08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
1
Věty podle postoje mluvčího
Věty z hlediska komunikační situace lze velmi zhruba dělit na následující typy:
1. oznamovací 2. tázací 3. rozkazovací/přací
V hlavních rysech mají tyto typy vět stejné vlastnosti jako v nové češtině.
1. Oznamovací věty
V neutrálních kontextech se vyznačují objektivním slovním pořadem (od nejméně informačně
závažných jednotek po jednodnotky informačně nejvíce závažné, tj. téma – réma / fokus –
topik / východisko – jádro atd.).
Mírné odlišnosti je možno pozorovat v distribuci indikativu a kondicionálu.
a) indikativ se ztvárňoval děje/stavy pojaté jako reálné,
(1) Za dávných časóv, za nichžto kralováše Maximianus ciesař, byl jeden velmi vzácsný bohatec
jmenem Dioskorus v tom městě, ješto Nikomedia slóve, a byl pohan a křesťanské viery veliký
protivník PasMuz
b) kondicionál ztvárňoval děje/stavy pojaté jako v nějakém smyslu nereálné, nějak podmíněné,
kontrafaktuální, žádoucí nebo signalizoval, že jde o nejisté tvrzení:
(2) lépe by bylo orati než v neděli tancěvati Hrad
(3) tak by mně sě zdálo LegKat
(4) běžechomy, jako bych sě vstekli Hrad
(5) snad by ho (Neguzar Filotu) tu byl zabil, by jemu rány neoslabil Amintas Alx
Tato jeho významová stránka se projevuje zejména v kompletivních větách:
(6) a otázal jich, byla-li by to pravda CestMil
(7) Ty pravíš, bych já blúdil LegKat
(8) … víš, jakýť jsou zde noviny nejistý, i taky praví, že by měli sem soldáti… přitáhnouti ČernZ
Ve zvolacích větách se stejně jako v nové češtině zpravidla objevovalo tázací zájmeno a
píslovce. Lze předpokládat, že tato jejich funkce byla podpořena specifickou intonací:
(9) Ó, synáčku, kakos sě zle na takú cěstu připravil! OtcB
Od 15. stol. se na místě kako, kaký začalo užívat jako, jaký.
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
2
(10) kako divné jest tvé jmě ŽatWitt
(11) jak důstojné jest jméno tvé BiblKral
Ve zvolacích větách se objevují již v nejstarší době infinitivy:
(12) Petra na kříži oběsili a ty pak na ty dni tak hanebně tělu povoliti?! Rok
2. Tázací věty
2.1 Doplňovací otázky
Jsou vždy uvozeny tázacím zájmenem nebo příslovcem.
Během historického vývoje se příliš neměnily:
- Jak již bylo řečeno, kako, kaký bylo nahrazeno v 15. stol. tvarem zájmenem jak, jaký. Tázací
kakový zaniklo a ký změnilo funkci a význam.
- Tázací čemu a poč ustoupilo příslovci proč.
(13) Milá matko, čemu prosíš a svú prosbu ke mně vznosíš? LegKat
(14) Poč sem dete? KázDzik
(15) I nenieť poč tohoto světa milovati, nedržíť viery k svým přátelóm ŠtítSvát
2.2 Zjišťovací
Podobně jako v nč. jsou doloženy bez tázacího výrazu – opět je nutno předpokládat, že se na
jejich signalizaci podílela intonace:
(16) Neb žádné stvořenie, což ho jest Buoh na světě stvořil, sobě podobného neučinil, jedno
samého člověka; i chceš, by to Buoh přezřel, aby ty se sám zavedl? Tkadl
V hlavních zjišťovacích otázkách se objevují specifické tázací výrazy:
a) Enklitikon li, které se původně mohlo objevovat i po jiných slovních druzích, než je sloveso:
(17) Synu, Jene, přijalo-li se jest to dřěvo, či nic? OtcB
(18) Rubíne, skoro-li mé masti budú Mast
V samostatných otázkách zaniklo v 19. stol. V závislých otázkách je v moderní češtině užíváno
jen po slovesném tvaru.
