je přece jen tohle: neumřít, protože umřít nestačí, nenaplňuje mč to, a já to tolik potrebujú. Macabéa mé zabila.
Konečně se zbavila sebe i nás. Nelekejte se, umře se v mžiku, hned to přejde, já to vím, protože jsem s tou dívkou právě umřel. Odpusťte mi tu smrt. Nemohl jsem jinak, člověk se smíří se vším, když už líbal zeď. Ale tu najednou pocítím poslední záchvěv v zpoury a rvu: vraždění holubic!!! Žít je přepych.
Hotovo, je po všem.
Zemřela, hrany zvonily, ale jejich bronz byl němý. Ted tomu příběhu rozumím. Je hrozivou blízkostí hran, které užuž vyzvánějí. Velikost každého z nás.
Mlčení.
Pnjde-li jednou Bůh na zem, bude veliké mlčení. Mlčení je takové, že ani mysl nemyslí.
Byl závěr tak mnohomluvný, jak jste potřebovali? Smrtí se z ní stal vzduch. Činný vzduch? Nevím. Zemřela v mžiku. Mžik je onen zlomek času, v němž se pneumatika rychle jedoucího vozu dotkne země a pak se nedotkne a pak se zas dotkne. Atakdále, atakdále. Ona v podstatě nebyla než trochu rozladěná hrací skříňka.
Ptám se vás:
„Jaká je váha světla?"
A ted — ted mi nezbývá než si zapálit cigaretu a jít domů. Panebože, teprve ted mi došlo, že se umírá. Ale — ale já taky?! Pamatujme, že zatím je čas jahod. Ano.
Retábl
svaté Joany Caroliny
OSMAN LINS
MYSTÉRIUM PRVNÍ
Hvězdy padající a ty, jež zůstávají, povétroné, vlasatice, které se mihnou prostorem jako hadi, velké mlhoviny, řeky ohně a velkoleposti, spořádané shluky, rozdvojený prostor, širé rozlohy odrážené zrcadly Času, Slunce a planety, náš Měsíc a jeho čtyři fáze, to vše mířeno na neviditelných vahách s pylem na jedné misce a souhvězdími na druhé, které s touž jistotou seřizují vzdálenost, závrať, váhu i čísla.
© Provázela jsem po dlouhá léta Joanu Carolinu a její blízké. Zde jsem, černá a mladá ji (tak lehounkou!) potéžkávám před rozšiře-nvma očima Totónie, která se mé ptá: „Holka, nebo kluk?" Protože manžel, jehož přesné jméno není známo a který nemá vyhranenou tvář, nékdy vousatý, jindy oholeny, bud s dlouhými vlasy, nebo nakrátko — taky oči ménily barvu —, přijíždí domů jediné délat déčka a čáry přes rozpočet, než se zase ztratí ve světě. Ty čtyři déti, vyrovnané z druhé strany postele, které se na nás dívají a v pěstičkách zaťatých na prsou svírají své neokázalé osudy, jsou stopami oněch neohlášených pobytů, jež neměly dlouhého trvání: Suzana, Joäo, Filomena a Lučina, ty všechny jsem sklidila z Totóniiných štědrých útrob, z nichž děti padají snadno jako zralý plod. Říká se, že déti jsou sazeničky, přísliby pozdější opory. S těmito všemi prožije Totónia sklonek života v chudobě: Suzana, která si vezme hrubce, mladšího než ona, zestárne, užírajíc se žárlivostí, na každé ženě, ba i na vlastní matce bude vidét chtivý pohled upřený na manžela, zvíře schopné nékde v křoví se s řevem vrhnout třeba na velebníčka nebo na dřevěného svatého, na všechno, co jen trochu připomíná ženu nebo ženské prádlo, i na ďábla, kdyby se mu zjevil v sukních, i když bude mít rohy, ocas a kopyta jako kozel;
143
Joäo, človek neschopný spolknout urážku, bude žít z ruky do úst, zaměstnání měnit stejné často jako bydliště, nohy, ruce, prsty si mrzačit ve rvačkách a prestrelkách; Filomena, provdaná za hráče, bude pěstovat lakotu na všechny způsoby, živé duši nedaruje sklenici vody; Lučina se s Totônií rozkmotří, ruku jí nepodá a slovo na ni nepromluví. Jediná Joana, Joana Carolina, třebaže chudobná, bude jí oporou: o šestatřicet let později stařena zemře obklopena její péčí v jejím domě na pozemku cukrovaru Serra Grande. Lučina ujde tři míle, aby mohla pokleknout u postele a s pláčem ji prosit o odpuštění. Ani Filomena, ani ona, ani Suzana sestře nenabídnou sebemenší pomoc. Aby Joana Carolina, tehdy už ovdovělá, mohla své děti obléci do smutečního, koupí černou látku na úvěr. Ten účet se jí bude těžko splácet. Obchodník, jako by mu patřily váhy, které váží naše ctnosti a hříchy, jí napíše dopis, v němž ji připomene, že nevíme dne ani hodiny naší smrti, a proto musíme bez prodlení zapravit své dluhy, jinak nám hrozí muka pekelná. Prodám vepře, peníze půjčím Joané, ta tomu kramáři zaplatí. Řeknu: „Když mi to nevrátíš, Joano, stejné se pro to nemusíš trápit. |si poctivá žena. Ve svém srdci nebudeš nikdy nikomu dlužná."
/
MYSTĹRI UM DRUHÉ
Dům. Spolu se stromem a sluncem první a nejčastéjší dětská kresba. Je to místo, kde stojí stůl, postel a ohniště. Vnější steny a strop nás chrání, abychom se nerozptýlili v široširosti Zemé; a vnitřní stěny umožňují odloučení a zavádějí tak obřady, přesně určené vztahy mezi místem a činností, vymezuji místnost pro stravování a brání nám v tom, abychom počínali děti na jídelním ubruse. Dveřmi vstupujeme do ostatního Vesmíru a navracíme se z něho; okny jej pozorujeme. Houf lidí tvoří tlupu, vojsko, tábor anebo výpravu, vždy cosi nostalgického a bludného; skupina domů tvoři město, mezník, pevný bod, zde, z něhož vycházejí cesty, do něhož se sbíhají silnice a touhy, které stagnuje anebo roste podle svých vlastních
sil a snad bude zničeno, pohřbeno, a přesto bude zpod země moci mlčky zářit v temnotách díky svému jménu.
□ Představenstvo Dušičkového bratrstva se měnívalo — a snad ještě mění — v listopadu. Joana Carolina, které bylo minulý měsíc jedenáct let, se na mé dívá s otevřenými dlaněmi, neumí nijak vysvětlit důvody toho, co udělala, a je vyděšená z našich zelených komží. V pozadí nékolik křížů a kmen blahovičníku. Nalevo od skupinky dona Totônia, za ruku synka, zpola pokořené a zpola hněvivě se chystá zašlápnout štíry, které jsem našel mezi mincemi. Poněkud napravo s otevřenými dvířky Dušičková pokladnice, domeček, jako je jich tolik všude po mésté, na almužny od kolemjdoucích, přeměněný takřka ve svatým, protože někteří tady zapaluji svíčky, modlí se za svoje mrtvé; a kterou jsem já, jakožto druhý pokladník, s malým sejfem, spoustou klíčů v ruce a roztaženým slunečníkem, protože bylo velmi horko, přišel poprvé vybrat onoho pátku. Na zemi, velcí jako langusty a ješté menší než médáky, právě oni štíři, které zašlapává dona Totônia a z nichž jeden se prochází po nahé paži našemu předsedovi. Joanino vysvětlení: „Chtěla jsem něco dát." „Ale proč škorpióny? A ne třeba střepy?" „Střepy jsem neměla." „A jak to, že té nebodli?" „Oni neštípou." Právě tudy bude Joana o mnoho let pozdéji zvečera procházet, tisknouc v dlani ručičku Laury, své dcerky, která se bude třást strachv a fascinované zírat na světlušky na hřbitově, a tento dés se
J J ■
bude mísit s radostí, která jí prostoupí paméť díky vůni kávy a chleba v peci, jež za soumraku stoupá z domů u silnice jako posvícenský hlahol. Doma u Totônie to nijak často nevoní kávou, chlebem. Joana má málo povyražení. Před několika týdny objevila dvě věci, které nic nestojí a z nichž má potěšení: doprovázet dětské pohřby; hnízdo štírů vzadu na zahrádce. Dá je do plechovky a hraje si s nimi; chodí na hřbitov a postává u Dušičkové pokladnice, dokud se vůně chleba a kávy nesmísí se světlem západu. Stojíme tu kolem ní a vyslýcháme ji, protože se rozhodla obě svá potěšení spojit: vzala si na pohřeb plechovku se štíry, věnovala tu havěť jako almužnu na dušičky, vhodila je tam škvírou, jako by šlo o peníze. Předseda Bratrstva křičí, že škorpióna nemůže nikdo vzít do ruky.
144
145
Joana Carolina: „Já můžu." Jemné je sevře v dlani. Pustí je. „Když to dokáže to děvčátko, s boží pomocí to svedu i já." Předseda s vyhrnutým rukávem, bílou a mékkou paží. Škorpión mu leze po zápéstí, bodec vztyčený, ohnivé rudý; pak ti tři, co byli na zemi, zamíří k doné Totônii; ta je zašlápne. Popadne dcerku za paži, jde pryč. Ještě se o tom dohadujeme, myslíme si, že jde o spolky s dáb-lem, neboť toho přijímáme mnohem snáze než andély.
MYSTÉRIUM TRETÍ
Náméstí, chrám. Místo setkávání. Lidé shromáždění k rozprave, k zábavé, k modlitbám. Otázky stíhající otázky, odpovědi, hovory s Bohem, průvody, kázání, projevy, procesí, kapely, cirkusy, střelnice, sochy na nosítkách, žerdé a praporce, kolotoče, boudy, vyzvánění zvonů, ohňostroje a rachejtle vyletující do výše, rozšiřující směrem ke věžím vodorovný prostor náměstí.
<3 Joana, bosky, v bílých šatech, zlaté vlasy rozpuštěné, na prsou obrázek svatého Šebestiána v rámečku. Přes ramena, tak, že jí zahaluje paže, ruce a sahá skoro až na zem, jí rozprostřeli háčkovaný přehoz s kentaury. Hrubé šípy ve světcové trupu jako by ho pro-bodávalv skrz naskrz a pevné vězely v Joané. Za ní se kroutí dlouhá řada žen, zpívajících vysokými hlasy, s rozsvícenými svícemi v rukou. Prosincová noc ještě zcela nenastala, ve vzduchu se vznáší zbytek denního světla. Mohu vidět, že Joaniny oči jsou modré a velikánské; a že její tvář, ačkoli změněná nedávnou nemocí, z níž se ještě docela nepozdravila, se nepodobá ničemu, s čím jsem se kdy setkal, je zároveň pevná i jemná. Křišťálová dýka. Dokonce i já, který jsem ve městě teprve krátce, jsem se o její nemoci doslechl. Poloslepá, bez sebe ležela v horečce, nohy zmrtvělé. Matka učinila slib pro případ, že se uzdraví: procesí se svíčkami po ulicích. Takto v krátkém trvání onoho pohledu, prvního, který jsme si vyměnili a který nás již spojil, se vším, co to nese s sebou, vidím v Joané Caroliné pouze dívku zázrakem vyrvanou nehybnosti a slepotě,
aby mi vyšla v ústrety na svých jasných chodidlech a objevila mé. Mám při vší své nevědomosti pocit, jako by se mi dostalo zvláštní milosti, neboť jsem si jist, že tato mladá dívka, trojnásob osvícená — odpoledním sluncem, plamínky svěc, mým vytržením — a u niž nemoc spíše než trestem byla záměrem, aby ji ochránila, dokud z útrob času nevyvstane tato minuta, v sobě ukrývá všechno štěstí života a že spojením s ní se stávám pánem velkolepostí, jimž neporozumím, ba o nichž nemám ani tušení. Zasažen v hloubi své bytosti harpunou jejího pohledu vydávám se jí ve vší nevinnosti a představuji si, že onen zápal, který se ve mně znenadání probudil, dokáže vykoupit mír a veselí. Nevím, že tento šíp vystřelený za zvuků hymnu zpívaného ženami je semenem, o jehož plodech dnes nemůže nikdo nic říci, a že radosti nebudou téměř žádné ve srovnání s útrapami plenícími naše životy, zejména žiti Joany, mé obéti.
