LEGENDA CHRISTIANI VITA ET PASSIO SANGTI WENCESLAI ET SANGTE LUDMILE AVE EIUS Edidit, in linguam Bohemicam vertit, commentariis auxit Jaroslav Ludvíkovský PRAGAE 1978 KRISTIÁNOVA LEGENDA ŽIVOT A UMUČENÍ SVATÉHO VÁCLAVA A JEHO BÁBY SVATÉ LUDMILY K vydání připravily přeložil a poznámkami opatřil Jaroslav Ludvíkovský NA řAMÉ t SVÉ ŽENY MUDr. MARIE VSEVIDOVÉ-LUDVÍKOVSKÉ & Jaroslav Ludvíkovský 1976 Incipit vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius. Počíná se život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily ■ (PROLOGUS.) Proi. i Domino et ter beato sancte ecclesie Dei Pragensis secundo pontifici Adalberte humillimus et omnium monachorum nec dicendus infimus frater, solo nomine Christianus, in Christo lesu prosperis successibus ad 5 vota pollere. Passionem beati Wenceslai simul cum ava sua beate memorie Liudmila, qui velut nova sidera lumine virtu-tum suarum patriam suam Bohemiam cum omni simul gente irradiant, diversis composicionibus et non plenilo ter disertam reperiens, dignum duxi, ut vestram sancti-tatem, qui ex eodem tramite lineám propaginis tra-hitis, adirem, quo ex iussione vestra simul et licencia aliquo modo earn corrigerem, vel si qua deessent, hos, qui adhuc superstites essent, senes seu religiosos quos-15 que, qui eorum gesta vel acie oculorum hausissent seu auditu aliorum narracione comperissent, percontarer atque hec adderem. Quod eciam sollicitus fui agere non iactancie cuiusdam causa, quippe cum omni-modis imperitus sim sermone et ab omni lepore ver-20 borům extraneus — quamvis si hec cuncta in promptu forent, moles tamen peccaminum ad merita tantorum propalanda devitaret. Sed quia inepcie nostre simul et pigricie maxime sunt, studiaque nostra, studiis sco-lasticorum comparata, studia esse desistunt, non des-25 perans de venia ob enormitatem criminum, prout vires suffecerint, ex adiuvamine ipsorum sanctorum confidens, ut se res habeat, aggrediar exarare stilo. 8 PŘEDMLUVA Přeblaženému Pánu, svaté boží církve pražské druhému biskupu Vojtěchovi bratr nejpokornější a ani názvu posledního ze všech mnichů nezasluhující, křesťan toliko svým jménem Kristián, přeje v Kristu Ježíši, aby došel hojného a šťastného splnění svých modliteb. Shledávaje, že umučení blahoslaveného Václava a jeho báby Ludmily blahoslavené paměti, kteří jako nové hvězdy ozařují světlem svých ctností vlast svou Čechy a všechen jejich lid, bylo vylíčeno neúplně a v skladbách sobě odporujících, pokládal jsem za vhodno obrátiti se k Vaší Svatosti, jenž z téhož rodu svůj původ odvozujete, abych z Vašeho rozkazu a s Vaším svolením toto líčení poněkud opravil, nebo kdyby v něm něco chybělo, abych se vyptal některých starců nebo mnichů, pokud ještě jsou na živu takoví, kteří skutky oněch světců na vlastní oči viděli nebo o nich z vypravování jiných slyšeli, a tím abych je doplnil, A nevěnoval jsem se této práci z nějaké touhy po slávě, poněvadž jsem zcela neznalý výmluvnosti a veškerá krása slov je mně cizí - ačkoli, i kdyby se mi toho všeho v hojnosti dostávalo, přece by mi tíha mých hříchů bránila v oslavení zásluh tak velikých světců. Jakkoli však má nedostatečnost a neschopnost je převeliká a jakkoli vzdělání mé, srovná-li se se vzděláním lidí učených, přestává býti vzděláním, přece neztráceje přes nesmírnost svých vin naděje na odpuštění a důvěřuje v pomoc právě těchto svatých, Sed in přimis hoc dicendum, quomodo si talium tam-que precipuorum sanctorum atque ydoneorum 30 testium Christi gleba in partibus Lutheringorum seu Carlingorum ceterarum vel Christianorum gencium contineretur, insignium miraculorum virtutibus ver-nans, olim gesta hec aureis, ut ita dixerim, apicibus depinxissent, responsoriorum cantilenam cum anti- 35 fonis, adiectis sermonům exortacionibus, decorassent, cum plurimorum menibus cenobiorum, quamvis ipsi horům similium [sanctorum] martyrům, confessoruni, virginum reliquorumque sanctorum exultent possi-dere venerabilia pignora. At nos horům carentes cunc- 40 torům, hos, ut ita fatear, post Deum solos habentes, quasi indigne tractamus eorumque de die in diem indigni virtutes videntes, veluti increduli manemus, eis servire dissimulamus. Hactenus de nostra desidia dixisse sufficiat. 45 Nunc vos deprecor, pontifex inclite et nepos carissime, ut qui me immeritum hoc opus subire fecistis, precibus aput communem patronům iuvetis, ut qui vos meritis suis ad pontificale decus conscendere statuit, dum vobis in futuro aput Christum dominum coronam so glorie pro reportato lucro de creditis ovibus acqui-sierit, nobis saltern veniam criminum impetrare dig-netur. Vestra eciam illustri sapiencia, quod nostra fatuitas insipienter ebullivit, obnixe petimus oblitte-rari atque doctrina vestra decorari. Auctoritate eciam 55 vestra hec eadem firmare dignemini, quo saltem per parrochiam vestram scribatur legaturque. Hiis itaque breviter prelibatis, ad gesta eadem propa-landa accingamur, tarn meritis beati martyris quam pokusím se, pokud mé síly stačí, vypsati události tak, jak se vskutku staly. Ale nejprve musím říci toto: Kdyby ostatky tak vynikajících svatých a tak hodných svědků Kristových, oplývající divy znamenitých zázraků, chovali v zemích Lotharovců nebo Karlovců anebo jiných křesťanských národů, byli by již dávno tyto události, abych tak řekl, zlatým písmem vylíčili a byli by je oslavili zpěvem responsorií a antifon a výmluvnými kázáními i stavbou mnohých klášterů, třebaže se sami mohou radovat, že mají ctihodné ostatky těmto podobných mučedníků, vyznavačů, panen a jiných svatých. Kdežto my, kteří světců vůbec postrádáme a jen tyto dva, abych tak vyznal, po Bohu máme, chováme se k nim jaksi nedůstojně, a ačkoli den co den vidíme, my nehodní, divy jimi způsobené, jakoby v nevíře setrváváme a jim sloužiti zapomínáme. Jen tolik budiž pověděno o naší netečnosti. Nyní Vás snažně prosím, slovutný biskupe a nejdraž-ší synovce, poněvadž jste mne nehodného přiměl k této práci, abyste mne podporoval modlitbami u společného našeho ochránce, aby on, jenž Vám dopomohl svými zásluhami dosáhnouti hodnosti biskupské, zatím co pro Vás v příštím životě získá u Krista Pána korunu slávy za užitek odevzdaný ze svěřených ovcí, mně ráčil vymoci aspoň odpuštění hříchů. Dále Vás naléhavě prosím, abyste svou znamenitou moudrostí zahladil na této mé práci to, co nemoudrého má pošetilost ze sebe vydala, a svou učeností abyste ji ozdobil. Také ji račte svým potvrzením opatřit!, aby aspoň ve Vaší diecési směla býti opisována a čtena. Tolik tedy krátce předeslavše, přistupme, opírajíce se jak o zásluhy blahoslaveného mučedníka, tak o Vaše 10 11 precibus vestris suffulti, auxiliante domino nostra et 60 salvatore lesu Christo. < 1. > 1,1 Moravia, regio Sclävorum, antiquis temporibus fama memorante creditur et nosci tur Christi fidem perce-pisse, Augustini, magnifici doctoris, ut aiunt, temporibus. Bulgri vel Bulgarii attamen longe ante eadem 5 potiti fore referuntur gracia. Siquidem Quirillus qui-dam, nacione Grecus, tarn Latinis quam ipsis Gre-corum ápicibus instructus, postquam Bulgri credide-rant, aggressus est in nomine sancte Trinitatis et indi-vidue Unitatis eciam Supradicte genti, Moravie de- io genti, fidem domini nostri lesu (Christi predicare. Et cooperante divina gracia, postquam illos Christo lu-cratus ératj eciam apices vel caracteres novas comperit et vetus novumque testamentům pluraque aliá de Greco seu Latino sermone Sclavonicam in linguam is transtulit. Missas preterea ceterasque canonicas horas in ecclesia publica voce resonare statuit, quod et usque hodie in partibüs Sclävorum a pluribus agitur, maxime in Bulgariis, multeque ex hoc anime Christo domino acquiruntur. 20 Cumque quodam tempore memoratus Quirillus Romain causa oracionis adisset, a summo pontifice vel a reliquis sapientibus et rectoribus ecclesie redargui-tur, ut quid contra statuta canonum ausus fuerit mis-sarum sollempnia instituere canere Sclavonica lingua. 25 Illo humiliter satisfaciente illis nec omnino mitigare eos valente, arrepto psalterio versum psalmigraphi in medium recitavit, quo dici tur: Omnis spiritus laudet ps i50,6 Dominum. Et ipse versui alludens: Si, inquit, ömnis spiritus laudet Dominum, cur me, patres electi, prohi- 30 betis missarum celebritatem modulare Sclavonice seu modlitby, k oslavení těch skutků, s pomocí Pána našeho a spasitele Ježíše Krista. 1 Morava, země slovanská, přijala, jak se podle ústního podání věří a uznává, víru Kristovu za dávných časů, za časů, jak se praví, slovutného učitele Augus- . tina. Avšak Bulgrové neboli Bulhaři dosáhli prý této milosti již dávno před tím. Neboť nějaký Cyril, rodem Řek, vzdělaný stejně v písemnictví latinském jako v samém řeckém, když před tím Bulhaři víru přijali, jal se ve jménu svaté Trojice a nerozdílné Jednoty také národu svrchu řečenému, na Moravě bydlícímu, kázati víru Pána našeho Ježíše Krista. A když je získal Kristu, s přispěním milosti boží také nové značky nebo písmeny vynalezl a Starý i Nový zákon a ještě jiné knihy přeložil z řečtiny a latiny do jazyka slovanského. Mimoto ustanovil, aby se mše a ostatní kanonické hodinky zpívaly v kostele obecným jazykem, jak se až podnes v zemích slovanských namnoze děje, hlavně v Bulharsku, a mnoho duší se tím Kristu Pánu získává. Když pak jednou přišel jmenovaný Cyril do Říma za pobožností, byl obviněn od papeže a od ostatních představených a správců církevních, že se odvážil proti kanonickým řádům ustanoviti, aby se bohoslužby zpívaly slovanským jazykem. Když se pokorně před nimi ospravedlňoval, ale nemohl jich vůbec obměkčiti, uchopil žaltář a přečetl veřejně přede všemi verš*°žalmistův, v němž se praví: Všeliký duch chval Hospodina. A poukazuje na tento verš, řekl: „Jestliže všeliký duch má chváliti Hospodina, proč mně, otcové vyvolení, bráníte zpívati služby boží 12 13 alia queque de Latino vel Greco verbo eorum vertere in sermonem? Si enim quivissem ullomodo, subvenire populo illi, ut ceteris nacionibus, lingua Latina vel Greca, omnimodo id non presumpsissem. Sed cernens 35 populum dure cervicis fore et omnino ydiotas et ignaros viarum Dei, solum hoc ingenium Omnipotente cordi meo inspirante comperi, per quod eciam multos illi acquisivi. Quapropter ignoscite mihi, patres et domini, siquidem et beatus Paulus apostolus, 40 doctor gencium, in epištola ad Corinthios inquit: i c 14,39 Loqui unguis nolite prohibere. At illi hec audientes et admirantes tanti viri fidem, auctoritate sua sta-tuunt et firmant suprascripto sermone partibus in illis missarum sollempnia ceterasve canonicas horas ymni- 45 zari. Ipse autem beatus Quirillus inibi persistens monachi-cumque habitům suscipiens, diem clausit extrémům, relinquens supra memoratis in partibus fratrem suum nomine Metudium, virum strennuum omnique deco-50 ratum sanctitate. Qui et postquam multos Christi domini manipulos in horreo congregarat," ab ipso principe, qui partibus in illis tunc dominabatur et impe-rabat universe terre ceu magnificus imperator, statui tur summus pontifex, habens sub se septem eiusdem 55 sanctitatis pontifices. Sed quia ab ipso mundi exordio, vetiti postquam sumpsit amaritudinem prothoplastus pomi, seminarium discordie inter humilitatem et su-perbiam, inter dileccionem et odium et reliqua vir-tutum odoramenta viciorumque fetorem humani gern neris inimicus usque ad presens fundere non desistit, ac dolens populum suis semper serviciis mancipatum sibi subtrahi veroque regi Christo domino acquiri, totis nequiciarum armis indutus, novos satellites et ignaros ad tantam perfidiam bellandi adit, discordia- slovansky nebo jiné texty překládati z latinského a řeckého znění do této řeči ? Neboť kdybych byl mohl nějak pomoci onomu lidu, jako ostatním národům, jazykem latinským nebo řeckým, jistě, bych se byl toho neodvážil. Ale pozoruje, že má ten lid tvrdou šíji a že jsou nevzdělaní a neznalí cest božích, jediné tento prostředek jsem nalezl, jejž všemohoucí Bůh vnukl srdci mému a jímž jsem jich také mnoho pro něho získal. A proto nemějte mi za zlé, otcové a páni. Vždyť i blahoslavený apoštol Pavel, učitel pohanů, v listě ke Korintským praví: Jazyky mluviti nezbraňujte." A tu oni slyšíce to a podivujíce se víře tak velikého muže, svým usnesením ustanovili a písemně potvrdili, aby se směly v oněch zemích mešní obřady a ostatní kanonické hodinky zpívati svrchu uvede^ ným jazykem. ...... Sám pak blahoslavený Cyril zůstal v Římě a obléknuv mnišský šat, dokonal tam poslední den svého života, zůstaviv ve svrchu řečených zemích bratra svého jménem Metoděje, muže horlivého a všelikou svatostí ozdobeného. A když tento mnoho snopů do stodoly Krista Pána shromáždil, je od samého vládce, jenž tehdy v onom kraji panoval a vládl veškeré zemi jako vznešený císař, ustanoven arcibiskupem, maje pod sebou sedm biskupů stejné svatosti. Ale jakož nepřítel pokolení lidského od samého počátku světa, od té chvíle, co první člověk okusil trpkosti zakázaného jablka, až do dnešní doby neustává rozsévati semeno nesvornosti mezi pokoru a pýchu, mezi lásku a nenávist a mezi ostatní vůně ctností a zápach neřestí, tak nyní těžce nese, že je mu odnímán lid, jenž byl stále podroben -jeho otroctví, a že je získáván pro pravého krále Krista Pána. I oděje se všemi zbraněmi zloby, nové a neznámé pomocníky si k svému tak ničemnému boji získá, otrávené semeno svárů roz- 14 15 65 rum venenata semina inter ipsos primarios rectores-que iactitat, superbie ac avaricie ignita tela parat in tantum, ut Zuentepulc, qui erat nepos principis vel regis religiosi, qui institutor et rector tocius Christiani-tatis seu religionis benignus extiterat, ipsum avuncu- 70 lum suum insidiis appetitum regno pelleret, visu pri-varet vitamque eius veneno conaretur aufferre. Sed hausto ille pestifero potu, protegente se divina gracia, nil adversi patitur. . Dehinc Zuentepulc tyrannide suscepta, fastu arro- 75 gancie inflammatus, cum sibi militantibus sodalibus pontificis Metudii predicacionem mellifluam quasi respuit monitaque sacratissima non pleniter recepit, verum membra sua, scilicet plebem populumque suum, partim Christo, partim dyabolo servire exhi- 80 buit. Quapropter a pontifice beate memorie supra notato pagus eius cum habitantibus incolis anathe-matepercussacum sulcis suis et fructibus diversis cla-dibus attrita usque in hodiernum diem deflet. Data est ir is,i6 enim in direpcionem et captivitatem et predam et deri- 85 sum et desolacionem et in sibilum universe carni gradienti per earn, quoniam non est societas luci ad teneb-ras nec convencio Christi cum Belial. Quorum exempla 2 c 6,14-15 nos quoque videntur respicere, qui eisdem passibus conamur incedere, quoniam qui domum vicini sui so conspicit concremari, suspectus debet esse de sua. <2.> 2,1 At vero Sclavi Boemi, ipso sub Arcturo positi, cultibus ydolatrie dediti, velut equus infrenis sine lege, sine ullo principe vel rectore vel urbe, uti bruta animalia sparsim vagantes, terram solam incolebant. Tandem 5 pestilencie cladibus attriti, quandam phitonissam, ut metá mezi samy vladaře a náčelníky a ohnivé střely pýchy a lakoty chystá, až Svatopluk, jenž byl synovec toho slavného vládce nebo krále, který se stal dobrotivým zakladatelem a vůdcem všeho křesťanství a náboženství, vlastního svého strýce úkladně přepadl, s trůnu ho svrhl, oslepil a pokusil se ho jedem o život připraviti. Ačkoliv však tento vypil smrtonosný nápoj, přece chráněn jsa boží milostí, neutrpěl žádné škody. Potom Svatopluk, když se násilím zmocnil vlády, v záchvatu pýchy a zpupnosti společně se svou dvorskou družinou takřka pohrdl jako med plynoucím kázáním biskupa Metoděje a na jeho přesvatá napomínání plně nedbal, nýbrž dovolil svým údům, to jest lidu a národu svému, zčásti Kristu a zčásti ďáblu sloužiti. Proto byla jeho krajina a země i s lidmi ji obývajícími od svrchu uvedeného biskupa blahoslavené paměti dána do klatby a zkrušena na svých polích a plodinách rozličnými pohromami, takže až do dnešního dne proto úpí. Neboť byla dána v plen a zajetí, v kořist a posměch, v spuštění a potupu všelikému tělu chodícímu po ní, poněvadž není obcování světla s temnotami, ani smíru mezi Kristem a Beliá-lem. A tyto příklady vztahují se patrně i na nás, kteří se pokoušíme v týchž stopách kráčeti, poněvadž ten, kdo spatří hořeti dům souseda svého, musí míti starost o svůj vlastní. 2. Ale Slované čeští, usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali. Konečně když byli po- 16 17 fama fertur, adeunt, postulantes spiritum consilii re-sponsumque divinacionis. Quo accepto civitatem sta-tuunt, nomenque inponunt Pragam. Post hinc invento quodam sagacissimo atque prudentissimo viro, cui 10 tantum agriculture officium erat, responsione phito-nisse principem seu gubernatorem sibi statuunt, voci-tatum cognomine Premizl, iuncta ei in matrimonio supramemorata phitonissa virgine. Sicque a clade et multiplici peste tandem eruti, dehinc is a supra memorato principe ex sobole eius rectores seu duces preposuere sibi, servientes demoniorum simula-cris et prophanis sacrificiorum ritibus bachantes, donee ad extrémům dominatus eiusdem regni pervenit ad unum ex eisdem principibus ortum, vocitatum 20 Borivoi. Hie cum excellentissime forme et egregie iuventutis flore nitesceret, quodam tempore negocii sui populi-que sibi commissi causa ducem suum vel regem Zuen-tepulc Moravie adiit, a quo benigne suscipitur et ad 25 convivium pariter cum reliquis adsciscitur. Verum sessionis ei locus inter Christicolas minime conceditur, sed ritu paganorum ante mensam pavimento iubetur insidere. Cuius presul Metudius iniurie condolens, fertur dixisse ad eum: Ve, inquit, quod tu talis tantus- 30 que haut erubescis a principalibus repelli sedibus, cum et ipse in fascibus ducatum obtineas, sed magis cupias ob nefandam ydolorum culturam cum subulcis humotenus incubare. At ille: Quid, inquit, ob huius-cemodi rem pericli pacior vel quid boni michi con- 35 feret Christianitatis ritus? Si, inquit presul Metudius, abrenunciaveris ydolis et inhabitantibus in eis demo-nibus, dominus dominorum tuorum efficieris, cuncti-que hostes tui subicientur dickmi tue et progenies tua cottidie augmentabitur velut fluvius maximus, in quo 40 diversorum confluunt fluenta rivulorum. Et si, inquit 18 stiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se j enom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku. A když byli takto konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad tou zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivojovi. Skvěje se květem vynikající krásy a mladistvé síly, navštívil tento jednoho času v nějaké záležitosti své a lidu sobě svěřeného svého vévodu nebo krále Svatopluka na Moravě a byl od něho laskavě přijat a pozván společně s ostatními na hostinu. Ale nebylo mu dovoleno usednouti mezi křesťany, nýbrž byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů před stolem na podlahu. A tu prý mu řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: „Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoliv sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti." On pak řekl: „V jaké nebezpečenství bych se vydal pro tuto věc, nebo co dobrého by mi přineslo náboženství křesťanské?" „Jestliže se zřekneš model a zlých duchů v nich sídlících," pravirbiskup Metoděj, „staneš se pánem Lpánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozlič- Borivoi, res se ita habet, que mora est baptizandi? Nulla, inquit pontifex, tantum paratus esto ex integro corde credere in Deum patrem omnipotentem eiusque unigenitum, dominum nostrum Iesum Christum et in 45 Spiritum paraclitum, illuminatorem omnium fide-lium, non tantum mundialis causa substancie, verum eciam capessende salutis tue anime pro aquirenda perhennitatis gloriosa palma atque percipienda socie-tate sanctorum ineffabili leticia. His et huiuscemodi so mellifluis exortacionibus accensa mens iuvenis estu-abat graciam baptismi percipere, et ut ne ulla mora fieret, cum suis omnibus, qui eum comitabantur, ter-retenus pedibus pontificis advoluti, obnixius postula-vere. Quid plura? Mane facto ipsum ducem cum suis 55 triginta, qui advenerant, cathezizans, peractis ieiunio-rum ex more sollempniis, sacrosancto baptismatis fonte innovavit pleniterque eum de fide Christi in-struens, multis locupletatum donis ad propria redire concessit, tribuens ei venerabilis vite sacerdotem nomi- 60 ne Caych. Quique reversi in sua, in castello, cui voca-bulum inerat Gradic, supradictum sacerdotem sta-tuunt, fundantes ecclesiam in honore beati Clementis pape et martyris, multa detrimenta sathane ingeren-tes, populum Christo domino acquirentes. 