KAPITOLA TŘETÍ Zdroje národního vědomí 1 Vt Um/voj výroby tištěného slova se sice stává klíčem k vytváření zcela iitivých představ simultánnosti, nicméně stále jsme ještě v bodě, lidy |»ouze může vzniknout „horizontálně sekulární" společenství, k In r se posunuje „napříč časem". Proč však právě národ získal ■ uinci tohoto typu společenství takovou popularitu? Faktory, kte-m k lomu vedly, jsou zjevně velmi složité a různorodé. Můžeme ale n,i|lt silné důkazy, že podstatnou roli v tomto procesu sehrála přesilu kapitalismu. — |ak jsme již poznamenali, do roku 1500 bylo vytištěno nejméně ■m milionů knih,1 což předznamenalo počátek Benjaminova „věku In linické reprodukovatelnosti". Pokud vědění rukopisů bylo vzácnou a tajemnou tradicí, vědění technologie tisku žilo z reproduko-v.ilclnosti a šíření.2 Pokud, jak se domnívají Febvre a Martin, bylo tli) roku 1600 vytištěno až na 200 milionů svazků, potom se nemů-kme divit názoru Francise Bacona, že knihtisk změnil „vzezření ti stav světa".3 V té části Evropy, kde znali knihtisk, žilo tehdy kolem 100 milionů obyvatel. Febvre a Martin, The morning of the Book, s. 248-249. Charakteristické jsou Cesty Marka Pola, které do svého prvního vytištění v roce 1559 zůstávaly ve značné míře neznámé. Polo, Travels, s. xiii. ptováno in: Eisenstsinová, „Some Conjectures", s. 56. 54 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ národního vědomí Vydávání knih bylo jednou z ranějších forem kapitalistického podnikání, v níž působila veškerá neklidná touha kapitalismu po nových trzích. První tiskárny zakládaly pobočky po celé Evropě a „tímto způsobem byla vytvořena v pravdě ,mezinárodní' nakladatelství, která zcela ignorovala hranice států".4 A protože se období let 1500-1550 vyznačovalo neobyčejnou prosperitou, nakladatelské podnikání mělo na tomto obecném rozmachu svůj podíl. „Více než kdykoli jindy" šlo o „velké průmyslové odvětví, které ovládali bohatí kapitalista".5 Je přirozené, že „knihkupci se v první řadě zajímali o zisk a o to, aby své výrobky prodali. Proto především vyhledávali taková díla, která zajímala co největší okruh jejich současníků."6 Z počátku se odbytištěm stala gramotná Evropa - široká, třebaže velmi „tenká" vrstva čtenářů latiny. Nasycení tohoto trhu trvalo přibližně 150 let. Latinu neurčovala pouze její posvátnost, ale také to, že šlo o jazyk bilingvních mluvčích. Relativně malé množství z nich hovořilo latinsky od narození a jistě si dovedeme představit, že ještě menšímu množství lidí se v tomto jazyce zdály sny. V 16. století byl podíl bilingvních mluvčích na celkovém počtu obyvatelstva poměrně malý. Je velmi pravděpodobné, že nebyl větší, než je jejich podíl na celkovém počtu obyvatelstva v dnešní době a než bude v následujících stoletích - a to i navzdory proletárskemu internacionalismu. Stejně jako nyní, tak i tehdy podstatná část lidstva hovořila jen svým mateřským jazykem. Z hlediska logiky kapitalismu je tedy zřejmé, že jakmile se nasytil trh elitních čtenářů v latině, začalo se nabízet potenciálně obrovské odbytiště, které představovaly tyto jednojazyčné masy. Protireformace samozřejmě podpořila dočasné oživení výroby knih v latině, nicméně už v polovině 17. století tento trend začínal upadat a knihovny zanícených katolíků již byly poměrně přeplněné. Celoevropský nedostatek peněz mezitím přinutil Febvre a Martin, The Corning ofthe Book, s. 122. (Původní text však jednoduše hovoří o „par-dessus les frontiěres. UApparition, s 394.) Ibid., s. 187. Text originálu hovoří o „puissants" (mocných), a nikoli o „bohatých" kapitalistech. ĽApparition, s. 281. „Zavedení tisku bylo tudíž v tomto ohledu určitým stadiem na cestě k naší současné společnosti masové spotřeby a standardizace." Ibid., s. 259-260. (V textu originálu se píše „une civi-lisation de masse et de standardisation", což by mohlo být lépe převedeno j^ko „standardizovaná, masová civilizace". ĽApparition, s. 394.) il.Uc, aby stále více uvažovali o tom, že budou prodávat levné edi-knih psaných v místních jazycích.7 Krvoluční síla kapitalismu, směřující k místním jazykům, získala ttii141 podnět v podobě tří faktorů, z nichž dva přímo přispěly ke v 1111I111 národního vedomí. Pryžím a v konečném důsledku nejméně lrll< /itým falčtorem byla změria' samotného charakteru latiny. Díky moll humanistů, kteří oživovali rozsáhlou oblast literatury předkřes-l.uiskc antiky a šířili tuto literaturu prostřednictvím trhu tištěného jilnvii, začala transcvropská inteligence novým způsobem oceňovat |n 1 ipľiicovanč stylistické výkony klasických spisovatelů. Latina, • 1 nl>, ve svém psaném projevu usilovali, byla stále více latinou cice-liiiiskou a z tohoto důvodu se také stále více vzdalovala církevnímu víninímu životu. Tím nabyla na ezoteričnosti, která se zcela lišila ni! r/.oterického charakteru církevní latiny v době středověku. Táli iiuiost starší latiny totiž nespočívala v tom, čím se zabývala a ja-l \ 111 stylem o tom pojednávala, nýbrž šlo o to, že se vůbec vyskyto-vnlíi v psané podobě - tedy že měla status textu. Nyní však začala být i.ijciiiná kvůli tomu, co se v ní píše - kvůli jazyku jako takovému. Druhým faktorem byl vliv reformace, která do značné míry zá-invrň vděčila za svůj úspěch kapitalismu technologie tisku. Před kikcm knihtisku vyhrával Rím v západní Evropě snadno každou *.ilkii proti kacířství, protože vždycky měl lepší vnitřní systém komunikace než jeho vyzyvatelé. Když však v roce 1517 přibil Martin I ni her své teze na dveře kostela ve Wittenbergu, byly okamžitě vy-1 iSicny v německém překladu a „během dvou týdnů [je bylo možné] vidět po celé zemi".8 V průběhu dvou desetiletí, od roku 1520-1540, vyšlo v němčině třikrát tolik knih než v letech 1500-1520, což byla /měna, v níž Luther jednoznačně sehrál nejdůležitější roli. Jeho díla ivořila nejméně třetinu všech knih v německém jazyce, které se pro-il.ily v období let 1518-1525. V letech 1522-1546 se celkově objevilo I |o vydání jeho překladů Bible (ať už šlo o celý překlad, nebo jen n jeho část). „Poprvé můžeme hovořit o masové čtenářské obci .1 o jistém druhu populární literatury, kterou má na dosah každý."^ ' Ibid,. s. 195. * Ibid., s. 289-290. 1 Ibid., s. 291-295. 56 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ ZDROJE NÁRODNÍHO VĚDOMI II Luther se tak vlastně stal prvním autorem bestsellerů, o němž se to vědělo. Jinými slovy, stal se prvním spisovatelem, který mohl „prodávat" své noyŕ'knihy na základě svého jména.'0 Luther byl tedy v čele a jiní ho rychle následovali, čímž byla zahájena nábožensko-propagandistická válka kolosálních rozměrů, která v následujícím století zuřila po celé Evropě. V této titánské „bitvě o mysl lidí" byl protestantismus vždycky v zásadě v ofenzivě. Věděl totiž, jak využít rozšiřující se trh s tištěným slovem v místních jazycích, jenž byl výtvorem kapitalismu, zatímco protireformace pouze bránila „latinskou citadelu". Symbolem této skutečnosti je vatikánský Index Librorum Prohibitorum, tedy nový seznam, který si vynutila právě podvratná činnost knihtisku a k němuž neexistuje žádný protestantský protějšek. Nejlépe tuto psychózu z pocitu obležení naznačuje panikářský zákaz tištění jakýchkoli knih, který pod trestem smrti oběšením vydal ve svém království František I. Důvodem tohoto zákazu - a zároveň jeho neúčinnosti - byla východní hranice jeho říše, jíž obklopovaly protestantské státy a města produkující obrovskou záplavu tištěných textů, které bylo možné do země propašovat. Jen v samotné Kalvínově Ženevě bylo v letech 1533-1540 vydáno pouhých 42 edic, ale toto číslo se v letech 1550-1564 zvýšilo na 527 - a v roce 1564 již na plno pracovalo nejméně 40 samostatných dílen vybavených tiskařskými lisy." Koalice protestantismu a kapitalismu technologie lišku, která využívala levných populárních edic, rychle vytvořila novou rozsáhlou čtenářskou obec, k níž v neposlední řadě patřili obchodníci a ženy, pro které bylo příznačné, že neovládají latinu viibcc nebo ji ovládají jen velmi málo. Tuto čtenářskou obec roven mobilizovala pro určité politicko-náboženské cíle. Z toho nul ně plyne, že otřesena až k samotným základům nebyla pouze cirkev. Totéž zemětřesení vyvolaly i první evropské ncdynaslic ke n nemestské státy - Spojené provincie nizozemské a Coimnonwcnllh anglických puritánů. (Panika Františka I. se týkala stejně lak pnliiiky jako náboženství.) 10 Odtud byl pouze krůček k situaci, která nastala v 17 nliilnll vn I nim 11. hilu Cnniiiillii, Moliére a La Fontaine mohli prodávat rukopisy svých tragédil 11 kiiiniiilii |ifl.......nklnilniiili. kniiy |o kupoval jako skvělou investici vzhledem k pověsti, |IJ sn li niiinri un liliu 1ai1i1 Hnil * 161 " Ibid., s. 310-315. *^ , Třetím faktorem bylo pomalé, geograficky nerovnoměrné šíření místních jazyků, které jistí dobře postavení, rádoby absolutističtí monarchové začali využívat jako nástroje správní centralizace. Je vhodné si připomenout, že univerzalita latiny ve středověké západní Evropě nikdy nekorespondovala s žádným univerzálním politickým systémem. Velmi poučný je rozdíl oproti císařské Číně, kde se ve značné míře překrývala působnost mandarínské byrokracie a „malovaných" čínských znaků. Politická rozdrobenost západní Evropy po zániku^Západořímské říše měla ve skutečnosti za následek to, že žádný panovník si nemohl latinu monopolizovat a prohlásit ji pouze za svůj vlastní státní jazyk. K náboženské autoritě latiny tudíž nikdy neexistoval žádný skutečný politický protějšekr^ Vznik administrativních místních jazykťí předcházel jak vzniku tištěného slova, tak náboženským otřesům 16. století, a musíme ho tedy považovat (alespoň zpočátku) za nezávislý faktor postupného narušování představy náboženského společenství.^ Současně nic nenaznačuje, že tam, kde k tomuto rozšíření funkce místního jazyka došlo, působily jakékoli hluboce zakořeněné ideologické, nebo dokonce protonacionalistické podnětý.)Případ „Anglie" na severozápadním okraji latinské Evropy je v tomto ohledu obzvláště názorný. Před normanským záborem byla soudním, literárním a administrativním jazykem anglosaština. Během dalších sto padesáti let se prakticky všechny královské dokumenty sepisovaly v latině. Státní latinu nahradila v letech 1200-1350 normanská francouzština. Postupným prolínáním tohoto jazyka cizí vládnoucí vrstvy s anglosaštinou porobeného obyvatelstva mezitím vznikla raná angličtina. Toto splynutí umožnilo novému jazyku, aby po roce 1362 dostal šanci jako jazyk soudů - a také v parlamentu při zahajovacím ceremoniálu. V roce 1382 následovala Wiklefova rukopisná bible psaná místním jazykem.12 Je nezbytné mít na paměti, že v tomto sledu událostí šlo o posloupnost „státních", a nikoli „národních" jazyků a že stát, o kterém je řeč, nepokrýval v různých dobách pouze dnešní Anglii a Wales, ale také části Irska, Skotska a Francie. Je zjevné, že latinu, normanskou francouzštinu nebo ranou angličninu valná většina porobeného obyvatelstva žijícího na těchto územích neovládala vůbec nebo jen velmi 13 Seton-Watson, Nation and States, s. 28-29; Bloch, Feudal Society, I, s. 75. 