Okamžik pro hvězdu
CLARICE LISPECTOROVA
VĚNOVÁNÍ AUTORA (VE SKUTEČNOSTI CLARICE L1SPECTOROVÉ)
Tohle tedy připisuji starodávnému Schuman-novi a jeho něfyté Claře, dnes jsou % nich kosti, bída nám. Připisuji se rudé, sytě Šarlatové barví jako moje krev mufy v nejlepšich letech, a tudt\ připisuji se své krvi. Připisuji se především skřítkům, pidimužíkům, vilám a rusalkám, které mi zabydluji fyvot. Připisuji se stesku po mé níkdejíť chudobě, kdy všechno bylo střt\livíjší a důstojnější a já jakživ nejedl langustu. Připisuji se bouření Beethovena. Chvění neutrálních barev u Bacha. Chopinovi, který mi %ylác~-ňuje kosti. Stravinskému, který mí naplnil úžasem a s ním^ jsem letěl ohněm. ,Smrti a vykoupení", v m\ mi Richard Strauss odhaluje osud? Především se připisuji předvečeru dneška a dnešku, průsvitnému fyivoji De-bussjho, M ar losi Nobremu, Prokojyevovi, Carlu Orffovi, Schbnbergovi, dodekajonikům, drásavým výkřikům elektroniku — všem těm, kdo se ve mní dotkli děsivě netušených oblasti, všem těm prorokům přítomnosti, kteří mě zvěstovali mně samému tak, fyjá teď exploduji ajsem :já. Tojá, které je vy, protofy nesnesu být jenom sebou, potřebuji druhé, abych se udržel na nohou, jak jsem ^mámený, uchýlený, co konečně se dá dělat neč^ meditovat, aby se člověk dobral oné plné prázdnoty, jt\ se dosáhne jen meditací. Meditace nemusí mít výsledky: meditace si můfy stanovit %a cíl jen sebe samu. Já medituji be^e slov a o ničem. To jenom psaní mi komplikuje fyvot.
A — a pamatujme, fy strukturu atomu není vidět, ale ví se o ni. Vím o mnohém, co jsem neviděl. A vy taky. Nel^e podat důka% o existenci toho, co je ne/pravdivější, dá se jedině věřit. Věřit v pláči.
Tenhle příběh se děje %a stavu kri%e a veřejné kalamity. Jde o nedokončenou knihu, protofy jí chybí odpověď. Odpověď, kterou mi doufám někdo na světě dá. Vy? Je to příběh vyvedený v barvách, ať máme taky nějaký přepych, Panebofy, i já to potřebu/u. Amen nám všem.
OKAMŽIK PRO HVĚZDU Za to můžu já aneb
Okamžik pro hvězdu aneb
Ať si poradí sama
aneb Právo na výkřik
.Pokud jde o budoucnost, aneb Žalující blues aneb Ona neumí křičet aneb Pocit ztráty aneb
Hvizd v temném vetru aneb Já nic nenadělám aneb
Záznam předchozích faktů aneb
Srdceryvný kalendářový příběh aneb
Nenápadný odchod zadem
Všechno na světě začalo nějakým ano. Jedna molekula řekla ano jiné molekule a vznikl život. Ale i prehistorie má prehistorii prehistorie a bylo tu nikdy a bylo tu ano. Odjakživa bylo. Nevím co, ale vím, že vesmír nikdy nezačal.
Nemyslete si, prostoty dosáhnu jenom usilovnou prací.
Dokud přede mnou budou otázky a nenajde se odpovéd, budu psát dál. Jak začít zkraje, když věci nastanou dřív, než se stanou? Když ještě před pre-prehistorií už byly apokalyptické nestvůry? Pokud tenhle příběh neexistuje, začne existovat. Myšlení je akt. Cítění je fakt. Obojí dohromady — to jsem já, který píšu to, co zrovna píšu. Bůh je svět. Pravda je vždycky vnitřní a nevysvětlitelný dotek. Můj nejopravdovější život je k nepoznání, krajně vnitřní a nedá se vyjádřit ani jediným slovem. Mé srdce se zbavilo každého přání a omezuje se na sám poslední nebo první tep. Bolest zubů, jež se táhne tímhle příběhem, nám zajela hluboko do úst. A proto vysokým silným hlasem zpívám synkopovanou a pronikavou melodii — ta bolest je moje, já nesu svět na svých bedrech a schází tu štěstí. Štěstí? Nesmyslnější slovo neznám, to si vymyslely venkovské holky ze severovýchodu, kterých je tu plno.
Podotýkám, že tenhle příběh bude výsledkem postupného viděni — už půltřetiho roku ponenáhlu odkrývám různá proč. Je to vidění neodvratnosti. Čeho? Snad na to přijdu později. Protože píšu současně s tím, jak mé čtete. A jenom proto nezačínám od konce, který by ospravedlňoval začátek — tak jako smrt zdá se vypovídá o životě — že musím zaznamenat předchozí fakta.
Trochu se ted při psaní předem stydím, že se na vás hrnu s tak vnějším a vyloženě jasným vypravováním. A přece z něho i živoucím životem roztepaná krev může vytrysknout a vzápětí se sra2Ít
v kouscích chvějivého rosolu. Stane se tenhle příběh jednoho dne mou sraženinou? Co já vím. Je-li pravdivý — a samozřejmé, že je to příběh pravdivý, třebaže smyšlený — ať jej každý pozná sám v sobě, protože všichni jsme jedno, a kdo není chudý penězi, je chudv duchem či teskní po čemsi vzácnějším než zlato — jsou takoví, ktervm chybí základní jemnocit.
Jak to, že vím všechno, co teprv přijde, a že to ještě neznám, protože jsem to nikdy neprožil? Na jedné riodejaneirské ulici jsem totiž letmo zachytil pocit zhouby vepsaný ve tváři jakéhosi děvčete ze severovýchodu. Nemluvě o tom, že na severovýchodě jsem vyrostl. Taky ledacos vím, protože žiju. Kdo žije, ten ví, i když neví, že ví. A tak vy víte víc, než si myslíte, a děláte ze sebe neviňátka.
Vynasnažím se, abych nepsal složité, přestože musím užívat slov, kterých se dá držet. V příběhu — předstírám svobodnou vůli — bude zhruba sedm postav a já ovšem patřím k nejvvznamnčjším. Já, Rodrigo S. M. Bude to starodávné povídání, protože nechci modernizovat a vymýšlet si zvláštnosti, jen abvch vypadal originálně. A tak se proti svému zvyku pokusím o príbéh, který bude mít začátek, prostředek a veliké finále, po němž nastane ticho a šumění deště.
Vnější a vyložené jasný příběh, jistěže, jsou v něm ale záhady — třeba hned v jednom z názvů, „Pokud jde o budoucnost", kde je vpředu i vzadu tečka. Nejde o žádný rozmar — na konci se možná ukáže, proč se to muselo vymezit. (Na ten konec, který bych při vší své ubohosti chtěl mít velkolepý, dohlédnu jen stěží.) Kdyby místo jedné tečky byly za tím názvem tečky tři, nabízel by se volné vaší představivosti, snad i chorobné a nelítostné. Po pravdě řečeno ani mně není mé hrdinky ze severovýchodu líto: chci, aby to líčení vyznělo chladné. Já ale mám právo být bolestně chladný, ne vy. Právě proto vám nedám příležitost. Nejde jen o vyprávění, spíš než co jiného je to prvotní život, který dýchá a dýchá a dýchá. Porézní materiál, jednoho dne tu prožiju život molekuly s jejím potenciálním třeskem atomů. To, co píšu, je víc než výmysl, je to má povinnost, vyprávět o tom děvčeti mezi tisíci jiných. A můj úkol odhalit jí život, třebas neuměle.
Protože existuje právo na výkřik.
A proto křičím.
Prostě křičím a neprosím se o almužnu. Vím, že některá dév-čata prodávají své tělo, to jediné, co jim opravdu patří, za dobrou večeři místo sendviče s mortadelou. Ale bytost, o které bude řeč, málem ani to tělo na prodej nemá, nikdo ji nechce, je panna a neškodná, nikdo ji nepostrádá. Stejné — zrovna mě napadlo — ani mé vůbec nikdo nepostrádá, a i to, co píšu, by mohl napsat někdo jiný. Jiný spisovatel, ano, ale musel by to být muž, protože ženská spisovatelka by třeba slzela dojetím.
Děvčat jako ta venkovanka jsou tu tisíce po ubohých činžácích, ve společných podnájmech, za pultem, kde se dřou do úmoru. Ani si neuvědomují, jak snadno je lze nahradit a že mohou stejné tak dobře být jako nebýt. Málokterá si postěžuje, a pokud vím, žádná neprotestuje, neví totiž komu. Existuje vůbec někdo takový?
Pro začátek se snažím zahřát si tělo a mnu si ruce, abych si dodal odvahy. Ted si vzpomínám, že jeden čas jsem se pro zahřátí ducha modlil: pohvb je duch. Modlitba mi byla prostředkem, jak se němě a přede všemi skryt dostat sám k sobě. Modlením jsem dosáhl prázdnoty duše — a ta prázdnota je všecko, co vůbec kdy mohu mít. Víc než to, nic. Prázdno však má váhu a podobu plnosti. Jedna z možností, jak dostat, je nehledat, jedna z možností, jak mít, je nežádat a prosté uvěřit, že mlčení, jež v sobě předpokládám, je odpovědí na mé — na mé tajemství.
)ak už jsem naznačil, hodlám psát stále jednodušeji. Ostatné materiál, který mám k dispozici, je příliš skrovný a nesložitý, informace o postavách nečetné a ne pravé výmluvné, ty informace, jež tak trudné jdou ode mne ke mné, je to fuška.
Ano, ale pamatujme, že abych napsal lhostejno co, mým základním materiálem je slovo. Takže tenhle příběh bude udělán ze slov, ta se sdružují do vét a z nich se vymaňuje skrytý smysl, přesahující slova a věty. Ovšemže jsem jako každý spisovatel v pokušení užívat šťavnatých výrazů: znám nádherná adjektiva, substantiva při těle a slovesa tak útlá, že protínají vzduch hotová k činu, vždyť slovo ,i je čin, nemyslíte? Já ale slova neokrášlím, protože dotknu-li se 1 dívčina chleba, promění se ve zlato — a to děvče (je mu devatenáct let) a to děvče by se do něho nemohlo zakousnout a umřelo by .
86
87
hlady. Proto musím mluvit prosté, abych zachytil její křehkou a matnou existenci. Omezím se na pokorné — a se svou pokorou se nebudu vytahovat, protože pak by to už nebyla pokora — na pokorné vylíčení nevalných příhod jedné dívky ve mésté, které je celé proti ní. Proč si nezůstala ve svých kartounových šatech na alagoaském venkove, bez psaní na stroji, stejně píše tak špatné, má jenom třetí obecnou. Protože nic neuměla, musela při psaní na stroji pomalu opisovat písmeno po písmeni — to teta ji nahonem vyškolila, jak něco naklepat. A dívka získala na důstojnosti: je přece písařka. Přestože podle všeho se jí občas zdálo, že v textu něco chvbí, a hezké kulaté písmo milovaného šéfa opisovala tak, jak by to řekla: „mněl" a „schledáváme".
Odpusťte, ale zase budu mluvit o sobé, neboť se neznám a při psaní se s údivem zarazím, protože jsem objevil, že mám osud. Kdo se nékdy nezeptal sám sebe :| jsem zrůda, nebo tohleto znamená být člověk?
Napřed vás chci ujistit, že ta dívka se nezná jinak, než tím, že žije nazdařbůh. Kdyby dostala ten hloupý nápad, aby se zeptala „kdo vlastně jsem?", vyrazilo by jí to dech. „Kdo vlastně jsem" totiž wvolává potřebu. A jak tu potřebu uspokojit? Kdo se vyptává, je neúplný.
Bytost, o které budu mluvit, je tak hloupá, že se nékdy usmívá na lidi na ulici. Nikdo její úsměv neopětuje, protože se na ni ani nepodívají.
Vraťme se ke mně: to, co napíšu, není určeno duchům příliš náročným a dychtícím po zjemnělostech. Protože to, co chci říkat, bude docela holé. Přestože v pozadí — jako zrovna ted — bude týž úzkostný polostín jako pokaždé v mých snech, když v noci v úzkostech spím. Ať tedy v dalším nikdo nečeká hvězdy: nic se nezatřpytí, materiál je matný a má přímo v povaze, že ho všichni přehlížejí. Tomuhle příběhu totiž chybí zpěvná melodie. Jeho rytmus je občas nepravidelný. A jsou v něm fakta. Zničehonic mé nadchla fakta bez literatury — fakta jsou tvrdé kameny a činy mé ted zajímají víc než myšlení, před fakty není kam utéci.
Váhám, jestli bych nemel předběhnout čas a načrtnout hned konec. Ale když já sám ještě dobře nevím, jak tohleto skončí. A taky
proto, že si myslím, že musím jít krok za krokem ve shodě s lhůtou vvmezenou hodinami: i zvíře se řídí časem. A to je taky má nejpřed-néjši podmínka: přes netrpělivost, kterou vůči té dívce cítím, musím postupovat ponenáhlu.
Tím příběhem se budu dojímat a já dobře vím, že každý den je dnem uloupeným smrti. Nejsem intelektuál, píšu tělem. A to, co píšu, je vlhká mlha. Slova jsou zvuky prolnuté stíny, které se vzá- t^ra jemné kříží, každý jiný, stalaktity, krajkoví, proměněná hudba varhan. Sotva se odvažuji svolávat slova do té skvostné chvějivé sítě, hebké a tmavé, kde mi protitónem je mocný bas bolesti. Allegro con brio. Pokusím se získat zlato z uhlí. Vím, že ren příběh pořád oddaluji a že si hrajú s míčem bez míče. Je fakt aktem ? Přísahám, že tuhle knížku dělám beze slov. Je to němá fotografie. Tahle knížka je mlčení. Tahle knížka je otázka.
Obávám se ale, že všechno to povídání má jen oddálit ubohost příběhu, protože mám strach. Dřív než se v mém životě objevila ta písařka, žil jsem si málem trochu spokojené, přestože jsem se svým psaním neudělal žádnou díru do světa. Do jisté míry bylo všechno tak v pořádku, že to mohlo začít být velice špatné, protože co úplné dozraje, může shnít.
Ale naráz mé uchvátila představa překročit vlastní meze. A taky mé napadlo psát o skutečnosd, protože ta mé přesahuje. Ať už „skutečnost" znamená cokoli. To, co budu vyprávět, bude dojemné? Má to k tomu sklon, ale já hned všecko vysuším a zatvrdím. A aspoň to, co píšu, se nikoho o nic neprosí a nežadoní o pomoc: drží se to ve své hlasité bolesti se vznešenou důstojností.
Tak. Zdá se, že začínám psát jinak. Já ovšem píšu jen to, co chci, nejsem profesionál — a o té dívce musím mluvit, jinak se zalknu. Obviňuje mě a já se bráním tím, že o ní píšu. Píšu živými a strohými tahy malíře. S fakty budu zacházet, jako by to byly ony neodstranitelné kameny, o nichž jsem mluvil. Přestože bych chtěl, aby mi zatímco předvídám skutečnost, pro povzbuzení vyzváněly zvonv. A abv andělé v průsvitných vosách poletovali kolem mé horké hlavy, protože ta se konečné chce zvěčnit, je to snadnější. ]j
Opravdu čin přesahuje slovo?
Nechť ale při psaní — je věcem dáno skutečné jméno. Každá
88
89
véc je jedno slovo. A když není k máni, vymyslí se. Ten váš Pánbůh, který nám přikázal vymýšlet.
Proč píšu? Především proto, že jsem pochytil ducha jazyka, a tak obsah někdy tvoří forma. Píšu proto ne kvůli té venkovance, ale z vážného důvodu „vyšší moci", jak se praví v úředních peticích, ze „zákonné moci".
Ano, má moc je v samotě. Nebojím se ani občasných dešťů, ani rozpoutaných vichřic, protože i já jsem noční tma. Přestože mi nc dělá dobře slyšet potmě hvízdnutí a kroky. Tma? Vzpomínám si na jednu svou milou: byla to mladá žena a v jejím těle taková tma. Jakživ jsem na ni nezapomněl: nikdy nezapomeneme na bytost, s níž jsme spali. Ta událost zůstane vypálena žhavým cejchem do živého masa a každý, kdo to znamení postřehne, s hrůzou prchá.
Ted chci mluvit o té venkovance. Jde o to: ona se jako toulavá fenka řídila výlučné sama sebou. Proto se omezila na sebe. I já jsem se od jednoho nezdaru k druhému omezil na sebe, ale chci aspoň najít svět a jeho Boha.
K informacím o dívce a o sobě ještě dodávám, že žijeme výlučné v přítomnosti, protože vždy a věčně je dnešek a zítřek bude dneškem, věčnost je stav věcí v téhle chvíli.
A ted když jsem vyrukoval se slovy o venkovance, trochu jsem se zalekl. Otázka zní: jak píšu? Zjišťuji, že píšu podle sluchu, tak jako jsem se podle sluchu naučil anglicky a francouzsky. Co u mé předcházelo psaní? Jsem člověk, který má víc penéz než ti, co hladovějí, což je ode mne v jistém smyslu nepoctivé. A lžu jen v okamžiku lhaní. Když ale píšu, nelžu. Co dál? Ano, nepatřím k žádné společenské vrstvé, odstrčili mé na okraj. Horní vrstva mé má za zvláštní zrůdu, střední se na mé dívá s nedůvěrou, abych ji nevyvedl z rovnováhy, dolní se ke mné nezná.
Ne, není snadné psát. Je to stejné těžké jako lámat skály. Ale lítají jiskry a štépiny blyštící se jako ocel.
