřební ústroj vždy oblékajíce.
Tyto dámy sdružují se na jediném místě, jaké tu pufem, pensionem, jakož i .vykřičenou čtvrtí' bývá nazýváno; dlužno přitom zdůraznit, že poslední z jmenovaných výrazů by skrze svou ne-cudnost v teto zprávě o svatopavelských mravech stěží hledal místa, nebýt naši tužby po akuratese i akriba. Uskupuji-ii se vsak ony roz-milě dámy v ženský klan tak jako Vy. zevnějškem, živobytím ani svými ideály nikterak se Vám nepodobají. Slyšte proto, že žiji po nocích a nevěnuji se zástojům Mariovým, ani si nesžiliají pravý prs, ale dvoří se pouze a toliko Merkurovi; a pokud jde o prsa, nechávají je plně vyi<inouti po způsobu olbřímích dužnatých malvic, které nepřidá-vají-lijim na vznosu, hodí se k početným a perným pracím nedozírné ceny a zázračnému vzrušení.
Rozdílné jsou taktéž zevnějškem, který se jeví poněkud pitvorným. byt byla ta pitvornost duši milá, mozek ve stydkých částech majouce, a jak výstižně vece jazyk madrigalů, srdce na dlani.
Hovoří početnými a tuze mrštnými jazyky; jsou světa znalé a nadmíru vzdělané; vzdor nespočetným rozdílům, jež je iilí. bývají všechny rovnou měrou povolné, af snědé, ať hviggy. af baculaté; a tak hojné jsou co do počtu i rozmanitosti, že důvtip náš velmt zaměstknává, jak všechny a tak různé mohou dcerami jedné jediné země býti. Připojme ještě, že všechny bývají označovány excitačním, by f pramálo spravedlivým epitetem „Fran-couzečky". Chováme totiž podezření, že tyto paní nejsou všechny rodem z Polska, nýbrž že nečiní zadost pravdě a jsou původu iberského, vlašského, germánského, tureckého, argentinského, peruánského, i ze všech ostatních žtmých krajúv té i oné polokoule se rekrutuji.
Měli bychom, pani amazonky, pro sebe za nanejvýš chvályhodné, pakli byste naše podezřeni pojaly za své; a některé z těch dam ráčily do své země a našeho vladařstvípřizvah, abyste se od nich modernímu a výnosnějšímu živobytí přiučily a poklady svého Pána a Vládce způsobem tím převelice rozhojnily. A třeba jste i samosvojného Zákona svého vzdáti se nechtěly, přítomnost několika stovek těchto dam by nám .modus in rébus' povýteč-ně usnadnila, až nám nadejde čas návratu do Vladařství panenských pustin, jez napříště - dle klasických naučení- navrhujeme Vladařstvím zpustlých panen zuáti.
Abychom se i'šak nametu tuk výsostného r ouplnosti zhostili, zmimtjest nám jisté nebezpečí, jež by s sebou im-port onen přinášel, pakli byste s řečenými ženkami nemini-
MACVNAÍMA
/97
RSAN7 MU7ATICÍM
ly v zamezí svého státu uvítat v časech mé neprítomnosti téi několik zmužných zJětanců. jsouť tylo dámy nevýslovní ohnivé a nevázané, a neprozřetedlné otihučem, v němžto přebýváte, mohlo by jim být tak zatěžko, že by v zájmu zachovám fortelu a umétt, jež je živí, mohly zajít do krajnosti a k obcováni s divou zverí, vřešťany, tapíry a mrštnými sumečky kandiru se uchýlit. A ještě více zkrušilo by naši duši, jakož i vznešený náš pro povinnost cit, kdybyste od nich jistá vyšinutí přejal)) i Vy, naše poddané, jakž se přinatrefilo družkám spanile básnířky Sapfó na ostrově Lesbu, any neřesti tyto neobstojí před kritikou ve světle lidských mohutností vznesenou, tím méně pak před skalpelem neúprosných recepisu zdravě morálky.
Jak vidno, omeškaní v slovutné zemi pionýrů, zhusta téi bandetranly zvaných, do mrtě jsme využití, a třeba jsme taiisman ze zřetele nespouštěli, ani jsme zajisté nešetřili námahou ni mrzkým kovem, abychom se stěžejním věcem této románské civilisace přiučili a po návratu do panenských pustin započíti mohli s řadou opatření k života našeho ulehčeni, kterážto náš věhlas co kulturního mezi kulturními pronárody jak jen možná umocní. Pročež se nyní pérem dotkneme tohoto vznešeného města, an právě takovým Vaši zemi a naše vladařství obmýšlíme.
Prostírá se Sáo Paulo na tradiční způsob Říma, césarské' ho města, kapituly Latiníků, z nichž jsme vzešli, na sedmi
MACUNAIMA
Vrších a nohy mu celuje graciesní a neposedná lymfa Tietě. Potoky jsou tu bohaté, povětří právě tak přívětivé jako v Po-átmctjinebo v Prována a příroda se dvěma předchozím neporušenosti a bohatstvím natolik vyrovná, že snadno lze po umném způsobu kronikářů doložili, že tato tři PPP jsou přirozeným prostředím, z něhož se lihne městská živena.
Město je přenádhemě a žiti v něm jest potěchou. Všudy je protínají důmyslně OHzké ulice, hojně zastavěné sochami a přesílenými, jedinečné zrebeny mi kandelábry; to vše umenšuje prostornost jich tak dovedně, že obyvatelstvo již tyto tepny m žádným způsobem nepojmou, Tak lze dosici velikého nahromaděni lidu, jehož odhad lze po libosti zvyšovat, což jest nadobyčej užitečná najmě v pádu shromážděni předvolebních, vynálezu to nedostižných rodáků z Mmas Gerais; zároveň se tak radním dostává vděčného tématu, skrze něž diky důmyslně snovaným přívalům výřečnosti ne/ryzejšího kalibru přicházejí k důstojné cibživě a obdivu veškerensti<a.
kečeně tepny bývají do posledního místečka posety pableskujicimi papírky a polétavými slupkami plodů; a zejména jemhoučkym, roztančeným práškem, který den co den uhostí na tisk a jeden druh choroboplodných výrů.jižto decimuji obyvatelstvo- Takto vypořádali se naši pomazaní s trudnou otázkou městské dopravy; poněvadž tato havěť zhůhdxrme životy lůzy požírá, nárůstu nezaměstnanosti a délnictva zamezuje; a takto lidé v po-
PSANt MUŽAVCÍM
Čiech vždy stejných zachováni. Nespokojí se nicméně s ví-řením prásku onoho pobíháním chodcův a pojížděním ba-ráčejících mašin, ^automobily' a „elektrikami* zvaných (pro posledně zmíněné užívají někteří též označení tram-waye, kteréžto slovo nízkého rodu najisto z englic-ského pochází), i najímají přičinliví radní panové jakés poločfavěky, modravé a jednotvárné stvůry, srocené pod zástavou Čištění města. Tito kentaurové pak „per amica silentta lunae', kdyžtě ruch ustane a prach počne zaháleli v nečinnosti, noh se zť svých úkrytišf a dílem svých olbřímích ocasů, zapražených v mulové potahy a k okrouhlým kartáčům nápodobných, působí povznesení prachu nad asfalt, burcují výři havěf ze spánku a podněcují)! v Činnosti rozmáchlými pokyvy a řevem hurónským, Tyto noční vyjiždky provádějí se ve vší tajnosti v skrytu malých svítilen, velmi pořídku rozmístěných, aby temnotu valné nenarušovaly a dílo dare m niku a lupičů nemařily.
Početnost těchto zdá se nám věru upřilišněná: a máme za to, že jsou jediným místním obyčejem, který nek.onvenv.je s našim temperamentem, o J přírody pořádku a míru milovným. jsme však daleci jakymikol-věk výčitkami zdejší správce zahmovati. majouce povědomost o tom, že chrabří svatopsvelští jsou takovým da-remníkům a jejich kouskům neskonale prichýlenú fsouf lidem srdnatým a zmužným a vůči útrapám válčení tuze odolným. Žiji p půtkách osobních i hromadných, do jednoho
MACUNAÍMA
i 00
od hlavy až í patě vyzbrojeni; a tak častejšou tu nepokoje, ít ns bojišti ne zřídkakdy padnou statisíce hrdinů, focených handeiranti.
Z téze príčiny jest město svatého Pavla opatřeno nadmíru zbrojným a početným četnictvem, osidlujícím bělo-skvoucí, nákladně osnované paláce. Četnictvu onomu nadto přináležíte: odvádět prebytky veřejného bohatství, by nepřeberné zlato národa neztratilo na ceně; 8 v tomto punkte jsou natolik přičinliví, že národa peníze čerpán', seč jsou. buď zeje na přehlídky a os-lomvé ústroje vynakládají, bud ze za gymnastické prostocviky u vynášené Eugénie, s niž seznámit se doposavad neměli isme cti; buď že v nestřežené chvíli atakuji buriuje, kdyžtě se navracejí ze svých divadel a biografů aneb se na výletech luznými sady v okolí města V automobilech projíždějí. Přislušno četnictvu tomu rovněž třídu svatopavelských služebných vyráieti; a k jeho cti budiž řečeno, ze s nádenickou zdatnosti' se loho zhošťuje v .ad hoc" zbudovaných parcích, budiž to park císaře Petra Druhého či Mariánské zahrady. A pakliže se počty četnictva drahně rozhojni, posíláni jsou mužové tito do nejzazších a nejméně úrodných výsp vlasti, by tam snědeni byli cháskou lidožravých obru, již v hanebném úsilí podkopávat vlády poctivých zámyslů naši geografii zamořuji, ony vlády těší se přitom plné důvěře a obecné podpoře obyvatel, jakž urnami a volebními guláši osvědčeno. Tito zlorřúiobri četnictvo lapají, pekou a pojídají pod německou způsobou; a kosti
/101
PSANf MUZATKiM
padlé na úhor skýtají vynikající hnojivo příštím kávovým plantážím.
Takto spořádaně, dle pravidel výsostného řádu a pokroku tedy obyvatelé svatopavetští žiji a tyjí; a nelituji času na stavbu velkorysých špitálu, ježto sem vábí veškeré malomocné z jižní Ameriky. Mtnas Gerais, Paraí-by, Peru, Bolívie, Chile či Paraguaye, kteří než by st v těchto přenádhemých teproseriích usadili a paními pochybné a chátrající krásy - jen a jen paními! -dali se obsluhovati. radějt oživuji státní silnice a ulice města v ocirátovaných jezdeckých výborech či velkolepých maratónech, jenžto jsou pýchou našeho sportovního plemene, v jehož hrudi kolotá krev hrdinskýcii binaauadn^ starelw Říma
Leč pozor, milé dámy1. jest v této grandiosní zemi tolikero dosud chorob, tolikero hmyzu, s nimiž dlužno svésti boj...! Všemu se vede od desíti k pěti, an rozezráno všelikými stonky a stonožkami bývat iVež se kdo nadá, Anglie či Severní Amerika znovu nás co svou kolonii pohltí...! Za tou příčinou a k uctení věčně památky lidu svatopavet-ského. jenž jest jediným užitečným pronárodem této země, pročež bývá též „lokomotivou' přezdíván, nešetř-me námahou a vycizelujme dvojverší, shrnující tajemství tolikerého neštěstí:
MIZERNĚ ZDRAVÍ A MRAVENCI ŽRAVÍ MOŘÍ A SUŽUfOU BRAZILSKOU ZEMI!'
MACUNAIMA
Toto dvojverší uznali jsme za vhodná vepsati v knihu Slavných návštěvníků Ústavu butantanského, až nadejde ces naší návštěvy v tomto zařízeni, v evropských krajích tak chvalné známém
Svatopavelšti osadnici přebývají ve vysoko se dmoucích palácích o padesáti, stu i více poschodích, jež v obdobírozmnožování: VTíji oblaky dlouhonohých komárů nejrúznějšího druhu, jižtv jsou mezi domorodci ve veliké oblibě, neboť dámy i pany v krajinách ohanbítak trefně štípají, že mužům ni ženám netřeba rozpalujících masáži žahavumi kopřivami, takým byli obyvatelé divočiny uvykli. Tento namáhavý úkol berou zde komárové na svá bedra: a dokazuji takové divy, že než se rok s rokem sejde, v chudinských čtvrtích se objevuje nespočetné množství rozjivených hošíků i dívenek, jež nazýváme „Talianky"; určeni bývají co potrava fabrik zlatých potentáta a k otrocké službě při libovonném oddychu rozmanitých Krésú.
Tito i jiní multimilionářové dali město obstavěti dvanácti tisíci továrnami na hedváb, v jeho skrytu pak zbudovali mnohopověstné kafimy, jaké svět neviděl, do poslední vyvedené v žakarandovém dřevě, plátovaném pravým zlatem a želvovinou vyložené. A Sídlo vlády je celé ze zlata, po způsobu paláce královny
PSÁNI MUZATICIM
Adriatiku: a prezident, který si árii množství manželek, se na sklonku dne projíždí ve stříbrných vozech dostavných,
nejjemnějšikůži'polslrovaných. s bezespéšným úsměvem
na líci
V jiných a nesčetných předivnoslech mohli bychom Vás, paní amazonky, dále vzdělávali, leč zdepřilomná epištola hrubě by se tím předloužila; tvrdíce, že tuto je nade vši pochybu rujaHčnéjšt město všehomíra, dosti ;sme beztak pro tyto velkomožné pány již vykonali. Nos by nám však zprachnivěl, kdybychom arci smlčeli svéráz tohoto lidu, jakého jinde věru nevidět. Vězte totiž že bohatství >eho intelektuálního výraziva tak zázračno, že jedním jazykem on mluví a jazykem jiným psává. Sotva jsme do těchto pohostinných krajů zavítali, ihned jsme usilovali S národopisem země se obeznámit, a ve výčtu prekvapenia podivů, jimiž jsme přitom byli navštíveni, jazyková tato zvláštnost nikoli nebyla nejmenši. V řeči užívají svatopavelšti jazyka barbarského a mnohotvárného, hrubého zrna a původu všelijak nečistého, třeba si uchovávat obzvláštní šťavnatost v apostrofách, jakož i výrazech dovddtvých. O tom t onom jsme povědomosti ruče nabyli; a bude nám ctí Vás v meh vyučovat, jakmile jen Vás dostihneme, jest-li však pravdou, že tuzemští lidé mezi sebou rozmlouvají jazykem takto zavržitelným, ledva se chopí péra, všeliké neotesanosti pozbudou a slova dochází Horno lahnus, Linn., jenžto se vyjadřuje jazykem jinačím, virgiliánskému namnoze příbuzným, jak praví >eden
finengyrik, jazykem lahodným, jenž ve své nehynoucíčaro-madě zván pněném: jazyk Camóesúv! Povědomost o takové originalitě a bohatství jistě Vás bude blažit a ještě větší bude Váš úžas nad zjištěním, že velká, ba takořka naprostá většina ani na těchto dvou jazycích dosti nemá, nýbrž je rozhojňuje o nejryzejši italštinu, anžto je hudebnější, sluchu Itbějši a po všech koutech metropole se rozléhá. O tom všem jsme se, díky bohům, uspokojivé informovali; a mnoho hodin strávili jsme přetřásáním skutečnosti, zda ve jméně Brazílie jest nám .es' či .zeť psáh, jakož t o náměstkách přivlastňovacích rokováním, jinače isme získali mnoho dvojjazyčných knih, jimž tu .šmiráky" přezdívají, a malý vokabulář Laroussúv; a dopracovali jsme se již toho, že na jazyce původním leqaké slovutné rčení citovali svedeme, jakož i četné biblické karamboly. Závěrem, paní amazonky, třeba ;est Vám zve-děti, že k těmto progresům a skvoucím výšinám pozvedli loto převeliké město jeho předáci, jindy politikové zváni. Touto přezdívkou označovánu bývá velejemná rasa doktorů, již jiou Vám natolik vzdáleni, že byste je za nestvůry označily. Však též ne-stvůrnymi vpravdě jsou, leč v bezpříkladné velikosti odvahy, vědění, poctivosti a mravnosti; a byť se k smrtelníkům poněkud připodobňovali, původ jich se uíže ke královským harpyjim a s lidmi mnoho společného nemají. Poslušní jsou všickni jediného pána a vládce, v obecné řeči : Ztaného Velký papá, jenž jim vládne z přímořského města
\tALUs\A!MA
/! 04
WM \W/J\'ttOM
Rio de janeira - po názoru všech cizozemců nejkrásnéjšdiá
města světa, jakž jsme si mohli na vlastni oči ověřit
Závěrem budiž ppvédíno, paní amazonky a poddané nad jiné milené, že od doby, kdy nás povinnosti z našeho úřadu plynoucí Vladařství panenských pustin vzdálily, byli jsme stiháni trpkým a neprestajným strádáním. V těchto krajích všeliké rozkoše a po žehnání nedopřáno nám nižádné radosti ni oddychu, pokavad ztraceného talismanu opět nenabudeme. Dlužno ovšem opakovat, že ttykv navázané s doktorem Vt-nce-slauem jsou jak jen možná příznivě, že jednáni byla započata a jsou na nejlepšicestě; a ze nálezné, jehož dříve jsme se dotkli, předem nám můžete poukázat. Spokopť se zdrženlivý Váš Pán a Vládce s málem: neni-St Vám lze na dvě stě lodi kakaových bobů vypravit, pošlete sto či třeba len padesát!
Přijměte požehnání svého Pána a Vládce s přáním pevnějšího Vám zdravia lásky bratrské. Radek těchto zběžně črtaných měftež v poslušnosti; a zejména v paměti chovejte nálezné a polské trnečky, pchž nam krutě bude potřebí-Kéž Ci drzí ruku nad jasnými Vašimi hlavami.
Macuníma Pán a Vládce
i-mHMiMimvm
Venceslau Pietro Pietra st: po výprasku notné roznemohl a celé mé. si co proležel ve ŕaŕ ich z bavln lícových snítek v síti. Macunaima nevěděl kudy kam, abv se do-Ital k mitirakitanu, ukrytému ve. Škebli pod obrovým Iflem, Napadlo ho, že by mohl obrovi dát do pí p lič e termita, poněvadž mravenec v papuči nosí smrt, jenže Fíaimanovi rostly nohy patou napred a papuče nenosil. Maainaíma nemohl cehýani hot a bvl Z toho tak mrzu-
■ tjL že celé dny nevylézal ze sítě, křoupal maniokánky ■ zapíjel je dlouhými doušky kotrmelcové vody. Někdy k ten čas přisel do penzionu hledat nocleh J rubán Anto-lárek, vyhlášený světec, se svou družkou Matkou boží. Navštívil Macunaímu, pronesl řeč a pokřti! hrdinu před bohem, který teprve přijde a nevypadá ani tak docela jako ryba, ani tak docela jako tapír. Tak Macunaima rozšířil řadv stoupenců náboženství Karaimoňaga, které právě dělalo turore v bahijském vnitrozemí.
Macunaima hleděl nemámit Čas a zdokonaloval se latím ve dvou domorodých jazycích, hovorové b r;i z i Istine a psané portugalštině. Slovíčka už měl v malíku do posledního. Jednoho dne, byl zrovna Uen květů, svátek vymyšlený k tomu, aby Brazilci dostali příležitost konat dobré skutky, nemohl Macunaima kvůli hejnům mos-kytů wdržet nad učením a vydal se provětrat si hlavu é) města. A že tam bylo k viděni nějakých věci! Zasla-
■ wtú se před každou vitrínou a prohlížel si tu fůru ne-
MACVNAÓAA
lOft ^ |,r
FAUÍ-PÓDOLE, PANTÁTA HOKŮ
stvůrností, bylo vám pich iohk, že to tu vypadalo j" v pohoří Preré, kam se všechno uteklo, když svět zap vila velká voda. Macunaima se promenuje prumer až natref i Žínku s košíčkem plným ruži. A tu ho ta dívčina zastaví', vetkne mu do klopy květinu a povídá: „Za milreis je vaše."
Jenže milý Macunaima si ne a nevzpomenout, jak se jmenuje ta ďourka na mašině sáčku, kam mu ta žír> ka ruži zastrčila, a to ho jaksepatří dopálilo. A ta ďourka se jmenovala knoflíková dírka, Přemýšlel a zpytoval všechny kouty paměti, ale |méni> le ďourky namouduši nikdy neslyšel. Chtě! říct prosté ďourka, ale hned mu bylo jasné, že by se to pletlo s jinými ďourkami. co jich na světě je, a před žínkou mu bvlo stydnu. „Otvor" bylo zase slovo, které člověk muže napsat, ale něco jako „otvor" v životě nikdo neřekne. Mvslel tak promyslová!, ale přijít na to, jak se ta věc jmenuje, nesvedl, až si všiml, že z Hlavní ulice, kde žínku s nížemi natrefil, došel kolem domu mistra Cosmeho až před Svatého Bernarda. Vrátil se dívce zaplatit a namíchnuté ji řekl:
„Zkazila jste mi den! Už nikdy mi, madam, žádnou kytku do tehle... do téhle řitky nestrkejte!"
Macunaímoví zase jednou ujela pusa. Řekl sprosťárnu, a jakou! Jenže Žínka nevěděla, že řitka je škaredé slovo, a zatímco se hrdina, celý pryč / toho, co spískal, vracel do penzionu, smála se a našla v tom slově zalíbení. „Ritka..." říkala si. A s rozkoší si opakovala: „Ritka... Ritka..." Pomyslela si, že to slovo asi zrovna trčí. A začala se každého ptát, jestli mu muže strčit do ritky ruži.
Někdn k h těl. a někdo ne, ostatní žínky to slovo zaslechly, načaly ho používat a „řitka" se ujala. A slovo jako klopa až nikdo ani nevyslovil; to bylo jen řitka sem, řitka tor
Macunaima byl týden nakvašený, nejedl, nedováděl, nespal, tolik se chtěl naučit mluvit jako místní. Napadlo ho, žř by se na to, jak se té ďnurce říká, mohl někoho přeptat, ale styděl se, aby nemysleli, že je ignorant a nekňuba. Až přišel den svatého Nedělajda a byl Den Jižního kříže, nový svátek, vymyšleny, aby si Brazilci mohli trochu víc dáchnuut. Ráno sov Mooce konala přehlídka, v poledne se sloužila mše před kostelem Srdce Páně, i » sedmnáct hodin priivod a konfetová bitva na třídě Rangela Pestany a večer, po průvodu poslanců a lidi, co nemají do čeho píchnout, ulicí Quinze, bude u Ipiranpry ohňostroj. Macunaima se proto šel rozptýlit pohledem na rachejtle do parku.
Hned jak vyšel z penzionu, natrefil bleďounkou, ru-f tovlasou žínku, maniokovou panenku k pohledáni, byla Celá v bílém a na kloboučku z červených vláken hvěz-áoty měla ozdiibku z kopretin Jmenovala .se Fráulein a potřebovala ochrance. Šli spolu a Šli, až tam došli. Na park bylo radost pohledět. Bylo tam tolik mašin vodotrysků, tolik mašin elektrického osvětlení, že se lidé ve tmě tulili k sobě a drželi Se za ruce, aby to okouzlení ve zdraví přežili. Totéž udělala i Macunaimova společnice a Macunaima jí nyvě zašeptal:
„Manénko... manioková panenko...!*
Němčičce z toho vytryskly slzy dojeti, obrátila se
macunaima
,"108
PAUÍ-PÓDOLE, PANTÁTA HOKŮ
k němu a zeptala se, jestli mu múre dát do ritky ku tinu. Macunaíma se nejdřív ukrutne vydesil, ukrutánsky! a už už se chtěl rozzlobit, pak alf vzal rozum do hrsti a svitlo mu, že je hrdina vše.mi mastmi mazaný. Od srdce se zachechtal.
Ono to totiž bylo tak, že .ritka" už za lim vesla do časopisu, co se s velkou učeností zabývají rečí psanou i hovorovou, a bvlo víc než doloženo, že skrze zákony katalep.se elipsy synkopy metonymie metalu niť meta-teze proklize proteze aiairéze apokopy haplologie lidové etymologie, všechny fy hl c zákony, se slovo „knoflíková dírka' vyvinul li v slovo „ritka", a to pres latinský mezistupeň „pani manda lis" (knoflíková dírka - pani-mandalis - ritka), přičemž ačkoli se slovo pani manda Lis ve středověkých dokumentech nedochovalo, znalci soudí, Že bezpochyby existovalo a v mluvené latině, zvané sermo vulgaris, bylo dosti běžné.
V tu chvíli, kde se vzal, tu se vzal, vyšplhal se jaký ji mulat z Mulat na jednu sochu, co tam stála, a začal prr>-i i -. - . 11 : -. ■ i: ■- | i ■- ■;' ■- ibv MacLinaim.ivi w^vétlil tuje ten Den Jižního kříže vlastně zač. Na širém lánu nor-ního nebe nebylo ani mráčku a ani Kape i se ještě neukázala. Lidé se rozhlíželi po známých, pantátech ston mů pantátech ptáků pantátech zvěre a po přízni brášcích otcích matkách tetách šve k ruská C h švadlenkách šmudlenkách, po všech těchhle hvězdách, které šťastně pomrkávaly v téhle zemi, kam zlo nesahá, kde zdravíčko slouží a mravenci nežerou, tam na nebeské báni Maeunaima piKÍtil hluboký vděk a přikyvoval dlouhé-
prosluvu, který k němu řečník pronášel. Teprve když se ten člověk něco napnu kazová I a na popisoval, *jíml si Macunaima, že ten řečený Jižní křiž, to že jsou \tj Čtyři hvězdy, o kterých na beton věděl, že to je Pantáta hoku, co tam na nebeské pláni bydli. Mulatovo lhaní mu hnulo žlučí a zarval: .To není pravda!" .... Drazí přátelé," řečnil zatím amlat, „ty čtyři hvězdy lesklé co ilzy kanoucí, jak praví básník, [ Jtuadají se v dvoj cti hodný, staroslavný Jižní kříž, který..." .To neni pravda!" „Pštl*
„„symbolem, jenž jest nej..." I jTo není pravda!" .Dobře to říká!" .Vyhoďte ho!" „Fšt.íPšt...!*
.... ne j vznese-vzn e seně j š ím i nejúchvatněji i'm obrazem naši milo-luvané vlasti, je onen tajemný, bledoskvoucí Jižní kříž, který..*
,To neni pravda!"
„Se nad-nad vanit zvedá..."
.Dělej si šoufky ze svý babičky!*
.„se,,, svými čtyřmi čarojasnými flitry ze střib.
.Ta není pravda!"
.To neni pravda!" křičeli i ostatní.
hAACUHMMA
/HO
/lil
pau&ódolz pantáta moků
«5
S
Tolikeré povyková- "V ni nakonec mulata vyvedlo z konceptu a všichni prítomní, které hrdinovo „To není pravda!* dostalo do varu, měli chuť začít dělat trochu rotyku. Ale Macunaima se tak třásl vzteky, že si toho ani nevšiml. Vyskočí na sochu a hned spusti, jak ono to s tím Pantátou hoků vlastné je. A bylo vám to takhle:
„To není pravda! Vážení pánove, vážene dámy' Ty čtyři hvězdy tam nahoře, to je Pantáta hoků! na mou duši, lidé zlatí, že je to Pantáta hokíi, co tam na širé pláni nebes prebýva...! To bylo v časech, kdy zvířata už nebyla lidmi, a stalo se to ve velkém chropiriském lese. Žili byli dva švagři a ti od sebe bydleli na hony daleko. První se jmenoval Kaman-Pabinke a byl to čaroděj. Jednoho dne si šel švagr tohohle Kamana-Pabinkeho krapitko zalovit do lesa. Loví, loví, když vtom natreli 1'au i-Podole h o a jeho kmotřička, svatojánského broučka Kamaiuá. A ten Pauí-Pódule, to byl Pantáta hoků. Hověl si tam vysoko na větvi akapti. A ten čarodějův švagr se pak vrátil zpátky do chýše a povídá své družce, koho že nepotkal, jako Pauí-Pódoleho s kmotříčkem Kamaiuá Bývaly totiž časy, kdy Pantáta hoků s kmotříčkem byli lidí
na jako my. A ještě vám ten chlap povídá, že měl ■b chuti Pauí-Pódoleho skolit foukačknu, jenže na vysokou větev akapu, cc si Pantáta hoků vvbral za bidýlko, byl krátký. A tak si vzal šipku ze sapanu s bambusovým hrotem a šel na sumce Za chvíli přijde do chýše hagi ,1 pí.i\ id a. /Sestřičko, co že ti to ten tvůj říkal?' A sestra čarodějovi všechno vyklopila, a taky že Pauí--Fúdole sedí s kmotříčkem svatojánkem vysoko na větvi akapu. Na druhy den st' hned zjitra Kaman-Pabinke vydal ze své kol nicky a našel Pa u í-Pódoleho, jak se rozkrikuje z akapu. Čaroděj se proto proměnil v černého mravence Itagueho a vyrazil po kmeni vzhůru, jenže Pantátovi hoků tak velký mravenec neunikl a houknul z plných plic, Rozpoutala se laková vichřice, že čaroděje setřásla ze stromu až do šáchoří lesního podrostu Čaroděj se proto proměnil v termitka Opalá a vyrazit znovu vzhůru, jenže Pantáta hoku ho zahlédl i teď Bmknu], zvedl se větřík a čaroděj se rázem ocitl až v potencích lesního podrostu. Čaroděj se proto proměnil v malinkého mravenčíka jménem Megue, vylezl na akapu, bodnul Pantátu hoků rovnou do nosní tl trk v. ston] teličko, vzal si do kusadel vťteco a Šup ho! střiknul mu do nosu něco kyseliny mravenči. Lidičky, co vám budu povídat! Paui-Pódole vyletěl bolesti do vzduchu a kýchnul Megueho na hony daleko! Čaroděj se tak lekl, že ani neměl čas vyskočit z Megueho těla, A tak jsme přišli zase k jedné škůdné, která nám tu ještě chyběla, mravenčíkovi, co se mu říká nohymyl... Lidé zlatí!