58 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ iiiioje národního vedomí málo.'3 Moc Londýna byla z „Francie" smetena až téměř sto let J>oté, co k tomuto politickému povýšení rané angličtiny došlo. K podobnému vývoji došlo i na Seině, i když v poněkud pomalejším tempu. Jak Bloch ironicky poznamenává, „francouzština, tedy jazyk, kterému od doby, kdy byl pokládán za pouhou vulgární formu latiny, trvalo celá staletí, než pozvedl sám sebe k literární důstojnosti",'4 se stala oficiálním jazykem soudních dvorů až v roce 1539, kdy František I. vydal svůj edikt z Villers-Cotteréts.'5 V dalších dynastických říších latina přežila ještě mnohem déle - za vlády Habsburků prakticky až do 19. století. V jiných zase převládly „cizí" místní jazyky: jazykem dvora Romanovců byla v 18. století francouzština a němčina.'6 Ve všech případech se tato „volba" jazyka projevuje jako postupný, neuvědomělý, pragmatický a občas dokonce náhodný proces. V tomto ohledu se naprosto lišila od uvědomělé jazykové politiky monarchů ig. století, kteří čelili vzniku nepřátelského lidového jazykového nacionalismu j (viz kapitola 6). Jedním ze zcela zřetelně odlišných znaků je to, že staré administrativní jazyky byly prostě a pouze administrativními jazyky - šlo tedy o jazyky, které používalo úřednictvo pro úřednické účely z čistě praktických důvodů, jež se týkaly pouze jich samotných. Nikoho ani nenapadlo tento jazyk systema- -ticky vnucovat poddaným, kteří žili na různých územích, jimž panovník vládl.'7 JNícméně povýšení místních jazyků do role „jazyků moci" a skutečnost, že v této roli začaly v jistém smyslu konkurovat latině (francouzština v Paříži, [raná] angličtina v Londýně) přispěly k rozkladu představy křesťanského společenství. j V zásadě je však pravděpodobné, že ezoterizace latiny, reformace a nahodilý vývoj administrativních místních jazyků má v našem kontextu určitý význam hlavně v negativním smyslu - všechny tyto vlivy pomohly sesadit z trůnu latinu. Je docela možné uvažovat o vzniku představ nových, národních společenství i bez všech těch- '' Nnměli bychom předpokládat, že k tomuto administrativnímu sjednocení prostřednictvím místního pizyka došlo okamžitě a že bylo dosaženo v plné míře. Je nepravděpodobné, že při správě u/umí Guyenne, jemuž vládl Londýn, se jako hlavní jazyk vůbec někdy používala raná angličtina. " Itloch, Feudál Society, I, s. 98. * SiilnnWatson, Nations and States, s. 48. " 11)1(1,1.83. " In mim vhodným způsobem potvrzuje František I. Jak jsme již viděli, v roce 1535 zakázal veš-ktiiy 11 m k knih h o čtyři roky později nařídil, aby se z francouzštiny stal jazyk jeho soudů! Id laktorů nebo alespoň bez některých z nich. V pozitivním smyslu Irntó vznik umožnila sice napůl náhodná, ale zato velmi výbušná in-Inakce mezi výrobním systémem a výrobními vztahy (kapitalis-nius), technologií komunikace (tištěné slovo) a osudovou různoro-' Hostí lidských jazykůJi Tento prvek osudovosti je zcela zásadní. Ať již byl totiž kapitalismus schopen jakýchkoli nadlidských výkonů, ve smrti a v jazycích nacházel dva vytrvalé protivníky'9 Jfíonkrétní jazyky mohou vymřít a lze je i vyhladit, ale možnost všeobecného jazykového sjednocení lidstva nikdy neexistovala - a neexistuje. Tato vzájemná nesrozumitelnost však nebyTa historicky téměř dulezířá,~3ókud kapitalismus a technologie tisku nevytvořily jednojazyčnou masovou čtenářskou veřejnost Osudovost je nutné mít na paměti v tom smyslu, že jde o obecnou podmínku spočívající v nenapravitelné jazykové různosti. Bylo by však chybou klást rovnítko mezi touto osudovostí a běžným prvkem nacionalistických ideologií, který zdůrazňuje prapůvodní osudovou dannost konkrétních jazyků a jejich spojení s konkre'tní územní jednotkou. Zcela zásadní roli zde hraje souhra osudovosti, technologie a kapitalismu. Různost mluvených jazyků - těch jazyků, které pro jejich mluvčí byly (a jsou) osnovou a látkou jejich životů - byla v Evropě před vynálezem knihtisku - a samozřejmě také všude jinde ve světě -přímo obrovská. Byla tak obrovská, že kdyby se kapitalismus technologie tisku pouze býval snažil využít každý potenciální trh mluveného místního jazyka, zůstal by kapitalismem nepatrných rozměrů. Tyto rozmanité idiolekty měly však tu schopnost, že z nich šlo v přesně určených mezích smontovat „tištěné jazyky", jichž bylo co do počtu daleko méně. Právě nahodilost jakéhokoli systému znaků, který vyjadřuje zvuky, tento montážní proces značně ulehčila.20 (Čím jsou zároveň znaky ideografičtější, tím je potenciální montáž- 11 Nešlo o první „náhodu" tohoto typu. Febvre a Martin upozorňují na to, že zatímco existence buržoazie byla v Evropě zcela patrná již koncem 13. století, papír se začal obecně používat až na konci 14. století. Teprve hladký rovný povrch papíru umožnil masovou reprodukci textů a obrazů - a k tomu došlo až za dalších 75 let. Papír však nebyl evropským vynálezem. Doplul sem přes islámský svět z jiných dějin - z dějin Cíny. The Corning of tne Book, s. 22, 30 a 45. 13 V nakladatelském světě ještě neexistují obrovské nadnárodní spoječnosti. 20 Užitečný rozbor tohoto problému najdeme in: S. H. Steinberg, Five Hundred Years of PhiUing, kapitola 5. To, že se znak ough vyslovuje ve slovech although, bough, lough, rough, coiigh a hiccough různě, ukazuje jednak různost idiolektů, z nichž se vyvinul dnes již standardní iiny lický pravopis, a jednak ideografícký charakter konečného produktu. 60 PREDSTAVY SPOLEČENSTVÍ ZDROJE NÁRODNÍHO VĚDOMÍ ľ ní zóna rozlehlejší. Můžeme zde objevit sestupnou hierarchii - od* algebry přes čínštinu a angličtinu k pravidelným slabikám francouzštiny a indonéštiny.) Pro tuto montáž místních jazyků byl nej-vhodnějším prostředkem kapitalismus, jenž v mezích vynucených gramatikou a syntaxí, vytvořil technicky reprodukovatelné tištěné jazyky, které bylo možné šířit prostřednictvím trhu.21 Tištěné jazyky se staly základem národního vědomí ze třech odlišných důvodů. Především vytvořily jednotná pole směny a komunikace na nižší úrovni, než byla latina, ale zároveň stály výše než mluvené místní jazyky. Mluvčí obrovského množství rozličných francouzštin, angličtin nebo španělštin, kterým mohlo připadat obtížné, ba přímo nemožné se ve vzájemném rozhovoru domluvit, byli náhle schopni se dorozumět prostřednictvím tištěného slova a papíru. Přitom si postupně začali uvědomovat přítomnost stovky tisíc či dokonce milionů lidí ve svém konkrétním jazykovém poli a současně také to, že do tohoto pole patří pouze tyto statisíce či miliony lidských bytostí. Tito spolučtenáři, s nimiž byli spojeni prostřednictvím technologie tisku, tvořili svou sekulární viditelnou neviditelností zárodek představy národního společenství. Za druhé: kapitalismus technologie tisku poskytl jazyku určitou novou stabilitu^ ^ jejíž pomocí časem vznikl pro subjektivní ideu národa naprosto zásadní obraz starobylosti. Jak nám připomínají Febvre a Martin, tištěná kniha si udržovala stálou formu, jíž bylo možné jak v časovém tak prostorovém smyslu donekonečna reprodukovat. Už nepodléhala „nevědomě modernizačním" zvykům klášterních písařů, které měly zcela individuální povahu. Důsledek byl ten, že zatímco se francouzština 12. století výrazně lišila od francouzštiny, jíž psal Villon v 15. století, v 16. století se tempo změn výrazně zpomalilo. „V 17. století již evropské jazyky obecně existovaly ve své moderní podobě."22 Jinými slovy, po celá tři staletí na těchto '' To, žb.....nejvhodnějším prostředkem byl kapitalismus" tvrdím po zralé úvaze. Jak Steinberg, luk Eisensteinová se blíži teomorfizaci „tisku" jakožto tisku v podobě ducha moderní historie. I nlivre a Martin nikdy nezapomínají, že v pozadí tištěného slova stojí tiskárny a nakladatelské liimy. Stojí za to si v tomto kontextu připomenout, že ačkoli byla technologie tisku poprvé vy nulu/ona v Cíně - zřejmě 500 let před tím, než se objevila v Evropě - neměla žádný výrazný, na-10} nivolučni vliv právě proto, že tam neexistoval kapitalismus. " llw Cnmmg of the Book, s. 319. Srov. ĽApparition, s. 477: „Au XVIIe siěcle, les langues natio-nnlua n|ifiiirnissont un peu partout cristallisées." ustálených tištěných jazycích tak říkajíc zasychala vrstva laku. Slov.i našich předků ze 17. století jsou pro nás mnohem srozumitelnější, než pro Villona slova jeho předchůdců ze století dvanáctého. Za třetí: kapitalismus technologie tisku vytvořil jazyky moci, které se zcela lišily od starších místních administrativních jazyků. Každému tištěnému jazyku byly některé dialekty nutně „bližší" a ovládly jeho konečnou formu. Jejich znevýhodnění sourozenci, které stále ještě bylo možné přizpůsobit vznikajícímu tištěnému jazyku, ztratily svou prestiž především proto, že neúspěšně (nebo jen relativně úspěšně) trvaly na své tištěné podobě. Ze „severozápadní němčiny" se stala Platt Deutsch, tedy převážně mluvená a tudíž nespisovná němčina, neboť na rozdíl od mluvené češtiny ji bylo možné přizpůsobit němčině tištěné. Vysoká němčina, kultivovaná angličtina (King's English) a později například (standardní) centrální thajština představovaly jazyky, jimž se dostalo povýšení a nového prominentního politicko-kul-turního postavení. (Z tohoto důvodu se jisté „sub"- nacionálni skupiny v Evropě na konci 20. století snaží změnit své druhořadé postavení tak, že se prosazují v oblasti tištěného slova - a v rozhlase.) Nezbývá než zdůraznit, že pokud jde o ustálení tištěných jazyků a rozrůznění jejich vzájemného postavení, šlo zpočátku většinou o neuvědomělé procesy, které vyplývaly z výbušné interakce kapitalismu, technologie a různosti lidských jazyků. Jak tomu ale v dějinách nacionalismu v mnoha ohledech bývá, jakmile už jednou tyto tištěné jazyky „existovaly", mohly se stát formálním vzorem, který bylo možné napodobovat - a tam, kde to bylo účelné, také vědomě v machiavelistickém duchu využívat. Thajská vláda v dnešní době aktivně brání snahám zahraničních misionářů, kteří chtějí thajským menšinám v horských kmenech poskytnout vlastní transkripční systémy a rozvinout tak publikační činnost v jejich jazycích. Tatáž vládaje do značné míry lhostejná k tomu, jakými jazyky tyto menšiny mluví. Obzvlášť dobrým příkladem je osud národů mluvících tur-kotatarskými jazyky v zónách začleněných do dnešního Turecka, Íránu, Iráku a SSSR. Rodina mluvených jazyků, které byly v rámci arabské ortografie kdysi vzájemně „smontovatelné", a tudíž i vzájemně srozumitelné, přišla o svou jednotu v důsledku vědomýcli manipulací. Aby Atatúrk posílil národní vědomí Turecka mluvícího tu řečtinou na úkor jakéhokoli širšího ztotožnění sc světem isl.nuu, 62 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ nu ulil povinné psaní latinkou.23 Sovětské úřady učinily totéž: v taženi p roli islámu a perštině nejprve zavedly povinné psaní latinkou .1 poté ve třicátých letech Stalin nařídil povinnou rusifikační cyrilici.24 Závěry, které zatím můžeme vyvodit z této argumentace, lze shrnout takto: sblížení kapitalismu a technologie tisku v otázce osudové rozmanitosti lidských jazyků vytváří možnost představy nové formy společenství, která svou základní morfologií připravuje půdu pro vznik moderního národa. Potencionální rozsah těchto společenství byl z jejich vlastní podstaty omezený a souvisel jen zcela náhodně s existujícími politickými hranicemi (jež byly obecně nejzaz-šími hranicemi rozpínavosti dynastií). Je zjevné, že téměř všechny celky, které pojímají samy sebe jako moderní národy - i ty, které se považují za národní státy - mají v dnešní době „národní tištěné jazyky". Nicméně celá řada národů tyto jazyky sdílí a jiné se zase vyznačují tím, že při konverzaci či na papíře národní jazyk „používá" jen velmi malá část obyvatelstva. Národní státy „španělské" Ameriky či „anglosaské jazykové rodiny" jsou jasně viditelnými příklady prvního zmiňovaného stavu. Do druhé skupiny zase patří celá řada bývalých (především afrických) koloniálních států. Jinými slovy, konkrétní útvary národních států se v žádném případě neshodují s pevn,ě daným územním rozsahem konkrétních