65 Que cernens perfidus chelidrus, propriis armis sump-tis antiqua bella repetit. Populum cunctum Boemo-rum in furorem principis accendit, eo quod paternos mores relinqueret et novam atque inauditam sancti-tatis legem Christianorum arriperet. Surgunt adver- 70 sus eum uno animo eademque sentencia suisque eum a finibus perturbare conantur, seu eciam vitam auferre moliuntur. Quo agnito princeps sese ab eis removit rursusque regem Zuentepulc seu pontificem Metu-dium Moravie repetivit. A quibus clarissime et ut 75 decebat suscipitur, aliquantulumque aput eos degens, ných potoků." I řekl Bořivoj: „Jestliže tomu tak jest, co překáží, abych byl pokřtěn?" „Nic," pravil biskup, „jen buď hotov z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího a jeho Syna jednorozeného, Pána našeho Ježíše Krista, a v Ducha Utěšitele, osvětitele všech věřících, nejenom pro světské blaho, ale i pro spásu své duše, aby sis získal slavnou palmu věčnosti a stal se účastným společenství svatých v nevýslovné radosti." Tímto a podobným, jako med plynoucím povzbuzováním roznícená mysl jinochova prahla přijmouti milost křtu, i vrhnuv se s celou svou družinou na zem k nohám biskupovým, velmi snažně ho prosil, aby se tak bez prodlení stalo. Nač třeba více slov? Druhého dne poučil vévodu i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry, a když podle obyčeje vykonali obřadný půst, obrodil je přeposvát-ným pramenem křtu. A když jej ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby se vrátil domů, a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha. Navrátivše sé pak domů, usadili řečeného kněze na hrádku, jehož jméno bylo Hradec, a založili tam kostel ke cti blahoslaveného Klimenta, papeže a mučedníka, satanovi mnoho škod působíce a lid Kristu Pánu získávajíce. Když to pozoroval onen věrolomný had, chopiv se svých vlastních zbraní, hleděl obnoviti starý boj. Ve veškerém lidu českém roznítil vzpouru proti knížeti, protože prý opouští otcovské mravy a přijímá nový a neslýchaný křesťanský zákon svatosti. Povstanou proti němu svorně a jednomyslně a snaží se ho vypuditi ze země, ba pokoušejí se i života ho zbaviti. Když to** kníže poznal, odešel od nich a znovu se uchýlil na Moravu ke králi Svatoplukovi a k biskupu Metodějovi. I byl od nich přijat s velkou slávou a jak se slušelo a přebývaje u nich po nějakou dobu, 20 21 perfeccius doctrinam Christi nanciscitur. At vero plebs prefata in nequicia sua permanens, quendam ducem Ztroymir, nomen cuius in Latinum vertitur sermonem: rege pacem, qui aput Theutonicos proso fugus exulabat gente ex sua, missis legatis, ad propria eum reducunt sibique principem statuunt. Verum quoniam Veritas minime fallitur, que ait in ewange-lio: Omnis plantacio, quam non plantavit pater meus Mt 15,13 celestis, eradicabitur, ipsa cooperante dissipatum est 85 consilium pravorum velociter. Nam isdem eorum electus dux licet ex eisdem genitus foret, diuturna tarnen exulacio eum proprii privaverat labii eloquio. Quapropter a suis electoribus reicitur, se ipsos primům accusantibus, videlicet quod talem sibi elegis-90 sent, cuius neque vocem neque sermonem nossent haurire, quorumque clamores aures eius, ignaras lin-gue sue, penetrare non valerent. Et quoniam Dei Pro-videncia disponente supramemoratus princeps Bo-rivoi plurimos amicorum inibi secedens reliquerat, 95 agitur eorum consilio, ut animus furencium plebium erga benignum rectorem mitigaretur atque adversus invasorem perfidum toto annisu instigaretur ad ne-cem. Verum quoniam pars quam maxima perfidorum tyranno favebat, ineunt consilium partibus ex utris- 100 que, quo civitatem metropolim, Pragam scilicet, egre-dientes, in campo, quid sibi gerendum foret, per-quirerent. Sed perfida pars perfidorum perpere agens, arma secum loricasque occulte in eundem campum deferens, piorum adversus partem signum 105 occultum necis inter se condixit, scilicet ut si ibi, qui ex parte principis Borivoi erant, eis assentire nollent, quilibet eorum excelsa voce occultum in medio pro-clamaret signum, inquiens: Variemus, variemus nos!, sicque iam loricis et galeis, quas abscondite tulerant, 110 induti, universos sibi contradictores frameis necarent. seznámil se dokonaleji s naukou Kristovou. Ale svrchu řečený lid, setrvávaje ve své nepravosti, nějakého vévodu Stroj míra, jehož jméno se do latiny překládá rege pacem, a který uprchnuv ze své země žil jako vyhnanec u Němců, přivede zpět domů, vypraviv pro něho poselství, a ustanoví si ho knížetem. Ale protože Pravda se nikdy neklame, kterážto praví v evangeliu: „Všeliké štípení, jehož neštípil Otec můj nebeský, vykořeněno bude", s jejím přispěním byl rychle zmařen záměr nešlechetníků. Neboť ten vévoda, kterého si vyvolili, ačkoli z nich pocházel, zapomněl v dlouhém vyhnanství mluvit svou rodnou řečí. A proto je zavržen od svých vlastních volitelů, kteří především sami sebe obviňovali, že si zvolili takového člověka, jehož hlasu ani řeči nejsou s to rozuměti a k jehož uším neznalým jejich jazyka nemůže proniknout jejich volání. A protože řízením prozřetelnosti boží svrchu vzpomenutý kníže Bořivoj tam zanechal při svém odchodu přemnoho přátel, jedná se v jejich radě o tom, jak by se ukrotilo smýšlení lidu rozlíceného proti laskavému vladaři a jak by se popudilo vší mocí proti zrádnému vetřelci k jeho záhubě. Ale protože velká většina zrádců přála tyranovi, dohodnou se obě strany na tom, že vyjdou z metropolitního města, totiž Prahy, a že uváží na sněmovním poli, co by měly činiti. Ale zrádná strana zrádců, křivě jednajíc, vzala si s sebou na to sněmovní pole tajně zbraně a krunýře a smluvili se mezi sebou proti straně spravedlivých na tajném znamení k vraždě, aby totiž někdo z nich, nebudou-li se stoupenci Bořivojovi tam s nimi chtít dohodnout, hlasitě a veřejně provolal tajné heslo, řka: Proměňme se, proměňme se!, a tu aby oblečeni již v krunýře a přilby, které si vskrytu přinesli, pobili svými meči všechny své odpůrce. Ale tento jejich ničemný záměr nezůstal 22 23 Quod consilium eorum pessimum minime partem Borivoi latuit, itaque et ipsi loricis sub tunicis induti procedunt in campum pro definiendo statu principis. Cumque parti Ztroymir non placuisset consultus us partis Borivoi, unus eorum vocem in altum elevans, proclamat: Heia, nostri, variemus nos! Qua voce hausta et cognita, pars Borivoi, que loricata sub tunicis advenerat: Bene, inquit, bene dixisti, ecce nunc diversis coloribus apparebis variatus. Sicque ferro 120 obtruncato cunctos eius socios fugam inire coegerunt eorumque falsum principem patria pepulerunt; Mo-ravie dehinc properantes, pristinum ducem reducen-tes, loco proprio restituunt. Quoniam vero isdem princeps Moravie degens, omnipotenti Deo votum 125 voverat, videlicet quo, si eum Dominus ad propria cum honoře reduceret, basilicam in honore beate Dei genitricis et perpetue virginis Marie edificaret, rever-sus sine mora votum suum implere studuit in ipsa civitate Pragensi. Hie primus fundator locorum sanc- 130 torum congregatorque clericorum et tantille, que tunc fuit, religionis institutor extat. <3.) 3,i Habuit eciam et uxorem nomine Liudmilam, filiam Slaviboris comitis ex provincia Sclavorum, que Psou antiquitus nuncupabatur, nunc a modernis ex civitate noviter constructa Mielnik vocitatur. Que sicut par 5 ei fuerat in errore gentilitatis, immolando simulacris, ita et in religione Christiana imitando, immo precel-lendo virtutes sui viri, facta est vere Christi famula. Suscepit autem ex ea sepe memoratus princeps tres filios totidemque filias, et ut ei beatus Metudius io prophetico ore predixerat, cottidianis incrementis cum omni gente sua regnoque augmentabatur. Per- 24 nikterak utajen straně Bořivojově a tak i tito obléknuvše si pod šatem krunýře, vyjdou na sněmovní pole, kde se mělo rozhodnout o ustanovení knížete. A když se straně Strojmírově nelíbila rada strany Bořivojovy, jeden z nich povýšiv svůj hlas zvolá: Hej, našinci, proměňme se! Když však uslyšeli a poznali ten hlas straníci Bořivojovi, kteří přišli v krunýřích pod šatem, zvolají: Dobře, dobře jsi řekl, hle, nyní se ukážeš v pestrých barvách proměněn. A tak sklávše ho mečem obrátili všechny jeho druhy na útěk a jejich nepravého knížete vyhnali z vlasti. Potom pospíšivše na Moravu, přivedou dřívějšího vévodu zpět a znovu ho dosadí na jeho místo. Poněvadž pak tento kníže, když dlel na Moravě, učinil Bohu všemohoucímu slib, jestliže ho Pán přivede se ctí zpět do vlasti, že postaví basiliku ke cti blahoslavené matky boží a věčně neporušené Panny Marie, když se vrátil, bez prodlení hleděl splniti svůj slib na samém hradě Praze. Ten platí za prvního budovatele míst svatých, shromaž-dovatele kněží a zakladatele víry křesťanské, tenkrát ovšem ještě nepatrně rozšířené. 3. Měl také manželku jménem Ludmilu, dceru knížete Slavibora, z kraje slovanského, který se dříve jmenoval Pšov a který dnešní lidé nazývají nyní podle nově vystavěného hradu Mělnickém. A jako se mu tato rovnala v bludu pohanském, obětujíc modlám, tak také napodobujíc ho v náboženství křesťanském, ba vynikajíc ctnostmi nad ctnosti svého muže, stala se vstkutku služebnicí Kristovou. Měl pak s ní často jmenovaný kníže tři syny a tolikéž dcer, a jak mu blahoslavený Metoděj prorockými ústy předpověděl, každodenně více moci nabýval i s veškerým svým ná- 25 t actoque temporis sui cursu, plenus dierum bonitate-que, diem clausit ultimum, tricesimum quintum vite sue complens annum. Suscepitque pro eo regnum is eius primogenitus filius Spitigneu, cunctis virtutibus bonitatis famaque sanctitatis admodum fulgens. Imitator siquidem patris factus, fundator extitit ecclesiarum Dei, congregator sacerdotum clerico-rumque, perfectusque in fide Christi, peractis vite sue 20 annis XL, luce ex hac migravit, astra petens. Cuius post transitům frater eius Wratislau regni suscepisse dinoscitur gubernacula, ducens uxorem nomine Dra-gomir, ex provincia Sclavorum paganorum, que Zto-dor dicitur, Iezabeli illi assimilandam, que prophetas 25 malicia sua trucidavit, seu Eve, prothoplasti uxori, que Cain et Abelem enixa est. Siquidem Dragomir peperit ex ipso principe natos binos, unum vocitatum Wenceslau, alterum vero Boleslau. Sed hec locum suum prestolantur. 3o Igitur religiosa matrona Liudmila viduata viro, orbata iam filio uno maiore, in domo propria consis-tens, memorans pristine ignorancie errorisque, cotti-die cum lacrimis préterita deflebat crimina. Et sicut r 6,19-21 antea exhibuerat membra sua servire immundicie et 35 iniquitati ad iniquitatem, ita demum exhibebat eadem servire iusticie in sanctificacionem, dicens illud apos-toli: Quem fructum habui tunc in illis, in quibus nunc erubesco? Testantur hec inopie pauperum frequenter sublevate 40 ab ea, quorum indigenciis ut mater obsequebatur, esurientes alens, sicientes refocillans, peregrinos et egenos vestimentis tegens. Testantur eciam clerici, quos devota mente ceu natos proprios procurabat. Cunctis eciam hiis silentibus testantur case Christi, 45 quas diversis ditavit opibus auri et argenti, non ut quibusdam moris est, ex rapinis vel substancia egen- rodem a knížectvím. A dokonav běh času svého a naplniv dobrými skutky své dni, uzavřel den poslední dovršiv třicátý pátý rok svého života. I ujal se po něm vlády jeho prvorozený syn Spytihněv, všelikými ctnostmi dobré povahy a pověstí svatosti nadmíru se skvící. Neboť napodobuje svého otce, zakládal chrámy boží, shromažďoval kolem sebe kněze a kleriky, jsa dokonalý ve víře Kristově a dovršiv čtyřicet let svého života, odešel z tohoto světa k hvězdám. Po jeho smrti se ujal správy knížectví, jak známo, bratr jeho Vratislav, jenž měl manželku jménem Drahomiř, ze Stodoran, země pohanských Slovanů, kterou třeba přirovnati k oné Jezabel, jež ve své zlobě vraždila proroky, nebo k Evě, manželce prvního člověka, která porodila Kaina a Ábela. Neboť Drahomiř povila tomuto knížeti dva syny, jednoho jménem Václava, druhého pak Boleslava. Ale o tom bude řeč až na příslušném místě. Tedy zbožná paní Ludmila, ovdověvši a ztrativši již i staršího ze svých synů, zůstávala ve svém domě, vzpomínajíc své dřívější nevědomosti a bludů, a každodenně v slzách oplakávala minulé hříchy. A jako dříve dovolovala svým údům sloužiti nečistotě a nepravosti pro nepravost, tak nyní je přiváděla k službě spravedlnosti pro posvěcení, říkajíc s apoštolem: „Jaký užitek jsem měla tehdáž z toho, zač se nyní stydím?" O tom svědčí to, jak zmírňovala často bídu chudých, jimž jako matka v nedostatku pomáhala, hladové živíc, žíznivé osvěžujíc, cizince a nuzné šatem odívajíc. Svědčí o tom také kněží, o něž se obětavě starala tak jako o vlastní syny. A kdyby tito všichni mlčeli, dosvědčují to příbytky Kristovy, jež obohatila poklady zlata a stříbra, nikoli, jak někteří činí, z loupeží a z majetku nuzných, ale z majetku, jenž 26 27 cium, sed de sibi collata a Deo substancia. Pia atque mansueta in cunctis, omnibusque benevolencie fructibus repleta, in elemosinis larga, in vigiliis pernox, so in oracione devota, in caritate perfecta, in humilitate profusa, in obsequiis servorum Dei succincta tantum, ut quibus diurne lucis solacium minime adimplere valeret, noctis in latibulo domesticorum per manus solacia allegare desudaret, ewangelicum implens 55 illud, quo iubetur agapen agere ignorante sinistra nostra, quid faciat dextra. Verum cuncta virtutum eius Mt 6,3 insignia stilo si conemur depingere, lux diurna nobis ante deficiet quam pagina. Et quidem ianua domus eius nocte dieque omni transeunti patuit, ita ut cum 60 beato lob proclamare valeret: Ostium meum viatori iob 3i,32; 29 15 patuit, oculus fui ceco et pes claudo — mater orpha-norum, viduarum consolatrix, vinctorum seu carcera-torum indefessa visitatrix et in cunctis operibus perfecta bonis. 65 Igitur, uti prelibavimus, cum prefatus dux Wratislau in regno fratris sui defuncti succederet, firmato regno basilicam in honore beati Georgii martyris statuit,. sed morte preventus, eius consecracionem diu deside-ratam minime perspexit. Filium vero suum etatis pre- 70 euntis Wenceslaum estuantis animi in lege divina litteris imbuendum tradiderat in civitatem, que Budecz nuncupatur, ubi ab antecedente fratre suo Spitigneo in honore principis apostolorum beati Petri consecrata inerat et inest ecclesia. Cumque sagax 75 ingenio cuncta, que a pedagogo sibi tradita forent, Spiritu sancto inspirante, alte memorie contraderety genitore interim ex hac vita migrante annorum fere triginta trium, revocatur metropolitanam in urbem Pragam, sedemque in paternam ab omni plebe subli- 80 matur. Sed quoniam puericie vel adolescencie nec- jí byl od Boha svěřen. Byla zbožná a mírná ve všem a všelikých plodů laskavosti plná. V almužnách byla štědrá a v nočních pobožnostech vytrvalá, v modlení nábožná, v lásce dokonalá, v pokoře mezí neznající, v péči o sluhy boží tak pohotová, že těm, kterým nestačila poskytnouti pomoci za denního světla, horlivě ji posílala v temnotách noci po svých služebnících, naplňujíc onen příkaz evangelia, podle něhož máme udělovati almužnu tak, aby nevěděla naše levice, co dělá pravice. Avšak kdybychom chtěli všechny projevy jejích ctností pérem vylíčiti, dříve by se nám nedostávalo světla denního než stránek knihy. Neboť dveře jejího domu byly dnem i nocí otevřeny pro každého, kdo šel kolem, takže mohla s blahoslaveným Jobem volati: „Dveře mé byly otevřeny pocestnému, okem bývala jsem slepému a nohou chromému" — tato matka sirotků, utěšitelka vdov, neúnavná navště-vovatelka spoutaných a uvězněných, ve všelikých dobrých skutcích dokonalá. Když se tedy, jak jsme už poznamenali, jmenovaný vévoda Vratislav ujal vlády po svém zemřelém bratru, upevniv své panství, založil basiliku ke cti blahoslaveného Jiří mučedníka, ale byv překvapen smrtí, nespatřil jejího posvěcení, po němž dlouho toužil. Svého pak staršího syna Václava, hocha vroucí mysli, dal na vzdělání v zákoně božím a v písmě na hrad, jenž se nazývá Budeč, kde byl a je kostel zasvěcený od jeho bratra a předchůdce Spytihněva ke cti knížete apoštolů blahoslaveného Petra. A když, bystrého jsa rozumu, všechno, co mu učitel vykládal, přispěním Ducha svatého hluboko do paměti si vštípil a když mezitím jeho oteďasi v třiatřiceti letech z tohoto světa odešel, byl povolán do hlavního hradu Prahy a na stolec otcovský od všeho lidu byl povýšen. Ale poněvadž ještě neodrostl věku chlapeckému nebo jinoš- 28 29 dum perfecte florem inundaverat, inito cuncti satrape prudenti consilio, beate memorie Liudmile, Christi famule, ducem ipsum rudern cum fratre suo Boleslao educandos commiserunt, donee Ulis robur etatis fass vente Deo accresceret. Quo viso mater supradictorum puerorum, que vidua-ta viro solio eiusdem utebatur, dyabolo instigante totum venenosi pectoris animum in famulam Dei Liudmilam accendit, malisque suspicionibus artatur, 90 estimans ob educacionem iuvenum, quos socrui sue cunctus commiserat populus educandos, se regno re-busque privari, illamque sibi dominatum nanciscitu-ram Universum, initoque perversissimo cum viris Belial consilio, toto annisu earn extinguere molitur. 95 Venerabiiis autem et devota Christi famula Liudmila hoc agnito, humilitatis atque paciencie arripiens arma contra arrogancie stimulum, per internuncios man-dare studuit nurui, inquiens: Non aliqua regni tui porcio male blandientis cupiditatis animum invasit loo meum neque tui dominacionem cupio ullam habere. Recipe filios tuos, et ut animo libet, regna cum illis, michimet vero libertatem concede serviendi omni-potenti Christo, quocunque tibi locorum placet. Verum ut adsolet fieri semper, ut in quantum se humili- 105 tas pro Deo incurvaverit, in tantum se arrogancie fastus, dyabolo inpingente, erigat, mitissimam atque benignissimam precem sancte Liudmile ductrix, nu-rus videlicet sua, non solum suscipere, verum insuper audire contempsit. Quod cernens Christi famula, me- no morans illud apostolicum: Nolite resistere malo, sed r 12,19 date locum ire, et illud ewangelicum: Si persecuti vos Mt 10,23 fuerint in civitate ista, fugite in aliam, a civitate metropolitana se cum suis auferens, castellum quod-dam haut longe positum, cui vocabulum inest Tetin, 115 adiit, tanto se virtutum gemmis ornans, quanto cer- skému, všichni velmožové, pojavše moudrý záměr, svěřili mladého vévodu i s jeho bratrem Boleslavem Ludmile blahoslavené paměti, služebnici Kristově, na vychování, dokud by s pomocí boží nedosáhli síly dospělého věku. Když to však uviděla matka řečených hochů, jež ovdověvši, užívala vladařské moci svého muže, z popudu dáblova vzplála veškerým hněvem jedovatého srdce proti služebnici boží Ludmile a zlým podezřením byla svírána, domnívajíc se, že skrze výchovu jinochů, kterou svěřil všechen národ její tchyni, bude sama zbavena vlády a majetku a tato že si získá veškerou vladařskou moc. I dohodnuvši se se syny Beliálovými na přehanebném záměru, hledí vší mocí ji zahubiti. Ale ctihodná a zbožná služebnice Kristova Ludmila to poznala, a chápajíc se zbraně pokory a trpělivosti proti ostnu pýchy, dala po prostřednících vzkázati své snaše toto: „Po žádném podílu na tvé vládě nezatoužila má duše zlákána zlou žádostivostí, ani nechci panovati nad tebou. Vezmi si své syny, a jak je ti libo, s nimi vládni, mně však dopřej volnosti, abych sloužila všemohoucímu Kristu, na kterémkoli chceš místě." Ale jakož se vždycky stává, že čím více se pokora podle vůle boží ponižuje, tím více se pýcha ďáblem podněcovaná vypíná, tak velmi vlídnou a laskavou prosbu svaté Ludmily její snacha, vévodkyně, nejen s pohrdáním odmítla splniti, ale vůbec vyslechnouti. Když to viděla služebnice Kristova, pamatujíc na slova apoštolova: „Neodporujte zlému, ale dejte místo hněvu," a na slova evangelia: „Když se Vám budou protiviti v tom městě, utette do jiného," odešla se svými lidmi z hlavního hradu a odebrala se na nedaleký hrádek, jenž se nazývá Tetín, tím více se ozdobujíc drahokamy ctností, čím si byla jistější, že ji brzy dostihne 30 31 cior erat, mox se persecutore persequente martyrii promereri victorie palmám, oracioni devotissime insistens, vigiliis et ieiuniis insudans, elemosinis lar-gam cunctis manum prebens. 120 Beatus vero Wenceslaus tenere licet adhuc etatis esset, cum matre degens, eciam spiritu prophecie in illis tunc diebus claruit, cunctaque, que Ventura erant, Christo domino sibi revelante, cognovit aperta visione. Noctis conticinio forte cuiusdam presbiteri Pauli, 125 qui sepe memorate beate memorie Liudmile lateri devotus inherens, devotissime obsecundabatur, atrium, quod amenis et vastis edium muniebatur ambitibus, sub sancti Deoque pleni Wenceslai claris-simo obtutu, omni menium cultu desertům et huma- 130 ne possessionis habitacione omnino comparuit alie-num. Quod videlicet ipse, pulsa sompni carnalis gravitate, cordis speculacione pervigili excitatus, quibus-dam, que visa sunt, prudenti sermone innotescens, subindeque quid verius futurum edita iam pronun- 135 ciasset ostensio, prophetanti ore edisserens, convoca-tos huiusmodi dictis alloquitur: Se.ro me accubantem, dulces amici vosque o familiäres clientuli, noctis si-lencio gravis et alta sustulit visio, quoniam Pauli presbiteri porticum tota edificiorum sublimitate ac ho- 140 minum cultu videbam penitus desolatam. Quo viso mestus deicior ac interna pro Dei fidelibus sollicitudi-nis molestia consternor, sed tarnen ut immensa omnium cognitoris pietate in spem, qua credenti cuncta posse promissum est, transferor, huius sompnii 145 veritatem imminente iam casu pernoscendam, clare solucionis interpretamenta ad certam rei excussionem explanare aggredior. Domorum namque visa de-struccio felicem ave mee Liudmile, sancte ac venera-bilis matrone, portendit obitum. Que videlicet matris 150 mee, tarn genere quam operum eciam inquinacione pronásledovatel a že si vyslouží vítěznou palmu mu-čednictví, a trvala velmi zbožně na modlitbách, horlivě bdíc a se postíc a štědrou rukou všem almužny poskytujíc. Ačkoli pak byl blahoslavený Václav ještě útlého věku, u své matky přebývaje, proslul již v těch dnech také duchem prorockým a poznal všecko, co mělo přijití, neboť mu to zjevil Kristus Pán v jasném vidění. Jednou za ticha nočního se zdálo svatému a duchem božím naplněnému Václavovi, že zcela jasně vidí dům nějakého kněze Pavla, jenž setrvávaje věrně po boku často jmenované Ludmily blahoslavené paměti velmi oddaně jí sloužil, - kterýžto dům byl utěšenými a prostornými ochozy dokola obehnaný - jak je zbaven všech krásných staveb a docela liduprázdný. A tu on zapudiv tíhu tělesného spánku a k bdělému rozjímání se probudiv, několika lidem oznámí moudrou řečí, co se mu zdálo, a vykládaje hned prorockými ústy, jaký pravdivý smysl by vylíčené už zjevení pro budoucnost mělo, takto osloví ty, které svolal: „Když jsem večer ulehl, drazí přátelé i vy, dvořané moji, za ticha nočního mne probudilo vážné a významné vidění. Neboť viděl jsem dům kněze Pavla zbavený veškeré nádhery stavební a od lidí zcela opuštěný. Jsem sklíčen zármutkem nad tímto viděním a těžce znepokojen starostí o věrné boží, ale přece, poněvadž nesmírné milosrdenství soudce všehomíra mne přivádí k naději, že člověk věřící, jak bylo přislíbeno, všechno dokáže, pokusím se vysvětliti jasným výkladem, směřujícím k bezpečnému objasnění věci, pravý smysl tohoto snu, jenž již vbrzku skutečnými událostmi bude prokázán. Nuže zboření domu, které jsem viděl, věští šťastnou smrt svaté a ctihodné paní, báby mé Ludmily. Ta totiž v době nepříliš vzdálené v šíleném spiknutí, jež 32 33 gentilis, furiali cum aliquot ministris, ad scelus eque paratis, facta conspiracione, non multum hinc pro-cessuro tempore, clanculum irruentibus perversorum armis, pro Christiani nominis ac fidei professione 155 corporis crudelem subibit passionem. Porticus autem, ut visio testatur, populis deserta amplitudo, cleri nostro inclusi tutamine, miserabilem prefingit e regno expulsionem tociusque substancie non debitam amis-sionem. Enim vero execrabilis memorie genitrix mea 160 secte vitali, quam pro toto posse confiteri, colere, cor-detenus sequi et amare insto et posthac aliorsum inre-vocabilis instabo, mordaciter invidens eosdem diver-sorum clericos ordinum, quia mecum sentire non ne-gant, ope terrena privates, regno severius eiectum iri 165 molietur. Hac denique sagacis coniectura predivinacionis mens veri conscia minime frustratur, sed ut interpretacionis congrua sonuerunt indicia erga iam Scripte peremp-cionem matrone clerique longo adiacencium ambitu no regionům in eius subieccionem, immo nitidissimam largitatem se prompte concedentis ferocem expulsionem, ordine incorrupto non longo iam post cuncta constat fuisse impleta. (4.) 