MYSTÉRIUM ČTVRTÉ
Zeleň listoví, slunce tepen, neviditelný plášť země. Rozdmychova-tel požárů, hlas mlýnů, plavba plachetnic občas přerušená bezvětřím, cesta bez počátku a bez hranic všech létajících tvorů — netopýrů, motvlů, ptáků s malým či velkým rozpětím křídel. Rozbuřovatel oceánů, vztek vírů, smrští, vichrů, uragánů. Pastýř mastodontů, dinosaurů, obrovitých sobů, hnaných ve stádech po modrých pastvinách a jejichž kosti, jejichž kůže a parohy se proměňují v déšť, v duhu.
v Náš otec měl rád zvířata. Naučil jednoho ze svých ptáčků, kardinála, aby se posadil na hřbet koze, které jsme říkali Gedáblia, zatínal do ní pařáty jako ostruhy a krátce přitom hvízdal. Já a Nô po něm tento sklon zdědíme a v jistém smyslu pravé kvůli tomu po létech, až naše matka už po jeho smrti bude trpět v cukrovaru Serra Grande, odejdeme do světa za prací a zanecháme ji s Teófa-nesem a Laurou, svými mladšími sourozenci, kteří ještě nejsou na světě. Později ji z cukrovaru odvedeme zpátky do města. Zatím
146
147
jsme dva kluci, ležíme na banánových listech, matka se nad námi sklání, levandulí rozdmýchává oheň. Celý duny je zamořen nesnesitelným zápachem, zápachem našich těl posetých vředy. Maria do Carmo, naše jediná sestra, zemřela před dvěma dny, desátý den roku. Bylo horko, to lednové horko, kterým se všichni zalykáme, chtěla pít. Umřela žízní. Otec se nás pokouší rozptýlit s ptáčkem a Gedáblií, kardinál na jeho přání jezdí na koze kolem našich lůžek z listů, avšak my si ho nevšímáme. Dělá jako průvodčí a je věčné pryč. Když má volno, bere nás ven za mésto, chytá ptáčkv, pokouší se je ochočit. Vydělává málo. Aby mu matka vypomohla, zřídila si poblíž nádraží malý hostinec, v němž se stravují jiní železniční zaměstnanci. Jenže kdo by si sedal ke stolu v hostinci, kde je tahle epidemie, když neštovice zabíjejí a těm, kterým se podaří uzdravit, zůstane kůže celá podobaná? I kdyby zákazníci byli, matka by hostinec neotevřela. Už týden nespí, ve dne v noci bdí u našeho lůžka a nemá na koho se obrátit o pomoc. Skoro všechnv dveře jsou na závoru, jen občas zaslechneme kroky, vyvolávání, sem tam smích. Jsme ponořeni do ticha tu a tam přerušeného výkřiky a mé sny se hemží hrozivými kozami, které po mně dupou, a velikými ptáky s černou hlavou, kteří se na mé slétají a rvou ze mne kusy masa. Ale stejné nezačnu ptáky a kozy nenávidět. Pán cukrovaru Serra Grande si bude velice zakládat na svém pomerančovém háji. V zasmušilosti oněch příštích dnů, za nichž jídlo bude ještě méně hojné než dnes, kdy už ho nemáme mnoho, bude má a Noova radost táž jako otcova: lovit mladá ptáčata, chovat je u ohně, cvičit je. Naše pomsta na životě, nezkrotném zvířeti. Pán cukrovaru nás překvapí ve svém háji. V neopeřených ptáčatech v našich dlaních bude vidět pomeranče, půjde si celý rozhněvaný stěžovat naší matce. Ta nás tedy pošle pryč, najdeme si práci a jednoho dne si pro ni, pyšni na sebe, přijdeme. No má neštovice mnohem horší než já. Jednu ruku, levačku, bude mít dlouho zkroucenou. Matka ho bude denně masírovat skopovým lojem, trpělivé, ani jediný den nevynechá, dokud zase nebude moci rukou hýbat, krást se mnou ptáčata a později pracovat, až si nakonec matku odvedeme a poskytneme jí trochu pokoje a jistoty, které jí náš otec, aniž se mu to kdy podařilo, toužil dát.
MYSTÉRIUM PÁTÉ
Pomalý koloběh vody rozličnými podobami její měnlivé přirozenosti. Její kolísání mezi mírumilovností sklenic a povodněmi. Snad je to nerost; nebo mytologická bytost; anebo rostlina, pouto držící v síti světadíly, ostrovy. A možná zvíře, obrovitá ryba, která spolkla temnoty a propasti se všemi škeblemi, sasankami, deiríny, velrybami a poklady ze ztroskotaných lodí? Snad by si přála být jednou provždy vymezená jako kameny; a vymezit ji nelze. Neviditelná. Viditelná. Prostupná. Tvrdá. Nepřátelská. Přátelská. Existují cyklony, vodní smrště. Máchání ploutví? A také mraky, plody, které když dozrají, padají v podobě dešťů. Ryba je pohltí a roste. Tato ryba tedy, zelená a košatá, stříbroslaná, sama sebou se živí? Pije svou vlastní žízeň? Jí svůj hlad? Sama v sobě plave? Víc se nikdy nedovíme o tomto prchavém, očistném, temném, jasném a ničivém jsoucnu. Mám je ve svých očích, uvnitř zřítelnic. Nevím proto, zda je vidím; či zda se vidi ono samo.
• . O Viděla jsem na tom mládenci, když mé požádal o Joaninu ruku, stopu smrti. Varování. Znamení. Pokusila jsem se mu to rozmluvit. Byli jsme lidé nemajetní, nevzdělaní. „Na tom nesejde. Jak jsem vaši dceru uviděl v tom procesí... Nehněvejte se, ale od té chvíle o ní sním jako o manželce. Tolik si ji přeji ochraňovat!" „Mýlíte se, ochraňovat bude ona vás." „Jsem zaměstnaný. U dráhy. Mám před sebou postup." „Jak že se jmenujete?" „Jerônimo José." „Pane jerônimo, nehněvejte se, že vám to tak říkám: v životě jsem viděla málo tak slaboučkých mužských, jako jste vy. Neříkám v těle. Ale uvnitř. Vy byste měl délat zlatníka. Anebo řezbáře, sedět zahloubaný do sebe a vyřezávat Panenky Marie, Jezulátka. Baví vás čtení?" „Čtu hodně." Neměl otce ani matku. Dal se do pláče, tiskl mi přitom prsty, jako bych objevila slabosti, které se snažil co nejhlouběji ukrýt. Odjakživa jsem byla tvrdá žena. Mám v hlavě dvě věže, jsem manželka, církev, já světská, ta, jež se pošpiňuje, ta, jež rodí děti, ta, jež proměňuje v mléko vlastní krev, já křehká. Nestojí to tak v Písmu? A jsem-li tedy slabá, musím být z kamene.
148
149
Jsem z kamene; ale rozplakala jsem se také. „Joana si té vezme, synáčku. (Takhle jsem ho oslovila.) Nic si ze svého détinství ne-délej. Ze své slabosti, neznalosti vécí. Ze svých vnuknutí, která ostatní, skoro všichni, považují za šílenství. To všechno má taky svou cenu." Ostatní žádosti se mnou nehnuly: všechno to byli neotesanci. Avšak duch, přítomnost ducha mé vždycky rozruší. Co se ten chudák chlapec naběhal, než se zařídili! Čtyři židle přivezené z Natä; petrolejka koupená v Recife; nočník, který dostal darem; dvě tretky vyhrané v lotynce; jehlice do kravaty prodaná na poslední vydání. To všechno, aby žil těch deset let a pak nečekaně zemřel s osmi milreisy v kapse a ješté pár groši po šuplatech. Měli ho pohřbít v modré rakvi, jako se pohřbívají malé děti. Tak hodný byl, že mé kolikrát napadlo, jestli Joana vůbec cítí rozkoš, rozkoš jako žena, když s ním spí, tak jiný než chlap, za něhož jsem se provdala a který jako by chodil po světe jen proto, aby se zdokonaloval v nočních uměnách nebo posiloval tělo koupelemi v řece, spaním pod širým nebem, takže jsem pokaždé uposlechla jeho rozkazu, otevřela se jako Rudé moře před Mojžíšem — s vědomím, že za devět měsíců budu mít další děcko, další hladový krk a ani o méďák víc — a on mnou projížděl se svými ohnivými voji a šiky radosti a korouhve nejjasnéjších barev vlály na žerdích. Možná že proto ostatní moje dcery žijí v takových temnotách, Suzana prolezlá chlípností, Filomena, která má ze samé lakoty nos jako skobu a drápy na rukou, Lučina se všemi rozhádaná, dokonce i se mnou. Joäo Sebastiáo, toulavý, avšak v činech nepevný, bude dílo svého otce, jeho vérný obraz. Ale proč hledáš, Totônie, pro nedostatky svých dětí počátky tak mlhavé? Proč mají být výsledkem tíhnutí téla, s nímž koneckonců nikdo nic nezmůže, a ne způsobu jednání, jejž jsi měla ve zvyku, tvé neschopnosti držet je zkrátka, oněch dvou hrubých chyb? I kdyby ses měla mýlit, být k sobě přísná, musíš véřit, že chyby tvých dětí jsou dětmi tvých chyb, ale tvá duše ať se tím netrápí, neboť je pokora v tom, Totônie, véřfme-li, že jsme sami schopni chybování — a pýcha, máme-li za to, že osudy a selhání se týkají vždycky jen druhých. I když sis s výchovou svých dětí nedokázala poradit a dopadla jsi všelijak, což ti to nevynahra-zuje tato Joana? Viz, jak je pevná. Mohla by lomit rukama, vinit
sama sebe, vinit zlé časy, chtít předělat to, co lze učinit jen jednou, bvt děsivá anebo beze smyslů. Nemává bolestí jako praporem, ukrývá ji jako tajemství. V nejhlubších sklepeních duše. Nechce zhasit slunce, které sem vniká oknem; ani umlčet bubínky, bubny, kytary, píšťaly a chřestidla, kterých jsou této masopustní neděle piné ulice; ani nemyslí na to, že jiný den by se pro smrt hodil lépe. Ví, že žádný den není lepší než ostatní pro neštěstí; že člověk vidí slunce, ale slunce nevidí lidi; a že lidé, když jsou šťastní, mají právo se radovat, neboť každý máme své slzavé dny a nářek jednoho ne vždy je nářkem všech. A kdo spíše než Joana by pro dnešek mohl zapomenout, vymazat z mysli tyto pravdy? Mohla by mi říci, že kdyby byla jela, když ji manžel zval, do Bělému do Pará, byl by zůstal naživu. Divná věc! Ten mládenec, jak byl jemný, tak byl schopen pořádných výbuchů vzteku, nečekaných činů, jako by v sobě skrýval odhodlanou peruť, hotovou v případě potřeby za něho vzlétnout. Angličané od dráhy chtěli a požadovali, aby zavřel hostinec, výpomoc nedůstojnou průvodčího druhé třídy. Důstojné pro ty přivandrovalce bylo délat za žebrácký plat a hladovět. „Buďto zavřete hostinec, nebo jste propuštěn." Přišel o místo, koupil dva kanystry petroleje, polil jím dva vagóny patřící společnosti, zapálil je, odjel do Bělému, dal se na právničinu, získal místo soudce ve vnitrozemí, napsal Joané, aby přijela. Zeptala se mě, jestli pojedu. „Kampak bych jezdila? Takhle stará, málem sedmdesát? V tomhle věku mé čeká už jenom jedna cesta, na híbitov, jestli dá milostivý Bůh, že neuhořfm anebo se neutopím při některé té velké vodě, co bere i dobytek a krovy. Ale ty jet musíš." Odmítla. Z dětí mi zůstala ona jediná, ostatní mi byly k ničemu. Navštěvovala mé, chodila se mnou do kostela, brala mě na neděli k sobě, dokonce i dárky mi dávala: škopík, jeden nebo dva tucty špendlíků, kanára, kterého Jerônimo vycvičil. Byla má opora. Pomocná ruka. Zřídlo radosti. Zaháněla samotu. Pochopil, neřekl slovo a přijel. Joana ho prosila, aby se nezlobil. Odpověd: „Chyba je na mé straně, neměl jsem to po tobě chtít. Byla to dobrá příležitost, zlákala mé. Mnoho lidí si asi bude myslet, že jsi měla jet. Ale domov není vždycky tam, kde je muž; domov je tam, kde je klid svědomí." Ukázal mi svoje nové právnické knížky a krabičku s kolky- Společnost Crtat-Wattrn
150
151
ho zažalovala pro žhářství, hájil se sám, proces vyhrál. Mél kuráž, ale ne na rozhazování pro nic za nic; mél ji na to, aby ji užíval. Takže když mu v cukrovaru da Barra vyložili, jak se věci mají mezi Barnabósovými a rodinou Cámarových, kteří si ho pozvali, aby je hájil v jakémsi sporu o půdu, rozhodl se, že se okamžité vrátí. „Ať si to vezme na starost který chce advokát, dostane kulku do těla. A pak, víte, ono Cámarovým je taky lepší se vyhnout. Když se perou dva dábli, copak je některý z nich v právu? Tady jsou všichni mimo zákon. Povím vám rovnou, být vámi, na nic bych nečekal. Otočil bych koně hlavou tam, co má ocas, a ujížděl bych domů. Tihle lidi jsou zvyklí střílet ze zálohy." Když přehodil nohu přes koně, zabolelo ho na prsou a on si pomyslel, že zemře. Smrt má rovněž sklon zabíjet ze zálohy. Kůň je dokladem toho, jak vypadala cesta tohoto mého zetě. „Joano, přijel jsem, abych umřel doma." Koňská kopyta dopadla na zem jako střepy. Jerónimo ulehl do sítě, poprosil o čaj, povolal k sobě svvch pět dětí. Voda vřela, Joana přinesla nápoj, žhavý, že si nemocný spálil rty. Ani šálek nedopil. Nemá snad Joana proč si zoufat? Namísto toho krájí chleba k svačině svým pěti dětem, dvěma po levici, ostatním po pravici. Oknem si mrtvého v rakvi prohlížejí maškary, jedna z nich má na krku bendžo; kůň odpočívá, žíly naběhlé, rudé oči, krvavé nohy; dva návštěvníci z každé strany, dva andělé, dva svícny, mám jednu ruku svěšenou, druhou nataženou, dlaní spočívá na Jerôni-mové čele; nad námi poletuje jeden z ptáků, kterého ochočii a který nejprve uletí, za soumraku se pak oknem vrátí a tiše usedne na Joaninv trepky.