V kombinaci se sponovým slovesem být ve 3. os. vzniklo tázací jestli (stejným způsobem jako
podmínkové jestli).
Jeho vznik si lze představit následujícím způsobem.
Ptal se, jest-li doma ? → Ptal se, jestli doma? → Ptal se, jestli je doma?
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
3
Tzn. dlouho bylo chápáno jako kompozicionální, tj. spojení tvaru slovesa být a tázací částice.
(19) Ptal se, jest-li vstali Tomsa
b) Podobný vývoj lze pozorovat u tázacího zda, které se ve stč. vyskytuje v celé řadě podob zda
(též zdali, za(ť), aza, azda, izda) – citově zabarveno s významem ‚což, cožpak, zdalipak‘:
(20) Zda mníš, by u pekle viec netrpěl, než což tuto trpíš? OtcB
(21) Izda jsem psem, že s kyjem proti mne jdeš? BiblOl
V záporné podobě nezda, nezdali má výzam ‚zda ne, zdali ne, což ne; zda, cožpak, přece snad‘:
(22) Nezda tento jest, jenž sedieše žebřě? EvVíd
c) Již ve stč. bylo řídce doloženo či, které mělo podle J. Bauera dodávat větám emocionální ráz.
(23) Či sem byl v čem právo mina, že pro mě kto zbyl dědiny bez práva nebo bez viny, a já
súd kdy v čem přěvrátil, by pro to kto sbožie ztratil? Či sem kdy komu povolil, aby kto
proň svú krev prolil? Či sem ten byl, na němž ktos by své pokorné núžil prosby při kterém
právě neb súdě, a jáz byl co křivě súdě, mimo právo dary bera? Či plakala vdova která,
zbyvši pro mě svého mužě, jenžto mi byl věrně slúžě, a mnú, nepomniece na to, bylo jí
sbožie otjato? Či sě stalo kda dědiciu, by pro mě stál v smutném líciu, z svého sbožie jsa
vyveden? Alx
Často se rozšiřovalo o -li, časem tato rožřířená forma čili převládá.
Ve stč. se kombinovalo s dvojčlennými otázkami -li – či(li), které měly disjunktivní význam.
(24) Ty vieš a my také, tak-li bylo, či nic? Tkadl
Postupně se z či v těchto větách vyvinula disjunktivní spojka či.
(25) Být, či nebýt?
d) V podobných kontextech se užívala částice ké(ž)(ť), která vznikla z neutra singuláru
(nominativu) tázacího zájmena ký, ká, ké (<* kyji, kaja, koje).
(26) Voda vece proti vínu a dá jemu takovú vinu řkúc: Kéž Náman byl zdráv vínem? Protož
ho měl dosti plným činem. Kéžť jest byl zbaven malomoci? Nemohlo jemu toto spomoci.
Svár
Již ve stč. období se pak z tohoto významu tázacího vyvinul význam přací částice (viz níže).
e) Infinitivní věty s deliberativním významem (patrně až na prahu nové češtiny):
(27) Kam jít?
3. Věty rozkazovací/přací
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
4
3.1 Rozkazovací věty
Ve větách rozkazovacích se od psl. období užívalo imperativu.
Staročeský imperativ bylo typické, že disponoval formami 3. os., jak ukazují následující
tabulky s imperativy sloves vésti a trpěti
os. singulár duál plurál
1. ‒‒‒ veďvě (-va / -ma ) veďme (-my)
2. vedi / veď veďta veďte
3. vedi / veď veďta veďte
1. ‒‒‒ trpivě (-iva / -ima) / trpvě (-va) trpim (-ime / -imy) / trpme (-my)
2. trpi / trp trpta trpite / trpte
3. trpi / trp trpta trpite / trpte
2. a 3. os. = homonymní, a proto byly takové věty s imperativem doplněny ve stč. o podmět:
(28) panna znamenaj Štít ‚ať panna znamená‘
(29) Bóh sešli ránu na mě ‚ať bůh sešle na mě ránu / trest‘ Alx
Imperativ také v 1. os. sg.?
