De vulgari eloquentia, 1,8 O rodném jazyce, 1,8
commendabant, sed graviter detestantes stoliditatem operandům
deridebant. Sed hec minima pars, quantum ad numerum, fuit de
semine Sem, sicut conicio, qui fuit tertius filius Noe; de qua
quidem ortus est populus Israel, qui antiquissima locudone šunt
usi usque ad suam dispersionem.
8
(1) Ex precedenter memorata confusione linguarum non leviter
opinamur per universa mundi climata climatumque plagas
incolendas et angulos tunc primům homines fuisse dispersos. Et
cum radix humane propaginis principalis in oris orientalibus sit
plantata nec non ab inde ad utrunque latus per diffusos multipliciter
palmites nostra sit extensa propago, demumque ad fines
occidentales protracta, forte primitus tunc vel totius Europe flumina,
vel saltim quedam, rationalia guctura potaverunt. (2) Sed
sivé advene tunc primitus advenissent, sivé ad Europam indigene
repedassent, ydioma secům tripharium homines actulerunt et
afferentium hoc alii meridionalem, alii septentrionalem regionem
in Europa sibi sortiti šunt et tertii, quos nunc Grecos vocamus,
partim Europe, partim Asye occuparunt.
(3) Ab uno postea eodemque ydiomate in vindice confusione
recepto diversa vulgaria traxerunt originem, sicut inferius ostendemus.
(4) Nam totum, quod ab hostiis Danubii sivé Meotidis
paludibus usque ad fines occidentales Anglie, Ytalorum Francorumque
finibus et Oceano limitatur, solum unum obtinuit ydiočastnili,
ani ji neschvalovali, naopak ji přísně odsuzovali a vysmívali
se hlouposti těch, kteří na ní pracovali. A tahle počtem
velice malá část pocházela, jak se domnívám, z pokolení třetího
Noemova syna Šéma; z něho se zrodil lid izraelský,60 jenž prastarého
jazyka užíval až do svého rozptýlení.
60 O pokolení Šémově srv. Gn 10,21-31; 11,10-32.
61 Dante se zde opírá o bibli, srv. Gn 11,9.
62 Jedná se o tradiční představu, že pozemský ráj, v němž byli stvořeni
první lidé, ležel na východě. Srv. též Dante, Comm. Purg. XXVIII,
142.
63 Tento obraz, podobně jako předcházející, vychází zřejmě z bible,
srv. Ž 80,9-12.
64 Tj. tři jazykové větve, románská, germánská (do níž jsou zahrnuti i
Uhři a Slované) a řecká, které vznikly rozrůzněním jednoho jazyka, jež
bylo trestem při zmatení.
65 Jižní oblasti Evropy představují zřejmě území románská, severní
pak germánská.
66 Jedná se o oblast Balkánu a Malé Asie, která se přibližně kryla s
územím středověké Byzantské říše.
67 Tj. oblast Azovského moře.
8
(1) Máme vážný důvod se domnívat,61 že v důsledku zmíněného
zmatení jazyků byli tehdy lidé poprvé rozptýleni do všech
zeměpisných pásem světa, jak do obyvatelných oblastí, tak i do
vzdálených končin. A protože lidské plémě zapustilo nejprve kořeny
ve východních krajích62 a odtud se naše pokolení rozrostlo
na obě strany a mnohonásobně se rozvětvilo,63 až proniklo do
zemí západních, svlažila se snad tehdy poprvé hrdla rozumných
bytostí vodou všech evropských řek, či alespoň některých z nich.
(2) Ale ať už tehdy poprvé přišli do Evropy cizinci, nebo se vrátili
domorodci, přinesli s sebou tito lidé trojíjazyk;64 jedni z nich
si pak zvolili jižní oblast Evropy, druzí severní65 a ti třetí, jež
nyní nazýváme Řeky, obsadili území zčásti evropské a zčásti
asijské.66
(3) Od jednoho a téhož jazyka, získaného za trest při zmatení,
odvodilo poté svůj původ několik mluvených jazyků, jak si ukážeme
níže. (4) Celé území od ústí Dunaje či, chceme-li, od maiótských
bažin67 až po západní hranice Anglie, území, jež sahá
až k hranicím italským, francouzským a k Oceánu, získalo jen
70 71
De vulgari eloquentia, 1,8 O rodném jazyce, 1,8
ma, licet postea per Sclavones, Ungaros, Teutonicos, Saxones,
Anglicos et alias nationes quamplures fuerit per diversa vulgaria
dirivatum, hoc solo fere omnibus in signum eiusdem principii
remanente, quod quasi predicti omneš ió affirmando respondent.
(5) Ab isto incipiens ydiomate, videlicet a finibus Ungarorum,
versus orientem aliud occupavit totum, quod ab inde vocatur
Europa, nec non ulterius est protractum.
(6) Totum vero, quod in Europa restat ab istis, tertium tenuit
ydioma, licet nunc tripharium videatur, nam alii oc, alii oil, alii si
affirmando locuntur, ut puta Yspani, Franci et Latini. Signum
autem, quod ab uno eodemque ydiomate istorum triům gentium
progrediantur vulgaria, in promptu est, quia multa per eadem
vocabula nominare videntur, ut Deum, celum, amorem, maře,
terram, est, vivit, moritur, amat, alia fere omnia. (7) Istorum vero
proferentes oc meridionalis Europe tenent partem occidentalem,
a Ianuensium finibus incipientes. (8) Qui autem si dicunt, a predictis
finibus orientalem tenent, videlicet usque ad promuntorium
illud Ytalie, qua sinus Adriatici maris incipit, et Siciliam.
jeden jazyk, třebaže ten byl později dále rozdělen na různé jazyky
mezi Slovany,68 Uhry, Teutony, Sasy,69 Angličany a mnohé
další národy.70 Znakem společného původu takřka všech těchto
jazyků zůstává pouze to, že prakticky všichni výše uvedení odpovídají
při souhlasu to.71 (5) Směrem na východ od této jazykové
oblasti, tedy od uherských hranic, se pak na celém území,72
které ještě nazýváme Evropou, usadil druhý jazyk; ten se rozšířil
i dále.73
68 Pravděpodobně se nejedná o Slovany obecně, nýbrž pouze o slovanské
obyvatelstvo východního pobřeží Jaderského moře.
69 Teutoni mají představovat jazyk jižních oblastí (Hochdeutsch),
kdežto Sasové jazyk severních území (Niederdeutsch).
70 Dante nesprávně zařazuje do „germánské jazykové rodiny“ i Slovany
a Maďary. (Na boloňské univerzitě patřili jak Maďaři, tak Slované
k národu německému.)
71 Dante přikládá velký význam přitakávacím příslovcím, dokonce
podle nich často pojmenovává jednotlivé jazyky; sám si je ovšem vědom
toho, že užití takového příslovce neplatí bez výjimky.
72 Zřejmě se zde jedná o Balkánský poloostrov, resp. o řecké jazykové
území.
73 Tj. řečtina, která pronikla i do oblasti Malé Asie.
74 Jedná se o tzv. okcitánštinu, jazyk, jenž v sobě zahrnoval řadu dialektů,
které se používaly nejen v oblasti jižní Francie (např. Limousinsko,
Provence), ale i v oblastech za Pyrenejemi (Katalánsko). Společným
znakem těchto dialektů byla právě přitakávací částice „oc“. Často
bývá tento jazyk označován podle jedné, nikoli nejvýznamnější provincie
jako „provensálština“. Srv. V. Černý, Staročeská milostná lyrika a
další studie ze starší české literatury, Praha 1999, str. 15.
75 Dante má pravděpodobně na mysli obyvatelstvo sídlící na území
po obou stranách Pyrenejí, jehož rodným jazykem byla okcitánština.
Srv. též De vulg. eloq. 11,12,3.
76 Tj. „Bůh, nebe, láska, moře, země, je, žije, umírá, miluje.“
77 Dante bere v úvahu pouze kořen slov, nikoli tu část slova, která se
mění při flexi. Jako příklady uvádí podstatná jména a slovesa, která tvoří
jádro slovní zásoby.
78 Přibližně dnešní západní hranice Ligurie.
79 O který mys se jedná, není zcela zřejmé. Někteří badatelé soudí, že
jde o Čapo Promontore na Istrii, jiní se domnívají, že se jedná o Čapo
ďOtranto. Zcela nepravděpodobná je lokalizace tohoto mysu na Sicílii
(Čapo Passero).
(6) Veškeré zbývající oblasti Evropy získaly třetí jazyk, který
je však nyní, jak se zdá, rozdělen na tři větve: jedni totiž při souhlasu
říkají oc,74*druzí oil, ostatní si, například Hispánci,7576Francouzi
a Italové. Důkaz, že jazyky těchto tří národů pocházejí
z jednoho a téhož prajazyka, je však nasnadě: je totiž jasné, že
mnohé věci označují stejným slovem, jako například Deus, celum,
amor, maře, terra, est, vivit, moritur, amat,'16 a téměř všechno
ostatní.77 (7) Ti, kteří vyslovují oc, obývají západní část jižní
Evropy, počínaje janovskými hranicemi.78 (8) Ti, kteří říkají si,
obývají území od výše zmíněných hranic na východ až k onomu
italskému mysu,79 kterým začíná záliv Jaderského moře, jakož
72 73
De vulgari eloquentia, 1,9 O rodne'm jazyce, 1,9
(9) Sed loquentes oil quodam modo septentrionales šunt respectu
istorum. Nam ab oriente Alamannos habent et a septentrione et
occidente Anglico mari vallati šunt et montibus Aragonie terminati;
a meridie quoque Provincialibus et Apenini devexione
clauduntur.
9
(1) Nos autem oportet, quam nunc habemus rationem, periclitari,
cum inquirere intendamus de hiis, in quibus nullius auctoritate
fulcimur, hoc est de unius eiusdemque a principio ydiomatis
variatione secuta. Et quia per notiora itinera salubrius breviusque
transitur, per illud tantum, quod nobis est ydioma, pergamus, alia
desinentes: nam quod in uno est, rational(i) videtur (et) in aliis
esse causa.
(2) Est igitur, super quod gradimur ydioma tractando, tripharium,
ut superius dictum est, nam alii oc, alii jí, alii vero
dicunt oil. Et quod unum fuerit a principio confusionis (quod
prius probatum est), apparet, quia convenimus in vocabulis multis,
velut eloquentes doctores ostendunt. Que quidem convenientia
ipsi confusioni repugnat, que ruit celitus in edificatione
Babel. (3) Trilingues ergo doctores in multis conveniunt, et maximě
in hoc vocabulo, quod est amor.
i Sicílii. (9) Ti, kteří říkají oil, jsou od předcházejících v jistém
smyslu na sever: na východě mají totiž Germány, na západě a na
severu jsou chráněni Anglickým mořem80 a jejich území končí
v Aragonských horách;81 na jihu hraničí s Provencí a se svahy
Penninských Alp.
80 Tj. kanál La Manche.
81 Tj. v Pyrenejích.
82 Srv. De vulg. eloq. 1,12,2.
83 Srv. De vulg. eloq. 1,8,6. Jazyk oc odpovídá okcitánštině, jazyk oil
moderní francouzštině a jazyk si italštině.
84 P. V. Mengaldo preferuje v rukopisech doložený tvar probandum,
„je nejprve třeba prokázat“ (zatímco A. Marigo emenduje na probatum,
„bylo prokázáno“), neboť není zcela jasné, zda oním „jediným jazykem“
má Dante na mysli původní prajazyk „románský“, což by odpovídalo
9
(1) Nyní je třeba, abychom podrobili zkoušce veškeré rozumové
schopnosti,82 které máme. Hodláme se totiž zabývat věcí,
při jejímž zkoumání se neopíráme o žádnou autoritu, to jest pozdějším
rozrůzněním jednoho počátečního prajazyka, který byl
všem společný. A jelikož je výhodnější a kratší jít po cestách
známějších, pokračujme pouze v pátrání po tom jazyce, který je
náš, a ostatní nechrne stranou: to, co je racionální příčinou jednoho
jazyka, je patrně příčinou i u ostatních.
