Řádové domy ve středověku Proměny klášterní architektury od pozdní antiky po začátek reformace Ideální plán kláštera, originál v St. Gallen, cca 820-830, novodobá rekonstrukce dle originálu. Masarykova univerzita Univerzita třetího věku – jaro 2016 V průběhu 3. století, za pozdních časů Římské říše se v pouštích Egypta, Palestiny a Sýrie rozhodlo několik poustevníků navrátit k původnímu ideálu křesťanského života, izolovali se tedy od světského života a snažili se očistit vlastní duši od všech hříchů a pokušení. Časem se tito eremité začali sdružovat do komunit, čímž dali základ k cenobitskému způsobu života. Ten se postupně rozšířil i na evropský kontinent, kde se jednotlivé komunity začali řídit psanými pravidly, nazývanými Regule. Nejprogresivnější řeholi napsal sv. Benedikt z Nursie, která až do 11. století zůstala i v rámci jednotlivých reforem základním kamenem západního mnišství. V době karolinské renesance uvnitř benediktinského řádu vznikla i první ideální podoba klášterního obydlí, jež měla odpovídat duchovním i hmotným potřebám řeholní komunity. Prostorový koncept kostela s připojenými konventnímu budovami prakticky spojenými křížovou chodbou obíhající rajskou zahradu, to vše uprostřed hospodářského zázemí kláštera, se snažily napodobit všechna řádová společenství středověku, nejvíce se to ale podařilo cisterciákům. Karolinskou představu architektury pro život zasvěcený Bohu s menšími či většími obměnami převzaly i kontemplativní, kanovnické, mendikantské, rytířské a špitální společenství. Terminologie: monochoi nebo monachos – osamělý, mniši eremos – pustý, eremité anachorei – osamělý, anachorejci cenobium = cenobité – společný život mnichů laura – stezka či cesta, jež spojovala jednotlivé jeskyně či domky, odtud lávra Egypt: Otcové pouště – poustevníci sv. Antonín +356 a sv. Pavel z Théb +347 Cenobité - Sv. Pachomios – 323 lávra v Tabennesi u Théb Kellia v nilské deltě Červený a Bílý klášter u Théb Blízký východ: Sv. Jeroným - žil nedaleko Betléma na poč. 5. století Sv. Simeon Stylita – poustevník na sloupu, poutní místo Qalat Siman Sv. Basileios Veliký 330-379 – otec východního mnišství, v Pontu v Kaisareji založil velký klášter i s nemocnicí, cenobitská Krátká a Dlouhá řehole, pokračování dodnes na Mont Athosu a v Meteoře Severní Afrika: Sv. Aurelius Augustin 354-430, od 395 biskupem v Hippo Regia v severní Africe, žil s biskupským klérem společně klášterním životem, regule platná dodnes pro všechny kanovníky a kanovnické řády. Tebessa – poutní místo ke hrobu sv. Kryšpíny. Galie: Sv. Martin z Tours – po roce 360 založil polopoustevnickou komunitu v Ligugé Jan Cassianus – 410 klášter St. Victoire u Marseilles, první dvouklášter Sv. Hilarius z Poitiers Sv. Honoratus z Arles – cca 410 založil s druhy klášter na ostrově Lérins u Cannes Itálie: Sv. Benedikt z Nursie (480-547/550) - otec západního mnišství, okolo roku 500 poustevník v Subiacu, 529 založil Monte Cassino, napsal Regule – oficium, úvod a 73 kapitol Opus Dei=modlitba, Lectio divina=četba a rozjímání, Labor=práce Ideu benediktýnského života zachoval a obnovil na konci 6. století papež Řehoř Veliký, a to v Knize rozprav, kde zachytil Benediktův život i dílo. Iroskotské mnišství: Sv. Ninian - misionář Sv. Patrik cca 385-461 – misionář Irské a skotské kláštery až do 10. stol. vesměs dřevěné, opevněné oválným či kvadratickým valem, zpočátku dřevěné i kostely, pak kamenné, malé stavby, příčka v chóru s dvěmi vstup, příčka i podélně kostelem, mužská a ženská část. Dále cely opata a mnichů, společný refektář, vedle kuchyně, budova pro hosty, hospodářské budovy a dílny. Knihovna a skriptorium. Vysoké dřevěné, pak kamenné věže – strážná