KAPITOLA XIV
Maccaronea
Z
atím co Ludovico skládal ve Ferraře svého „Rolanda“, GIROLAMO FOLENGO1
tam konal svoje první studia pod vedením jakéhosi Cocaia. Byl z Cipady,
mantovské vesnice, z rodiny urozené a zámožné. Navázal známost s Ludovikem.
Tehdy vycházely tiskem „Španělsko“, „Buovo“, „Trapezunt“, „Ancroia“,
„Morgante“, „Mambriano“ Cieca z Ferrary, „Zamilovaný Roland“.2 Měl hlavu
plnou spíše románů než mluvnice a zamýšlel předělat „Zamilovaného Rolanda“;
ale seznámiv se s Berním, prozatím to odložil. Odešel na studia do Bologne a byl
žákem Pomponazziho, který nadsmyslno i nadpřirozeno zapudil a hlásal nejodkrytějši
naturalismus. Studenti byli organisováni způsobem kastovním, měli svoje
zákony a výsady, a předáky byli nejodvážnější a nejsmělejší, mezi nimiž byl i mantovský
mladík, zvaný týmž jménem jako Francesco Gonzaga, markýz z Mantovy,
který ho držel při křtu. Živé byly mezi nimi reminiscence rytířské, osvěžované
četbou; a souboje, vyzvání, dobrodružství, milostné podniky byly částí jejich života,
zajímavější nežli akademické přednášky. Mezi početné veselé chlapíky patřil i Girolamo,
který si svými výstředními kousky způsobil, že byl z Bologne vyhnán, a otec
jej odmítl doma přijmout, takže nakonec šel za mnicha do Brescie, přijímaje křestní
jméno Teofilo. Ale utekl odtamtud s nějakou ženou, vrátil se k světskému životu
a k obhájení živobytí se dal do skládání románů pod jménem onoho Cocaia, kterého
mu jako neužitečnou Cassandru3 postavil otec po bok, a pod jménem Merlína, proslulého
čaroděje z rytířských románů. Pověsti nabyl, ale peněz málo; a tak se „žebrák
Merlín“,4 jak si říká ve svém „Orlandinu“, unaven potulným životem, vrátil do
kláštera, psal nábožné básně a zemřel jako vyzpovídaný kajícník a dobrý křesťan,
podoben v tom Boccacciovi.
Merlín, či spíše Teofilo, či ještě spíše Girolamo byl, jak vidíte, jedním z tak zvaných
„nevázanců“, kteří hned od počátku ztratí směr a vedou život „pobloudilý“. Vypadnuv
z každého společenského pravidla a slušnosti, veda život dvojsmyslný, ani
laik, ani mnich, v bídě a opovržení, otupěl, stal se cynickým, drzým a sprostým.
Postavil se proti společnosti jako proti nepříteli a plivl jí do tváře s chechtotem
překypujícím žlučí. Smát se na útraty náboženských a rytířských forem bylo módou:
přidal k módě úmysl a vášeň. Co bylo u ostatních barvitostí, bylo u něho cílem,
účelem. A zbraněmi tohoto záměru byly fantasie původní, obraznost bohatá a komické
nadáni mezi šaškovstvím a satirou. Jeho první prací, jak nás ujišťuje ten
domnělý Cocaio, byl Orlandino čili Výkony malého Rolanda, básnická skladba
v oktávách a osmi kapitolách. Nazývá ji první pravou „dekádou“ Turpinovou,5
pokládaje za apokryfní všechny příběhy v módě kromě Boiardových, Pulciových,
Áriostových a Cieca Ferrarského:
Podvržené jsou všechny, odmítám je,
poněvadž hrubě odporují pravdě;
Boiardo, Cieco, Ariosto s Pulcim
jsou věrní: a já s nimi, za to ručím.6
Ale Roland se rodí teprv v sedmé kapitole, a sotva začne žít, báseň končí. Malý
úspěch mu asi vzal chuť pokračovat. Forma je ohavná, ježí se barbarismy a chybami
318
skladby, a sám se přiznává, že čtenáři v skladbě nalézali „hledané rýmy, zatemněný
smysl“.7 Ale mohu já za to? připojuje Merlín:
Sannazzary a Ariosty nejsme,
zdaleka nejsme Boiardové sami,
ne všem nám skládá nápěvy dost břeskné
nebeská Klió v domech pod břečťany —
v těch, jež jsou pro ně velké, pro nás těsné;
a málokteří jsou v nich přivítáni!8
Uvedl jsem tyto verše jako příklad. Byl skrovné kultury a říkali mu posměšně
„gramatik“,
což znamená „jsem čistokrevný osel“;9
a málo dbal o jazyk; Toskánce, kteří ho obviňovali z lombardismů a latinismů, nazýval
„žvanily“.
