Komenský
O d b o r n ý č a s o p i s p r o u č i t e l e z á k l a d n í š k o l y
|ZaložilJanHavelkav Olomouciroku1873|VydáváPedagogickáfakultaMasarykovyuniverzity|
S Václavem Mertinem
o hledání logiky ve výchově
bez trestů
Sedm pravidel kognitivně náročné výuky
Jak pracovat s leteckými
družicovými snímky ve škole
číslo 01 | září 2013 | Ročník 138
01 | 138 Komenský 1110  Komenský  01 | 138 z výzkumůROZHOVOR
Cílem tohoto článku je upozornit na některá
pravidla, která by měla být dodržována v  kognitivně
náročné výuce na druhém stupni základní
školy. Na základě našeho tříletého výzkumu
(Šeďová a kol., 2012) se pokoušíme určit
základní principy výuky, v níž jsou žáci vedeni
k  přemýšlení nad kognitivně náročnými otázkami
učitele. Jádro takové výuky tvoří učitelské
otázky, které jsou považovány za klíčový prvek
v procesu učení žáků. Za opakovaně prokázané
se považuje to, že pokud učitel užívá kognitivně
náročných otázek (otázky zaměřené na aplikaci,
analýzu, syntézu či hodnocení), žáci se naučí
více, než když učitel užívá otázky ověřující
zapamatování faktů. Níže popisovaná pravidla
se vztahují jak k prostředí, které by měl učitel
žákům vytvořit, tak také ke způsobu vedení a řízení
výuky učitelem.
Kognitivně náročná výuka
O  kognitivně náročné výuce hovoříme tehdy,
pokud v  rámci výuky převažuje pedagogická
komunikace, při níž učitel využívá otázek vyšší
kognitivní náročnosti při výkladu látky a při
vedení diskuse se žáky s cílem podpořit jejich
učení. Otázky vyšší kognitivní náročnosti musí
splňovat dvě podmínky: zaprvé se vztahují na
otázky zaměřené na aplikaci, analýzu, syntézu
a hodnocení (Bloom, 1956), nikoli tedy na
doslovné vybavení si faktu, který byl již aspoň
jednou v nějaké podobě učitelem prezentován.
Zadruhé odpověď na takové otázky nesmí být
Roman Švaříček
Sedm pravidel
kognitivně náročné výuky
přímo dostupná z učebnice či jiného materiálu,
který mají žáci k dispozici.
U: Aktivní volební právo je od osmnácti let, to znamená, že
od osmnácti let můžete, jestli chcete, jít volit. Na kom to
záleží?
Ž Monika: Na sobě.
U: Máte jít volit, nebo ne?
Ž Monika: Jak chcem.
Ž Pavel: (ve stejnou chvíli jako Monika) Měli bysme.
U: Proč? (na Pavla) Proč jo a proč ne? (na třídu)
(šum ve třídě)
Podtržené otázky učitele jsou příkladem otevřených
otázek vyšší kognitivní náročnosti. V teorii
pedagogické komunikace jsou právě otázky
vyšší kognitivní náročnosti považovány za nejproduktivnější
a vedoucí k rozvoji žákovského
myšlení.
Kladení otázek vyšší kognitivní náročnosti
však automaticky nevede k zapojení vyšších
kognitivních procesů u žáků. Důsledkem velkého
množství otázek vyšší kognitivní náročnosti
může být jen aktivizace žáků, nikoliv náročná
kognitivní práce žáků založená na pečlivé argumentaci
a zdůvodňování názorů. Proto postupně
vysvětlíme sedm základních pravidel kognitivně
náročné výuky.
1. Nové pojmy by měly být vysvětleny
Zaprvé se pro kognitivně náročnou práci žáků
jeví být důležité vysvětlovat žákům nové konšenostně,
výcvikově. Také by měl pracovat pod
supervizí. Měl by se trvale vzdělávat i  poznatkově.
Odborné disciplíny totiž nejsou na stejné
úrovni jako před dvaceti třiceti roky. Někdy se
uvádí, že na další vzdělávání učitelů je málo peněz.
