spálené pozůstatky nebožtíka zřejmě v daném pořadí - nejdříve kosti nohou, nakonec lebka. V několika případech se v hrobech nenašly žádné kosti nebo jejich pozůstatky, což vyvolává domněnku, že se jedná o pohřby symbolické nebo kenotafické. Výjimečně ležela popelnice dnem vzhůru. U jedné z nich byly ve dně dva otvory. U některých hrobů ohořelé kůstky ležely volně v zemi na hromádce, ale původně byly uloženy ve schránce z organického materiálu. Hroby obsahovaly spony, mince, zbytky skleněných nádob, korálky, závěsky, nákrčník, náramky, prsten, přezky, nože, sídla, nůžky, jehly, přesleny, hroty šípů a oštěpů, ostruhy, 2.2. Pohřbívání v 5. až 6. století Počátek doby stěhování národů bývá kladen do roku 375, kdy se pod náporem Hunů zhroutila říše Ostrogótů v severním Přičernomoří. Celé období je charakterizováno velkými etnickými přesuny a válečnými taženími. Ve střední a západní Evropě převládal již kostrový pohřební ritus s ukládáním nebožtíků do hrobů rozmístěných v nepravidelných radách. Někdy se rozlišuje východní a západní okruh řadových pohřebišť. Do východního okruhu se začleňují i pohřebiště germánského obyvatelstva v Čechách, kde se skončilo s pohřbíváním v průběhu 6. století. Pohřebiště západního okruhu pokračovala do 7. i 8. století, kdy jc nahradily kostelní hřbitovy. 2.2.1. Hunové V první polovině 5. století pronikli do jižní, střední a západní Evropy Hunové. V prostoru Karpatské kotliny se jejich přítomnost projevuje především na pohřebištích. Po porážce na Katalaunských polích roku 451 a smrti jejich vůdce Attily se Hunská říše rozpadla. Pohřební ritus Hunů byl značně variabilní, ale zásadně byl kostrový. Hroby se nacházejí izolovaně nebo v malých skupinkách. Pohřeb koně nebyl častý, zpravidla jej zastupoval jen symbol - sedlo nebo jiná součást koňského postroje a ojedinělé koňské kosti. Žárový pohřební ritus byl Hunům cizí a pokud se najdou spálené lidské pozůstatky, pak se zřejmě jednalo o oběť. Hunské hroby bývají orientovány ve směru sever - jih a v některých případech byly v hrobech výklenky. Zemřelí byli oblečeni do slavnostních šatů a uloženi do rakve. Výbavu hrobu tvořilo jídlo, pití toaletní potřeby (hřebeny, pinzety, lžičky), kováni skříněk a vědérek a také hrudky březové pryskyř ce. Jako žároviště je interpretována oválná jáma o ro:.,mčrech 3x2,5 m s propáleným dnem zasahujícím do hloubky 0,9 m. Obsahovala uhlíky, vypálenou hlínu, ohořelé kosti a zlomky nádob. Nejstarší hroby jsou z poloviny 3. století, nejmladší ze 4. století. Jednalo se o pohřebiště obyvatelstva, které přišlo na severní Moravu z oblasti dolního Labe. literatura: Čižmář 1996, Nováček 2001, Tejial 1993, Zeman 1961. a také různé nástroje jako nůž, pinzeta nebo přeslen. Zbraně a postroje koni byly zpravidla součáití oběti, Patřily k ní i části bronzového nebo měděného kotle, který byl charakteristickým hlinským aríefaktem vysokým 50 až 100 cm s obsahem 30 až 100 litrů. Tyto kotle, nacházející se na obrovském území od Dlouhé čínské zdi až po Francii, sloužily zřejmě kul;ovně-ri-tuálním i praktickým účelům. Pozoruhodná je skutečnost, že v mužských hrobech se často nacházejí i ženské šperky. literatura: Tejral 1999, Tomka 1996. 2.2.2. Romanizované obyvatel: tvo v Galii a Germanii Hroby románského obyvatelstva v římských provinciích jsou od 4. století většinou bez přídavků. Až v době merovejské, od poloviny 5. století, přijímá románské obyvatelstvo, zřejmě pod franským vlivem v omezené míře zvyk přidávat do hrobu milodary. Na hřbitovech severní Galie pohřbívali Románi i Germáni své zemřelé společné, ale spolehlivě nelze rozlišit germánské a provinciální obyvatelstvo. Obolus mrtvých v podobě jednoduché měděné mince užívali Románi. Tento zvyk přijímali i Germáni, ale zpravidla použili minci z ušlechtilejšího kovu. Mince v hrobech poukazují na dlouhodobý pobyt v Římské říši, předavším ve vojsku-1 když ženy vyměnily typický germán iký oděv se sponami za oděv románský bez spon, „prozradí" se Germánky přeslenem, hřebenem nebo nůžkami. Literatura: Koch 1996. 2.2.3. Germáni na území Franské říše Na venkovských sídlištích bylo běžné pohřbívat mrtvé nedaleko od dvora, nejlépe na výrazném místí. Pohřbíváni byli všichni dospělí členové společnosti, ale děti asi jen z privilegovaných rodin, čímž se někdy vysvětluje nepoměr mezi dětskou úmrtností a počtem objevených hrobů. Pro merovejská pohřebiště (pohřebiště z 6. až počátku 8. století) je charakteristická orientace západ - východ a ne zcela přesné uspořádání do řad. Z mužského oděvu se často zachovaly jen zbytky opasku s taškou a křesacími potřebami. Nástroje někdy ukazují na řemeslnickou a vážky, závaží a drahé kovy na obchodnickou činnost zemřelého. Zbraně sloužily jako atribut společenského postavení mužů a chlapců. Zeny bývaly pohřbívány s textilními nástroji. Běžně byli zemřelí ukládáni do dřevěných schránek, přičemž je rozdíl mezi rakví, což je skříň pro zemřelého a jeho výbavu, a pohřební komorou, což je větší schránka, v níž kromě těla zemřelého zbylo místo pro nádoby, nábytek a podobné přídavky. Přechod mezi rakví a pohřební komorou je však plynulý. Vyskytuji se i zvláštní hroby, například s polohou zemřelého na břiše, nebo hrob bez lebky a hroby se dvěma či více zemřelými. Literatura: Genrich 1971, Koch 1996, Kunter - Witwer--Backofen 1996. 2.2.4. Čechy Pohřební ritus v Čechách 5. století je znám díky nálezům z pohřebišť vinařické skupiny navazující na mladší dobu římskou. Kostrový pohřební ritus již zcela převažuje. Mrtví bývali pohřbívání v dřevěných rakvích s orientací sever - jih, v některých případech i západ - východ, do hrobů řazených v nepravidelných řadách vedle sebe. Přestože hroby byly většinou vyloupeny, v hrobovém inventáři se nacházejí keramické i skleněné nádoby, nožíky, křesadla a šperky (spony, přezky, nákrčníky). Žárový pohřební ritus je méně častý, ale přesto se udržel, Koncem 5. století pronikly do Čech od severozápadu skupiny Germánů, které můžeme ztotožnit s Lan-gobardy. Tito noví příchozí zakládali svá pohřebiště na svazích a jednotlivé hroby opět uspořádávali vedle sebe v nepravidelných řadách. Do hrobových jam hlubokých 1 až 3,5 m byli ukládáni zemřelí bez rakví, někdy ale na dřevěných márách. Běžná je orientace západ - východ a poloha rukou podél těla. V muž- ských hrobech se nacházejí zbraně (meč, sekera, kopí, oštěp, šípy, štít), nože a křesadla. V ženských hrobech jsou to šperky (náhrdelníky, náramky, jehlice a sp my), ale i tkací mečíky, přesleny a klíče. V hrobech ubou pohlaví se vyskytují přezky z opasků, nádoby, hrudky pryskyřice a zvířecí kosti. Mnoho hrobů bylo vyloupeno. Vzácně se objeví i celé kostry koní. Na některých pohřebištích nadále existují doklady žáro/ého pohřebního ritu. Literatura: Drobcrjar 2002, Svoboda 1965, 2.2.5. Slovensko Na Slovensku se projevuji tři geografické oblasti s poněkud odlišným pohřebním ritem navazujícím na dobu římskou. Na jihozápadním Slovensku doznívají v 5. století svébská (kvádská) pohřebiště, u nichž je nejmladší horizont charakterizován popelnicovými hroby bez přídavků. Etnokulturní změny od přelomu 4. a 5. století jsou spojovány se vznikem malých kostrových pohřebišť. Ze severního Slovenska j 3 od konce doby římské sice známa poměrně hustá síť sídlišť, avšak pohřebiště dosud nebyla objevena. Na východním Slovensku, kde převládalo dácké obyvatelstvo, lze na základě archeologických pramenů uvažovat o invazi vandalských kmenů. Kromě toho se tam objevují i hroby dalších germánských kmenů s charakteristickým pohřebním ritem. literatura: Pieta 1999, 2002. 