Doplněk 6 obsahuje nové téma, které je rovněž nutno nastudovat Antroponyma v toponymech Antroponyma mají při tvoření toponym významnou úlohu. Zaměříme se na tvoření oikonym, anoikonym a připomeneme též urbanonyma. (Termíny anoikonymum a oikonymum byly vyloženy v úvodních přednáškách a jsou uvedeny též ve skriptech a v NESČ; k termínu urbanonymum viz NESČ.) Oikonyma V jejich rámci se antroponyma uplatňují především ve dvou typech, a to v tzv. vlastních jménech místních obyvatelských (včetně jmen zvolených podle skupinové přezdívky obyvatel) a ve vlastních jménech posesivních (k nim viz NESČ). Vlastní jména obyvatelská, tj. jména vzniklá ze jména obyvatel příslušného lidského sídla: v nich antroponyma označují 1) jméno někdejšího kmenového náčelníka, hlavy rodu nebo otce rodiny (především oikonyma se sufixy -ice, -ovice, např. Litoměřice, Ivanovice ´ves lidí L´utomírových, Ivanových´< obyvatelské jméno L´utomirici, Ivanovici ´lidé L´utomírovi, Ivanovi´ < L´utomír, Ivan), 2) rodné jméno příslušníků rodové občiny (pouhý tvar ak. pl., např. Semily ´rodina Semilova´ < osobní jméno Semil), 3) jméno jejich obyvatel (Mezilesice ´ves lidí bydlících mezi lesy´< Mezilesici ´lidé bydlící mezi lesy´, Moravany ´ves lidí, kteří přišli od řeky Moravy´< Moravěné ´lidé, kteří přišli od řeky Moravy´), 4) přezdívku obyvatel, často ironickou, kterou osadníkům dali jejich sousedé (Hrdlořezy ´ves Hrdlořezů´< přezdívka Hrdlořezi), viz NESČ – Vlastní jméno místní přezdívkové. Vlastní jména posesivní, tj. jména vyjadřující příslušnost k určité osobě. Antroponymum v nich obsažené mohlo označovat zakladatele, prvního majitele, rychtáře neb význačného osadníka daného sídla. Nejčastější typy: 1) Litomyšl (< osobní jméno L´utomysl + starobylá posesivní přípona -jь; koncové -sl se před měkkou souhláskou měkčilo v šl. Jméno znamenalo ´L´utomyslův´, tj. hrad, majetek atd.). 2) Sufixy -ov, -ín (Benešov < Beneš + -ov ´Benešův´, tj. hrad apod., Manětín < Maněta, Maňata + -ín ´Maňatův, Manětův´, tj. dvorec). Posesivních sufixů je však mnohem více, viz literaturu níže uvedenou. 3) Vztah k osobě se vyjadřoval též posesivními adjektivy: Francova Lhota (< osobní jméno Franc). Anoikonyma Antroponyma v nich využitá vyjadřovala posesivitu nebo jiný vztah k osobě: 1) skutečné vlastnictví (rybník Barbora, louka Beneška, Gregorova skála – objekty nazvané podle svého majitele), 2) dočasné vlastnictví, pronájem (Novákovo pole), 3) podíl na budování pojmenovaného objektu (Hošpeska – pozemek kdysi vyměřoval ing. Hošpes, Blažejovská – alej nazvaná po dělníku Blažejovi, který tam často pracoval), 4) pojmenování podle majitele blízkého objektu (Liškova cesta – cesta nazvaná podle majitele okolního pozemku, U Karáskových – pole u usedlosti rodiny Karáskovy), 5) podle události, jejímž účastníkem byla osoba (Herodkůj žlíbek – les, v němž zabil Herodek chlapce, U Haničky – místo u rybníka, kde se utopila Hanička). Výraznou skupinu toponym utvořených z antroponym představují tzv. honorifikační toponyma (honorifikační toponymum je toponymum/vlastní jméno zeměpisné dané na počest určité osoby, skupiny osob atd., podrobněji viz NESČ). Honorifikační toponyma najdeme ve všech druzích toponym; velmi častá jsou od 18. století v oikonymech (Františkovy Lázně, Havlíčkův Brod, v době totality byl Zlín přejmenován na Gottwaldov) a urbanonymech (Václavské náměstí, Nerudova ulice – není třeba dodávat další příklady, neboť urbanonyma jsou honorifikační velmi často, a to po celém světě). V anoikonymech se honorifikační jména příliš neuplatňují, protože anoikonymické objekty většinou nesplňují požadavek reprezentativnosti, který je – v případě uctění významné osoby – nutný (nelze pojmenovat po nějaké významné osobnosti bezvýznamný objekt). A na závěr jeden konkrétní příklad z období před rokem 1989. V jednom malém městečku navrhl jeden člen národního výboru, aby pojmenovali ulici po tehdy velmi populární a úspěšné tenistce M. Navrátilové. Ovšem k dispozici byla jen úzká a špatně vydlážděná ulička, kam místní chodili venčit psy. Proběhla diskuze a nakonec zvítězil rozumný názor většiny, že by tento akt M. Navrátilovou spíše urazil, než potěšil. Podrobněji NESČ; Lutterer, I. – Šrámek, R.: Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1997; Pleskalová, J.: Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku, 1992. Pro naše potřeby stačí toto základní poučení. Literaturu uvádím jen pro případné (dobrovolné) zájemce.