Jednoznačně souhlasím. Podstatný díl však
lze pořídit za pakatel doma u stolu.
Školní nekázeň je zatěžkávací zkouškou zejména
pro začínající učitele. Existuje způsob,
jak se s určitým šokem z reality vyrovnat?
Profesor Matějček (a mnoho dalších) zastával
názor, že děti, dospívající a patrně i dospělí jsou
nepoučitelní. Já jsem s ním částečně nesouhlasil.
Jsem přesvědčený, že alespoň někdo a někdy využívá
minulé zkušenosti. Učitelé jsou odborníci
na vedení dětí, takže pro ně by to mělo být povinností.
Měli by například vědět, že učitel není jediný,
kdo na dítě působí. Nemá tedy úplně všechny
faktory pod kontrolou. Takže nemůže úspěšně
fungovat jeho případná představa, že žákům
nabídne upřímně srdce na dlani a oni budou od
toho okamžiku trvale úžasní. Jít učit s tímto přesvědčením
bych neoznačil jako iluzi a naivitu, ale
jako odbornou hloupost a absolutní ignoranci.
Proč?
Takový učitel chce popřít všechny známé mechanismy
fungování dětského jedince a skupiny
žáků.
Čemu se v souvislosti s výchovou a vzděláváním
věnujete v současné době?
Zabývám se podněty pro individualizaci výuky
a výchovy dětí, rozšiřováním podpůrných
opatření pro všechny děti ve škole, dále řešením
výchovných problémů u dětí. V individualizaci
přístupů k dětem vidím cestu pro budoucnost.
Václav Mertin (1951)
je dětský psycholog, absolvent oboru psychologie
na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Za sebou má 38 let poradenské praxe v  pedagogicko-psychologické
poradně i  ve fakult-
ní  poradně a  32 let pedagogického působení
na katedře psychologie své alma mater. Je autorem
mnoha publikací pro rodiče (Ze zkušeností
dětského psychologa, Výchovné maličkosti,
Výchova bez trestů) i pro učitele (je mj.
spoluautorem knih Psychologie pro učitelky
mateřských škol, Pedagogická intervence
u žáků ZŠ či Problémy s chováním ve škole
– jak na ně). Vedle práce jsou jeho největší radostí
vnoučata a děti. Na své bylinkové zahradě
pěstuje mátu, oregano, tymián a bazalku.
01 | 138 Komenský 1312  Komenský  01 | 138 z výzkumůz výzkumů
cepty, umožňovat žákům jejich porozumění
a zaobírat se významy slov. Učení žáků stojí nejen
na nejméně kognitivně náročném procesu,
kterým je zapamatování faktů. Pro rozvoj jejich
poznání světa je důležité porozumět symbolům,
znakům a teoriím zprostředkovávajícím jim zobecněné
lidské poznání. Při výuce zaměřené na
novou látku by proto měly být využity takové
formy dotazování, v nichž žáci prostřednictvím
otázek učitele docházejí k porozumění teoretickým
konceptům. Nejde pouze o reprodukci či
memorování, ale jedná se o nejvyšší kognitivní
proces učení skrze pochopení. Produkce je založena
na jednoduchém faktu, že učení je výsledkem
myšlení žáka.
V následujícím příkladu učitelka Šárka použije
princip analogie a objasní žákům význam
cizího slova retrospekce. Učitelka se odvolá na
slovo retro, které žáci dobře znají, a navíc se jedná
o slovo, které můžeme označit za populární.
Je to ukázka toho, kdy učitel propojuje znalosti
žáků s  novým učivem prostřednictvím analogického
příkladu.
U: Jestliže Odysseus někde vypráví, co už se stalo, jak se říká
takovým filmům a také literatuře, když někdo vypráví o tom,
co už bylo? (2 s)
Ž: Minulost. Neé.
ŽŽ: (nesrozumitelný výkřik)
U: Jak se říká, když vy si oblečete oblečení nebo posloucháte
písničky třeba ze šedesátých let?
Ž: Retro! (Vykřikne.)