2.2.6. Rakousko V Rakousku došlo k velkým změnám v osu llení před koncem 4. století, kdy do oblasti mezi Klnsler-neuburgem a Carnuntem byli usazeni markommští spojenci Říma. Vedle pohřebišť romanizovaného obyvatelstva se objevují malá krátkodobá pohřebišti'. Na pohřebišti u Wolkersdorfu se našlo 9 hrobů (5 mužů, 1 žena, 1 mladík a 2 děti). Hroby byly sice vyloupen/, ale u čtyř mužů a jednoho dítěte je zřejmá umělá deformace lebky, přičemž lebky dvou mužů maji monjolo-ídní rysy. Další doklady uměle deformovaných lebek jsou známy z pohřebiště u Hobesdorfu. Z této lokality je znám i reflexní luk a trojbříté šipky související patrně s hunským vlivem. Zvyk umělé deformace leb.;k se dostal do Evropy ze střední Asie a byl zde od Hunů převzat i některými germánskými kmeny. Ve zříceninách antických staveb se nacházejí nevelká pohřebiště nově příchozího obyvatelstva. 32 33 Severné od Dunaje u Grafenworthu byly prozkoumány hroby sestávající z komor vybudovaných (podle antického vzoru) z kamenných ploten; snad se jedná 0 pohřebiště Rugiů, kteří zde byli usazeni okolo roku 455. Provinciální i germánské obyvatelstvo z oblastí kolem vojenských táborů pohřbívalo na stejných hřbitovech. Akulturace a romanizace Germánů se projevuje pohřbíváním v kamenných hrobkách. Počátkem 6. století se v dolnorakouských archeologických nálezech začínají výrazněji projevovat památky po Langobardech, kteří jsou známi z celé řady pohřebišť sestávajících především z jednotlivých hrobů. Hrobové jámy mívají obdélníkový půdorys orientovaný ve směru západ - východ; zemřelí byli uldádáni na záda v slavnostním oděvu a s osobními potřebami. Osobním vlastnictvím svobodných mužů byly zbraně - dvoubřitý dlouhý meč nošený na levé straně, kopí a kruhový dřevený štít. V mužských 1 Ženských hrobech se nacházejí nádoby, především keramické, ale i skleněné, mosazné a bronzové. Z potravin se dochovaly kosti zvířat a skořápky vajec. Kostěný hřeben se najde často v blízkosti hlavy, ale někdy i u nohou nebo u pasu. Zvláštností jsou kostry koní a psů v hrobech aristokracie. V druhé polovině 6. století pronikají do oblasti Dolního Rakouska první Slované a do té doby jsou datovány i některé žárové hroby. literatura: Muschal 2002, Poliak 1999, Ubl 2001. 2.2.7. Morava Na Moravě ještě v 5. století doznívá pohřbívání svébského obyvatelstva na žárových pohřebištích z mladší doby římské, přičemž inventář hrobů je chudý. Spálené kosti zemřelého bývaly uloženy do hrncové nádoby poměrně Špatné kvality. V 5. století do tohoto prostředí pronikaly etnicky různorodé cizí družiny ovládající místní autochtónni obyvatelstvo (obr. 10). Na pohřebišti v Břeclavi-Líbivé byly prozkoumány velmi chudě vybavené hroby patřící patrně původnímu .svébskému obyvatelstvu. Na kostrách se projevuje řada chorobných změn. Je pravděpodobné, Že kolem poloviny 5. století se toto obyvatelstvo dostalo pod nadvládu východních Germánů expandujících z Atti-lovy hunské říše. Celá řada pohřebišť s kostrovými hroby a některé hroby ojedinělé jsou na Moravě datovány do druhé poloviny 5. století. Pohřbení bývali ukládáni v poloze '2 Obr. 10. Nálezy 2 hrobu v Drslavicích na Moravě z 5, století. Zlatá náušnice je označena číslem 7. Pramen: Tejral 1982, obr. 8. naznak s rukama podél těla. Na pohřebišti u Stracho-tína mčli zemřelí ruce složeny nebo zkříženy ta prsou, což bývá někdy považováno za doklad křesťanství. Orientace hrobů je poměrně jednotná - s hlavou k západu a nohama k východu, ale existují i odchylky. Zdá se, že západovýchodní orientace je výsledkem vývoje a není typická jen pro jednu etnickou skupinu, ale může být odrazem provinciálních zvyklosti. Poměrně časté jsou uměle deformované lebky - z /ětáí části u žen. V jejich hrobech se nacházejí spony, přezky, nákončí, prsteny, náušnice, hliněné přesleny, hřebeny a keramika zhotovená na kruhu. V mužských hrobech jsou to pinzety, nože, ocílky a vzácně i zbraň*'. Zdá se, žc velikost hrobové jámy indikuje společenské posta- vení zemřelého, jak ukazuje pohřebiště ve Strachotině (obr. 11). V první polovině 6. století byla část jižní Moravy osídlena í.angobardy, kteří zde zanechali pohřebiště s doklady převážně kostrového pohřebního ritu. Hroby bývaly pravidelně rozmisťovány a na povrchu patrné označeny. Převažuje západovýchodní orientace hrobů, v nichž byli zemřelí ukládáni na zádech s rukama podél těla, ale objevují se i zvláštní polohy: na břiše, nebo skrčená poloha na boku. Zemřelý byl někdy pohřben na dřevěné desce nebo v rakvi z desek či vydlabaného kmene stromu a někdy dokonce ve vydřevené komoře. Některé hroby byly situovány uprostřed kruhového areálu vymezeného příkopem. Mezi lidskými hroby jsou situovány i hroby koňské. K pohřbívání využívali Langobardi i starších mohyl-níků í. doby bronzové. Několik desítek hrobů orientovaných ve směru západ - východ, z nichž některé byly vybaveny šperky i zbraněmi se našlo u Borotic íjižni Morava). Hroby byly zásadně zapouštěny do starších mohylových násypů, což se vysvětluje snahou usnadnit si práci při výkopu hrobové jámy. Po ode rodu Langobardů roku 568 se některá pohřebiště používala ještě v druhé polovině 6. století. Hroby Langobardů bývaly vylupovány a to i v případě, že byly hluboké 7,5 m jako na pohřebišti v Rakvicích (jižní Morava). Podle skutečnosti, že v některých hrobech bylo manipulováno s těly, která nebyla zetlelá, se usuzuje, že někdy k otevření hrobu došlo poměrně brzy po pohřbu. Uvažuje se, že cenné předměty ■/, hrobů vyzvedli sami Langobardi před odchodem ze /,emě, jindy se vyloupení považuje za akt jiných etnických skupin, především Slovanů. Literatura: Čižmář - Geislerová - Rakovský 1985, Horáčková - Vargová - Macháček 2000, Klanica 19S9, Macháček 2000, Stuchlík 1991, Tejral 1982, 1999 2.3. Pohřební ritus v 6.17. až 8. století 2.3.1. Slované Slované, pokud je od 6. století v archeologických nálezech rozpoznáváme, své mrtvé spalovali. Pohřební ritus byl v souladu s náboženskými představami, které sice známe jen útržkovitě, ale odpovídají společnému indoevropskému základu, v jehož centru bývalo hromovládné božstvo, ale i různé další přírodní síly. Důležitá byla víra v nesmrtelnou duši, která odchází do jiného světa a kremace tento přechod usnadňovala, nebo přímo umožňovala. Žárovým pohřebním ritem se podrobně zabývala Helena Zoll-Adamiková, která pro období rámcově ohraničené léty 500/550 až 650 definovala tři zóny způsobů pohřbívání (obr. 12). V severní části střední Evropy (zóna A), kde pohřební ritus není doložen žádnými nálezy, užívali Slované takové pohřební zvyky, které zatím nebyly archeologicky zjištěny. V zóně Bl, rozprostírající se od jižního Polska po západní Ukrajinu, praktikovalo slovanské obyvatelstvo pohřbívání na plochých popelnicových pohřebištích. V zóně B2, na hornim Podněpří, byly spálené ostatky zemřelých ukládány do jámových hrobů na plochých pohřebištích. Na severovýchodě Evropy se nacházejí mohylová pohřebiště. Nedostatek dokladů pohřebního ritu v zóně A se někdy vysvětluje tak, že spálené pozůstatky byly rozsypány na sídlišti. Svědčily by pro to jednak lidské spálené kosti nalézané na sídlištích patřících ke skupině Korčak a Penlovka, ale i výsledky výzkumu na hradisku Hácki ze 7. století, kde byly v kulturní vrstvě nalezeny zlomky spálených lidských kostí. Žárové hroby bývají děleny do celé řady variant: ploché žárové hroby ve vrstvě, vrstvové s hromádkami, jamkové bezpopelnicové i popelnicové. Zlomky zvířecích kostí svědčí o tom, že maeo zvířat hrálo při pohřebním ritu jistou roli. Při experimentálním ověření žárového pohřebního ritu byla postavena hranice o rozměrech 2x1x1,8m, na níž spálení těla trvalo asi 10 hodin a teplotr zde dosahovaná se pohybovala od 700 °C po 900 "O, ale výjimečně i 1500 °C. Na území Slezska vydělil Krzystof Wach iwskí několik etap pohřebního ritu. V první etapě, dan