Celé město se pobouřilo, neboť toho, jak víte, jsou hned schopni, takže CÍ2Í národové se diví trpělivosti francouzských králů, kteří jim v tom jinak dobrou správou nebrání, ač z toho vznikají denně velké nepřístojnosti. Pane Bože! Abych já tak znal dílnu, v níž smolí ustavičně tyto rozkoly a úklady, abych je ukázal bratrstvům své osady!
Na mou věru, to místo, na něž se sběhl poblázněný a rozčilený dav, bylo Nesle, kde tehdy byla, nyní už tam není, věštírna lucetská. Tam byla celá ta věc vzata na přetřes a odnesení zvonů bylo prohlášeno za neslušné. Když si hodně zaergovali pro i contra, učinili závěr podle Baraliptonu, že bude poslán nejstarší a nejschopnější muž z fakulty ke Gargantuovi, aby mu dokázal hroznou nepřístojnost ztráty oněch zvonů. A přes odpor některých z university, kteří tvrdili, že se k takovému poslání hodí lépe rétor nežli sofista, byl k tomu účelu zvolen náš mistr Janotus de Bragmardo.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx KAPITOLA / XVIII. KTERAK
JANOTUS DE BRAGMARDO
BYL POSLÁN, ABY NA GARGANTUOVI VYMOHL ZPĚT VELKÉ ZVONY
Mistr Janotus, ostříhaný ä la Caesar, oděný po antickú do svého lyripipia, obrniv si na to žaludek řádnou dávkou kdoulového těsta z pece a požehnané vody ze sklepa, odebral se do obydlí Gargantuova, žena před sebou tři pedely s rudými čenichy a vleka za sebou pět nebo šest magistros inertes, kteří byli ze šetrnosti velice špinaví.
Když vcházeli, potkal je Ponokrates a hrůza ho pojala, když je viděl tak vystrojené, i myslil si, že to jsou nějaké nepříčetné masky. I otázal se jednoho z řečených magistri inertes onoho hloučku, co tu ten mumraj hledá. Dostal odpověd, že žádají, aby byly vráceny zvony.
Jakmile to Ponokrates uslyšel, běžel povědět ta slova Gargantuovi, aby byl připraven na odpověd a hned uvážil, co jest činit. Gargantua, byv zpraven o té věci, zavolal si stranou svého učitele Ponokrata, svého správce domu Filotimia, panoše Gymnastu a Eudaimona a stručně se s nimi radil, co dělat, co odpovědět. Všichni byli toho mínění, aby je odvedli do komory a tam je chlapácky napájeli, a aby se ten krchloun nemohl chvástat, že zvony byly vráceny na jeho zakročení, aby se poslalo, zatím co bude popíjet, k městskému rychtáři, rektoru fakulty a církevnímu vikáři. Těm aby byly zvony vydány, dříve než sofista vyřídí své poslání. Potom za jejich přítomnosti měla se vyslechnout jeho skvělá řeč. Když se to stalo a když řečení pánové přišli, sofista byl uveden do plného sálu a kašlaje začal mluvit, jak následuje.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx KAPITOLA / XIX. ŘEČ MISTRA
JANOTA DE BRAGMARDO, PROSLOVENÁ KE GARGANTUOVI, ABY BYLY VRÁCENY ZVONY
Ehm, hm, hm, mna dies, vážený pane, mna dies. Eŕ vobis, vážení pánové. Bylo by přece jen od vás hezké, kdybyste nám vrátili naše zvony, poněvadž je moc potřebujeme. Hm, hm, habší! Vždyť my jsme odmítli za ně kdysi pěkné peníze londýnských kupců v Ca-hors; stejně jsme odmítli kupce z Bordeaux v Brii, kteří je chtěli koupit pro jejich sub-stantifickou kvalitu elementární komplexe, jak jest intronifikována v terrestritě jejich
X   3 ó X
quidditativní přirozenosti, na exteriorisaci krupobití a smršti nad našimi vinicemi, ovšem netoliko nad našimi, nýbrž i v celém okolí. Neboť ztratíme-li trunk, ztratíme vše: i rozum, i zákon.
