Islámská filosofie a rozvoj
muslimské vzdělanosti
Kurz: Islám (RLKA08) Ústav religionistiky MUFF Brno
Attila Kovács
Prameny
 IBN HAZM, Polemika islámu s judaismem a hebrejskou biblí
ve středověku, Praha, Academia, 2013.
 IBN CHALDÚN, Čas království a říší. Mukaddima, Praha, Odeon,
1972.
 IBN RUŠD, Walíd, Rozhodné pojednání o vztahu náboženství
a filosofie, Praha,Academia, 2012.
 IBN SÍNÁ,AbúAlí, Kniha definic, Praha, SNPL, 1954.
 IBN SÍNÁ,AbúAlí, Z díla, Praha, SNKLHU, 1957.
 IBN SÍNÁ,AbúAlí, Láska jako cesta k Bohu:Výběr z díla: Živý,
syn Bdícího;Pták; Salamán a Absál; Pojednání o lásce, Praha,
Academia, 2016.
 IBNTAJMÍJA, Wásitské vyznání, Praha, Academia, 2013.
 IBNTUFAJL, Abú Bakr, Živý, syn Dbícího, Praha, SNKLHU, 1957.
(Academia, 2011)
 AL-GHAZZÁLÍ,Abú Hámid Muhammad, Zachránce bloudícího,
Praha,Vyšehrad, 2005.
 KHALIDI, Muhammad Ali (ed.), Medieval Islamic Philosophical
Writings, Cambridge,Cambridge University Press, 2005.
 RENARD, John (ed.), IslamicTheologicalThemes: A Primary
Source Reader, Berkeley, University of California Press, 2014.
Literatura
 ABRAHAMOV, Binyamin, IslamicTheology:Traditionalism and
Rationalism, Edinburgh, EdinburghUniversity Press; 1998.
 ADAMSON, Peter, Al-Kindī, NewYork,Oxford University Press,
2007.
 CALLATAŸ,Godefroid de, Ikhwan al-Safa’: A Brotherhood of
Idealists on the Fringe of Orthodox Islam, Oxford,Oneworld, 2005.
 FAKHRY Majid, Al-Fārābi, Founder of Islamic Neoplatonism: His
Life,Works and Influence, Oxford,Oneworld, 2002.
 FAKHRY, Majid, Averroes (Ibn Rushd): His Life,Works and
Infulece, Oxford,Oneworld, 22008.
 FAKHRY, Majid, A History of Islamic Philosophy, NewYork,
Columbia University Press, 32004.
 FRANK, Richard M., Early IslamicTheology:The Mu`tazilites
and al-Ash`ari, London - NewYork, Routledge, 2007.
 FRANK, Richard M., Classical IslamicTheology:The Ash`arites,
London - NewYork, Routledge, 2007.
 AL-KHALILI, Jim, The House ofWisdom: How Arabic Science
Saved Ancient Knowledge andGave Us the Renaissance, New
York,The Penguin Press, 2011.
 LEAMAN, Oliver, An Introduction to Classical Islamic Philosophy,
Cambridge – NewYork, Cambridge University Press, 2004.
 MARTIN, Richard C. & WOODWARD, Mark R. & ATMAJA, Dwi
S., Defenders of Reason in Islam: Mu'tazilism from Medieval
School to Modern Symbol, Oxford,Oneworld, 1997.
 MCGINNIS, Jon & REISMAN, David C. (eds.), Interpreting
Avicenna: Science and Philosophy in Medieval Islam, Leiden –
Boston, Brill, 2004.
 NASR, Seyyed Hossein & LEAMAN, Oliver (eds.), History of
Islamic Philosophy, London - NewYork, Routledge, 1996.
 OTISK, Marek, Metafyzika jako věda. Ibn Síná a Ibn Rušd ve
scholastické diskusi, Praha, Filosofia, 2006.
