6 Víra a církve
Nešetřil nadávkami na arcibiskupa lyonského, že vzal lodníkům jejich patrona sv. Mikuláše a
zakázal jim poutě. Řekl, že teď už nemají nikoho, ke komu by se modlili. Je tu jistě bon Dieu a po
něm, jak dobře ví, Panna Maria, ale přece to je tuze špatná věc, vzít lodníkům jejich svatého.
Arcibiskup by to nebyl býval udělal, kdyby tím něco nesledoval. Od té doby, co vyhnali jezuity,
zůstali chudáci dočista bez vzdělání. Nikdo se nechce namáhat s jejich vzděláváním. Ostatní
církevní řády jenom jedí, pijí, a jinak nedělají nic.
(Záznam rozhovoru s lodníkem na Rhôně z roku 1776)
V prosinci roku 1789 prohlásil rakouský kancléř hrabě Kaunic před francouzským vyslancem,
že není pravda, říká-li se, že není nic nového pod sluncem, protože bezbožnost některých lidí nezná
obdoby. Zběžnému pozorovateli se dnes osmnácté století asi nejeví jako zvláště náboženský věk.
Nejčastěji se vzpomínají výsměšná skepse spisovatelů jako Voltaire nebo pochybnosti intelektuálů a
učenců jako Hume. Odpor k „entuziasmu“ či horlivosti, ať v pověrečné, metodistické či jiné
podobě, byl u vzdělaných lidí, tíhnoucích ke střední cestě silný. Městské stavitelství osmnáctého
století se našim očím zpravidla nepřipomíná kaplemi a malíři této doby nejsou vzpomínáni pro svá
náboženská díla. Zbožnost se většinou považuje za něco, co náleží vzdálenější minulosti. V
osmnáctém století spatřujeme století rostoucí tolerance. Roku 1773 byl za dramatických okolností
vyhnán řád jezuitů, tak významně se podílející na protireformaci či katolické reformaci. Osmnácté
století se pokládá za dobu osvícenství a osvícenství za sekulární hnutí. Má se za to, že víra se
opírala o hluboce zakořeněný konzervatismus a náboženskou horlivost.
Ve většině odborných prací na takové názory nenarazíme, přesto jsou stále velmi rozšířené. A
jsou tu i opravdové metodologické a definiční problémy. Jaká byla kvalita náboženské zkušenosti
nižších vrstev, jaké byly zdroje a hloubka jejich víry? Je to skutečně problém, jak tomu nasvědčuje
nemalá pozornost věnovaná v nedávné době tezi, že druhá polovina století byla svědkem
dechristianizace značné části obyvatelstva určitých oblastí, zvláště některých francouzských
regionů. Tento vývoj se spojoval s údajnou desakralizací monarchie, a tak byl vykreslen ideologický
svět, v němž vztah vzájemné opory mezi trůnem a oltářem pozbyl na významu a síle. Na ploše
jedné kapitoly můžeme načrtnout jen několik témat, jako je vitalita náboženství v osmnáctém věku,
politický význam náboženských otázek a rozmach víry. Dechristianizací či ztrátou víry se
vyznačovaly pouze určité skupiny.
Rozdělený kontinent
Pokud jde o oficiální náboženství jednotlivých států, změnilo se v letech 1700 až 1789 málo.
Katolictví bylo oficiálním vyznáním na Iberském poloostrově, tedy ve Španělsku a Portugalsku, ve
Francii, na území Itálie, v Polsku, v některých švýcarských kantonech a v určitých německých
státech, zejména v Bavorsku, a konečně v habsburských dominiích, odhlédneme-li od
komplikované situace v Sedmihradsku a v Uhrách. Protestantismus byl státním náboženstvím ve
zbytku západní, severní a střední Evropy, ačkoli se jednalo o různé jeho odnože: luteránství ve
Skandinávii a velké části severního Německa, anglikánství v Anglii, Walesu a Irsku, kalvinismus ve
Skotsku, ve Spojených provinciích, ve Švýcarsku a na některých německých územích.
V Rusku měla dominantní postavení pravoslavná církev, na Balkáně byl oficiálním
náboženstvím islám. Toto rozdělení živilo v průběhu století některé náboženské konflikty a
soupeřícím státům se dostávalo podpory znesvářených církví. Náboženství sloužilo jako prostředek
definování a prověřování loajality. Současníci si spojitosti mezi náboženstvími a jistými formami
vlády uvědomovali. Mnohé konflikty tohoto období se zrodily z konfesionálního zápalu a církve
nabízely jak podporu, tak nezanedbatelnou finanční pomoc. Toto platí o základním náboženském
124
rozdělení Evropy, jímž se odlišovalo křesťanství od islámu. V myšlenkovém světě islámu existovala
říše tureckého vladařského rodu Osmanů hlavně proto, aby plnila boží vůli na zemi šířením islámu a
zachováním moci a vážnosti božího stínu na zemi. Klerikální opozice proti sultánovi Ibrahimovi ve
dvacátých letech, jež pomohla rozdmýchat istanbulské nepokoje v roce 1730, povstala především ze
sultánovy neschopnosti plnit toto svaté poslání, zvláště v souvislosti se smlouvou s Ruskem z roku
1724 a válkou s muslimskými Peršany.
Podobné postoje byly zastoupeny také v křesťanském světě, především v rámci katolické víry.
Inspirací jim byly odpustky, neboli prominutí trestu v posmrtném životě, spojené se záslužnými
činy na tomto světě. Když se Španělé v roce 1732 zmocnili Oranu, hlásil britský vyslanec: „Stěží by
se našel Španěl, který by v koutku duše nepomýšlel na vlastní spásu díky záslužným činům v tomto
dobývání.“ Po celé Evropě posilovala náboženskou nenávist líčení zvěrstev a lidé byli současně
burcováni, aby trpěli ve jménu božím. Obdobou válečných zpráv, jako například té ve Vienna
Gazette z 29. prosince 1759, jež obsahuje popis pruských nepřístojností v jednom českém klášteře
včetně zneuctění oltářů, obrazů, křížů a hostie, byla v dobách míru soustavná indoktrinace
náboženskými pověrami a nenávistí. Když lord Nuneham navštívil roku 1754 Remeš, vyslechl
kázání, „končící výčtem herezí ve Velké Británii, v němž jsme my nebožáci byli ohavně ostouzeni a
tupeni.“ Nehledě na přesvědčení některých intelektuálů v budoucnosti, lidé v Evropě osmnáctého
století žili stále minulostí. Jejich kolektivní paměť byla pamětí reformační a protireformační
Evropy: války, rebelie, hromadné vraždy a spiknutí, v minulosti i nyní vysvětlované náboženským
pojmoslovím. Výklad minulosti nabízel skupinovou identitu a zároveň varování. Ostražitost byla
nezbytností pro švýcarského rolníka jakéhokoli vyznání, jakož i pro vladaře. Křesťanství, islám i
judaismus, tři evropská náboženství této epochy, byla historickými náboženstvími a jejich
vyznavači se ohlíželi nazpět do vzdálené i nedávné minulosti.
Náboženský antagonismus byl tím nebezpečnější, že Evropa se neskládala z konfesně
jednotných států. V mnohých státech žily jinověrecké komunity nebo z nich místní měli strach,
případně si pamatovaly strach, který z nich měli dříve. Netrápili se jím Turci na Balkáně, pěstující v
omezené míře přechod k islámu. Všude jinde bylo napětí výraznější. Balkán nebyl jedinou oblastí,
kde náboženství či církev většiny obyvatelstva nebyla státní resp. nejvíce privilegovanou církví. V
Irsku a v jižních oblastech Spojených provincií byla většina obyvatel katolická, v Moreji (řeckém
území na Peloponéském poloostrově), ovládané v letech 1699-1718 Benátkami, ortodoxní. V
Prusku žili převážně luteráni, jejich vládci však byli kalvinisté. Ve východním Polsku a západním
Rusku měli silné postavení uniaté, odnož pravoslavné církve, která uznávala autoritu papeže.
Jinověrecké menšiny mohly být důležité kdekoli: episkopalisté a katolíci ve Skotsku, katolíci
a nonkonformisté v Anglii, protestanti všude v habsburských zemích, v Polsku a ve Francii
(hugenoti). V Irsku hrozily jak katolíkům, tak převážně presbyteriánským nonkonformistům hrdelní
tresty; oficiální církev byla sama o sobě menšinovou.
Byly tu tři velké zóny, v nichž se nacházelo málo příslušníků menšinových komunit. Jedna
byla katolická: na Iberském poloostrově a v Itálii zaznamenal protestantismus minimální ohlas a byl
z velké části vymýcen v průběhu katolické reformace šestnáctého století. Ani v osmnáctém století
protestantismus v této oblasti příliš nepostoupil. Janovské hugenoty vyhnali v roce 1747,
toskánskou obchodní politiku sice nadále ovládali protestanti z Livorna, byli však neoblíbeni.
Hlavními jinověreckými komunitami v této oblasti byli cizí obchodníci, například anglikáni v
Lisabonu, a židé usazení v ghettech několika velkých italských měst, zvláště Říma a Benátek.
Na Iberském poloostrově byl údajný kryptojudaismus hlavním terčem inkvizice. Židé byli
vyhnáni, ale církev pochybovala o pravověrnosti konvertitů, takzvaných nových křesťanů. Aktivita
inkvizice na tomto poli v průběhu století klesala: v letech 1734-1743 bylo v důsledku působení
portugalské inkvizice popraveno padesát jedna lidí, v letech 1750-1759 osmnáct. V roce 1761 jsme
svědky posledního případu absolutního trestu v Portugalsku, v roce 1768 bylo zrušeno dělení na
staré a nové křesťany. Inkvizice se neobracela jenom proti údajnému judaismu, ale také proti
125
protestantismu a tajným muslimům. Ve španělské Granadě bylo ve dvacátých letech 18. století
odsouzeno za příslušnost k této komunitě dvě stě padesát lidí. Leč Filip V. španělské inkvizici
nepomohl v jejích finančních potížích a od poloviny století se tato instituce čím dál více jevila jako
nadbytečná.
Chování k jinověrcům v iberských zemích se nápadně lišilo od chování k židům na mnoha
italských územích. V papežských enklávách Avignonu a hrabství Venaissin v jižní Francii židé
obývali čtyři ghetta. Ačkoli byli označeni a ponižováni nošením žlutých klobouků a povinnou účastí
na křesťanských kázáních - v době, kdy přinejmenším v liturgickém období půstu se zdůrazňovala
vina židů na smrti Krista úřady s nimi na poměry v katolické Evropě zacházely rozumně. Stejně
jako mnohým tolerovaným menšinám v Evropě, například židům v Polsku či protestantům v
Sedmihradsku, se jim dostávalo autonomie v duchu korporativistické ideologie a praxe tohoto věku.
V papežském Avignonu fungoval židovský systém chudinské podpory a vlastních daní. Patrné byly
i známky rostoucí prosperity židovského obyvatelstva. Ta však, jak se zdá, podněcovala růst
nepřátelských nálad v lidových vrstvách. Následkem bylo přísněji vynucované uzavírání do ghett a
následně emigrace. Navzdory právním omezením a obecně rozšířeným předsudkům se však židům
dařilo dosahovat určité míry prosperity. Sefardští židé v Gaskoňsku na tom byli o poznání lépe než
askenázští židé ve východní Francii.
Druhá zóna s malým počtem jinověrců byla přísně luteránská: Skandinávie a Braniborsko. Ve
Švédsku byl klérus voleným stavem na sněmu, všichni klerikové s beneficiem měli volební hlas.
Byli nesmlouvavě ortodoxní. Šokovalo je vyjednávání vládnoucí Strany klobouků s Turky v závěru
30. let a málo jim nakloněný Fridrich II. Veliký o nich tvrdil, že žijí v desátém století. Švédský
shromažďovací zákon byl přijat jako kontrolní opatření proti vzmáhající se heterodoxii, zvláště
protestantskému hnutí pietismu. V prvním bodě švédské ústavy z roku 1772 se pravilo:
„Náboženská jednota a pravá zbožnost je nejbezpečnější základnou práva dbalé, svorné a pevné
vlády.“ Každý švédský pluk měl pastora a kaplany, před bitvou se zpívaly duchovní hymny. Až do
roku 1781 neměli zahraniční křesťané neluteránského vyznání právo stavět si ve Švédsku kostely a
konat bohoslužby podle svého ritu. Poté jenom pod podmínkou, že se nebudou snažit získávat nové
stoupence. Židé se nesměli legálně usazovat a stavět si synagogy až do roku 1782.
Třetí zónou bylo střední Rusko. V dobytých oblastech žily významné menšiny: protestanti v
pobaltských provinciích, uniaté a židé na Ukrajině a na bývalých polských územích, muslimové u
jižní hranice, animisté na Sibiři. Když Petr I. dobyl Livonsko, Estonsko a Finsko, zaručil se za
zachování luteránství jako oficiálního náboženství, ovšem postavení pravoslaví bylo také chráněno.
Pravoslaví převládalo v celém Rusku. Petr I. sice uzákonil v roce 1702 všeobecnou
náboženskou toleranci, ve skutečnosti platnou pouze pro křesťany, ale zakázal přestupování k jiné
než pravoslavné víře. Tento zákaz byl zopakován v roce 1735. Uzavírat smíšená manželství s
katolíky úřady povolily v roce 1721, ale jenom pod podmínkou, že nedojde ke konverzi
pravoslavného partnera a děti budou vychovávány v duchu pravoslaví. Nařízení z roku 1727 o
vyhnání židů z Ruska se nakonec neuskutečnilo, ale další podobné z roku 1742, nazývající židy
hanlivě „nepřátelé Kristovi“, mělo výraznější dopad. V roce 1738 byl v Petrohradu zaživa upálen
jeden žid spolu s křesťanem, kterého obrátil na svoji víru.
Tuto relativně homogenní křesťanskou zónu vnitřně rozpolcovalo schizma. V důsledku
disputací o teologii a víceméně okrajových otázkách ritu, jako je význam křižování, se autority
pravoslavné církve a jejich carští ochránci museli od pozdního sedmnáctého století vyrovnávat s
nejednotnou, ale významnou skupinou starověrců. Ti byli považováni za odpůrce státu a vydávaly
se proti nim dekrety, např. v roce 1730 a 1733.
Tyto tři relativně homogenní zóny nebyly prosty rozepří a paranoidních projevů. Mimo ně se
navíc nacházela většina evropského území, kde se proti monopolistickým nárokům oficiálních
církví stavěly významné menšiny, pokládané za hrozbu příslušným vyznáním víry. Tato situace
vládla v habsburských državách, v Polsku, v římské říši, Švýcarsku, Británii, Spojených provinciích
126
a v menší míře ve Francii. Vestfálský mír, úmluva, jež znamenala konec třicetileté války, poslední
velké náboženské války, zaručovala etablované postavení kalvinismu, luteránství a katolictví na
jednotlivých územích říše, ale zároveň ponechávala bez ochrany protestanty v habsburských
zemích. Mír nepřinesl náboženský smír. Náboženské napětí se těžko odhaduje a ještě hůře měří. Z
hlediska násilností bylo v říši i kdekoli jinde málo sporů, které byly svou podstatou vyloženě
náboženské, neboť jedním ze základních rysů této konfrontace byla úloha náboženských rozdílů při
vyjadřování široké škály tlaků. To bylo dáno důležitostí náboženství jako ohniska identity a
způsobu vymezování sebe sama, provázaností náboženské příslušnosti s politickými, kulturními,
sociálními i ekonomickými vztahy a hodnotami, a konečně významem náboženských poměrů jako
základny širšího společenského uspořádání.
Sotva lze pochybovat, že jakkoli definované náboženské rozdíly souvisely s mnoha násilnými
skutky. Odhlédneme-li od „oficiálních“ nepřátelství válčících územních celků, byl náboženský
konflikt pravděpodobně nejdůležitější kategorií organizovaného násilí na většině evropského území
tohoto období. Projevy nepřátelství namnoze směřovaly proti menšinám. Dokladem jsou útoky proti
nonkonformistům v Anglii v letech 1710 a 1715, protikatolické bouře v Hamburku v roce 1719 a v
Londýně v roce 1780 (tzv. Gordonovy bouře) a židovský pogrom na Korfu roku 1788.
Nahromadění rozporů mohlo vést k náboženským střetům. Například znesvěcení jezuitské kaple v
polské Toruni protestanty v roce 1724 a katolická odveta způsobily mezinárodní krizi. Ne vždy byly
rozepře tak násilné a dlouhodobé, ale náboženské rozdíly a identity tvořily běžnou součást mnohé
celospolečenské krize.