tištěných jazyků. Abychom vysvětlili tuto „spojitou nespojítost" tištěných jazyků, národního vědomí a národních států, bude nutné se soustředit na rozsáhlý shluk nových politických entit, které v letech 1776 až 1838 zcela náhle vznikly na západní polokouli. Všechny definovaly samy sebe jako národy a kromě Brazílie, jež tvořila zajímavou výjimku, jxivněž jako (nedynastické) republiky. Slo totiž o první slály vc svetových dějinách, které se na světovém jevišti v této lorině objevily, a tudíž poskytly první skutečné příklady, jak by takové slály měly „vypadat". Jejich množství a skutečnost, že vznikly téměř současně, nám zároveň poskytuje plodnou půdu pro komparativní zkoumání. KAPITOLA ČTVRTÁ 23 Hans Kohn, The Age of Nationalism, s. 108. Je možná poctivo dodm, )o Klinmi lukň doufal, že tímto krokem spojí turecký nacionalismus s moderní civilizaci ľépiidnl Lvi»|>y plälcl latinskou abecedou. " Seton-Watson, Nations and States, s. 317. ■ Kreolští průkopníci Nové americké státy konce 18. a počátku 19. století jsou neobyčejně zajímavé, neboť se zdá, že jejich vznik nemůžeme vysvětlit pomocí dvou faktorů, jež se odvozují z evropského nacionalismu poloviny 19. století a které zřejmě právě z tohoto důvodu ovládají většinu pro-vincionálního evropského myšlení-O-^zniku nacionalismu. Za prvé, ať již uvažujeme o Brazílii, USA či bývalých koloniích Španělska, jazyk rozhodně nebyl tím prvkem,, který by je odlišoval od jejich imperiálních metropolí. Ve všech případech - včetně USA -šlo o kreolské státy, které vytvořili a vedli lidé sdílející společný jazyk i původ s těmi, proti nimž bojovali.1 Je nutné zdůraznit, že jazyk nebyl při těchto prvních zápasech o národní svobodu nikdy žádným důležitým tématem. Za druhé existují vážné důvody k pochybnostem, že na většinu západní polokoule můžeme aplikovat Nairnovu jinak velmi přesvědčivou tezi: Příchod nacionalismu v typicky moderním smyslu tohoto slova souvisel s politickým křestem nižších společenských tříd... I když se národní hnutí ob- Kreol [Criolio) - osoba čistě evropského původujalespoň ^^^"^^ v Severní či Jižní Americe (a při pozdějším rozšířeni významu tohoto slova také kdokoli |lml.. mimo Evropu). 64 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ čas chová k demokracii nepřátelsky, vždycky se vyznačuje populismem a snahou uvést do politického života nižší vrstvy. Ve své nejtypičtější verzi má tento proces podobu nepokojné střední třídy a intelektuální skupiny vůdců, kteří se pokoušejí probrat k životu lidové vrstvy a nasměrovat je tak, aby byly novým státům oporou.2 Přinejmenším v Jižní a Střední Americe konce 18. století měly „střední vrstvy" evropského stylu stále ještě zcela zanedbatelný význam a příliš mnoho příslušníků inteligence tam rovněž tehdy nežilo. „V těch poklidných koloniálních dobách" totiž „četba jen velmi málo narušovala vznešený a snobský rytmus života".s Jak jsme již viděli, první španělsko-americký román vyšel až v roce 1816, tedy poměrně dlouhou dobu poté, co vypukly války za nezávislost. Důkazy jasně naznačují, že vůdcovské role se chopili četní majitelé půdy společně s poněkud méně početnější skupinou obchodníků a „odborníků" různého druhu (právníci, vojáci, místní a provinční funkcionáři).4 Jedním z klíčových faktorů, které u kreolů na samém počátku podnítily úsilí o nezávislost na Madridu, nebyla ani zdaleka „snaha uvést nižší vrstvy do politického života", nýbrž - v takových důležitých případech, jako Venezuela, Mexiko a Peru - šlo o obavu, že se „nižší vrstva" bude politicky mobilizovat v podobě indiánských povstání a vzpour černých otroků.5 (Tento strach ještě vzrostl, když Hegelův „tajemník světového ducha" dobyl v roce 1808 Španělsko, a tím zbavil kreoly vojenské podpory, kterou mateřský poloostrov mohl v případě naléhavé potřeby poskytnout.) V Peru stále ještě přežívaly vzpomínky na velkou jacquerie vedenou Tupacem Ama-rúem (1740-1781).6 V roce 1791 vyvolal Toussaint ĽOuverture povstání černých otroků, jehož výsledkem byla o třináct let Npozději 1 The Break-up of Britain, s. 41. 1 Gerhard Masur, Simón Bolivar, s. 17. ' Lynch, The Spanish-American Revolutions, s. 14-17 a passim. Bylo to způsobeno tím, že na dů-leíitôjšl obchodní a správnífunkce měli ve značné míře monopol španělé narození ve Španělsku, zatímco k vlastnictví půdy měli kreolové zcela otevřený přístup. ' V tomto ohledu je patrná zřetelná analogie s burským nacionalismem o století později. 1 Miiíná sto|l za povšimnuti, že Tupac Amarú úplně nezavrhoval věrnost španělskému králi. On n itihn přívrženci (většinou šlo o indiány, ale také o některé bělochy a mestice) svůj stále vět-II v/luk umořovali vůči režimu v Limě. KREOLŠTl PRŮKOPNÍCI Dt) druhá nezávislá republika na západní polokouli. To naprosto vyili silo velké plantážníky a otrokáře ve Venezuele.? Když Madrid vyd.il v roce 1789 nový, humánnější zákon o otroctví, jenž podrobně určoval práva a povinnosti pánů a otroků, „kreolové odmítli zasahování státu z toho důvodu, že otroci mají sklony k nectnostem a nezávislosti [!] a že jsou naprosto nezbytní pro hospodářství. Majitelé plantáží ve Venezuele - a vlastně v celém španělském Karibiku - tomuto zákonu vzdorovali a v roce 1794 si vymohli jeho odklad."8 Sám Osvoboditel Bolívar se jednou vyjádřil v tom smyslu, že černošská vzpoura je „tisíckrát horší než španělská invaze".9 Neměli bychom ani zapomínat na to, že mnozí vůdci hnutí za nezávislost ve třinácti koloniích byli zemědělští magnáti a vlastníci otroků. Samotný Thomas Jefferson patřil k těm virginským plantážníkům, které v 70. letech 18. století rozzuřilo prohlášení loajalistického guvernéra, jímž dával svobodu těm otrokům, kteří se rozešli se svými buričskými pány.10 Výmluvné je i to, že se Madrid v letech 1814-1816 s úspěchem do Venezuely vrátil a udržel si vzdálené Quito až do roku 1820 mimo jiné proto, že v boji proti vzbouřeným kreolům získal v prvním případě podporu otroků a v druhém indiánů." Dlouhé trvání kontinentálního boje proti Španělsku, které již tehdy bylo evropskou mocností druhého řádu a samo předtím zažilo porážku, navíc naznačuje, že tato latinsko-americká hnutí za nezávislost zasahovala tak říkajíc pouze „sociálně tenkou vrstvu". Přesto o hnutí za nezávislost rozhodně šlo. Bolívar změnil svůj názor ohledně otroků12 a jeho souputník osvoboditel San Martin v roce 1821 nařídil, že „původní obyvatelé už napříště nebudou 1 Seton-Watson, Nations and States, s. 201. 8 Lynch, The Spanish-American Revolutions, s. 192. 9 Ibid. s. 224. 10 Edward S. Morgan, „The Heart of Jefferson", The New Reviewof Books, 17. srpna 1978, s. 2. " Masur, Bolívar, s. 207; Lynch, 77ie Spanish-American Revolutions, s. 192. ,! Neobešlo se to však bez určitých peripetií a zvratů. Své vlastní otroky propustil krátce po vyhlášení venezuelské nezávislosti v roce 1810. Když v roce 1816 uprchl na Haiti, dostalo se mu vojenské pomoci od prezidenta Alexandra Pétiona výměnou za slib, že na všech osvobozených územích zruší otroctví. Tento slib splnil v roce 1818 v Caracasu - měli bychom však mít na paměti, že úspěch Madridu ve Venezuele v letech 1814-1816 byl částečně způsoben tím, že loajální otroci od ně/získali svobodu. Když se Bolívar stal v roce 1821 prezidentem Velké Kolumhin (Venezuela, Nová Granada a Ekvádor), požádal kongres o zákon osvobozující syny otroků 11 Ion to zákon také kongres schválil. „Nepožádal však o to, aby otroctví bylo úplně vymýceno, nebol proti sobě nechtěl poštvat velké vlastníky půdy." Masur, Bolívar, s. 125, 206 207, 32911.188 id 66 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ označováni jako indiáni nebo domorodci; jsou to děti a občanéPeru, a budou se tudíž nazývat Peruánci'Vs (Mohli bychom dodat: i navzdory tomu, že na tyto negramotné lidi dosud nezapůsobil žádný kapitalismus technologie tisku.) Stojíme tedy před hádankou: proč právě kreolskáspolečenství tak 1 brzy rozvinula své pojetí národní identity - o dost dříve než většina Evro-I py? Proč v těchto koloniálních provinciích z větší části obývaných velkým množstvím utlačovaného obyvatelstva, jež nemluvilo španělsky, vznikli kreolové, kteří toto obyvatelstvo nakonec pojali jako své spoluobčany? Proč naopak Španělsko,14 s nímž měli v mnoha ohledech pevné svazky, prohlásili za nepřátelského vetřelce? Proč se španělsko-americká říše, která poklidně existovala téměř po tři staletí, zcela náhle rozdrobila na osmnáct samostatných států? Tento proces se obvykle vysvětluje dvěma faktory - utužením mo-: ci Madridu a rozšířením liberalizačních myšlenek osvícenství v druhé polovině 18. století. Je bezpochyby pravdou, že politika, kterou prosazoval schopný „osvícený despota" Karel III. (1759-1788), stále více frustrovala, rozčilovala a děsila vyšší kreolské vrstvy. Během období, jemuž se občas jízlivě říká druhé dobytí Ameriky, Madrid na kolonie uvalil nové daně, zavedl účinnější systém jejich výběru, zajistil metropoli výhradní obchodní práva, čistě pro svůj prospěch omezil obchod na oblast západní polokoule, centralizoval správní hierarchii a podpořil mohutnou vlnu imigrace ze Španělska (tak zvaní peninsulares).^ Například Mexiko na počátku 18. století poskytlo Koruně příjem přibližně ve výši tři miliony pesos. Na konci století však už byla tato suma téměř pětinásobná - 140 milionů - a z toho pouze čtyři miliony byly určeny na uhrazení nákladů místní administrativy.'6 Obdobně také úroveň imigrace ze Španělského poloostrova byla v letech 1780-1790 pětkrát vyšší, než tomu bylo v období let 1710-1730.17 / " Lynch, The Spanish-American Revolutions, s. 276. Kurzíva autora. 14 To je anachronismus. V 18. století se stále ještě používalo označení Las Espaňas (Španělska), 11 nikoli Espana (Španělsko). Seton Watson, Nations and States, s. 53. Into nová agresivita metropole byla částečně důsledkem osvíceneckých doktrín, ale způsobily |i rovněž chronické finanční problémy a (po roce 1779) také válka s Anglií. Lynch, The Spanish American Revolutions, s. 4-17. 11 lind. s. 301. Dalšími čtyřmi miliony se dotovala administrativa v jiných částech, a čistý zisk tulil; činil Söst milionů. " Hnil « 17 KREOLŠTÍ PRŮKOPNICI a; Také není pochyb o tom, že díky zdokonalování transatlantické komunikace a společnému jazyku a kultuře, které „různé Ameriky" sdílely se svými metropolemi, docházelo k relativně rychlému přenosu nových ekonomických a politických učení, jež tehdy v západní Evropě vznikala. Obrovský vliv měl bezesporu úspěch vzpoury třinácti kolonií na konci 70. let 18. století a počátek Francouzské revoluce na konci let osmdesátých. O této kulturní revoluci nejlépe svědčí všudypřítomné republikánstvínově nezávislých společenství.18 Nikde v Americe nedošlo k žádnému vážnému pokusu o znovuza-vedení principu dynastie, kromě Brazílie. Ale ani tam by se to zřejmě stát nemohlo, kdyby v roce 1808 do Brazílie neemigroval sám portugalský panovník, který prchal před Napoleonem. (Zůstal třináct let a po návratu domů nechal svého syna místně korunovat jako Pedra I. Brazilského.)'9 Přestože agresivita Madridu a duch liberalismu jsou zcela zásadní pro pochopení motivů, které vedly ke vzdoru španělské Ameriky, samy o sobě neobjasňují, proč takové entity jako Chile, Venezuela a Mexiko nakonec získaly „emocionální věrohodnost" a proč je bylo možné politicky realizovat.20 Rovněž neobjasňují, proč by měl San Martin nařizovat, aby se určití původní obyvatelé začali označovat neologismem „Peruánci", a v konečném důsledku nevysvětlují všechny oběti, které bylo třeba přinést. Je sice totiž jisté, že vyšší kreolské třídy, pojímané jako historická sociální formace, na nezávislosti 16 Ústava První venezuelské republiky (1811) si na mnoha místech vypůjčuje doslovné pasáže z ústavy Spojených států. Masur, Bolívar, s. 131. 