 SALIBA, George, Islamic Science and the Making of the
European Renaissance, Cambridge - London, MIT Press, 2007.
 WALZER, Richard, Greek into Arabic. Essays on Islamic
Philosophy, Cambridge, Harvard University Press, 1962.
 WATT,W. Montgomery, Islamic Philosophy andTheology: An
ExtendedSurvey, Edinburgh, EdinburghUniversity Press, 1985.
 WOLFSON, HarryA., The Philosophy of the Kalam, Cambridge,
Harvard University Press, 1976.
Vztah islámu
k poznání
 V Koránu:
„(...) Pane můj, rozmnož mi
vědění (20: 114)
„(…) Zeptej se: „Jsou si rovni
ti, kdož vědí, s těmi, kdož
nevědí?“Však připomenou si
to jen ti, kdo rozmyslem jsou nadáni. “ (39: 9)
„A dodají: „Kdybychom byli naslouchali či pochopili, nebyli
bychom dnes věru plamene obyvateli! “ (67: 10)
 V prorocké tradici: ZachovalAnas ibn Málik, jak prorok
Muhammad řekl: „Hledání poznání je povinností každého
muslima“ Sunna Ibn Mádža 1: 1: 224
Muslimové a antická vzdělanost
 V 8.-12. stol. muslimové jsou ti, kteří se stali nositeli
antické vzdělanosti a vědy.
 Vnikají překlady textů Platóna (al-Flatún) a Aristotela
(Aristú, známy jako „velký mistr“ nebo „Filozof“), a
novoplatoniků i jiných (Galénos, Dicordios apod.).
 Těžiště vědy je na muslimském východě (al-Mašriq),
jazykem vědy je arabština
 Překladatelské hnutí (Ibn al-Muqaffa’, Hunajn ibn
Isháq,Thábit ibn Qurra a jiní).
 Na muslimský západ (al-Maghrib) se dostává jenom
zlomek vědomostí a z toho pak čerpá evropská
vzdělanost (al-Andalus, Sicílie apod.).
Papír a rozvoj
vzdělanosti
Po dobytí Samarkandu
(v r. 675) muslimové
zajali čínských výrobců
papíru, který byli
přesídlení do Damašku
a pak používání papíru se
rychle rozšířilo po celém
islámském území:
Výrobců papíru najdeme
na začátku 8. stol. již
v Káhiře a na konci již i
ve zválené Córdobě.
„Dom moudrosti“ (Dár al-hikma) zal. v Bagdádu v r. 762
Kalám a falsafa
 kalám („hovor“,
„diskuse“; kalám Alláh)
je islámsky typ
scholastické teologie;
mutakallim („ten který
diskutuje).
 filozofie (falsafa)
muslimský filozofové
(falásifa) jsou podobně
jako jejich antičtí předchůdcové
polyhistoři.
Současné dogmatické zásady islámu se vytvořili během
debat v rámci kalámu a ze „střetu“ filozofie a a ranní
„ortodoxie“ a jsou syntézou těchto názorů.
Základní směry falsafy na východě
 Muctazila („kteří se oddělili“)
8.-9. stol., jih Iráku zejména
Basra, filoz. škola, první hnutí
kalámu.Vychází ze směru
qadaríje (qadar = osud), která
je v opozici k absolutnímu
předurčení džabríje a hlásí svobodnou
vůli člověka. Muctazila
používá racionální argumentaci
jako svou základní metodu. Za
kalifa al-Ma’múna je oficiální
státní doktrínou, uplatňována
pomocí minha („inkvizice“).
kalif al-Ma’mún (z. 833)
byzantinská miniatura
 al-Kindí,Abú Júsuf Jackúb b. Isháq (z. 873)
prvý významný filozof. „filozof Arabů“, astrolog,
matematik, hudebník, lékař, chemik, překladatel.
