2 ~CC11'4
Knihovna FF MU Brno
2571805977
Mol
2018
český časopis
historický
The Czech Historical Review
Roimk 116/Založen 1895
2571805977
STUDIE
Naše živá i mrtvá minulost ?o padesáti letech (Imprese nad osmi eseji z roku 1967)
PETR ČORNEJ
PETR ČORNEJ: Naše živá i mrtvá minulost Fifty Years Later (Impressions of these eight essays from 1967)
Tliis study was written for the occasion of the fiftieth anniversary of the publication of Naše živá i mrtvá minulost/Our Living and Dead Past (Praha, Svoboda 1968). which was instigated by then leading historian František Grans, and in which eight key essays on core problems of Czech history were published, mainly written by younger talented researchers. The study combines a reader witness approach and an analysis of the wider context of the book's publication which in many regards (its criticism of dogmatic Marxism and its erosion of the traditional picture of Czech history) is one of Czech historiography's milestones. It characterises and assesses all eight papers (with particular focus on Graus's introductory essay), looks at its reception at the time, which was not wholly positive, and endeavours to answer the question of whcthet the team of authors' work fulfilled the tasks it had set itself.
Keywords: Czech history - state - nation - people - crisis of history -Marxism - structuralism - postmodernism - 1968
STUDIE
Rukopis nevelké, leč proslulé knížky Naše živá i mrtvá minulost byl odevzdán do tisku 3. listopadu 1967, čtyři měsíce po IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, zhruba měsíc po represivním zásahu proti Literárním novinám, tři dny po Strahovských událostech, čtyři dny před 50. výročím Říjnové revoluce, šest týdnů před I. Československým beatovým festivalem a dva měsíce před lednovým plenárním zasedáním Ústředního výboru Komunistické strany Československa.1 V literární védě, lingvistice i filozofii tehdy slavil vítězný návrat Strukturalismus, v beletrii, v divadle i ve filmu se vedle hravé absurdity prosazoval existencialismus a umělecká sŕéra otevřeně uctívala meziválečnou avantgardu, jejíž protagonisté ještě žili a tvořili.2 Strukturalismus, existencialismus a avantgarda byly proudy
IV. sjezd Svazu československých spisovatelů (Protokol). Praha 27, - 29. června 1967, Praha 1968; /. Ó. beat festival Praha 1967, Melodie é, 1968, č. 3, s. 79-81; Vojtěch L1NDAUR - Ondřej KONRÁD, Bigbít, Praha 2001, s. 39-41; Dušan HAMŠÍK, Spisovatelé a moc, Praha 1969, s. 151-187; Petr PITHART, Osmašedesátý.VahíHW.í. 109-114; Ota ŠIK,Jarníprobuzeni, lllíze a skutečnost Praha 11990, s. 144-166; Naděje umírá poslední. Vlastní životopis Alexandra Dubčeka, ed.Jiřl Hochman, Praha 1993, s. 122-137; Karel KAPLAN, „Všechno jste prohráli!" Co prozrazuji archivy o IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, Praha 1997; Milan JUNGMANN, Literárky - můj osud. Kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi, Brno 1999, s. 231-239, 242-246; Eduard GOLDSTUCKER, Vzpomínky 1945-1968, Praha 2005,s. 137-140; Jan MERVART, AWf> a iluze. Čeští a slovenšti spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let, Brno 2010, á. 173-250.
V oblasri literární vědy vycházely základní práce předních českých strukturalístů i vědců spjatých s Pražským lingvistickým kroužkem. Viz například Jan MUKAŘOVSKY, Studie z estetiky, Praha 1966; Felix VODIČKA, Struktura vývoje, Praha 1969; Roman JAKOBSON, Slovesné umění a umělecké slovo, ed. Miroslav Červenka, Praha 1969. Kromě toho se objevovaly publikace mladší štrukturalistické generace; jako pars pro toto uvádím Struktura a smysl literárního díla. Sborník studií, ed. Miroslav Červenka, Praha 1966. O štrukturalistickou metodu se opíral i úspěšný učební text určený pro střední školy a vydaný v nákladu 100 000 výtisků (Felix VODIČKA a kolektiv. Svět literatury I, Praha 1967). Poctou české meziválečné avantgardě bylo vydání promyšlené antologie Poetismus, edd. Květoslav Chvatík - Zdeněk Pešat, Praha 1967. K dobové situaci v literární vědě, beletrii a dramatické tvorbě Pavel JANOUŠEK a kolektiv, Dějiny české literatury 1945-1989.111. 1958-1969, Praha 2008, s. 79-90,137-171, 312-370, 439-459. O poměrech v jazykovědě Kapitoly z dějin české jazykovedné bohemistiky, ed. Jana Pleskalova a kolektiv, Praha 2007, s. 150-163, 224-234,447-457. Filmovou evidenci zaznamenala encyklopedie Český hraný film. IV. 1961-1970, ed. Eva Urbanová, Praha 2004, respektive Jan LUKEŠ, Diagnózy času. Český a slovenský poválečný film (1945-2012), Praha 2013, s. 100-122. O hlavních dílech české filozofie té doby v bilančních přehledech Josct ZUMR, Československá filosofie prítomnosti, Filosofický časopis 17, 1969, s. 417-427 (s důrazem na strukturaiismus a vliv umělecké avantgardy); Jan ZOUHAR, Česká filozofie v šedesátých letech. Poznámky k tématu, Brno 2009; Jan MERVART, Filosofický časopis mezi stalinismem a normalizací, in; 60 let Filosofického časopisu, Praha 2013, s. 9-32, zvláště s. 24-26. Viz k tomu nové autentické vzpomínky Roman KANDA - Jan MERVART (edd.), Navázat na pozitivní tradici šedesátých let. S Josefem Zumrem o marxismu, filozofii a literatuře, Česká litera-
402
116 I 2018
403
Pcrr Čomej
programově ahistorické, v českém prostředí, a to dvakrát podtrhuji, dokonce antihistorické. Všechny také v obecné rovině víceméně souzněly s duchovním klimatem euroatlantické civilizace v období „zlatých šedesátých". Společnost na Západě a částečně též na východní straně železné opony se instinktivně zbavovala zátěže dějin, obracela se k přítomnosti a rychle ztrácela porozumění pro historismus, jeden z konstitutivních elementů evropského myšlení 19. a počátku 20. století. Pro historiky a v tradici ukotvené intelektuály, obávající se civilizačních důsledků postupného rozpadu dějinného vědomí, byl vzniklý stav důvodem k znepokojení. Ve Spojených státech, na evropském Západě a zanedlouho, ač poněkud nesměle, i u nás se mluvilo o krizi historie a o nutnosti definovat nové poslání historiografie. Ta se jevila značné části veřejnosti jako věda povýtce antikvárni, nepříliš potřebná a v československých podmínkách navíc diskreditovaná poplatností, ba přímo služebností poúnorovému režimu, který čelní čeští i slovenští historikové spoluvytvářeli.
Přibližně takový byl širší kontext, v němž se Naše živá i mrtvá minulou urodila. Nápad vydat knihu, jež by se prostřednictvím neotřelých interpretací klíčových problémů českých dějin pokusila rehabilitovat historii i historiky, vznikl podle vzpomínek Josefa Petráně na přelomu let 1966-1967.1 Iniciátorem a zároveň tvůrcem koncepce chystané publikace byl František Graus (1921-1989), mimořádné nadaný vědec a zároveň kontroverzní osobnost.4 Graus si „krizi historie" uvědomoval nejen na základě obeznámenosti se západní vědeckou produkcí, nýbrž vnímal ji též prismatem zkušeností židovského vězně nacistických koncentračních táborů, nadšeného marxisty a posléze člověka zklamaného realitou socialismu. Od roku 1965 publikoval na toto téma několik článků, v nichž předkládal návrhy jak neutěšenou situaci překonat.'
tura 65. 2017, s. 902-920, zvláště s. 909-915 (širší verze rozhovoru in: Ivan Landa - Jan Mer-vart a kol., Imaginace a forma. Mezi estetickým formalismem a filosofií emancipace. Studie Josefu Zumrovi, Praha 2018, s. 325-369).
Josef PETRÁŇ, Filozofové dělají revoluci. Filozofickáfakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948 -1968- 1989), Praha 2015, s. 341. Obdobné Věra OLIVOVÁ. Spolupráce í Františkem Grausem, in: František Graus - člověk a historik. Sborník z pracovního semináře Výzkumného cenrra pro déjiny vědy konaného 10. prosince 2002, edd. Zdeněk Beneš - Bohumil Jiroušek - Antonín Kostlán, Praha 2004, s. 19-21, zvláště s. 20. Naděžda MORÁVKOVÁ, František Graus a československá poválečná historiografie, Praha 2013; František Graus - člověk a historik, passim.