19 Skvělou a komplikovanou analýzu strukturálních důvodů brazilské výjimečnosti je možné najít í ve studii José Murila de Carvatha, „Political Elites and State Building: The Case of Nineteeth- Century Brazil", Comparative Studies in Society and History, 24:3 (1982), s. 378-99. Mezi jinými zde působily dva důležité faktory: (IpRozdíly ve vzdálení. Zatímco „na územích, z nichž se nakonec stalo třináct různých zemí [španělské Ameriky], bylo roztroušeno třiadvacet univerzit, Portugalsko systematicky odmítalo zavést ve svých koloniích jakékoli instituce vyššího vzdělání, mezi které nepočítalo teologické semináře.".Vyšší^vzděláni byle možné získat pouze na ""Colmberské univerzite ve staré vlasti, kam putovali děti kr-eglské elity,,z nichž valná část stu-čtovala právnickou fakultu. (2)Ddlišné kariémj.možnosti kreolů. De Carvalho hovoří o tom, „že řra španělské straně byl Španělům narozeným v Americe v mnohem větší míře odepírán přístup k vyšším postům [sic!]". Viz rovněž Stuart B. Schwartz, „The Formation of Colonial Iden-I tity in Brazil", kapitola 2 in: Nicholas Canny a Anthony Pagden, eds., Colonial Identity in the Atlantic World, 1500-1800, který mimoděk poznamenává (s. 38), že „během prvních tří staletí koloniální éry nebyl v Brazílii v provozu aaUadQi) knihtisk", 20 Téměř totéž se dá prohlásit o londýnském postoji vůči třinácti koloniím a o ideologu rnvoliicii \ v roce 1776. PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ v dlouhodobé perspektivě vydělaly, nicméně mnohé konkrétní příslušníky těchto vrstev, kteří žili v letech 1808-1828, to finančně zruinovalo. (Jen jeden příklad za všechny: během protiofenzivy Madridu v letech 1814-1816 „byla více než dvěma třetinám venezuelských rodin, které vlastnily půdu, zkonfiskována značná část majetku".)21 Zároveň přibližně stejné množství lidí ochotně obětovalo za nezávislost své životy. Tato ochota k oběti ze strany dobře zajištěných společenských vrstev je jistě důvodem k zamyšlení. O co tedy šlo? Počátek odpovědi na tuto otázku souvisí s .pozoruhodným faktem, že „každá nová jihoamerická republika tvořila od 16. do 18. století určitou správní jednotku".22 V tomto ohledu byly tyto republiky předchůdcem nových států Afriky a částí Asie, které vznikly v polovině 20. století, a zároveň se ostře lišily od nových evropských států konce 19. a počátku 20. století. Původní geografická podoba amerických správních jednotek byla do jisté míry věcí libovůle a náhody, neboť vyznačovala prostorové hranice konkrétních vojenských záborů. Pod vlivem geografických, politických a ekonomických faktorů se však „reálnost" těchto správních jednotek postupem času stále více stabilizovala. Samotná rozlehlost amerického impéria, obrovská různost půdy a klimatu a především nesmírná obtížnost vzájemného styku a komunikace v předindustriální éře - to vše těmto jednotkám poskytovalo jistou soběstačnost. (V koloniální éře trvala námořní plavba z Buenos Aires do Acapulca čtyři měsíce a zpáteční cesta ještě déle; cesta vnitrozemím z Buenos Aires do Santiaga za normálních okolností trvala dva měsíce a do Cartageny devět.)23 Obchodní politika Madridu navíc vedla k tomu, že se tyto správní jednotky přeměnily na samostatné ekonomické zóny. „Američané měli zakázáno své staré vlasti jakkoli konkurovat, a vzájemně, obchodovat nemohly dokonce ani jednotlivé části kontinentu. Americké zboží směřující z jedné strany Ameriky na druhou muselo putovat oklikou přes španělské přístavy a španělská námořní doprava měla monopol na obchod s koloniemi."24 Tyto zkušenosti nám po- '' Lynch, The Spanish-American Revolutions, s. 208; srov. Masur, Bolivar, s. 98-99 a 231. " Miisiir, Bolivar, s. 678. 1 I ynch, The Spanish-American Revolutions, s. 25-26. 1 Mnsur, Bolivar, s. 19. Tato opatření bylo možné aplikovat pouze částečně a vždycky do značné niliy docliA/ulo k pašování zboží. KRE0LŠTÍ PRŮKOPNÍCI 69 mohou vysvětlit, proč „jedním ze základních principů americké revoluce" byl princip uti possidetis, podle něhož měl každý národ zachovat územní status quo z roku 1810, kdy bylo zahájeno hnutí za nezávislost."25 Vliv těchto zkušeností bezpochyby rovněž přispěl k opětovnému rozpadu Bolívarovy Velké Kolumbie a Spojených provincií La Platy ve starší celky (které se dnes označují jako Vene-zuela-Kolumbie-Ekvádor a Argentina-Uruguay-Paraguay-Bolívie). Nicméně zóny obchodu - ať již jsou „přirozeně"-geografické či poli-ticko-správní - samy o sobě nevytvářejí žádné pevné citové vazby. Kdo by ochotně zemřel za RVHP nebo za Evropské hospodářské společenství? Abychom pochopili, jak se mohlo stát, že se tyto správní jednotky začaly v průběhu času považovat za to, čemu říkáme vlast, a to nikoli pouze v Americe, ale i v jiných částech světa, musíme zjistit, jak správní organizace vlastně produkují význam. Antropolog Victor Turner psal velmi poučným způsobem o „cestě" mezi časovými obdobími, společenskými postaveními a místy jako o zkušenosti vytvářející význam.26 Všechny tyto cesty vyžadují interpretaci (kupříkladu cesta od narození k smrti dávala podnět k rozličným náboženským pojetím). Pro naše účely bude typickou cestou pouť. Nejde pouze o to, že v myslích křesťanů, muslimů či hinduistu byly Rím, Mekka a Varanasi centrem jejich posvátných geografií, ale toto ústřední postavení navíc zažíval a „uskutečňoval" neustálý proud poutníků, který k nim putoval ze vzdálených a jinak nesouvisejících míst. Vnější hranice starých, v představách vytvořených náboženských společenství v jistém smyslu určovaly konkrétní poutě, které lidé vykonávali.27 Jak jsme již poznamenali, podivná tělesná juxta-pozice Malajců, Peršanů, Indů, Berberů a Turků v Mekce je nesrozumitelná, pokud si nepředstavíme určitou formu společenství. Berber, který se setká s Malajcem před kábou, se musí tak říkajíc ptát sám sebe: „Proč tento člověk dělá to, co dělám já, a pronáší stejná 25 Ibid., s. 546. 26 Viz jeho The Forest of Symbols, Aspects ofNdembu Ritual, zvláště kapitolu „Betwixt and Between: The Liminal Period in Rites de Passage". Pozdější poněkud komplexnější rozpracování viz jeho Dramas, Fields, and Metaphors, Symbolic Action in Human Society, kapitola 5 („Pil-grimages as Social Processes") a 6 (..Passages, Margins, and Poverty: Religious Symbols ol Communitas"). 27 Viz Bloch, Feudal Society, I, s. 64. 70 PREDSTAVY SPOLEČENSTVÍ KREOLŠTl průkopníci 71 slova, která pronáším já, i když mluvit spolu nemůžeme?" Existuje pouze jediná odpověď - jakmile se člověk tuto odpověď dozví: „Protože... jsme muslimové". Je jisté, že choreografie velkých náboženských poutí se vždycky vyznačovala dvěma aspekty: obrovský dav negramotných lidí mluvících místními jazyky poskytoval této obřadní cestě hutnou, tělesnou realitu, zatímco malá část gramotných bilingv-ních mistrů vybraných z každého místního jazykového společenství prováděla sjednocující obřady a interpretovala svým konkrétním přívržencům význam tohoto kolektivního pohybu.28 Reálnost představy náboženského společenství v době před existencí tištěného slova v obrovské míře závisela na bezpočetných a nekonečných cestách. Západní křesťanství ve své vrcholné době dělá na člověka největší dojem právě tímto nevynuceným proudem věřících, který směřuje z celé Evropy přes proslulá „regionální centra" klášterní učenosti až do Ríma. Tyto velkolepé latinsky hovořící instituce svedly dohromady různé lidské bytosti, které bychom dnes považovali za Iry, Dány, Portugalce či Němce. Vznikla tak společenství, jejichž posvátný význam byl dešifrován na základě toho, že se - jinak nevysvětlitelně - vedle sebe denně v refektáři objevovali jeho rozdílní příslušníci. I když náboženská pouť je možná tou nejdojemnější a nejvelko-lepější cestou, kterou představivost dokáže vytvořit, existoval - a stále existuje - její poněkud skromnější a omezenější světská obdoba.29 Pro naše účely budou nej důležitější rozličná putování, která s sebou přinesl zrod absolutizujících se monarchií a nakonec také vznik eu-ropocentrických světových imperiálních států. Absolutismus vnitřně tíhl k vytvoření jednotného mocenského aparátu, zcela loajálního k panovníkovi, který ho přímo řídil, oproti decentralizované, partikularistické feudální šlechtě. Sjednocení vyžadovalo „vni|třní" zaměnitelnost lidí i dokumentů. Tomu, že lidé byli zaměnitelní, po- V tomto ohledu existuje zjevná analogie s rolí, jakou sehrála bilingvní inteligence a z větší části negramotné dělnictvo a rolnictvo při vzniku určitých nacionalistických hnutí - před přicho-(liim rozhlasu. Díky rozhlasu, který byl vynalezen až v roce 1895, bylo možné obejít tištěné slovo n povolat k životu sluchovou reprezentaci představy společenství tam, kam sotva mohla proniknout tištěná stránka. Jeho role při vietnamské či indonéské revoluci - a obecně v naci-nniilismech poloviny 20. století-se výrazně podceňuje a zcela nedostatečně zkoumá. „Svftlsků poutě" bychom neměly považovat za pouhou bizarní metaforu. Conrad byl sice iro-iiiiiký, iiln rovněž nanejvýš přesný, když prízračné agenty Leopolda II. v srdci temnoty popsal |iiki> „imiilnlky". máhaly nábory, jejichž prostřednictvím se - pochopitelně v rozličné míře - přijímali hominesnovi, kteří právě z tohoto důvodu neměli vůbec žádnou vlastní nezávislou moc, a tudíž mohli sloužit jakožto čistý výraz vůle svých pánů.3° Funkcionáři absolutismu tak podnikali cesty, které se zásadním způsobem lišily od cest feudálních šlechticů.3' Tuto odlišnost můžeme schematicky znázornit takto: při modelové feudální cestě po smrti feudála A pokročí jeho syn a dědic o stupínek výš a zaujme otcovo místo. Toto povýšení vyžaduje okružní cestu - nejprve do „centra" pro investituru a pak zpátky domů, na panství předků. Nový funkcionář to však má mnohem složitější. Plán jeho postupu určuje nadání, a nikoli smrt. Před sebou vidí vrchol, a nikoli střed. Putuje vzhůru v krouživých obloucích po cestách, které vedou po okraji strmého srázu, a doufá, že až se přiblíží k vrcholu, budou tyto oblouky menší a sevřenější. Vyšlou ho do okresu A, kde zastává post V. Pak se může vrátit do hlavního města ve funkci W, pokračovat do kraje B, kde bude zastávat funkci X. Potom bude putovat do místokrálovství C, kde získá pozici Y, a svou pouť ukončí v hlavním městě ve funkci Z. Na této cestě nemá zaručené žádné „místo spočinutí"; každé zastavení je čistě provizorní. To poslední, po čem funkcionář touží, je návrat domů, neboť nemá žádný domov, který by pro něj měl opravdovou hodnotu. A také platí toto: na cestě směřující spirálovitě vzhůru potkává další horlivé poutníky - své kolegy úředníky, kteří pocházejí z rodin a míst, o nichž sotva kdy slyšel, a bezesporu doufá, že už je nikdy nebude muset vídat. Zažívaje však jako své souputníky, a to v něm vyvolává vědomí sounáležitostP^J^roč m;yjsme...Tw.TvTaslněljboífí?), tím spíše že všichni spolu sdílejí jediný „jazyk státu". XčTýž potom úředník A z kraje B spravuje kraj C, zatímco úředník D z kraje C spravuje kraj B - což je situace, kterou absolutismus začíná umožňovat -, tak si tato zkušenost vzájemné zaměnitelnosti vyžaduje vlastní konkrétní vysvětlení: ideologii absolutismu, kterou do detailů vytvářejí tito noví lidé stejně jako panovník. 30 Zvláště tam, (a) kde si náboženství a právo vynucovalo monogamii; (b) kde pravidlem byla primogenitura; (c) kde nepanovnické tituly byly jednak dědičné a koncepčně i právně odlišné od úřednické hodnosti - tedy tam, kde měli provinciální aristokraté značnou nezávislou moc (například v Anglii na rozdíl od Siamu). 