ivané do první poloviny 7. století, se objevují ploché umové hroby s keramikou pražského typu. Z druhé poloviny 7. století jsou známy mohyly s dřevěnými konstrukcemi se zbytky popelnic i spálených kostí. Také v 8. století se vyskytují žárová mohylová pohřebiště. Na Moravě a na Slovensku nejsou žárová pohřebiště příliš rozsáhlá a obsahují jen několik desítek hrobů. Výjimkou jsou Přfrluky s 436 hroby datovanými do 6. až 8. století. Nejstarší pohřby s nádobou pražského typu bývaly ukládány ve skupinách do jamek hlubokých 30 až 60 cm. V jiných případech byly spálené pozůstatky ukládány do jamek bez nádoby. V tiěkte- 34 35 Obr U Kresebná dokumentace hrobu 80 z doby stehování národů na pohrebe a Strachotina na Moravě. Hrob s rakvi byl si. e vyloupen, ale přesto obsahoval radu cenných, dokonce i zlatých předmětů - luníci, prsten a objímku. Pramen: Čižmár - Geislerová - Katovský 1985, obr, 5. Obr. 12. Pohřební zóny na slovanských pohřebištích 6. aí.7. století. Legenda: j - mohyly s Járovými pohřby, b-d - plochá žárová pohŕebiäté (b - výlučné popelnicové hroby, c- popelnicové a jámové hroby, d - výJucnŕ jámové hroby), e-f - plochíi pohřebiště s hroby kostrovými (f) a žárovými (e). Pramen: Zoll- Adamikowa 19%, s. K|. rých případech se našly i zbytky dřevěného obložení. Kromě spálených kostí se v hrobech najdou skleněné korálky, zlomky kostěných hřebenů, přesleny, nože a přezky. Mladší jsou mohyly, n Č kdy postupně zvětšované, se spálenými kostmi ukládanými do nádob s vínkovou výzdobou, Na Slovensku byla prozkoumána část žárového pohřebiště v Čakajovcích s 89 popelnicovými a jamkovými hroby. Pohřebiště existovalo v 7. a 8. století, ale počátky pohřbívání zde spadají již do 6. století. Popelnicové hroby se nacházely v hloubce 0,25 až 1,15 m a obsahovaly většinou jen jednu nádobu. Pokud obsahovaly nádoby dvě, pak Šlo o pohřeb dvou jedinců. Některé popelnice byly překryty keramickými střepy. Našlo se zde jen velmi málo předmětů, například nože znehodnocené přehnutím. Jamkové hroby lze rozdělit do tří typů: spálené kosti v kruhové nebo oválné jamce, spálené kosti v jamce překryté střepy nádoby a hrobové jámy vyložené a překryté střepy. Někdy se uvažuje, že nejstarsí slovanská pohřebiště na západním Slovensku a také na východní Moravě by bylo možné datovat již do doby od přelomu 5. a 6. století, což by znamenalo současnost a sousedství langoíard-ského a slovanského obyvatelstva, V době od přelomu 7. a 8. století trvá v zóně A způsob pohřbívání, po němž se nenacházejí stopy. Naproti tomu v zóně B se začaly vršit mohyly. Přitom na východě je patrné ohraničení mohyl svislými dřevěnými prvky a na západě jsou četné vodorovné konstrukce interpretované jako domy mrtvých. Pohřební ritus severozápadních Slovanů byl velmi heterogenní. Svědčí o tom jak plochá, tak i mohylová pohřebiště s žárovými hroby popelnicovými, jámovými i s hroby, v nichž popelnice byla zasypána zbytky hranice (Brandschuttungsgrab). Dále se zde vyskytují mohyly, u nichž spálené ostatky zemřelého byly uloženy na povrchu. Časté jsou dřevěné konstrukcí pod mohylami představující „domy mrtvých" (obr. \'J>), Mohylovou oblastí jsou i jižní, severovýchodní a západní Čechy, jižní Morava a západní Slovensko. Zvláště v jižních Čechách u KoŽlí se díky pečlivému archeologickému výzkumu podařilo do jisté míry rekonstruovat průběh pohřbu (obr. 14). Někdy po polovině 8. století byly první pohřby uloženy do uren, 36 37 Obr. 13. Rekonstrukce vzhledu severní části mohylového pohřebiStfi z 8. až 10- století u Gahro (Nemecko). Dřevěné srubové konstrukcí (Hůgel 2,3) byly asi rovněž překryty mohylovým násypem. Pramen: Wetzel 1979, obr. 24. _ Obr. 14. Kresebná rekonstrukce budováni Hromadné mohyly na slovanském pohřebišti z 8 rtok* u Kozli v Čechách. Prvru po, řeb v «*-době na kůlu (1), k němu byl. přisypána mohyla (2), vedle byl vztyčen další kul s nádobou (3), který byl opet obsypán mohylou (4), vedle byla zapálena hranice (5) a nakonec byly přisypány dvé mohyly bez pohřbů (6). Pramen: Utovský 1996, s. 126-127. postaveny na kůly a kolem nasypány mohyly. Postupně byly mohyly zvětšovány a do násypu umísťovány pozůstatky dalších pohřbů, takže vznikly vetší mohy-lovité útvary V průběhu druhé poloviny 8. století se budovaly také „domy mrtvých", což jsou ze dřeva vymezené čtverce nebo obdélníky o straně 3 až 4 m s nárožími směřujícími do hlavních světových stran. Tyto konstrukce neměly nic společného se stabilitou mohylového násypu, ale jednalo se o symbolický příbytek, který byl před nasypáním mohyly zapálen. Lidské ostatky spálené mimo mohylu bývaly pohřbeny buď způsobem „nadmohylovým", nebo „násypovým", případně „dodatečným". Nadmohylový způsob znamená zřejmé uložení do nádoby umístěné buď na kůlu nebo přímo na povrchu mohyly. Násypový způsob znamená, že spálené kosti spolu se zbytky nádob se vhazovaly do násypu během budování mohyly, Dodatečný způsob znamená, že do mohyly byly vyhloubeny jamky pro ostatky zemřelých později - až po prvotním pohřbu, V Dolním Rakousku jsou žárové hroby v popelnicích pražského typu datovány do období druhé poloviny 6. a první poloviny 7. století. Žárové hroby v popelnicích již vyspělejšího keramického typu jsou na území Dolního i Horního Rakouska datovány do druhé poloviny 1. a na přelom 7. a 8. století. Na některých místech, především v severovýchodním Bavorsku, kam přicházeli slovanšti kolonisté v několika vlnách od 8. století, převzali nové příchozí rychle kulturu západní (včetně pohřebního ritu) a v archeologických pramenech jsou jen stěží rozeznatelní. Literatura: Beranová 2000, Fušek 1996, Galuska 2000, Haberstroh 2000, Jelínková 1985, Lutovský 1996,1997, Muschal 2002, Niederie 1953, Paddenberg 2000, Parc-zewski 1993, Pauliny 1999, Piontek 2002, Poulík 1960, Rejholcová 1990, Trňáčková 1980, Wachowski 2000, Wetzel 1979, Zoll-Adamikowa 1979,1995,1996. 23,2. Avaři Avaři přišli v 6. století do Karpatské kotliny z nad-černomořských stepí, ovládli domácí obyvatelstvo a vytvořili mocenské centrum zničené až výboji Karla Velikého na konci 8. století. Součástí avarského kaga-nátu byli kromě turkotatarské složky i Slované, Ger-máni a zbytky dalšího romanizovaného obyvatelstva. Avaři pohřbívali své zemřelé ještě dlouho v slavnostním odévu spolu se zbraněmi a potravinami. Teprve koncem 8. století kroj a potraviny z hrobů mizí. Představu o pohřebním ritu Avarů máme díky tiricům avarských pohřebišť s asi 60 000 prozkoumanými hroby. Převažujícím ritem bylo pohřbívání nespálených těl a žárový pohřební ritus se vyskytuje v rmstech dotyku se slovanským obyvatelstvem. Pohřebišiě leži v blízkosti sídlišť na svazích nebo kopcích a v zásadě ke každému sídlišti náleží jedno pohřebiště. Někdy se objeví i stopy vymezení pohřebního areálu, který se rozpadá na menší celky vzdálené od sebe 40 až 120 m. Hroby mohly být označeny plochými mohylkanú. Na některých pohřebištích jsou zřetelné skupiny podle příbuznosti a v mnoha případech je patrné nak ípení kolem zakladatelského hrobu. Na okraji pohřebiště bývali pohřbíváni lidé nejchudší i nejníže postavení (nezřídka s opačnou orientací hrobu), často uložení jen v různých jámách ve skrčené poloze či na břiše. Běžná hrobová jáma bývá obdélníkového nebo oválného půdorysu. Mezi avarskými hroby se nacházejí i tzv. výklenkové hroby sestávající z šachty a výklenku v některé ze stěn, Podle toho zda výklenek se nac házel na delší nebo kratší straně jámy rozeznávají se výklenkové hroby podmotového a tunelového typu. Tunelové hroby jsou časté na dolní Tise. Původ výkenko-vých hrobů se hledá v oblasti stepí a jejich rozšíření je spojováno s nomádskými etniky. Uvnitř velkých hrobových jam se budovaly dřevěné komory. Orientace