František GRAUS, Světové dějiny a úkoly československé historiografie, ČsČH 13, 1965, s. 521-528 (navazující diskuse, do níž zasáhli Pavel Oliva, Jaroslav Marek, Josef Macůrek a Ladislav Ulčák, probíhala na stránkách CsČH 14,1966, s. 66-69,214-222, 548-554, 699-702); TÝŽ, Historie - úkol, neho mýtus?. Kulturní tvorba 5, 1967. č. 28, s. 1, 3 (přetištěno in: František
STUDIE
404
Ve stejném duchu se nese i Grausův vstupní esej k Naší živé i mrtvé minulosti, dokončený 20. března 1967 a neprodlené poskytnutý jako inspirativní podklad dalším členům autorského týmu.6 Výrobní lhůty bývaly v oněch časech nekonečně dlouhé, takže si polovina přispěvatelů vyzkoušela ozvučnost svých tezí počátkem března 1968 v rámci semináře lektorů Socialistické akademie na Živohošti." Kniha samotná se dostala do obchodní sítě až na počátku roku 1969, konkrétně ve čtvrtek 9. ledna.8 Déjiny mezitím učinily několik pověstných přemetů, jež mnohé z publikovaných názorů potvrdily, zpochybnily i vyvrátily. Jedna z prvních významnějších recenzí vyšla v Lidové demokracii 16. dubna 1969,9 takřka příznačně den před zvolením Gustáva Husáka prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa."' V tiráži knížky, vydané nakladatelstvím Svoboda a zařazené do prestižní ediční řady Otázky dé)in" se však téměř symbolicky skví datum 1968, skutečný rok výroby. K distribuci došlo s určitou prodlevou. Naštěstí ještě včas. Tolik základní údaje.
Slavnou „zelenou knížku" jsem přečetl vcelku a souvisle třikrát. Poprvé jako student prvního ročníku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na konci roku 1969. V Praze publikace rychle zmizela (náklad 2500 výtisků byl na dobové poměry velmi nízký), a tak mi ji půjčila spolužačka Renata Jakešová (nyní Ferklová). Jména některých autorů jsem znal díky jiné „nazelenalé" publikaci z nakladatelství
Graus - člověk a historik, s. 207-215). Blíže k tomu Zdeněk BENEŠ, Minulost živá i mrtvá, in: František Graus - člověk a historik, s. 119-129.
6 Naše žwá i mrtvá minulost. 8 eseji o českých dějinách, cd. František Graus, Praha 1968, s. 209.
7 František GRAUS, Obecný přehled českých dějin - úvod do diskuse, in: Lid, národ, stát v našich dějinách (Sborník materiálů z celostárního semináře, konaného ve dnech 7.-8. března 1968 na Živohošri), ed. Jan Pelán, Praha 1968, s. 5-11; Zdeněk [sic!] TRĽŠTÍK, Lid, stál a národ v nej-staršim období našich dějin, ibidem, s. 12-20; Josef PETRÁN, Lida národ v době pobělohorské, ibidem, s. 27-34 (přetištěno in: Josef Petráň, České dějiny ve znamení kultury /Výbor srudií/, edd. Jaroslav Pánek - Petr Vorel, Pardubice 2010, s. 196-203); Jiří KOŘALKA, Historie českého politického vývoje 19. století, ibidem, s. 40-48.
8 Viz Nové knihy 8. 1. 1969, č. 1-2 (za obstarání údaje a fotokopii děkuji příteli Petru Šámalovi). První mně známou recenzi (vlastně anotaci) publikoval Grausův kolega z Historického ústavu ČSAV Joseťjanáček. Viz Jčk, Naše živá i mrtvá minulost, Doba 1, 6. 3. 1969, s. 15 (za obstarání rextu děkuji kolegovi Janu Hrdinovi).
9 Jiří VITULA, Naše živá i mrtvá minulost, Lidová demokracie 25,16.4.1969, č. 89, s. 3.
10 Milan MACHÁČEK, Gustáv Husák, Praha 2017, s. 412-418.
11 Předsedou ediční tady Otázek dějin byl František Graus, v jehož gesci tak vyšiv české překlady stěžejních metodologických pojednání západních historiků. Viz Mare BLOCH, Obrana historie aneb Historik a jeho řemeslo, Praha 1967; Edward Halletr CARR, Co je historie?, Praha 1967. V důsledku zpoždění v nakladatelských plánech pak též Henry Stuarc HUGHES, Historie jako uměnia věda, Praha 1970.
116 I 2018
405
Petr Čornej
Svoboda už před maturitou12 a texty Františka Šmahela mi zpříjemňovaly dlouhé prázdniny před vstupem na vysokou školu,'3 Podruhé jsem Naši živou i mrtvou minulost přelouskal vlétě 1972, potřetí až na podzim 2017, abych si po letech učinil nový obrázek a byl, jak se říká, „in". Kupodivu se z mého pohledu mnoho nezměnilo, vlastně vůbec nic. To, co se mi líbilo před téměř padesáti léty, se mi líbí nadále, siím jsem tehdy nesouhlasil, mě irituje ještě dnes. Je to zvláštní, protože staré gnómické rčení tvrdí, že jen hlupák nemění své názory. Někdy ale člověk bývá na své hlupství oprávněně pyšný.
Cíl kritické, bilanční a zároveň programové knížky je navzdory uplynulému půlstoletí zřejmý. V intencích Františka Grause hodlala rozrušit tradiční schémata, zatěžující vnímání české minulosti, tedy zpochybnit kanonický obraz českých dějin, vytvořený v 19. století a v základních rysech, byť s dílčími posuny, převzatý stalinisticky i národovecký orientovanými marxisty po roce 1948. Splnit vytčený úkol nebylo možné bez revize dosavadních východisek a bez kritického rozboru významových proměn klíčových pojmů stát - národ - lid, na nichž spočívaly koncepce (netoliko české) historiografie 19. a první poloviny 20. věku.14 Právě tady se otvíral prostor pro uplatnění moderních (i módních) štrukturalistických podnětů, včetně metody sémantické analýzy.15 Publikace však sledovala i další
12 Kapitoly z českých dějin i. Texty prvního semestru 41. rozhlasové university, vysílané od února do června 1968, ed.Jarmila Lakosilová, Praha 1968.
13 František ŠMAHEL, Jeroným Praiský. Život revolučního intelektuála, Praha 1966; TÝŽ, Poli-panštikonvertité, Dějiny a současnost 9,1967, č. l,s. 8-10; TÝŽ, Od svobody slova botiho k toleranci z nutnosti, Dějiny a současnost 10,1968, č. 6, s. 5-9; TÝŽ, Svár víry a „jazyka" v husitských Cechách, Dějiny a současnost 10, 1968, č. 8, s. 1-3; TÝŽ, Počátky studentské nonkonformity, Dějiny a současnost 11, 1969, č. 4, s. 32-37; TÝŽ, Hranice pravdy, Mladá fronta 25, 5. 7. 1969, č. 156, příloha 52 víkendů s MF.s. 8; 12.7.1969, č. 162, příloha 52 víkendů s MF, s. 8. Viz k torna i interview O dějinách se má nejen číst, ak i přemýšlet... SPhDr. Františkem Šmahelem. CSc, nad jeho knihou „Hranicepravdy". Mladá fronta 25, 5.7. 1969, č. 156, příloha 52 víkendů s MF, s. 1.
14 Tento požadavek vznesl v předstihu F. GRAUS, Světové dějiny a úkoly československé historiografie, s. 523.
15 I když většina českých historiků pohlížela (a stále pohlíží) na teoretickou a metodologickou problematiku s nedůvěrou, přece jen štrukturalistické postupy a výzkum významových posunů centrálních pojmů nalezly uplatnění již v českém meziválečném dějepisectví, a to zejména zásluhou Františka Kutnara ajana Slavíka. Na konci šedesátých let na nosné trendy v západní historiografii, zejména na strukturalismus, soustavně upozorňoval Jaroslav MAREK, Struktura/ismus pro historiky I. Prolegomena, Dějiny a současnost 11,1969, č. 6, s. 18-21; Strukturalismus pro historiky 11. Claude Lévi-Strauss, Dějiny a současnost 11, 1969, i. 7, s. 16-19; Strukturalismus pro historiky III. MichelFoucault, Dějiny a současnost 11, 1969, č. 8, s. 13-15 (přetištěno s nově zařazeným poznámkovým aparátem pod souhrnným názvem Strukturalismus pro historiky, in: Mistra dělá zkratka. Studie a esejejaroslava Marka, edd. Tomáš Borovský - Jan Dvořák - Milan Řepa, Brno -Praha 2016, s. 349-369). Ve stejné době vznikl Mackův zásadní příspěvek o historické sémantice,
záměry. Seznamovala kulturní veřejnost s výsledky, k nimž vědecké bádání dospělo do poloviny šedesátých let a jež se namnoze rozcházely s běžnými učebnicovými i popularizačními výklady. A v neposlední řadě hleděla též do budoucnosti. Snažila se české historiografii a českým historikům, nespokojeným s vidirelným poklesem zájmu o minulost, nabídnout nárys nového konceptu dějin i novou perspektivu. Tu spojovala s emancipací oboru, tj. v jeho osvobození z dusivého tlaku politické moci. Z většiny textů tryská i po padesáti letech naděje, že se historická věda bude vbrzku vyvíjet nezávisle a svobodně. Ve zpětném zrcadle se toto konstatování jeví jako protimluv, neboť většina autorů se pohybovala v hranicích marxismu, byť opustila jeho dogmatickou varianru a chápala jej jako otevřený systém."5
Nedivme se jejich ukotvení a iluzím. S výjimkou Bedřicha Loewensteina byli všichni členy Komunistické strany Československa. Takový poměr (vlastně nepoměr) mezi straníky a bezpartijními byl tehdy na společenskovědních pracovištích obvyklý. Pro srovnání uvádím, že na katedře československých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vyučoval roku 1968 rovněž jediný nekomunisra - František Kutnar.17 Autory „zelené knížky" spojovalo kromě politické příslušnosti i generační pouto. Většinou se narodili mezi léty 1929-1934, poněkud starší byli pouze František Graus aVěra Olivová (1926-2015). Pomineme-li tuto dvojici, činil průměrný věk přispěvarelů 35-36 let, což bylo svým způsobem optimální. Historik v této fázi zpravidla prožívá první vědecký vrchol. Mívá již dostatek badatelských zkušeností a zároveň ještě není okoralý, takže se nebojí s patřičnou vehemencí formulovat a prosazovat neotřelé poznatky, názory i nápady. A ještě jedna okolnost stojí za zmínku. Všichni autoři působili v pražských institucích, ať již na Filozofické fakultě, či v Historickém ústavu ČSAV, duchovní otec knihy dokonce na obou pracovištích. Tím se vysvěrluje personální složení kolektivu, i když lze litovat, že stranou zůstali generačně spříznění brněnští
STUDIE
406
rozmetaný roku 1970 a publikovaný až s dvacetiletým zpožděním. Viz Josef MACEK, Historická sémantika, ČČH 89,1991, s. 1-30.