Lidové bouře obrážely obecnou nevraživost, ale nebyly to její jediné projevy. Náboženské
napětí lze těžko měřit, jeho typickým výrazem totiž nebylo násilí, jež by poutalo pozornost soudní a
vojenské moci, ale předsudek v podobě klanových sňatků (endogamie), diskriminačních
politických, sociálních, ekonomických či kulturních praktik a jedu zášti, strachu, slovního a
fyzického napadání. V roce 1754 si francouzský vyslanec v Nizozemí stěžoval, že viděl v
Amsterdamu plakát, který hlásal, že Francouzi hodlají vyslat vojsko, jež má napomoci katolickému
povstání a zahubit všechny protestanty.
Náboženské menšiny držely při sobě nejen proto, aby mohly provozovat svoji víru, ale také v
zájmu vlastní ochrany, profese a uchování si své identity. Endogamie je rovněž udržovala silné, a
minority proto přísně zapovídaly smíšené sňatky. Zatímco v jednadvacátém století stojí náboženské
skupiny všeobecně před problémem asimilace svých příslušníků v převážně sekularizovaných
kulturách, ve století osmnáctém přicházela tato hrozba ze strany jiných náboženských skupin,
zvláště oficiálních církví. Mnohé dramatické projevy náboženské obnovy měly kořeny ve strachu z
asimilace. Vznikla také nová náboženská hnutí, jako byl pietismus a moravští bratří, která se snažila
překonat rozkol v církvi. Konverze, pokud znamenala vystoupení z oficiální církve, byla zpravidla
protizákonná a často s sebou nesla riziko vysokých trestů.
Náboženské skupiny musely hledět nejen na postoje a činy jiných skupin. Jejich postavení
bylo právně vymezeno a ovlivňoval je přístup vlád k oficiálním církvím a jiným vyznáním. Evropa
byla rozdělena na církevní státy, země, kde vláda bránila oficiální církev a církev kázala nauku o
poslušnosti vladaři. Od vlády se očekávalo, že bude sloužit morálce, od státu, že si uchová a bude
šířit náboženskou identitu. Z toho obvykle vznikaly problémy pro ty, kdo se odlišovali od oficiální
církve. Korunovace byly náboženskými slavnostmi. Monarcha při korunovaci přísahal, že bude
ochraňovat církev, a většinou, jako třeba ve Francii, že bude potírat herezi.
Ztotožnění církve a státu vedlo k tomu, že církev se konstituovala jako odnož vlády, i když v
různých státech to mělo různou vnější podobu. Na rozdíl od světské správy měly aktivity oficiální
církve širší dosah, protože její zástupci byli většinou přítomni v každé farnosti. Potřeba poskytovat
duchovní péči dávala těmto církvím teritoriální strukturu a působnost, kterou světské úřady
zpravidla postrádaly. Ačkoli byly církve po celé osmnácté století kritizovány, že soustřeďují své
lidské i materiální zdroje ve městech, snažily se mít obsáhlé zastoupení na venkově. Naopak valná
127
většina světských vládních úředníků sídlila obvykle ve městech. Podobně jako jejich světské
protějšky měly oficiální církve jako vládní systémy daleko k uniformitě a přání místního vládce
plnily různou měrou. Všechny však fungovaly jako sféra patronátu, zdroj kapitálu, prostředek k
šíření propagandy a ideologická opora. Hlavní církevní rádce Petra I., novgorodský patriarcha
Feofan Prokopovič, se ve své Ruské čítance, katechismu napsaném roku 1720, tázal: „Co Bůh žádá
v pátém přikázání? Přikazuje nám ctít a poslouchat naše rodiče. To značí i našeho panovníka, naše
duchovní pastýře a státní úředníky, naše učitele, dobrodince a stařešiny.“ Kromě vštěpování
poslušnosti měla oficiální církev vysvětlovat nová nařízení. Ruský farní klérus působil jako
zástupce ústřední vlády. V roce 1720 dostali kněží nařízeno vyhlásit v kostelích všechny výnosy o
nových daních. Takovéto využívání církve bylo běžné v celé Evropě, což naznačuje, že stát byl
závislý na církvi jako na komunikačním prostředku a zprostředkovateli legitimity. Josef II. žádal na
kněžích, aby vyhlašovali nařízení takového obsahu, jako byl zákaz nošení korzetů a připouštění
selských klisen císařskými plemeníky. Nadto byl farní klérus v mnoha oblastech Evropy největším
shromažďovatelem údajů pro úřední statistiky.
A tak byla pro vládce ochrana oficiálních církví nejenom povinností, ale také politickou
nutností. Vládcové a ministři byli přesvědčeni o moci kněží nad lidem, a snažili se je ovládat a
chránit. Jestliže tím vstupovali do sporu se zjevně neposlušnými laiky a kleriky těchto církví, museli
si zároveň zjednávat úctu a vážnost těch, kdo víru jenom předstírali, a sledovat počínání příslušníků
jiných náboženských skupin. Oficiální církve určovaly pravidla morálky a církevní moc je spolu s
mocí světskou hlásaly a prosazovaly.
Kdo nevyznával státní náboženství, nebyl automaticky považován za neloajálního. Avšak
nehledě k míře loajality jinověrců se většina vládců snažila zvýhodňovat své oficiální církve.
Kateřina II. financovala výstavbu kostelů na kozáckých územích, v pravoslavné církvi byl
spatřován hlavní nástroj ideologického a politického vlivu. Marie Terezie nepovolila protestantům v
Rakouském Nizozemí zastávat veřejné úřady, stavět si kostely a mít národní ministry, ale v roce
1760 uzákonila, že sedmihradští Rumuni se nemohou svobodně vzdát uniatské víry ve prospěch
pravoslaví. Polská ústava z roku 1791, všeobecně považovaná za jeden z „nejpokrokovějších“
politických dokumentů oné doby, sice vyhlásila toleranci všem vyznáním, ale odpadnutí od
katolictví se stále považovalo za těžký zločin a katolictví bylo potvrzeno jako státní náboženství.
Ochrana oficiálních církví s sebou obvykle nesla potlačování veřejné zbožnosti jiných skupin.
Členové těchto skupin se navíc setkávali s omezováním svých politických práv a své způsobilosti
zastávat úřady. Právní postavení protestantů ve Francii bylo chatrné, s výjimkou Alsaska, kde se
luteráni těšili plným občanským právům zásluhou ujednání ze sedmnáctého století, jimiž se
francouzští králové vzdali dohledu. Všude jinde byly veřejné úřady a zaměstnání související s
právem, medicínou a porodnictvím protestantům uzavřeny. V oboru práva byli všichni Francouzi
katolíky, jediným platným manželstvím bylo manželství katolické a děti z kalvinistických
manželství platily za pancharty. Účast na bohoslužbě pod širým nebem mohla vést k uvěznění.
Ačkoli se tyto zákony systematicky uplatňovaly jenom v letech 1724, 1745 a 1750-1752, postavení
protestantů v jiných obdobích bylo nepředvídatelné a někdy nesmírně složité. Protestantismus jako
politická síla byl ve Francii dávno zlomen, ale houževnatost víry byla výzvou, k níž se katolíci
stavěli se sektářskou agresivitou. Každým rokem se konala procesí na oslavu vyhnání protestantů z
Toulouse v roce 1562 a v čase válek tu ještě v roce 1745 panoval strach z protestantského povstání,
stejně jako v okolí Montauban v roce 1761. Až od 60. let se de facto dodržovala tolerance v
Cévennes. Na počátku předešlé dekády navrhl Ludvík XV. plán omezení protestantismu, jenž
spočíval v podpoře sňatků a křtů v katolickém kostele a v posílání vojska proti těm, kdo by se
odmítli podřídit. Od tohoto plánu se upustilo, když sedmiletá válka odčerpala vojenské prostředky.
Zdá se, že přes odpor velké části francouzského kněžstva vzrostla faktická tolerance ve
Francii poté, co se výrazněji projevila politická nemohoucnost protestantů. Právní bastardizace
kalvinistických dětí se zmírnila. Mnohé soudy nalezly kolem roku 1760 kličky, jak zabránit
128
katolickým dědicům z vedlejší linie přivlastnit si pozůstalosti vdov a dětí zemřelých kalvinistů.
Navzdory stížnostem kněží dávali soudci na srozuměnou, že veřejné uznání sňatku v této době
znamená, že jeho existenci není třeba potvrzovat žádným certifikátem. V Angers, kde
protestantismu zasadilo hlubokou ránu odvolání ediktu nantského v roce 1685, tolerance v průběhu
osmnáctého století vzrostla. Na druhou stranu milenaristické kamisardy z Cévennes a některé
odpůrce Ludvíka XIV. jako Pierra Jurieu, jenž předpovídal konec katolicismu a druhý příchod
Krista po roce 1710, vystřídali méně odbojní protestanti.
Diskuse uvnitř francouzské katolické církve i mezi kněžstvem a světskou vrchností měly větší
politický obsah než diskuse s protestanty, a přitom také ovlivňovaly zacházení s protestanty. V roce
1765 prohlásil jansenistický kněz Louis Guidi, že jansenisté na rozdíl od jezuitů dávají přednost
přesvědčování před donucováním. V některých kruzích začala být netolerance odpudivá a
nemoderní zároveň. V roce 1767 zaznamenala senzační úspěch historická novela Bélisaire,
odsuzující náboženské pronásledování, jejímž autorem byl Voltairův chráněnec a přispěvatel
Encyklopedie Jean Francoise Marmontel.
V roce 1770 parlament zastavil zpřísňování zákonů proti protestantským sňatkům, protože v
protestantismu už neshledával nebezpečí pro občanskou společnost a identitu Francie. Stávající
pasivní tolerance neokázalé protestantské zbožnosti se čím dál výrazněji pojila s ochotou rozšířit
občanská práva protestantů. V roce 1785 si William Bennet poznamenal v Bordeaux do svého
deníku, že „protestanti jsou v jižních provinciích dosud početní a úřady to mlčky trpí, aniž je
tolerují. Tu a tam pověsí starého kněze, jen aby ukázaly, že sledují jejich kroky, ale poslední dobou
upustily i od této příliš krvelačné metody chlácholení bigotních katolíků“. Edikt o právech
nekatolíků z roku 1787 osvobodil protestantské potomky od nutnosti katolického křtu jako
podmínky legálního původu, ale mimo to zaručoval pouze svobodu svědomí. Protestantům bylo
nadále výslovně upřeno organizovat se jako korporativní jednotka a dosáhnout právního postavení a
vzdělání. Nesměli mít kostely, legální klérus, nesměli vykonávat některá zaměstnání. Na prahu
revoluce nebyli francouzští protestanti emancipovaní a stále čelili široké opozici. Reformy z roku
1787 narazily na zvláště ostrou kritiku v Languedoku. Plná právní tolerance přišla až s revolucí: v
roce 1790 dostali protestanti právo projevovat svou víru na veřejnosti.
Také v ostatních zemích bylo postavení jinověrců často chatrné. Zákoníky většinou
povolovaly svobodu svědomí a soukromou zbožnost, ale omezovaly nebo zakazovaly veřejnou
zbožnost, vzdělávání a politickou moc. V Anglii bylo málo úřadů otevřeno nonkonformistům a
žádný katolíkům. Místo protestantského kulturního konsensu bylo hlavním politickým, kulturním a
náboženským rozporem napětí mezi anglikánskou církví a nonkonformismem, na které působilo
pnutí uvnitř anglikánské církve. Protestantská identita byla vydobytým územím. Ač relativně
nepočetní, byli nonkonformisté důležití a bránili snahám o založení jednotné státní doktríny na
věrouce anglikánské církve. Korporační zákon (Corporation Act) z roku 1661 a zákon o přísaze
(Test Act) z roku 1673 zavazoval členy korporací zastoupených v parlamentě a královské úředníky
přijímat svátosti v anglikánském kostele. Na základě tolerančního zákona (Toleration Act) z roku
1689 směli nonkonformisté, kteří složili slib věrnosti a veřejně odmítli transsubstanciaci, konat
bohoslužby ve vlastních modlitebnách, i když je museli ohlásit u biskupa nebo na čtvrtletních
soudních zasedáních. Jak zákon o konformitě (Occasional Conformity Act) z roku 1711, tak zákon
o schizmatu (Schism Act) z roku 1714, navržené s úmyslem, aby zabránily nositelům úřadů
obcházet požadavek přijímání svátosti, resp. postavily mimo zákon samostatné nonkonformistické
školství, byly ovšem v roce 1718 zrušeny. Pokus zrušit zákon o přísaze a korporační zákon však
ztroskotal. Strana whigů byla tradičně spojena s nonkonformisty. Whigovská vláda sira Roberta
Walpola (1721-1742) nicméně neměla valný zájem zahrávat si s náboženskými fundamentalisty, v
neposlední řadě kvůli silnému názorovému proudění ve jménu obrany církve. Vládní kontrola nad
církevním patronátem přibližovala vysoké kruhy anglikánské církve whigům. Walpole sice dosáhl
přijetí zákona o amnestii, chránícího v rozmezí let 1730 až 1732 nonkonformisty před každoročním
zlovolným šikanováním, ale iniciativy za odvolání zákona o přísaze a korporačního zákona utrpěly
129
v letech 1736 a 1739 porážku. Zákon o naturalizaci židů (Naturalisation Act) z roku 1753
usnadňoval naturalizaci na základě zákona o parlamentu (Act of Parliament), protože vypustil obrat
„na pravou víru křesťanskou“ ze slibu věrnosti. Přestože musel být odvolán tváří v tvář zběsilé
tiskové kampani plné nenávistného antisemitismu, která se opírala o podporu lidových vrstev,
projevil se jím liberalismus vládnoucích tříd anglické společnosti. Parlamentní snahy z let 1787-
1790 o odvolání zákona o přísaze a korporačního zákona skončily nezdarem. Ztotožnění
náboženství a státu v podobě vládní ochrany anglikánské církve se utvrdilo.
Katolické aspirace v Anglii vzaly za své s úspěšnou invazí Viléma III. v roce 1688; v Irsku
jim učinily přítrž Vilémovy jednotky v letech 1690-1691. Převaha anglikánství pak byla stvrzena.
Na základě zákona o vyhnanství (Banishment Act) z roku 1697 došlo k vypovězení stovek
katolických kněží pod hrozbou popravy v případě jejich návratu. Poté se uvažovalo o kastraci
katolických kněží. Trestními zákony přijatými v první polovině osmnáctého století bylo katolíkům
zabráněno nabývat a odkazovat půdu či nemovitosti, byli zbaveni práv a svobod a vyloučeni z
výkonu všech politických a soudních úřadů. Odhaduje se, že podíl půdy v rukou katolíků poklesl z
22 % v roce 1688 na 14 % v roce 1703 a 5 % v roce 1778, ačkoli část majetku vlastnili protestanti
jenom na oko. Trestní zákoník byl ve své podstatě koncipován tak, aby zničil spíše politickou a
ekonomickou moc katolicismu než víru samotnou, i když to byl také pokus podkopat katolickou
víru a praxi. Schopnost anglikánského duchovenstva získávat nové věřící v Irsku omezovala jeho
všeobecná nezpůsobilost dorozumět se s většinou stále ještě gaelsky mluvícím obyvatelstvem.
Oproti tomu katolické koleje si vytkly znalost jazyka jako předpoklad misijní činnosti. Procento
katolíků ve společnosti neklesalo, protože katoličtí kněží pokračovali ve své práci, opírajíce se o
vynikající výmluvnost, citovou vazbu na národní identitu a vyučování pod širým nebem. Vážné
represe navíc trvaly jen krátce. Kdyby bylo možné plnit náboženská ustanovení trestního zákoníku a
kdyby se vyvíjela soustavná snaha je plnit, katolíci by se asi octli ve vážném nebezpečí. A to bez
ohledu na to, že vojenské síly na ostrově byly nevelké a výsledek jakobitských povstání v letech
1715 a 1745 ve jménu korunních nároků katolických Stuartovců mohl být stejně závažný jako ve
Skotsku. Katoličtí kněží v Irsku se ještě ve 30. letech modlili za stuartovského pretendenta Jakuba
III a podnětem drakonického válečného zákonodárství z let 1697, 1703-1704 a 1709 byla obava z
neposlušnosti katolíků a jejich vazeb na Francii. V mírových dobách pronásledování obvykle
ustávalo a divoké konfesionální půtky byly po většinu století málo četné. Nicméně dlouhodobá
náboženská nespokojenost pomohla rozjitřit politickou neposlušnost v 90. letech osmnáctého
století.