(2) Jak bylo řečeno výše, jazyk, kterým se tu zabýváme, se
dělí do tří větví, neboť jedni říkají oc, druzí jí a další oz'/.83 A to,
že od počátku zmatení existoval jako jediný jazyk (což bylo dříve
prokázáno),84 vyplývá z řady shodných slov, jak nám ukazují
mistři jazyka. Taková shoda však odporuje onomu zmatení, které
přišlo z nebes při budování Babylónu. (3) Mistři, kteří v uvedených
třech jazycích tvořili,85 se shodují v mnoha výrazech,
nejvíce ve slově amor.*6
kontextu a tvaru probatum, nebo prajazyk „románsko-germánsko-řecký“,
což by bylo v souladu s tím, co tvrdí v předcházející kapitole, a s
tvarem probandum. Srv. P. V. Mengaldo, pozn. 5, in: Dante, De vulgari
eloquentia, str. 71-72.
85 Jedná se zejména o básníky pěstující milostnou lyriku. Níže uvedení
básníci (eloquentes doctores, trilingues doctores) jsou zde citováni
jako významní představitelé okcitánské, francouzské a italské básnické
tradice.
86 Tj. „láska“.
74 75
O rodnémjazyce, 1,9De vulgari eloquentia, 1,9
Gerardus de Brunel:
Si m sentisfezelz amics,
per ver encusera amor.
Rex Navarre:
Defin 'amor si vient sen et bonté.
Dominus Guido Guinizelli:
Něfe’amorprima che gentil core,
ně gentil (cor) prima che amor, natura.
(4) Quare autem tripharie principali(ter) variatum sit, investigemus,
et quare quelibet istarum variationum in se ipsa varietur,
puta dextre Ytalie locutio ab ea, que est sinistre, nam aliter Paduani
et aliter Pisani locuntur, et quare vicinius habitantes adhuc
discrepant in loquendo, ut Mediolanenses et Veronenses, Romani
et Florentini, nec non convenientes in eodem genere gentis,
ut Neapolitani et Caetani, Ravennates et Faventini, et quod mirabilius
est, sub eadem civilitate morantes, ut Bononienses Burgi
Sancti Felicis et Bononienses Strate Maioris. (5) Hee omneš
differentie atque sermonům varietates quid accidant, una eademque
radone patebit.
Giraut de Bornelh:8788
87 Giraut de Bornelh (fr. de Borneil) byl slavný trubadúr (11.-12.
stol.) tvořící v okcitánštině.
88 „Kdybych se cítil být věrným přítelem,
jistě bych obvinil lásku.“
89 Thibaut IV., hrabě ze Champagne (1201-1253), mocný francouzský
velmož, od r. 1234 král navarrský, patřil k významným truvérům a
představitelům starofrancouzské lyriky. Srv. De vulg. eloq. 11,5,4; 11,6,6.
90 „Z něžné lásky vzchází moudrost a dobrota.“
91 Guido Guinizelli (1230/1240-1276) původně působil jako soudce
v rodné Bologni (odtud označení messer)-, patřil mezi představitele tzv.
boloňské školy, která se - oproti škole sicilské - vyznačuje větší citoSi
m sentisfezels amics,
per ver encusera amor.™
Král navarrský:8990
Defin’ amor si vient sen et bonté.*'
Messer Guido Guinizelli:91
Něfe ’ amorprima che gentil core,
ně gentil cor prima che amor, natura.92
(4) Pátrejme však po tom, proč se původní jazyk rozrůznil ve
tři varianty,93 dále proč v každé z těchto variant existují rozdíly,
například jazyk pravé části Itálie se liší od toho, jímž se mluví v
části levé94 (jinak totiž hovoří Padované a jinak Pisané), proč se
doposud v řeči navzájem odlišují ti, kteří k sobě mají poměrně
blízko, jako Miláňané a Veronští, Římané a Florenťané, ba i lidé
stejného původu, jako Neapolští a Gaeťané, Ravennští a obyvatelé
Faenzy, a co je ještě podivnější, i ti, kteří bydlí ve stejném
městě, jako Boloňané ze čtvrti Borgo San Felice a obyvatelé
Strada Maggiore.95 (5) Ukáže se, že důvod, proč existují všechny
tyto rozdíly a jazykové varianty, je jeden a tentýž.
vostí. Svou básní AI cor gentil podnítil vznik nového básnického stylu,
který Dante nazval il dolce stil nuovo. Srv. De vulg. eloq. 1,15,6; 11,5,4;
11,6,6; 11,12,6.
92 „Příroda však tu lásku nestvořila
dříve než srdce, ani naopak!“ (Přel. J. Vladislav.)
93 Tj. jazyky oc, oil a jí; srv. De vulg. eloq. 1,8,6; 1,9,2.
94 Pravou část představují západní oblasti, levou pak oblasti východní.
95 Zde Dante upozorňuje na rozdíly mezi jazykem obyvatel městského
centra (Strada Maggiore) a plebejskou mluvou lidí bydlících ve čtvrti
za hradbami. Obzvláštní znalost boloňských poměrů bývá považována
mj. za důkaz toho, že zde Dante strávil nějaký čas na studiích.
76 77
De vulgari eloquentia, 1,9 O rodném jazyce, 1,9
(6) Dicimus ergo, quod nullus effectus superat suam causam,
in quantum effectus est, quia nichil potest efficere, quod non est.
Cum igitur omnis nostra loquela (preter illam homini primo concreatam
a Deo) sit a nostro beneplacito reparata post confusionem
illam, que nil fuit aliud quam prioris oblivio, et homo sit
instabilissimum atque variabilissimum animal, nec durabilis nec
continua esse potest, sed sicut alia, que nostra šunt, puta mores et
habitus, per locorum temporumque distantias variari oportet.
(7) Nec dubitandum reor modo in eo, quod diximus „temporum“,
sed potius opinamur tenendum; nam si alia nostra opera perscrutemur,
multo magis discrepare videmur a vetustissimis concivibus
nostris quam a coetaneis perlonginquis. Quapropter audacter
testamur, quod si vetustissimi Papienses nunc resurgerent,
sermone vario vel diverso cum modernis Papiensibus loquerentur.
(8) Nec aliter mirum videatur, quod dicimus, quam percipere
iuvenem exoletum, quem exolescere non videmus, nam
que paulatim moventur, minime perpenduntur a nobis, et quanto
longiora tempora variatio rei ad perpendi requirit, tanto rem
illam stabiliorem putamus. (9) Non etenim ammiramur, si extimationes
hominum, qui parum distant a brutis, putant eandem
civitatem sub invariabili semper civicasse sermone, cum sermonis
variatio civitatis eiusdem non sine longissima temporum
successione paulatim contingat, et hominum vita sit etiam ipsa
sua natura brevissima. (10) Si ergo per eandem gentem sermo
variatur, ut dictum est, successive per tempora nec staré ullo
modo potest, necesse est, ut disiunctim abmotimque morantibus
varie varietur, ceu varie variantur mores et habitus, qui nec natura,
nec consortio confirmantur, sed humanis beneplacitis localique
congruitate nascuntur.
(6) Tvrdíme, že žádný důsledek nepřevyšuje svou příčinu, nakolik
je jejím důsledkem, neboť to, co neexistuje, nemůže nic
způsobit.96 Vzhledem k tomu, že všechny naše jazyky - s výjimkou
toho, který Bůh stvořil zároveň s prvním člověkem - vznikly
podle naší vůle po onom zmatení, jež nebylo ničím jiným než
zapomenutím někdejší mluvy, a vzhledem k tomu, že člověk je
živočich velmi nestálý a neobyčejně proměnlivý, nemůže být ani
jazyk trvalý a neměnný, naopak se musí měnit v důsledku místních
a časových rozdílů, tak jako ostatní věci lidské, například
mravy a obyčeje.97 (7) A podle mého není na místě váhat, proč
jsme řekli „časových“, domníváme se dokonce, že bychom se
toho měli držet: prozkoumáváme-li totiž jiné naše výtvory, zjistíme,
že se mnohem více odlišujeme od našich dávných spoluobčanů
než od hodně vzdálených současníků. Proto se odvažujeme
prohlásit, že pokud by znovu ožili dávní obyvatelé Pavie, mluvili
by s dnešními Pavijskými jiným, odlišným jazykem.98 (8) Zdá
se, že to, o čem mluvíme, je stejně podivné jako spatřit dospělého
mladíka, jehož jsme neviděli dospívat. Toho, co se mění pozvolna,
si totiž stěží povšimneme, a čím delší dobu vyžaduje proměna
věcí, aby byla vůbec zaznamenána, tím více takovou věc
považujeme za stálejší. (9) Proto není divu, jestliže se lidé, kteří
se schopností úsudku jen nepatrně liší od zvířat, domnívají, že se
ve stejném městě užívalo stále téhož neměnného jazyka. K proměně
jazyka téže obce totiž dochází pozvolna, v průběhu velmi
dlouhého období, zatímco lidský život je sám o sobě kratičký.
(10) Mění-li se mluva u lidí téhož společenství, jak bylo řečeno,
v průběhu času a nemůže-li se tato proměna zastavit, musí se jazyk
nutně měnit i u těch, kteří žijí odděleně a daleko od sebe,
právě tak jako se mění mravy a obyčeje, které nejsou určovány
ani přírodou, ani vzájemnou dohodou, nýbrž rodí se z vůle člověka
a z vlastnosti místa.
96Každý důsledek je totiž vlastní existencí i svou povahou závislý na
své příčině. Zde Dante tuto teorii aplikuje na jazyk, kde člověk představuje
příčinu a jazyk důsledek, ale setkáme se s ní i v jeho dalších spisech;
srv. např. Dante, Mon. 111,13,6; Dante, Conv. IV,10,8.
97 V orig. mores et habitus. Habitus někteří překladatelé chápou jako
„oděv“, jiní jako „mravní postoje“ či „obyčeje“.
98 Srv. Dante, Conv. 1,5,8-9.
78 79
De vulgari eloquentia, 1,10 O rodne'm jazyce, 1,10
quoque, (que) Latinorum est, se duobus privilegiis actestatur
preesse: primo quidem, quod qui dulcius subtiliusque poetati
vulgariter šunt, hii familiares et domestici sui šunt, puta Cynus
Pistoriensis et amicus eius; secundo quia magis videntur inniti
gramatice, que comunis est, quod rationabiliter inspicientibus
videtur gravissimum argumentům.
(5) Nos vero iudicium relinquentes in hoc et tractatum nostrum
ad vulgare Latium retrahentes et receptas in se variationes
dicere nec non illas invicem comparare conemur. (6) Dicimus
ergo primo Latium bipartitum esse in dextrum et sinistrum. Si
quis autem querat de linea dividente, breviter respondemus esse
iugum Apenini, quod ceu fi(cti)le culmen hinc inde ad diversa
stillicidia grundat aquas, ad alterna hinc inde litora per ymbricia
longa distillat, ut Lucanus in secundo describit: dextrum quoque
latus Tyrenum maře grundatorium habet, levum vero in Adriaticum
čadit. (7) Et dextri regiones šunt Apulia, sed non tota,
Roma, Ducatus, Tuscia et Ianuensis marchia; sinistri autem pars
Apulie, Marchia Anconitana, Romandiola, Lombardia, Marchia
Trivisiana cum Venetiis. Fórum Iulii vero et Ystria non nisi leve
Ytalie esse possunt nec insule Tyreni maris, videlicet Sicilia et
Sardinia, non nisi dextre Ytalie šunt, vel ad dextram Ytaliam
sociande. (8) In utroque quidem duorum laterum et hiis, que
secuntur ad ea, lingue hominum variantur, ut lingua Siculorum
mistrů. (4) Také třetí jazyk, který je vlastní Italům, dokazuje, že
má oproti zbývajícím dvě přednosti: za prvé ti, kdo psali nejlíbeznější
a nejrafinovanější básně v rodném jazyce,105 patří k rodině
volgare a jsou jeho služebníky,106 například Cino da Pistoia107
a jeho přítel;108 a za druhé se pravděpodobně nejvíce opírají
o gramatiku, která je společná, a to se z rozumového hlediska
jeví jako důkaz nejzávažnější.
105 Tj. představitelé sladkého nového stylu.
106 Srv. De vulg. eloq. 1,17,5-6.
107 Cino da Pistoia (kol. r. 1270-1336/37), právník a básník, autor
mnoha kancon a sonetů.