16 V podstatě to potvrzuje V. OLIVOVÁ, Spolupráce s Františkem Grausem, s.20. Shodné konstatování v zajímavé recenzi, kterou v New Yorku zveřejnil někdejší Pekařův posluchač Karel [VI.] SCHWARZENBERG, Naše živá i mrtvá minulost, Proměny 4,1969, č. 6, s. 94-95. Recenzent uvedenou skutečnost ocenil, protože „socialismus" autorům prospěl. „On je naučil jít pokaždé za tím, jaké třídě nějaký dějinný činitel náležel - a zkoumat, jaký hmatatelný zájem při politickém dění přicházel v úvahu'" Ibidem, s. 95.
17 Blíže Josef PETRÁŇ - Eduard MAUR, František Kutnara Univerzita Karlova, in: Podíl Františka Kutnara a agrárního dějepisectví na formování obrazu české minulosti (Z Českého ráje a Podkrkonoší. Supplementum 4), Semily 1998, s. 147-159, zvláště s. 151-155-
11612018
407
Peer Čornej
historikove Josef Válka, Jaroslav Mezník a Jaroslav Marek, jejichž přínos do rušného dobového diskursu byl neoddiskutovatelný.
Paradoxně nejdůsledněji se na stránkách publikace rozešel s marxismem František Graus, který jej po únoru 1948 energicky a s využitím mocenských nástrojů prosazoval jako jediný závazný vědecký směr. Nemíním zde rekapitulovat genezi Grausova vztahu k marxismu a komunistickému režimu, což podrobně a lépe učinili jiní.18 Spokojím se jen s lapidární poznámkou. Nebyla to náhoda. Graus byl, obrazně řečeno, moderní Ahasver, neustále putující za ideálem, jehož naplnění by jedinci i celé společnosti zaručilo šťastný život a který opakovaně hledal ve velkých ideologiích.19 Šedesátá léta však velkými ideologiemi otřásla, zpochybnila platnost historických argumentů, jimiž podpíraly svou legitimitu, ba zproblematizovala samotný pojem pravdy i možnost jejího objektivního poznání. Asi nejpůsobivěji tehdy vyjádřil nejednoznačnost vnímání reality slavný film režiséra Michelangela Antonioniho Blow-Up {Zvětšenina), natočený roku 1966 a uvedený do československých kin na podzim 1968.
I vědomí limitů lidského poznání tak přispělo k pověstné krizi historie. Mezinárodní diskuse o tomto tématu, ač v západním prostředí nebyla motivována selháním marxismu, Grause zaujala hlavně proto, že se dotýkala znepokojivých otázek, které si kladl a kterými se zabýval v úvodní stati. Pozorná četba textu, jehož pojmenování propůjčilo název celé publikaci, přináší jedno velké překvapení. I když autor ostře kritizoval utopické koncepty, sociální inženýrství a zejména dějepisectví padesátých let, pojmy marxismus, socialismus a komunismus tu, pokud se nemýlím, vůbec nenajdeme, možná i s ohledem na cenzurní dohled. Srejně tak chybí sebemenší náznak konkrétně zaměřené sebekritiky. Jakoby se Graus důsledně odstřihl od své minulosti, a tím od podstatné části svého života i práce, a znovu nedočkavě spěchal spoluvytvářet nové, zatím spíše jen tušené paradigma, které by mu poskytlo opětovnou víru v lidstvo, vědu i sebe samého. Nepřímo tak potvrdil postřeh svého generačního souputníka Thomase S. Kuhna, podle něhož se
18 Karel HRUBÝ, První desetiletí Československého časopisu historického (19S3-1962), ČČH 97, 1999, s. 780-802, zvláště s. 796; TÝ2, Zkušenost omylu. Nesnadná cesta profesora Františka Grause z ideologického zajetí, Soudobé dějiny 11,2004, s. 61-82 (zde na s. 76-78 analýza příspěvku v Naší živé i mrtvé minulosti).
19 Grausova náchylnost k velkým ideologiím vyplývá i z jeho životopisu, který podala N. MORÁVKOVA, František Graus, s. 17-43. Obdobně Zdeněk ŠILHÁNEK, František Graus: Osobnost poznamenaná dobou? in: Historikem ve dvacátém století I. František Graus. Sborník textů ze studentského kolokvia, Plzeň 2009, s. 17-20, zde s. 18.
STUDIE
408
změny vědeckého paradigmatu neuskutečňují ktok za krokem, nýbrž naráz. Jinak nenastanou.20
Snad i proto jsou Grausova stanoviska tak kategorická. Rozcházel se totiž nejen s marxistickým chápáním dějin, nýbrž s celou českou hisroriografií, jak se formovala od časů národního obrození. Osvobozující řez vedl hluboko, tak aby bolel. Zvláště důrazně se autor distancoval od Františka Palackého, zakladatele moderního českého dějepisectví. Podle Grausova mínění nebylo nadále myslitelné budovat prestiž historiků a historiografie prostřednictvím oprášených a přežilých konceptů, neodpovídajících na aktuální výzvy přítomnosti a nepředjímajících budoucnost. Nezbývá tudíž nic jiného než znovu definovat úlohu historiografie a oprostit se od zátěže apriorismů, s nimiž vědecké společenství i široká veřejnost k dějinám přistupují. V praxi ro znamená odmítnout chápání lineárního vzestupného vývoje společnosti, jednoduše řečeno naivní představu pokroku,11 opustit „stetilní" obrozensko(romanticko)-marxistický koncept českých dějin, jejichž osu tvoří histoiíe českého národa chápaného v kulturné-etnickém výměru," zříci se účelově vybíraných a politicky zneužívaných tradic (dějiny ve skutečnosti „dědíme jako celek vznešený i hrůzný" a všichni jsme „současně potomci i předkové, at se nám to líbí, či nikoliv"),23 překonat izolacionismus a začlenit české dějiny do evtopského a světového kontextu.2'1 Bez splnění těchto postulátů česká historiografie neobstojí v rychle se propojujícím světě a v krystalizující světové kultuře,1'' dnes bychom asi řekli v procesu globalizace. Ta má i svou děsivou „orwellovskou" komponentu, „zrůdný ideál technizace společnosti, kde normalizovaní jedinci jako součástky stroje jsou manipulováni inženýry lidských duší [.,.]"." I na slavný román 1984 Graus v jedné ze svých tehdejších prací odkazuje.27
20 Thomas S. KUHN, Struktura vedeckých revoluci, Praha 1997, s. 150. Grausův rozchod s marxismem a komunismem byl natolik důkladný, že o jeho někdejší názorové orientaci nic nevěděli jeho spolupracovníci a studenti v Německu i ve Švýcarsku, kde soustavně působil od podzimu 1969. Viz Martin NODL, Zívá a mrtvá minulost Františka Grause, in: František Graus, Živá minulost. Středověké tradice a představy o středověku, Praha 2017, s. 408-417, zvláště s. 410.
21 F. GRAUS, Naše živá i mrtvá minulost, s. 16.
22 Ibídem, s. 17-19.
23 Ibidcm, s. 10.
24 Ibidcm, s. 20-22, 25.
25 Ibidcm. s. 23-24.
26 Ibidem,s.24.
27 Franrišek GRAUS, Současná krize našeho historického vědomí, CsCH 16, 1968, s. 485-504, zde s. 502, pozn. 37. Úvahu o této stati zveřejnil Jaroslav MAREK [recenze], Časopis Marice moravské (ČMM) 88,1969, s. 299-302.