Jestliže nám je na mou žádost vydáte, dostanu za to šest opálek klobás a pár dobrých kalhot, které budou dělat mým nohám velice dobře; jinak nedostojí svému slibu. Ha, probůh, Domine, pár kalhot je dobrý, etvir sapiens non abhorrebit eum. Ha, ha, každý nemá pár kalhot, kdo by si ho přál. Mluvím ze své vlastní zkušenosti. Hledte, Domine; osmnáct dní metagrabolisoval jsem tuto nádhernou řeč. Reddite, quae šunt Caesaris, Caesari, et quae sunt Dei, Deo. Ibi iacet lepu s.
Na mou věru, Domine, ráčíte-li povečeřet se mnou, in camera, pro rány boží, charitatis, nos faciemus bonům cherubín. Ego occidi unum porcum et ego habe t bon vino. Ale z dobrého vína nemůžeme udělat špatnou latinu.
Nuž tedy, de parte Dei, date nobis %vonos nostros. Hledte, já vám dám z naší fakulty výtisk Sermones de Utino, abyste — utinam — nám vrátili naše zvony. Vultis etiam par-donos? Per diem, vos habebitis et nihiľplatíbitis.
Ó vážený pane, Domine, %vonidonaminor nobis. Aj, e st bonům urbis. Všem jsou k něčemu. Hodí-li se vaší kobyle, hodí se též naší fakultě, quae comparata est iumentis insipientibus et similis f acta est eis, psalmo nescio quo, že jsem si to nepoznamenal do svých poznámek! et est unum bonům Achilles, hm, hm, ehm, habší!
Dokazuji vám, že jste povinen vrátit mi je. Ego sic argumentor.
Omnis %yonus %yonabilis in %yonica ^yonanda, t^vonans ^yonativo, %vonare facit ^yonabiliter ^yonantes. Parisius habet %vonos. Ergo gluc . . .
Ha, ha, ha, to jsem to pověděl! To jest in tertio prime, v Darii nebo tam někde. Na mou duši, byl čas, kdy bych byl čerta přeargumentoval. Ale ted už jen blábolím. A toužím už jen tak po dobrém víně, dobré posteli, abych si zahřál záda u ohně a abych naplnil břicho u stolu a měl hodně hlubokou mísu.
Nuže, Domine, prosím vás in no mine patris et filii et spiritus sancti, A.men, abyste vrátil naše zvony: a chraň vás ode zlého Bůh a Panna Maria Pomocná, qui vivit et regnatper omnia saecula saeculorum, A.men. Ehm, habší, eh, abší, ehm, mhm, phnčia!
Verum enim vero, quando quidem, dubio procul, edepol, quoniam, ita, certe, meus Deus fidus, město beze zvonů je jako slepec bez berly, osel bez sedla a kráva bez zvonků. Dokud nám je nevrátíte, budeme neustále řvát za vámi jako slepec, jenž ztratil svou hůl, hýkat jako osel bez sedla a bučet jako kráva bez zvonků.