4,i Siquidem, ut prefati sumus, subtrahente se famula Christi Liudmila ab obtutibus perfidorum, in eodem castello, quo confugerat, ab inimicis insequitur. Ductrix etenim prefata quosdam proceres suos, filios 5 iniquitatis, Tunnam et Gommonem loquor, valida cum manu ad perdendam socrum suam Tetinis direxit. Prescia vero Christi memorata famula futurorum, antefatum presbiterum suum Paulum accersiens, monuit eum sacra missarum sollempnia modulari matka moje, jak podle rodu, tak podle hanebných skutků pohanka, zosnuje s několika pomocníky, stejně odhodlanými k zločinu, přepadena bude ozbrojenými ničemy, kteří tajně k ní přijdou, a pro vyznávání jména a víry Kristovy podstoupí kruté těla umučení. Nádherný pak dům lidmi opuštěný, jak vidění ukazuje, značí, že kněžstvo svěřené naší ochraně bude žalostně vypuzeno ze země a že nezaslouženě ztratí všechen svůj majetek. Neboť moje matka kleté paměti, zle nanávidíc živou víru, kterou já ze všech svých sil vyznávati, ctíti, ze srdce následovati a mi-lovati nepřestávám a ani později nikdy nepřestanu, vynasnaží se tyto kněze rozličných stupňů, poněvadž jsou stejného smýšlení se mnou, zbaviti statků pozemských a krutě z knížectví vyhnati." V této bystré předpovědi se tedy jeho duch znalý pravdy nemýlil, ale docela ve shodě s jeho věšteckými výklady o zahubení jmenované paní a o krutém vypuzení kněžstva, které se v širokém okruhu přilehlých krajin ochotně poddávalo jeho panství, nebo spíše jeho skvělé štědrosti, v nezměněném pořádku se to všechno nedlouho potom, jak známo, vyplnilo. 4. Neboť když služebnice Kristova odešla, jak jsme již pověděli, zrádcům s očí, na témž hradě, kam se uchýlila, byla dostižena nepřáteli. Jmenovaná vé-vodkyně poslala totiž nějaké své velmože, syny nepravosti, Tunnu Gommona, se silnou tlupou na Tetín, aby zahubili její tchyni. Avšak tato služebnice Kristova, předvídajíc budoucnost, povolala k sobě svrchu jmenovaného kněze Pavla a požádala ho, aby sloužil mši svatou. Zpověď pak před tváří Zkouma- 34 35 ío confessionemque suam ante Scrutatorem cordium • ; effundens benignissime, conscia iam de percipiendis . beneficiis Altissimi, armis se ipsam fidei totam mu-niens, oracioni procumbens, Deo preces effudit, quo eius spiritum, quem ipse creaverat, in pace dignaretur i5 suscipere. Celebritate dehinc missarum peracta, Dominici se corporis et sanguinis participacione mu-niens, psalmodiam indefessa mente concinere studuit. Vespere vero facto, supra notati tyranni domum illius aggressi, valvas discrumpentes, reliquos sociorum fo- .. 20 rinsecus armatos frameis clipeisque statuunt, ipsi autem capitanei homicide Tunna Gommoque paucis secum assumptis cubiculum, quo Dei famula incum-bebat, ostium disrumpentes ingrediuntur bachantes. Quibus beata Liudmila humili sub voce: Quenam, 25 inquit, vos repentina vešania agitat? Et non erubes-citis neque mente pertractatis, quemadmodum ego-met vos ceu filios proprios educavi, auro argentoque vestibusque insignibus ditavi? Verum si qua in vobis mea iniquitas inest, intimate queso. At illi furientes, 30 saxis rigidiores, aures ad hec obdurantes, non veriti sunt manus in earn proprias inicere, lectoque extrac-tam terretenus proiecerunt. Quibus ilia: Paulisper, inquit, oracioni me incumbere sinite. Quibus hec concedentibus expansis oravit ad Dominum manibus. 35 Post hoc inquit: Mei interitus causa si adventastis, obsecro, ut mucrone auferatis caput. Exemplo martyrům sanguinem fundendo testimonium Christo perhibere gestiens, ac palmám martyrii cum ipsis sine fine percipere optans, toto desiderio ad superne 40 vite patriam anhelabat. Martyrii eciam coronam non dubitamus earn promeruisse, quoniam sacra Scrip-tura testante: Iustus quacunque morte preoccupatus sap 4,7 fuerit, anima eius in refrigerio erit. Funesti ergo car-nifices preces eius verbaque spernentes, fune gutturi tele srdcí velmi upřímně vykonavši a jsouc si už jista, že obdrží odměnu od Nejvyššího, zcela se ozbrojila zbraněmi víry a pokleknuvši k modlitbě, prosby k Bohu vysílala, aby ráčil její duši, kterou sám stvořil, v pokoji přijmouti. Potom, když se mše skončila, posílivši se přijetím těla a krve Páně, jala se horlivě zpívati žalmy. Když pak nastal večer, napadli řečení násilníci její dům a vylomivše bránu, ostatní své společníky ozbrojené meči a štíty postavili venku a jen náčelníci vrahů Tunna a Gommon s několika málo muži, vyrazivše dveře, vnikli s divokým pokřikem do ložnice, kde služebnice boží odpočívala. Tu k nim promluvila blahoslavená Ludmila pokorným hlasem: „Jaké to nenadálé šílenství vás štve? Nestydíte se a nevzpomínáte na to, kterak jsem vás vychovávala jako vlastní syny a kterak j sem vás obdarovávala zlatem, stříbrem a skvostnými šaty? Ale jestliže víte o nějaké křivdě, kterou jsem na vás spáchala, povězte mi to, prosím." Ale oni, jsouce ve své zuřivosti neoblomnější než skály a nedopřávajíce sluchu jejím slovům, neostýchali se vložiti na ni své ruce a stáhnuvše ji s lože, hodili ji na zemi. I řekla jim: „Nechte mne maličko se pomodliti." A když jí to dovolili, modlila se s rozpjatýma rukama k Pánu. Potom řekla: „Jestliže jste přišli mne zabít, snažně vás prosím, abyste mi mečem sťali hlavu." Toužebně si totiž přála po příkladu mučedníků prolitím své krve Kristu svědectví vydati a palmu mučednictví s nimi na věky přijmouti. A také nepochybujeme, že si jí zasloužila, jakž to dosvědčuje Písmo svaté, jež praví: Ať jakoukoli smrtí spravedlivý bude zastižen, duše jeho občerstvena bude. Neblazí katané nedbali tedy jejích prosebných slov a vhodivše provaz na hrdlo její, zbavili ji zardoušením života pozemského, aby žila na věky s Pánem Ježíšem Kristem, kterého 36 37 45 eius inmisso suffocacione vitam illi abstulerunt pre-sentem, victure in evum cum eo, quern semper dile-xerat, lesu Christo domino. Suscepit autem martyrium felix Deoque devota famula Liudmila septima sabbati die et sexta decima kalenda octobris prima so vigilia noctis (anno etatis sue LXP). Clerus vero eius cunctus universique vernaculi utrius-que sexus pastore perempto in diversa sparsi diversis in latibulis latitantes, vitam presentem sibimet con-servavere. Post hec recedentibus crudelissimis carni- 55 ficibus ad funeris eius officium magno cum metu et ululatu convenientes honestissimeque cuncta, que ad sepulturam fore cernebantur, peragentes terre glebam eius sanctissimam commend averunt. Cruentissimi vero carnifices spoliis direptis dominám ad propriam 60 regressi gaudium illi permaximum intuierunt inno-centis de nece, estimantes se in eternum locupletari atque in evum victuros, quibus atrocia et inextingui-bilia gehenne ignis supplicia parata mox inerant. Prefata autem perfida domina perfidorum, usurpans 65 suppellectilem socrus sue cunctam, cum antefatis ty-rannis regnare čepit, ditans eos propinquosque eorum ac familiam opibus eximiis auri argentique vesteque preciosa inestimabili. Regnaveruntque in tota provincia Boemorum velut magnifici duces, sed non ex 7o Deo. Quibus oppipare viventibus atque inestimabiliter gaudentibus letantibusque ulcio iusta divine vindicte improvise subsequitur impios, qui tam grande tam-que crudele piaculum non horruerunt patrare, quo 75 manus suas inhonestissimas in preclarissimam Christi famulam moverent absque causa. Namque patře suo, principe discordiarum dyabolo, exagitante, coevos coetaneosque suos ceperunt contemptui habere omneš. Qua de re excrevit dissensio odiumque perma- vždycky milovala. Podstoupila pak mučednictví šťastná a Bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu, 16. září o první vigilii noční (v 61. roce svého života). Ale veškeré její kněžstvo a všichni domácí služebníci obého pohlaví porůznu se rozptýlivše, když zabit byl pastýř, v rozličných skrýších se skrývali a tak si pozemský život zachovali. Potom, když se preukrutní katané vzdálili, scházeli se s velikým strachem a nářkem k jejímu pohřbu a vykonavše s největší uctivostí všechno, co se jevilo k pohřbení potřebným, svěřili její přesvaté tělo zemi. Ale krvaví katané vrátili se, když si rozchvátili kořist, k své paní, a přinesli jí přeradostnou zprávu o zavraždění nevinné, domnívajíce se, že jsou provždy obohaceni a že budou na věky žiti, ačkoliv je brzy čekal strašný a neuhasitelný trest ohně pekelného. Řečená pak zrádná paní zrádců, přivlastnivši si všechen majetek své tchyně, počala vládnouti společně s jmenovanými násilníky, obdarovavši je i příbuzné jejich a čeleď neobyčejným množstvím zlata a stříbra i šatstvem vzácným a drahocenným. I vládli celé zemi české jako velkomožní vévodové, ale nikoli z milosti boží. Když takto nádherně si žili a nesmírně se těšili a radovali, spravedlivá pomsta božího trestu neočekávaně postihla bezbožníky, kteří se nebáli spáchati tak veliký a tak krutý hřích, že své přehanebné ruce vztáhli bez příčiny na nejjasnější služebnici Kristovu. Neboť popuzováni jsouce otcem svým ďáblem, knížetem svárů, počali všechny své vrstevníky a souvěkovce v opovržení míti. Odtud povstala roztržka a převeliká nenávist mezi výše jmenovanými velmoži, totiž 38 39 so ximum inter ipsosprimarios supra notatos, Tunnamvidelicet Gommonemque dominamque ipsorum, ita ut omnis cogitatussermoque domine de interita eorumdie noctuque versaretur. Quod cernens memoratus Tunna tyrannus, irruente in se pavore horribili, cunctis cum 85 sibi affinitate iunctis ex eadem provincia fuga labens, omnibus exosus, vagus profugusque hue illucque ver-satus est, nemoque ex Stirpe illius progenitus in propria ulterius reditum habuit. Gommo autem cum fuge latibulum germano cum suo quereret, compre- 90 hensus atque capitali sentencia addictus, cum fratre vitam presentem pariter et futuram amisit. At vero domina eorum, cernens eos fugientes, omnem vene-nosi pectoris furorem in posteros eorum diffundens, universos eorum a maiore usque ad minimum una die 95 unaque sentencia perdidit. Hocque primům signum sancte Liudmile claruit, dum Dei disponente provi-dencia ex interfectoribus eius nullus superfuit. Alii propriis de habitaculis secedentes in diversaque fugientes, cunctis exosi effecti, divina ulcione tacti, loo exalaverunt spiritum vite, parvuli eorum impiissima morte defuncti, quamplures vero čapíte gladio plexi sunt. Sic impletus est sermo Dominicus, quern in ewangelio infit: Omnes, qui acceperint gladium, gla- Mt 26>52 dio peribunt. los Hiisdem vero diebus ad^ tumulům beatissime et sepe memorate venerabilis matrone et martyris Liudmile, divina cooperante gracia, virtutum merita preclara patuerunt. Nam ex eiusdem monumento tanta fla-grancia miri ac suavissimi odoris emanavit, que no cunctorum aromátům florumque odoramenta evin-ceret. Quamplures eciam cereos lampadesque, lumi-ne flagrantes divino, intempeste noctis silencio terque quaterque oculorum hauserunt acie; que cuncta dominám, interfectricem ipsius videlicet, minime latue- Tunnou a Gommonem a paní jejich, takže se všechny její myšlenky a řeči zabývaly ve dne v noci jejich záhubou. Když to viděl jmenovaný násilník Tunna, přepadl ho hrozný strach, takže se všemi svými příbuznými z té země uprchl a ode všech jsa nenáviděn, jako vyhnanec sem tam bloudil a žádný jeho potomek se už do vlasti nevrátil. Gommon pak byl polapen, když hledal se svým bratrem záchranu v útěku, a byv odsouzen k smrti, ztratil i se svým bratrem zároveň život časný a věčný. Než paní jejich, vidouc, že prchají, vylila všechen vztek jedovatého srdce na jejich potomky a všechny je od nejstaršího až k nejmladšímu v jednom dni a jedním výrokem zahubila. A v tom se jasně ukázalo první znamení Ludmiliny svatosti, že řízením Prozřetelnosti boží žádný z jejích vrahů nezůstal na živu. Jiní, kteří ze svých domovů odešli a na různé strany se rozprchli, upadnuvše v nenávist u všech lidí a boží pomstou jsouce stiženi, vydechli svou duši a jejich děti po-mřely nejbezbožnější smrtí, namnoze však byly mečem sťaty. Tak se naplnilo slovo Páně, jenž praví v evangeliu: Všichni, kteříž se meče chopí, mečem zahynou. V týchž pak dnech projevily se na hrobě přeblaho-slavené a často jmenované paní a mučednice Ludmily přispěním milosti boží přeslavné zásluhy jejích ctností. Neboť z jejího náhrobku šířila se taková hojnost podivné a přelíbezné vůně, že převyšovala vůni všech vonných látek a květů. Mnozí tu také spatřili v tichu tmavé noci opětovně a na vlastní oči svíce a pochodně, božským jasem planoucí. A to všechno nezůstalo vládkyni, totiž její vražedkyni, nikterak utajeno. Když se o tom dověděla, poražena jsouc 40 41 i is re. Quibus cognitis, timore nimio prostrata, agendum sibi quid foret, ignorabat; tandem rursus venenosum instaurans consilium, apparitores suos Tetinis misit, quo venerabile corpus tumulatum iacebat, in man-datis iubens, quod domum beate Liudmile super tu- 120 mulum ipsius statuerent in modům basilice, aptans ei nomen in honore beati Michaelis archangeli, quo si deinceps inibi claruisset signum aliquod, non mentis beate martyris, verum sanctorum, quorum pig-nora inibi detinerentur, deputaretur. Quo facto 125 tantus cunctos ingredientes basilicam horror invasit, quo haut aliter nisi veneracione cum maxima inibi auderent ingredi preclaraque et insignia exhinc in eodem patuere loco virtutum miracula. <5.) 5,1 Hiis ita gestis annuente Christo olim electus dux beatus Wenceslaus annos puericie transcendens, gra-tissime flore iuventutis nitescebat, cunctaque, que a pedagogo apicum sibi tradita fuerant, alta memo-5 ria revolvens, animo estuanti opere Implere cupie-bat, quod aure perceperat. Quapropter genitrix ipsius perfida cum quibusdam sibi assencientibus flliis Belial, invidentes actibus illius studiisque sanctissi-mis, inito invicem consilio dixerunt: Heu, quid agi- lo mus, quove nosmet vertemus? Princeps siquidem noster, qui a nobis in regni fastigio sublimatus est, perversus a clericis et ceu monachus factus, per abruptam et asvetam viciorum nostrorum semitam nos gradi non sink. Et si hoc nunc in puericia vel is adolescencia gerit, quid putas facturus est in iuven-tute vel senecta? Ab illo ergo die nimis inportuni ei esse ceperunt, minis increpantes aliaque perplura inportune illi ingerentes scelera. nesmírným strachem, nevěděla, co má dělati. Konečně pojala znovu jedovatý úmysl a poslala své služebníky na Tetín, kde odpočívalo ctihodné tělo, uloživši jim, aby dům blahoslavené Ludmily nad hrobem jejím přestavěli na způsob basiliky. A kázala ji nazvati ke cti blahoslaveného Michaela archanděla, tak aby zázrak, který by se tam snad budoucně objevil, nebyl přičítán zásluhám blahoslavené mučednice, nýbrž zásluhám světců, jejichž ostatky by tam byly uloženy. Když se toto stalo, taková posvátná hrůza naplňovala všechny lidi vstupující do té basiliky, že jen s největší úctou se odvažovali tam vejiti. A od té doby se dály na tom místě přeslavné a znamenité zázraky. 5. Mezi tím blahoslavený Václav, zvolený kdysi vnuknutím Kristovým za vévodu, vyrostl z chlapeckých let a zářil květem nejpůvabnějšího mládí. Hluboko pak v paměti chovaje, v čem byl od učitele písma vzdělán, vroucně toužil naplniti skutkem to, co sluchem poznal. A proto jeho věrolomná matka s některými syny Beliálovými, kteří s ní stejně smýšleli, nenávidíce ho pro jeho skutky a přesvaté smýšlení, radili se mezi sebou a řekli: „Ach běda, co si počneme a kam se obrátíme! Neboť kníže náš, jenž byl od nás na trůn povýšen, zkažen byv kněžími a takřka mnichem se stav, nedovoluje nám kráčeti sráznou a navyklou cestou našich neřestí. A jestliže si tak počíná nyní jako chlapec nebo jinoch, co asi bude dělati jako mladý"muž nebo stařec?" Od toho času se tedy počali k němu chovati velmi nepřátelsky, vyhrožujíce mu a i jinak mu působíce přemnohá příkoří. 42 43 Que cuncta vir Deo carus armis fidei repellens et 20 clipeo se paciencie muniens, animo illeso perferebat. Siquidem et clericos eius et quosdam religiosos, quorum doctrina ipse pascebatur, insidiis assiduis impii appetentes, trucidare moliti sunt minisque maximis terruerunt, quia nemo illorum ad eum accessum 25 quiret habere. Ipse vero cunctorum horum scius cum sibi fidelibus viris occulte posterulas agens, ruente sole in occasum clancule clerico quolibet accersito, cuncta que sibi proficua erant, nocte addiscens, crepusculo illucescente didascalum seu sibi clericum carum la- 30 tenter abire sinebat. Codicellulumque suum occu-lens subque tegmine gestans, ubicunque locum quietis reperiebat, eum cum diligencia lectitabat et cum gemitu interno de duricia cordis populi sui et cecitate vel incredulitate dolebat nimium. Tandem 35 confortatus a Deo et virtute se precingens, matre sua universisque primariis accitis, ut decuit, increpavit, quemadmodum Sapiencie liber testatur: Verba sa- Ecci 12,11 piencium quasi stimuli et velut clavi in altum defixi. Sic inquit beatus Wenceslaus: Cur, [inquit], fxlii 40 sceleratorum et semen mendax virique iniqui, prohi-buistis me discere legem domini nostri lesu Christi et obtemperare mandatis illius? Quod si vos tedet Christo servire, cur saltem ceteros impeditis? Ego vero si hactenus vestra sub providencia vel potestate 45 degui, amodo tamen illud respuo, Deo cunctipotenti sincero ex animo deservire cupio. Orta est postmodum pro eiusdem rei causa variisque rebus aliis dissidio pergrandis viros inter ipsos primarios, qui lateri ducis religiosi inherebant, et inter reliquos, 50 qui partes nequissimas domine impie iuvabant. Di-visique sunt consiliarii in invicem et primates terre, discordiarumque inter eos spine pullulaverunt ad sanguinis usque effusionem. Verum pars iustorum, 44 Ale muž Bohu milý, odrážeje to všechno zbraní víry a chráně se štítem trpělivosti, snášel to s myslí neporušenou. Neboť i kněze jeho a některé mnichy, jejichž vyučováním se posiloval, pokoušeli se ti bezbožníci zabiti, ustavičně jim úklady strojíce, a převelikými hrozbami je hleděli zastrašiti, aby nikdo z nich neměl odvahu k němu choditi. Ale on věda o tom všem, s muži sobě věrnými si prorazil zadní dvířka a když slunce zapadlo, tajně k sobě povolával některé kněze, a když se v noci naučil všemu, co mu bylo prospěšné, za ranního úsvitu nechával učitele nebo kněze sobě milého tajně odejiti. A knížečku svou skrýval a pod šatem ji nosil, a kdekoliv našel klidné místo, pilně ji čítal a naříkaje v nitru svém nadmíru truchlil nad zatvrzelostí lidu svého a nad jeho slepotou a nevěrou. Konečně posílen Bohem a ctností se opásav, povolal k sobě matku svou a všechny velmože, a jak se slušelo, obořil se na ně tak, jak praví Kniha moudrosti: Slova moudrých jsou jako ostnové a jako hřebové hluboko vbití. Promluvil pak blahoslavený Václav takto: „Proč jste mi zbraňovali, synové zločinců, símě lži a mužové nespravedliví, abych se učil zákonu Pána našeho Ježíše Krista a poslouchal rozkazů jeho? Jestliže se vám nechce sloužiti Kristu, proč aspoň jiným toho nedovolujete? Jestliže jsem však až dosud žil pod vaším opatrovnictvím a mocí, od nynějška to odmítám a Bohu všemohoucímu chci z upřímného srdce sloužiti." Povstala potom pro tuto příčinu a rozličné jiné věci převeliká různice mezi těmi velmoži, kteří setrvávali po boku zbožného vévody, a mezi ostatními, kteří podporovali ničemnou stranu bezbožné panovnice. I rozdělili se rádcové a přední mužové země a trny nesvornosti rozbujely se mezi nimi až k prolévání krve. Ale strana spravedlivých, ačkoli byla velmi 45 licet minima foret, prevaluit tarnen adversus partem 55 multimodam, ut semper, iniquorum. Nam semper memoratus dux Wenceslaus, sollicitus de nanciscenda pace, Spiritu sibi sancto inspirante, corde consilium captavit, quo genitricem suam, que causa tocius ne-quicie inerat, perturbaret e patria, quatinus ea pro- 60 pulsa cunctisque consentaneis eius viris impiis invi-cem furor discordiarum sopiretur paxque ecclesie regni accresceret, unum eundemque Dominum cuncti possidentes veram Christi doctrinam perfectis-sime addiscerent, dispositisque cunctis, que ad pacem 65 regni pertinere cernebantur, proturbatis et expulsis filiis discordie, composita quiete, matrem rursus cum honore ad propria revocaret. Que cuncta, iuvante se opifice Deo, opere complevit. Nam matrem regno cum dedecore maximo pepulit, dignam ei ulcionem 70 omnipotente Deo reddente ob effusionem sanguinis innocentis beate Liudmile, quem causa sine fuderat. Sed quoniam timore casto, qui permanet in seculum seculi, plenus erat, memor preceptorum divinorum, quibus patrem honoráre debemus et- matrem, earn 75 rursus tempore elapso reduxit, verum honore domi-nacionis pristine caruit usque ad obitus sui diem. Sed hec cuncta qualiter gesta sint, ob sui enormita-tem pretereuntes, cepta prosequamur. Post multa adversa et incommoda pertulit, eciam filii sui necem so ab gnato suo minore. Recordatus deinde ave sue beatus Wenceslaus, quan-te sanctitatis in presenti fuisset quanteque claritatis meritum aput Cunctipotentem obtineret, lacrima-rum imbre infusus totus, inito consilio sacratissimo 85 cum sacerdotibus et religiosis quibusdam, misit eos in prefatum castellum Tetin, mandans eis, quo vel ossa seu pulverem consumpte carnis digna translacio-ne ad se usque perducerent. malá, nabyla přece vrchu nad stranou nespravedlivých, jako vždy nejednotnou. Neboť stále jmenovaný vévoda Václav, staraje se o zjednání pokoje, pojal vnuknutím Ducha svatého úmysl, matku svou, která byla příčinou veškeré zloby, z vlasti vypuditi, aby vyhnáním jejím a všech jejích bezbožných přívrženců byla utišena zuřivost rozbrojů a mír v církvi Kristově se vzmohl, tak aby všichni dokonale poznali, majíce jednoho a téhož pána, pravé učení Kristovo, a až bude všechno zařízeno, co by se zdálo sloužiti míru v knížectví, a až po vypuzení a vyhnání synů nesvornosti bude upevněn pokoj, povolati zase matku se ctí do vlasti. A to všechno s pomocí Boha stvořitele vstkutku vykonal. Neboť vyhnal svou matku s nej-větší hanbou ze země a tak ji Bůh všemohoucí stihl zaslouženým trestem za to, že prolila nevinnou krev blahoslavené Ludmily a že ji prolila bez příčiny. Ale poněvadž byl pln cudné bázně, která trvá věky věkův, a poněvadž byl pamětliv přikázání božích, podle nichž máme otce i matku ctíti, přivedl ji po nějakém čase zase zpět, dřívější důstojnosti panovnické však zůstala zbavena až do dne své smrti. Ale o tom, jak se toto všechno stalo, pomlčme pro krutost těchto událostí a pokračujme v započatém výkladě. Po mnohých protivenstvích a strastech dožila se i toho, že jeden její syn byl zavražděn od jejího druhého, mladšího potomka. Rozpomenuv se potom blahoslavený Václav na svou bábu, v jaké svatosti na této zemi žila a jakou slávu u Všemohoucího v odměnu za to získala, proléval proudy slz, a pojav s kněžími a některými zbožnými muži přesvatý úmysl, poslal je na řečený hrad Tetín a uložil jim, aby třeba jen její kosti a prach zetlelého těla důstojným přenesením k němu dopravili. 