Ach, ten strach začít, a přitom ještě ani nevím dívčino jméno. Nemluvě o tom, že ten příběh mé přivádí k zoufalství, protože je příliš prostý. To, co hodlám vyprávět, se zdá snadné a na dosah každému. Ale zpracování je těžké. Protože musím vyjasnit, co je
90
téměř neznatelné a co sotva vidím. Rukama s tvrdými zablácenými prstv nahmátnout neviditelné přímo v blátě.
jedno vím jisté: to vyprávění se dotkne čehosi choulostivého: stvoření celé jedné bytosti, která je určitě stejné živá jako já. líledte si jí, protože v mé moci je pouze vám ji ukázat, abyste ji poznali na na ulici, kudy lehce kráčí v poletavé hubenosti. A co když bude mé vyprávění smutné? Potom určité napíšu něco veselého, i když proč viastnč? Protože i já si potrpím na hosana a jednou možná místo strázní venkovanky zanotuji chvalozpěv.
Zatím však chci chodit nahý nebo v hadrech, aspoň jedenkrát chci okusit tu nijakou chuť, kterou prý má hostie. Pojíst hostii bude pocítit nemastnost neslanost světa a hroužit se do nicoty. V tom bude má odvaha, že opustím staré a už pohodlné city.
Ted to pohodlné není: abych mohl mluvit o tom děvčeu, nesmím se celé dny holit a z nevyspaní se mi musí udělat tmavé kruhy pod očima, samým vyčerpáním jenom klímám, jsem manuální pracovník. A navíc musím nosit staré roztrhané šatstvo. To všecko proto, abych se dostal na úroveň té venkovanky. Ale stejné je mi jasné, že bych se asi měl přesvědčivějším způsobem představit společnosti, která tolik žádá od toho, kdo zrovna ted píše na stroji.
To všecko, ano, příběh je příběh. Ale především musím mít pořád na paměti, že slovo je plodem slova. Slovo se musí podobat slovu. Vystihnout to je mou hlavní povinností k sobě samému. A slovo nemůže být ozdobené a umelecky prázdné, musí být pouze sebou. Je ovšem pravda, že taky bych chtěl postihnout jakýsi jemný pocit, a aby se to velejemné v nepřetržité linii nezlomilo. A přitom zároveň chci postihnout mocnější a hlubší pozoun, vážný a zemitý, a aby mi to samo spadlo do klína, až bych se samou nervozitou z psaní bezděky od plic rozesmál. A chci přijmout svou svobodu a nemyslet si přitom to co plno jiných: že existovat je šílenství, véc hodná blázna. Protože tak to vypadá. Existovat není logické.
Děj tohohle příběhu způsobí, že se proměním v kohosi jiného I a že se konečné zhmotním v předmět. Ano, a snad postihnu sladkou flétnu, do níž se zavinu vláčnou liánou.
91
Vraťme se ale k dnešku. Protože jak je známo, dnes je dnes. Nechápete mé a já matné slyším, jak se mi sméjete strohým a stručným stařeckým smíchem. A zvenku slyším rytmické kroky. Strachem mě zamrazí. Ješté dobře, že to, co napíšu, už je určité vc mně néjak zapsáno. Musím se opsat s delikátností běláska. Ten nápad s běláskem souvisí s tím, že jestli se holka vdá, vdá se tenká a lehká, a jako panna v bílém. Nebo se nevdá ? Fakt je, že držím v rukou něčí osud, a přece nemám moc svobodné vymýšlet: sleduji skrytou fatální linii. Jsem nucen hledat pravdu, která mě přesahuje. Proě píšu o dívce, která ani tu zkrášlenou chudobu nemá? Snad proto, že se v ní najde ústraní, a taky proto, že v chudobě těla a ducha se dotýkám svatosti, já, kdo chci pocítit závan svého zajá. Abych byl víc než já, protože tak málo jsem.
Píšu proto, že na světě nemám co dělat: jsem přebytečný a na zemi lidí pro mé není místa. Píšu proto, že jsem zoufalý a znavený, už nesnesu být ustavičně sebou, a kdyby nebvlo stálé novoty psaní, symbolicky bych den co den umíral. Jsem ale připraven nenápadně odejít zadem. Zakusil jsem téméř všechno, ba i vášeň a její zoufalství. A ted bych jenom chtěl mít to, co bych býval byl a nebyl jsem.
Jako bych tu venkovanku znal do nejmenších podrobností, vždyť s ní žiju. A protože jsem o ní hodné vytušil, přilnula mi ke kůži jako lepkavý sirup nebo černé bahno. Jako dítě jsem četl pohádku o dé-dečkovi, který se bál přebrodit řeku. A vtom se tam objevil mladík, který se také chtěl dostat na druhou stranu. Dědeček toho využil a řekl:
„Vezmeš mé s sebou? Vylezl bych si ti na záda."
Jinoch souhlasil, a když se přebrodili na druhý břeh, povídá mu:
„Už jsme tady, ted můžete slézt."
Tu ale ten lišák dědeček odpověděl velice mazaně:
„Ani nápad! Je mi tadv nahoře tak dobře, že z tebe nikdv neslezu!"
Tak ta písařka se mé drží jako klíště. Zrovna mě, kdo shledává, že chudoba je ošklivá a neladná. Proto nevím, jestli můj příběh bude — bude co? Nic nevím, ješté jsem se neodhodlal jej napsat.
Bude sc v něm něco dít ? Bude. Ale co? Takv nevím. Nepokouším se ve vás navodit mučivé a lačné očekávání: opravdu totiž nevím, co mé čeká, v rukou mám neposednou postavu, která mi co chvíli uniká a po mně chce, abych ji dával dohromady.
Zapomněl jsem říci, že všechno, co ted píšu, provází vzrušené vířeni vojenského bubnu. Přesné ve chvíli, kdy začnu s příběhem — buben ustane.
Vidím, jak se venkovanka prohlíží v zrcadle a — buben zavíri— v zrcadle se objeví moje unavená a zarostlá tvář. Tolik se vzájemné proměňujeme. Ona je nepochvbné osoba z masa a kostí. A předem upozorňuji na jeden fakt: je to dívka, která se nikdy neviděla nahá, protože jí bylo hanba. Hanba proto, že je stydlivá, nebo že je ošklivá? Taky se ptám, jak to, že ted před všemi těmi fakty málem padnu na zadek. Znenadání mi totiž učaroval figurativní způsob: vytvářím lidskou činnost a mrazí mé. Chci taky tvořit figurativně,tak jako malíř, který dosud maloval výlučné abstraktní barvy, a ted chce dokázat, že to dělal ze záliby, a ne proto, že by neuměl kreslit. Abych mohl nakreslit to děvče, musím se zkrotit, a abych mohl zachytit její duši, musím se střídmé živit ovocem a pít chlazené bílé víno, protože v tomhle kamrlíku, kde jsem se zavřel a odkud jsem si zamanul vidět svět, je horko. Taky si musím odříci sex a fotbal. Nemluvě o tom, že se s nikým nestýkám. Vrátím se někdy ke svému předešlému životu? Moc o tom pochybuji. Ješté jsem zapomněl říci, že prozatím nic nečtu, abych si do prostoty jazyka nezavlekl zbytečnou nádheru. Protože jak jsem řekl, slovo se musí podobat slovu, je to můj nástroj. Nebo snad nejsem spisovatel? Ve skutečnosti jsem spíš herec, protože třeba jen určitým způsobem interpunkce dělám kejkle s intonací, nutím cizí dech, aby text sledoval podle mé.
Taky jsem zapomněl říci, že záznam, s kterým brzo budu muset začít — poněvadž už nemohu snést tlak faktů — záznam, s kterým brzo budu muset začít, je psán pod záštitou nejoblíbenéjšího osvěžujícího nápoje na světě, a ani mi za to nikdo nic neplatí, nápoje, který pronikl do všech zemí. Měl ostatně patronát nad posledním zemětřesením v Guatemale. Přestože chutná jako pach laku na nehty.
92
93
mýdla Aristolino a rozžvýkané umélé hmoty. To ovšem nebrání tomu, aby ho všichni milovali s otrockou příchylností. Taky proto — a teď řeknu něco, čemu rozumím jen já — že to pití s kokou je dnešek. Je to prostředek, jak jít s dobou a žít v přítomnosti.
Pokud jde o dívku, ta žije v neosobním limbu a nesahá ani po nejhorším, ani po nejlepším. Prosté žije, vdechne a vydechne, vdechne a vydechne. Po pravde řečeno — k čemu néco víc? Její žití je nijaké. Ano. Proč mi ale připadá, že za to můžu? A snažím se zbavit tíživého pocitu, že jsem pro blaho té dívky nic konkrétního neudělal. Ta dívka — a vidím, že už v tom příběhu skoro jsem — ta dívka spávala v plátěném kombiné s velice podezřelými skvrnami od vybledlé krve. Aby za chladných zimních nocí mohla usnout, choulila se sama do sebe a dávala si i brala vlastní skrovné teplo. Spala s ústy dokořán, protože měla ucpaný nos, spala jako zabitá, spala donekonečna.
Musím dodat néco, co je pro pochopení příběhu dost důležité: od začátku až do konce jej totiž provází velice lehká a neustávající bolest zubů, způsobená obnaženou zubovinou. Ujišťuju rovněž, že příběh bude taky provázet kvílení houslí, na které hraje hubený muž zrovna na rohu. Má úzkou žlutou tvář, jako by už byl po smrti. A možná že je.
Povéděl jsem to všecko tak zeširoka z obavy, že jsem moc nasliboval, a zatím dám jen néco málo obyčejného. Protože tenhle příběh není skoro nic. Nedá se dělat nic jiného než naráz začít, asi jako bych naráz skočil do ledové mořské vody, v sebevražedném odhodlání čelit pronikavému chladu. Ted začnu od prostředka tím, že — že ona byla nezpůsobilá. Nezpůsobilá k životu. Chyběl jí způsob, jak se přizpůsobit. Jenom nejasně si uvědomovala svou nepřítomnost v sobě samé. Kdyby to byla bytost, která by se vyjadřovala, řekla by: svět je mimo mé, já jsem mimo sebe. (Nebude snadné napsat tenhle příběh. Přestože s tím děvčetem nemám nic společného, skrze ni se k svému úžasu budu muset celý vypsat. Fakta jsou zvučná, ale mezi fakty je jakýsi šepot. Právě ten mé láká.)
Chyběl jí způsob, jak se přizpůsobit. Do té míry, že (výbuch) neuvedla nic ve svůj prospěch, když jí vedoucí firmy na výrobu kladek docela neomaleně (k té neomalenosti jako by sama ponoukala
94
svým hloupým výrazem, obličejem, který si říkal o facku), docela neomaleně sdělil, že si v kanceláři nechá jenom její kolegyni Glórii, protože ona sama dělá při psaní na stroji moc chyb a navíc vždycky umaže papír. Tak to řekl. Dívce se zdálo, že by ze slušnosti měla néco odpovědět, a tak svému tajně milovanému šéfovi pravila velice uctivé:
„Odpusťte, že vám dělám potíže."
Pan Raimundo Silveira — který v té chvíli už k ní stál zády — se trochu překvapen tou nečekanou ohleduplností obrátil a cosi v písařčině téměř usměvavé tváři ho přimělo říci o néco méně hrubé, byť proti jeho vůli:
„Dobrá, třebas vás nepropustíme hned, bude to možná ješté néjaký čas trvat."
Po jeho sdělení šla na záchod, aby mohla zůstat sama, protože z toho byla celá pryč. Mechanicky se na sebe podívala do zrcadla, které viselo nad špinavou a popraskanou výlevkou plnou vlasů, což se tolik hodilo k jejímu životu. Zazdalo se jí, že matné a zčernalé zrcadlo neodráží žádný obraz. Copak její télesná existence zmizela? Hned nato iluze přešla a zahlédla tvář laciným zrcadlem celou pokřivenou, s velikánským nosem, který připomínal šaškovský nosan z lcpenkv. Podívala se na sebe a letmo si pomyslela: tak mladá a už rezaví.
(Jsou lidé, kteří mají. A jsou druzí, kteří nemají. Je to docela jednoduché: dívka neměla. A co neměla? Jen tak, jak říkám: neměla. Stačí-li to k tomu, abyste mě pochopili, dobře. Jestli ne, taky dobře. Proč se ale starám o tu holku, když si nejvíc ze všeho přeju prosté zralé zlato obilí v lété?)
♦ Když byla malá, teta ji strašívala tvrzením, že se upír — co se lidem zakousne do hrdla a saje jim krev — neodráží v zrcadle. Být upír by nemuselo být tak špatné, aspoň by jí zažloutlý obličej trošku zrůžovél krví, stejné vypadala, jako když žádnou krev nemá, ledaže by ji jednoho dne prolila.
Dívka mela kulatá záda, jako by pořád látala. Už jako malá se naučila látat. Uplatnila by se mnohem lip, kdyby se dala na jemnou práci spravování nitek, třeba hedvábných nebo luxusních: krásné lesklého saténu, polibku duše. Komáří švadlenka. Vláčet na mra-
95
věncích zádech kousek cukru. Byla trochu jako idiot, jenom/c nebyla. Nevěděla, že je nešťastná. To proto, že věřila. V co? Ve vás, ale není třeba věřit v někoho nebo v něco — stačí věřit. To ji občas přivedlo do stavu milosti. Nikdy neztratila víru.
(Je mi tolik na obtíž, že jsem zůstal docela prázdný. Jsem prázdný tou holkou. A tím víc je mi na obtíž, čím míň toho chce. Dopaluje mě to. Nejradši bych vzteky smetl sklenice a talíře a rozmlátil okna. Jak se mám pomstít? Nebo lip: jak si to mám vynahradit? Už vím: budu mít rád svého psa, který má víc jídla než to děvče. Proč něco neudělá? Copak nemá ani za mák kuráže? Ne, je mírná a poslušná.)
(eště spatřila dvě velikánské, kulaté, vystouplé a tázavé od — byl to pohled tvora s poraneným křídlem — asi porucha štítné žlázy, oči, které se vyptávaly- Koho se ptala? Boha? Nemyslela na Boha, Bůh nemyslel na ni. Bůh patří tomu, kdo ho dokáže chytit. Bůh se zjevuje v roztržitosti. Nedávala žádné otázky. Tušila, že nejsou odpovědi. Copak je hloupá, aby se ptala? A aby si to „ne" nechala vmést do tváře? Snad ta otázka pro nikoho byla jenom proto, aby jí jednou někdo nevyčítal, že se ani nezeptala. A protože nebvlo, kdo by jí odpověděl, jako by si odpověděla sama: je to tak, protože tak to je. Je vůbec na světě jiná odpověd? Jestli někdo zná nějakou lepší, ať nám ji řekne, už léta čekám.
Zatím jsou oblaka bílá a nebe celé modré. Na co tolik Boha. Proč ne trochu pro lidi.
Narodila se za špatných okolností a ted vypadala jako bůhvíči dcera s omluvným výrazem, že vůbec zabírá místo. V zrcadle si zblízka zběžně prohlédla skvrny na obličeji. V Alagoasu se jim říkalo flíčkv a prý jsou od jater. Zakrývala flíčky silnou vrstvou bílého pudru, pořád lepší bvt trochu obílená než dohneda. Celá byla drobet zašlá, protože se málokdy myla. Přes den nosila sukni a blůzu, v noci spala v kombiné. Jedna její spolubydlící nevěděla, jak jí povědět, že je cítit přiboudlinou. A protože nevěděla, zůstalo při tom, bála se, aby se jí nedotkla. Nebylo na ní nic duhového, přestože ve tváři ji pleť mezi skvrnami lehce opalizovala. Na tom ale nezáleželo. Nikdo se na ni na ulici nepodíval, byla vystydlé kafe.
A tak téhle dívce plynul čas. Utírala si nos cípem kombiné.
Neměla to křehké něco, čemu se říká kouzlo. Jenom mně připadá okouzlující. Jenom já, její autor, ji miluji. Trpím pro ni. A jenom já jí mohu říci: „O co mé prosíš s pláčem, abych já ti to nedal se zpěvem?" Ta dívka nevěděla, že je, co je, tak jako pes neví, že je pes. Proto se necítila nešťastná. Jediné, co chtěla, bylo žít. Nevěděla nač, neptala se. Třeba shledávala v žití něco slávy. Myslela si, že člověk musí být Šťasten. A tak byla. Dřív než se narodila, byla myšlenkou? Dřív než se narodila, byla mrtvá? A potom co se narodila, zemře? To je ale tenounký plátek melounu!
Není moc faktů k vyprávění a já sám vlastně ještě nevím, co tady odhaluji.
Ted (výbuch) načrtnu velice rychlými tahy dívčin předěsiv život až do chvíle, kdy stála na záchodě před zrcadlem.
Narodila se úplné křivičnatá, dědictví vnitrozemí — ty špatné okolnosti, o kterých jsem se zmiňoval. Když jí bylv dva rokv, kdesi v alagoaském vnitrozemí, kde dávají lišky dobrou noc, jí umřeli rodiče na zhoubnou horečku. O hodné později se s pobožnůstkár-skou tetou, svou jedinou příbuznou na celém svété, odstěhovala do Maceió. Tu a tam ji vytanulo něco, co už zapomněla. Jak ji například teta tloukla rukou nahoře do hlavy, protože podle tetiných představ temeno jisté bylo životné důležitým místem. Tloukla ji vždycky klouby do té její hlavy se slabými kostmi, neměla dost vápníku. Bila ji však nejen proto, že jí to působilo velkou smyslnou rozkoš — teta se nevdala, protože se jí to hnusilo — ale i proto, že považovala za svou povinnost zabránit, aby se dévče jednou nepřidalo k holkám, které v Maceió postávaly na ulici se zapálenou cigaretou a vyhlížely mužské. Přestože dévče nevypadalo na to, že by se z ní mohla stát béhna. Vždyť jako by ani neměla předpoklady k tomu, aby se stala ženou. Ženství se v ní mělo zrodit později, neboť i praobyčejná tráva touží po slunci. Na rány zapomínala, protože když se chvíli počká, bolest nakonec přejde. Víc ji ale bolelo, když nedostala každodenní zákusek: gvajavovou marmeládu se sýrem, jedinou vášeň svého života. A neoblíbila si mazaná teta zrovna tenhle trest? Holka se neptala, za co ji teta pořád trestá, všecko se přece vědět nemusí, a nevědět bylo důležitou součástí jejího života.