ftekneš, že mluvím jako Lombarďani
a že jsem jako Bergamaňan hrubý,
hulvátský v řeči, těžkopádný v psaní,
ale mě nejspíš toskánština zhubí.10
Drsný jazyk, jenž je směsí slov latinských, lombardských, italských a selských,
bez vkusu a harmonie, a suchý, vyprahlý, nečistý a plebejský sloh vysvětlují chladné
přijetí vzdělaného a uměleckého obecenstva. Myšlenkou je obrana přirozených
sklonů proti náboženským omezením, provázená satirickými kresbami kleriků, kteří
„ieiunium praedicant ventre pleno“.11 Pronikají sem některé myšlenky reformace,
jako v Bertině modlitbě12 nikoliv k svátým, jak říká, nýbrž k Bohu, smíšené s výpady
a šaškovstvimi na útraty mnichů či „kapucníků“ a se žlučovitým vztekem
mnicha-vyklouza. Což neplyne z rozumové víry ani z rozhořčení ušlechtilého ducha,
nýbrž ze zpustlosti mravů a svědomí. Vizte na příklad podobiznu Griffarosta,13 narážku
na převora jeho kláštera: podobizna necudná a žlučovitá, cosi mezi vrčením
psa a nestydatými posunky opice. Jeho karikatura rytířských turnajů, pojatá s vervou,
provedená v namáhavé a obhroublé formě, projevuje fantasii originální, které
se však nedostává prostředků.
Poněvadž se mu italské básnění málo zdařilo, pokusil se o báseň v latině, a vzdal se
hned. Nakonec svůj nástroj nalezl: řeč bez mluvnic a slovníků a za kterou ho nikdo
nemohl volat k odpovědnosti; řeč zcela vlastní, proměnitelnou po jeho vůli, podle
potřeby jeho ucha a jeho obraznosti: řeč makaronskou.
Latina byla tehdy jazykem ve vzdělaných vrstvách živým a rozšířeným. Sannazzaro,
Vida, Fracastoro, Flaminio byla jména zvučnější než Berní nebo Ariosto nebo
Boiardo. Jestliže ve Florencii italština nabyla vrchu, v ostatních částech Itálie
přednost podržovala ještě latina. V onom obecném rozkladu věr, idejí, forem proniklo
šaškovství i do obou jazyků a vzešel z toho jazyk třetí, roubovaný z předešlých
dvou, možný pouze v Itálii, kde ony oba byly řečmi známými a příbuznými. Měli
jsme tudíž „pedantštinu“, to jest poitalštěnou latinu, a „makaronštinu“, to jest
polatinštěnou italštinu, a to s tak neurčitými hranicemi, že občas pedantština přesahuje
do makaronštiny a makaronština do pedantštiny. Pokusy to byly nešťastné
a brzo zapomenuté, když tu roku 1521, pět let po „Zuřivém Rolandovi“, vyšla
Maccaroneari Merlina Cocaia a způsobila takový dojem, že ve čtyřech letech
dosáhla šesti vydání.
Na počátku je „Maccaronea“, až na změnu jmen, „Orlandinem“. Jako Milone
unese Bertu a pak ji opustí a Berta mu porodí Rolanda, tak i Guido, potomek
Rinaldův, unese Baldovinu, dceru Karla Velikého, a uprchne s ní do Itálie, kde je
319
pohostinně přijme vesničan z Cipady, domova právě našeho Merlina. Guido opustí
Baldovinu a jde za dobrodružstvími, a tato umírá, když byla porodila Balda. Až
potud pokračují „Orlandino“ i „Maccaronea“ společně; ale zde „Orlandino“ náhle
končí a děj je převzat a dále rozváděn v „Maccaronei“. Baldo, zrovna tak jako
Orlandino, má velkou silu a odvahu a vrhá se do nebezpečných podniků. Má několik
druhů, mezi nimi Fracassa, který připomíná Morganta, z něhož je i odvozen, a Cingara,
který připomíná Margutta. Říká se, že se pod těmito jmény tají bolognští
neposední studenti, jimž býval vůdcem onen mantovský Francesco, kterého prý
zase představuje Baldo. Skutečně, rozdav a dostav mnoho ran, je Baldo uvržen do
vězení. Cingar, přestrojen za mnicha, ho osvobodí. I bloudí všichni po zemi i moři
jako potulní rytíři a uskutečňují smělé výkony. Baldo ničí korsáry, vyhlazuje čarodějky,
setkává se znovu se svým otcem Guidem, jenž se stal poustevníkem a prorokuje
synovi velký osud; odebere se do Afriky, objevuje ústí Nilu, sestupuje do
pekel. A když se tak se svými hrdiny dostane až do oné části pekel, kde sídlí lež
a pokrytectví a kde bytují černokněžníci, astrologové a básníci, Merlino poznává, že
sám patří právě sem, opouští svoje osoby a ukončuje příběh.
Na první pohled je cílem Merlinovým, jako všech romanopisců té doby, oddat se
své bezuzdné obraznosti a hromadit dobrodružství. Dokonce je tu dobrodružství
příliš mnoho a uprostřed tolika zápletek se autor zdá občas sám popleten a unaven.
Cítíš se vrhán z místa na místo, dřív než jsi mohl dobře strávit pokrm, jejž ti předložili.