108 Cino i jeho přítel, tj. sám Dante, patří mezi nejvýznamnější stilno-
visty.
I0’ Pravá strana představuje západní svahy Apenin směrem k Tyrrhenskému
moři, levá pak východní oblasti směrem k moři Jaderskému
(z hlediska pozorovatele nacházejícího se v Alpách).
110Před Marigovou emendací fictile dává Mengaldo (pozn. 1, in:
Dante, De vulgari eloquentia, str. 88) přednost čtenífistule, „okap, okapová
roura“.
111 Srv. Lucanus, De bello civ. 11,396 nn.
112 Apulií míní Dante území přibližně v rozsahu anjouovského království
v jižní Itálii, tedy oblast mnohem rozsáhlejší, než je dnešní Apulie.
Zasahovala dnešní kraje Abruzzo, Molise, Apulie (pravá část), Kampánie,
Basilicata a Kalábrie (levá část).
113 Vévodství spoletské, ležící v oblasti dnešní Umbrie.
114 Ve středověku bylo území Lombardie mnohem rozsáhlejší než
dnes, přinejmenším zaujímalo značnou část Emilie. Proto také Ferrara,
Modena, Reggio a Parma jsou pro Danta lombardská města.
115 Narážka na skutečnost, že tyto ostrovy nebyly součástí Itálie; ve
14. stol, zde vládla dynastie aragonská. Srv. též De vulg. eloq. 1,11,7.
(5) My však v tomto bodě soud přerušíme a zaměříme svá
zkoumání na volgare. Pokusme se vyjmenovat varianty, které
v sobě volgare skrývá, a navzájem je porovnat. (6) Především
musíme říci, že Itálie se dělí na dvě části: levou a pravou.109110111112113114115
Kdyby někdo pátral po dělicí čáře, stručně mu odpovíme, že je jí
hřeben Apenin, který jako hliněná střecha"0 pouští dešťovou
vodu na tu i na onu stranu a odvádí ji dlouhými dešťovými kanály
na oba protilehlé břehy, jak ve své druhé knize píše Lucanus:1"
na pravou stranu stéká voda do Tyrrhenského moře, nalevo
pak do moře Jaderského. (7) V pravé části jsou tyto kraje:
Apulie,"2 ne však celá, Řím, Vévodství,"3 Toskánsko a Marka
janovská; v levé pak část Apulie, Marka anconská, Romagna,
Lombardie"4 a Marka treviská s Benátkami. Furlandsko a Istrie
mohou náležet jen k levé části Itálie a ostrovy v Tyrrhenském
moři, totiž Sicílie a Sardinie, patří bezpochyby k její pravé části,
nebo s ní mají být alespoň spojovány."5 (8) Na obou stranách
a na územích, která k nim náležejí, se jazyky lidí odlišují: napří-
82 83
De vulgari eloquentia, 1,11
O rodne'mjazyce, 1,11
cum Apulis, Apulorum cum Romanis, Romanorum cum Spoletanis,
horum cum Tuscis, Tuscorum cum Ianuensibus, Ianuensium
cum Sardis nec non Calabrorum cum Anconitanis, horum
cum Romandiolis, Romandiolorum cum Lombardis, Lombardorum
cum Trivisianis et Venetis, horum cum Aquilegiensibus
et istorum cum Ystrianis. De quo Latinorum neminem nobiscum
dissentire putamus.
(9) Quare ad minus XIIII vulgaribus sóla videtur Ytalia variari.
Que adhuc omnia vulgaria in sese variantur, ut puta in Tuscia
Senenses et Aretini, in Lombardia Ferrarenses et Placentini, nec
non in eadem civitate aliqualem variationem perpendimus, ut
superius in capitulo inmediato posuimus. Quapropter si primas et
secundarias et subsecundarias vulgaris Ytalie variationes calculare
velimus, et in hoc minimo mundi angulo non solum ad
millenam loquele variationem venire contigerit, sed etiam ad
magis ultra.
11
(1) Quam multis varietatibus Latio dissonante vulgari, decentiorem
atque illustrem Ytalie venemur loquelam. Et ut nostre
venationi pervium callem habere possimus, perplexos frutices
atque sentes prius eiciamus de silva.
(2) Sicut ergo Romani se cunctis preponendos existimant, in
hac eradicatione sivé discerptione non inmerito eos aliis preponamus,
protestantes eosdem in nulla vulgaris eloquentie ratione
fóre tangendos. Dicimus igitur Romanorum - non vulgare,
sed potius tristiloquium - Ytalorum vulgarium omnium esse
turpissimum: nec mirum, cum etiam morům habituumque deformitate
pře cunctis videantur fetere. Dicunt enim: Messure,
quinto dici?
klad jazyk sicilský se liší od apulského,"6 apulský od římského,
římský od spoletského, spoletský od toskánského, toskánský od
janovského, janovský od sardského a také kalábrijský"7 od anconského,
anconský od romagnolského, romagnolský od lombardského,
lombardský od jazyka, kterým se mluví v Trevisu
a Benátkách, tento pak od aquilejského116117118 a aquilejský od istrijského.
V této věci nám snad nebude žádný Ital odporovat.
116 Jazyk obyvatel západní části Apulie.
117 Jazyk obyvatel východní části Apulie. Calabri, o kterých se mluví
ve Vergiliově epitafu (Vergilius zemřel v Brindisi), jsou dnešní Apulané.
118 Jazyk obyvatel Furlandska, pojmenovaný tak podle města Aquileje.
119 Srv. De vulg. eloq. 1,9,4.
120 Srv. De vulg. eloq. 1,17,2 nn.
121 „Pane, co říkáš“? Dante zřejmě odsuzuje zejména užití 2. os. sg.;
srv. Dante, Comm. Par. XVI,10—11. Hlásku u ve slově messur lze snad
(9) Z toho je vidět, že samotná Itálie se rozrůznila nejméně do
čtrnácti dialektů. Všechny tyto dialekty se pak dále uvnitř různí,
jako například v Toskánsku se v řeči navzájem liší Sieňané od
Aretinců, v Lombardii Ferrarští od obyvatel Piacenzy, a dokonce
i v témže městě zjišťujeme určité rozdíly, jak jsme uvedli výše
v předcházející kapitole."9 Chceme-li tedy spočítat hlavní i druhotné
varianty volgare v Itálii a jejich další podskupiny, pak
i v tak maličkém koutě světa se nám podaří dospět k tisíci nářečních
variant nebo ještě k mnohem většímu počtu.
11
(1) Jelikož volgare zní v tolika variantách, hledejme ten brilantní120121a
nejkrásnější z jazyků Itálie. A abychom měli pro své
pátrání schůdnou cestu, vymýtíme nejdříve z lesa spletitá křoviska
a trní.
(2) Římané se domnívají, že zasluhují mít přede všemi přednost,
a proto se při tomto mýcení či klučení plným právem nejdříve
věnujme právě jim a řekněme, že žádná úvaha o volgare se
jimi jistě zabývat nebude. Tvrdíme tím, že římský dialekt není
žádný jazyk, nýbrž spíše žalostná karikatura, nejošklivější ze
všech dialektů Itálie; a není divu, protože Římané jsou také, jak
se zdá, ze všech nejodpornější i pro své zkažené mravy a zvyky.
Říkají totiž: Messure, quinto dici?12'
84
85
De vulgari eloquentia, 1,11 O rodne'mjazyce, 1,11
(3) Post hos incolas Anconitane marchie decerpamus, qui
Chignamente statě, siate Iocuntur, cum quibus et Spoletanos
abicimus. Nec pretereundum est, quod in improperium istarum
triům gentium cantiones quamplures invente šunt, inter quas
unam vidimus recte atque perfecte ligatam, quam quidam Florentinus
nomine Castra posuerat. Incipiebat etenim:
Unafermana scopai da Cascioli,
čita čita sen gia ’n grande aina.
(4) Post quos Mediolanenses atque Pergameos eorumque finitimos
eruncemus, in quorum etiam improperium quendam cecinisse
recolimus:
Enter l ’ora del vesper,
ciófu del mes ďocchiover.
(5) Post hos Aquilegienses et Ystrianos cribremus, qui Cesfas
tu? crudeliter accentuando eructuant. (6) Cumque hiis montaninas
omneš et rusticanas loquelas eicimus, que semper mediastinis
civibus accentus enormitate dissonare videntur, ut Casentinenses
et Fractenses.
(3) Dále zavrhněme i obyvatele Marky anconské, kteří říkají:
Chignamente statě, siate;122 s nimi necháme stranou i Spoletské.
Nelze opominout, že na obyvatele těchto tří oblastí bylo složeno
mnoho posměšných popěvků, mezi nimiž jsme viděli jeden velmi
dobře zveršovaný, složil ho jakýsi Florenťan jménem Castra.123
Začínal takto:
vysvětlit tím, že Dante chtěl přehnaně zvýraznit římskou výslovnost;
správný tvar je totiž messor, pouze v pl. messuri.
122 „Jak se máte“? Uvádíme variantu Mengaldovu, u Mariga čteme
Chignamente scate, sciate. Tato věta byla editory různě rekonstruována,
avšak ani jedna z variant nedává uspokojivý smysl a nebyla proto zatím
obecně přijata. Není zcela jasné, co přesně Dante Anconským vytýká
(snad tvar chignamente proti spisovnému comeT).
123 Castra je florentské příjmení. Dante však tohoto člověka neznal,
což dokazuje v orig. použité zájmeno quidam, „jeden, jakýsi“. A. Marigo
(pozn. 16, in: Dante, De vulgari eloquentia, str. 91) uvádí, že tuto
kanconu připisuje vatikánský kodex 3723 autorovi jménem Messer Osmano
(příjmení Osimani se často vyskytuje v Markách).
124 „U Cascioli jsem potkal dívku z Ferma,
šla dosti rychle ve velikém spěchu.“
Jedná se o příklad pomlouvačně básně na téma venkovských dialektů.
Všechny doložené tvary pocházejí z centrální oblasti Itálie (scopai, tj.
incontrai; čita, tj. presto; aina, tj. fretta).
125 „Navečer,
bylo to v měsíci říjnu.“
Pro charakter jazyka jsou důležité apokopované tvary (vesper, mes); vidíme
zde také ukázku lombardské palatalizace skupiny souhlásek ct
(ochiover x it. ottobre).
126 „Co děláš“? Palatalizace skupiny qu (v italštině se tato skupina redukovala
na pouhé [k]) a udržení koncového -s ve slovesném tvaru fas
(lat. facis) je typické pro oblast Furlandska.
Unafermana scopai da Cascioli,
čita čita sen gia ’n grande aina.124*125126
(4) Dále se jakožto plevele zbavíme i Miláňanů, Bergamských
a jejich sousedů. Vzpomínáme si, že také k jejich pohaně kdosi
zpíval:
Enter l ’ora del vesper,
ciófu del mes ďocchiover.'25
(5) Naším sítem pak neprojdou ani Aquilejští a Istrijští, kteří
s hrozným přízvukem vyrážejí: Cesfastu?'26 (6) Zároveň odvrhneme
i veškeré jazyky horalů a venkovanů, například nářečí Kasentinských
a obyvatel Fratty, které se od jazyka obyvatel městských
center vždy odlišovaly přízvukem, jenž se vymyká všem
pravidlům.
86 87
De vulgari eloquentia, 1,12 O rodne'mjazyce, 1,12
(7) Sardos etiam, qui non Latii šunt, sed Latiis associandi
videntur, eiciamus, quoniam soli sine proprio vulgari esse videntur,
gramaticam, tanquam simie homines, imitantes, nam
domus nova et dominus meus locuntur.
12
(1) Exaceratis quodam modo vulgaribus Ytalis, inter ea, que
remanserunt, in cribro comparationem facientes honorabilius
atque honorificentius breviter seligamus.
(2) Et primo de Siciliano examinemus ingenium, nam videtur
Sicilianum vulgare sibi famam pre aliis asciscere, eo quod quicquid
poetantur Ytali, Sicilianum vocatur, et eo quod perplures
doctores indigenas invenimus graviter cecinisse, puta in cantionibus
illis:
Anchor che 1’aigua per lofoco lassi
et
Amor, che lungiamente m 'ai menato.