Obecněji řečeno nemohla idea asimilace jako cesty budování národa v Británii uspět vinou
nepředvídatelných okolností. Patřila k nim nutnost obnovy anglikánské církve po restauraci
Stuartovců v roce 1660, zásadní úloha nonkonformistů v opozici vůči Jakubu II. a whigovskému
režimu, míra kompromitace anglikánské církve nástupnickou krizí v letech 1688-1689, a tedy
jakobitismem, a konečně ryzí neschopnost církve. Skotská církev byla pověřena úkolem přizpůsobit
Skotskou vysočinu nížině a anglické bibli, a přestože byla v menšině, do značné míry uspěla.
Církev v Anglii měla napomoci asimilaci Walesu, Irska a nonkonformistů v Americe, a selhala ve
všech třech úkolech. Ve Walesu prosazovala asimilační snahy energicky, to ale povzbudilo
náboženskou obnovu, jež byla velšská, evangelická a nekonformní. V Irsku vyvolala politika
asimilace po probuzení z letargie katolickou obnovu. V Americe, kde prosazování této politiky
naráželo na větší těžkosti, pomohla mimoděk rozpoutat občanskou válku v podobě americké války
za nezávislost.
Zákonodárné či administrativní kroky a předsudky vůči právně znevýhodněným náboženským
skupinám bylo možné nalézt v celé Evropě. V Polsku pokračoval úpadek početně silného
protestantství, poslední zbývající protestantský zástupce byl vypuzen ze sněmu v roce 1718. Ve
Spojených provinciích drasticky omezili politická práva nikoli nevýznamné katolické menšiny
obyvatelstva. Židé byli opět diskriminováni všude. Kvóty na počet židovských rodin na Moravě a v
Cechách se snížily v roce 1725, resp. 1726. Ve Francii a zvláště v Lotrinsku musely úřady chránit
130
židovské obchodníky před všeobecným nepřátelstvím, zejména těch, kdo hodlali využít
antisemitismu ke smazání soukromých dluhů u lichvářů. Nejhorší případy absence křesťanství spíše
než odpadnutí od křesťanství se týkaly podrobených národů, o které jejich vládcové nedbali.
Objevovaly se nicméně snahy se jimi zabývat. V prvním desetiletí osmnáctého století byl učiněn
vážný pokus vypořádat se s estonským pohanstvím. Šamani začali používat křesťanské rituály a
křesťanskou terminologii, ale venkovanům bylo zatěžko opustit náboženské obyčeje svých předků.
Odpovědí na diskriminaci bylo násilí, emigrace a kvietismus. Habsburská rekatolizační
politika byla významnou příčinou napětí a nestability, které vedly k častým násilnostem.
Nespokojenost protestantů se snahou Leopolda I. omezit jejich práva hrála velkou roli při
rozpoutání Rákócziho povstání v Uhrách (1703-1711). Proti protestantským komunitám bylo
použito síly za vlády Karla VI. i Marie Terezie. Obyvatelé Sedmihradska se postavili habsburským
snahám dotlačit pravoslavné do uniatské církve vzpourami v letech 1744 a 1760. V Habsburských
dědičných zemích propukly protestantské revolty v letech 1713-1714, 1732 a 1738, v Korutanech
vládly nepokoje v období 1738-1741.
Důležitou součástí tohoto období byla také náboženská emigrace. Hugenotská diaspora byla
početná a rozsáhlá: 70 000 lidí ve Spojených provinciích, 50 000-70 000 v Anglii, 44 000 v říši.
Irská katolická diaspora tvořila významné komunity ve Francii a ve Španělsku. Nespokojenost s
habsburskou politikou ústila v emigraci protestantů do Saska a Pruska. Vyhnání všech protestantů
nad dvanáct let v roce 1731 stálo barona Leopolda von Firmiana, knížete arcibiskupa salcburského,
30 000 poddaných a věnovalo Prusku 20 000 nových usedlíků. Evropští protestanti dostali názornou
lekci o pokračující náboženské nesnášenlivosti.
Mohla-li zkušenost útlaku vést u společenství typu anglických kvakerů k pocitu hlubokého
odcizení nebo podnítit eschatologické blouznění, jako u katolického kněze Charlese Walmesleye,
který ve svých Obecných dějinách křesťanské církve z roku 1771 předpovídal zánik protestantismu
v rocel825, pronásledování zároveň umožňovalo těmto vyloučeným ze státních služeb soustředit se
na obchod, budování silných komunit a soukromou zbožnost, jak o to usilovali hugenoti v západní
Francii, katolíci v Irsku a židé v celé Evropě. Možnosti volby mnoha proskribovaným
společenstvím ovšem výrazně zmenšovaly vládní zákazy a všeobecné nepřátelství.
Vztahy mezi oficiálními církvemi a vládami byly nesmírně různorodé. V církevních
knížectvích - v papežském státě a v nezanedbatelné části říše - řídili vládu kněží. Papežský stát pod
přímou vládou papeže tvořil široký pás území ve střední Itálii. Církevním knížectvím v říši vládli tři
z osmi kurfiřtů, arcibiskup kolínský, mohučský a trevírský, a četní jiní církevní hodnostáři včetně
arcibiskupa salcburského a biskupů tridentského, pasovského, brixenského, freisinského,
augšpurského, bamberského, würzburského, fuldského, lutyšského, münsterského, paderbornského
a hildesheimského.
V balkánském knížectví Černá Hora, nezávislém území, které Turci prohlašovali za svou
provincii, vykonával světskou moc pravoslavný metropolita, jehož úřad se od roku 1697 dědil v
rodě Petroviců-Njegošů.
Oficiální církve se všude musely obracet na světské vrchnosti s žádostí o podporu. Z toho
vznikaly potíže a podezření, jestliže tyto byly odlišné víry. Řada německých knížecích rodin včetně
kurfiřtů saských (1697), kurfiřtů falckých a vévodů württemberských konvertovala ke katolicismu.
Nemohly už změnit vyznání svých církví, v neposlední řadě kvůli falcké zkušenosti po nástupu
katolických kurfiřtů, ale nepohoda byla značná. Když Fridrich, dědic Hesensko-Kasselska,
přestoupil v roce 1749 na katolictví, uvažoval jeho otec Vilém VIII., že ho vyloučí z následnictví a
přiměje jej i jeho poddané přísahat na nástupnickou smlouvu, která by krátila Fridrichovu pravomoc
jmenovat do vysokých úřadů katolíky, odnímala mu právo rozhodovat v náboženských záležitostech
a donutila jej odejít od manželky a dětí. Omezení panovníkových práv měnit náboženský charakter
vlastních zemí představovalo základní ohraničení panovnické moci. A to dokonce i v protestantské
Evropě, která postrádala vnější ohnisko loajality a zdroj pravověrnosti srovnatelné s papežstvím.
131
Několik dynastií nadto vládlo seskupením zemí, v nichž převládaly různé církve. Od roku
1689, kdy ve Skotsku presbyteriánství nahradilo anglikánskou episkopální církev jako hlavní
církevní organizaci, tomu tak bylo v Británii. Obzvláště tolerantní byli kalvinističtí
Hohenzollernové, vládci Pruska. Fridrich Veliký sice pokračoval v politice svého otce a podněcoval
protestantskou opozici v habsburských zemích, ale uznával práva katolíků na dobytých územích
Slezska a západního (polského) Pruska. Protestantské menšiny nadále odevzdávaly povinné desátky
katolickému kléru. Fridrich také poskytl útočiště jezuitům a dovolil, aby byl v Berlíně vysvěcen
katolický kostel.
V mnoha evropských zemích však byla tolerance, pokud tam existovala, výsledkem
vojenského patu a politického kompromisu spíše než humanismu. Proto byla ve většině případů
částečná, omezena na určité náboženské skupiny, mnohdy vymezena geograficky a přesně
ohraničena, nikoli všeobecná. Nehledě na kontakty přes konfesní hranice tu byly plány na unii
katolicismu a protestantismu, jako ten Gottfrieda Leibnize. Stejně nereálné byly představy Williama
Wakea, arcibiskupa canterburského v letech 1716-1737, o užších vztazích anglikánství s
pravoslavím, francouzskou katolickou církví a kontinentálním protestantstvím, nebo plány na
obnovenou unii všech protestantů, konverzi židů či na konverzi Ruska k protestantství nebo
katolicismu. Skutečnost byla taková, že dosáhlo-li se někde kompromisu, byla to obvykle spíše
otázka účelových politických opatření odrážejících historický vývoj než otázka konfesního
porozumění. Přesně takhle tomu bylo v říši po vestfálském míru. Kníže biskup osnabrtický
lavíroval mezi katolickými a protestantskými hannoverskými vládci. V některých říšských městech
byly vládnoucí vrstvy také rozpolcený, jako třeba v Augšpurku, kde protestanti byli většinou bohatí
a početnější katolíci chudí. V Sedmihradsku existovaly čtyři uznané víry venkovské šlechty a měst,
luteránství, katolicismus, kalvinismus a uniatství, a jedna tolerovaná víra většiny venkovského
obyvatelstva: pravoslaví. Szátmarský mír z roku 1711, jímž se skončilo uherské povstání, zajistilo
svobodu svědomí protestantům.
Ve valné části Evropy takových kompromisů dosaženo nebylo, anebo to byly kompromisy
dílčí a nenáviděné. Situace mnohdy působila vratce. Lidé věřili na poplašné zvěsti o domácích i
mezinárodních spiknutích, a to zvyšovalo nervozitu jako v případě protikatolické paniky ve
Spojených provinciích v roce 1734. Tyto obavy nebyly bezdůvodné. Čeští a slezští protestanti žádali
o podporu švédského krále Karla XII. Pietisti z Halle se za pomoci Pruska snažili povzbudit
protestantství v habsburských zemích tím, že posílali kazatele a na tisíce knih. Habsburkům se
slibem svobody vyznání podařilo v roce 1737 vyprovokovat srbské povstání proti turecké vládě.
Když se v roce 1752 množství venkovanů v Horních Rakousích a ve Štýrsku prohlásilo luterány,
vinily z toho rakouské úřady cizí emisary.
Nikoho asi nepřekvapí, že vlády za této situace pokládaly osoby stojící mimo společenství
oficiální církve za potenciální zrádce, tím spíš jestliže měli jejich souvěrci někde jinde politickou
moc. Vojenský úspěch se někdy obrátil v náboženský zisk. Protestanti získali letech 1708 až 1713
nové přívržence v Lilie, poté co město na Ludvíku XIV. dobyli Britové. Vlády jednaly v zastoupení
svých souvěrců. Rusové intervenovali jménem pravoslavných věřících v Polsku. Britové
zakročovali v zájmu rakouských, francouzských, falckých, piemontských a polských protestantů,
Francouzi v zájmu britských katolíků. Povědomí o tíživém osudu souvěrců bylo značně rozvinuté.
V katolické Evropě hrálo při jeho šíření hlavní roli papežství a mezinárodní katolické církevní řády.
Klement XI. na prosbu španělského biskupa v Mallorce přesvědčil v roce 1714 Ludvíka XIV., aby
vyvinul tlak na Británii ohledně postavení katolíků po jejím nedávném převzetí Minorky. Exilové
komunity, tisk, diplomaté a kněží v protestantské Evropě sledovali vývoj v ostatních zemích.
Salcburští byli obdarováni ze sbírek shromážděných po celé západní Evropě. Anglická Společnost
pro šíření evangelia v zahraničí (English Society for the Propagation of the Gospel in Foreign
Parts), založená v roce 1701, velmi aktivně působila v anglické Americe, ale zaměřovala se také na
postavení neanglikánů v Evropě.
132
Vzestup tolerance
Náboženské napětí lze těžko měřit, ale často se uvádí, že ve druhé polovině osmnáctého
století se snížilo. Nástup katolicismu ve střední Evropě, onen tak výrazný rys období let 1620-1719,
ustal. Prusko se ujalo obrany protestantství v tomto regionu místo Saska a Švédska. Jakobitská
hrozba v Británii, vzbuzující dříve značné obavy ve velké části protestantské Evropy, byla
rozdrcena a Francie utrpěla potupnou porážku od Británie a Pruska v sedmileté válce (1756-1763).
Katolická Evropa, zdá se, nemyslela na náboženské otázky o nic méně než předtím. Čím dál více ji
ale rozdělovalo pnutí uvnitř samotného katolicismu. Vztahy mezi církví a státem zřetelněji
nabývaly konkurenční povahy a vládcové se stále více odkláněli od mezinárodních ohnisek
katolicismu, papežství a církevních řádů, s úmyslem aktivně zasahovat do církevních záležitostí.
Jistá míra tolerance byla zavedena v mnoha zemích, v neposlední řadě jako prostředek k
posílení států v situaci ostrého mezinárodního soupeření. A byla to mnohem víc otázka praxe než
zákonodárství. Po válkách v polovině století byla velkému množství tajných protestantů na Moravě
de facto přiznána tolerance: nebudete-li veřejně vyznávat víru, nebudete na oplátku pronásledováni.
Ve vyhraněně náboženském státě Polsku neměly vysoké katolické kruhy dost sil, aby prosazovaly
uniformitu, a vláda k tomu neměla ani dostatek schopností ani ochoty. Největší administrativní a
legislativní změny se odehrály v mnoha státech včetně Ruska a Rakouska ve druhé poloviny století.
V roce 1764 zrušila Kateřina II. úřad pro konvertity, instituci založenou v roce 1731, jež měla
spravovat islámské komunity a která bořila mešity, unášela děti a násilím christianizovala dospělé.
V roce 1766 dostali Tataři z Povolží a Uralu nabídku vyslat své zástupce do zákonodárného výboru
a v roce 1773 bylo povoleno stavět mešity a formálně upuštěno od pronásledování muslimů.
Následující dekáda přinesla vybudování mnoha muslimských mešit a škol, podřízených od roku
1786 Komisím pro lidové školy a v letech 1788-1789 vzniklo Islámské duchovní shromáždění, aby
dohlíželo na náboženský život v ruské říši. Nejvyšší duchovní získali statut šlechtice. Vedle
„nacionalizace“ náboženského života, jež charakterizovala vztahy mezi církví a státem v mnoha
zemích Evropy osmnáctého věku, přetrvával jeden výrazný rys minulých dvou století. Ruští
muslimští učitelé a duchovní byli pro vládu přijatelní, ale učitelé a duchovní ze střední Asie a
turecké říše měli zavřené dveře, neboť byli považováni za neloajální.
Kateřina definovala svoji náboženskou politiku v roce 1773. Tehdy vyhlásila, že následujíc
božího příkladu hodlá tolerovat „všechny víry, jazyky a vyznání“, a poručila představeným
pravoslavné církve, aby nechali záležitosti týkající se ostatních církví na státních nařízeních. V roce
1786 byla uzákoněna občanská rovnoprávnost židů v základních právech a povinnostech. Katolíci
dostali svolení konat bohoslužby, i když po prvním dělení Polska následovala reorganizace
katolické církve na území ruského záboru, která pomíjela nároky a zřetele papežské stolice. Ve
vlastním Rusku se čím dál umírněněji zacházelo se starověrci. Už je nikdo nenutil nosit odlišné
oblečení ani jim nezakazoval malovat ikony podle starých vzorů. V roce 1785 získali přístup do
veřejných úřadů.
Josef II. se snažil odbourat konfesní stát. V roce 1781 udělil náboženskou svobodu svým
nekatolickým křesťanským poddaným. Klérus v Rakouském Nizozemí se snažil vyprovokovat
stavy k opozici a také papežský nuncius podněcoval kritiku, ale Josef II. toho nedbal. Roku 1782
zrušil ve svých zemích inkvizici a usiloval o společenskou integraci židů. Ti byli až do té doby
segregováni, stejně jako mnohá evropská menšinová společenství. Nařízení rakouského státu z roku
1764 uvalila přísná omezení na jejich ekonomický a náboženský život. Nesměli kupovat pozemky,
bohoslužby byly vykázány do soukromí domovů. V roce 1782 byly zrušeny povinnosti týkající se
židovského přepychu, požadavek, aby ženatí muži a vdovci nosili plnovous, a zákaz vstupovat do
veřejných zábavních prostor. Nicméně židé nyní museli platit to, čemu se říkalo toleranční daň, a
vyrovnat se s novými a vyššími poplatky za sňatky, posvátné svíce a košer potraviny. Kromě toho
neměli možnost návratu do provincií, odkud byli vyhnáni, a nesměli si stavět synagogy ve Vídni.
Tolerance byla pro Josefa II. prostředkem, jak osvobodit společnost a hospodářství od
133
neproduktivních omezení, ačkoli se její zavádění nikdy neobešlo bez protestů katolické církve.
Tolerovaní protestanti v Ostende měli oživit zdejší přístav. Židům se zakázalo používat hebrejštiny
k jiným než náboženským účelům, protože to podle očekávání vlády mělo pomoci jejich přeměně v
užitečné občany. V roce 1785 a 1788 byla zrušena právní autonomie Čech a Moravy.
