Latinská hudební teorie ve středověku a v 16. století, chronologický přehled:
Antika (Řecko), dědictví antické hudební teorie známé ve středověku a později:
Z antiky dochováno víc teorie než notované hudby (asi 40 notovaných zlomků, několik celých melodií)
Řecká tónová soustava – 2 oktávy
Tónový systém: harmoniai – sestupné oktávové řady (názvy podle řeckých kmenů, mají jejich vlastnosti),
každá složena ze dvou tetrachordů,
Tetrachordy, rody diatonický, chromatický, enharmonický,
Pythagorejci – hierarchizace – intervaly podle číselných proporcí, jednoduché poměry = konsonance
8 = 2:1, proporcio multiplex
5 = 3:2, superpartikulární proporce
4 = 4:3
tón = 9:8, menší intervaly, malý (256:243) a velký půltón, komma
Étos v hudbě – Platón, výchova vhodnými mody – dórský – zmužilý, jónský – zženštilý
Rytmus, metrika – aditivní princip, odpovídá metrice časoměrné poezie, stopy, jejich řetězení
(Augustinus: De musica z r. 387), def. Musica est scientia bene modulandi (H. je znalost správného
rozvíjení)
Latinští autoři, až sklonek antiky, pro školské účely
Martianus Capella: De nuptiis Philologiae et Mercurii, po r. 400, latinské ekvivalenty řeckých termínů,
hudba součástí „svobodných umění“ – quadrivium – matematické disciplíny (aritmetika, geometrie, musica,
astronomie)
Boethius: De institutione musica, kolem 520, matematická teorie hudby, překlady z řečtiny, vytvořil
latinskou terminologii, hudba součást quadrivia, intervaly argumentovány matematicky (viz výše: poměry,
sluchové ověření na monochordu), klasifikace: Musica mundana (řád kosmu), m. humana (řád těla a duše),
m. instrumentalis (znějící hudba) – vše podle stejných poměrů, udržují v chodu řád kosmu
Cassiodorus: Institutiones, ca 550-562, 5. Kapitola, De musica
Odkaz na řecké autority, etymologie pojmu musica, hudba proniká a je spjata s celým životem, spjatá
s kultem, žaltář (psalterium) nazván podle hudebního nástroje
Části hudby – harmonica (nauka o tónových výškách), rytmica (rytmický vztah slov a hudby), metrica
(časoměrná metra), def. Musica scientia est, quae de numeris loquitur (h. je věda, která se zabývá čísly)
Druhy nástrojů, intervaly – číselné proporce, tónový systém, mody, autority (Orfeus, Boethius…)
Isidor ze Sevilly: Etymologiae, ca 622-633, (česky E.I-III, Praha, Oikumené 2000) encyklopedie, souhrn
dobového vědění, „etymologický“ výklad pojmů, původ pojmů, informace o liturgické hudbě jeho doby
Název, vynálezci, působení, klasifikace
Aurelianus z Réomé: Musica disciplina (mezi 840-850), nejstarší chorální nauka,
Nejstarší informace o 8 církevních modech, o antifonickém zpěvu při liturgii, poznámky o vlivu rytmické
stránky textu na strukturu melodií.