U: (úsměv) Retro, výborně. Super, takže. (Mne si ruce.) Retrospekce,
(Slabikuje slovo.) že, je ta metoda, (pomalu) kterou
tady autor použil…
Citace z hodiny literatury dokládá nejen možnosti
analogického postupu při vysvětlování významu
slov, ale je evidencí učitelova pátrání po
žákovských znalostech. Navíc ukazuje, že když
jsou žáci vtahováni do výukové komunikace
skrze své mimoškolní znalosti, aktivně reagují
a jsou posléze kladně emotivně hodnoceni uči-
telem.
Při výkladu je důležité jak popisovat žákům
jednotlivosti či prvky nějaké třídy prvků, tak
vysvětlovat obecný, abstraktní koncept určující,
proč určité prvky patří do jedné třídy.
2. Komunikační struktura by měla
odpovídat momentálnímu průběhu
výuky
Z  výše uvedených příkladů komunikace můžeme
vidět, že běžná pedagogická komunikace
mezi učitelem a žáky ve třídě má pevnou strukturu,
která je členěna do tří složek. První je iniciace,
kterou je zpravidla otázka učitele, druhá
je replika, kterou je odpověď žáka, a třetí je feedback,
což je hodnocení či evaluace odpovědi
žáka učitelem.1
Učitel sekvenci jak zahajuje, tak
ji také uzavírá a následně zahajuje další sekvenci,
což ukazuje následující příklad.
U: Je tohleto [žáci právě dočetli úryvek z Homérovy Odyssey]
ve verších?
ŽŽ: Nee! (mnohohlasem)
U: Ne?
ŽŽ: Joo! (mnohohlasem)
U: Je to ve verších. Co jste si zase spletli? Verš a…?
Ž: Rým.
U: Rým.
Ž: Rým.
U: Výborně. Takže ve verších to je, že?
Z  ukázky je zřejmé, že žáci nerozumí dobře termínům
rým a verš, ačkoliv se jedná o žáky osmé
třídy základní školy a toto téma bylo opakovaně
probíráno. Učitelka Šárka (průměrně klade 90
otázek za hodinu) zjistí tuto chybu, avšak nezahájí
výklad s cílem uvést věci na pravou míru
a klade opět další otázku (Co jste si zase spletli?).
Tím pokračuje ve struktuře otázek a odpovědí
a  zahajuje další sekvenci, na kterou mají žáci
odpovědět. Sekvence končí tím, že učitelka zdůrazní
správnou odpověď, v níž sice žáci uvedou,
co pletou, ale nedostanou se dál k významu ani
jednoho z pojmů. Ukázka dobře zachycuje způsob,
jakým se učitel vyrovnává s neznalostí žáků.
Místo vysvětlování, které by následovalo po výroku
Je to ve verších, klade učitelka novou otázku
(Co jste si zase spletli?). Žáci tímto způsobem
získávají zprávu, že nutné je správně odpovědět,
nikoli vysvětlit obsah pojmu, protože učitelka se
1	 Tato struktura je označována podle počátečních písmen
složek, tedy IRF nebo IRE.
na to, jak pojmům porozuměli, nedoptává. Žáci
jsou v této ukázce paradoxně pochváleni, i když
nejsou schopni rozlišit rým a verš.
I když to může v mnoha sekvencích vypadat
tak, že učitel má ideální příležitost k výkladu, výkladu
se vzdává, čímž ovšem nedochází k ideálnímu
zpracování žákovské chyby. Naznačuje, že
není spokojen s odpovědí žáků, ale neujímá se
role arbitra a nechává problém nevyřešen. Jedná
se například o situace, kdy učitel klade otázku,
vyžaduje na ni správnou odpověď, ale když zjistí,
že žáci odpovídají špatně (nerozumí problému),
nedojde ze strany učitele k vykročení ze zažité
struktury IRF. Vykročení by znamenalo, že učitel
zahájí pasáž výkladovou, interpretuje chybu
žáků, prezentuje a zdůvodní správné řešení.