Pro Josefa II., praktikujícího a věřícího katolíka, byla náboženská nesnášenlivost zbytečným
reliktem minulosti. Tolerance ovšem neobnášela přiznání naprosté svobody, nýbrž pouze odstranění
určitých omezení. Josefovým osobním ideálem byl stát složený z katolických věřících, jimž je dáno
dojít spásy. V nařízeních o rovnoprávnosti ponechávali panovníci málo volnosti náboženským
skupinám jako starověrci nebo židé, jejichž touha po uchování vlastní identity je vedla dál než jen k
úsilí o svobodu náboženského projevu. Mnozí z nich odmítli reformy Kateřiny II. Židům se zdálo,
že Josefova tolerance s sebou nese zničení jejich samosprávy, jejich autonomní instituce byly totiž
správně považovány za překážku integrace. Židovská emancipace byla vnímána nejen jako zánik
právních omezení, ale také tradičních zvyklostí. Ve výsledku měla Josefova schémata pouze dílčí
úspěchy. Pokusy přimět všechny haličské židy kromě rabínů, aby odložili své tradiční oděvy, selhal
stejně jako zavedení sekulárních „německo-židovských škol“ a snaha zakázat židům provozování
kořalen. S větším úspěchem se setkal plán na přidělování západních příjmení. V náboženské oblasti
mohlo to, co někteří pokládali za pokrok, znamenat legislativní oslabení korporativní odlišnosti a
právní výlučnosti určitých skupin. Tolerance židů byla nerozlučně spjata s možností christianizace
účastníků emancipace.
V tomto směru nebyla politika francouzských revolucionářů žádnou výjimkou. Royalistický
poslanec Národního shromáždění Abbé Maury, jemuž byla odlišnost židů nezvratným faktem,
kterou by měl stát respektovat, tvrdil, že židům by se mělo dovolit ponechat si korporativní instituce
včetně civilních soudů; společnost by se k nim měla chovat jako k chráněným cizincům. Tato
myšlenka však byla odmítnuta. Protestanti dostali plná občanská práva v roce 1789 a židé v roce
1791. Korporativní náboženská svoboda, jaká vládla v Polsku osmnáctého století, kde měli židé
vlastní soudnictví a v zásadě také samosprávu, nelákala ty, kdo chtěli jako Josef II. nebo
revolucionáři, kteří popravili jeho sestru, s použitím státu změnit společnost.
Je určitě pravda, že tempo agitace ve jménu tolerance a legislativních úprav se v 80. letech
viditelně zvýšilo. Politika jednotlivých vládců se různila. Trevírský arcibiskup a kurfiřt Klement
Václav přiznal v roce 1783 protestantům částečnou toleranci, ale trval na tom, že jejich klerici a
modlitebny nesmějí poutat pozornost. Karel Friedrich bádenský naproti tomu věnoval prostředky na
výstavbu katolické školy a kostela v Karlsruhe. Gustav III. v roce 1783 navštívil papeže a zúčastnil
se katolické mše v katedrále sv. Petra, dávaje tak veřejně najevo svou toleranci ke katolíkům ve
Švédsku. Ne všichni panovníci ale změnili postoj. Ti, kteří vládli v Itálii a na Iberském poloostrově,
viděli pramálo rozumného v napodobování Josefa II.
Je obtížné hodnotit účinnost zákonů a tiskovin hlásajících ctnosti tolerance. Obecně lze říci,
že tato oblast je další ukázkou rozporu mezi touhami a výsledky, legislativními či intelektuálními
požadavky a realitou, který je tak výrazným rysem této epochy. Pocity příležitosti a ohrožení, které
legislativní změny povzbudily, pravděpodobně pomohly zvýšit napětí. Revoluční období se mělo
stát svědkem vlny konfesního násilí ve Francii i mimo ni. V roce 1795 byl v Irsku založen Oranžský
řád pro upevnění protestantské nadvlády tváří v tvář sdružení Sjednocené Irsko (United Irishmen).
Bylo by také chybou se domnívat, že náboženské napětí se vytratilo jako faktor mezinárodních
vztahů. Zůstalo významné ve vztazích Polska a Turecka s jejich sousedy. Náboženské napětí bylo
nadále důležité v říši; její složitá skladba dávala dostatek příležitostí k dohadování. Spekulace o
úmyslech Josefa II. ve světle zjevného vzkříšení rakouské rozpínavosti po roce 1780 vyvolávaly u
protestantů nervozitu, zatímco jako císař byl Josef adresátem stížností na životní poměry
protestantů, v roce 1786 například těch falckých. Už asi nebylo možno příliš vážně považovat stále
více nacionalizovanou katolickou církev za východisko mezinárodní konspirace, ale vládní politika
134
aktivní či pasivní tolerance nemohla rozptýlit předsudky a obavy o lokální zájmy věřících odlišných
vyznání.
Dechristianizace?
Náboženské napětí je nerozlučně spojeno s vírou a náboženskou praxí. Některé úkony, jako je
svaté přijímání nebo účast na procesí, lze kvantifikovat, ale jejich význam jako prostředku víry je
otevřen diskusi. Objevily se názory, že v osmnáctém století se uzavřel „cyklus víry“, spojený
zejména s katolickou reformací (často nazývanou protireformací), a to vedlo k úpadku
náboženského cítění. Jiní shledávali proměnu náboženské víry a praxe. Někteří historici používali k
označení této proměny či faktického úbytku náboženského zaujetí pojmu „dechristianizace“. Další
tvrdili, že vliv náboženských hnutí předchozích dvou století byl povrchnější, než se soudilo a že
známky bezvěrectví či menší horlivosti v průběhu osmnáctého století nejsou ničím novým. Je to
metodologicky složitý problém, protože se tu setkáváme s různými interpretacemi mnoha měnících
se projevů náboženské činnosti. Navíc jej komplikuje nesoustavnost výzkumu, který se zatím
věnoval ponejvíce Francii.
V roce 1714 upozorňoval francouzský vyslanec v Římě kardinál de La Trémoille Ludvíka
XIV., že roztržka mezi Klementem XI. a Viktorem Amadeem II., vládcem Savojska a Piemontu,
který krátce předtím dostal v rámci utrechtského míru Sicílii, má zhoubný vliv na katolicismus na
ostrově. Podle La Trémoille se vinou papežských interdiktů uvalovaných na sicilské diecéze mohlo
stát, že lidé „už tak neznalí základů víry“ je zapomenou nadobro. Prý už něco podobného zažil v
sorrentské diecézi jižně od Neapole: lidé si s tím přestali lámat hlavu, nechodili na mše a nepřijímali
svátosti. La Trémoillův názor byl běžný mezi katolickými i protestantskými teology. Nebýt úsilí
kněží, misionářského zápalu církve, který je schopen proniknout ke všem, lid by upadl do
bezvěrectví či bezbožnosti a pověrečnosti. Církev byla z tohoto hlediska hradbou úpadku
náboženství mezi obyvatelstvem, jehož víra byla povrchní.
Z tohoto pohledu se dalo bezvěrectví posuzovat jako nepodílení se na církevních obřadech a
svátostech a praktikování lidových náboženských zvyklostí, např. kultů místních světců, považovat
za pověrečné. V průběhu celého století by se našlo nemálo kněží ochotných přijímat tento názor.
Jejich kritika se soustřeďovala na tři cíle: intelektuální skepticismus, lidové pověry a odpor vůči
pravidlům náboženské morálky nebo jejich zanedbávání. Jisté náznaky vzestupu posledně
zmíněného nalézáme v některých oblastech Francie. V mnoha městech včetně Lyonu a Grenoblů se
zvýšilo procento dětí nemanželského původu. V Aix-en-Provence, zvláště po roce 1760, a v
Montpellier se snížil počet tradičních, nábožensky motivovaných dobročinných odkazů, což bylo
spojeno s šířením náboženské lhostejnosti a částečně také laické dobročinnosti. Úbytek
dobročinných odkazů prohloubil finanční potíže církevních charitativních institucí ve městech jako
Grenoble a například v diecézi Bordeaux uspíšil jejich postupnou laicizaci. Některé církevní poutě
ztratily na popularitě, v 70. letech osmnáctého století kupříkladu pouť k mariánské kapli v La
Balme. Mnohé diecéze zhruba od roku 1760 zaznamenaly úbytek nově vysvěcených kněží. Někteří
badatelé hovoří o krizi kněžského stavu, ačkoli bylo také zjištěno oživení zájmu o toto povolání v
80. letech.
Tyto vývojové tendence vedly některé historiky k psaní o dechristinizaci nebo desakralizaci
ve Francii. Jako doklad tohoto vývoje se uváděly i jiné změny, například že v 70. a 80. letech rostl
počet obrazů, které sahaly pro mravoličné náměty do starověkého světa, a že ve výstavních
salónech tohoto období narůstala převaha světské historické malby nad náboženským uměním.
Podobně někteří historici konstatovali laicizaci sociálních a politických postojů. Pařížská policie
například přestala považovat sodomii za hřích, přejmenovala ji na pederastii a hleděla na ni spíše
jako na ohrožení veřejného pořádku, třebaže v Británii nadále platila za hrdelní zločin.
Dále se uvádělo, že tyto změny měly politické důsledky. Vlastenectví údajně nahradilo
náboženství jako základní zdroj morálních hodnot. Desakralizace francouzské monarchie je
135
nalézána v období vlády Ludvíka XV. a její vyvrcholení se spatřuje v období revoluce, kdy naráz
padla církev i monarchie. Národní shromáždění v roce 1789 hlasovalo o předání církevní půdy „do
rukou národa“. Agresivní antiklerikalismus během francouzské revoluce vyvolal zákaz
křesťanských obřadů a projevů zbožnosti, uzavření kostelů, nahrazení křesťanského kalendáře
revolučním a zavedení nových náboženských kultů, soustřeďujících se kolem Rozumu a Nejvyšší
bytosti.
Také mimo Francii se shledávala jistá míra dechristianizace. Teolog Concina počínaje rokem
1743 tvrdil, že benátská společnost se odklonila od víry, a v roce 1756 prohlásil, že teologické
debaty už nebudí žádný zájem. Ve Španělsku a Itálii se objevil úpadek dobrovolné podpory
potřebných čili chudých, první náboženské povinnosti po všechny předcházející doby. V
Rakouském Nizozemí měla lidová zbožnost přibližně až do roku 1770 stejný ráz jako v 17. století bezmála
všeobecná účast na mších a svatém přijímání, mimořádná podpora procesí, kultů svatých a
Panny Marie, církevních bratrstev, poutí a svatých ostatků, aktivní klérus. Přibližně od roku 1780
však narůstá lhostejnost spojená s přibývajícím počtem nemanželských dětí a úbytkem nových
kněží.
Historici poukazovali na to, že ve Francii i kdekoli jinde narůstal skepticismus, který
připisovali vlivu osvíceneckých intelektuálů. Je nesporné, že někteří spisovatelé zpochybnili
základy křesťanské víry a působení církve. Voltaire se v 50. letech střetl s jezuitskými misionáři v
Colmaru, napadl bibli ve svém Filosofickém slovníku z roku 1765 a opakovaně vtipkoval o pojídání
a vyměšování Boha, čímž útočil na eucharistii z pozice racionálního myšlení. V mandátu, jímž
pařížský arcibiskup Christophe de Beaumont roku 1763 nařizoval Te Deum na oslavu konce
sedmileté války, zazněla kritika „oněch nadutých filosofů, kteří krok za krokem podkopávají
základy oltáře a trůnu, podněcujíce lid k neúctě k autoritě božské i lidské“.
V Encyklopedii, odsouzené papežem Klementem XIII. v roce 1759, Diderot prohlašoval, že
„když lidé umírají hlady, není to nikdy vina Prozřetelnosti, ale vždy jen vlády“, čímž popíral boží
úlohu. Vědeckých pozorování a metod se dalo využít ke zpochybnění křesťanské kosmologie a
historie. Po objevení nových živočišných druhů v zámoří bylo těžké si představit, že všechna zvířata
vyšla z Noemovy archy. Od poloviny století se většina výkladů o rozšíření rostlin, zvířat a lidí
přestala odvolávat na biblické prameny.
V reakci na to zaútočil jansenistický časopis Nouvelles Ecclésiastique, vycházející ilegálně v
Paříži, na Buffonovu biologickou klasifikaci, protivící se údajně Písmu svatému (1754), odsoudil
bezbožnost Encyklopedie a ostře tepal Helvétia, Rousseaua a Voltaira. Adeodato Turchi, od roku
1788 biskup parmský, kritizoval toleranci, filosofy a dychtivost číst zakázané knihy. Tyto odsudky
se objevovaly mimo jiné i proto, že mnozí z filosofů útočili nemilosrdně na zázraky. Karl Bahrdt
(1741-1792) vylíčil Mojžíše jako experimentátora s výbušninami, jehož pokusy na hoře Sinaji byly
omylem pokládány za boží hřmění, a Ježíšovy zázraky připisoval tajným lékům a uskladněným
zásobám potravin. Anacharsis Cloots (1755-1794), pruský emigrant, který se později snažil o
mezinárodní rozšíření francouzské revoluce, vydal v roce 1778 divadelní hru Voltaire vítězný aneb
oklamaní kněží a v roce 1780 prohlásil, že zjevená náboženství jsou falešná, zázraky a proroctví
odporují rozumu, věda je nepřítelem pověry a že mikroskop podal důkaz o nepravdivosti
eucharistie. V některých kruzích byla vedlejším důsledkem vědecké práce víra v ďábla. Někteří
spisovatelé vykázali zjevení a zázračno do říše iracionálna a fantazie.
Jestliže se určití spisovatelé, jako například Diderot, stali ateisty, více jich bylo deisty.
Deismus nebyl vyhraněný intelektuální postoj nebo hnutí, protože neměl ani vyznání víry, ani
organizaci; byl to neurčitý termín používaný polemiky, který měl široké rozpětí náboženských
významů. Deističtí pisatelé se vyhýbali pojmu trestajícího Boha, ale předpokládali laskavou sílu,
která stvořila svět, a lidství schopné dobra, předpokládali Boha, který nezasahuje ani zjevením ani
zázraky. Vesmír tak měl počátek, řád a účel, ale nebylo zapotřebí kněžstva. Nekřesťanská
náboženství mohla mít hodnotu, morálka měla přednost před zjevením. Anglický spisovatel Joseph
136
Addison hájil v roce 1712 myšlenku, že znamenitost víry spočívá v jejím vlivu na morálku. To
nebyl jednoznačně deistický argument, přesto se nápadné se lišil od učení o onom světě, protože
kladl důraz na život na zemi.
Byla by chyba se domnívat, že většina intelektuálů byla skeptická nebo že existovala nějaká
dichotomie osvícenství a víry, světského a náboženského, vědeckého a mystického, pokrokového a
zastaralého. Jestliže William Young, pozdější člen parlamentu a guvernér v koloniích, v roce 1772
napsal, že „světlo poznání nyní všude proniká na svět“, mnozí kněží s tím mohli vřele souhlasit.
Spousta francouzských farářů velebila Montesquieua, Voltaira a Rousseaua a odlišovala u nich
tvrzení hodná souhlasu a antiklerikalismu. Encyklopedii nejvíce kupoval klérus. Ani protestantští
kazatelé nestáli vždy v opozici vůči osvíceneckým myšlenkám. Obdobně mnozí intelektuálové
nacházeli nemálo chvályhodného na náboženství, a dokonce na církvi. Encyklopedisté nebyli sami,
kdo věřil, že je-li rozum chápán jako boží dar, je možné nahlížet teologii a filosofii v harmonii. V
Úkladech (Les Cabales) z roku 1772 Voltaire kritizoval filosofy, kteří tolerují projevy ateismu.
Přesto však encyklopedisté od teologie, tak jak ji vyučovala katolická církev, požadovali, aby
uznala a zavrhla omyly církve.
Dopad nových myšlenek zdaleka není jednoznačný. Když Andreas Lamey, Němec narozený v
knížectví-biskupství münsterském, který studoval teologii ve Štrasburku, zavítal roku 1751 do
Paříže, nemálo se podivil nad rozdílem mezi tamějším a středomořským katolictvím. Zaznamenal,
že ačkoli chudí se neposmívají papeži, očistci, uctívání svatých a kněžskému celibátu jako jejich
bohatí spoluobčané, jsou méně pověrčiví a méně se zajímají o svaté ostatky než katolíci kdekoli
jinde. Kromě toho tu vždy byly určité skupiny, které se zdály imunní vůči náboženskému vidění
světa, a určitá individua neváhající krást hostie. Lidé některých vandrovních zaměstnání jako
vojáci, lodníci a sluhové byli zvláště často spojováni se skepticismem. Jak se zdá, v britském
válečném loďstvu se v polovině století přes různá nařízení zanedbávaly organizované bohoslužby na
rozdíl od armád německých států.