MACUNAIMA
/112
■in
PAUttÓDOĽE, PANTÁTA HOKÚ
, MIZERNÉ ZPRAVÍ A MRAVENCI ŽRAVÍ MOŘÍ A SUŽUJOU BRAZILSKOU ZEMI!'
jak jsem byl pravil.. Na druhy den si Paui-Pódole umínil, že se odstěhuje na nebesa, aby už měl od těch našich věčných mravenců pokoj, a tak i učinil. Poprosil kmotríčka svatnjánka, aby mu vepředu svítil na cestu pořádně nažhavenými lue trn íčka mi. Svatojánek Kuna-vá, synovec toho prvního svatojánka, letěl vepředu, aby svítil na cestu Kamaiuáovi, a poprosil brášku, jestli by neletěl před ním a nesvítil mu taky. Bráška řekl tátovi, táta řekl mámě, máma řekla celému pokolení, policejnímu radovi a místnímu obchůzkári a mnoha mnoha dalším, celé mračno svarojanku svítilo jeden druhému na cestu. A tak letěli, padlo jim to tam do oka, a jak byli v řadě za srbou, už se z té širé pláně nebes nevrátili. Je to ten světelný pás, co támhle vidíte, jak sahá ?. jedné strany na druhou. Pak vyletěl na nebesa i Pauí-Pódole a zůstat tam. Lidičky! ty čtyři hvězdy, to není žádný Křiž, co vás nemá! Pantáta hoků je to! Pantáta hoků! lidičkové zlatí! To je Pantáta hoků, Paui-Pódole, který tam na nebeské pláni bydli-! A to je všechno."
Macunaíma se unavené odmlčel. A tehdy to ve shluku Udí štěstím táhle zašumělo a lidé pantátové plákú pantátové ryb pantátové brouků pantátové stromů, všichni tihle známí, co pobývají na nebeské pláni, se rozzářili ještě víc. Všichni totiž původně bývali lidmi a pak se stali tajuplnými bytostmi, diky nimž přišlo na svět všechno živé. A teď jsou to hvězdičky na nebí.
Udě se S i lo jet im rozešli, bylo jim dobře u srdce plného Macunaimova vykládání a živáčků hvězd. Nikomu už za mák nesešlo ani na Dni Jižního kříže ani na mašinách vodotryscích, snoubících se s mašinou elektrickým světlem. Sli si domů dát pod prostěradlo ovčí kůži, protože si tu noc hráli s ohněm, takže se určité počura-jído postele- Všichni Šli špat. Nastala tma.
Macunaíma zůstal u sochy docela sám I jeho ten příběh dojal. Zvedl hlavu vzhůru. Prý Jižní křiž! Byl to Pauí--Pódole, a jak byl odsud vidět...! A Paui-Pódole se na něj i diky smál Najednou táhle zahoukal jako železniční vlak Vlak to ale nebyl, byl to Paui-Pódole a jeho houknutí zhasilo všechna světla v parku. A Pantáta hoků se lehkým mávnutím křídlem s hrdinou rozloučil Macunaíma mu chtěl odpovědět, kolem ptáka, který se rozletěl po širých pláních nebes, se však už rozvířil mlžný prach.
XI-SMCtiuCi
Na druhy den se hrdina probudil pořádné nakřapany. On si vám totiž šel i v tom nočním parnu lehnout v šatech, tolik měl nahnáno z Karuviany, ranního frišna, které má poemino na lidi, co spi nahatí. O to víc se ale nafukoval, jaký včera jeho projev sklidil úspěch. Umínil si, že takových příběhů poví lidem víc, a Čtrnáct dní chřipky prostonal jako na jehlách. Když se ale uzdravil,
MACUNAÍMA
/114
/115
stará ceiuo
bylo ráno raničko, a Macunaíma si vzpomněl, že ton kdo don v bajkách tratí, večer leze ocas z gatí A tak navrhl bratřím, aby si .šli zalovit, jak si řekli, tak udělali.
Ve Stromovce v Saúde si hrdina zamumlal pod vousy:
,Tady by to snad stačilo."
Rozestavěl bratry na čekanou, Stromovku zapálil a sám taky zůstal na číhané, až mu vběhne do rány nějaký jelínek. Jenže on v tom lesíku žádný jelen nebyl, a když oheň dohořel, cožpak chytré prasátko vystrčilo hlavu v domečku' Žadnv jelínek ani jelen taky ne, jen dvě mvši s připáleným kožichem. A hrdina ty myši ulovil a spočíval, bratry nechal bratry a vrátil se do penzionu.
Tam hned svolal sousedy, služebnictvo paní domu zinky písařky studenty státní úředníky, fúru státních úředníku! všechny tyhle sousedy, a už jim líčí, jak se vydal na lov na Arouchský rynek, m bývají trhy, a že tam zabil dva...
„...jelínky, co povídám jelínky, dva jeleny a & bratry jsme je vespolek snědli. Chtěl jsem vám přinést na ochutnání, ale na rohu |sem uklouzl upadl upustil balíček na zem a všechno varn to schramstnul nějaký čokl.*
Nad tím, co hrdina zažil, zůstával každému rozum stát a žádný mu moc nevěřil. Když se Maanape s Jiguěm vrátili, sousedi hned vyzvídali, je-li pak pravda, že Macunaíma na Arouchskem rynku ulovil dva jeleny. Bratrům to wrazilo dech, a protože neuměli lhát, rozzlobeně zvolali:
„Jaképak jeleny, prosím vás! Copak hrdina kdy dostal nějakého jelena? Vždyť my jsme jelena za celý lov kout-
kem oka nezahlédli! Však to, lidi zlatí, znáte, kocour, co moc mňouká, nechytá! Macunaíma ulovil a snědl nejvýš dvě myši s připáleným kožichem/
A tu se sousedé dovtípili, že jim hrdina věšel bulíky na nos, dostali vztek a hned za ním do pokoje, že si ho pěkné podají. Macunaíma si zrovna pískal na píšťalku z větévky melounového stromu. Přestal hrát, přirízl si náustek a docela nevzrušené se podivil;
„Tb jsem blázen, takového národa, a zrovna u mé v pokoji...! Vždy f to, lidi, škodí'zdraví1"
Všichni hned na něj:
„Gj že jsi to, hrdino, ulovil?"
„Dva jeleny.*
A tu se služebnictvo žínky studenti státní úředníci, vžichni tihle sousedé dali do smíchu. Macunaíma si dál přiřezával náustek. Nato si paní domácí založila ruce a takhle se vám do n é j pustila:
.Pročpak nám tu, srdíčko, vykládáš, že jsi složil dva jeleny, kdvž jsi chytil leda dvě mvši s připáleným kožichem?"
Macunaíma na ni upřel oči a povídá: „Lhal jsem*
Sousedům sklaplo a všichni si šli v klidu po svých. Maanape s Jiguém se po sobě podívali, záviděli, jaký je hrdina mazaný, Maanape se ho ještě zeptal:
.Ale pročpak jsi, hrdino, lhal?*
„Když já jsem na mou duši nechtěl.., chtěl jsem těm lidem říct, co se stalo, a než jsem se nadál, už jsem lhal '
MACUNAÍMA
I lh
17
STARÁ CFJUC!
Dal pryč píštalku, vzal si řehtačku, odkašlal si a dal se do zpěvu. Celé odpoledne st pak zpíval a ta jeho písnička byla tolik. ale tolik tklivá, že se mu z očí pri každé sloce řinuly slzy. Nechal toho, protože pro vzlyky dál nemohl. Žahodtí řehtačku. Venku se pod příkrn-vem mlh v rvsoval pošmourný podvečer. Maeunaima byl jako hromádka neštěstí a stýskalo se mu po Ci, paní, která nikdy nesejde í mysli. Zavolal bratry, aby se spolu utěšili. Maanape > Jiguém si k němu přisedli na postel a všichni tři si o Máli hvozdu dlouho, dlouho vyprávěli. A zaháněli spolu ten stesk řečmi o lesích a lu-houštích strížavách bozích a zrádných jesepech řeky Uraricoery. Tam Se narodili a tam se v konejškách pod stropem prvně za smáli... Pohupovali se v hamakách na plácku za chýší, kde jarabáčci cvrlikali celý boží den a pres pel sel j a rabátcích rodu to bylo Bezmála patnáctkrát tisíc dmhů zvířat obcházelo lesem s tolika miliony stromů, že se to ani spočíst nedalo... Jednoho dne přinesla jakási bílá tvář ze země, co Žtjotl Angličani, v gotickém sotoru chřipku a zrovna kvůli ni se teď Maeunaima mohl ustýskat, A ta chřipka se hned ubydli-la v doupěti černočerných mravenců. Ve tmě horkost malátněla, jako by se vybabrala / vod, s písničkou šla práce lépe od ruky; z naší máti se stala měkoučká hromádka tam, kde se říká U Pantáty černých mravenců,, lémináčku, to se vám do člověka dala lenora! Tři bratři docela blizoučko zaslechli hučení Uraricoery! Božínku, to bvval život... Hrdina >v s h la sirým pláčem zvrátil na postel.
F Když se dost vyplakal, rozehnal moskyty a chtěl se trošku povyrazit. Napadlo ho počastovat obrovu matku ifcrusu novou sprosťáci nkou, co právě dostal z Au stráne Proměnil Jiguého v mašinu telefon, jenže bratr byl z toho hrdinova lhaní tak zpitomělý, že ne a ne se dovolat. Aparát se porouchal. A tu si Maeunaima zakouřil trorhu tabáku z lusků pariká. aby se mu něco hezkého zdálo, a usnul, jako když ho do vody hodí.
Na druhý den si řekl, že to bratřím jen tak nedaruje, i rozhodl se. že na ně ušije boudu. Přivstal si a hned ráno raničko se šel schovat k paní domácí do pokoje. Aby zabil čas, kra pitku si zádová děli. Pak se vrátil k bratřím a zadýchané jim povídá:
„Poslouchejte, bratříčkové, přímo před Burzou zboží jsem natrefil čerstvou stopu ta píra!"
.Povídali, že mu hráli."
„Namouduši! To by člověk nevěřil, viďte?"
Ve městě dosud tapira nikdo neulovil. Bratři nad tím kroutili hlavou a na to zvíře se s Macunaímou vypravi-L Jen tam došli, začali hledal stopu, a když ty zástupy lidi , co se tudy valily, obchodnici překupníci Spekulanti rotsildi, uviděly, jak tři bratři ohnuti nad asfaltem čmuchají, začaly čmuchat taky, všechny ty zástupy. Hledali hledali, chytils toho zajíce? Oni taky ne! A tu uhodí na Macunaímu:
,Kde žc jsi tu tapíři stopu natrefil? Tady není po žádné stopě ani památky!" Maeunaima bez ustání čmuchal a jenom říkal: Jetápe, dzônanei pemonéite héhě ze tŕne netaite."
macuhaima
/US
STAHÁ CLIUCI
A bratři vydřiduši dealeři podomní prodavači pové-trnice Maďaři znovu začali hledat stopu. Když už měli dost a přišli dorážet, hrdina bez ustání čmuchal a pořád si mlel svou:
„Tetápe, dzónanei pemonéite héhé zeténe netaíte.* A všechny ty zástupy lidí hledaly. Noc už byla na
spadnuti, když jim došly síly a museli toho nechat. A tu
řekl Macunaima na omluvu: „Tetápe dzónanei pemo...*
Ani ho nenechali domluvit a všichni hned, co že mi ta veta jako znamenal. Macunaima na to:
.já ani nevím. Když jsem byl malý, slýchal jsem to takhle doma."
A všichni měli zlost, Macunaima se vykrucoval jakoby nic:
.Hlavně se, lidi, uklidněte! Tetápe hěhé! Neříkal j sem, že tu je tapiři stopa, říkal jsem, že tu byla! A teď je fuč."
Jenže to tomu dal. Jednoho obchodníka chytil učiněný běs, a když to viděl reportér, co stál vedle, nechtěl zůstal pozadu a rozběsnil se jakbysmet.
„Tak tohle bych si vyprošoval! Člověk se dře jako mezek, aby si v potu tváře vydělal na živobytí, a on si přijde a na celý den vás odvede od práce kvůli stopě nějakého tapira!"
„Ale já jsem, chlapče, nikomu neříkal, aby tu stopu hledal, to tedy promiň! To tady mi bratři Maanape s Ji-guém, já nel To si vyřiď s nimi!"
A lidé, z nichž se zlostí začínalo kouřit, se pustili do
apeho s Jigucm, Teď už se chtěli prát všichni, a že to bylo nějakého občanstva! A jeden student si vylezl na kapotu auta, že pronese proti Maanapemu s Jiguěm řeč. V lidech už to začínalo vřít.
„Vážení pánové! Život ve velkoměstě, jako je Sáo Pau-lo, vyžaduje dnes takové pracovní nasazeni, že velkolepá souhra na cestě kupředu nadále nepřipouští byť jen krátkodobý výskyt zbůhdarmých jedinců. Povstaňme proto jako jeden muž proti miasmatům rozkladu, jež zachvacuji organismus naši společnosti, a když už vláda zavírá oči, olupujíc národ o jeho bohatství, vezměme spravedlnost do vlastních rukou..." .Bijte je! Bijte je!" dali se lidé do křiku. „Já vám dám ,Bijte je'!* zastal se nakonec přece jen bratři Macunaima.
A všichni se znovu pustili do něho. A zlostí už to v nich vřelo Student si pořád vedl svou:
„...a když poctivé pracovní úsilí lidu narušuje nějaký hej nebo počkej..."
„Cože? kdo je u tebe hej počkej, ty!" zařval Macunaima, jehož ta urážka ťala do živého. „Ty!"
„To bych se na to podíval, jestli já jsem nějaký hejpo-ťkej-
„To bych řek, že jsil*
„Tak V tom pádě mi, hošánku. polib šos! A aby bylo mezi námi jasno, hejpočkej je leda tvoje pani matka!" i ubratil se na lidi: „A co vy si myslíte, co? Já mám pro ítrach uděláno! neleknu se jednoho, neleknu se dvou
MACUNAIMA
'121
STARÁ CUUC1
a deseti tisíc taky ne, a než ae nadějete, rozsekám to tu všecko na cimprcamprf*
Jedna povětrnice, která .stála před hrdinou, se otočila na obchodníka za sebou a vybuchla: „Neopruzuj, prase stará!"
Hrdina vzteky viděl rudé, myslel, že to platí jemu ai Já ti dám, neopruzuj!'. kdo u tebe opruzuje, ty nádhero!"
„Bijte prase starý! Na něj!" „Jen pojďte, fouňově!"
A vykročil proti davu. Advokát se chtěl ztratit, ale Macunaíma ho zezadu nakopl a už lidem kolem sebe rozdává kopance, už do nich buší hlavou Najednou před sebou spatří vvsokěho švarného blondýna. A to bvl polda. Macunaimu taková le.post naplnila hněvem a vyšil poldovi poradnou bombu du nosu. Polda zařval a s meldováním v cizí řeci popadl hrdinu v týle.
„Ste sáčen!"
V hrdinovi by se krve ned ořezal.
„Zatčen, a za co?"
Strážník namluvil v odpověď něco slov cizí řeči a držel hrdinu jako v kleštích.
„Vždyť já nic nedělám!" zaibrblal v hrůze hrdina. Strážník ale nemínil diskutovat a se vším tím národem v patách se vydal dolů do města. Pak se k němu přidal druhý a oba nadělali hromadu řečí, hromadu! v tom cizím jazyce a hrdinu postrkovali z kopce dolu před
íebou. Jeden chlapík, který to všechno viděl, vylíčil. Buse tu sběhlo, pánovi, který stál ve dveřích krámku jovocem, a tomu pánovi se hrdiny zželelo. propletl se davem a strážníky zastavil. To už bylo v ulici Líbera Ba-| daróa. A pronesl ten pán k poldům řec, že nemají Manina ťmu zatykat, poněvadž hrdina nic sparného neudělal. Sešel se tu celý hlouček poldů, ale žádný jeho řeči nerozuměl, protože o brazilštině nikdo z nich neměl ani sajila Zeny se nad hrdinou rozplakaly lítostí. Poldové brebentili o sto šest cizí řečí a jakýsi hlas vykřikl: „To neuděláte!*
A lidi znovu popadla bojovná nálada a křičeli ze WÉCh stran: „Pusť ho!", „Nech ho jit!", „To neuděláte!". Jo neuděláte!", rvali jako tuří, „Pusťte ho!" |akýsi stat-
Hřse chystal pronést řeč, a tu že si na policii za ráme-řek nedají. Poldové nerozuměli ani slovo a celí zmateni
kehdzovali rukama a meldovali cizí řeci. Nastala strašlivá vřava A Macunaíma využil zmatku a v tu ránu byl ten tam. Po kolejích se zvoněním přijížděla tramvaj. Macunaíma do ní naskočil a jel se podívat, jak je na tom olu.
Vencesiau 1'ietro Pietra už se pomaličku zotavoval í výprasku, co utržil na makumbc. V domě bvlo horko jako v peci, protože tu právě vařili polentu, ale venku byl dík jižnímu větru příjemný chládek. A tak si obr se starou Ceiuci, dvěma dcerkami a služebnictvem vzali fidle, a že se půjdou posadit na zápraží na ulici, aby se ttochu vytrišovali. Obr se ještě nevymotal 7, fáčů a vypadal jako chodící balík. Usadili se.
MACUNAÍMA
/T 22
123
STARÁ CtIUCl
Po čtvrti si zrovna mžil malý Deštík a našel Mac naímu, kterak vyhlíží ze zálohy zpoza rohu. Zastaví ( a jme se milého hrdinu si prohlížet. Macunaima se otočil:
„Bacha, aby ti nevypadly voči!*
„Copak tu tu, kamarádíčku, provádíš?"
„Pouštím hrůzu na obra Piaimana a jeho rodinu,'
Deštík si neodpustil:
„Ale nepovídej! To z tebe obr musí mít poradnej vítr!*
Macunaima se podíval na neduživého klučíka a popadl ho vztek. Chtěl mu dát za vyučenou, vzpomněl si ale, že mu vždycky říkali, že než se člověk rozčilí, má si třikrát přepočítat, kolik knoflíků má na šatech, spočítal je a byl klidný jako dřív. A povídá:
„Vsatf botky! Stačí mi jen chtít, a Piaiman přede mnou strachy uteče do domu. Schovej se poblíž, abys slyšel, co budou říkat."
Deštík ho varoval:
„Poslyš, kamarádíčku, na obra si dej pozor, Víš, Čeho je schopen. Piaiman je sice slabý slaboutka, jenže slamka, ve které byl jednou pepř, nadosmrti pálí. Jestli se ale opravdu nebojíš, tak se pojď vsadit."
Proměnil se v kapičku a skápl kousíček ud Venceslaua Pietra Plédy s jeho družkou, dcerami a služebnictvem A Macunaima popadl první škaredé slovo ze své sbírky a vmetl je obrovi do tváře. Nadávka měla břit, ale Venceslau Pietro
i ani nehnul brvou, úplná hroši kůže. Další sprosťárnu, ještě škaredějši, hodil Macunaima po jezince. Urážka měla břít, ale že by někým hnula, to ani nápad. I A Macunaima na né vyházel celou sbírkou sprosťáren i bylo to deset tisíc krát deset tisíc sprosťáren. Venct--slau Pietro Pietra povídá staré Ceiuci, jako by se nechumelilo:
„Některé z nich jsme ani neznali, viď, schovej je prosím tebe pro hol k v." A tehdy se Deštík vrátil na nároží. Hrdina zahlaholil: „Tak co, měli nahnáno, nebo ne?" „Houby nahnáno, kamarádíčku! obr dokonce řekl i leně, aťrv nové sprosťárny schová dcerám na hraní. Ze I ně ale strach mít budou, na to můžeš vzít jed. Jen běž blíž a poslechni si."
Macunaima se proměnil v kašiparu, samečka reza-týfh mravenců, a šel >i zalézt do snítky bavlníku, co Ir nich obr vězel až po uši. Deštík si vyskočil na cár mlhy, a když .se vznášel nad rodinkou, vyčural se do tzduchu. Na zem se začalo snášel drobné mženi, jaké promočí i lenochodí kožich. Když došlo na kapky, obru utkvěl pohled na jedné, co se mu přilepila na ruku, J Z tolika vody doslal špundus.
„Dem dom, lidi, co říkáte?" I A všichni se s velkým strachem rozběhli dovnitř. A Deštík seskočit a povídá Marti na ímovi: I „Viděls, jo?"
A tak je to dodnes. Obrova rodina má strach z Deš-tíka, ale se škaredým slovem si na ni nikdo nepřijde.
MACUNAIMA
25
STARÁ CEIUCI
Macunaímu to jaksepatří namíchlo a zeptal se svého suka:
„Řekni mi jedno: umlš-li pak mluvit ře-pe-Čí-pickotl renT
„Jakživ jsem nic takového neslyšel!*
„Tak poslouchej, fešáku: Tak-pak to-po mi-pi vy-py--liž-piž řiť-piť!"
A namířil si to rovnou čarou do penzionu.
Macunaíma by] jaksepatří rozladěný, Se prohrál sázku, a lak si řekl, že si půjde za rybařit. Jenže na ty ryby nemohl jít ani se šipkou ani s timbó ani s ku nambimant s m v dělníkem, se všemi těmihle rostlinnými jedy, nemohl je lovit do haitýře ani do slupi, na bič ani harpunou ani do vrše ani čeřínkem ani na kost kapustniki ani na naličkv arů do sáčku ani s budeem ani copy ará na mu,šku ani na pytlačku ani svátou Šňůrou ani do la-páčky ani rozsoškou ani košem ani na třepačku ani na dřevíčko ani samosekem ani na červené brčko ani do ok ani motadlem ani přívlačí ani na udici s háčkem ani do sa|dáku, na všechny tyhle léčky a na všechny tyhle způr soby. protože on z toho neměl ani fň. Udělal si sice háček í vosku včely manciaguari. jenže mu na něj zabrala černošská ryba, háček utrhla a bylo po všem. Poblíž ale seděl nějaký Angličan s udicí jak má být a chytal smuhv Macunaíma se vrátil domů a povídá Maanar pemu:
„Co se dá dělat! Musíme ten háček Angličanovi vzít Proměním se jako ve smuhu a tuho biftek a oblafnu, Aí mé chytí a klepne do hlavy, udělám lup ho! a budu de-
MACUNAÍMA
bt mrtvého. On mě hodí do kabely, ty na něm vyžebrás tu ne j větší rybu a to budu já."
Jak řekl, lak udělal Macunaíma se proměnil ve smu-hu, skočil do tůňky, Angliča n ho ulovil a klepnul do hlavy. Hrdina zvolal „Lup ho!' Jenže, on ten Angličan zaseknutý háček z ryby vyndal. Jakoby nic se k Angličanovi prišoural Maanape s prosíkem;
.Pane Ves, nedal byste mi jednu rybičku?"
,A11 right.* A dal mu drobnou s tk u s červeným ocáskem.
.ľane Angličan. ko\> |,j mam ta kovej hlad! dejte nu pořádnou, co vám to udělá! třeba tamhletoho cvalika, co máte v kabele!*
Macunaíma sice na levé oko spal, ale Maanape ho dobře poznal. Maanape byl čaroděj. Angličan mu dal smuhu, Maanape poděkoval a šel si po svých. Když byl na půldruhé mile daleko, s mu ha se proměnila zase v Macunaímu. Tak to šlo třikrát dokola a Angličan ten háček hrdinovi z huby tahal a tahal. Macunaíma povídá stranou bratrovi:
„Co se dá děíat! Musíme ten háček Angličanovi vzít. Proměním se jako v píra n U a háček mu z udice utrhnu."
STARÁ CO L/O
Proměnil se v litou pirariu skočil do túríky háčť utrhl, a když urazil půldruhé míle po proudu, na místo jménem Supova studánka, pod takovými skalami počmáranými červeným písmem Féničanu, vyndal si háček z huby a byl v sedmém nebi, protože teď konečně mohl lovit cipalv paraťby kadalv pirarv drobnoůst-ky, všechny tyhle ryby ()ba bratři byli právě na odchodu, kdvž vtom zaslechli, jak Angličan povídá nějakému Uruguaja:
„Co nadělám, kamaráde! Piraria mi utrhla udici a druhou nemám, Vydám se k vám do Uruguaye." A tu Macunaima rozpřáhl ruce a zvolal: „Počkej chvilku, bledá tváři!"
Angličan se obrátil a Macunaima ho jen tak pro legraci proměnil v mašinu London Bank.
Na druhy den povídá Macunaima bratřím, že jde k strouze Tieté nachytat pár rybisek. Maanape ho varoval:
„Být tebou, nikam bych, hrdino, nechodil. Ještě tam potkáš starou Ceiuci, co ji má obr za ženu, a ta tě slupne jako malinu, uvidíš."
„Tomu, kdo se plavil po Cachoeiře, těžko se kdy zadek strachy sevře!" prohlásil Macunaima. A šel na ryby.
Sotva si sedl na posed u vody a nahodil, už se sem štrachá stará Ceiuci, lovící ryby do nevodu. Jezinka ve vodě zahlédla odraz Macunaimova stínu, rychle hodila síť, ale chytila jen stín. Hrdinovi se to dvakrát nelíbilo a celý se třásl strachy, ale chtěl se zavděčit, a tak povídá:
„Dobry den vinšuju, babičko."
Stařena zdvihne hlavu a objeví na posedu Macu-naimu. „Pojď sem, vnoučku.* .Kdepak, já nikam nejdu," .Tak to já pro tebe pošlu sršáně." Jak řekla, tak udělala. Macunaima vyrval trs krtič-niku a srs.ine pobil.
.Pojď dolů, vnoučku, nebo pro tebe pošlu žravé mravence!*
Tak se i stalo. Žraví mravenci se do Macunaimy zahryzli a hrdina se poroučel do vody A tu stařena zabrala nevodem, zapletla hrdinu do ok a vydala se domů. Tam položila baliček do parádního pokoje, kde byla lampa s rudým stínítkem, a Šla zavolat nejstarší dceru, která byla náramně šikovná, aby si spolu pochutnaly na kachýnce, co ulovila. A ta kachýnka. to bvl Macunaima, hrdina. Jenže dcerunka měla právě práce nad hlavu, protože to byla opravdu velká šikulka. a tak šla stařena napřed, aby zatopila pod kotlem. Jezinka měla dvě dcery, a když ta mladší, která bvla nešika a uměla jenom vzdychat, viděla, že stařena roztápí pod kotlem, pomyslela si: „Když se máti vráti z ryb, pokaždé hned vypráví, co ulovila, a dneska ani muk. To se na to půjdu podívat" Rozmotá síť a z ni vyleze mladík jako tamburek. Hrdina povídá:
„Schovej mé!"
A tu dívka, která bvla v dobrém rozmani, protože už dávno na práci ani nešáhla, vzala Macunaímu k sobě do
MACUNAIMA
■124
STARÁ CEIUCI
pokoje a z.adnvádéli si. Teď se lam jeden na druhého sméjí-
Když už se oheň náležitě rozhořel, přišla stará Ceiu-ci s šikovnou dcerou kachýnku oškubal, ale našly jenom nevod. Jezinka vzkypěla hněvem:
„V tom ma určitě prstv ma malá dceruška, ta má tak dobré srdečko..."
Zabušila na dívčin pokoj:
.Dceruško moje malá, dej mi mou kachýnku, nebo tě jednou provždv vyženu z domu!"