Jakýsi quidam latinisátor, který bydlil blízko nemocnice, pravil kdysi, uváděje autoritu jistého Taponna (ne, mýlím se, to byl Pontanus), světského básníka, že si přeje, aby zvony byly z prachového peří a srdce aby bylo z liščího ocasu: způsobují prý mu koliku v závitech mozkových, když skládá své carminiformní verše. Ale bim, bam, buch, bác, prásk, byl prohlášen za kacíře. To je pro nás hračka. Ale ted už žalobce nic takového nemluví. Vakte et plaudite. Calepinus recensui.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx KAPITOLA / XX. JAK SI SOFISTA ODNESL SUKNO
A JAK DOŠLO K PROCESU MEZI NÍM A OSTATNÍMI MISTRY
Ještě ani sofista nedokončil, když Ponokrates a Eudaimon propukli v tak srdečný smích, že myslili, že vypustí ducha, nejinak než jako Crassus, který zemřel smíchy vida jednoho osla, samce, an žral bodláčí, a jako Filémón, když viděl osla, an žral fíky připravené k obědu. Zároveň s nimi se dal do smíchu mistr Janotus a smáli se o sto šest,
X   37 X
fakultě. A říkal někdy, že se mu knihy zákonů zdají ku podivu krásným triumfálním a drahocenným zlatohlavem, který je lemován hovnem:
„Neboť," říkal, „na celém světě není knih tak krásných, tak ozdobných, tak úpravných, jako jsou texty Pandekt; ale jejich lem, totiž glosy Accursiovy, jsou tak špinavé, tak hanebné, tak smradlavé, že to je jen neřád a sprostota."
Odešel z Bourges a přišel do Orleansu, a tam našel spoustu chrapounských studentů, kteří ho na uvítanou velice pohostili; a záhy naučil se s nimi hrát s míčem tak dobře, že v tom byl mistr, neboť studenti řečeného místa tu hru pěstují; a vodili ho někdy na ostrovy, aby si zahráli na přiráženou. A co se týká toho, že by si byl učením lámal hlavu, nedělal to, aby mu nezeslábl zrak, zvláště když jeden z kantorů ve svém čtení říkával, že zraku není nic tak škodlivé jako oční choroba.
A jednoho dne, když povýšili za licenciáta práv kohosi z jeho známých spolužáků, který neměl o nich více vědomostí, než kam sahal jeho rozum, zato však uměl velmi dobře tančit a hrát s míčem, udělal erb a heslo licenciátů práv na jmenované universitě řka:
V pří klopci s míčem hraje, raketu v rukou maje, na stužce zákonů taje, tanec nízký v patě, doktorem jmín budeš svatě.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx KAPITOLA / VI. KTERAK SE PANTAGRUEL
SEŠEL S LIMUZINCEM, KTERÝ MRZAČIL FRANCOUZSKÝ JAZYK
Jednoho dne, nevím, kdy to bylo, procházel se Pantagruel po večeři se svými druhy za branou, kudy se jde do Paříže. Tam potkal hezoučkého žáka, který přicházel onou cestou, a když se pozdravili, otázal se ho:
„Příteli, odkud přicházíš v tuto hodinu?"
Žák mu odpověděl:
„Z almy, inklitní a věhlasné akademie, jež se vocituje Lutecia." „Co to má být?" pravil Pantagruel jednomu ze svých lidí. „To jest," (odpověděl on) „z Paříže." „Přicházíš tedy z Paříže?" pravil. „A čímpak trávíte čas, vy páni studenti, v té Paříži?" Školák odpověděl:
„Transfretujeme Sequana za dilukula a krepuskula; deambulujeme po kompitech a quadriviích urby; despumujeme latiální verbocinaci: a jako verisimilní amorabundi kaptýrujeme benevolenci omnisoudního, omniformního a omnigenního pohlaví ženského. V jistých diekulách invizírujeme lupanáry a ve venerické extasi vočkujeme své veretry v penitissimní recessy stydkých míst těchto amikabilissimních meretrikul. Potom kauponizujeme v meritorních tabernách ,U šišky', ,U kastelu', ,U Magdalény' a ,U mez-čice' pěkné spatuly vervecinské, perforaminované petrželí, a jestliže šťastnou fortunou je rarita nebo penurie o pekunii v našich marsupiích a jsou vyčerpány železnaté kovy, za scudum dimittujeme své kodexy a opignerované šaty, praestolujíce tabeláře, mající přijití od rodných penátů a lárů."