Chybí notace, odkazy na monochord
Úvodní část – spekulativní, hudba sfér, etické účinky, objevitelé, číselné proporce, musicus-cantor…
De octo tonis (Pseudo-Alcuin) – definovány etymologicky
Melodická motta modů – noeane…
Mody podrobněji, spojení psalmodie a různých typů liturgického zpěvu, citování příkladů (asi 100)
Differentiae – věnuje hodně místa
Text později cituje málo autorů, brzy antikvován
Musica enchiriadis, Scolica enchiriadis, kolem 900, velmi vlivné, sever západofranské říše,
Hucbald?, přes 40 pramenů – až do 15. století, hodně Německo
Populární kvůli nejstarší zmínce o paralelním a laterálním organu a dasijské notaci (daseia), záměr ale širší –
organizace tónového materiálu v tetrachordech: Graves, Finales, Superiores, Excellentes
Intervaly, De symphoniis – diatessaron, diapente, diapason, jejich vlastnosti – suavis concentus
Organum, diaphonia per diatessaron, diaphoniae descriptio, diaphonia per diapente
Odkazy na autority – Ptolemaios, Boethius, Pythagoras
Odo z Cluny (+ 942), Dialogus de musica (Enchiridion musices) ca 935
Poprvé systematika písmen abecedy pro tónové stupně v našem smyslu
Gamma až a´
- odvozena ze značek na monochordu
- tón, půltón, intervaly, melodické kroky, konkrétní příklady liturgických zpěvů
- mody – čím se liší, rozsah, umístění tónů a půltónů
Guido z Arezza (ca 991-po 1033), velký pedagogický talent, vliv dodnes – přesná linková notace, metoda
zpívání z listu za pomoci solmizace, po Boethiovi největší počet rukopisných pramenů
Pomposa, benediktinské opatství u Ferrary – návrh antifonáře (ztracený) s linkovou notací, závist
spolubratří, odchází do Arezza kolem 1025, pod ochranou biskupa Theodalda (asi mezi 1023-36), píše
Micrologus, kolem 1028 v Římě, konec života asi klášter Avellana.
Aliae regulae – prolog k antifonáři, konstatování problémů s učením se zpěvů zpaměti, nová notace zpěv
neznámých zpěvů z listu.
Epistola de ignoto cantu – za tři dny naučím chlapce snadno zpívat neznámé zpěvy, což jiným trvalo týdny
Ut quaeant laxis… 6 slabik
Škála Gamma – až dd
Písmena na monochordu
Intervaly – celkem 6 – tón, semitonium, ditonus, semiditonus, diatessaron, diapente, diapason
Mody
Micrologus
„Notae“ = Gama A B … - značky na monochordu, 7 literae
Intervaly
Diapason – oktáva = tentýž tón, opakování systému
Proporce a intervaly – monochord
Finály – začátky a konce zpěvů
Mody – 4, 8
O komponování zpěvů – přirovnává ke skládání veršů
Délka melismat v určitých proporcích
De Diaphonia – organum, hodnocení 4 organa, occursus
Pythagoras – kladiva, proporce, Boethius
Regulae rhythmicae – zveršovaný prolog k antifonáři
Úvodní verše:
Musicorum et cantorum magna est distantia
Isti dicunt, illi sciunt, quae componit musica.
Nam qui facit, quod non sapit, diffinitur bestia.
Škála, 7 litterae
Intervaly – monochord
Mody, finály
Linky – barevné, žlutá C, červená F, asi do 13.stol., postupně je nahradily klíče
Johannes Afflighemensis (též „Cotto“, činný kolem 1100): De musica, 16 rkp. 12.-16.stol.
Praktický, didaktický traktát, výjimečně jasné formulace, podstatné věci, navazuje hlavně na Guida
Obsah: solmizace, tónové stupně, dělení monochordu, intervaly, systém tetrachordů, mody, transpozice,
notace, organum – odpovídá ranému 12.stol.
Musicus-cantor, původ hudby, účinky, affektivní působení modů
Hudební teorie po roce 1100
V té době je systém chorální nauky v podstatě hotový, následuje hlavně rozvoj polyfonního myšlení a teorie
proto řeší hlavně problémy spojené s vícehlasem. Zejména si všímá rytmické a notační stránky polyfonie
(modální rytmika a notace – Johannes de Garlandia, menzurální rytmika a notace – Franko Kolínský,
Johannes de Muris) a souzvukové stránky (Milánský traktát, diskantové traktáty, klangschrittlehre,
kontrapunkt)
Milánský traktát (kolem roku 1100) – začátek „progresivní linie“ vícehlasu, požaduje střídání konsonancí,
rozvržení kompozice.