46 47 Ipse vero Spiritu sancto revelante, paucis familiari- 90 täte iunctis sibimet innotescens, certus erat divina cooperante clemencia aliquid inibi legatos memora-tos signorům haurire. Implentes autem iussa domini sui, Iegati qui fuerant, basilicam ingressi ac monumentům humo revoluto detegentes, tabulam sepulcri, 95 qua venerabilis gleba tegebatur, partim putredine consumptam reperientes, sublevare formidaverunt. Si lignum, fatentes, putridum est, quanto magis ea, que intus latent? Rursumque sarcofagum claudi vo-luerunt diligencia cum summa. Quorum consiliis 100 unus ex eis, Paulus presbiter, obsistens, cuius et su-perius mencionem fecimus, qui semper illi, dum in terris deguit, in amiciciis iunctus semperque in omni servicio obsecundatus est, inquit: Nequaquam, ut di-citis, fiet, sed iuxta principis iussa, si vel pulverem 105 consumpte carnis invenero, tollam. Cui ceteri assen-sum prebentes, unanimiter tabulam sublevaverunt. Quam dum sustollunt, frangitur, ita ut memoratus Paulus cum humo super corpus iacentis caderet. Qui concite surgens humumque velocius amovens, cum no sibi iunctis sodalibus invenerunt corpus sacrum ab omni corrupcione seiunctum, preterquam quod supra memini, videlicet vultum eius pulverulentum, quod ei de fractura cooperculi, dum amoveretur, insederat. Ingenti dehinc gaudio succensi, grates inmensas us Cunctipotenti exhibentes, glebam eius sanctissimam de terra sustollentes, linteaminibus preciosis, ut de-cebat, involventes, altari presentaverunt, laudes gra-tesque inmensas divine clemencie referentes. Riteque cunctis sollempniter peractis, feretro earn lo- 120 cantes, duorum terga equorum onerant, sicque eadem nocte metropolim usque ad urbem, Pragam scilicet, constanter properant. Repertum est autem corpus feli-cis et Deo devote famuleLiudmileXIIII. kalendas no- Sám však vnuknutím Ducha svatého si byl jist a několika svým důvěrným přátelům se o tom zmínil, že přispěním boží milosti připomenutí poslové tam najdou nějaká znamení. Když pak tito poslové, vyplňujíce rozkazy pána svého, vstoupili do basiliky a odhrnuvše hlínu, objevili hrob, tu pozorujíce, že náhrobní deska, kterou bylo ctihodné tělo pokryto, je zčásti ztrouchnivělá, báli se ji pozvednouti. „Jestliže je dřevo zetlelé," tak si říkali, „čím spíše zetlelo to, co je uvnitř?" A chtěli hrob znovu s největší pečlivostí uzavříti. Ale tomuto jejich úmyslu se postavil na odpor jeden z nich, kněz Pavel, o němž jsme se již zmínili a jenž s ní byl spjat přátelstvím, dokud na této zemi žila, a vždy ji ve všem svými službami podporoval, a řekl: „Nikterak se nestane tak, jak pravíte, nýbrž podle rozkazu knížete, najdu-li třeba jen prach zetlelého těla, vezmu jej s sebou." A ostatní, souhlasíce s ním, svorně zvedali desku. Ale jak ji zvedali, deska se zlomila, takže jmenovaný Pavel upadl s hlínou na tělo nebožčino. Tu vstav rychle a odhrnuv spěšně hlínu, shledal se svými druhy svaté tělo úplně neporušené, ledaže obličej byl pln prachu, který jej pokryl, když se víko, jak jsem svrchu poznamenal, při odkrývání zlomilo. Náramnou radostí tedy vzplanuvše a nesmírnou vděčnost Bohu všemohoucímu projevujíce, vyzvedli přesvaté její tělo ze země, do drahocenných pláten, jak se slušelo, je zavinuli, před oltář položili a chvály a díky nesmírné boží milosti vzdávali. A když všechny obřady řádně vykonali, uložili tělo na nosítka a ta naložili na hřbety dvou koní a tak téže noci až do hlavního hradu, totiž Prahy, vytrvale pospíchali. Nalezeno pak bylo tělo blažené a Bohu oddané služebnice Ludmily ve středu dne 19. října 48 49 vembris, hora XII., feria IUI. Intulerunt autem eam 125 in Pragam die tercio, feria VI., XII. kalendas eius-dem mensis, leticia cum ingenti, gratulantibus cunctis Ghristumque laudantibus. Vehitores siquidem ipsius, urbi priusquam eam inferrent, ad principem baiulos boni nuncii premiserunt. Qui venientes, sopori eum no membra collocasse cognoverunt, eumque suscitavere leti taleque ei gaudium intulerunt, quod omnipotente Deo favente corpus taňte talisque matrone, ave videlicet sue, incorruptum repperissent. Qui continuo surgens ecclesiamque summa cum ala- 135 critate properans, Christo domino grates immensas persolvit. Sole terram irradiante iubareque tenebras propellente, accito clero turbaque fidelium, proces-sione cum ingenti obvius ire properat. Occurrunt autem illi et fideles geruli, vehentes sepe memoratam 140 glebam sancte Liudmile. Quam statim sacerdotes et levite alacriter suis inponentes humeris, benedicentes Deum cum psalmis ac laudibus, intulerunt urbi ecclesiamque ingressi altari coram pavimento sta-tuere strepitumque sonitu ingeniem personavere. us Quod popularis tam fidelium quam infidelium cu-riositas perscrutans, quod factum erat, in unum congregati petunt ecclesie ianuas. Consilio dehinc princeps inito cum sacerdotibus, plebe coram cuncta corpus eius detexerunt, ut omnes fidem adhiberent 150 incorruptam earn a Christo domino fuisse servatam. Cuncti quod intuentes, magnalia Christi indefessis vocibus personavere, nemoque obsistere veritati quibat, quoniam cunctis patebat integritas corporis ac capillorum firmitas vultusque nitescebat, veluti iss in hac constituta vita, vestimentorum insuper pul-chritudo integritasque talis splendebat, ac si eodem texta forent die. Universi quod perspicientes, pre-coniorum vocibus persultantes, omni eam honore ac o hodině dvanácté. A přinesli ji do Prahy třetího dne, v pátek 21. dne téhož měsíce, za nesmírné radosti, zatím co všichni plesali a Krista chválili. Neboť ti, kteří je vezli, dříve než s ní vkročili do hradu, poslali napřed ke knížeti posly s dobrou zprávou. Když pak tito k němu přišli, shledali, že se uložil k spánku, i vzbudili ho radostně a tu potěšitelnou novinu mu oznámili, že s přispěním Boha všemohoucího tělo tak znamenité paní, totiž báby jeho, neporušené nalezli. Tu on ihned vstal a s největší radostí do chrámu pospíšiv, vzdával Kristu Pánu nesmírné díky. Když slunce osvětlilo svými paprsky zemi a jeho záře zapudila temnoty, svolal kněžstvo a zástup věřících a s převelikým průvodem spěchal jí naproti. Setkali se pak s věrnými nosiči, vezoucími často připomenuté tělo svaté Ludmily. A ihned šije vložili kněží a jáhnové radostně na svá ramena a dobrořečíce Bohu a zpívajíce žalmy a chvalozpěvy, vnesli je do hradu. Vkročivše pak do chrámu položili je před oltářem na dlažbu a počali mohutným hlasem zpívati. A tu se sbíhali věřící i nevěřící, pátrajíce se zvědavostí lidu vlastní, co se to stalo, a směřovali k dveřím chrámovým. Tehdy kníže, poradiv se s kněžími, odhalil společně s nimi tělo před tváří veškerého lidu, aby všichni uvěřili, že ji Kristus Pán neporušenou zachoval. A všichni, vidouce to, neúnavně oslavovali zázraky Kristovy a nikdo nemohl odporovat! pravdě, neboť všem byla patrna neporušenost jejího těla a pevnost vlasů a její obličej se skvěl, jako by byla živá. Mimoto její roucha krásou a neporušeností tak zářila, jako by byla toho dne utkána. A tu všichni, když to spatřili, s hlasitým plesáním ji oslavovali a prohlašovali, že je nadmíru hodna veškeré pocty a chvalořečení. Potom vykopavše zemi a upravivše 50 51 laude dignissimam iudicarunt. Humo dehinc efossa 160 compositaque fossa, in eadem basilica tumulare eandem conati sunt. Sed ex eadem fossa repente aqua inundavit. Plurimi quod intuentes, mente cap-tavere eundem sepulchri locum minime famule Christi placere. Replentesque rursus fossam, sarcofa-165 gum cum ipso pignore sacro statuere super eandem, prestolantes divinum auxilium. Sicque ad propria fe-liciter properavere. Spacio dehinc temporis elapso modico supra dictus princeps Ratispone missis legatis, pontificem eiusdem no civitatis, quia erant Boemi viri ipsius temporis parro-chiani sui, consuluit, nomine Tutonem, quidnam sibi agendum foret de supra no tato corpore. Qui divine legis scripta perlustrans, secundum datam sibi a Deo sapienciam in responsis hec dicta mandavit, scilicet 175 ut corpus, inicium ab ipso exordio prothoplasti su- mens, cui dictum est: Terra es et in terram ibis, pulvis Gn 3,19 es et in pulverem reverteris, sepulture traderent, gloriam Christi donec cernerent. Ingentique zelo di-vino accensus princeps prefatum antistitem humili 180 prece exoravit,. usque ad se dignaretur quatinus venire ac corpus ipse sepulture daret basilicamque, adhuc que benediccione pontificali carebat, dedica-ret. Qui simulata infirmitate senectutis ire non preva-lens, coepiscopum suum cum aliquantulis clericorum 185 choris allegavit, quo ecclesiam eandem dedicaret. Ad-veniensque in přimis templům Domino consecravit. Posthinc sex elapsis dierum circulis suprafatum corpus-culum tumulavit eodem in loco, quo aqua inundaverat. Mira atque Christi famule declarandum meritum suffi- 190 ciens res, videlicet quod sacerdotibus inconsecrato cupientibus earn tumulare loco aqua exorta est, adve-niente vero coepiscopo sacrataque basilica funditus haut apparuit. Congrue satis, ut que felici conversacionis hrob, pokusili se ji v téže basilice pohřbíti. Ale vykopaný hrob náhle zaplavila voda. I usoudili mnozí, kteří to viděli, že se toto místo hrobu služebnici Kristově nelíbí. A zaházevše znovu hrob, postavili na něj rakev se svatými ostatky, čekajíce na pomoc boží. A pak pospíšili radostně do svých domovů. Po krátkém pak čase svrchu jmenovaný kníže vypravil posly do Řezná a tázal se biskupa tohoto města, jménem Tutona, protože Čechové náleželi tenkrát k jeho diecési, na radu, co má učiniti s řečeným tělem. A ten zkoumaje předpisy zákona božího, podle moudrosti Bohem mu dané, vzkázal mu v odpověď, aby tělo, jež má svůj počátek v prvním člověku, kterému bylo řečeno: „Země jsi a do země půjdeš, prach jsi a v prach se obrátíš", uložili do hrobu do té doby, až by se zjevila sláva Kristova. A tu kníže vzplanuv nesmírnou horlivostí boží, prosil jmenovaného biskupa velmi pokorně, aby ráčil k němu přijíti a sám tělo pochoval a aby zasvětil basiliku, jíž se biskupského posvěcení ještě nedostalo. Ten však omlouvaje se, že pro slabost stáří nemůže přijíti, poslal svého spolu-biskupa s několika přisluhujícími kněžími, aby ten chrám zasvětil. A ten přišed, nejdříve posvětil chrám Pánu. Potom, když uplynulo šest dní, pohřbil řečené tělo na témž místě, které dříve voda zaplavila. Podivuhodná to věc a postačující k důkazu o zásluhách služebnice Kristovy, že když ji kněží chtěli pohřbít na místě neposvěceném, ukázala se tam voda, kdežto když přišel spolubiskup a posvětil basiliku, už se voda vůbec neobjevila. Slušelo se zajisté, aby ta, která v blaženém obcování svůj život blaženě trávila, také s vyšším posvěcením byla pohřbena, když se 52 53 sue vita fruebatur feliciter, et cum benediccione 195 maiori sepeliretur, que cum Sanctis ad Christi locanda erat dextram. Rite hiis itaque peractis coepiscopus remuneratus, ut dignum fuerat, a principe, propria petivit. Anniversario autem eius volvente die post translacio-200 nem ipsius glebe sacre, ad gloriam nominis sui et ad declarandum meritum famule sue, Christus dominus insigne dignatus est operari prodigium. Nam ut moris est Christiane religioni congregato clero memqrjam talium agere, cum post oraciones ad refeccionem cor-205 porum una pariter residerent, quidam parvulus infir-mitate corporis gravatus curvatusque, sursum omnino non prevalens aspicere, cum ante ostium basilice, corpus ubi tante requiescit matrone, virtutem Christi meritumque ipsius sancte imploraret, erectus est vir-210 tutique proprie restitutus. Intuentes quod plurimi, omnipotenti Christo laudes canebant, suam quod per famulam dignatus sit magnalia declarare sua, cui est gloria in secula seculorum, amen. (6.) 6,i Igitur composite confirmatoque suo regno, opifice se iuvante Christo, beatus dux Wencešlaus, qualem se Christo exhibuerit qualeque vas eleccionis semet ipsum prebuerit, mens, lingua, sermo paginaque di-5 cere deficit, simul moleque gravatus peccaminum pandere nequeo, miles Christi quanta domino mili-tans detrimenta zabulo intulerit, quantosve manipu-los Christi in horreo ipsius fidelis servus aggregaverit. Verum ut de multis pauca eloquar: a puericia sua io minime discedens a disciplina Domini, verax fuit in sermone, iustus in iudicio, fidelis in commisso, modům humane excedens pietatis. Cum enim quilibet 54 svatými měla usednouti po pravici Kristově. Když spolubiskup toto řádně vykonal, byl od knížete po zásluze odměněn a vrátil se zpět do vlasti. Když pak nadešel výroční den přenesení jejího svatého těla, ráčil Kristus Pán, aby oslavil jméno své a dosvědčil zásluhy své služebnice, učiniti znamenitý zázrak. Neboť, zatímco podle obyčeje zachovávaného v náboženství křesťanském, že se totiž kněžstvo shromažďuje a oslavuje památku takových událostí, po modlitbách společně zasedli, aby posílili svá těla, nějaký hoch nemocí tělesnou zesláblý a zkřivený, že vůbec nemohl vzhůru pohlédnouti, když vzýval před dveřmi basiliky, kde odpočívá tělo tak znamenité paní, moc Kristovu a dovolával se zásluh této světice, najednou se narovnal a nabyl opět své bývalé síly. Vidouce to pak přemnozí, pěli chválu Kristu všemohoucímu, že ráčil skrze svou služebnici ukázati moc svou, jemuž je sláva na věky věků, amen. 6. Když tedy blahoslavený vévoda Václav s pomocí Kristovou uklidnil a upevnil své knížectví, jak se před Kristem osvědčil a j akou nádobou vyvolenou se stal, to vyli či ti by nestačil ani můj duch, ani jazyk a řeč, ani kniha, a také proto, že spoustou hříchů jsem obtížen, nedokázal bych vyložiti, kolik škod jako vojín Kristův pro Pána bojující ďáblu způsobil a kolik snopů do stodoly Kristovy jako jeho věrný sluha nashromáždil. Ale abych o mnohém aspoň něco málo pověděl, neuchyluje se již jako chlapec od kázně boží, byl pravdomluvný v řeči, spravedlivý na soudě, poctivý a hodný důvěry a nad obvyklou míru lidskosti 55 reorum in concilio iudicum presenciaque ipsius ad-ventus, a iudicibus capitali addictus sentencia fuisset, 15 occasione suscepta qualibet semet subtrahens occul-tabat, qua valebat, minarum Christi memorans in ewangelio, quod minatur: Nolite iudicare, ne iudi- L6.37 cemini, nec condempnare, ut non condempnemini. Garceres patibulaque antiquitus constructa, que ad 20 hec tempora inerant, destruens, orphanorum, vidua-rum, pauperum, gemencium sauciorumque indefes-sus existens consolator, esurientes sacians, sicientes refocillans, nudos tegens, infirmos visitans, mortuos sepeliens, hospites et peregrinos proximos ut proprios 25 excipiens, presbiteros clericosve ac monachos ut Do-minum honorans, errantibus viam veritatis aperiens, humilitatem, pacienciam, mansuetudinem, carita- e 3,19 tem, que supereminet cunctis, observans, per vim fraudemque nulli aliquid subtrahens, exercitum 30 suum non solum armis optimis, verum et indumento corpus adornabat. Hiis et huiuscemodi virtutibus ab ipso tirocinii tempore insignitus florebat, crucemque Christi membris applicans suis, memorabatur divinorum precepto- 35 rum, per que dicitur: Si quis vult post me venire, Mt 16,24 abneget semet ipsum et tollat crucem suam et se-quatur me. Siquidem in quadragesimali vel hiemali tempore per gelidum et arduum callem discalciatus gradiebatur de civitate in civitatem, ecclesias Christi 40 pedestris illustrans, ita ut vestigia ipsius cruore ma-dencia cernerentur. Ciliciis exhinc, ob ablucionem mundicie servandam, utens asperrimis nimis, que tempora usque ad hec reverenciam ob ipsius velut nova servantur, assidueque laneis ceu monachus 45 indutus tunicis ad carnem, desuper vero optimis et regalibus amictus, splendebat coram Deo hominibus-que. Pabulo modico refocillans artus, pervigil assi- milosrdný. Neboť kdykoliv byl někdo z obžalovaných před sborem soudců za jeho přítomnosti odsuzován soudci k trestu smrti, vzdaloval se pod nějakou záminkou a skrýval se, jak mohl, jsa pamětliv hrozby Kristovy v evangeliu: Nesuďte, abyste nebyli souzeni, a neodsuzujte, abyste nebyli odsouzeni. Žaláře a šibenice za dřívějších časů postavené a až do jeho doby stojící kácel, sirotky, vdovy, chudé, lkající a raněné neúnavně utěšoval, hladové sytil, žíznivé napájel, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, cizince a pocestné jako nejbližší příbuzné přijímal, kněze, kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy ukazoval, pokoru, trpělivost, mírnost a lásku, jež nade všecko vyniká, zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodnímal a svou družinu nejen zbraněmi nej lepšími, ale i šatem opatřoval. Těmito a podobnými ctnostmi již od nejútlejšího mládí se vyznamenával a vkládaje kříž Kristův na údy své, pamětliv byl přikázání božího, v němž se praví: Chce-li kdo za mnou přijití, zapřiž sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne. Neboť v postním a zimním čase kráčíval bos studenou a neschůdnou cestou od hradu k hradu, pěšky navštěvuje kostely Kristovy, takže bývalo viděti, jak jsou jeho šlépěje zvlhlé krví. A maje na sobě velmi drsné roucho žíněné, aby si cudnou čistotu zachoval, kteréžto roucho se až do dnešních časů pro úctu k němu jako nové uchovává, a jsa ustavičně oblečen na holém těle v šat vlněný jako mnich, navrchu však zahalen v nejkrás-nější šat knížecí, skvěl se před Bohem i před lidmi. Skrovnou potravou posiluje své údy a vy trvávaje i v noci neúnavně na modlitbách, neustával jediné 56 57 due, gracias soli inmensas non cessabat agere Deo. At si quando illi ut principi, feras inter tantas cu- 50 banti, contigisset sero hesterno habundantem hausis-se morem extra solitum potum, sompno se excuciens diluculo, citissime properans ecclesiam, quemcunque sacerdotum seu clericorum inibi reperisset, optimo quocumque indumentorum tegebatur, sese exuens 55 illique contradens, pedibus ipsius advolvebatur, obnixe postulans, quo pro semet attencius Christum dominum exoraret, noxam quatinus illi hesterna nocte patratam clementer indulgeret. In officiis vero divinis tam assiduus inerat, ut cottidie 60 oblacionem suam, manibus suis confectam, Domino exhiberet. Nam in messis tempore, intempeste noctis silencio, agrum petens proprium adibat cum sibi fide-lissimo diente, de quo postmodum precipuum et ad declarandum utriusque meritum insigne exarabi- 65 tur prodigium, triticumque metens, humeris baiolans propriis domui inferebat, manualique terens mola, pistor ipse et dux, farinam cribrabat, aquamque petens, itidem nocturnaliter hauriens, fatebatur: In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Quam eciam 7o domum deferens, predicta cum farinula miscens, oblatas conficiebat. Vineamque properans, botros carpens suisque illos manibus conterens urceoque infundens, usum ad sancti conservabat sacrificii. Quia vero radicitus necdum avulsi fuerant pagano- 75 rum supersticiosi ritus, dum plurimi ad immolandum demoniis nefanda properarent sacrificia, cibisque ex ipsis potibusque simul inquinarentur, nunquam ipse horum consenciens contaminabatur, verum in cunctis se subtraxit, occasione facta qualibet. Carceres de- so struxit, patibula suppliciaque, que usque ad hec ine-rant ad excruciandos tempora homines, funditus sua pietate evulsit fanaque profanorum terre coequavit. Bohu nesmírné díky vzdávati. A jestliže se mu někdy stalo, jako knížeti, když mezi takovými zvířaty hodoval, že se večer mimo svůj obyčej hojněji napil, jakmile se druhý den ráno vzbudil, spěchal co nejrychleji do kostela a svléknuv nejlepší roucho, jaké na sobě měl, dal je kterémukoli knězi nebo klerikovi, kterého tam našel, a padnuv mu k nohám snažně ho prosil, aby se za něho zvlášť pobožně modlil ke Kristu Pánu, aby mu milostivě odpustil hřích minulé noci spáchaný. Služeb božích se pak s takovou horlivostí účastnil, že každodenně obětní chléb vlastníma rukama zhotovený Pánu opatřoval. Neboť v čas žní chodíval za ticha hluboké noci na pole své se svým nejvěrnějším druhem, o němž budu později vypravovati zvláštní zázrak, znamenitě dokazující jich obou zásluhu, a nažav pšenice, na vlastních plecích ji domů nosil, na ručním mlýnku ji rozemílal a jsa pekařem a vévodou v jedné osobě, mouku prosíval a potom pro vodu chodil, rovněž v noci ji nabíraje se slovy: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. A když i tu domů přinesl, s tou jemnou moukou ji mísil a dělal z ní oplatky. A na vinici spěchával, hrozny trhal a vlastníma rukama je vymačkávaje, naléval víno do džbánů a pro potřebu svaté oběti je uchovával. Kdežto pak přemnozí jiní, poněvadž nebyly tehdy ještě z kořene vyplety pověrčivé obřady pohanské, horlivě přinášeli modlám hanebné žertvy a pokrmy a nápoji z nich se poskvrňovali, on sám se nikdy účastí na nich neprovinil, nýbrž vždycky se jim vyhnul, uživ nějaké záminky. Žaláře pobořil, šibenice a mučící nástroje, jež až do té doby sloužily k popra-vování lidí, ve svém milosrdenství ze základů vyvrátil a pohanské svatyně se zemí srovnal. 