Mnohá dobrodružství jsou klasickými a rytířskými reminiscencemi, ale jsou
předělána a proměněna originálním způsobem; a celek je originální nadmíru. Začínáme
Karlem Velikým a paladiny, ale po několika knihách či zpěvech se ocitáme
v Cipadě a obraznost se toulá mezi Mantovou, Benátkami, Bolognou a má před
sebou Itálii v té její středověké slupce, proniknuté cynickým a rozkladným duchem.
Formy jsou epické, ale tak karikovány, že proniká ironie. Karikatura není pouhým
výlevem komické a šaškovské obraznosti, zrovna tak jako dobrodružství nejsou
pouhým ostnem zvědavosti: je zde úmysl, který proniká do těch faktů i do těch
forem a podrobuje si je, je zde parodie.
Baldo je posledním z oné řady potulných rytířů, která počíná Ajaxem, Achillem,
Theseem, pokračuje Brutem, Pompeiem a ostatními hrdiny slavenými Liviem a
Sallustiem, a končí v Rolandovi a Rinaldovi, z něhož pochází Baldo.15 Jeho posláním
je očišťovat zemi od nestvůr, vrahů a čarodějnic. Rytířstvo je božským nástrojem
proti Luciferovi. Baldo přemáhá korsáry, sráží nestvůry, pobíjí čarodějnice a krotí
peklo. Vše to jé líčeno s takovým hlučným zvukem trub a s epickým přízvukem tak
přehnaným, že se ochotně na účet Baldův, Fracassův, Cingarův i ostatních rytířů
zasměješ.
Ale do této veselé parodie proniká úmysl ještě hlubší: satira názorů, věr, institucí,
zvyků, náboženských a společenských forem. Středověk ve svých různých tvářnostech
je na útěku, bičován do krve tímto strašlivým mnichem, shodivším kutnu.
Vždyť konec konců obludy, čarodějnice a peklo nejsou nic jiného než náboženské
a společenské formy: lidové hříchy, oplzlosti a předsudky. Ale poněvadž se celý tento
rozklad nerodí z žádné víry nové a nového svědomí, nýbrž z dokonalého nedostatku
jakékoliv víry i svědomí, rytířstvo, které jménem spravedlnosti a ctnosti s peklem
zápasí, je samo parodií; a výsledným dojmem je výsměch všem a všemu. Jisté úsilí
o aspiraci vážnější zde jest: Leonardo, který umírá, aby udržel svoje panictví neporušeno,
je krásný alegorický obraz, ztracený v samých karikaturách. Máš zde všeobecný
rozklad všech idejí a všech věr v nejcyničtější formě. Je v tom italská společnost,
zachycená pravdivě ve svém závěrečném výraze: kultura a umění usazené na
troskách středověku, pošklebné a prázdné.
Sám jazyk je parodii latiny i italštiny, které se posmívají sobě navzájem. Jako
320
chtějí být makarony řádně obaleny sýrem a máslem, tak i řeč makaronská chce být
notně promíšena. Často se v ní objeví jako třetí prvek i místní nářečí a vzniká
omáčka přechutná. Ten jazyk je sám o sobě směšný, neboť ona důstojná epická
latina, která škobrtne znenadání o italské slovo podivně polatinštěné a občas vzaté
i z lidové mluvy, nutně vyvolává smích. Parodie, která je už ve věcech, sestupuje i do
řeči, jež se podobá hrdinovi v masce Pulcinelly,16 masopustnímu Vergiliovi. Alione
Astigiano17 a někteří jiní dali již na takovou řeč příklad a Merlino ji dovádí k dokonalosti.
Zná všechna její tajemství a ovládá ji s odvahou mistra a s takovým citem
pro harmonii, že se zdá, jako by ji měl již krásně hotovou ve svém uchu. Na ukázku
ocituji několik úrývků z jeho vzývání makaronské Musy:
Nejdřív est precare nutno přispěňum vostrum, o Musae,
které zakládaverunt uměňum makaronštinae...
Non předzpívávant mi písně ta Thalia přihlouplá trochu,
non Melpomene ani kytaram brnkans zel Phoebus...
Ať přijdunt břichatae Musae, jejichque učenae sestrae,
Gosa, Gomina, Striax, Mafelinaque, Togna, Pedrala,
inspirare jdunt suum básníkům v makaronštině.18
A takovým způsobem popisuje Parnas těchto plebejských Mus:
Věřte, quod vobis iuro, non řícerem unicam ležam,
všeckas per pokládáš neque, quos skrývat in ůtrobis terra:
vymleto řečišťo currunt in nížinas polivkae proudy,
ubique jezera tvořunt, moře se rozlívant ragout.
Sem a tam videntur po nich křížare tisíce loďum,
quae šunt de těsto piškoto...
Pobřeža šunt hic všecka de čerstvo lahodno máslo,
na nichque dýmant ad nubes centům et centům kotlorum
nudlibus naplněnorum et makaronis et ílíčkis.
Nymfae přebývant jenom in strmarum horarum vršis,
strouhantque sýrům tam sibi struhadlis děratis naskrz.