Johannes de Garlandia (1. polovina 13. století): De mensurabili musica – nejlepší informace o modální
notaci a modální rytmice, popis rozvinutých forem polyfonie epochy Notre-Dame (discantus, organum…)
Franko Kolínský: Ars cantus mensurabilis (kolem 1280)
Menzurální notace epochy Ars antiqua
Jacobus z Lutychu, činný kolem 1320
Speculum musicae – nejrozsáhlejší kompendium dobové hudební teorie, obhajoba umění Ars antiqua,
naopak staví se ostře proti nové hudbě stylu Ars nova ve shodě s papežskou bulou Jana XXII Docta
sanctorum patrum, která zakazuje zpívat v kostele novou polyfonii, ve které se vyskytují tehdy nové
hodnoty semibreves a minimy.
Johannes de Muris (před 1295 - po 1347)
Nejvlivnější teoretik rané Ars novy a celého 14. století, zdokonalení menzurální notace, texty z oborů
kontrapunktu (autorství traktátu Quilibet affectans není zcela jisté) a spekulativní hudební teorie (vliv až do
16. století)
Notitia artis musice, Compendium musice practice – rané traktáty, kolem 1320
Musica speculativa – matematická teorie konsonancí, Boethius zjednodušený pro univerzitní účely
Libellus cantus mensurabilis ???
Quilibet affectans ???
Prosdocimus de Beldemandis, autor traktátu Tractatus de contrapunctu (1412), nejlepší traktát o
kontrapunktu před Tinctorisem, poprvé racionálně vysvětlena zásada kontrapunktu nepoužívat paralelní
primy, kvinty, oktávy – paralelní vedení nevede k rozlišení více hlasů, ale k zesílení jediného hlasu.
Johannes Tinctoris (c1435 – 1511)
12 latinských traktátů
- intelektuální a pedagogické mistrovství v notačních a hudebně teoretických problémech
- praktický zájem o hudební skladby, široká znalost hudby současníků (Ockeghem, Busnois), ale i starších
(Du Fay) a Angličanů (Dunstaple), nadšení pro francouzskou a franko-flámskou hudbu své doby
- první teoretik s tak precizním kritickým přístupem k hudbě současníků
Proportionale musices – před 1475 – mensurace, proporce
Liber de natura et proprietate tonorum 1476 – slabší
Liber de arte contrapuncti 1477 – základní dílo nauky o kontrapunktu
Terminorum musicae diffinitorium před 1475, tisk 1495
Complexus effectuum musices (raný) – De inventione et usu musice (rozšířen, nekompletní)
Franchino Gaffurio (1454-1522), Milán, autor rozsáhlých kompilačních prací, které vydával tiskem, vlivný
na své současníky
1492 Theorica musice
1496 Practica musice – závislý na Tinctorisovi
1518 De harmonia musicorum instrumentorum opus
Pietro Aaron (c 1480 – po 1545)
Libri tres de institutione harmonica 1516
Thoscanello de la musica 1523, 1529, 1539
Trattato della natura et cognitione di tutti gli tuoni di canto figurato 1525 – nejoriginálnější – aplikuje
modální teorii na existující polyfonní skladby (cituje je) – modus podle tenoru, je dán finálou, rozsahem, a
intervaly 5 a 4.
Nesystematický (asi samouk), zajímá ho současná praxe – kontrapunkt, kompoziční proces (rozlišuje starý a
nový), modalita v polyfonii, musica ficta, jeden z prvních, kdo podává návrh na středotónové ladění
Heinrich Glareanus (1488-1563), významný švýcarský humanista se širokým rozhledem, autor spisu
Dodekachordon (1547), rozšířil systém modů z osmi na 12, otázky modality a kontrapunktu vysvětlovány na
příkladech skladeb 3. a 4. generace nizozemských autorů.
Gioseffo Zarlino (1517-1590)
Hlavní teoretik kontrapunktu 16.století
Le istitutioni harmoniche - 1558, integrace spekulativní a praktické teorie, předkládá Willaertovy
kompoziční metody jako vzor kontrapunktického psaní.