Dívka dostala strach a řekla Macunaimovi, aí šoupne pod dveře dvacet milréisú, třeba to nenasytu upokojí. V Macunaimovi byla tak mala dušička, že tam rovnou šoupnul stovku a ta stovka se proměnila ve spousta křepelek langust okouníků flakónku s parfémy kaviár. Nenasytná stařena to všechno spolykala a chtěla jeätfc I šoupnul Macunaima pod dveře celou tisícovku. Ta se proměnila v další langusty králíky paky šampus krajky houby žábv a stařena to všechno snědla a chtěla ještě. Nato dobrosrdečná dívka otevřelo okno do liduprázdného Pacaembu a povídá:
.Dám ti tri hádanky, a když je uhodneš, nechám tě utéct. Co to je: Je to dlouhé dokulata, má to dírku, dovnitř se to strká tvrdé a ven se to taha měkké, člověk to má pro potěchu a není to žádná nemravnost?*
.Tak tohle je nemravnost jak hrom, ne že ne!"
.Troubo! to je přece makarón!"
„Aha   kdo by to byl řekl...! To se povedlo, co?"
„A teď tohle: Kde mají ženy nejkudrnatéjší vlasy?*
.Ólalá, to je otázečka! to já vím! přece tam!* .V Africe, ty osle! Zapiš si to za uši!" ,Tu tvou Afriku bych moc rád viděl!" ,A do třetice mi řekni, co je tohle:
Co Pánbíček přikazuje, udělejme, děťátko: na chloupeček dáme chloupek, dovnitř ho látko."
Macunaima nato:
■Pchá! Tohle ví každé malé dítě! Ale jen tak mezi čtvř-ma očima, vy jste, slečno, pěkná nestyda!"
„lihodls. Když člověk usne a rasy se dotknou, holé okozůstam- pod nimi, viď? Kdybys byl neuhodl ani jednu hádanku, dala bych té své matce nenasyté. Teď ale utec, prchni bez hlesu, mě odsud vyženou, vznesu se F k nebesům. Na rohu najdeš pár koní. Vyber si toho vraného, na všecky čtyry kovaného. Ten je dobry. Kdybys zaslechl nějaké ptačisko, jak dělá Jutu! Turů!', lak to se blíží stará Ceiuci. Teď utec, prchni bez hlesu, mé odsud vyženou, vznesu se k nebesům."
Macunaima poděkoval a vyskočil oknem. Na rohu postávali dva koně, jeden vra nik a druhý grošák. „Na grošovaném koni nikdo tě nedohoní," utrousil Macunaima pod vousy. Vsedl na kůň a tryskem vy-
MACUKAÍMA
/131
STARÁ ceiuc!
1 •
razil kupředu. Jede jede jede, a když už byli u Manausu, kun hrábl kopytem, až hlína odlétla. Macunaíma zahlédl, jak se na dně té prohlubně cosi blyští. I lonem se dal do hrabání a objevil tam pozůstatek boha Marta, řecké sochy, co v těch končinách vykutali ještě za monarchie a co pak ve spisech slovutného Araripeho de Alencara na minulý apríl vyhrabal list jménem Amazonský hospodář. Zrovna nad tím pnmissima torzem rozjímal, když vtom zaslechni' ,Tutú! Jutu!" Stará Ce-iud mu byla v patách. Macunaíma pohodl grošáka, a div Že se u Mendozy v Argentině nesrazil s jedním galejníkem, co byl taky na útěku, jenomže z Francouzské Guayany, až dorazil na místo, kde nějací páteři nasávali medovinu. Zavolal na ně: „Schovejte mé, důstojní páni!"
Sotva ho páteři schovali do prázdné prostice, už ty byla na tapírovi jezinka.
„Nevideli jste tu mého vnoučka, jak jede na koníčku, který trávu štibře?*
„Ten už tudy jel"
I sesedla stařena z tapíra, vyskočila na koníčka kakr-láka, který byl a bude jenom faka, a rajtovala dal. Kdyi přejela pohoří Paranacoara, páteři vytáhli hrdmu z prostice, dali mu koně medového, jako střela létavého, a poslali ho dál Macunaíma poděkoval a tryskem od-
MACUWSMA
/132
jel. Zanedlouho hrdina narazil na drátěnou ohradu, leč jezdce v sobě nezapřel: min uvm trhnutím uzdou koně zastavil a smykem položil, pak vzal hovádko za všech-1 ny čtyři, sílou mocí ho roztočil a propasíroval pod drátem. Nato se hrdina přehoupl přes plot a znovu vskocil dosedla. Uháněl uháněl uháněl. V hapatýru přes Cea-rí rozluštil domorodé znaky v Aratanhe; a v Rio Grande do Norte, na úpatí Lysých brdu, další. V Paraíbě, cestou z Manguape do Bacamarte, minul Tesanou skálu i tolika nápisy, že by to vydalo na román. Na čteni ale
tom kalupu neměl čas, ani tam, ani v Barra do Poti vPíauť, ani v pernambuckem Pajeú, ani v Apertados Tlnhamumu, kam dojet čtvrtého dne a vzduchem se t blizoučká rozléhalo „Turů! Turů!" Stará Ceiuci mu ilapala na paty. Macunaíma letěl t rata tata blahovič-autovým hájem. Jenže to ptačisko bylo čím dál bliž aMacunaímovi začalo jít jaksepatří do tuhého. Nakonec natrefil doupě hada surukuku, který má spolky s ďáblem.
„Surukuku, schovej mě!"
Ledva ho surukuku schoval do vyhloubené latrinky, už tu byla jezinka,
„Neviděli jste tu mého vnoučka, jak jede na koníčku, který trávu štibře?"
„Ten už tudy jel."
Stařena s chlupatým jazykem sesedla z koníčka kakr-táka. který1 byl a bude jenom faka, vyhoupla se na hrubého koně, co jakživ nepoběží rovne, a rajtovala dát.
V tu chvíli Macunaíma zaslechl, jak se surukuku
stará cftuci
umlouva s družkou, že si hrdinu Upečou na rožní skočil ĺ kadibudky a hodil na dvorek briliantový na mlouvák, který dal kdysi darem prstu Malíčkovi. Briliant se proměnil ve čtyři tisíce fůr kukuřice, hnojřW* Polisu a ojetou fnrdku navrch. Než se na to spokojený surukuku vynadíval, Macunaima nechal medaka odpočinout a vsedl na potýkavého jablečáka, co nepostojí a do kroku si skáká, a vyrazil tryskem přes luhy a luka. Než bys řekl švec, přejel moře písku na pareciské pláni, přes převláckv a splachv vjel do savany a v Ca> mutengu poblíž Natalu vyplašil putěnky se zlatými ku-ŕátkv. O půldruhé mile dál opustil břeh řeky svatého Františka, zaneřáděné velikonoční povodiu, -i průklestem se vydal kopcem vzhůru. |ede pořád pryč, když vtom zaslechne dívčí hlas, jak na něj dělá: „Ss-sss!* Zůstal, kde byl, strachem jako přikovaný A tu se z jedné houštiny vynoří vyčouhlá, nevzhledná ženská s copem až na paty. A ta ženská se hrdiny šeptem optala:
.Už jsou pryč?"
, A kdo jako má být pryč?*
„Holanďan i přece!"
„Osobo, straší vám ve věži či co? Kde by se tu vzaH Holanďani! Tady o Holanďana nezavadíš!"
Byla to Maria Pereirová, portugalská žinka, co se ta na pahorku v rozsedlině od války s Holanďany schovávala. Macunaima už ani nevěděl, ve kterém koutu Brazílie je mu konec, i řekl si, že se zeptá:
„Pověz mi, děvenko, jakpak tady tomu kraji říkají?*
Žínka hrdé odvětila:
„Tohle je Skrejš Marie Pereirové."
Macunaima se od srdce zachechtal, a než ženská zalezla zpátky do chramostí, práskl do koni. fel dál, až se dostal na druhy břeh reky Chuí. A tam natrefil čápa žabiru, který tu chytal ryby.
.Bratránku Žabiru, zdalipak bys mé zanesl domů?" Jakpak bych nezanesl."
Zabiru se rázem proměnil v mašinu aeroplán, Macunaima se vyhoupl do prázdné košatiny a už sc letělo. Letěli nad minaskou plání zvanou Urucuia, přeletěli nad Itapecerikou a zamířili na severovýchod. Když míjeli duny řeky Mocoró, Macunaima se podívá dolů a uvidí lam Rartolomea l.ourenca de Gusmáo, toho, co vynalezl aerostat, jak se s vykasanou sutanou zlé/.ka biodi piskem. Křikl na něj:
„Pojďte sem k nám, velebnosti!"
Páter však s rozmáchlým posunkem křikl v odpověď:
,Už jsem se nabažil!"
Když se přehoupli přes pohoří Tombador v Mato 'Grossů a zanechali po levici holé vršky SanťAny do Livramento, žabiru-aeroplán s Macunaímou vystoupali až nad Střechu světa, uhasili žízeň v pramenité rodě Vilcanoty a na posledním useku cesty přeletěli ba-
MAOJNAÍMA
/135
stará cuuo
hl j skoti Amargosu, Curupá a Curupi, kde je zača ně město, až konečné znovu natrefili slovutnou visku, jež se prostírá na březích strouhy Tieté Netrvalo dlouho, a byli u dveří penzionu. Macunaima čápovi nasto-krát poděkoval a chtěl se zeptat, co je dlužen, pak si alt vzpomněl, že by měl šetřit. Obrátil se k žabiruoVi a povídá:
„Podívej, bratránku, zacálovat nemůžu, ale dám ti radu, co se platí zlatem: Jsou tři proudy, co zatočej s každým chlapem: proud řeky, proud peněz a proud ženskejch slzí. Kdo si s nima něco začne, vždycky ho to m rzi."
Jenže už si tak zvykl rozhazovat, že na šetrnost zapomněl. Dal žabiruovi deset tisíc, spokojené odešel do pokoje a všechno vylíčil bratrům, kteří už byli celí nevrlí, kde se toulá. To extempore je nakonec přišlo pěkné draho. Maanape pak proměnil Jiguého v mašinu telefon, podal stížnost na policii a ta stařenu s chlupatým jazykem vyhostila ze země. Jenže Piaiman měl dlouhé prsty, takže netrvalo dlouho a bába byla zase zpátky s tru po u komediantů.
Vyhnaná dcerka se toulá oblohou, kudy ji kruče j e zrovna zavedou. Je to kometa.
Na druhy den se Macunaima probudil s horečkou. Už v noci v jednom kuse blouznil a zdálo se mu o lodi.
.Z toho bude cesta přes moře," vykládala pani domácí.
Macunaima poděkoval a samou spokojenosti hned proměnil Jiguěho v mašinu telefon a byl by na matičce Venceslaua Pietra Pietry zase jednou nenechal chlup. Jenže stín telefonistka mu oznámil, že se nikdo nehlásí. Macunaímovi se to nějak nezdálo a chtěl vstát I jít se podívat, co se děje. Celým tělem mu ale lomcovala svědivá horkost a slabý varn byl jako moucha. Za-miirvLil
Jemináčku..,! A já mám zrovna takovou lenoru,,,* Otočil se obličejem do koutka a začal chrlit jednu nadávku za druhou. Když se bratři přišli zeptat, co je, byly to osypky Maanape se rovnou vydal pro vyhlášeného léčitele Benta z Beberibe, co kurýruje indiánskou duši * hrnkovou vodou. Rento dal hrdinovi trochu voděnky i zazpíval nad mm svo|e žehnaní. \ in plynul ani týden, i Macunaima už se loupal A tu konečné vstal a šel se zeptat, kam se poděl obr.
V paláci nebylo živé duše a služtička od vedle mu vytužila, že Piaiman se jel s rodinou vy ho jit z výprasku do Evrop)'. Z Macunaimy všecka malátnost rázem spadla « notně ho to rozladilo Jako ve snách si zádová děl se ihižtiŕkou a celý na mrzený se vracel do penzionu. Maa-
MACUNAÍMA
'137 KRAMÁŘ. VWOVECA NESPRAVEDLNOST LIDSKÁ
nape s Jiguém hrdinu potkali před vchodem do domu a hned na něj:
„Copak se, zlatíčko, tváříš, jako by ti ulítly vče-ly?"
A tu jim Macunaima vylíčil, co se stalo, a dal se do breku. Bratrům mohl pohled na hrdinu v takovém rozpoložení srdce utrhnout, a hned že ho vezmou do lep-roserie v Ciuapiře, Macunaima byl ale po čertech rozladěny a z té vycházky dočista nic neměl, Když se vrátili do penzionu, noc byla na spadnutí a všichni už si zoufali. Vzali si pořádný sňupee tabáku z tabatěrky z býčího rohu ve tvaru tukana a od srdce se vykvehali. A tu teprve mohli začít S přemýšlením
.Tak tu vtdiš, zlatičko, dával sis načas a tak dlouho jsi chodil kolem horké kaše,až to obra přestalo bavit a sbalil kufry. Co sis navařil, to si leď sněz!'
Vtom se Jigué placi do hlavy:
,Už to mám!"
Bratři sebou trhli leknutím. A tu jim Ti guč navrhl. Že by se do Fvropy za muirakitanem mohli vydat i oni- Pokud jde o peníze, z prodaného kakaa jim zbývá ještě čtyřicet tisíc, Macunaima by! hned pro, ale Maanape. který bvl čaroděj, dumal dumal a dospěl k závěru:
„Vím o něčem lepším,"
„Tak to vyklop!"
„Macunaima bude dělat, jako že je klavírista, sežene si státní štipko a pojede sám,"
„Nač takové brykule, když máme peněz jako slupek a v Evropě se mi, bratři, ještě můžete šiknout?"
„Ty jsi snad padlý na hlavu! Tu víš, ie můžeme, ale cožpak není lepší jet za státní? Je Tak vidísl"
Macunaima si to nechával projit hlavou a tu se plácl do čela:
.Už to mámí"
Bratři sebou trhli leknutím. .Co zas?"
.Tak já budu aspoň dělat, že jíem malíř, to je hezčí!"
Pořídil si mašinu brejličky s obroučkami ze želvoviny gramofon jjuIrové punčochy rukavice a byl vám to hotový malíř.
Na druhý den St Macunaima krátil čekáni na stipendium malováním. Dělal to takhle: popadl román Ley de Queirós i. vyrazjl na procházku do Cantareiry A tu ho potka potulný kramář, na něhož se Štěstí smálo, protože měl datli pírko. Macunaima ležel na břiše a bavil se plácáním báboviček z hliněných mravenišť. Prodavač ho pozdravil:
„Nazdárek, příteli, tak jak se vede, děkuj u za optaní, jde to, V plné práci, co?"
„To víte, bez práce nejsou koláče."
.Svatá pravda. Tak se tu mějte a nashle "
A šel si svou cestou. O půldruhé mile dál natrefil mukům a povídá si, že by mohl taky přeložit stéblo. Sebral milou vačici, nacpal do ni deset drobásku a s tvorečkem
MACUSAÍMA
/139        KRAMÁŘ. VLHOVECA NESPRAVEDLNOSTLIDSKÁ
pod paží se vrací zase nazpátek Pí i kraci si to rovnou k Macunaimovi, a už se dává do handlu:
^Nazdárek, příteli, tak jak se vede, dŕ.kuju za optání, jde to. Kdybyste chtěl prodal bych vám tuhle mukuru.'
„Co bych si prosím vás počal s takovým smradb-chem!" opáčil Macunaima a zacpal si nos.
„Páchne, to je pravda, ale stoji to za to! Když to pustí, leze z ní jeden stříbrná k za druhým! Dam ji za babku!"
„Tohlesi vykládej někomu jinýmu, šejdíři jeden! Kdopak kdv viděl takovou mukuru!'
A tu handliř zmáčkl vačici břicho a zvíře ucedilo deset drobásků.
„Tady to máte! Dělá samé stříbro! Penízek k penízku, a je z vás boháč! Udělám vám cenu!"
„Co že stojí?'
„Čtyři sta tacú/
„Tak tu já ji koupit nemůžu, já mám jenom třicet," „Vám ji dám i za třicet, ať jsem škodnej!" Macunaima st rozepnul kalhoty a zpod košile vytáhl opasek, co v něm nosil peníze. Jenže tam měl jenom č ty řičet i tisícovku a šcsi žel onú z Kasina Copacabana. Podal kramáři bankovku a zahanbeně si vzal nazpět. Přidal mu ještě žetony jako tuzéra a poděkoval za laskavost.
Sotva prodavač zmizel v lesíku mezi sapupirami an-gusturamí a parinariovými růžemi, mukura se chystala vydělat podruhé. í I rdi na ji nastavil kapsu a všechen ten saj raj t mu napadal dovnitř. Macunaima se rázem dovtí-
pil, že ho prodavač doběhí, a sp zoufalým křikem se rozlehl k penzionu. Za rohem potkal starého Schuberta, a už na něj volá:
„Subrt se u prd se mamince do hrnce, maminka myslela, že tam má lívance."
Schuberta mohl čert vz,íta na čest hrdinovy matky by po jeho projevu nikdo nevsadil ani zlámanou grešli, ale Macunaima si z toho nic nedělal, od srdce se zachechtal a šel si po svých. O kus dál si ale vzpomněl, že šel domů dopálený, a znovu začal řvát, jako by ho na nože brali
Bratři ještě nebyli zpátky z vládni chajdy a hrdinu přišla do pokoje utěšit domácí, zadováděli si. Jen co bylo po dováděni, hrdina se dal do breku. Když se bratři vrátili, všichni údivem zkopměli, protože měřili pět metrů na. výšku. Toť Se ví, vláda už má v pořadníku na stipendium do Evropy tisíckrát tisíc malířů, a Macunaima se tam dostane až na svatého Dyndy. To bylo za moc dlouho. Jejich plán vzaí draka a bratřím se zklamáním neprotáhly jen k s ich t v, ale úplně celv člověk. Když uviděli bratra v slzách, náramně se polekali a chtěli vědět, co St děje. A jak přitom zapomněli, že vyšli naprázdno, byli zase velcí jako dřív, Maanape bvl zase jako věchv-tek a Jtgué chlap v plné sile. Hrdina spustil: i Jajajaj! potulný kramář mě napálil! jajajaj! Koupil jsem od něj mukuru, čtyřicet tisíc jsem probendil!*
A to si bratři začali rvát vlasy Teď měli čtyři kapsy prázdné a pitou vysypanou a o Evropě si mohli nechat leda zdát. Co tam tak brečeli jako koza před smrti, hrdi
macunaima
41
KRAMÁŘ. VUÍOVT.CA \TSPRAW.DLNQST LIDSKÁ
na se potřel karapovým olejem, aby na něj nešli mosky-ti, a usnul, jako by ho do vody hodil.
Na druhý den bylo už od rána pekelné vedro a Ma-cunaima se vzteky nad nespravedlnosti vlády potil jako dveře ad chlíva. Chtěl jit ven, aby přišel na jiné myšlenky, ale .se vším tím šatstvem, co by se v něm člověk upekl... Vztek ho bral ještě víc. Tak vám jím ten vztek lomcoval, až se začal bal, aby ho neklep la pepka, která chodí po vzteklých. A tu zvolal:
„Tůdlelfaedáš-li znát, že se trápíš, nejlépe tím křivdu splatíš."
Svlékl si kalhoty, aby se trochu zchladil, a dup na ně! Vztek z něj rázem spadl a Macunaima spokojeně prohodil k bratřím:
„Hlavu vzhůru, bratříčkové! kdepak! Mě do Evropy nikdo nedostane! Jsem Američan a mé místo je v Americe. Evropská civilizace má vpravdě ne b Li h v vliv na náš nezadatelný svéráz."
Týden pak všichni tři pročesávali celou Brazílii, písečné choboty vbíhající do more, výtoné s řídkou parkuso-vinou, úžlabí jalových rek, drviska slapy kraje zarostlé křovisky krovinami rošt mami, marše brány záhatě a žleby, kde hnízdí jinovatka, říční nivy pláže balvaništř těsnin v v padl i ny padoly strumeny, všechna tahle mís-i.i. slídil: k ti .ist. .i, h klášteru poj kríži pmk-1 i est. nr najdou-li nejaký zakopaný hrnec s penězi. Nrnpšli nic,
„Hlavu vzhůru, bratříčkové!" opakoval Macunaínui rozladěně, „Vsadíme si do zvířecí lotynky!'
A vydal se na náměstí Antonia Prada rozjímat o ne-
spravedlnosti lidské. Pohodlné se tam postavil, záda opřena o platan. Všichni obchodnici i ta nepřeberná spousta mašin se valili rovnou kolem hrdiny, který tam mudroval o nespravedlnosti lidské. Macunaima už už chtěl svoje dvojveršizměnit np „Mizerné zdraví a malíři draví moří a sužujou brazilskou zemi!" když vtom za sebou uslyší „Jajajaj!" nějaký nářek. Otočí se a na zemi uvidí pěnkavu liko-tiko a vlhovce,
Pénkava byla jako tintítko a vlhovce byl pořádný ku-sanet. Tiko-tiko hopkovala sem a lam a vlhovčí cvalík pořád za ni, s brekem, ať prý mu dá něco k snědku Bylo to k zlosti. Pěnkavička si myslela, že ten cvalík je její mládě, ale to víte, že nebyl. A tak létala, snášela kdejaké hamáníčko a šup s nim v I ho vri dn zobáčku VI h o vec hozblajznul jii k o nic a začal nanovo: „Jaj ajaj! mami.., já ci hamat ' já ci hamat...!" jak mu zobák narost. Tiko--tiko z toho byla celá tumpachová, protože sama bzika-la hlady a to inu kán i ji b vln v jednom kuse v patách a prý Já ci hamat..,! Já ci hamat...!" až jí z toho srdce usedalo. Pěnkavička na sebe nedbala a letěla tu pro broučka, tu pro kousek ptačího zobání, pro všechno tohle hamá nicko, a šup s nim do cvalíkova zobáku, vl Vniveč ho zbla jznul jako nic a pěnkavé v patách začat fňukat nanovo. Macunaima dlel zrovna v zadumaní nad nespravedlností lidskou, a nespravedlnost vl hovc.il ho naplnila horkostí. Bylo to proto, že Macunaima věděl, že bývaly doby, kdy ptáčkové byli lidi jako my... A tu hrdina popadl klacek a milou pěn kávičku zabil.
Sel pryč. Když urazil půldruhé míle, bvlo mu horko
MACUNAIMA
43 KRAMÁŘ, VLHOVEC A NESPRAVEDLNOST LiDSKA
a řekl si, Že si trochu cvakne, aby se osvěžil- V kapse u sáčka m rval vždycky placatici s kořalkou, připevněnou stříbrným řetízkem k řitce Vytáhl špunt a pomaličku ucucával. A vtom za sebou uslyší někoho „|ajajaj!' naříkat. Polekaně se otočil. Byl to vlhovťC
„Jajajaj! tatí... já ci hamat...! já ci hamat..,!" jak mu zobák narost.
Macunaimu popadla zlost. Otevřel kapsu, kde pořád měl, co tam mukura utrousila, a povídá:
Jen si štrejchni!*
Vlhovec mu vyskočil na lem kapsy a nevěda, čím se krmí, to všechno spolykal, Tloustl tloustnul, až se z něj st.il veliký černý pták a s voláním „To se snese! To se snese!" sc rozletěl do lesu. ]e to Pantáta ptáků hovni-vaků.
Macunaima pokračoval svou cestou. O půldruhé mile dál natrefil upičáka malpáka, který se zrovna cpal babasuovym ořechem. Vzal ořech, dal si ho mezi nohy, strčil k němu kámen, stiskl a lup ho! skořápka byla vej-půl. Macunaima k němu přišel a sliny se mu jen sbíhaly. Povídá:
„Pozdrav pánbu. Strýčku, tak jak se vede?"
„Tak tak, milý synovce."
„A co doma, všechno dobry'?"
„Tak nastejno."
A žvýkal dál Macunaima tam stál jako tvrdé y. Opi-čák na něj rozkaceně vyjel:
„Nečuč na mé jako tele, nedám ti půl, tím míň celej. Neruč na mě jako vůl, nedám celej, ani půl."
„Ale copak to tam, strýčku, děláte?* Opičak malpák schoval ořech do dlaně a opáčil: „Louskám si tu svý toaliquicukulky, abych měl co do huby."
,To povídejte svý babičce!" „Kch, synovce, když mi nevěříš, tak co se ptáš?" Jenže Macunaima mu věřit chtěl a vyptával se: „A jsou dobrý?"
Malpák si pomlaskl: „To jsou otázky! Tak ochutnej!"
Potajmu rozlouskl další ořech a podal ho Macunaí-movi, jako by to byly jeho to-aliuuícukulky Macunaímovi to zachutnalo.
„Vždyť to je, strýčku, opravdická lahůdka! Máte ještě?"
„To bylo poslední sousto, ale jestli ti chutnaly moje, jaké teprv budou ty tvoje? Sněz si, synovce, ty!" Hrdina měl strach: ,A nebude to bolet?"
.Co té nemá, dokonce se ti to bude líbit...!" Hrdina popadl dlažební kostku. Opičak se smál pod rousy
„Opravdu se, synovce, nebojíš?" .Ať jsem trajcén!" kasal se hrdina. Pevně popadl dla-
macunaíma
.144
KRAMAŘ. VLHOVECA NLSPRAW.DLNUST UD$KA
žebni kostku a lup ho! rovnou do toaliqicukulek. Byl na místě mrtvy. Opičák se nad ním pochichtával:
„Vidíš, vidíš, zlatíčko, neříkal jsem ti, že natáhneš brka? Říkal! Neposlouchal jsi. Aspoň vidíš, co se stane neposluchúm. Teď lo máš: sic transit!*
A natáhl si opihledové rukavice a poroučel se. Zanedlouho přišla sprška a ovlažila čerstvé poraženého hrdinu, takže se nezačal rozkládat. V tu ránu se shro-máždilv celé šiky mravenců guažuguažú a murupetek a vyrazily k mrtvému tělu. Dik v tém šikiim nebožtíka natrefil advokát pan Ypsilon. Shýbl se, vytáhl mrtvole šrajtofli, ale nasel v ní jenom navštívenku. A tu se pan Ypsilon rozhodl, že milého nebožtíka dopraví do penzionu. Jak si řekl, tak i učinil. Hodil si Macunaímu na záda a vyrazil na cestu. Jenže ten nebožtík byl těžký jako cent a advokát poznal, že s takovou tíhou mnoho nezmůže. Shodil tedy mrtvolu na zem a nandal jí holi, co se do ni vešlo. Nebožtík bvl rázem jako pírko a advokát ho dopravil do penzionu.
S velkým nářkem se Maanape vrhnul na bratrovo tělo. ľotom objevil kámen úrazu. Maanape bvl čaroděj. 1 Ined si u domácí vyprosil dva kokosové ořechy, dračí smyčkou je přivázal na místo roztříštěných toaliquicu-kulek a vykouřil mrtvého hrdinu dvmem z. fajfky. Mácu na ima se celý mátožný začal sbírat. Dali mu trochu gnanny a za chvíli už sám zabíjel mravence, co ho ještě okusovali Třásl se po celém tele protože se do něj po tom dešti dala zima. Vytáhl z kapsy placatici a pro zahřátí do sebe obrátil zbytek kořalky Pak poprosil Maa-
nape ho, ať řekne nějaké trojmístné číslo, a šel si vsadit do zvířecí lotynky. Když se přišli odpoledne zeptal, Maanapeho číslo vyšlo. A tak z těch tipů, co jim dával starší bratr, žili. Maanape byt čaroděj.
I XilNiGiMOYÍIVuU
Na druhv den se Macunaimovi z té rány, co utržil, vyrazila po těle kopřivka. Šli se podívat, a byla to růže. nemoc na dlouhé lokte. Bratři ho ošetřovali, seč byli, iden co den mu nosili domu všechnu tu spoustu léku na ohnipal, které jim sousedé a známi, všichni tihle Brazilci odporučili, Hrdina prostonal týden v posteli. V noci se mu pokaždé zdálo o lodích, a když za nim ráno raničko přišla pani domácí, abv se poptala, jak se hrdinovi vede, pokaždé mu řekla, že loď znamená cestu přes moře, na to můžete vzít jed. Pak si šla po svých t nechala marodovi na posteli Sáopaulskv den. A ten Siopaulskv den. to byly noviny. Macunaima se v nich pak celý den probíral všemi těmi inzeráty, co se v nich nabizľjí lékv na ruži. A bylo těch inzerátů do aleluja!