MYSTFRIUM
oi-^STE
— Co činí člověk ve své potřebnosti ?
— Bodá a trhá vedví. Zabíjí pumy ve vodě, dravé krahujce v pralese^^tekyby brázdící vzduch.
— Jaké že nápady slouží mu při těchto nemožnostech?
— Úskočná lest a oko, paže a na lané smyčka, lovecké rohv
152
a koně, krahujec, ticho, ocel, obezřetnost, smečka a náhlé rány.
— Nemá slitování?
— Ne. Má dar velebnosti.
— Při vší potřebnosti?
— Jeho úděl je daný.
— Nalezne vždycky kořist? Při lovu? Rybolovu? Se svou temnou síti, se svým jasným šípem, svou ohnivou udici, svou tvrdou hákovnicí objeví pokaždé zvíře v letu, v přítmí, v hlubině?
— Vždy se to nepodaří. A nakonec ho čeká poprava bez úniku.
— Kdo je ten mistr kat?
— Smrt, která požírá chladnými svými zuby ryby i rybáře, úlovek spolu s lovci.
Vvpadám mnohem spíš jako dábel než jako člověk. Vade retro. Takhle jsem ženám nepřipadával. Rybářský prut přes rameno, svazek ryb v ruce, hledím na Joanu pohledem, který dohlédne na dno řeky. Špičatá bradka, střecha klobouku zdvižená po obou stranách obličeje jako rohy. Hrůzostrašný, zloduch. Nebýval jsem takový. Koupával jsem se v tůni, myl se mýdlem, klobouk jsem míval bílý, sklopený do očí, nosil jsem kotlety, chodil rád na lov, ne na ryby. S ženami jsem to uměl po dobrém, mél jsem slabost pro vdovy a pro vdané, jakživ jsem nezneužil nevinnou; panny si přede mnou byly jisté a o všechny svoje děti jsem se postaral. Dočista jsem se na tom zruinoval, rozházel jsem všecko, co nashromáždil můj otec; a z těch dvaceti a dvou dětí, které jsem dal zapsat pod svým jménem, od osmnácti různých žen se ke mně pak, když vyrostly, ani jedno nechtělo znát jako k otci. Určité mě viděli takového, jaký jsem nikdy nebyl: kozí bradka, kopyta, sirný puch. Joana, učitelka, mě zažehnává s pravítkem a rákoskou v ruce; druhá paže chrání jejích pět dětí. Čiperu Noa; chytrého Álvara; svolného Teófanese; přemýšlivou Lauru; Marii do Carmo, druhou toho jména a která taky zemře malá. Byla to od otce hloupost, stařecký vrtoch, brát na naši usedlost učitelku. Aby učila ty ubožáky? Konečně, placená byla od obce, my jsme učitelce měli jenom zajistit bydlení.., Měsíc co měsíc kvůli výplatě urazila šest mil, tři tam a tři zpátky. Jsou to
153
i
na tom světě chudáci! Nechávat denně doma kupu dětí jako stupínky a od sedmi do dvou odpoledne učit, nevzít sousto do úst a jenom vtloukat písmena a číslice do hlavy třiceti a něco oslům. Aby nakonec jeden z nich napsal na tabuli plat, odměnu: „Učitelka je čubka." Přišla o velikonočním týdnu. Jak byla stará, ani pořádné nevím. Mohla být tak ve svém březnu, na sklonku svého léta. Tady v Serra Grande strávila víc než sedm let. Když odcházela, byla zestárlá o dvacet: tvář tvrdá, ožehlá, bez předešlého jasu, zlaté vlasy vybledlé, záda ohnutá, a přišla o nékolik zubů. Ale i tak se stávalo, že jsem se na ni podíval, a byl jsem celý zmatený. Vycházel z ní jakýsi jasný klid, jako vídáme na nejprostších sochách světců. Ozvuk věčnosti. Mám čisté svědomí: pro to, abych se s ní vyspal, jsem učinil, co se dalo. Nebylo to snadné, než jsem se dostal k prvnímu útoku, trvalo to víc než rok. Chránil ji obranný val, který jsem musel postupné odbourat, neviditelná hradba rozvahy a mlčení, cimbuří síly, urozenosti. Dívala se na mé zpříma svýma modrýma očima, přísnýma jako oči pána a vládce. Ubytoval jsem ji dobře, v nejlepším domě, poblíž čeledníku. Široké dveře, jedno okno v průčelí, druhé po straně, velká místnost pro to její zbytečné vyučování; v chodbě se vařilo. Pokoje za moc nestály; ponuré, tmavé jako jeskyně, chodilo se do nich dolů po několika schodech; ale lepší néco než nic; Joana spala v prvním s děvčaty, chlapci bydleli ve druhém. Okno po straně vedlo do kakaovníkové zahrady, odkud jsem na ni při vyučování vidél a ona zas mohla vidět mě. Tak pečlivě ošetřovanou zahradu svét neviděl. Uhladil jsem zem podrážkami; myslím, že věčným přecházením sem a tam jsem vlastním stínem vyleštil kmeny stromů. Mohla se alespoň podívat do zahrady; ale ne, jako kdyby to okno vůbec nebylo. Odpoledne zmizela; byla jisté v chodbě a chystala jídlo na druhý den. Jak se setmělo, všecko zavřela a dala se do háčkování. Nikdy mi neřekla o zrníčko kukuřice, o stéblo trávy. Z čeho byla živa? Uměla rozmnožovat chleby a ryby? Nepochopitelná žena. Nikdy jsem nepřišel na to, jak může vyjít, měla dar rozmnožování. Já svým způsobem taky:joho roku se mi narodily dvé děti. Ale já jsem chtěl dítě od Joany. Ze všeho jsem se začal pídit po ženách, které by se jí podobaly, žádnou jsem nenašel, rozšířil jsem zvést (nepravdivou),
!
že se hodlám oženit se vzdelanou osobou. V kakaovníkové zahradě
0 mé dál nezavadila pohledem. Rozhodl jsem se, že s tou vdovou promluvím přímo k věci. Přijala mé dobře: viděla, jak hořím, nabídla mi vodu, kávu. Ale jak bych mohl donést k ústům sklenici, šálek, když se mi třásly ruce? Neřekl jsem ani slovo z toho, co jsem si připravil. Mél jsem jazyk chycený na udici, mlčel jsem jako ryba. Na mého otce si jakživ nikdo nedovolil, když seděl na jistém polo-krevníku, kterého získal v Bahii; na jiném koni anebo na zemi měl autoritu menší. Jsou prosté věci, které člověka podeprou. Rozhodl jsem se, že ji přestěhuji do většího domu, kde snad její opory povolí. „Nastěhujete se tam ještě tento týden. Tady to strhnu, to místo se mi hodí na krám. Potrebujú víc vydělávat. Hodné jsem se nachyboval, ted půjdu do sebe, založím rodinu." „Těch už máte! Ta jedna navíc se ani nepozná." Dělal jsem, že neslyším, vypadl jsem odtamtud s rudýma ušima, nařídil jsem, ať všecko zbourají, smetou z povrchu, ať mám pryč z očí okno, z něhož se na mé nikdo nikdy nepodíval. Nic jsem místo toho nepostavil. Dům, do kterého jsem Joanu se školou a dětmi prestehoval, byl velký jak stodola. Rozdělil jsem ho: v jedné části byla palirna. Ale
1 tak, když se ve třídé vykřiklo, v kuchyni to už vůbec nebylo slyšet. Vlhké stěny, vysoký strop, pokoje obrovské, že by se do nich vešly šesterý manželské postele a nékolik prádelníků a že se v nich někdy večer muselo zatopit, aby člověk nezmrzl. Tady se jí všecky déti najednou rozstonaly, nejmladší umřela. Její matka, která k ní čas od času zajela na návštevu, umřela taky tady. S tou ženou nic nehnulo. Tři a půl roku jsem kolem toho domu obcházel, až jsem jednoho dne ztratil trpělivost a vešel dovnitř, nasliboval jí hory doly a zeptal se, jestli se se mnou nechce dát dohromady. Neodpověděla mi. Upřela na mě svůj přísný pohled z hloubl očí. „Tak odpovíte, nebo ne? Řeknete néco. Z čeho to jste? Ze dřeva? Z kamene?" Pohled neuhýbal. Rozhodl jsem se, že ji bez dlouhých cavyků popadnu, chtěl jsem zjistit, v čem je ta její povýšenost. Když jsem se vzpamatoval, chodil jsem po třtinové plantáži, jako by mé tam cosi neviditelného odneslo. To néco byla nepochybné moje pohana. Přišel čas svatých misií. Vyzpovídal jsem se, dal pokřtít osm dětí, které se mi za posledních pét let narodily, rozhodl jsem se dát
154
155
na cestu pravou, vytáhl učitelku z té barabizny a ubytoval ji ve staré konírně. Pokoje tu oddělovaly přepážky z plachtoviny. Obléhal jsem ji už jen, abych ji ponížil, abych pokořil její hrdost, nedosáhl jsem ničeho. Pravda, nikdy už jsem ji nepožádal, aby se se mnou vyspala. Měl jsem k ní plno výhrad, káral jsem ji, urážel, neustále jsem připomínal, jaké zlo v sobě skrývá pýcha. Její odpověd jednoho dne: „Máte v tom směru nepochybně jisté vědomosti: mluvíte o tom, co znáte." Dospěl jsem k rozhodnutí, že ji požádám o ruku. Nedokázal jsem ta slova vypustit z úst, ani když jsem se dověděl, že se chystá odejít. Několik let jsem k ní cítil nenávist. Obtéžkával jsem ženy a nenáviděl děti, které se rodily, protože žádné nebylo její. Jak plynul čas, nenávist mě pomalu přecházela, dostavila se jakási radost, snad i vděčnost. Nakonec jsem si začal myslet, že Joana Caro-lina byla můj způsob, jak se přesáhnout, můj díl zázračná v životě tak chudém na tajemství.