může respektovat pohyb slunce, převládající směr vetru, Či konfiguraci terénu. Dodatkové pohřby jsou vzácné. Všeobecné se používaly rakve z vydlabaných stromů nebo z prken spojovaných hřeby Či železnými pásy. je také známo několik způsobů koňských pohřbů: část koňského těla, celý kůň vedle, nad nebo za pohřbeným, dva koně, samotné hroby koní nebo jen postroje (obr. 15). Koně nebo jejich Části se nacházejí především v hrobech mužů, ale nezanedbatelných je šestnáct téchto hrobů zc Slovenska antropologický určených jako hroby žen. Ide většinou o starší ženy pohřbené bez mužských atributů, jakými byly opasky a zbraně. Celkem ojedinělý je žárový hrob s koněm objevený na pohřebišti v Bernolákove (Sloveasko) nebo v Kehidě (Maďarsko). Kromě koní a jejich Částí se v některých hrobech nacházejí i kostry psů. Časté jsou doklady ohně v hrobech (očista, spálení milodarů) i nad hroby. Pravidelná je poloha naznak. Zemřelí byli zvláště ve starší fázi pohřbíváni ve slavnostním oděvu odpovídajícím jejich stáří a sociálnímu postavení. K inventáři hrobů patří zbraně (meč, šavk, luk, srpy, sekera, kopí), nástroje (přeslen, nůž, křesadlo), 38 39 jež jsou pak častější až v století osmém. Jsou dokladem soužití Slovanů a Avarů. Literatura: Čilinská 1968, 1993, Fušek 1996, Klanica 1972, Kraskovská 1962, Staššíková-Štukovská 2005, Szöke 2004, Tomka 1996, Zábojník 1996, 2004, 2004a. 2.3.3. Frankové Na území Franské říše navázalo pohřbívání v 7. a 8. století na předchozí období - s tím, že se přecházelo k pohřbívání u kostelů, přičemž tato změna nesouvisí s přijetím křesťanství, ale s církevní organizací. Milodary z hrobového inventáře mizí postupně od konce 7, do konce 8. století. literatura: Fehring 1979, lili 1992, Koch 1996, Wiedmann - Schleifring 1992. 2.3.4. Bavoři Díky rozsáhlým archeologickým výv.kumům víme poměrně hodně o způsobu pohřbíváni a fy- Obr. 15. Dokumentace hrobu avarského bojovníka ze 778. století 2 Holiar na Slovensku. Kůň vybavený udidly a třmeny leží po levé straně muže, který kromě opasku s kováním má u nohou nádobu. Pramen: Čilinská 19fil, obr. 3, potraviny (zvířecí kosti a nádoby), předměty související s náboženstvím - amulety, římské mince, sklo, ostré předměty (například srpy), kraslice a předměty od pozůstalých (v mužských hrobech ženské příslušenství a naopak). Hrobový inventář lze také rozdělit na součásti oděvu a šperky, na osobni majetek zemřelého (zbraně, nástroje, koně a jejich postroje) a milodary (nádoby a masitá potrava). V některých případech nástroje odrážejí postavení zemřelého (například zlatníci). Místní tradice v pohřebním ritu Avarů hrála podstatnuu roli. Velmi časté jsou také stopy po vykrádáni hrobů. Na jižní Moravě se kostrové hroby s výbavou, která ukazuje na vztahy k avarskému kaganátu a datované do 8. století, našly v Dolních Dunajoviclch a patrně i v Hevlíně. Od druhé poloviny 7. století se na jižním Slovensku, které bylo součástí avarského kaganátu, objevují kostrové hroby s bohatou výbavou a v téže době se v ponranični zóně nacházejí i birituální pohřebiště, i * TfľJ f , ,v m i k I f g? £ & & I j Obr. 16. Částečně vyloupený bajuvárský hrob z 6. staletí ze Strau-bingu v Bavorsku. Zvláště poškozen byl hrob uprostřed; po stranách tohoto zřejmě hlavního hrobu byli pohřbeni muži, z lächž jeden (po pravé straně) byl vyzbrojen šípy a druhý (po levé .rtrané) spa-thou, saxem a kopím. Pramen: Zeller 1988, Abb. 158, ezza 3 mm H Obr. 17. Plán pohřebišti v Geislingu (Bavorsko). Na západním okraji se nachází zvláštni skupina kolem centrálního hrobu. Legenda: 1 - kolem roku 600, 2 - počátek 7. století, 3 - polovina 7. století, 4 - konec 7. století. Pramen: Wintergerst 1998, Abb. 1. zické podobě Bavorů (Bajuvárů), o jejichž existenci jsme z písemných pramenů zpravení od poloviny 6. století. Jejích pohřební ritus byl kostrový, pohřbívalo se do jam hlubokých 0,4 až 2m, běžně v dřevěných rakvích sestavených z fošen bez použití železa. Rakve se podkládaly dvěma příčnými trámky. Muži bývali pohřbíváni v slavnostním oděvu s opaskem, jednobři-tým kratším saxem a dvoubřitou spathou. Vně rakve bývalo uloženo kopí, štít, toulec se šípy a luk, třmeny s koňským postrojem, nádoby z keramiky, skla nebo dřeva a také předměty reprezentační povahy. Známy jsou i pohřby koni, psů a sokolů. Někdy čeleď následovala v hrobě svého pána - tak je interpretován například trojhrob ze Straubingu (obr. 16). Ženy byly pohřbívány v slavnostním oděvu sc šperky a nádobami. Na okrajích pohřebišť se někdy vyděruje zvláštní skupina hrobů privilegovaných osob (obr. 17). Počátky křesťanství v Bavorsku spadají do doby upevňováni vévodství a zvýšených kontaktů s Lan-gobardy v severní Itálii kolem roku 600. V hřebech se objevuji křížky z lístkového zlata našívané na oděv a další předměty s křesťanskou symbolikou. Na okrajích řadových pohřebišť vznikají dřevěné kaple s fu-ncrální funkcí datované do 7. století. Pozoruhooný je i objev malé pohřební kaple zabudované v 7. stoí'.'tí do zřícenin antických lázní v Hartingu u Řezná (ob .18) Velké hřbitovy končí kolem roku 700 a vznikají malé hřbitovy u jednotlivých dvorců. Objevuje s>; obolus mrtvých v podobě byzantských nebo východogot-ských zlatých solidů především v ústech zemřelého. Literatura: Codreanu-Windauer 2000, Oste.haus 1986, Schulke 1999-2000, Wintergerst 1999. 40 41 ÉÉÉ^př......| . : i $3 mu 5 m Obr. 19. Pohřební kupic ze 7. století s deseti hroby postavená v Hartúigu u Rezná v Bavorsku do zřícenin římských lázní. 1-egcnda. a suť. 2 - doplnení, 3 - 2děnc přístavky, 4 -■ cihly. Pramen: Wintergerst 1998, Abb. 4. proměně docházelo kolem roku 700, kdy byl pohřebiště opouštěna. Se stavbou kostelů se p areál/ přesouvaly k nim, ale teprve od upevn< organizace byly tyto kostelní hřbitovy přístu mu obyvatelstvu. Literatura: Böhme 2000, Hassenpflug 1999, mann 2000a. 2.3.5. Alamanni Obyvatelstvo pohřbívalo na řadových pohřebištích založených většinou v druhé polovině 5. nebo v první polovině 6. století. Také po přijetí křesťanství zde pohřbívali křesťané a jejich hroby jsou rozpoznatelné jen v případě přítomnosti křesťanské symboliky. Kolem roku 600 vznikala malá separátní pohřebiště šlechty v blízkosti velkých pohřebišť a také u dvorců. Podobně v těsné blízkosti dvorců začalo postupně pohřbívat i dalšf obyvatelstvo. K velké strukturální tradiční o hřební :ní farní pny vše- Scholk- 2.4. Pohřbívání v 9. až 10. století Toto období je charakterizováno převládnutím kostrového pohřebního ritu. U Slovanů se tak stalo nejdříve v Podunají, u severních a východních Slovanů pozdějLTam, kde byla převzata západní forma křesťanství vázaná na Řím, rychle zmizela mohylová pohřebiště a byla nahrazena pohřebišti plochými - na rozdíl od území pokřestěných východní církví, která byla k mohylovým pohřebištím tolerantnější. Markantně se tento rozdíl projevuje ve sféře vlivu Polska, které přijalo západní křesťanství roku 966 a Ruska pokřestěného roku 988. Dosti ostrou hranici zde tvoří řeka Bug (obr. 19). Literatura: Zoll-Adamikowa 1996. 