On giey tako otpowiedie, rzka: „Gazt ſam newiedie. On jiej tako otpovědě, řka: „Jázť sám nevědě. On nom. sg. m. anaforického zájmena, zájmenné rodové tvrdé skloňování Tvarosloví Formy tohoto zájmena se během historické doby spojily s formami ukazovacího zájmena *jь, ja, je. Formy tvořené ze základu on- jsou jen v nominativu, formy tvořené od j- v ostatních pádech: souvisí s tím, že psl. neměla zájmeno 3. osoby. Původní formy anaforického zájmena se ovšem zachovaly: onen ‒ onoho ‒ onomu… ve stč. se spojilo s deklinací j, ja, je (podle Trávníčka a Straky zřejmě ve 14. století), jejíž strukturní pády zanikly Hláskosloví * onъ > on zánik a vokalizace jerů, polovina 10. století, podle Havlíkova pravidla: sudý v nepřetržité řadě od konce se vokalizoval (tvrdý e, měkký ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska – vyrovnání; desky, desk → desek – artikulační důvody) on > von protetické v- jen před iniciálním o-, objevuje se už od 14. století, jeho rozšíření kulminovalo v 16. století, ve většině českých nářečí v užším smyslu (s výjimkou doudlebského nářečí), v jihovýchodočeských (českomoravských) a části středomoravských; spisovný jazyk ji nepřijal giey dat. sg. f., osobního zájmena, zájmenná rodová měkká deklinace Forma dativu zřejmě nepůvodní: do dat. a lok. pronikly unifikované formy ‑iej, původem od tvrdé složené deklinace. Podobně jako v jiných případech došlo k unifikaci gen., dat. a lok. – se spisovné češtině ve prospěch gen. 1. ta dobrá jě(ž) ta dobrá je(ž) 2. té dobré jie > jí té dobré jie > jí 3. tej dobriej jiej → té dobriej jiej 4. tu dobrú ju tu dobrou ji 5. - - - - - - 6. tej dobriej jiej → té dobré jí 7. tú dobrú jú tou dorou jí tako adverbium způsobu došlo k apokopě, tj. zániku koncového vokálu, mezistupněm bylo take tako > take > tak otpowiedie 3. os. sg. aoristu sigmatického, atematické sloveso věděti Morfologie Stará čeština zdědila dva jednoduché minulé časy aorist a imperfektum z praslovanštiny, ale má jiné určení těchto tvarů. V zásadě se jejich distribuce formálně pojila s videm: imperfektum = slovesa imperfektivní (nedokonavá) aorist (asigmatický a sigmatický) = slovesa perfektivní (dokonavá) Tvarově se jednoduché minulé časy integrovaly IMPERFEKTUM AORIST Sigmatický stsl. stč. stsl. stč. sg. -achъ -aše -aše -ch -še -še -sъ/-chъ -Ø -Ø -ch -Ø -Ø pl. -achomъ (/-e,/,-o ) -ašete -ašete -chom (/-y/-e) -šte (-ste) -chu -somъ /-chomъ (/-e,/,-o ) -ste -sę/-šę -chom (/-y/-e) -ste (-šte) -chu du. -achově -ašeta -ašete -chově -šta (-sta) -šta (-sta) -sově/ -chově -sta -ste -chově -sta (-šta) -sta (-šta) Podle Komárka (132) se aorist pojí s minulými ději, „které se chápou jako složky rozvíjejícího se vyprávění, zatímco imperfektum s ději, u nichž se pozornost soustřeďuje na jejich průběh“. Imperfektum se navíc pojilo s ději, jejichž status je pojat jako distributivní nebo iterativní. V kombinaci s dokonavými slovesy nabývalo status modální (podobný jako kondicionál) Jednoduché minulé časy zanikly v 15. století. Hlavním důvodem byla gramatikalizace vidu. Jediná původně aoristová forma zůstala v kondicionálu, ale v pozměněné formě. osoba sg. pl. 1. by-ch by-chom 2. by-Ø → bys by-ste 3. by-Ø by-chu → by-Ø Hláskosloví * otъpowědě > otpowědě zánik a vokalizace jerů, viz výše otpowědě > odpowědě změna ot > od, konec 14. stol. (analogie podle jiných předložek a předpon nad, pod, před) odpowědě > odpowjeďe zánik jať, ě mělo diftongický charakter, velmi slabou počáteční diftongickou složku a dominantní složku vokalickou e-ovou bylo krátké a dlouhé; dobová grafika je od sebe