31 Viz Bloch, Feudal Society, II, s. 422n. 72 PREDSTAVY SPOLEČENSTVÍ KREOLŠTi PRŮKOPNÍCI 73 Zaměnitelnost dokumentů, která posilovala zaměnitelnost lidí, nacházela svou podporu ve vývoji standardizovaného státního jazyka. Jak ukazuje působivá posloupnost anglosaštiny, latiny, norman-štiny a rané angličtiny v Londýně od n. do konce 14. století, mohl tuto funkci v principu zastávat jakýkoli psaný jazyk, pokud ovšem získal monopolní práva. (Můžeme však tvrdit, že tam, kde tento monopol náhodou měly spíše místní jazyky, a nikoli latina, bylo dosaženo ještě hlubší centralizace, neboť došlo k omezení přesunů úředníků jednoho panovníka do úřednické mašinérie jeho soupeřů -bylo tedy prakticky zajištěno, aby funkcionářské poutníky Madridu nebylo možné zaměnit s funkcionářskými poutníky Paříže. Expanze raně moderních velkých evropských království mimo Evropu měla v principu pouze rozšířit výše zmíněný model tak, že by vznikla impozantní transkontinentální byrokracie. Ve skutečnosti však k tomu nikdy nedošlo. Instrumentální racionalita absolutistického byrokratického aparátu - především jeho tendence provádět nábor lidí a povyšovat je na základě jejich nadání, a nikoli původu - fungovala za hranicemi východního pobřeží Atlantiku pouze velmi nepravidelně^2 Na americkém kontinentu je tento model zcela patrný. Kupříkladu ze 170 místokrálů ve španělské Americe byly před rokem 1813 pouze čtyři kreolové. Tato čísla jsou ještě překvapivější, poukážeme-li na to, že v roce 1800 bylo z celkového počtu 3 200 000 kreolských „bělochů" (vnucených r3 700 000 původních obyvatel) pouze pět procent Španělů původem ze Španělska. Těsně předtím, než vypukla revoluce v Mexiku, tam působil pouze jediný kreolský biskup, třebaže poměr kreolů a peninsulares v tomto místokrálovství byl 70 ku 1.33 Mimoto není třeba dodávat, že bylo téměř neslýchané, aby kreol získal důležité úřednické místo ve Španělsku.3* Pouť kreolských úředníků nebyla navíc omezena pouze ve vertikálním směru. Úředníci ze Špa- " Tato racionalita by se pochopitelně neměla příliš přehánět. Případ Spojeného království, kde byli do roku 1829 z úřednických funkcí vyloučeni katolíci, není ojedinělý. Může snad člověk pochybovat o tom, že toto dlouhé vylučování katolíků hrálo důležitou roli při rozvoji irského nacionalismu? lynch, The Spanish-American Revolution, s.18-19, 298. 15 000 peninsulares zpoloviny tvořili vofáci. M Zdá se, že v jakékoli době prvního desetiletí 19. století žilo ve Španělsku na stálo přibližně 100 .lihoameričanů. Byl mezi nimi „Argentinec" San Martin. Do Španělska ho odvezli jako ma-lííhn chlapce a strávil tam dalších 27 let. Vstoupil do Královské akademie pro aristokratickou mlnilnj 11 sehrál významnou roli v ozbrojeném boji proti Napoleonovi, než se vrátil do své vlas- nélského poloostrova mohli putovat ze Zaragozy do Cartageny, do Madridu, pak do Limy a nakonec opět do Madridu, ale „mexický" či „chilský" kreol obvykle sloužil pouze v oblastech koloniálního Mexika nebo Chile: jeho laterální pohyb byl stejně omezený jako vertikální pohyb vzhůru. Vrcholem jeho krouživého výstupu - nejvyšším správním centrem, do kterého mohl být jmenován - tak bylo hlavní město imperiálni správní jednotky, ve které se nacházel.*" Přesto na této omezené pouti nacházel své souputníky, kteří začali mít pocit, že jejich sounáležitost se nezakládá na konkrétním rozsahu jejich putování, ale na sdílené osudovosti transatlantického původu. I když se takový člověk narodil jen týden po imigraci svého otce, náhoda amerického původu ho vyčleňovala do podřízeného postavení - třebaže ho nebylo možné odlišit od Španěla španělského původu, pokud šlo o jazyk, náboženské vyznání, rod či způsob chování. Nedalo se s tím vůbec ni dělat: nezvratněse z něj stal kreol. Jak iracionální mu však muselo připadat, že byl „vyloučen" právě tímto způsobem! Nicméně v této iracionalitě se skrývala jistá logika: narodil se v Americe a nemůže být pravým Španělem, a tudíž „poloostrovan" narozený ve Španělsku nemůže být skutečným Američanem.36 ti, když se dozvěděl, že vyhlásila nezávislost; a rovněž Bolívar, který určitou dobu platil za byt a stravu v Madridu spolu s Manuelem Mellem, „americkým" milencem královny Marie Louisy. Podle Masura patřil (c. roku 1805) „do skupiny mladých Jihoameričanů", kteří stejně jako on „byli bohatí, zahálčiví a v nemilosti dvora. Nenávist a pocit podřadnosti, které v kreolech vzbuzovala jejich stará vlast, v nich postupně podnítily touhu po revoluci." Bolívar, s. 30 a 38. 35 V průběhu času získaly vojenské poutě stejnou důležitost jako poutě civilní. „Španělsko nemělo peníze ani dostatečnou lidskou sílu, aby v Americe udržovalo velké posádky pravidelného vojska, a proto se spoléhalo hlavně na koloniální milice, které se od poloviny 18. století rozšiřovaly a reorganizovaly." (Ibid., s. 10.) Tyto milice měly zcela místní charakter a nebyly zaměnitelnou součástí kontinentálního bezpečnostního aparátu. Rozhodující roli sehrály od 60. let 18. století, kdy začalo přibývat britských nájezdů. Bolívarův otec byl význačným velitelem koloniálních milicí a bránil proti vetřelcům venezuelské přístavy. Samotný Bolívar sloužil jako výrostek ve stejné jednotce jako dříve jeho otec. (Masur, Bolívar, s. 30 a 38.) V tomto ohledu byl typickým příkladem mnoha nacionalistických vůdců první generace v Argentině, ve Venezuele a v Chile. Viz Robert L. Gilmore, Caudillism and Militarism in Venezuela, W10-WW, kapitola 6 [The Militia] a 7 [The Militaryj. 36 Všimněme si proměny, kterou nezávislost Jihoameričanům přinesla: první generace přistěhovalců se nyní stala „nejnižší", a nikoli „nejvyšší" skupinou obyvatelstva - byla nejvíce poznamenána osudovým místem narození. K podobným obratům dochází i v reakcích na rasismus. „Černá krev" - skvrna v podobě „přičmoudlé" barvy pleti - začala být v době imperialismu chápána jako to, co beznadějně kontaminuje jakéhokoli „bělocha". Alespoň v dnešních Spojených státech se stal „mulat" součástí muzea. I ta nejdrobnější stopa „černé krve" vodn k 1». I mu, že člověk je úžasně „černý". Porovnejme Fermínův optimistický program míšení ras 11 piho naprostý nezájem o barvu očekávaného potomstva. 74 PREDSTAVY SPOLEČENSTVÍ Proč se toto vylučování zdálo racionální metropoli? Bezpochyby zde zapůsobila souhra starobylého machiavelismu a rozvoj koncepcí biologických a ekologických „kontaminací", které počínaje 16. stoletím doprovázely celoplanetární rozšiřování Evropanů a evropské moci. Pokud jde o hledisko panovníka, američtí kreolové, jejichž počet se neustále zvyšoval a jejichž lokální zakořeněnost se s každou následující generací prohlubovala, pro něj představovali historicky zcela ojedinělý problém. Vůbec poprvé se metropole musely zabývat na tu dobu obrovským množstvím Evropanů žijících" daleko mimo Evropu - ve španělské Americe jich v roce 1800 žilo více než tři miliony. Domorodé obyvatelstvo si bylo možné podrobit zbraněmi či chorobami a ovládat je pomocí křestánských mystérií a zcela odlišné kultury (stejně jako v tu dobu pokročilým politickým uspořádáním). To však neplatilo pro kreoly, kteří měli prakticky stejnou vazbu ke zbraním, chorobám, křesťanství a evropské kultuře jako obyvatelé metropole. Jinými slovy, měli po ruce v zásadě úplně' stejné politické, kulturní a vojenské prostředky k tomu, aby se dokázali prosadit. Tvořili současně koloniální společenství i vyšší vrstvu. Měli být ekonomicky podrobeni a vykořisťováni, ale byli rovněž naprosto nutní pro zachování stability celého impéria. V tomto světle můžeme vnímat jistou podobnost mezi postavením kreolských magnátů a feudálních baronů, kteří byli sice zcela zásadní pro udržení moci panovníka, ale na druhou stranu pro ni představovali hrozbu. Peninsulares vyslaní jako místokrálové a biskupové měli tudíž tutéž funkci jako homines novi protoabsolutistické byrokracie.37 Mís-tokrálem mohl být španělský grand, ale španělským grandem byl pouze doma někde v Andalusii. Tady, po boku kreolů, 8000 kilometrů od domova, se z něj velmi účinným způsobem stal homo novus, který byl zcela závislý na svém pánovi z metropole. Napjatá rovnováha mezi španělským úředníkem a kreolským magnátem byla výrazem tradiční taktiky divide etimpera v nových kulisách. Vzrůstající počet kreolských společenství - hlavně na americkém kontinentě, ale rovněž v části Asie a Afriky - nevyhnutelně vedl k to- V/hloriom ke značným obavám Madridu, že by se správa kolonií dostala do nedůvěryhodných nikou, „bylo zcela samozřejmé, že vysoké pozice zaplňovali výhradně rodilí Španělé". Masur, /lii/Aw, s. 10. KREOLSTÍ PRŮKOPNÍCI mu, že se začali objevovat Euroasijci, Euroafričané stejně jako Euro-američané, a to nikoli jako občasná kuriozita, nýbrž jako patrné sociální skupiny. Tento vývoj dovoloval, aby začal vzkvétat styl myšlení, který předznamenával moderní rasismus. Portugalsko, jež se jako první stalo evropským dobyvatelem planety, nám nabízí vhodný příklad. V posledním desetiletí 15. století mohl Manuel I. „vyřešit" svou „židovskou otázku" nucenou hromadnou konverzí židů a stal se tak zřejmě posledním evropským vládcem, který toto řešení považoval za uspokojivé a „přirozené".38 O necelé století později však zjišťujeme, že se Allesandro Valignano, významný reorganizátor jezuitské misie v Asii v letech 1574-1606, vehementně staví proti přijímání Indů a „evropských Indů" do kněžského stavu těmito slovy:^ Všechny tyto tmavé rasy jsou neobyčejně hloupé, zlé a mají toho nejpří-zemnějšího ducha... Pokud jde o mestičos a castkos, měli bychom jich přijímat buď velmi málo, neboje nepřijímat vůbec; zvlášť s ohledem na mestičos, neboť čím více mají domorodé krve, tím více se podobají Indům a tím méně je mají Portugalci ve vážnosti. (Přesto Valignano aktivně podporoval snahy přijímat do kněžského stavu Japonce, Korejce, Číňany a „Indočíňany" - možná proto, že v těchto zónách se mesticové ještě v hromadné míře neobjevili.) Podobně ostře se proti vstupu kreolů do řádů stavěli také portugalští františkáni v Goy, kteří prohlásili, že „i když se narodili z čistě bílých rodičů, v dětství je kojily indické chůvy, a tudíž budou mít celý život nečistou krev".4° Ch. Boxer ukazuje, že „rasové" zákazy a vylučování se ve srovnání s dřívější praxí výrazně rozšířily během 17. a 18. století. K této zhoubné tendenci vydatně přispěl návrat otroctví ve velkém měřítku (v Evropě poprvé od dob antiky), jehož průkopníkem bylo po roce 1510 Portugalsko. Již v 50. letech 16. století tvořili otroci 10 % obyvatelstva Lisabonu; v roce 1800 žilo v portugalské Brazílii téměř milion otroků z přibližného počtu 2 500 000 obyvatel.41 38 Charles R. Boxer, The Portugeese Seaborne Empire, 1415-1825, s. 266. 39 Ibid., s. 252. 40 Ibid., s. 253. 41 Rona Fieldsovä, The Portugese Revolution and the Armed Forces Movement, s. 15. 76 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ KREOLŠTÍ PRŮKOPNÍCI II To, že došlo k vyhranění osudového rozdílu mezi obyvateli metropole a kreoly, nepřímo způsobilo rovněž osvícenství. Osvícený autokrat Pombal během své dvaadvacetileté vlády vyhnal z portugalských oblastí jezuity, ale navíc prohlásil za trestný čin, nazve-li někdo „barevné" poddané urážlivými jmény - označí-li je například jako „negry" či „mestice" [sic!]