11612018
409
Petr Čornej
Grausův příspěvek v mnoha ohledech vyzníval vizionářsky a tento náboj v něm cítíme ještě po desetiletích. Předešel totiž svůj čas. Nadějný vývoj se počátkem roku 1969 nadlouho zastavil a česká historiografie i česká společnost se s autorovými výzvami musely vyrovnávat až po listopadu 1989, ovšem už bez jeho účasti. Nový začátek, o který vletech 1965 - 1968 usiloval, nemohl Graus uskutečnit v normalizovaném Československu. Jeho rozchod s minulosti, výsledek upřímné vnitřní katarze, byl definitivní.25
V souvislosti s úvodní statí zbývá zodpovědět otázku, do jaké míry se v ní už hlásí postmoderna, o které u nás vletech 1967-1969 asi nikdo neměl tušení. Při povrchním čtení hlavních tezí zdánlivě nikoliv. Leč přesto je zde přítomna. Úzce s ní souvisí již pojmy krize historie a krize historického vědomi, které Graus vnesl do české diskuse a s nimiž programově operoval.29 Ačkoliv sám vědeckost historiografie, na rozdíl od roduvěrných postmodernistů, nezpochybňoval, problcmatizování ikonických postav, kanonických textů a kanonických řad, na nichž spočívá historická paměť, nedůvěra ke klíčovým pojmům (zejména ke slovu národ) i dekonstruktivní postupy, jež uplatnil v řadě studií z konce šedesátých let a poté v knize Lebendige Vergangenheit, vypovídají o dílčím souznění s krystalizující postmodernou.'0
Byl to také Graus, který se jako první český historik odvolával již v létě 1968 na zásadnipojednání TheBurden ofHistoryz pera amerického učence Haydena Whitea,31 obdivovatele strukturalismu a jednoho z protagonistů postmoderního myšlení v historické vědě.32 Oba muže trápila krize historie, oba z ní hledali východisko a oba
28 Na tomto místě sc přímo nabízí paralela s jiným slavným exulantem Milanem Kuniierou, který po rozchodu s komunistickou utopií zavrhl bez rozdílu všechny velké ideologie, neboť devastují lidské vztahy i přirozený sver. Viz Milan KUNDERA, Nesnesitelná lehkost bytí, Toronto 1985.
29 František GRAUS, Minulost - úkol, neba mýtus?, s. 1,3; TÝŽ, Současná krize, s. 485-504. Polemicky k první stati Josef HANZAL, Nacionalismus a historická kontinuita, Literární noviny 16, 1967. č. 32, s. 3.
30 František GRAUS, Kněžna Libuše - od postavy báje k národnímu symbolu, ČsČH 17, 1969, s. 817-844; TÝŽ, Die Herrschersagen des Mittelalters als Geschitsquelle, Archiv für Kulturgeschichte 51, 1969, s. 65-93; TÝŽ, Lebendige Vergangenheit. Überlieferung im Mittelalter und in den Vorstellungen vom Mittelalter, Köln - Wien 1975.
31 Hayden WHITE, The Bürden ofHistory, History and Theory 5,1966, s. 111-134 (český překlad Břemeno historie, in: Hayden White, Tropika diskursu. Kulturně kritické eseje, Praha 2010, s. 39-67). Blíže Petr ČORNEJ, White nezměnil dejiny, ale pohled na ně (Doslov), in: H. White, Mctahiscoric. Historická imaginace v Evropě devatenáctého století, Brno 2011, s. 575-600, zvláště s. 576-581 (přetištěno in: Perr Černej, Historici, historiografie a dějepis. Studie, črty, eseje, Praha 2016, s. 440-463).
32 F. GRAUS, Současná krize, s. 486 (poznámka 2), 493 (poznámka 21).
STUDIE
410
přitom věřili humanistickým ideálům. To vše říkám s vědomím, že se Graus v exilu poměrně záhy odpoutal od strukturalismu i od koketování s postmodernou a zakotvil v bezpečí empirie a srovnávacích analýz.33 Jeho vědecký příběh nicméně dokládá oprávněnost teze vyslovené na počátku mého zamyšlení. Česká věda i české umění zjevně tvořily organickou složku euroatlantické duchovní atmosféry druhé poloviny šedesátých let. Ostatně až s časovým odstupem jsme zjistili, že se tehdy zrodil i první český postmoderní román, PíraloviMilenci a vrazi, s téměř padesátiletým předstihem prorocky anticipující rozsáhlou migrační krizi.34
Ačkoliv i eseje dalších autorů vyrostly z touhy předložit nové a odvážné zpracování zadaného tématu, nejednou postrádají Grausovu vzrušenou údernost, tryskající z bytostné vnitřní potřeby. Úvodní stát jim posloužila spíš jako instrukce, v jejímž rámci se soustředili na analýzu pojmů národ, stát ulid. Platí to zejména o Dušanu Třeštíkovi (1933-2007),35 který víceméně resumoval badatelské výsledky svých knih o Kosinově kronice.36 V polemice s romantickými a romantizujícími výklady ozřejmil kořeny představ o mytickém zlatém věku i o genezi národů astatů, zrozených v období raného středověku. Toto vysvětlení bylo z hlediska předpokládaných adresátů důležité, neboř je upozorňovalo, že stát není identický s národem a že ne každý národ dospěje k organizovanému životu ve státní formě. Na druhé straně vzbuzovala již při prvním čtení mé pochybnosti Třeštíkova identifikace středověkého českého národa s takzvaným politickým národem, tj. „malou skupinou lidí", obklopující příslušníky vládnoucí dynastie a čítající maximálně několik tisíc osob.37 Ačkoliv byl rozchod s kultutně-etnickou definicí národa jednou z ústředních tezí Naší živé i mrtvé minulosti, zužování národa pouze na vrstvy disponující politickými právy se mi jevilo problematické i z čistě logických důvodů. Český národ by pak, striktně vzato, existoval až od počátku 20, století, kdy bylo prosazeno všeobecné hlasovací právo, a to by ještě do něj nepatřily osoby mladší 24 let a ženy.38 Definovat národ především na základě politických
33 F. ŠMAH EL, František Graus (14. 12. 1921 - /. 5. 5. 1989), Mediaevalia Historka Bohemica 1, 1991,s.515-518,zvláštěs.517.
34 Vlad imír PÁRAL, Milenci a vrazi. Magazín ukájení před rokem 2000, Praha 1969 (dílo vznikalo vletech 1966-1968).
35 Dušan TŘEŠTÍK, Věk zlatý a železný, in: Naše živá a mrtvá minulost, s. 26-43.
36 Dušan TŘEŠTÍK, Kosmas, Praha 1966; TÝŽ, Kosmóva kronika. Studia k počátkům českého déje-piiectviapolitického myšlení, Praha 1968.
37 Dušan TŘEŠTÍK, Věk zlatý a železný, s.40.
38 V naznačeném směru autor skutečně své úvahy rozvíjí. „Tito lidé," říká Treštík o zdrcující většině obyvatel rané středověkého českého státu, „nebyli národem, stali se jím až jejích potomci, naši pradědové v 19- století, v bojích o sociální, politickou a národnostní spravedlnost'' Ibidem, s. 42.
Uó I 2018
411
Petr Cc
tiľj
(respektive občanských) práv není v oblastech východně od Rýna zrovna schůdná cesta, na což v diskusích vedených na konci šedesátých Jer upozorňovali na půdě Historického klubu a Socialistické akademie historikové o jednu až dvě generace starší než Tfeštík.
Dostávám se k příspěvku, který mé už při prvním čtení okouzlil a který natrvalo předurčil můj pohled na husitskou epochu. Bořil totiž oficiální marxísricko-stalinistickou koncepci, které jsem, zasažen četbou Aloise Jiráska, nevěřil ani v letech dětství, natož v citlivém čase dospívání. Pojednání Františka Smahela (* 1934) Vzdálená minulost husitství, naplňující i nespornou literární úrovní náročný žánr eseje, jsem proto doslova hltal.'9 Dokonce mi nevadilo, že v něm nechybí víra v objektivní poznání minulosti a v dějinný pokrok, ačkoliv z podstaty jsem (a vždy jsem byl) dějinný i životní pesimista. Ba nevadilo mi ani, že autor užívá marxistickou argumentaci, jakkoliv vedenou ze zřetelně revizionistických pozic. Zpětné si uvědomme, že psal v roce 1967, kdy uvnitř komunistické strany probíhaly ostré politické a ideové střety, aniž bylo zřejmé, který mocenský blok se prosadí. Jistá opatrnost při revizi, ba vyvracení marxisticky dogmatických názorů na husitství byla proto na místě, nehledě na dvě snadno přehlédnutelné, leč důležité okolnosti. Šmahel neadresně, leč zcela jasně polemizoval se svými nadřízenými, tehdejším ředitelem Historického ústavu ČSAV Josefem Mackem i s Franriškem Grausem, jehož velkorysostí si však mohl být našrěstí jist. A aby nebylo mýlky. K marxismu jako otevřenému systému se tehdy autor eseje hlásil, byt jeho meze očividně překračoval.