MYSTÉRIUM SHDMÉ
Ti, kdo předou a tkají, spojují a pořádají rozptýlené materiály, které by jinak byly plané anebo téměř. Náleží k rodu pradlena ovce vřeteno vlna zeméměřičů, stanovují zákony a spojovací body pro to, co je nespojité. Před vřetenem, kolovratem, tkalcovským stavem, vlna len zámotek bavlna vlna vynálezy určenými k napínání vláken a jejich překřižováni, jako by bavlna, hedvábí byly ještě ponořeny v předpeklí, v temnotách tkadlena osnova stav vlna beztvarého. Až výzva k pořádku, řádu je vynese na světlo, promění je v díla, to znamená v lidské výtvory, osvětlené vlna útek krajka vzor vlna duchem člověka. Sukno anebo plátno představují vítězství našeho .důmyslu ne snad proto, že jsou nám k užitku; nýbrž proto, že jsou vyšívačka rám kolovrat vlna utkány, že v nich zpívá řád, klidné, pevné a přísné propojení přediva, spletených nití. Jeho nejvznešenčjšími projevy jsou vlna šití jehla tobolka vlna tudíž ty, v nichž s kázní ještě větší rozkvétá ozdobný vzor:
pradlena ovce vreteno vlna krajka, koberec, brokát. To pak působením jakési alchymie, algebry, magie jako by bavlníkové plantáže a ovce, zámotky, vlna útek zámotek tobolka vlna lány lnu povstaly k životu méně vzpurnému, avšak trvalejšímu.
o Neměli jsme ani konvičku. Matka se sklání a dává nám klystýr z opepřené vody pomocí hovězího méchýře a stébla skočce namasteného vepřovým sádlem. Ta nemoc spočívala v horečce, skvrnách po celém těle. Jedli jsme málo, byli jsme pořád jednou nohou v posteli. Předtím to byl černý kašel. Kašlali jsme všichni, Alvarovi praskla kůže pod uchem. Ten zkusil nejvíc. Využíval dvě plechovky rybího tuku, dvě lžíce denně, po každé lžíci půl pomeranče. Měl pomeranče rád, chtěl vycucat celý najednou, maminka ho nenechala: přišlo by to moc draho. Všecko bylo napolovic. Půl pomeranče, půl chleba, půl banánu, půl sklenice mléka, půl vejce, jedna bota na noze a druhá uložená. Obě jsme si obouvali, jen když nás brala do města, chodila si pro výplatu, tři míle tam a tři zpátky. Chodila tu dálku skoro osm let, nikdy nejela na koni ani volským potahem nebo na oslu. Vždycky pěšky. Hned na začátku se obrátila na příslušná místa. Ať jí dají školu trošku blíž. Tahle je příliš daleko a bez dopravního spojeni. Nemůže s sebou brát všech pět dětí, vezme jedno nebo dvě nebo tři, ostatní zůstanou tam, dělá jí to starost. Vraštili čelo, krčili rameny. Ať má trpělivost. Jakmile to bude možné... Nikdy to možné nebylo. Maminka asi tři roky na vyřízení žádosti nenaléhala a každý měsíc chodila do města. Spousta kopců, pustých míst; kusy cesty, kde nebylo slyšet ani zaštěkat psa. Táhlé písečné partie, které unavovaly víc než kopce; dlouhý kamenitý úsek, zem plná jiskřících oblázků, které se kutálely a rozdíraly nám nohy. V létě jsme si chránili hlavu slamáky. Kdopak by udržel v ruce slunečník, ať by byl sebclehčí? Klobouky bránily jen tomu, abychom se příliš nespálili ve tváři a na krku. A aby se nám nezavařil mozek. Ze země — z písku, z oblázků - sálal žár, těžko se nám dýchalo a vzdálenosti jsme vnímali zkreslené. Všude se vznášel žhavý prach, člověk by řekl, že snad sůl, takovou žízeň jsme měli. A na néktervch kilometrech stromy utíkaly, rozprchávaly se, takže jediný stín nám skýtaly naše klobouky. Ještě hůř bylo, když přišla zima. Rozvodněné řeky se ne
156
157
vždy daly přebrodit. A někdy se nedaly a my jsme se brodili, neboť nouze byla veliká. Anebo jsme přes né přecházeli po rozviklaných můstcích a voda pod námi řvala a olizovala nám nohy. Noa jednou div nenabral na rohy mrtvý býk, kterého unášel proud. Jinými slovy, všechno se menilo v bahno. Dřevo na můstcích bylo samé bláto, taky stromy, z řek se staly bahnité spousty, které se sunuly kupředu, a dokonce i kamínky jako by se rozpouštěly, proměňovaly se v blátivou břečku. To jsme pak — co jiného se dalo délat? — brali s sebou deštníky, držadlo jsme svírali oběma rukama s propletenými prsty, paže nám zmrtvěly. Vichr přicházel v druhé půli zimy, rychle rašící setba, která vzešla s prvními lijáky. Foukal v těch končinách bez ustání. Bolel v uších, ohýbal držadla deštníků, klást nohu před nohu začalo být obtížné, přímo pracné, celou cestu jako bychom stoupali do vrchu. A nikdy se nestalo, že bychom po cestě potkali dobré lidi: narazili jsme vždycky jen na opilce. Maminka měla strach, jsem si jistá, že ano. Bvlo proč, já vím. Nikdy to nedala najevo, jenom jedinkrát. Tenkrát jsme šly jen já a ona. Přišly jsme tam jako obyčejně za setmění. Maminka se vyspala, došla si pro výplatu, prodala nějaké ruční práce; než se nadála, bylo na návrat pozdě. Rozhodla, že zůstaneme ješté jednu noc a za svítání se dáme na cestu. Popletly se jí hodiny a různé příznaky, myslela, že už svítá, a byl to jenom měsíc, probudila mé, pustily jsme se domů. Za mostem jsme si všimly, že za námi jde nějaký muž. „Za chvilku se rozední." Nerozednívalo se. Maminka přes rameno sledovala pocestného a přidávala do kroku: on taky; zpomalila: neznámý rovněž zmírnil tempo; maminka se zastavila poblíž nějakého statku, chléva, oči přitom z postavy nespustila, a tvářila se, že jsme u cíle: náš pronásledovatel znehybnel na místě; téměř jsme seběhly ze svahu: když jsme se otočily, viděly jsme, že vzdálenost mezi ním a námi se změnila jen nepatrné. Řekla: „Spletla jsem si hodiny." Jako když říká: „Napila jsem se z otrávené studfiy." Mely jsme v sobě jed noci a nemohly jej vyzvrátit, jed -^6mylu, opuštěnosti, nechránénosti. Na cestě jsme nikoho nepot-kalv — a ten človék nám byl pořád v patách. Tak to šlo celou cestu, až jsme došly na pozemek cukrovaru. Tam mé popadla do náručí a rozběhla se. S novou odvahou volala svoje syny, jako by třímala zbraň: byla to mužská jména. Nad pahorky se objevily první zá-
158
blesky úsvitu. Nô přišel otevřít s petrolejkou v ruce, maminka vpadla dovnitř tak prudce, že ho porazila, skleněný cylindr spadl mezi nás tři, na zemi se rozletěl na kousky. Sotva dveře zaklaply, posadila se, poprosila o sklenici vody. Třásla se od hlavy k patě. Veselí a hojnost jsme zažili, vždycky jen když na pár dní přijela z města babička Totônia. Ne že by byla veselá. Přísná, málomluvná, skoupá na úsměv, čelo trochu skloněné jako u kozla, který se chystá trknout. Avšak jaká jiná událost pro nás měla být svátkem? Maminka pekla koláče, cukroví, nemusela nám říkat, abychom šli babičce naproti až ke kokosovým palmám, přivítat ji. Šlo nás všech pět, kluci pěšky, já na beranovi, Maria do Carmo na ovci. Tahle dvě zvířata byla skoro jako naši sourozenci: povídali jsme si s nimi, žili jsme pod jednou střechou, a když byla moc velká zima, spávali s námi v posteli. Sedm nás tedy s křikem běželo naproti babičce To-tónii, sotva se objevila, šátek přes ramena, blůzu, dlouhou sukni, pevný krok, klidný hlas, jako by šla zblízka, a ne zdaleka. Jednou přijde, aby ulehla a pár dní nato zemřela, když se v domé ješté vznášela vůné pokrmů, které maminka navařila na oslavu jejího příchodu. To už jsme byli jenom já, Téo a maminka. Nô a Alvaro odešli z domu, našli si místo v jednom obchodě, postavili se na vlastní nohy; Maria do Carmo, Carminha, milovaná sestra, moje opravdová kamarádka, protože děvče jako já, umřela na tu nemoc, jejíž jméno jsme se nedověděli. To jí maminka dává klystýr pomocí hovězího méchýře na konci stébla skočce. Moje sestřička se podobá pitvornému skláři. Já jsem ta copatá. Nô, Álvaro a Téo nejsou vidét. Ale byli tam, namačkaní s námi v té místnosti, a všichni horečkou jen žhnuli. Byli jsme přinuceni odejít z domu, kde jsme bvdleli, přestěhovat se sem do pralesa: tady bydlívali stranou ostatních nemocní neštovicemi. Neměli jsme neštovice. Ale leželi jsme všichni s těžkou nemocí, která byla nakažlivá. Ať prý tam jdeme. Šli jsme. Přímo tam, mezi stromy, byla Carminha pochována. V horečce jsem slyšela, jak maminka kope hrob. Ovce dlouho bečely, jinak než jindy, žalostné — před sedmi lety jsem mela hrozné sny, ve kterých bečely. Po celou dobu nemoci jsme jedli velké banány a pih kávu. Ve mésté vypukl dýméjový mor, nesmělo se tam, takže jediným našim lékem byly klystýry z opepřené vody. Když jsme měli
159
tohle období za sebou, maminka znovu opakované žádala o místo blíž u města, poslouchala táž zamítnuti. A tak uplynuly další roky, měsíc za měsícem, léta, zimy, jeden měsíc, pak další, jeden rok, ještě další, za slunce, ve vichru, maminka potkávající opilce, prchající před vzteklými psy, splašenými dobytčaty, která utekla z ohrady, tři míle tam, tři míle zpátky, aby dostala plat za práci vykonávanou po celý měsíc od sedmi do dvou den co den, s výjimkou pouze a jenom nedělí. Někdy se říká: Čas ditstvi je krásný duben. Moje bylo vichrný a bouřlivý srpen, který skončil, když jednou za soumraku přijel jakýsi černoch s obličejem posetým bradavicemi a přinesl dopis. „Dcera majitelky cukrovaru Queimadas si na mé po takové době vzpomněla. Budou otevírat školu, matka chce, abych tam učila. Má ve městě zástupce, nebudu muset chodit pro výplatu." Mamince vytryskly slzy z unavených očí, zničených od toho, jak po všechna ta léta při petrolejce háčkovala dečky, které pak ve městě prodávala. Teprve ted se přiznala: „Já jsem se po těch stezkách tolik bila! A pak, jsem čím dál unavenější. Ať se jak chci snažím být silná, nohy už mi neslouží. To snad není pravda, že už se tam nebudu muset trmácet." Jedinkrát za celý svůj život zvedla zaťatou pěst, pěst neuvěřitelné křehkou, v krátkém okamžiku vzpoury- proti těm cestám, po nichž stoosmdesátkrát přešla. Jak jenom mohla svůj strach po tolik let skrývat? Onen černoch s tváří plnou bradavic nás odvezl na usedlost Queimadas. Jeli jsme na koni, Téo, bez sebe radosti, měl šedého, já s matkou rvzáka. Na hranici území cukrovaru Serra Grande se na jednom kopci otočila. Přehlédli jsme odtamtud třtinové plantáže i budovy, komín cukrovaru, vodní kolo, lidi, osly, kozly, slepice a koně, kousek cesty, po níž se tolik našlapala. Slyšela jsem, jak říká: „Sedm let, sedm měsíců a sedm dní jsem hynula v tomhle pekle. Sedm let, sedm měsíců a sedm dní. Zní to jako věta
__jí nějaké knihy." Zvedla ruku a rozevřenou dlaní přejela přes krajinu
*/ týmž pohybem, kterým na tabuli mazala, co už bylo vysvětleno a uloženo do paměti. Pro mé to byly kruté roky. Avšak v onom okamžiku jsem si uvědomila, že se uzavírá jeden kruh a končí celý jeden svět, a z hloubi vzpomínek vyvstala jakási lítost. Do města jsme vcházívalv kolem hřbitova. Přicházely jsme tam téměř vždycky v šest, v sedm hodin. Bála jsem se křížů a měla jsem hlad. Zavírala
jsem oči, abych neviděla hroby, světlušky, šla jsem poslepu; a celou bytostí jsem cítila vůni kávy a chleba, která obklopovala chatrče a která pro mě byla taky vůní spočinutí, oddechu, ulic, bezpečí, světel v domech, vůni skončené cesty. Zastesklo se mi po oněch prchavých chvílích. Hamižnost či horlivost paméti, jež i v protivenstvích podrží ve svých mošnách zrníčko tišiny.
MYSTÉRIUM OSMÉ
Černý jíl, třtina, cayennská sorta, červená zem, kandys, melasa, mlýn na třtinu, žlábek, med, taxa, destilační přístroj, pálenka, cukr, okopáni, cukrárenský dělník, šafář, předák, pán, první sklizen třtiny, druhá sklizeň třtiny, třetí úroda, čtvrtá úroda, hrábě, radlice, dobytče, kůň, vůz, vozka, pluh, brázda, roub, otvor, zima, léto, povodeň, sucho, hnůj, mláto, oheň, pletí, srp, žetí, sekyra, mačeta, mletí, mlýn, vážení, kůlna, ohrada, hráz, motyka, puška, výpomoc, jho, zabiják, ochránce, poslušný příkazů, přikazující pán.