2.4.1. Moravští Slované Přechod od žárového ke kostrovému pohřebnímu ritu nebyl u moravských a nitranských Slovanů jednorázovou záležitostí. Pro výbavu nejslarších kostrových hrobů na mocenských centrech najdeme analogie v horizontu Biskupija - Crkvina na jadranském pobřeží z poslední třetiny 8. století. Teprve postupně přecházelo k tomuto ritu i ostatní obyvatelstvo. Zdá se, že některé vzory byly převzaty z prostředí ovládaného Avary a kulturně vyššího prostředí římských provincií. V koneěném převládnutí nového ritu mohlo hrát roli i křesťanství. Birituální pohřební ritus, jak ukazují i vi kinská pohřebiště, neznamenal pro pohany problém. Teprve křesťanství striktně vyžadovalo pohřeb celého těla očekávajícího vzkříšení na „konci času". Podle Zdeňka Smetánky změna pohřebního ritu odrážela změny v celém společenském systému. Jestliže kremace představovala rychlý a definitivní odchod do jiného světa, pak inhumacc znamenala, že mrtvý zůstával do jisté míry nablízku svému společenství, pomáhal zajistit kontinuitu míru a prosperity. Zvláště u jedinců s autoritou a významem pro společenství to bylo jistě žádoucí. Na podporu tohoto názoru lze uvést také to, že pokud se od doby římské v některé společnosti praktikovala biritualita, pak inhumace byla zpravidla spojena s vyšším sociálním postavením zemřelých. Přijetí křesťanství nebylo jednoduchou záležitostí. Aktem obrácení (konverze) a křtem teprve začínal dlouhodobý a prakticky nekončící proces christianizace, kdy systém křesťanských hodnot postupně prostupuje každodenní život. Změna žárového pohřeb nlho ritu v kostrový nebyla asi velkým problémem, ani omezení a odbourání milodarů netrvalo dlouho (snad dvě generace), ale celá staletí se udržely pohřební rituály a jak ukazují písemné prameny z 11. století - i místa pohřbu. Také pro moravské prostředí lze přijmout dělení Milana Hanuliaka, podle něhož se pozůstatky zemřelého člověka dostávaly na pohřebiště, do osamělého hrobu, do hrobu na sídlištní plose, do sídlištního objektu, nebo na kostelní hřbitov. Doplnit bychom mohli kategorii pozůstatků ponechaných bez pohřbu. Podle vnějšího vzhledu dělíme středohradištnf pohřebiště (9. až první polovina 10. století) na pohřebiště s plochými hroby a na mohylníky. První skupina (pohřebiště s plochými hroby) má převahu, i když je pravděpodobné, že sem jsou zařazena pohřebiště původně mohylová, u nichž se mohyly nedochovaly. Někdy zde pozorujeme kumulaci kolem centrálního hrobu, jindy náběh k řadám. Úprava hrobo'/ých jam je rozmanitá. Většinou je půdorys obdélníkový se zaoblenými rohy, hloubka je závislá na pozdějších úpravách terénu, ale v některých případech dosahuje i přes 3 m. K úpravě hrobové jámy se někdy použilo dřevo, jindy kameny a občas se podaří objevit i zbytky rakve. Hroby s výklenky mají paralely na avarských pohřebištích, ale interpretovat je jako kulturní vliv Avarů by bylo zjednodušující, protože do kultur / jak Avarů, tak i Slovanů se dostaly zprostředkovaně v. prostředí dolního Podunají. Smysl pohřbu ve výklenku hrobové jámy není zcela jednoznačný (opatření proti revenanci nebo vylupování), ale mohla zde hráí roli snaha pohřbít zemřelého jednoduchým způsobem v dutém prostoru. Jako příklad rodového středohradištního jihomoravského pohřebiště s centrálním hrobem můžeme uvést „Hotařský kopec" u Morkůvek, kde kolem hlavního hrobu (s mečem a dalšími zbraněmi) pohřbívala místní komunita v 9. století (obr. 20-24). Pozoruhodné poznatky týkající se proměny pohřebního ritu u jihomoravských Slovanů pocházejí z výzkumů pohřebišť u Prušánek a Nechvíilína. Na obou pohřebištích jsou doloženy žárové hroby na jižním okraji pohřebiště trvajícího do poloviny 9. století. V obou případech bylo kolem poloviny 9. století pohřebiště přeloženo na jiné místo, kde se pohřbívalo kostrovým způsobem až do 11. století (obr. 25). Středohradištní pohřebiště se nacházejí na centrálních hradiscích, na velkomoravských dvorcích, ale 42 43 Obr. 19. Slovanská pohřebiště z doby od poloviny 10. do poloviny 12. století. Legenda: a-c - mohylová, pohřebiště {a - žárová, b - birituální, c - kostrová), d - hroby uložené do starších mohyl, e-g - plochá pohřebiště (e - Žárová, f - birituální, g - kostrová), h - severní hranice slovanského osídlení. Pramen: Zoll-Adamikowa 1996, s. 82. 33® Legendi; - ÜJ ___ ' ' vzrušene Hrony, 3-hroby, 4 -zahloubené objekty. Pramen: Měřínský - Unger 1990, o nunity. ir. 3. Obr. 20. Takzvaný „Hotařský kopec" u Morkůvek na Moravě, na němž by]o prozkoumáno pohřebiště z 9. století. Foto: J. Unger. Obr. 22. Hlavni hrob na pohřebišti z 9. století u Morkůvek na Moravě vybavený mečem, kopím, sekerou, ostruhami, nádo Kw a dalSimi drobnými předměty u pasu. Kůlové jamky KÍ-K4 jsou pozůstatkem konstrukce dřevem vyložené hrobové komory f'amen: Měřínský - Unger I990, obr. 5. Sw,r'-K!' "ľ* 19 "a P°hřebiáti 2 9- st°letí " Morkůvek na Moravě rľovľ-v- ľ ^ Ubfcna J" rakVC' Ptd°r>"i sc P« Í"P«»° Méľ ,' ' S° kromé bm<™>vé náušnice našel i hrnec. Pramen' "érmsky - Unger 1990, obr. 13. 44 45 i při zemčdclsko-pasteveckých či zemědělsko-řeme-slnických a vojensko-strážních sídlištích. Poznatky o poslední skupině pohřebišť, známé dosud především díky výzkumům na předhradi „Pohanska" u Břeclavi, obohatil výzkum v Olomouci-Nemilanech, kde takřka í 9% jedinců bylo vybaveno zbraněmi - a to nejen meči, které se našly ve dvou hrobech, ale i šavlí (svědčící o kontaktech s Maďary či Pečeněhy). Také pohřby koní doplňují naše představy o vybavení a funkci vojensko-strážního sídliště v předpolí mocenského centra. Za pohřebiště řemeslnického a zemědělského obyvatelstva žijícího na předhradi rajhradského hradiska se považuje lokalita ležící mezi Rajhradem a Rebešovicemi (jižni Morava) s 564 hroby. Jedná se samozřejmě jen o umělé dělení a v mnoha případech je přiřazení konkrétního pohřebiště k stanovené skupině problematické. Mohylníky se dochovaly především v lesnatém lerénu, kde nebyly zničeny pozdější kultivací půdy. jednotlivé mohyly bývají většinou kruhového až oválného půdorysu. Někdy se zdá, že mohyla oválného půdorysu vznikla splynutím několika samostatných mohyl. Průměr dosahuje 2 až 18 m a výška 0,5 až 6 m. V násypech se vyskytují stopy ohně a dřevěného vymezení pohřbu. Kostrové hroby pod mohylami leží buď na úrovni terénu, nebo v jamách pod mohylou. V některých případech mohly být kostrové hroby zapuštěny i do tělesa mohyly. Některá mohylová pohřebiště s žárovými i kostrovými hroby s-- udržela dlouho (obr. 26). Výrazná skupina mohylových biritu-álních pohřebišť je dokumentována na jihovýchodní Moravě, kde lze jejich výskyt sledovat od 9. do počátku 11. století (Kostelec, Nevšová, Bojkovice, tadimov, Luhačovice, Žlutavá). Příkladem může být mohyla v trati „Starý háj" u Lipové na Zlinsku, v jejbnž tělese byly objeveny jak jamkové žárové pohřby, tak i zbytky spálených kostí uložených do násypu. Doloženo je zde i žároviště. U některých mohyl na Zlínsku (například v Kostelci-Štípě) se na úrovni původního terénu našlo jen několik spálených kostí, atypické zlomky keramiky a železný předmět (snad přezka), takže tyto mohyly jsou zatím nedatovány. Obr. 24. Kresebná dokumentace a rekonstrukce hrobu z 9. století na pohřebišti u Modříc na Moravě, Kresba: P. Kos, Obvyklá orientace hrobů byla západ - východ (hlavou k západu) s celou řadou odchylek, které se vysvětlují rozdílným místem východu slunce během ročních období, což je velmi problematické. Dále je možné, že se lidé při zřizování hrobů řídili v terénu jen přibližnou západovýchodní orientací, případně hroby orientovali na krajovou dominantu. Důležitou roli zřejmě hrál sklon terénu pohřebiště i představy o geografickém umístění záhrobí i zmrtvýchvstání. Většinou se pohřbívalo do obdélníkových jam určených pro jednu osobu, ale v prostoru mezi řekami Svratkou, Dyjí a Moravou se objevují hroby po delší straně hrobové jámy s výklenkem, do něhož byl zemřelý uložen. Vedle toho jsou z pohřebiště v Mutěnicích známy hrobové jámy dvojnásobné šířky, v nichž byl zemřelý pohřben podél jedné z delších stran. V tomto případě se opět může jednat o pozůstatek výklenkového hrobu. Běžná je poloha naznak s pažemi podél těla a nohama vedle sebe, ale vyskytují se i různé odchylky (poloha na boku, skrčená poloha). V hrobech se nacházejí jednak předměty související s oděvem a výzdobou zemřelého (přezky, nákonči