(3) Sed hec fama Trinacrie terre, si recte signum, ad quod tendit,
inspiciamus, videtur tantum in obproprium Ytalorum principům
(7) Vylučme také Sardy, kteří sice nejsou Italové, ale s Italy
by měli být spojováni,127 poněvadž, jak se zdá, nemají jako jediní
vlastní jazyk, a tak napodobují gramatiku, stejně jako opice
napodobují lidi: říkají totiž domus nova a dominus meus.'2*
127 Srv. De vulg. eloq. 1,10,7.
128 Tj. „nový dům“ a „můj pán“ (uvádíme Mengaldovu variantu; Marigo
má tvary dominus nova a domus novus). Uvedené příklady, přestože
nejsou z jazykového hlediska správné (místo domus by mělo být
domo a místo dominus by mělo stát donnu), dobře ilustrují fakt, že sardština
má blíže k latině než k ostatním italským dialektům. Sardština totiž
nejlépe uchovala fonetický systém latiny, a proto bývá považována
za samostatný románský jazyk, nikoli za pouhý dialekt italštiny.
129 Dante zde zmiňuje své schopnosti, neboť stojí před úkolem kriticky
zhodnotit obecně uznávaný a renomovaný jazyk - sicilštinu (předcházející
dialekty totiž jednoduše a bez hlubší analýzy zavrhl). Srv. též
De vulg. eloq. 1,9,1. P. V. Mengaldo (pozn. 4, in: Dante, De vulgari
eloquentia, str. 99) upozorňuje, že de siciliano ... ingenium lze přeložit
i jako „ráz sicilštiny“, nicméně tato varianta se také jemu jeví jako ne­
správná.
130 Narážka na věhlas, který si sicilština získala jako básnický jazyk.
Dante ovšem četl sicilské básníky zřejmě již v toskanizované podobě,
což dokazují uvedené příklady.
131 „I kdybych přilil vodu do ohně.“
132 „Lásko, jež dlouho jsi mě trápila.“
Obě ukázky pocházejí z kancon Guida delle Colonne a jsou citovány
také v druhé knize (De vulg. eloq. 11,5,4; 11,6,6). Tento básník byl tak
známý, že Dante nepovažoval za nutné uvádět u kancon jeho jméno.
133 Dante zde užil pro označení Sicílie slov Trinacria terra, tj. „třírohá,
trojhrotá země“. Toto označení, vycházející z tvaru ostrova, bylo
časté u klasických autorů (např. Vergilius, Aen. 111,429) a zůstalo v oblibě
i ve středověku.
12
(1) Jistým způsobem jsme proseli italské dialekty a nyní proveďme
stručné srovnání těch, které sítem nepropadly, a z nich
pak vyberme ten dialekt, který je nejctihodnější a zaslouží si největší
úctu.
(2) Nejprve své schopnosti vyzkoušejme na sicilštině.129 Sicilský
dialekt si zjevně získal lepší pověst než ostatní, protože cokoli
Italové v poezii vytvoří, zve se sicilským,130131132a protože - jak
jsme zjistili - mnoho tamějších mistrů pělo stylem slavnostním,
jako například ve známých kanconách:
Anchor che l’aiguaper lofoco lassi'3'
a
Amor, che lungiamente m’ai menato.'32
(3) Zdá se však, že tato pověst sicilské země,133 podíváme-li se
dobře, jaký cíl sleduje, se udržela pouze pro potupu italských kní-
88 89
De vulgari eloquentia, 1,12 O rodnémjazyce, 1,12
remansisse, qui non heroico more, sed plebeio secuntur superbiam.
(4) Siquidem illustres heroes, Fredericus césar et benegenitus
eius Manfredus, nobilitatem ac rectitudinem sue formě
pandentes, donec fortuna permisit, humana secuti šunt, brutalia
dedignantes. Propter quod corde nobiles atque gratiarum dotati
inherere tantorum principům maiestati conati šunt, ita quod eorum
tempore quicquid excellentes animi Latinorum enitebantur,
primitus in tantorum coronatorum aula prodibat. Et quia regále
solium erat Sicilia, factum est, ut quicquid nostri predecessores
vulgariter protulerunt, Sicilianum voc(ar)etur; quod quidem retinemus
et nos, nec posteri nostri permutare valebunt.
(5) Racha, racha. Quid nunc personat tuba novissimi Frederici,
quid tintinabulum secundi Karoli, quid cornua Iohannis et
Azzonis, marchionum potentum, quid aliorum magnatum tibie,
nisi: „Venite, carnifices, venite, altriplices, venite, avaritie secta-
tores?“
(6) Sed přestat ad propositum repedare quam frustra loqui. Et
dicimus, quod si vulgare Sicilianum accipere volumus, secundum
quod prodit a terrigenis mediocribus, ex ore quorum iudicium
eliciendum videtur, prelationis honoře minime dignum est,
quia non sine quodam tempore profertur, ut puta ibi:
Tragemi ďeste focora, se ťeste a boluntate.
žat, kteří se nechovají hrdě, ale zpupně jako plebejci. (4) Vznešení
hrdinové, totiž císař Friedrich a jeho urozený syn Manfred,134
projevovali šlechetnost a poctivost své povahy, a dokud jim osud
přál, počínali si lidsky a opovrhovali surovostmi. Proto se muži
šlechetného srdce a Bohem štědře obdaření snažili být těmto
důstojným knížatům nablízku, a tak v jejich době vznikalo především
na dvoře těchto velkých panovníků vše, co vytvořili vynikající
duchové italští. A vzhledem k tomu, že Sicílie byla královským
sídlem, nazývá se sicilským vše, co naši předchůdci složili
ve volgare; tohoto faktu se držíme i my, a ani naši potomci to
nebudou moci změnit.
134 Dante oslavuje Friedricha II. z rodu Štaufů (1194-1250), který byl
císařem od r. 1220, a jeho nemanželského syna Manfreda (1232-1266),
jehož považuje za legitimního císařova potomka (benegenitus). Oba
Staufy zmiňuje také v Comm. (k Friedrichovi srv. zejm. Dante, Comm.
Inf. X a XIII,75; k Manfredovi srv. Dante, Comm. Purg. 111,103 nn.).
135 Friedrich II. Aragonský (1272-1337), syn Petra III. a Konstancie,
dcery Manfredovy, byl králem sicilským od r. 1296. Srv. Dante, Comm.
Purg. VII,119-120; Par. XIX,130-132.
136 Karel II. z Anjou, zvaný Chromý (1248-1309), srv. též Dante,
Comm. Purg. VII,125 a XX,79-81.
137 Giovanni, markrabě z Monferratu (v Piemontu), vládl v letech
1292-1305. Datum jeho smrti bývá považováno za termín ante quem v
dataci tohoto spisu.
138 Azzo III. ďEste, kníže ferrarský, vládl v letech 1293-1308. Dante
se o něm zmiňuje rovněž v 11,6,5 a napadá jej také v Comm. (Inf. XII,
111, Purg. V,77-78).
139 „Vytrhni mě těmto plamenům, je-li to tvá vůle.“
Jedná se o třetí verš známého básnického sporu Rosa fresca aulentissima
(Svěží voňavá růžičko) Ciela ďAlcamo z 1. pol. 13. stol. Tato skladba
byla obecně známá, a proto u ní chybí jméno autora (stejně jako
v případě básní Guida delle Colonne, Iacopa da Lentini a Rinalda
ďAquino). Za důkaz přílišné délky a protáhlé výslovnosti Dante zřejmě
považuje množství slov s přízvukem na třetí slabice od konce. Plurál zakončený
na -ora byl rozšířen také v Toskánsku, a to i v poezii, nikoli
však u nejvýznamnějších básníků. Mezi nářeční rysy patří rovněž užívání
tvaru este místo é a náslovné b- ve slově boluntate.
(5) Hanba, hanba! Vždyť to, co se nyní ozývá z trubky posledního
Friedricha,135 ze zvonů Karla II.,136 z rohů mocných markrabat
Giovanniho137 a Azzona,138 z píšťal ostatních velmožů,
není nic jiného než: „Pojďte sem, kati, pojďte sem, pokrytci, jen
pojďte, vy, kdož prahnete po zisku!“
(6) Je však lepší vrátit se k tématu než nadarmo mluvit. Chceme-li
za sicilský dialekt přijmout ten, kterým mluví průměrné
domorodé obyvatelstvo - právě z jeho mluvy by zřejmě naše
hodnocení mělo vycházet -, pak máme za to, že si tento jazyk ani
v nejmenším nezaslouží té pocty, aby byl před ostatními upřednostňován,
protože se vyslovuje dosti protáhle, například:
Tragemi ďestefocora, se ťeste a boluntate.139
90 91
De vulgari eloquentia, 1,13 O rodne'm jazyce, 1,13
Si autem ipsum accipere volumus, secundum quod ab oře primorum
Siculorum emanat, ut in preallegatis cantionibus perpendi
potest, nichil differt ab illo, quod laudabilissimum est, sicut inferius
ostendemus.
(7) Apuli quoque vel a sui acerbitate, vel finitimorum suorum
contiguitate, qui Romani et Marchiani šunt, turpiter barbarizant;
dicunt enim:
Volzera che chiangesse lo quatraro.
(8) Sed quamvis terrigene Apuli loquantur obscene comuniter,
prefulgentes eorum quidam polité locuti šunt, vocabula curialiora
in suis cantionibus compilantes, ut manifeste apparet eorum
dieta perspicientibus, ut puta:
Madonna, dir vi volglio
et
Perfino amore vo si letamente.
(9) Quapropter superiora notantibus innotescere debet nec
Siculum nec Apulum esse illud, quod in Ytalia pulcerrimum est
vulgare, cum eloquentes indigenas ostenderimus a proprio di-
vertisse.
13
(1) Post hec veniamus ad Tuscos, qui propter amentiam suam
infroniti titulum sibi vulgaris illustris arrogare videntur. Et in hoc
non solum plebeia dementat intentio, sed famosos quamplures
Hodláme-li však za sicilský přijmout ten jazyk, který splývá ze
rtů nejlepších Sicilanů, pak se - jak lze soudit podle výše uvedených
básní - tento jazyk v ničem neliší odjazyka hodného nejvyšší
chvály, což si ukážeme později.140
140 Rozdíl mezi jazykem lidovým, jehož užívají obyvatelé měst a regionů,
a jazykem, který si osvojili nejlepší představitelé umělecké lyriky,
Dante znovu zdůrazňuje, když mluví o Bologni (De vulg. eloq.
1,15,6). Skutečnost, že „jazyk hodný nejvyšší chvály“, tj. vulgare illustre,
nepřísluší žádnému regionu, bude rozebrána v 16. kapitole.
141 „Chtěl bych, aby ten chlapec plakal.“ Dante zde vypočítává rysy
typické pro jižní pevninské dialekty, např. tvar chiangesse je dokladem
hláskové změny pl > kj. Slovo quatraro je ve starém jazyce hojně doloženo,
avšak jeho původ není zcela jasný (snad je odvozeno ze slova quadrarius
„statný“).
142 „Má paní, chci vám říci.“
Incipit kancony Iacopa da Lentini (* kol. 1250), kterého Dante pokládal
za Apulana. Skladbu pokládá Dante za natolik známou, že považuje za
zbytečné uvádět jméno autora.
143 „Za něžnou láskou jdu tak zvesela.“
První verš kancony Rinalda ďAquino, u níž Dante opět vynechal jméno
autora, a to pro její všeobecnou známost. Tentýž úryvek Dante uvádí i v
druhé knize (De vulg. eloq. 11,5,4).
144 Tj. od jazyka (dialektu) dané oblasti.
(7) Také Apulané mluví ohavně a barbarsky, ať už pro svou
vlastní hrubost, nebo vinou styků se svými sousedy, jimiž jsou
Římané a obyvatelé Marky; říkají totiž:
Volzera che chiangesse lo quatraro.'4'
(8) Avšak přestože domorodí Apulané mluví obecně odpudivě,
jazyk několika vynikajících jedinců byl přece vybroušený; ti do
svých písní vybírali ty nejušlechtilejší výrazy, což je jasné každému,
kdo se seznámí s jejich verši, jako například:
Madonna, dir vi volglio,142
nebo
Perfino amore vo si letamente.143
(9) Ten, kdo sledoval výklad až sem, musí uznat, že ani sicilský
ani apulský dialekt není tím nejkrásnějším v Itálii, protože
jsme dokázali, že tamní básníci se od svého jazyka144 odchýlili.