A stejně originální je jeho sloh. Velikými stylisty nové literatury jsou Boccaccio,
Poliziano, Ariosto. Ti vyprávěním tvoří obrazy, což zakládá periodu. Nabízejí ti
vypodobené věci, jsou to koloristé: Merlino vypodobňuje věci pomocí jiných věci;
jeho barvitost nedělají myšlenky nebo obrazy, nýbrž fakta. Má málo reminiscencí
klasických: mezi ním a přírodou nestojí nic. Jeho obraznost nezůstává v matné
obecnosti věcí, nýbrž sestupuje do nejpodrobnější skutečnosti a vynáší z ní nová
přirovnáni i nové barvy. Fakta nejnesmyslnější a nejfantastičtější jsou vyprávěna
s nejpřesnějšimi jednotlivostmi a chovají se samozřejmě jako skutečná událost a prozrazují
ti nejen ve svých obecných liniích, ale i v jednotlivých a místních tvarech své
existence řídký talent k pozorování člověka i přírody. Vizte popis jeskyně Eolovy
i popis bouře a Cingarovo zoufalství:
Samotnus ibi Cingar se třesabat kouto in uno
a se umříre bojens propasťam děsantam tušit...
Všude mors tady hrozit, mors všudeque krutá tu číhat.
A tu učinit Cingar přemnohos příslibos svatis.
Přísahat, čertus ho beret, že hodlat světům per celum
poutníko šlapare bosus, oblečenusque in pytlis;
hodlat in Agriňano trovare Danesum svatům,
qui usque dodneška žijet in sluje sub obrovská skála,
atque obočum suum ad kolenos suos mu visit.
Vult ad dřevákos ire, quos Madona nosabat kdysi,
quos in Taprobana lid portugalus našlavit.
321
Dřevákis decem messas per mnichos sloužire dabit,
jim quoque svícem tam tlustam, tam velikanánskam,
quam est tlustus et velkus nejvyššis stožárus lodis,
obětovare vult simul, cum zdrava kůža když vyjdet.
Sám sibi vinám si dávat, že nesčetnos vykradit krámos,
pobivit strážes in domis, in kurníkis řezávit kuros;
jestliže verum nyní de tolikis pokleskis suis
vadat zprošťatus zcela, vult druhus Macharius esse,
druhus poustevník Paulus a slibujet slavně, že půjdet
Svatům ad hrobům a potom vitam vedebit skromnam.
Dumque in tresanti mysli de výkupno přemítat Cingar,
hle, tu vysoká vlna divokae vodae se řítit,
vyššis quam stožári košus ženet se mohutně řvantis,
atque seboucum neset do moře nemálo liďum.20
Totéž bohatství jednotlivosti nalezneš v popise větrů a v proměnách bouře. Zde
máš povahu Merlinova slohu: realismus, oživený vnímavou obrazností a nevyčerpatelným
humorem. Všechno nemá ovšem touž dokonalost: je zde mnoho vycpávek,
snadnost se občas zvrhá v nedbalost; přál by sis, aby se tu bylo opravovalo, přál by
sis Ariostovy umělecké vážnosti.
Tento břitký realismus, jadrně plný faktů a střídmý v barvách, dělá z Merlina
spisovatele nejbližšího způsobu Dantovu s tím rozdílem, že ti Dante často podává
náčrty a on vykreslí a dokončí celý fakt. Jeho pokračovatel a napodobitel je mimo
Itálii: je to Rabelais,21 který má touž manýru. V Itálii převládla rétorika, jejímž
prvním pravidlem je hrůza z jednotlivosti a matná obecnost. Merlino naopak si hnusí
perifráze, concetti, abstrakce a kolorování naprázdno pomocí figur a obrazů; nevypadá,
že by pracoval přemýšlením a obrazností, ale jako by stál všecek zaujat uprostřed
světa, jenž se pohybuje a jejž on vnímá a paroduje v jeho nejmenších pohybech.
Baldovina a Guido přicházejí hladoví do Bertova domu a kuchtí si sami
jídlo. Básníkovi neujde nic: pokrmy, způsob jejich přípravy, tabule, Bertovo pobíhání,
výraz a činy obou hostí; a vyplyne z toho rodinný výjev plný komické veselosti,
jehož účinnost záleží všecka v jednotlivostech. Malý Baldo chodí do školy
a místo Donata22 „studuje“ romány. Máš před sebou školu té doby, módní knihy,
zvyky učitelů i žáků, každou jednotlivost v její podobě:
Baldovina si tamen koupivit papír et illam
tabulkám psacem, na níž učíret písmenka psáre.
Pročpak Baldus však jenom in scholam chodibat nerad,
neb kdo měl tantum mocis, školomet anebo mater,
že se mu podařibat zkrotire tam hroznům kloučkům?
Sám pak tribus in rocis tam velikum pokrokům fecit,
že pak každičkam knihám už čtiret a příšernas válkas
nostri Maronis musel odříkávare magistro.