. Toto své nařízení však ospravedlňoval citací starorímskeho pojetí imperiálního občanství, a nikoli učením filozofů.42 Typičtější z tohoto hlediska byla díla Rousseaua a Herdera, jejichž vliv se uplatňoval v širokém měřítku a kteří tvrdili, že podnebí a „ekologie" podstatným způsobem působí na utváření kultury a charakteru.43 Odtud bylo až příliš snadné dojít k příhodnému vulgárnímu závěru, že kreolové narození na divošské polokouli se od přírody liší od obyvatel metropole a mají vůči nim podřadné postavení. Proto se také nehodí k tomu, aby zastávali vyšší úřad.44 Dosud jsme upírali pozornost ke světům úředníků na americkém kontinentu - ke světům ze strategického hlediska velmi důležitým, ale stále ještě velmi malým. Tyto světy konfliktů mezi peninsulares a kreoly navíc teprve předcházely rozvoji amerického národního vědomí, k němuž došlo na konci 18. století. Omezené poutě v místo-královstvích neměly žádné rozhodující důsledky, dokud se jejich územní dosah nezačal spojovat představou národa - tedy dokud se neobjevil kapitalismus technologie tisku. Tištěné slovo se do Nového Španělska rozšířilo již velmi záhy, ale celá dvě staletí bylo pod přísnou kontrolou koruny a církve. Do konce 17. století se tiskařské stroje nacházely pouze ve dvou městech - v Mexiku a v Limě - a jejich produkty měly téměř výhradně církevní charakter. V protestantské Severní Americe se v té době téměř netisklo. Během 18. století však v tomto směru došlo ke skutečné revoluci. V letech 1691 až 1820 se vydávalo nejméně 2120 „novin", z nichž 461 vydrželo více než deset let.45 " Hoxor, The Portugese Seaborne Empire, s. 257-258. " Kumilainen, Nationalism, s. 72-73. " Zdůrazňuji zde vnímání rasového rozdílu mezi peninsulares, tedy obyvateli španělského poloostrova, a kreoly, neboť hlavním tématem, které zkoumáme, je vznik kreolského nacionalismu. Niimlnlme tímto bagatelizovat kreolský rasismus, který současně vzniká vůči černochům a in-ihAníím, ani ochotu ničím neohrožované metropole tyto nešťastné lidi (do určité míry) chránit. 1 I ulivru ,1 Martin, The Corning ofthe Book, s. 208-211. Nacionalismus v Severní Americe je neodmyslitelně spojen s po . stavou Benjamina Franklina. Důležitost jeho živnosti knih.iřc a knihkupce však už tak patrná být nemusí. Opět nás o tom poučí Febvre a Martin. Připomínají nám, že „technologie tisku se v [Severní] Americe v 18. století ve skutečnosti rozvinula až tehdy, když tiskaři objevili nový druh příjmu - totiž tištění novin".46 Tiskaři, kteří otevírali nové tiskárny, mezi své výrobky pokaždé zahrnuli i noviny a oni sami byli jejich hlavními, někdy dokonce i jedinými přispěvateli. Tiskař-žurnalista byl tudíž původně v zásadě severoamerický fenomén. A protože tiskař-žurnalista musel především najít způsob, jak své produkty dostat až ke čtenářům, vzniklo natolik těsné spojenectví s poštmistrem, že z jednoho se často stával druhý. Funkce tiskaře se tak stala klíčovým prvkem přenosu informací a intelektuálního života společenství v Severní Americe. Výsledkem podobného procesu ve španělské Americe - třebaže zde probíhal pomaleji a méně kontinuálně - byl v druhé polovině 18. století vznik prvních místních tištěných novin.47 Co bylo pro první severoamerické či jihoamerické noviny příznačné? Od počátku v podstatě působily jako jakýsi přívažek trhu. Kromě zpráv o metropoli obsahovaly také obchodní zprávy (kdy připlouvají a odplouvají lodě, jaké jsou běžné ceny určitých komodit v určitých přístavech), informace o jmenování lidí do koloniálních politických úřadů, o sňatcích boháčů a tak podobně. Jinými slovy, to, co svedlo na stejné stránce dohromady určitý sňatek a ur& tou loď nebo určitou obchodní cenu s určitým biskupem, byla samotná struktura koloniální správy a tržní systém. Noviny v Caracasu tímto způsobem naprosto přirozeně, a dokonce zcela apoliticky, vytvářely představu společenství v konkrétním uskupení spolučtenářů, jimž tyto urfíté lodě, nevěsty, biskupové a obchodní ceny přináleželi. Dalo se pochopitelně očekávat, že během jisté doby do toho procesu vstoupí politické prvky. Plodným rysem těchto novin byl jejich provincionalismus. Koloniální kreol mohl číst madridské noviny, pokud k tomu měl příležitost (a přestože nic neříkaly o jeho světě), avšak mnohý španělský 46 Ibid. S. 211. 17 Franco, An Introduction, s. 28. 18 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ KREOLŠTI PRŮKOPNÍCI 79 úředník, který bydlel ve stejné ulici - pokud se tomu mohl vyhnout -caracaskou produkci nečetl. Tato asymetrie se mohla donekonečna opakovat v dalších koloniálních situacích. Jiným důležitým rysem byla jejich pluralita. Španělsko-americké noviny, které ke konci 18. století začínaly vznikat, vycházely s plným vědomím existence obyvatel kolonií žijících v obdobných světech. Například čtenáři novin v Mexiku sice nečetli noviny z Buenos Aires či z Bogoty, nicméně zcela zřetelně si uvědomovali jejich existenci. Z toho plyne známá dvojakost rané fáze španělsko-amerického nacionalismu - jeho impozantní rozsah se střídá s partikularistickým lokálním patriotismem. Skutečnost, že první mexičtí nacionalisté psali o sobě jako'o nosostros losAmericanos a o své zemi jako o nuestra America, se interpretovala jako marnivost místních kreolů, kteří vnímali sami sebe jako střed nového světa, neboť Mexiko bylo zdaleka nejhodnotnější španělskou državou v Americe.48 Ve skutečnosti se však za Američany považovali lidé v celé španělské Americe, neboť toto slovo označovalo právě onu sdílenou osudovou dannost mimošpanělského původu.49 Zároveň jsme již viděli, že samotné pojetí novin láme dokonce i „světové události" do podoby specifické představy světa čtenářů hovořících místními jazyky - a rovněž že pro představu společenství je velmi důležitá idea plynulé a stabilní simultánnosti v toku času. Tuto simultánnost si nebylo snadné představit, neboť španělské impérium v Americe bylo značně rozlehlé a jeho jednotlivé součásti do značné míry izolované.50 Mexičtí kreolové se sice mohli o několik měsíců později dozvědět o určitých událostech v Buenos Aires, avšak prostřednictvím mexického tisku, a nikoli z novin vycházejících v Rio de la Plata. Mohli je vnímat jako události „podobné" těm mexickým, ale nikoli jako jejich „součást". Skutečnost, že se španělsko-americké zkušenosti „nepodařilo" vytvořit permanentní nacionalismus zahrnující celou španělskou Ameriku, v sobě v tomto smyslu odráží jednak obecnou úroveň roz- l.ynch, Spanish-American Revolution, s. 33. ...luden peón si přišel stěžovat, že ho na statku zmlátil španělský dohlížitel. San Martina to pobouřilo, ale šlo spíše o pobouření nacionalisty, a nikoli socialisty. ,Co ty na to? Po třech letech nivoluce si maturrango [vulgární označení rodilého Španěla] dovolí vztáhnout ruku na Ameri-ChiibI'" Ibid., s. 87. i n-icinnjlcl ovokací odlehlosti a osamocenosti španělsko-amerického obyvatelstva je Már-i|iiii/ovi) liklivní Macondo ve Sto rocích samoty. voje kapitalismu a technologie na konci 18. století a jednak „místní" zaostalost španělského kapitalismu a technologie v poměru k administrativní rozlehlosti impéria. (Charakter éry světové historie, v níž každý nacionalismus vzniká, má zřejmě významný vliv na rozsah jeho pole působnosti. Můžeme snad indický nacionalismus oddělit od sjednocení správy a trhu, které po povstání sipáhíů provedla nejim-pozantnější a nejpokročilejší imperiálni mocnost?) Anglicky mluvící protestantští kreolové, žijící na severu, obývali mnohem příhodnější území pro realizaci myšlenky „Ameriky" a nakonec si opravdu s úspěchem přivlastnili každodenní označení „Američané". Původních třináct kolonií zahrnovalo území, které bylo menši než Venezuela a třetina rozlohy Argentiny.5' Protože tvořily geograficky těsné uskupení, jejich tržní centra - Boston, Filadelfie, New York - byla vzájemně lehce dostupná a jejich obyvatelstvo navázalo prostřednictvím tištěného slova i obchodu relativně těsné spojení. Staří i noví Američané se přesouvali na západ ze starého „středu", které se nacházelo na východním pobřeží, a „Spojené Státy" se mohly dalších 183 let postupně rozrůstat. I v případě USA však došlo k určitým „selháním" či ztrátám - nepodařilo se přičlenit anglicky mluvící Kanadu a Texas zažil desetiletí nezávislé suverenity (1835-1846). Kdyby v Kalifornii v 18. století existovalo větší anglicky mluvící společenství, není pravděpodobné, že by zde vznikl nezávislý stát, který by hrál roli „Argentiny" vůči „Peru" třinácti kolonií? Dokonce i v USA byla citová pouta nacionalismu natolik volná, že - v kombinaci s překotným posouváním západní hranice a s rozpory, které vznikly mezi hospodářstvím severu a jihu - nakonec došlo k válce za osamostatnění jedné jejich části, a to téměř celé století po vyhlášení nezávislosti. Tato válka nám dnes zřetelně připomíná konflikty, které vedly k odtržení Venezuely a Ekvádoru od Velké Kolumbie a Uruguaje a Paraguaje od Spojených provincií La Platy.52 51 Celková rozloha třinácti kolonií tvořila 835 267 km2, Rozloha Venezuely činila 912 050 km2; Argentiny 2 776 653 km2 a celé španělské Jižní Ameriky 8 851 649 km2. 52 Paraguay je obzvláště zajímavým případem. Díky relativně benevolentní diktatuře, kterou zde zavedli jezuité na počátku 17. století, bylo původní obyvatelstvo vystaveno mnohem lepšímu zacházení než ve všech jiných částech španělské Ameriky a guaraní získal status tištěného ja zyka. To, že koruna jezuity ze španělské Ameriky v roce 1767 vypudila, vedlo připojení tohoto území k Rio de la Plata. Došlo k tomu však již velmi pozdě a tento stav vydržel jen o nôco (Inln než jednu generaci. Viz Seton-Watson, Nations and States, s. 200-201. 80 PREDSTAVY SPOLEČENSTVÍ Tuto argumentaci bude možná vhodné uzavřít tím, že znovu zdůrazníme omezený a specifický charakter jejího dosavadního směřování. Nemá ani tak vysvětlovat socio-ekonomický základ odporu západní polokoule proti metropolím, k němuž docházelo přibližně v letech 1760-1830, jako spíše nastínit důvod, proč byl tento odpor pojímán v mnohočetné „národní" formě, a nikoli jiným způsobem. O ekonomických zájmech, které byly v sázce, se velmi dobře ví, jde pochopitelně o faktor zcela zásadní důležitosti. Je zjevné, že na tento proces měl obrovský vliv liberalismus a osvícenství, a to především proto, že nabídl určitý arzenál ideologické kritiky imperiálních anáens régimes. Teorie, kterou zde naznačuji, spočívá v tvrzení, že ekonomické zájmy, liberalismus ani osvícenství nemohly samy o sobě'vytvořit - a ani samy o sobě nevytvořily - takový druh či podobu představy společenství, které by její členové bránili před drancováním ze strany těchto režimů. Řečeno jinak, žádný z těchto faktorů nepo-■ skytoval rámec novému vědomí - onu sotva viditelnou hranici jeho vize - v protikladu k předmětům jeho obdivu a nenávisti, které se nacházely tak říkajíc „ve středu pole".53 Při splnění tohoto konkrétního úkolu sehráli kreolští úředničtí poutníci a provinční „tiskaři" zcela rozhodující roli. 53 0 mnohém svědčí to, že v americkém Vyhlášení nezávislosti se hovoří pouze o „lidu", zatímco slovo „národ" se poprvé objevuje až v americké ústavě v roce 1789. Kemiláinen, Nationalism, s, 105. KAPITOLA PATA Staré jazyky, nové vzory Závěr éry úspěšných národně osvobozeneckých hnutí v Americe se celkem těsně překrýval s počátkem věku nacionalismu v Evropě. Bu-deme-li uvažovat o povaze těchto mladších národních hnutí, jež v letech 1820-1920 změnila tvář starého světa, objevíme dva nápadné rysy, které je odlišují od jejich předchůdců. Za prvé téměř ve všech hrály ústřední ideologickou a politickou roli „národní tištěné jazyky", zatímco v revoluční Americe se španělština a angličtina nikdy nestala důležitým tématem. Za druhé: všechny mohly vycházet z viditelných vzorů, které