Teorii o dechristianizaci můžeme zpochybnit jednak poukazem na to, že změna náboženského
cítění by se neměla zaměňovat za jeho úpadek, a jednak argumentem, že dostupné důkazy
naznačují, že skepticismus sice existoval, ale byl okrajovou záležitostí. Mnohem rozšířenější bylo
vzkvétající lidové křesťanství, jež mnohdy neodpovídalo představám rýpavých reformních kněží.
Není tu rozpor, jestliže tvrdíme, že se změnilo náboženské cítění a že si současně projevy lidové
zbožnosti většinou zachovaly tradiční podobu. Paleta náboženských obyčejů v rámci určité víry
byla široká. Kulturní a poměrně bohaté městské prostředí umožnilo některým jedincům reagovat na
nové intelektuální a duchovní proudy, ale bylo by chybou se domnívat, že na venkově se
náboženství v žádném případě neměnilo. Proměny některých zvyklostí, například dědických odkazů
ve Francii, upozorňují na fakt, že osobní přesvědčení nabývalo na důležitosti na úkor kdysi tak
významné veřejné pietas. Náboženská praxe ovšem nespočívala jen v plnění či neplnění přísných
ustanovení neměnných církví. Církve zdaleka nebyly statickými a vyčerpanými organismy. Církve
tohoto období procházely bohatým vývojem, který dával věřícím možnost duchovní a morální
obnovy. Víra nežila z divokého fanatismu a kněží se neobírali pouze svým institucionálním,
doktrinálním a eklesiologickým postavením.
Existuje nespočet důkazů o masovém dodržování formálních požadavků církví a hojně
rozšířené pietas. Jakkoli velké množství dokladů o dechristianizaci pochází z Francie, hodné jich
tam ukazuje opačným směrem. Ačkoli se v Toulouse objevily zednářské lóže a venkované
protestovali proti desátku, procento těch, kteří v této diecézi nepřišli o Velikonocích k přijímání,
bylo zanedbatelné. Ve farnosti Tournefeuille byl za revoluce opakovaně vznesen požadavek na ranní
mši a místní náboženské bratrstvo se udrželo silné.
V Provence nacházíme málo důkazů o dechristianizaci, i když do klášterů odcházelo méně
dívek. Protestanti v La Rochelle se rozhodně neasimilovali ani nepropadli lhostejnosti. Snažili se
uchovat si víru a tajné křty byly běžné. Katolická církev zjevně těžila z vlny evangelismu ve
137
venkovských oblastech Francie, jehož oživení bylo asi do jisté míry dáno zásadním podílem církve
na šíření vzdělanosti mezi venkovským obyvatelstvem. Náboženské poutě se těšily všeobecné
oblibě a kult Nejsvětějšího srdce Páně - zbožně vyznávaný vysokým klérem i prostým lidem - byl
jedním z náboženských úspěchů tohoto století.
Katolická víra vzkvétala nejen ve venkovských oblastech Francie, ale také v německých
katolických státech, jejichž obyvatelstvo houževnatě lpělo na „barokní pietas“, podporované v
předešlém století. Sotva se tu dalo pochybovat o síle lidové zbožnosti, což platí také o městech jako
Koblenc, Kolín nad Rýnem, Mohuč a Mnichov. Náboženský život se vyznačoval množství
bohoslužeb, procesí, poutí a bratrstev. Karel VI. a Marie Terezie s pozoruhodným úspěchem
podněcovali úctu k českému světci Janu Nepomuckému, jeho sochy a náboženská bratrstva rostly
jako houby po dešti. Vídeňská bratrstva dosáhla za Marie Terezie velké obliby a útoky, které proti
nim vedl Josef II., byly pramálo populární. Papež Pius VI. nepochodil, když přijel Josefa do Vídně
v roce 1782 pokárat za jeho náboženskou politiku, ale v průběhu tohoto prvního setkání papeže s
císařem od roku 1530 se pontifikovi dostalo nadšeného přijetí od většiny obyvatelstva. Po příjezdu
do Vídně jej vítalo 100 000 lidí a během svého veřejného papežského požehnání na velikonoční
pondělí byl svědkem projevů hluboké úcty a oddanosti. Také po zbytek své cesty se setkával s
bouřlivým přivítáním, zvláště v Mnichově, Augšpurku a Tyrolích. Když Fridrich Veliký zrušil
některé z početných katolických a protestantských svátků, byl nucen zmírnit svou politiku kvůli
silné opozici ve Slezsku.
V mnoha katolických zemích se zbožnost nadále upínala k místním světcům a jejich oltářům,
jako v jižní Itálii, nebo k velkému množství mariánských oltářů se zázračnými ikonami, jako tomu
bylo v Polsku. V Rusku se rozvíjela lidová duchovní poezie, čerpající z apokryfních, biblických či
liturgických textů a orientující se na pravoslavný církevní rok.
V protestantské Evropě se náboženská obnova neomezovala na německé pietisty a nová hnutí
jako metodismus. Navzdory tvrzením ostatních protestantských skupin nechyběla oficiálním
protestantským církvím energie a jejich kongregace neuvízly v nečinnosti. Tyto církve pečovaly o
svá stáda a nebránili se náboženským kampaním, jako byla například ta, kterou vedli anglikáni a
nonkonformisté v prvních desetiletích století ve Walesu proti katolictví, pijanství, klení a ve jménu
spásy a vzdělanosti. V Londýně došlo díky silné lidové zbožnosti ke zvýšení účasti na nedělních
bohoslužbách i na ranní a večerní liturgii. Náboženská struktura sociálního života přetrvala. Jeden
anglický turista si v porýnském St. Goaru v roce 1785 poznamenal, že „strážný ohlásí příslušnou
hodinu počtem zatroubení na roh a pronese krátkou zbožnou výzvu k lidem, kteří jsou všichni
protestanti, aby velebili Boha za to, že jim věnoval další hodinu“. Toto století bylo také svým
způsobem vyvrcholením křesťanské civilizace. Pro katolicismus to byla éra velkých jihoněmeckých
a rakouských náboženských poutí, klášterních kostelů, knihoven, pro protestantismus období
Bachových mší a Handelových oratorií.
Velkým náboženským zápalem se vyznačovaly evangelické skupiny a jednotlivci byli
obviňováni z „horlivosti“, tedy požadavku na osobní, soukromé zjevení, ačkoli oni sami tuto výtku
nepřijímali. Judaismus, náboženství, pro něž jsou charakteristické relativně nezávislé komunity, byl
v důsledku jedné takové vážně rozpolcen. Ukrajinský zázračný lékař Israel ben Eliezer (1700-1760)
kritizoval to, co nazýval formalismem ortodoxního judaismu, a vyzýval k obcházení rabínů v jejich
roli prostředníků a představených. Sám kladl důraz na boží všudypřítomnost a možnost přímého
společenství s Bohem. Jeho obrodné návrhy původně nesměřovaly k založení nového hnutí, ale
Eliezerovi stoupenci posléze vytvořili samostatné společenství chasidů, jehož předáci byli v roce
1772 exkomunikováni.
Protestantská horlivost měla velké množství podob. Milenarismus nebyl bez významu, ale zdá
se, že se proměňoval v závislosti na konfesních a politických okolnostech. Vyhnání hugenotů a
válku o dědictví španělské provázela vzplanutí v mnohých oblastech, jako třeba ve Württembersku,
kde „požehnaní“ odsoudili oficiální církev jako zkorumpovanou, a mezi hugenoty samotnými.
138
Francouzští proroci, sekta těch, kteří přežili cévenneské povstání, dorazili v roce 1706 do Londýna,
vyhlásili blížící se konec světa, a poté co se setkali s překvapivě širokou podporou, podnítili jistý
rozmach horlivosti. Z Anglie se rozšířili do Ameriky, Spojených provincií a říše. Způsobili značné
pozdvižení a povstala proti nim nemalá opozice v rámci oficiálních protestantských církví, v jejichž
chladném racionalismu se hledá příčina jejich střetu s horlivci. Měly málo pochopení pro lidový
milenarismus, jako jej neměl pietismus v Halle či Wesleyho metodismus. Milenaristické proudy v
osmnáctém století jsou stále nezmapovaným terénem. Je možno se s nimi setkat ve Francii mezi
jansenisty ze Saint-Médard a v dílech jako Pojednání o epoše opětovného povolání Židů
(Dissertation sur l’époque du Rappel des Juifs) z roku 1779, mezi starověrci a mezi anglickými
unitáři. Joseph Priestley i Richard Price očekávali, že konec světa nastane po zhroucení světské
moci.
Pietismus, směr, který vznikl v severním Německu v pozdním sedmnáctém století, byl spíše
postoj než náboženské vyznání. Ve snaze oživit německý protestantismus volal po rozvoji
duchovních darů v rámci společenství věřících. Philip Spener (1635-1705), dvorní kaplan v Sasku a
potom uprchlík v Berlíně, tvrdil, že víra se musí opírat o aktivní zbožnost. Pietisté kladli důraz na
úlohu kázání a vzdělávání, zvláště chudých, a na význam osobního obrácení. Pietisté popisovali stát
jako instituci určenou k výchově a zdokonalování společnosti, což napomohlo vzniku osobité
politické kultury v Prusku, jež činila státní službu věcí morálky.
Individuální konverze měla klíčový význam také podle Johna Wesleye (1703-1791), který
začal evangelizační kampaň v Anglii v roce 1738. Wesley spojil kritiku oficiální církve s
bezprostředním napojením na kontinentální protestanty, zvláště na znovu aktivní moravské bratry se
základnou v Herrnhutu, což bylo saské náboženské společenství vybudované pietistou hrabětem
Zinzendorfem a vycházející z české reformace. Metodismus, zamýšlený zpočátku Wesleym jako
prostředek obrody anglikanismu, se tak stal součástí „velkého probuzení“, širokého proudu
protestantské obnovy v Evropě a Severní Americe. Wesley spatřoval účel své misie ve spáse duší.
Naléhal proto, aby se lidé obrátili ke Kristu a dosáhli tak vykoupení, sliboval, že dojdou poznání o
své spáse. Wesley přicházel s eklektickou, mohutné misijní činnosti přizpůsobenou teologií, která se
obracela k úzkostem prostých lidí. Jeho víra v náboženství jako majestátný zápas s prozřetelností,
démony a všudypřítomnými čarodějnicemi, jeho ochota hledat radu náhodným otevřením bible, to
vše nacházelo odezvu u stále většího okruhu stoupenců z lidových vrstev. Usnadňovala to také
energičnost kazatelské misie, obrodný charakter metodismu se zpěvem náboženských písní,
silvestrovskými bohoslužbami, hostinami bratrské lásky a Wesleyho obratnost. Byl si dobře vědom
významu tisku a produkoval množství traktátů a periodických tiskovin. Zuřivý antikatolík Wesley
jistě nebyl tolerantní, byl ale pružný a do sborů přijímal muže i ženy všech vyznání. Od 40. let
používal laické kazatele, protože se mu nepodařilo získat si dostatečnou podporu vysvěcených
kněží. To přispělo k nárůstu klerikální opozice stejně jako neshody kolem Wesleyho teologie.
Jansenismus
Ve svém Srovnání horlivosti metodistů a papeženců z let 1749 až 1751 biskup z Exeteru
George Lavington napsal, že metodismus napodobuje fanatické výstřelky středověkého katolicismu,
jako je blouznění, vymítání ďábla a zázračné léčitelství. Dvacet let předtím byla Paříž svědkem
podobné události, když se hrob jansenistického děkana na hřbitově u pařížského kostela Svatého
Medarda stal dějištěm údajných zázračných uzdravení a extáze lidí, kteří prohlašovali, že je osvítil
Duch svatý. Stejně jako metodismus to vyvolalo zájem představitelů církve. Před rokem 1732 už
přicházely zprávy o šířícím se „fanatismu od Svatého Medarda“ z diecézí celé Francie včetně
Bordeaux, Chartres, Marseille a Tarbes. Hřbitov byl uzavřen, což mělo za následek pořádání
soukromých domácích obřadů, dosti běžných ještě v Paříži raných 60. let osmnáctého století, v
nichž hrála hlavní úlohu při vyjadřování pocitu duchovního osvobození extatická křeč. Tato příhoda
podobně jako hnutí protestantské obnovy do jisté míry odhaluje sílu náboženského cítění určité
139
části obyvatelstva s převahou žen. Zároveň ukazuje nedostatečnou schopnost oficiálních církevních
organizací, jež se zaměřovaly na poskytování svátosti oltářní farním klérem, vyjít této potřebě
vstříc.
Události od Svatého Medarda zdramatizovaly potenciálně závažné důsledky jansenismu v
širokých vrstvách obyvatelstva. Mnohé nálepky přidělované náboženství osmnáctého století jsou
nevýstižné nebo problematické - například u pojmu evangelikalismus vzniká potíž, má-li se
používat pro anglikánskou, wesleyánskou, nebo nonkonformistickou obnovu v Británii na konci
tohoto období -, ale málokterá je tak těžko uchopitelná jako jansenismus. Toto původně teologické
hnutí první poloviny sedmnáctého století nabylo bezpočtu církevních, teologických, kulturních a
politických významů. I když perzekuce, které byl jansenismus ve Francii vystaven ze strany
církevní i světské moci, způsobila, že přívrženci i vnější pozorovatelé jej vnímali jako zřetelně
vymezenou skupinu, všude tomu tak nebylo a francouzský jansenismus měl ostatně daleko k
homogenitě. Z teologického hlediska se jansenismus vracel k augustinovským formulacím a
vyslovoval pochybnosti o schopnosti člověka dosáhnout spásy vlastním úsilím. Jansenisté trvali na
nezbytnosti církve a jejich teze, že „boží milost není ničím, co si lze zasloužit a získat na stezce,
která nám již byla zjevena, ale spíše darem v rukou božích, jehož podmínky jsou mimo dosah
našeho chápání“, vyjadřuje nové pojetí světa, v němž lidské cesty a boží vůle nemusejí být ve
vzájemném vztahu.
Nepřekvapí, že Ludvík XIV. ve svém úsilí o uniformitu francouzského náboženského života
nelibě nesl jak víru, jež popírala schopnost světské a církevní vrchnosti neomylně zastupovat boží
vůli, tak rozkol uvnitř francouzského katolicismu. V roce 1704 se Ludvíkův vnuk a španělský král
Filip V. vyjádřil o nutnosti zničit „sektu tak škodlivou pro stát i církev“. V prvním desetiletí
osmnáctého století zásahy proti jansenistům zesílily. To vyvolalo odpor ve francouzské církvi i v
pařížském parlamentu a na krátkou dobu dokonce rozproudilo úvahy o unii s anglickou církví
arcibiskupa Wakea. Parlament i církev hájily národní „galikánské“ výsady proti univerzálním
právním nárokům papežství. V roce 1703 se Ludvík a Klement XI. společnými silami snažili
potlačit jansenismus jako hnutí a jev. V obavě z opozice v případě snahy potvrdit ji v parlamentech,
rozeslal Ludvík papežskou bulu všem biskupům spolu s listem státního sekretáře, který oznamoval,
že se jedná o dohodu mezi králem a papežem v zájmu zachování jednoty víry. Poté co někteří
biskupové pochopili dopis jako příkaz zveřejnit bulu a učinili tak, vložil se do věci pařížský
parlament a poukázal na neobvyklost takového postupu. Ludvík neměl zájem vyvolávat spory v
okamžiku velkého národního vypětí a dovolil parlamentu zakročit proti biskupovi z Clermontu. V
roce 1713 přesvědčil Ludvík papeže Klementa, aby vydal bulu Unigenitus, která odsuzovala 101
údajných jansenistických tvrzení. Jak se blížil konec války o dědictví španělské, snažil se Ludvík
donutit parlamenty, aby Unigenitus potvrdily.
To rozpoutalo při, která pomohla rozdělit francouzskou katolickou církev a stát na desetiletí.