(30) tehdy cožkoli mluv já, nezjednám-li, co on (dělník najatý) chce, nic netbá HynStesk
(31) buď já živ, nebo mrtev, bez tebe nepojedu BruncBaw
Již od 15. stol. zanikají formy syntetického instrumentálu 3. os. – jsou nahrazovány opisem, tj.
přací částice ať, nechť (nechajť, nechajž, nechajžť, nechať, nechažť, nechť, nechžť, nech) +
sloveso ve 3. os. indikativní prézentu.
Syntetická podoba imperativu 3. os. je v nč. silně frazeologizovaná a/nebo má archaický
příznak:
přijď království tvé, budiž světlo, pomoz / dejžto pán bůh, vem / sper to čert.
Některé imperativní formy se staly objektem gramatikalizace:
 říct → rci ‒ nercili ‚nejen‘, a+rci ‚jistě, ano‘,
 býti → buď ‒ koordinátor libovolnostní buď ‒ buď, později i disjunktivní buď ‒ (a)nebo,
 bóh daj → bodej(ť) (viz níže),
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
5
 nechati → nechaj / nech(ť),
 analytické imperativy typu pojď-Ø/-me/-te si tykat, koukej-Ø/-me/-me zmizet.
V rozkazovacích větách se v nové češtině objevuje infinitiv (často jako prostředek verbální
agrese nebo záměrné porušení řečové etikety):
(32) Anče, Kubo, Hajnej, nestát, nekoukat, dělat!
Doklady takových vět jsou ve stč. sporadické a zdá se, že se konstituují až na prahu moderní
doby:
(33) Tateři, když to vzvěděchu, za sě sě inhed zpodjěchu, neb spytáci byli řekli: „Nikohého sě
nebáti kromě českého krále, toho nikoli nedočakati“ DalV
3.2 Věty přací
Typický reprezentatntem přací částice a intonace.
a) Partikule ké(ž)(ť) vznikla z ustrnulého nominativu stř. rodu tázacího zájmena ký a původně
plnila spíše funkci tázací – nicméně nejstarší doklady již ze 14. stol.:
(34) Tys jiným spomáhal z nemoci, ké sobě nynie móžeš spomoci! HradUmuč
b) Částice bodejť (bóhdaj, bohdaj, bódaj, bodaj, bodejž), ve významu ‚bodejť, kéž; ovšem; ať,
aby‘ (podle MSS). Vedle ní existovala záporná varinta: bóhdaj ne ‚jistě, bodejť ne‘.
(35) bodajž mi toto nebyla příčina k zatracení RokPost
(36) bodej ho hrom zabil Rosa
Z uvedených stč. forem je zřejmé, že vznikla z imperativní věty ve 3. os.
bóh daj → bodaj → bodej(+ž/ť)
c) Přací věty se tvoří také kondicionálem: auxiliár na začátku klauze:
(37) I řekl jest Abraham k bohu: „By byl jedno zdráv Izmahel před tobú“ BiblOl Gn 17,18
,kéž by Ismael žil blízko tebe’ Útinam Ísmaël vivat coram te
Často se pojí s citoslovcem o/ó:
(38) Ó by Ismahel živ byl před tebú BiblPad Gn 17,18
V této kombinaci se ještě vyskytoval v češtině střední doby, a dokonce se lze setkat s jistými
náběhy k jejich gramatikalizaci do formy oby.
Nicméně již od nejstarší doby jsou nahrazovány formami s aby a kdyby:
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
6
(39) abych já ještě, než umru, mého bratra uzřela Pas
(40) ó kdybychom raději zůstali za Jordánem! BiblKral
d) Od střední doby se objevují přací věty s infinitivem:
(41) Zvěsit takové vojáky! 1626
Zřídka přací věty s minulým indikativem (jako jsou nč. arch. zdrávi došli, vzal to ďas):
(42) když já umru, třebas se všecko propadlo! Vel.