© Totônia ležící, víčka sklopená, ruce na prostěradle. Hlava Býka se zahnutými rohy zabírá téměř celý čtverec okna. Přináším cínové umývadlo a skláním se k nemocné. U postele (ony tři společné tvoříce jakýsi liliový kříž) Lučina na kolenou celá v bílém, Suzana za ní se zdviženými pěstmi a v pozadí skupinky rovněž klečící Filomena, z níž je vidět pouze rozpřažené paže v nabraných červených rukávech. Po levé straně na zemi Joana Carolina, čelem a dlaněmi se dotýká podlahy. Otevřenými dveřmi nás pozoruje Laura. Za zdmi září nad krajinou jasný májový den a velcí bílí ptáci se vznášejí nad zvlněnou zemí, na přívětivých hlavách mají po růžku a křídla obtížená jasem. Je tu jezdec na stezce, osamělý chlapec a vůz s plachtou tažený čtyřmi voly, zadní pár červený, přední hnědý. Kočí má v ruce bičiště s černým táborem. Jezdec je Nô a Alvaro, pro které Joana vzkázala; chlapec, Teófanes, samotinký nese dopis lékárníkovi; ve voze jedeme my se zesnulou. Navrhovala, a já jsem byla proti, abychom počkaly, až pojede kolem nějaký honák nebo aspoň mládenec,
160
161
aby nás dvě doprovodil. Když jsme byly uprostřed ohrady a široko daleko žádný strom, vyskočil nenadále ze zemé Býk se svými rohy. Padly jsme na zem tvářemi do kravinců a chránily si šíji, Býk daleko odhodil její tašku, pokoušel se jí vrazit rohy mezi žebra, chtěla jsem vstát, křičet, vystrašit ho, neměla jsem hlas, ani odvahu, ani nohy, objevil se muž na koni, s kloboukem a licousy, zahnal zvíře, seskočil, usmál se a obé nás vzal pod paží a vedl. Až na druhou stranu ohrady. Když si pomyslím, že jsem mu div nepolíbila konečky prstů a nevěděla jsem, že pod kabátem chová úskočné šelmy zlovolnosti s okovanými kopyty, se špičatými rohy! Po čtyři dny, co Totônia umírala, bylo u Joany stále plno. Po pravdě řečeno se neobjevil jenom on. On a jeho otec, který nemel všech pét pohromadě, dny trávil na verandě v dlouhé košili, houpal se v síti a cídil kastroly pískem. Kdyby byl na místě syna někdo jiný, přišel by, vždyť byl majitelem Býka. Pravda, Totônia sice došla, jako by se nic nestalo, pojedla Joaniných koláčů, odříkala litanii a růženec. Až potom začala chřadnout, ochrnula na půl těla, třebaže zranění neměla. Ale očividné skonala na to, co utrpěla v té ohradě. Když jsem nebožku umyla a ustrojila do nejlepších Šatů (na lemu byly látané), Joana mě zavolala a udelila mi pokyny. Totônia mela hrůzu z představy, že by její tělesné pozůstatky měly spočinout v cizí půdě, bylo zapotřebí její mrtvolu odvézt domů a pochovat ji mezi nápisy se známými jmény, která zaživa možná slýchala s nechutí anebo nenávisti, jež však patřila k jejímu světu. Joana prosila o zapůjčení či pronajmutí vozu s volským potahem. Muž se zeptal, jestli patřím k rodině. „Podle barvy kůže vidíte, že ne." „Tak z jakého titulu tu jste?" „Jako přítelkyně. V umývadle, které jsem měla při umýváni nebožky, jsem poprvé vykoupala všechny její děti." „To vás k ničemu neopravňuje. Řeknete učitelce, ať přijde sama." Když mě uvidéljvedle Joany Caroliny, zařval, ať zůstanu venku, do jeho kap iezádný negr nesmí. Kaple sousedila s panským domem, zavřel se v ni a okázale přitom bouchl dveřmi. Jako by to ani nebyl ten muž, který nás zachránil před Býkem, měl asi svůj špatný den, tohle jsem si pomyslela. To ticho, co nastalo! Síť na verandě, rytmické skřípání háků, lenivý zvuk otcovy ruky cídící měděné kastroly. Natahovala jsem uši, abych slyšela, co se děje v kapli. Nechápala jsem, jaký
smvsl mají všechny ty cavyky. Copak na to, co jsme žádaly, bylo tohle všechno zapotřebí? Vtom bylo mlčení porušeno, zbystřila jsem sluch. Mužova slova, nehorázná cena. Jak se mohl opovážit požadovat něco tak surového před tváří svatých? Očekávala jsem, že se Joana ohradí, že ušivším hněvivé výkřiky. Poslouchala jsem jenom její hlas, který ani neznél plačtivé, hlas, který se nezvyšoval, slovo za slovem, jedno jako druhé. Pak se mužův tón ztišil a Joanin neměnné pokračoval. Následovala rána, kopnutí do podlahy nebo úder pěstí do dveří, a oba hlasy zmlkly. Až se mužův znovu ozval, zaburácel a zároveň zanaříkal podmínku. „Vyberte si: ano, nebo ne. A hned!" Joana se chystala odpovědět. Snad jsem měla zůstat, dovědět se celou pravdu, vzít na sebe tu chvíli. Uprostřed ohrady, kdvž před námi stanul Býk, strnula jsem, půda se mi ztrácela pod nohama a já jsem v sobě odhalovala větší a větší slabost, opanovalo mé zoufalství. Pocítila jsem totéž: uprostřed ucha proti mně jakási nestvůra obracela své ponuré rohy. Neměla jsem odvahu čekat na odpověď, utekla jsem na verandu ke starci a jeho pomatenosti, kde jsem se na okamžik cítila v bezpečí. Objevila se Joana, nezeptala jsem se jí, jestli vůz pojede. Zpáteční cesta bez jediného slůvka, blízkost jen tělem, duchem na hony vzdáleny; dům plný lidí a sestry tonoucí v slzách, peněženky však zavřené; Joana sedící, oči suché, upřené k zemi, ruce mezi koleny, já proti ní, dvě hodiny, tři, až se ozve pronikavý, naříkavý zvuk, blíží se. Uviděla jsem plachtu, kočího s bičištěm, černý fábor na něm. Joana řekla: „Odvezeme matku. Spočine, kde si přála." „Udělala jsi pro svou matku, cos mohla i cos nemohla. Bůh ti žehnej." Když poslala do města pro léky, zrazovala jsem ji: „Neutrácej zbytečné, tady není pomoci." „Jak to víš?" „Tak jako poznáš pobehlici anebo muže, který býval knězem: je v nich cosi, co člověk spíš slyší než vidí." „Také si myslím, že se neuzdraví. Ale řídím se zásadou jednat vždy tak, jako by nemožné neexistovalo." V pokoji, sklánějíc se s umývadlem v rukou k Totônii, abych jí vykoupala nohy v teplé vodě, proklínám surové zvíře, které ji zničilo, a myslím si, že tak jako my všichni žila na světe jako uprostřed strkajících se stád, rohy obklopena, rohy rozdírána. Na voze, který mrtvou odváží, a jak naslouchám vrzání dřevených kol na nápravách, uvažuji jinak, mám dojem, že
162
163
s ní mířím cestou k Bohu v povoze taženém volv s velikými křídlv, zpola andély, zpola voly, voloandély, a že na svčté život i lidé, a dokonce snad i Bůh jsou voloandély a že všeho musíme okusit týmiž slabými zubv, díl rohu, díl křídla.
MYSTÉRIUM DEVÁTÉ
P C) Č Á T E Č N f S L O V O P A L 1 M P S E S T KRAS OPIS H 1 ľ. R O G L Y F P E R
0 K O D E X K N
1 II A P E R G M E N B E C D A P P í R A M E STY U S 1 I. U M I N A C E P f S M O
A A B A K N I.
Dvakrát byl svét stvořen: když přešel z nicoty do jsoucího; a když, pozvednut na umnéjší úroveň, stal se slovem. Chaos proto neskončil povstáním vesmíru; nýbrž když védomí člověka, pojmenovávajíc stvořené, tudíž tvoříc je znovu, oddělilo, seřadilo, spojilo. Slovo však není symbolem či odrazem toho, co značí — poddané postavení —, nýbrž jeho duchem, vdechnutým hlíně. Žádná věc skutečné neexistuje, dokud není pojmenována: tehdv, uvedena slovem, které ji osvětluje, a získavší totožnost, dosáhne rovněž stálosti. Neboť žádný blíženec není roven druhému; pouze jméno blíženec je skutečné totožné se jménem blíženec. Takto, nespočetný blíženec sebe sama, slovo je to, co zůstává, je střed, je neměnné, imunní vůči kolísání, jež je obklopuje, chráníc vyslovené před proměnami, které by je nakonec popřely. Oživující do té míry, že žádné místo, žádné království nikdy docela nezaniknou, dokud bude přežívat jméno, jímž byla pojmenována (Byblos, Kartágo, Sumer), přetrvává slovo, jsouc duchem toho, co — ač jen pomyslné — existuje, pro svou neporušitelnost jako lesk toho, co bylo, a může, byť přestěhováno, byť zapomenuto, znovu nabýt původní průzračnosti. Rozlišuje, pořádá a tvoří znovu: toť ono.
164
@ My dva do sebe zavěšení, líc na líci, jako bychom se dívali současně jeden na druhého a oba kupředu. Za námi, otočeni k nám bokem a šíje zkřížené, bílé husté ocasy sahající až na zem jako vlečka svatebních šatů, jeden nalevo a druhý napravo, naši dva koné. Nad námi září dvě hvězdy, jsou velké a rudé. A Jedna nad Miguelovou hlavou: vypadá jako růže. O Druhá nad Cristininou hlavou: vypadá jako granátové jablko. @ Jsme milenci, uprchlíci, pronásledovaní, nalezeni, spasení. Nevédéli jsme, kterým směrem se dát, kde skončíme. Chtěli jsme se pustit nazdařbůh, být šťastni byť i jeden jediný den, nékde se uložit ke spánku, nemyslet na hodinu, jež přijde vzápětí, třebaže jsme věděli, že je nám někdo v patách, O lidé Cristinina otce, kolik, jsme nevěděli, kteří jedou po naší stopě a jisté mají pušky. A Nebylo pravděpodobné, že by otec dal svvm lidem příkaz, aby mě zabili; ale Miguelův osud byl zpečetěný. Utéci se mnou, dcerou Antonia Diase! O No ano, utéci s ní, jedinou dcerou velikého Antonia Diase, pána tří cukrovarů s plantážemi, který se po smrti první ženy už neoženil, aby celé dědictví připadlo beze zbytku a se vším všudy jí! A To nebylo proto, neoženil se z moudrosti, maminka byla vzácná žena; bylo těžké najít druhou manželku s tolika přednostmi. O Tohle říkáš ty, ale lidé mluví jinak: Antonio Dias chtěl v půdě patřící k oněm třem cukrovarům zahrabat tvůj život, provdat té, za koho uzná za vhodné. O No budiž. ® Jelikož se jmenoval Antonio, vždycky 12. června sezval přátele a příbuzné, zabil kolik prasat, volků a krocanů, zapálil hranice zvíci koné, desítkám mužů s mušketami v ruce přikázal střílet do vzduchu, A dal nadělat hrnce kokosového pudinku, kukuřičné koláče, vařenou kukuřici, manio-kové cukroví, piškoty, pusinky, tapiokové pečivo, vystřeloval světelné snopy po sto a dvaceti rachejtlích, @ dal přivézt sudy mladého vína, přivedl zpěváky, vypouštěl balóny se světcovým jménem a ve svých třech mlýnech na třtinu sehnal a najal nejlepší harmo-nikáře, tancovačka začínala před sedmou, táhla se celou noc, za rozbřesku byla v plném proudu, končila za bílého dne. Když bylo po všem, spustil ze stožáru praporec svého patrona, zapálil poslední snop raket a čtyřiadvacet hodin spal. A Právě tehdy jsme utekli. Řekla jsem jedné z černošek, že se jedu projet, ve svátečních ša-
165