Antidogmatické pojed husitství prozrazuje již název stati. Šmahel v něm odmítl aktualizaci i politizaci husitského období s vědomím, že v průběhu 19. a 20. století napáchaly více škod než užitku a ztížily možnost jeho bezpředsudečného, leč přesto vzrušujícího poznávání. Konečně dozrál čas, abychom k husirství přistupovali bez pověr a iluzí.40 V roce 1967 to již bylo víceméně možné. Jeden důkaz za všechny. Autor se programově zřekl termínu husitské revoluční, hnutí, který v roce 1950 jako marxisticky obligatórni zavedli Macek s Grausem, avráril se k pojmu husitská revoluce, běžně užívanému v meziválečném období."11 Protidogmatický ráz měly též další Smahelovy názory: rozchod s míněním o městské a venkovské chudině jakožto
39 F. SMAHEL, Vzdálená minulost husitství, in: Naše živá a mrtvá minulost, s. 44-71.
40 Ibidem, s. 45-46.
41 „Mluvím-li stále o husitské revoluci, plyne z toho, že souhrnu jevů tvořících vlastni jádro husitství přisuzuji kvality revoluce, a nikoli pouhého revolučního hnutí." Ibidem, s. 58. Šíře k tomuto problému Petr CORNEJ, Husitská revoluce: nástin proměny pojmu v českém historickém myšleni a v dějinné paměti (v tisku).
„epokrokovější složce husirského spektra, přehodnocení významu kompaktát rehabilitace Petra Chelčického jako vynikajícího, byt pacifistického myslitele.42 Neméně důležité bylo, že třiatřicetiletý historik z pozic znalce kulturních dějin rosazoval široké časové vymezení husitské epochy, ohraničené na jedné straně Husovým vystoupením v Betlémě (1402) a na straně druhé smrtí „husitského" krák Jiřího (1471).43 Tím se do husitského věku znovu začleňovalo poděbradské období (marxisry padesátých let vnímané jako první krok k opětovnému upevnění feudalismu), tedy periodizace, jíž se dějiny umění a dějiny literatury nikdy nevzdaly.4' Mohl bych pochopitelně u této koncepční eseje prodlévat déle, nicméně se spokojím s malým povzdechnutím. Zůstal jsem jejímu programovému zaměření věrný po celý badatelský život, přestože se František Šmahel ubíral později trochu jiným směrem, než jsem si v koutku duše přál.
Vpřípadě Josefa Petráné (1930-2017) tonu v rozpacích. Nevěděl jsem si s jeho obsáhlým textem rady napoprvé a o mnoho moudřejší nejsem, při vší úctě a obdivu k svému učiteli, ani dnes. Petráň nepochybně splnil, jak vyvstává z názvu {Lid a národ v pobělohorském labyrintu)? svěřený úkol. Celou úvahu však poznamenala všudypřítomná tenze mezi novými přístupy i využitím starších nemarxistických podnětů na jedné straně a aplikací marxistických kritérií na straně druhé. Toto napětí se výrazně projevilo v terminologické rovině. Vedle tehdy ještě neobvyklých pojmů, jakým byl manýrismus, frekventovaný spíše v zahraniční produkci i v dějinách umění, tu nacházíme slova ze štrukturalistického lexika, například skladehnost, prozrazující ohlas prací Josefa Ludvíka Fischera a Františka Kutnara,40 i dobová obrazná pojmenování {Libyrint), postihující dějinnou skutečnost mnohdy adekvátněji než odtažité teoretické definice. Vnímavému oku neuniknou ani postřehy o dobové mentalitě.
42 F. ŠMAHEL, Vzdálená minulost, s. 49-52,60-61,67.
43 Ibidem, s, 58-60,68-69.
44 Více Petr ČORNEJ, Poděbradská éra:pojmenováni, výměr, problémy, in: Marin Šandera - Zdeněk Beran a kol., Poděbradská éra v zemích České koruny, Praha 2016, s. 8-20.
45 Naše živá i mrtvá minulost, s. 72-106 (přetisk in: J. Petráň, České dějiny ve znamení kultury,
s. 204-223).
46 Oba jmenovaní proslovili na jaře 1968 hlavní referáty na velké konferenci o strukturalismu, uspořádané v Brně. Viz Josef Ludvík FISCHER, Skladebná filosofie, Strukturalismus a dialektika. Filosofický časopis 17, 1969, s. 13-27; František KUTNAR, K otázce struktury historického faktu, ibidem, s. 28-32 (autorovo chápání historického faktu a štruktúrni analýzy historické skutečnosti byly podstatně propracovanější než první štrukturalistické náběhy přispěvatelů „zelené knížky"). Blíže Veronika STŘEDOVÁ, František Kutnar a Strukturalismus v interpretaci sociálních a hospodářských dějin, Praha 2009-
STUDIE
412
11612018
413
Petr Čornej
Na rozdíl od francouzské školy Annales, jejíž podněty česká historiografie (i díky Grausovi, Smahelovi, Válkovi či Markovi) rychle vstřebávala,'1" mluví Petráň (i někteří další autoři „zelené knížky") netoliko o mentalitě skupinové, nýbrž o mentalitě „osob i skupin".48 Poněkud jinak je tomu s pojmem krize, vztaženým k charakteristice 17. století. Ačkoliv se toto označení v souvislosti se 17. věkem běžně objevovalo v tehdejší marxistické a nemarxistické vědecké literatuře,''9 přece jen marxistická historiografie slovo krize nadužívala, až se jeho vlastní smysl vytrácel. Někdy se zdá, jakoby celé české (ale i evropské a světové dějiny) nebyly ničím jiným než pásmem permanentních krizí. V jisté míře se z tohoto osidla nedokázala vymanit ani Naše živá i mrtvá minulost. Totéž se dá říci o pojmu feudalismus, jehož marxistického vymezení se Petráň držel,50 i když dobový trend se vracel k termínům středověk a raný novověk. Především Grausovy texty jsou v tomto směru výmluvné."'1
Ústřední pozornost nicméně autor věnoval pojmům lid a. národ, přičemž .tór zůstal symptomaticky v ústraní. Rozpaky domácí (nejen marxistické) historiografie ve vztahu k českému pobělohorskému státu, začleněnému do habsburské středoevropské monarchie, se nepodařilo ani vyjasnit, ani překonat. Kategorie lidu z národa pojal Petráň v zásadě marxisticky. Lid, tj. masu neprivilegovaného obyvatelstva, staví (shodně jako Třeštík) proti politickému národu, omezenému na příslušníky stavovské společnosti, hlásící se převážně k principu zemského patriotismu.12 Nevzal tedy příliš v potaz, ač ji cituje, známou Komenského definici národa,51 živou v kruzích české inteligence, leč podle Petráně výsostne ideologickou. Lid v Petráňově pojednání vystupuje jako anacionální entita bez širšího rozhledu, nicméně schopná
47 Martin NODL, Otázky recepce francouzské historiografie v českém prostředí; totální dějiny, dlouhé trvání a mentality, in: Francouzská inspirace pro společenské vědy v českých zemích (Cahiers du CEFRES n° 29), Praha 2003, s. 95-132, zvláště s. 118-119,128-130; Jaroslav MAREK - František ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého déjepisectvi, ČČH 97, 1999, s. 1-18,
48 Josef'PETRÁŇ, Lid a národ v pobělohorském labyrintu, s.75.
49 Stačí nahlédnout do seznamu literatury v známé práci Miroslav HROCH - Josef PETRAN, 17. století - krize feudální společnosti!'Praha 1976, s. 303-304.
50 J. PETRÁŇ, Lida národ, s. 77-79.
51 Například František GRAUS, Krize středověku a husitství, ČsČH 17, 1969, s. 507-526; TÝŽ, Das Spátmittelalter als Krisenzeit. Ein Literaturbericht als Zwischenbilanz, Mcdiaevalia Bohemi-ca. Supplementum 1 (1969). Zaregistroval to i Roman HORA, František Graus, in; Historikem ve dvacátém století I. Ftantišek Grans, s. 29-32, zde s. 30.
52 J.VÍTRÁŇ.Lida národ, s. 93.
53 Ibidcm, s. 82.
pozoruhodné „kulturní tvořivosti.""'4 Tyto teze autor později zopakoval ve svých knihách o selských povstáních,55 ale také zde zastával skeptický náhled k národnímu cítění i k širšímu obzoru selských vrstev. V tom se lišil od Františka Kutnara.56 Přitom oba muži minulost i současnost české vesnice znali více než důvěrně.