Aby bylo možné využít potenciál IRF struktury,
je nezbytně nutné ji v určitých případech
opustit. Když učitel objeví žákovu chybu (po
které pátrá), je někdy nejvhodnější vykročit
z  „dobře naolejované“ struktury IRF a  zahájit
například výklad.
Jakkoliv samozřejmé se to může zdát, IRF
struktura neobsahuje výklad, což může vést
k tomu, že učitel nevykročí z lineárního opakování
IRF sekvence, a nedojde tedy k napravení
objeveného problému. To vede nejen k velkému
počtu položených otázek, ale může to také vést
k  nižšímu porozumění probíranému tématu.
Neváhejte proto opustit danou komunikační
strukturu, pokud je to třeba.
3. Aktivizace žáků je předstupněm
cvičení v argumentaci
K  aktivizaci žáků může vést nestrukturovaná
diskuse, jejímž účelem je vytvořit prostředí
vhodné k pojmenovávání nápadů žáků v emočně
kladném prostředí. Jde o  jakousi formu
brainstormingu, kdy učitel řídí výukovou komunikaci,
ale nezastává privilegovanou pozici
ve správnosti odpovědí.
Ž Šimon: Kulturní dům.
U: Kulturní dům. Tak, já to budu psát, tak jak to budete
říkat, jo? (Zapisuje na tabuli „kult. dům“.)Tak, co
dál vám probleskne hlavou (Ukazuje si oběma ukazováčky
na hlavu.), když se řekne kultura? Tak, postupně.
(Ukazuje na hlásící se žákyni.)
Ž Simona: Tak, chození do divadla.
U: Tak, já napíšu divadlo, jo? (Píše „divadlo“.) , co dál?
Ž Radka: Pozvánka na diskotéku.
U: Diskotéka. (Píše „diskotéka“.) Ták, co dál?
Ž Marek: Kulturisti.
U: Kulturisti. (Píše „kulturisti“, pousměje se u toho.)
ŽŽ: (smích)
U: Tak, Marek je sportovec, to se dalo čekat. Co dál?
Ž Lucie: Národní památky.
U: Národní památky. Výborně. (Píše „památky“.) Co
dál vás napadne?
Učitelka nenutí žáky k promyšlení a propracování
odpovědi a netrvá na zdůvodnění. Projevuje
se absence pravidel diskuse, neboť někteří učitelé
nemají pravidla stabilně zavedená, a někdy
je ani nevyřknou na začátku diskuse či v jejím
průběhu. Zadání je velmi jednoduché, neboť jde
o to říci jakýkoliv názor, což je vidět na některých
výrocích učitelů (učitelka Alice: Chrlte to
na mě, co vás napadne.). Jedná se o nestrukturovanou
diskusi vymezenou jedním tématem.
Na nestrukturovanou diskusi může navazovat
kritická diskuse. Ta by se však již měla držet
pečlivého argumentování ze strany žáků, měla
by obsahovat názorový střet a učitel by měl dovést
žáky k  dopracování odpovědí. V  kritické
diskusi se často objevuje názorový střet dvou
protikladných stanovisek, která jsou přednesena
učitelem, a žáci diskutují své argumenty pro,
či proti. V následující ukázce učitelka reaguje na
odpověď žáka Pavla, který říká, že bychom měli
jít volit. V debatě učitelka vyžaduje zdůvodnění
odpovědi.
U: Proč? (na Pavla) Proč jo a proč ne? (na třídu)
(šum ve třídě)
Ž Pavel: Jo, tak já nevím…
U: Tak, říkáš jo, tak třeba nějaký důvod, proč jo? (na Pavla)
Ž Pavel: Tak já nevím… protože vyjadřujeme, jako že s kterou
stranou sympatizujeme.
U: (Kývá hlavou.) . Že si třeba potom nemůžete říct, že budete
nadávat, protože jste si volili líp. Proč ne?