Diateze
V jazyce existují gramaické prostředky, které umožňují umístit slovesné aktanty do různých
syntaktických pozic.
(43) a. Vedoucí mi slíbil, že se mi od příštího týdne zvýší plat.
b. Bylo mi slíbeno (vedoucím), že se mi od příštího týdne zvýší plat.
c. Mám slíbeno (od vedoucího), že se mi od příštího týdne zvýší plat.
d. Slíbili mi, že se mi od příštího týdne zvýší plat.
Jednotlivé sémantické role jsou umísťovány do syntaktických pozice v závislosti na
informačních záměrech mluvčího (k jeho záměru může patřit také to, že danou sémantickou
roli ve větě vůbec nevyjádří).
Relace mezi aktanty (sémantickými rolemi) a jejich větněčlenskými realizacemi (subjekt a
objekt) se charakterizují jako vztahy diateze.
Za základní diatezi (resp. věty s primární diatezí) jsou považovány diateze subjektové:
(44) a. Petr nařídil Pavlovi nemýt se. (Petr = agens, Pavlovi = recipient, nemýt se = instrukce)
b. Nemýt se bylo Pavlovi nařízeno (Petrem).
c. Pavel má (Petrem) nařízeno nemýt se.
Kromě toho se ještě odlišují diateze objektové typu Petr namazal chleba máslem – Petr
namazal máslo na chleba.
Typickými prostředky subjektových diatezí jsou:
 slovesný rod (jsem nesen, staví se),
 rezultativní konstrukce (mám uvařeno, dostal vyhubováno, je vymalováno),
 transpozice slovesných osob (před ale píšeme čárku, jak si ustaleš, tak si lehneš, v
televizi hlásili).
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
7
Rozhodující roli plní pasivum.
Vyjadřování pasiva ve starší češtině
Obvykle se předpokládá, že stará čeština (podobně jako praslovanština) nedisponovala
specifickými pasivními slovesnými formami.
K tomuto účelu užívala prostředků, které měly původně jinou gramatickou funkci a význam:
(a) reflexivní formy slovesné (RFS) typu chválí sě,
(b) participiální konstrukce (PK) se sponovým slovesem býti a formou minulého pasivního
participia typu byl/ je/ bývá/ bude chválen.
a) Reflexivní forma slovesná (RFS) byla zděděna psl. – na rozdíl od současné češtiny bylo až
do 19. století možno ve větách s RFS vyjádřit původce děje (Štícha, 1988, 25):
(45) krstiechu sě od něho v Jordáně BiblDrážď, 3,6 babtisabantur ab eo in Iordane ‚dávali se
od něho v Jordánu křtít’ (přejato ze Štíchy, 1988, 24).
I když jsou RFS považovány za tradiční prostředek pasivizace, ve stč. památkách jsou
frekventovány mnohem méně než formy participiální.
b) Participiální konstrukce byly tvořeny kombinací jak určitých, tak neurčitých forem slovesa
býti s příslušnými jmennými formami minulého pasivního participia t-ového či n-ového:
I. určitými
a) biech nesen (sloveso býti ve formě imperfekta),
b) bych nesen (sloveso býti ve formě aoristu),
c) byl jsem nesen (sloveso býti ve formě prérerita),
d) jsem nesen (sloveso býti ve formě prézentu),
e) budu nesen (sloveso býti ve formě futura),
f) byl bych nesen (sloveso býti ve formě kondicionálu),
e) budi (buď) nesen (sloveso býti ve formě imperativu),
II. neurčitými
a) jsa nesen (sloveso býti ve formě přechodníku přítomného),
b) byv nesen (sloveso býti ve formě přechodníku minulého),
c) býti nesen (nesenu) (sloveso býti ve formě infinitivu).