Skladatel – nejen kompoziční schopnosti, též musí znát důvody psaní, soulad rozumových a smyslových
schopností.
Knihy 1, 2, spekulativní, proporce, konsonance, přibírá intervaly 3 a 6, obhajuje matematicky, preference
velké 3.
Kontrapunkt – umění získávat harmonii spojováním různých hlasů
Edice a další zdroje hudebně teoretických textů:
GS Scriptores ecclesiastici de musica sacra potissimum, hrsg. v. Martin Gerbert OSB, 2 Bde, St. Blasien
1784
CS Scriptorum de musica medii aevi nova series, ed. E. de Coussemaker, 4 Bde, Paris 1864-1876
CSM Corpus scriptorum de musica, od 70. let, dnes asi 40 sv.
Internet: www.chmtl.indiana.edu/tml/ = Thesaurus musicarum latinarum – od Augustina do konce
16.století
Literatura:
Geschichte der Musiktheorie, asi 10 sv., od 80.let
Bernhard Meier: Alte Tonarten, dargestellt an der Instrumentalmusik des 16. und 17. Jahrhunderts,
Kassel, Bärenreiter 1992
Antologie hudebně teoretických textů v anglickém překladu:
Source readings in music history, selected and anotated by Oliver Strunk
Antiquity and the Middle Ages, The Renaissance, New York 1950 (1965)
Jerzy Morawski: Teorie hudby ve středověku, Olomouc, Centrum Aletti 2012
Blahoslav, Josquin, Muziky, ed. Otakar Hostinský, 1896
Jan Blahoslav: Musica, (faksimile vydání z r. 1569), vydali P. Daněk a J.K. Kroupa, Praha, KLP 2016
Růžena Mužíková:
Miscellanea Musicologica 13, 1960, Chorální traktát v rkp. Mikuláše z Kozlí; MM 18, 1965, Žídek, Musica
instrumentalis; AUC 1965, Žídek, Musica mensuralis; MM 31, 1984, Žídek, musicus - cantor
Martin Horyna, edice (zrcadlové překlady, komentář):
Venceslai Philomathis Musicorum libri quatuor (Vídeň 1512), Praha, KLP 2003
Ad noticiam iam musice artis… Dva středověké chorální traktáty z klášterní knihovny ve Vyšším Brodě,
Praha, KLP 2005
Hudební teorie v Čechách od středověku do 16. století
a) chorální teorie
b) spekulativní hud. teorie
c) menzurální teorie na univerzitě a mimo ni
d) Pavel Žídek
Středověká hudební teorie
- dobový vzdělanecký názor - hudba neúplná bez teorie, je slepá MUSICA
= hudba ale hlavně h. teorie
"stř. hud. teorie" = musica theorica + practica
- despekt k řemeslné hudbě bez teoret. základů (Musicus - cantor, Guid. verš)
- hudba součást quadrivia - číslo
- snaha teorie reglementovat, dát pravidla, někdy vzdálena praxi
- stř. Evropa - teorie blíže praxi, dost inform. o praxi
Podle novějších dat je u nás rukopisně dochováno asi 25 delších nebo kratších hudebně teoretických textů do
začátku16. století
- méně než v Polsku (hodně ale ve Slezsku!), Rakousku
- další texty u nás nedochovány - Žídek, Kozlí,
Prakticky zaměřené texty – chorální, menzurální, kontrapunkt = musica practica
Teoreticky zaměřené – spekulativní teorie – Boetius, Muris, matem. hud. teorie, harm. sfér
- čistá teorie, abstrakce, žádný ohled na hud. praxi – číslo, proporce, symetrie, harmonie, řád
- metafyzika
Estetika, de cantu vulgari, Lupáč – účelové – obhájit nebo zavrhnout určitý typ hudby, autority
Univerzita a hudba
Artistická fakulta, quadrivium, matemat. disciplíny (aritmetika, geometrie, musica, astronomie) – hudba
(nebo spíš hudební teorie) zařazena díky číselným proporcím, jimiž jsou odvozeny intervaly – 1:2 = oktáva,
2:3 kvinta, 3:4 kvarta, 8:9 celý tón
Praktické zpěvní povinnosti studentů v kostele, výchova kantorů a zpěváků - městské školy, katedrální
kostely
Vzorem Pražské univerzity Paříž
1367 - už zmínka o přednáškách hudby, asi byly od začátku
Statuta 1390, k magist. zkoušce "aliquid in musica et arithmetica", v rámci "lectiones ordinariae" čtena
"musica Muri" 3-4 týdny - nezměněno asi až do pol. 16. stol.