Miroslav Hroch (* 1932) nazval svou stat provokativně Vlastenci bez národa, aby tak podtrhl stěžejní podíl kulturní elity při konstituování moderního českého národa, tj. pospolitosti národně uvědomělých občanů.' V hutné zkratce tu představil výsledky svého objevného a na rozsáhlé pramenné základně koncipovaného výzkumu, který zasadil české národní obrozeni (pojímané jako sociální proces) do kontextu formování moderních evropských, zvláště „malých" národů.58 Hrochovy názory, od druhé poloviny šedesátých let mnohokrát publikované, rozšiřované a zpřesňované, jsou obecně známé, ve své době však překvapily až scientistními metodami, jejichž přesvědčivost násobilo množství statistických údajů a srovnávacích tabulek, do eseje ovšem nezařazených. Autor především využil sociologických postupů, čímž se přihlásil k vědě v zemích sovětského bloku donedávna zavrhované, nicméně od poloviny šedesátých let právě proto neobyčejně atraktivní.59 Zjevná je též inspirace strukturaiismem a přímo instruktivně pak vyznívají aplikace srovnávací metody, umožňující dospět k (relativně) spolehlivým poznatkům. V případě Hrochova článku si neodpustím poznámku na okraj. Až do listopadu 2017 jsem se žil v přesvědčení, že můj přítel Vladimír Macura vybudoval koncept zrodu moderního českého národa inspirován Huizingovým spisem Horno ludens.6" Jak jinak by ho napadlo interpretovat
54 Ibidem, s. 96-97. Toto pojetí autor paralelně a svým způsoben zřetelněji formuloval v polemice s Mirko Novákem, který slovo lid chápal v tradičním idealizovaném vymění a postavil jej do kontrastu se slovem masy. Viz Mirko NOVÁK, Masy, lid, národ, Literární noviny 16, 1967, č. 29, s. 3; Josef PETRAN, Líd-modla a tiddějin, Literární noviny 16,1967, č. 32, s. 3.
55 Josef PETRAŇ, Nevolnické povstání 1775. Prolegomena edice pramenů, Praha 1973; TÝT., Rebelie. Příběh jednoho týdne a dvou dni v březnu roku 1775, Praha 1975.
56 František KUTNAR, Komenského pojetí národa a jeho poměr k současným a pozdějším výměrům. Acta Comcniana 19, 1960, s. 225-230; TYŽ, Obrozenské vlastenectví a nacionalismus. Příspěvek k národnímu a společenskému obsahu ěešstvídoby obrozenské, Praha 2003, s. 42-49.
57 Naše živá t mrtvá minulost, s. 107-135.
58 Miroslav HROCH, Die Vorkämpfer der nationalen Bewegung bei denkleinen Völkern Europas. Eine vergleichende Analyse zur gesellschaftlichen Schichtung der patriotischen Gruppen, Praha 1968.
59 V této souvislosti připomínám některé tehdejší Smahelovy práce. Viz například F. ŠMAHEL, Pražské predrevoluční studentstvo v předrevolučnim období 1399-1419. Statistickosociologická studie (Rozpravy Československé akademie véd, Řada společenských véd 77, sešit 3), Praha 1967.
Cl) Vladimír MACURA,-/Wťrí/, hra a mystifikace v české obrozenské kultuře, Slávia 52, 1983, s. 35-43; TYŽ, Znamení zrodu. České obrození jako kulturní typ, Praha 1983; Johan HUIZINGA, Horno
STUDIE
414
IIS]2018
415
Petr Č ornej
české obrození jako hru nepočetného kruhu inteligence, která stvořila kulturní a politický národ? Po letech musím své mínění korigovat. Princip hry se několikrát objevuje i v Hrochově stati/'1 kterou Macura prokazatelně četl a s jejímž autorem vedl nejeden dialog. Miroslav Hroch však nikdy úlohu hry v českém obrození neabsolutizoval v takové míře jako jeho o třináct let mladší kolega.
Při charakteristice eseje Jiřího Kořalky (1931 - 2015) Národ bez státu''2 ^ musím přiznat k další své nedostatečnosti. Při prvním i druhém čtení jsem její přínos nedocenil, zatímco nyní ji považuji za jeden z nejlcpších a nejvyváženějších příspěvků celé knihy.*3 Důvod, proč jsem kvality textu nerozpoznal hned, shledávám v dějepisné výuce, která 19. století redukovala na průmyslovou revoluci a dějiny dělnického hnutí, zatímco jeho ostatní složky ostentativně pomíjela. Teprve v okamžiku, kdy jsem bvl nucen do 19. věku sám badatelsky nahlédnout, se situace změnila a já začal vnímat vůni i barvy této pozoruhodné doby. Můj zájem pak prohloubily přátelské kontakty s lidmi, jimž se 19. století stalo vědeckým osudem, na předním místě také sjiřím Kořalkou. Jeho stať prozrazuje člověka, který své téma brilantně ovládá a veden bezpečnou znalostí pramenů i porozuměním pro jednotlivé vrstvy složité reality nahlíží problematiku „zevnitř". To mu umožnilo vyvarovat se zjednodušujících pohledů a postihnout vybraná témata vyváženě a plasticky, ať již se dotýká vztahů mezi jednotlivými národy v podunajské monarchii (zvláště mezi Cechv a Němci), sílící protikladnosti státního a národního života, české snahy o dosažení politické svébytnosti, působení T. G. Masaryka, poměrů v socialistickém hnutí i dalších otázek.64
Do autorova zorného úhlu vstupují i problémy dlouho programově marginalizované, leč důležité (pozice české šlechty, prorakouský aktivismus, vztah k císaři). Také Kořalkovo pojetí národa se mi zdá citlivější než u jiných autorů, když kromě kulturně-etnického a politického aspektu zdůrazňuje jako rozhodující
tudens. O původu kultury ve hře, Praha 1971. O Huizingovi a jeho uvedené knize napsal Macura i obsáhlé heslo. Viz nic (= Vladimír MACURA), Huizinga, Johan, in: Průvodce po světové literární teorii, edd, Milan Zeman - Vladimír Macura, Praha 1988, s. 187-192. K Macurovým pracím obsáhle Pavel JANOUŠEK, Ten, který byl. Vladimir Macura mezi literaturou, védou a hrou. Úvodpovahopisný, Praha 2014, s. 217-235, 286.
61 M. HROCH, Vlastenci bez národa, s. 115,129,132.
62 Naše žívá i mrtvá minulost, s. 136-157.
63 Shodný názor vyslovil již K. SCHWARZENBERG, Naše živá i mrtvá minulost, s. 95. S jeho recenzí jsem se seznámil, díky ochotě kolegy Jana Mervarta, jemuž zde velmi děkuji, až 29. ledna 2018, tedy dva měsíce po dokončení první verze teto stati.
64 Jiří KOŘALKA, Národ bez státu, s. 144,145,150.
kritérium vědomou příslušnost individua k národnímu celku.6'' Blahodárně se tu rojevil fakt, že se otázkou moderního národa soustavně zabýval/'6 V době vzniku knihy působily jistě atraktivně pasáže analyzující typické rysy české národní povahy/" současného historika však asi více upoutá teoretický základ, z něhož text vyrůstá (dnes již běžné vymezení „dlouhého" 19. století, uplatnění komparačního hlediska), i pro autora symptomatický akcent na vědecký přínos vlastní generace, ri i sebe samého. Jeho stať názorně ilustruje, jak dalece se v porovnání s padesátými letv rozšířila paleta sledovaných témat a jak pronikavě se změnila badatelská optika i způsob interpretace.
Nejsem sám, kdo soudí, že se pojednání Bedřicha Loewensteina (1929-2017) o českém pravicovém radikalismu v období první světové války z množiny příspěvků tematicky vymyká/8 Na příkladu Lva Borského, Vikrora Dýka a Rudolfa Medka si všímá vyhraněného českého nacionalismu, ale tento proud stál po roce 1918 spíše na okraji a zaměření hlavní linie československé politiky neurčoval, ale kritizoval. Autor tento fenomén zpracoval nejspíš v souvislosti se svým zájmem o německý nacionalismus i o genezi nacismu a původní zadání příliš nerespektoval.
Politicky asi nejvýbušnější příspěvek sepsala pro publikaci Věra Olivová/'' Také ho na radu Františka Grause musela přejmenovat. Původně zvolený název Svoboda nadpropastiproti své vůli nahradila titulem Svoboda mezi válkami. K dílčím úpravám došlo i v textu." Obavy z cenzury byly v neujasněných politických poměrech roku 1967 pořád značné. 1 Bez ohledu na tyto okolnosti i dobově podmíněnou terminologii {buržoázne demokratický režim) vyzněl esej jako pozitivní ocenění první Československé republiky v rovině politické, kulturní a částečně též sociální. Většinu jejích pamětníků, kteří tehdy tvořili přibližně polovinu české populace,72 by četba stati jistě potěšila a chápali by ji jako součást snah o spravedlivější zhodnocení významu meziválečného státu. Pozornost, kterou období první republiky po roce
65 Ihidem, s. 138.
66 Jiří KOŘALKA, Co je národ', Praha 1969.
67 J. KOŘALKA, Národ bez státu, s. 154.
68 Bedřich LOEWENSTEIN, Český pravicový radikalismus a první světová válka, in: Naše živá a mrtvá minulost, s. 158-184.
69 Věra OLIVOVÁ Svoboda mezi válkami, ibidem, s. 185-209.
70 V. OLIVOVÁ, Spolupráce s Františkem Grausem, s. 20.
71 Michal WÔGERBAUER - Petr PÍŠA - Petr ŠÁMAL - Pavel JANÁČEK a kol., V obecném zapnu. Cenzura a sociálni regulace literatury v moderní české kultuře 1749-1014. Svazek II (l9ÍS-20l4),Vrůa 2015, s. 1148-1154.