Církev, vláda a parlamenty byly rozpolcený, ale ne všichni, kdo hájili galikánské pozice a nazývali
je proto jansenisty, se ztotožnili s teologickým postojem spojovaným s jansenismem. Povaha a míra
tohoto rozkolu se lišily, nicméně jansenismus se stal bitevním polem katolické země, která se
zajímala spíše o charakter papežské, biskupské a parlamentní moci než o hrozbu slabého
francouzského protestantismu. Většina biskupů se snažila využít buly Unigenitus a své vlastní
autority k zastrašení vzpurných curés čili farářů. Mnozí z nich, zejména v Paříži, byli ovlivněni
richerismem. Ten se opíral o spisy Edmonda Richera a jansenisty Pasquiera Quesnela (1634-1719),
jehož názory odsoudila bula Unigenitus, a prohlašoval, že tak jako biskupové jsou duchovními
dědici apoštolů, jsou kněží následovníky učedníků Kristových a ve svém postavení tudíž na
biskupech nezávislí. Prosazoval právo kněze udělovat svátosti bez ohledu na biskupskou moc. Tak
se touha po zlepšení statutu a postavení farního kléru začala spojovat s jansenismem, i když ne
všichni curés nespokojení se svým podílem na desátcích nebo s biskupy a řádovým klérem
(řeholníky, žebravými mnichy a jeptiškami) přijali za svá jansenistická teologická východiska.
140
Mínilo se, že spory vyrůstající z jansenismu a spojené s jansenismem se významně podílely
na narušení ústavního konsensu francouzského státu a oslabení monarchie, v neposlední řadě proto,
že snížily efektivitu politické podpory poskytované církví a zpochybnily sdílenou shodu o přijatých
hodnotách, symbolech a mýtech. Jansenistické tiskoviny určitě v mnoha případech vedly ke
zpochybnění královské autority, zvláště kolem roku 1715 a na počátku třicátých či padesátých let.
Nesmíme se však domnívat, že spory v rámci politického systému, který zahrnoval množství
institucí se silně vyvinutým vědomím vlastní identity a cílů, byly důkazem vážné krize. Někteří
historici možná přeceňují význam symbolů a mýtů, jakmile objeví, že jsou důležité. Je tu patrná
tendence přehlížet „politický“ rozměr předrevolučních evropských států a církví, podceňovat
význam rozdílů mezi názorovými, institucionálními a věcnými spory. Královská politika, papežské
nároky a postoje episkopátu sotva prošly předchozími dvěma stoletími bez otřesů. I když Ancien
régime sotva považujeme za stabilní, natož pak statický, v osmnáctém století čelila řada církví a
států stupňujícím se tlakům, tyto tlaky vytvářely napětí a posléze vedly k revoluci. Spíše však
dlužno podotknout, že církve a státy se v tomto období vyvíjely kontinuálně, že rozpory, které tento
vývoj odrážely a podněcovaly, nebyly důkazem nestability. Instituce v tomto období byly schopny
unést nemalé množství krizí a názorových rozdílů. Konsensus a mýty nevedou ke klidu a
nehybnosti, ani je nevyžadují.
V určitých obdobích způsobovaly jansenistické publikace ve Francii vážné politické
problémy, v jiných, například v letech 1733-1748 a od konce 50. let, nikoli. Od pozdních 40. let
byly policejní zásahy proti jansenistickým novinám Nouvelles Ecclésiasiques sporadické. Byla-li
politická krize 50. Let trvalejší než krize let 30., zasloužily se o to spíše rozdílné politické
schopnosti kolísavého Ludvíka XV. a obratnějšího kardinála Fleuryho, který jako první ministr v
letech 1726-1743 úspěšně snížil napětí. Boj mezi pařížským parlamentem a nejvyššími představiteli
církve nebyl ničím novým, nyní se však značně vyostřil. V roce 1758 se parlamentu podařilo získat
nejvyšší soudní pravomoc nad veřejným udělováním svátostí. Protesty kléru v letech 1758, 1760,
1762 a 1765 ničeho nedosáhly a v roce 1765 parlament zrušil rozhodnutí všeobecného synodu
francouzského kněžstva, která měla posílit nezávislost kněží.
Jansenistické ideály se neomezovaly jenom na Francii a na osoby, které lze jednoznačně
definovat jako jansenisty. Od 30. let osmnáctého století si získaly vliv také v Itálii, kde je
propagoval Muratori spolu se svými žáky a podporovali je vladaři a ministři stojící v opozici k
papežským nárokům. V jednom ze svých děl, věnovaném Karlu VI., císaři svaté říše římské a po
jistou dobu své vlády panovníkovi poloviny Itálie, Muratori předkládal argumenty ve prospěch
neokázalé zbožnosti a proti barokní exaltovanosti, kritizoval papeže i církevní řády. Jansenistické
ideje kolovaly v 60. letech v Tanucciho Neapoli a Tillotově Parmě. Jansenističtí biskupové a kněží
měli v 70. a 80. letech vliv v Lombardii, poté co vláda omezila pravomoci papeže a řádů, zavedla
toleranci, potlačila náboženská bratrstva i církevní soudy, a vydala nařízení, že všichni farní kněží
budou muset napříště studovat v pavijském semináři, který právě zreorganizovali jansenističtí
duchovní. Josef II. tam v roce 1784 osobně předal zlaté medaile vedoucím jansenistům. V
Toskánsku podporoval Josefův bratr velkovévoda Leopold reformy Scipiona de’Ricciho,
jansenistického biskupa z Pistoie a Prata. Snaha zjednodušit liturgii, reorganizovat církev tak, aby
se zvýšila moc farních kněží, a útok na církevní řády však narazil v roce 1787 na opozici většiny
toskánských biskupů a vedl k výtržnostem v Pratu. Leopold poté svoji podporu stáhl.
Jansenistické vlivy v Rakouském Nizozemí hrály svou roli ve snaze vlády regulovat činnost
církve a postavit se papežskému vlivu. Jansenismus původně vznikl na tomto základě, ale od
osmnáctého století se zaobíral méně věroučnými otázkami a více zrušením náboženských rituálů,
které považoval za neslučitelné s prvotní církví. Propagoval myšlenku očištěného a asketičtějšího
náboženství se skromnějším ceremoniálem i papežskou mocí. To byl důvod, proč mnozí jansenisté
podporovali vzdělávání lidu jako nezbytného předpokladu opravdové znalosti křesťanství a
překládání bible do národních jazyků. Bula Unigenitus čelila tomuto uvolňování církevního dohledu
141
odsouzením požadavku na právo laiků číst bibli v mateřském jazyce a aktivně se účastnit liturgie.
Ideje a klerici z Itálie a Rakouského Nizozemí ovlivňovali dění v Rakousku.
V roce 1752 vyzdvihl vídeňský arcibiskup Jan Josef Trautson význam kázání pro poučení lidu
oproti teatrálním rituálům a ceremoniím. Vídeňský arcibiskup hrabě Kryštof Migazzi prosazoval
jansenisty na místa zpovědníků císařské rodiny. V letech 1757 až 1767 otevřel výchovu kněžstva
jansenistickým vlivům a zrušil monopol jezuitů na poskytování vyššího teologického vzdělání. S
podporou Marie Terezie zaváděli mnozí jansenismem ovlivnění biskupové četné změny. Lublaňský
biskup hrabě Herberstein kritizoval náboženská bratrstva. Brixenský biskup hrabě Spaur omezil
uctívání svatých obrazů.
Ne všichni rakouští kněží podporovali postoje a metody, které se označovaly za jansenistické.
Sám Migazzi se později obrátil proti reformátorům a kritizoval některé učitele teologie na Vídeňské
univerzitě. Stěžoval si na útoky Josefa von Sonnenfelse na celibát a v roce 1777 cenzuroval
Ferdinanda Stogera, který ve svých přednáškách z církevní historie kritizoval papežskou vládu a
inkvizici. Ne všichni „jansenisté“ nadto schvalovali royalistickou církevní politiku habsburské
monarchie. Někteří z těch, kdo se přidržovali teologické tradice, jako Karl Schwarzi, namítali, že
Josef zasahuje do nepostradatelných práv církve a jeho pojetí církve je spíše vojenské než
apoštolské. Přinejmenším v jednom bodě se však oba směry shodovaly: v Rakousku jako kdekoli
jinde se jansenistické myšlenky a regalismus spojily v odporu vůči jezuitům.
Osud jezuitů
Zrušení jezuitského řádu bylo nejdramatičtějším projevem moci státu nad církví před
francouzskou revolucí a názorným dokladem rozkolu uvnitř křesťanstva. Jako mezinárodní řád se
zvláštním slibem věrnosti papeži jezuité po dlouhou dobu symbolizovali v protestantské Evropě
jednotu záměrů a ambicí mezinárodního katolicismu. Věřilo se, že jako královští zpovědníci v celé
katolické Evropě vládnou rozsáhlou tajnou mocí. Mnozí z nich o ni skutečně usilovali, zpovědník
Augusta III. Ligerit pletichařil v roce 1748 proti prvnímu ministru hraběti Brühlovi. V katolické
Evropě měli jezuité nepřátele v Římě, na katolických dvorech i mezi světským klérem a ostatními
řády. Sířily se pochybnosti o jejich loajalitě, jejich bohatství, to skutečné i vybájené, bylo
předmětem závisti stejně jako jejich postavení, zejména jansenisté kritizovali jejich zásady a
metody pro přílišnou přizpůsobivost. Bylo by však chybou vylíčit osud jezuitů jednoduše jako
triumf státu nad církví. Oslabovala je také kritika a opozice v církevních kruzích. V letech 1704,
1715 a 1742 ukončila papežova odmítnutí jejich úsilí obrátit na křesťanskou víru čínské vládnoucí
vrstvy, když zavrhovala prostředky, jimiž se řád snažil přizpůsobit křesťanství víře Číňanů. Za
pontifikátu Benedikta XIV. (1740-1758) vliv jezuitů v Římě upadl.
Rozhodující údery však jezuitům zasadily světské vlády. Podnět přišel z Portugalska. Zdejší
první ministr Pombal nedůvěřivě sledoval záměry jezuitů v jejich paraguayské misii a nelibě nesl
jejich moc v Portugalsku, až posléze dospěl k závěru, že musejí být zničeni. Jako diplomat ve Vídni
byl dříve ovlivněn jansenistickými myšlenkami. V roce 1758 se mu podařilo rozšířit falešné
obvinění o zapletení jezuitů do pokusu o atentát na Josefa I., a rok nato byli vyhnáni. Regalistické
spisy je osočovaly z podvratné činnosti. V roce 1761 byl veřejně popraven uškrcením a spálen
italský jezuita Gabriel Malagrida, kazatel, kterého v Portugalsku považovali za proroka a světce a
který vysvětloval zemětřesení v Lisabonu jako projev božího hněvu na portugalskou vládu.
Ve Francii padesátých let osmnáctého století byly útoky na jezuity časté. V roce 1757 je
bezdůvodně obvinili z pokusu o vraždu Ludvíka XV. V roce 1761 pařížský parlament v důsledku
finančních potíží jezuitského řádu přezkoumal jeho stanovy a vydal usnesení, že poslušnost
řádovému generálovi za hranicemi je politickou hrozbou. Jezuité dostali příkaz uzavřít své koleje a
jejich slavnostní sliby byly v roce 1762 prohlášeny za neplatné. Ludvík XV. a většina biskupů se
snažili vyhnout se jejich vypovězení a „galikanizovat“ řád ve Francii. Takovému řešení byla
zpočátku nakloněna většina představených francouzských jezuitů, ale ztroskotalo tváří v tvář
142
neústupnosti parlamentu i řádového generála Lorenza Ricciho. V roce 1764 byla činnost Societas
Jesu ve Francii zastavena. Po obviněních, že v roce 1766 vyprovokovali bouře ve španělských
městech, byli roku 1767 jezuité zakázáni ve Španělsku a v Neapolsku. Klement XIII. se je snažil
chránit, ale jeho nástupce Klement XIV. na nátlak bourbonských panovníků, kteří obsadili papežské
državy Avignon a Benevento, řád v roce 1773 zrušil. Odráželo to úpadek prestiže papežství. Činnost
řádu pak byla zastavena ve zbývajících katolických státech, zejména v habsburských zemích, v
Polsku a na územích říše. Ricci zemřel v papežském vězení v roce 1775. Někteří jezuité nalezli
útočiště v Prusku a Rusku, protože tamní vládcové neměli chuti vyhlásit papežský zákaz. Pius VI.
marně naléhal na Kateřinu II., aby řád rozpustila, tu však nadchlo učitelské nadání jezuitů, a proto
jim poskytla ochranu.
Potlačování jezuitů se nesetkávalo s kladným ohlasem v některých úředních kruzích ani u
mnoha prostých lidí. Marie Terezie měla o řádu své pochybnosti, ale až do Klementova rozhodnutí
se nesnažila proti jezuitům zakročit. Proti jezuitské zákony pařížského parlamentu z roku 1762 se
nestaly vzorem pro samostatné soudní dvory v Alsasku, Artois a Franche-Comté. Díky morální a
intelektuální pověsti, jíž se těšili jezuité v Béamu, je šlechta otevřeně hájila na zasedání místních
stavů. Parlement v Pau se obával, že bude těžké zaplnit mezeru po jejich učitelském působení.
Falcký ministr baron Beckers předvídal obdobné problémy na poli vzdělávání, kazatelské a
zpovědní činnosti. Přátelsky naklonění biskupové ve Francii, zdá se, pomáhali jezuitům získávat
nové uplatnění v církvi. Lidový odpor k zákazu jezuitů se projevoval na mnoha místech, a to i v říši
a v Itálii. Bylo to zvláště tam, kde plnili pastoračně misijní úkoly jako v Béamu či v Polsku, kde na
konci 60. let působili jako kazatelé a katecheti. V Tyrolsku měl být v rámci josefinského tažení proti
„barokní pietas“ v 80. letech potlačen kult Nejsvětějšího srdce Páně, který se vyvinul během
jezuitských lidových misií v polovině století. Popularita kultu však po roce 1790 vedla k jeho
novému rozkvětu. Vzdělávací a pastorační úkoly jezuitů většinou převzaly jiné, světské i církevní
instituce. Ne všichni ale sdíleli spokojenost jansenistických a osvícenských publicistů. Zrušení
jezuitského řádu nevrhalo příliš dobré světlo na jeho vykonavatele. Zvláště v Portugalsku se s
mnohými jezuity nakládalo krutě, řada užitečných institucí byla zničena nebo poškozena. Kolej v
Malines nebyla jediná, jejíž knihovna se rozprodala. Dva bývalí maďarští jezuité, básníci Ferenc
Faludi a David Szabó, spatřovali ve zrušení řádu smrt kultury a příznak úpadku evropské
společnosti. Marie Terezie poskytla ze získaných peněz obrovské půjčky šlechtě a hlavní řádová
budova ve Vídni se proměnila v sídlo ministerstva války.
Vztahy mezi církví a státem
Jednoznačná rozluka církve a státu byla v zásadě dědictvím francouzské revoluce. Do té doby
se žádná vláda neodtrhla od organizovaného křesťanství, byť by měla spory s klérem nebo
papežem. Společnosti evropského ancien régime poutala k církvím nejen víra a potřeba vyjadřovat a
naplňovat ji formou kolektivního, posvátného obřadu, ale také úloha církve v celé řadě činností,
zejména na poli vzdělávání a sociální péče, jakož i společné užívání církevních důchodů. Církev a
společnost nebyly propojeny jenom na nejvyšší úrovni, ale také na úrovni farností. Místní honorace
často formálně nebo neformálně spolurozhodovala o jmenování místního kléru, který se mnohdy
neobešel bez její podpory. Velká část církevních příjmů ovšem plynula do kapes laikům. V Anglii
připadla jedna třetina desátků světským držitelům církevního majetku, 53 procenta výtěžku z
patronátního práva církve získávaly soukromé osoby a 10 procent Koruna. Pozemky anglikánské
církve se pronajímaly za výhodných podmínek. Většina nájemců byla příliš mocná, aby se nechala
vykořisťovat, a odpor proti zvyšování episkopální renty přinášel úspěchy. Přesto bohatství
anglikánské církve po roce 1750 vzrostlo dík stoupajícím zemědělským výnosům. Mnohá obročí v
Prusku byla na dlouhý čas přeměněna na světské državy a zapůjčena šlechtě. Světský vliv se
uplatňoval také při dosazování představených pruské církve. Pravoslavnou církev ve Valašsku a
Moldavsku, největšího pozemkového vlastníka v zemi, osvobozeného od placení daně, ovládala
místní elita. Vlády se na druhou stranu ucházely o spolupráci kléru. Ve Španělsku existovala dlouhá
143
tradice kněží ve vysokých státních funkcích. Devět z dvanácti předsedů rady Kastilie v letech 1700
až 1751 byli duchovní a jak v Aragonu, tak v Katalánsku měly během prvního desetiletí osmnáctého
století místokrále církevního stavu. Ne všechna církevní půda byla osvobozena od daně. Církev v
Rakousku byla zdaněna a stejné jako světští majitelé půdy nucena odvádět vysokou kontribuci
neboli přímou daň, kterou zavedl Haugwitz v roce 1749. Francouzská církev si udržela právo na
vlastní zdanění, nicméně očekávalo se, že nejvyšší synod bude přispívat významnými částkami. V
roce 1755 bylo nabídnuto 16 milionů livrů. Obecně se v průběhu století církevní daně působením
vlády zvyšovaly.