Ž Alice: Protože pak nadávat nebudeme. (s úsměvem)
Nestrukturovaná tematická diskuse bývá terčem
kritiky za to, že žáci konverzují jen nad
01 | 138 Komenský 1514  Komenský  01 | 138 z výzkumůz výzkumů
tématy, která je osobně zajímají, a  proto se
nejedná o  produktivní metodu (Brooks, Brooks,
1999). Přikláníme se však k  názoru, že
nestrukturovaná tematická diskuse má svoje
místo v procesu učení se žáků. V diskusi mohou
žáci pojmenovávat svoje nápady, které
se později mohou stát předmětem testování
a hodnocení. Podle Goldinga (2009) může být
nestrukturovaná diskuse výchozím bodem pro
kritické zhodnocení myšlenek zpočátku triviálních.
Tato forma dotazování je tedy zacílena na
vytvoření „diskusního“ vztahu mezi učitelem
a žáky, což může být později využito k dalším
etapám učení. Může to být prostřednictvím jiného
typu diskuse, kritické diskuse, jejímž cílem
je kriticky argumentovat o vybraných idejích
nebo skrze vytváření nových konceptů, což
označujeme jako produkci.
Jestliže se učitel zaměří na memorování určité
právě či nedávno probírané látky, pak klade
v  rychlém sledu jednoduché otázky nižší kognitivní
náročnosti. Velké množství uzavřených
otázek nižší kognitivní náročnosti vede na jedné
straně k aktivizování poměrně velké části třídy,
na druhé straně jednoduché otázky učitele
vyvolávají jednoduché odpovědi žáků. Teprve
tehdy, když se učitel snaží přimět žáky k formulování
svých vlastních názorů na předem dané
téma, klade otevřené otázky vyšší kognitivní
náročnosti. Dále se při diskusi objevují emoce.
A to především tehdy, je-li spojena s kritickou
diskusí nebo s produkováním nových konceptů
žáků.
4. Učení potřebuje čas	
Učení potřebuje čas. Čas na žákovo myšlení, neboť
učení je výsledkem jeho myšlení. Roweová
ve svém objevném výzkumu (1969) popsala, že
pauza ve výpovědi je nejenom prostředek, který
významnou měrou vyjadřuje syntaktické vztahy
ve větě, ale je-li pauza umístěna mezi výpovědi
jednotlivých mluvčích, dovoluje žákovi připravit
si odpověď na otázku učitele. Právě Roweová
proto zavedla termín pauza (wait time), která
má v komunikaci mezi učitelem a žáky dvě části.
První pauzu (wait time I) můžeme najít mezi učitelskou
otázkou a replikou žáka, druhou pauzu
(wait time II) mezi replikou žáka a zpětnou vazbou
učitele. Pro vyšší kognitivně náročné otázky
je nezbytné, aby po otázce učitele existovala
určitá pauza pro žákovo vytvoření odpovědi. Výzkumy
následně ukázaly, že učitelé po položení
otázky čekají velmi krátkou dobu, než vyvolají
žáka, aby odpověděl. Mareš (1975) uvádí 2,24
sekundy v 8. třídě základní školy v hodině dějepisu,
Tobin (1987) hovoří o jednotce menší než
jedna vteřina. A většinou učitelé vůbec nečekají,
než si vezmou slovo poté, co žák odpověděl.2
Pokud
přitom učitelé zvýší obě pauzy pro přípravu
nad prahovou hranici tří sekund (3–5 s), dochází
k pozorovatelným změnám, a tím i k lepším
vzdělávacím výsledkům žáků. Ticho a čekání tak
může zefektivnit učení žáků.
Pauzy mají neopominutelný pozitivní dopad
také na učitele, neboť se pro něj zvyšuje čas pro
přemýšlení nad otázkami, které bude klást žákům.
Nelze tedy jednoduše říci, že by učitelé
měli klást více otevřených otázek vyšší kognitivní
náročnosti. Je totiž nezbytné, aby měli žáci
dostatek času na přemýšlení nad svou odpovědí
na otázku učitele.
Pauzy mezi otázkami a odpověďmi vedou ke
zpomalení tempa vyučování, kdy učitel ponechává
žákům delší časový úsek na promýšlení
odpovědí, opakuje zadání otázek, dává otázkám
patřičný důraz, upřesňuje zadání, adresně vyvolává
žáky a ve výsledku dbá na to, aby se zapojila
celá třída. Nejde však jen o důraz na zapamatování
si faktů žáky. Žáci jsou učitelem nuceni
k  tomu, aby se soustředili na tvoření odpovědí
na otevřené otázky (produktivní dimenze).