Ta nevědomost se může zdát špatná, ale není to tak zlé, protože
96
97
děvče hodné věcí vědělo, asi jako psa nikdo neučí vrtět (Kasem a člověka mít hlad; narodí se a už to zná. Stejné jako ji nikdo nebude učit, jak zemřít: určité jednou zemře tak, jako by se předem naučila zpaméti roli hvězdy. Protože v okamžiku smrti se člověk stane skvělou filmovou hvězdou, je to pro každého chvilka slávy a tehdy jako ve sborovém zpěvu znějí vysoké pronikavé tóny.
Kdvž byla malá, hrozné toužila starat se o nějaké zvíře. Teta ale bvla toho názoru, že mít zvíře neznamená nic než další hladový krk. Děvče si tedv usmyslelo, že jí přísluší pěstovat si jenom blechy, protože si nezaslouží lásku psa. Ze styku s tetou jí zůstala sklopená hlava. Ale pobožnůstkářská po ní nebyla: po tetině smrti už do kostela nevkročila, protože nic necítila a božstva jí byla cizí.
Takový je život: zmáčkne se knoflík a život se rozsvítí. Jenomže ona nevěděla, který je to knoflík. Ani si neuvědomovala, že žije v technické společnosti, v níž je postradatelným šroubkem. Jedno ale znepokojené zjistila: už nevěděla, že vůbec kdy měla otce a matku, zapomněla, jaké to je. A když se nad tím zamyslela, vypadalo to, jako by byla vypučela z vnitrozemské půdy už jako plesnivá houba. Mluvila, jisté, ale byla krajné němá. Občas z ní dostanu nějaké slovo, ale proklouzne mi mezi prsty.
Přes tetinu smrt byla přesvědčena, že s ni to tak nebude, protože ona nikdy neumře. (Být někým jiným je moje vášeň. V tomhle případě jinou. Záchvějů se stejné nedomrlý jako ona.)
Všechno definovatelné mé začíná trochu unavovat. Víc se mi zamlouvá pravda, která je v tušení. Až se zbavím tohohle příběhu, vrátím se k méně zodpovědné oblasti pouhých lehkých předtuch. Já si tu dívku nevymyslel. Ona si ve mně vynutila svou existenci. Ani zdaleka nebyla slabomyslná, byla bezbranná a důvěřivá jako hlupák. Dívka, která aspoň o jídlo nežebrala, vedle ní tu existovala celá podtřída lidí zbědovanějších a hladových. Jenom já ji miluji.
Potom — není známo proč — přišly do Ria, do neuvěřitelného Rio de Janeira, teta jí sehnala práci, nakonec umřela a ona, ted docela sama, bydlela v podnájmu, který sdílela spolu s dalšími čtyřmi dívkami, prodavačkami v Amerických obchodních domech.
Pokoj byl ve starém poschodovém domé z koloniálních dob v obskurní Acreské ulici mezi prostitutkami, které se nabízely ná-
mořníkům, a mezi skladišti uhlí a cementu, nedaleko od přístavního mola. Špinavé molo v ní vzbuzovalo stesk po budoucnosti. (Co má být? Je mi, jako bych slyšel akordy veselého klavíru — má to snad být symbol zářivé budoucnosti, k níž spěje dívčin život? Ta možnost mé těší a udělám všecko, aby se uskutečnila.)
Acreská ulice. To je ale místo. Vypasené myši z Acreské ulice. Tam jakživ nevkročím, protože se vůbec nestydím mít hrůzu z tak šedivého kusu špinavého života.
Tu a tam se jí zrána poštěstilo zaslechnout kohoutí oslavu života a teskně se rozpomněla na venkov. Kde se asi vzalo kohoutí kokrhání v těch vyprahlých končinách s vývozním a dovozním zbožím ve velkém? (Pokud je čtenář zámožný a žije si v pohodlí, vyjde ze sebe, aby poznal, jak to někdy vypadá s druhými. Pokud je chudý, nebude mé číst, protože číst mě je zbytečné pro toho, kdo má pořád trochu hlad. Představuji tu váš přetlakový ventil úniku z ubíjejícího života střední buržoazie. Bobře vím, že vyjít sám ze sebe nahání hrůzu, ale tak to je se vším novým. Přestože bezejmenná dívka 2 příběhu je tak starodávná, že by mohla být biblickou postavou. Byla podzemní a nikdy nerozkvetla. Lžu: byla trávou.)
Za parného léta v dusné Acreské ulici necítila než pot, pot, který páchl. Ten pot zřejmě neznamená nic dobrého. Nevím, jestli měla souchoté, myslím že ne. V noční tmě si kdosi hvízdá, těžké kroky, zavytí opuštěného psiska. A zatím — mlčenlivá souhvězdí a prostor, což je čas, který nemá nic společného s ní a s námi. A tak uplývaly dny. Kohoutí kokrhání za krvavé jitřenky dodávalo svěžího smyslu jejímu povadlému životu. Zrána se v Acreské ulici vyrojilo ptactvo: to na zemi vesele rašil život mezi kamením.
Acreská ulice k bydlení, Zemědělská ulice k práci, přístavní molo k nedělní procházce, tu a tam táhlé zahoukání nákladní lodi, které jí bůhví proč svíralo srdce, tu a tam milé, i když trochu bolestné kohoutí zakokrhání. Ten kohout přicházel z nikdy. Přicházel z nekonečna až k její posteli a dával jí vděčnost. Měla lehké spaní, protože už skoro rok byla nastydlá. Ráno ji přepadal záchvat suchého kašle: dusila jej chatrným polštářem. Ale spolubydlící — Maria da Penha, Maria Aparecida, Maria José a jenom Maria — jí to neměly za zlé. Byly příliš zmožené prací, která přestože anonymní, nebyla o nic
98
99
méně krušná. Jedna prodávala pudr Coty, to je ale nápad. Otočily se na druhý bok a zase usnuly. Dívčin kašel je dokonce ukolébával do hlubšího spánku. Nebe je smérem dolů, nebo nahoru? Uvažovala venkovanka. Vleže nevědéla. Někdy před usnutím dostala hlad a představa hovězí kýty ji přiváděla k šílenství. Pomohlo jí, kdvž dobře rozžvýkala papír a spolkla jej.
Tak je to. Já si zvyknu, ale nezkrotnu. Panebože! Vycházím lip se zvířaty než s lidmi. Když vidím svého koně běhat volné po lukách — mám chuť přitisknout mu tvář k statné sametové šíji a vyprávět mu o svém životě. A když hladím svého psa po hlavě — vím, že po mně nežádá, abych měl smysl nebo abych se vyjádřil.
Venkovanka snad ui došla k závěru, že život je dost na obtíž, duše, která se pořádné nevejde do těla, dokonce i tak chatrná duše jako její. Z poverčivosti si vzala do hJavinky, že kdvbv jednoho dne náhodou pocítila skutečnou radost ze života — znenadání by se ze začarované princezny, jíž byla, proměnila v žábu. Protože ať byla její situace sebehorší, nechtěla o sebe přijít, chtěla být sama sebou. Domnívala se, že by ji stihl přísný trest a že by se dokonce vystavila nebezpečí smrti, kdyby měla radost. Bránila se tedy proti smrti tím, že žila míň, brala si málo života, aby jí nedošel. Tahle šetrnost jí dodávala trochu jistoty, protože horší už to být nemohlo. Měla snad pocit, že žije k ničemu? To nemohu vědět, ale myslím že ne. Jenom jednou si položila tragickou otázku: kdo vlastně jsem? Tolik se polekala, že úplně přestala myslet. Já ale, který nedokážu byt jí, cítím, že žiju k ničemu. Jsem tu nadarmo a platím účty za elektřinu, plyn a telefon. Pokud jde o ni, dokonce si čas od času po výplatě koupila růži.
Tohle všecko se děje v právě probíhajícím roce a celý ten nesnadný příběh skončím teprve úplné vysílen bojem, nejsem žádný zbéh.
Občas se rozpomněla na jednu děsivou písničku, kterou si falešné zpívaly holčičky držíce se v kole za ruce — nehrála si s nimi, jen poslouchala, protože teta jí nakázala zametat. Holčičky s růžovou mašli v kučeravých vlasech. „Jednu z vašich dcer chci honem z kola ven." „Tu vyberte si sám, co musí z kola ven." Melodie byla bledý přelud jako růže, která je šílené krásná, ale smrtelná: bledá
a smrtelná dívka byla dnes lehkým a příšerným přeludem dětství bez míče a bez panenky. Tehdy si obyčejné představovala, jak s panenkou v ruce běží po chodbách za míčem a směje se na celé kolo. Ten výbuch smíchu působil strašidelné, protože se udál v minulosti a jen zhoubná představivost jej přenesla do přítomnosti, stesk po tom, co mohlo být a nebylo. (Však já vás varoval, že je to kalendářový příběh, přestože rozhodné odmítám se rozlítostnit.)
Podotýkám, že ta dívka o mně neví, kdyby věděla, měla by se za koho modlit a to by znamenalo spásu. Já si ji však plné uvědomuji: skrze to dévče se ze mě dere můj výkřik hrůzy ze života. Ze života, který tolik miluji.
Vraťme se k dívce: dopřávala si přepych studeného doušku káw před spaním. Za ten přepych platila tím, že ji ráno pálila žáha.
Moc nemluvila (protože neměla co říci), ale mela ráda hluk. Znamenal život. Zatímco mlčení noci désilo: jako by se chystalo vyřknout osudné slovo. Acreskou ulicí v noci málokdy projelo auto, čím víc houkalo, tím byla radši. A jako by jí tyhle obavy nestačily, ještě se velice bála, aby nechytla nějakou ošklivou nemoc dolem — o tom ji poučila teta. Přestože její malá vajíčka byla tak scvrklá. Tak moc. Žila však pořád tak stejné, že si večer nevzpomínala, co se stalo ráno. Neurčitě si beze slov a velice vzdálené v duchu říkala: kdvž už jsem, nezbývá než být. Kohouti, o kterých jsem mluvil, hlásali další stejné únavný den. Opévovali únavu. A co slepice, co ty dělají? Ptala se dívka. Kohouti aspoň kokrhají. Když už je řeč o slepici, dívka si v bufetu občas dala vejce natvrdo. Teta ji ale poučila, že vejce nedělají dobře na žlučník. Proto se poslušné začala cítit špatné a bolelo ji po levé straně, přesně naopak, než měla žlučník. Byla totiž velice vnímavá a věřila na všecko, co je, i na to, co není. Ale neuměla si přikrášlit skutečnost. Na ni byla skutečnost k uvěření příliš silná. Ostatné slovo „skutečnost" jí nic neříkalo. Ani mně, můj ty bože.
Ve spaní se jí div nezdálo, že ji teta bije do hlavy. Anebo se ji kupodivu zdálo o pohlaví, jí, která vypadala bezpohlavné. Když se probudila, cítila se provinilá, aniž věděla proč, asi proto, že všecko dobré jisté bylo zakázané. Provinilá a spokojená. Pro všechny případy se schválné cítila provinilá a mechanicky se pomodlila tři zdrá-
100
101
vasy, amen, amen, amen. Modlila se, ale bez Boha, nevédéia, kdo On je, tudíž On neexistoval.
Pravé jsem zjistil, že kromě Boha pro ni moc neznamenala ani skutečnost. Spíš jí vyhovovalo každodenní neskutečno, žila v zpomaleném filmu, zajíc lctííící vzduuuuchem nad kooopečky, jejím pozemským světem byla neurčitost, neurčitost měla v povaze.
A zdálo se jí dobré být smutná. Ne zoufalá, protože taková při své skromnosti a prostotě nikdy nebyla, ale mělo to v sobe cosi nedefinovatelného, jako by byla romantická. Samozřejmé byla neurotická, to ani nemusím připomínat. Bože, vždyť ta neuróza ji držela nad vodou, aspoň tohle: berličky. Čas od času si zašla do Jižního města a nekonečné dlouho zírala do výkladních skříní zářících šperky a lesklým prádlem — jen aby se trochu potrápila. Potřebovala totiž potkat sama sebe a trocha trýzně je setkáním.
V neděli se probouzela dřív, aby mohla déle nic nedělat.
Nejhorší chvíle jejího života nastávala ten den kvečeru: pohroužila se do neklidných úvah, prázdnota vyprahlé neděle. Vzdychala. Stýskalo se jí po době, kdv byla malá — po suché kůrce — a myslela si, že byla šťastná. Po pravdě řečeno, ať je dětství sebehorší, vždycky je kouzelné, to je hrůza. Nikdy si na nic nestěžovala, věděla, že tak už to je, a — kdo to na zemi lidem tak zařídil ? Určitě si jednou zaslouží šišaté nebe, kam se dostanou jen křiví. Ostatně na to ani nemusí chodit do nebe, je to našišato už na zemi. Přísahám, že pro ni nemohu nic udělat. Ujišťuji vás, že kdybych mohl, všecko bych zlepšil. Dobře vím, že říkat o té písařce, že má vadné télo, je surovější než sprostá slova.
(Pokud jde o psaní, za víc stojí živý pes.)
Tady se musím zmínit o jakési radosti. Dívka totiž za jedné zoufalé neděle bez kůrky zakusila nečekané štěstí, které si nedovedla vysvětlit: z přístavního mola spatřila duhu. Zmocnilo se jí lehké vytržení a hned zatoužila po dalším: chtéla, aby se jako kdysi v Maceió němé rozprskával ohňostroj. Chtěla víc, protože namouduši když se té chásce podá prst, hned chce celou ruku, ta nenasytná holota by nejradši všechno. A chce to, ale právo žádné nemá, nemyslíte? Prosté to nešlo — aspoň já nemohu — opatřit mnohonásobný třpyt drobných krůpějí ohňostroje.
102
Mám říkat, že byla celá blázen do vojáků? To se rozumí. Jen nějakého potkala, pomyslela si se slastným zamrazením: co když mé zabije?
Kdyby tak to dévče vědělo, že i moje radost vyvěrá z mého nejhlubšího smutku a že smutek je nepovedená radost. Ano, ona byla docela veselá v té své neuróze. Ve válečné neuróze.
A ještě jeden přepych si dopřávala kromě toho, že jednou za měsíc chodila do kina: nehty na rukou si lakovala křiklavě rudou barvou. Ale protože si je okusovala skoro do živého masa, rvavá červeň brzo zmizela a vespod bylo vidét černou špínu.
A když se ráno probudila? Když se probudila, ani nevěděla, čí je. Teprve potom si spokojené pomyslela: jsem písařka a panna a mám ráda koka-kolu. Teprve pak si oblékla sama sebe a po celý den poslušně hrála roli bytí.
Obohatil bvch tohle vyprávění, kdybych použil několika obtížných technických termínů? V tom to ale vězí: tenhle příběh nemá žádnou techniku, ani stvl, je nazdařbůh. Já bych taky za nic na světě neposkvrnil třpytnými a falešnými slovy tak skrovný život, jaký vede písařka. Jako každý jiný dělám během dne gesta, kterých si sám nevšimnu. A jedním z takových nejnepozorovanéjších gest je tenhle příběh, za který nemůžu a který vyjde, jak se mu zachce. Písařka žila zpola nepřítomně v oblacích, mezi nebem a peklem. Nikdy si nepomyslela „já jsem já". Domnívala se asi, že na to nemá právo, byla pouhou náhodou. Zárodek zabalený do novin a pohozený do popelnice. Jsou tisíce takových, jako je ona? Ano, a jsou jen náhodou. Když to lip promyslíme: kdo není v životě náhodou? Pokud jde o mé, nejsem pouhou náhodou jenom proto, že píšu, což je akt, který je fakt. A právě když se spojím se svými vnitrními silami, najdu skrze sebe vašeho Boha. Nač píšu ? Vím já? Nevím. Ano, ve skutečnosti si tak v někdy pomyslím, že já nejsem já, zdá se mi, že patřím k nějaké vzdálené galaxii, jak jsem si cizí. To že jsem já? Žasnu nad setkáním se sebou.
Venkovanka nevěřila na smrt, jak už jsem řekl, myslela, že ne — copak není naživu? Zapomněla jméno matky a otce, teta o nich nikdy nemluvila. (Příliš nenucené používám psané slovo a to mé rozechvívá strachem, že se vzdálím od Řádu a zřítím se
103
do propasti pinč křiku: Peklo svobody. Ale budu pokračovat.) Pokračujme.
Brzo ráno si vždycky pustila rádio, které jí půjčila jedna spolubydlící, Maria da Penha, pustila si ho velice potichu, aby nevzbudila ostatní, a naladila jako vždy rozhlasovou stanici Cas, která vysílala „přesný čas a kulturu", hudbu žádnou, jenom tikala zvukem padajících kapek — za každou prošlou minutu jednu kapku. A hlavně tahle stanice využívala přestávky mezi minutovými kapkami k reklamním oznámením — dívka zbožňovala reklamy. Byla to skvělá rozhlasová stanice, protože mezi kapkami času také udílela krátká poučení, která se jí jednou možná budou hodit. Tak třeba se dozvěděla, že císař Karel Veliký byl ve své zemi nazýván Carolus. Fakt je, že nikdy nenašla příležitost, jak tuto informaci uplatnit. Ale člověk nikdy neví, kdo čeká, ten se dočká. Také vyslechla informaci, že jediné zvíře, které se nekříží se svými potomky, je kůň.