Mnozí panovníci byli osobně zbožní, a jelikož se náboženství nahlíželo jako společenská
nutnost i osobní zkušenost, snažili se vládci, vlády i majitelé panství pěstovat náboženské rituály.
Karel XII. četl každý den svého života bibli. Víra ruské carevny Alžběty se popisuje jako
náboženská mánie. Parmský vévoda Ferdinand, exkomunikovaný Klementem XIII. poté, co v roce
1768 vykázal jezuity, chodil na mši dvakrát denně. Císařská rodina se úzce ztotožňovala s
katolickou církví a pilně se účastnila bohoslužeb a slavností. Císařovna vdova na svátek svatého
Josefa v roce 1709 obsluhovala u stolu patnáct chudáků, za Marie Terezie celý dvůr vždy společně
docházel na velikonoční obřady. Až Josef II. omezil počet příležitostí, kdy dvůr navštěvoval chrám.
Od majitelů panství se očekávalo, že budou působit na náboženský život v daném místě. Petr
I. v návaznosti na politiku svých předchůdců dovolil vlastnit statky s pravoslavnými nevolníky
jenom těm cizincům, kteří konvertovali k pravoslaví. Pokyny ruských velkostatkářů jejich šafářům
dokládají zájem o mravní život vesničanů. Oficiální církve chránily zvyklosti a zákony. Rouhačství
a nectění neděle se protivilo právu. Dánské zákony z roku 1676 obsahovaly opatření proti klení, pití
a obchodování ve sváteční dny. V Itálii bylo zakázáno převlékat se o masopustu do církevních
rouch.
Zvyky a zákony očekávaly také mnoho od kněží. V protestantském Bádensku i katolické
Francii farní klérus odpovídal za vedení záznamů o křtech, sňatcích a pohřbech, dohlížel na školy,
organizoval dobročinnost a rozděloval její výtěžky, zaváděl nové zemědělské postupy a navštěvoval
nemocné. Tato vzájemná podpora a sdílený úkol pěstovat mravní a duchovní zdraví lidu byly
trvalým průsečíkem rozepří mezi vládci a kněžstvem. Na tom ale nebylo nic nového. Ani v
předcházejícím století nevládla uniformita názorů na církevní záležitosti. Tak jako během
konstitučních pří nepřestala existovat politická loajalita, tak ani spory o církevní otázky neotřásly
vírou. Neměli bychom podceňovat pružnost a odolnost institucí a názorů ancien régime.
Ústředním tématem vztahů mezi církví a státem bylo odhodlání vládců zajistit si a udržet
kontrolu nad náboženským životem jejich zemí. Jak jsme viděli výše, obnášelo to potlačování
jinověrců a někdy také zvyšování moci nad jejich církvemi. V roce 1753 oznámil Fridrich Veliký
katolickému řádu sv. Jana, že privilegia ve slezských komturstvích si udrží pouze pod podmínkou,
že se oddělí od českého velkopřevorství na habsburském území. Kaunic se ohradil s tím, že ustoupíli
řád, postaví Rakousko před podobnou volbu své poddané.
Církevní systém a věrouka katolické Evropy byly závislé na mezinárodní instituci, papežství.
Manipulace s papežskou mocí nebo její přehlížení jistě nebyly ničím novým, různice v průběhu
osmnáctého století vyrůstaly z tradičních příčin sporů. Viktor Amadeus II. se od počátku století
střetával s Klementem XI. ohledně jmenovacích a regálních práv, otázek jurisdikce, kněžských
imunit a výkonu lenních práv v papežských državách. Ostrý konflikt, provázený půtkami v
Savojsku-Piemontu, na Sicílii a v Sardinii, se podařilo urovnat až konkordátem v roce 1742, jímž
papež ustoupil ve většině sporných bodů. Portugalský král Jan V. se znepřátelil s papežem kvůli
svému požadavku na zřízení patriarchátu v Lisabonu. Diplomatické vztahy byly napjaté v letech
1728-1732 a znovu v letech 1760-1769, kdy se Pombalovi nelíbila podpora, kterou Klement XIII.
poskytoval jezuitům. Konkordát z roku 1753 umožnil Ferdinandovi VI. kontrolovat španělskou
církev.
144
Také v mezinárodní diplomacii se papežství čím dál častěji obcházelo a někteří panovníci,
jako například císař Josef I. v roce 1709, neváhali použít ve sporech s papeži vojenské síly jako
proti jiným světským vládcům. Papežští zmocněnci, příkazy a právní nároky se často přehlíželi
nebo odmítaly. Aktivní opozice vůči papežství mnohdy vyplývala z odhodlání některých papežů
udržet si svoji moc. Klement XI., znesvářený se všemi katolickými mocnostmi, důrazně prosazoval
lenní nároky papežství v Itálii. Pozdější exkomunikace Ferdinanda Parmského měla za následek
odvetná opatření vévodových bourbonských příbuzných. Dalekosáhlost církevních požadavků
neodvratitelně vyvolávala spory. Benedikt XIV. odsoudil toskánský pohřební zákon z roku 1748
jako zásah do pravomocí kněžstva. Od 60. let se v mnohých státech stupňovala důrazná
protipapežská ofenzíva, prodchnutá regalistickými myšlenkami. V roce 1776 jeden kardinál napsal:
Válka, kterou vedou dvory ve Vídni a v Neapoli proti papežství, se zdá zhoršovat den ode
dne. Málem každý spěšný posel přináší zlé zprávy o plánech a novotách, které tyto dva dvory dnes
a denně vymýšlejí ku škodě práv a vážnosti papežství a církve. Jeho Svatost se uchýlila k vyčkávání
na zásah Prozřetelnosti a změnu okolností.
Ostatní mezinárodní katolické instituce také strádaly. Moc inkvizice byla okleštěna nebo
zničena. Vlády podvazovaly pravomoci zahraničních diecézí, v roce 1789 například právo
salcburského arcibiskupa vybírat církevní daň v Bavorsku. Řádové kněžstvo se muselo stále víc
sklánět před autoritou místních panovníků. Karel III. v rámci prosazování této politiky ve Španělsku
zakládal španělské kongregace, v roce 1783 například kartuziánskou. V roce 1776 se Tanucci snažil
oddělit neapolské kartuziány od jejich francouzského představeného. Neapolští ministři v roce 1778
zvažovali možnost použít řádový majetek na vládní investice, třeba na stavbu lodí, a mnichy poslat
na odpočinek. Jako důvod uváděli, že kartuziánská statuta podrývají pravomoci panovníka.
V sázce ale nebyla jen moc a vážnost. Monastismus byl odmítán širokými intelektuálními,
vládními a částečně i církevními kruhy katolických států jako nemorální a nepřirozené mrhání
prostředky. Modlitby za duše zemřelých se jevily méně důležité než péče o duše žijících. Úspěšnost
řeholníků v plnění jejich poslání byla různá. Přes tvrzení kritiků nepropadli všichni nevědomé
zahálce, a byli i tací, kteří podobně jako kremsmünsterští benediktini pomáhali šířit myšlenky
osvícenství. Jestliže někteří mniši, jako benediktini ze Saint-Hubert nebo cisterciáci ze Paix-Dieu en
Hesbaye, žili pohodlným životem, nelišili se tím nutně od farního kléru. Monastický ideál měl
dlouhou tradici a tomu odpovídalo velké množství těch, kteří jej nadále sdíleli. Mnišství bylo další
institucí starého řádu schopnou vstřebat kritiku. Mnozí francouzští mniši odmítli opustit
kontemplativní život, když k tomu v roce 1790 dostali příležitost. Zvláště ženské církevní řády ve
Francii dobře prospívaly.
Svobody a desátky řeholníků budily závist mnoha světských kněží a bohatství řádů
přitahovalo zájem ministrů. V Rakouském Nizozemí, kde Josef II. zrušil 163 klášterů, náležely mezi
velké vlastníky půdy - patřilo jim 11 procent Brabantska. Shromáždění duchovenstva v roce 1765
vzneslo požadavek na reformu francouzských klášterů a Ludvík XV., aby získal nad procesem
dohled, ustavil v roce 1766 reformní komisi vedenou Loméniem de Brienne. Bylo zrušeno 426
řádových domů, zvýšila se povinná věková hranice pro skládání slibů, vznikla nová řádová statuta.
To vdechlo francouzskému mnišství nový život. Po období úpadku začaly francouzské kláštery v
80. letech lákat více zájemců o řeholní život. Monasticismus byl přesto nadále neoblíben u řady
spisovatelů a těšil se malé podpoře ve světě tiskové kultury. Toto se projevilo v revoluční krizi. V
roce 1789 byly zrušeny řádové sliby a rozpuštěny kontemplativní řády. Ušetřeny prozatím zůstaly
řády, které se zabývaly vzděláváním, péčí o nemocné a dobročinností.
K této politice se připojily i některé další země. Kalábrijské zemětřesení v roce 1783 mělo za
následek zrušení celé řady klášterů ve prospěch trpících. Objevily se snahy snížit počet řeholníků ve
Španělsku. Sicilským klášterům bylo nařízeno otevřít bezplatné školy pro chudé. Marie Terezie
přijala radu Paula Rieggera, profesora kanonického práva s jansenistickými sklony, že panovník má
právo dohledu nad kláštery. V roce 1765 psal Josef II. o potřebě reformovat některé kláštery a
145
zaměstnat je „zbožnými úkoly, které budou zároveň užitečné pro stát, třeba výchova dětí“. Když se
roku 1780 stal jediným vládcem, zrušil kontemplativní řády. Celkově bylo v habsburských zemích
rozpuštěno na 700 až 750 řádových domů. Jejich majetku se použilo na nejrůznější účely, zčásti na
vzdělávací a charitativní, ale zčásti také na církevní, mimo jiné na nové diecéze a několik set
nových farností. Někdejší kláštery v Gentu se proměnily v kasárna. Klášterní knihovny byly
rozptýleny, knihy nepovolených autorů, například jezuitů, dány do stoupy. I hannoverský protestant
a publicista Ernst Brandes, který nechoval velké sympatie ke klášternímu hnutí, kritizoval tvrdost
josefínské politiky, především kruté zacházení s jednotlivými mnichy a pohrdání tradicí. Rušení
klášterů mělo obrovský dopad na místní komunity. Byla přerušena kontinuita náboženského života.
Také v Rusku si stát pojistil klášterní majetek. V roce 1722 uložil klášterům povinnost pečovat o
vojenské invalidy. V Rusku a na Sibiři proběhla v roce 1764 sekularizace církevní půdy, jejíž
správou byla pověřena hospodářská komora. Celkem došlo ke zrušení 411 z 572 klášterů a zbytku
bylo přiděleno stálé vedení.
V mnoha zemích se zmenšil podíl církve na výkonu cenzury, vzdělávání a uzavírání sňatků.
Dohled nad cenzurou převzaly světské úřady v četných státech, jmenovitě v Toskánsku v roce 1743,
v Lombardii v roce 1768 a v Portugalsku v roce 1768. Neznamenalo to nutně oslabení církevního
vlivu. V Portugalsku například hráli kněží nadále důležitou úlohu a spisy nekatolického zaměření i
později podléhaly cenzuře. V 50. letech dovolila Marie Terezie Gerardu van Swietenovi a cenzurní
komisi zavést sekulárnější pravidla cenzurního dohledu. Montesquieuovo dílo O duchu zákonů
(L’Esprit des Lois) smělo vyjít, ale protestantské knihy Marie Terezie povolovala jenom ve
výjimečných případech a po Swietenově smrti v roce 1772 se cenzura stala méně liberální. Přesto
nedošlo k obnovení mocenské role církve. Od roku 1774 platil pro cenzory v Rakouském Nizozemí
zákaz schvalovat jakékoli dílo týkající se náboženství, bez ohledu na autora, aniž si vyžádali
konzultaci vládních úřadů. V Anglii ustala předběžná cenzura v roce 1695 a snaha arcibiskupa
Tenisona o její oživení skončila v roce 1702 nezdarem.
Manželství bylo další oblastí, kde poklesla autorita církve. V roce 1721 legalizoval Petr I.
smíšené sňatky protestantů a pravoslavných. Ruské nařízení z roku 1702, rušící pokutu za
nedodržení zásnubních smluv mezi rodinami obou stran, významně zasahovalo do pravomoci
církve. V roce 1714 byl stanoven minimální věk pro uzavření sňatku, v roce 1723 zkrácena délka
svatebního obřadu. V polovině století se vedly prudké boje o roli církve a světských úřadů při
uzavírání manželství v Rakouském Nizozemí, diskutovalo se o platnosti sňatku neplnoletých osob
bez požehnání rodičů. V roce 1783 vyšel v Rakousku přes odpor církve patent zavádějící zásadu, že
manželství je ve své podstatě civilní smlouva. V Rakouském Nizozemí byly civilní sňatek a
možnost rozvodu katolíků uzákoněny v roce 1784.
Také vzdělávání čím dál víc podléhalo pravomoci světských úřadů. Obnášelo to dohled nad
působením církve, nikoli odmítání její spolupráce. Je však pravda, že některé události, zvláště
zrušení jezuitského řádu a politika jednotlivých vládců, především pak Josefa II., směřovaly k
laickému školství.
V Rusku měly církevní školy plnit aktuální potřeby společnosti. V protestantském
Hannoversku a Brunšvicku se kléru dařilo uchovat si vliv na vzdělávání a vzdorovat pokusům
přeměnit církev v odbor vlády. V 80. letech osmnáctého století v Brunšvicku ztroskotaly snahy
vyjmout školství z pravomoci církve a pověřit jeho řízením zvláštní úřad.
V katolické Evropě se světské školství stalo aktuální otázkou od 60. let osmnáctého století. V
Parmě, kde byla v roce 1755 založena kolej Lalatta a Tillot na ni přivedl učitele nových názorů,
bylo od roku 1768 k založení nových škol zapotřebí povolení vládních úřadů. Brzy nato ve
vévodství proběhla reforma lékařských a právnických studií a byl zmenšen vliv scholastiky na
výuku teologie. V 50. letech se uskutečnila reorganizace vyššího školství v Rakousku. V roce 1759
zakázal Pombal používat při vyučování jezuitské příručky a postupy a reformoval vzdělávací
systém. Setření z let 1770-1771 vytklo zpátečnictví portugalské univerzitě v Coimbře, kde se ještě
146
ve 40. letech odsuzoval jako nepřípustný Descartes, Gassendi a Newton. V roce 1772 byla přijata
nová statuta a univerzita se více otevřela světským názorům. Byly založeny katedry matematiky a
přírodních věd, vybudovány laboratoře, přijeli nově pozvaní zahraniční učitelé. Ve Španělsku se
vedly rozhovory o světském školství a v roce 1766 Campomanes navrhl všeobecnou reformu
vysokého školství. Za účasti místních reformních učitelů vznikl v roce 1771 nový studijní řád
univerzity v Salamance:
Před rokem 1770 vyřizoval celý sbor své věci tak, že se pohodlně scházel dvakrát nebo třikrát
do měsíce. Teď se setkává třikrát až čtyřikrát týdně, a někdy i každý den, aby se postupně zabýval
královskými nařízeními o profesorských definitivách, platech, univerzitních financích, vnitřní
správě, zkouškách a téměř všech ostatních součástech univerzitního života.
V Rakouském Nizozemí se za konzervativní baštu pokládala univerzita v Lovani a Kaunic v
roce 1768 zdůraznil nutnost její reformy. V reakci na to byla v roce 1772 v Bruselu založena
Císařská a královská akademie věd a písemnictví. Ta svým zaměřením na technický a ekonomický
rozvoj, pomáhala budovat vládou podporovanou laickou vědeckou kulturu. V letech 1776-1777
proběhla v Rakouském Nizozemí reorganizace školství a vzniklo samostatné ministerstvo. V Porýní
se na školách zmenšil církevní vliv a výuka nyní více zohledňovala praktické požadavky. Podobně
na univerzitách v Mohuči a Trevíru i na nově založeném bonnském učilišti poklesl význam teologie
a vzrostl význam moderních jazyků a věd, ačkoli na univerzitě v Kolíně nad Rýnem nadále
převažovaly tradiční osnovy a učební postupy. V říši budily velký zájem vzdělávací teorie Johanna
Basedowa (1723-1790). Ten založil v roce 1774 v Dessau Philanthropin, školu, jež kladla důraz spíš
na spontánní vývoj volních a rozumových schopností dítěte než na běžnou náboženskou výuku.