V následujícím příkladu z hodiny mluvnice se
učitel Karel pokouší žáky přivést k určení toho,
co znamená subjektivní.
U: Co je to zabarvený? (3 s) Přemýšlej, co je to zabarvený
(10 s). Co? (Ukáže na žáka.)
Ž: No, přídavný jméno?
U: No, zabarvený je přídavný jméno. (úsměv) Já bych
2	 Podle výzkumů Mareše (1975) je např. pauza v dějepisu
0,4 sekundy, v matematice 0,5 sekundy. Podle výzkumu
Walshové a Sattesové (2005) při hodnocení učitel v 90 %
případů nečeká a ihned si bere slovo, často přitom přerušuje
odpověď žáka.
tě skvěle pochválil, kdybychom potřebovali slovní
druhy. Ale já potřebuju vědět, co to znamená, to slovo
zabarvený. (Stále se hlásí někteří žáci.) Co to znamená?
(2 s) (Ukáže na žáka.)
Ž: Takže to je jako takový zkreslený, že to není úplně
do detailů.
U: Nevím, jestli by s tím souhlasili úplně všichni… (5
s) Co, Petro, co myslíš?
Ž: Že to, že to zabarvený je, vlastně oni píšou v úplně
jiným světle?
U: (2 s) No, to už je celkem lepší. Píšou v úplně jiným
světle, čili ten popis je nějak ovlivněný něčím. A já se
teď zeptám, čím je ten popis ovlivněný? Čím je ten
popis ovlivněný? (2 s) Čím je ten popis ovlivněný? (3
s) Když tam máme to slovo subjektivní. Co je to slovo
subjektivní? (1,5 s) (V následující větě zesílí hlas.)
Já vám pak řeknu příklad a hned to pochopíte, co je
subjektivní.
Během dotazování na význam subjektivity se
hlásí několik málo žáků, ale učitel Karel vždy
čeká na to, až přibudou další zvednuté ruce.
Úkolem není přihlásit se jako první, ale vymyslet
odpověď na obtížné zadání. Učitel dává
žákům najevo, že ne každá odpověď je správná.
V uvedené ukázce je velmi dobře vidět pomalý,
detailní až zdlouhavý postup, kdy se žáci pokoušejí
vymyslet definici a stále dostávají zpřesňující
otázky od učitele. Zároveň učitel ukazuje, že
žákům naslouchá a jejich odpovědi komentuje
a opravuje.
5. Učitel by měl rozhodovat o tom,
kdo bude odpovídat
Z předchozího příkladu je vidět, že zpomalení
výuky nejen dává větší prostor žákům ve třídě
přijít s  odpovědí na otázku učitele, ale tento
postup ponechává učiteli poměrně velký manévrovací
prostor, co se týče jeho výběru vyvolaných
žáků. Ukazuje se, že je důležité, aby učitel
rozhodoval o tom, kdo bude tázán, nikoliv aby
hovořila stále stejná skupina několika pohotových
žáků. Díky tomu zůstává v rukách učitele
rozhodovací pravomoc, který žák bude odpovídat
a předvede svoji odpověď před celou třídou.
Zná-li učitel schopnosti a  dovednosti svých
žáků, pak adresnost učitelského tázání umožňuje
učiteli pracovat s individuálními charakteristikami
žáků a lépe reagovat na povahu úkolu.
Ačkoliv někteří autoři kritizují nutnost hlásit se,
neboť to omezuje spontaneitu žáků, v našich datech
se ukazuje, že to, že se žáci hlásí, dává učiteli
možnost nejen počkat na pomalejší žáky, ale
také dávat složitější otázky, které vyžadují více
času na přemýšlení. Díky tomu se klade stále
stejný dotaz, který se specifikuje, ale nemění se
zadání úkolu, dokud otázka není žáky uspokojivě
vyřešena.