„To je neslušné, pane," řekla rádiu.
Jindy zaslechla: „Kaj se v Kristu a On ti sešle štěstí." Tak se kála. Protože pořádné nevěděla z čeho, kála se celá a ze všeho. Pastor také říkal, že pomsta je cosi dábelského. Proto se nemstila.
Ano, kdo čeká, ten se dočká. Opravdu?
Měla to, čemu se říká vnitřní život, a nevěděla, že to má. Žila sama ze sebe, jako by pojídala vlastní útroby. Cestou do práce vypadala jako tichý blázen, protože v autobusu se utápěla ve vznešených a oslnivých snech. Ty sny byly tak niterné, že byly prázdné, protože jim chybělo základní jádro předběžné zkušenosti dejme tomu — dejme tomu extáze. Po většinu času bezděky měla prázdno, jež vyplňuje duši svatých. Byla svatá? Vypadá to tak. Nevěděla, že medituje, protože nevěděla, co to slovo znamená. Ale zdá se mi, že její život byl dlouhou meditací o ničem. Jenomže druhé potřebovala k tomu, aby věřila sama v sebe, jinak by se ztratila v postupných a naprostých vzduchoprázdnech, jež v sobě měla. Meditovala při psaní na stroji, a proto dělala ještě víc chvb.
Měla však svá potěšení. Za studených večerů, když se celá třásla pod režným prostěradlem, si při svíčce četla reklamy, které si v kancelári vystřihovala ze starých novin. Dělala si sbírku reklam. Nalepovala si je do alba. Jeden z jejích nejcennéjších exemplárů.
barevnv, ukazoval otevřený kelímek pleťového krému určený ženám, které prostě nebyly to co ona. Za neustálého pomrkávání, kterého už se nezbavila, se vznášela v blažených představách: krém vypadal tak chutně, že kdyby na něj mela peníze, nebyla by hloupá. Kdepak na pleť, ani nápad, snědla by ho, fakticky, po lžičkách rovnou z kelímku. Chyběl jí totiž tuk a její organismus byl vysušeny jako poloprázdny pytlík strouhanky. Časem se z ni stala jenom hmota žijící ve své prvotní podobě. Snad byla taková proto, aby se vyvarovala velkého pokušení být jednou provždy nešťastná a litovat se. (Když si pomyslím, že bych se mohl narodit jako ona — a proč ne ? — zamrazí mé. A fakt, že jí nejsem, mi připadá jako zbabělý útěk, připadá mi, že za to můžu já, jak jsem řekl v jednom z názvů.)
V každém případě budoucnost se zdála slibnější. Budoucnost měla přinejmenším tu výhodu, že nebyla přítomností, špatné se vždycky může zlepšit. Ale nebyla v ní lidská bída. Měla v sobě totiž jakýsi svěží květ. Neboť ať to vypadá sebedivnéji, ona věřila. Byla pouze jemnou organickou hmotou. Existovala. Nic víc. A co já? O mně se ví jenom tolik, že dýchám.
Přestože v sobě měla jenom malý nepostradatelný plamínek: dech života. (Prožívám s tímhle příběhem malé peklo. Nedej Bože, abych někdy líčil malomocného, byl bych samá lepra.) (Pokud mi trochu trvá, než rozjedu to, co už neurčité předvídám, pak je to proto, že tu Alagoasanku musím napřed z různých stran vypodobnit. A taky proto, že čtenář, kterého snad ten příběh najde, by měl tou dívkou nasáknout jako zmáčený hadr na podlahu. Dívka představuje pravdu, o níž jsem nechtěl vědět. Nevím, na koho svalit vinu, ale nějaký viník být musí.)
Nedopouštím se tím, že vnikám do jádra jejího života, čehosi, jako bych porušoval tajemství faraónů? Nebudu ztrestán smrtí za slova o něčím životě, který jako všechny naše životy obsahuje neporušitelné tajemství? Zběsile hledám v té existenci alespoň jediný skvoucí topas. Snad do konce odhalím jeho lesk, zatím nevím, ale neztrácím naději.
Zapomněl jsem říci, že písařka mívala odpor k jídlu. Měla to od malička, kdy jí jednou řekli, že snědla smaženou kočku. Vyděsila se navždycky. Ztratila chuť, cítila jenom veliký hlad. Zdálo se jí,
104
105
žc spáchala zločin a snědla smaženého anděla, jeho křídla jí křupala mezi zuby- Věřila na anděly, a protože věřila, existovali.
Jakživa nevečeřcla ani neobědvala v restauraci. Vždycky vestoje v bufetu na rohu. Měla nejasnou představu, že ženy, které chodí do restaurace, jsou Francouzky a prostopášnice.
U některých věcí nevěděla, co znamenají. )ednou z nich bvly „efemeridy". A nedával jí pan Raimundo tím jeho hezkým písmem zrovna pořád opisovat slovo efemeridv nebo efemeriky? Termín efemiridy jí připadal naprosto záhadný. Když ho opisovala, dávala pozor na každé písmenko. Gloria byla stenografka a nejenže vydělávala víc, ale zřejmé ji taky nevyváděla z míry obtížná slova, ve kterých si Šéf tak liboval. Děvče se zatím do slova efemeridy dočista zbláznilo.
Další podobizna: nikdv nedostala žádný dárek. Moc ostatně nepotřebovala. Jednou však uviděla něco, po čem na chviličku zatoužila: knihu, kterou pan Raimundo, ctitel literatury, nechal ležet na stole. Jmenovala se „Uražení a ponížení". Zadumala se. Snad poprvé se zařadila do nějaké sociální třídy. Přemýšlela, přemýšlela a přemýšlela! Došla k závěru, že ve skutečnosti ji jakživ nikdo neurazil, všechno, co se děje, je takové proto, že tak už to na světě je, a nepomůže žádný boj, na co bojovat?
Ptám se: pozná jednou v lásce její sbohem? Pozná jednou v lásce její umdlévání? Zakusí po svém sladký vzlet? O ničem nevím. Co si počít s pravdou, že každý je trochu smutný a trochu sám. Venkovanka se ztrácela v davu. Na Mauáové náměstí, kde čekávala na autobus, bylo chladno a prou větru žádná ochrana. Ach, ale existovaly nákladní lodě, které ji rozteskňovaly bůhví po čem. To jenom někdy. Ve skutečnosti vždycky vyšla ze stinné kanceláře, octla se v soumračném venkovním ovzduší a zjistila, že každý den v tutéž hodinu je přesné stejné tolik hodin. Velké hodiny neodvolatelné fungovaly v čase. Ano, pro mě beznadějné stejné tolik hodin. Dobrá, a co dál? Dál nic. Pokud jde o mé, autora jednoho života, opakování moc nesnáším: s rutinou nenajdu nic nového.
Když už mluvíme o néčem novém, dívka jednou v bufetu uviděla muže tak hrozné, hrozné hezkého, že — že zatoužila mít ho doma. Bylo by to jako — jako mít veliký smaragd-smaragd-smaragd
v otevřeném pouzdře. Nedotknutelný. Podle prstenu viděla, že je ženatý. Jak je možné si-si-si vzít někoho, kdo je na-na-na to, aby se na něj člověk díval, koktala v duchu. Propadla by se hanbou, kdyby před ním měla jíst, protože on byl hezčí, než se dalo snést.
No a nezachtělo se j í jednou dopřát zádům odpočinku ? Věděla, že kdvby o tom řekla šéfovi, neuvěřil by, žc ji bolí hřbet. Zaštítila se tedy lží, která je přesvědčivější než pravda: řekla mu, že příští den nemůže pracovat, protože dát si vytrhnout zub je velice nebezpečné. Lež uspěla. Někdy může spasit jenom lež. A tak na druhý den, když čtyři unavené Marie odešly do práce, měla poprvé v životě to nej-vzácnější: samotu. Měla pokoj sama pro sebe. Málem se jí nechtělo véřit, že si s prostorem může dělat, co chce. A nebylo slyšet ani jediné slůvko. Tu se roztančila v návalu absolutní odvahy, protože teta k tomu nemohla nic říci. Tančila a točila se, protože tím, že byla sama, začala být: volná! Měla pro sebe všecko, pracné vydobytou samotu, tranzistorové rádio vyhrávající na plné obrátky, celou rozlohu pokoje bez Marií. Od bytné si vyprosila trochu rozpustné kávy, poprosila i o vařící vodu a vychutnávala to před zrcadlem, aby nepřišla o nic ze sebe samé. Setkat se sama se sebou bylo blaho, které dosud neznala. V životě mi nebylo tak dobře, pomyslela si. Nikomu nic nedlužila a nikdo nedlužil nic jí. Dokonce si dopřála nudy — a to nud v velice vybrané.
Trochu se mi nezdá její nečekaná schopnost o něco poprosit. Copak potřebovala zvláštní okolnosti, aby se uméla zalíbit? Proč tak v živote nejednala vždycky? Dokonce ani podívat se na sebe do zrcadla nebylo tak hrozivé: cítila se spokojená, ale jak to bolelo.
„Ach, měsíci máji, už mé nikdy neopouštěj!" (Výbuch), zvolala v duchu na druhý den, 7. května, ona, která nikdy nevolala. Pravděpodobně proto, že konečně jí bylo něco dáno. Dala si to sama, ale to nevadí.
Toho rána 7. května se jejímu drobnému tílku dostalo nečekaného vytržení. Jasné švédo ulic prozařovalo jeho matnost. Máj, měsíc bíle vlajících nevěstích závojů.
To, co následuje, je jen pokus reprodukovat tři stránky, které jsem napsal a které mi k mému zoufalství kuchařka dala do smetí, když je viděla pohozené — ať mi mrtví pomohou snášet to skoro
106
107
nesnesitelné, když mi už k ničemu nejsou živí. Ani zdaleka se mi nepodařilo umele zopakovat, co jsem původně napsal o setkání s jejím budoucím milým. Ted mi nezbývá než pokorné vypovédét příběh příběhu. Kdybyste se mé tedy zeptali, jak se to sběhlo, řeknu: nevím, přišel jsem o setkání.
Máj, měsíc motýlích nevést vlajících v bělostných závojích. Její zvolání snad bylo předzvěstí toho, co se mělo stát téhož dne kvečeru: za vydatného deště našla (výbuch) vůbec prvního nápadníka svého života, zatímco srdce jí bušilo, jako by spolkla polapeného ptáčka tlukoucího křídly. Mladík a dívka se na sebe podívali mezi kapkami deště a poznali v sobě krajany, jako když se zvětří dva tvorové téhož druhu. Podíval se na ni, zatímco si rukama utíral mokrý obličej. A dívce stačilo uvidět ho, aby si z něho okamžité udělala svou gvajavovou marmeládu se sýrem.
On...
On přistoupil blíž a zpévavým hlasem severovýchodňana, který ji chytil za srdce, se zeptal:
„Když dovolíte, slečno, směl bych vás pozvat na procházku?"
„Ano," vyhrkla honem, než si to rozmyslí. „A promiňte, jak se račte jmenovat?" „Macabéa." „Maca — co?" „Béa," byla nucena doplnit.
„Nezlobte se na mě, ale to vypadá skoro jako nějaká nemoc, kožní nemoc."
„Mně to taky připadá divné, ale maminka slíbila Panence Marii dobré smrti, že mě tak pojmenuje, když se zmátořím, až do jednoho roku mi neříkali nijak, protože jsem neměla jméno, mně by bvlo milejší, kdyby mi nikdy nijak neříkali, než mít jméno, jaké nikdo nemá, ale zdá se, že to vyšlo —" na chvilku se zarazila, aby popadla dech, a v rozpacích stydlivé dodala, „protože, jak vidíte, tak jsem se zmá-tořila... to jo..."
„V Paraíbé na venku se slib taky musí se ctí splnit."
Neuměli se procházet. Chodili v lijáku a postáli před výlohou železářství, kde byly za sklem vystavené rourv, plech, velké šrouby
a hřebíky. Macabéa celi ustrašená, že mlčení už znamená roztržku, řekla svému zbrusu novému mládenci:
„Já mám tak ráda šrouby a hřebíky, vy taky?"
Když se setkali podruhé, mrholil lezavý deštík. Ani za ruce se nedrželi a kráčeli deštěm, který stékal Macabéi po tváři jako slzy.
Když se setkali potřetí — a copak zase nepršelo? — ztratil podráždený mladík tenký nátér zdvořilosti, kterou mu otčím vtloukl do hlavy, a řekl:
,,Ty taky neumíš nic jiného než pršet!"
„Promiň."
Ona už ho však tolik milovala, že nevěděla, jak se vymanit z jeho moci, byla beznadějné zamilovaná.
Jednou kdvž se zase sešli, se ho konečné zeptala na jméno.
„Olímpico de Jesus Moreira Chaves," zalhal, protože jako příjmení měl jenom de Jesus — Ježíšův, příjmení dětí bez otce. Vychoval ho otčím, který ho naučil, jak jednat s lidmi zdvořile, aby jich p.ak mohl využít, a naučil ho, jak sbalit ženskou.
„Já tvému jménu nerozumím," řekla. „Olímpico?"
Macabéa předstírala ohromnou zvědavost, aby nepoznal, že ona nikdy ničemu dobře nerozumí a že se s tím nedá nic dělat. On ale, jak už byl bojovný kohoutek, se při té pitomé otázce, na kterou neuměl odpovědět, celý načepýřil. Rekl rozmrzele:
„Já to vím, ale nepovím."
„To nevadí, to nevadí, to nevadí... člověk přece nemusí rozumět jménu."
Věděla, co je to touha — přestože nevěděla, že to ví. Bylo to takhle: hladověla, ale ne po jídle, byl to zpola bolestný pocit, který jí stoupal z podbřišku a rozechvival hroty ňader a prázdnou náruč. Začala být dramatická a žít bolelo. Pak z toho byla trochu nervózní a Gloria jí dávala vodu s cukrem.
Olímpico de Jesus pracoval jako dělník v hutním závode a ona si ani nevšimla, že si neříká „dělník", nýbrž „hutník". Macabéi se jeho společenské postavení zamlouvalo, protože taky byla pyšná na to, že je písařka, i kdvž dostávala míň než minimální mzdu. Ale ona a Olímpico něco ve světě znamenají. „Hutník a písařka" tvoří
108
109
dvojici, která má úroveň. Olímpicova práce chutnala stejné jako cigareta zapálená na nesprávném konci, u filtru. Jeho úkolem bylo brát kovové tyče, které se pomalu sesouvaly ze stroje, a klást je dolů na posuvnou desku. Nikdy se nezeptal, proč je tam dává. Nevedlo se mu špatně a dokonce i něco ušetřil: přespával zadarmo v boudě na jedné bouračce, kde měl známého hlídače. Macabéa řekla:
„Dobré způsoby jsou nejlepší dědictví."
„To podle mé je nejlepší dědictví hromada penéz. Já ale budu jednou hrozné bohatý," řekl on, který měl dábelskou velikost: jeho síla krvácela.
Líbilo by se mu být toreadorem. Jednou šel do kina a zachvěl se od hlavy až k patě, když spatřil rudou muletu. Býka mu líto nebvlo. Rád viděl krev.
Na severovýchodě si nějaký čas střádal všecko, co vvdělal, aby si mohl dát vytrhnout bezvadný špičák a nahradit ho zubem z blýskavého zlata. Ten zub mu zaručoval v životě postavení. Ostatné to, že zabil, z něho udélalo chlapa s velkým Ch. Olímpico se vůbec nestyděl, byl to, čemu se na severovýchodě říká „syčák". Ale nevěděl, že je umělec: ve volných chvilkách dělal sošky svatých a ty bylv tak hezké, že je neprodával. Dával si záležet na každé podrobnosti a se vší úctou udělal Ježíškovi všecko. Soudil, že co je, to je, a Kristus kromě toho, že byl svatý, byl mužský jako on, i když neměl zlatý zub.
Olímpica zajímaly veřejné záležitosti. Nadšené poslouchal projevy. A vlastní myšlenky mél taky. Dřepl si s lacinou cigaretou v ruce a přemýšlel. Tak jako v Paraíbé si dřepl na zem, zadek v prázdnu, a dumal. Říkal nahlas a sám:
„Jsem hrozně inteligentní, jednou ze mé bude poslanec."
Copak by mu ty projevy nešly? Měl zpěvný hlas a hladkou výřečnost, jako dělanou pro člověka, který otevře ústa a žádá a nařizuje lidská práva. Copak se v budoucnosti, o které už v tomhle příběhu mluvit nebudu, nakonec doopravdy nestal poslancem? A nutil ostatní, aby mu říkali pane doktore.
Macabéa byla ve skutečnosti středověká postava, kdežto Olímpico de Jesus se považoval za univerzální klíč, který dokáže otevřít
každé dveře. Macabéa prostě nebyla na techniku, byla jenom ona. Ne, nechci byt sentimentální, a proto škrtnu tu chudinku, která se u té dívky rozumí sama sebou. Musím ale podotknout, že Macabéa jakživa nedostala dopis a že telefon v kanceláři zvonil jenom pro šéfa a Glórii. Jednou Olímpica poprosila, aby jí zatelefonoval. Řekl na to:
„Telefonovat ti, abych poslouchal ty tvoje blbosti?"
Když jí Olímpico řekl, že se jednou stane poslancem za stát Paraíba, zůstala s ústy dokořán a pomyslela si: až se vezmeme, to pak budu poslancova? Nechtěla, protože poslancova jí připadalo jako nadávka. (Jak už jsem řekl, tohle není příběh o myšlenkách. Pak se pravděpodobné vrátím k nepojmenovaným pocitům, ba i k pocitům Boha. Ale Macabéin příběh musí ven, jinak puknu.)