Po knihách o Rolandovi brzo však slídíre coepit,
atque non habet kdy se učire deponentia
anebo rodos et číslos, jakož i pádos et tvaros,
neque de věroukas veršíkos vpravlre v mysl,
ne hinc ani illinc, ne hoc ani illoc a tisíc
vtipnosťum školometorum et stejně tolikos blafos.
Proto Cingar in žvancos Donatum atque Perottum
sežmuchlavit a na nich sub švestkis pekabat buřtos.
Rolandi, Rinaldi skutki mu neobyčejně se líbunt,
animam povznášit totiž de takovis bojis si čítans.
Citabat Ancroiam, Tribisondam, facta Danesi,
Antonnaeque Bovum, Antiforra, Rytíře francouzské,
o milování Carlonis atque de Asperamonte,
Španělis, Altobello, de vojnis Morgantis obři,
de ubohi zkouškis et „Cavalerium Orsae“ tak zvanum,
vůbec nechválens toho, kdo oslepivit Leandram.
322
Vidit, jak Angelikám Rolandus moudrus amabat,
a jak ztřeštěnus potom chodibat docela nahus,
a jak kobylám mrtvam nazpátek tahabat všude,
a jak kopancům dědit oslo, qui portabat dřevům,
takže veluti vrána lítavit oslus per nebum.
Takovae příhodae Baldum náramně lákant ad zbranés,
ale tak mocně, že smutnit, quod est tam maličkus vzrůsto.2’
Je to dobový výjev, vnuknutý Merlinovi jeho studentským životem ve Ferraře
a Bologni, když mu jeho vychovatel Cocaio vkládal do ruky Donata a Porretta,24
a on z nich dělal „salátům“ a četl místo nich romány a především „Zuřivého Rolanda“.
Není tu jediné obecnosti: všecko je věc sama a každá-věc je oživená, má svoji
tvářnost jako člověk a svůj pohyb, určovaný niternými silami. Nejenom vidíš, co
Baldo dělá, ale i to, co myslí a cítí; jestliže totiž slovo ve svém doslovném smyslu
vyjadřuje činnost, svou podobou makaronskou, svou polohou a svou harmonií ti
vnukne přímo pocit její, jako to „slídíre“, “lítávit“, či „maličkus“, nebo zase ono
„hinc, illinc, hoc, illoc et tisíc školometorum blafos“.
Vážnou částí líčení by mělo být rytířstvo, neboť válku proti peklu, to jest proti
zlobě a hříchu, vede právě rytířstvo. Ale vážnost je zdánlivá, a podstatou je nepokrytá
parodie, jejímž nejsympatičtějším hrdinou je obr Fracasso, parodie oné nadlidské
sily, která byla potulným rytířům přičítána. Zde je příklad: Fracasso jediným
skokem se přenese přes řeku pekel, Charonovi pod nosem:
Nyní se Fracassus chystat širokum korytům tady
přeskočíre et si plivnens in dlaněs odstoupit trochu,
umlčit tlacháňumque třes nebo quinque tupcorum,
dělat velikos krokos, in klusumque pojednou dát se,
tu in běhům, et saltat de uno břeho in altrum:
et quo skoko se tota krajina zachvěvit těžce.
Všichni hlupáci čučunt in úžaso na skok tam hroznům.
Tu mu nařídit Baldus, křičendo mohutno hlaso,
ať jen lodníki vousum vyškubet za chlupem chlupum,
rozdrtitque mu mozkům et omneš in corpore kostěs.24
Pravím tedy „nepokrytá parodie“, přihlédneme-li k velevtipnému závěru: neboť
jakmile rytíři dospějí do pekelné oblasti básnických lží, Merlino se k nim obrátí zády
a usadí se tu jako ve své vlasti. Touto vlastí básníků, zpěváků, astrologů, černokněžníků,
všech těch,
kteří vymýšlunt, zpívant et uhadunt somnia liďum,
aby plnire libros bláznivis marnivis zkazkis,25
je mušle či spíše nesmírná tykev, suchá a prázdná, „jedlábilis quando mlaďoučká
fuit“, kde tři tisíce lazebníků trhá odsouzencům zuby. A Merlino volá:
Patria mihi est dýně: na ní mám zlámare zubos,
tolikos, kolikos ležum rozsivi v obrovské knize.26
A přerušuje příběh a loučí se s Baldem:
Baldě, sbohem buď, ať se tebou nunc zabývaní jiní.27
Básník zakončuje, vysmívaje se Baldovi i svému umění i sobě samému, neboť
složil, co by pro Horáce bylo pravou obludou, něco mimo všechna pravidla, ztratil
vesla a pomísil jižní vítr s květy a kance s mořem:
323
Ztroskotaná má lodi, kýženum přístavům najdi,
posbírej vesla, která in dalekis ztrativi moříš;
běda, misero mihi, co chtěl jsem, ničemně vánkům
nechábam nořit in květos, in průzračnos pramenos kances.28
Je to komika, hnaná až k nejzazší mezi humoru. Boccacciova karikatura, Pulciovo
šaškovství, Ariostova ironie mění se zde ve veselý a rozmarný humor všeobecné a
nepokryté negace ve formě nejcyničtější.