opasků, náuánice, prsteny, náhrdelníky), jednak milodary (nádoby, zbraně). V hrobech se objevují i doklady pohřebních zvyků (vykuřování, Obr. 25. Kresebná dokumentace hrobu 8 výklenkem na pohřebišti u Nechvalína (Morava). Pramen: Klanicn ]997b, obr. 8. Obr, 26, Mohylník v Bohuslavicích u Kyjova. Pramen: Archiv Archeologického ústavu AV ČR v Brně. 46 47 pohrební hostina, rituálni rozbíjení nádob, skořápky vajec). Přijetí křesťanství se neprojevilo ve změně žárového pohřebního ritu v kostrový, neboť k němu docházelo postupně již dříve, ale především v přesunu pohřebních areálu do blízkosti sídlišť, nebo, lépe řečeno, přímo do nich. Nebylo to jen v případě hřbitovů kolem kostelů, ale i v sídlištních areálech mimo kostely. Příkladem jsou rozsáhlé archeologicky prozkoumané plochy na Pohansku u Břeclaví, kde kostrové hroby leží většinou v malých skupinkách mezi sídlištními objekty (obr. 27), nebo i situace na hradišti sv. Hypolita u Znojma. Tento způsob pohřbívání se na Moravě váže především na mocenská a hospodářská centra a také jejich nejbl힊í okolí, o čemž svědčí objev v Břeclavi-Poštorné, Ojedinělé hroby mezi sídlištními objekty však mohou odrážet i situaci, kdy lidé vytržení nebo vymanivší se ze své komunity zemřeli v cizím prostředí, do něhož nebylí plně integrováni. Do souvislosti s přijetím křesťanství náleží i skutečnost, že na kostelních hřbitovech jsoupohřbenimuži zřejměpadlí v boji. Alespoň u společensky výše postavených jedinců bylo snahou převézt jejich těla k pohřbu do posvěcené půdy - možná z tohoto důvodu se u kostelů na mikulčických „Valech" a také na Pohansku u Břeclavi nacházejí hroby s kostrami nesoucími známky smrtelných zranění. Ostatní obyvatelstvo i nadále pohřbívalo na pohřebištích oddělených od sídlišť a splynutí pohřebiště se sídlištěm trvalo ještě nejméně tři staletí, až do doby, kdy se vytvořila dostatečně hustá síť farních kostelů. Nový jev v moravském prostředí 9. století představují kostelní hřbitovy vzniklé buď na starších pohřebištích (například ve Starém Městě „Na valach"), nebo kolem nově založených chrámů (obr. 28, 29). Jsou dokladem křesťanského pohřebního ritu, který má svůj vývoj. V 9, století kolem kostelů pohřbívali především příslušníci komunit vázaných na mocenská centra (podobně jako v prostředí Franské říše před staletími). První generace pohřbívala ještě s četnými přídavky, ale počet přídavků se postupně omezoval. Dvanáctý kostel na mikulčických „Valech" se považuje především za stavbu nad kamennou relikviářovou schránkou zbudovanou kolem roku 900. Zvláštní pozornosti si zasluhují hroby uvnitř kostela. Církev přísně rozlišovala pohřbívání na vysvěcené půdě kolem kostela a pohřbívání v interiéru kostela. Zatímco pohřbívání u kostela se stalo povinností, pohřby v interiéru se omezovaly na výjimky (kněží, biskupové, mniši a privilegovaní laici). Od 7. století býval na synodách opakované vyhlašován zákaz pohřbívání v kostelích (Braga 563, Naiites 658, Mohuč [Mainz] 813, Tribur 895, Nantes 900). z něhož byli vyjmuti biskupové, opati, kněží a zbožm laikové (jimiž byli myšleni patroni kostela), Literatura: Dohnal 1980, 2003, Dostál 19i6, 1980, 1982, Galuska - Dufka 1991, Galuska - Lutov;;ký 1993, Hanáková - Stana - Stloukal 1986, Hanuliak 1999a, 2002, 2004, 2004a, 2004b, Kalousek 1971, Kavánová 1980, 1993, 2003, Kavánová - Vitula 1990, Klanica 1990, 1997a, Klima 1999, Kohoutek 1995, 2003, Koži-ak 2001, Kůrková 2003, Měřínský - Unger I )90, Raj-chl 1987, Smetánka 1995, Stloukal - Vyhnárek 1976, Stuchlík - Unger 1987, Staššíková-Štukovssá 2001, Unger 2004. 2.4.2. Slované na území dnešmho Rakouska Z území dnešního Rakouska známe mnoho dokladů slovanského osídlení v 9. století. Například v Lesní čtvrti (WaJdviertel) a části Mlýnské čtvrti (Můhlvier-tel) jsou mohylová pohřebiště velmi podobná těm, která známe z jižních Čech a jižní Moravy. Pokud jsou tato pohřebiště zkoumána, například u Wimmu, tak pod mohylami leží hrobové jámy obložené kameny s nebožtíky uloženými v dřevěných rakvích (obr. 30), Vzhledem k vlastnostem půdy jsou jak kosterní pozůstatky, tak i kovové předměty často stráveny. V některých hrobech se zachovaly součásti oděvu, šperk a různé přídavky. V Podunají východně od Enž>: (Enns) a v části Dolního Rakouska {NiederÔsterreú h) jižně od Dunaje leží plochá pohřebiště. Zemřelí zde bývali pohřbeni do obdélných jam v dřevěných rakvích, Hroby žen obsahují šperky z bronzu, mosazi \ vzácně i ze stříbra, skleněné korálky a přesleny. V mužských hrobech se nacházejí nože, ocílky s křesacími kameny, šipky, sekery a kopí. Časté jsou zvířecí koiti. Třetí skupina hrobů se rozprostírá ve Vinné čtvri (Weín-viertel) a navazuje na moravská pohřebiště Oproti předchozím skupinám je zde více zbraní a častější zranění na kostech. Proces christianizace je doložen kostelními hřbitovy. Literatura: Friesinger 1984, Justová 1990. ^!« ""• .■■*V/i-5t.BŘECLAV-POHANSKO « ľELKDMORAVEKÉ OSÍDLENI O"' <%, e1'' jí c :.p- ."Q>. F 27. Plán odkryté plochy v areálu hradiska z 9. a 48 49 $ pifp Ví ks Obr. 28. Půdorys dvouapsidové rotundy (6. kostel) a 2. kostela na hradisku v Mikulčicích na Morave z 9. století. Kostely jsou obklopeny hroby. Pouze v interiéru 2. kostela je jeden hrob s mečem v kostelní lodi a tri hroby v přístavku na severní straně. Pramen: Poulií: 1975, obr. 15, 24. 2.4.3. Slované na území dnešního Slovenska Pohřební ritus slovanského obyvatelstva na území dnešního Slovenska, respektive na Nitransku, se v 9. století nelišil od způsobu pohřbívání na Moravě. Poměrně časté jsou birituální mohylnfky dokumentující přechod od žárového pohřebního ritu k pohřbívání nespálených těl. Mohylníky nejsou známy z Dunajské nížiny a dalších oblastí (Liptov, Orava, Spiš, Šariš). K přechodu na inhumaci docházelo někde od přelomu 8. a 9. století, někde, jako například na východním Slovensku, se žárový pohřební ritus udržel až do přelomu 10. a 11. století, V 10. století po rozpadu Velkomoravské říše je na některých pohřebištích zřejmé přežíváni původní populace beze změn. Na jiných pohřebištích se projevuje přítomnost maďarského etnika a postupně při splývání s místním obyvatelstvem se vytváří tzv. belobrdská kultura. Plochá kostrová pohřebiště lze rozdělit na starší a mladší typ, přičemž dělící čárou je poslední čtvrtina 10. století. Je možno rozlišit několik typů pohřebních lokalit: Osamělý hrob, hrob na sídlišti, jedinec uložený v sídlištním objektu, pohřebiště a kostelní hřbitov. Pro starší pohřebiště je charakteristické skupinové pohřbívání příbuzných, které u mladších pohřebišť mizí. Na pohřebištích se projevuje obava ze smrti a strach z nespáleného mrtvého těla, tedy obava z návratu zemřelého. S tím souvisí udobřovací, očistné a ochranné praktiky, jejichž stopy se nacházejí v hrobech. Na celé řadě pohřebišť se vyskytují výklenkové hroby, většinou podmolového typu; jen na pohřebišti v Borovciach byl prozkoumán jeden tunelový hrob. Jedinci rizikových skupin bývali pohřbíváni mimo občínová pohřebiště. Příkladem dobře zpracovaného pohřebiště, ia němž se tento vývojový trend projevuje, jsou i Čakajovce. V Malých Kosihách u Nových Zámků, kde bylo prozkoumáno 417 hrobů /, ]0. až 11. století, ;e Marie Vondráková pokusila vysledovat na kostermm materiálu podíl slovanského a maďarského etnika a jeho proměny v průběhu několika generací. Podařilo se jí doložit jak umělou deformaci lebky, tak i trepanaci. Literatura: Hanuliak 1992, 1994a, 2000, 2000-2001, 2004, 2004a, 2004b, Hanuliak - Rejholcová 1999, Chropovský 1997, Rejholcová 1990, Staššíková-Stu-kovská 2005, Štefanovičová 1989, Vondráková 1996. 