a obranná funkce (ne stylité). Velmi přísná řehole – modlitba, bohoslužba, studium, tvrdá fyzická práce i tvrdá askeze. Sv. Finnian – klášter Clonard Sv. Comgall – klášter Bangor Další irské kláštery Armagh, Durrow, Derry, Inishglora, Ardoilen. Nejlépe dochovány Gallarus oratory, Skelling St. Michael, Glendalough-St.Kevin, Clonmacnoise. Sv. Kolumbán st. (+597) – Ir, 563 misie v Skotsku - klášter na ostrově Iona. Další misionáři míří do Británie – kláštery Kells, Lindisfarne, Durrow. Sv. Kolumbán ml. (+615) – 591 misie na pevnině, kláštery Luxeuil, Fontaines, Bobbio atd. Misionáři sv. Havel, sv. Fursa, sv. Virgil, sv. Korbinian. Kláštery St. Gallen, Jumieges, Reichenau, Fosses, Vogézy, Jouarre, Nivelles, atd. Sv. Brendan (+570-583) – mnišství na moři, možná doplul až do Ameriky, 1964 nález nápisu na skále ve Wyoming County v západní Virginii s petroglyfy, 1982 snad nápis ve staroirské ogamové abecedě z 5. až 8. století. Merovejské království: Fleury – dnes St. Benoit-sur-Loire – 650 převezeno tělo sv. Benedikta z Monte Casina Hamage v severní Francii Romainmotier v západním Švýcarsku Disentis v jižním Švýcarsku Saint Denis u Paříže Pfalzel u Trevíru Britanie: V 7. století odmítá samostatnou irskou církev, 664 na setkání v klášteře Whitby je odmítnuta irská forma výpočtu Velikonoc, Anglosasové následně přijali římský model, začíná éra anglosaských misií na pevnině, především dnešní Belgie, Nizozemí, Frísko, střední Německo. Wilfrid z Riponu – 664 porazil Iry ve Whitby, Ripon se stal prvním benediktýnským klášterem v Anglii. Benedikt Bishop – kláštery v Jarrow a Monkwearmouth v Anglii Sv. Willibrord – klášter v Echternachu v dnešním Lucembursku Sv. Rupert + 715 misionář v Bavorsku, 700-715 založil klášter a biskupství v Salzburku Sv. Emmeram + 715 – biskup a opat v Řezně Sv. Corbian + 725 – biskup a opat ve Freisingu Sv. Bonifác 719 vyrazil do Duryňska - kláštery Fritzlar, Hersfeld, 744 Fulda (pohřben), Erfurt, organizoval biskupské správy a klášterů v Německu pod vlivem Říma, pak vyzván Karlovci k reorganizaci církve a klášterů v Galii. Itálie za Langobardů: Pavia, San Salvatore Brescia, Sana Salvatore Cividale, Santa Maria in Valle Karlovská říše: Mnichům bylo sice jednotně uloženo dodržování Benediktovy řehole, ale to bylo narušováno severně Alp vlastnickým systémem církve, kdy panovník a jeho družina přistupovali ke klášterům k jako soukromému majetku, darovaný majetek instituci považovali stále za svůj, nechali si odvádět dávky, dosazovali opaty…. Karel Veliký v roce 787 poslal žádost na Monte Cassino o opis původní Benediktovy řehole. 814 – nastupuje Ludvík Pobožný, který povolal Benedikta z Aniane +821, jihofrancouzského reformátora, který měl provést nápravu benediktýnských klášterů v karlovské říši. 816-817 – synoda v Cáchách, proběhly dvě zasedání opatů velkých klášterů pod vedením Benedikta z Aniane, nařízeno ve všech říšských klášterech přijmout benediktýnskou Regulae, založen vzorový klášter v Inden (Inda), dnes Korneliusmünster u Cách. V Cáchách byl taktéž vytvořen ideální plán pro podobu benediktýnského kláštera, 820-30 byl v Reichenau doplněn a poslán do St. Gallen – zde sice nerealizován, ale dodnes dochován. Nejvýznamnější kláštery karolínské éry: Centula, Corwey, Reichenau-Oberzell, Mittelzell a Niederzell, Padeborn, Lorsch, Nivelles, Heidelberg-Heiligenberg, Müstair, Romainmotier, Frauenchimsee Po smrti Ludvíka Pobožného se klášterní život vrací ke starým pořádkům, v 10. a 11. století vyšla snaha o reformu přímo z benediktinského prostředí, a to z několika center: I. Cluny v Burgundsku 910 založeno akvitánským vévodou Vilémem nedaleko Maconu Prvních dvě stě let vládli posléze