58 59 Qua opinione Christicole exhausta ad eum ceu apes ad alvearia, haut secus sacerdotes, levite plurimique 85 famuli Dei confluunt Bavarorum, Swevorum aliarum-que provinciarum locis, reliquiis cum sanctorum bibliotecisque plurimis. Gunctos honore cum ingenti quos suscipiens animoque gratanti amplectens obse-cundabatur, uti decebat, tribuens habunde auri vel 90 argenti copiam, crusinas mancipiaque vel vestimenta hilariter largiens, cunctisque prout opus erat, serviens, universis didascalis hiis in doctrina mirantibus ipsius, ut cum psalmista proclamare cerneretur: Super p3118,99 omnes docentes me intellexi, quia mandata tua me- 95 ditacio mea est. Mente in cuius sola preciose claritas fulgebat margarite. Gui eciam Dominus pietatis sue graciam quam plurimam conferre dignatus est, ut in plurimis quoque victor preliis existeret. Procerus vultu, castitatem amplectens, quamvis hec 100 rara vis uxoratis, martirio presentem inhians finire vitam, blandum semper cum mitibus habens colloquium, cum inmitibus vero et vagantibus crapulisque seu potibus deditis vel a doctrina seu tramite recto deviare cupientibus, zelo accensus divino, si haut illos 105 aliter apprehendere valuisset, saltim mense sue occa-sionis accersitos gracia, flagris verberabat ingentibus, semper contra antiquum hostem scutum sumens fidei, cumque framea Spiritus sancti, verbum Dei quod est, e 6,12-17 incessanter aereas expungnans mundi huius potesta- 110 tes. Erat enim sine querela cultor Christi verus, mul-tos apostolica secundum precepta arguens, obsecrans, increpans indefesse, cunctos ad cenam veri invitans Patris familias, faucibusque exemptos a dyaboli, gre-mio sancte collocans matris ecclesie, divinis assidue 115 refocillabat alimentis. Gracia deinde divina cordi eius inspirante, templům Domino in honore beati Viti martyris condere meditans, legatos allegat Ratispo- 60 Když slyšeli křesťané o tom vypravovati, hrnuli se k němu, nejinak než jako včely k úlu, kněží, jáhnové a přemnozí sluhové boží ze země Bavorské, Švábské a jiných krajin s ostatky svatých a s mnoha knihami. A ty všechny on s nesmírnou úctou přijímal a vlídně se k nim chovaje, podporoval je, jak se slušelo, hojně zlata a stříbra mezi ně rozdávaje, krzny, otroky a rouchy ochotně je obdarovávaje a všem podle jejich potřeby služby prokazuje. A divili se všichni tito učitelé moudrosti jeho, takže patrně mohl s žalmistou prohlašovati: „Nade všechny učitele své jsem rozumnější učiněn; nebo přikázání tvá jsou rozjímáním mým," neboť v jeho mysli zářil toliko jas drahocenné perly. Hospodin mu také ráčil za jeho zbožnost uděliti milost převelikou, že i v přemnohých bitvách byl vítězem- Výraz tváře měl vznešený, zachovával cudnou zdrženlivost, ačkoliv je to řídká ctnost u mužů ženatých, a toužil ukončiti pozemský život smrtí mučednickou. S mírnými rozmlouval vždy laskavě, nemírné však, tuláky a lidi oddané obžerství a opilství nebo chtějící odpadnouti od pravé víry a přímé cesty povolával k sobě, aspoň pod záminkou společného stolování, jestliže jich nemohl jinak dostihnouti, a dával je v božské rozhorlenosti mocně bičovati důtkami. Proti odvěkému nepříteli chápal se ustavičně štítu víry a mečem Ducha svatého, jenž je Slovo boží, neúnavně potíral pozemské mocnosti tohoto světa. Byl totiž bez úhony pravý ctitel Kristův a mnohé podle apoštolských příkazů přesvědčoval, zapřísahal a káral neúnavně, všechny k hostině pravého Hospodáře zval a ty, které vyrval ze chřtánu ďáblova a do lůna svaté Matky církve uvedl, ustavičně posiloval božským pokrmem. Když potom milost boží vnukla jeho srdci myšlenku, aby zbudoval Hos- 61 nensem ad pontificem, in cuius, ut prediximus, tunc temporis diocesi constabat Bohemia, secundum statu- 120 ta ut canonum licenciám illi pontifex tribueret edifi-candi basilicam, inquiens: Pater meus templům Domino in honore olim statuit beati Georgii, egomet vero licencia cum vestra eodem gestio condere more beati in honore Christi martyris Viti. Quibus vene- 125 randus auditis pontifex, graciarum cum accione Christum ad dominum extendendo manus profatur: Filio meo felicissimo Wenceslao hec, redeuntes, man-data referte: Ecclesia tua iam venustissime ante Dominum constructa extat. Auribus princeps captatis 130 quibus, exhilaratur corde, fundamenta mox ecclesie iecit parietesque optime locavit. Nec hiis contentus, verum limina beatorum apostolo-rum Petri et Pauli Rome adire voluit, quo papam illius temporis expeteret, quatinus eum monachicis 135 indutum vestibus attonderet in clericum, proque Dei amore principátům relinquens fratri suo, heu, nimium secularibus intento actibus, contraderet, ipseque pa-cifice degens, oviculas aliquantulas Christo domino aggregaret. Quod et opere implesset, nisi ilium přeno notatum basilice impediret opus. Verum inimico hu-mani generis ipsis ab exordiis inpungnante fidelium turmas, dum inevincibilem famulum Christi totus evincere nequit, arma ad antiqua vertitur, fidem Christianam evertere nitens. Nam fratrem eius iunio-145 rem, quem et in anterioribus Cayn coequavimus et paulo post mencionem fecimus, relictis cui cunctis secularibus pompis universa disponebat tradere, con-siliis malignorum preventum quam plurimis, qui sese dolebant assveta relinquere et illicita agere minime 150 licere, in fratrem suum sanctissimum arma odii ne- cisque exacuit. Cunctorum ipse quorum, Spiritu sibi pS4i,2 62 i podinu chrám ke cti blahoslaveného Víta mučedníka, vypravil posly k biskupu řezenskému, k jehož die-cési, jak jsme svrchu pověděli, v té době Cechy náležely, aby mu podle kanonických předpisů udělil povolení postaviti basiliku, vzkazuje mu toto: „Otec můj vystavěl kdysi Hospodinu chrám ke cti blahoslaveného Jiří, já pak s vaším svolením toužím zbudovali podle téhož obyčeje chrám ke cti blahoslaveného mučedníka Kristova Víta." Když to vyslechl ctihodný biskup, rozpjal ruce s díkůčiněním ke Kristu Pánu a pravil: „Synu mému, přeblaženému Václavovi vyřiďte, až se navrátíte, tento vzkaz: Chrám tvůj již před Pánem překrásně vystavěn stojí." Když to uslyšel kníže, zaradoval se v srdci, brzy položil základy kostela a i zdi jeho výborně postavil. Ale tím nebyl ještě spokojen, nýbrž chtěl putovati do Říma k prahům blahoslavených apoštolů Petra a Pavla, aby si vyprosil od tehdejšího papeže, aby mu oblekl šat mnišský a posvětil ho na kněze, a aby se potom z lásky k Bohu vzdal knížectví a postoupil je svému bratru, až příliš, běda, oddanému světským zájmům, a sám aby v míru žije nějaké nové ovečky stádu Krista Pána získal. A byl by to vskutku učinil, kdyby mu v tom nebyla zabránila stavba basiliky, o níž se stala už zmínka. Avšak nepřítel pokolení lidského, jenž od samého počátku světa útočí na zástupy věřících, když nemohl nepřemožitelného služebníka Kristova ani s celou svou silou přemoci, uchýlí se k staré zbrani, snaže se zničiti víru křesťanskou. Neboť jeho mladšího bratra, kterého jsme v předešlém vypravování přirovnali ke Kainovi a v jehož prospěch se hodlal, jak jsme se později zmínili, všeho vzdáti a odložiti veškerou nádheru světskou, obelstil přemnohá radami zlých lidí, kteří těžce nesli, že musí zanechati svých zvyků a že ne- 63 L -____^ I inspirante almo, prescius, veluti cervus fluenta aqua-rum siciens, haut aliter martyrii exoptabat adipisci glorie palmám - verumtamen minime fratris sui de manu, interitum perhennem metuens eius - in Christo semper fiduciam habebat. <7.> 7,1 Agebantur vero hec temporibus Henrici, regis Saxo-num, qui primus inter ipsos, Christo sibi propicio, dyadema inposuit, cui felix isdem amicus iungebatur assidue. Ergo ut cepta insequamur: Boleslaus igitur 5 domum propriam seu curtim habens in urbe, cogno-mine vocitata suo, undique iam iaculis dyaboli sau-ciatus cupiditateque regnandi accensus, dum sollemp-nitas beatorum Cosme et Damiani martyrům, que biduo ante beati archangeli Michaelis colitur, insta- 10 ret, inibi quoniam in honore eor-undem sanctorum consecrata habetur ecclesia, capiunde occasionis causam ratus, prefatum fratrem suum felicem dolose ceu ad convivium accersit, sed ut revera patuit, pocius ad immolandum. Que cuncta sibi notissima forent quam- 15 vis, tamen animo intrepido manens, cunctos sibi fa-miliaritate amiciciaque iunctos exosculans, ultimum-que vale faciens, profectus est armis munitus fidei. Quo cum pervenisset, cuncta sibi dupliciter parata reperit, convivium scilicet ingenti cum apparatu ini-20 micorumque validam armatorum occultorum manům. Ecclesiam deinde petens, missarum sollempniis rite peractis, Deo sanctisque Cosme et Damiano, smějí konati věcí nedovolených, a zbraní vražedné nenávisti proti přesvatému bratru jej podnítil. Ačkoli však tento vnuknutím Ducha svatého to všechno předvídal, přece nejinak, než jako když jelen žízní po tekutých vodách, toužil dosáhnouti palmy slávy mučednické - ovšem nikoli z ruky bratra svého, neboť se obával jeho věčné záhuby - a v Krista stále důvěru choval. 7. Dály se pak tyto věci za časů Jindřicha, krále Sasů, jenž si u nich první z milosti Kristovy korunu na hlavu posadil a s nímž byl tento blažený muž spjat ustavičným přátelstvím. Než pokračujme dále. Tedy Boleslav, jenž měl vlastní dům nebo dvorec na hradě nazvaném podle jeho jména, jsa již ze všech stran bodán střelami ďáblovými a touhou po vládě rozněcován, když nastával svátek blahoslavených mučedníků Kosmy a Damiána, jenž se slaví dva dny před blahoslaveným archandělem Michaelem, domnívaje se, že je nyní vhodná příležitost, poněvadž je tam chrám zasvěcený ke cti těchto svatých, pozve jmenovaného bratra svého blaženého lstivě k sobě jakoby na hostinu, spíše však, jak skutek ukázal, na smrt. Ačkoli však to všechno bylo tomuto dobře známo, přece zachovávaje si mysl statečnou, rozloučil se polibkem se všemi přáteli a příbuznými a poslední sbohem jim dav, vydal se na cestu, chráněn jsa zbraní víry. Když tam přišel, shledal, že je všechno pro něho dvo-jace připraveno, totiž i hostina s velkou nádherou vystrojená i silná četa tajně ozbrojených nepřátel. Odebral se potom do chrámu a když se řádně zúčastnil bohoslužby, poručiv se Bohu a svatým Kosmovi 64 65 quorum festiva anniversariorum celebratur dies, se-met commendans domum convivii letabundus ingre- 25 ditur. Cumque iam residencium corda malivolorum, olim infecta feile homicidii, cibis potibusque incales-cerent, absconditum paulisper aperire vulnus cepere. Mucrones siquidem gestantes sub amictibus post ter-gumque eosdem occultantes, semper de ictibus medi- 30 tantes, ter surrexere terque identidem resedere, gu-bernatore Deo patrare illud eos vetante, uti forsan crastinum sanctificare optante diem, a sollempniis vacantem. Sanctus igitur bachantes cernens ipsos, intrepidus persistens, mensam quantocius sustollere 35 acceleravit. Secedentemque paulisper loco a convivii amicorum ipsius unus aggreditur, inquiens: Equum preparo en tibi occulte, quo ascenso quantocius ab hiis discedere, mi domine, tempta; imminet enim mors tibi. Cui nec ad punctum acquiescens, rursus 40 locum convivii petens, calice accepto, precaria coram omnibus potans, alta profatur voce: In nomine beati archangeli Michaelis bibamus hunc calicem, orantes et deprecantes, animas quo nostras jntroducere dig-netur nunc in pacem exultacionis perpetue. Cui cum 45 quique fideles respondissent: amen, hausto potu uni-versos deosculans, hospicium repetit et membra deli-catissima quieti indulgens ac Deo teste precibus et psalmodiis diu insistens, tandem fessus quievit. Advenit et tempus celebrandarum vigiliarum, quibus so beatus vir, ut semper, devotus interfuit. Sane in tan-tum sancta anima Christiane religionis et ecclesiastici propositi vigori favebat, ut quod, perfectissimorum monachorum dicimus esse insigne, totam Veteris tes-tamenti historiam in ipsis vigiliis coram se legere suo 55 tempore suos compelleret. Sed et sacrosanctis diebus, pasche dico et penthecostes sabbatis, quando baptis- a Damiánovi, jejichž výroční slavnost se toho dne konala, vstoupil vesele do domu hodovního. A když se srdce hodujících zlosynů, dávno napuštěná jedem vraždy, již rozehřívala pokrmy a nápoji, počali po-nenáhlu ukazovati skrytou zbraň. Neboť měli meče pod plášti a za zády je skrývali, a stále na útok pomýšlejíce, třikrát povstali a třikrát zase usedli, poněvadž Bůh jim svou mocí zabránil ten čin vykonati, snad proto, že si přál posvětiti zítřejší den, na nějž dosud nepřipadl žádný svátek. Když tedy světec pozoroval, jak jsou rozdivočení, zachoval sice nebojácný klid, ale přece spěchal, aby se co nejdříve zvedl od stolu. A když odcházel, přistoupil k němu nedaleko od místnosti hodovní jeden z jeho přátel, řka: „Hle, připravil jsem ti potají koně, vsedni na něj, můj pane, a hleď co nejrychleji odtud odjeti. Neboť hrozí ti smrt." On však nic nedbaje na jeho slova, vrátil se zase do místnosti hodovní, chopil se poháru a pronášeje přede všemi přípitek prosebný, zvolal povýšeným hlasem: „Ve jménu blahoslaveného archanděla Michaela, vypijme tento pohár s prosbou a modlitbou, aby ráčil uvést naše duše nyní v pokoj věčné radosti." A když mu někteří jeho věrní odpověděli: amen, vyprázdnil číši a políbiv všechny, vrátil se do svého hostinského příbytku a dopřávaje svým převzácným údům odpočinku, když se dlouho k Bohu modlil a žalmy zpíval, konečně unaven usnul. I přiblížil se čas slaviti vigilie, jichž se blahoslavený muž, jako vždy, pobožně účastnil. Neboť tak zajisté lpěla jeho svatá duše na zvyklostech náboženství křesťanského a řádu církevního, že si dával od svých lidí předčítati o samých vigiliích v předepsané době celé vypravování Starého zákona, což pokládáme za známku nej dokonalejších mnichů. A o nej větších svátcích, v sobotu velikonoční a svatodušní, kdy se 66 67 ma generale celebrari solet in sancta Dei ecclesia, ut nichil ex hiis, que Dei sunt, sibi deesset, si parvuli scrutiniorum tempore non inveniebantur, mittebat 60 ad forum et pueros, quotquot venales manus venden-tis attulerat, pro solius Dei amore sibi emebat et ita deitatis operi operám beatus spiritus dans, nunquam quidquam consuetudini divine deesse sufferebat. Legis hec, pontifex alme, et que vix ipsos summi in 65 ecclesia gracia Dei viros [vix] implere potuisse no-veras, layci ordinis virum et eundem ducem et pre-positum unius gentis, que et gencium ferox ipsa natura habetur, adimplesse tenuissime miraris. Oro, pro ingenito tibi sapiencie fonte, patrům felicissime, me-70 cum et scripta et scribenda laude digna extollas, quia sicut iusseras, preter ea, que tuo ore audieram, aut mecum a fide et sanctitate plenis vera compereras, aliqua stilo perstringere omnino refugio. Sed cepta ut prosequamur! 75 Beatus martyr mox gloria honoris et operis perseve-rancia coronandus, ut diximus, matutinam laudem Deo redditurus, ecclesiam matrem petit. Hac autem gracia adeo vir eterne memorie florebat, ut nulli esset dubium eum ante lucem, vota ut persolveret, so sanctitatis ianuas aditurum. Et hanc horam alter Gayn prestolans, neci peragende oportunam existima-bat. Certe video, quia quidquid unquam Sanctarum scripturarum pagina implendum nunciaverat, usque ad unum iota consumabuntur, que et male agentibus 85 alludit, cum dicit: Omnis, qui male agit, odit lucem. 13,20 Ante noctem siquidem frater sancti martyris, non iam frater, sed perversus parricida, presbytero ecclesie 68 konává hromadný křest v svaté církvi boží, aby nic z toho nechybělo, co Bohu náleží, jestliže se v čas křestních zkoušek neobjevily žádné děti, posílal na tržiště a všechny mladé otroky, které tam prodavači na prodej přivedli, jen z lásky k Bohu si kupoval, a tak svým dílem dílo boží podporuje, nesnášel nikdy tento blahoslavený duch, aby při božím obyčeji něco chybělo. Čteš toto vypravování, milostivý biskupe, a nesmírně se divíš, jak to, co sami kněží církevní z milosti nej-vyššího Boha, jak víš, stěží by dokázali, velmi svědomitě konal muž stavu laického, k tomu ještě stojící v čele národa, jenž je pokládán podle své přirozené povahy za národ zvlášť divoký. Prosím Tě, otče nej blaženější, abys čerpaje z vrozeného Tobě zdroje moudrosti, společně se mnou ty události, jež jsem vypsal a jež mám ještě vypsati, zaslouženou chválou zvelebil, neboť, jak jsi mi rozkázal, kromě toho, co jsem slyšel z Tvých úst, nebo cos pravdivého společně se mnou vyzvěděl od lidí plných víry a svatosti, ničeho jiného se nehodlám svým perem dotknouti. Ale pokračujme v započatém vypravování! Blahoslavený mučedník, jenž měl býti, jak jsme pověděli, brzy ozdoben korunou slávy a cti pro vytrvalost v díle, chystá se odebrati k stánku Matky církve, aby jitřní modlitbou chválu Bohu vzdal. Touto pak milostí muž věčné paměti tak slynul, že nikdo nepochyboval, že přijde před rozedněním k bráně svatosti, aby vykonal modlitbu. A na tu hodinu druhý Kain čekal, pokládaje ji za příhodnou k provedení vraždy. Vidím zajisté, že se až do poslední písmeny naplní všechno, co kdy předpověděla kniha Písem svatých, jež i o zle jednajících se zmiňuje, řkouc: Každý, kdož zle činí, nenávidí světla. Neboť před nocí uložil bratr svatého mučedníka, vlastně ne již bratr, nýbrž sanctorum Cosme et Damiani iniunxerat, ut venienti quidem ecclesiam ingredi omnino negaret, ne forte 90 militibus eius fidelibus seu camerariis eius, qui adhuc lecto detinebantur, vel populis supervenientibus li-beraretur et ne sanguinis eifusione et sceleris opus ecclesiam fedare et infringere videretur. Dum ista scribo, ecce ad mentem venit Iudeorum i ie,2s 95 iniqua congressio, qui quidem ingressu pretorii Pylati contaminari, sed mortem Domini non pertimesce-bant. Sic et iste proprii germani infelix carnifex pa-rietes ecclesie sanguine polluere timet, qui manus a fraterna cede non abstinet. Tuo, omnium hostium loo severissime, verbo condempnaris et confoderis, qui eo, quem fundis, cruore, loca sancta infici perhorres-cis. Sed factum est, ut iusseras. Nam precioso martyre ante matutinarum laudem ecclesiam properante cu-pientique ante populärem strepitum Deum patrem in los cubiculo sui sanctissimi cordis secretissime exorare, interim fraterne insidie preparantur et gladius ad victimam Christo preparandam exacuitur. Sed quid dolorem cordis, quid lacrimas oculis congemino, dum mortem iusti, transitům innocentis multis sermonibus no cogor enarrare? Habet certe plurima verba dolor ingens. Sed passionem sancti martyris avide scire cu-pientibus ne diu dilferam. Surgit mox victima Christi futurus beatus Wences-laus, ecclesiam sancto suo illo more properare siciens, us oracioni quo sibi prolixiori secretissime procumbere liceret, priusquam popularis adventasset conventus, et ut pastor bonus cum grege communes matutinarum laudes vel audire vel percantare cupiens, insi-diarum mox laqueos perpetitur. Nam presbiter illius Dn 13,5 zvrhlý bratrovrah, knězi kostela svatého Kosmy a Damiána, aby tomuto, až bude přicházeti, zabránil vůbec vkročiti do kostela, aby snad nebyl vysvobozen od svých věrných dvořanů a služebníků, kteří se dosud na lůžku zdržovali, nebo od sběhnuvšího se lidu, a aby nebylo třeba poskvrniti a znesvětiti kostel zločinným krveprolitím. Zatím, co toto píši, ejhle, přichází mi na mysl vzpomínka na nespravedlivé shromáždění Židů, kteří se sice báli, že by se poskvrnili, kdyby vstoupili do úřadovny Pilátovy, ale Pána usmrtiti se nebáli. Tak i tento neblahý katan vlastního bratra stěny chrámu krví poskvrniti se bojí, ale rukou svých od bratro-vraždy nezdržuje. Svým vlastním výrokem, ty nej-krutější ze všech vrahů, jsi odsuzován a porážen, když se hrozíš, že by krví, kterou proléváš, bylo potřísněno místo svaté. Ale stalo se, jak jsi rozkázal. Neboť mezitím co vzácný mučedník spěchal před jitřní pobožností do chrámu, touže se pomodliti k Bohu Otci co nejskrytěji v pokojíku přesvatého srdce svého, nerušen ještě šumem zástupů, chystá se proti němu úklad ze strany bratrovy a meč je broušen, aby Kristu byla oběť připravena. Ale proč bolest v srdci, proč slzy v očích dvojnásob rozmnožuji, když se nutím smrt spravedlivého a konec nevinného obšírně vypravova-ti? Má zajisté mnoho slov nesmírná bolest, ale s vypsáním utrpení svatého mučedníka nesmím dlouho otá-leti před těmi, kteří dychtivě touží o něm slyŠeti. Vstane blahoslavený Václav, jenž se měl stati brzy obětí Kristovou, neboť prahl podle onoho svého svatého obyčeje pospíšiti do chrámu, aby mohl co nejskrytěji pokleEnouti k delší modlitbě, dříve než by se sešel zástup lidu, a zatím co touží jako dobrý pastýř se svým stádem poslouchati a zpívati společné jitřní chvalozpěvy, brzy jest polapen do osidel úkladů. 