většinou neodlišuje: ě [^ie] krátké řěka, cěsta, město ě̄^ [^ié] dlouhé vě̄ra, mě̄ra, mě̄síc krátké ě zaniklo, vývoj se charakterizuje tak, že se vyvíjí ona i-ová složka, jotace * po labiálách tak, že se z i-ové složky samostatný foném: věrnosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto * v ostatních pozicích i-ová složka zanikla: řěka > řeka, sě > se u dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bieda, nakonec se v 15. století diftong ie monoftongizoval bieda > bída odpowjeďe > odpovjeďe změna w > v, proběhla v 15. století, bilabiální w se změnilo na labiodentální, zbytky ve východočeských dialektech, změna byla motivována ustálením korelace znělosti, jakmile se mělo w zapojit do této korelační řady, muselo se přizpůsobit svému neznělému protějšku f. V korelační dvojici w – f jsou totiž dva diferenční rysy: znělost-neznělost, bilabiálnost-labiodentálnost, po změně w > v se v – f liší jen jediným rysem, a to znělost – neznělost, tak jako jiné dvojice z – s, d – t, b – p, g – k, h – ch atd. rzka nom. sg. m. participia nt-ového, jo-kmenová deklinace, 1. slovesná třída, vzor nésti (původní prézentní formy přešly k 2. třídě řeknu, řekneš, anebo 5. třídě říkám, říkáš) Morfologie Vývoj přechodníků Participia nt-ová se ve staré češtině ve jmenných tvarech neskloňují, tvoří jen nominativ a akuzativ (řka, řkúci, řkúce). S-ová participia dokonce tvoří jen nominativy. V 16. století přechodníky zanikly v mluveném jazyce. V ustrnulé formě zůstaly zachovány jen ve východomoravských a středomoravských dialektech (přinďa, donďa, boja sa). V psaném jazyce zůstaly zachovány ze stylizačních důvodů. V 17. a 18. století rychle ustupovaly s-ové formy, také se rozkolísala shoda. Nakonec by zřejmě vznikla jedna neshodná podoba (řkouc nebo řkouce), která by význam předčasnosti či současnosti vyjadřovala podle vidu slovesa (sedíc × sednouc). Avšak J. Dobrovský a následující generace obnovili úzus vysokého stylu 16. století – derivace přechodníku se řídí videm (dokonavá = přechodník minulý a budoucí; nedokonavá = přechodník přítomný). Hláskosloví * ŕьka > * ŕka zánik a vokalizace jerů, viz výše * ŕka > řka vznik ř (asibilací), tato změna se odehrála ve 13. století, změna má artikulační základ, při artikulaci měkkého ŕ se jako přídatný artikulační pohyb dodal sykavkový šum, jde o tzv. asibilaci (podobně se objevuje ćicho namísto ticho nebo dźědźina namísto dědina), ř mohlo ještě vzniknout ze skupiny rs, jak je vidět ze znění slov přejatých z němčiny (buřt < Wurst), ř vzniklo ještě v polštině a horní lužičtině Gazt dvě slova: jáz + ť t enklitická částice, etický dativ ti, u něhož došlo k apokopě ti > ť Gaz nom. sg. osobního zájmena, bezrodá zájmenná deklinace Původní jáz je na konci 14. století nahrazeno formou já. ſam nom. sg. m. neurčitého (izolujícího) zájmena, původně zájmenná rodová tvrdá deklinace, vzor ten, ta, to. Během historického vývoje češtiny přešlo k deklinaci složené tvrdé. Pouze v nominativu a akuzativu jsou uchovány formy zájmenné. newiedie 1. os. sg. indikativu prézenta, atematického slovesa věděti Morfologie Vedle viem se v 1. os. sg. objevuje dubleta vědě. Jde zřejmě o starobylé perfektum tvořené od slovesa viděti. Užívá se ještě v 16. století. Během historického vývoje češtiny ustrnuje a proměňuje se v částici: proces významové a funkční změny vědě je doprovázen hláskovými změnami: vedi, veď, viď (jak ukazuje poslední tvar, tyto hláskové změny jsou také výsledkem kontaminace s inovovaným imperativem). Hláskosloví nepowědě > nepowjeďe zánik jať nepowjeďe > nepovjeďe změna w > v