OČISTEC zpěv první 1 Už všechny plachty své člun ducha mého 2 pro lepší plavbu vodou zdvihá výše, 3 opustiv vlny moře ukrutného. 4 Zpívati budu chválu druhé říše, 5 kde lidský duch své poskvrnění smyje 6 a hodným nebe stane se tak spíše. 7 Však tady z mrtvých povstaň, poesie, 8 jsem, Musy svaté, váš, a bez prodlení 9 ať Kallliopé zase poožije 10 a provází tím zvukem svým mé pění, 11 jímž straky bědné poraněny byly, 12 že už nesměly doufat v odpuštění. - 13 Safíru východního opar milý 14 a modř, jež vzduchem čistým pronikala 15 až po kraj kruhu prvního v té chvíli, 16 oči mé znovu těšit začínala, 17 když vyšel jsem z mrtvého duchu sluje, 18 jež srdce mé i zrak můj skličovala. 19 Planeta, jež nás k lásce povzbuzuje, 20 jas úsměvu přes celý východ šíří 21 skrývajíc Ryby, s nimiž nebem pluje. 22 Vpravo se obrátiv, já hvězdy čtyři 23 u točny zhléd’, k nimž kromě lidí 24 prvotních nikdo pohled nezamířil. 25 Zdálo se, že z nich nebe rozkoš klidí. 26 Ó smutné sídlo na severní straně, 27 že nikdo odtamtud je neuvidí ! 28 A když jsem odtrhl svůj pohled na ně, 29 obrátiv jej k druhému pólu světa, 30 odkud už zmizel Vůz, já nečekaně 31 jsem uviděl osamělého kmeta, 32 jenž víc, než syn kdy otci dlužen býval, 33 hoden byl úcty pro svůj vzhled i léta. 34 Vous dlouhý, prošedlý mu s brady splýval, 35 jenž barvou podobný byl s jeho vlasy 36 a na prsou mu tvořil dvojí příval. 37 Ta čtyři svatá světla svými jasy 38 tváří mu rozlévala tolik záře, 39 až byl bych řekl, že to sluncem asi. 40 „Kdo jste, že pospícháte ze žaláře 41 věčného proti slepé řece nyní ?“ 42 řek’, pohnuv počestným tím peřím tváře. 43 „Kdo ved’ vás? Kdo vám svítilnou byl v síni 44 té noci temné, z níž jste vycházeli, 45 a jež vždy sluji Pekla černou činí? 46 Což takto propast mění řád svůj celý? 47 Či v nebi snad se úradek stal nový, 48 že proklatci k mým skalám přijít směli?“ 49 Mne Vůdce k sobě přitisk’ a slovy 50 i rukou posunky mé tělo nutí 51 i obočí mé k úctě ke kmetovi. 52 Pak řek’: „Sem nejdu po svém rozhodnutí: 53 Na přání té, jež s nebe sestoupila, 54 zde tomu druhem jsem při jeho hnutí. 55 Že však se vůle tvá tak projevila 56 podrobně zvědět, co se s námi dálo, 57 v tom vůle má by ráda posloužila. 58 Poslední tmou se nad ním nesmrákalo, 59 však tak jí blízko byl v svém ošálení, 60 že času zbývalo už velmi málo. 61 Jak už jsem řekl, k jeho zachránění 62 mě poslali a žádná jiná cesta 63 než ta, po níž sem přicházíme, není! 64 Já zjevil jsem mu, jak hříšný lid se trestá ; 65 teď duchy, kteří očišťují sebe, 66 mu ukázat chci v řádu tvého města. 67 Jak šli jsme, dlouhá řeč by byla; s nebe 68 však síla pomáhá mi tak ho vésti, 69 aby moh’ uslyšel a spatřit tebe. 70 Teď jeho příchod laskavě rač snésti: 71 Svobodu hledá, jež se draho platí, 72 jak ví, kdo pro ni zřek’ se svého štěstí ! 73 Ty víš to, pro ni trpká nebyla ti 74 smrt v Utice, kde zanechal jsi šaty, 75 jež jasně tak v den velký budou pláti. 76 Z platností řády věčné nejsou vzaty: 77 On živ, mne Minos neztáh’ do své trýzně, 78 neboť já z kruhu jsem, kde láskou vzňaty 79 oči tvé Marcie tě prosí plny žízně, 80 bys, hrudi svatá, za svou měl ji stále. 81 Pro její lásku, popřej nám své přízně ! 82 Nech sedmerem svých říší jít nás dále ! 83 Zvolíš-li dole zmíněn být, tvé paní 84 tě připoměnu v úctě neskonalé.“ 85 „Marcia byla milá tak, že na ní 86 mé oči,“ odpověděl, „tehdy lpěly 87 a vyplnil jsem každé její přání. 88 Však co nás od sebe zlá řeka dělí, 89 já po zákonu onom učiněném, 90 když vyšel jsem, už nepatřím jí celý. 91 Když pomoc paní nebeské ti věnem, 92 lichotit nemusíš se řečí plynnou - 93 mně stačí, že mne žádáš jejím jménem! 94 Nuž jdi! Však opásej dřív hladkou třtinou 95 tohoto zde a tvář mu také omyj, 96 ať poskvrněn už není žádnou špínou, 97 neb nijak slušné by se nezdálo mi, 98 až přijde před prvního sluhu Ráje, 99 aby měl zkalen zrak jak nevidomý. 100 Ostrůvek tento dole u okraje 101 na měkkém bahně rodí samé sítí, 102 kde mořský příboj kolem něho hraje: 103 Rostlina řádná, jež chce listí míti 104 anebo zdřevnatí a nepoddá se 105 vln úderům, tam nemohla by žíti. 106 Pak tudy zpět se nevracejte zase - 107 slunce, jež vychází, vám bude ukazovat, 108 kde nahoru snáz vystoupiti dá se.“ 109 Tu zmizel nám. Já vstanu beze slova 110 a k Vůdci svému těsněji se vinu, 111 zvědav, co říká mi tvář básníkova. 112 On promluví: „Mých kroků drž se, synu, 113 je třeba, abychom se nazpět brali 114 svahem, jež sklání se až po hladinu.“ 115 Už chvíle šera na ústup se daly 116 před světlem jasným tak, že bleskotání 117 vln v širém moři, poznával jsem v zdáli. 118 Tak kráčeli jsme opuštěnou plání 119 jak muž, jenž k cestě ztracené se vrací, 120 však marně bloudí, než zas stojí na ní. 121 Když pak jsme byli tam, kde pernou práci 122 má slunce s rosou pro větérek hravý, 123 pro který jenom zvolna se tak ztrácí, 124 tu obě ruce do zelené trávy 125 zlehounka položil můj Mistr milý; 126 proto já, poznav toho význam pravý, 127 zdvih’ k němu tvář, jíž slzy se mi lily. 128 Tak na tom místě odhalil mi zase 129 tu barvu, již mi hloubky pekla skryly. 130 Na pustý břeh jsme přišli v krátkém čase, 131 jenž nikdy neviděl plout přes hladiny 132 loď, která z plavby té kdy vrátila se. 133 Tam opásal mě, jak si přál to jiný. 134 Ó jaký div ! Ať vybral k tomu cíli 135 kteroukoli, hned pokorné ty třtiny 136 tam, kde je urval, stejně vyklíčily.