tech jsem sedla na svého koné a jela 2a Miguelem. O Cekal jsem a nevěřil, že přijede; a možná jsem si to i přál, aby jí néjaká překážka zabránila přijet. Měl jsem svůj stateček, svoje drobné záležitosti; a třebaže všechno, po čem jsem na světě toužil, bylo spojit se, ať to stojí co stojí, s Anou Cristinou, měl jsem jako každý člověk strach z velikosti, děsila mě oním prostorem, který se znenadání přede mnou otvíral a který mě mohl vtáhnout do svého jasu. A Vycítila jsem na Miguelovč tváři tuto bázeň, zeptala jsem se, chce-li se svého úmyslu vzdát. Odpověděl: „I kdybych chtěl, ted už bych nemohl. Tvá krása mé nepustí." Nevím, zda moje krása byla s to někoho takhle držet, avšak přijala jsem jeho slova a ucítila jsem v sobě, na své tváři jakousi zář, nesla jsem v sobě cosi, co nějakého muže pohnulo k tomu, že opustil bezpečí a vvdal se nazdařbůh za dobrodružstvím, povznesl se nad všechnv mrtvé hodiny svého života a v jediné minuté spálil marné bohatství, které do té chvíle nashromáždil. Pobodla jsem koně, vyrazila první, zavolal na mé jménem: „Víš, co děláš?" „Už se na nic neptej. Od této chvíle chci, aby všechno bylo odpovědí." © Vyrazili jsme, jeden v těsném závěsu za druhým. Letěli jsme přes pláně a náš náskok vzrůstal, spoléhali jsme na otcův spánek, avšak s vědomím, že ho každou chvíli mohou probudit a že nás se svými muži dostihne, doptá se na nás všech, kdo nás viděli prchat jako psanci. Netrvalo dlouho, a snaživé běželi do panského domu sdělit pánovi, co se stalo. Nepodařilo se jim ho přimět, aby otevřel oči před šestou, kdy vzhledem k roční době a zatažené obloze bylo už téměř tma. Myslel, že se mu to zdá, byl to zlý sen?, ponořil tvář do ledové vody, požádal, aby mu všechno pověděli ještě jednou. „Podpalte mu statek a osedlejte mi šest koní." Určil muže, kteří s ním pojedou po naší stopě, chlapy, co vidí šlépěj v povětří, jsou s to sledovat zvíře po čichu, ještě se jim nestalo, aby ztratili stopu jediného dobytčete, ať byla jak chtěla neznatelná, a na které si nepřišli ani zloději koní. Jak bychom mohli uniknout? Už seděl na koni, když se rozhodl: „Nepojedu, Nehodí se pro otce, aby se bůhvíkudy honil za dcerou. Přijít musí ona." „A co ten chlap?" ,,S tím víte, co máte udělat." V tu chvíli se na kraj od Igaracu po Afogados da Ingazeira a od Coruripe po Flores, zatáčejíc se až ke Svaté Anně Ipanemské,
snesla ukrutná bouře, zahladila stopy našich koní. Právě jsme přijížděli k jakémusi mrtvému městu, uprostřed ulic už rostly stromy, větve se draly do oken a dveří. Foukal tu bez přestáni vítr a téměř všechny stropy se propadly, trámy byly červotočivé a zbylé krovy povolovaly pod tíhou střech. Byly tu žáby, štíři a snad i hadi ukrytí v domech, které práchnivély a pomalu už na sebe braly barvu země a listoví. Volali jsme, a když jsme usoudili, že my dva, jedoucí (mezi zkříženými okny, zřícenými zdmi a vyvrácenými dveřmi) na zemdlených koních, jsme jediní živí tvorové uprostřed toho všeho, vytryskla nám z nitra radost vetší než statek a tři cukrovary dohromady, vetší než Pernambuco a Alagoas, větší než celá Bahia, a my jsme se políbili v sedle, tak hoříce láskou, že z našich těl stejné jako z těl koní se v dešti kouřilo. Sesedli jsme, šli dál v objetí, koné jsme vedli za uzdu a nevěděli, co si počít se sebou samými a se svým štěstím. Došli jsme na jakési náměstí, kde stál kostel. Dveře povolily, vešli jsme i s koňmi, jejich podkovy zazvonily na dlaždicích. Ještě jednou jsme volali, nikdo se neozval. Svlékli jsme se a bez prodleni se poznali na truhle z borového dřeva, zatímco naši hladoví koně, stojící před otevřenými dveřmi, hleděli na padající soumrak. To, že jsme je vzali dovnitř, nebylo z neúcty ani z bezbožnosti. Báli jsme se, že nás naši pronásledovatelé podle nich objeví. Avšak nezadrželi jsme je jediným posunkem, neřekli jsme slovo, když se, sotva ustal déšť, šli napást. Dobře jsme viděli, že jdou ven. Ale což jsme se mohli vytrhnout z laskání, běžet za nimi a popřít tak onu tíživou jistotu, jež se v nás zrodila, že nic na světě nedokáže přerušit naše lahodné objetí? A ač jsme měli hlad, neboť jsme na své dlouhé pouti spotřebovali skrovné zásoby jídla, setrvali jsme na truhle zpola ve spánku, zpola v milování, a těla po cestě celá rozlámaná nás bolela, jakmile jsme se obrátili, jakmile jsme se od sebe odtrhli. Když jsme uprostřed noci uslyšeli zvuk podkov na chrámových dlaždicích, domnívali jsme se, že jsou to naši pronásledovatelé a že je s námi konec. Měsíc svítil dovnitř otevřenými dveřmi, několika děrami a mnoha vikýři. Otevřeli jsme truhlu, že se do ní schováme; byla plná Lidských kostí. V tu chvíli se objevili koné, naši koně; rozhodli jsme se, že pojedeme dál. Neustále se líbajíce, oblékli jsme si mokré šaty. Než jsme vyjeli, po-
166
167
klekli jsme ruku v ruce před oltářem svatého Kosmy a Damiána, A pozvedla jsem tvář a zvolala: „Beru si tohoto muže za manžela před vámi a před Bohem, ne na krátký čas, nýbrž po všechny časy. Jmenuje se Miguel." O Také jsem v tichu pozdvihl svůj hlas, dovolávaje se svédectví našich koní a chvěje se od hlavy k patě, neboť jsem měl dojem, že naší svatbě přihlížejí stovky dávných duši: „Beru si tuto ženu, která se jmenuje Ana Cristina, bez všech jejích pozemských statků za manželku po všechny dny mého života." @ Každý jsme druhému navlékli na prst pomyslný prsten. Pustili jsme se nazdařbůh po cestách, na levé ruce naše snubní prsteny, viditelné a skutečné jako láska, která nás vedla anebo zaváděla. Brodili jsme se přes řeky, zaplétali se do vrší, vyměnili jsme koně s dupou cikánů, koupili si kdesi na trhu nové šaty, potřikráte jsme poznali místa, kudy jsme už projížděli, spali jsme v sedle, v mlází, pod mostem, plakali jsme si v objetí. Žádný z nás nevěděl, kam jedeme. Naším cílem v tu chvíli nebyl žádný směr, žádné místo, žádné město, žádný dům, naším cílem bylo jet. To jsme si alespoň mysleli, idokud jsme víc mrtví než živí nedorazili na území cukrovaru Queimadas a nezaklepali na dveře dony Joany Caroliny, která v té době vstupovala do zimy svého žití. Sotva nás uviděla, skrz naskrz nás prohlédla, takže jsme jí nemuseli vyprávět svůj příběh. Vážné se na nás usmála z hloubi oči, přijala nás pod svou střechu, uvítala nás se vší pohostinností. Když se nás začala ptát, vypadalo to, že už skoro všecko ví: kdy očekáváme své pronásledovatele, zda přijedou v dobrém anebo se zbraní v ruce. „Nevíme." „Paní tohoto cukrovaru má zlozvyk zvát každého na večer k sobě, údajně na kus řeči. Ve skutečnosti to délá* kvůli loupání kukuřice a fazoli. Jinak je hodná. Ale na ni nespoléhejte, nikdy se neplete do cizích záležitostí." „A vy?" Zeptali jsme se, protože jsme na ní viděli znamení pomoci, byla pro nás někdo, kdo nás očekává s našimi podobiznami v ruce, vyrytými kýmsi, kdo nás zná, aby si nás s nikým nespletla. Odpověděla tak, jak jsme o tom snili: „Udělám, co budu moci: také jsem milovala." Spali jsme oddělené ve dvou pokojích propojených dveřmi a vdechovali nosem i ústy posilňující vůni čistých povlaků. Polštáře voněly po pomerančích. Probudili jsme se obklopeni dětmi, které se nemohly dočkat, až uvidí uprchlíky, snoubence, jež
sem zavál vítr. Po celý den bylo pod mrakem, poprchávalo. Mluvili jsme málo. Bez odporu jsme se vzdali Joaninu moudrému a zkušenému pohledu, aniž nám toto vniknutí do našeho soukromí, do našich zdí připadalo jako vpád, byl to spíše ukázněný příchod dobře ozbrojených mužů, upřímných přátel, kteří je přišli bránit. Jak plynul čas, byli jsme si čím dál více védomi sami sebe, byli jsme čím dál silnější. V deset večer obklopil dům očekávaný dusot kopyt. Zůstali jsme v Joaniné vlastním pokoji, byli jsme tam zavřeni s holčičkou a chlapcem, přes jejichž hlavy jsme na sebe hleděli, v duchu si vyčítajíce, že tuto nebohou rodinu zaplétáme do svého nerozumného počínání, a současné věříce, že jsme byli dovedeni jako slepci k jediné osobé na světe, která nás může spasit. Joana počkala, až velitel hloučku sesedne z koně, pozvala ho dovnitř, rázně mu vyložila, jak se věci mají: „Ty dvě déti už skoro týden bloudí po světě a při životě je drží jen a jen jejich láska. To znamená mnoho. Já se po léta sama, bez zastání dřu, aby moje déti prospívaly. Což se tedy mohu netečně dívat, jak to děvče musí uprchnout za svou touhou a neodnést si s sebou ze všeho svého jmění, ani co by se vešlo do dlaně, jen proto, že ji otec nechce vyslechnout? To že je otec? Vím dobře, že peníze mají svou cenu. Avšak větší je milosrdenství. K čemu je člověku, má-li dobytek a plantáže, když ve vlastním srdci není schopen šlechetnosti?" Více než dvě hodiny ho přesvědčovala, až jí ten člověk slíbil, že nás vezme pod svou ochranu a nevydá nás, dokud nedostaneme svolení k sňatku. Vzápětí jsme odjeli. Ti, kteří předtím byli našimi pronásledovateli, se ted stali přáteli, našimi strážci, a s úžasem, jejž rozbřesk ještě zvětšoval, si opakovali Joanina slova. A Záře některých lidských skutků je trvalá a vytrvává jako aureola i tehdy, když už nikdo na svété není s to je rekonstruovat. To, co Joana řekla, ač nedokonale tlumočeno, utišilo otcův hněv. Konečné se setkal s někým, kdo s ním mluvil zvysoka a spravedlivě, jako to vždycky dělala moje matka. ® Ihned stanovil den svatbv a tři dny nato napsal dopis, v němž Joanu žádal o ruku. Poslal jej po čtyřech poslech, chtěl svému rozhodnutí dodat patřičného důrazu. Stručná odpovčd: „I kdybych před sebou mela celý život, nikdy bvch vám ani nikomu jinému nedokázala vyložit, nakolik jsou mé dny. i ty nejtemnéjší, prozářeny dnes již vzdáleným
168
169
časem mého manželství. Oddala jsem se svému muži na celý %iwt a zůstanu mu také věrná. Váš laskavý a šlechetný návrh je mi tedv velikou ctí. Kdybych na něj přistoupila, znamená pro mě oporu a bezstarostnost po zbvtek mvch dnů. Avšak co bv pak bvlo s mou duší?"
MYSTÉRIUM DESÁTÉ
Polární čepice, mírné pásmo a prstenec rovníku, z něhož dosud stoupá horký dech kovadlin. Světadíly a ostrovy, špičaté vrcholy, roviny, pohoří, údolí, duny, útesy, skalnaté výběžky. To, co neviditelné spočívá pod našimi šlépějemi: sloupy, zapomenutí bozi, portály, holeně předků, nerosty, zkameněliny, zmlklé říše. Zemětřesení, sopky. Bahno, záhon, kvéty, keře, staleté stromy, dřeva a plody, stín větvoví. Pozemští červi. Střídání ročních dob v rámci období rozsáhlejšího, celé civilizace vzkvétající a zanikající během jediného obrovitého podzimu, během jediné tisícileté zimy.
(Joana, v ruce pilku, uřezává nohy u lavice, na které děcko spi, na prsou lodičku z modrého papíru. Sedíc Joané děkuje, obličej má ve stínu, a podává jí lodičku.) 1. „Jak se to děcko jmenovalo?" 2. „Myslím, že Maximino. Nebo Raimundo. Ale někdo takv říká, že Glaura či Gloria, kdopak to má védét?" 3. „Ten určité kradl koně, že měl tolik jmen." © „Bylo to dítě a nemohlo chodit, mělo něco s nohama." 3. „Když se někdo narodí jako mrzák, tak to mu chce Pánbůh nějak zabránit v dělání špatností. Jakživ jsem neviděl, aby bvl nějaký slepec k čemu." 4. „Mluvíš takhle, a přece zlý nejsi. To, co ti vvchází ústy, se nevešlo do srdce." (S pomocí chodilo. Dny trávilo na židli u okna a dívalo se, kdo jde kolem. Skládalo lodičky z papíru a jmenovalo se Jonas. Bylo mu čtrnáct let a vypadalo na jedenáct.) 1. „Joana tam chodiln denně?" © „Občas. Denně nechodila nikam. Ten den tam šla jenom uříznout tu lavici." 3. „Na tom mrzákovi přece nemohlo být nic tak zvláštního, aby si zasloužil, že mél někdo vidění a přišel ho zachránit. Nebyl to žádný svatý ani otec rodiny.