Koncem týdne už. se hrdina pěkné loupal, a jen mu •trnulo, šel si o něco koledovat do města. Toulal se po-ptfoval, a protože byl ještě |ako mátoha, chtěl si odpt>-änout v parku Anhan^abau. Došel tam až k pomníku Carlose Gomese, co býval slavným muzikantem a dnes-b je z něj hvězdička na nebi. Zurčeni fontánky, které
MACUNAIMA
,146
47
ÍICUĚHO VŠIVULf.
znělo podvečerem, v hrdinovi próbouzeto predstavu morských vod. Macunaíma se posadil na roubení kašny a prohlížel si mořské koníky chrlící vodu. A ve tmě jeskyňky za tím spížovým stádem zahlédl světylko. Podívá se lip. a vidí připlouvat tuze krásnou loď, houpající se na vlnách. „Vždyť je to pramicka." zamumlal si. Loď se ale blížila, čím dál tím větší. „Vždyť je to motoráček,* zamumlal si- Jenže motoráček se blížil, veliký, ale rak vám vel i k v, že hrdina leknutím nadskočil a vykřikl, až sť to večerem rozlehalo, „Vždyť je to paroloď!" Loď už bylo za bronzovými koníky vidět jako na dlani. Stříbrné plátování si razilo cestu vodou a na stěžních nachýlených vzad se třepetal jeden praporek vedle druhého, jak je vítr při té rychlé plavbě bral mezi čepelky vzduchu jako do svěráku. Výkřik přivolal šoféry z placu a všichni zvědavé zírali na hrdinu, který tu stál jako přikovaný, a sledovali jeho pohled, upřený do tmavé fun-tány.
,Co se děje, hrdino?"
„Podívej tamhle ,1 Podívej se na ten obrovitej par-nik, co se sem po těch nekonečných mořských vodách sine!
„Kde?"
,Tam za tím koníkem na pravoboku!*
A tu všichni za koněm na pravoboku spatřili připlouvat loď. Už byla div ne na dosah a chystala se proplout mezi koníkem a kamennou zdí, už byla u u s tí j esky ňky A bvla to loď veliká preveliká.
„Kdepak, to není žádnej parník! to je transatlantik,
co delá streku přes more!" zvolal jeden japonský šofér, který už se po moři néco naeestoval. A byl to transat-iantik jako hrom. Připlouval v záři světel a pod parádni vlajkoslávou ,se celý zlaté a stříbrné leskl. Okuláry b jut se na trupu skládaly v náhrdelník a na pěti visutých palubách, uprostřed tanečníku křepčících v divokém rytmu kururu, vyhrávala hudba. Šoféři se dohadovali
/Ten je od Lloydu!" [ „Co té nemá, ten je od Hamburské plavební!" ;  „Kam tě vede slepá vášeň! víš ty, co to asi je? no bo-. dej ŕ! Tohle přece nemůže být nic jiného než pyroskaf Conte Verde!"
A taky že to pyroskaf Conte Verde byl. A taky to byla j Paní vod, která tu pyroskaf naoko dělala, aby hrdinovi Irapet ŕvedla mandle.
.Lidi zlatí! sbohem, lidi! Jedu do F.vropy, tam je !ip! Jedu hledal Venceslaua Pielra ľietru, obra Piat mana, co iere lidi!" pronesl hrdina řeč-
A všichni ti šoférové Matu na tmu na ruzloučenou objímali. Paroloď už tu byla a Mac u na tm a si vyskočil na j molo kašny, aby mohl po schůdkách na pyroskaf Con-~~TVerdé vystoupit. Všichni na palubě .se shromáždili ! pred kapelou a kynuli Maeunaímovi na uvítanou, a bvli : lo svalnatí námořnici, byli to argentinští elegáni a byla ! Id spousta překrásných paní, co se s nimi dá dovádět, tž se člověku z. kotácení na vlnách udělá mdlo. „Kapitáne, spusťte schůdky'" vykřikl hrdina. A tu si kapitán sundal čelenku a vystřihl do vzduchu
MACUNAÍMA
/14B
149
llGUÉHOVSrVULE
jakési písmeno. A všichni, jak tam byli, námořnici gentinští elegáni i překrásné žínkv jako stvořené, aby si s nimi Macunaíma zadováděl, všichni tihle lidičkové na palubé se hrdinovi za hurónského křiku a pískotu vysmáli, zatímco loď se na vodé nékolika manévrv obrátila zádí k souši a vyrazila znovu do hlubin jeskyně. A všichni na palubé se roznemohli a dostali ruži, ani tak si ale z hrdiny nepřestali utahovat. A když pyroskaf proplul průlivem mezi stěnou jeskyriky a koníkem na levoboku, komín puťnul a vyfoukl oblak dlouhobodek koutuli pakomáru ovad u divokých sršánú vosákú drab-ciku střečku, vši téhle moskytí havěti, a ti obrátili taxikáře na útěk.
Hrdina seděl na roubeni kašny, zeštípanv k nepoznání a s čím dál větším ohnipalem, cely prolezlý tou prejs-kavou nátkou, a bylo mu to lito. Bylo mu zima a dostal horečku A tak jediným máchnutím vyplašil moskyty a vydal se zpátky do penzionu.
Na druhý den si Jigué přivedl domu žinčičku, dal jí spolknout tři kousky olova, aby nechovala, a vlezli si spolu do sítě. Jigué zase jednou klofnul ženskou. Jigué byl chlap a měl pro strach uděláno Cele dny teď leštil pušku a brousil zahejbak, Jiguého družka chodila každé ráno pro všechny čtyři nakoupit manioku a říkali jí Suzi. Jenže potěšením Jiguého družky byl Macunaíma a ten ji každý den koupil langustu, položil ji na dno kro-»cnk\ a ruwih. jb\ nikdo nu. netušil r u/prostřel maníok. Suzi byla mocna kouzelnice, kdvž se vrátili domu, pokaždé nechala krosenku stat v pokoji a šla si
lehnout a něco hezkého si nechat zdát. Ze sna povídá Jiguému:
Jigué, muži můj Jigué, zda se mi, že pod tím manio-kem je nějaká langusta Jigué se šel podívat, a byla. Tak to šlo den za dnem, až I le Jigué jednoho dne probudil a vidí. Že se družce za-paiu|i lejtka. Něco čul Macunaíma si všiml, co bratra trápí, a zkusil, jestli by v tom něco nezmohlo kouzlo. Vzal tykvici, zvečera ji postavil na balkon a tiše se modlil:
Vláho nebeská,
vejdi do mé tykve.
Patikle, vejdi do té vody,
Moposéru, vejdi do té vody,
Sivuoťmo, vejdi do té vody,
Omaispopo. ve|di do lé vod v,
Páni vody, udělejte žárleni konec!
Araku, Mekumekuri, Pai, vejděte do té vody,
af je žárleni konec, až nemocný vypije tuhle vodu,
do niž jsou zakleti Páni vody.
Na druhý den dal Jiguému vodu vypit, jenže ono to k ničemu nebylo a bratr pořád něco cul.
Když se Suzi vypravovala na trh, pokaždé si pískala poslední hit v rytmu foxtrotu, aby její potěšeni vědělo išlo s ní. A to její potěšeni, to bvl Macunaíma a šel. |i-guého družka zmizela ve dveřích a Macunaíma za ni. Kudy chodili, tudy dováděli, a když začali mvslet na na-
MACUNAÍMA
/li
I1CUF.H0 VŠ1VUU
vrátila, žádný maniok k máni už na trhu nebyl. A tu si Suzi jakoby nic odskočila za dům, přičapla na krusen-ku a ze svého maiso tam natahala něco manioku. Všichni si náramné pochutnali, jenom Maanape remcal:
„Míšence, kterej má svrab, koně, co mu ŕíkaj rap, ženské, co chcává jako chlap, jémine domine rychle nás zbav."
Maanape byl čaroděj. O Suziné manioku nechtěl ani slyšet, a protože mu kručelo v břiše, krátil si chvíli žvýkáním koky, aby oblafl žaludek. Když se v noci chtěl Ji-guě vyhoupnout do sítě, jeho družka se dala do sténání, takovou neplechu ji prv v břiše tropily pecky z třešinek mýdel niku, co spolvkala Bylo to ale jenom proto, aby s ní Jigué nedováděl. Jigué dostal vztek.
Na druhý den sí Suzi zapískala poslední hit v rytmu foxtrotu a vyrazila na trh. Macunaíma za ni. Jigué byl chlap a měl pro strach uděláno Popadl pořádnou sukovici a pomaloučku polehoučku se vydal za nimi. Hledá hledá, až najde Suzi, jak se vodí s Macunaimou za ručičku v Mariánských zahradách. A už se jeden na druhého smáli. Jigué oběma zvalchoval hřbet sukovici, družku odvedl zpátky do penzionu a zmoženého bratra zůstavil na břehu jezírka mezi labutěmi.
Napříště chodil Jigué nakupovat sám a družku nechával zavřenou doma v pokoji. Suzi neměla do čeho píchnout a trávila čas po svém, mravnost nemravnost, až jednoho dne k ni zavítal svatý' Anchieta, co v tom čase zase přišel brouzdat po světě, milé Suzi se mu zželelo, a naučil ji, jak se vybírají vši. Suzi měla plave vlasy m
bubikopf, a vší v nich žilo jako maku. Teď už se jí nezdálo o langustách schovaných pod maniokem. ,im nepáchala nemravnosti, Jen Jigué vytáhl paty, sundala sí vlasy, napíchla je na mužův kyj a začala vybírat vši. A těch vsi v nich žilo jako maku. Suzi ale měla strach, aby ji muž při té práci nenačapal, i povídá mu:
.Jifcué, muži muj Jigué, až se vrátiš z trhu, zaklepej nejdřív na dveře, každý den tak chvíli klepej, já se zaradujú a půjdu vařit maniok."
A Jigué že ano Každý den šel na trh koupit manioku, a když se vrátil, postavil se za dveře a klepal. A tu si žinka nasadila vlasy na hlavu a Čekala, až Jip-iě vejdi
.Suzi, ženo má Suzi, zaklepal už jsem na dveře dost a dost, ■■kli už se raduješ?"
,To víš, že ano, a jakf" Suzi na to, A šla vařit mantok.
A tak to bylo den co den. Jen-že těch vší bylo, jako maku jich bylo! Ona totiž Suzi ty, co vybrali, počítala, a proto jich bylo čím dal v k lednoho dne si |iguě říkal, cit asi jeho družka dela, zatímco on chodi po trhu, i dostal chuť ji trochu vystrašit, Jak si řekl, tak i učinil, Udělal stojku a přišel domu po rukou. Otevřel dveře a na Suzi vybafnul. Ta wkŕikla a rychle si nasadila vlasy na hlavu A ofinu si posadila do týla a vlasy z týla ji
macunaíma
/152
neumo VŠIVULL
vepředu lezly do oči". Jigué družce nadal do rampepurd a bušil do ni, až v penzionu vypadly pojistky. Tím to zhaslo, a tak Jigué přestal a šel si brousit dranžirak.
Na druhý den dostal Macunaima chuť zase si jednou zadovádět s Jiguého družkou. Řekl bratřím, že jde daleku na lov, ale nikam nešel. Koupil dvé lahvinky santa-katarinského likéru z butiových ořechu, tucet sendvičů, dva ananasv z Pernambuka a zalezl si do pokoje. Za nejaký čas zase vylezl a ukázal Jíguému baliček
.Bratříčku Jigué, projdeš hromadou ulic až na konec a tam natrefíš poražený strom, co nese ovoce. Viděl jsem tam zvěře, až mě oči přecházely, běž se taky mrknout!"
Bratr se na něj podívá, jako by něco čul, ale Macunaima blufuje dál:
.Hele, bvla tam paka, pá-sovec a taky tam bylo tří sta třiatřicet střibrnejch křepe-liček... Co říkám, stříbrný možná nebvlv, ale |inak jak jsem řek."
Jigué odjakživa skočil na každv špek, a tak už bere flintu a povídá:
.Tak já tam jdu, ale nejdřív mi, bratře, slib, že necháš mou polovičku na pokoji."
Macunaima při památce své matky odpřisáhl, že se na Suzi ani nepodívá. 1 vzal Jigué flintu, hodil si jt přes rameno a pospíchal k lesu. Ještě ani nezmizel za rohem, a už Macunaima pomáhá Suzi otvírat baličkv a prostírat stul proslulým krajkovým ubrusem s žabičkami, co jeho mustr ukradla v Muriu do Ceara-Mirim zlořečená Geracina, co šlapává chodník v Ponta do Mangue. Když bylo všechno přichystáno, oba skočili do sítě a zadová-déli si. A teď se jeden na druhého směji. Když se dost nasmáli, Macunaima povídá: .Otevři láhev, ať to okoštujem." „Hned," Suzi na to. A vypili první láhev likéru z bu-tiovvch ořechu a byl ten likér jedna báseň. A tak si ti dva pomlaskli a skočili do sítě nanovo. Dováděli do sytosti, A teď se jeden na druhého směji
Jiguě ušel půldruhé míle, došel až tam, kde ulice dál nevedou, hledal ten padlý strom kolem dokola, ale našli, moji rádcové, našli? On taky ne! Žádný strom tam nebyl, a že ho Jiguě hledal na konci všech ulic, co jich tam bylo. Nakonec se vrátil domu, vrazí do pokoje a tam najde Macunaímu se Suzi, už se na sebe smáli. Jigué dostal vztek a nabančil družce, co se do ni vešlo. Teď si Um brečí. Pak popadl hrdinu a zliskal ho sukovicí, až se i něho prášilo. Tloukl ho tloukl, až zase vypadly pojistky a tím to zase zhaslo. Hrdina je teď ukrutánsky zmo-ženv. A že Jigué přišel hladový jako vlk, snědl sendviče, snědl ananasy a vypil likér z butiových ořechu.
Ti dva nad sebou po tom výprasku celou noc naříkali Na druhý den vzal nasupeny Jigué foukačku a ještě
macunaima
154
jiguého VŠ1VULE
jednou se vydal hledat ten strom. Jijyuě byl ťulpas k pohledáni. Jen vytáhl paty, osušila Suzi oči a povídá svému potěšení:
„Už toho brečení necháme, co ty na to?"
A tu se Macunaíma přestal ka bonít, a že si půjde promluvit s bratrem Maanapem. Když se Jtgué vrátil do penzionu, hned na Suzi:
,Kde je hrdina?"
Suzi ale byla jako čertice a začala si pískat. A tu Jigué popadne sukovici, přiklad se k družce a smutně ji povídá:
„Táhni, potvoro!"
Suzi se šťastné usmála. Vybrala si všechny vši, co ji zbývaly, ani je nepočítala, ale bylo těch vší, jako maku jich bylo, zapřáhla je do houpacího křesla, pěkně se do něj usadila, vši vyskočí Iv, Suzi vyletěla na nebe a je varn tam 7. ni skákavá hvězda. Je lo létavice.
Sotva hrdina zahlédl v dálce Maanapeho, už se začal litovat Vrhl se bratrovi do náruče a vylíčil mu srdceryvný příběh, který dokazoval. Že Jiguc neměl nejmensí důvod takhle ho zbit. Maanape se rozzlobil, a jde si promluvit s Jiguém. Jenže to už si |i£ué přicházel promluvit s Maanapem. Potkali se na chodbě. Maanape řekl své Jiguému a Jigué zase Maanapemu. A tu přišli na to, Že Macunaíma je vvkuk vvkutálená a po charakteru v něm není ani stopy. Vrátili se k Maanapemu do pokoje a natrefili hrdinu, kterak tu nad sebou běduje. A že ho chtěli utěšit, vzali ho mašinou automobilem na výlet.
XIV- MulmltrM
Sotva na druhy den Macunaíma rano otevřel okno, zahledl ptáčka zelenačka, co nosí lidem dobrou náladu. Zaradoval se a byl rád, ještě když za nim do pokoje přišel Maanape a že, jak prv píšou mašiny noviny, Vence-slau Pietro Pietra vrátil se nám z cest. A tu si Macunaíma umínil, že nebude déle otálet a milého obra zabije. Vvbral se z města a šel si do chropínského lesa vyzkoušet silu. Prosmejčil půldruhé mile, až natrefil loješť s kořeny tak zapletenými, že byl tlustý jak mašina tramvaj, „To jsem přesné potřeboval,"  zamnul si ruce. Zaklesl se do kořenisek a jediným trhem vyrval strom ze země, ani stopy po něm nezůstalo. ,Teď mám silu jaksepatří!" zvolal Macunaíma. A znovu se zaradoval a dal se na zpáteční cestu do města. Nachytalo se na něj ale tolik klíšťat, že se sotva vlekl. Hrdina jim rOZŠafně povídá:
„Alou, klišfaci! I lybaj pěkně po svých. Vždyť já vám, lidi zlatí, docela nic nedlužím!"
MACUNAÍMA
/156
/157
muirakitan
A tu se klíšťata jako mávnutím poroučela na zem a šla si po svých. Bývaly časy, kdy klíšťák byl člověk jako my... Jednoho krásného dne si u silnice rozbil šenk, a protože si nedělal hlavu, ehtél-li kdo z hosti nalit na se-kvru, obchody mu jen kvetlv. Naléval naléval a Brazilců, co neplatil), bvlo tolik, až klíšťák přišel na buben a ze šenku ho vyhnali. A že se teď na každého věší, to je tím, jak chce, aby mu lide zaplatili, co jsou dlužni
kd\v došel Macunaíma do města, bvla už hluboká noc a hrdina si šel rovnou cestou vyčíhnout obra k chalupě Svět halila střižava a tma byla tak tmoucí, že v domě nebylo živé duše. Macunaimu napadlo, že bv se mohl porozhlédnout po nějaké služtičce a trochu si za-dovádét, na rohu ale měly stanoviště mašiny taxíky a zinky už dováděly tam. I napadlo ho, že by mohl políčit čihadlo na pén-kavy, jenže k tomu mu zas scházela návnada. Neměl do čeho píchnout a šlo na něho spaní. Usnout ale za žádnou cenu nechtěl, čekal přece na Venteslaua Pie-tra Pietru. Řekl si tedy: „Budu pěkně hlui.it, a až se Spánek přikrade, za-
tnu mu tipec." Netrvalo dlouho a vidí, jak někdo jde. Byl to Emoron-PtJdole, Pantáta spánku. Macunaíma stál prostřed termitišť jako přibity, aby Pantátu nevyplašil a mohl ho pěkné připravit o kejhák. EmororvPódole se blíži přibližuje, a kdvž už bvl na dosah, hrdina dřimnul, brada mu spadla na prsa, kousnul se do jazyka a vyhrkl: „Fuj, to jsem se lek!"
Spánek bvl v tu ránu v trapu Macunaíma šel dal, to fiasko ho ale pořádné mrzelo. „Tak vida! tenhle špaček se tlouct nedal, ale moc nechybělo,., Počkám si na něj znova a to by v tom bvl čert, abych se Pantátovi spánku tentokrát nedostal na kobylku.* Tak si to hrdina řekl. Nedaleko zurčel potůček a přes něj ležel povalený strom, kterv sloužil jako lávka. Ještě dal se v měsíčním světle bělalo jezírko, poněvadž střižava se zatím zdvihla Obrázek to bvl pokojný a vodénka, prozpěvující uspávanku chudých, mu na líbeznosti jen přidávala. Pantáta spánku nemohl byt daleko. Macunaíma si založil ruce, pospával na levé oko a stál prostřed termitišť jako přibity, Netrvalo dlouho, a vidi přicházet Emoro-na-Podoleho. Pantáta spánku se blíži přibližuje, a z ničehož nic zůstal stát. Macunaíma zaslechne, jak říká:
„Nene, tohle na nebožtíka nevypadá. Kdopak kdv viděl, aby nebožtík krkal!"
A tu si hrdina krk nul, „žluk"!
„Viděl to kdy svět, abv mrtvěj krkal7" utahoval si Spánek a byl ten tam.
Tak se stalo, že Pantáta spánku dál chodi světem a lidé za trest nemohou spát na stojáka.
MACUNAÍMA
/158
/159
MUlRAktTAN
Macunaíma .se nad tím nezdarem pravě začínal mrzet, když se k němu donesl nějaký povyk a z druhé strany potoka na něj mává šofér, jako by ho k so bé volal. Ma-Ľunaímu to vyvedlo z míry a rozkacenč křikl:
„To bych si, kolegáčku, vyprošoval! Copak [sem ÍŤan-couzečka, co?"
„Ty se jdi vycpat," odbyl ho mladík.
A tu si Macunaíma povšiml služtičky v plátěných šatech obarvených namletým morušovým dřevem nažlu-to. Už si to hasila po kmeni přes potok. Jen byla za vodou, volá hrdina na lávku:
„Cos lam viděl, povalku?"
„Viděl jsem jinedbalku'"
„íivá! kvá! kva kvakváí*
Macunaíma se od srdce zachechtal. A že se za tím párečkem vydá- Ti dva už měli nadováděno a odpočívali na břehu jezírka. Dívka seděla na boku pirogy, co tam na souši ležela. Docela nahá, jak z koupele vyšla, se tam krmila živými dráčky a smála se na mladíka. Ten ležel na břiše ve vodě dívce u nohou a lovil ji z jezírka trno-břichy, aby měla co zakousnout. Rozdováděné vlnky mu šplhalv po zádech, ale po mokrém nahém těle klouzaly v kapkách smíchu zpět do jezírka. Dívka kopala nohama do vody a oslepovala mladíka sprškami vody tak šikovně, jako by byla ukradla příliv samé Luně, A tu mladík potopil hlavu do jezírka a pokaždé se vynořil s pusou plnou vody. Dívka mu chodidly stiskla tváře a proud vody ji zasáhl přímo do břicha, tááák. Vánek rozpřádal dívce vlasy a uvolněné pramínky ji jeden po
druhém lepil do tváře. Mladík to zpozoroval. Opřel se bradou o družčino koleno, vynořil se do půl těla z vody, natáhl ruku a začal jí sčesávat vlasy z tváře, aby se muh-
i la nerušené krmit dráčky Dívka mu na oplátku strčila do pusy Iři trnobřichy a s velkým smíchem nohou ucukla. Mladík se neměl oč opřít a v tu ránu se poroučel po hlavě do vody, a jak šel ke dnu, divka mu přišlápla krk
j:»je-štc mu tam pomohla. Mladík se tak rozplýval nad krásami života, že ani nevěděl, že led Jenže tak dlouho se rejduje po vodě, až se i piroga převrhne. To vám byla legrace, jak se ta dívka skácela na mladíka a ten se kolem ni ovinul jako nějaká láskyplná smokvoňová liána! Všichni dráčkové se rozprchli a ti dva si ve vodě ještě jednou zádová děli.
Macunaíma šel k nim. ľosadil -e na dno obrátené pi rogy na břehu a čekal. Když viděl, že už maji nadováděno, povídá šoférovi:
Tři dny mám jen laskominy, tejden nemam v hubě slinu, Adama Buh splácal z hlíny a ty mi dej žváro, synu.
Šofér na to:
Neměj mi to, taťko, za zlý, dal bych žváro, kdyby bylo, sirka, slama i ten chlápek, všecko se to namočilo.
MACUNAÍMA
,160
161
MUIRAKITAN
„Nedělej si hlavu, ja nějaký mám," odpověděl Ml-cunaíma. Vytáhl tobolku ze že lvov i n y, takovou, jako dělá Antonio od Růžencové z Pará, nabídl mladíkovi a služtičce po cigaretě u motané z tauaríové slámy, jednou sirkou škrtí pro ty dva a druhou pro sebe. Pak odehnal moskvtv a dal se do vyprávěn]. To pak noc uteče jako nic a hvízdáni surunny, co odměřuje hodiny temnot, člověku tolika nepřijde Tak to varn bvlo tak:
.Bývaly, mládeži, časy, kdy automobil vůbec nebyl mašina jako dnes, ale prosté černá puma. Říkali jí IV lauá a zůstávala v hlubokém chropíňskem lest Jednou povídá Palauá svvm očím:
,bežte, očičky zelenky, na kraj moře běžte, hned hned hned!'
A oči běžely a puma pozbyla zraku Natáhla ale čenich do výše, zavětřila ve vzduchu a cítí, že tam v dáli na moři rejdi Aimalá-Pódole, Pantáta zubatých teter, aut káže:
.Poběžte, očičky zelenky, od moře sem, hned hned hned!'
Oči přibéhlv a Palauá zas prohlédla. A tu tím krajem běžela černá pardálice, litá jako saň, a povídá pumě:
,Copak to děláš, kmotřičko Palauá?'
,Posílám očičky na moře pokoukat.'
,A jest-li to moře pěkné?'
,Na to vem jed, že je.'
,A tak je tam, kmotřičko, pošli i mně.'
Jakpak bych je tam mohla poslat. A i mala-Podole po břehu obchází.'
MACUNAIMA
,Ale pošleš, kmotřičko, sic tě sním.'
1 nezbylo pumě leč [nakázat:
,Běžte, očičky žlu tenký pardálí kmotřenky, na kraj moře běžte, hned hned hned!'
Očí běžely a černá pardálice pozbyla zraku. Aimalá--Podole rejdil kolem a chramst! už má pardálí oči v žaludku. Palauá to tušila, vždyť Pantáta teter páchl na honv daleko. I nezbývalo ji leč vzít nohv na ramena. Ale černá pardálice, lítá jako saň, zpozorovala, že se chce ztratit, a povídá pumě:
,Kampak, kmotřičko, kampak?' ,Což nevíš, kmotřičko, že dětem večeři musím obstarat? Však se zas někdy sejdeme.'
,Prve kmotřičko. nakaz mým očím, ať se zas vrátí Zpět, tmy jsem se dosyta nabažila.' I zvolala Palauá:
,Poběžte, očičky žluténky pardálí kmotřenky, od moře sem, hned hned hned!' Jenže oči nikde a pardálice se rozlítila jako saň. ,A led' tě, kmotřičko, sním,'
A vystřelila za pumou. A že to nebylo honěnice ledasjaká, jak se řítily horempádem skrz naskrz lesy, ptáčci se strachy scvrkli na drobečky a noc se polekala, až načisto ochrnula. A tak se stalo, že je dnes v hlubokém lese napořád tma, třeba se nad korunami stromu dávno
/163
MUIRAKITAN
rozednilo. To z toho, jak chudinka noc už nemůže na
nohy-
Po půldruhé míli se Palaua znaveně ohlédla, A par-dálice za ní, Palaua vyběhla na vršek, co se mu říká lbi-racoiaba, a tam natrefila velikánskou kovadlinu, kteří v dobách, kdy byl brazilský život ještě v plenkách, pat-řívala k huti Afonsa Sardinhy. A při kovadlině tu ležela Ctvři zapomenutá kolesa. 1 přivázala *.i Palaua kolesa k nohám, abv mohla shůry klouzal (ako po m t (dle, a jak se říká, znova zahnula kramle, jako by |ť za pata-ma hořelo. Půldruhé mile zhltla puma jako nic, ale par-dálice pořád v závěsu. Dělala přitom takový virvál, že ptáčci byli strachy jako drobecci a noc vám ztěžkla, že chudit nemohla. A všechen ten tumult ještě jitřil nářek kozodojův... Kozodoj je, mládeži, Pantáta noci a plakal nad bědou, která stihla jeho dceru.
Palaua vyhládlo Pardálice ji byla pořád v patách. Jenže Palaua už ani běžet nemohla, střeva v ni jen skřeho-tala, když tu od boipebské zátoky, kde bydlíval luciper, uviděla, jak se tam v dáli povaluje nějaký motor, i šup tam, už ho měla v sobě. Ještě té chudince motor ani pořádné nestihl sjet do žaludku, už zase posilněna vyrazila dal. Po půldruhé míli se ohlédne. A pardálice ji už už má. Všude byla tma Imouci, protože noc byla těžkomy-slná k pohledání, a puma vzala pod jedním jasanem, co tam stál, takovou čenichem o sklop hůrky, že moc nescházelo, a jaka byla' 1 šup lam! chytila do zubů dvě světlušky a z huby si pmi osvěcovala cestu Neurazila ani půldruhé mile a už se divá za sebe. Pardálice za ní.
Bylo to tím, že ona ta puma tuze páchla a ta zprupade-ná bezočka měla čich jak honící pes. I šup tam! kopla do sebe Palaua trochu ricinového oleje na propucování, chňapla po plechovce s výtažkem, co se mu říká benzín, na ex ji do sebe šplejchla a už si to brmbrm! hrm! prdéla dopředu |ako nadmutý osel. A byl vám to takový rum-raj, že v něm docela zamklo, |ak na hvizduvské hůrce kousek odl ud duchové tlučou talíře! Pardálici z tuhu šla hlava šejdrem, protože (tri neměla a vvčenichai u> krno-třičkti taky nedokázala. Palaua uběhla ještě hodny kus cesty, než se ohledla. Pardálici nikde nevidět. Vždyť už puma stejné dál nemohla, )ak se jí z rozpáleného čumáku kouřilo. A hned vedle byl velikánsky banánovníko-vý háj a u něj mokřad, poněvadž ona vám ta ľalauá dobehla až do přístavu Santos. 1 šup ho! polila si čumák stojatou vodou, aby se zchladila. Pak si uřízla z banánovníku list jako hrom, přehodila si ho jako kapotek i hezky se pod ním schovala. Tak se uložila ke spánku. Pardálice, lita jakí) saň, kolem ni prndrandila, ale puma ani nedutala A ta druhá |i bez povšimnutí minula. A ta puma vám měla (olik nahnáno, že se toho, co jí na útěku posloužilo, už nadosmrti nevzdala. Pořad ma na nohách kolesa, v břiše motor, v krku čisticí olej, v čumáku vtKlu, benzin v ledví, dvě světlušky v zubech a celou ji přikrývá banánový list. abv mohla kdy kol i věk vyrazit, Hlavně když padne na roj mravenců, co se jim říká láníky, a nějaký ten mravenec se jí vyšplhá po nablýskaném kožichu a štípne ji do ucha, to byste koukali! Vy-nzí, že je na ni i sám pánbu krátkej! A aby ji opravdu
MACUNAÍMA
'165
MUIRA.KT1AN
nikdo nepoznal, přidala si k tomu přestrojeni i ťungl nové jméno. Je to mašina automobil.