6. Učitel by měl být arbitrem výuky
Zašesté by učitel měl být arbitrem výuky, což
úzce souvisí s otázkou hodnocení. Základním
pravidlem hodnocení žákova výkonu učitelem
je, že by nemělo být skryté či zamlčené, ale
explicitní a jasné. Učitel by i v případě špatné
odpovědi měl tuto odpověď hodnotit, byť negativně,
a měl by se vyvarovat postoje, že každý
názor je přípustný. Ačkoliv by se tento přístup
učitele mohl jevit jako vstřícný vůči individualitě
všech žáků, učitel se tímto vzdává možnosti
skrze učitelskou otázku a  hodnocení zvyšovat
porozumění žáků obsahu výuky. Učitel by měl
poskytovat jasnou zpětnou vazbu jak na otevřené,
tak na vědomostní otázky.
U: Tak, kdo nám zopakuje, jak jdou po sobě planety?
Matěji, řekneš nám, jak jdou po sobě planety?
Ž: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn…
Uran, Neptun, Pluto.
Ž: Pluto už není.
U: Pluto není. (Kývne hlavou.)
Ž: To už tam nepatří. To už nepatří.
Ž: Ale je to tam.
U: Prosím?
Ž: Ale je to tam pořád.
Ž: Ale nepatří to tam.
U: Dobře, tak jo… (Škrábe se za krkem.)
Učitel nejprve artikuluje určitou zpětnou vazbu
(„Pluto není.“), ale v následující části ustupuje
do pozadí a vzdává se toho, že by žákům problém
vysvětlil. Jedná se o  otázku vědomostní,
a přesto neposkytne žákům jasnou odpověď na
řešenou otázku. Místo toho nechává na chvíli
01 | 138 Komenský 1716  Komenský  01 | 138 z výzkumůz výzkumů
hovořit jen žáky, jako by se ho komunikace ani
netýkala (klade sice otázku Prosím?, ale nekomentuje
jejich rozporné odpovědi) a  jako by
bylo jedno, jestli Pluto je planetou, či nikoliv.
Učitel v sekvenci přestává být arbitrem vzdělávacího
obsahu a zčásti se vzdává svých didaktických
kompetencí. Z  učitele, který předává
obsah, se tak spíše stává debatní moderátor.
Uvolněné místo učitele (který se stal moderátorem)
jsou někteří žáci schopni obsadit, když
argumentačně obhajují své názory a jsou schopni
do diskuse přinést věcné argumenty. Je proto
důležité, aby učitel zastával privilegovanou pozici,
co se týče správnosti žákovských odpovědí.
Každý úkol by měl být řádně evaluován, aby se
žáci dozvěděli, jaké byly jejich výkony před tím,
než se přejde k jinému úkolu.
7. Učitel by měl formulovat standard
dobré práce
Zasedmé se ukazuje jako efektivní, když učitel
formuluje pravidla práce, a zejména dobré práce
žáka. Za standard dobré práce považujeme
taková explicitní sdělení učitele, která určují, jak
má potenciálně vypadat dobrý výkon žáka. Žáci
musí zaprvé dostat jasné pokyny, jaké je zadání
úkolu, zadruhé jak mají při jeho řešení postupovat
(např. učitelka Alice při debatě o peticích,
kdy žáci po skupinách prezentovali výsledky své
předchozí práce, žákům připomněla: „Naslouchejte
si teď navzájem…“), zatřetí musí učitel dát
žákům zřetelně najevo, že mu mají klást organizační
dotazy k zadání a začtvrté by měl učitel
žákům sdělit, na jaké rovině očekává jejich
odpověď.
U: Začneme dneska (Učitel sepne ruce a jasně tak dává najevo,
že půjde o něco vážného či těžkého.) takovou obtížnou
věcí, která… kterou jsme ještě nedělali a která je trošičku
složitější. Budeme vycházet z toho, co umíme, ale dneska
trošku přidáme. Vemte sešity, napište si (gesto sepnutých rukou)
Subjektivně zabarvený popis. (Učitel napíše téma hodiny
na tabuli.) (30 s) Tak, samozřejmě nejdřív si vysvětlíme
ten nadpis. (3 s) Což může být trošku těžší… (12 s) Takže,
máme tam, máme tam tady toto slovo, popis. Dokáže mi
někdo hezky, smysluplně vysvětlit, co je to popis? Aby to
bylo jako od sedmáka, a né od třeťáka. Co je to popis? Co je
to popis? (3 s) Evi, co je to popis?