svatí opati Berno, Odo, Odilo, Hugo, v 11. století pak Petr Ctihodný, velmi vlivní mužové jak v Římě, tak na dvoře Kapetovců V roce 1100 mělo Cluny asi 900 klášterů na území Francie, Itálie, Španělska a Anglie Cluniacensis ecclesia – clunyjská kongregace – stát ve státech Cluny I – založeno 916 Cluny II – budováno 954-994, zároveň stavěny rozsáhlé budovy konventu dle St. Gallen – vzor pro celé 11. století v klášterní architektuře, odtud i do světské církve, tedy kapituly Cluny III – budováno 1089-1131, největší chrám západního křesťanství, za francouzské revoluce klášter zrušen a odsvěcen, 1798 prodán jako stavební materiál, 1811-13 z velké části rozebrán, zachovalo se jižní rameno velkého transeptu + několik fragmentů půdorysu Další stavby z clunyjského okruhu: Paray-le-Monial, St. Lazar v Autun II. Gorze v Lotrinsku 933 založil biskup Adalbero z Met – hlavní reformní centrum pro německé zemně Trevír – klášter sv. Maximina Řezně – klášter sv. Emmerama podporoval řezenský biskup sv. Wolfgang Magdeburg – sv. Mořic Einsiedeln ve Švábsku Burgundsko – St. Benigne v Dijonu – opat Vilém z Volpiana III. Fleury v severní Akvitánii – St. Benoit-sur-Loire od roku 930/34 další místo, odkud se šířil požadavek na přísné dodržování Benediktovi Řehole IV. Hirsau ve Švábsku 1075 založen, zapojil se do clunyjského hnutí, ale vytvořil vlastní reformu, a to i v podobě liturgie a klášterní architektury, postupně ovlivnil na 200 klášterů v německy mluvící oblasti, velmi jednoduchá a čistá architektura, předchůdci cisterciáků Hirsau, Paulinzella, Alpirsbach, Komburg, Prüfening u Řezna Monte Cassino – cca 950 návrat mnichů, po 1066 nově vybudováno opatem Desideriem, a to podle vzoru sv. Petr v Římě, za 2. světové války zničeno Dochováno probošství San Angelo in Formis Benediktinský klášter se nazývá opatství v čele s opatem, podřízené domy pak probošství nebo převorství. Benediktinské kláštery v Čechách: 973-975 benediktinky u sv. Jiří na Pražském hradě 993-995 benediktini v Břevnově 999-1000 – Ostrov u Davle 1032 – Sázavský klášter 1115 – Kladruby u Stříbra 1160-1167 – Teplice Benediktinské kláštery na Moravě: 1048 Rajhrad 1078 Klášterní Hradisko 1104 Třebíč Komárov – třebíčské proboštství V 11. století se vedle cenobitského života velmi rozvíjí i poustevnický způsob mnišství, Životy a Výroky církevních otců – Egypt a Palestina jako vzor, obrací k nim pozornost řada mnichů, kteří pak opouští kláštery a hledají samotu. Kamalduni (opat a opatství) Sv. Romuald +1027 založil klášter Camalduli u Arezza v roce 1022, v údolí sídlila cenobitská komunita, jež sice navazuje na sv. Benedikta, ale vychovává mnichy k poustevnickému životu v horách Fonte Avellana – Petr Damián zde sepsal Zásady poustevnického řádu Vallambrosa v Toskánsku – Jan Gualbertus, cenobitský klášter podle sv. Benedikta, naprostá izolace mnichů od okolního světa, spojení přes laické mnichy, poprvé se objevují konvrši (fratres converses) – spojení modlitby a poddanské služby Zobor nad Nitrou – kamaldůni působili 1691-1782 Kartuziáni (převor a převorství) Bruno z Kolína +1101, získal 1084 místo v Alpách nad Grenoblem, uskupení pousteven Guido du Pin 1106 zde zakládá klášter Grand Chartres, 1128 sepisuje řeholi, spojil benediktýnskou, cisterciáckou i pouštní tradici, osamělý život v komunitě Grand Chartres – Velká Kartouza Villeneuve-lès-Avignon Norimberk Mont Grace v Yorkshire Certosa di Pavia 1350 Brno-Královo Pole Dolany u Olomouce Valdice u Jičína Červený kláštor na Slovensku Celestini Založil Petr Morone, posléze papež Celestin V. (+1296), sestavil jejich řádová pravidla na modifikaci benediktýnské řehole a františkánské spirituality. Augustiniáni kanovníci (probošt a kanonie) sv. Augustin – 396 – biskup v Hippo, proměnil biskupskou domácnost v klášter Jde o řád kněžských mnichů, o kongregaci duchovních žijících podle mnišské řehole. 