Jenže z té mrtvé vody, co vypila, přišlo na Palauá třeštěni. A mit, mládeži, auto v domě znamená mit pořád důvod třeštit.
Říká se, že časem přivedla puma na svět nesčetné potomstvo. Ze měla svnv i dcerv, klukv i holčičky. A proto dnes říkáme ,ten ševroleť, ale ,ta bugatka'...
A to je konec, na vrbě zvonec."
Macunaima dovyprávěl. Mladí slintali dojetím. A vánek se naznak vznášel nad vodami. Mladík ponořil hlavu do vody, aby v ní ztajil slzu, a vynesl odtud v zubech dráčka, který mrskal ocasem jako vzteklý. Podělil se o sousto s dívkou. A v tu chvíli se před vchodem do domu |edna fiatipuma rozvyla na měsíc, cu jí hrdlo stačilo:
„Tutu! Tutů!"
Krajem se rozléhal ukrutánsky povyk a vzduchem se rozlil omamný pach rybmv. Venceslau Pietro Pietra byl na dosah Šofér byl v tu ranu na nohou a služtička jakbysmet. Podávali Macunaímovi ruce a zvali ho s sebou:
.Pan obr se vrátil z cest, pojďme zjistit, s jakou jest!"
A šli. Zastihli Venceslaua Pietra Pietru, kterak rozmlouvá u brankv s reportérem. Obr se na ně zazubil a povídá řidiči:
„Pojď si dovnitř promluvit!'
.Milerád."
Pí a i man měl v uších dírky na náušnice. Jednou nohou si mládence strčil do pravého ucha, druhou do levého
a takhle vám ho nesl na zadech Prošli parkem a vešli do domu. Tam, zrovna ve středu sině obložené akapuovým dřevem a zařízené lenoškamí z lián z dílny jednoho německého Žida z Manausu, zela ohromná jáma, nad niž nsel šlahoun přestupu jako houpačka. Pia i man posadil mládence na přestup, jestli prv se nechce drobet po-houpjt A mládenec že ano, Piaiman ho houpá houpá ivtom šlahounem zprudka trhne. Přestupové šlahounv jsou samv trn... Trny se šoférovi zaryly do masa a krev zacjla kanout do jamy
„Přestaň! už jsem se houpaní nabažil!" křičel šofér.
„Jen se hezky pohoupej," Piaiman na to.
Krev tekla čůrkem. Jezinka, obrova dmžka, stála dole v jámě a krev tekla rovnou do hrnce s makaróny, co drystala druhovi k obědu, A mladík na houpačce sténal:
„Tatíčku, matičko, pnu- 1ak tvrdé spíte, pani mi kuži drou. vy o tom nevíte!"
Nato Piaiman mocné trhl šlahounem a mládenec spadl rovnou čarou do makarónové omáčky,
MACUNAIMA
,166
1
muirakttan
A Venceslau Pietro Pietra už si jde pni Macunaímu. Hrdina a siužtička se na sebe zrovna smáli. Obr Mácu na ímovi povídá:
,Pojď si dovnitř promluvit!"
Mac Lina ima rozhodil ruce s po vzdychem:
„Jémináčku, a já mám zrovna takovou lenoru...*
„jen nedělej drahoty a pojď!*
„Když |inak nedáš. ..*
A tu si ho Fiaiman vysadil na ramena zrovna jako toho šoféra, hlava mu visela dolů a nohama vězel V dírách, co si do nich obr věsí náušnice. Macunaíma vyt*-sil foukačku, a jak tam visel hlavou dolů, vypadal vám docela jako ten ostrost ře.lec, co v cirkuse trefí každé vejce. Obr z toho měl pramalou radost, otočil se a všechno uviděl.
„S takovou na mě, krajánku, nechoď!"
Popadl ťoukačku a hodil ji na sto honu daleko. Macunaíma se začal chytat každé větve, co mu přišla pod ruku.
„Co to tam vyvádíš?" ohradil se podrážděné obr.
„Copak nevidíš, že mě ty verve šlehají do tváře?!*
ľiaiman obrátil hrdinu hlavou vzhůru. A Macunaíma ho začal větvemi šimrat v ušiskách. Piaiman se chechtal jako pominuty a celý nadskakoval, jak ho to lechtalo.
„Tak už, krajánku, přestán!" žadonil.
Přišli do siné. Pod schody stála zlatá klec a v ní obr choval ptáčky zpěváčky. A obrovi zpěváčci, to byly žáby, hadi a štíři. Macunaíma vskočil do klece a jakoby nic začal hady pořádat, aby z něho byl jedu dědek. Piaiman
ho vybízel, ať se jde pohoupat. ale Macunaíma do sebe házel jednoho hada po druhém a počítal: „Ještě pět jedů a mám to,,,"
A hodil do sebe další kousek. Nakonec hadi došli a hrdina vylezl pravou nohou z klece, pln otrávené sliny. Jedovaté se podíval na bŕdá k a, co mu sebral muira-kitan, a zavrčel:
„Tááákovouhle lenoru mám!"
Ale Piaiman trval na svém, že se má hrdina jít pohou-
pat.
„Ale. vždyť já ani nevím, jak se na takové houpačce Sedí... Ukaž mi to," vrčí Macunaíma.
„Co bych ti ukazoval, hrdino! Vždyť je to uplna hračka! Vylezeš si na slanou n, já tč pohoupám, a hotovo!"
„Ale jenom když mi, obře, ukážeš, jak se na takový šla htm n leze."
Piaiman trval na svém, ale hrdina pořád, že se má jít obr zhoupnout první. [ nezbylo Venceslau Pietru Piítro-vi než vylézt na šlahoun a Mjcunaíma ho houpal, až ho rozhoupal. A'zprval mu k tomu:
Houpy, houpy, plukovníku, kampak jedou na vraniku?
A vtom šlahounem zprudka trhnul. Trny se obrovi zaryly do masa a vytryskla krev. Jeziiika u plotny nevěděla, že to je krty jejího obra, a michala ji dole do makarónové omáčky, A pěkné se ji ta omáčka zahustila.
MACUNAÍMA
IM
/1Ů9
muirakttaw
.Přestaň! Přestaň!* volal Piaiman, „Jen se hezky pohoupej!" Macunaima na to. A houpal dál. a když už byl obr docela mátožný, hrdina šlahounem přestupu mocně škubnul To proto, Že se najedl hadů a byl z něho teď jedudédek. Venceslau Pietro Pietra padal do jámy a řval přitom jako na lesy: „Ho ho ho... jestli tohle prežijú, už nesežeru nikoho!* Zahlédl pod sebou makarónovou omáčku, t které se jen kouřilo, a zarval na ní: „Utec, sic té spolykám!*
Ale což chytré prasátko naletělo vlkovi? Hrnec obrovi takv ne. A ten spadl do vroucí omáčky a vařená kůže
začpéla vzduchem tak silně, až z toho všichni kolibřicí, co jich v městě bylo, měli smrt a hrdina omdlel jako krč. Piaiman sebou házel sem tam a smrt už měl na jazyku. Olbřímím úsilím se ještě vztyčil prostřed hrnce, rozhrnul makaróny, které mu kanuly po líci, obrátil oči v sloup, oblízl knir a zvolal: „Chce to ještě Ždibec sejra!" A skonal.
Takový vzal konec Venceslau Pietro Pietra, obr Piaiman, co jedl lidi.
Když Macunaima přísel zase k sobě, dosel si pro mui-
rakitan, sedl na mašinu tramvaj a odjel do penzionu. A Cestou plakal a naříkal:
„Muirakitane, muirakitánku moji milé, tebe sic vidím, aleji ne...!*
xv- oifiuio
1 vraceli se tři bratři zpět na rodnou hroudu.
Bylo jim dobře u srdce, ale hrdinovi přece jenom nejlíp, překypoval totiž pocity, |ake může mít jediné hrdina: byl šťastný jako blecha Vydali se na cestu. Když přecházeli vrchol hory Jaraguá, Macunaima se otočil a pohledem si měřil m ordy jánské město Sáo Paulo Dlouho tak zasmušile dumal, liž nakonec pokýval hlavou a ucedil mezi zuby:
.Mizerné zdraví a mravenci žraví moří a sužujou bra-zilskuu zemi!"
Zamáčkl slzu a opanoval roztřesenou bradičku. A tu si trochu začaroval: máchl rukama do vzduchu a proměnil tu obrovitou vesnici v lenochoda, celičkého z kamene. Vydali se na cestu.
Po mnoha úvahách dal Macunaima posledních pár supů za to, co ho v sáopaulské civilizaci nejvíc oslnilo. Odnášel si s sebou revolver značky Smith&Wesson hodinky značky Patek a páreček leghornek. Revolver a hodinky si vsadil do uší jako náušnice a klec s kohoutkem i slepičkou nesl v ruce. 7 peněz, co vyhrál ve zvířecí lo-
macusa1ma
170
oiběho paišlík
týnce, už neměl ani f Luka, zato na proděravělém rtu se mu sem tam kinklal muirakitan.
A s ním šlo všecko líp. Pu Araguaje se jenům vezli, Jj-gué zabíral veslem a Maanape seděl u kormidla. Zase jim bylo blaze. A Macunaíma trii tlil na přídi a zapisoval si, kde je potřebí postavit či opravit jaký most, aby měli lidi v Coiás snazší život. Když přišla noc a na zatopených náklích světýlka utopenců začínala krok sun krok tančit sambu, Macunaíma po nich koukal pokukoval, aí usnul, jako by ho do vody hodil. Na druhý den se vzbudil jako čemerka, vztyčil se na přídi pirohy a s kroužkem od klece navlíknutým na levici hrábl do strun kytary a í plna hrdla se jal vyzpevovat o svém stesku po domově, takhle:
Antianti hledá stopy,
pirá-uauau, Ariramba v kamnech topí,
pirá-uauau. Čeká mě chýška některá, kde teče Uraricoera?
Pirá-uauau.
A pohledem klouzajícím po říční hladině pátral, zdali už nenahlédne kraj svého dětství. Klouzal tak klouzal, a každá vůně rybin v každá noc rozpuklá karatasy každé všecicko ho uchvacovalo a hrdina z plna hrdla prozpěvoval vymyšlené ha lékařky a zpé vánky postavené na hlavu:
Nehřej si, rurejsi!
- Sůvo z nudlí! Straky, sakvpaky!
- Sůvo z nudli! Dojdeme, bratříčci, za šera, kde teče Uraricoera!
- Suvu z nudli!
Vody Araguaje zurčely a vábily člun kupředu sladkými vzdechy a zdáli sem zaléhala uhrančivá píseň lar, paní říčních vod. Vei, baba Slunce. Šlehala Maanape ho s Jiguémr kteří se činili u vesel, po zádech lesklých potem a stojícího hrdinu po kostnatém těle. A to vlhké parno ty tři rozpalovalo, až jim z toho začínali} harašit. Macunaíma si vzpomněl, že je pán a vládce pralesa. Zašermoval rukama iiii babu Slunce a zvolal:
„Eropita boiamorebo!"
V tu ránu se nebesa zatměla, od obzoru se za šíral mrak, kierý poledni výheň ztlumil v podvečer. Šíráni se blížilo přibližovalu, a bylo to hejno Červených aru
a jendají, všech
těchhle povídal-ku, byl tu papoušek trumpetka byl tu papoušek staj-níček byl tu pa-poušíček bvl tu šaran rado bříšek amazoňan s modrým čelem, amazoňan s modrou bradou, amazoňan kurika, amazonek ara arásťk ararai araguaí arakanga hyacintek
MACUNAÍMA
/172
/173
OIEEH0 PAIŠLÍK
n í.i ra k <i n ,in mníšek teriba kondor f o se mu ŕiká krocá-nek véjiŕícek araraunové anapurové tirikové papouši, všichni tihle, pestrobarevný průvod Macunaímy, pána a vládce pralesa. Halaseni všech těchhletěch povídálků se spolu s křidly spletlo v stan a ten stan hrdinu chránil před pomstychtivou zlobou staré Slunce. Takový rum-raj tam ty vodní živly bohové opeřenci tropili, že nebylo slyšet vlastního slova, a piroga se div nezastavila v mrákotách. Ale Macunaima přes tu chvíli všecko okřikl, doprovázeje to máchnutím tak moc n v m. že z něj leghorn-ky div nemělv smrť
„Byla jednou jedna kráva, pásala se na louce, prvnímu, kdo řekne slovo, dá do mošny lívance! A už je tu!*
Svět oněměl a neřekl ani popel, a to ticho křísilo malá tnos t pirogy ve stínu. Z daleké dáli se proslýchalo tiché tichoučké zurčení Ľ raricoery. A hrdina byl cím dál uchvácenější, kytara rozechvěle drnkala. Macunaima si co chvíli odkašlal, odplivl si do vody, a zatímco Hus šel ke dnu, proměněny v odporné tobolky hrnečníku, hrdina si z plna hrdla prozpěvoval, ani vlastně nevěděl co, takhle:
Pampaná pá-pampaná Pampaná pá-pampanema
bimbá se bambule bumbala,
sestřičko, kde teče Uraricoera.
Nakonec všechen šumel skončil v chřtánu noci a svět zmohlo spaní, Zůstala jenom Kapei, Luna, širší než del-
ší, kulaťoučká jako tvářička polských slečinek po jedné takové noci, krucinal! to bylo rošťáren k nezaplacení, to bylo žínek jako obrázek a té maniokuvice co jen bylo..,! A tu se Macunaímovi zastesklo po tom všem, co ve velké sáopaulské vesnici zažil. Viděl všechny ty dámy běloučké jako sníh, co si s nimi hrál na tatínka a na maminku, to by] pane život...! Tichounce zašeptal: „Maněnko! Maněnko! máni okova panenko...!" Pusinka se mu roztřásla, div že mu muirakitan nespadl do vody Macunaima labret vrátil do proděravělého rtu. A docela vážné začal myslet na jeho pani, tu saň, tu čertici k pomilování, co se ho tolik nařezala, na Ci, ach! na Ci, Máti hvozdu, ošklivou daremnici, která jaktěživa ne-sejde z mysli, protože ho uložila do sítě, co ze svých vlasů utkala. .! „kdo má milou doma, ani neví, co má...,* rozumoval. Takovým kouzlem ho ta daremnice zaklela...! A teď se tam na šire pláni nebes vvštjtimvaná přejmenuje, celá nastrojená se tam čundrá a dovádí kdoví s kým... Přepadla ho žárlivost, Sepnul ruce do výsky, leghornky z toho div neměly smrt, a modlil se k Pantátovi lásky:
Rudá! Rudá!
který vládneš na nebesích, který rozkazuješ dešťům! Rudá! Dej, af moje milá zví, že její milovnici nestojí za starou belu! Vdechni stesk té daremnici,
MACUNAIMA
175
O/BĚHO PASŠLÍK
stesk po j e jim daremníku! Ať si na mne vzpomene zítra při západu Slunce...!
Díval se vzhůru, div si oči n e vy koukal. Jenže pu Q tam nebylo ant památky, jenom tlusťoučká Kapel se roztahovala po ne bes ich. 11 rdi na se natáhl do pirogy, pod hlavu si dal klec a prostred kou tulí m uch nicek uvá-■ In usnul.
Noc už pomalu žlutavěla, když Macunaimu probudil křik vlhovců z bambus u vénu háje. Rozhlédl se po okolí a vydal se na břeh, jen Jiguěmu povídá:
„Momentíček tu počkej."
Zanořil se na půldruhé míle hluboko do lesa. Šel si pro krásnou Iriki, svou družku, co bývala J i guč ho ženou
,i ei l"\" tiT-. ČOs. i o n.i nľ|       kurellci li - illiwi 1111 \ Lekillj.
trávila tím. že se tam šlechtila a škrabala si s v i lusky. í> jásotem se oba přivítali, dosyta se vydovádéli a vrátili se k piroze.
Když se chýlilo k polednímu, papoušci hejno se zase prostřelo po nebi a vzalo Macunaimu pod svá křídla. A tak to šlo den po dni. Jednoho večera hrdinu mrzel celý svět, a tak si rek), že se půjde prospat na pevnou zem. Jak si řekl, tak i učinil. Ledva spočinul nohou na břehu, už se na něj strojí jakás obluda. Byl to výrodlak ľondé, co obchází kolem řeky Solimôťs. v noci na sebe bere lidskou podobu a polyká pocestné. Ale Macunaíma popadl šipku, cn má na špičce placatou hlavičku kiurupěho, posvátného mravence, a nikdy nemine cíl.
Ani nemířit a trefil se, radost pohledět. Pondé pukl vej-půl a proměnil se v sovu. Ještě o kus dál, když už přešel planinu, co tam byla, a drápal se příkřinou plnou ostruh, natrefil netvora Mapinguariho, co je napůl člověk, napůl op, brouzdá se lesem a ubližuje děvčatům. Netvor Macunaimu popadl, hrdina ale vytáhl t03Q.UÍC;U-kulky a milému Mapinguarimu je předvedl: „Za koho mě, brácho, máš?"
Netvor se zasmál a Macunaimu pustil. Hrdina urazil půldruhé mile a byl by rád služil hlavu někam, kde to není samý mravenec. Vylezl na Š picí čtyřicetimetrového kaktusu a dlouho se odtud kolem dokola rozhlížel, až na něj zdáli zamrkalo světýlko. Šel tam a natrefil ranč. A v tom ranči nebydlel nikdo jiný nežOibé. Macunaíma zaklepal na dveře a zevnitř se ozvalo tenoučkým hláskem:
„Kdo tam?"
„Přítel!"
A tu se dveře otevřely a za nimi se objevil živočich tak veliký, že to hrdinovi vyrazilo dech. Byl lo netvor Oibé, ukrutánsky velečerv. Hrdinovi tuhla krev v žilách, vzpomněl si ale na svůj smith&wesson, dodal si kuráže a požádal o nocleh.
„Jen pojď a udělej si pohodlí."
Macunaíma vešel, posadil se na truhlici a tak tam sedí. Nakonec mu to nedalo:
„Neměl bys chuť na kus řeči?"
„Proč ne."
„O čem?"
macunaíma
/176
OIBEHQ PAIŠUK
Oibé se zamyšleně drbal ve fouskách na bradě, až na tu kápl a spokojené vyhrkl:
„Pojď si říkat svihačinky!*
„Jéje! ty já k smrti rád!* zajásal hrdina,
A hodinu si tam vykládali jednu svinačinku za druhou.
Qibé si vařil něco k snědku- Macunaima neměl ani trochu hlad, postaví ale klec na zem a jen tak, aby viděl, co to udělá, si pohladí břicho:
„Škyt!-
Oibě zavrčel:
„Co to má znamenat, člověče?* „To je hlady, to je hlady!"
Qibé vzal misku, nabral do ni něco smldince s fazolemi, do tykvičky dal hrst maniokového sypáni a hrdinovi nabídl. Z pajšlíku, který si opékal na oko-teovem rožni, takže z něj šla vůně jako o posvícení, mu však nedal ani ždibiček. Macunaima všechno zhltnul, ani to nekousal, a hlad opravdu neměl, zato na pajš-lík na rožni se mu sliny jen sbíhaly Pohladí si břicho a prý:
„Skyt!"
Oibé zavrčel:
„Co to má znamenat, člověče?" „To je žizní, to je žízní!"
Oibé popadl vědro a šel pro vodu do studné. Macunaima zatím sundal okoteový prut z ohně, všechen paj-šlík slupl jako malinu, ani ho nekousal a jako pěna čeká na obra. Kdvž velečerv přišel s vědrem, Macunaima
cl celou kokosovou misku vody Pak se protáhl t vzdychl: „Skyt!"
Netvor se polekal:
„Co má být, člověče, zase tohle?"
„To na mě jde spaní, spaní!"
A tu odvedl Oibé Macunaimu do hostinského pokoje, popřál mu dobrou noc a zvenčí zavřel dveře. Šel si dál večeři. Macunaima postavil klec do rohu a kohoutka a slepičku přikryl klůcky kartounu. Porozhlédl se po pokoji. Ze všech stran sem doléhal neprestajný cvrkot. Macunaima křisl kamínkem od zapalovače a vidí, ze to jsou švábi. Hupl do sítě i tak, jenom se ještě jednou mrknul, zdali leghornkám co nechybí, Kohoutek a slepička se cpali šváby a byli na vrcholu blaha. Macunaima st- na ně usmál, krknul .si a usnul. Netrvalo dlouho, i už se to na něm jen hemžilo pomlaskávajícími šváby.
Když Oibé zjistil, že mu Macunaima snědl pajšl, dostal vztek. Vzal si zvoneček, přehodil přes sebe bílé prostěradlo, a že půjde hosta postrašit. Jenom tak ten netvor ale špásoval. Zabuší na dveře a zazvoní zvonečkem, ci-li-link!
.Co je?"
„Přicházím si pro svůj pajšlí-ií-lí-lí-hcek, ci-li-link!"
Otevřel dveře. Když hrdina uzřel strašidlo, dostal takový1 strach, že zůstal jako zařezaný. Kdepak by ho napadlo, že to je Oibé! A duch se blížil přibližoval:
„Přicházím si pro svůj pajšli-li-li-li-líček, ci-li-link!"
A tu Macunaima pochopil, že to není vůbec žádné
macunaima
,/178
179
oiběho paišlík
strašidlo, a Je netvor Oibé, ukrutánsky veleŕerv. Dodal si kuráže, vyndal z levého urha náušnici a tou mašinou revolverem po strašidlu vypálil. Jenže O i bé si z toho pranic nedělá a blíží se přibližuje Hrdinovi znovu spadlo srdce do kalhot. Vyskočil ze site, popadl kličku a pláchnul oknem, jenom cestička posetá šváby za nim zůstala. Oibě se mu přilepil na paty To, že ho chce ale sežrat, to byl jenom takový špás. Macunaima letel jako namydlený blesk, jenže velečerv mu byl v patách a hrdinovi začínalo jit jaksepatří do tuhého. A tu si strčil prst do krku a trošku jím tam zaškrundal, až manioko vé sypáni vvhrklo ven. Sypání se proměnilo v písčimj, a zatímco se netvor snažil vybabrat z té záplavy bořicího se pisku, Macunaima upaloval pTVC- Vezme to doprava, seběhne Hromovou hůrkou, která co sedni let jednou /a 1'uráčí, proběhne pár remízky, zdolá vzedmuté peřeje a podnikne túru po Sergjpe, až zastaví v kamenité roklině. Před sebou měl veliký skalní převis, a co se pod nim neskrývá jako sloj s oltáříkem. V ústí té jes-kyňky dřepí mnich. Macunaima chce hned vedet:
„Jakpak se, vašnosti, ráče j menovat?"
Mnich upřel na hrdinu studené oči a nevzrušeně opáčil;
Jsem Mendont_a Mař, takto malíř. Tři sta roků jíi tomu, co si ošklivím nespravedlnost lidskou, i /ustavil jsem lidi lidmi a ulil se zde v pustině. Objevil jsem tuto jeskyni, vlastníma rukama zbudoval tu ten oltář Dobrali o [fži.šť pod Skalou a tak tu žiji. odpouštěje lidstvu, co František Poustevník."
„Prima," Macunaima na to A uháněl, jako by mu za f pata ma hořelo.
jenže v tom kraji to bylo jeskyně na jeskyni a o kou-fwk dál prodléval další cizí pán, zabraň v v činnost tak pitomou, až se Macunaima zděšením na fleku zastavil. Byl to Hercules Florence. Do jedné skalní štěrbiny tam ítrčil sklíčko a to sklíčko odkrýval a zase zakrýval kolo-káziovvm listem. Macunaima hned na něho:
„Hola houf Hola hou! Můžou mé, vašnosti, povědět, co to tu montujou?^
Cizí pán se k němu obráti a s očima rozsvícenýma ra-i dosti povídá:
„Gardez cette date: 1927! Je lviens ďinventer la photogra-i phie!"
Macunaima se ixi srdce za-I chechtal.
„A jéje! To už ale, vašnosti, vynalezli dávno před nimaf*
A  tu   Hercules Florence i ohromené padl na kulokázio-vý list a začal sepisovat učené vědecké memorandum o pta-jčim zpěvu, opatřené notovými záznamy. Přišel o rozum. Mat uiiaini.i iip.íÍHival dul. Když urazil půldruhé mile, ohledne se nazpět a vidi, : íe Oibě mu je v patách. Strčil si prst do krku a všechen j smldinec vyletěl na zem a proměnil se v šuka-jukavou
MAClimiMA
/ISO
01BĚHQ PAlŠLfK
líheň želv. Oibému to trvalo, než všechnu tu želví chásku obrátil krunýřem dolu, a Macunaíma upláchl. Po půldruhé míli se ohlédne. A Oibé už mu sedí za krkem. A tu strčí znovu prst do krku a už vychrstly jenom fazole s vodou. A všechno se to proměnilo v bažinu plnou ropuch, a než se jimi Oibé pročvachtal, hrdina nachytal kohoutkovi a slepičce pár červíků a horempádem uháněl pryč. Získal slušný náskok a zastavil se, aby si odfouknul. Jaké ale bylo jeho podivení, když zjistil. Že toho naběhal tolik, až se zase octl přede dveřmi Oibého ranče! Napadlo ho, že se skryje v sadu. Rostla tam jedna karambola a Macunaíma z ni začal olamovat haluzky, aby se měl pod co schovat. Ulámané větve ronily siví v- I !■![■■. :   .; karambola se .1 il.i lo hlasitého nářku:
Vari, krásny zahradníku, nestřihej mí moje vlásky! Ukrutník mé pochoval kvůli fíku z fíku vniku, který ptáček vykloval... K.šá, ptáčku, kšá!
Všichni ptáčkové v hnízdech plakali a naříkali lítostí a hrdina zůstal Úlekem jako přimražený Vzal .skapuLír, co sc mu ještě s jinými cingrlaty houpal na krku, a udělal čáry máry. Karambola se proměnila v šikézní prin-cezničku. Hrdina měl setsakramentskou chuť si s tou princeznou zadovádét, jenže Oibé už. nemohl byt daleko. A taky že nelni:
.Přišel jsem si pro svůj pajšlí-lí-lí-líček, ci-li-link!" Macunaíma dal princezně ruku a utíkali, co jim nohy [stačily. O kus dál stál fíkovník s kořenisky jako hrad. Oibé už jim šlapal na paly a Macunaíma neměl času na-fzbyt. I schovali se s princeznou do díry mezi kořeny, j Jenže velečerv za nimi strčil pracku a ještě stihl popadnout hrdinu za nohu. Už už se ho chystal vytáhnout, když tu sc Macunaíma i.xi srdce zachechtá a zchvtrale praví:
„Jestli myslíš, žes mě chytil, tak to jscš vedle jak ta jedle! Vždyť je to kořen, ty troubo!" Velečerv povolil Macunaíma na něj křiknul: „Dik, žes mi tu nohu pustil, troubo jeden troubelati!" Oibé ta ni ruku strčil znovu, ale to už si hrdina nohu přitáhl k sobě a obr našel jenom kořen. Opodál postávala volavka. Oibé jí povídá:
,Kmotřičko volavko, pohlídej mi tuhle toho hrdinu, i Skočím si jenom pro motyku, tak ne abys ho nechala ■téct!"
Volavka zůstala na stráži. Když už byl Oibé daleko. Macunaíma ji povídá:
„Takhle se, ty hloupá, hlídá hrdina? To musíš blíž ;amít oči jaksepatří na stopkách1'
Volavka učinila, jak řekl. A Macunaíma jí hodil do oči Ihrst ohnivých mravenců, a zatímco oslepená volavka [řvala bolesti, hrdina vylezl i s princeznou ze skrýše la znovu pelášili pryč. Kousek od Antoníčkova města IvMato Grossů natrefili banánovník, a že už umírali hlady! Macunaíma povídá princezně:
macunaíma
.T82
/183
OIBĚHOPAJSLÍK
„Vylez nahoru, sněz si ty zeleně, ty jsou nej lepši, a žluté mi shoď dolu."