13
(1) Přejděme nyní k Toskáncům, kteří si, zřejmě ve své pošetilosti,
činí nárok na to, čemu říkáme „brilantní mluva“. Takto
zpozdile uvažují nejen prostí lidé, ale -jakjsme zjistili - mysleli
92 93
De vulgari eloquentia, I,13 O rodnémjazyce, 1,13
viros hoc tenuisse comperimus, puta Guittonem Aretinum, qui
nunquam se ad curiale vulgare direxit, Bonagiuntam Lucensem,
Galium Pisanum, Minum Mocatum Senensem, Brunectum Florentinům,
quorum dieta si rimari vacaverit, non curialia, sed
municipalia tantum invenientur. Et quoniam Tusci pre aliis in
hac ebrietate baccantur, dignum utileque videtur municipalia
vulgaria Tuscanorum singillatim in aliquo depompare. (2) Loeuntur
Florentini et dieunt:
Manichiamo introcque, che noi non facciamo altro.
Pisani:
Bene andonno lifatti de Fiorensa per Pisa.
Lucenses:
Fo voto a Dio ke in grassarra
eie lo comuno de Lucca.
si to i mnozí slavní mužové, například Guittone ďArezzo, který
nikdy nedospěl k dvorskému vyjadřování,145 Bonagiunta z Lukky,146
Galletto z Pisy,147 Mino Mocato ze Sieny 148 a Brunetto z
Florencie.149*Uděláme-li si čas na to, abychom prozkoumali jejich
díla, zjistíme, že nejsou napsána jazykem dvorským,150151152153nýbrž
jen místním nářečím.
145 Guittone ďArezzo (kol. 1235-1294), představitel starší toskánské
lyriky. Skládal poezii milostnou a občanskou, mimo to se od něj dochovalo
36 listů. Představitelé sladkého nového stylu mu vytýkali formální
i výrazovou nedokonalost a těžkopádnost. Srv. též De vulg. eloq. 11,6,8.
146 Bonagiunta Orbiccioni (první doklady o něm pocházejí z doby
kol. poloviny 13. stol.), autor milostné lyriky, je považován za spojovací
článek mezi školou sicilskou a florentskou školou sladkého nového
stylu.
147 Galetto z Pisy bývá s jistými pochybnostmi ztotožňován se soudcem
Galiem di ser Agnello, který zemřel na konci 13. stol. Ve své tvorbě
se inspiroval sicilskou školou a Guittonem ďArezzo. Dochovaly se
od něj pouze dvě kancony.
148 Bartolomeo Mocati ze Sieny (kol. 1220 - kol. 1290). Zachovala se
od něho pouze jedna kancona.
149 Brunetto Latini (kol. 1220-1294) zde není uváděn jako autor francouzský
psané encyklopedie Tresor (Poklad) ani jako autor italských didaktických
děl Tesoretto (Pokládek) a Favolello (Bajka), nýbrž pouze
jako lyrický básník, z jehož tvorby se dochovala jediná kancona, a to
S'eo son distretto inamoratamente (Jsem-li v zajetí zamilovanosti).
Dante se o něm s úctou zmiňuje též v Comm., Inf. XV,30 nn..
150 Srv. De vulg. eloq. 1,17,1 a zejména De vulg. eloq. 1,18,4.
151 „Jíme, pokud neděláme nic jiného“. Tento i další příklady toskánštiny
bývají interpretovány jako úryvky z lidových písní; někteří badatelé
(např. Mengaldo) soudí, že se jedná spíše o přísloví či fráze. Ukázka
obsahuje lidové (plebejské) výrazy (manicare, introcque), které
ovšem používá i sám Dante, srv. Comm., Inf. XXXIII,60 a XX, 130.
152 „Události ve Florencii dopadly dobře pro Pisu“. Marigem uváděný
tvarfanti jsme nahradili tvarem fatti, který čteme u Mengalda. Typickým
rysem pisánsko-luckého dialektu je 3. os. pl. passata remota (tj.
perfekta) zakončená na -onno. V pisánském nářečí se rovněž objevuje
hláska í na místě neznělého z (např. Fiorensa).
153 „Přísahám Bohu, že lucká obec žije v nadbytku“. V této ukázce je
obtížné rozlišit specifické nářeční znaky, např. tvar eie byl značně rozšířen
ve staré toskánštině a objevuje se i v Komedii. Lidový je zde spíše
obsah než jazyk. U Danta je ovšem hledisko etické (obsahové) s jazykovým
nerozlučně spjato.
A poněvadž Toskánci v tomto svém opojení vyvádějí více než
ostatní, pokládáme za správné a užitečné zbavit lesku místní toskánská
nářečí, pěkně jedno po druhém. (2) Když promluví Florenťané,
řeknou:
Manichiamo introcque, che noi nonfacciamo altro.'5'
Pisané:
Bene andonno lifatti de Fiorensa per Pisa.'52
Lučtí:
Fo voto a Dio ke in grassarra
eie lo comuno de Lucca.'53
94 95
De vulgari eloquentia, 1,13 O rodném jazyce, 1,13
Senenses:
Onche renegata avesse io Siena.
Ch’ ee chesto?
Aretini:
Vuo’ tu venire ovelle?
De Perusio, Urbe Veteri, Viterbio nec non de Civitate Castellana
propter affinitatem, quam habent cum Romanis et Spoletanis,
nichil tractare intendimus. (3) Sed quanquam fere omneš Tusci
in suo turpiloquio sint obtusi, nonnullos vulgaris excellentiam
cognovisse sentimus, scilicet Guidonem, Lapum et unum alium,
Florentinos et Cynum Pistoriensem, quem nunc indigne postponimus,
non indigne coacti. (4) Itaque si Tuscanas examinemus
loquelas et pensemus, qualiter viri prehonorati a propria diverterunt,
non restat in dubio, quin aliud sit vulgare, quod querimus,
quam quod actingit populus Tuscanorum.
(5) Si quis autem, quod de Tuscis asserimus, de Ianuensibus
asserendum non putet, hoc solum in mente premat, quod si per
oblivionem Ianuenses ammicterent z licteram, vel mutire totaliter
eos vel novám reparare oporteret loquelam. Est enim z maxima
pars eorum locutionis; que quidem lictera non sine multa rigiditate
profertur.
Sieňané:
Onche renegata avesse io Siena.
Ch’ee chesto?'5*
Aretinští:
Vuo’ tu venire ovelle?'55
O Perugii, Orvietu, Viterbu ani o Civita Castellana nemáme
vůbec v úmyslu hovořit,154155156 poněvadž mají blízko k Římanům
a Spoleťanům. (3) Jakkoli snad všichni Toskánci tvrdošíjně trvají
na své ohavné mluvě, přece si myslíme, že někteří poznali dokonalost
volgare, totiž Florenťané Guido, Lapo a ještě jeden,157
a Pistojan Cino,158*kterého nyní uvádíme nezaslouženě, avšak
z dobrého důvodu, až na posledním místě. (4) Zkoumáme-li tedy
toskánská nářečí a uvážíme-li, jak se velectění mužové svému
dialektu vzdálili, není pochyb o tom, že jazyk, který hledáme, je
jiný než ten, který je vlastní lidu Toskánska.
154 „Dejme tomu, že jsem Sienu zradil. Co má být?“ Pro sienský dialekt
je typický tvar chesto (it. questo).
155 „Chceš někam zajít?“ Pro aretinský dialekt je charakteristický tvar
ovelle (z lat. ubi velles).
156 Lokality v dnešní Umbrii (Perugia, Orvieto) a Laziu (Viterbo, Civita
Castellana).
157 Tj. Dante.
158 Jedná se o básníky sladkého nového stylu, kteří odmítli provincialismus
ostatních Toskánců. První z nich, o kterém se Dante zmiňuje ve
Vita nuova (3) jako o prvním ze svých přátel, je Guido Cavalcanti (srv.
De vulg. eloq. 11,6,6; 11,12,3). Patřil k hlavním představitelům skupiny
intelektuálů a básníků, o nichž Dante mluví v sonetu Guido, i’vorrei che
tu e Lapo ed io („Guido, chtěl bych, abys ty, Lapo a já“). Lapo di Gianni
Ricevuti žil na přelomu 13. a 14. stol., působil jako notář, udržoval
korespondenci s Cavalcantim i Dantem. Na posledním místě stojí - pro
svůj odlišný původ a snad také z důvodů chronologických - Cino da Pistoia,
který patří k nejčastěji zmiňovaným a citovaným básníkům v tomto
traktátu (srv. De vulg. eloq. 1,10,4; 1,17,3; 11,2,9; 11,5,4; 11,6,6).
159 Nadměrné užívání hlásky z, která se později změnila v s, nebylo
ve starších dobách charakteristické pouze pro dialekt janovský, ale
obecně pro severoitalská nářečí. Srv. též De vulg. eloq. 11,7,5.
(5) Pokud by se však někdo domníval, že o Janovanech nelze
říci totéž, co jsme prohlásili o Toskáncích, nechť si uvědomí jen
tolik, že kdyby Janované ze zapomnětlivosti ztratili hlásku z,
museli by buď zcela oněmět, nebo si vytvořit novou mluvu.159
Hláska z má totiž v jejich řeči obrovský podíl a vyslovují ji velice
tvrdě.
96 97
De vulgari eloquentia, I,14 O rodnémjazyce, 1,14
14
(1) Transeuntes nunc humeros Apenini frondiferos, levam
Ytaliam contatim venemur, ceu solemus orientaliter ineuntes.
(2) Romandiolam igitur ingredientes, dicimus nos duo in Latio
invenisse vulgaria, quibusdam convenientiis contrariis alternata.
Quorum unum in tantum muliebre videtur propter vocabulorum
et prolationis mollitiem, quod virům, etiam si viriliter
sonet, feminam tamen facit esse credendum. (3) Hoc Romandiolos
omneš habet, et presertim Forlivienses, quorum civitas,
licet novissima sit, meditullium tamen esse videtur totius provincie.
Hii deusci affirmando locuntur, et oclo meo et corada
mea proferunt blandientes. Horům aliquos a proprio poetando
divertisse audivimus, Thomam videlicet et Ugolinum Bucciolam,
Faventinos.
(4) Est et aliud, sicut dictum est, adeo vocabulis accentibusque
yrsutum et yspidum, quod propter sui rudém asperitatem mulierem
loquentem non solum disterminat, sed esse virům dubitare(s,
le)ctor. (5) Hoc omneš, qui magara dicunt, Brixianos videlicet,
Veronenses et Vigentinos habet nec non Paduanos, turpiter
sincopantes omnia in -tus participia et denominativa in -tas, ut
14
(1) Nyní překročíme zalesněná úbočí Apenin a budeme hledat
a pátrat v levé části Itálie, přičemž - jak je naším zvykem - začneme
od východu.
(2) Přicházíme tedy do Romagne a máme za to, že jsme v Itálii
našli dvě nářečí, která si v některých odpovídajících rysech
navzájem odporují. Jedno z nich pokládám kvůli měkkosti
slov160 i výslovnosti za natolik zženštilé, že muž, který jím mluví,
i kdyby měl mužný hlas, může být pokládán za ženu. (3) Tímto
nářečím se hovoří všude v Romagni, především pak ve městě
Forli,161 které, ačkoli leží na okraji,162163164165je zřejmě střediskem celé
provincie. Přitakávají tam slovem deusci,'63 když lichotí, říkají
oclo meo'M a corada mea.'65 Slyšeli jsme, že někteří z nich, totiž
Tommaso166 a Ugolino Buzzuola167168169170z Faenzy, se při psaní
básní vlastnímu nářečí vzdálili.
160 Srv. De vulg. eloq. 1,15,3.
161 Místní nářečí poznal Dante osobně, neboť ve Forli jistou dobu
roku 1303 pobýval.