K bakalářským a magisterským zkouškám nutno absolvovat přednášky z matematických disciplín, též z
muziky
„Musica Muri“ v katalogu knihovny UK, též dochované rukopisy s dobovými komentáři
Johannes de Muris: Musica speculativa, kolem 1320, Sorbonna
Muris – matematik, atronom (jako Klaudios Ptolemaios, Kepler)
- cílem didaktické podání obtížné látky Boethiova spisu De institutione musica, v učebních plánech univerzit
- vztah hudby a čísla
- fascinace korespondencí mezi čísly, jejich poměry, proporcemi a vztahy mezi tóny v tónových systémech
(harmonika) - možnost čiré abstrakce od znějících tónů
- umožnilo zařadit hudbu mezi matem. disciplíny – quadrivium, artes liberales
Monochord – demonstrační nástroj jako astronomické přístroje – názorná pomůcka
"Musica est de sono relato ad numeros et contra"
Tři perfektní konsonance, vztahy čísel 12 9 8 6, objev proporcí připisován Pythagorovi
O dělení monochordu
CHORÁLNÍ TEORIE – DOMÁCÍ TEXTY
Skupina traktátů Vyšší Brod, Mikuláš z Kozlí – klášterní původ (viz edice výše)
VB XXXIV, 1395
Ad noticiam iam musice artis intrare volentibus
Kratší verze s inc. Tres sunt cantus in manu (Kozlí) – až od hexachordů
1. Litere (= claves, tónové stupně) – od Gama – po dd (ee)
2. Hexachordy („cantus“) – duralis, naturalis, b mollis - celkem sedm, vyjmenovány, notovány
3. Mutace – jak přecházet na kterém stupni z hexachordu do hexachordu za pomoci solmizace
"Ce fa ut habet duas voces et duas mutaciones, scilicet fa et ut..."
WRu I Q 466, 1416-1421, edice RM, MM 13, 1960
Mikuláš z Kozlí, františkánský mnich, Čáslav, Horní Hlohov, Olomouc, Krnov
1. Hexachordy
Tres sunt cantus in manu
Verše k zapamatování látky (základní tóny – finály osmi modů):
In Dsolre manet primus tonus atque secundus
terciusque et quartus elami sede locatur
est [F]faut meta quinto sextoque repleta
septimus et octavus gsolreut comitantur.
Primus cantus beduralis incipitur in gamaut in linea et finitur in elami in spacio et probatur sic: ut re mi fa
sol la/ la sol fa mi re ut, ut supra
2. Mutace
VB 40, 15. stol.
škála, graves, finales, acute, superacute, excellentes
1. Litere
2. Finales tonorum
3. Claves acute, superacute
4. Voces - 7
5. Cantus - 7, kde začínají a končí
6. Mutace – obsáhle, s příklady
Pavel Žídek z Prahy (Paulus Paulirinus de Praga), autor všeobecné encyklopedie Liber viginti artium
(kolem 1460), její součástí je též neúplně dochovaný traktát o hudbě, nejrozsáhlejší hudebně teoretický text
českého autora té doby, významný pramen poznání hudby u nás v polovině 15. století, dochovány části
věnované spekulativní hudební teorii, chorálu, polyfonii a hudebním nástrojům.