Princezna učinila, jak řekl. Hrdina se nacpal k prasknutí a princezna mu zatím pro vyraženi předváděla ko-likow tanec Oibé už se přibližoval, a tak se zas pustili do plachu Po půldruhé mih konečné dorazili na pevnou výtoň Araguaje. Jenže piroga přirazila o pořádný kus níž u druhého břehu a na ni byli Maanape |igué krásni Inki, a všichni tihle kumpáni tam spali. Macunaúna se ohlédl. Oibé už tam skoro byl I strčil si naposledy prst do krku. trošku jim tam zaškrundal a vyklopil pajšlik do vody. A ten pajšlik se proměnil v plovoucí ostrov zarostlý býlím jako hedváb. Macunaima tak hezky do měkkého usadil klec, za ní hodil princeznu, odrazil se nohou od hŕehu a odstrčil ostrůvek od kraje, abv ho vzala voda. Oibé při|de, a vidi uprchlíky na sto honu daleko. A tu velečerv, pověstný to vlkodlak, dostal tŕasavku, s náramným vytím se scvŕkal scvrkával a v té třesavce mu ze zadku wrazil ocas a netvor se vám proměnil v divokého psj Otevřel dokořán tu hubu, co utřel, a z útrob mu vyletěl modrý motýl. Byla to lidská duše, kterou do toho vlčího těla zaklel hrozný Karrapatu, co přebývá v jeskvni v Iporanze.
Macunaima s princeznou pluli po proudu řeky a dováděli. Ted se jeden na druhého smějí.
,'184
Když proplouvali kolem pirogy, bratři se probudili Macunaimovým voláním a vyrazili za nimi, friki se hned začala užírat žárlivostí, protože Macunaima už o ni nechtěl ani slyšet a dováděl jen s princeznou, A že chtěla hrdinu získat zpět, spustila srdcervouci tyátr. Jiguému se jí brzy zželelo a hned na Macunaimu, ať prý si s ni jde taky trochu zadovádét, Jigué byl ťulpas k pohledáni. Ale hrdina, kterému už se Inki kapánek zajídala, ho odbyl:
„Iriki je, bratříčku, leklá ryba, zato princezna, to je kus! Na lriki nic nedej! Však víš: ženský pláč, babi hněv, psí kulháni nema dlouhého trvání... V tom ať se nikdo nemejlí!*
A šel si zadovádét s princeznou. Iriki přepadl smutný smutek, takový smutek vám to byl, že zavolala šest arů ařičků, aby ji vynesli na nebe, proměnila se tam ve hvězdu a slzy světla jí kanou z oči. A žluťoučcí arové se proměnili s ni. Jsou tu Kuřátka.
xvi-warifofoa
Na druhý den se Macunaima probudil s velikým kašláním a úpornou horečkou. Maanapemu se to nezdálo a šel mu uvařit odvárek z avokádovvch výhonků, myslel si totiž, že hrdina dostal souchotě. Zatím to ale bvla malárie a ten kašel, to byla prachobyčejná laryngitida, jakou si ze Säu PauJa odnese každý. Macunaima teď lí-
/185
URAR1COERA
hal na břiše na přídi pirogy a ne a ne se té nemoci zbyt. kdvž už to princezna nemohla vydržet a přišla si S nim za dovádět, hrdina ji jednou dokonce odbyl s povzdechem:
„Krutí brko... A já mám zrovna takovou lenoru...!"
Na druhy den. dopluli až k vrchovišti nějaké řeky a zblízka zaslechli zurčeni Uraricocry. Byli na místě. Ledva ten hlouček zahlédl ptáček treperenda, cu tam seděl na man gubě, hned se rozštébetal:
„Dej vám pänbu dobrej den, pěkná pani' i s pánem!"
Macunaíma šťastně poděkoval. Vestoje obhlížel kraj, kudv proplouvali. Blížila se přibližovala pevnost svatéV ho Jáchyma, co tu kázal postavit bratr přeOSVÍceného markýze Pumbala. Macunaíma řekl nazdárek kaprálovi s vojákem, kterým už zbývaly jen rozedrané zbytky poct i vie a Číika na hlavě a takto tu ze všech sil střežili mravence, žijící v kanónech. Nakonec už poznával každý kout. Tam, kde se říká U Pantáty černých mravenců, se rýsoval nizoučký pahorek, co býval jeho matka, rýsovala se tu záludná mlaka kropenatá Viktorii královskou, tající paiihoŕe a želvy terekv, a před tapířím napajedlem bylo vidět starý Žďár, který zatím zarostl všelijakým bejlím, se starou chýškou, z níž se zatím stala chajda. Macunaimovi vytryskly slzy.
Přirazili ke břehu a vešti do chajdy. Den se chýlil k večeru. Maanape s Jiguém se rozhodli. Že vyrazí s loučí na ryby, a princezna se šla podívat, jestli nenatreŕí nějaká arezi, aby měli co pod žebro. Hrdina odpočíval. Byl zrovna v nej lepším, když tu ucítí na rameni něčí ruku.
Otočí se a nevěří svým očím. Vectle něj stojí vousatý kmet. Kmet povídá: „Kdo jsi, vznešený cizozemce?"
„Já a Z cizí země? Na to, kamaráde, zapomeň! Jsem Macunaíma, hrdina, a vrátil jsem se domu ke svým, A ty jsi kdo?"
Kmet s horkostí ve tváři odehnal moskyty a vece:
„l.sem osadník Jnän Rannálho."
A tu si Joáo Ramalho strčit do pusy dva prsty a hvízdnul. Kde se vzala, tu se vzala, už tu byla jeho Žena s patnácti dítky jako schůdky A rovnou se stěhovali do krajů, kde o člověka nezavadíš.
Na druhý den se všichni hned ráno raníčko vrhli do díla. Prince .'.na šla na Žďár Maanape do lesa a Jiguě k re ce. Macunaíma s omluvou vsedl na kůň a zajel si k ústi reky Negro pro svědomí, co si tam na ostrově Marapa-tá odložil. Našli moji Tádcové, našli? Macunaíma taky ne. I vzal zavděk svědomím nějakého Mexikána či co to bylo za Amerikána, nasadil si ho do hlavy a šlo to taky.
Kolem 7,rovna táhlo hejno ryb, co se jim říká žaraki. Macunaíma se dal clo loveni, a než se rozkoukat rozhlédl, byl v Óbidosu a kliň se prohýbal pod nákladem čerstvých ryb-Jenže hrdina je všechny musel hodit po psu, protože v Obidosu to prý chodí tak, že „kdo ochutná žaraki, zdrži se už navěky", a hrdina se musei vrátit k Uraricueře. Vrátil se, a protože slunko jťštč stálo na nebi, uložil se do stínu obaloše, vytahat si klíšťata a už pochrupnval. Den se začal chytit k večeru, všichni se vrátili do chajdy, jenom po Macunaimovi jako by se
MACUNAÍMA
/TB6
/1S7
URAKÍCOERA
zemé slehla. Šli ho vyhlížet ven. Jigué se sehnul a přiložil ucho k zemi, neuslyši-li hrdinu cupotat, ale ani ťuk. Maanape vyšplhal na výhonek palmy inažá, nezahléd-ne-li prasátko od hrdinových náušnic, ale ani ťuk. A tu se vydali do lesa i houští a všudy volali:
„Macunaímo, bratře náš...!*
Ani fuk. Jigué přijde pod obaloš a volá:
„Bratře náš!"
,Co je?"
„Hele ho, nic bych za to nedal, že jsi tu vyspával!"
„Já ti dám vyspával! Měl jsem tu v merku jednu tinamu. Teď mi kvůli tomu randálu, co tropíš, frnkla!*
Vrátili se domu. A tak to šlo den po dni. Bratři už něco čuli. Macunaima si toho všiml a povídá jakoby nic:
„Lovím, až se ze mé kouří, a ne a ne néco chytit. Zato Jiguě, ten ani neloví, ani nechytá, jenom si od rána do večera chrni."
Jiguému to hnulo žlučí, protože rvb bylo čím dál miň a divoké jakbysmet. Sel se podívat k řece, jestli by přece něco nechytil, a koho vám tam nenatrefí, jako kouzelníka Tzalcia, co jedinou nohu má Ccrnoknéžník mět kouzelnou tykvici zrobenou z pul turka. Ponořil tykvici do vody, zpolovic ji naplnil vodou a vylil na břeh. Na zem se vyhrnulo ryb jako o posvícení. Jigue se dobře díval, jak to kouzelník dělá. Tzalo nechal tvkev, kde mu od ruky odpadla, a pustil se klackem do ryb. A tu Jigué toho kouzelníka Tzalóa, co jedinou nohu má, o tykvici obral.
O kus dál učinil, jak od kouzelníka odkoukal, a ryb se
hrnuly plné ošatky, hrnula se pirandira hrnul se pak u hrnul se brnénec hrnul se bagre bagadu šupínáč, všechny tyhle ryby a Jigué jen schoval tykvici do kořenu liány a obtížený úlovkem se vrátil do chajdy. Taková spousta ryb každému vyrazila dech a najedli se, co hrdlo ráčilo. Macunaima něco čul.
Na druhy den pospával jen na levé oko, a když Jigué vyrazil na ryby, vydal se za nim. Na všecko přišel. Když bratr odešel, Macunaima postavil klec s leghornkami na zem, vzal tykev ze skrýše a učinil, jak od bratra odkoukal. A nahrnulo se množství ryb, hrnula se perleťovka hrnula se tetřička hrnul se aviú guarižuba píra m u ta ba mandi surubtm, všechny tyhle ryby Macunaima hodil tykvici, kde mu od ruky odpadla, tolik spěchal všechny ty ryby pobít, rykvice spadla do tůňky a bác ho! potopila se do řeky. Kolem si zrovna plavala jedna pirandira jménem Padzá. Myslela, že to je plucar, tykvici spolkla a ta tykev se vám v té Padzá proměnila v měchýř. A tu si Macunaima navlékl klec na ruku, vrátil se do chajdy a vyprávěl, co se mu přihodilo. Jiguě měl vztek.
„Svekruško princezno, tak já tu lovím jako mourovatý, a tvůj druh si pochrupuje pod obalošem a ještě hati dílo druhým.*
„To je lež jako věži*
„lak mi tedy pověz, cos za dnešek udělal." „Skolil jsem jelena.* „A kam se poděl?"
„ Kam by, snědl jsem ho! Jdu si takhle po cestičce, a co se nestane! natrefím stopu,., jelen to nebyl, ale jelínek
macunaima
A 88
A89
URAR1COĽRA
ano. Sehnu se a jdu po stopě. Koukám se takhle koukám, představ si to, a najednou vám vrazím hlavou do něčeho měkkyho, to hvste se nasmáli! a víte, co to, lidi, bylo? To byl zadek toho jelena! (Macunaíma se od srdce zachechtal) A ten jelen se mě ptá: .Copak tu, strejčku, pohledáváš?' ,Jdu po tobě!' já mu na to. A nastojtef toho jelínka jsem skolil a sakumprásk jsem ho spočíval, i s pajšlem. Kousek jsem vám nesl na ochutnáni, ale co čert nechtěl, šlápnu do temeniště, nohy nu pod jedou, upadnu, ten kousek mi vyletí z ruky a tanažurove se na něj vydělali."
Ta historka byla tak přitažená za vlasy, že Maanape něco cul. Maanape byl kouzelník. Sáhne bratrovi na nos a povídá:
„Tak ty jsi byl na lovu?"
„Totiž,,, byl, co bych nebyl."
„A cos ulovil?"
Jelena."
„Zopakuj to!"
Maanape se napřáhl. Hrdina zamrkal strachy a přiznal, že si to všechno vymyslel.
Na druhy den se Jigué vydal hledal tykvici, když tu natrefí kouzelníka Caicáe, obrovského pásovce, co se zrodil bez matky i bez otce Caicáe seděl u vstupu do nory, v pracce držel pásovči kytaru zrobenou z druhé půli kouzelného lurka a takovouhle písničku vám spustil:
Supv dupy, kuandu! Šupy dupy, aguti!
Šupy dupy, tayassu! Šupy dupy, pekari! Šupy dupy, jaguáre! Juch!
Takhle. Divoké přiběhlo, až bůh bráni. Jigué to všecko sledoval, Caicáe nechal kytaru, kde mu od rukv odpadla, popadl klacek a začal jím tlouct tu sílu zvěře, která byla jako zpitomělá. A v ten moment [iguě kouzelníka Cairáe, obrovského pásovce, co se zrodil bez matky i bez otce, o kytaru obral.
O kus dál zazpíval, jak to bvl odposlechl, a přihrnula se záplava divoké a všechna zůstala stát přímo před ním. Jigué jen schoval kytaru do kořenu zas nějaké jine liány a obtéžkany úlovkem se vrátil do chajdy. Všechny to zase ohromilo a najedli se, jak zákon káže. Macunaíma za se něco čul.
Na druhy den pospával jen na levé oko, a když Jigué vyrazil na lov, vydal se za ním. Na všecko přišel Když se bratr vrátil do chajdy, Macunaíma vzal kytaru, učinil, jak viděl u bratra, a zvěře se přihrnulo do aleluja, jeleni aguti mravenečnici kapybary pásovci aperemy paky maikongové wdry klapavky tayassuove makaci tejové pekariové tapirci tapir jaguáři jaguamnd levhart lev-hartík ocelot puma myška hryzka, zvěře to bylo do aleluja! Hrdinovi se ze vší té zvířecí čeládky roztřásla kolena a u zlomkrky vyrazil pryč, kytarou přitom mrštil na sto honů daleko. Klet, naviiknutá na rute, narážela o stromy a kohoutek a slepička kdákali a kokrhali. Že by
macunaíma
/190
uraricolra
z toho člověk ohluchnul. Hrdina myslel, že to je divoká, a upaloval ještě víc.
Kytara padla na kel pekarimur co má pupek na /.i dech, a rozbila se na desetkrát deset dílů. Pekariové mysleli, ze to je dýně, a všechny je spásli. A ty kousky se v nich proměnily V měchyře.
I irdina vpadl do chajdy, div se nepřerazil, s jazvkem na vestě. Jen popadl dech, už vypráví, co se mu přihodilo. Jigué dostal zlost a povídá:
„Teď už mě na ryby ani na lov nikdo nedostane!"
A šel spat. Na všechny uhodil hlad. Ať prosili, jak prosili, Jigué se jen otočil v síti a zavřel oči. Hrdina mu odpřisáhl pomstu. Vzal zub anakondy, proměnil ho v háček na ryby a povídá mu:
„Svindlháčku! Až té bratr Jigué přijde vyzkoušet, zajeď mu pěkně do dlaně*
Jigué měl takový hlad, že ani spát nemohl, a když zahlédl háček, povídá bratrovi:
.Bratříčku, je-li pak ten háček dobrý?"
„Epesrádes!" opáčil Macunaíma a dál čistil klec.
Jigué už měl hlad jako vlk a rozhodl se, že půjde na ryby:
.Ukaž, je-li k čemu."
Vzal ten fixl do ruky, že ho zkusí o dlaň. Anakondin zub mu projel kůží a všechen jed tam vystříkl, tigué se rozběhl do lesíka, ať ale žvýkal maniok a ždímal z něj mléko, jak chtěl, nic to nepomohlo, A tu běžel shánět
,/192
hlavu kamiše, co kurýruje hadi uštknuti. Přiložil si ji na ruku. Nic to nepomohlo. Jed se proměnil v malomocnou ránu a začal Jtguého užírat. Nejdřív mu sežral ruku pak půl těla potom nohy pak druhou půli těla pak druhou ruku krk a hlavu. Z Jigué ho zůstal jenom stín.
Princezna měla zlost. Ona si totiž poslední dobou dováděla s Jiguém. Macunaímovi to sice neušlo, ale říkal si: .Když nasázíš manioku, maniok se urodí, máš-li ženu, nekasej se. Že k ni žádnej nechodí, to chce klid . !" A pokrčil rameny, Rozkacená princezna povídá stínu:
„AŽ na hrdinu uhodl hlad a vydá se pro něco k snědku, proměň se v ledvinovnik banánovník ..s jeleni perinku."
Stín byl otrávený malomocenstvím a princezna chtěla Macunaímu sprovodit ze světa,
Když se na druhy den hrdina probudil, měl takový hlad, že se ho vydal rozchodit. Natrefí ledvinovnik obsypaný ovocem. Už už se chtěl dát do jídla, když tu poznal. Že to je malomocný stín, a šel dál. O půldruhé mile dál natrefí jeleni pečínku, ještě se 7 ni kouřilo, Měl už takový hlad, že by šváby louskal, všiml si ale, že ta pe-nuk.i |< ui.ikiriK.M.n\ stín, .1 šel Til (.) půldruhé nuk- dal natrefí banánovník obsypaný žlutajícími se trsy. |enže to už chudák hrdina hlady šilhal. A jak tak šilhá, vidí bratrův stín na jedné straně a banánovník na druhé.
„Hus, ať se můžu najíst!" houknul na stín.
A nacpal si všechny trsy do břicha. A ty banány, to byl malomocný stín bratra Jiguěho. Macunaímu čekala smrt A tu dostal nápad, že by tu nemoc mohl předat
/193
URARICOERA
dál, aby ze světa neodcházel sám. Chytil stěhovavého mravence a vytřel si jim ránu na nose, bývaly časy, kdy mravenec byl člověk jako my a teď dostal lepru. A tu hrdina chytil slepého mravence a udělal totéž. Slepoun dostal lepru |akbysmet- A tu přišla řada na akekehn, co vyžírá seminka, a na aztéčana, na trakuá a na mumbu-ku, černého jak od kolomazi, a všichni tihle mravenci dostali lepru Až už tam, co hrdina seděl, žádní další mravenci nebyli, Přišla na něj taková lenora, že nemohl ani ruku natáhnout, však už taky vypouštěl duši. Počkal, až se mu ještě naposledy před smrtí uleví, sebral síly a chytil koutuli, která se ho chystala štípnout do kolene. A lu nemoc koutuli předal. Proto kdvž vás teď taková koutule štípne, zajede vám pod kůži, projde tělem a vyleze druhou stranou, a z té ďourky, kudy vlezla dovnitř, vznikne šeredný bolák, co se mu rika bauruská rána.
Macunaíma předal lepru sedmi dalším lidem, na to šup byl jako rybička a vrátil se do chajdy. Jiguého stín musel uznat, že hrdina je všemi mastmi mazaný, a toužebné si pral vrátit se ke svým blízkym. Zatím padla noc, stín se rozplvval v tmách a nemohl najit cestu. Usadil se na kámen a křikl:
„Světýlko, švekruško princezno!"
Princezna se sotva belhala, měla totiž zrovna hostec, a řeřavým uhlíkem svítila na cestu, Stin ten oheň schramstl i se švagrovou. Křikl znovu:
„Světýlko, bratříčku Maanape!*
Maanape hned přispěchal a řeřavým uhlíkem svítil
na cestu, A vlekl se jako mátoha, protože mu ploštice lazebník pustila žilou a Maanape dostal Chagasovu nemoc, Stín ten oheň schramstl i s bratrem Maanapem. Křikl:
„Světýlku, bratříčku Macunaimu'"
Chtěl schramstnout i hrdinu, ale Macunaíma si domyslel, co se přihodilo bratrovi i družce, zabednil dveře a byl v chajdě jako myška. Stín žebral o světýlko, žebral, a když nedostal odpověď, bědoval nad sebou až do rána. A tu se vynořila Kapei a začala svým svitem osvěcovat zem, takže malomocný stín došel až k chajdě. Posadil se na zederach na zápraži a čekal, až bude ráno a on si s bratrem srovná učty.
Ráno raničko tam ještě seděl. Macunaíma se vzbudil a poslouchá. Nebylo nic slyšet, i pomyslil si:
„Safra! Je pryč!"
A šel na procházku. |en překročil práh, stín se mu usadí na rameně Hrdina nic zlého netušil, Zato měl poradny hlad a stín ho nenechal vzít do úst. Všechno, co vzal Macunaíma do ruky, stín spolkl, tamonty tanji taro skořicová jablka sloní vší jniaimbé nektarovky uši ingy bakuri kakaové misky moukné mombínv volska srdce hřebíčkové matky, i všechny tyhle lesní plody. A tu Macunaímo-    4fBk   VÍ nezbyli* než jit na
MACUNAÍMA
/194
rvbv, poněvadž už kdo by je pro něj každé, když nedal z háčku še, stín se
mu  nezbyl nikdo, chytal. Jenže po-jakou rybu sun-a hodil do ko-skočil 7. ra-
mene, rybu spolkl a vřítil se na hrad. Hrdina si povídá: Jen puckej, však já ti ukážu!" Když ryba zabrala. Macunaíma vyvinul hrdinské úsilí a trhl udicí lakovnu silou, že rvba pristála až někde v Guayaně. Stín vyrazil za ní. A tu Macunaíma práskl dn bot na druhou stranu lesa. Kdvž sc stín vrátil a hrdinu nenašel, vyrazil po jeho stopě jako žíznivá cára. Když hrdina urazil kus cesty, proběhl lovišti kmene Tatu Branco a tak ho to vyděsilo, že bez dovolení proběhl mezi stínem starého Jiřího Bledé tváře a Zumbiho Černé tváre, co m tam spolu hádali, vyčerpané se ohlédl a vidí. Že stín už mu je v patách. Byl zrovna v Paraíbě a tak se mu nechtělo běžet dál. Že se zastavil. Byl n to proto, že hrdinu trápila malárie. Nedaleko několik nádeníku rovnalo se zemí mraveniště, aby na tom místě mohli založit rybníček. Macunaíma je poprosil o lok vody. Neměli ani kapku, ale dali hrdinovi kořen mombinu. Hrdina nechal legjhornky uhasit žízeň, poděkoval a kiikl na né:
„Každému, kdo pracuje, aťčert záda zvalchuje!"
Nádeníci na hrdinu poštvali psy. To bylo přesně to, co chtěl, protože dostal vítr a vyrazil, jen se mu za patama prášilo. Otevřela se před ním dobytčí stezka. Macunaí-movi začínalo jit jaksepatří do tuhého, a tak ani nezaváhal: dal se tudy. O kus dál vyspával malabarský býk jménem Fspácioa původem z ľ'iam. Hrdina o něj v tam frmolu zakopl. A ten býk se vám tak polekal, že vyrazil šíleným cvalem a hlava nehlava sc řílil kopcem dolů, A tu Macunaíma odbočil n c schůdnou hatí a zalezl si
tam pud listy kolokázíe. Stín uslyšel bykúv splašený cval, myslel, že to je Macunaíma, a honem za ním. Doběhl býka, a aby neběžel nadarmo, uhradoval se mu na zádech. A spokojeně si prozpěvoval;
Můj krásnv volku, moje potěšení, odcházíš od nás, je čas rozloučení.
I íej... htm bumba, pumě i se, volku! Hej... hou bumba, po měj sc, volku!
Jenže býk od toho okamžení nemohl Žrát, protože stín všechno slupl před nim. A tak pomalu vadl usychat, až byl jako houžvička a sotva se vlekl. Když se tak nedaleko (luararjpcs ploužil krajem, kde se říká Tichá voda, ke své hrůze přímo uprostřed písčin uzřel bohulibý výjev, pomerančový háj, ve kterém se přehrabovalu hejno slepic To byla předzvěst smrti... Zklamaný stín teď vvzpévuval:
Musíš umřít, vutku, nemáš na vybranou, rozluč se s námi, za rok na shledanou.
macunaíma
/196
URARICOERA
Hej... hon bumba, pnmčj se, volku! Hej... hou bumba, pí>méj se, volku'
Na druhy den už byl volek vzhůru nohama. Pomalu zelenal zelenal... Tuze zarmoucený stín se utešoval takovouhle písničkou:
Umřel mi můj volek, co mi ho nahradí? Pošli pro jiného,
děvečko, do Dobré zahrady...
A Dobrá zahrada byl jeden statek v Rio Grande do Sul. A tu přišla při kráčela jedna obryně, co s býčkem ráda dovádivala. Spatřila mrtvé tělo, dala se do usedavého pláče a chtěla si mrtvolu odnést s sebou.
Stín dostal vztek a zpíval:
Odejdi, obryně, chceš-li zůstat celá! Kdo odejde v dobrém, chybu neudělá.
Obryně poděkovala a odtančila pryč. A tu šel tím krajem jeden člověk, Manuel da Lapa mu říkali, a prohýbal se pod nákladem ledvinovníkového listí a halouzek bavlníku Stín toho kamaráda pozdravil:
MACUNAIMA
,198
Pan Manuel z Acu jde sem, pan Manuel z Acu jde sem, lístečky ledví n o vnik u nese.
Pan Manuel z pusty jde sem, pan Manuel z pusty jde sem, halouzky bavlníku si nese.
Manuel da Lapa se po takovém pozdraveni nadmul jako holub, a aby stínu poděkoval, zatančil šlapák a zasypal mrtvolu ledvinovnikovvm listím a halouzkami bavlníku
Stařec už vytahoval noc z jámy a popletený stín přestával býčka pod chomáčky a lístky vidět. A že ho chtěl najit, pustil se do tance Svatojánek, co letěl kolem, se tomu podivil a zeptal se ho písničkou:
Copak tu hledáš, pastýřko rozmila? Jdu za svým stádem, sestřičko,
co jsem tu ztratila
Odpověděl mu písničkou stín. A tu svatnjánek slétl z kmene na zem a býka mu ukázal, Stín si vylezl nebožtíkovi na zelené břicho a začal ho oplakávat.
Nazítří byl býček shnilý, A tu přiletělo množství kondorů a supu, přiletěl sup krocánek, přiletěl mrchožruut peba ministr havraník, co si potrpí na oči a na jazyk.
/199
URARICOERA
všichni tih-a samou ra-tance. Největš zpěvem:
Kam sup přijde, tam Odkud letí. tam je čisto
le holohlavci, dosti se dali do z nich je pobízel
je hrůza hrůza hrůza! čisto čisto!
A to byl rušama, všech supů král. Pantáta supů. A hned poslal jednoho malého sůpka dovnitř do býčka, jestli prý už je dost shnilý. Sůpek učinil, jak mu řekli. Jedněmi dveřmi šel tam, druhými ven, a že prý ano, a všichni spolu oslavovali, tančili a zpívali:
Můj volek Zebedeu, moje potěšeni! Krouží nad nim havran, už tu se mnou není.
Hej... hnu bumba, poměj se, volku! Hej.,, hou bumba, poméj se, volku!
A tak vám ti supové vynalezli proslulou slavnost Bumba, můj volku, známou též jako Boi-Bumbá.
Stín dostal vztek, že mu žerou jeho býčka, a vyskočil rušamovi na rameno. Pantátu supů to náramné potěšilo a zvolal:
.Lidi, konečně má moje hlava parťáka!"
A vrlétl do výše. Od toho dne má sup rušama, co je Pantáta supů, dvě hlavy. Malomocný stín je ta nalevo. Bývaly ale časy, kdy král supů míval hlavu jedinou.
ÄVii-vanáMtuVfDiCf
Macunaima se dovlekl k chajdě, kde teď nebylo živé duše. Byl jaksepatří rozmrzelý, protože to ticho mu ne a ne jit na rozum. Zůstal jako mrtvý bez funusu, docela, ale docela sám. Bratři šli dělat levou hlavu krále supů a ani o zinku tu Člověk nezavadil. Ticho na břehu řeky Uraricoery začínalo poklimbávat. laková nuda! a hlavně, jémináčku  ! ta lenora,,.
Macunaímovi nezbývalo než rozloučit se s chajdou, protože i poslední stěna spletená z piasavových vláken se pomaličku poroučela, Kvůli te své malani se ale ne-vzmohl ani na to, aby si postavil kolničku. Vynesl síť na vrcholek čiupku, kde byla skala a pod tou skálou zakopané peníze. Přivázal síť ke dvěma košatým ledvínov-níkúm a cele dlouhé dny se odtud nehnul, rozladěné pospával a krmit se kešuovymi jablíčky, co na těch led-vinovnfcich rostla. Zůstal jako kůl v plotě! I ten pestrobarevný průvod mu uletěl! jakpak bv taky zůstal, když se tu v náramném spěchu mihnul jeden amazohan z Venezuely. Papoušky hned zajímalo, kampak má strýček tak napilno.
MACUNAIMA
/200
/201
VT.I.KÁ MEDVĚDICE
„V zemi, co žijou Angličani, dozrá-\       la kukuřice, letím áfr tam!" Iv". A tu se všichni
■ ' papoušci omdlete li nazobat zrní do země, co žijou Angličani. Nejdřív se ale proměnili v papouchy, protože tak se papoušci nazobou, a na papouchy se to svede. Zůstal jen jeden papoušek aruai, který co neví, nepoví. Macunaima se utěšoval mudrováním: „Čert dal, čert vzal... Hlavu vzhůru.,," Hrdina se k smrti nudil, a aby si ukrátil chvíli, celé dny učil ptáčka opakovat v řeči kmene všechno, co se mu od dětských let přihodilo. Božínku.,. Macunaima malátné zíval, cucal kešuová jablíčka, rozvaloval se v síti s rukama pod hlavou místo polštáře, páreček leghornek na nohou a papouška na břiše. Nadešla noc. Hrdina omámený vůni kcšuových jablíček usnul jako špalek. Když přišlo svitáničko, papoušek vystrčil hlavu zpod křidýlka a posnídal pavouky, co pres noc natahali sítě z větvtjvi k hrdinovu tělu Pak povídá:
„Macunaimo!"