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
8
Poslední citovaná forma infinitivu má ve starší češtině variantu býti nesenu, která se původně
objevovala v těch případech, v nichž bylo spojení býti nesenu součástí fráze s dativní kontrolou:
(46) a bylažť by to nepěkná věc, pro své náboženstvie dáti svými býti obmeškánui Štít ‚kvůli
svému náboženství způsobit svým lidem újmu’
Ve starší češtině byly v PK běžně elidovány prézentní formy slovesa býti, jak svědčí doklady z
Alexandreidy:
(47) onomu krev z srdce teče, // seho kóň po sobě vleče, // onomu uťata ruka, // sen sě sotně
drží luka Alx ‚tomu krev ze srdce teče, toho kůň za sebou vleče, tomu byla uťata ruka, ten
sotva drží luk‛
Užívání PK s elidovanou prézentní formou slovesa býti se ještě objevovalo v češtině 19. století:
(48) Jen biblí a o biblí čteno a psáno Jungmann
PK měly původně, tj. v psl. a patrně i ve stč. status rezultativních, tj. stavových, a nikoli
dějových konstrukcí.
Stč. konstrukce typu byl – jest – bude nesen tedy měly původně význam, který by šlo
parafrázovat nč. jako ‚byl – je – bude (při)nesený’.
Vedle stavového významu těchto konstrukcí však ve stč. začal nově pronikat význam dějový –
patrně pod vlivem latiny.
LATINA ČEŠTINA
laudor ? NE
laudatus est chválen jest ANO
Na rozdíl od domácích rezultativních PK tyto latinské pasivní konstrukce laudatus est měly
gramatický význam minulého času!
A tak se ve stč. překladových památkách začalo užívat forem jest chválen ve významu minulého
času, rekonstruovatelného ve významu nč. ‚byl (po)chválen’:
(49) dřěvo ješto vsazeno jest ŽaltWittb
Tyto pasivní formy byly v rozporu s časovým systémem češtiny:
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
9
minulost přítomnost budoucnost
chválil jsem chválím budu chválit
chválen jsem ? ?
Proto podléhá změnám.
Ještě ve stč.
minulost přítomnost budoucnost
chválil jsem chválím budu chválit
chválen jsem bývám chválen
budiech chválen
?
Od 16. století se začaly v minulém významu užívat formy typu byl chválen.
Teprve v průběhu 17. a 18. století došlo k definitivnímu zařazení pasivních forem do časového
systému českého slovesa:
minulost přítomnost budoucnost
chválil jsem chválím budu chválit
chválen jsem byl chválen jsem chválen budu
S relikty původního stavu se však lze ještě setkat v češtině národního obrození:
(50) Tito však národové již za nepamětných časův vpádem národův indoeuropských buď
podmaněni, anebo ze sídel svých dále k severu vytlačeni jsou Palacký
Interpretaci pasivních funkci PK ve starší češtině komplikuje fakt, že PK měly a v nč. stále mají
rezultativní význam, zvláště tehdy, je-li participium dokonavého vidu. Přitom drtivá většina stč.
dokladů PK je tvořena právě participii dokonavého vidu.
Prostředky deagentizace
Stč. se lišila od nč. v některých způsobech vyjadřování tzv. deagentnosti (tradičně v tomto
případě hovoří tzv. neosobní pasivu): v neosobních větách, v nichž byl z pozice podmětu
odsunut agens, se zpravidla užívaly věty s nevyjádřeným všeobecným konatelem (nulovým
podmětem) ve 3. os. sg.:
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
10
(51) potom pak odtud přijde do království, řečeného Tomochaim CestMil ‚přijde se’
Jen zřídka se ve stč. v této funkci objevují:
1) RFS:
(52) čte se o jednom v kronice římské Štít
2) PK:
(53) by na lov v hojnéj čsti jěno LegPil ‚jelo se na hon v hojné nádheře’
V nové češtině se v této funkci zpravidla užívá RFS.
České perfektum?