72 Ludmila FIALOVÁ - Pavla HORSKÁ - Milan KUČERA - Eduard MAUR - Jiří MUSIL -Milan STLOUKAL, Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1996, s. 399.
STUDIE
416
116 I 2018
417
Petr Čorncj
1965 v kulturní veřejnosti vzbuzovalo, byla impozantní. Například v pravidelné rubrice Okom se mluví?, která vycházela v měsíčníku My, zaměřeném na generaci dvacetiletých, se v žebříčku deseti nejfrekventovanějších osobností objevují během roku 1967 pravidelně umělecké (či s uměním spjaté) veličiny meziválečného období (Karel Čapek 12, Vítězslav Nezval 10, Franz Kafka 8, F. X. Šalda 5, E. F. Burian 3, Karel Teige a František Halas 2 umístění), v samotném závěru pak i politik T. G. Masaryk, jehož čas přišel v následujícím ročníku."3 Toto zjištění jen potvrzuje kulturní tendence dotčené v úvodu mého článku.
Podle Věry Olivové spočívala první republika na třech nosných pilířích. Prvním byl buržoázne demokratický politický systém, druhým spojenecké sepětí se západní Evropou, především s Francií, a třetím zakotveni v středoevropském prostoru prostřednictvím Malé dohody. Stabilita a úspěšnost mladého státu, jehož jádrem byly historické země Koruny české, závisela na rozložení mezinárodních sil. Jakmile došlo k narušení rovnovážného stavu a k oslabení versailleského systému, zůstalo Československo osamoceno a nikdo (tedy ani Sovětský svaz, jak čteme mezi řádky) mu nepřišel na pomoc. Na konferenci, konané u příležitosti 50. výročí republiky, to již autorka řekla naplno. Stručnost stati nepochybně přispěla, navzdory dodatečným úpravám, k vyostrení hlavních tezí, přece jen utlumeným v rozsáhlejších syntetických pracích, v nichž tehdy Olivová zužitkovala své dlouhodobé výzkumy.74
Rekapitulací osmi esejů se bohatství knihy nevyčerpáva. Protože nechci příspěvek protahovat, zastavím se pouze u jednoho aspektu. V rámci jednotlivých statí zaznívají jen neadresné kritiky, které dnešní čtenář snadno přehlédne. I tak je zajímavé vědět, proti komu směřují. Vesměs se týkají tehdejších aktuálních vědeckých sporů. Dušan Třeštík polemizoval s Vladimírem Karbusickým a Oldřichem Králíkem, František Šmahel samozřejmě s Josefem Mackem í s Františkem Grausem, ale také s Robertem Kalivodou, Josef Petráň s Mirko Novákem a s Josefem Polišenským a v tomto výčtu bych mohl pokračovat."
Podstatně obtížnější je hodnotit význam a místo „zelené knížky" v české: historiografii. V případě vydání na podzim roku 1967, kdy byla dokončena, by zcela jistě vyvolala senzaci. Zasáhla však až do situace, kterou podstatně změnilo Pražské jaro 1968, srpnová intervence a Palachová oběť v lednu 1969. To, co vypadalo v roce
73 My 67, ročník 4, 1967, č. 1, s. 38; č. 2, s. 29; č. 3, s. 35; č. 4, s. 40; č. 5, s. 21; č. 6, s. 35; č. 7, s. 33; č. 8, s. 26; č. 9, s. 20; č. 10, s. 27; č. 11, s. 21; č. 12, s. 34.
74 Věra OLIVOVÁ - Robert KVAČEK, Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945 (Učebnice pro pedagogické fakulty - IV. díl); Věra OLIVOVÁ, Československo v rozrušené Evropě, Praha 1968.
75 D. TŘE ŠTIK, Věk zlatý a železný, s. 29; F. ŠMAHEL, Vzdálená minulost husitství, s. 58; J. PETRÁŇ, Lid a národ, s. 88,95-100.
STUDIE 418
1967 odvážně, působilo po pádu cenzury krotce aopatrnicky. Apel na opuštění kulturně-etnického ch ápáni národa, jedna z ústředních tezí publikace, se pak ve vzrušených letech 1968 a 1969 zcela míjel sevzepětím národního cítění, ať již probuzeného rozkvetlými nadějemi, nebo reagujícího na vojenskou okupaci a první kroky zatím nesmělé normalizace."6 Snad každý, kdo prožil ráno 21. srpna, kdo kráčel v tichém a důstojném průvodu za Palachovou rakví a kdo se zúčastnil v centru Prahy 28. března 1969 spontánních manifestací po vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem, se považoval za organickou součást poníženého a deptaného národa. Zbyněk Hejda měl pravdu, když upozorňoval, že se v těchto horečnatých chvílích „historie znovu dočkala konjunktury" a že ve společnosti rezonovala „tatáž historická schémata" jako v druhé polovině 19. věku apo roce 1948, pouze jiným způsobem aktualizovaná a modifikovaná.77 Mohu potvrdit, že zcela jinak na mě působil Vávrův film Proti všem (premiéra 1957) v první polovině šedesátých let a jinak při vysílání Československé televize na konci srpna 1968,
První recenzní ohlasy na publikaci ještě stihly poslední chvíle svobody slova, leč diskuse, která by byla tolik žádoucí, se rozběhla pouze v náznaku. Překvapilo mě, jak silně se shodují moje nynější postřehy s tehdejšími názory Josefa Války. Moravský historik na stránkách časopisu Dějiny a současnost publikaci samozřejmě přivítal, zastavil se však u tří závažných problémů.78 Jedna z jeho výtek (dnes opět navýsost aktuální) směřovala proti „zbožnění" metody, jež není samospasitelná, neboť hledání a nalézání pravdy netkví pouze v metodě. Druhá oponovala zúženému výměru pojmu národ, který nelze vnímat jen jako „sociálně apoliticky organizované a uvědomující se společenství", neboť v takovém případě by nezbývalo nic jiného než označit ostatní obyvatele za „ne-národ". Ostatně slovo národ, upozorňoval recenzent, v sobě implicitně obsahuje obyvatele určitého území či shodného jazyka. Za zjednodušenou a jednostrannou považoval Válka i kritiku Palackého a romantismu.79 Sám za sebe mohu dodat, že mi zpětně vadí též jednoznačný odsudek mýtu, který pochopitelně není totožný s historickou pravdou, avšak tvoří součást dějinné skutečnosti a dodává člověku i určitému společenství jistotu tím, že ho udržuje v souřadnicích konkrétní civilizace.
Asi všechny, kdo Naší živou i mrtvou minulostíJen listovali, zarazila absence některých dějinných epoch. Chybí v ní například celý vrcholný středověk, tedy
76 Právě posílení národního vědomí proti násilí si od knížky sliboval J. VITULA v recenzi napsané pro deník Lidová demokracie 16. 4. 1969, s. 3.
77 Zbyněk HEJDA, Tabu v ěeskéhistoriografii, Tvář 1969, č. 4, s. 5-8, zde s. 5.
78 Josef VÁLKA, Naše živá a mrtvá minulost, Dějiny a současnost 11,1969, č. 5,s. II-IV.
79 Ibidcm, s. IV.
116I2°18 PetrČornej
období od konce U. do sklonku 14. století, včetně civilizačních a národnostních proměn 13. věku i vlády Karla IV. Nepřítomnost Otce vlasti lze vysvětlit osobní nechutí, kterou k němu Graus choval a jíž dal svého času průchod v prvním svazku Přehledu československých dějin™ Známý článek Františka Kavky"1 jeho stanovisko nezměnil. V případě posledních Přemyslovců a rovněž nezařazeného předbělohorského období logické vysvětlení postrádáme a jsme odsouzeni k spekulacím.82 Zato slovenská komponenta československých dějin v čase prosaiení federativního uspořádání státu asi málokomu scházela.