jim poskytovali jejich vzdálení - a po bouřích francouzské revoluce také poněkud bližší - předchůdci. „Národ" se tak stal tím, o co bylo možné usilovat hned od počátku, a nikoli představou, jejíž rámec postupně získává určitý tvar. Jak ostatně uvidíme, „národ" se ukázal být vynálezem, na který si nebylo možné zajistit patent. Byl k dispozici pro kopie, které si pořizovali velmi odlišní a někdy i zcela neočekávaní autoři. V této kapitole svou analytickou pozornost tudíž zaměříme na tištěný jazyk a vytváření pirátských kopií. Velký Johann Gottfried von Herder (1744-1803), s bezstarostnou nevšímavostí k některým zjevným mimoevropským skutečnostem, koncem 18. století prohlásil: „DennjecfoíVolk ist Volk; es hat scinc Na 82 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ STARÉ JAZYKY. NOVÉ VZORY 83 tional Bildung wie seine Sprache."' Tato úžasně erag-evropská koncepce národní identity ve spojení s jazykem soukromého vlastnictví v obrovské míře ovlivnila Evropu 19. století a v užším smyslu rovněž \ následné teoretizovaní o povaze nacionalismu. Kde má tento sen svůj původ? S největší pravděpodobností ve výrazném časovém i prostorovém zmenšení evropského světa, které začalo již ve 14. století a které zpočátku způsobil „archeologický výzkum" humanistů a později paradoxně evropská celosvětová expanze. Jak to velmi dobře vyjádřil Auerbach:2 Od prvních záblesků humanismu se začíná pociťovat, že příběhy antických bájí a dějin a také biblické příběhy dělí od vlastní epochy nejen čas, ale také naprostá odlišnost životních podmínek. Humanismus s programem obnovení antických životních a výrazových forem podmiňuje historický hlubinný pohled, jak jej v tomto rozsahu neměla žádná známá dřívější epocha; vidí antiku v historické hloubce a na jejím pozadí temné mezidobí středověku... [To znemožňuje], aby se obnovila přirozená svébytnost života antické kultury nebo historická naivita 12. a 13. století. Rozvoj toho, čemu můžeme říkat „srovnávací historie", vedl za nějaký čas k dosud neznámému pojetí „modernosti", která se otevřeně srovnávala s antikou - a antika se v žádném případě nutně nejevila v lepším světle. Do této důležité otázky prudce vstoupil spor „starých" a „moderních", který v poslední čtvrtině 17. století ovládal francouzský intelektuální život.3 Abychom znovu citovali Auerba-cha: „Za vlády Ludvíka XIV. měli Francouzi tu odvahu považovat svou vlastní kulturu za platný vzor, který se vyrovná antické kultuře, a tento názor vnutili zbytku Evropy."4 Evropa během 16. století „objevila" velkolepé civilizace, o nichž dosud kolovaly jenom nejasné zvěsti - v Číně, Japonsku, jihovýchodní Asii a na indickém subkontinentu - a civilizace zcela nezná- 1 Kemiläinen, Nationalism, s. 42. Uvozovky autora. 2 Mimesis, s. 272. 3 Tento spor vznikl v roce 1689, kdy devětapadesátiletý Charles Perrault vydal svoji báseň Siěcle de Louis le Grand, v níž se tvrdí, že umění a vědy dosáhly plného rozkvětu právě v jeho době a v jeho zemi. 4 Mimesis, s. 343. Všimněme si, že Auerbach říká „kultura", a nikoli „jazyk". Měli bychom být rovněž obezřetní, a „svou vlastní" nespojovat s „národní identitou". mé - aztécké Mexiko a incké Peru. Tato skutečnost svědčila o nezvratném lidském pluralismu. Vývoj většiny těchto civilizací probíhal zcela odděleně od tehdy známých evropských dějin, křesťanství a antiky, tedy vlastně od tehdy známých dějin lidstva. Jejich genealogie se zcela míjely s křesťanským rájem a nebylo možné, aby se mu 1 přizpůsobily. (Mohly se přizpůsobit pouze pomocí homogenního, prázdného času.) Vliv těchto „objevů" můžeme posoudit prostřednictvím podivných geografií tehdejších fiktivních politických zřízení. Moreova Utopie vydaná v roce 1516 měla být vyprávěním námořníka, jenž se zúčastnil výpravy Ameriga Vespucciho do Ameriky v letech 1497-1498 a kterého autor potkal v Antverpách. KováAtlanti-da Francise Bacona (1626) byla nová zřejmě především proto, že se nacházela v Tichém oceánu. Swiftův velkolepý Ostrov Hvajninimů (1726) vyšel společně s falešnou mapou, která jej zasazuje do jižní části Atlantického oceánu. (Význam těchto kulis snad může být zřejmější, uvážíme-li, jak nepředstavitelné by bylo umístit na jakoukoli mapu - ať již falešnou nebo skutečnou - Platonovu Republiku). Všechny tyto poťouchlé utopie, „modelované" na základě skutečných objevů, nejsou líčením ztracených rájů, nýbrž současných společností. Můžeme tvrdit, že tomu tak být muselo, protože jejich autoři je už jakožto kritiku současných společností sepisovali a po zmiňovaných objevech již navíc nebylo nutné hledat vzory v jakési zmizelé antice.5 Hned po těchto utopiích přicházejí velikáni osvícenství -Vico, Montesquieu, Voltaire a Rousseau - kteří stále více využívali „skutečný" mimoevropský svět k mohutným útokům svých podvratných textů proti společenským a politickým institucím tehdejší Evropy. Bylo již v zásadě možné uvažovat o Evropě jako o pouhé' jedné civilizaci mezi mnoha jinými a tato civilizace nutně nemusela být právě ta vyvolená či nejlepší.6 V patřičnou dobu způsobily objevy a územní zisky rovněž revoluci v evropských představách o jazyce. Portugalští, holandští a špa- 5 Podobně také vnímáme zřetelný protiklad mezi dvěma slavnými Mongoly v anglickém dramatu. Marlowův Tamerlán Veliký (1587-1588) popisuje slavného panovníka, který zemřel v roce 1407. Drydenův Aureng-zebe (1676) zobrazuje současného vládnoucího císaře. 6 A naopak-jak si evropský imperialismus bezstarostně razil cestu po celé zeměkouli, jiné civi lizace byly traumatickým způsobem konfrontovány s pluralitou, která ničila jejich posvátno ||i>» nealogie. Skutečnost, že Říše středu byla tak říkajíc odsunuta na okraj - na Dálný východ |n pro tento proces zcela typická. 84 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ STARÉ JAZYKY, NOVÉ VZORY ■ uvaI se jím obrovský nárůst počtu výnosných úřadů. „Magnáti si tudíž ponechali své dědičné statky a nižší šlechta si zase ponechala své dědičné úřady."49 A to byla sociální základna nelítostné politiky maďarizace, která po roce 1875 učinila z národnost- " Ibid., s. 74. 48 V důsledku toho se v letech 1867-1918 množství dědičných statků ztrojnásobilo. Pokud vezmeme v úvahu i církevní vlastnictví, celá jedna třetina veškeré zemědělské půdy v Uhersku měla na konci duální monarchie status dědičných statků. Německým a židovským kapitalistům se za Tisza rovněž vedlo dobře. 19 Ibid., s. 81 a 82. ního zákona pouhý cár papíru. Právní omezování volebního práva, stále větší množství mocných volebních okresů s malým počtem obyvatel, volební podvody a organizované politické násilí ve venkovských oblastechs0 - to vše současně konsolidovalo moc Tizsy i jeho voličů a podtrhovalo „oficiální" povahu jejich nacionalismu. Jászi oprávněně přirovnává tuto maďarizaci konce 19. století k „politice carského Ruska namířené proti Polákům, Finům a Rusínům; k politice Pruska vůči Polákům a Dánům; a k přístupu feudální Anglie k Irům".*1 Sepjetí reakce a oficiálního nacionalismu je možné demonstrovat na těchto skutečnostech: Poté co se jazyková maďarizace stala ústředním prvkem politiky režimu, na důležitějších ústředních či místních vládních úřadech byla na konci 80. let 19. století pouhá 2 % Rumunů, ačkoli Rumuni tvořili 20 % celkového počtu obyvatelstva, a „i tato dvě procenta představovali úředníci zaměstnaní na nižších postech" .5s V Uherském parlamentu před první světovou válkou nebyl „ani jediný zástupce dělnické třídy a rolníků nevlastnících půdu (což byla velká většina obyvatel země)... a bylo zde pouze osm Rumunů a Slováků z celkového počtu 413 poslanců - v zemi, kde pouze 54 % používalo maďarštinu jako svůj mateřský jazyk".« Není tedy divu, že když v roce 1906 poslala Vídeň do Uherska svá vojska, aby tento parlament rozpustila, „ani jedno masové shromáždění, ani jediný plakát či veřejné prohlášení neprotestovaly proti nové éře ,vídeňského absolutismu'. Pracující a jiné národnosti naopak se škodolibou radostí pozorovali nemohoucnost boje národní oligarchie."54 50 Toto násilí měli především na vědomí nechvalně známí „panduři", příslušníci vojska, kteří byli k dispozici župní správě a hráli roli brutální venkovské policie. 51 The Disolution, s. 328. 52 Podle výpočtů Lajose Mocsáryho (Několik slov o národnostním problému) citovaných in: Ibid., s. 331-332. Mocsáry (1826-1916) založil v roce 1874 v uherském parlamentu malou Stranu za nezávislost, aby bojoval za Kossuthovy myšlenky, zvláště v otázce menšin. Za své projevy odsuzující Tiszovo očividné porušování národnostního zákona z roku 1868 byl nejprve z parlamentu fyzicky vyhozen a pak i vyloučen ze své vlastní strany. V roce 1888 se do parlamentu vrátil díky jednomu čistě rumunskému volebnímu okresu a stal se z něj do značné míry politický vydedenec. Ignotus, Hungary, s. 109. 53 Jázsi, The Dissolution, s. 334. M Ibid., s. 362. Falešnost této „národní oligarchie" se projevovala ještě ve 20. století. Jászi vypráví zábavnou historku o jednom dopisovateli známého maďarského deníku, který během první světové války dělal rozhovor se zraněným důstojníkem, jenž se později v meziválečných letech měl stát reakčním maďarským diktátorem. Horthyho rozzuřilo, že se v článku píše, jak jeho myš- , lenky „letí zpět do jeho vlasti, do domova jeho předků". „Pamatujte si jedno," prohlásil Hoillty, „pokud můj nejvyšší velitel bude v Badensku, pak tam bude i má vlast!" The Dissolution, s. 142. 120 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ oficiální nacionalismus a imperialismus 121 Triumf „oficiálního nacionalismu" maďarské nižší šlechty po roce 1875 však nelze vysvětlit pouhou politickou silou této společenské skupiny ani svobodnou možností tuto sílu, jež byla dědictvím ra-kousko-uherského vyrovnání, obratně využívat. Skutečností zůstává, že habsburský dvůr se až do roku 1906 nebyl s to rozhodujícím způsobem prosadit vůči režimu, který byl v mnoha ohledech i nadále pilířem mocnářství. Tato dynastie ho navíc nebyla schopná překrýt vrstvou svého vlastního horlivého oficiálního nacionalismu. Důvodem nebylo pouze to, že její režim byl slovy význačného socialisty Viktora Adlera absolutismus gemildert durch Schlamperei [absolutismus zmírněný ledabylostí]".55 Dynastie lpěla na rozplývajících se koncepcích ještě v době, kdy už tak téměř žádná jiná dynastie nečinila. „Ve svém náboženském mysticismu měl každý Habsburk pocit, že je zvláštním způsoben spojen s Boží mocí jakožto vykonavatel Boží vůle. To vysvětluje jejich bezohledný postoj v období historických katastrof a jejich příslovečnou nevděčnost. Všeobecně se rozšířila fráze Der Dank vom Hause Habsburga Zatrpkla žárlivost vůči hohen-zollernskému Prusku, jež si stále více přivlastňovalo štítek s označení Svatá říše římská a které se změnilo v Německo, měla za následek to, že dynastie stále trvala na skvělém „vlastenectví vůči mé osobě" v duchu Františka II. Současně je zajímavé, že dynastie během svých posledních dnů - zřejmě ke svému vlastnímu překvapení - objevila spřízněnost se svými sociálními demokraty, a dokonce až tak silnou, že jejich společní nepřátelé tento vztah označovali jako „Burgsozialis- 55 lbid„ s. 165. „A za starých dobrých časů, kdy ještě existovalo Rakouské císařství, mohl člověk v takovém případě opustit vlak času, nasednout do obyčejného vlaku, obyčejné železnice a jet zpátky do vlasti... Ovšemže po těchto silnicích jezdily také automobily; ale nikoli příliš mnoho automobilů! I tady se připravovalo dobytí vzdušného prostoru, ale nikoli příliš intenzivně. Občas se vyslala loď do Jižní Ameriky nebo do Východní Asie; ale nikoli příliš často. Neměli tu ctižádost hospodářsky a mocensky ovládnout svět; seděli zde uprostřed Evropy, kde se protínají staré světové osy; slovům kolonie a zámoří se naslouchalo jako něčemu dosud nevyzkoušenému a vzdálenému. Libovali si zde v přepychu; ale zaboha ne v tak přejemnělém jako Francouzi. Pěstovali sport; ale ne tak bláznivě jako Anglosasové. Vydávali spoustu peněz na armádu; ale bylo to vždycky jen právě tolik, aby bezpečně zůstali druhou nejslabší velmocí na světě." Robert Musil, Muž bez vlastností, překl. Anna Siebenscheinová, I, s. 31-32. Jde o jeden z velkých komických románů našeho století. 