V této všeobecné negaci vniká satira všude a zasahuje společnost, jak ji byl středověk
ustavil, ve všech jejích formách, náboženských, politických, mravních, intelektuálních.
Scholastika je postavena na pranýř: svátý Tomáš a Scott Erigena a Albert
Veliký29 stojí jako visionáři vedle astrologů a černokněžníků. Megera podává strašlivý
obraz zlořádů církve a papežů a Aletto bije rovně do guelfů a ghibellinů, straníků
Francie i straníků Bíše. Hlavním terčem těchto básnických šípů jsou mnichové.
Jednou z nejkomičtějších maleb je onen uličník Cingar, přestrojený za františkána,
aby vysvobodil Balda z vězení:
Non est už Cingar, quia má na sobě posvátná roucha...
Saepe se ničemae, běda, In tunikis posvátníš skrývant!30
Pozoruhodná je satira mnichů v osmé knize:
Postquam penízes všeckos prohrant et vyprázdňunt váčkos,
postquam in košíkis není už chlebus ni vinum in soudkis,
spěchaní ad mnichos et ti jim obléknunt v tu chvíli kutnas.31
Veliký počet klášterů v něm budí obavy, aby jednoho krásného dne nezůstalo
křesťanské pokolení bez vojáků a bez sedláků. Žertuje na výroky evangelia. Skládá
parodii na zpověď. Potulní rytíři dospívají k branám pekel, kde je parodován proslulý
nápis Dantův:
Říše Lucifeři sum, zatracenorum davus je ve mně,
vcházentis otevřená jsem, ze mne však vyjíre nelze.32
Ale nemohou zkrotit peklo, pokud se nevyzpovídají, a zpovědníkem je básník
Merlino sám:
Nazývor Merlinus jménem, de Mantoina sum krve,33
atque cognomen meum est Cocaius makaronensis.
Čtenář si domyslí, jakou zpověď mohou rytíři, především Cingar, vykonat u Merlina.
Je to fraška. Celé dílo je proniknuté vrtošivým a výsměšným duchem, jenž se
nad tím světem, uprostřed něhož se nalézá, otevřeně baví a dává mu masopustní
formu.
Také Merlinova Moscheida3i — Muší vojna je karikaturou či masopustní travestií
rytířství, v slohu tentokrát správnějším a vyrovnanějším. Válka končí úplnou
porážkou much, popisovanou pomocí nápadů vypůjčených od Ariosta a jiných rytířských
básníků, které Merlino přehání. Zde několik úryvků z konce:
Nestrhlavit se nikdy in mundo tam krvavá bitva,
numquam per terram se chvunt rozbita membra quam v ní.
Mrtvorum velikae spoustae přibližunt se ad hvězdas,
až ad hvězdas quas silně zbrotivit ruměnná krev.
Plícae, slezinae, tukus, vnltřnostes, střevaque lítant
podobna ohavnis hvězdis Saturno do jeho sfér.
Jedno osrdí Jovum pleskivit do obličeje,
údero žaludki slunce de osa svá sšinutum est.35
324
Dumque obědvaní bozi, číšníkus Ganymed hochus
kosťarum polámanarum padantum plnum má stůl.
Ramenům Pavouki zde et tady zas Blešáki manus,
tady nunc Mušáki cor, krvavá gambaque Všis...
... vražditis vůdcis — celumť se Mušáckum hroutit
et una unica z Much žíre iam non potest dál —
Mravenci, Pavouci, Blechae „Victoria!“ clamant,
atque trompetae už vřeštivo tramtará zňunt.
Rodomontem much je Siccaborone, na kterého s věže svrhnou obrovský balvan:
který svrženus shora, zdrtivit Siccaboronem,36
životus cum gemitu do Phlegethonu fugit.
Zanitonella čili Láska Zanininy a Tonella je drobná bukolická báseň v poloze
karikatury, kde je pořádána pohroma na petrarkovské a idylické obrazy a city.
Petrarca vypráví, že ho láska zasáhla znenadání a odzbrojeného. Totéž potkává
Tonella:
Sámus samotnus stabam, zdržovans se in stíno,37
pásebamque meas kozas per travičkam niv.
Nezaměstnábant žádnae myšlenka vyprahlam myslem,
nullaque nutíbat starost za uchem drbare se.
Kupido, prorazivisti cor mihi beranu, běda,
zasáhnuvitque vskutku naplno cílům i šíp...
Ušlechtilus quam mužus střelisti zezadu na mne,
ó traditore, věru, vyznamenasti ses moci
Pohlédneme-li do této obecné karikatury světa poněkud hlouběji, uvidíme objevovat
se tu a tam několik matných obrysů nového světa. Je tu cítit ducha reformace,
bolest Itálie rozpolcené mezi Říši a Francii, té Itálie, která, sjednocená, vládla vesmíru,
rozhořčení nad nesmírnou nevázanosti a zkažeností mravů ve věku pokrytců
a kurtyzán, opovržení k theologickým, scholastickým i astrologickým báchorkám,
pocit skutečnosti a lidskosti. Ale jsou to záchvaty, zmatené a vrtkavé obrazy, které
jsou stěží nadhozeny a nad autorovým toulavým duchem a jeho rozmarnou obrazností
nenabudou moci.