Poté Pantagruel pravil:
„Jaký u čerta je toto jazyk? Přisámbůh, tys nějaký kacíř." „Seignore nikoli," řekl žák, „neboť libentíssime, jakmile illuceskuje minutulní kra-
X   i oo X
jíček dne, demigruji do některého z těchto tak krásně architektovaných klášterů, a tam irroruje se onou nádhernou lustrální vodou, chrupám krajíček missální prekace našich sakrifikulů. A submirmilluje své horárni prekule, eluuji a absterguji svou animu od nočních inquinamentů. Reveruji Olympikoly. Ctím latriálně supernálního Astripotenta. Diliguji a redamuji své proximy. Servuji preskripty dekalogické; a podle fakultatuly svých vir nedisceduji od nich ani o unguikulní latu. Ovšem je veriformní, že ježto Mammon vůbec nesupergurgituje v mé lokuly, jsem poněkud vzácný a zdlouhavý v supererogování eleemosyn na oněch egenech, queritujících svůj stip hostiatně."
„Hovno, hovno," řekl Pantagruel, „co tím míní ten blázen? Myslím, že nám tu kuje nějaký dábelský jazyk a že nás očarovává jako čarodějník."
Načež jeden z jeho lidí pravil: „Pane, snad ten galán chce napodobit jazyk Pařížanů, ale mrzačí jen latinu a myslí, že tak pindarisuje: a zdá se mu jistě, že je velkým francouzským řečníkem, poněvadž opovrhuje obecným způsobem mluvy."
Načež pravil Pantagruel:
„Je to pravda?"
Žák odpověděl:
„Signor Missayre, můj genius není aptně natus k tomu, co praví tento flagitiosní nebulon, aby exkorioval kutikulu z naší galské vernakuly: nýbrž viceversně gnavuji operně a vely a ramy enituji se, abych ji lokupletoval litinikomní redundancí."
„Přisámbůh," pravil Pantagruel, „naučím vás mluvit. Ale napřed mi odpověz, odkud jsi?"
„Primerní původ mých avů a atavů byl indigenní z regionů lemovických, kde requi-eskuje korpor hagiotata svatého Martiala."
„Rozumím," pravil Pantagruel. „Ty jsi zkrátka Limuzinec. A chceš zde napodobit Pařížana. Tak pojd sem, abych tě přičísl."
Tu ho chytil za krk řka:
„Dřeš latinu; při svatém Janu, naučím tě dřít Davida, neboť tě odru za živa." Tu ubohý Limuzinec začal naříkat:
„Vée dicou, gentilastre! Ho, sainct Marsault, adjouda my! Hau, hau, laissas ä quau, au nom de Dious, et ne me touquas grou!" Na to pravil Pantagruel: „Ted mluvíš přirozeně!"
A tak ho nechal; neboť ubohý Limuzinec se podělal do celých kalhot, které byly zhotoveny na způsob tresčího ocasu, a ne s plnou zadnicí; tu Pantagruel řekl:
„Svatý Alipentine, jaká to cibetka! Čert vzal toho řepožrouta, tolik smrdí!"
A nechal ho. Ale ten žák měl takové hryzení po celý svůj život a tak byl žíznivý, že často říkal, že ho Pantagruel drží za krk, a za několik let zemřel Rolandovou smrtí účinkem pomsty boží; a to nám dokazuje, co dí filosof i Aulus Gellius, že se nám sluší mluvit obvyklým jazykem, i jak říkal Octavianus Augustus, že se máme vystříhat opuštěných slov stejně bedlivě, jako se kapitáni lodi vystříhají mořských úskalí.
VXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXxxxxx
KTERAK PANTAGRUEL PŘIŠEL DO PAŘÍŽE A O KRÁSNÝCH KNIHÄCH V KNIHOVNĚ
SVATÉHO VIKTORA
Když se Pantagruel hodně nastudoval v Auréliansu, rozhodl se navštívit velikou universitu pařížskou. Ale před odjezdem byl upozorněn, že u svatého Aignana řečeného
XXXXX3
KAPITOLA / VII.