Kladl zvláštní důraz na metodologickou stránku
filozofie a na roli rozumu (caql) v lidském poznání.
 al-Fárábí,Abú Nasr Muhammad (z. 950)
persko-turecký filozof, představitel islámského
aristotelizmu a zakladatel novoplatónské islámské
filozofie. Napsal mnohé komentáře k dílůmAristotela i
Platóna. Chtěl vybudovat filozofický systém vycházejíc
z „filozofie emanace“ v duchu novoplatonizmu.
Ve svém díle Ideální město (al-Madína al-fádila) vytvořil
utopistickou představu islámského státu na čele
s kalifem-filozofem.
 Bratři čistoty
(Ichwán as-safá’ wa
chullán al-wafá’;
Bratři čistoty a věrní
přátelé)
9.-11. stol.,
představitelé
islámského
novoplatonizmu
v rámci arabské
filozofie,
pravděpodobně
ismá’ílité, kteří
působili v Basře
jako tajný spolek.
Rozvíjeli přírodní
filozofii v novoplatónském
duchu.
Dílo Rasá’il al-ichwán
as-safá’ - 51
filozofických traktátů.
 Ibn Síná,
Abú cAlí
al-Husajn b.
cAbdalláh
(z. 1037)
perský filozof, lékař,
přírodovědec, politik a
básník.
Uskutečnil úplnou recepci aristotelizmu v islámské
filozofii.Vycházeje z aristotelovské a platónské tradice
rozvinul tzv. iluminační teorii ve kterém spojuje
představu o Bohu jako Bytí s nutnou existencí (wádžib
al-wudžúd). Pro Ibn Sínu hmota (hmotný svět) je věčná
a je příčinou rozmanitosti jednotlivých věcí (je
principem individuace), nicméně svět a jeho věčné
trvání v času je podmíněný věčností Boha, který jestvuje
mimo čas. Základní božskou činností je přemýšlení
Boha o sebe samém: toto sebeuvědomováni Boha je
počátkem veškerého bytí. Ibn Síná chápe lidskou duši
jako substanciální formu těla, která je nehmotné a
nesmrtelné. Ibn Síná uznává posmrtný život výhradně
v ryzím duchovní a ne fyzické podobě a odmítá
vzkříšeni těla.
Základní směry falsafy na západě
 Ibn Hazm, Abú Muhammad cAlí b. Ahmad b. Sacíd
(z. 1064)
Působil a žil v al-Andalus.Věnoval se především
formální logice a filozofii jazyku.
 Ibn Bádždža, Abú Bakr Muhammad b. as-Sájigh
(z. 1138)
Působil a žil v al-Andalus. Filozof, lékař, astronom,
autor četných logických a psychologických traktátů a
komentářů k Aristotelovým přírodovědným spisům.
Hlavní roli filozofie viděl v tom, že by měla sloužit jako
individuální nástroj vnitřního osvícení člověka.
 IbnTufajl,Abú Bakr
b. Muhammad (z. 1105)
Působil a žil v al-Andalus a
v Maroku. Lékař, matematik,
filozof a básník.
Napsal filozofický román Živý,
syn Bdícího (Hajj ibnJaqzán)
o muži, který vyrůstá a žije na
pustém ostrově a racionálním
uvažováním a experimentální
zkušeností se mu podaří dostát se k monoteizmu, ale
posléze je konfrontovaný s realitou lidské společnosti a
výrazně rozčarovaný se vrací na svůj ostrov.
Dle IbnTufajla osamělost filozofa je základním
předpokladem dosáhnuti skutečného poznaní.
 Ibn Rušd, Abú al-Walíd Muhammad b. Ahmad b.
Muhammad (z. 1198)
Působil a žil v al-Andalus a v Maroku. Filozof, lékař,
matematik, fyzik. Známy jako „Komentátor“, teda
nejvýznamnější muslimský vykladačAristotela. Rozdělil
poznaní na víru, teologii a filozofii, přičemž ale jenom
filozofií může člověk dospět k čisté pravdě. Jak ale
dodává poznání není dostupné každému a proto lidé se
musí uspokojit „zjevenou pravdou“ náboženství i když
tuto podobu poznání považuje Ibn Rušd za nižší stupeň
a pasívní podobu poznání.