Dvojice toho moc nenamluvila a jejich řeči se točily kolem maniokové mouky, soleného a sušeného masa, hnědého cukru a karamelu. Vždyť to byla jejich společná minulost a oni zapomínali na trpkost dětství, protože jakmile je pryč, vždycky připadá sladkokyselé, ba i stýskat se po ném může. Vypadali příliš jako bratr a sestra, což — jak si uvědomuji teprve teď — se pro manželství nehodí. |á ale nevím, jestli o tom věděli. Vezmou se, nebo ne? Ještě nevím, vím jenom, že byli svým způsobem nevinní a vrhali na zem nevelký stín.
Ne, lhal jsem, tedto vidím: on vůbec nebyl nevinný, přestože obecné vzato byl obětí světa. Mél v sobé, jak právě zjišťuji, tvrdou pecku zla, rád se mstil, to mu dělalo velké potěšení a dodávalo mu to síly do života. Života měl víc než ona, nad ní nebděl anděl strážný.
Ostatně bude se dít, co se dít mělo. Zatím se nedělo nic, ti dva si neuměli události vymýšlet. Usadili se tam, kde je to zadarmo: na lavičku na náměstí. A když se tam uvelebili, ničím se nelišili od ostatní nicoty. K velké slávě boží.
On: „No jo."
Ona: „No jo co?"
On: „Řek )sem (enom no |o!
Ona: „Ale ,no jo' co?"
On: „Radši mluvme o něčem jiném, ty mi nerozumíš."
110
111
Ona: „Čemu mám rozumět?"
On: „Smarjá, Macabéo, nechrne toho!"
Ona: „A o ěem budem mluvit?"
On: „Třeba o tobě."
Ona: „O mně?!"
On: „Co se tak divíš? Copak nejsi člověk? Lidi mluví o lidech."
Ona: „Nezlob se, ale podle mě moc člověk nejsem."
On: „Člověk je přece každý, propánaboha!"
Ona: „Když já jsem si nezvykla."
On: „Na co sis nezvykla?"
Ona: „Ále, neumím to vysvětlit."
On: „No a?"
Ona: „No a co?"
On: „Hele, já jdu pryč, ty jsi nemožná!"
Ona: „Když já nic jiného neumím, než být nemožná. Co mám dělat, abych začala být možná?"
On: „Prosím té, mlč už, vždvť říkáš samé voloviny! Říkej, co se ti líbí."
Ona: „To já asi neumím."
On: „Co neumíš?"
Ona: „Cože?"
On: „Hele, já se z tebe zjevím. Nebudem mluvit o ničem, co říkáš?"
Ona: „Ano, dobře, jak chceš."
On: „Fakt, ty jsi ztracený případ. To na mé tolikrát volali, až jsem začal být já. U nás v Paraíbě nenajdeš člověka, který by nevěděl, kdo je to Olímpico. A jednou o mně bude vědět celý svět."
„Jo?"
„No vždyť ti to říkám! Ty tomu nevéříš?"
„Ale věřím, věřím, věřím, nechtěla jsem té urazit."
Jako malá viděla růžové a bíle omítnutý domek se zahrádkou, kde bvla studna s okovem a vším ostatním. Líbilo se jí dívat se dovnitř. Proto si z toho udělala svůj ideál: mít studnu jenom pro sebe. Ale nevěděla, jak na to, a proto se zeptala Olimpica:
„Nevíš, jestli si člověk může koupit díru?"
„Hele, ty sis až do teďka nevšimla nebo té vůbec nenapadlo, že na nic, na co se ptáš, se nedá odpovédět?"
Zůstala s hlavou nakloněnou na stranu jako smutná holubička.
Když zas jednou vykládal, jak bude bohatý, řekla mu: „Nezdá se ti to jenom?"
„Jdi do háje, ty taky všecko vidíš černé. Bud ráda, že jsi slušné děvče, jinak bych řek něco sprostého."
„Hlavné si nedělej starosti, prý z toho může být na žaludku vřed."
„Jaképak starosti, já vím jisté, že dosáhnu svého. A ty si děláš starosti?"
„Ne, vůbec ne. Já myslím, že nepotrebujú v životě ničeho dosáhnout."
To bylo jedinkrát, kdy Olímpicovi de Jesus řekla něco sama o sobě. Byla zvyklá na sebe zapomínat. Svoje zvyky nikdy neměnila, bála se néco si vymýšlet.
„Víš, že v rádiu Čas říkali, že néjaký člověk napsal knížku, která se jmenuje Alenka v říši divů, a že to byl taky matematik ? Taky mluvili o ,elgebře\ Co to znamená ,elgebra'?"
„To je tak dobré pro teplouše, pro mužské, co jsou z nich baby. Nezlob se, že jsem řek teplouš, to není slovo pro poctivé děvče."
„V tom rádiu říkají samou .kulturu' a plno divných slov, jako třeba: co to znamená ,elektronický'?"
Ticho.
„Já to vím, ale nepovím."
„Hrozné ráda poslouchám, jak tikají ty minuty času: tik-tak-tik-tak-tik-tak. Rádio Čas říká, že vysílá přesný čas, kulturu a reklamy. Co to znamená kultura?"
„Kultura je kultura," mračil se dál. „Ty ze mě taky pořád jenom taháš rozumy."
„Když já plno věcem nerozumím. Co to znamená ,renta per capita'?" '
„No to je jasné, to říkají doktoři."
„Co to znamená ulice hraběte de Bonfim? Co je to hrabě? To
je kníže?"
112
1 13
„Hrabě je hrabě, ty máš nápady. Já nepotrebujú přesný čas, protože mám hodinky."
Neřekl, že je ukradl v továrně na záchodě: spoludělník je nechal ležet na výlevce, když si myl ruce. Nikdo na to nepřišel, krást uměl bezvadné: v práci ty náramkové hodinky nenosil.
„Víš, co jsem se ještě naučila? Říkali tam, že člověk má mít radost ze života. Tak já mám. Taky jsem slyšela písničku tak krásnou, až jsem brečela."
„Byla to samba?"
„Asi. A zpíval to nějaký pán, který se jmenoval Caruso a prý už umřel. Ta písnička se jmenovala ,Tristní slza'. Nevím, proč neřekli trýzní slza."
„Tristní slza" byla jedinou nádherou jejího života. Otřela si vlastní slzy a pokusila se zazpívat, co slyšela. Ale její hlas byl stejně drsný a neladný jako ona sama. Když to slyšela, dala se do pláče. Plakala poprvé, vůbec nevěděla, že má v očích tolik vody. Plakala, smrkala a už ani nevěděla, proč vlastně pláče. Neplakala kvůli životu, jaký vedla: jiný způsob žití nikdy nepoznala, a proto brala jako samozřejmost, že u ní je to „tak". Snad takv ale plakala proto, že díky hudbě asi vvtušila, že jsou jiné způsoby cítění, jiné jemnější existence, dokonce s jakýmsi přepychem duše. Věděla hodně věcí, které si neuměla vysvětlit. Znamená snad „aristokracie" něco jako udělenou milost? Dost možná. Když je to tak, ať to tak je. Pohroužení do širého hudebního světa, kterému není třeba rozumět. Rozbušilo se jí srdce. A najednou se po Olímpicově boku odvážně vrhla do svého vlastního neznáma a řekla:
„Myslím, že bvch tu písničku dokonce uměla zazpívat. La-la-la-la-la."'
„To je jako kdvby zpíval nemý. Hlas jako nakřáplý hrnec."
„To víš, vždyť taky zpívám poprvé v živote."
Domnívala se, že se hlasatel v rádiu spletl, když řekl „tristní" místo trýzni. Nikdy ji nenapadlo, že existuje ještě nějaký jiný jazyk, a myslela si, že v Brazílii se mluví brazilsky. Kromě nedélních nákladních lodí na moři měla jenom tu píseň. Nejzazší podstata té písně byla jejím jediným vzrušením.
A známost zůstávala nijaká. On:
„Od té doby, co mi umřela má zlatá matka, už mě v Paraíbě nic nedrželo."
„Na co umřela?"
„Na nic. Přestala být zdravá."
On mluvil o velkvch věcech, ale ona si všímala jen věcí bezvýznamných jako ona sama. Tak si vtiskla do paměti zrezivělou, zprohýbanou, vrzavou a oprýskanou bránu, která vedla k bloku stejných domků. Viděla to z autobusu. Blok měl kromé čísla 106 ještě tabulku, na které stálo jméno těch domů. Jmenovalo se to „Východ slunce". Hezké jméno, věštící samé dobré věci.
Olímpico jí připadal velice světaznalý. Mluvil o věcech, které ona nikdy neslyšela. Jednou řekl:
„Obličej je důležitější než tělo, protože na obličeji se pozná, co člověk cítí. Ty se tváříš jako kakabus, zkus nějaké jiné" — a řekl takové divné slovo — „zkus nějaké jiné .vzezřeni'."
Odpověděla zaražené:
„Neumím se tvářit jinak. Ale smutná jsem jenom v obličeji, protože uvnitř jsem docela veselá. Zít je přece pěkné, ne?"
„Jasné! Ale žít si dobře je jenom pro vyvolence. Třeba jako já, ty si řekneš, že jsem hubený šprček, ale já jsem silný, jednou rukou té uzvednu ze země. Chceš to vidět?"
„Ne, ne, lidi se dívají a budou nás pomlouvat."
„Na takové nemožné vvžle se nikdo nekouká."
A tak šli za roh. Macabéa byla ohromné šťastná. Opravdu ji zdvihl do vzduchu, až nad hlavu. Řekla nadšené:
„Takové asi je letět letadlem."
Ano. Ale najednou už ji na jedné ruce neudržel, a tak spadla tváři do bláta a z nosu jí začala téct krev. Ale nezlobila se na néj ■ hned řekla:
„Nic si z toho nedělej, moc jsem si nenatloukla."
Protože neměla kapesník, aby si utřela bláto a krev, osušovala si obličej sukní a přitom mu řekla:
„Prosím té, nedívej se, jak se utírám, protože sukně se zvedat nemá."
On se ale namíchl a od té chvíle už neřekl ani slovo. Nějaký čas za ní nepřišel: dotklo se to jeho pýchy.
1 14
115
Nakonec se k ní zase vrátil. Z rozdílných důvodů vešli do řeznictví. Ji uváděl pach syrového masa do vytržení, jako by se té vůně najedla. Pokud jde o něj, chtěl vidět řezníka a jeho nabroušený nůž. Řezníkovi záviděl a chtěl být jako on. Říznout nožem do masa ho vzrušovalo. Oba odcházeli z řeznictví spokojení. I kdvž ji mohlo vrtat hlavou: jak asi to maso chutná? A jemu vrtalo hlavou: jak se z člověka stane řezník? V čem to vězí? (Glóriin otec pracoval v nádherném řeznictví.) Řekla:
„Mně se bude po mně tak stýskat, až umřu."
„Blbost, člověk umře a je konec."
„Tak mě to teta neučila."
„Tvoje teta mi může být ukradená."
„Víš, co bych chtěla v životě nejvíc ze všeho? Být filmová herečka. Chodím do kina jenom ten den, kdy mi šéf dá výplatu, jdu vždycky do blechárny, přijde to levněji. Zbožňujú herečky. VíS, že Marylín byla celá růžová?"
„A ty jsi celá špinavá. Na filmovou herečku nemáš ani ksicht, ani figuru."
„Opravdu myslíš, že ne?"
„Stačí se kouknout."
„Nemám ráda, když teče v kině krev. Víš, krev vůbec nemůžu vidět, protože se mi z toho chce zvracet." „Zvracet nebo brečet?"
„Ještě nikdy jsem zaplať pánbůh nezvracela."
„Však taky z jalové krávy se tele nevymámí."
Myslet bylo tak těžké, nevěděla, jak se myslí. Ale Olímpico nejenže myslel, on se i vybraně vyjadřoval. Nikdy nezapomene, jak ji při prvním setkání oslovil „slečno", udělal z ní někoho. A protože byla někdo, koupila si dokonce růžovou rtěnku, jejich rozhovor byl vždycky prázdný. Vzdálené si uvědomovala, že nikdv neřekla opravdové slovo. A „lásce" neříkala láska, říkala „to".
„Podívej se, Macabéo..."
„Na co se mám podívat?"
„Proboha ne, ne .podívej se', aby ses dívala, ale .podívej se', jako když chceme, aby nás někdo poslouchal! Posloucháš mé?" „Všecko, všecičko!"
„Jaképak všecičko, proboha, vždyť jsem ještě nic neřekl! Tak podívej se, zaplatím ti v bufetu kafe. Chceš?" „Může to být s kapkou mlíka?"
„Proč ne, je to za jedny peníze, kdyby to stálo víc, tak si připlatíš."
Macabéa Olimpica nic nestála. Jen jedinkrát za ni zaplatil tu bílou kávu a ona si do ni dala tolik cukru, až se jí z toho zvedal žaludek, ale přemohla se, aby neudělala ostudu. Osladila si to tolik proto, abv wužila příležitosti.
A jednou spolu šli do zoologické zahrady, vstupné si za sebe zaplatila sama. Pohled na zvířata ji vyděsil. Měla strach a nechápala: proč jsou na světě? Když ale uviděla celistvou, mocnou, černou a oblou masu nosorožce, který se pohyboval jako ve zpomaleném filmu, dostala takový strach, že se celá počurala. Nosorožec jí připadal jako boží omyl, ať mi to Pánbůh odpustí, ano? Ale na žádného Pánaboha nemyslela, to byl jen takový způsob. Díky nějakému božstvu si Olímpico ničeho nevšiml a ona mu řekla:
„Jsem mokrá, protože jsem si sedla na mokrou lavici."
A on si ničeho nevšiml. Na důkaz díků se mechanicky pomodlila. Ale nebyly to díky Bohu, jenom opakovala, co se naučila v dětství.
„Žirafa je tak elegantní, vid?"
„Blbost, zvíře není elegantní."
Záviděla žirafě, která se vznášela tak vysoko ve vzduchu. Když viděla, že její poznámky o zvířatech se Olímpicovi nelíbí, snažila se to zamluvit:
„V rádiu Čas říkali slovo, které mi připadá nějak divné: mime-tismus."
Olímpico se na ni podezíravé podíval:
„Copak takhle mluví slušné děvče? A k čemu potřebuješ tolik vědět? Mangue je plné holek, které se moc ptaly." „Mangue je čtvrť?"
„To je špatné místo, jenom pro chlapy. Ty tomu nebudeš rozumět, ale něco ti povím: ještě se sežene levná ženská. Tys mé moc nestála, jedno kafe. Víc už s tebou utrácet nebudu, jasné?"
Pomvslela si: nezasloužím si, aby za mé něco platil, protože jsem se počurala.
117
Po dešti v zoologické zahradé se Olímpico změnil: začal být hrubý. Ani si neuvědomil, že sám toho moc nenamluví, jak se na správného chlapa sluší, a řekl jí:
„Páni zlatí! Ani zobák neotevřeš a říct taky nemáš co!"
Pravila tedy stísněné:
„Heled, císaře Karla Velikého nazývali v jeho zemi Carolus! A víš, že moucha lítá tak rychle, že vzdušnou čarou bv obletěla celý svět za osmadvacet dní?"
„To není pravda!"
„Vážné, namouduši, to jsem se dovédéla v rádiu Čas!" „Tomu teda nevěřím."
„Ať na místě umřu, jestli neříkám pravdu. Ať se můj otec a moje matka dostanou do pekla, jestli té chci obelhat."
„Uvidíš, že z toho fakt umřeš. Poslyš: ty jenom děláš, že jsi blbá, nebo fakt jsi?"
„Já ani nevím, co jsem, jsem asi trochu... jaká?... Totiž nevím sama, kdo jsem."
„Aspoň ale víš, že se jmenuješ Macabéa, nebo ne?"
„To ano. Ale nevím, co v tom jméně je. Vím jenom, že jsem nikdy nebyla důležitá..."
„Tak si zapamatuj, že moje jméno bude jednou v novinách a znát ho bude každý."
Řekla Olímp ícovi:
„Víš, že v naší ulici je kohout, který kokrhá?" „Proč vlastně tolik lžeš?"
„Přísahám, ať moje matka na místě umře, jestli to není pravda!"
„Copak tvoje matka ještě neumřela?"
„No jo, to je pravda... to jsou věci..."
(A co já? Já, jenž vyprávím příběh, který se nikdy nestal ani mné, ani nikomu z mých známých? Znám tolik pravdy, až mé to désí. Je snad mým bolestným údělem vycítit na vlastní kůži pravdu, k níž se nikdo nechce znát? Jestliže o Macabéi vím skoro všechno, pak proto, že kdysi jsem letmo zachytil pohled jednoho bledého dévčete ze severovýchodu. V tom letmém pohledu bvla od hlavy k paté. Pokud jde o toho mládence z Paraíby, určité jsem si v duchu vyfotografoval jeho tvář — a když se opravdu a nezaujaté
soustředíte, když se soustředíte, tvář vám řekne skoro všecko.)