X   1 o 1 X
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
KAPITOLA / IX. JAK PANTAGRUEL NALEZL PANURGA,
JEHOŽ MILOVAL PO CELÝ SVŮJ ŽIVOT
Když se Pantagruel procházel jednoho dne 2a městem směrem k opatství sv. Antonína, rozprávěje a filosofuje se svými lidmi a několika žáky, potkal člověka krásné postavy a ztepilého ve všech obrysech těla, ale žalostně zraněného na různých místech a tak zbědovaného, že vypadal, jako by byl ušel psům, nebo lépe, že se podobal česači jablek z krajiny Perche.
Jak ho zdaleka Pantagruel uzřel, pravil přítomným:
„Vidíte toho člověka, který přichází po cestě od mostu charentonského ? Na mou věru, je chůd jen náhodou; neboť vás ujišťuji, že podle jeho obličeje Příroda ho stvořila z bohatého a urozeného rodu, ale dobrodružství zvědavých lidí ho uvrhla v takovou bídu a nedostatek."
A tak, když byl s nimi na jedné úrovni, tázal se ho:
„Příteli, prosím vás, abyste se tu ráčil trochu zastavit a odpovědět mi na to, nač se vás budu ptát, a nebudete toho jistě litovat; neboť mám velkou chuť poskytnout vám, pokud mohu, pomoc v bídě, v níž vás vidím, je mi vás totiž velice líto. Řekněte mi proto, příteli, kdo jste? Odkud přicházíte? Kam jdete? Co hledáte? A jaké je vaše jméno?"
Milý brach mu odpoví v jazyce německém:
y Juncker, Gott geh euch Glück unnd hail. Zuvor, lieber Juncker, ich las euch wissen, das da ir mich von fragt, ist ein arm unnd erbarmglich ding, unnd wer vil darvon ^u sagen, welches euch verdruslich %u hoeren, unnd mir %u erbeten wer, vievol die Poeten unnd Orators vorreiten haben gesagt in irem Spruchen unnd Sentenzen, das die Gedechtnus des Ullends unnd A.rmuot vorlangs erlitten ist ain grosser Lust."
Načež odpověděl Pantagruel:
„Příteli, nerozumím této hatlanine, proto, chcete-li, abychom vám rozuměli, mluvte jinou řečí!"
Tu milý brach odpověděl:
„AI barildim gotfano dech min brin alabo dordinfalbroth ringuam aibaras. Ninporth %adikim almucathin milko prin al elmim, enthoth dal heben ensouim; kuthim al dum alkatim nim broth dechoth porth min michais im endoth, pruch dal maisoulum hol moth dansrilrim lupaldas im voldemoth. Nin hur diavosth mnarbotim dal gousch palfrapin duch im scoth pruch galeth dal Chinon min foulchrich al conin butathen doth dal prim."
„Rozumíte něčemu ?" řekl Pantagruel přítomným.
I řekl Epistemon: „Myslím, že to je řeč Antipodů, čert aby se v tom vyznal." Tu řekl Pantagruel:
„Kamaráde, nevím, porozumějí-li vám tyto zdi, ale z nás nerozumí nikdo ani zbla." Tu řekl milý ten brach:
„Signor mio, voi videte per exemplo ehe la cornamusa non suona mai, s'ela non a il venire pleno. Cosi io parimente non vi saprei contare le mie fortuně, se prima il tribulato venire non a la solita refectione, al quale e adviso che le maní et li denti abbui per so il hro ordine naturale et del tuto annichillati."