1039 – čtyři klerici-kanovníci zakládají klášter při kostele St. Ruf u Avignonu 1059 – lateránská synoda odsouhlasila společný život kanovníků, a to především podle starých pravidel sv. Augustina (Augustinův dopis č. 211 a Ordo) Hlavní centrum klášter San Pietro du Ciel d´Oro v Pavii, kde se od roku 735 nachází tělo sv. Augustina. 1244/1256 – obutí augustiniáni (poustevníci, eremité) potvrzeni papežem, hnutí vzniklo v Toskánsku, snaha o přísnější řeholi. 1533/88 – bosí augustiniáni, vznikli v Portugalsku, opět snaha o přísnější observanci. Kláštery augustiniánů kanovníků v českých zemích od 1333: Roudnice nad Labem, Praha – Karlov, Třeboň, Fulnek, Prostějov, Lanškroun, Jaroměř, Borovany, Šternberk, Jevíčko Kláštery obutých augustiniánů v českých zemích od 1262: Pivoň, Svatá Dobrotivá u Zaječova, Třebařov-Koruna, Praha – Malá Strana – sv. Tomáš, Brno – sv. Tomáš, Litomyšl, Moravský Krumlov, Ročov Kláštery bosých augustiniánů v českých zemích od 1623: Praha – Na Zderazi, Havlíčkův Brod, Vratěnín Herburky v Brně – augustiniánky původně, posléze dominikánky Premonstráti (opat a kanonie) Norbert z Xanten 1121 – založil klášter v Premontré, západně od Laonu 1126 – papež schvaluje řeholi, Norbert se stává arcibiskupem v Magdeburku, pokouší se o reformu shora, tamní sekulární kanovníky proměnil v řeholní, především kazatelská povinnost Hugo z Fosse – Norbertův nástupce, pravý zakladatel řádu, základní pravidla podle sv. Augustina, Cluny a cisterciáků. Magdeburg – klášter Panny Marie, sv. Norbert pohřben, v baroku převezen na Strahov Premonstráti v českých zemích: Strahov – 1143 založili Vladislav II. a Jindřich Zdík Milevsko, Litomyšl, Želiv, Klášterní Hradisko, Teplá, Louka u Znojma, Brno – Zábrdovice Premonstrátky v českých zemích: Doksany, Louňovice pod Blaníkem, Dolní Kounice, Chotěšov, Nová Říše Cisterciáci (opat a opatství) Molesme – klášter pod Cluny – 1098 opat Robert z Molesme odešel s nespokojenou částí komunity do větší pustiny, do Citeaux (lat. Cistercium) – založil Novum monasterium Za opata Albericha v roce 1100 schválil papež jako novou řeholi Angličan Štěpán Harding v roce 1114 sepsal Chartu caritatis et unanimitas (listinu lásky a svornosti) Návrat k Benediktově Řeholi „do slova a do písmene“, opět je vedle modlitby a čtení písma zdůrazněna manuální práce Nejvýznamnějším myslitelem cisterciáckého řádu byl sv. Bernard z Clairvaux Přísnost a čistota v architektuře – bez dekorace, bez západních portálů, pouze vstupy pro mnichy a konvrše, veřejnost vyloučena, arkády, hlavice i přípory bez výzdoby, bez věží. Tzv. bernardinský plán kostela – bazilikální trojlodí, transept, pravoúhlý chór, pravoúhlé kaple po bocích plochostropé stavby, později valená či žebrová klenba, žádná plastická či malířská výzdoba. Hospodářské části se budují stejně honosné jako obytné části i jako kostel. Všechny kláštery byly vázány jasnými pravidly, opati se od 1116 každý rok scházeli na generální kapitule, systém kontrolního mechanizmu pomocí filiací, nejde o mocenskou podřízenost, ale o pojistku, aby klášter nesešel z cesty, pravidelné vizitace, dohled na dodržování řehole. V zákazech zdobnosti však řád v průběhu 13. století povolil. V roce 1500 měl řád 738 mužských a 654 ženských klášterů. V La Trappe vznikla v roce 1644 reforma Armand Jean Le Bouthillier de Rancé – trapisté jako přísná observance. Francie: Citeaux – matka celého řádu Clairvaux, La Ferte, Morimond, Pontigny – čtyři hlavní dcery Fontenay, Noirlac, Silvacane, Thoronet, Royaumont – nejzachovalejší kláštery ve Francii Anglie: Fountains a Rievaulx Německo: Maulbronn – nejzachovalejší klášter v Německu Eberbach, Ebrach, Zinna, Salem Rakousko: Zwettl, Heiligenkreuz, Lilienfeld Itálie: Chiaravalle Milanese, Abbazzia delle Tre Fontane, Fossanova V Čechách a na Moravě vzniklo od roku 1142 celkem 18 mužských i ženských klášterů. Čechy: Sedlec, Plasy, Pomuk, Hradiště nad Jizerou, Svaté Pole, Osek, Vyšší Brod, Zlatá Koruna, Pohled, Sezemice, Zbraslav, Klášterní Skalice Morava: Velehrad, Oslavany, Porta coeli v Předklášteří, Žďár nad Sázavou, Vizovice, Aula Beatae Mariae na Starém Brně Žebravé (mendikantské) či kazatelské řády Dominikáni – převor a konvent Minorité – kvardián a konvent Počátky mají na začátku 13. století v Itálii a Francii, jsou odrazem dobové lidové zbožnosti, a to především v městském prostředí. Směřují k misijnímu působení, kazatelská činnost, ideálem je prostota a chudoba prvních apoštolů. Sv. Dominik 1173-1221, kastilský šlechtic Dominik Guzmán, studoval svobodná umění, teologii a filozofii, kanovník a posléze i převor kapituly u katedrály v Osmě. Zúčastnil se kruciáty v Languedoku, během níž založil 1215 v Toulouse bratrstvo, pro něž sepsal řeholi podle sv. Augustina, upravenou pro potřeby kázání. Pohřben v Bologni. Sv. František 1182-1126, kupecký synek František Bernardone z Assisi, ponejprv příslušník zlaté mládeže, chtěl se stát rytířem, ale nakonec to byl rytíř boží. 1205 duchovní zážitek v San Damianu, započal asketický život v totální chudobě, kázal v krajině a shromáždil postupně okolo skupinu učedníků, nakonec se usadili v Porcinkuli. Od roku 1209 překládal papežské kurii velmi přísná pravidla řádu, schváleny až 1223, kdy je Františkovi druzi zmírnili. Pohřben v Assisi v kryptě pod dvoupodlažním chrámem. Sv. Klára 1193-1253 1212 opustila rodinu, přes její protesty se přidala ke komunitě v Portiunculi, sv. František ji pobízel, ale se její sestry řídily řeholí benediktýnek, ale Klára se usadila u sv. Damiána a vypracovala velmi přísná pravidla, která byla v Římě potvrzena až po její smrti. Terciáři Bratři třetího řádu, tedy laického, žili v manželstvích, ale podíleli se na práci řadu a snažili se žít podle jeho ideálů, odtud pramenila velká popularita žebravých řádů. V letech 1350 až 1517 se postupně od minoritů oddělují františkáni observanti (bernardini). V letech 1435 až 1506 se postupně od minoritů oddělují pavláni, a to pod vlivem poustevníků. V roce 1528 se z observantů vyčleňují kapucíni, a to pod vlivem kamaldůnů. První komunity vznikají v Itálii a Francii, ale rychle se šíří po městech celé Evropy. Kostely byly budovány tak, aby přijaly co největší počet věřících, důležité pro kázání. V Itálii ještě pozdně románské stavby, pak se ale zapojují do šíření gotiky. Plochostropé sálové či trojlodní bazilikální stavby, s chórem podle bernardinského schématu, tedy transept s pravoúhlými kaplemi. Další kaple okolo lodě kostela, které zakládali bohaté rodiny. Minorité: Assisi, Fiesole, Siena, Mantova, Bologna, Benátky – Frari, Florencie – Sanata Croce, Padova – Il Santo. Dominikáni: Řím – Santa Maria sopra Minerva, Bologna, Spoleto, Siena, Benátky – Zanipolo, Florencie – Santa Maria Novella Severně Alp se budují ponejprv baziliky, postupně haly či pseudohaly, původně plochostropé, později se klenou křížovými žebrovými klenbami. Na východě vynechán transept, pod vítězným obloukem se nachází letner, za ním velmi dlouhý a vysoký chór, jež slouží k modlitbám bratřím. Minorité: Würzburg, Colmar, Regensburg, Enns (+ soukromá kaple Wallsee) Klarisky: Colmar Dominikáni: Colmar, Regensburg, Erfurt Dominikánky: Colmar, Imbach, Pirna Karmelitáni (převor a převorství) Řád bratří blahoslavené Panny Marie na Hoře Karmel Roku 1209 získali tito poustevníci pravidla od patriarchy Alberta Jeruzalémského, 1226 řeholi schválil papež Honorius III., 1238 opouštějí Svatou zemi, a v Evropě se usazují ve městech jako žebravý řád. Praha – Panna Marie Sněžná na Novém Městě, založil Karel IV. 1347 Tachov, Rabštejna nad Střelou, Chyše Kostelní Vydří – dnes jediný Karmel u nás 1593 – papež Klement VIII. schválil reformované bosé karmelitány – vznikli ve Španělsku, o reformu se postarala Terézie z Ávily a Jan z Kříže 1624 – Praha – Panna Marie Vítězná Mladá Boleslav a Pacov Rytířské a špitální řády Počátky těchto řádů spadají do doby křížových výprav do Svaté země v 11. a 12. století. Členové řádů byli mnichy, kterým kanonické právo zakazovalo podílet se na prolévání krve, ale zároveň rytíři, jež ve válce zabíjejí, za což měli činit pokání. První křížová výprava započala 1095. Boží bojovníci se začali ve Svaté zemi organizovat, rytířské řády přitahovali šlechtice, kterým vyhovovalo spojení náboženského života a fyzické aktivity s mečem v ruce. Architektura rytířských řádů Ve Svaté zemi si řády budovaly v rámci velkých měst komendy s kostely a se špitály a ubytovnami pro poutníky. Postupně postavily i řadu hradů na ochranu hranic a cest, proti muslimům a loupežníkům. Po přesunu do Evropy si stavěly taktéž opevněné areály, ve městech opět hrazené areály s komendami a kostely a špitály, kde se občas můžeme setkat s pravidelnou dispozicí okolo rajského dvora. Na venkově rytíři zakládali dvorce, které se v románské době skládaly především z kostela a blokovité budovy, jedno či dvoutraktové, okolo hospodářské budovy. V gotické době stavěli hrady, které především u německých rytířů mají pravidelnou čtyřkřídlou dispozici i s ambitem okolo čtvercového nádvoří. Jedno křídlo hradu obsahuje velkou kapli. Templáři si velmi často stavěli velké obytné donžony, kostel v sousedství měl někdy podle jeruzalémského vzoru Božího hrobu centrální půdorys. Johanité (velmistr, komtur a komenda) Špitální bratři sv. Jana Křtitele v Jeruzalémě Už dvacet pět let před první křížovou výpravou skupina zbožných italských kupců z Amalfi obnovili kapli Panny Marie Latinské v sousedství Božího hrobu v Jeruzalémě a založili špitál sv. Jana Křtitele, u něho vzniklo špitální bratrstvo, staralo se o nemocné poutníky. V roce 1113 Gerard z Amalfi získal uznání bratrstva u papeže Paschala II. jako špitálního řádu, jehož náplní byla charitativní a pečovatelská služba poutníkům, klerici a laičtí bratři se řídily regulí sv. Augustina. 1123 Raimond z Puy rozšířil činnost johanitů i na vojenské úkoly, vytvořili obrannou kostru latinských křižáckých států ve Svaté zemi Celý řád se skládal z laických bratří, rozdělení na rytíře (pouze šlechtici) a seržanty, kleriků a služebných bratří. Hrad Krak de Chevaliers Komendy v Margatu, Byblu a Akkonu Po opuštění Svaté země sídlili od 1291 na Kypru, od 1309 na Rhodu, nakonec od 1530 na Maltě. Čechy: Praha – komenda u Panny Marie pod řetězem na Malé Straně – 1158 založil Vladislav II. Manětín, Kadaň, Ploskovice, Kladsko, Strakonice, Český Dub, Horažďovice, Pičín Morava: Staré Brno – kostela u kostela sv. Jana Křtitele, dnes zaniklá Horní Kounice, Orlovice a Ivanovice na Hané, Přibice, Osinovice, Kroměříž, Opava Templáři (velmistr, mistr a komenda) Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu 1118 vznikají ve Svaté zemi, založil francouzský šlechtic Hugo z Payns s osmi druhy. Jeruzalémský král Balduin II. je vzal pod ochranu a vykázal jim část paláce v sousedství Skalního dómu na Chrámové hoře. 1129 synoda v Troyes schválila mnišský život rytířstva a Bernard z Clairvaux sepsal řádová pravidla Chvála nového rytířstva = kombinace řehole sv. Bernedikta a cisterciácké observance. 