A teď zase zmizím a vrátím se k těm dvéma bytostem, které vlivem okolností byly zpola abstraktní.
leště jsem ale pořádně neobjasnil Olímpica. Pocházel z pa-raíbského vnitrozemí a měl odolnost pramenící z vášnivé příchylnosti k tomu divokému kraji rozpukanému suchem. Přinesl si plechovku voňavé vazelíny a hřebínek, své výlučné vlastnictví, které si pořídil na trhu v Paraíbé. Mazal si černé vlasy, že to dál nešlo. Vůbec netušil, že riodejaneirským dívkám se taková upadaná mastnota hnusí. Přišel na svět sežehnutéjši a tvrdší než suchá haluz nebo kámen na slunci. Byl bližší spáse než Macabéa, protože ne nadarmo kdesi v téch pustých končinách zabil člověka, svého nepřítele, dlouhý kapesní nůž se vesničanovi zlehka vnořil do mékkých jater. Mlčel o tom jako hrob a to mu dodávalo síly, jakou může dát jen tajemství. Olímpico byl rváč. Ale měl slabost pro pohřby: někdy až třikrát týdně si zašel na cizí pohřeb, když se o tom dočed z oznámení v novinách, hlavné v listě Den: oči měl pak plné slz. Byla to slabá stránka, ale každý máme něco. Týden bez pohřbu byl promarněný pro muže, který přes své bláznovství moc dobře vědél, co chce. Takže vůbec nebyl blázen. Macabéa na rozdíl od Olímpica byla křížencem dvou „cože". Opravdu to vypadalo, jako by se narodila z jakési nejasné představy hladových rodičů. Olímpico aspoň kradl, kde se dalo, i u hlídače na bouračce, kde přespával. To, že zabil a kradl, z ného délalo víc než kdejaké obyčejné stvoření, dodávalo mu to určitou úroveň a délalo z ného chlapa s očištěným štítem. Taky se mohl lip spasit než Macabéa, protože uměl skvéle načrtnout směšné karikatury podle fotografií důležitých osobností v novinách. Tak se mstil. Jenom jedenkrát prokázal Macabéi laskavost, když jí řekl, že jí sežene místo v hutích, až bude bez práce. Ten slib ji vynesl na vrchol blaha (výbuch), protože v hutích by našla své jediné současné spojení se svétem: samotného Olímpica. Ale Macabéu vcelku vzato vlastní budoucnost netrápila: mít budoucnost je přepych. Z rádia Čas slyšela, že na svété je sedm miliard lidi. Připadala si ztracená. Ale při svém sklonu být šťastná se hned utěšila: je tu sedm miliard lidí, kteří jí mohou pomoci.
Macabéi se líbily hrůzostrašné filmy nebo muzikály. Nejradši
118
119
měla ženské bud oběšené, nebo střelené rovnou do srdce. Nevěděla, že sama je sebevražednice, přestože ji nikdy nenapadlo se zabít. Život byl pro ni neslaný nemastný víc než tvrdý nenamazaný krajíc. Zatímco Olímpico byl čertovský chlap plný života, který mohl nadělat spoustu dětí, měl drahocenné semeno. A jak už jsem řekl nebo neřekl, Macabéa mela vaječníky zplihlé jako vařená houba. Ach, kdybych ji tak mohl popadnout, pořádně ji vvkoupat, dát jí -alíř horké polévky a potom pěkně přikrytou políbit na čelo. A udělat, aby až se probudí, prostě objevila veliký přepych života.
Olímpica po pravdě řečeno známost s Macabéou vůbec neuspokojovala — jak právě zjišťuji. Olímpico asi viděl, že Macabéa nemá žádnou šťávu, že je méněcenný produkt. Kdvž ale spatřil Macabéinu kolegyni Glórii, hned poznal, že to je třída.
Gloria měla v krvi dobré portugalské víno a taky se díky skryté kapce africké krve při chůzi vykračovala v bocích. Přestože byla bílá, měla v sobě sílu míšenectví. Kudrnaté vlasy, jejichž kořínky byly véčné černé, si odbarvovala na žloutkové žlutou. A tak třebas odbarvená, přece jen byla blondýna, což pro Olímpica znamenalo další stupeň vzhůru. Nehledě k tomu, že pro člověka ze severovýchodu měla neocenitelnou přednost. Když ho s ní totiž Macabéa seznámila. Gloria mu řekla: „Jsem tutově z Ria!" Olímpico nevěděl, co to znamená „tutové", protože to byla hantýrka ještě z dob mládí Glóriina otce. Fakt, že byla z Ria, ji zařazoval k vytouženému klanu jižanů. Jen ji uviděl, hned mu bylo jasné, že přes svoji ošklivost jc Gloria dobře živená. A to z ní dělalo kvalitní materiál.
Známost s Macabéou se zatím ustálila na vlažném zvvku, pokud vůbec kdy byla žhavější. Olímpico se častokrát ani neobjevil na zastávce autobusu. Ale přece jen to byl její mládenec. A Macabéa nemyslela než na den, kdy se s ní rozhodne zasnoubit. A oženit.
Později postupným průzkumem zjistil, že Gloria má matku, otce a v pravidelnou hodinu teplou stravu. To ji zařazovalo mezi prvotřídní materiál. Olímpico byl bez sebe nadšením, když se dozvěděl, že její otec pracuje v řeznictví.
Podle boků soudil, že z ní bude dobrá rodička. Zatímco .Macabéa jako by měla sama v sobě vlastní konec.
Zapomněl jsem říci, jak zvláštní bylo, že na tak povadlé tělo
měla Macabéa širý, téměř bezmezný dech života, mocný jako u sa-modruhé panny, která otěhotněla sama sebou, partenogenezí: měla schizoidní sny, v nichž se zjevovala obrovitá předpotopní zvířata, jako by bývala žila v nejdávnéjších údobích téhle krvavé země.
Tehdy se stalo (výbuch), že známost Olímpica a Macabéi vzala rychlý konec. Známost možná divná, ale přinejmenším blízká jakési bledé lásce. Upozornil ji, že si našel jiné dévče a že je to Gloria. (Výbuch) Macabéa si dobře všimla, k čemu mezi Olímpicem a Glórií došlo: jejich 06 se líbaly.
Když uviděl trochu moc bezvýrazný Macabéin obličej, odhodlal se dokonce nějakou laskavostí zmírnit své sbohem nadobro. A když se s ní loučil, řekl:
„Víš, ty jsi, Macabéo, vlas v polívce. Člověku přejde chuť. Promiň, jestli jsem té urazil, ale říkám to upřímné. Urazila ses?"
„Ne, ne, ne! Ale prosím té, já chci jít pryč! Prosím té, honem se se mnou rozluč!"
Bude lip, když se nezmíním o štěstí nebo neštěstí — vyvolává to onen zemdlelý, světle fialový stesk, onu vůni fialek, ledové vody odlivu pěnící na písku. Nechci jej vyvolávat, protože bob'.
Zapomněl jsem říci, že Macabéa měla jednu nešťastnou vlastnost: byla smyslná. Jak se do tak vadného těla mohlo vejít tolik chlípnosti, aniž o tom měla zdání? Záhada. Na začátku známosti poprosila Olímpica o fotočku velikosti 3 x 4, na níž v úsměvu předváděl zlatý špičák, a ji to tak vzrušovalo, že se musela pomodlit tři otčenáše a dva zdrávasy, aby se uklidnila.
Ve chvíli, kdy jí dal Olímpico kvinde, byla její okamžitá reakce (výbuch) docela nečekaná: zničehonic se dala do smíchu. Smála se, protože ji nenapadlo plakat. Překvapený Olímpico se párkrát nechápavě zachechtal.
Nakonec se smáli oba. Tu on měl vnuknutí, které přece jen prozrazovalo jakýsi jemnocit: zeptal se jí, jestli se směje z nervozity. Přestala se smát a řekla velice, velice unavené:
„Já nevím."
|edno bylo Macabéi jasné: Gloria se mela k světu. A to všecko zřejmé proto, že Gloria byla tlustá. Tloušťka byla odjakživa Maca-béiným tajným snem, protože v Maceió kdysi zaslechla, jak jeden
120
121
mladík říká na ulici duste žené: „Co je tlustý, to je hezký!" Od té doby toužila být při tele a tehdy jedinkrát o néco poprosila. Chtěla, aby jí teta koupila rybí tuk. (Už tenkrát na ni působily reklamy.) Teta se jí zeptala: copak si myslíš, že jsme boháči, vyhazovat peníze za takový přepych?
Smutek nemela v povaze, a proto když ji Olímpico nechal, snažila se žít dál, jako by byla o nic nepřišla. (Nezoufala si atd., atd.) Co taky mohla dělat? Vždyť byla chronická. A i smutek je jenom pro boháče, pro toho, kdo si to může dovolit, kdo nemá co na práci. Smutek je přepych.
Zapomněl jsem říci, že den nato, co jí dal kvinde, dostala nápad. Když už ji nikdo neudělá žádnou radost, tím míň zásnuby, udělá si radost sama. Radost spočívala v tom, že si pro nic za nic koupila novou rtěnku, ne růžovou jako obvykle, ale křiklavé červenou. V práci si na záchodě zmalovala celou pusu, i okraje si přetáhla, aby její tenké rty byly stejné zvláštní jako rty Marylin Monroeové. Když se nalíčila, zírala do zrcadla na tvář, která se zase zděšené dívala na ni. Protože místo rtěnky jako by jí ze rtů vytryskl proud krve po ráně rovnou do úst, zuby vyražené, pysky rozbité (malý výbuch). Když se vrátila do kanceláře, Gloria se jí vysmála:
„Zbláznila ses, holka? Takhle se zmalovat! Vypadáš jako fuchde."
„Jsem poctivé děvče! Žádná fuchtle ani rajda." „Nezlob se, že sc ptám: bolí to, když je člověk ošklivý?" „To mé nikdy nenapadlo, asi to trošku bolí. Ale řekni mi sama, jestli té bolí, že jsi ošklivá."
„Já nejsem ošklivá!!!" křičela Glória.
Pak to přešlo a Macabéa dál ráda nemyslela na nic. Prázdná, prázdná. Jak jsem řekl, nemela andéla strážce. Ale dělala, co mohla. Pokud jde o to ostatní, byla skoro neosobní. Gloria se jí zeptala:
„Proč po mné pořád chceš aspirin? Ne že by mi to vadilo, i když to stojí peníze."
„To abych se nebolela."
„Cože? Co to povídáš? Ty se bolíš?"
„Já se bolím pořád."
„Kde?"
„Vevnitř, neumím to vyjádřit."
Ostatné, čím dál víc se neuměla vyjádřit. Proměnila se v organickou prostotu. A osvojila si způsob, jak v prostých a poctivých věcech shledávat kouzlo hříchu. Ráda cítila plynutí času. Přestože neměla hodinky, nebo právě proto, vychutnávala velikost času. Žila nadzvukové. Nikdo si nevšiml, že svým bytím překonává zvukovou bariéru. Pro jiné lidi neexistovala. Její jedinou výhodou proti druhým bylo, že dokázala spolknout pilulku bez vody, nasucho. Gloria, která jí dávala aspirin, se jí obdivovala, což Macabéu příjemné hřálo u srdce. Gloria ji varovala:
„Jednou se ti ten prášek v krku přilepí a budeš tu lítat jako napůl podříznutá slípka."
Jednou se dostala do vytržení. Stalo se to před stromem tak silným, že by nikdy nedokázala obejmout jeho kmen. Ale přes své vytržení nepřebývala s Bohem. Modlila se lhostejné. Ano. Ale tajemný Bůh druhých lidí jí občas poskytl stav milosti. Šťastná, šťastná, šťastná. V duchu málem létala. A viděla taky létající talíř. Pokoušela se to sdělit Glórii, ale nešlo jí to, neuměla mluvit, a ostatně co mela vypovědět? Vzduch? Všecko se nevypoví, protože všecko je duté nic.
Někdy ji milost postihla přímo v kanceláři. To pak šla na záchod, aby byla sama. Tam stála a usmívala se, dokud to nepřešlo (zdá se mi, že ten Bůh k ní byl velice slitovný: dával jí, co jí bral). Stála, nemyslela na nic, pohled bezvýrazný.
Ani Gloria nebyla kamarádka: jenom kolegyně. Oblá, bílá a vlahá Gloria. Mela zvláštní pach. Jisté proto, že se moc nemyla. Chloupky na zarostlých lýtkách a v podpaží si odbarvovala, neholila si je. Olímpico: to bych rád védél, jestli je dole taky blond?
K Macabéi chovala Gloria nejasné mateřské city. Když jí připadala až moc zvadlá, ptala se:
„Proč se tak to?"
Macabéu nikdy nikdo nerozčilil, ale Glóriin zvyk nedokončit větu jí šel na nervy. Gloria se voněla silnou santalovou kolínskou a Macabéa, která mela choulostivý žaludek, se z toho pachu div nepozvracela. Neříkala nic, protože Gloria ted představovala její spojení se světem. Ten svět se skládal z tety, Glórie, pana Raimunda
122
123
a Olímpica — a jen velice vzdáleně z děvčat, s nimiž sdílela pokoj. Místo toho jí dělala společnost podobizna G rety Garbo zamlada. K mému překvapení, protože jsem si nemyslel, že by Macabéa byla schopná vycítit, co taková tvář vyjadřuje. Greta Garbo, myslela si, aniž se nějak blíže vyjádřila, je jisté nejvýznamnější žena na svété. Ale sama doopravdy nechtěla být vznešenou Gretou Garbo, jejíž tragická smyslnost stála na osamoceném podstavci. Chtěla se, jak už jsem řekl, podobat Marylin.
Jednou ve vzácné sdílné chvilce pověděla Glórii, kým by chtěla být. A Gloria se mohla uchechtat:
„Zrovna Marylin, Maco? Ty jsi cvok!"
Gloria byla sama se sebou náramně spokojená: cenila se vysoko. Včdéla, že má vláčné způsoby mulatky, u pusy pro zvýšení půvabu malinké znamínko a nad horním rtem řadu chloupků, které si odbarvovala kysličníkem. Ústa měla plavá. Vypadalo to skoro jako knír. Byla to mazaná potvůrka, ale srdce měla dobré. Macabéu litovala, ale ať si poradí sama, nemá být hloupá, A Gloria si myslela: co je mi do ní.
Do duše nikomu nevidíme. S Glórií si Macabéa občas povídala — ale nikdy se srdcem na dlani.
Gloria měla veselý zadek a kouřila mentolky, abv si uchovala svěží dech na nekonečné polibky s Olímpicem. Oplývala spokojeností: měla všecko, co jí poskytovaly její nevelké tužby. A byl v ní jakýsi vzdor, zkrátka řečeno „nikdo mi nemá co poroučet". Jednou se ale na Macabéu začala dívat a dívat a dívat. Pak to už nevydržela a s lehkým portugalským přízvukem řekla:
„Poslyš, máš ty vůbec nějaký výraz?"
„Ale jo. Jenomže mám plochý nos, jsem z Alagoasu."
„Něco mi řekni: myslíš někdy na svou budoucnost?"
Zůstalo při otázce, protože Macabéa nevěděla, co na to odpovědět.
Dobrá. Vraťme se k Olímpicovi.
Ten, aby udělal na Glórii dojem a ukázal se hned jako chlap, koupil od trhovců ze severovýchodu tu nejpálivéjší papriku a rozžvýkal ten čertův plod s celou dužinou, aby své nové dívce předvedl, co je za pašáka. Ani vodou to nezapil, aby uhasil žár v útro-
124
bách. Skoro nesnesitelné pálení ho nicméně zocelilo, nehledě k tomu, že polekaná Gloria ho začala poslouchat. Pomyslel si: copak nejsem vítěz? A držel se Glórie se silou trubce, ona mu dá med i bujné vnady. Ani na okamžik ho nezamrzelo, že se rozešel s Ma-cabéou, protože mu bylo dáno jít nahoru, aby jednoho dne vnikl do světa jiných. Hladověl po tom, být jiný. V Glóriiné svété se třeba nasytí, ten křehký sameček. Konečné přestane být tím, čím byl odjakživa a co tajií i sám před sebou, protože se za takovou slabost stvdél: nebyl ve skutečnosti odmalička víc než opuštěné srdce, které tak těžko bije v prostoru. Venkovan z vnitrozemí je spíš než co jiného člověk trpný. Já mu odpouštím.
Aby Gloria kolegyni vynahradila, že jí přebrala mládence, pozvala ji k nim v neděli odpoledne na svačinu. Kousnout a pak pofoukat? (Ach, takový banální příběh, nejradši bych toho nechal.)
A tam (malý výbuch) Macabéa valila oči. Ve špinavém nepořádku buržoazie třetí třídy bylo totiž přece jen mdlé pohodli lidí, kteří všechny peníze utratí za jídlo, na předměstí se hodně jí. Gloria bvdlela v ulici generála nevím jakého a těšilo ji, že se to tam jmenuje po vojákovi, cítila se víc v bezpečí. Doma měli dokonce i telefon. Byla to asi jedna z řídkých chvil, kdy Macabéa viděla, že pro ni není na svété místo, právě proto, že Gloria jí toho tolik dala. Totiž pořádnou sklenici opravdové husté čokolády s mlékem a spoustu všelijakých pocukrovaných preclíčků, nemluvě o malé bábovce. Když vyšla Gloria z místnosti — Macabéa potají ukradla sušenku. Pak poprosila za odpuštění abstraktní Bytost, která dává a bere. Cítila, že je jí odpuštěno. Bytost jí odpouštěla všecko.
V pondělí nato, nevím jestli proto, že jí čokoláda neudělala dobře na žlučník, nebo z nervozity, že pila to co bohatí, jí bylo špatně. Zatvrzele však nezvracela, aby nemrhala drahocennou čokoládou. Když za pár dní dostala výplatu, poprvé v životě se opovážila (výbuch) jít k levnému doktorovi, kterého jí poradila Gloria. Ten ji prohlížel, prohlížel a zase prohlížel.
„Vy děláte odtučňovací kúru, slečno?"
Macabéa nevěděla, co na to odpovědět.
„Co vůbec jíte?"
„Párek s rohlíkem."
125
„Nic jiného?"
„Někdy si dám chlebíček s mortadelou." „A co pijete? Mléko?" „Jenom kávu a limonádu."
„Jakou limonádu?" zeptal se, protože nevěděl, co říci. Vyzvídal nazdařbůh:
„Zvracíte někdy hodné?"