Na to odpověděl Epistemon: „Jedno jako druhé." Tu řekl Panurgos:
„Lard, ghest tholb be sua virtiuss be intelligence as s ji body schall bi s s be naturall relvtht, tholb suld of me pety havefor náture has s ulss egualy maide; bot fortuně sum exaltit hess, an oyis
X   i o 8 X
deprevit. Non je less viois mou virtius deprevit, and virtiuss men discrivis,for, anenye lad en, iss non gud."
„Ještě méně," odpověděl Pantagruel. Tu řekl Panurgos:
„Tona andie, guaussa goussyetan behar da erremedio, beharde, ver sela y s ser lan da. Anbates otqyyes nausu, eyn essassu gourr ay proposian ordine den. Non yssena bayta fascheria egabe, genherassy badia sadassu noura assia. Aran bondovan gaulde eydassu nay dassuna. Estou oussyc eguinan soury hin, er darstura eguy harm, Genicoa plasar vadu"
„Jste tu," odpověděl Eudaimon, „Genicoa?"
Načež Karpalimos řekl:
„U svatého Treignana, vy jste Skot, nebo jsem dobře nerozuměl." Potom odpověděl Panurgos:
„Prugfrest strinst sorgdmand strochdt drbds pag brkland Gravot Chavigny P omar diere rusth pkallhdracg Deviniere pres Nays, Bcuille kalmuch monach drupp delmeupplistrincq dlrnd dodelb up drent loch mine st^rinquald de vinš der s cordelis hur jocstst^ampenards"
K tomu řekl Epistemon:
„Mluvíte křesťansky, příteli, nebo jazykem patelinským? Ne, to je jazyk laternský." Tu řekl Panurgos:
„Herre, ie en spreke anders gheen taele dan ker sten taele: my dunct nochtans, al en seg ie v niet een wordt, myuen noot v claert ghenonch wat ie beglere; gheest my unyt bermherticheytyet waer un ei ghevoet mach %unch."
K tomu odpověděl Pantagruel:
„To vše je stejné."
Tu řekl Panurgos:
„Seignor, de tanto hablaryo soy cansado. Por que supplico a Vostra Keverentia que mire a los preceptos evangeliquos, para que ellos movant Vostra Keverentia a lo qu\es de conscientia; y, sy ellos non bastarent para mover Vostra keverentia a piedad, supplico que mire a la piedad natural, la qualyo creo que le movra, como es de ra^pn,y con esto non digo mas"
Na to odpověděl Pantagruel:
„Věru, příteli, nepochybuji nikterak, že umíte dobře mluvit různými jazyky, ale řeknete nám, co chcete, v nějakém jazyku, jemuž bychom mohli porozumět." Tu řekl milý brach:
„Myn Herre, endogjeg med inghen tunge talede, lyge som boeen, ocg uskvvlig creatner! myne kleebon, och myne legoms magerhed uudviser allygue klalig huvad tyng meg meest behoff girereb, som aer sandeligh mad och drycke: hwarfor forbarme teg omsyder offvermeg, och bej ael at gyffuc meg nogeth, aff huylket jeg kand styre myne groeendes maghe, lygeruss son mand Cerbero en soppe forsetthr. Soa sbal tue loejfve lenge och lyksalight."
„Myslím," (řekl Eusthenes) „že takto mluvili Gótové. A kdyby Bůh chtěl, tak bychom mluvili my zadnicí."
Tu řekl milý brach:
„Adoni, scolom lecha. Im ischar harob hal habdeca, bemeherah thithen li kikar lehem, chan-cathub: ,Eaah al Adonai chonen ral."' Na to Epistemon odpověděl:
„Tentokrát jsem dobře rozuměl; neboť je to řeč hebrejská, dobře řečnicky pronesená." Tu řekl milý brach:
„Despota ti nyn panagathe, doiti sy mi uc artodotis? Horas gar limo analiscomenon eme athlios. Ce en to metaxy eme uc eleis udamos, %etis de par emu ha u chre, ce homos philologi pam-des homologusi tote logus te ce rhemeta peritta hyrparchin, opote pragma asto past de Ion esti. Entba gar anaucei mononlogi i sin, hina pragmata (hon peri amphibetumen) me phosphoros epiphenete."