162 V orig. civitas novissima, což je možné interpretovat dvojím způsobem:
jednak jako „město nově vzniklé“, příp. „město nedávno obdařené
městskými právy“ (Marigo), jednak jako „město na okraji regionu“
(Mengaldo).
163 Přitakávací příslovce, vzniklé ze spojení Deo si.
164 „Drahoušku můj“, doslova „oko moje“.
165 „Srdce moje“. Tento i předcházející výraz jsou citově zabarvená
slova nářeční. Srv. též De vulg. eloq. 11,7,4, kde Dante označuje za
změkčilé ty výrazy, v nichž je zachována skupina „souhláska + 1“ (oclo,
placevole) nebo znělá přípona -ada (corada, dolciada).
166 Tomasso z Faenzy působil v letech 1267-1289 jako soudce a psal
básně v latinském jazyce i ve volgare.
167 Ugolino del Buzzuola pocházel z rodiny Manfredi z Faenzy. Zemřel
v Ravenně r. 1301.
168 Tj. „snad, možná“.
169 Tj. „trh“.
170 Tj. „dobrota“; dialekt, který zde Dante charakterizuje někdy podle
příliš obecných znaků (např. obecně rozšířeného příslovce magara),
je typický pro oblasti lombardsko-benátské. Objevuje se zde přesná
charakteristika nářečí padovského pomocí synkopovaných koncovek
atum>ó, atem>é.
(4) Druhé zmíněné nářečí je, pokud jde o slova a přízvuk, natolik
kostrbaté a hrubé, že svou neuhlazenou drsností hlas ženy
nejen zkresluje, ale dokonce bys, čtenáři, zaváhal, nemluví-li to
muž. (5) Tohoto jazyka užívají všichni, kdo říkají magara,'611 totiž
Bresciané, Veronští a Vicentinští, a také Padované, kteří ošklivě
zkracují veškerá participia zakončená na -tus a denominativa
na -tas, jako mercó'69 a bontě.'™ K nim připojujeme také
98 99
De vulgari eloquentia, I,15
mercó et bontě. Cum quibus et Trivisianos adducimus, qui more
Brixianorum et finitimorum suorum u consonantem per /apocopando
proferunt, puta nof pro novem et vif pro vivo, quod
quidem barbarissimum reprobamus.
(6) Veneti quoque nec sese investigati vulgaris honoře dignantur,
et si quis eorum, errore confossus, vanitaret in hoc, recordetur
si unquam dixit:
Per le plaghe de Dio tu no verras.
(7) Inter quos omneš unum audivimus nitentem divertere a materno
et ad curiale vulgare intendere, videlicet Ildebrandinum
Paduanum.
(8) Quare omnibus presentis capituli ad iudicium comparentibus
arbitramur nec Romandiolum nec suum oppositum, ut dictum
est, nec Venetianum esse illud, quod querimus vulgare
illustre.
15
(1) Illud autem, quod de Ytala silva residet, percontari conemur
expedientes.
(2) Dicimus ergo, quod forte non male opinantur, qui Bononienses
asserunt pulcriori locutione loquentes, cum ab Ymolensibus,
Ferrarensibus et Mutinensibus circumstantibus aliquid
proprio vulgari asciscunt, sicut facere quoslibet a finitimis suis
conicimus, ut Sordellus de Mantua sua ostendit, Cremone, Brixie
O rodne'mjazyce, I,15
Trevisany,171 kteří stejně jako Bresciané a další jejich sousedé
vyslovují souhláskové m172 jako/, a přitom polykají koncovku,
například nof místo nove173 a vif místo vívo;174 to zavrhujeme
jako neobyčejně barbarské.
171 Typickým znakem starého treviského nářečí je zánik koncových
samohlásek a změna hlásky v vef. Tentýž rys se objevuje také v dialektech
z oblasti Brescie a Bergama, jak připomíná sám Dante.
172 Tj. „v“.
173 Tj. „devět“.
174 Tj. „živý“.
175 „Pro rány Boží, ty nepůjdeš.“
Snad se jedná o incipit básně parodující benátská nářečí; úryvek totiž
odpovídá začátku sonetu Cecca Angiolieriho, v kterém zesměšňuje středoitalské
dialekty (Pelle chiabelle di Dio, non ci arvai). Charakteristickými
nářečními rysy jsou v tomto případě zachování souhláskové skupiny
pl a koncového -s ve 2. os. sg.
176 Aldobrandino dei Mezzabati působil jako soudce v Padově, v letech
1291-1292 byl capitano del popolo ve Florencii.
177 Sordello di Goito (kol. 1200 - kol. 1273) patří mezi příslušníky
poslední generace trubadúrů. Byl v přátelských stycích s rodinami
ďEste a da Romano. Psal básně zejména v jazyce okcitánském (celkem
se jich dochovalo čtyřicet tři), ale také ve volgare. Někteří badatelé jej
(6) Ani Benátčané si nezasluhují pocty užívat jazyka, po němž
pátráme, a kdyby se tím někdo z nich, stižen bludem, chlubil,
jen ať si vzpomene, zda někdy neřekl:
Per le plaghe de Dio tu no verras.175*
(7) Mezi všemi Benátčany jsme slyšeli jediného člověka, který
se snažil odpoutat se od rodného nářečí a pokusil se o jazyk
dvorský, totiž Aldobrandina z Padovy.176
(8) A tak pokud jde o ty jazyky, jež se vyskytly a byly hodnoceny
v této kapitole, soudíme, že ani nářečí romagnolské, ani
jeho protiklad, jak bylo řečeno, a ani benátština není tím brilantním
jazykem, který hledáme.
15
(1) Pokusme se nyní v rychlosti prozkoumat to, co zbývá z italských
hvozdů.
(2) Říkáme, že se snad nemýlí ti, kdo tvrdí, že nejkrásnějším
nářečím mluví Boloňané, kteří k vlastnímu jazyku přidávají navíc
i něco od sousedních Imolanů, Ferrarských a Modeňanů.
Předpokládáme, že takto se sousedními nářečími nakládají všichni,
což dokazuje Sordello177 na příkladu své Mantovy, hraničící
100
101
De vulgari eloquentia, 1,15 O rodne'm jazyce, 1,15
atque Verone confini, qui tantus eloquentie vir existens non
solum in poetando, sed quomodocunque loquendo patrium vulgare
deseruit. (3) Accipiunt enim prefati cives ab Ymolensibus
lenitatem atque mollitiem, a Ferrarensibus vero et Mutinensibus
aliqualem garrulitatem, que proprie Lombardorum est; hanc ex
commixtione advenarum Longobardorum terrigenis credimus
remansisse. (4) Et hec est causa, quare Ferrarensium, Mutinensium
vel Regianorum nullum invenimus poetasse; nam proprie
garrulitati assuefacti nullo modo possunt ad vulgare aulicum sine
quadam acerbitate venire. Quod multo magis de Parmensibus est
putandum, qui monto pro multo dicunt.
(5) Si ergo Bononienses utrinque accipiunt, ut dictum est,
rationabile videtur esse, quod eorum locutio per commixtionem
oppositorum, ut dictum est, ad laudabilem suavitatem remaneat
temperata, quod procul dubio nostro iudicio sic esse censemus.
(6) Itaque si preponentes eos in vulgari sermone sóla municipalia
Latinorum vulgaria comparando considerant, allubescentes concordamus
cum illis, si vero simpliciter vulgare Bononiense preferendum
existimant, dissentientes discordamus ab eis. Non etenim
est, quod aulicum et illustre vocamus, quoniam si fuisset,
maximus Guido Guinizelli, Guido Ghisilerius, Fabrutius et Hos
Cremonou, Brescií a Veronou. Tento velký umělec se oprostil
od mateřského jazyka nejen v básních, ale dokonce i v běžné
řeči.178 (3) Obyvatelé uvedeného města179 přejímají od Imolanů
jemnost a měkkost,180 zatímco od Ferrarských a Modeňanů jistou
chraplavost,181*182příznačnou pro Lombarďany; o ní se domníváme,
že je důsledkem promíšení langobardských přistěhovalců
s domorodci. (4) To je také důvod, proč jsme ve Ferraře, Modeně
ani v Reggiu nenašli nikoho, kdo by skládal básně. Obyvatelé
těchto měst totiž nemohou nikdy dospět k dvorskému jazyku,
který by byl prost jisté hrubosti, a to právě proto, že uvykli chraplavé
výslovnosti. Tím spíše to pak musí platit o Parmských, kteří
říkají monto místo molto.1K
považují za přímého zprostředkovatele okcitánské trubadúrské poezie
pro italské básníky.
178 Dante si nevážil básníků, kteří se snažili dosáhnout slávy užíváním
cizích jazyků (Dante, Conv. 1,11), přesto však vzdává Sordellovi
hold (Dante, Comm. Purg. VI-VIII, zejm. VI,61-63).
179 Tj. Bologne.
180 Jemnost je hodnocena pozitivně, jedná se totiž o znak typický pro
sladký nový styl (srv. De vulg. eloq. 11,13,12), zatímco měkkost vyznívá
negativně (srv. De vulg. eloq. 1,14,2).
181 Latinské slovo garrulitas znamená obecně „upovídanost“, zde
však má, jak soudí Mengaldo (pozn. 3, in: Dante, De vulgari eloquentia,
str. 121), představovat ekvivalent adjektiva chioccio z verše Rime aspre
e chiocce („Drsné a chraplavé rýmy“), viz Dante, Comm. Inf. XXXII,1.
Ve středověkých slovnících bývá slovo garrulus spojováno se substantivem
graculus, „kavka“, „sojka“, srv. např. Isidor ze Sevilly, Etymol.
VII,45.
182 Tj. „mnoho“ ; výraz monto se vyskytoval i ve starém janovském
dialektu a je hojně doložen také v současných dialektech oblasti Emilie.
183 Dante zde pozitivně hodnotí boloňský dialekt, ovšem pouze ve
vztahu ke všem ostatním; naopak v absolutním smyslu {simpliciter), tj.
samo o sobě, si toto nářečí podle něho rozhodně výsadní postavení nezaslouží,
a proto nemůže být ani považováno za ten jazyk, jemuž by náležely
přívlastky „brilantní“ či „královský“.
184 Srv. De vulg. eloq. 1,17,2 nn; 1,18,2-3.
185 Podle Danta představují tito básníci „boloňské hnutí“, které předcházelo
nové, dokonalejší škole toskánské lyriky.
(5) Jestliže tedy Boloňané, jak bylo řečeno, přijímají z obou
stran, pak se zdá logické, že jejich řeč je díky zmíněnému míšení
protikladů vyvážená a zachovává si svou chvályhodnou líbeznost.
Podle našeho názoru je tomu nepochybně tak. (6) Pokud ti,
kteří je v rámci volgare upřednostňují, berou při srovnání v úvahu
pouze místní italská nářečí, ochotně jim dáváme za pravdu,
pokud se však domnívají, že boloňské nářečí má mít jednoduše
výsadní postavení, rozhodně s nimi nesouhlasíme.183 Určitě to
není ten jazyk, který nazýváme královským a brilantním;184 kdyby
jím totiž byl, veliký Guido Guinizelli, Guido Ghislieri, Fabruzzo,
Onesto a další básníci z Bologne185 by se vlastnímu nářečí
102 103
De vulgari eloquentia, 1,15
nestus et alii poetantes Bononie nunquam a proprio divertissent.
Qui doctores fuerunt illustres et vulgarium discretione repleti.
Maximus Guido:
Madonna, lofino amor ch ’a vui porto.
Guido Ghisilerius:
Donna, lofermo core.
Fabrutius:
Lo meo lontano gire.
Honestus:
Piů non actendo il tuo secorso, amore.
Que quidem verba prorsus a mediastinis Bononie šunt diversa.
(7) Cumque de residuis in extremis Ytalie civitatibus neminem
dubitare pendamus - et si quis dubitat, illum nulla nostra
solutione dignamur parum restat in nostra discussione dicendum.
(8) Quare cribellum cupientes deponere, ut residentiam čito
visamus, dicimus Tridentum atque Taurinum nec non Alexandriam
civitates metis Ytalie in tantum sedere propinquas, quod
puras nequeunt habere loquelas, in tantum, quod si etiam quod
O rodnémjazyce, I,15
nikdy nevzdálili. A to byli slavní mistři, plně schopní rozlišovat,
pokud jde o jazyk.