2.4.4. Maďaři Maďaři přišli z území na střední Volze a Kamě do Karpatské kotliny na přelomu 9. a 10. století a po-stupně obsadili území osídlené zemědělským obyvatelstvem. Jejich kultura obsahovala prvky byzantské, arabské, perské, turkmenské a slovanské. Svoie zemřelé pohřbívali na malých velkorodinných poh rebiŠtích, odrážejících zvláště v prvních desítiletích ;»o jejich příchodu, nomádský způsob života. V hrobech orientovaných zpravidla ve směru západ - východ s různými odchylkami, bývali pohřbíváni muži i s částmi koně (hlava, končetiny), zbraněmi (šavle, meč, sek ;ra, šípy) a výstrojí koně (sedlo s třmeny, uďidla). V renských hrobech se objevují charakteristické ozdoby hlavy, nááivky na oděv, náramky a prsteny. Ozdobu oděvu tvořily i proděravělé mince. V hrobovém inventáři se Obr, 29..Skupina hrobů západne od druhého kostela v Mikulčicích (Morava). Pramen: Archiv Archeologického ústavu AV ČR v Brně. nachází i charakteristická keramika. Hroby Maďarů Literatura: Koperski 1985, 2003, Kouřil 2003, Lauer-jsou kromě Karpatské kotliny známy i z Moravy, Pol- mann 2000, Ruttkay 2002, Schulze 1984» Točík 1968, ska, Rakouska, ale i západní Evropy (obr. 32). 1987, Váňa 1954. 50 51 oMélniíkyhwby a pravidelné útvary archeologické sondy. Pramen: Fneanger l984.Taf.2. Literatura; ťrolíková-Kaliszová 2004, Krumphanzlová 1971, Sommer 2000a, 2001, Šolle 1980. 2.4.5. Čechy V 9. století došlo v Čechách k přechodu na kostrový pohřební ritus s četnými milodary, které postupně 2 4 6 Polsko mizí. Na hradských centrech se ve vydělení hrobů i ve výbavě projevuje sociální diferenciace. Za důsledek pronikáni křesťanství se považuje přesun pohřebišť do sídlištních areálů, postupně i ke kostelům, omezení hrobového inventáře, křížky a někdy i osobní relikvi-áře. Území dnešního Polska tvořilo v časném středověku několik oblastí s odlišným hospodářským, kulturním i politickým vývojem. Na přelomu 8. a 9. století se ve slovanském prostředí charakterizovaném Helenou Zoll-Adamikovou jako „zóna bez stop po pohřebním Obr. 31. Žárové pohřebišti typu Alt Kabelích v Grabku (Polsko). Pramen: Muzolf 2002, obr. 246A. ritu* objevují na pobřeží Baltského moře Mrituální pohřebiště s převahou mohylových hrobů. V žárových hrobech jsou časté zbytky Člunů a vozů. Hroby jsou také často vybaveny luxusním zbožím ale beze zbraní. Zdá se, že jde o hroby Vikingů zabývajících se přede* vším obchodem. Vedle toho se však na území Polska objevují od konce 8. století a možná, že i o něco dříve, hroby typu Alt-Käbelich pro něž jsou charakteristické ploché jámy oválného půdorysu někdy s pozůstatky většího množství spálených jedinců, původně překryté dřevěnými střechami. V Grabku se dokonce podařilo odkrýt pozůstatky kruhového kultovního objektu, datovaného do přelomu 10. a 11. sioleti, který byl součásti pohřebiště tohoto typu (obr. 31). Od druhé poloviny 10. století se objevují kostrové hroby vybavené zbraněmi, jezdeckou výstrojí i vážkami se závažími, které se považují za doklady pobytu vikinských bojovníku ve službách Piastovců. Na území Slezska vydělit Krzysztof Wachowski pro 9. století mohylová pohřebiště s mohylami obsahujícími dřevěnou srubovou konstrukci na čtvercovém půdorysu nebo konstrukci kamennou. Z další etapy, která není mladší než 10. století, jsou známa opět plochá žárová pohřebiště v Dolním Slezsku. Kostrové hroby se objevují pod velkomoravským vlivem v 9. století a v 10. století pod vlivem českým, který se projevuje přidáváním mincí do hrobů. literatura: Czupryúska 2002, Gorczyca 2002, Losiňski 1993, Muzolf 2002, Szmoniewski 2005, Tyniec- Obr. 32. Hroby maďarských bojovníků s výzbrojí a výstrojí ze Sercdě. Pramen: Točik 1987, obr. 2. -Kepiriska - Wróbel 2002, "Wachowski 2000, Zoll Ada-mikowa 1997. 2.4.7. Východní Slované U Slovanů na východě se zvyk pohřbívat pod mohylami udržel déle než na západě a to i po přijetí křesťanství. Souvisí to snad s větší tolerantností východní církve. Desáté století bylo obdobím birítuál-ním, ale v 11. až 12. století byly již běžné mohyly související s kostrovým pohřebním ritem. Různé východoevropské slovanské kmeny se lišily kromě jiného i způsobem budování mohyl. Na severu Ruska se vyskytují mohyly dlouhé 12 až 40 m, ojediněle i delší 52. 53 než 100m, široké 5 až lOm a 1 až 2m vysoké. Vznikaly tak, že k mohyle se stále přidávaly další pohřby pod násypem. Ostatky zemřelého byly často uloženy v zemi bez nádoby, ale vyskytují se i popelnice. Tyto mohyly jsou datovány do 6. až 9. století. Tímto způsobem pohřbívalo slovansko-baltsko-finské obyvatelstvo. Pro novgorodské Slovany v 6. až 9. století byly charakteristické mohyly na kruhovém půdorysu se strmými svahy. Vzhledem k tvaru se jim říká sopky; dosahují výšky 2 až 10 m a jejich průměr se pohybuje v rozmezí 12 až 40 m. Také v těchto mohylách se pohřbívalo postupně. Ještě počátkem 10. století zaznamenává islámský encyklopedista a geograf ibn Rusta zajímavou zprávu o pohřebním ritu týkající se východních Slovanů: „(,..) Když někdo z nich zemře, spálí jej. Když ženám zemře nějaký příbuzný, poraní si nožem ruce a tvář. Když 2.5. Pohřbívání v 11. a 12. století V tomto období došlo k celé řadě podstatných změn charakterizovaných postupnou unifikací pohřebního ritu s minimem milodarů a zakládáním kostelních hřbitovů. Na některých pohřebištích, především na Slovensku, vzácněji i na Moravě (Knínič-ky, Mistřín, Nová Dedina) a v Čechách (Radomyšl), byly některé hroby kryty velkými náhrobními kameny, v některých případech s vytesaným křížem nebo jinou značkou. Účelem těchto náhrobníku bylo jistě označit vyšší sociální postavení v rámci komunity. Tento výklad podporují zvláště značky, z nichž některé mohou mít vazbu na pozdější šlechtické znaky. Pozoruhodná jsou i demografická pozorováni. Podle údajů publikovaných Klausem Simonem, který provedl antropologickou analýzu pohřebiště z 11. a 12. století v Schirmenitz v Sasku se zdá, že dožitý věk do jisté míry souvisí se sociálním postavením zemřelého. Na tomto pohřebišti bylo zjištěno, že dospělí se dožívali průměrného věku 34,5 let (muži 37,6, ženy 30,7 let). V sledované populaci se nejnižŠí-ho veku dožívali lidé v době kolem roku 1100 a v první polovině 12. století (ženy jen 24,2 let). V téže době poklesla i průměrná výška postavy ze 167 na 159 cm a na kostech jsou velmi časté defekty, Při srovnání se situaci ve střední Evropě (mezi Durynským lesem, Krušnými horami a Baltským mořem) klesá průměrný dožitý věk venkovského obyvatelstva od roku 800, kdy dosahoval 39 let - na 34 let v první polovině 12. někde spálí mrtvolu, na druhý den přijdou na spáleniště, vyberou popel, uloží jej do hliněné nádoby tt nádobu položí na vyvýšené místo (mohylu). Když uplyne rok od smrti příbuzného, vezmou s sebou asi 20 nádob plných medu a vyjdou s nimi na to vyvýšené místo. Když se tam všichni shromáždí, jí a pijí. Potom se vr 3Qi ca * & =«=> *=> <» cg * \ Co Ob - «35(23 CD ® <=° ~ - ,92 GO nr, C5J OSJ_ L*J (SO HOLUBICE VI 1981 ---hranice zacistíné f 54 55 Obr. 34, Část hřbitova u rotundy v Pustiméři na Moravé. V pozadí je kamenná náhrobní deska. Foto: Archiv Archeologického ústavu AV ČR v Brně č. 20845/6. vyšlo v Polsku množství důležitých prací o pohřebním ritu s velmi zajímavými výsledky. Kritické zhodnocení hlavních trendů i konkrétních projevů pohřebního ritu najdeme v práci Leszka Kajzera. Speciálně se touto problematikou zabývaly i některé konference, z nichž vyšly pozoruhodné sborníky, Velké pohřebiště z doby od poloviny 11. do 13, století je zkoumáno v .Dziekanowicích u Poznaně. Zemřelí zde byli pohřbíváni často na dřevěné desce podkládané kameny s rukama podél těla. V některých případech byli zavinuti do textilní látky. Někdy jsou v hrobové jámě doklady očistných obřadů pomocí ohně. Vedle hrobů obsahujících kosterní ostatky se našly i