1139 schváleni papežem Inocencem II. – bula Omne datum optimum – výsadní postavení. Velká podpora u šlechty i panovníků – 9.000 komend s 20.000 rytíři v 17 provinciích. Po pádu Akkonu se 1291 přesouvá centrum řádu do Limissu na Kypru, 1306 do Paříže. 1307-1312 likvidace řádu francouzským králem Filipem IV. Temply v Paříži, Londýně, Tomaru a Janově Čechy: 1232 zemský komtur sídlil u sv. Vavřince na St. Městě pražském, Uhříněves Morava: 1248 Čejkovice, ale komtur Fridrich je na Moravě zmiňován už 1243 Jamolice od 1279, Templštejn 1281 – naposledy 1303 Patronátní právo nad kostely: Jamolice, Horní Dubňany, Dobřínsko, Dukovany, zaniklé Bohuslavice Hrad Freunsberg (Klenov) u Vsetína – 1308 jediná zmínka Pyrenejský poloostrov – probíhala reconquista, tedy dobývání na Maurech Podle vzoru templářů vznikají nové řády – vycházejí z jejich regule Calatrávský řád – 1158 založil opat cisterciáckého kláštera ve Fiteru Raimundo Serrat Alcántarský řád – 1156 založen na hranicích Š a P, 1177 schválil papež, 1218 převzal kontrolu nad pevností Alcántara na řece Tajo, po rozpuštění templářů převzal majetky ve Španělsku Rytířský mečový řád sv. Jakuba – 1170 založil Rodrigo Arías, bránili mestpo Caceres, 1175 schválil papež, chránili především poutníky do Santiaga de Compostely, pak i reconquista Vojenský řád Kristův – převzal templářské majetky v Portugalsku Němečtí rytíři (velmistr, komtur a komenda) Bratři německého domu Panny Marie Jeruzalémské 1127 vyšli z prostředí johanitského řádu v Jeruzalémě, zaměřili se na německé poutníky, původně pouze špitální bratrstvo. V Akkonu se 1187 proměnili v rytířský řád, 1191 papež schválil novou řeholi, působení špitální i vojenské, duchovní se řídili regulí sv. Augustina, laičtí rytíři převzali řeholi od templářů. 1211-1226 – pokus vytvořit vlastní stát v Sedmihradsku, kam je pozval do Uher král Ondřej II. na obranu proti pohanským Kumánům. Poté se přesunuli do Pobaltí, kde se zúčastnili tažení proti pohanským Prusům a dalším národům. Po pádu Akkonu 1291 bylo centrum přeneseno na Kypr, vzápětí do Benátek, nakonec 1309 přeneseno centrum do Malporku-Marienbergu, kde rytíři vybudovali hlavní sídlo velmistra. 1525 poslední velmistr Albrecht von Brandenburg-Ansbach přestoupil k luterství, majetek sekularizoval a stal s vazalem polského krále, konec vojenské moci řádu. Walter von Cronberg uchoval duchovní řád v Německu, centrum v Mergetheimu u Würzburgu. 1696 se řád stal špitálním, 1806 zaniká svatá říše římská, velmistr se přesunuje do Bruntálu, posléze hlavní sídlo ve Vídni a na Bouzově. Řádové hrady v Pobaltí: Rehden, Soldau, Malpork. Čechy: okolo 1200 u sv. Petra na Poříčí před hradbami staré Prahy – špitál a komenda, 1233 přenesli své sídlo ke sv. Benediktu uvnitř Starého Města. Miletín, Chomutov, Drobovice, Jindřichův Hradec, Řepín, Plzeň, Německý Brod, Bílina, Polná, Hradec Králové, Býčkovice Morava: Slavkov, Hostěradice, Opava, Osová Bítýška, Moravský Krumlov, Hrotovice, Křenovice, Deblín Mečový řád v Livonsku 1202 založeni v Rize biskupem Albertem Křížovníci s červeným křížem - Strážci Božího hrobu Jeruzalémského (probošt a proboštství) 1099 po dobytí Jeruzaléma vzniklo u Chrámu Božího hrobu bratrstvo, které vzal pod ochranu první král Godefroy z Bouillonu a svěřil ho jeruzalémskému patriarchovi, následně jej 1114 patriarcha proměnil v řeholní kanovníky podle regule sv. Augustina, byl to především špitální řád, vojenská složka nebyla tak silná, v novověku rozdělen na duchovní linii a laickou rytířskou linii. Segovia – kostel Vera Cruz Praha – kostel