Hmotu a pohyb považoval – v duchuAristotela – za
věčný a nestvořený podobně jako Boha, teda pro Ibn
Rušda hmota a Bůh jsou na sebe nezávislé a věčné.
Dušu člověka spájel s tělem, přičemž popíral její
nesmrtelnost.Tvrdil, že individuální duše je smrtelná a
posmrtný život neexistuje.
Hledajíc kompromis rozumu a víry, filozofie a teologie,
našel řešeni ve dvou odlišných a na sebe nezávislých
cestách k pravdě.
Významné díla: krátké, střední a dlouhé komentáře
k Aristotelovi (téměř všem jeho spisům). Napsal taky
dílo názvem
Vyvrácení vyvrtěni (Taháfut at-taháfut) reakce na
al-Ghazálího (z. 1111), který ve svém dílu Vyvrácení
filozofů (Taháfut al-falásifa) reaguje na učení Ibn Sínu.
Jedná se o nejvýznamnější filozofickou debatu islámské
filozofie.
Kalám a „ortodoxie“
 al-Ašcarí,Abú 'l-Hasan cAlí b. Ismácíl (z. 936)
Žil a působil v Iráku zejméha v Bagdádu, vystupoval
proti muctazile, zasloužil se pokud jde o vytvoření
hlavních dogmatických zásad pozdější ortodoxie.Tento
proces poznáme aj jako „ašcaríovskou reformu“.
 al-Máturídí,Abú Mansúr (z. 944)
Žil a působil v Samarkandu, jeden z představitelů ranní
„ortodoxie“ a jej reformy.
al-Ašcarí a al-Máturídí i když působili nezávisle na sebe
výrazně přispěli k systematickému zpracování hlavních
dogmatických zásad islámu.
 al-Ghazálí,Abú Hámid Muhammad (z. 1111)
perský náboženský znalec a mystik. Nejvyšší
představitel „ortodoxie“. Působil na bagdádské
univerzitě an-Nizámíja, ale v r. 1095 se dostal do
„duševní krize“ (nebo byl vyděšen sérií politických
vražd nizáritů) a zanechal svou profesorskou kariéru
a po dobu deseti let žil životem putovního mystika
(Damašek, Jeruzalém, Hebron, Mekka, Medina,
Hamadán,Tús), na sklonku svého života vydal i své
autobiografické dílo.
Oživeni náboženských věd (Ihjá' ulúm ad-dín)
Vyvráceni filozofů (Taháfut al-falásifa)
Výklenek světel (Mišqál al-anwár)
Po rozkvětu vzdělanosti
v 8.-12. stol. mongolská
invaze na východe a
nájezdy Banú Hilál v sev.
Africa jako i reconquista
znamenali konec „zlaté
éry“
Ibn an-Nadim:
Kitáb al-fihrist
katalog rukopisů
z 10. stol. Bagdádu,
dnes z tam uvedených
titulů máme k dispozici
jen malou část.
dobytí Bagdádu mongolským vojskem v r. 1258
znamenalo všeobecné pustošeni města.
Knižnice a univerzity byli zničeni, knihy (stovky tisíc)
byli zaházené doTigridu „že jezdec na koni mohl přejít
na knihách přes řeku“ a „vodaTigridu byla rudá od krvi
lidí a černá od inkoustu knih“.
 Dobyvatelé (Mongolové,Turci a pod.) se však v
průběhu jedné generace stali muslimy a mecenáši
islámské vzdělanosti.
 Objeveni Nového světa a přesun ekonomického
těžiska světa na Západ jakož to i nerozšířeni knihtisku v
muslimském světě mněli pro islámskou vzdělanost
výrazný negativní eferkt.