Spáč se ani nehnul.
„Macunaimo! Hej, Macunaimo!'
„Tak přece nech člověka trochu prospat, aruai...*
„Vstávej, hrdino! Už je den!"
„Jémináčku, a já mám zrovna takovou 1 e noru..."
macunaima
/202
„Mizerné zdravia mravenci žraví moria sužujou brazilskou zemi!"
Macunaima se od srdce zachechtal a poškrabal se na hlavě plné č meliku, co maji slepice místo vešek. A tu mu papoušek zopakoval historku, kterou dal hrdina včera k dobru, a Macunaima pýchou rud hrJik,i minulými udatenstvimi div nepukl. Doslal se do varu a už aruai mu líčí další, ještě kabrňáčtéjši příhodičku. A tak to šlo den po dni.
Když se objevila hvězda Zvířetnice, co se ji taky říká Večernice, aby oznámila věcem, že je Čas jít na kutě, papoušek se vztekal, protože vyprávěni muselo v nej-lcpšitn přestat, Jednoho dne se do hvězdy Zvířetnice ošklivě pustil A tu mu Macunaima povídá:
„lakové ošklivé věci neříkej. Taina-Kan je hodný.Taí-na-Kan, který je hvězda Zvířetnice, cítí se zemí a sešila p Li noro r m-Podul e ho, abv přinesl klid pozemského spánku všem věcem, co takového klidu můžou dojit, protože nemají myšlení co my.
Taina-Kan je taky bytost... Svítil si tam takhle na širých pláních nebeských, když tu nej starší dcera náčelníka kmene Karažáů Zozoiacy, stará panna jménem Imaerč) povídá:
,Otče, ten Taina-Kan tak pěkně září, že se chci stát jeho ženou.'
Zozoia^u to tuze rozesmálo, přece nedá dceru v letech Taína-Kanovi za ženu. Co se ale nestane, večer připluje po řece stříbrná piroga, z ní vyskočí veslař, zabuší na chýši a povídá I m aero:
/203
VELKÁ MEDVĚDICE
Jsem Taina-Kan. Slyšel jsem tvou prosbu a přijel jsem na stříbrné piroze. Staň se prosím mou ženou!'
,Ano,' řekla dívka v sedmém nebi.
Dala ženichovi svou síť a sama si Šla lehnout k nej-mladší sestřičce, co ji říkali Denakc.
Když na druhy den Taina-Kan vyskočil ze sítě, všichni se uleklí Byl to starý paprika svrasklý svraštělý, roztřesený nachlup jako světlo Zvířetnice. A tu Imaeró povídá:
,Zmiz odsud, plesnivce! Snad si nemyslíš, že si vezmu za muže takového dědka! Pro mé si přijde mladý silný válečník z kmene Karažáů.'
Taina-Kan posmutněl zesmutněl a začal rozjímat o nespravedlnosti lidské. Nejmladši dceři náčelníka Zozo-ia<;y se však dědouška zželelo a povídá:
,Tak já si té vezmu.,.'
Taina-Kan se rozzářil blahem. Dali si slovo. Denakési chystala výbavu a celý den a celou noc si přitom prozpěvovala:
,A nazejtri touhle dobou, šoupv-šoup-šoup...' Zozoiaca odpovídal:
,To já taky s tvoji matkou, šoupy-šoup-šoup,,..'
Když minulo, papoušku, dni, co bys na rukou spočítal, protože tak dlouho je nevěstě čekat na ženicha, tančil se v síti, co spletla Denaké, tanec lásky, Šoupy--šoup-šoup.
Ještě den ani nevyšel nad zátoku, a už Taina-Kan skáče ze sítě a povídá družce:
Jdu klučit les, abychom měli kde sít. Ty zůstaň
MACUNAÍMA /204
v chajdě a opovaž se za mnou chodit a slídit, co dělám.'
,Ano,' přikývla dívka.
A zůstala v síti a blaženě tam dumala o tom prapodivném dědouškovi, který jí připravil tu nejslastnějši noc lásky, jakou si Člověk muže představit.
Taina-Kan vykl učil les, vypálil všechny mravenčí kupy a obdělal půdu. V těch časech ještě Karažáové neznali dobré bvlínv. Cpali se samými rybami a zvěří.
Na druhý den rano povídá Taina-Kan družce, že jde hledat semena, aby měl co sít, a znovu opakoval svůj zákaz, Dcnake si ještě chvilku poležela v síti a dumala o mocných slastech, co jí za noci lásk v připravoval dobrý' dědoušek, A šla příst,
Taina-Kan si skočil na nebesa, dosej až k potůčku Berú, odříkal tam modlitbičku a s jednou nohou na každém břehu čekal, co přinese voda Netrvalo dlouho, a po hladině plují semínka kukuřice, koňského zubu, tabáku, manioku, všech téchhleléch dobrých bylin. Taina-Kan posbíral, co mu přišlo pod ruku, sestoupil z nebe a šel na pole sít. Pachtil se tam pod tváří báby Slunce, když vtom se objeví Denaké, Ono sc jí totiž tuze stýskalo po mužíčkovi, co jí za noci lásky připravoval tolikero mocných slasti. Denaké vykřikla radostí. Taina-Kan nebyl žádný dědek, kdepak! Taina-Kan byl mladý silný válečník / kmene Karažáů, Měkce si ustlali na tabáku s ma-niokem a pod tváří báby Slunce si zadováděli o sto šest.
Když. se vrátili do chajdy, tolik se jeden na druhého smáli, až to Imaeró hnulo žluči, Zvolala:
/ 205 VELKÁ MEDVEDICE
,Taína-Kan patři mně! To kvxiii mně sestoupil / nebe! Jdi mi 7. očí, náno!' povídá jí na to Taína-Kan. ,Když jsem chtěl já, nechtěla jsi ty, tak si teď dováděj, s kým
chceš!'
A vysoukal se do sítě s Denaké Imaeró z toho byla ukrutné smutná a takhle si vám povzdychla:
Jen počkej, krokodýle, však on ti ten tvůj rybníček taky jednou někdo vypálí.,,!'
A vyběhla s křikem do íe.sa. Proměnila se varapongu, co se za dne žlutá závistí rozkrikuje do útiše hvozdu.
A od těch času se Karažáové dik dobrotě Taíny-Kana cpou maniakem a kukuřicí a maji tabák pro dobrou náladu.
A vždycky, když se Karažáúm něčeho nedostávalo, lama-Kar skočil na nebe a přinesl jim, co potřebovali, jenže co se nestalo! Denaké to tak stouplo do hlavy, že si začala namlouvat všechny hvězdičky na nebi! Na mou duši, že ano, a Taina K,w. který je Zvířetnice, to všechnu viděl. A byl vám z toho tak smutný, až se docela orosil, vzal si svých pět švestek a poroučel se na širé pláně nebes. Zůstal si tam a dolů už nepřinesl nikdy nic. Kdyby byla Zvířetnice tam z té druhé strany ještě chvíli sem tam něco přinesla, nebe by bylo tady, celičké naše. Takhle po něm můžeme jenom nvt.
MACUNAIMA
A to je konec, na vrbě zvonec." Papoušek spal.
Jednou takhle v lednu Macunaimu pozdě ráno probudilo zlověstné houkáni sýčka. Slunce přitom stálo vysoko na nebi a přímrak dávno zmizel v jámě... Hrdina se roztřásl a hmátl po amuletu, co nosil na krku, a to byla kostička t nekřtěňátka. Rozhlížel se po aruaim, ale papoušek nikde. Jenom kohoutek a slepička se prali o posledního pavouka, co tam byl. Vládlo tak mrtvolně dusno, že bylo slyšet, jak luční kobylky cinkají na skleněné zvonečky- Vei, bába Slunce, se proměnila v lechtavou dívčí ruku a projížděla se Macunaimovi po těle. Tak se mu ta zlomyslná ženská mstila, že si nechtěl vzít její světelnou dcerku za ženu. Dívčí ruka už tu byla a tak pomaličku polehoučku mu klouzala po těle... Svalstvem, po tak dlouhé době zase napjatým, lomcovala touha. Macunaíma už si ani nevzpomínal, kdy naposledy dováděl. Říká se, ze na takové chutě je nej lepší voda studená jak led,,. Hrdina vyklouzl ze sítě. smetl pavučiny, co z něj od hlavy k patě visely, a šel se vykoupat do Slzavého údolí kousek odtud, kde byl úplav, který přívaly z času velkých vod proměnily v tůň.
Macunaíma jemně postavil Leghornkv na břeh a sel k vodě. Tunka mela tvář zastřenou zlatěni a stříbrem, odhalila však závoj, aby bylo vidět, co je uvnitř. A Macunaíma tam v hluubi zahledl přenádhemou, bleďounkou zinku a přišla na něj taková chuť. ><■ b\ *.e o ni mohl opřít. A ta přenádherná žínka, to byla lara.
Blížila se k hrdinovi, jako bv se upejpala, krok. s u n
/207
velká medvědice
krok, mrkla na něj, jako by říkala „Ať už té tu, panáčku, nevidím!", a měla se zas k odchodu, krok sun krok, jako by s« upejpala. Hrdinou zalomcovala taková chuť, že se mu podlomily nohy, a sliny se mu jen sbíhaly: „Maněnko...!*
Macunaima tu pani chtěl. Zkusil vodu palcem a tůň-ka si v ru ránu zahalila tvář zlatým a stříbrným síťováním. Na Macunaímu sáhl z vody chlad a palec zase vytáhl.
Tak to Šlo porád dokola. Bába Slunce už mu stála nad hlavou a soptila zlosti. Prahla po tom, aby Macunaima skočil dívce z úplavu do zrádné náruče, a hrdina se tu bojí zimy, Vei věděla, že ta dívka není žádná dívka, ale lara. A lara už se krok sun krok blížila. A že to byla dívčina jako květ...! Osmahlá, s tváří jasnou jako den a zrovna jako dni, co žije obklopen nocí, jí tu tvář vroubily krátké vlasy, Černé jako křidla grauny. V pevném profilu se rýsoval nosík tak titěrný, že se jim ani dýchat nedalo. Poněvadž se ta žinka ale ukazovala jenom zepředu a zpátkv pokaždé couvala, Macunaima nevidel, že ta líška podšitá má na dýcháni dírku v týle. A hrdina se pořád nemohl rozhoupat, ani sem, ani tam. Bába Slunce měla vztek Popadla pásovčí oháňku horka a přetáhla ji hrdinu po hřbetě. Ta pani v hlubinách jako bývám rozevřela náruč a s očima nvve přivřeni, rna vystavila vnady na odiv. Macunaímu ucítil horko v zádech, zachvěl se, zamířil, a jak tam byl, vrhl se rovnou na ni, lup ho! Vei vytryskly slzy vítězství. Skropily tůn-ku zlatavou zlatistou sprškou. Bylo pravé poledne.
Když se Macunaima vrátil na břeh, bylo nad slunce jasné, že tam v hloubi svedl pořádný zápas. Dlouho tak ležel na břiše a život mu visel na znaveném dechu. Krev se mu lila z ran a kousanců po celém těle, chyběla mu pravá noha, neměl palce neměl kokosy neměl uši neměl nos neměl žádný ze svých pokladu. Nakonec se mu podařilo sebrat se ze země. Když sečetl, oč přišel, dostal na Vei zlost. Slípka za-kvokala a snesla na břeh vajíčko. Macunaima ho popadl a rozmázl ho bábě Slunci o blaženy ciferník. Vajíčko se ji rozteklo po lících, od těch dob napořád umatlaných od žluti. Den se chýlil k večeru. Macunaima se usadil do jeskyn-kv, co bývala želvou žabuti, a jal se počítat všechny poklady, o které tam pod vodou přišel. A že to bylo nějakých pokladů, byla to jedna noha, palce, byly to dva kokosové ořechy, byly to uši, obě náušnice z mašiny patek a z mašiny smith&wesson, nos, všechny tyhle poklady.. Hrdina nadskočil s takovým výkřikem, že den přišel o díl svého majestátu. Pirani mu sežraly i rty s muirakitanem! Zůstal, jako by ho opařil
Narval si plnou náruč timbó hury mýdelniku kunam-bi, všeho tohohle lupení, a úplav jim pro všechny časy otrávil. Všechny ryby pochcipaly a plavalv břichem vzhůru, modrobřicha žlutobřicha ružovobřicha. všech-
macunaíma
:i>.s
!09
m:lká medvědice
na tahle břicha pokryla hladinu tůriky těmi najpestrejšími barvami. Připozdívalo se.
A tu Macunaima všechny tyhle ryby vykuchal, všechny pirani a všechny inie, a šmátral jim v břiše po mui-rakítanu, Krve bylo jako z vola, tekla po zorni a všechno od ni bylo rudé. A den se chýlil k západu.
Macunaima čmuchal slídil. Našel obě náušnice našel palce našel uši nukiirikulky nos, všechny tyhle poklady, a pomocí třtin v a rvbího lepu je připevnil, kam patří. Ale po noze a po muirakitanu jako bv se země slehla. On je totiž schramstnul netvor Ururau, co na něj neplatí timbó ani zbraň. Krev se srazila a břehv i jezírko zčernaly její černí. A byla noc.
Macunaima čmuchal slídil. Volal přitom hořekoval a připravil tím povykem zvířecí čeládku o díl jejího majestátu. Nikde nic. Hrdina poskakoval po jedné noze a pročesával všechno všudy. Volal:
„Památečkoí Památečko od mé zlaté darem nice! Nevidím tebe, nevidím ji, nevidím ničehož více!*
A puskakoval dál. Slzičky vytrysklé z modrých oček kanuly na bílé luční kvítky. A ty kvítky se zamodraly a jsou to pomněnečky, Hrdina už. nemohl dál a zůstal stat. Zalomil rukama v zoufalství tak hrdinském, že se všechen prostor rozevřel, aby ticho takového žalu vůbec pojal. Jenom jeden rach i tie k v moskyt si k t e hrdinové bídě ještě při sazová] a pisklavým hláskem bzučel: „|á jsem z Minas... Já jsem z Minas...*
A tu Macunaima shledal, že už ho na světě nic netěší. Čerstvý srpeček Kapei zářil na zlatonosném nebi.
Macunaima se ještě zpola nerozhodné zadumal, chce-li raději bydlet na nebi nebo na ostrově Marajó. Jednu chvíli ho dokonce napadlo, co kdyby se usadil ve městě z Kamene, kde se Činí neúnavný fabrikant Delmiro Gouveia, jenže na to neměl dost sil. Zit tam tak jako dřív, to nešlo. Třeba jen proto, že už ho na světě nic netěšilo... Prese všechny ty kabrňácké příhody přes všechno to dovádění všechny ty iluze všechno to utrpení všechno to hrdinství odjakživa jenom bral, co život dával; a když chce člověk zakotvit v Delmirové městě nebo na ostrově Mara jo, které jsou tady z toho světa, neobejde se bez nějakého smyslu. A na kdovíjaké organizování hrdinovi chyběla kuráž Rozhodl se:
„I co...! Když se supu lepí smůla na paty, posere ho i pták, co letí pod nim. Tady na tom světě už mi pšenka nepokvete, a tak vzhůru na nebe!"
Půjde na nebe a bude tam žit s daremnici. Promění se v krásnou záři, která sice není k užitku, ale zato bude zase o jedno souhvězdí víc, A Že z té záře není žádny užitek, to přece docela nic nevadí, aspoň si bude všechna tahle přízeň, všichni pantátové živáčků, maminky tatici bráškové zinky švekrušky švadlenky šmudlenky, všichni tihle známí, co teď žiji jako hvězdný svit, který není k užitku, každý s každým kvit.
Zasadil semínko popínavého hrnečníku, co je dítko Luny, a než liána vyrostla, popadl špičatý- pazourek a na kamennou desku, co bývala v dávných časech želvou žabuti, vyryl nápis těchto slov:
.MACUNAIMA /210 /211 VELKÁ MEDVEDICE _
NEPŘISEL JSEM NA SVĚT, ABY ZE MĚ BYL ŠUTR
Rostlinka zatím vyrostla a jedním koncem se chytila Kapei za růžek. Jednonohý hrdina si navlékl klícku s leghornkami na ruku a stoupal na nebesa. Smutné si přitom prozpěvoval:
Nadešel čas rozloučit se,
vlaštovko, jako pták u našich dveří,
vlaštovko, Z.Urrpol.ll kr-iilhiii. níL-tél.
vlaštovko, v hnízdě nechal bílé peří.
Vlaštovko...
Když tam došel, zaklepal na chýši, kde přebývala Kapei. Luna vyjde na dvorek a povídá: „Copak té k nám vede, řiaci?"
„Pozdrav pánbu, drahá kmutřičku, dáte-li mi chleba s kůrčičkou?"
A tu Kapei poznala, že to není žádný Saci, skřítek s jednou nohou, ale Macunaíma hrdina. Na nocleh ho ale nechtěla, ještě měla v Živé paměti, jak hrdina kdysi ukrutné páchl. Macunaíma se dopálil. Vyšil Luně pár ran do nosu. Proto má dnes na tváři ty tmavé flekance.
Potom se Macunaíma vydal zaklepat u Kaiuano-gue, hvězdy | uren k y Kaiuanogue vykoukla z okýnka,
aby se podívala, koho to sem čerti nesou, a tak ji v té tcmnotemné noci spletla hrdinova jedna nuha, že se zeptala:
„Copak té k nám vede, Saci?"
Hned si ale všimla, že to je Macunaíma hrdina, vzpomněla si, jaký smrad se z něho linul, a ani nečekala na odpověď.
„Víš co? Dej si koupel!" řekla a okno zabouchla. Macunaíma se dopálil podruhé a křiknul na ni: , Kou ke j vylézt ven, ty nádivo!"
Kaiuanugue dostala náramný vítr a celá roztřesená vyhlížela ven klíčovou dírkou. Proto je ta krásná hvězdička tak mrňavá a proto se tolik třese.
A tu šel Macunaíma zabušit na Paui-Pódolehn, Pantátu hoků. Pauí-Pódole ho měl tuze rád, Macunaíma se ho přece tenkrát v Den Jižního kříže zastal a hájil ho proti tomu mulatovi z Mulat Zvolal ale:
„Nu potěš, hrdino, kdo. pozdě chodi, sám sobě škodí. Bylo by mi velkou cti přijmout v mé haluzné potumka želvy žabuti, první ráce ze všech... Na začátku byla jenom Velká žabuti... To ona si v nočním tichu vytáhla z břicha člověka i jeho zinku. To byli první lidičkové a prvotina vašeho kmene... Teprve pak přišli ti ustatni. Jdeš pozdě, hrdino! Už je nás dvanáct a s tebou by na s bylo třináct ke stolu. Je mi líto, ale jakáž pomocí"
„To je rána, pane Vrána!" vyhrkl hrdina.
A tu se Paui-Pódolemu hrdiny zželelo. Trochu si začaroval. Vzal tři klacíky, vyhodil je do vzduchu, zkřížil prsty přes sebe a proměnil Macunaímu se vší jeho
MACUXAÍMA
/212
VELKÁ MEDVĚDICE
menj7i, kem slepič-
kobout kou klíc
lOUt-
klíc-
kou re vol vekám i,  v nové A je tu Velká med-
Povídá se, že je-vodem přirozeně z Neklada, že ta Velká med vě-
řeni hodin-sou hvězdí, vědice. den profesor pů-moc po světě vy-dice má jen jednu
nohu, ergo kladívko to nemůže být než Sací... Aie co vás nemá! Saci se ještě toulá tímhle světem, fouká lidem do ohýnku a hřebcům čuchá hřívu... Velká medvědice je Macunaima. Na mou duši, ze je to jednonohý hrdina, co mu ta země. kde mravenci žerou a zdraví neslouží, nachystala lakového soužení, až ho všecko omrzelo, zvednul kotvy a teď se tam osaměle čundrá po širvch pláních nebeskvch.
Vyprávění skončilo a vítězoslávě odzvonilo.
Liž tam nezůstala živá duše. Kmen Tapaňumů sklátila zlá moc a jeho synově vzali jeden po druhém za své. Na všech těch místech těch pláních říčních ramenech chodníčcích stezníčcích stržích ve všech těch tajuplných hvozdech, všude zavládla pustá samota... Na březích řeky Uraricocry vyspávalo nevýslovné ticho.
Na své té se nevědělo o nikom, kdo bv ještě uměl ja-
macunaima
/214
zyk kmene nebo aspoň znal všechny ty kabrnácké příhody. Kdo mohl co o hrdinovi vědět? Bratři, proměněni v malomocný stín, byli teď druhou hlavou Pantáty supů a z Macunaimy byla zase Velká medvědice. Nikdo už si nikdy nemohl vyposlechnout všechny ty krásné příběhy ani jazyk kmene, který vzal za své. Na březích reky Uraricoe.ry vyspávalo nevýslovné ticho.
Jednoho dne se tam vypravil jeden člověk. Bylo ráno raničko a Ve i zrovna poslala dcerky dohlédnout na blednutí hvězd. V lak pusté samotě ryby i ptáčkové hynuli hrůzou a sama příroda omdlela a bezvládné se sesula opodál. Němota to byla tak obrovská, že se odsud dokonce i pně vytahovaly do výšky. Když tu na rozbo-lavélou hruď tnhn člověka dopadne z větvoví hlas:
„Kurrr-pak, papak! kurrr-pak, papak...!*
Muž zůstal strach v přimražený jako klouče. A tu sem přiletěl kolibřík, jakoby ho vítr přinesl, a ševelí šveholí tomu muži do uch,i:
„Samá voda, samá voda, samá voda, prihorívá... hoří!"
A rychle vzlétl do korun stromu. Muž sledoval, kam letí, a zvedl hlavu.
„To koukáš na větev, co?" zasmál se kolibřík. A byl ten tam.
V tu chvíli ten muž přišel na to, že si ho z větvoví prohlíží zelený papoušek se zlatým zobáčkem. Povídá:
„Pojď, papoušku, dej pánovi pac*
Papoušek mu slétl na hlavu a od těch dob byli dva. A papoušek začal vyprávět řeči vlídnou, svěží, jako zrovna vyl ihlou! co byla hned zpěv a hned maniokovi-
/2T5
_
ce se strdím divokých včel, hned byla dobrá a hned se v ní tajila zrád nos t neznámých plodů lesa,
Kmen vzal za své a rodina se proměnila v stíny, chajda rozezraná od mravenců se poroučela a Macunaíma vystoupil na nebe, zůstal však papoušek aruaí z průvodu ze starých časů, kdy hrdina býva J velký Macunaíma, pán a vládce pralesa. A jenom ten papoušek v tichu Uraricoery před zapomněním uchoval zmizelou řeč a všechny příhody, co se v ni vyprávěly, Jenom len papoušek prostřed ticha zachoval slova a skutky našeho hrdiny,
Všechny je tomu muži vypověděl, pak mávl křidly a rozletěl se někam k Lisabonu. A ten muž, to jsem, lidi, já a já jsem tu zůstal, abych vám ten příběh vyprávěl. Právě proto jsem k vám přisel. Přičapl jsem si tady na to listí, vytahal jsem si klíšťata, vzal kytaru, hrábnul do strun a dal se do zpívání, abych nečistou řečí pověděl světu o slovech a skutcích Maeunaimy, našeho hrdiny,
A to je konec, na vrbě zvonec.
['řekladatelka dékuic 1 iřimu IVIirtúvi za pomoc při překladu veršů na s. 32-33, U4-U5,131,151,161,169,172-176,1«2,197-200 a 212,
RAPSODII-: Z F MĚ BK A 7.1 LO V Ě HO DŘEVA
Pan Summerlee sr iryfäänl s kyttrým úsměvem, že umayi zplna rozdíl mezi Ttmii a Amazonkou a ze tento rozdíl spočíva pravě ve sJciíŕŕčrrpsri. íf u prvně jmenované řeiylze kaiii tvrzeni ňvíúM, kdritvu imhě nt.
Arttiur Conan DoyJe: Ztracený svět f ]911)
Když Evropane na sklonku patnáctého .století připluli do Amenkv, v míře neskonale větší nežli ti, kteří předtím pronikli do hloubi asijského kontinentu, se tu setkali se světem, který se vymvkal (cjich dosavadní zkušenosti. Nelze se proto divit, že odhalováni tajemství pevniny, |ež byla výmluvné nazvána Novým světem, bylo provázeno pestrou snúškou smyšlenek a interpretačních omylů, které dokládají, jak obtížné bvlo pro tyto neohrožené muže, neváhájící dát v sázku vlastní život, vystoupit ze samozřejmé kůže své civilizace a třeba (en připustit dnes tak vyhledávanou, protože dávno ochočenou .(inakosť.
Amerika se tak od počátku s ve novodobé. Lvrupany poznamenané historie stává jedinečným kulturním prus turem, jehož právoplatnou součásti není jen nepřeberné bohatství toho, co se tu skutečné déje 3 nacházt, ale i všechno tů, co Sem byio zvenči vroyšleno či promítnuto: pozitivní i negativní utopte evropských misionářů a kolonizátora, vědomé i nevědomé pábení rozmanitých cestovatelů a dobrodruhů stejně jako pracně snované teorie přírodovědců i ne(růz-néjšich sociálních reformátorů, kteri v amenckem prostoru střídavé hledali (a nacházeli) peklo i ráj.
.Tok jsme tomu rozumeli, poněvadž tak jsme si to prali," ptse roku 1500 u setkám s obyvateli čerstvě objevené kolonie svému králi lodní písař Pero Voz de Caminha ve zprávě, již, se příznačně dostane označeni .křestní list Brazílie", a jeho výrok v krystalické tormé předjímá mnohé z toho, co o této zemi napnete hudi- napsáno kvropane tak Brazílii nepřinesou jen jednoho svrchovaného řloha, pu.škv a slepice, ale i desítky a slovky více ci měně věrohodných výplodů te nejbu|né|-ši lidské fantazie - bojovné amazonky vládnoucí panunskyni pustí nám, kanibaly neboli lidi s psím čenichem či třeba veledrave pirani.
macunaíma
/216
/217
rapsodif. 7.f.mf brazilového dřeva
které na kus v roztrhapí každého, k Jo bvf pen prstíček ponoří do amazonských vod - a učeneťkých výkladů nezůstanou ušetřeni ani místní obyvatelé, jejichž zaostalost je jednou trestem ti hříšnou nevodivost jejich .i.l rnhii praotce, biblického Cháma, podruhé nevyhnutelným plodem zhoubného povětří, jéhoí déflěrterativnimu vlivu živá duše neunikne
Ti, kdo v Brazílii doopravdv žiji, začinaji zemi bez evropské kultury a evropských vymoženosti jen pomalu považovat za svůj skutečny domov a z pohledu dománc h odhalovat její pravou tvář Ještě pro romantiky, prvni brazilské vlastence, pe Brazílie zemi bez trosek gotických hradů, v niž místo stredovekého rytíře trochu z nezbyli zaujme rnusseauovsky ušlechtilý Indián, a černoch, klerého ještě v sfdm-náctém století'jezuitští otcově nepovažovali ani za lidskou bytost, sem až k.ir:i|-,irn /.i zrušeni otroctví Idosažene roku lSřlBl nepatři vůbec. Otázku, co je to vlastně Brazílie, si tak poprvé takticky puluzl až ve druhé dekádě dvacátého století široce založené hnuti rozmanitých autoru a skupin, jež vešlo do brazilských kulturních dějin pod jménem modemismus
Modemismus v Brazílii přitom není, a vzhledem k historickým danostem ani byt nemůže, vernne od li kou modernismu evropského. Prožrvá-U totiž Evropa v desátých a dvacátých letech moment otřesu starých hodnot, vrcholící destruktivním šílenstvím prvni světové vilky, pro Brazílii je to doba hospodářského, společenského i kulturního vzmarhu, jaký tato bývala portugalská kolonie nepamatovala Utiká-ti se znejistělý fcvropan k .úměru přírodních národů" Či do niterného prožitku svéta. obfevupe Brazilec v náhle módni černošské masce sám sebe a šCastné se identifikuje s duchovními kořeny své země, dosud vytěsňovanými do kulturního podvědomí. Hledá-li evropská literatura jazyk, jimž hy nejlépe vystihla nejjemnějši hnuti lidské dui*, brazilská literatura objevuje brazilštinu a opapi se bohatstvím jejich úsloví a rčení, barbansmů a dialektismů, jakož i vsím, co gramatiky spi sovne portugalštiny dosud katerovaIv I <Vlitu maŤ-skou dávk u z každá1 chyby,* vyhlási roku 1924 enfant temblé saopaulského modemis-r-'.i Oswald de Andrade. j
Brazilští modernisté tak sice na jedné straně - po boku evropských Pícasšů, Chagallú, Cendrarsú a Stravinských - obdivuji vše nekaiíro-vané á prapůvodní, ani oni však v sobě - jako pravoplatní dědicové
západoevropské kulturní tradice - nezapřiiu učedníky takových zakladatelů modemy, jako byli Mallarmé, Veřhaéfén Čt ííebu.ssy. Těžištěm jepich mnohdy neslučitelných postojů se protn nestává radikálne vyhrocená volba mezi Evropou a Amerikou, či dokonce civilizaci a primitivismem, jež se ostatné v amerických dépinách splétají tak ošidně, že je mnohdy lze těžko zřetelně rozlišit („Jsem Tupí', který si drnká na loutnu'" prohlásí o sobě s příznačnou sebeironii autor Macundiírry v jedné ze svých raných sbírek), lo, oč v brazilském umént desátých a dvacátých let běži, je spiš hledáni autentické chuti moderní Brazílie a způsobu, jak ji adekvátně zachytit.