Komentář
1 Teofilo (klášterní jméno; původně: Girolamo)
Folengo narodil se r. 1496 v Cipadě u Mantovy,
studoval ve Ferraře, od r. 1511 u Pomponazziho
v Bologni, vstoupil nato k benediktinům,
r. 1524 nebo 1525 opustil řád, deset let
potom (1535) byl do něho znovu přijat, když
strávil několik let jako poustevník v Punta di
Campanella; r. 1537 nebo 1538 poslán do kláštera
v Palermu, r. 1543 přeložen do Campese u Bassana,
kde r. 1544 zemřel. Spisy: 1. makaronské:
Baldus (pod pseudonymem Merlin Cocai, v 17
zpěvech r. 1517; v 25 zpěvech r. 1521; znovu
r. 1539 nebo 1540 a posmrtně r. 1552), Moscaea
(3 knihy v časoměr. distichu o válce much a
mravenců, snad již z doby bolognské), La Zanitonella
(rovněž z doby bolognské, karikatura petrarkovství
sborníkem eklog, elegií atd. na lásku
Zaniny a Tonella), soubor epigramů; — 2. italské-.
Orlandino, tj. Malý Roland, parodie rytířských
románů, líčící mládí Rolandovo, v oktávách,
1526, pod pseudonymem Limerno (= anagram
jména Merlino) Pitocco tj. Žebrák, L’Umanila del
Figliuol di Dio (Lidství syna Božího, 1533, asketická
skladba v oktávách, složená k pokání za
„Balda“), La Palermitana (nábož.), L’atto della
Pinta (asi z r. 1539, náboženká hra o stvoření
a vtělení Páně pro chrám Pinta v Palermu); —
3. latinské-. Hagiomachia (životy svátých, v hexametrech);
-— 4. zcela zvláštní místo zaujímá
II Caos del Triperuno (Chaos Triperunův tj.
Trojjediného, rozuměj Merlina, Limerna, Fulica
= Folenga), z r. 1527, bizarní skladba smíšená
z prosy a veršů, latiny, italštiny a makaronštiny,
alegorie Člověka, zápasícího s Přírodou za po­
325
moci Industrie a Umění, dosahujícího Pravdou
Svobody, sváděného však Rozkoší a klamaného
Bakchem (jako Merlin), Láskou (jako Limerno),
Pověrou (jako Fulico), z chaosu však posléze
vysvobozeného Milostí (luterská „milost dostačující“?)
a nabývajícího z rozpolcení jednoty.
2 Jmenovaná díla jsou populární dobové rytířské
románylátkověodpovídající francouzským
chansonám de geste, ovšem s příměskem milostně
dobrodružné thematiky cyklu bretonského.
Morgantem rozumí se báseň Pulciho (vyšla neúplně
1482, úplně 1483), Zamilovaným Rolandem
skladba Boiardova (první zpěvy vyšly 1483).
La Spagna in rima je lidové zpracování v oktávách,
vzniklé v Toskánsku na základě staré
franko-benátské chansony de geste z 13.—14.
století „L’entrée de Spagne“; jedná o tažení Karla
Velikého proti Saracénům španělským; témuž
okruhu lidových skladeb v oktávách na basi
starších chanson de geste severoitalských nebo
i francouzských z 13.—14. věku, náleží Buovo tj.
Buovo ďAntona, předělávka franko-benátské
chansony „Beuve de Hantone“. Trebisonda (Trapezunt)
líčí domnělou výpravu křesťanskou do
Malé Asie. Významnější je, ač umělecky nevyniká,
Mambriano Pulciova současníka Francesca
Cieca z Ferrary, o válce krále maloasijské Bithinle
Mambriana proti králi Karlovi a Rinaldovi
z Montalbanu; dopsán 1495, vyšel r. 1509.
3 Cassandra, dcera trojského krále Priama, obdařená
darem věšteckým, ale nadarmo, neboť jí
nikdo nevěří a pokládají ji za šílenou; synonymum
marně se namáhajícího rádce a pedagoga.
4 Merlin, kouzelník, postava hrající velikou
úlohu v starofrancouzských rytířských románech
bretonského cyklu Arturova. Pod jménem
Merlin Cocai publikuje Folengo „Balda“, pod
jménem Limerno (= anagram Merlino) Pitocco
(= Žebrák) „Orlandina“.
5 Turpin, arcibiskup dvora Karla Velikého,
jeden z perů, kněz-voják, hrající velkou úlohu
v starofrancouzských chansonách de geste;
v „Chanson de Roland“ hyne společně s Rolandem
u Roncevaux. V létech 1140—1150 vznikla
ve Francii z pera mnichů latinská kompilace, tzv.