70 71 120 ecclesie, unus ex hiis, a quibus egressa est iniquitas a Babilone, mox ut virum Dei adventare perspexit, secundum iussionem malignorum ecclesie ianuam clausit. Insurgunt et párate insidie, frater videlicet et omnis eius armatura. Et videns fratrem, Dei electus 125 miles, cum graciarum accione collum ipsius brachiis amplectens ac deosculans, salutat dicens: Bene semper valeas, mi frater, et bonis vite huius ac future locu-pleteris et te Ghristus in suo eterno convivio recipiat, qui me heri tanta plenitudine et meos refecisti. Ad no que ille superbo spiritu et torvis oculis, erigens ensem manu, quern occulte gestabat sub clamide, respon-dit: Heri quidem prout tempus dedit, nunc autem sic frater fratri ministrabit! Et vibrans in capite eius ferit gladio, vixque sanguinem, virtute Domini fa- 135 vente, elicere potuit. Tanto horrore enim miser per-cussus erat rei magnitudine, ut eciam secunda vice feriens, nichil viri fortis se posse agere miraretur. Cuius nudum sua manu ensem beatus Wenceslaus captans: Quam pessime, inquit, agis wulnerando me! i4o Cum vero eum cerneret a cepto minime desistere opere, tandem ipsum, ut aiunt quidam, arripiens, pedibus suis substernens: Eya, inquit, perdite tuo iudicio, vides, ut bestiarum minimám manu propria te conterere valeam, sed absit dextre servi Dei, ut 145 unquam fraterno cruore maculetur. Gladiumque, quern abstulerat, fratri restituit, manum ex eo iam sanguinolentam ferens, ecclesiam velociter properans. Ille vero infelix voce grandi vociferans eumque per-sequens: Mei, inquit, mei, ubi estis? Domino vestro i5o quam pessime succurritis et tali in angustia constituto misere subvenitis! Tunc omnis malignorum cohors de latebris profugi, cum gladiis et lanceis multis pro-rumpentes, vulneribus gravibus laniantes, interime-runt (eum) ante ecclesie ianuam. Tunc eciam sancta 72 t Neboť kněz toho kostela, jeden z těch, od nichž vyšla nepravost z Babylonu, hned jak spatřil muže božího přicházeti, podle příkazu zločinců zavřel dveře kostelní. Povstanou i připravení úkladníci, totiž bratr s celou svou ozbrojenou četou. A spatřiv bratra, vyvolený vojín boží, chtěje mu díky vzdáti, obejme pažemi jeho šíji a líbaje ho, pozdraví ho slovy: „Buď stále zdráv, můj bratře, oplývej statky života pozemského i budoucího a ať tebe Kristus přijme k své věčné hostině, jako tys včera mne a mou družinu s takovou štědrostí pohostil." Ale na to on odpověděl zpupně a s posupným pohledem, vytasiv rukou meč, který měl skryt pod pláštěm: „Včera ovšem, jak chvíle toho žádala, jsem tě pohostil, nyní však takto bratr bratru poslouží!" a máchnuv mečem, udeřil ho do hlavy, ale poněvadž tohoto moc Páně chránila, stěží dokázal, že mu krev vytryskla. Neboť hrůzou nad krutostí svého činu byl ten bídník tak ochromen, že i když po druhé udeřil, s údivem shledal, že nedokáže nic, co by bylo hodno silného muže. A tu blahoslavený Václav, zachytiv svou rukou jeho obnažený meč, pravil: „Jak špatně jednáš, že mne zraňuješ!" Když však zpozoroval, že on nikterak neupouští od započatého skutku, konečně ho uchopil, jak někteří praví, a sraziv ho k svým nohám řekl: „Hle, vidíš ty, jenž ses svým vlastním rozhodnutím zahubil, jako maličké zvířátko bych tě mohl svou rukou rozmáčk-nouti, ale daleka toho budiž ruka služebníka božího, aby se poskvrnila krví bratrovou." A vrátil bratru meč, který mu odňal a maje ruku od něho již krví potřísněnou, rychle spěchal ke kostelu. Avšak onen bídník běže za ním, volal hlasem velikým: „Druhové moji, druhové moji, kde jste? Prašpatně pomáháte svému pánu a uboze mu přispíváte, ačkoli je v takové tísni!" A tehdy vyběhl celý zástup zlosynů ze svých 73 j55 anima in illo campo certaminis, huius vite liberata ergastulo, sanguine laureáta, migravit victrix ad Dominům 1111° kalendářům octobrium, celo gaudente, terra plorante, anno dominice incarnacionis DCCCCXXVIIII. i6o Eiusque exanime corpus mater, quam nuper peccatis ipsius exigentibus pepulerat rursumque in pace pro Christi amore revocaverat, quibusdam cum fidelibus rapientes, in tumba tandem proicientes, humo coope-ruerunt, non ut decebat martyrem, sed ut assolet 165 quisquam honoris aut beatitudinis (expers) morta-lium. Sed ille beatus miles ex pena et contumelia numerosiorem surgit ad gloriam et quanto vilius a filiis dyaboli et membris eius martyr preciosus trac-tatur, tanto carior suo Domino et concivibus celorum no presentatur. Efficitur socius angelorum, consors apo-stolorum, coheres martyrům, iungitur quieti confes-sorum, virginum integritati possidetque coronam eterne viriditatis et pulchritudinem perhennis ameni-tatis. Sicque ducatu terrene nobilitatis, quo quondam 175 strennue pollebat, contempto, regnum celeste dux et martyr verus intravit. Sed nos taňte siccitatis et rusti-citatis hec sapiencioribus relinquentes, ad simplicem miraculorum eius hystoriam scribendam stilum ver-tamus! <8.) 8,i Sanguis beati martyris, qui ab impiis impie fusus est in terram et per parietes sparsus, lotus est aqua et abstersus. Sed die altera, qui pridem laverunt, regre-dientes, acsi nunquam aquam inmisissent, reperiunt 5 parietes et terram sanguine infectam, quod rursus ab- 74 úkrytů a s mnoha meči a kopími proti němu vyrazivše a těžkými ranami se naň sápajíce, zahubili ho přede dveřmi chrámu. A tehdy na tom zápasišti jeho svatá duše vysvobozená z vězení tohoto světa a krví oslavená odešla vítězně k Hospodinu, dne 28. září, zatím co se nebe radovalo a země plakala, léta od vtělení božího devítistého dvacátého devátého. A jeho bezduché tělo matka, kterou nedávno pro její hříchy zapudil a pak zase v pokoji pro lásku Kristovu zpět povolal, a někteří věrní vzali a jen tak do hrobu je položivše, zemí je přikryli, ne jak se slušelo pro mučedníka, ale jak se děje s obyčejným člověkem, neúčastným cti a blaženosti. Než onen blahoslavený bojovník povstane z utrpení a ponížení k hojnější slávě, a čím potupněji jednali synové ďáblovi a údové jeho s vzácným mučedníkem, tím dražší je jeho příchod Hospodinu a spolunebešťanům. Stane se druhem andělů, společníkem apoštolů, spoludědicem mučedníků, je účasten pokoje vyznavačů, nevinnosti panen a obdrží korunu věčného mládí a krásu nepomíjejícího půvabu. A tak pohrdnuv vévodstvím vznešenosti pozemské, v němž kdysi mocí svou vynikal, jako pravý vévoda a mučedník vstoupil do království nebeského. Ale protože máme tak suchý sloh a jsme tak nevzdělaní, ponechme tuto látku moudřejším lidem a obraťme své pero k prostému vypsání jeho zázraků! 8. Krev blahoslaveného mučedníka, jež byla od bezbožníků bezbožně"prolita a po zemi a po stěnách se rozstříkla, umyta byla vodou a utřena. Ale když tam druhého dne znovu přišli ti, kteří ji před tím smyli, najdou stěny i zemi poskvrněné krví, jako by jich 75 stergere festinant. Hoc eciam facto tercio, videntes se nichil proficere, discesserunt. Sed idem sancti martyris necatores, eum, quern usque ad mortem persecuti sunt, nec mortuo parcere cupientes, cursu rapido civi- l o tatem Pragam adeunt et omnes amicos eius - quos bonos bono adhesisse credimus - diversa et crudeli morte peri-munt et infantes eorum vivos in profundo fluvii Wltavie dimerserunt. Quos, quia participes fuerunt passionis, credimus esse effectos et glorie et eorum nu- 15 merum et nomina licet nos indigni pre multitudine eorum nesciamus, tamen Deum scire et elegisse vere credimus. Adunaverat autem vir beatus, dum adhuc viveret, clericorum non minimam multitudinem et servorum Dei, quos persecutores sancti martyris adeo 20 persecuti sunt, ut vix in patria aliquis eorum rema-neret, ut yere in hoc impletum cerneremus, quod de Domino specialius predictum cognoscimus: Percutite pastorem et dispergentur oves gregis. zch i3,7; Mt 26,31 Ecce autem dum ad narrandum, quanta ira et vin-25 dicta Domini in hostes exarserit, stilus procedit, vir-tutem et mirabilia divinitatis predicare compellor, qui semper iustissimus ultor adest, ut ea, que olim promiserat, fidelis sponsor impleat. Michi, ait, vin- Dt 32,35; dicta et ego retribuam. Pars enim illorum, qui in R12'19 30 sanctum Domini crudeli animo consurrexerunt vel qui solo assensu participes sceleris tanti extiterunt, a demoniis exagitati, per deserta fugientes, miserabili et digna morte multati, ulterius non comparuerunt, pars arida et sicca usque ad interitum permansit. 35 Alii autem ex iis latrantes rictibus ut canes et striden-tes dentibus mortui sunt, omnisque eorum prosapia eruta radicitus, ut ita fatear, interiit. Si qui vero supersunt, stipendiorum sibi victum manibus queri-tant propriis. 76 nebyli nikdy vodou opláchli, a znovu spěchají je očisti ti. Teprve když ještě po třetí to učinili a viděli, že nemají úspěchu, odešli. Ale vrahové svatého mučedníka, nehodlajíce toho, jejž až k smrti pronásledovali, ani po smrti šetřiti, rychlou jízdou do hradu Prahy pospíšili a všechny jeho přátele, - a věříme, že dobří lidé to byli, kteří k dobrému člověku přilnuli - rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti za živa do hloubi řeky Vltavy potopili. A poněvadž byli účastni mučednictví, věříme, že se stali účastnými i slávy, a třebas my nehodní neznáme jejich počtu a jmen pro množství jejich, přece podle pravdy věříme, že Bůh je zná a že si je vyvolil. Shromáždil pak blahoslavený muž, dokud ještě žil, kolem sebe nemalé množství kleriků a sluhů božích, které pronásledovatelé svatého mučedníka tak stíhali, že téměř žádný z nich ve vlasti nezůstal, tak že tu vpravdě vidíme splnění toho, co bylo, jak čteme, zvlášť o Pánu předpověděno: Bijte pastýře a rozprchnou se ovce stáda. Když však nyní má pero mé vylíčiti, jak těžce hněv a pomsta Hospodinova vzplály proti nepřátelům, aj, musím velebiti divotvornou moc Boha, jenž se vždycky přespravedlivým mstitelem ukazuje, aby jako věrný ručitel splnil to, co kdysi slíbil, řka: Mně náleží pomsta a já odplatím. Neboť někteří z těch, kteří proti svatému Páně s krutou myslí povstali, nebo kteří jen svým souhlasem takového zločinu účastníky se stali, zlými duchy jsouce štváni, na pustá místa prchli a bídnou a zaslouženou smrtí byvše potrestáni, už se neobjevili, někteří pak ochrnutí a neplodní až do smríi zůstali, jiní z nich zase jako psi hubami štěkajíce a zuby skřípějíce pomreli. A tak celý jejich rod byl, abych tak řekl, z kořene vyhlazen. Jestliže však přece někteří z nich zůstali na živu, vlastníma rukama obživy si hledají. 77 40 Requievit corpus beati martyris in ecclesia sanctorum Cosme et Damiani humatum per tres annos. Postea autem revelatum est quibusdam servis Dei, ut eundem Dei servum a loco sepulture in basilicam transferrent sancti Viti martyris, quam in metropoli Pragensi 45 Deo auctore a fundamento construxerat et ornamentis ecclesiasticis adprime decoraverat, in qua aliquando, dum fabricaretur, deambulando dixisse fertur versum psalmigraphi: Hec requies mea in seculum seculi. Et ps 131,14 hoc ad laudem et gloriam nominis sui et ad declaran- 50 dum beati viri meritum pius Dominus fieri dignatus est, quo sole clarius cunctis pateret gentibus, quod Deus omnipotens genti Bohemorum, iamdudum ad se converse, magnum sua pietate patronům prepa-rasset, confirmante Scrip tura, quia: In omni gente, qui a 10,35 55 timet Deum et operatur iusticiam, acceptus est illi, et quia: Ubi habundavit delictum, superhabundavit et gracia. Nunciantur hec fratricide illi, et quia Christiane milicie clamide erat obtectus, magnalibus Dei resis- 60 tere non valens, quamvis sero, cepii mirari. Tunc misit et noctu corpus sanctum transferri precepit, ea condicione, ut si ante auroram in sedem sepulture sancta membra tradita non fuissent, quibus iniunctum fuerat, omnes se gladio multandos non dubitarent. 65 Venerunt igitur nocte et sacratissimum corpus aufe-runt, quod plaustro impositum usque ad rivulum quendam, cui vocabulum Rokytnycze est, perducunt. Et ecce aqua adeo excreverat, ut eciam ripas superans prata omnia occuparet, et nichil preter mortem spei 70 dabat corpus sanctum advehentibus. Sed tali in an-gustia constitutis menti occurrit, ut ipsum sibi mise-reri deposcerent beati Wenceslai precibus, ut qui idem martyr transferretur, frequentissimis revelacio-nibus declarare dignatus est, et dicunt: O beate mar- Tělo blahoslaveného mučedníka odpočívalo pohřbeno v kostele svatého Kosmy a Damiána po tři roky. Potom však zjeveno bylo některým služebníkům božím, aby toho služebníka božího z místa, kde byl pohřben, přenesli do basiliky svatého Víta mučedníka, kterou v metropoli pražské působením božím od základu vystavěl a okrasami chrámovými znamenitě ozdobil a v níž jednou, procházeje se, když byla budována, pronesl prý verš žalmistův: Toť bude obydlí mé na věky věkův. A to ráčil dobrotivý Hospodin způsobiti k chvále a slávě jména svého a na důkaz zásluhy blahoslaveného muže, aby se nad slunce jasněji objevilo všem národům, že Bůh všemohoucí ve své dobrotivosti národu českému, který se teprve nedávno k němu obrátil, velkého ochránce přichystal podle slov Písma, že v každém národě, kdož se Boha bojí a činí spravedlnost, příjemný jest jemu, a že kdež se rozhojnil hřích, ještě více rozhojnila se milost. Bylo to oznámeno onomu bratrovrahu a poněvadž se skrýval pod pláštěm vojína křesťanského, nemohl odolati zázraku božímu a počal se rozpomínati, třebas pozdě, na svůj hřích. I poslal lidi a nařídil jim, aby přenesli svaté tělo za noci, s tou podmínkou, že ne-budou-li svaté údy před svítáním dopraveny tam, kde mají býti pohřbeny, všichni ti, kterým to bylo uloženo, budou zcela jistě mečem utraceni. Přišli tedy v noci, vzali přesvaté tělo a naloživše je na vůz, vezli je až k nějakému potoku, jenž se nazývá Rokytnice. A ejhle, vody v něm tak přibylo, že i z břehů vystoupila a všechny louky zaplavila, a tak ti, kteří tělo vezli, leda smrti se mohli nadíti. A když v takové tísni se octli, napadlo je, aby si modlitbou k blahoslavenému Václavu vyprosili od něho slitování, neboť ten mučedník ráčil přemnohá zjeveními naznačili, aby byl přenesen. I řkou: „Ó blahoslavený 78 79 5 tyr, quia tue iussioni devota mente studuimus, nunc omnes hostili gladio puniendi tradimur. Simul et laborant, ut pons qualiscunque fabricaretur. Dum hec aguntur, respicientes subito, vident se plaustrumque cum corpore preciosi martyris ea parte fluvii, qua ire so disposuerant, constitutos. Quod videntes sancti martyris ministri, Deum et sanctum suum voce grandi et toto corde collaudant, qui famulos suos, tali discrimine positos, potenti tarn virtute liberaverat. Hinc pietas Domini, hinc meritum 85 servi tali miraculo patuit, hinc gloria Dei et hinc virtus martyris declaratur, dum et corpus digna trans-lacione veneratur, et exequiarum eius baiuli tali virtute sunt liberati. Ad fluvium quoque properantes Wltave, pontem fractum reperientes, ingemiscunt, in- 90 super et gravari ceperunt ac omnino eum sustollere non valentes, rursus precibus insistunt, quo eis solita pietate succurreret, ne vitam presentem amitterent, quoniam secundum edictum principis gallicinium matutinum transibat. Mox se exauditos intuentes, 95 sustollunt eum humeris, ac si nil oneris umquam ha-buisset, pontemque fractum sine obstaculo transisse se gratantur. Venerunt igitur sine aliquo obstaculo aut impedimen-to ad locum, quern sibi olim sanctus preparaverat. too Tunc quoque accenso lumine intuentes, viderunt corpus eius integrum et omnia vulnera eius sanata, preter vulnus illud unum, quod frater eius crudelis-simus capiti eius inflixerat. Et quidem quamvis (locus) sanus foret, a reliquis tamen distabat, velut quodam los limo albo [nive] tectus, quod eciam studuerunt ab-luere, similisque reliquis apparuit. In eadem vero hora ferunt inter reliquos eiusdem se- mučedníku, poněvadž jsme hleděli vyhověti zbožně tvému rozkazu, nyní máme býti všichni potrestáni mečem vražedným." Ale přece se namáhají, aby zhotovili most, ať už jakýkoliv. Mezi touto prací se najednou ohlédnou a vidí, že stojí i s vozem, na němž bylo tělo vzácného mučedníka, na té straně řeky, kam chtěli přejiti. I vidouce to sluhové svatého mučedníka, velikým hlasem a z celého srdce velebí Boha a svatého svého, že své služebníky v takovém nebezpečí postavené tak zázračnou pomocí vysvobodil. Tak se dobrotivost Hospodinova, tak se zásluha služebníka jeho takovým divem ukázala, tak sláva boží a tak moc mučedníkova byla dosvědčena, když i tělo jeho důstojným přenesením bylo uctěno i nosiči jeho ostatků takovým zázrakem byli vysvobozeni. Spěchajíce dále k řece Vltavě a shledavše, že jest most porušen, jali se na-říkati a nadto ještě počali býti zemdleni, a nemohouce tělo světcovo vůbec pozvednouti, znovu se počali modliťi, aby jim podle svého obvyklého milosrdenství pomohl, aby neztratili života časného, poněvadž už míjelo jitřní kuropění, knížetem za lhůtu určené. A brzy poznali, že byli vyslyšeni, zvedli jej na ramena, jako kdyby nebyl nikdy nic vážil, a přešli bez nesnází prolomený most, díky Bohu vzdávajíce. Došli pak už bez překážky a zdržení k místu, které si kdysi světec přichystal. Když pak tu zapálili světlo a na něho pohlédli, viděli, že jeho tělo je neporušeno a všechny jeho rány že jsou zahojeny, mimo tu jedinou ránu, kterou mu jeho preukrutný bratr do hlavy zasadil. Vlastně, ačkoliv i toto místo bylo zahojeno, přece se bd ostatních lišilo, jako by bylo nějakou bílou mázdrou pokryto. Také tuto hleděli tedy smyti i ukázalo se, že je stejné jako ostatní. V téže pak době byl prý mezi lidmi, kteří se starali 80 81 pulture procuratores quendam venerabilis vite af-fuisse clericum, qui huic sancto, dum hac lucis vita 110 pociebatur, amicus fidissimus nectebatur. Qui corpus sanctissimum dum per singulos palparet artus, manům sancti, lacrimarum imbre perfusus oculis, manui sue inpositam leviter ungulas ipsius attrectabat, ex quibus unam vacillantem reperiens3 lacrimosa ad us socios voce profatur: Peccatoribus, inquit, ve nobis, quoniam corrupcioni cernitur proximum fore sacratis-simum corpus hoc. Ecce enim et titubantes parent ungule. Quern reliqui increpantes: Quare, inquiunt, frater, talia profaris, ac intellectu capaci haut pro- 120 spicis, quod obedicionis tue causa, qua fervebas, reli-quias tibi sui corporis inpartiri cupit? At ille pugno pectus tundens: Vere, inquit, vere, et existimo fore ita. Apprehensaque rursus sanctissima manu ungulam repetendo tangit, quam ita firmiter carni relique he- 125 rentem reperit, ac si nulla vacillacionis signa paruis-sent in ea. Auricula quoque eius, que funditus abscisa ictu gladii fuerat atque a sorore ipsius, eodemjevelante, inventa fuerat, sanissima iunctaque loco suo invenitur. Siqui- 130 dem memorata venerabilis matrona, soror videlicet beati martyris, Pribislawavocabulo, abipsis cunabulis Christo domino edocta fuerat servire Deo secundum documenta ewangelica sine querela. Postquam enim l i,6 earn Dominus a iugo maritali solverat, totam se man- 135 cipaverat Deo famulandam, estuandi siciens animo velamine sacro contegi, die noctuque instanter oracio-nibus, vigiliis ieiuniisque persistens. Huic in visione beatus Wenceslaus astitit et inquit: Auriculam mihi persequentes me absciderunt, que actenus inter ar- 140 borem, que ecclesie iungitur, parietesque ipsius eccle-sie iacet, ex quo tempore abscisa fuerat. Hac comperta revelacione matrona venerabilis sompno sese excu- 82 0 ten pohřeb, nějaký duchovní ctihodného života, jenž byl spjat s tím světcem, dokud žil na tomto světě, nejvěrnějším přátelstvím. A ten hladě přesvaté tělo po jednotlivých údech, vzal ruku světcovu do své ruky, maje oči zality proudem slz, a jak se lehce dotýkal jejích nehtů, shledal, že jeden z nich je uvolněn. 1 promluvil žalostným hlasem ke svým druhům: ,,Běda nám hříšníkům, přesvaté tělo jest, jak se zdá, velmi blízké zkáze. Neboť, ejhle, nehty se již zjevně viklají." Ostatní však kárajíce ho, pravili: „Proč takto mluvíš, bratře, což tvůj rozum nechápe, že za oddanost, s jakou jsi k němu lnul, chce tobě poskyt-nouti kousek ostatků ze svého těla?" A tu on bije se pěstí v prsa řekl: „Věru, věru, myslím i já, že tomu tak jest." A uchopiv znovu přesvatou ruku, dotkne se opět nehtu, ale shledá, že tak pevně tkví v mase, jako by se na něm nebyla před tím ukázala ani známka uvolnění. Také ucho jeho, které mu bylo ranou meče docela uťato a které našla jeho sestra, poučena jeho zjevením, bylo nyní nalezeno zcela zdravé a k svému místu přirostlé. Neboť řečená ctihodná paní, totiž sestra blahoslaveného mučedníka jménem Přibyslava, byla naučena od samé kolébky Kristu Pánu sloužiti podle přikázání evangelia bez úhony. Když ji totiž Hospodin zbavil jha manželského, zcela se oddala službě boží, horoucně toužíc zahaliti se rouchem posvátným a ve dne v noci ustavičně na modlitbách, v bdění a postech trvajíc. K té přistoupil ve vidění blahoslavený Václav a pravil: „Ucho mi uťali pronásledovatelé moji, kteréžto oď té doby, co bylo uťato leží dosud mezi stromem stojícím vedle kostela a zdmi kostela samého." Obdrževši toto zjevení vytrhla se ctihodná paní ze spánku a vyhledavši to místo u kostela, na- 83 ciens ecclesieque expetens locum, thezaurum auricule sanctissime, ubi et locata fuerat, reperit eamque cum H5 reverenda gaudioque magno sumens, omnipotenti Deo gracias referens, monumentům fratris dominique sui ac martyris adiens, cum quibusdam fidelissimis maxima cum reverencia aperuit, auriculamque im-posuit et cum diligencia rursus clausit. Que post i5o translacionem glebe ipsius venerabilis ita incorrupta iunctaque carni relique, ut prediximus, inventa est, ac si nec vestigium ferri unquam passa fuisset. Venientes igitur, quotquot adesse poterant, clerici et populi, cum ymnis et canticis condiderunt corpus 155 sanctum in sarcophago et sepeliverunt in basilica sancti Viti martyris, ubi Domino opitulante mentis sancti Wenceslai martyris multa et innumera operantur miracula ad laudem et gloriam nominis Christi do-mini nostri. Celebratur autem translacio eius IHI. 160 Nonas Marcii, přestaňte domino nostro lesu Ghristo, qui cum Patře et Spiritu sancto vivit et regnat in secula séculorum, amen. <9.) 