IJuši tohoto hledání se záh v stane Mario de And řade (1S93-1l, básnik, povídkář a prozaik, autor programových manifestů básnické avanteardv, de též objevných esepů o literatuře, studii o hudbě lidově a klasické, výtvarném uměni, folklóru i obecne estetice - |iž samou íiři svého záběru jakoby předurčeny k postavem .papeže" brazilského modernismu, a to nikoli |en ve smyslu |akehosi vůdce nebo věrozvěsta, ale především muže, který svými téHty-encyklikami udává směr. vvtycuje cestu k tomu, co je pro modernismus i pro národní kulturu správne a žádoucí
K tomu, stát «■ Uítřédru' postavou nového hnuti', by! Mario - na rozdíl od jiných výzfiamJlýťh souputníků, |ako byli třeba básníci Manuel Bandeira či Kaul Hopp. kteří se mihnou coby makumbiste i na okraji Miifuttmmy - povolán i svým původem, mistrům zrovna tak jako sociálním Jeho rodné Sáo ľaulo se svvm zbrusu novvm strojovým parkem, v Brazílii a snad i v Latinské Americe unikátním, začalo totiž být ixl dvacátých let emblémem brazilského pokroku (,Säo ['auto! opojení meho života / GalkiSmilS řvoucí na poušti Amenkyí* napíše o něm básník na počátku své literární dráhy! a Mario vzešel pravé 2 oné střední vrstvy, na niž sáopaulska modemost stála a i níž vyrůstala Fakt, že i početnější střední stav byl v Brazílii prelomu století čímsi nedávnvm, a tedv nunierrum, dokládá v I asi ně již básníkův takřka románový' rodokmen. Obr |eho babiŕkv hýly chudé mulatky, obě přišiv do jiného stavu ř. junsty Z dobrých bělošských rodin; pedna z ntch takříkajíc udělala Štěstíi otec jejího dítěte se s ni oženil, druha zůstala svobodnou matkou, líilětem, které porodila a které mělo prokázat mimořádnou životaschopnost, bvl Mánúv otec
Ten se z chudých poměrů vlastním přičiněním vypracoval, založil
MACUNAÍMA
,/218
/219
rapsodii země. BRAZ1LOVÉHO dřeva
početnou rodinu a stal se prototypem měšťanská morálky založené tu stŕedostavovských ctnostech Mano de Aiuirade, puvŕitny STOM práčovi 10»! t, bude dominantní postavou Otce Značné ovlivněn, třebaže tento vtiv bude - ovšemže * neodmysli telným prispením ereudovým -pociťovat spiše: jako svazující, tíživý, Uměleckého výrazu Se vztahu otce a syna dostane vr značne, autobiografickém,Vánočním krocanu' (Peru de Natal, 1°38/42|, prdne z Andradeho nej lepšie K povídek, oscilující pro autora prízračné (a ve vypjatém kontrastu treba s Kaf-
linvili .'■':,■■!■:■ rín'.'.i p1 '.■ ě k'. i v.l^m-Ll ,j kMllllLkiHi  dm h -^-mi-
lého otfť, jehož spořivost a prízemní praktičnost vládnou rodine i ne záhrobí, se tu vznáší nad bohatou vánoční večeri. Stédrovečc rni k ro* can se postupné stává symbolem všeho, cemu stál úteť, .čistokrevný nudnv patrun", svou omezenostiv cestě, symbolem citovosti, radosti ze svetských vŕci. ba dokonce i poezie, překračující hra nice měšťác-kŕho pragmatismu. Je příznačné, že oter nakonec proti krocanu neobstojí: .Krocani prsička hy la do posledního rozdělena na výdatne porce.' (N"a okraj budiž řečeno, že ve světle Andradeho brazilianistkkých úvah lze protiklad otec - krocan chápat i nadosubnŕ: háku protiklad přičinlivé-, patriarchální Evropy a matriarc halní, smyslově založené
Mezi sáopaulskými umělci modernistické generace, vesmŕ.s původem z bohatých kruhů ,kávc*vých baronu", byl tedy Marin de An-drade tvůrcem, který se nejspíš blíži modelu moderního intelektuála evropského: dostalo se mu jistého finančního i kulturního zázemí, v živote byl nicméně odkázán na vlastni, nikterak oslnivý vydék-k soukromého učitele hrv na klavír a profesora dé|in hudbv na mislní konzervatoři, dokud na sklonku třicátých let v osobně poněkud nešťastně snaž* o prímou účast na budováni lepšího světa neprijal mís-tu ředitele nové ZřízenéhoOdboru kultury säopaulského stáru, úradu srovnatelného s ministerským.
V letech, kdy pro Brazilce hrála rob pomyslného rá|ť duchů stale ještě Kvropa - bvť u tentokrát nebylo třeba přenášet za uceári, ale po svém podrobit a dobýt, ohromit vlastni kulturou, jež měla pako vy-vozní artikl nahradit ceněné brazilove dřevo koloniálních Č^Stl -. byl Andradc mcvi svvmi slavnými souputník v jeden Z mála, komu finanč-ní poměry nedovolovaly tenlokontinenl rahiiíet jinak než. v duchovním svělle odbúraných knih a literárně uměleckých revui, jako byly
ĽEspnt Nauveau nebo Der Quersehnitt, a nikoli na základě vlastního, néprostrcdkovanéhu ptozitku. Tylo zvnějšku a předem daně hranke ceslnvalflských zkušenosti jako by u Maria de Andradc vyprovokovaly touhu obsáhnout nedosažitelné světy silou vedení; jako by patřily k pohnutkám tuho, že se ue saOpauiského mladíka, povodně směřúpíciŤio k dráze klavíristy, stůl muž, jenž, proslul svými encytlo-pedlckvmi znalostmi a všestrannými dovednostmi ta který je mimo jiné Též autorem pozoruhodných fotografii) a zanechal po sobě k teku, za jakou b v se nemusel stvdět lecjaký univerzitní učenec.
Nebýt jVíďfUJiaimy, knihy, jejíž prvni verzi třiatřicetiletý básník se-psal během šestidenní vánoční dovolené, .týdne prokouřeného "■■ hou* paci síti*, jako jakési .divertimento*, hříčku pfO vlastní potěšeni, Ve-íei bv Má no de Andrade do dějin bezpochyby rovným dílem jako Strůjce kulturního a společenského děni a jako literát, pak o tom svědčí i obsáhlé dílo, v němž si část epištolami rozsahem nezadá s vlastní uměleckou tvorbou. Na otázku, proč právě .Vlnnťřwíuffíi tento modernistický spiritus ajfens překročil svůj vlastni stín, se pak nabízí paradoxní odpoveď: protože pravé zde na okamžik prestal byt .papežem" a stal se obycepnym básníkem; protože právě zde zapomněl na to, CO že v Brazílii byti ma. a v tvůrčím vytržení - půdohném onomu, v němž programový surrealista Nezval vychrlil svŕ rýmované balady Roberta Davida, - propadl tomu, co vskutku jest, protože opustil u-tnpú a přenesl se do země. pež si 73 hrdinu zvolila chlapečfca-chlapa .beze stopy charakteru".
Kozpolcenost mezi službou opožděně vznikajúci moderní společnosti a současným angažmá ve vŕci moderní estetiky, jež v mnoha svých rysech není než útokem privř na tuto moderní, eo ipso buržoázni společnost, je ovsem charakteristická pro brazilský modemi.s-rtius pato ceiek a Mario de And řade ve svém postawni .papeže*, cílevědomě nespouštějiciho ze zřetele obecný zápem brazilské kultury, tuto rozporuplnou modernistickou trajektom jen exemplárním způsobem ztělesňuje, bere peji protiklady na sebe až na hranici obětovaní vlastní umělecké potence.
Pnuti mezi spontaneitou a proeramovos ti, mezi psaním jako niternou potřebou <i literaturou iaku kAtilyza"torem společenské a kulturní
pn>rrhrilv |ť [i:i|,nli iHiv-l.nrn ;Tviii". -1:11 piM A nd ľ.H dľ ll i í v.i I, /i-jména do konce dvacály-ch ]pt psanou v jakýchsi .zápražích", z nichž
macunaíma
/220
/221
RAPSODIE ZEMĚ BRAZ1LÚVÉHQ DŘ.EVA
k. slIij/III - 11 r i   'vili mri; - nl.lli -T.i/il-.t , ľ. . .-ľ. ulj ., - píš :i<" p;>ll
hnu literami maskou je čímsi na způsob sŕrwvciténi do ideálni podoby národní kultury. .Vis, Ír skrývat duši pro mi neznamená neupřímnost,* píše Máŕio roku 1921 v dopise příteli Man uelu^fíandeiruvi a o patnáct lei později v jednom ze svých esejů emíaticry obhajuje .ušlet htile, nezbytné, zázračné plodne pozérství* stejné jako umrlce, Ictery .obetuje velkou cást vlastni spontaneity a vlastního cil u a vlastniť h myšlenek ve prospěch myšlenek a citú druhých".
Během he/maía tří dekád Andu Jeho básnické tvorby tak pred nárru postupné defiluje pacifista unanimistického ražení prvotiny /-kapka krve ť Js«:*ŕf hasni (Há uma Cota de Sangue em ť!ada Pocraj, 1917), kosmopolitní individualista okázale a var tjiardruch wrSi'i sbírek Tfeilt'aSäP Pnula ÍFaulicéia Desvairada, 1922) a Kosočtverec barvy khaki ilAisan^o tacjui. V*2f>\. Brd/ittv nbjt-t.ujii.-l pokljď, mt .-vuw ,i lidové kutturv včetně mluveného jazyka ve sbírce Klitn Vtĺki žrívy |CJä do jabuti, 1927i. aŕ m? sbírce Dtn>rítm zlelw (Remate de Males, 1930} konečne nalezneme verše, jež. by si tento „tupijský trubadúr* bez váhaní mohl vepsal na svůj štít: .Na th sta je mě, na tří sta padesát, / a přece jun jednou na sebe padnu...'
Temalizace rozptýlené, mnohiHľetoe identity ve veriíeh z konce dvacátých let znamená jednak shrnuti a nové zváženi formálních i tematických vvdobvtkú raného modemismu, který se posléze také .s pn.spéru m neblahého lašizoidn ího režimu Cvtúha VarflasP, nastoleného roku 1930. definitivně zřekl svých excesu a provokaci ve prospěch vážnejší reflexe, jednak zahajuje proměnu důrazů v básnikove tvorbe směrem k posíleni ponoru do vlastního nitra. O hloubce tohoto posunu k meditativnimu naladení, je* bylo dosud v Andradeho poezii odstínem spise doplňkovým, svědci jedenactiletá odmlka, již st Andrade-básnik uložil, aby pak v rámci vvboru t dosavadních veršů if'oesia, 1941) vystoupil se svými dvěma ex Lstencial ně nejdrásavéjsi-mi sbírkami Žehrá Vľlkflw chána i A Costelá do (jrán t äoj a Muilra kniha ILivro Azull, Nutno však dodat, že vzdor vi\osobní úzkosti, pocitu citové '.vpr.ihki-.-i a lidského nenaplní ni zřejmí spjatých i . nes hop ností vplout do vzorců obvyklého ses ualnihn chováni, nepostráda ani tato nova .tvář* ri .maska' trýzněného nitra vcítěni do společenského kontextu: básníkova cesta do hlubin vlastního ja zrcadli kolaps naději, jež tribuni modernosti vkládali v budoucnost své čerstvé vylouple
země, a přirozené tak sousedi s poslední Andradeho výraznou lyrickou .maskou" politického básníka sbírek Saupaulska' lyra (Lira ľau-listana) a Vůz bídy (O Carro da Miséna, oboji posmrtné, 1946) a veršovaného dramatu Káva (Cafe),
Ve srovnáni s poezii představuje Andradeho prozaická tvorba svébytnou, takřka paralelní cestu, která se zejména od ztráty posilujícího zakotveni v dynamickém národním celku čím dal víc uzavírá v slepou uiičku, z niž se autor v rozbězích nedokončených příběhů ma rné pokouši nalézt východisku. A není dilem pouhé shody okolnosti, že jediné dvě |eho rozsáhlejší prózy - román Milovat, sleveni "f-přtchůané (Amar, Veřbo Inlransitivo, 1927) o némecké Kraulem, akurátni soukromé učileLce, zasvěcující puberíalni mladičky z dobrých säopaulských rodin v bezpečí domova mimo jiné i du základů lásky, a MmunairwHXmi) - pocházejí i osobně i společensky nejšíastnéjšich let 1923 až 1927.
Vzdor všem svým selháním na vetke románové ploše ovšem Axl-drade zůstává mistrem drobnvch žánrů. Jeho dvě povídkové sbírky Bttazarte (1934), objevně zachycující pitoreskní, lidsky krutý svét obyvatel živořících na saopauJskvch předměstích, a psychologicky laděné Noiť pvvúiky (Contos Jv'uvos, posmrtně 19471 ho pasují na jedno-ho -t iii-fvťtsich brazilských jMřvidkařú a půvab dodnes neztratily ani zápisky Tuntty na ztušmě (O Turista Aprendiz, 197Ŕ), plavební deník t nej větší životni cestv. již folklorista a etnojiraí Andrade roku 1927 podnikl proti pruudtl Amazonky az do peruánského přístavu JuuitoS Stopy tohoto amazonského putovaní pak nalezneme v přetavené podobě i v MacvHUťmovi, próze, s jejiniž žánrovým zařazením autor léta váhal, až se nakonec rozhodl pro označeni .rapsodie*.
Sama představa Macuiwmy jako rapsodie trsivé souvisí s Andradeho folkloristickým myšlením a jeho úvahami o národním uměni, především hudbě Tam se setkáváme s postupné krystalizující teorii, podiv niž skladatel nedosáhne díla vpravdě národního - a připomeňme, že me/i lémi, jež Mariu de Andrade takto nabáda, je i největši brazilsky skladatel dvacátého století. Heitor Villa-Lobos - pnistou nápodobou jednotlivvch hudebních záznamů, ale jen postižením skladebných principů lidové hudby, zachovaním určily ch pevných schémat, která se v ni opakuji. Je přitom pozoruhodné, nakolik se tyto samostatné brazilské wvody shoduji s teoretickými snahami o r»a-
MACUNAÍMA
/222
f223
RAPSODIÍ. ZEMĚ BRAZILQVFHO DŘEVA
lezení strukturních danosti lidové pohádky, jak pe známe od Vladimíra Proppa (jeho Mi>rfvlv%it pohádky vyšla roku 1928, ledy ve stejném roce jako Macunaima], (i s ryze praktickytn Usilováním našeho Joseía Vachala z Krvavého mmattu a dalších parodický laděných tiskú f ty vy-
In ■■ ■>. ■ ......i. čtenáři bezmála povinné na mysli nad 1 'saním muža-
lif im, kde se setkáváme s parodii' na školometskou učenost rychlo-kvašených brazilských ,zdéiancír a koloriátílí kronikaře v jednum).
Z tohoto pohledu se Macunaima pevi páko jakýsi „fWtch*vurfc" složený z nepřeberného množství textů, původem v tradici Ústni i pí semne, nízké i wsoké, beletristické i naučné, americké i evropské, a sešily ve výsledný tvar podle dvou principů převzatých pravé z ob-Lasji hudby principu suitv a principu variace. Mano de Andrade tu -podobně jako prosluli „cantadoreä*, novodobí Homérove ze severový-chodni Brazílie, vy prš věj íci svou i mprovizťivanOu písní stale znovu a pokaždé s puncem originálu některý ze. svých oblíbených příběhů -ruší autorská práva na vlastnictví slov a bez zábran vykráda, přepisuje, upravuje A vytrháva z původního kontextu, misi portufialskou pohádku s mytickým vypravénim Taulipanpi či Arekunú, katechismus s makům b™ a hlášky karbaníků i excerpty z učených cestopisů, aby tak vytvoří! svůj via.stn.1', neopakovatelný ,nový Zprv", který má nejen překonat vše, co kdy slyšel svět, ale také, á možná hlavné, zaf lkávat vlídnou řeci, co |ť. hned zpěv a hned ma ninkovice se st rd ím divokých včel", temnou hrúzu ztajenou pod povrchem všeho bytí.
Na počátku totiž nebylo slovo, ale noční strach, strach z hlubokého ticha, jež se proslýchalo hučením Uraiicoery a z néjž pri.šel na svět -jako pravi mytičtí a kulturní rekové, zrození i matky bez otce - .náš hrdina*. N'evýslovné ticho se pak na březích LTľaricoery rozhostí i ve chvíli, kdv se Macunaimovu pozemské putovaní uzavře, a z tohoto druhého ticha, ticha konce, se - jako pravv mýtus, .papouškovaný" napřič veky - rodí v Vpraveni, počínající se tam, kde život skončil a „vítězoslávě odzvonilo",
Cyklická kompozice And radého rapsodie, jejíž konec odkazuje nazpět k počátku, nás upozorňuje, íe Macunaima. není prostě domorodý Indián z |akéhosi {mimochodem legendárního) kmene TápatlU-mů. který vytáhne do předem ztraceného bope se světem .neúnavných fabnkantú*. ale především vypravěčsky konstrukt, do něhož se bez ohledu na lyžičke i psychické možnosti tvora jménem člověk pro-
mítají obavy i naděje, Úspěchy i prohry pednoho lidského společenství, re před sehou nemáme psychologicky věrohodnou postavu, jez by do světa vnášela svou jedinečnou subjektivitu, svou vůli .něco or-|$anizovať, svůj v listní, smysl", aié - abychom parafrázovali jeden i klíčových výroků macuna ímovské sebereflexe - predevsířn průsečík uhi:. ;;i .vvpravini dJVd". \ ■ i <■ i na /pi-M-t- ;imi<-ki r - plaloa „hť-ZH' stopy charakteru', kam se promítají .všechny 1y katwňirké prihody všechno to dováděni väechnv ly iloze všechno to utrpení všechno to hrdinství* a dohromady skládají pestrobarevný obraz Latinské Ame-nky na póčátk u dvacátého Století.
Próza, jii Andrade příležitostné nazýva .směsnohrdinskou básnf a jéi se vědomě vzlahuje k archaickým, pŕecu-umánovv m formam vyprávěni, jako by tak byla hnána vpřed dvojím pohvbem, který pe reakci na dvou ticho pralesa: prvním je přesně rozvrženy pohyb hrdiny, pehož prostřednictvím nás autor vta huje do svého kritického, čím dál pes i mistictřj sího výkladu 0 otázkách brazilské identity, druhým je jakýsi samopohyb vy pra věni, v němž slovu dává slovo a historka histot-l n ,i |ir:-.^ jsme vtahováni do ster,' čiře ■-í-rhi -u raď isti, jeř sice podnb-ně jako Macunaimův .hvězdný svi(J neru' k u>p1ku, zato ale svědčí O životaschopnosti kultury, z |ejihoi uvolněného podvědomí toto oslnivé bohatstv i vvvéri.
Macunaimova Cesta od UrafifOěry do Säo Paula a zase nazpátek přitom není jen prostorovou osou, na niž jsou navlečen v jednotlivé epizody základního příběhu. Amazonský prales, oživeny postavám i, příběhy, legendami, rostlinami i živočichy nejrůznéj£iťh brazilských repnonú, je zároveň metonymií původního, nezasaženého amerického prostoru, v jehož prvobytném čase neniVhytráctvi odděleno od rozumu, podfuk od chrabrého hoje za vítězství a lenora od blahobvtu a kde se hrdina může bezstarostné pohybovat pako mytologický šibal, zranitelný, ale nesmrtelný .txvckster*. Zde se vítězstvím nad úklady lesních bytosti a smrti matky stává mužem (třebaíe S .tfotlhelatou hlavou' a .mniousovskiiu tvářinkou*', kriticky odkazu jícími k pověstné brazilské hravosti a detinskosti!; zde S pomocí bratři uloví t.:i, Máti hvozdu, a stane se Panem a Vládcem pralesa, žide se mu posléze narodí .červeny synárek* (připomeňme, ze portujralská .encamado* může vedle „červeného* znamenat i .vtělenv", a smrt robátka jako bv pak v r>ep-skrytější rovině textu naznačovala i zmařenou naději na možnost
.MACUNAIMA                                                         /224         i     /225                      KAPSQBSE ZFMŤ BRA7JLGVÉHO DŘEVA ____
jakéhosi pralesniho „vvkoupeni* bví třeba jen v karikatuře snu O tom, ít ťhlaprítk vyroste a „odejde do Säo Paula naiepžovat fůru
peréz"},
Na skutc-řnou pouf tak Macunaimu vvsilá teprve ztráta kouzelného muirakitanu. jedine památky po nezapomenutelné Ci, |cž ho vyvadí' j. hvozdu do města 31 bezčasí mytu do času dějin. Přechodem do „krajů, kudy teče strouha Tieté", dostává jeho lehkonohé bloudění svůj konkrétni, ač v bezuzdnom dováděni íj^Ui po/apominany ril a zde konečné potkává i důstojného soupeře, v němí se spáji myticky obr lid i man. Jidoírout v patami rostoucími napřed, s moderním protivníkem, poruanskvm vydřid uchem ,původu vúrihledně floren-tinskeho", a kterv pc tak jakýmsi absolutním sokem, jehož skalpem by nepohrdl žádny epický rek
Očekáváni víak čtenář, odchovaný bajkami, klasickými pohádkami rl legendárním vyprávěním, že hrdina slavné zvítrzía ozdoben muirakilanem jako zástavou mytické harmonie všehomíra se vráti.na rodnou hroudu", kde bude moudře panovat, aby .lidi měli snazší život*, Macunaimd pn.> něj nu připraveno írpke /klamaní „Cele tv poslední k-ipili jsem psal - v t-11 k\m pohnutím, '-c ■-11: i.--k i-r-■ .. os Ki-ii se mi oči zalily sírami, protože aby to dopadlo takhle, to nem nechtěl!' vzpomíná ještě roku ľ*42 v dopise příteli Mario de Andrade.
Klič k hrdinovu neplavnému konci, kterv je p'o Andradeho i předzvěsti neslavného konec tropických kultur, od mi u ze n vt h ke ztrátě vlastni tváře či rovnou k paniku, |hj Iťeb.i hledat v napohled nenápadné epizodě s Vei, v níž se Macunaima lehkomyslnými pletkami s portugalskou zinkou připraví o možnost stát se zetěm báby Slunce, pani tropů, a nejen tak získat vládu nad „Evrupkou Francouzy a Hahii", ale také byt „napořád mladý a fešák k tomu*. Smfl, která se prostřednictvím neodbytného sledu aft, chřipky, osypek a ohnipaJu, larynjijtidv a maláne připomíná již od samého hrdinova vstupu na sáopaulskou pudu, je lak důsledkem Macunaimovy nevěrnosti „dceři světla* a přichází - podobně jako v biblickém priběhu o pádu rlověka - jako trest za Ztrátu prvotní" nevinnosti, za opuštěni Jdtins k i.Milleru ké identity: Macunaimovou vinou se uraženi Věi stává i dobrodéjky nepřítelkyni a právě jejím přičiněním hrdina definitivně přichází o svú| muini-kitan. symbolickou šanci znovu nalézt přirozený pokoj v prvobvtném rádu světa.
Vvprcparujéme-li lakto Macunaimuv itinerář jse sJožité spleti druhotných nilek rapsodie, s jistým překvapením můžeme zjistit, ž* nám tato zdánlivé nepřenosná latinskoamerická historie připomíná |iny příběh z docela jiné periferie zapadni kultury, právě tak vyprávějící o neslavném konci „zaostalého" hrdiny, který se jako ztělesněni „necivilizovaného* světa dostane do soukolí rozpínavé civilizace. Púuí protagonisty křen burpova ffuuříHirřw íŕťtiífl LflľlAn Raftšvanct, mimo chodem vydaného téhož roku jako M ocunaima, mšem příznačně nezačíná a nekonči tichem, nvbrž povzdechem. Důvod tohoto rozdílu je nasnadě: wrážr-li si totiž od srdce se chechtající "/[acunaima ze svého prodhistorického světa do moderní doby jako na procházku, l-azika, který se .ani vítězoslavně chechtat neumí* a tím méně touží kamkoli vyráiet, tato doba zastihuje v převleku ruské revoluce doma, uprostřed jeho tradičního, ačkoli již pnchopitelně dějinného způsobu existence, založeného na .jakémsi .směsném talmudu" a „zvyku přemýšlet o tom, o čem je lepši vůbec nepřemýšlet"
I pres tuto podstatnou odlišnost v kvalitě výchozí zkušenosti je však mezi bujarým Indiánem z hloubi pralesa a nešťastným j*omel-ským Židem víc toho, co je spojuje, než toho, co je děli: tak |aku se Macunaíma cestou do civilizace ponoří do h]u banky s knuzjt-lnou vodou a v parodickém ozvuku na ušlechtilého divocha romantiku se Stane „bily zlatovlasý modrooký' zvenčí při zachováni tneksterské duše uvnitř, pod Lazikovou přehorlivou snahou se přizpůsobit vidy nakonec vyčouhne podolek nějakých .předsudků' a „přežitkil"; oba jsou outsidery, jejichž výstřední, nevedomky svérázné chováni, pevné zakotvené V „jiném*, ne-modéřnim pohledu na svél a vesmír, (unjíu|e jako vypoukle zrcadlo zvěčnělých vztahu a způsobů dvacátého století, nenapravitelná pm.stomyslnost, s niž oba hrdinové vytrvale očekávají přirozený svěl tam, kde místo bohů z jejich povídaček vládne Mamon, Mašina a Organizace, pak ve čtenáři znovu a znovu bud i srních
Pokud se však nad těmito svěžími modernistickými dílky smejeme, je to v obou případech smích, v jehož hlubinách se taji úzkost nad prt'-h, i-' I \ ■|..lr.'i k I - ■ ■ . t -ľ I-11.1 ľ.l.i. '--v :\lkilii| .1. . U-klil ni, n 1. 1111 společnosti a jasnozrivé předjímánu budoucnost jejich nejslabšich a ntijzranitcluejsiťh článku, v obou případech je to smích, kterým zažehná vame hrůzu puste samoty, v níž se v našem světe ocitlo pouhé
macukajma
/226
,/227
RAPSODIE ZEMĚ BRA7JLOVEHO DŘEVA
lidství A je-li podmínkou smíchu, jak mini Ber^ín-m, jakési mnrnentál-ni znecitlivení srdce, smejeme se i proto, abychom spolu s fiktivním vypravěčem Macunaímy na chvíli znecitlivili Jiniif, rozbolavékni vědomím usuJu skutečnvch, nernvticlcých Indiánů, kteří' „hŕroti 7« své" a .mění se v stíny* v ŕím dál tesnejších rezervacích, či osudu skuter-nvch /jdu, jež výstřední moudrost zaustaleho talmudu mohla dovést aí do baráku terezínského ::h, ■ l i
Šarkj Crauova
I. Macunaima................................................ 9
II. Dospělost................................................... 16
III. Ci, Máti hvozdu.......................................... 26
IV. Boilina Luna......................................, 32
V. Piaiman................................................ 42
VI. hrancnuzecka a obr.................................... 56
VII. Makumba................................................... 68
VITI. Vťi, bába Slunce......................................... »1
IX. Psaní mužaticim......................................... 89
X. Pauí-Pódole, Pantáta hokú......................... 107
XI. Stará Ceiuci................................................ 115
XII. Kramář, vlho vec a ne s pra vedl nost lidská ... 137 XIII. Jiguěho všivule.............................,............. 147
XIV  Muirakitan...................................-............. 157