Nejkritičtější šípy zasáhly „zelenou knížku" z prostředí programově ne-marxisrické inteligence. Zbyněk Hejda, vystudovaný filozof a historik, později charrista, publikoval v časopisu Tvář rozsáhlou úvahu, k níž ho vyprovokovaly eseje generačních vrstevníků. Především se ale vyjádřil ke Grausově vstupní stati. V ní dal za pravdu pouze názoru o zhoubnosti jediné závazné vědecké metody. Jinak se vyhranil snad proti všem klíčovým tezím. Autorovi především vytkl podléhání optickému klamu, neboť nepravostmi padesátých let nebyla zasažena celá kultura a celá historiografie, nýbrž jen povolená kultura a povolená historiografie. Díla nepohodlných umělců i vědců komunistický režim do veřejného prostoru jednoduše nevpustil. Je sice pravda, parafrázuji Hejdu, že marxisté navazovali na Palackého, zároveň ale umlčovali mrtvého Josefa Pekaře i živého Zdeňka Kalistu, jehož spolu s dalšími zbavili „osobní, občanské svobody!*83
Autor úvahy se opřel rovněž do Grausova pojetí dějinného vědomí, hodnot a historických rradic. Nikoliv nedostatek hodnot, ale opuštění tradičních hodnot způsobilo úpadek české historiografie, krerou z krize nevysvobodí přiznání k veškeré minulosti, ať dobré či sparné. Něco takového ani není myslitelné, protože dějinná paměť je selektivní, není schopna udtžet všechno, atak si z nepřeberného celku vybírá tradice, které se „jeví jako iniciativní a schopné růstu"8'1 Graus ostatně neříká pravdu, tvrdí-li, že pokrokové tradice byly ztotožněny s celou českou minulostí. „Vědělo se přece také o minulosti nežádoucí, velmi dobře se o ní vědělo a byla ostře
dmítána se všemi neblahými důsledky pro ty, kdo by p
80 Přehled československých dějin, Díl I. Do roku 1848, red. Josef Macek - František Graus - Ján Ti-benský, Praha 1958, s. 149-155.
81 František KAVKA, KarelIV.it jeho doba, Dejiny a současnost 5, 1963, č, 11-12, s. 5-12 (přetisk in: František Kavka, Ohlédnutí za padesáti lety ve službě českému déjepisectví, Praha 2002, s. 99-110).
82 Viz například Jaroslav MAREK [recenze], Naše živá i mrtvá minulost. 8 eseji o českých dějinách, ČMM 89. 1970, s. 127-128.
83 Z. HEJDA, Tabu v české historiografii, Tvář 1969, č. 4, s. 7.
84 Z. HEJDA, Tahu v české historiografii. Tvář 1969, č. 5, 1-5, zdes. 4.
STUDIE
420
chtěli p1
ro sebe takovou minulost ovažovat za tradici."83 Grausovu výzvu k vytvoření nové hodnotové jjypnice, která by stála u vzniku nového dějinného konceptu, smetl Hejda jako vágní a zbytečnou. Opravdu živá historie se totiž rodí pouze z historikovy vůle po pravdě. Graus Hejdovo zamyšlení četl. Nekomentoval je, pouze na jednom místě učinil tři vykřičníky...8'
Nemlčel ani třiaosmdesátiletý Jan Slavík, jehož Graus v době vrcholících politických procesů nazval protisovětským štváčem.87 Nad „zelenou knížkou" se měl ve skutečnosti radovat, prorože znamenala satisfakci sociologického přístupu j výzkumu sémantické proměny pojmů, tedy metod, které ve třicátých letech uplatňoval, a to i při studiu raného a vrcholného středověku.88 Zadostiučinění ale neprožíval. Své výhrady shrnul do obsáhlého rukopisu, v němž na publikaci nenechal niť suchou.8'' Staré rány se nezhojily a Slavík s Grausem společnou řeč nikdy nenalezli.90
Dobové ohlasy a polemiky jsou sice barvité a zajímavé, leč zavál je čas. Není však pochyb, že se Naše živá i mrtvá minulost zapsala do dějin české historiografie jako závažný a nepřehlédnutelný čin. S odsrupem půlstoletí jí lze vyčítat leccos, především polovičatost, patrnou v oscilování mezi (jakkoliv kriticky pojímaným) marxismem a přitažlivými podněty západní historiografie. Tento rozpor, dodávám rychle, nebyl ale nepřekročitelný, protože i mnohé západní historické školy byly v šedesátých letech silně zasaženy levicovým myšlením. Pokud se přidržíme zásad přísného historismu, pak „zelená knížka" vcelku věrně reflektuje stav tehdejšího (rozumí se oficiálního) českého déjepisectví, jeho úsilí o emancipaci na politickém režimu i názorové směřování nesporně nadaných příslušníků mladší vědecké
85 Ibidem, s. 2-3.
86 Blíže N. MORÁVKOVÁ, František Graus, s. 257-260.
87 František GRAUS, Dějiny venkovského lidu v době předhusitské I. Dějiny venkovského lidu od 10. stol. do první poloviny 13. stol., Praha 1953, s. 34-35, 43-44. Více k tomu Vratislav VANIČEK, František Graus jako ambivalentní symbol rozporné cesty české historiografie, in: František Graus - člověk a historik, s. 133-139, zvláště s. 133-134.
88 Jan SLAVIK, Vznik českého národa. L1 vod do českých dějin, I. Národ v době družinné, Praha 1946; //. Národ a města, Praha 1948. K tomu Martin NOVh,jan Slavíka Vznik českého národa mezi metodologii, politikou a ideologii, in: Život plný střetů. Dílo a odkaz historika Jana Slavíka (1885 -1978), edd. Lukáš Babka - Petr Roubal, Praha - Červený Kostelec 2009, s. 47-57.
89 Blíže Jaroslav BOUČEK. Jan Slavík. Příběh zakázaného historika, Praha - Jinočany 2002, s. 153-154.
90 O přetrvávající napětí mezi Grausem (i Mackem) a Slavíkem na sklonku šedesátých let Antonín KOSTLÁN, František Graus (1921-1989). Přehled základních životních dat, in: František Graus - člověk a historik, s. 149-190, zvláště s. 168-172.
11612018
421
Peer Černej
generace. Autoři marxismus síce v roce 1967 neopouštěli, snažili se opírat o jeho zdánlivě prověřené principy, zároveň ale razantně překračovali praskající mantinely a orientací na interdisciplinaritu (fascinace sociologií), na aktuální vědecké směry (Strukturalismus) i na moderní nosné metody (komparační postupy, historická sémantika) beze vší pochybnosti inklinovali k západnímu pojetí historické vědy.
Výrazem tendence překonat mezinárodní izolaci byla i snaha zasadit českou historii důsledně do evropského a světového rámce, byt k sepsání Grausetti plánovaných pětidílných světových dějin z objektivních důvodů nedošlo." Chápejme proto „zelenou knihu" jako milník, který ukazuje, kudy se mohla česká historiografie ubírat, kdyby jí to dějiny dovolily. Původní ambici, tj. oslovit vzdělanou veřejnost a přesvědčit ji o užitečnosti historické vědy, se však naplnit nepodařilo. Bránil tomu nízký náklad a samozřejmě také události, které se řítily na českou společnost a s nimiž se pod tlakem vyrovnávala. Celit nepříznivému dění museli i autoři; šest z nich zanedlouho pocítilo na své kůži represe normalizačního režimu. Na mnohé z bohatých podnětů, které Naše živá i mrtvá minulost přinesla, však čeští historikové nezapomněli ani po roce 1969, i když svobodně na ně navázali až po dvaceti letech.
Pravdivost rčení o knihách, které mají své osudy, se vztahuje i k mému exempláři „zelené knížky". Dlouho jsem ji marně sháněl v knihkupectvích i v antikvariátech. V Praze prostě nebyla k dostání. Až zasáhla náhoda. V létě 1972 jsem po operaci slepého střeva ležel v pelhřimovské nemocnici, kde mě navštívila moje bývalá dívka. A přinesla mi Naši živou i mrtvou minulost. Na nepovšimnutý výtisk sedal déle než tři roky prach v pelhřimovském knihkupeerví. Ne, dohromady jsme se už nedali, ale o kýženou publikaci jsem přišel po dvaceti lerech. Tehdy jsem ji z pozice vysokoškolského učitele půjčil některému studentovi (či studentce) na pražské filozofické fakultě. Jak říkával profesor Josef Polišenský, knihy se nekradou, knihy se půjčují. V duchu jsem publikaci odepsal navždy. Jaké bylo moje překvapení, když mi na jedné akci První pražské pedagogické pivní peruti předala ztracenou knihu moje někdejší studentka a poté doktorandka Kateřina Bláhová (nyní Piorecká). Zakoupila ji v anrikvariátu. Byl to opravdu postrádaný exemplář. Skvěl se v něm můj vlastnický podpis. Poté, co jsem výtisk v posledních týdnech pilně využíval,
91 F. GRAUS, Světové dějiny a tíkoty československé historiografie, s. 527-528. K tomu Bohumil JIROUŠEK, Svetové dějiny v díle Františka Grause, in: František Graus - človčk a historik, s. 89-98, zvláště s. 89-91.
STUDIE
422
už rozpadá... Budiž i tento drobný střípek z osobní historie důkazem, co Naše íivá i mrtVií minulost znamenala nejen pro mě. Jako by úsměvný příběh, vhodný do memoárů historika, jehož dráha se uzavírá, stvrzoval platnost Grausovy devízy o dějinách, kterým nikdy nemůžeme uniknout.92
92 Studie vznikla jako součást projektu GAČRč. 17-11309S/410 Místa paměti v procesu formování české společnosti v 19. a na počátku 20. století.
11612018
423
Peer Č ornej