hroby prázdné interpretované jako symbolické, V hrobech žen a dívek se nacházejí esovité záušnice, korálky a nože; v hrobech mužů zase zbraně. Časté jsou v hrobech i mince. Zvláštní pozornost byla věnována hrobům s kamenným obložením na Mazovsku, Jejich epizodický výskyt v době od poloviny 11. do druhé poloviny 12. století, spolu s inventářem v němž výrazné místo zaujímají zbraně, se interpretuje jako projev pobytu varjažsko-ruských ozbrojených družin ve službách Piastovců. Vzácně se na Mazovsku objeví i žárový dvoj hrob, kde nádoba datovatelná do 12. století obsahovala spálené kosti. Tato výjimka se vysvětluje tak, že tímto způsobem byli pohřbeni etnicky i nábožensky odlišní Baltové. Speciální pozornost je také věnována symbolickému významu některých předmětů z hrobov-; výbavy (například klíčům z hrobů dospělých osob), úe jejich výklad je zatím mnohoznačný. Již od konce 10., ale především v 11. a 12. století je z Polska známa celá řada hrobů s mincemi ve funkci obolu mrtvých. Literatura: Jaskanis 1998, Kajzer 1996, Kam - Kur-natowska 2000, Kordala 2000, Kiersnows ca 1992, Kurasiňski 2002, Leciejewicz 1997, Suchdobki 1998, Wrzesmska - Wrzesiňski 2005, Wrzesiňski 1995, 2000, ZolhAdamikowa 1966, 1971, 1997, 2000. 2.5.4. Morava Na Moravě známe pohřební ritus díky archeologickým výzkumům celé řady pohřebišť (r apříklad Mušuv - 230 hrobů, Holubice - 211 hrobů, Pľedmostí - 140 hrobů, Jiřikovice - 110 hrobů) (obr. 33) Venkovská pohřebiště můžeme z chronologického hlediska rozdělit do několika skupin. Především jsou to pohřebiště rozvíjející se ve střední době hradištní a v 11. století dožívající. Druhou skupinu tvoří lokality, na nichž se pohřbívalo jak ve střední, tak i v mladší době hradištní a nakonec jsou to pohřebištó, jejichž počátky spadají do 11. století, V H. a 12. století se však pohřbívalo i kolt;m kostelů - jak kolem starších z 9. století, tak i kolem kostelů nově postavených. Na Moravě do první skupiny patří nejen velký hřbitov v Sadech u Uherského ríradiště s 856 hroby datovanými do 11. až 12. století, fle i další hřbitovy na mikulČických „Valech" a patrné . ve Zno-jmě-Hradišti. Hřbitovy vznikaly i kolem nově postavených chrámů - například v Pustíměři, kát některé hroby ležely pod kamennými plotnami (obr. 34). Od 11. století vznikaly na Moravě kláštery (Rajhrad 1048, Olomouc ] 077-1078, Třebíč 1101), které se stávaly vyhledávaným pohřebním místem. Také t tohoto období, kdy naprosto převažují pohřebiště prostorově oddělená od venkovských sídel, jsou známy hřbitovy na mocenských opevněných centrech - jak u kostelů (například Vysoká zahrada u Dolních Věstonic), tak i nevázaná na známé kostely (například R;.dslavice--Zelená hora). Rí'nľwitľľľ? ^ Čŕf ra,ad°hradHtního pohřebiíte zkoumán*, |tropofogi ko_archeo|oglckého vfzku*^^ až 2002 u Divák na Morav. - v rámci školního mh jamách tem «7«»/«,., a.» .-----, ' . .. 1 r,r°aovédecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Hroby v Jirobo- 'lými kroužky je znázorněna situace narušených hrobů zaměření. Hroby 42 a 46 jsou z mladší doby bro izové Kresba: J. Unger a M. Živný. Hrobové jámy jsou běžně orientovány ve směru západ - východ s různými odchylkami, přičemž zápa-dovýchodní orientace je na Moravě pravidelnější než v předchozím období. Hroby bývají také různě upraveny kameny a dřevem. Zemřelí bývali pohřbíváni v rakvích, ale častěji jen přímo do země, v natažené poloze naznak s rukama podél těla s četnými odchylkami (poloha na boku, skrčená poloha, poloha na břichu, ruce na prsou, pokrčené dolní končetiny). Na povrchu byly hroby asi nějakým způsobem označeny. V hrobovém inventáři oproti předchozímu období bývá méně předmětů; lze je rozdělit na dokladové (šperky, součásti oděvu a obuvi) a rituální (milodary), přičemž jeden a týž předmět může být někdy použit jako dokladový a jindy jako milodar. Předměty / hrobů můžeme také rozdělit na šperky, doklady věrských představ (pohanské přežitky a křesťanské symboly), součásti oděvu a obuvi, zbraně a predmety7 bížné potřeby. Mezi doklady věrských představ patří trince, které se do hrobů dostávaly ve funkci obolu mrt/ých. Tyto mince mohly souviset s přechodovým rituílem a mít funkci viatika („cestovné do světa mrtvých"), dále mohly sloužit jako ekvivalent naturálních nilo-darů, k antirevenaiitským opatřením a jako devocio-nální ochranná výbava. Mince se vzácně objevují již v hrobech středohradištních (Mikulčice), ale běžnější jsou v období od první poloviny 11. do přelomu 11. a 12. století, i když se vyskytují i dále ve 13. a dalších 56 57 ;e na mladohradiStním pohřcbiĚti u Divák na Morave. Foto; J. Ung. Obr. 38. Kresebná dokumentace některých nálezů z hrobů na rnladohradištním pohřebišti u Divák na Moravě - nůž, bronzové i-sovité záušnice a denár ve funkci obolu mrtvých. Kresba: A. Krechlerová. staletích. Důležité jc, že mince v hrobech jsou svědectvím ekonomických změn vil. století, kdy již obyvatelstvo odvádělo daně v peněžní formě a mince byly i ve venkovském prostředí běžně dostupné. Dalším typickým předmětem z hrobů jsou esovité záušnice tvořící ozdobu hlavy žen a dívek (častěji na Moravě než v Čechách). Kromě toho se v hrobech nacházejí prsteny a náhrdelníky ze skleněných, kamenných, jantarových, hliněných, bronzových i stříbrných korálků. Nádoby jsou méně Časté, ale nikoli ojedinělé. K nálezům z hrobů patří i skořápky vajec, v ojedinělém pří- padě (Velké Hostěrádky) dokonce se zbytky malováni (kraslice). Ze zvířecích kostí jsou nejčastější kůstky z kura domácího. Pro ilustraci pohřebního ritu v tomto období lze uvést pohřebiště u Divák {jižní Morava), které navazuje na starší pohřbívání na tomto místě. V hrobech se nacházely především uherské a moravské mince, esovité záušnice a nožíky (obr. 35-38;. Literatura: Hanuíiak 1994, lili 1992, Jelínková 1999, 2000, Klápště 1999, Krumphanzlová 1997, Lutovský 2001, Měřínský 1997, Nechvátal 1997, Simon 1988, Stana 1993, Unger 1992, Živný 2000, 2003. 2.6. Pohřbívání od 13. do počátku 17. století Ob^.Fotogr^ádo—^ Pohřební ritus venkovského poddanského obyvatelstva, od 13. století kontrolovala církev, která zvláště po reorganizaci farní sítě s množstvími malých farností k tomu měla dostatečné prostředky. Pohřbívalo se zásadně u farních kostelů, na vymezeném a posvěceném prostoru (locus sacer), do něhož se vcházelo vstupem, někdy opatřeným jámou krytou mříží, která měla jak praktický, tak i magický význam (obr. 39). Na jižní Moravě se ji podařilo objevit při výzkumu opevněného kostela v Kurdějové u Hustopečí (obr. 40). Hřbitov měl být ohrazený zvláště proto, aby bylo vymezeno území spadající pod církevní právo. Polské synody ze 13. století svědčí, že v té době to ještě nebylo /.daleka samozřejmostí. Středověké hřbitovy vsak vyp vdaly podstatně jinak než dnes. jejích plocha byla víceméně volná, porostlá trávou a snad jen tu a tam stál dřevěný kříž. Jednotlivé hroby se staly po nějaké době anonymní a na pohřbené se pohlíželo jako na kolektiv, litery vstane z mrtvých v den Posledního soudu. Na hřbitovech čile kolotal Život, protože se tam obchodovalo, 58 59 Jaroslav Malina editor citovanou literaturu z textu najdete v závěrečném seznamu použité literatury v této publikaci_ Panoráma biologické a sociokulturní antropologie Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných" oborů 25 Josef Unger Pohřební ritus 1. až 20. století v Evropě z antropologicko-archeologické perspektivy NADACE UNIVERSITAS V BRNĚ AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM V BRNĚ MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ NAKLADATELSTVÍ A VYDAVATELSTVÍ NAUMA V BRNĚ 2006 Milivoj Husák, Dies ime II, 2005, z cyklu Dies irae 1-Vltt, akryl, uhel, 30x22 cm.