Pseudo-Turpin, sborník legend a příběhů z bojů
se Saracény, pokládaný dlouho za vlastní Paměti
Turpinovy; stal se pramenem dalšího básnění: tohoto
textu se Folengo dovolává.
6 Folengo, Orlandino, zpěv I., oktáva 21.
7 Významové nejasnosti a hledané rýmy —
výraz z „Orlandina“, zpěv VI., oktáva 1.
8 Folengo, Orlandino, zpěv VI., oktáva 2.
9 Folengo, Orlandino, zpěv VI., oktáva 58,
10 Folengo, Orlandino, zpěv IV., oktáva 69.
11 Ieiunium praedicant ventre pleno, latinsky —■
káží o postu s plným břichem.
12 Bertinu modlitbu viz v „Orlandino“, zpěv
VI., oktáva 41 a násl.
13 Grifjarosto, karikatura převora, jež se pošklebuje
již jménem: „griffo“ —rypák, „arrosto“
— pečeně.
14 Maccaronea označuje ovšem skladbu „Baldo“.
Datace De Sanctisova není zcela přesná:
první vydání „Furiosa“ je z 1516, první, neúplné,
vydání „Baldy“ z 1517; druhé vydání
„Balda“ 1521, je souíasné s druhým vydáním
„Furiosa“. „Balda“ nevyšlo za čtyři léta šest
vydání, nýbrž jen dvě: neúplné (17 zpěvů) a
úplné (25 zpěvů).
15 Ajax, jeden z řeckých hrdinů obléhajících
Tróju, známý svým sporem s Ulyxem o zbroj
Achilleovu a svým šílením, i thesalský král
Achilles z téže trojské války, jsou postavy z Homérovy
„Iliady“; Theseus, král a zákonodárce
Athén, známý svými dobrodružstvími v krétském
labyrintu, hrdina Boccacciovy „Teseidy“;
Marcus Junius Brutus, republikánský senátor
římský, vrah Caesarův; Cneius Pompeius, římský
politik a vojevůdce, protivník Caesarův,
jehož diktatuře zabraňoval. Titus Livius a Sallustius,
znamenití římští historikové okolo počátku
naší éry. Jmenované historické, případně
mythické osobnosti nemají ovšem nic společné
s feudálním rytířstvím; jako dobrodružné a
dvorné rytíře je nicméně chápe a líčí středověk
i italská epika, lidová i umělá —- proto jejich
jména i thematika patří na linku rytířské básnické
tradice 11.—17. věku vedle Rolanda a
Rinalda (Renaulda) z Montauban.
16 Pulcinella (z toho francouzský Polichinelle),
zdrobnělé z Pulcino, typ z neapolských lidových
frašek, hlučný a výsměšný, vadivý a pijanský
hrbáč.
17 Alione Astigiano, či přesněji Giovan Giorgio
Alione z Asti, vedle Tiflho Odasi, Mattea Fossy,
Bassana Mantovana aj., předchůdce Teofila
Folenga v makaronské poesii, která existuje
v italské literatuře od druhé půle 15. století; na
renesanční makaronštinu dlužno pohlížet jako
na humanistickou dědičku latinské poesie středověkých
goliardů, rozpustilých „žáků“.
18 Folengo, Maccaronea, I., 5—6, 9—10, 13 až
15.
19 Folengo, Maccaronea, I., 30—35, 43—47.
20 Folengo, Maccaronea, XII., 514—515, 519 až
537.
21 Frangois Rabelais, viz pozn. č. 85 kap. IX.
326
22 Donatus, latinský gramatik 4. století, z jehož
traktátů se evropské školy po celý středověk,
ba i renesanci učily; učebnice latinské mluvnice
se prostě jmenovala Donát.
23 Folengo, Maccaronea, III., 86—87, 91—99,
102.
24 Porretlus, označuje v „Maccaronee“ bolognského
Folengova učitele, filosofa Pomponazziho,
srov. „Maccaronea“, XXII.
25 Folengo, Maccaronea, XXV., 609—610.
26 Tamže, XXV., 469—650.
27 Tamže, verš 651.
28 Tamže, verše 655—658.
29 Sv. Tomáš, srov. výše pozn. č. 8 kap. II.
Jan Scott Erigena, asi 810—877, církevní filosof
irského původu na pařížské škole Karlovců, novoplatonský
mystik pantheistických sklonů.
Albert Veliký, zemřel 1280, učitel sv. Tomáše Akvinského,
církevní filosof německého původu, působící
v Kolíně n. Rýnem a Paříži, aristotelik,
usilující o smír rozumu a víry.
30 Folengo, Maccaronea, X., 36, 39.
31 Folengo, Maccaronea, VIII., 477—479.
32 Folengo, Maccaronea, XXIV., 381—382.
33 Folengo, Maccaronea, XXII., 160.
34 Moscheida (La Moscheide), běžnější název
makaronské skladby „Moscaea“.
35 Folengo, Moscheide, kn. III. v 475 a n.
36 Folengo, Moscheide, kn. III, verše poslední.
37 Folengo, Zanitonella, 51—56, 61—62.
327