9,i Nunc Deo auctore de novo martyre sincere scire volen-tibus nova miracula pandam. Post passionem et triumphum athlete Dei gloriosi, post excessum syderis, in tota terra suo merito ful- 5 gentis, qui sibi olim, ut dixeram, devote adheserant, vel quos ad serviendum Christo aggregaverat, partim ab impiis gladio necatis, partim fluviali sepulture ini-quorum manibus traditis, ceteris in omni orbe fuga dispersis, unus militum, Podiven nomine, quern com- io participem et consocium universorum operum, que dudum a martyre gerebantur, fuisse diximus et de lezla poklad přesvatého ucha, kde vskutku leželo, a zvednuvši je s úctou a velikou radostí a všemohoucímu Bohu díky vzdávajíc, šla k hrobu bratra a pána svého a mučedníka, s několika nejvěrnějšími v nej-větší uctivosti jej otevřela, ucho tam vložila a s veškerou bedlivostí zase jej zavřela. Toto ucho bylo tedy po přenesení jeho ctihodného těla nalezeno, jak jsme prve řekli, tak neporušené a k tělu přirostlé, jako by se ho meč nikdy ani nedotkl. Shromáždivše se tedy kněží i zástupové, kolik jich přijití mohlo, uložili za zpěvu hymnů a písní tělo do rakve a pochovali jev basilice svatého Víta mučedníka, kde přispěním Páně pro zásluhy svatého Václava mučedníka mnohé a nesčetné zázraky se dějí k chvále a slávě jména Krista Pána našeho. Slaví se pak památka přenesení jeho 4. března, z milosti Pána našeho Ježíše Krista, jenž s Otcem a Duchem svatým živ jest a kraluje na věky věků, amen. 9. Nyní s pomocí boží budu vypravovati těm, kteří upřímně si přejí býti poučeni, o novém mučedníku nové zázraky. Když po umučení a vítězství slavného bojovníka Kristova a po zapadnutí hvězdy, jež po celé zemi svou zásluhou zářila, byli ti, kteří k němu, jak jsem řekl, oddaně přilnuli a které kolem sebe shromáždil, aby Kristu sloužili, jednak od bezbožníků mečem pobiti, jednak rukama nespravedlivých v řece pohřbeni a ostatní se po celém světě rozprchli, jeden člen jeho družiny jménem Podiven, o němž jsme řekli, že byl účastníkem a společníkem všech skutků, které mučed- 84 85 quo promiseramus dicturos nos, quod manibus ha-bemus, domino suo ex hac migrante vita ad Christum, aput Theutonicos fuga labens, diu exulatus est. Post 15 vero, ratus pacem redditam patrie, ad sua reversus, temporis aliquantuminpropriis deguit, diu sese occul-tans. Qui quo amoris fervore, qua fidei integritate dominům suum, dum vixerat, dilexit, dicerem, si res ipsa, quam scribere cupio, satis indicii non fuisset. 20 Hic quadam dierum secum dolorem, quern, ex quo seniorem suum perdiderat, menti habuerat, durius solito revolvens, assumens gladium, ad domum cuius-dam festinus properat, quem caput persuase necis contra sanctum Wenceslaum coniurasse noverat et 25 cuius manibus eundem beatum interfectum precipue sciebat. Et veniens, invenit eum in asso balneo, quod populari lingua stuba vocatur, recumbentem. Sed ille, hunc venientem videns, more gentis salutare cu-ravit, dicens: Salveris, amice, salveris. Hie vero, cuius 30 precordia dolor excoxerat, e contrj. respondit: Mee salutis provisor Deus aderit, tu vero abhinc omni salute privatus et in tuo peccato moriens, in eternum peribis. Et irruens, interfecit eum, et fuge presidio sperans se posse salvari, festinus exibat. Et silvam in- 35 gressus, dum iam securus procederet, mors militis et factum occisoris fratricide illi nunciatur. Et mox ipsis apparitoribus silvam circumdari fecit et illico comprehensus, laqueo appensus est. Grande aliquid dicturus, fateor pro sui magnitudine 40 me deliberasse, ut silerem, sed ora plurimorum sciendum hec luce clarius quia incessanter predicant, me silere indignum putavi. Pependit ibi tribus annis; non avis, non bestia, non ipsa humane carnis consump- 86 nik prve konal, a o němž jsme slíbili vyprávěti, k čemuž se nyní strojíme, když jeho pán odešel z tohoto světa ke Kristu, uprchl k Němcům a žil tam dlouho ve vyhnanství. Později však, když se domníval, že byl ve vlasti pokoj obnoven, vrátil se zpět a nějaký čas se zdržoval doma, dlouho se skrývaje. I pověděl bych o něm, jakou vroucí láskou a s jakou neporušitelnou věrností miloval svého pána, dokud byl na živu, kdyby sama ta věc, o níž chci psáti, nebyla toho dostatečným důkazem. Ten pociťuje jednoho dne krutěji než obyčejně bolest, kterou v srdci choval od té doby, co ztratil svého pána, chopil se meče a rychle pospíšil do domu nějakého muže, o němž věděl, že byl hlavou spiknutí směřujícího k zavraždění svatého Václava a že především jeho rukama byl tento blahoslavený usmrcen. A když tam přišel, našel ho ležícího v parní lázni, jež se nazývá v obecné řeči stuba. Tu on vida jej přicházet!, pozdravil ho po způsobu lidovém: „Buď zdráv, příteli, buď zdráv." Tento však, maje srdce bolestí rozbouřené, odpověděl mu: „O mé zdraví a spásu se Bůh postará; ty však jsi již dříve všeho zdraví a spásy pozbyl a proto ve svém hříchu zemřeš a na věky zahyneš." A obořiv se na něho, usmrtil ho. A doufaje, že se může zachrániti útěkem, kvapně odešel. I uchýlil se do lesa, ale když se tam již bezstarostně pohyboval, smrt dvořanova a vražedný čin byly oznámeny onomu bratrovrahovi a ten dal les rychle obklíčiti svými služebníky a hned ho chytili a oběsili. Veliký div hodlaje nyní vypravovati, přiznávám se, že jsem se pro jeho velikost rozmýšlel, zda nemám o něm pomlčeti, ale poněvadž jej ustavičně hlásají ústa přemnohých, kteří se o něm nad slunce jasněji přesvědčili, pokládal jsem za nedůstojné sebe, abych 87 cio et putredo in corpore eius prevaluit, sed more vi- 45 ventis ungues et barba excrevit et capilli eius usque ad summam caniciem albi effecti sunt. Tandem tedio victus ille fratricida, quia miraculum Domini ubivis gencium declarabatur, in eodem loco eum humo cooperiri fecit. Sed nec ita opera Dei abscondi potue- 50 runt, quin ad manifestanda populis sui servi merita lumen celeste noctu a transeuntibus frequentissime super sepulchrum eius accensum videretur. Tam diu hoc actum est, donee undecumque advenientes, do-naria offerre inciperent et supra tumbam sepulti de- 55 vocionis sue munera darent et vite sue commoda Deo et occiso illi committerent. Post non multum temporis viri illius ex loco illo sublatum est corpus et transla-tum cum devocione clericorum, virorum mulierum-que devotarum et positum in cimiterio ecclesie sancti 6o Viti, ita ut sanctus Wenceslaus in ecclesia quidem et miles ille foris positus sola maceria dividantur. Et hanc Uli gloriam fides recta acquisivit, in qua, dum advixit, domino suo fideliter deservivit. Nam cum esset universorum dispensator inter tecta sancti Wen- 65 ceslai degencium, cunctos pene vernaculos extremos usque ad cocos ita instruxerat, quo pene nullus cur-tensium foret, qui psalmograforum ymnos canere vel stilo exarare ignoraret, vel aliquid ad ecclesiasticum ritum pertinens addisceret. Universos ceu gnatos pro- 70 prios amplectens, a cunctis quoque ut pater honora-batur. Si quando vero illi elemosina iniuncta fuisset in dispergendis decern nummis, ipse pro fidelitate sui domini addebat quinque. Quando quidem iube-bantur in triginta vel eo amplius alimenta pauperes 75 distribui, quindecim ille addebat numerům. Qua-propter eta Deo, secundum promissa eius, ewange- 88 o něm pomlčel. Visel tam po tři léta; ani pták, ani dravá Šelma, ba ani přirozený rozklad a hniloba lidského těla se ho nedotkly, nýbrž jako by žil, nehty a vousy mu vyrostly a jeho vlasy zešedivěly až k úplné bělosti. Konečně onen bratrovrah z rozmrzelosti nad tím, poněvadž se všude vypravovalo o zázraku Páně, kázal ho na témž místě do země zahrabati. Ale ani tak skutky boží nemohly býti skryty, ba naopak, aby zásluhy služebníka jeho byly zjeveny lidem, vídali kolemjdoucí velmi často nebeské světlo nad jeho hrobem. To se dálo tak dlouho, až přicházeli lidé odevšad, počali obětní dary přinášeti, na důkaz zbožné úcty na hrob je kladli a ve svých životních starostech k Bohu a k tomuto zabitému o pomoc se obraceli. Po nedlouhé době tělo toho muže bylo z onoho místa vyzdviženo a přeneseno ve zbožném průvodě kněží a nábožných mužů i žen a pochováno na hřbitově kostela svatého Víta, takže svatý Václav, pochovaný v kostele a onen dvořan pochovaný venku, jsou jen zdí od sebe odděleni. A tuto slávu mu získala upřímná věrnost, s jakou svému pánu po celý život spolehlivě sloužil, neboť když byl správcem nade všemi, kteří žili v domě svatého Václava, téměř všechny domácí lidi až k posledním kuchařům tak vzdělal, že mezi dvořany nebylo téměř nikoho, aby nedovedl hymny žalmistů zpívati a psáti, nebo aby se nenaučil něčemu užitečnému pro církevní obřady. Všechny jako vlastní syny miloval a ode všech také jako otec byl ctěn. Jestliže pak mu bylo někdy uloženo, aby almužnou rozdal deset peněz, sám pro věrnost ksvému pánu jich přidal pět. A když dostal příkaz, aby rozdělil potravu třiceti nebo více chudým, sám přidal ještě patnácti. A proto si zasloužil, aby uslyšel od Boha, podle slibu jeho, slova evangelia: „To dobře, služebnice dobrý, protože 89 licum audire meruit: Euge, serve bone, quia in pauca Mt 25,21 fuisti fidelis, supra multa te constituam. Et cum domino carnali in gaudia omnipotentis Christi meruit so intrare manencia sine fine. Lucerneque ardentes in basilica, sanctorum uterque ubi quiescit, nocte vise sunt, vocesque psallencium angelorum a pluribus inibi audite sunt frequenter. <10.) 10,1 Igitur sanctus ac sepe memoratus patronus noster ve-nerabilis Wenceslaus licet cunctis se exorantibus opem pietatis ac benignitatis impendat, precipue tarnen vinculatis seu carcere trusis suffragari non desistit. 5 Nempe et hinc primům signorům eius patuit miseri-cordie prodigium post translacionem corporis eius venerabilem. Cum enim plurimi reorum, vinculorum nexibus ferreorum astricti, carceris publica (custodia) detinerentur patrie secundum morem ac multiplici 10 pena dampnati, preter solam mortem nichil spei ali-quis eorum haberet, quadam nocte- inter ipsas an-gustias positi, Deo id, ut credimus, faciente, venit eis in mentem, ut beatum Wenceslaum sibi misereri de-poscerent: Domine Deus, inquiunt, per merita et ora- 15 ciones senioris nostri Wenceslai, tui sanctissimi testis, nos in tanta angustia positos tua ilia antiqua virtute adiuvare digneris. Nocte sequenti, dum omnes in se-culo placida quiete pausarent, soli hit miscri, quid requies esset, nescirent, divina potencia, que tribulan- 20 tibus pie adesse solita est, affuit. Et primům quidem quasi sonus cuiusdam tintinabuli in auribus eorum sonuit, deinde lux cunctis miranda in carcere refulsit. Et subito lignum, quo pedes omnium inclusi tene-bantur, velut arcus se incurvabat et mox omnes pedes 25 suos a nervo extraxerunt. Videntes autem Domini vir- 90 nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím." A se svým pánem tělesným zasloužil si vejiti v radost Krista všemohoucího, trvající bez konce. Světla pak planoucí bývalo v noci vídati v basilice, kde oba světci odpočívají, a mnozí slýchali tam často hlasy andělů zpívajících žalmy. 10. Ačkoliv tedy svatý a časté vzpomínky hodný a velebný patron náš Václav všem, kteří ho prosí, ve svém milosrdenství a dobrotivosti pomoc poskytuje, přece obzvláště uvězněným a do žaláře vsazeným neustává pomáhati. Vždyť tu se také jeho milosrdenství projevilo prvním zázrakem po velebném přenesení jeho těla. Neboť když nějací obžalovaní, spoutaní železnými okovy, byli podle obyčeje své vlasti drženi ve velkém počtu v obecním vězení, k těžkým trestům jsouce odsouzeni, takže žádný z nich se nemohl ničeho jiného nadíti než smrti, napadlo jim v těch úzkostech postaveným jedné noci, jak věříme, působením božím, aby poprosili blahoslaveného Václava, aby se nad nimi slitoval: „Pane Bože," řkou, „pro zásluhy a modlitby pána našeho Václava, tvého přesvatého svědka, rač nám v této naší úzkosti svou osvědčenou mocí přispěti." Následující noci, zatím co všichni na tomto světě pokojným spánkem odpočívali a jen tito ubožáci nevěděli, co je to odpočinek, boží moc, jež sužovaným často dobrotivě pomáhá, i jim přispěla. A nejprve zazněl jakoby hlas nějakého zvonku v uších jejich a potom světlo podivné jim všem v žaláři počalo zářiti. A najednou dřevo, jimž nohy všech byly sevřeny, ohnulo se jako luk a brzy všichni nohy své z klády vytáhli. Vidouce pak, že 91 t _ tutem per merita sancti Wenceslai adesse, conforta-bantur iam spe salutis accepta et continuata voce cla-mabant: Deus, Domini nostri lesu Christi pater, adesto nobis, servis tuis in te confidentibus, per merita 30 et oraciones sancti Wenceslai, qui tui nominis amore ab impiis occisus est. Mox affuit Christi virtus et uniuscuiusque torques confracta cecidit de collo in terram. Et dimissi e carcere, ambulantes per girum, narrabant ea, que suis oculis viderant, opera magna 35 Dei. Hoc igitur miraculo pro sui magnitudine et gloria ubique diffuso contigit quendam paganorum in cu-stodia detentum comperisse, quod sancto Wenceslao maxima esset cura pro hiis, qui in carcere religari 40 solebant, liberandis. Quod audiens, quia ingenti erat necessitate constrictus, votum vovit, dicens: Si Deus sancti Wenceslai et Deus Christianorum me ab hac miseria sua bonitate eripuerit et dignitati pristine restituerit, credam in Christum filium Dei et baptis- 45 mum salutis accipiam ac religioni pifitatique Christiane toto me animo promitto et filium meum eidem martyři eterno servicio mancipabo. Vix verba imple-verat, et ecce omnia ferrea vincula a * < * *» * m «■ <»• c 3 ** -£ * • r '2 ■■ t. i ~ - í. ~ :- * ... , fei ,i s ti c t5 > , ^ 3 2 - - ŕ. £ í-e. • v r *r t" *~- r ~ ti tí' S " 4 Y w «ss e M \ ^ tv ^ *c : s h R e f: c .^5t^_. • - «=E t 'SSBf spí STiS -us rx £i- S ä s? S Ů h 45 *K & •> *s ^ s r ; 'ír ^ ^ ^ř5^ E ^ 'ž 5 ^ ľJ? >fc ^ R ^ Cr H f- I 5 S Ä £ 5 č a c a e 8' . a c ^ 2 c: h-. r ^ *r •§ 5 F^J a I Š s IĎ tmia Qramt ffpír nllxg^g tVQvm-Cia. ''ňiv&jľ túžbe waet pimnä tň nm ufone u«a pie t«d RQnumksvt-(Tjíj ífftaf niffoe mottm&r1 cía» j" e ľďsil OuÍíí tu nob'pxnl/í tnujce- J ntciwÄnctiú tepňnťiunu-cfta- íOtnmOTfrrbtt) fecciríJcíQpôm skriiS-ffM)ponfiffa toiumnioiiÄ^o iTifdkifiiMftir' nrmťCďfi turarndi Omul m ma fm \Ätxntmaat hfimúň a«c udnt notia fáem lumtftc iir«f« Pudra piímjfGjď íubcnudjn afonrm fim«i g-ľ/uv oraôi fntfftf aiuŕť ftíŕ íiiwíť toíeftm^pd^i tttŕ* ff??ftjŕ ítóiiťífWHífRďf ttŕä Vísmí atitáfa ähquô m em {mnómuľfkQ tm fhi rrogtefos qitffrquiooa sefta iňáásrotzda* toiiŤfiVw Cca .mtem Ja Tja airtcrttn XCZíioO poď (oiimaw a« DtmraoíJie rpŕrioiGfuiri formon* ctdflbj «IcpteCiííDw c^ctncua nuamí* fifyccaj hi in piutnpt u ft/čr tiioJffi tti penami,'j rítuÄ tň cpac imľ rttmií 7 p^rúi'e iroiví j mm tomu cflc Mlžbíŕ- no íťfpm?s?r d ] ueniá obcntomítfrcanminu^utrnn j fimprois bof dímtôíí nm íitúbií mimojlm* iíimittbi tínaná ohra gďm Ijft: mitti6utimto)nm ňpíaUzlxvyá& tcfpwftartm ntnUlenádí ňiiofimií aŕ íCdififrnenM cvÄittíOTi% ttroatífótfv oTpľťmae mcnib; roJOtooäJjiiäíuô »pF tóa»a Iíoô arita fitfsar aôktes (&& řrínemdíc ndtgni nutíte u&rwtř hm fotôwíi mňnanm ct&fcnmr Ä TEXTOVÁ KRITIKA filIH^ffíiŕ nos .Vjita'p^íi'ft^írľ ťttlffWô fa^íBiní urt^ŕitrt ftnmrii. priíiuí iiíiírtií ut o*«ôô BttíiÄ fiísá # íi>íi%itíc íwif8 cofíCTilč fítmut 6wnc H.'fifít} 'ľ|Mif v)itn ut pfipsáno též v ř/j na okraji; ut ad eum dignaretur venire T. —5,181 ipse Ä", U] ipsumpredictum T.—5,182carebat K, U] careret T. — 5,184 cum aliquantulis clericorum choris K, U] cum aliquantis cl. ch. B. Viz poznámku na str. 147. — 5,189miraatque(= adque) Christí famule de-clarandum meritum sufíiciens res K, U, T] K za atque připisuje ad a chybné famula opravuje na famule. Pekař přijímá zbytečnou opravu atque ad. — 5,190 inconsecrato K, U] in inconsecrato U2, T. — 5,191 aqua... sacrataque basilica funditus haut apparuit K] sacraque basilica f. čon-secrata haut {chybí apparuit) U, consecrataque basilica T. — 5,196 coepiscopus remuneratus, ut dignum fuerat; a principe, propria petivit K, U] Episcopus, ut dignum fuerat, remuneratus a principe, ad propria rediit T, remuneratus a principe, ut dignum fuerat, propria petivit B. — 5,204 post oraciones K, U] post oracionem T. — ad refeccionem U, P] ac refeccionem K, T, B. — 5,207 non prevalens aspicere K, U] non valens aspicere terram 112 T. — 5,211 suam quod per famulam K, U] quod per suam famulam T. — cui est gloria K, U] Cui est honor et gloria, virtus et potestas T, B. Kapitola 6. 6,8 aggregaverit U, P] aggregat K, aggregavit T. — 6,12 quilibet U, P] quislibet K, T. — 6,16 qua valebat K, T] ubi valebat U. —■ 6,17 quod minatur K, P] qui mina tur U, quo minatur T. — 6,18 nec condempnare K, 7*] nec condempnate U. — 6,40 illustrans K, T] lus-trans U, P. — 6,50 sero hesterno K, T] sero hesterneque U. — 6,52 properans ecclesiam K, U] p.ad ecclesiam T. — 6,57 quatinus P] quatenus Uv — 6,61 intempeste noctis silencio K] intempesta Uv — 6,68 itidem U, P] inde K, tandem T. — 6,71 oblatas K, P] oblatam U, oblata T. — 6,73 usum ad sancti conservabat sacrificii K, T] ad usum s.c.s. U. — 6,80 que usque ad hec inerant ad excruciandos tempora homines P] adhuc K, T, hue U, tempora vynechává U. — 6,83 ad eum ceu apes ad alve-aria (druhé ad připsáno) 7~] ad eum ceu apes alvearia K, ad invicem apes alvearia U. — 6,85 Bavarorum K, T] Bawariorum U, P. — Swevorum K, T] Svevorum U. — 6,100 vis K, U] ius U2, vix T.—6,101 mitibusiT, U] mili-tibus T. — 6,108 verbum Dei quod est K, 7~] quod verbum Dei est U. — 6,119 Bohemia K, T] Boemia U.— 6,119 secundum statuta ut canonum K, T] secundum statuta čanonum ut U. — 6,134 quatinus K, P] quatenus U, T.—monachicisK, ř/]monasticis T.—6,135attonderet if, TJtonderet U.—6,137intentoP]intentum K, Tintec-tum U. — contraderet K, Uv P, T] traderet ř72. — 6,139 aggregaret K, T] congregaret U. — 6,141 inpung-nante K, U] inpugnante T. — 6,142 inevincibilem K, P] evin'cibilem (v U1 škrtnuto e) U, invictissimum T. ■— 6,145 Cayn K] earn Ux, opraveno na eum; eum opr. na Caym f/2, ca nadepsáno yn T. — 6,153 haut aliter K, U] hanc alacriter T. Kapitola 7. 7,1 Saxonum K, 7~] Saxaniorum Ut, Saxoniorum U2, P. — 7,6 vocitata T] vocitatam K, U. — 7,11 capiunde U, P] capiende T, cepit inde K. — 7,14 cuncta K] conctam U2, cunctam Í7X. — 7,25 malivolorum K, 7"] malivorum UJ} malignorum Uz. — 7,29 eosdem K] eos occultantes T, eisdem Ul3 isdem osculantes f/2. — 7,30 identidem K] idemptidem Z7l5 idemtidem U2. — 7,31 vetante K] ve-tantem U. — 7,40 precaria K, T] pocula U. — potans K, T] portans U. — 7,43 animas quo nostras K, T~\ quo animas nostras U. — 7,46 deosculans K] exosculans U, T. — 7,52 vigori K, T] figorii U± (na okraji opraveno), U2 vynechává prázdné místo. — 7,52 perfectissimorum K, U] persanctissimorum T. — 7,56 penthecostes] pentheco-sten K, U, T, P. — 7,59 serutiniorum K, T] servitino-rum U. — 7,62 operi K, T, U2] óperii Uv — 7,65 vix implere K, U, P] Toto druhé vix T právem vyškrabal. — 7,69 tenuissime K] tenuisse U, T (in rasura, původně patrné tenuissime). — 7,72 plenis] plenius K, P, plenus U. — 7,78 adeo K, T] a deo P; U vynechává. ■—• 7,81 Cayn K, <72] Gain Uv T. —prestolans K, T] postulans U. — 7,87 presbytera... iniunxerat 7~] presbiteros... invexerat K, U, P. — 7,89 quidem K, U] cuidam T. — negaret T] negarent K, U, P. — 7,99 Tuo U] tu o K, tu T. — 7,129 Ad que T, P] At que K, U. — 7,143 bestiarum minimám K, U] beštiám minimám T. — 7,149 Domino vestro T, P] domino (opr. z dominum) vestrum K, domino nostro U. —■ et tali in angustia constituto K, T] constitutum U. — 7,153 interimerunt K, U, T] interemerunt P. — ante ecelesie ianuam K, T] ante ianuam ecelesie U. — 7,157 quarto kalendářům octobrium K, T] IUI kl Octobris U. — 7,159 anno dominice incarnacionis DGCCCXXVIIII Uv T; DCGCCXXXVIIII (třetí X připsáno) K. U2 má poslední jednotku na rasufe. — 7,165 expers třeba patrně doplnit, jak to učinil P v prvním vydání. Kapitola 8. 8,1 fusus K, T~\ eíFusus U. — 8,3 prídem Ä", U] pridie T. — 8,14 et eorum numerům K, U] et quia T. — 8,16 et elegisse U, T, P] et legisse K. — 8,18 minimám K, U] parvam T. — 8,25 in hostes T in (připsáno) U2] hostes 114 115 K. — 8,28 Michi, ait, vindicta P] michi ait vindictam K, T, michi vindicta, ait Ux, michi vindictam ait U2. —, 8,37 eruta K, U] eructa opr. z destructa T. — interiit přidává T. — 8,39 %de se konči rukopis XJX a U2. — 8,44 Pragensi 7~] Pragense K. — 8,54 quia K] quoniam T. — Deum T, FM] eum K, P. — 8,58 Nunciantur T] Nunciatur K, P. — 8,59 magnalibus {opraveno z magnaliis) K] magnaliis T, magnalia FM. — 8,64 multandos P] mulctandos T, FM. — 8,67 Rokytnycze T, P] Roczitzi-na K. — 8,70 tali in angustia T] tali angustia K, P. — 8,83 potenti tam K] tam potenti T. — 8,88 Wltave K] Multavie T. — 8,102 locus doplněk v Acta Sanctorum. — 8,103 nive vynechává T.— 8,110 fidissimus K] fidelissimus T, FM. —8,112 ungulas ipsius K] ungulas suas T. — 8,119haut prospicis T] aut prospicis K.—8,121 inpartiri K] inpartire T. — cupit T, P] cupit (opraveno z cupis) K. — 8,131 Pribislawa P] Przibyslawa K, Przybislawa T, FM. — 8,147 cum quibusdam fidelissimis K] cum fideli-bus quibusdam T. — 8,154 corpus sanctum in sarcopha-go K] corpus eius sanctum in sarthophago T. — 8,160 cum Patre ... amen vynecháno v if, ale zůstaly dvě prázdné linky. Kapitola 9. 