sv. Petra na Zderaze: proboštství roku 1190 založili Kojata a Všebor z rodu Hrabišiců, majetky měli v Hněvíně, Mostě, na severním Plzeňsku, v okolí Nymburka, Trutnova, Horažďovic, Sušice, Vysokého Mýta a Prahy. Špitály provozovali v Praze u sv. Petra a Pavla, sv. Václava na Zderaze a sv. Lazara, v Trutnově a Nymbuce. Strážkyně Božího hrobu sídlili ve Světci u Mostu. Křížovníci s červeným srdcem – Cyriaci (převor a kanonie) Podle legendy existovali už od apoštolských dob, založil prý papež sv. Cletus, název přijali od mučedníka sv. Cyriaka umučeného za Diokleciána, ale vznikli ale za křižáckých válek na Východě jako špitální bratrstvo, v roce 1179 obdrželi od papeže Alexandra III. řeholi sv. Augustina. V roce 1255 je v Pobaltí poznal Přemysl Otakar II. a pozval je do Prahy, 1256 se usadili u sv. Kříže Většího na Starém Městě, v letech 1340 až 1420 měli hlavní sídlo v Praze. Další kanonie: Staré Pardubice, Klášterec nad Orlicí-Orlík, Benátky nad Jizerou, Solnice. Křížovníci s červenou hvězdou (převor a komenda) V roce 1233 založila sv. Anežka Česká v sousedství svého kláštera na Františku špitální společenství, a to u kostela sv. Haštala. Roku 1233 královna Konstancie odkoupila od německých rytířů kostel a majetky u sv. Petra na Poříčí za hradbami města, špitálníci se k němu následně přesunuli. Roku 1237 byly špitál i bratrstvo vzaty pod papežskou ochranu Řehoř IX., v bule je bratrstvo přeměněno v samostatný řád, a to podle regule sv. Augustina, určitý vliv mělo i učení sv. Františka. Nakonec ale sv. Anežka roku 1252 položila základní kámen k novému konventu u paty Juditina mostu, kostel sv. Ducha, dnes sv. Františka. Další komendy v Čechách: Stříbro, Most, Klatovy, Dobřichovice, Chlum sv. Máří, Litoměřice, Ústí nad Labem, Kouřim, Písek, Cheb, Karlovy Vary, Loket, Kynšperk nad Ohří. Morava: 1240 získal řád Hradisko sv. Hypolita u Znojma Slezsko: 1245 řád povolala do Vratislavi Anežčina sestra vévodkyně Anna Řád sv. Ducha – hospitalité z Montpellier Založen 1195 v Montpellier z iniciativy Quidona z Montpellier jako rytířské sdružení spolubratrů ve službě chudýma nemocným, 1198 papežem proměněny podle vzoru johanitů v duchovní, špitální a vojenský řád. 1260 – nejvýznamnější špitál v Litovli u kostela Panny Marie 1238 – Staré Brno, založil brněnský měšťan Rudiger s manželkou Hodavou špitál na Božím poli pod správou bratrstva sv. Ducha, Rudiger v čele, potvrdil Václav I. a Řehoř IX., leč 1243 ho převzali pod svou správu johanité, a to poté, co fundátor k nim přestoupil. Olomouc a Telč – sv. Duch – dle pozdější tradice Lazariáni Bratři sv. Lazara – opět špitální zaměření Antonité Špitální bratrstvo sv. Antonína – vzniká na konci 11. století, původně laické hnutí, roku 1218 mu papež Honorius III. povolil přijmout mnišský život. Bonifác VIII. je přeměnil v řeholní kanovníky s řeholí sv. Augustina. Řád sv. Trojice Schválen Inocencem III. a zaměřeno na vykupování křesťanských otroků z rukou Saracénů. Humiliáti Inocenc III. udělil mnichům řeholi podobnou celestinům. Olivetáni Roku 1313 založil italský právník a teolog Bernarda Tolomei na Olivetské hoře v Toskáně laickou klášterní komunitu, 1324 Jan XXII. ji schválil a předepsal mu řeholi sv. Benedikta se zaměřením na přísný asketický život. Jesuaté 1360 laické bratrstvo založili sienští mešťané, 1364 schválil papež Urban V. a předepsal řeholi sv. Augustina. Bekyně a beghardi – 13. a 14. století Laické hnutí severně Alp, především německé země a sever Francie, nikdy však nedostalo papežské svolení, takže časem bylo potlačeno. Sekulární kanovnice a kanovníci provozovali špitály, poutnické domy, sirotčince a vdovská útočiště. Odborný garant kurzu: Mgr. Aleš Flídr