Veliký Guido:186
1,6 Guido Guinizzelli (asi 1230/1240 - kol. 1276), právník a soudce.
Dante mu zde dává přívlastek „Velký“ jakožto nejvýznamnějšímu z boloňských
básníků (srv. též De vulg. eloq. 1,9,3; 11,5,4; 11,6,6 a 11,12,6).
187 „Má paní, něžná láska, již vám přináším.“
Mengaldo uvádí: Madonna, lfino amore ch 'io vi porto.
188 Totožnost tohoto básníka je nejistá. Uvedený úryvek Dante znovu
připomíná v 11,12,6.
189 „Paní, srdce neoblomné.“
190 Fabruzzo di Tommassino dei Lambertazzi (kol. 1240-1305) působil
jako politik a směnárník v Bologni. Citovaná báseň se nedochovala.
Srv. též De vulg. eloq. 11,12,6, kde je citován tentýž úryvek.
191 „Má daleká cesta.“
192 Onesto da Bologna (kol. 1240-1303) polemizoval s módou sladkého
nového stylu, přikláněl se spíše ke Guittonovi z Arezza. Uvedená
báseň se nedochovala.
193 „Nečekám už, že mě zachráníš, lásko.“
194 Město v dnešním Piemontu, ležící na soutoku řek Tornaro a Bor-
mida.
195 Dante zřejmě nemá na mysli pouze města, ale celá území, tj. Tridentské
biskupství, jakožto oblast zasaženou četnými germanismy, a Savojské
hrabství, které bylo pod silným vlivem francouzštiny.
Madonna, lofino amor ch’a vui porto.'*1
Guido Ghislieri:188
Donna, lofermo core.'*9
Fabruzzo:190
Lo meo lontano gire.19'
Onesto:192193
Piů non actendo il tuo secorso, amore.m
Taková slova se zásadně liší od těch, jichž se užívá v centru
Bologne.
(7) Co se týče ostatních měst, ležících v nejodlehlejších končinách
Itálie, soudíme, že nikdo o nich nepochybuje - a pokud
ano, nepovažujeme ho za hodna našeho vysvětlení -, a tak zbývá
v naší rozpravě říci jen málo. (8) Hodláme proto odložit síto,
abychom rychle prošli zbylé oblasti. Máme za to, že města Trident,
Turín a také Alessandria194 leží tak blízko italských hranic,195
že nemohou mít čisté nářečí, a i kdyby měla jazyk sebekrásnější
- a on je zatím velmi ohavný -, popřeli bychom, že je
104 105
De vulgarí eloquentia, 1,16
turpissimum habent vulgare, haberent pulcerrimum, propter aliorum
commixtionem esse vere Latium negaremus. Quare si Latium
illustre venamur, quod venamur in illis inveniri non potest.
16
(1) Postquam venati saltus et pascua sumus Ytalie nec pantheram,
quam sequimur, adinvenimus, ut ipsam reperire possimus,
rationabilius investigemus de illa, ut solerti studio redolentem
ubique et necubi apparentem nostris penitus irretiamus tenticulis.
(2) Resumentes igitur venabula nostra, dicimus, quod in omni
genere rerum unum esse oportet, quo generis illius omnia comparentur
et ponderentur et a quo omnium aliorum mensuram
accipiamus, sicut in numero cuncta mensurantur uno et plura vel
pauciora dicuntur, secundum quod distant ab uno vel ei propinquant,
et sicut in coloribus omneš albo mensurantur, nam
visibiles magis dicuntur et minus, secundum quod accedunt vel
recedunt ab albo. Et quemadmodum de hiis dicimus, que quantitatem
et qualitatem ostendunt, de predicamentorum quolibet,
etiam de substantia posse dici putamus, scilicet ut unumquodque
mensurabile sit, secundum quod in genere est, illo, quod simplicissimum
est in ipso genere. (3) Quapropter in actionibus
nostris, quantumcunque dividantur in species, hoc signum inveniri
oportet, quo et ipse mensurentur. Nam in quantum simpliciter
ut homines agimus, virtutem habemus (ut generaliter illam
intelligamus), nam secundum ipsam bonům et malum hominem
iudicamus; in quantum ut homines cives agimus, habemus leO
rodném jazyce, 1,16
skutečně italský, právě proto, jak se mísí s jinými jazyky. Pátráme-li
tedy po brilantním volgare, nemůžeme mezi nimi nalézt to,
co hledáme.
16
(1) Jako lovci jsme prošli lesy a pastviny italské, aniž jsme
vypátrali pantera, kterého pronásledujeme. Proto budeme nyní
jeho stopy hledat spíše pomocí rozumu,196 abychom našli a díky
důvtipu a horlivosti chytili do svých osidel toho, jehož vůni je
všude cítit a přitom ho nikde není vidět.197
(2) Znovu se tedy chápeme svých oštěpů a prohlašujeme, že
v každém rodu věcí musí existovatjedna, s níž jsou všechny věci
téhož rodu srovnávány a poměřovány a kterou přijímáme jako
měřítko pro všechny ostatní:198 např. všechna čísla se poměřují
vzhledem k jedničce a říká se „více“ či „méně“ podle toho, jak je
číslo vzdáleno odjedničky nebo jak se k ní naopak blíží, a všechny
barvy jsou poměřovány bílou, neboť se považují za více nebo
méně viditelné podle toho, jak se k bílé přibližují, či jak se od ní
vzdalují.199 Domníváme se, že totéž, co tvrdíme o věcech, které
se vyznačují množstvím a jakostí, lze říci o kterékoli vlastnosti
a také o podstatě,200 a to proto, aby každá jednotlivá věc byla podle
příslušnosti k určitému rodu - měřitelná tím, co je v daném
rodu nejjednodušší. (3) Proto i v našich činnostech - podle toho,
jak se dělí do druhů - musí být nalezen takový znak, kterým by
mohly být poměřovány. Jednáme-li totiž pouze jako lidé,201 máme
ctnost202 v obecném smyslu slova, podle níž posuzujeme
dobrého a špatného člověka. Pokud jednáme jako lidé a občané,
máme zákon, podle něhož se hodnotí dobrý a špatný občan. Jed-
196 Poté, co se nepodařilo dosáhnout cíle experimentální metodou, pokusí
se Dante dokázat existenci brilantního jazyka rozumovou úvahou.
197 Panter se často vyskytuje ve středověkých bestiářích. Zvíře, které
vydává na všechny strany svou vůni, ale přitom se nikde neobjeví, představuje
onen „brilantní“ jazyk, jehož stopy jsou zřetelné v každém městě,
ale není možno jej ztotožnit s žádným z dialektů.
198 Dante zde zřejmě vychází z Aristotela (srv. Met. X,1,1052b).
199 Srv. Aristotelés, Met. X,2,1053b.
200 Tj. o všech deseti Aristotelových kategoriích; srv. Cat. IV,lb-2a.
201 Tj. v absolutním smyslu, bez dalšího vymezení (simpliciteř).
202 Srv. Aristotelés, Eth. Nic. IX,4,1166a.
106 107
De vulgari eloquentia, 1,17 O rodnémjazyce, 1,17
gem, secundum quam dicitur civis bonus et malus; in quantum ut
homines Latini agimus, quedam habemus simplicissima signa et
morům et habituum et locutionis, quibus Latine actiones ponderantur
et mensurantur. (4) Que quidem nobilissima šunt earum,
que Latinorum šunt actiones, hec nullius civitatis Ytalie propria
šunt, et in omnibus comunia šunt, inter que nunc potest illud
discerni vulgare, quod superius venabamur, quod in qualibet
redolet civitate nec cubat in ulla. (5) Potest tamen magis in una
quam in alia redolere, sicut simplicissima substantiarum, que
Deus est, in hornině magis redolet quam in bruto animali, (in
bruto animali) quam in planta, in hac quam in minera, in hac
quam in elemento, in igne quam in terra; et simplicissima quantitas,
quod est unum, in impari numero redolet magis quam in
pari; et simplicissimus color, qui albus est, magis in citrino quam
in viride redolet.
(6) Itaque adepti, quod querebamus, dicimus illustre, cardinale,
aulicum et curiale vulgare in Latio, quod omnis Latie civitatis
est et nullius esse videtur et quo municipalia vulgaria omnia
Latinorum mensurantur et ponderantur et comparantur.
17
(1) Quare autem hoc, quod repertum est, illustre, cardinale,
aulicum et curiale adicientes vocemus, nunc disponendum est,
per quod clarius ipsum, quod ipsum est, faciamus pátere.
(2) Primům igitur, quid intendimus, cum illustre adicimus, et
quare illustre dicimus, denudemus. Per hoc quidem, quod illustre
dicimus, intelligimus quid illuminans et illuminatum prefulgens,
et hoc modo viros appellamus illustres, vel quia potestate illuminati
alios et íustitia et caritate illuminant, vel quia excellenter
náme-li jako Italové, máme jisté velmi jednoduché znaky v oblasti
mravů, obyčejů i jazyka, podle nichž jsou posuzovány a poměřovány
činnosti Italů.203 (4) Ty nejušlechtilejší znaky činností
náležejících Italům nepatří žádnému italskému městu, ale jsou
společné všem. A mezi nimi může být nyní vybrán jazyk, po kterém
jsme předtím pátrali, neboť ten je v každém městě znám
a přitom v žádném není doma. (5) Přesto může být pociťován
v jednom městě více než v jiném, tak jako přítomnost nejjednodušší
substance, kterou je Bůh, vnímáme více v člověku než
v němé tváři, více ve zvířeti než v rostlině, více v rostlině než
v kameni, více v kameni než v živlu, více v ohni než v zemi;204
a nejjednodušší množství, což je jednička, je více cítit v lichém
čísle než v sudém; a nejjednodušší barvu, bílou, cítíme více ve
žluté než v zelené.
203 Dante zde uvádí rozdílná měřítka podle toho, hovoří-li o člověku
obecně (virtus), o občanovi (lex) nebo o Italech (mos, habitus, locutio).
204 Čím je forma vznešenější, tím více „božského“ v sobě obsahuje.
205 Latinský výraz illustre překládáme jako „brilantní“, z francouzského
briliant, „zářivý, skvoucí, skvělý“.
(6) Našli jsme to, co jsme hledali, a tak můžeme říci, že brilantní,
stěžejní, královský a dvorský jazyk v Itálii je ten, který je
jakoby přítomen ve všech italských městech, a přitom žádnému
z nich nepatří; podle něho se měří, posuzují a porovnávají všechna
místní nářečí Itálie.
17
(1) Nyní musíme vyložit, proč jazyk, který jsme nalezli, nazýváme
brilantním, stěžejním, královským a dvorským: bude tak
lépe patrná jeho podstata.
(2) Nejprve vysvětlíme, co máme na mysli, když mu dáváme
přívlastek „brilantní“, a proč říkáme právě „brilantní“. Označením
„brilantní“ rozumíme cosi, co osvětluje a jako osvětlené
září.205 Podobně i muže nazýváme osvícenými buď proto, že
sami, osvíceni mocí, ozařují ostatní svou spravedlností a laskavostí,
nebo proto, že jsouce výborně vzděláni, sami skvěle učí
108 109
De vulgari eloquentia, 1,18 O rodném jazyce, 1,18
magistrati excellenter magistrant, ut Seneca et Numa Pompilius.
Et vulgare, de quo loquimur, et sublimatum est magistrátu et
potestate et suos honoře sublimat et gloria.
(3) Magistrátu quidem sublimatum videtur, cum de tot rudibus
Latinorum vocabulis, de tot perplexis constructionibus, de tot
defectivis prolationibus, de tot rusticanis accentibus, tam egregium,
tam extricatum, tam perfectum et tam urbanum videamus
electum, ut Cynus Pistoriensis et amicus eius ostendunt in cantionibus
suis.
(4) Quod autem exaltatum sit potestate, videtur. Et quid maioris
potestatis est, quam quod humana corda versare potest, ita ut
nolentem volentem et volentem nolentem faciat, velut ipsum et
fecit et facit?