X   109 X
„Jak?" řekl Karpalimos, lokaj Pantagruelův, „to je řecké, rozuměl jsem tomu. A jak to, pobýval jsi v Řecku?" Tu řekl milý brach:
„Agonou dont oussys vou denague^ algarou, nou den farou %amist vous mariston ulbrou, fousque^ vou brol, tam bredaguet^ moupreton den goul Aoust, dague^ dague% nou croupys fost bardounnoflist nou grou. Agou pas ton tol nalprissjs hourtou los ecbatanous prou dbouquys brol panygou den bascrou noudous caguons goulfren goul oust troppassou."
„Zdá se mi, že rozumím," řekl Pantagruel; „neboť je to bud řeč mé země Utopie, nebo se jí zvukem podobá."
A jak chtěl začíti nějakou řeč, milý brach řekl:
„lam toties vos per sacra perque deos deasque omnis obtestatus sum ut, si qua vos pietas permovet, egestatem meam solaremini, nec hilům proficio clamans et ejulans. Sinite, queso, sinite, viri impii,
Quo me fata vocant
abire, nec ultra vanis vestris interpellationibus obtundatis, memores veteris illius adagi, quo venter famelicus auriculis carere dici tur."
„Ale, příteli," řekl Pantagruel, „neumíte mluvit francouzsky?"
„Umím velmi dobře, pane," odpověděl milý brach, „Bohu díky, je to můj přirozený a mateřský jazyk, neboť jsem zrozen a vychován v zahradě Francie, tj. v Tourainesku."
„Tož," řekl Pantagruel, „povězte nám, jaké je vaše jméno a odkud přicházíte, neboť na mou věru, již jsem si vás tak zamiloval, že vyhovíte-li mé vůli, nehnete se nikdy z mé společnosti a vytvoříme spolu, vy a já, novou dvojici přátelství takovou, jaká byla mezi Aeneou a Achátem."
„Pane," pravil milý brach, „mé pravé a vlastní jméno od křtu je Panurgos a přicházím právě z Turecka, kam jsem byl odveden do zajetí, když se táhlo v oné neblahé době na Mytiléné, a rád bych vám vyprávěl své osudy, které jsou podivuhodnější než osudy Odysseovy; ale když se vám ráčí ponechat si mě — a já přijímám tu nabídku rád s ujištěním, že vás nikdy neopustím, i kdybyste šel ke všem čertům —, budeme míti v jiné příhodnější době dosti pokdy vypravovat o tom; neboť v této chvíli mám velice naléhavou potřebu najíst se: zuby ostré, břicho prázdné, hrdlo vyschlé, chuť ukrutnou, vše je připraveno. Chcete-li, abych se do toho dal, bude to potěšení vidět mě dlabat; proboha, dejte k tomu rozkaz!"
Tu poručil Pantagruel, aby ho odvedli do jeho obydlí a aby mu přinesli spoustu potravin. To se stalo, i najedl se toho večera velmi dobře; a odešel spat se slepicemi a spal až do druhého dne do hodiny oběda, takže učinil jen tři kroky a skok z lůžka ke stolu.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx KAPITOLA / X. JAK PANTAGRUEL
V JEDNOM PODIVUHODNĚ TEMNÉM
A OBTÍŽNÉM SPORU ROZHODL TAK SPRÁVNÉ A SPRAVEDLIVÉ, ŽE JEHO ROZSUDEK BYL PROHLÁŠEN
ZA VELICE ZNAMENITÝ
Pantagruel, jsa dobře pamětliv dopisu a napomenutí svého otce, chtěl vyzkoušet jednoho dne své vědění.
Skutečně ohlásil na všech rozcestích města these v počtu devíti tisíc sedmi set šedesáti
X   i i o X