Jedná se o  úsek ze začátku hodiny, kdy učitel
Karel (průměrně klade 20 otázek za vyučovací
hodinu) vysvětluje žákům téma hodiny. Učitel
přitom pochoduje po třídě, která mezitím ztichla,
má sepnuté ruce a  pomalu, s  vážnou tváří,
postupuje k  vysvětlování tématu. Mezi jednotlivými
větami učitele Karla je vždy jistá (dramatická)
prodleva. Na začátku dává žákům najevo,
že si hodinu pečlivě připravoval, ale změnilo se
počasí. Říká žákům, že to bude obtížné, což můžeme
vnímat spíše jako kladení důrazu na probíranou
látku než jako reálnou výpověď. Dále
říká žákům, jak by měla odpověď vypadat (jako
od sedmáka), a  čeká, až se přihlásí více žáků
a jednoho z nich adresně jménem vyvolá. Doplněním
o jistou dramatizaci učitelem, například
zdůraznění důležitosti či obtížnosti probírané
látky, vede žáky k vyšším výkonům.
I když současný diskurz říká, že aktivita žáků
je nade vše, ukazuje se, že snaha o aktivizování
žáků musí jít ruku v ruce s důrazem učitele na
kognitivně náročnou práci žáků. A bez ní, jak
víme, ke skutečnému učení nedochází.
Závěr
Kognitivně náročná výuka jde ruku v ruce s kognitivně
náročnými otázkami a s vysvětlováním
nových konceptů a pojmů. Když budeme nové
koncepty vysvětlovat, můžeme se na ně žáků
ptát. Spolu s jinými považujeme koncepty a pojmy
za ústřední kameny symbolického poznání
(Sternberg, 2002). Vytváření konceptů se neobejde
bez paměti, ale podobně i bez zapojení
vyšších kognitivních procesů (Vygotskij, 1976).
Paradoxní se může zdát, že mlčení ve výukové
komunikaci může jednak vést k vyšší kognitivní
náročnosti otázek – spíš ke kognitivní
korespondenci žákovských odpovědí, jednak
může zvýšit kvalitu žákovských odpovědí. Vysoký
počet otázek tedy nemusí vždy vést k vyššímu
porozumění výukovému obsahu, ale může
to být spíše tak, že nižší počet kladených otázek
s sebou nese pečlivější práci učitele s otázkou
a odpovědí žáka, a v důsledku může znamenat
lepší porozumění na straně žáků.
Literatura
Bloom, B. S. et al. (1956). Taxonomy of educational objectives.
The classification of educational goals. Handbook I: Cognitive
domain. New York: Longmans Green.
Brooks, M. G., Brooks, J. G. (1999). The Courage to be Constructivist.
Educational Leadership, 57(3), 18–24.
Golding, C. (2009). The Many Faces of Constructivist Discussion.
Educational Philosophy and Theory, 1–7.
Mareš, J. (1975). Interakce učitel – žáci v zjednodušeném
modelu hromadného vyučování. Pedagogika, 25(5), 617–
628.
Rowe, M. B. (1969). Science, soul and sanctions. Science and
Children, 6(6), 11–13.
Sternberg, R. J. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.
Šeďová, K., Švaříček, R., Šalamounová, Z. (2012). Komunikace
ve školní třídě. Praha: Portál.
Tobin, K. (1987). The Role of Wait Time in Higher Cognitive
Level Learning. Review of Educational Research, 57(1),
69–95.
Vygotskij, L. S. (1976). Myšlení a řeč. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství.
Mgr. Roman Švaříček, Ph.D., působí jako odborný
asistent na Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty
Masarykovy univerzity.
svaricek@phil.muni.cz