170
Byl úplné k ničemu." 4. „Třeba Pánbůh Joanu neposlal, aby spasila jeho, ale toho zločince, co mu zabránila, aby zavraždil nevinného." 2. „Ten zabiják přišel někoho oddělat, poslal ho čertvíkdo. Mél už na svědomí nevimkolik lidí." © „Možná že Kristuspán chtěl opravdu spasit jeho." (Bylo to okolo svaté Anny a toho odpoledne dost pršelo. Takže se zdá skutečně podivné, že se Joana Carolina, přestože nebydlela daleko, vypravila za Floripes. Chodila k ní často od té doby, co se dověděla, kolik neštěstí ji potkalo: matčin cukrovar prodán v dražbě, nevydařené manželství po čtrnáctiletém zasnoubení, postižené dítě. Ne však, když bylo ošklivo: to pak od té doby, co díky Nôovi a Álvarovi zase bydlela ve městě, ráda sedala na pohovce a poslouchala déšť. Když se dověděla, co se Jonášovi přihodilo, měla radost a ani v nejmenším nenaznačila, že by věřila v nějaké osvícení, ve znamení boží: „Uřízla jsem u té lavice nohy, protože jsem měla strach. Kdyby Jonas spadl, mohl si néco udělat. Lavice je pro nemocného na spaní příliš úzká.") 2. „Ta macecha či teta, zkrátka ta žena, co s tím dítětem bydlela, se pak odstěhovala k nějakému bratranci nebo do chudobince. Anebo se k ni naopak nějaký synovec nastěhoval." © „S tou tetou a macechou to není pravda. Ten chlapec bydlel se svou matkou." 3. „To mi řekněte, co to bylo za matku! Nechat děcko spát na lavici." 4. „Třeba sama spala na zemi." © „Spávala na rohoži." 1. „Kdo to byl?" 2. „Pocházela z ncvímjaké rodiny a čertvíjak se ocda na mÍ2Íné." 3. „To jisté za moc nestála, že to takhle dopracovala. Určité zamlada žila všelijak. Uvidíte, že ten kluk byl děcko Joanina bratra, toho, co se po něm země slehla. Vsadím se, že ho zavřeli." 2. „Slyšel jsem, že Jolo se nevímkde oženil, vzal si vdovu nevím po kom, jmenovala se nevzpomenu si jak. Takové cizí jméno. A že ta vdova zdědila nevimkolik tisíc. Nejsem si úplně jistý, jestli to byl tenhle nebo jiný Joäo." 3. „Určité nějaká dévka." © „Neoženil se a to děcko taky nebylo jeho. Ta žena se jmenovala Floripes a byla to dcera bývalé majitelky cukrovaru Queimadas. Hlas a záda už tenkrát měla jako stařena. Ale podle obličeje byla ješté dost mladá, ba hezká." 4. „Stáří je jako krab, nestárneme všichni stejné. Roztahuje v nás svá klepeta. Někdy začne od páteře, jindy od nohou, ještě jindy od hlavy. Já jsem začal stárnout od snů: začalo se mi zdávat
171
skoro noc co noc o lidech z dřívějška." (U Joanv tenhle krab svá klepeta roztáhl všechna najednou. Zachvátil jí ledviny a tvář, klouby, zuby a paméŕ, trávení, sluch, spánek, vyrval jí téměř všechny nepočetné přátele, jež mčla, vzal si Noa a Alvara, kteří zemřeli dříve než matka, uchvátil Suzanu, Filomcnu, Lučinu, zasáhl ji takřka všemi možnými způsoby. Avšak Laura a Teófanes, kteří založili rodiny, bydleli poblíž a starali se o ni. Nescházel jí ani chléb, ani maso, ani mléko, ani pár střevíců vždy na konci roku, pak měla i néco svého, takže už nemusela pracovat. Na rozdíl od těch, kteří se zaměří na neštěstí, jež je potkalo, a setrvají necitelní vůči veškerým dobrým stránkám života, byla Joana s tím, co jí zůstalo, spokojená. Připouštěla, že dost zkusila, avšak dodávala odevzdaně, že kdo mnoho prožije, také mnoho vytrpí a že oplakávat to, co ztrácíme, je neúctou k tomu, co máme dobrého.) 3. „Jsou Lidé, kteří si až do smrti namlouvají, že jsou néco víc. Tahleta Floripes jen proto, že její matka byla, co byla, prý koukala svrchu na všechny ostatní lidi od nich z kolonky." © „Byl to jen barák, žádná kolonka. V pokoji, ve kterém s chlapcem spala, bvly zatlučené dveře, které vedly do veliké místnosti, kde přespával všelijaký pronárod. Chlapec spai právě u těch dveří. To víte, takové děcko sebou mele." 3. „Jedině když má roupy." © „Chlapec do dveří celou noc vrážel lokty." 1. „A je to pravda, že když matka umřela, jako ta Floripes, tak že se přišlo na to, že měla v bedýnce schované zlaté čelenkv, platinové brože, náhrdelníky, náušnice, náramky, přívěsky, samé drahé věci?" 2. „Někdo říká, že ano." (Nejdřív ty věci schovala pro všechny případy. Chtěla mít jistotu, že kdyby bylo nejhůř, má do čeho sáhnout. Ale zatímco bez přestání mluvila o starých zlatých časech, soudila, že si může ještě nějakou dobu odříkat, a kdvž se pak konečné rozhodla jeden šperk prodat, nenašla k tomu odvahu, protože se obávala, aby se lidé nedomysleli, že není jediný, který má. Joana tušila, že tu nějaké šperky budou. A všechny její hovory s Floripes se točily kolem myšlenky, že neužíváme-li svých přítomných statků, stanou se ještě vzdálenějšími než všechno jmění a výhody, jež nám patřily v minulosti.) 3. „Chudák kluk. Žít jako odsouzenec, spát na lavici, a vsadil bych se, že bez polštáře, kvůli vlastní matce. Ta ženská měla to zlato prodat a o kluka se postarat.
172
Hamižnost je hrozná věc." 4. „Každý vidí sám do sebe a Bůh vidí do nás všech. Nikdo není sám. Podívej třeba s tou lavicí. To bylo pro to děcko důležitější než zdraví." 1. „Ale je to vůbec pravda? Jak to Joana mohla vědět? Jak to uhodla?" (Když pršelo, Jonasc bolely všecky klouby. To proto tam Joana Carolina onoho zimního odpoledne šla a vzala si s sebou pilku. Chtěla mít jednou provždy jasno, jak je to s tou bedýnkou, kterou Floripes nikdy neotvírá, a kdyby bylo třeba, tak ji i rozříznout. Avšak když k tomu mělo dojít, nenašla v sobě odvahu zavést na bedýnku řeč, a proto tedy zkrátila nohy u lavice.) 3. „Jen proto, že to děcko bouchalo do dveří, ten chlap vystřelí. To je ale nápad! Střílet a ani nevědět, kdo za nimi je." 4. „Zločin by nebyl o nic menší, kdyby to byl věděl." (Byly to čtyři výstřely asi na dlaň od sebe, přesně ve výši, kde bv chlapec spal, nebýt Joanina zásahu.) 1. „A jak ten kruťas skončil?" 2. „Tehdy už měl na svědomí nevímkolik lidí. Kdvž se dověděl, jak to bylo, o tom zázraku, v životě už nevzal zbraň do ruky. Dělal pak nevím už co, nepamatuju se kde."
MYSTÉRIUM JEDENÁCTÉ
Co je to, co je to? Lev s neviditelnými zuby, přece však samý zub a kouše hřívou, ocasem, celým tělem. Na zemi nevrhá stín; a stíny prchají, je-li tu on, třebaže ze všeho, co jest, je jediné ušetři jeho hněv a jeho hlad. Srst, teplejší než srst medvědů a velbloudů, ba i než srst ostatních lvů, nás hřeje na dálku. Na rozdíl od ostatních zvířat se může zrodit bez otce i bez matky. Někdy je dítětem dvou křemenů. Ačkoli všechno pohltí, nic neodřekne svým stoličkám, špičákům a řezákům, je symbolem života. V zajetí se dá ochočit, je-li však na svobodě a ve smečce, nic mu neodolá. Nic ho neroz-zuří víc než vítr.
■f Na staré železné posteli, plamen jejího žití hotov uhasnout, v pravé ruce hrst pírek a v levé suchou haluz, zpovídá se mi ze svých hříchů. Dva andělé bdi, jeden vážný, druhý usměvavý. Po střeše
pádí koně. Srpnové větry. Koně pádili po taškách. Při ruce mám olej, krucifix, rozříznutý citrón, talířek s šesti tampóny vaty. Když mě uvidéla, chytila mé za paži. „Vzpomínám si, jak jste sem přišel posledně. Bylo to těsné před večeří. Zrovna jsem dávala vařit vodu, že udělám kávu." Pěstuji návyk zapomínání. Knězi přísluší chránit se před působením vnějších věcí. A je snad některý z lidských statků záludnější než vzpomínky se svou dvojakou povahou, které nám přinášejí současné pocit radosti z vlastnictví i pocit ošizení ze ztráty, přičemž druhý je odrazem prvního? Vizte naučení svatého Jana z Kříže, pro něhož paměť záleží v Bohu do té mírv, jak ji duše zbaví všeho, co ač důležité, není Bůh. Jak však v tomto smyslu dosáhnout dokonalosti? Při Joaniných slovech mi onen podvečer stoupl do hrdla, v ústech jsem ucítil cosi jako ledek, slanou chuť zvratků. Podvečer, o němž mluvila, byl živým obrazem míru, nedosažitelného v žádném ze svých podstatných rysů. Viděl jsem minulost jako v zrcadle, Joanu pohybující se z druhé strany skleněné tabule s jejím ohništěm a její písničkou, avšak z této strany nikoli: za mnou prázdno. Už nikdy podobný podvečer nenastane, Joanč podával ruku anděl smrti. „Otče, po celý život jsem se snažila žít spravedlivé. Myslíte, že se mi to podařilo?" „Nepochybné." „Kdo mnoho mluví, mnoho chybuje. Člověk se může ubránit mluvení; ne však žití. Žila jsem osmdesát a šest let. Jistě jsem tolikrát pochybila!" „To patří k našemu údělu." „Vím." Za dlouhého mlčeni, během něhož mi neustále svírala paži, si v duchu znovu promítala svoje skutky, všecky, na něž si vzpomínala. Chtěla na tom, oč se za svůj dlouhý život pokoušela, i na tom, co dovršila, objevit skvrnu, podstatný omyl, z něhož by se mi vyzpovídala, a tak nevypadala pyšné. „Otče, mnohokrát jsem toužila zabít." Působila dojmem, že roste samou důstojností, jako by od toho, od této lži, vyslovené s velkým úsilím a nesměle, odviselo její rozhřešení. „Také jsem dozajista byla nespravedlivá. Dozajista ano. Už se skoro na nic nepamatuji. Ani na zlo, které jsem učinila, .mi na to, co jsem vytrpěla. Všecko teď splývá téméř v jedinou barvu. Nevypadá takhle svět, když..." Pustila mou paži, mávla rukou, jako by cosi mazala či zhášela, což bezpochyby znamenalo: „.. .když se připozdívá?" „Mám strach, otče." Její hlas, z néhož už vvmizelo
jakékoli zabarvení, byl starý vyšeptalý nástroj, klarinet obrostlý lišejníky a omotaný pavučinami. Dát dohromady těch pár slov ji stálo stejné úsilí, jako by je psala. Odvrátila ode mé oči, znehybnela a nepřítomným pohledem se zahleděla na tašky na střeše. Husté bílé vlasy se jí rozprostíraly po obou stranách obličeje na polštáři. Pomyslel jsem si, že Joana Carolina konečné odpočine v Pánu, a začal jsem se nahlas ještě vroucnéji modlit. Tehdy jsem ji skrze vrásky, uprostřed rozcuchaných vlasů spatřil v její mladosti. Je snad naší duši dáno zvolit mezi nesčetnými podobami, jež ztrácíme, tu, jež je nejméně protivná její povaze, či tu, jež byla svědkem našich nejšťastnéjších dnů, oněch, v nichž jsme byli nejblíže vytouženému souladu mezi našimi možnostmi a našimi skutky? Byla to snad tato vyvolená tvář, vytanuvší z jakési vzdálené plnosti, na niž jsem hleděl v hluboce nábožné hrůze? Její stařecké rysy s pohaslýma očima a nespočetnými vráskami zůstaly nedotčeny. Avšak uvnitř této tváře, jež znenadání nabyla nevysvětlitelné průhlednosti, jako bv doopravdy neexistovala a byla jen šalebnou slupkou chránící skutečnost, ukrytou před obyčejnými pohledy, se skvěl obličej Joany o málo víc než dvacetileté jasem, nádherou a ušlechtilostí, jež jako by nedbaly života a jeho spárů — a já jsem směl spatřit tuto skrytou krásu, už zapomenutou všemi, kteří na ni druhdy hleděli, a jež tedy na prahu smrti vyplula na povrch dílem milosti před mýma očima, z nichž na vteřinu spadly šupiny, s kterými chodíme po zemi. Předešlého dne rozdělila mezi nejbližší potomky to, co podle svých skromných měřítek považovala za jmění, za dědictví: pokrývku s hnčdobílým vzorem, pět příborů s vyřezávanou střenkou, dva nikdy nepoužité ručníky, sádrovou sošku. Protože žila vždy chudobně, byl pro ni tohle všechno přepych. Nenapadlo ji nikomu darovat prádelník, kredenc, stolky, židle, nábytek, který měla celý život a který jí tím, že byl včleněn do jejího každodenního bytí, nepřipadal jako hodnota, alespoň ne hodnota oddělitelná od ní samé, nýbrž jako součást její vlastní bytosti, k ní připodobněná a rovněž tak bezvýznamná; kdežto neobvykle vyhlížející příbory nebo pokrývka s Lístečky a se lvy, o jaké se ji nesnilo za zim, kdy si její děti brávaly do postele jehňata, pro ni bezpochvbv představovaly cosi přepychového, po čem všichni
174
175
touží, do té míry, jak se jí samé takovéto střídmé nádhery kdysi nedostávalo. Jak jsem ji tak viděl (anebo bych snad měl říci je viděl? natolik jsem měl před oěima dvě rozdílné bytosti, obé skutečné a spojené jen mým ohromením), jak jsem ji viděl pohříženou do oné vnitřní záře obrazu vytanuvšího mystériem ducha či těla z minulosti, kterou by si nikdo netroufl představovat hmatatelnou, pomyslel jsem si, že pro mé si nevědomky schovala jiné dědictví, výsadu být svědkem onoho prchavého zmrtvýchvstání na její smrtelné posteli, vzrušujícího více než vzkříšení mrtvých, návratu jedné tváře na tvář, v niž se proměnila, návratu mládí, jež pohltil čas a které se presto na vteřinu prodralo na svobodu z jeho ponurých útrob. Když jsem jí dal poslední pomazání, ona někdejší tvář se již rozplynula a zůstaly tu z ní jenom zbytky, jen prach. Milosrdenství boží jsem svolával na oči, ústa, uši, zahnutý nos scvrklé stařeny. Přece však odcházeje z tohoto domu, necítil jsem na duši tíhu stáří a smrti, která až do té doby — a dokonce i poté — tolikrát padla na má mlčeni kněze. V samé podstatě těchto úkazů zářila jakási věta, jakési slovo, jakási tvář, cosi úplného a zároveň zahaleného, totéž, co pro umělce patrné představuje rýsující se, tušený, dosud však neodhalený, ještě nedobytý tvar. Zatímco jsem se vzdaloval s hlavou vztyčenou, Joana v mém nitru bvla plamen. Popu/as, qui ambulabat in tenebris, vidi t lucem magnam.