(5) Quod autem honoře sublimet, in promptu est. Nonne domestici
sui reges, marchiones, comites et magnates quoslibet
fama vincunt? (6) Minime hoc probatione indiget. Quantum vero
suos familiares gloriosos efficiat, nos ipsi novimus, qui huius
dulcedine glorie nostrum exilium postergamus.
(7) Quare ipsum illustre merito profiteri debemus.
18
(1) Neque sine ratione ipsum vulgare illustre decusamus adiectione
secunda, videlicet ut id cardinale vocemus. Nam sicut
totum hostium cardinem sequitur, ut quo cardo vertitur, versetur
et ipsum seu introrsum, seu extrorsum flectatur, sic et universus
municipalium grex vulgarium vertitur et revertitur, movetur et
pausat secundum quod istud, quod quidem vere pater familias
jiné, jako Seneca a Numa Pompilius.206 A jazyk, o němž mluvíme,
se jednak sám povznesl díky učenosti a moci, jednak povznáší
k vážnosti a slávě ty, kteří ho užívají.
206 Starořímský král, který je zde představován jako vzor spravedlnosti
a laskavosti.
207 Dante uvádí ukázky ze své i Cinovy tvorby v druhé knize, srv. De
vulg. eloq. 11,2,9; 11,6,6; 11,5,4.
208 Jedná se o topos moci mluveného slova, resp. o schopnost rétoriky
ovlivňovat duševní rozpoložení; srv. např. Cicero, De orat. 1,8,30. Viz
též E. R. Curtius, Evropská literatura, str. 83, pozn. 33.
209 Narážka na uznání a věhlas, kterého dosáhl Dante v exilu. Tuto
pasáž lze také chápat jako chválu „ducha“, který konečně nalezl sám
sebe poté, co se navrátil ke studiu a poezii. Dante byl společně s Činem
da Pistoia označen jako služebník volgare již dříve, srv. De vulg. eloq.
1,10,4.
210 Stěžej v původním významu byl otáčivý kůl, na němž je připevněno
dveřní křídlo, spodním koncem byla stěžej zasazena v točně, svrchním
upevněna v trámu, viz V. Machek, Etymologický slovníkjazyka českého,
Praha 19713, str. 577.
(3) Je zřejmé, že se povznesl díky učenosti, protože ač vzešel
z mnoha hrubých italských slov, zmatených větných vazeb, nesprávné
výslovnosti a venkovských přízvuků, přece vidíme, jak
je znamenitý, ryzí, dokonalý a vytříbený, což ve svých kanconách
dokazují Cino da Pistoia a jeho přítel.207
(4) Že byl povýšen mocí, je také zjevné. Má snad něco větší
moc než to, co je schopno působit na lidská srdce takovým způsobem,
že ten, kdo nechtěl, najednou chce, a kdo chtěl, naopak
nechce, jako se to dařilo a daří právě jazyku?208
(5) Že povznáší k vážnosti, je rovněž nabíledni. Nepředčí snad
jeho služebníci věhlasem i některé krále, markrabata, hrabata
a velmože? (6) Pro tohle není zapotřebí žádných důkazů. Jak
slavnými pak činí své služebníky, to jsme poznali sami, neboť si
díky této příjemné slávě nepřipouštíme tíži svého vyhnanství.209
(7) Takový jazyk musíme po zásluze prohlásit za brilantní.
18
(1) Brilantní jazyk jsme ozdobili druhým přívlastkem; nazýváme
jej totiž „stěžejním“, a to nikoli bez důvodu. Stejně jako
celé dveře následují stěžej,210 takže se točí právě na tu stranu,
kam se točí stěžej, a otevírají se buď dovnitř, nebo ven, tak se
i celý houf místních nářečí točí tam a zpět, pohybuje se nebo zů-
110 111
De vulgari eloquentia, 1,18 O rodne'mjazyce, 1,18
esse videtur. Nonne cotidie extirpat sentosos frutices de Ytala
silva? Nonne cotidie vel plantas inserit vel plantaria plantat?
Quid aliud agricole sui satagunt, nisi ut amoveant et admoveant,
ut dictum est? Quare prorsus tanto decusari vocabulo prome-
retur.
(2) Quia vero aulicum nominamus, illud causa est, quod si
aulam nos Ytali haberemus, palatinum foret. Nam si aula totius
regni comunis est domus et omnium regni partium gubernatrix
augusta, quicquid tale est, ut omnibus sit comune nec proprium
ulli, conveniens est, ut in ea conversetur et habitet, nec aliquod
aliud habitaculum tanto dignum est habitante, hoc nempe videtur
esse id, de quo loquimur, vulgare. (3) Et hinc est, quod in regiis
omnibus conversantes semper illustri vulgari locuntur, hinc
etiam est, quod nostrum illustre velut accola peregrinatur et in
humilibus hospitatur asilis, cum aula vacemus.
(4) Est etiam merito curiale dicendum, quia curialitas nil aliud
est quam librata regula eorum, que peragenda šunt. Et quia statera
huiusmodi librationis tantum in excellentissimis curiis esse
solet, hinc est, quod quicquid in actibus nostris bene libratum est,
curiale dicatur. Unde cum istud in excellentissima Ytalorum
curia sit libratum, dici curiale meretur.
(5) Sed dicere, quod in excellentissima Ytalorum curia sit
libratum, videtur nugatio, cum curia careamus. Ad quod facile
respondetur. Nam licet curia, secundum quod unita accipitur, ut
curia regis Alamanie, in Ytalia non sit, membra tamen eius non
desunt, et sicut membra illius uno principe uniuntur, sic membra
huius gratioso lumine rationis unita šunt. Quare falsum esset
dicere curia carere Ytalos, quanquam principe careamus, quoniam
curiam habemus, licet corporaliter sit dispersa.
stává stát podle tohoto jediného jazyka, který nám proto připadá
jako skutečná „hlava rodiny“. Nevytrhává snad denně z italského
hvozdu trnitá křoviska? Nevysazuje snad denně sazenice či
nepřesazuje rostliny? Co jiného činíjeho pěstitelé, než že vytrhávají
a vysazují, jak jsme si právě řekli? A proto si jistě zaslouží
být okrášlen takovým jménem.
(2) Důvodem, proč onen jazyk nazýváme královským, je skutečnost,
že kdybychom my Italové měli královské sídlo, patřil by
právě tam. Je-li totiž palác společným sídlem celého království
a vznešeným vladařem všech jeho částí, pak cokoli je svou podstatou
všem společné a zároveň nikomu vlastní, mělo by se zdržovat
a bydlet v paláci, neboť žádný jiný příbytek není takového
obyvatele hoden. Takovým příbytkem je právě jazyk, o němž
hovoříme. (3) A to vysvětluje, proč ti, kdo pobývají v nejrůznějších
královských sídlech, vždy mluví brilantním jazykem. A to je
rovněž důvod, proč náš brilantní jazyk putuje jako cizinec a bývá
hostem v prostých útulcích - my totiž královské sídlo nemáme.
(4) Lze ho také právem nazvat dvorským,2" neboť dvorská
kultura není nic jiného než vyvážený řád věcí, které je třeba vykonat.
Váhy pro tento druh vážení se však obvykle vyskytují jen
na nejznamenitějších dvorech, čímž se vysvětluje, proč se „dvorské“
říká čemukoli v našich skutcích, co je dobře vyváženo.
A protože byl tento jazyk vyvážen na nejvznešenějším italském
dvoře, zasluhuje si označení „dvorský“.
(5) Říkat, že byl vyvážen na nejvznešenějším italském dvoře,
však vypadá jako hloupost, neboť takový dvůr nám chybí. Odpověď
je však snadná: ačkoli sjednocený dvůr, jakým je dvůr německého
krále, v Itálii není, jeho části přece nechybějí. A stejně
jako se části německého království spojují v osobě jediného panovníka,
tak jsou i části Itálie propojeny milostivým světlem rozumu.211212
Proto by bylo nesprávné tvrdit, že Italové nemají dvůr
jen proto, že nemáme panovníka; vždyť my dvůr máme, i když je
fyzicky rozptýlen.
211 Curialitas má snad představovat soubor norem, podle nichž jsou
poměřovány veškeré vlastnosti a činnosti Italů; brilantní jazyk představuje
vlastně jazykovou normu, a proto i on musí být curiale. Termín curia
lze také chápat jako označení soudního dvora v protikladu k dvoru
panovnickému (aula). Pak by „dvorský jazyk“ mohl představovat jazyk
(styl) úřední, právnický, který byl užíván v kancelářích (it. il curiale,
„advokát“).
212 Dante má zde zřejmě na mysli světlo, které spojuje všechny uživatele
„brilantního“ jazyka, tj. básníky.
112 113
De vulgari eloquentia, 1,19 O rodném jazyce, 1,19
19
(1) Hoc autem vulgare, quod illustre, cardinale, aulicum esse
et curiale ostensum est, dicimus esse illud, quod vulgare Latium
appellatur. Nam sicut quoddam vulgare est invenire, quod proprium
est Cremone, sic quoddam est invenire, quod proprium est
Lombardie, et sicut est invenire aliquod, quod sit proprium Lombardie,
(sic) est invenire aliquod, quod sit totius sinistre Ytalie
proprium, et sicut omnia hec est invenire, sic et illud, quod totius
Ytalie est. Et sicut illud Cremonense ac illud Lombardům et
tertium semilatium dicitur, sic istud, quod totius Ytalie est, Latium
vulgare vocatur. Hoc enim usi šunt doctores illustres, qui
lingua vulgari poetati šunt in Ytalia, ut Siculi, Apuli, Tusci,
Romandioli, Lombardi et utriusque Marchie viri.
(2) Et quia intentio nostra, ut polliciti sumus in principio huius
operis, est doctrinam de vulgari eloquentia tradere, ab ipso tanquam
ab excellentissimo incipientes. Quos putamus ipso dignos
uti et propter quid et quo modo nec non ubi et quando et ad quos
ipsum dirigendum sit, in inmediatis libris tractabimus. (3) Quibus
illuminatis, inferiora vulgaria illuminare curabimus, gradatim
descendentes ad illud, quod unius solius familie proprium est.
19
(1) Tvrdíme, že tím jazykem, kterýje, jak bylo prokázáno, brilantní,
stěžejní, královský a dvorský, je ten, jemuž se říká „jazyk
italský“. Tak jako lze najít určitý jazyk, který zdomácněl v Cremoně,
najde se i takový, který se vžil v Lombardii, a stejně jako
lze nalézt jeden, který zdomácněl v Lombardii, nalezneme i takový,
kterého užívá celá levá část Itálie. A takjako existují všechny
tyto jazyky, existuje i ten, který je společný pro celou Itálii.
A jako se jednomu říká cremonský, druhému lombardský a třetímu
poloitalský, tak se ten, který je společný pro celou Itálii, nazývá
„jazyk italský“.213 Užívali ho slavní mistři, kteří v Itálii skládali
básně ve volgare, např. Sicilané, Apulané, Toskánci, mužové
z Romagne, Lombardie a obou Marek.
(2) A poněvadž - jak jsme slíbili na počátku této knihy - je
naším záměrem vyložit nauku o rodném jazyce,214 začneme tímto
jazykem jakožto nejvznešenějším. V následujících knihách215
pojednáme o těch, kdo jsou podle nás hodni, aby ho užívali, dále
o tom, pro jaké náměty ho máme užívat, jak, kde, kdy a ke komu
se jím máme obracet. (3) Po tomto výkladu se pokusíme osvětlit
nižší nářečí, přičemž budeme sestupovat níže a níže až k tomu,
jehož užívá jen jedna jediná rodina.
213 Dante na základě doložených nářečí vyvozuje jeden celoitalský jazyk
- volgare. Jedná se pravděpodobně o obecnou úvahu, mající doložit
existenci „národního jazyka“; k tomu srv. např. A. Mazzocco, Linguistic
Theories in Dante, str. 143 nn.
214 Tj. jazyk užívaný v Itálii, tedy volgare.
215 Dante zamýšlel napsat čtyři knihy, ale ve skutečnost napsal pouze
dvě. Z témat zde ohlášených se bude dále zabývat pouze uživateli tohoto
jazyka, náměty a způsoby jeho užití.
114 115