Francouzští reformátoři vítali vypuzení jezuitů v naději, že bude moci vzniknout národní,
státem řízený vzdělávací systém, kde laici nebo světský klérus budou vyučovat praktickým
předmětům. Jejich přání se nesplnila. Jezuitské školy převzaly místní rady, žádné drastické změny v
učebních metodách ani v osnovách nenastaly a většinu vyučujících stále tvořili kněží. Tlak na
změny se rozplynul tváří v tvář lidovému konzervatismu, nedostatku potřebné motivace v řadách
učitelů, nezájmu vlády a neshodám mezi instancemi nárokujícími si dohled nad školstvím:
parlementy, královskou administrativou, místními úřady a církví. V habsburských zemích se vláda
zajímala o školství více a důsledněji se snažila dosahovat svých cílů. Marie Terezie usilovala o
spolupráci s klérem a váhala s jednostrannými kroky. Vyhnání jezuitů pohnulo vládu k činu.
Univerzity byly povzbuzovány, aby školily státní úředníky, ne učence, náplní výuky se stávaly
znalosti užitečné pro sekulární stát. Vláda bedlivě dohlížela na intelektuální život a vytvořila systém
schválených zkoušek. V roce 1774 byla zavedena povinná školní docházka a při výchově kněží se
vyzdvihovala idea „pastorační teologie“, větší důraz se kladl na jejich pastorační, nikoli duchovní či
vědecké poslání.
Rovněž bohatství, finanční a právní svobody církve podněcovaly vládní zásahy. I když mnozí
jednotliví klerici i církevní instituce byli chudí, jejich společné bohatství bylo značné. Na počátku
století patřilo církvi dvacet dvě procenta Lombardie, kraje, odkud vyšel prvotní impulz k reformě
klášterního života v habsburských zemích. V Království neapolském byly ve 20. letech osmnáctého
století církevní důchody stejné, ne-li vyšší než příjmy státu, třebaže církev musela nejspíš
financovat víc budov, lidí, institucí a sociálních služeb. V Kastilii vlastnila církev přibližně jednu
sedminu pastvin a zemědělské půdy, přičemž růst zemědělských cen a dávek přispíval k trvalému
rozkvětu církevního majetku. V Bavorsku patřilo v roce 1764 církvi padesát šest, zatímco kurfiřtovi
patnáct procent půdy. Vlády se snažily bránit růstu církevního bohatství a efektivněji církve
zdaňovat. V mnoha státech, včetně Bavorska (1704, 1764), Francie (1749), Rakouského Nizozemí
(1753), Rakouska a Benátek (1767) a Neapolska (1769-1772), bylo zakázáno další rozšiřování
mrtvé ruky, tedy nezcizitelného pozemkového majetku církve. V Anglii se zpřísnila pravidla v roce
1736.
147
Fiskální výhody kléru omezovaly konkordáty. V mnoha zemích podrobili kněžstvo a jeho
majetek přímějším daním, než byl systém dobrovolných či vynucených společných příspěvků.
Zvláště v Rusku se církev musela podřizovat státní autoritě. Po smrti patriarchy Adriana v roce
1700 zůstal jeho stolec neobsazen a výkonem pravomocí patriarchy a církevních rad byl nařízením
z roku 1721 pověřen Nejsvětější synod, tedy církevní orgán podléhající vládě. V mnoha katolických
státech, jako například ve Francii a v Portugalsku, se nároky na řízení církevních záležitostí opíraly
o tradiční regalistické argumenty, ale nejednalo se tu jednoduše o spor církve a státu. Spoustu
státem zavedených změn, jako bylo v mnohých zemích včetně Rakouska a Neapolska snížení počtu
svátečních dnů, podporovali také kněží, a zvláště ti označovaní za jansenisty. V roce 1780 svolal
arcibiskup z Tours bretaňské biskupy, aby se dohodli na společném postupu proti některým
lokálním náboženským slavnostem. Provázanost církve a státu vylučovala jakoukoli zásadní
institucionální a ideologickou odluku už vzhledem k nesmírné šíři diskutovaných otázek a také
proto, že ani stát, ani církev nebyly vnitřně zdaleka jednotné. Katolické kněžstvo rozdělovala otázka
církevní vlády. „Febronius“ neboli J. N. von Hontheim, generální vikář arcibiskupa v Trevíru,
představil v díle O stavu církve a legitimní moci římského pontifika z roku 1763 teorii omezené
moci Říma.
V Koblenci v roce 1769 a v takzvané emžské punktaci z roku 1786 zpochybnili tři němečtí
arcibiskupové-kurfiřti autoritu papežství. V duchu tradičních témat prosazovali názor, že nejvyšší
zákonodárná a soudní moc přináleží pouze všeobecnému koncilu. Mnozí kněží sice podporovali
myšlenku úzkých vztahů mezi státem a církví, ale neměli vyhraněnou představu o jejich praktické
povaze. Uvědomovali si proměnlivost náboženského života v druhé polovině století a byli ochotni
přijmout významné změny.
V katolické Evropě si získalo širokou podporu úsilí o racionální pokrok dosažitelný, jak se
věřilo, prostřednictvím praktického náboženství a sociální péče. Uvádělo se, že tradiční a sporné
ohraničení světské a církevní moci je možno odložit a nahradit jej prospěšnější symbiózou církve a
státu. Jestliže ve smyslu moderního, historiky používaného pojmu „osvícený absolutismus“
obracíme pozornost ke vztahu mezi vládami a světskými vzdělanci, z nichž mnozí byli
antiklerikálové, je důležité neopomíjet ani vztah mezi „reformními“ vládami a kleriky či snahu
přizpůsobit jak ideologii, tak praxi spolupráce církve a státu novým očekáváním a okolnostem.
Tento vztah byl nejprve přičiněním Josefa II. a poté francouzské revoluce značně napjatý.
Náboženské problémy a církev hrály hlavní roli při vzniku proti josefinské opozice v Rakouském
Nizozemí a podnítily tamní revoluci v roce 1789. Moc církve zde byla značná, ale stejného rozsahu
byla neústupnost a cílevědomost, s jakou Josef II. mařil pokusy o kompromis a čím dál zřetelněji
demonstroval jejich neuskutečnitelnost.
Ve Francii hráli kněží důležitou roli v politických změnách na konci 80. let. Prélats politiques,
jako například Brienne, se označovali za stoupence všeobecně prospěšných reforem. Poslední
generální synod, jenž se sešel v roce 1788, podpořil výzvy ke svolání generálních stavů, a na jaře
1789 byla napříč celým prvním (duchovním) stavem jasně patrná ochota k daňové rovnosti.
Náboženství nebylo ústředním tématem cahiers: jenom deset procent vyzývalo ke zrušení desátku,
čtyři procenta ke zrušení církevních řádů a dvě procenta k prodeji veškeré církevní půdy. Mnozí
biskupové sympatizovali s liberálními politickými postoji a byli připraveni podílet se v Národním
shromáždění na ústavní reformě. Krach vztahů mezi těmi, kdo se snažili reformovat církve a
přizpůsobit tradiční nauku i praxi novému věku, a světskými reformátory patří do historie Revoluce.
Přesvědčení o tom, že názory církve se musejí podřídit názorům vlády mělo ale široký ohlas už
předtím, než k tomuto krachu došlo.
Křesťanská misie a církve
Náboženské dějiny tohoto období nejsou ryze jenom dějinami sporů a zápasů: konfliktů s
vládou, s jinými církevními institucemi, s odlišnými vyznáními a jednotlivci, jejichž náboženské
148
zásady a zvyklosti se neshodovaly s náhledy kněží. Je také nutno věnovat pozornost úspěchům
církví v opatrování jejich oveček a změnám, které církve učinily, aby je mohly opatrovat lépe.
Správní reforma měla menší význam než reforma výuky kněžstva. Vyjma Ruska byla první z nich v
předrevoluční Evropě poměrně nevýznamná. Diecéze a farnosti se nadále dosti lišily rozlohou,
počtem farníků i hmotnými prostředky. Přesto nastaly některé důležité změny, ponejvíce v
souvislosti s novým uspořádáním diecézí. V katolické Evropě se to projevilo spíše v habsburských
zemích a v Portugalsku než ve Francii, Itálii a Polsku. Roku 1717 byla Vídeň povýšena na sídlo
arcibiskupství, v roce 1754 vzrostl počet stolců v Čechách a na Moravě (Ve skutečnosti bylo až v
roce 1777 povýšeno olomoucké biskupství na arcibiskupství souběžné se založením sufragánní
diecéze v Brně. Roku 1785 bylo založeno biskupství v Českých Budějovicích.) a v letech 1776-
1781 v Uhrách. Josef II. na rozdíl od Marie Terezie neváhal upevňovat haličská biskupství. V 70.
letech bylo založeno pět nových diecézí v Portugalsku. Ve Španělsku byly založeny čtyři ve snaze
racionalizovat zastaralé hranice.
Charakter vlastnického práva ve formě desátků a darů ztěžoval vyhlídky na podstatné změny
farní struktury. Zásadní nedostatečnost této struktury však mnohde, například v Rakousku,
vyvažovala činnost řádového kněžstva. Jeho misijní působení mělo zvláště významnou roli ve
Španělsku. V Itálii a ve Španělsku byla farní struktura mimořádně zastaralá. Naproti tomu na
habsburských územích říše vzniklo přes 800 nových farností z výtěžku Josefova ataku na kláštery.
Tempo církevních změn vzhledem k populačnímu růstu bylo nejpomalejší v Anglii. Než byla pro
nedostatečnost hlavního zdroje svého rozpočtu, uhelné daně, v roce 1758 zrušena Komise pro
vybudování padesáti nových chrámů v Londýně a ve Westminsteru založená roku 1711, schválila
stavbu pouhých dvanácti kostelů.
Mnoho snahy bylo věnováno zvýšení úrovně kněžstva. Ve 30. letech osmnáctého století
založila carevna Anna sedmnáct teologických seminářů. V druhé polovině století se hlavně díky
většímu dohledu ze strany biskupů vyvíjelo velké úsilí o pozvednutí úrovně ruského kněžstva.
Zlepšovala se výuka v seminářích, bojovalo se proti alkoholismu popů. Ve zbytku Evropy hodně
záviselo na rozhodnosti a názorech jednotlivých biskupů. Tridentský koncil od každého biskupa
požadoval, aby zřídil seminář, ale mnozí z nich to neudělali. Důležitou úlohu na tomto poli měli
také někteří vládci, především Habsburkové. V roce 1733 byli všichni uherští biskupové vyzváni k
založení semináře. Zatímco na počátku století byli uherští kněží vysvěcováni už po jediném roce, v
polovině století si to žádalo čtyři roky přípravy. Školská reforma z roku 1777 vtiskla uherskému
školství jednotnou strukturu. Uzákonila, že v každé obci musí být základní škola. Všechny vyšší
školy a univerzity podřídila Komisi pro vyučování založené v roce 1776. Řízení seminářů sice
zůstalo v pravomoci biskupů, ale jejich osnovy podléhaly schválení zmíněné komise.
Seminární výuka ve Španělsku byla nevyhovující, ale zlepšila se po reformách nařízených
Karlem III. v roce 1766. Došlo k založení nových seminářů a zlepšení úrovně těch stávajících.
Zatímco v roce 1747 tu bylo dvacet osm seminářů, patnáct let nato o osmnáct víc. V Haliči se Marie
Terezie a Josef II. po prvním dělení Polska snažili pozvednout výchovu jak katolického, tak
pravoslavného kněžstva. Vyšší úroveň seminárního systému ale neležela na srdci jenom světským
vládcům. Muratori obhajoval a Benedikt XIV. povzbuzoval zakládání nových seminářů, a stejně tak
i francouzští biskupové. V Polsku vznikla v první polovině století síť diecézních seminářů a
studium na nich bylo povinné pro všechny uchazeče kněžství. Doplňkem seminářů byla pravidelná
duchovní setkání kněžstva, která se konala v celé řadě zemí, včetně Francie a Španělska.
Kvalita farního kněžstva byla nesmírně různorodá, stejné jako jeho vztahy k laikům. V
některých oblastech, jako například v Alsasku, existují doklady toho, že se seminárnímu systému
dařilo pozvedat úroveň farního kněžstva. V jiných oblastech, kupříkladu v Portugalsku, patrně
zůstávala nízká. Ať již byl sociální původ kněží jakýkoli, a jen málokteří vyšli z rolnictva, zvláště
toho chudého, jejich výuka a vnitřní motivace je zřetelně odlišovaly od jejich farníků. Různé
společenské zázemí mohlo vyvolávat napětí, jako například v lyonské diecézi, kde se kněží snažili
149
odstranit některé projevy lidové zbožnosti, ale ne vždy se jiný sociální či zeměpisný původ a
odlišné vzdělání nutně projevovaly tímto způsobem. Je snadné načrtnout obraz obyvatelstva, jemuž
se kněžský stav odcizil svým sociálním původem, svými finančními nároky, a zejména v katolické
Evropě, ale nejenom tam, působením asketického křesťanství kněží na náboženské zvyklosti lidu.
Není pochyb, že nervozita a neshody existovaly. Ne všechny stížnosti na desátky se obracely proti
biskupům, klášterům, kapitulám a světskému kléru. Desátek a spory kolem poplatků spojených s
církevními obřady, jako jsou pohřby, vyvolávaly třenice mezi četnými faráři a všemi nebo
některými jejich farníky. K odporu proti desátkům se mohly připojit široké vrstvy, jako v
commingeské diecézi ve Francii 80. let osmnáctého století. Rovněž pokusy usměrňovat nebo
omezovat tradiční obyčeje, jako bylo uctívaní svatých obrazů, poutě, slavnosti a bratrstva, vedly po
celé Evropě k protestům, vypovídání neposlušnosti, soudním žalobám a někdy, jako ve Florencii a v
Livornu v roce 1790, k otevřenému násilí. Venkované z francouzského Bresse lpěli navzdory
odsudkům na oslavách svatojánské noci, při nichž spojovali katolickou liturgii s pohanskými
rituály.
Spíše však než konkretizovat lidové náboženství a srovnávat je s náboženstvím církve je
nutné poukázat na jeho poměrnou přizpůsobivost a amorfnost. Jednotlivé církve byly navíc v praxi
méně přísné, než by se mohlo zdát z pouček. Při vedení oveček a vštěpování věroučných zásad v
otázkách tak ožehavých, jako byla lichva, antikoncepce či svěcení neděle, si kněží zvykli
postupovat obezřetně. Mnozí z nich byli nakloněni podpoře lidového náboženského cítění a rituálů.
V katolickém prostředí se začalo více užívat národních jazyků. Na Slovensku církev používala
během méně srozumitelných částí mše slovenštinu a také lidové hudební nástroje a nápěvy.
Pastorační zkušenost kněží - izolovaných jedinců, kteří toužili vést své farníky - byla důležitější než
odsudky „pověrečných“ praktik z úst vzdělanců a části církevní hierarchie. Mnohé pouti, kulty a
svátky se nepodařilo potlačit. Alsaské pouti a dávné kulty, jako například kult zemské patronky sv.
Odily, žily dál. Obyvatelstvu, jež mělo daleko k dechristianizaci, celebrovalo kněžstvo, které se
málo zajímalo o ideály osvícenství. Letité a proměnlivé vzájemné ovlivňování lidové kultury a
křesťanství pokračovalo, a to úspěšněji než pokus stvořit v 90. letech náboženství z utopismu
francouzské revoluce.
Kriticismus reformátorů, horlivců a filosofu nebyl neopodstatněný. Ve většině Evropy se
zdálo, že oficiální církve nejsou schopny odstranit nedostatky duchovní správy. Oblasti s rostoucím
počtem obyvatelstva, jako byla Anglie, a zemědělské regiony s farnostmi bez farářů, jako bylo
Španělsko, čelily nepřekonatelným obtížím. Velká část církevního majetku nesloužila péči o duše.
Reformní kněží spolupracující s vládci mnohdy shledali, že představy těchto vládců o účelech
reformy jsou světské. Sama podstata oficiálních církví snažících se sloužit všem ve věku, kdy
náboženství bylo jak osobním duchovním prožitkem, tak sociálním závazkem, představovala
problém pro některé kněze i laiky, kteří odsuzovali cokoli, co mohlo oslabit tento duchovní
prožitek. Věřící jisté si svou vírou možná odpuzovala představa státní uniformity. Tak či onak,
nespokojenost odrážela důležitost náboženství, církve a kléru. Málokteří se domnívali, že se mohou
nebo by se určitě měli obejít bez nich. Spory a kritika by neměly odvádět pozornost od jejich
kontextu, od symbiotických vztahů víry a rozumu, kléru a laiků, náboženství a obyčejných lidí.
150