16. století
Hudební učebnice pro humanistické školy – střední Evropa, kolem roku 1500
- reakce na nástup knihtisku a nototisku
- systematizace a zjednodušení látky pro školské účely – spíš než pro univerzity, kde se v rámci quadrivia
na artistické fakultě přednášela spekulativní hudební teorie, jsou určeny pro univerzitní přípravky a
(střední) latinské partikulární (městské, farní…) školy
- praktické zaměření, spekulativní látka jen v úvodech
- standardní obsah praktické látky: 1) chorální nauka – claves, solmizace, hexachordy, mutace, psalmodie,
intervaly, někdy accentus – recitační formule celebranta; 2) menzurální notace – notační znaky,
menzurální stupně – modus, tempus, prolace, diminuce, alterace, tactus, proporce; 3) kontrapunkt a
kompoziční nauka – konsonance, disonance, pravidla kontrapunktu, kadence, ozdoby, imitace, postup
při komponování. Výjimečně též 4) návod k správné interpretaci (Philomathes).
Nejvlivnější hudební učebnice:
Nicolaus Wollick: Opus aureum, Köln 1501
Johannes Cochlaus: Musica (Introductorium musices), kolem 1500
Johannes Cochlaeus: Tetrachordum musices, 1511
Wenceslaus Philomathes: Musicorum libri quattuor, Wien 1512
Další jména: A. Ornitoparchus, Simon de Quercu, O. Luscinius, N. Listenius, H. Faber, M. Koswick, S.
Heyden, M. Agricola, G. Rhau, J. Galliculus, Heinrich Finck…
Do této kategorie patří i dvě české učebnice: Jan Blahoslav: Muzika (1558 – dochováno jen torzo, 1569;
faksimile 2016), Jan Josquin: Muzika (1562). Obě čerpají zejména z oblíbené učebnice Nicolause Listenia
(řada vydání po 1530).
Václav PHILOMATHES, MUSICORUM LIBRI QUATTUOR, 1512
Veršovaná učebnice (hexametry)
Vzory, zdroje:
- školské učebnice vydané tiskem: Spechtshart, Cochlaeus, Wollick,
- univerzitní látka – Muris; středoevropská látka, chorální a menzurální traktáty
Velké traktáty kolem roku 1500: Tinctoris, Gaffurius
Conrad von Zabern (etické hodnocení chrámového zpěvu)
- poezie, antika, humanismus (terminologie, slovník)
- přísloví, přirovnání (zvířata)
PROHEMIUM - chybí definice
- Orfeus, Arion, Syréna – původci, účinky (utilitas, effectus), Ovidius
- číslo
- klasifikace – musica practica
Liber 1 – chorální teorie, základní pojmy, mody, psalmodie, intervaly
- voces (ut, re mi…); claves (c, d, e…), transpozice; hexachordy, transpozice
- mody – octo toni
- solmizace, mutace; musica ficta (chromatické tóny)
- intervaly, kvinta, oktáva - "dulcis"
Liber 2 – menzurální notace
- noty jednoduché, ligatury
- tři stupně menzury – modus, tempus, prolace, příklad - menzurální skladba pro 3 hlasy
- symboly, tactus (časová jednotka udávaná gestem ruky), imperfekce, duplikace (alterace)
- proporce
Liber 3 – nauka o interpretaci, správném zpěvu, řízení chorálního a polyfonního sboru, unikátní
Řízení chorálu
Řízení polyfonie
Správný způsob zpěvu
Liber 4 – stručná nauka o kompozici, kontrapunktu
- konsonance (dokonalé, nedokonalé), disonance, kvarta, kvintoktáva – lahodná
- pravidla – mi contra fa, paralely
- kadenční obraty – pro jednotlivé hlasy – postup penultima - ultima, průtah, kde se sejdou
- sukcesivní postup – T - D - B - A, praktický postup - 10 linek, takt čáry, T-D-B-A
- fugy, kánony, zdobení – synkopy, proporce, račí postup
- postup od dvojhlasu k mnohohlasu, příklad pro 6 hlasů
Další vydání: Vídeň 1523, Wittenberg 1534
Citace z Philomatha do začátku 18. století