„Kdepak, nikdy!" zvolala velice zděšené, není přece blázen, aby mrhala jídlem, jak jsem říkal. Lékař se na ni díval a dobře věděl, že žádnou odtučňovací kúru nedělá. Bylo však pro něj pohodlnější držet se svého a radit jí, aby se nesnažila zhubnout. Věděl, že tak to je a že on je lékař chudých. To také řekl, kdvž jí předpisoval posilující lék, který si potom vůbec nekoupila, myslela si, že jít k doktorovi už léčí samo o sobě. A dodal podráždené, aniž mu bylo jasné, z čeho ten náhlý vztek a pobouření prameni:
„A vůbec, jíst jenom párek s rohlíkem je čirá neuróza a ze všeho nejvíc potřebujete jít k psychiatrovi 1"
Ničemu nerozuměla, ale napadlo ji, že lékař od ní očekává úsměv. Tak se usmála.
Velice tlustý a zpocený lékař měl nervózní uk, který ho čas od času nutil rytmicky stáhnout rty. Výsledkem bylo, že vypadal jako děcko, které špulí pusu, když se chystá rozplakat.
Ten doktor neměl žádný cil. Lékařem byl jenom kvůli vydělávání peněz, nikoli z lásky k povolání nebo k nemocným. Byl nedbalý a chudoba se mu ošklivila. Pracoval pro chudé, a přitom styk s nimi nesnášel. Byli pro něj odpadem vysokých společenských kruhů, k nimž také nepatřil. Věděl, že v medicíně a v klinických novinkách zaostává, ale pro chudé to stačilo. Jeho snem bylo mít peníze, aby mohl dělat přesné to, co chtěl: nic.
Když jí řekl, že ji prohlédne, pravila:
„Slyšela jsem, že u doktora se musí člověk svlíknout, já ale nic svlíkat nebudu."
Vyšetřil ji rentgenem a řekl:
„Je to počáteční stadium plicní tuberkulózy."
Nevěděla, jestli je to dobré nebo špatné. A protože nebyla nezdvořák, řekla:
126
„Mockrát vám děkuji."
Lékař si prostě soucit nepřipouštěl. A dodal: když nebudete vědět, co si vzít k jídlu, udělejte si pořádné špagety po italskú.
A dodal s oním minimem laskavosti, které si dovolil, protože si sám připadal ukřivděný:
„Není to tak drahé..."
„To jídlo, co jste říkal, jsem jakživa nejedla. Je to dobré?"
„No ovšem! Jen se podívejte, jaké mám břicho! To je z dobrých makarónů a spousty piva. Pivo vynechte, alkohol je lip nepit." Opakovala unavené:
„Alkohol?"
„Víte co? Zmizte, ať už vás nevidím!"
Ano, zamiloval jsem se do Macabéy, své drahé Macy, zamiloval jsem se do její ošklivosti a naprosté anonymity, protože ona neexistuje pro nikoho. Zamiloval jsem se do chatrných plic toho vyžlete. Tolik bych chtěl, aby otevřela ústa a řekla:
„Jsem na světe sama a nevěřím nikomu, všichni lžou, někdy i v okamžiku lásky, já si nemyslím, že se jeden človék domluví s druhým, k pravdě dojdu, jenom když jsem sama."
Maca toho ale nikdy moc nenamluvila, hlavně proto, že byia skoupá na slovo. A navíc si sama sebe neuvědomovala a na nic si nestěžovala, dokonce si myslela, že je šťastná. Nedá se říci, že byla slabomyslná, ale pociťovala čisté štěstí idiotů. A taky si sama sebe nevšímala: neznala to. (Vidím, že se pokouším dostat Macu do své situace: každý den potřebuji pár hodin samoty, jinak bych to nepřežil.)
Pokud jde o mne, jsem opravdový, jenom když jsem sám. Když jsem byl malý, myslel jsem si, že co nevidět vypadnu ze světa. Proč vlastně nespadnou mraky, když už padá všecko? Protože přitažlivost je menší než síla vzduchu, která je nadzdvihuje. Chytré, co? Ano, ale jednou spadnou v dešti. To je má pomsta.
Glórii nic nepověděla, protože v podstatě lhala: styděla se za pravdu. Lež je o tolik slušnější. Myslela, že dobré vychování znamená umět lhát. I sebe obelhávala, když jí roztěkané vytanula na mysli závist ke kolegyni. Gloria si například uměla vymýšlet: Macabéa
127
i
vidéla, jak si pri loučení s Olímpicem políbí špičky prstů a pošle vzdušný polibek, jako by vypouštěla ptáčka, což by Macabéu nikdy nenapadlo.
(Tenhle příběh jsou jenom nezpracovaná fakta v surovém stavu a zasahují mé přímo, dřív než začnu myslet. Vím hodně věcí, které nemohu povědět. Ostatně co si myslet?)
Gloria měla možná špatné svědomí, když jí řekla:
„Olímpico je můj, ale ty si určitě najdeš jiného. Říkám, že je můj, protože tak mi to řekla moje kartářka a tu musím poslouchat, protože ona je médium a nikdy se nemýlí. Proč za ní jednou ne-zajdeš, aby ti vyložila karty?"
„Je to moc drahé?"
Mám literatur}* až po krk; společníkem je mi jenom němota. Jestliže ještě píšu, je to proto, že na světe už nemám nic jiného na práci, zatímco čekám na smrt. Hledání slova ve tmě. Doléhá na mé nevalný úspěch a vyhání mé na ulici. Chtěl bych se válet v bahně, stěží ovládám svou potřebu nízkosti, potřebu nejhorších možných orgií a požitků. Vábí mé hřích, fascinuje mé všecko zakázané. Chci b v t prase a slepice a potom je zabít a vypít jim krev. Myslím na Macabéino přirození, drobné, ale nečekané porostlé silnými a hustými černými chloupky — její přirození bylo jedinou úpornou známkou její existence.
Sama nic nechtěla, ale její přirození si žádalo jako slunečnice vyrostlá na hrobě. Pokud jde o mne, unavuje mě to. Unavuje mé asi společnost Macabéi, Glórie, Olímpica. Lékař mé znechutil s tím svým pivem. Na nějaké tři dny musím toho příběhu nechat.
V těch posledních třech dnech, sám a bez postav, se odosobňuji a svlékám se ze sebe, jako bych si svlékal šaty. Odosobňuji se do té míry, že usínám.
Ted se vynořuji a postrádám Macabéu. Pokračujme: „Je to moc drahé?"
„Já ti půjčím. Madam Carlota umí dokonce zbavit člověka kouzla, když ho někdo uřkne. Mé odčarovala přesné o půlnoci
128
v pátek třináctého srpna na jednom obřadním místě za Svatým Michalem, kde provozují macumbu. Zařízli nade mnou jedno černé prase a sedm bílých slepic a roztrhli mi šaty, které už jsem měla celé od krve. Nebála by ses?"
„Nevím, jestli bych mohla vidět krev."
Snad proto, že krev je u každého cosi tajného, životodárná tragédie. Ale Macabéa věděla jenom to, že nemůže vidět krev, ostatní jsem si pomyslel já. Strašné mě zajímají fakta: fakta jsou tvrdé kameny. Nelze uniknout. Fakta jsou slova vyřčená světem.
Dobrá.
Macabéa, kterou nikdy nenapadlo o něco požádat, se vzhledem k nenadálé pomoci vymluvila na bolest zubů, požádala šéfa o volno a přijala vypůjčené peníze, aniž věděla, kdy je bude moci vrátit. Ta opovážlivost jí dodala nečekané odvahy k ještě vetší opovážlivosti (výbuch): jelikož peníze byly vypůjčené, řekla si, že stejně nejsou její, a tudiž je může utratit. Tak si poprvé v životě vzala taxíka a jela do Olarie. Obávám se, že si tolik troufala ze zoufalství, i když nevěděla, že je zoufalá, už totiž vůbec nemohla dál, byla úplně na dně.
Bydliště madam Carloty našla bez potíží a ta snadnost jí připadala jako dobré znamení. Přízemní byt byl na rohu uličky a mezi dlažebními kostkami rostla tráva — všimla si toho proto, že si vždvckv všímala malých a nicotných věcí. Když tiskla zvonek u dveří, prolétlo jí hlavou: tráva je tak jasná a prostá. Měla spontánní a volné myšlenky, protože mela velkou vnitřní svobodu, třebas nazdařbůh.
Otevřela jí sama madam Carlota, nenucené si ji prohlédla a řekla:
„Můj pán už mi sdělil, že ke mně jdete, zlatíčko. Jak že se jmenujete? Ale. To je hezounké. Pojdte dál, děťátko. Mám vzadu v pokoji klientku, počkejte zatím tady. Chcete kafíčko, poupátko moje?"
Macabéa si sedla trochu polekána, protože tolik laskavosti dosud nezažila. A s péčí o vlastní křehký život pila studenou a skoro hořkou kávu. Mezitím se obdivné a uctivě rozhlížela kolem sebe po místnosti. Byl tam samý přepych. Žlutá umělá hmota na křeslech
129
a na pohovkách. I květiny z umělé hmoty. Umělá hmota předčila všechno očekávání. Zírala s otevřenými ústy.
Konečně vyšla ze zadního pokoje dívka s velice zarudlýma očima a madam Carlota pozvala Macabéu dál. (Zacházet s fakty je otrava, všednost mě ničí, jsem líný psát tenhle příběh, kterým si chci jenom ulevit. Vidím, že mé psaní jde mimo mě. Neberu na sebe odpovědnost za to, co ted píšu.)
Ale ptjkračujme, třebas pracné: madam Carlota bvla kulatá, plné rtíky si líčila křiklavé červenou barvou a na mastných tvářích vykroužila lesklou růží dvě kolečka. Vypadala jako trochu otlučená porcelánová panna. (Vidím, že nic hlubšího z tohohle příběhu ne-vykřešu. Popis mé nebaví.)
„Nemusíte se mé bát, holubičko drahá. Protože kdo je se mnou, je zároveň s Pánem Ježíšem."
A ukázala na barvotisk, kde se rudě a zlaté skvělo srdce Ježíšovo.
„Já na Pána Ježíše nedám dopustit. Jsem do Něho blázen. Vždycky mi pomohl. Víte, když jsem byla mladší, měla jsem takovou úroveň, že jsem mohla vést lehký život. A byl opravdu lehký, zaplať Pánbůh. A když už jsem pak na trhu za moc nestála, Pán Ježíš mi zničehonic zařídil, že jsem se dala dohromady s jednou kamarádkou a otevřely jsme si veřejný dům. Tam jsem nadělala prachy a mohla jsem si koupit tenhleten přizemni byteček. Nevěstinec jsem nechala být, protože nebylo snadné starat se o tolik děvčat, které mé jenom hleděly okrádat. Zajímá vás, co vám povídám?"
„Moc."
„To je dobře, protože já nelžu. Taky se držte Pána Ježíše, protože Spasitel fakticky spasí. Víte, policajti mě nechtějí nechat vykládat karty, že prý druhé vykořisťuju, ale jak už jsem řekla, kam se hrabou na Pána Ježíše. Všimla jste si, že On mi opatřil peníze i na fajnový nábytek?"
„Ano, všimla."
„Tak se mnou souhlasíte, že? Vidím, že jste inteligentní, to je dobře, protože mé inteligence zachránila."
Madam Carlota při řeči vyndávala z otevřené krabice jeden bonbón za druhým a cpala si je do pusy. Macabéi nenabídla. Ta
se svým sklonem všímat si nepatrných věcí, jak už jsem řekl, zpozorovala, že v každém nakousnutém bonbónu je jakási hustá tekutina. Nezatoužila po tom bonbónu, protože už věděla, že věci patří druhým.
„Byla jsem chudá, nenajedla jsem se pořádně, neměla jsem hezké šaty. Tak jsem se dala na lehký život. A líbilo se mi to, protože já jsem velice láskyplná, všem těm mužům jsem poskytla lásku. A navíc ve veselé čtvrti byla legrace, protože s kamarádkami jsme si pořád měly co povídat. Byly jsme spolu jedna ruka a jenom sem tam jsem se s některou porafala. Ale ani to nebylo marné, protože já jsem bvla velice silná a ráda jsem bila, kudlila a kousala. A když už mluvím o kousání, nedovedete si představit, jak krásné jsem měla zuby, všeck\ bělounké a lesklé. Ale zkazily se mi, takže dneska mám. falešné. Co myslíte, je to poznat?"
„Ne, není."
„Víte, já jsem byla velice čistotná a nedostala jsem žádnou ošklivou nemoc, jenom jedenkrát jsem chytla syfla, ale penicilin mé uzdravil. Se mnou se dalo víc užít než s druhými, protože jsem hodná a koneckonců jsem dávala, co je moje. Měla jsem jednoho muže, kterého jsem doopravdy milovala a taky živila, protože byl moc fajnový a nechtěl se udřít. Toho jsem měla pro potěšení a občas mi i natloukl. Když mě bil, viděla jsem, že mě má rád, i to bití se mi líbilo. S ním to byla láska, s druhými jsem pracovala. Když pak zmizel, utěšovala jsem se s ženami, aby mi to nepřišlo líto. Ženská láska je moc dobrá, skoro bych vám to doporučovala, protože vy jste na mužskou hrubost moc křehounká, a jestli se vám podaří najít si ženskou, uvidíte, jak je to příjemné, mezi ženami je láska o tolik fajnovější. Máte možnost si nějakou najít?"
„Ne, nemám."
„Když vy se ani nemalujete. Která se nemaluje, sama sebe zahazuje. Ách, to se mi stýská po veselé čtvrti! Zažila jsem v Mangue lepší časy, tenkrát tam chodili skuteční kavalíři. Kromě pevné ceny jsem kolikrát dostala i spropitné. S Mangue prý to ted jde z kopce, v celé čtvrti prý není víc než půltuctu domů. Za mých dob jich tam bývaly dvě stovky. Vždycky jsem stála opřená o dveře a na sobě jsem měla jenom kalhotky a podprsenku z průsvitné krajky. Teprve
130
131
když jsem moc ztloustla a začaly mi vypadávat zuby, stala se ze mě kuplířka. Víte, co to znamená kuplířka? Já to tak říkám, protože slov jsem se jakživa nebála. Některé lidi jména vécí děsí. Vy se slov bojíte, drahoušku?" „Ano, bojím."
„Tak já si dám pozor, aby mi něco škaredého nevy klouzlo, nedělejte si starosti. Slyšela jsem, že prý Mangue nesnesitelně smrdí. Za mých časů jsme pálili kadidlo, aby byl v domě svéží vzduch. Vonělo to skoro jako v .kostele. A všecko bylo velice úctyhodné a plné náboženství. Už když jsem délala dámičku, pomalu jsem si strádala peníze, ale šéfce jsem samozřejmé dávala podíl. Čas od času se střílelo, ale nikdy ne kvůli mně. Nenudím vás svým povídáním, poupátko moje? Ne? Nebo už chvátáte na ty kartv?"
„Ne, nechvátám."
Pak jí madam Carlota vyprávěla, jak mívala ve svém pokojíku v Mangue pěkné vyzdobené sténv.
„Jestlipak víte, zlatíčko, že mužská vůně dělá dobře? Prospívá to zdraví. Už jste někdy cítila mužskou vůni?"
„Ne, ještě ne."
Konečné si madam Carlota naslinila prsty a poručila jí, aby sejmula karty, levou rukou, koťátko, pozor na to.
Třesoucí se rukou Macabéa oddělila hromádku: poprvé bude mít nějaký osud. Madam Carlota (výbuch) byla vrcholem její existence. Rozvířila jí život, který se cely zúžil, aby vyústil v téhle veliké dámě, jejíž pleť získala lesklou růží hladkost umělé hrnou. Madam najednou vykulila oči.
„Bože, Macabéičko, vy ale máte hrozný život! Můj přítel Pán Ježíš ať se nad vámi ustrne, děťátko! Taková hrůza!"
Macabéa zbledla: nikdy ji nenapadlo, že by její život bvl tak špatný.
Ohledně její minulosti madam uhádla všecko, dokonce jí řekla, že skoro ani nepoznala rodiče a že ji vychovala příbuzná, velice zlá macecha. Macabéu ten objev ohromil: až dosud si vždvckv myslela, že teta s ní tak zacházela proto, aby z ní vvrostlo co nej-slušnéjší děvče. Madam dodala:
„A přítomnost, drahoušku, není o nic lepší. Přijdete o místo
132
a už jste přišla o mládence, chudinko malá. Jestli nemáte peníze, tak mi nemusíte nic dávat, já na tom nejsem špatně."
Macabéa nebyla zvyklá dostávat něco zadarmo, a tak nabídku odmítla, ale srdce jí přetékalo vděčnosti.
A najednou (výbuch) to přišlo: panina tvář se celá rozzářila:
„Macabéo! Mám pro vás náramné překvapení! Dávejte pěkné pozor, poupátko moje, protože vám povím něco ohromné důležitého. Je to velice vážné a velice radostné: váš život se dočista zmční! A řeknu vám ještě víc: změní se hned, jak odsud odejdete! Budete si připadat jiná. Představte si, poupátko, že i ten váš chlapec se k vám vrátí a požádá vás o ruku, mrzí ho to! A šéf vám oznámí, že si to rozmyslel a už vás propustit nechce!"
Macabéa se nikdy neodvážila mít naději.
Ted ale poslouchala madam jako trouby nebeské — zatímco srdce ji tlouklo o překot. Madam měla pravdu: Ježíš si jí konečné povšiml. S očima navrch hlavy náhle bažila po budoucnosti (výbuch). I já mám konečné nadéji.
„A to není všechno! V pozdních hodinách vám přijdou domů veliké peníze z rukou cizince. Znáte nějakého cizince?"
„Neznám," řekla Macabéa už se slábnoucí nadějí.
„Tak ho poznáte. Je to blondák a oči má modré nebo zelené nebo hnédé nebo černé. A nebýt toho, že máte ráda svého bývalého mládence, namlouval by si vás ten cizinec. Ne! Ne! Ne! Ted vidím něco jiného (výbuch), a přestože nevidím moc jasné, slyším zároveň hlas svého pána: ten cizí človék se zřejmě jmenuje Hans a to on se s vámi ožení! Má spoustu peněz, všichni cizinci jsou bohatí, fcstli se nemýlím, a já se nikdy nemýlím, tak vás zahrne láskou, a vy se, moje děvečko odstrčená, budete oblékat do sametu a hedvábí, i kožich dostanete!"