Ve stč. je doloženo rezultativní ůžití konstrukcí mít + pasivní participium
(54) A když již na kříži rozpat stojieše, nad svú hlavú psáno jmieše HradUmuč
(55) Tak bychom měli jazyk rozvázán Hus
V těchto případech však stejně jako v nč. není zřejmé, v jakém vztahu je k ději, jehož je daná
situace výsledkem, subjekt:
(56) Petr má v bytě vymalováno
= Petr vymaloval byt
= Malíři vymalovali Petrovi byt
Vedle toho se však v nespisovných útvarech češtiny objevuji náběhy ke ustálení mít-perfekta –
Komárek (1981: 133) v nich spatřuje ekvivalenty německého perfekta ich habe gechocht
‚uvařil jsem‘:
(57) mám uvaříno = uvařil jsem
(58) Petr je odešlý / odejít = Petr odešel
2. Vyjadřování modality možnosti, nutnosti a záměu
Mluvčí signalizuje, zda je děj/stav věty chápe jako možný, nutný nebo záměrný. Ve staré
češtině se k jejímu vyjadřování užívaly tři způsoby
1. Modální slovesa
Tento způsob se ve staré češtině zatím jen krystalizoval. Původní praslovanská modální
slovesa jsou
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
11
 moci (‚mít moc‘),
 chtieti,
 jmieti (‚vlastnit‘ modální funkce se vytvořila v kontextech, v nichž se vyjadřoval
význam ‚mít povinnost‘),
 musiti/musěti, drbiti jsou slovesa přejatá ze staré horní němčiny muozzan, durfan
(dnešní müssen, dürfen), drbiti velmi brzo zaniklo,
 neroditi (sloveso odvozené z rád, radši), které zaniklo v 16. stol.
 ráčiti (zdvořilostní slovesa odvozené z radši)
 směti získalo modální význam ekvivalentní novočeskému až v dalším vývoji, ve staré
češtině mělo význam ‚odvážit se‘ (dochováno v deverbativním adjektivu smělý
‚odvážný‘)
2. Infinitivní konstrukce
Dominantní postavení měla ve staré češtině konstrukce VF být (– S dat) – INF
Vyjařovala význam nutnosti (59), náležitosti (60) a možnosti (61):
(59) mněť jest s tohoto světa sníti Hrad ‚musím umřít‘
(60) což sem kázal napsati, tomuť jest tak ostati Hrad ‚to tak má zůstat‘
(61) nejednu pohanskú paní bieše viděti slziece LegKat
Plyne z významu infinitivu, který z původního zřetelového významu získává význam
možnostní.
Vzniklo z posesivních dativních konstrukcí typu est mihi liber (doslova ‚je mi kniha‘), zbytky
takový posesivních konstrukcí lze pozorovat ve stč.
(62) lech, jemužto jmě bieše Čech Dal ‚náčelník, který se jmenoval‘
Pozice dativu rozhodovala o nutnostním nebo možnostním významu; dativ, původně pád
posesoru, se stal syntaktickou pozicí referujícík entitě, která je modalitou obdarovávána
(hodnotí se jako vazba dativu s akuzativem)
Infinitivní modální konstrukce se zachovaly do nové češtiny jen po slovesech smyslového
vnímání s objektem v akuzativu (je vidět Sněžku, je cítit smrad).
08 Historická slovotvorba a syntax
Věta, hand out
12
V modální funkci se v nové češtině infinitivy užívají ve specifických funkcích, vesměs
vývojově mladších
Možnostních
(63) Je vidět Sněžku, Je cítit smrad
Náležitostních
(64) Být či nebýt
(65) Je kam jít
Nutnostních
Nekecat – dělat!
3. Přísudek jmenný s modálními částicemi
Ve staré češtině jen omezený repertoár částic: lzě, nelzě, třěba, netřěba, potřěba potřěbie.
Již ve stč. období se pro vyjadřování modality se začala absolutní (neshodná) forma slovesa
moci móže, často v apokopované podobě móž (později můž). Již ve stč. období se pro
vyjadřování modality se začala užívat absolutní (neshodná) forma podoba slovesa moci móže,
popř. v apokopované formě móž (později můž).
V 1. pol. 19. století se po vzoru ruštiny začaly užívat modální částice se zakončením -o: možno,
nutno, dlužno…