MYSTÉTUUM ZÁVĚREČNÉ
oo Blok domů, kříže, drůbež a stromy, krávy a koně, silnice, korouhvičky, my, kteří neseme Joanu na hřbitov. My, Alarkové a Severinové, Augustini, Ambrožové, Lukášové a Jindřichové, Ata-nasiové, Cypriáni, Matoušové a Chlodovíchové, Jeronýmové, Janové Zlatoústí, Janové Zapadlíci, my. Klobouky v ruce, tvrdé tváře, drsné ruce, šaty z režného plátna, kožené opánky, my, zelináři, trhovci, dohazovači, bednáři, řezníci, sedláři, ovocnáři a ptáčníci, muži s nejistou existencí a bez budoucnosti, neseme Joanu na hřbitov, my, bezvýznamní obyvatelé města, protože ti druzí,
bohatí a mocní, se k ní nikdy neznali. Joana ve svých nejlepších šatech (bílý zimolez a lístečky na šedém podklade), starých, ale ještě zánovních střevících (tak málo ochozených), na nohou pokrčené punčochy, s růžencem, který se po celý život modlila za ty, jež milovala, a za ty, kteří ji pronásledovali. Ulice a střechy, zdi, kříže, stromy, pryšcové ploty, červený jíl. Svět, který býval její a do kterého se vracíme, z něhož někteří z nás nikdy nevytáhli paty, kraj, v němž jíme, souložíme, klejeme, proléváme pot, jsme drceni, myslíce na odchod a kdovíproč stále neodcházejíce. Zeny u okna, starci na chodnících, děvčata zavěšená do sebe, chlapci na nárožích, děti na náměstí (Aureové a Marie, Benedikti a Neusy, Chicové a Ofélie, Dalvy a Pedrové, Elzy a Quintinové) hledí, jak pohřeb prochází mezi domy s modrými, zelenými, červenými a žlutými průčelími. Je ráno na počátku září, zima u konce, stromy obalené listím a nebe rozdělené mezi dvě roční období, z jedné strany bílé obláčky, z druhé dešťové mraky a mezi těmito břehy pokojná modrá řeka. Ke konci života, v němž jí stejné jako nám bylo vše skoupě odměřeno, se pro Joanu Carolinu stalo nesmírné namáhavým polknout hlt jakékoli tekutiny. Zdálo se jí o pramenech a vodovodních kohoutcích a veškerá její ctižádost se v oněch posledních dnech omezila na touhu moci tak doušek po doušku vypit džbán vody. Musela se spokojit tím, že si vlhčila rty a dásně tampóny vaty smočenými v mléce. Teď, ustrojenou do bělo-zeleno-šedých šatů, které nosívala v neděli odpoledne, a obklopenou tichem, s nímž bývala sama, neseme ji na hřbitov. Není to první rakev, kterou doprovázíme, ani nebude poslední, mnohokrát už jsme svírali držadlo már, nesli jsme vážené nebožtíky anebo chudáky jako my, od Rybníčků po Potůčky, od Lomů po Skály, od Hájků po I lory, od Jílků po Hlinky, avšak nikdy jsme neměli tak ostrý a tak znepokojivý pocit, že toto je archa Příští potopy, že na nás budou po čtyřicet dní a čtyřicet nocí dštít mstivé vody, v nichž dokonce i hadi a ryby traíry utonou, a že pouze Joana zůstane naživu, abv pak jediným pokynem stvořila bytosti, jaké se jí zlíbí: rostliny, zvířata, Javay, Magogy, Togarmy, Asquenaze. Kolikrát byl pro ni svět oslepujícím úhorem, solným městem s domy ze soli, slanými prameny a třídami dlážděnými solí? Kolikrát učinit jediný krok
176
177
kupředu, žít ještě rok, ještě den, ještě okamžik bylo totéž co kráčet po nabroušeném ostří nožů? Kolikrát její život vypadal jako řeka při prvních deštích, plná vyrvaných stromů, leknínů připlulvch z rybníků a mrtvých ramen, řeka, jež jí svázala nohy i ruce a jíž se zalykala? A vždycky nakonec dokázala prohlédnout oky v síti slepoty, oběma nohama pevné stanout na ostré oceli, vyprostit se ze zajetí vody, z pout. Neseme ji na hřbitov uprostřed kejhání a štekotu, kokrhání, chrochtání, bučení, řehtání, skučení vetru v mangovnicích, detských halekaček, výkřiků, zpěvu pradlen. Zeptala se dcery: „Který je ted mésíc?" Její strach ze smrti zmizel. Znamenalo to, že se smrt chystá ke skoku. „Září? Tak to nebude dlouho trvat." Vyprávěla, že ji k sobě zvaly dvě velice si podobné dívky v bílém, bosé, visící ve vzduchu, obé s pravou nohou nakročenou. Z nohv kolmo vyrůstal dlouhý stvol na vrcholku s obrovskou lilií, která se jim vznášela ve výši obličeje. Podaly jí olivovou ratolest a velkou olověnou udici. „Pojd, budeme tři." Přehodily jí přes ramena hermelínovv plášť. Plášť roztrhla, ratolest zasadila, co udělala s udicí, neví. Všechny tři se daly do běhu kamenitými tunely. Dívky byly lehké, Joana těžší. Znenadání se octly u jakéhosi ohniště. Se svěšenými pažemi tu stála a mlčky se do něho dívala Totônia, podle všeho pohroužená do sebe. Na dvě dlaně od její staré hlavy, trochu nalevo a jakoby zavěšený na nitích, visel železný kotduč. Železný pravíme. Joana se modlila, vzala jej mezi prsty. Avšak\ všechno na zemi pozbylo váhy. Všechno, Kromě jejího těla. V ohromení zavolala na matku, výkřik neslyšela, matka se neotočila, utíkala tedy ven a narazila na mésíc za bílého dne, přeťatý tmavou páskou, který rychle uháněl prostorem, šílený měsíc. Když se osvětlené části míjely s mraky, stávaly se ještě zářivější, hořely oslepujícím jasem. Země byla bílá, prsť i rostliny, stíny na zemi, všechno bylo bílé, neposkvrněná zem. Měsíc zmizel za obzorem. A všichni viděli, že běl světa je jen kůra, slupka, která puká, která pukla, rozpadla se, vyjevila nádheru i špínu stromoví, půdy, barvu světa. |amba, manga, kešu, gvajavv, granátová jablka, to všechno viselo ve větvích, hojnost sama, hýřící ovocný sad obtížený vůněmi. Joana a obé dívkv se ruku v ruce rozběhly ted zas po louce. l'o zelené pastvině plné podsvinčat a stromů vrhajících stín. Náhle
178
začali volat její mrtví, vidět je však nebylo. Álvaro volal Nôa, Nô Marii do Carmo, ta sestru, sestra Totônii, Totônia Jerônima, Je-rônimo Nôa, Nô Filomenu, Filomena Lučinu, Lucina Floripes, Floripes Jerônima, Jerônimo Suzanu, Suzana Totônii, Totônia volala Letose. „Nevím, kdo to byl Letos. Ale pocítila jsem hrdost nad tím, že jsem matkou mrtvých a vdovou, že neumřu jako panna, že jsem vás porodila. Ted je září?" „Ano." „Můj čas přijde co nevidět. Cítím pach vápna, cementu, mechu. Září jsi říkala?" „Ano." Neseme Joanu na hřbitov, procházejíce městem a jeho pachem chlévů, neporušeného vosku, rozlitého mléka, potu, ovoce, pokácených stromů, vlhkých zdí, mezi Florami a Ruisi, Gloriemi a Šalvii, Hélii a Terezami, Isabelami a Ulyssy, Josefy a Věrami, Luisami a Xerxy, Zebinami a Aurey. Prožila svůj život v mírnosti a spravedlnosti, pokoře a pevnosti, lásce a slitovnosti. Zemřela takřka bez majetku a s nepočetnými přáteli. Nikdy ani v nejmenším neprobudila cizí dravost v její mysli ctižádost. Nikdy utrpěné zlo nezplo-dilo v její duši zlobu. Zemřela na konci zimy. Narodí se jí podobná v příštím období roku? Běl, zeleň, šeď. Bílé zdi, cypřiše, tmavé břidlice. Pod zemí, pod sádrou, pod ještěrkami, pod křovím najde vyrovnané společníky beze slov. Doubky a Jedličky, Břízy a Olivy, Borovičky a Topoly. Nastrojili jim — z jaké to zbytečné velkorysosti? — sváteční oblek, nejvznešenéjší šaty, nejlepší kravatu, nej-novéjší boty. Podivné shromáždění: všichni se sevřenými rty, ruce křížem, prostovlasí, všichni strnulí, víčka sklopená a otočení týmž směrem, jako by každý zvlášť všichni čekali čelem k velikému portálu, z něhož má každou chvíli kdosi vyjít. Nějaký soudce či admirál či harfeník anebo číšník s tácy. A co na nich? Sůl, popel, pelvnék? Zuby, plíseň, bahno? Mešká Očekávaný, a kousky těch němých, těch nehybných společníků beze slov jsou pomalu pohlcovány. Pokorné, mlčky uléhá Joana Carolina na svoje místo, ruce sepjaté, mezi Paseky, Vlky a Švestky, mezi Květy, Hrušky a Hyacinty, mezi Beránky, Pivoňky a Jiřiny, mezi Růžičky, Lvy a Trnky, mezi Heřmánky, Kohouty a Řeřichy, mezi Kuny, Hortenzie, Kaliny, Chrpy, Mýtiny, Fialky, Karafiáty, Jelínky, Třezalky, mezi Kravky a Ryby a Narcisy, mezi Vrby a Sokoly a Strniště v šatech, jež oblékala v neděli odpoledne, a prostoupena tichem, s nímž bývala sama.