Macabéa se začala (výbuch) celá třást, protože i přílišná radost má svou stinnou stránku. Nic lepšího ji nenapadlo, než říci:
„Ale v Riu je přece na kožich moc horko..."
„To budete mít jenom na okrasu. Už dlouho jsem nikomu nekladla tak dobré karty. A já jsem vždycky upřímná: zrovna před chvíli jsem řekla té slečně, co šla pryč, že ji něco přejede, uplakat se mohla, viděla jste, jak měla červené oči? A ted vám dám amulet
133
a ten si schovejte do té své podprsenky, vždyť tam skoro nic nemáte, chudinko, pékně si ho přimáčkněte k tělu. Prsa nemáte, ale uvidíte, že prilxatL a budete mil pěkné tělíčko. \ dokud ne/tloustnete, dávejte si do podprsenky chumáče vaty, aby to vypadalo, žc tam něco máte. Podívejte se, drahoušku, za ten amulet od vás musím kvůli Pánu Ježíšovi taky něco vzít, protože všecky peníze, co dostanu za karty, dávám na jeden nalezinec. Jestli ale nemůžete, tak mi nic nedávejte, zaplatíte, až se vám všecko splní."
„Ne, já vám zaplatím, všecko jste mi uhádla, vy jste..." Byla jako opilá, myšlenky se jí pletly, málem se zdálo, že ji někdo praštil do té její hlavy s řídkými vlasy, cítila takový zmatek, jako by se jí přihodilo něco zlého.
Především poprvé poznala to, čemu druzí říkají vášeň: až po uši se zamilovala do Hanse.
„Co mám dělat, abych měla víc vlasů?" odvážila se zeptat, protože už si připadala jiná.
„Vy byste toho chtěla moc. Ale budiž: umývejte si hlavu mýdlem Aristolino, nepoužívejte žluté jádrové mýdlo. Za tuhle radu od vás nic nechci."
I tohle? (výbuch), rozbušilo se jí srdce, i víc vlasů? Zapomněla na Olímpica a myslela jen na cizince: to už bylo příliš velké štěstí, ulovit muže s modrýma nebo zelenýma nebo hnědvma nebo černýma očima, omyl byl vyloučen, pole možností neomezené.
„A ted," řekla madam, „už jděte za svým kouzelným osudem. Stejně už čeká další zákaznice, moc jsem se s vámi zdržela, andílku drahý, ale stálo to za to!"
V náhlém prudkém popudu (výbuch) vtiskla Macabéa zpola divoce a zpola neohrabané madam na tvář mlaskavou pusu. A znova pocítila, že její život se lepší už ted: líbání se jí zalíbilo. Jako dítě neměla koho líbat, a tak líbala zed. Laskáním laskala sama sebe.
Madam Carlota uhodla väecko, Macabéa žasla. Teprv ted poznala, jak ubohý byl její život. Div se nerozplakala, když spatřila jeho opačnou stranu, ona, která — jak už jsem řekl — se až dosud považovala za šťastnou.
Vyklopýtala z kartářčina bytu a stanula v uličce ztemnělé soumrakem — soumrakem, který je hodinou nikoho. Ona však
stála s oslněným zrakem, jako by nejzazší konec odpoledne byl krvavou skvrnou a zlatem málem černým. Tak nádherné ovzduší ji čekalo, i první škleb noci, která — ano, ano — byla hluboká a honosná. Macabéa zůstala trochu popletená a nemohla se rozhodnout, jestli přejít přes ulici, protože její život už se změnil. A změnil se slovy — od dob Mojžíšových jc známo, že slovo jc božské. I na to, aby přešla ulici, už z ní byla docela jiná osoba. Osoba těhotná budoucností. Cítila v sobě naději tak prudkou, že takové zoufalství nikdy nepoznala. Jestliže už nebyla sama sebou, pak to znamenalo ztrátu, jež se rovnala zisku. Tak jako existuje rozsudek smrti, kartářka nad ní vynesla rozsudek života. Všeho bylo najednou tolik a tolik a tak bez mezí, až se ji chtělo plakat. Ale neplakala: oči se jí třpytily jako slunce, které zmíralo.
A tu když sestoupila z chodníku, aby se pustila přes ulici. Osud (výbuch) zašeptal bleskurychlý a nenasytný: už je to tady, už to je, přišla moje chvíle!
A zachytil ji žlutý mercedes obrovský jako parolod— a v téže chvíli na nějakém jediném místě na světě se v odpovéd vzepjal kůň a řehtavě zaržál.
Když Macabéa padala, ještě dřív, než auto ujelo, si stačila všimnout, že předpovědi madam Carloty se začínají plnit, protože to auto bylo ohromné přepychové. To, že upadla, nic není, pomyslela si, jenom to do ní drclo. Udeřila hlavou o roh chodníku a zůstala ležet s tváří mírně stočenou ke kanálku. A z hlavy stékal nečekané rudý a hojný pramének krve. Což znamenalo, že přece jen patřila k odolné a houževnaté zakrslé rase, která snad jednou bude vymáhat své právo na výkřik.
(Ještě bych se mohl vrátit zpátky k uplynulým minutám a radostné zase začít tam, kde Macabéa stojí na chodníku — není však na mné rozhodnout, aby na ni pohlédl ten blondatý cizinec. Zašel jsem totiž moc daleko a už nemohu ustoupit. Jcšté dobře, že jsem aspoň nic neřekl a ani neřeknu o smrti, ale jen o nehodě.)
Zůstala bezbranné ležet na rohu ulice, snad odpočívala po tolika dojmech, a v žlábku mezi kameny uviděla řídkou trávu, zelenou jako nejkřehčí lidská naděje. Dnes, pomyslela si, dnes je první den mého života; narodila jsem se.
134
.135
(Pravda je vždycky nevysvětlitelný vnitřní dotek. Pravda je nerozpoznatelná. Tudíž neexistuje? Ne, pro lidi neexistuje.)
Vraťme se k trávě. Tomu nepatrnému stvořeni jménem Ma-cabéa se veliká příroda dávala jen jako tráva v kanálku — kdyby se jí dostalo vzdutého moře nebo vysokých horských štítů, její duše ještě panenštější než tělo by se celá pobláznila a její organismus bv explodoval, ruce sem, střeva tam, kulatá a prázdná hlava by se jí zakutálela k nohám — jako když se rozloží vosková figurína.
Najednou si trochu povšimla sama sebe. To, co se děje, je nehlučné zemětřesení? Alagoaská půda se rozpukla v trhlinách. Dívala se na trávu, jenom aby se někam dívala. Tráva ve velikém městě Rio de Janeiru. K ničemu. Kdoví jestli Macabéa už někdy pocítila, že i ona je k ničemu v tom nedobytném městě. Osud jí určil setmělou uličku a kanálek. Trpěla? Asi ano. Jako špatné podříznutá slepice, která splašené pobíhá a kape z ní krev. Jenže slepice utíká — jako se utíká před bolestí — se zděšeným kdákaním. A Macabéa bojovala mlčky.
Udělám, co bude možné, aby neumřela. Nejradši bych ji uspal a sám taky šel do postele spát.
Tu začalo drobné mžít. Olímpico měl pravdu: ona opravdu neuměla než pršet. Tenounké pramínky ledové vody jí pomalu smáčely šaty a to nebylo nic příjemného.
Ptám se: každý příběh, co už se jich na světě napsalo, je příběhem strastí?
Pár lidí se vynořilo v uličce bůhví odkud a shlukli se kolem Macabéy, aniž hnuli prstem, tak jako dřív pro ni nikdo nic neudělal, jenomže ted se na ni aspoň dívali, což jí dávalo jakousi existenci.
(Ale kdo jsem já, abych káral viníky? Nejhorší je, že jim potřebuji odpustit. Je třeba dojít k takové nicotě, aby nám bvlo lhostejné, jestli milujeme nebo nemilujeme zločince, který nás zabíjí. Ale nejsem si sám sebou jist: potřebuji se ptát, i když nevím koho, jestli opravdu musím milovat člověka, který mé vraždí, a potřebuji se ptát, kdo z vás mé vraždí. A můj život silnější než já odpovídá, že se chce mstít, prosté protože chce, a odpovídá, že musím bojovat jako tonoucí, i kdybych měl pak umřít. Je-li to tak, ať to tak je.)
Snad Macabéa neumře? Jak to můžu vědět? Ani lidé okolo to nevěděli. Přestože někdo ze sousedství pro všechny připad\ postavil vedle těla rozžatou svíčku. Krásné vysoký plamen jako by zpíval Gloria.
(Píšu o tom nejskromnéjším a zkrášluji to purpurem, skvosty a nádherou. Tak že se má psát? Ne, nemá se hromadit, nýbrž obnažovat. Ale nahoty se bojím, neboť znamená poslední slovo.)
Mezitím jako by se Macabéa na zemi čím dál víc stávala Maca-béou, jako by dospěla sama k sobě.
|e to melodram? Vím jen, že melodram byl vrcholem jejího života, každý život je uměním a její spěl k velikému pláči, nepotla-čitelnému jako déšť a blesky.
Objevil se tedy hubený člověk v ošumélém kabátě a hrál na rohu na housle. Na vysvédenou dodávám, že toho člověka jsem jednou jako dítě viděl za soumraku v Recife a táhlý a pronikavý zvuk zlatě podtrhával tajuplnost zešeřelé ulice. Vy zábly muž měl vedle sebe plechovku, kde suše harašily mince lidí, vděčné naslouchajících člověku, který za ně oplakával život. Ted teprv chápu a ted teprv se mi odhalil skrytý smysl: ty housle jsou varování. Vím, že až budu umírat, uslyším mužovy housle a budu chtít, aby mi hrál a hrál a hrál.
Macabéo, Zdrávas, Maria, milosti plná, jasná země zaslíbená, země smilování, ten čas nastane, oroduj za nás, a já sám jsem sobě formou poznání. Znám té až do morku kostí kouzlem, jež plyne ode mne k tobě. Divoce se rozlévat, a přece za vším tepe neoblomná geometrie. Macabéa se rozpomněla na přístavní molo. Molo se dotýkalo srdce jejího života.
Macabéa, a prosit o smilováni? Protože vždycky se prosí. A proč? Odpovéd: je to tak, protože tak to je. Vždycky to tak bylo? Vždycky to bude. A co když nebylo? Já ale říkám, že je. Ano.
Z ustavičného mrkání velikých očí i podle hubené hrudi, která se asi ztěžka pohybovala nahoru a dolů, bylo jasné vidět, že je naživu. Ale kdoví, jestli nepotřebovala zemřít? Protože jsou chvíle, kdy člověk potřebuje takovou maličkou smrt a ani o tom neví. Pokud jde 0 mne, já sám nahrazuji akt smrti některým jejím sym-
136
137
bolem. Symbolem, který lze shrnout v dlouhém políbení, vtisknutém nikoli na drsnou zed, nýbrž na ústa v agónii rozkoše, což je smrt. Já, který tolikrát symbolicky umírám, jen abych okusil vzkříšení.
S radostí vidím, že ještě nenastal onen okamžik pro filmovou hvézdu, kdy má Macabéa zemřít. Přinejmenším ješté nedokážu uhodnout, jestli se jí vyplní blondatý cizinec. Modlete se za ni a ustaňte na chvíli ve svém konání, abyste jí vdechli život, protože Macabéa se prozatím vznáší v náhodé jako dveře kývající se větrem v nekonečnu. Mohl bych se rozhodnout pro nejsnadnéjší cestu a zabít tu détinnou bytost, chci ale to nejhorší: život. A ti, co mé čtou, ar dostanou ránu do žaludku, aby viděli, jestli je to dobré. Život je rána do žaludku.
Zatím nebyla Macabéa víc než nejasný pocit na špinavém dláždění. Mohl bych ji nechat na ulici a jednoduše příběh neuzavřít. Ale ne: půjdu až tam, kde končí vzduch, půjdu až tam, kde se s vytím rozpoutává veliká vichřice, půjdu až tam, kde se zakřivujc vzduchoprázdno, půjdu, dokud mi budou stačit síly. Vystačí mi síly k Bohu? Jsem tak čistý, že nic nevím. Vím jenom jedno: nepotřebuji boží slitování. Nebo snad ano?
Byla tolik naživu, že se pomalu pohnula a stočila tělo do fe-tální polohy. Stejné groteskní jako vždy. Ta nechuť ustoupit, ale zároveň ta touha po velikém objetí. Objímala sama sebe v touze po sladké nicotě. Byla prokletá a nevedela o tom. Držela se poslední nitky vědomí a bez ustání si v duchu říkala: já jsem, já jsem. Kdo je, to nevěděla. V samé hluboké a černé dřeni sebe sama hledala dech života, který nám dává Bůh.
A tu — jak tam ležela — pocítila neskonalé vlahé štěstí, neboť jejím údělem bylo objetí smrti. Smrti, která je v tomhle příběhu mou vyvolenou postavou. Dá sbohem sama sobě? Myslím, že neumře, protože se jí tolik chce žít. A ve způsobu, jak se schoulila, byla jistá smyslnost. Nebo je to tím, žc předsmrtná chvíle se podobá prudké žádosti smyslů? Její výraz totiž připomínal škleb touhy. Všechno je vždycky v předvečer, a pokud neumře ted, stojí stejně jako my na prahu smrti, odpusťte, že vám to připomínám, protože já sám si jasnozřivost neodpouštím.
Pocit jemný, rozechvívající, ledový a ostrý jako v milování. Je snad tohle ta milost, jíž říkáte Bůh? Ano? Máli zemřít, ve smrti se z panny stane ženou. Ne, není to smrt, protože já ji té dívce nc-přeju: jenom nehoda, která ani nemusí být neštěstím. Její snaha žít vypadala jako cosi, co aspoň vytušila, když už to jako panna nezkusila, protože teprv ted pochopila, že od prvního zaplakání se žena rodí ženou. Osudem ženy je být ženou. Vytušila málem bolestný a oslnivý okamžik milostné mdloby. Ano, znovurozkvétání plné bolesti a tak téžké, že do něho vložila tělo i to, čemu vy říkáte duše a čemu já říkám — cože?
Tu řekla Macabéa větu, které nikdo z kolemjdoucích nerozuměl. Vyslovila zřetelné a jasně:
„Pokud jde o budoucnost."
Zastesklo se jí snad po budoucnosti? Suším dávnou hudbu slov a slov, ano, je to tak. Přesné v tom okamžiku ucítí Macabéa silnou žaludeční nevolnost a málem zvrací, chtěla vyzvrátit to, co není tělem, vyzvrátit cosi zářivého. Tisícicípou hvězdu.
Co to ted vidím a co mě tak děsí? Vidím, že vyzvrátila trochu krve, prudká křeč, konečné se dřeň dotýká dřené: vítězství!
A tu — a tu náhlý chraptivý křik racka, naráz dravý orel unášející do vzdušných výšin něžnou ovečku, hebká kočka drásající špinavou myš, to život požírá život.
I ty, Brute?!
Ano, tímto způsobem jsem chtěl oznámit, že — že Macabéa zemřela. Přemohla kníže temnot. Konečné korunovace.
Jaká byla pravda mé Macy? Stačí odkrýt pravdu a už tu není: ta chvíle je pryč. Ptám se: co je? Odpovéd: není.
Nebědujte však nad mrtvými: oni vědí, co činí. Byl jsem v zemi mrtvých a po hrůze tak černé jsem ožil v odpuštění. Jsem nevinen! Neničte mě! Nezaprodám se! Ach já nebohý, dočista ztracen a jako by ta veliká vina byla má. Chci, aby mi umyli ruce a nohy a pak — pak aby je pomazali převonnými svěcenými mastmi. . Ach, jak toužím být veselý. Ted se tu nutím, abych se smál z plných plic. Ale nevím, proč se nesměju. Smrt znamená shledat se se sebou. Natažená a mrtvá byla tak veliká ,ako mrtvý kůň. Nej lepší ze všeho
138
139
je přece jen tohle: neumřít, protože umřít nestačí, nenaplňuje mé to, a já to tolik potrebujú. Macabéa mé zabila.
Konečné se zbavila sebe i nás. Nelekejte se, umře se v mžiku, hned to přejde, já to vím, protože jsem s tou dívkou právě umřel. Odpusťte mi tu smrt. Nemohl jsem jinak, člověk se smíří se vším, když už líbal zed. Ale tu najednou pocítím poslední záchvěv vzpoury a řvu: vraždění holubic!!! Žít je přepvch.
Hotovo, je po všem.
Zemřela, hrany zvonily, ale jejich bronz byl němý. Ted tomu příběhu rozumím. Je hrozivou blízkostí hran, které užuž vyzvánějí. Velikost každého z nás.
Mlčení.
Přijde-li jednou Bůh na zem, bude veliké mlčení. Mlčení je takové, že ani mysl nemyslí.
Byl závěr tak mnohomluvný, jak jste potřebovali? Smrtí se z ní stal vzduch. Činný vzduch? Nevím. Zemřela v mžiku. Mžik je onen zlomek času, v němž se pneumatika rychle jedoucího vozu dotkne země a pak se nedotkne a pak se zas dotkne. Atakdále, atakdále. Ona v podstatě nebyla než trochu rozladěná hrací skříňka.
Ptám se vás:
„Jaká je váha světla?"
A ted — ted mi nezbývá než si zapálit cigaretu a jít domů. Panebože, teprve ted mi došlo, že se umírá. Ale — ale já taky?! Pamatujme, že zatím je čas jahod. Ano.
Retábl svaté Joany Caroliny
OSMAN LINS