56 Jászi, The Dissolution, s. 135. Kurzíva autora. Poté co byl Metternich nucen po povstáních v roce 1848 opustit úřad a prchnout, „nikdo z celého habsburského dvora se ho nezeptal, kam půjde a z čeho bude žít". Sic transit gloria mundi. mus [dvorní socialismus]". Tato nejistá „koalice" byla bezpochyby založena na oboustrané směsici machiavelismu a idealismu, která se projevila v úporné kampani rakouských sociálních demokratů proti hospodářskému a vojenskému „separatismu" režimu hraběte Istvána Tiszy v roce 1905. Karl Renner například „káral za zbabělost rakouskou buržoazii, jež se smířila se separatistickými plány Maďarů, přestože ,uherský trh je pro rakouský kapitál nesrovnatelně významnější než pro Německo trh marocký"', který německá zahraniční politika tak vehementně brání. Požadavek, aby se Uhersko stalo nezávislým celním územím, považoval za pouhý nenávistný pokřik městských lichvářů, podvodníků a politických demagogů proti zájmům samotného rakouského průmyslu, rakouských dělnických vrstev a uherského zemědělského obyvatelstva."" Otto Bauer napsal, že^8 V éře ruské revoluce [roku 1905] se nikdo neodváží použít prostou vojenskou sílu, aby si podmanil zemi [Uhersko], rozpolcenou třídními a národními rozpory. Vnitřní konflikty této země však koruně poskytnou další nástroj moci, který bude muset využít, pokud nechce, aby ji čekal osud rodu Berna-dottů. Nemůže být orgánem dvou vůli a zároveň chtít vládnout Uhersku i Rakousku. Musí tudíž učinit takové kroky, jimiž pro Uhersko a Rakousko zajistí jednu společnou vůli a vybuduje jedinou říši [Reich]. Vnitřní roztříštění Uherska jí nabízí možnost tohoto cíle dosáhnout. Vyšle do Uherska svá vojska, aby ho pro tuto říši znovu dobyla, ale na své prapory napíše: Nezko-rumpované všeobecné a rovné volební právo! Právo na sdružování pro pracující rolníky! Národní autonomie! Proti myšlence nezávislého maďarského národního státu [Nationahtaat] postaví myšlenku Spojených států Velkého Rakouska [sic], myšlenku federativního státu [Bundesstaat], v němž každý národ bude nezávisle spravovat své vlastní záležitosti a všechny národy se v něm spojí v jediný celek, aby zachovaly své společné zájmy. Je nutné a nevyhnutelné, aby se myšlenka federativního státu jednotlivých národností [Nationalitäten-hundesstaat] stala nástrojem koruny [sic! - Werkzeug der Krone], jejíž říši ničí rozklad dualismu. H Ibid., s. 181. Kurzíva autora. 58 Otto Bauer, Die Nationalitätenfrage und die Sozialdemocratie {]%l),\ak\i můžeme najít v juhu Werkaussgabe, I, s. 482. Kurzíva v původním textu. Srovnání tohoto překladu s prekladom Jas ziho, který byl uveden v původní verzi této knihy, je jistě důvodem k zamyšlení. 122 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ oficiální nacionalismus a imperialismus 123 V těchto Spojených státech Velkého Rakouska (SSVR) logicky rozpoznáváme rezidua USA a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (které jednoho dne povede labouristická strana -tedy „strana práce") i předzvěst Svazu sovětských socialistických republik, jejichž rozloha zvláštním způsobem připomíná carské Rusko. Skutečností zůstává to, že SSVR se v představách toho, kdo je „vymyslel", zdály být nutným dědicem konkrétního dynastického území (Velkého Rakouska) s jeho jednotlivými součástmi, jimž bylo přiznáno volební právo. Šlo právě o ty „součásti", které vytvořila celá staletí habsburských „čachrů". Taková „imperiálni" představivost byla^částečně neštěstím socialismu, který se zrodil v centru jednoho z největších dynastických impérií Evropy.59 Jak jsme si již povšimli, společenství založená na nových představách (včetně Spojených států Velkého Rakouska, jež sice zemřely hned při narození, ale přesto jejich představa žila dál), které vyvolala lexikografie a kapitalismus technologie tisku, se vždycky považovala v jistém smyslu za cosi starobylého. V době, kdy se samotné „dějiny" stále obecně pojímaly z hlediska „velkých událostí" spojených s „velkými vůdci" - které se jako perly navlé-kaly na nit vyprávění - bylo pochopitelně lákavé objevovat minulost určitého společenství ve starobylých dynastiích. Odtud také pochází představa SSVR, v nichž je membrána oddělující národ od říše či korunu od proletariátu téměř průhledná. A Bauer v tomto ohledu nebyl neobvyklý příklad. Jakýsi Vilém Dobyvatel a Jiří I., z nichž žádný nemluvil anglicky, se stále bezproblémově objevují jako korály na náhrdelníku s názvem „angličtí králové". „Svatý" Štěpán (který vládl v letech 1001-1038) mohl takto nabádat svého nástupce:6" Užitečnost cizinců a hostuje tak velká, že by jim mělo být přiznáno šesté nejdůležitější místo mezi znaky královské moci... Neboť hosté, kteří přicházejí z rozličných krajů a oblastí, s sebou přinášejí rozličné j azyky, zvyky, zna- 58 Jistě v sobě rovněž odráží charakteristické postoje známého typu levicového evropského intelektuála, který je pyšný na to, že ovládá civilizované jazyky, je dědicem osvícenství a dokáže pronikavým způsobem chápat problémy všech ostatních lidí. V této pýše se rovným dílem mísí internacionalistické a aristokratické přísady. K Jázsi, The Dissolution, s. 39. losti a zbraně. To vseje ozdobou královského dvora, posiluje to jeho vznešenost a nahání strach zpupné cizí moci. Země jednotná ve svém jazyce a zvycích je totiž křehká a slabá... Tato slova však nezabránila jeho následnému zbožštění v roli prvního maďarského krále. Závěrem tedy zopakujme naše tvrzení, že přibližně od poloviny 19. století se v rámci Evropy rozvinulo to, co Seton-Watson označuje za oficiální nacionalismy\ že tyto nacionalismy byly z historického hlediska „možné" až poté, co se objevily lidové „jazykové nacionalismy", neboť šlo o reaká mocenských skupin - především (třebaže ne výhradně) skupin dynastických a aristokratických - jimž hrozilo, že budou vyloučeni ze společenství vznikajících v lidových představách, nebo budou odsunuti na jejich okraj. Začalo tak období jakýchsi tektonických otřesů, které nejprve po roce 1918 a poté po roce !945 tyto skupiny svrhly do „stok" Estorilu a Monte Carla. Oficiální nacionalismy představovaly konzervativní, ne-li dokonce reakční politickou taktiku, jež vznikla úpravou do značné míry spontánního modelu předcházejících lidových národních hnutí.6' Rovněž se v konečném důsledku neomezovaly na Evropu a východní Středomoří. Podobnou politiku ve jménu imperialismu prováděly stejné typy skupin také v rozlehlých oblastech Asie a Afriky, které se dostaly do jejich područí v průběhu rg. století.62 A konečně: poté co " Již před půlstoletím Jázsi vyjádřil toto podezření: „Člověk si může klást otázku, jestli pozdní imperialistický vývoj nacionalismu opravdu vycházel ze skutečných zdrojů národní ideje, a nikoli pouze z monopolistických zájmů jistých skupin, jimž bylo původní pojetí národních cílů zcela cizí." Ibid., s. 286. Kurzíva autora. " Tento argument dobře podtrhuje obrácený případ Nizozemské Východní Indie, která byla během svých posledních let do značné míry ovládána prostřednictvím jazyka, který dnes známe jako „indonéštinu". Domnívám se, že jde o jediný případ, kdy si velká koloniální država až do samotného konce uchovala neevropský státní jazyk. Tuto anomálii je možné vysvětlit především samotným stářím této kolonie, kterou na počátku 17. století - tedy dlouho před vznikem oficiálního nacionalismu - založila korporace (s názvem Vereenigde Oost indische Compag-nie). Svou roli zde bezpochyby sehrál i jistý nedostatek sebedůvěry na strano Holanďanů, kteří se v moderní době zřejmě domnívali, že jejich jazyk a kultura nemá v Evrapó takové postavení jako jazyk a kultura anglická, francouzská, německá, španělská či italská. (Belgičané v Kongu raději používali francouzštinu než vlámštinu). Posledním dúvodom bylo to, že se na tomto území praktikovala velmi konzervativní vzdělávací politika: v roce 1940. kdy počet místního obyvatelstva ve značné míře přesahoval 70 milionů, bylo na univerzitě pouhých 637 „domorodců" a jen 37 místních obyvatel absolvovalo školu s titulem bakalář. Viz Goorgo Mel Ka-hin, Nationalism and Revolution in Indonesia, s. 32. 0 případu Indonésie viz dále, Kapitola VII. 124 PŘEDSTAVY SPOLEČENSTVÍ tato politická taktika po určité modifikaci pronikla i do neevropských kultur, navázaly na ni a napodobovaly ji vládnoucí skupiny v těch několika málo oblastech, které unikly přímé koloniální nadvládě (například v Japonsku či v Siamu). Téměř všude oficiální nacionalismus zakrýval nesoulad mezi národem a dynastickou říší. Odtud pramení rozpory, které se projevovaly po celém světě - Slováci se sice měli pomaďarštit, Indové poangličtit a Korejci pojaponštit, ale nemohli se zúčastnit poutí, které by jim dovolily spravovat věci Maďarů, Angličanů či Japonců. Banket, na který dostali pozvánku, byl nakonec vždycky jen pouhou iluzorní hostinou. Důvodem toho všeho nebyl pouze rasismus. Šlo také o to, že národy - maďarský, anglický či japonský - se začaly objevovat i v samotném jádru impérií a také ony instinktivně kladly odpor „cizí" vládě. Imperialistická ideologie po roce 1850 tak běžně připomínala kouzelnické eskamotérství. To, že šlo opravdu o pouhý kouzelnický trik, naznačuje například vyrovnanost, s níž se lidové vrstvy nakonec smířily se „ztrátou" kolonií - dokonce i v případech, jakým bylo Alžírsko, které se právně stalo součástí metropole. Nakonec jsou to vždycky vládnoucí třídy (jistě buržoazie, ale především aristokracie), které dlouho truchlí nad ztrátou impérií a jejich žal má vždycky tak trochu teatrální povahu. KAPITOLA SEDMA Poslední vlna První světová válka ukončila věk vznešených dynastií. V roce 1922 už ze scény zmizeli Habsburkové, Hohenzollerni, Romanovci i Osmana. Berlínský kongres nahradila Liga národů, jejímiž členy se staly i Neevropané. Od této chvíle se národní stát stal legitimní mezinárodní normou, a tudíž i přežívající imperiálni mocnosti oblékaly v Lize národů spíše národní kroj než imperiálni uniformu. Po katastrofách druhé světové války dosáhl příliv národních států nejvyš-ší intenzity. V polovině 70. let qo. století se i portugalské impérium stalo záležitostí minulosti. Nové státy, jež vznikly po druhé světové válce, měly svůj vlastní ráz, který nicméně můžeme pochopit opět pouze prostřednictvím posloupnosti jednotlivých vzorů, o nichž jsme až dosud uvažovali. Tuto rodovou linii lze zdůraznit například tím, že - jak si jistě připomeneme - velké množství těchto (převážně neevropských) národů přijalo za své evropské státní jazyky. Pokud se v tomto ohledu podobaly „americkému" vzoru, z evropského jazykového nacionalismu převzaly jeho horlivý populismus a z oficiálního nacionalismu politickou taktiku směřující k „rusifikaci". Bylo tomu tak proto, že Evropané a Američané prošli složitými historickými zkušenostmi, které se po celém světě zakořenily v představách jako standardní vzor, a také proto, že evropské státní jazyky, které tyto nové národy využívaly, byly dě