9,9 Podiven if] Podyven T.—9,10 consocium if] con-sortem T. — 9,12 manibus habemus K, T, P] in mani-bus Acta Sanctorum, prae manibus P. Athanasius. — 9,14 Theutonicos K] Theutunicos T. — 9,18 dum vixerat K] dum adhuc vixerat T. — 9,27 recumbentem K] recu-bantem T. — 9,29 Salveris, amice, salveris K] Salveris, inquit, a.s. T. — 9,37 ipsis K, T] ipsam P, Ut annuncie-tur. — 9,43 consumpcio T, P] assumpcio K. — 9,56 Post non multum temporis, Inclitam et gloriosam, Olomouc kapitul, č. 12.] Post multum temporis K, T, P. —9,61 miles ille T, P~\ miles illí K. — 9,63 advixit K] vixit T. — 9,67 psalmograforum ymnos K] psalmographorum ympnos T. — 9,69 gnatos K, P] cognates T. — 9,72 dispergendis (opraveno z disperdendis) K\ disperdendis T. —• 9,73 iubebantur T, P] videbantur K. — 9,77 serve bone K] serve bone et fidelis T. :— 9,79 in gaudia (opr. z gaudio) if] in gaudio T. 116 Kapitola 10. 10,4 vinculatis P] mutillatis T. — seu carcere K] sive in carcere T. — 10,8 carceris publica KT] doplňujeme podle Acta Sanctorum custodia. — 10,28 Domini nostri T, P] Domini K. — 10,33 per girum K] per gyrum T. — 10,48 vincula (ab eo) ceciderunt doplňujeme] vincula ceciderunt K. — 10,51 pro iterato miraculo TP] pro iterato mira-cula K. — 10,54 instructus et baptisatus est K] instructus est et baptisatus T. — 10,62 peregrino precio accepto K, T] precio argen ti accepto (Ut am. A 44 Brno), argenti precio accepto P. Athanasius. — 10,78 extra civitatem K] v Tchybí. — 10,80 catene K] cathene T. — 10,83 martyris K] Wenceslai přidává T. —10,104 exhortans iTJexortans T. — 10,106 sanitatem K] sospitatem T. —10,112 Ume iter disponebant T] illuc disponebant K, P. — 10,129 Pribislawa P] Przibyslawa K, Przybislawa T. — 10,136 Condicta nocte T, P] condita K. — 10,144 rudibus T, P] rudis K.—10,146 credidi T, P] credidit K.—10,156 liberari meruit. Ipsius liberis gressibus (obicem) statuere quibusdam infidelibus suadentibus etc.] Tak upravujeme zřejmě porušenou větu, hlavně interpunkcí: liberari meruit, ipsius liberis gressibus statuere. Quibusdam infidelibus suadentibus etc. Přidržujeme se návrhu v Acta Sanctorum September VII, 779, kk. (Pekař, str. 124, pozn. q., citují špatně stránku). — 10,161 iussus est (sc. custos carceris) T, P] iussit K. — 10,163 ruris termino T, P] rure termino K. — 10,165 candens T, P] candente K. — 10,166 et ni K] Qui nisi T. — 10,168 cunctorum K] eorum T. — 10,177 e carcere eximit K] carcere exsoluit T. — 10,186 Kurim] Kurzim K, P, Curym T. — 10,187 inerat] in ea erat T. — 10,192 KurimensiiT, P] Gurimensi T. — 10,193 sanctum K] sanctissimum T. — 10,196 tum K] eum T. — 10,203 in secula seculorum, amen 7"] in secula K, P. 117 OBECNÝ ÚVOD K POZNÁMKÁM Jak zajisté čtenáři této knihy neuniklo, je název Kristiánovy legendy, zachovaný v kapitulním rukopisu pražském sign. G 5, Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius, nepřesný a neúplný. Po prologu se vypravuje v první kapitole Kristiánově o pokřtění Moravy Rekem Cyrilem, o jeho obrane slovanské bohoslužby před papežem v Ríme a o působení Cyrilova bratra, arcibiskupa Metoděje na dvoře Svatoplukově, v kapitole druhé pak o křtu knížete Bořivoje a jeho družiny Metodějem, o založení prvního křesťanského kostela v Cechách na Levém Hradci, o vzpouře pohanských Cechů proti knížeti Bořivojovi a o založení kostela P. Marie na hradě v Praze po jeho návratu. Teprve v třetí kapitole se mluví o sv. Ludmile a sv. Václavu. Právě prolog, první dvě kapitoly a zejména vyprávění o křtu Bořivojově na dvoře Svatoplukově se staly jednou z hlavních příčin staletého sporu o pravost a datování Kristiánovy legendy. Je vskutku nesnadné uvést v soulad Kristiánovu zprávu o moravských počátcích českého křesťanství se zprávou Fuldských análů, podle které dal Ludvík Němec roku 845, tedy asi 20 let před příchodem byzantské misie na Moravu, čtrnáct českých vévodů (XIIII ex ducibus Boemanorum) na jejich přání i s jejich lidmi (patrně v Režně) pokřtít. Není divu, že první „kritický pokus Josefa Dobrovského očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů" má titul Boriwoy's Taufe (Bořivojův křest, r. 1805). Dobrovskému šlo v tomto spise a v dalších svazcích této kritické řady především o důkaz, že se slovanská liturgie neujala na půdě přemyslovských Cech. Proti prvnímu vydavateli Kristiána Bohuslavu Balblrwvi (r. 1677), který jeho legendu vysoko hodnotil, pokládaje ji ve shodě s jejím prologem za památku z doby sv. Vojtěcha, tedy z konce 10. století, a proti P. Athana-siovi, který legendu roku 1769 znovu vydal a komentoval, 119 dokazoval Dobrovský, že nejstarší václavskou legendou je legenda mantovského biskupa Gumpolda, sepsaná na přání císaře Oty II. (873—983), z které prý pocházejí všechny ostatní václavské legendy. Legendu Kristiánovu pak Dobrovský prohlásil za bezcennou pozdní kompilaci z počátku 14. století. Ještě za života Dobrovského roku 1827 objevil však ruský učenec A. Ch. Vostokov tzv. První staroslovanskou legendu o sv. Václavu a roku 1849 zjistil W. Wattenbach v knihovně kláštera v rakouském Heiligenkreuzu v rukopise Velkého legendaria rakouského z konce 12- století latinskou legendu pojednávající o zavraždění sv. Ludmily (Wattenbachova legenda = Subtrahente se), která je ve skutečnosti nesporně 4. kapitolou legendy Kristiánovy. Roku 1873 vyšel péčí Josefa Emlera I. díl Pramenů dějin českých (Fontes rerum Bohemicarum), jenž obsahuje již značné množství legend o českých světcích, staroslověnských i latinských. Ze staroslověnských legend vyvodil Emler závěr, o němž „není již u soudobých dějepisců žádné pochybnosti, že v Čechách původně zavedena byla liturgie slovanská a že i pak, když liturgie latinská vešla k platnosti, až do konce věku XI. vedle ní slovanská se udržela". Ale pokud jde o latinské legendy, souhlasil Emler v podstatě s Dobrovským. Za nejstarší legendu václavskou pokládal Gumpolda a naopak Kristiánovu legendu otiskl až na konci václavských legend, spatřuje v ní tak jako Dobrovský pozdní kompilaci a „ukončení a takřka soujem téměř všech starších legend o sv. Ludmile a sv. Václavu". Tomuto očividnému rozporu učinil však zanedlouho konec Josef Pekař rehabilitací Kristiána, kterou zahájil r. 1902 v Českém časopise historickém, ve které pak pokračoval v „Nejstarší kronice české" (s vydáním textu, r. 1903) a kterou dokonal spisem „Die Wenzels- und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians" (WLL, 1906, stran 443; vydání Kristiána na str. 88—125). Pekař dospěl k názoru, že nejstarší zachovanou legendou o sv. Václavu je tzv. bavorská verze legendy Crescente fide, kterou Gumpold jen preštylizoval a rétoricky rozvedl. Dokázal dále, že tzv. legenda Wattenbachova (o umučení sv. Ludmily) a text Recordatus (o přenesení neboli translaci jejího těla z Tetína do Prahy) jsou vskutku zlomky 120 legendy Kristiánovy, zachované v rukopisech 12. století, a že legenda Diffundehte sole je výtah ze začátku Kristiána. Z jeho obecného a speciálního rozbtíru legendy pak vyplynulo, že se v celé Kristiánově legendě nečte nic, co by se neshodovalo s jejím sepsáním na konci,10. století, do kterého se svým prologem hlásí. Pekař ovšem nepopíral, že Kristián, jak sám v předmluvě přiznává, čerpal ze starších pramenů. Je to legenda Crescente fide, Gumpold, legenda Fuit nebo její předloha - > některá legenda staroslověnská. Ale zatímco ji. SM íelé pokládali proto Kristiána za nepůvodní kc I .ci a za pozdní faísum, Pekařův rozbor ukázal, že ,áán své prameny stylisticky upravoval, kombinoval .i doplňoval. Jako spojil v prvních dvou kapitolách s tradicí cyrilometodějskou vyprávění o křtu Bořivojově a o moravských počátcích českého křesťanství, tak čteme ve 4. kapitole (Subtrahente se) o dočasné spoluvládě Tunny a Gommona s kněžnou Drahomírou a o trestu, který je stihl, v 5. kapitole o převeliké a krvavé různici, která povstala mezi velmoži Václavovými a pohanskou stranou jeho matky, o přenesení těla Ludmi-lina z Tetína do Prahy (Recordatus), a v 7. kapitole o knězi boleslavském, který zavřel před knížetem Václavem dveře chrámové, aby mu zabránil hledat v chrámu útočiště. K zázrakům, které převzal z legendy Crescente fide a ovšem preštylizoval a které se týkají většinou osvobození vězňů ze žaláře, připojil v kapitole 8. a 10. dva zázraky jiného druhu, na kterých měla účast Václavova sestra Přibyslava, v kapitole 9. historii Podivenovu a v kapitole 10. historii o božím soudu a na jejím konci vyprávění o zázračném vítězství Václavově nad vévodou kouřimským. To jsou motivy povahy do jisté míry historické, jejichž předlohu nenašel Kristián ve starších legendách a které odůvodňují Pekařovo označení Kristiánovy legendy „nejstarší kronikou českou". Pekařova obrana Kristiána se uskutečnila současně se studiemi ruského filologa A. J. Sobolevského o moravském a českém původu početné skupiny církevně slovanských textů a vyslovila s ní souhlas většina českých slavistů, archeologů a historiků. Někteří historikové, čeští i němečtí, se ovšem s Pekařem neshodovali, tak Bertold Bretholz, Václav Novotný, František Vacek, Jan Slavík 121 aj., ale celkem jeho stanovisko zvítězilo, jak se ukázalo zejména o svatováclavském miléniu roku 1929. K tomuto jubileu napsal Pekař do Českého časopisu historického 1929 rozsáhlou studii „Svatý Václav", která byla pak znovu otištěna \e Svatováclavském sborníku (I, 1934) a v níž podal částečně novou formulaci svých názorů na počátky českých dějin na základě svých studií kristiánov-ských, ale i s plným zřetelem k výsledkům současného bádání slavistického. Cenný je také jeho úvod (popř. doslov) a jeho poznámky k překladu Kristiánovy legendy od Ant. Stříže (1. v. 1921, 3. v. 1941 s doplňky Zd. Kris-tena). Brzy po Pekařově smrti (1937) se však ozvala kristiá-novská diskuse znovu. Podnět k tomu dalo vlastně rozsáhlé dílo Pekařova žáka a nástupce na pražské katedře Václava Chaloupeckého, „Prameny X. století Legendy Kristiánovy", které vyšlo ve Svatováclavském sborníku (II 2, 1939, stran 640). Chaloupecký souhlasí s Pekařem v otázce autorství a datování Kristiána, ale ve snaze podepřít Kristiánovy zprávy zjištěním jeho starších, ať zachovaných, ať nezachovaných pramenů, odchýlil se nejednou od svého učitele. Tak zejména prohlásil legendu DifFundente sole, od níž jinak správně odloučil ludmil-skou homilii Factum est, za pramen Kristiánovy legendy jako Dobrovský, ovšem s datováním do druhé poloviny 10. století, a vyslovil názor, že je tato legenda, o jejímž pozdním původu nemůže být sporu, totožná s historickým spisem citovaným u Kosmy I 15 jako „Epilogus eiusdem terre (sc. Moravie) et Boemie". Chaloupeckého názory byly odmítnuty jak stoupenci Pekařovými, tak jeho odpůrci, aleje třeba spravedlivě uznat, že svou hlavní tezi o kulturní a politické kontinuitě mezi Velkou Moravou a Čechami 10. století a zejména nejvíce napadanou poslední kapitolu svého díla „Slovanská bohoslužba v Čechách" opřel o výsledek prací slavistů ruských i českých, především Miloše Weingarta, Romana Jakobsona a Josefa Vašici, Jeho zásluhou také je, že uspořádal společně s Josefem Vašicou sborník staroslověnských a latinských legend v českých překladech, „Na úsvitu křesťanství" 1942, s úvody a poznámkami, i když se tu přirozeně přidržuje omylů ze svého základního díla. Nezapomínejme, že Chaloupecký psal v době německé okupa- ce, čímž si třeba částečně vysvětlit jeho přeexponování slovanské myšlenky. Další dvě velká díla kristiánovská, která vyšla hned po druhé světové válce, se obracejí jak proti Pekařovi, tak proti Chalóupeckému. Je to jednak spis Jgáviše Kalandry, „České pohanství", Praha ř946, stran 556, jednak ještě rozsáhlejší dílo Rudolfa Urbánka, „Legenda tzv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských a václavských a její autor", I. Praha 1947, stran 555, II. Praha 1948, strán 520. Kalandra věnoval jen část své práce důkazu, že je Kosmas starší než Kristián a filiaci václavských a ludmilských legend, z níž mu vyplynulo, že je Kristián falzem z počátku 14. století. Urbánek dospěl obsáhlým a v podstatě filologickým rozborem veškeré naší legendární literatury k stejnému výsledku, označiv za falzátora Kristiánovy legendy a řady jiných latinských památek břevnovského opata z konce 13. a z počátku 14. století Bavora z Nečtin. Oba tyto spisy jsem odmítl v obšírných recenzích uveřejněných v Naší vědě 1949—1950. Po více než dvaceti letech se však přihlásil ke Kalandrovi a Urbánkovi, zásadním odpůrcům pravosti Kristiánovy, pokoušeje se v jejich stopách, ač s nimi tu a tam nesouhlasil, dokázat, že je Kristiánova legenda falzem 14. století, historik Zdeněk Fiala. Učinil tak v řadě článků, hlavně v rozpravě „Hlavní pramen legendy Kristiánovy" (Praha 1974) a ve spise „Přemyslovské Čechy" (2. vyd. Praha 1975). Ani v letech mezi vystoupením V. Chaloupeckého a Zd. Fialy kristiánovská diskuse ovšem neumlkla. Vyšlo zejména mnoho spisů a článků Oldřicha Králíka, který sice uznával Kristiánovu legendu za památku 10. století, ale jinak vzbudil svými názory mnoho nesouhlasu. Nelze se y této souvislosti nezmínit aspoň slovem o skvělých archeologických objevech, které se v tomto období v našich zemích uskutečnily a které nečekaně potvrdily kontinuitu české a velkomoravské kultury, pro niž je právě Kristiánova legenda významným historickým pramenem. Ze svých článků, kterými jsem do kristiánovské problematiky zasáhl a které uvádím na konci této edice, vybírám v poznámkách k jednotlivým kapitolám otázky týkající se pravosti a datování naší legendy. Úvodem 122 123 k těmto poznámkám pojednávám o poznatcích osvětlujících skladbu legendy jako celku a osobnost jejího autora. Především tedy Kristiánův jazyk a styl je velmi charakteristický a pozoruhodně jednotný. Jeho slovník je v podstatě slovník Vulgáty. Ze slov legendy se čte ve Vulgátě přes 80 %. Rozumí se ovšem samo sebou, že Kristián čerpal svůj biblický slovník z hagiografické literatury, z Crescente fide, Gumpolda aj. Přímé citáty z bible se vyskytují ve všech částech legendy, ale slovních a frazeologických ohlasů, které nebylo možno označit v textu citací, je daleko víc a charakterizují rovněž jazyk legendy ve všech jejích částech. Po vlivu četby římských klasiků není v legendě patrné stopy. Z prostředků umělého slohu je u Kristiána nejvýraz-nějši úchylka od pravidelného slovosledu, tak zvané hyperbaton, to jest oddělování slov a skupin slov, která syntakticky k sobě náleží, od sebe tak, aby zaujala důrazné místo ve větě. Několik příkladů hyperbat (a slovních hříček) uvedl z Kristiána už Pekař (WLL 173—174), správně poznamenávaje, že tento umělý styl je v oblibě u spisovatelů staršího středověku. S velkým nepochopením je posuzuje naopak Kalandra (zejména str. 30 n.). Píše o nechutných přesmyčkách, obludných periodách, hrůzostrašných obratech apod. Čtenář naší knihy znalý latiny si všimne Kristiánova citátu z Gumpolda (na str. 32n. našeho vydání), který se vyznačuje četnými hyper-baty a trajekcemi všeho druhu, a shledá, že podobné změny slovosledu a slovní hříčky existují u Kristiána, snad ne v tom množství, ale rovnoměrně v celém textu. Nelze popřít, že některá hyperbata Kristiánova jsou dosti nezvyklá, ale celkem je Kristiánův styl srozumitelný, rozhodně srozumitelnější než bombastický styl Gumpoldův, který byl přesto ve své době velmi oblíben a dokonce přeložen do staroslověnštiny. Pro textovou kritiku jsou Kristiánova nezvyklá a hojná hyperbata dobrou pomůckou. Jde zejména o nepravidelné postavení předložky, spojky nebo vztažného zájmena. Uvedeme několika příkladů: 1,56 vetiti postquam sumpsit amaritudinem prothoplastus pomi. — 5,180 usque ad se dignaretur quatinus venire. — 6,129 Auribus princeps captatis quibus. — 6,49 At si quando illi ut 124 principi ... contigisset sero hesterno habundantem hau-sisse morem extra solitum potům. — 7,14 que cuncta sibi notissima forent quamvis, apod. Z hlediska textové kritiky je velmi užitečné srovnání Rajhrádského rukopisu 4. kapitoly Kristiána (Subtrahente se, R 387) s textem klášterní knihovny v Heiligenkreuzu (Magnum legendárním Austriacum z let 1181—1200). Písař FR zachovává slovosled Kristiánův charakterizovaný hyperbatem, kdežto písař FH ho normalizuje: FR manus in eam proprias inicere —• FH manus proprias in eam inicere; FR magno cum metu — FH cum magno metu; FR dominám ad propriam — FH ad propriam dominám; FR innocentis de nece — FH de nece innocentis; FR cunctis cum sibimet affinitate iunctis — FH cum cunctis sibimet affinitate iunctis; FR germano cum suo — FH cum suo germano; FR oculorum hauserunt acie —- FH hauserunt oculorum acie; FR agendum sibi quid foret — FH quid sibi agendum foret. Bretholz, jenž rajhradský zlomek poprvé otiskl, kladl jej rozhodně do 12. století a tb spíše do jeho první poloviny (WLL 348), s čímž ani Pekař nechtěl souhlasit, pomýšleje na konec tohoto století. Naše srovnání rajhrádského zlomku se zlomkem heiligenkreuzským, datovaným do let 1181—1200, ukazuje, že je rajhradský zlomek starší a že má tedy asi pravdu Vlad. Dokoupil, který datuje rukopis R 387 ve svém „Soupisu rukopisů knihovny benediktinské v Rajhradě" do polovice 12. století. Rajhradský zlomek podává tedy i svým stylem nesporný důkaz, že Kristiánova legenda vznikla nejpozději v první polovici 12. století. Kristiánovským stylem se vyznačují i zlomky 5,81 Recoŕdatus, zejména nejstarší z nich obsažený v Pražské univ. knihovně sign. VI G 13, který je vedle rajhrádského zlomku bezpečným dokladem pro existenci Kristiánovy legendy ve 12. století. Pokud jde o Kristiánova hyperbata, třeba poznamenat, že písař rukopisu T dává místy přednost normálnímu slovosledu. V polemice st Závišem Kalandrou přišla řeč i na tzv. kursus, prozaický rytmus, zejména větných závěrů, klausulí, v antice časomerných, ve středověké latině prízvučných. Kalandra se pokusil (str. 30 a pozn. na str. 211 n.) podepřít svou tezi o pozdním původu Kristiánovy le- 125 gendy tvrzením, že závěry vět a větných členů této legendy prozrazují znalost pravidel rytmického kursu, jak je papežská kancelář obnovila teprve koncem 11. století, navazujíc na starou tradici přerušenou někdy v 7. století, a jak je definitivně uzákonila koncem 12. století za papeže Řehoře VIII (1187). Tento „papežský" nebo „gregoriánsky" kursus charakterizují tři hlavní větné závěry, klauzule: cursus planus xx, xxx, cursus tardus xx, xxxx, ale nejvíce cursus velox xxx, xxxx; xxx, xx, xx. Kalandrův pokus nutně ztroskotal, už proto, že se omezil na rozbor zcela krátkého úryvku 50 řádků Kristiánova prologu, v němž se nevyskytuje ani jednou velox, tak význačný pro gregoriánsky styl. Rozborem textu celé legendy Kristiánovy (ĽF 1951) jsem dokázal, že její kursus není zdaleka kursus gregoriánsky a že se nápadně shoduje se stylem legendy Grescente fide, Gumpolda a jiných autorů 10. století. Nedlouho před vydáním Kalandrova spisu upozornil už Jan Vilikovský v recenzi „Pramenů X. století" Václava Ghaloupeckého (NV 1941, str. 87 n.) na význam kursu pro datování legendy Diffundente sole. Chaloupecký se domníval, jak jsme už výše pověděli, že tato legenda pochází z 10. století a že je pramenem Kristiánovy legendy, kdežto Pekař usoudil, že je výtahem z ní. Doplnil jsem kritiku Vilikovského, který, jak známo, předčasně zemřel, podrobným rozborem větných závěrů legendy Diffundente sole a ukázal jsem, že má na 70 % klausulí typu velox, zatímco u Kristiána je typ velox zastoupen necelými 14 %. Ve vydání legendy Diffundente sole v Magnae Moraviae fontes historici II, 276—283 jsem označil v latinském textu prízvuky. Každému pozornému čtenáři je jasné, že autor legendy Diffundente namnoze pozměňoval Kristiánův slovosled, jen aby dosáhl rytmického efektu. Např. Kristiánova věta: tribuens ei venerabilis vite sacerdotem nomine Caych zní v Diffundente: tribuens ei venerabilis vite Caych nómine sácerdótem apod. Prostě legenda Diffundente sole nemohla být napsána ani v 10. století, jak soudil Chaloupecký, ani na konci 11. století, jak soudili R. Urbánek a F. M. Bartoš, nýbrž v našich poměrech nejdříve v 13. století. A je to ovšem výtah z prvních kapitol Kristiána, jak ostatně konstatoval už Josef Pekař. 126 Příčinou mnohého nedorozumění a mnoha sporů bylo samo jméno a osobnost autora Kristiánovy legendy. Autor legendy se nazývá v jejím prologu Kristiánem, s(olo) n(omine) Christianus a oslovuje biskupa Vojtěcha jako svého synovce, nepos carissime. Nejstarší vojtěšská legenda, nejčastěji nazývaná legendou Canapariovou (ve vydání Jadwigy Karwasiňské, Šw. Wojciecha Zywot pierwszy, Warszawa 1962, str. 27) uvádí v kapitole 18. jako vůdce českého poselstva, které bylo posláno roku 992 do Ríma, aby přivedlo zpět do Cech biskupa Vojtěcha, „bratra vévody oné země, které stál v čele jako biskup ten, jehož návrat byl vymáhán" (Hic ipse primas frater erat ducis, cuius terre qui exigebatur, episcopus prefuit). V legendě o sv. Vojtěchu, kterou napsal o málo let později 1004 Bruno z Querfurtu, se čte zpráva o římském poselství v podobě poněkud změněné (Jadwiga Karwasiňska, Žywot drugi, Warszawa 1969, kap. 15., str. 17): Postea populus terre episcopum suum revocat; sancti viri papa-tem, Radlam sapientem, et qui frater carnis domino terre fuit, Christianům monachum, virům eloquentem, in hoc opus eligunt. (Potom lid jeho země hledí povolat svého biskupa zpět. Zvolí k tomu úkolu moudrého Radlu, vychovatele světcova, a výmluvného muže, mnicha Kristiána, jenž byl pokrevný bratr pána země.) Z 13. století pochází padělek zakládací listiny kláštera břevnovského (Codex diplomaticus regni Bohemiae I, č. 375), který se končí formulí datum per manům Crista-ni, fratris illustris ducis Bolezlai. Je možné, ale nikoli jisté, že padělatel 13. století měl na mysli syna Boleslava I., o němž vypravuje Kosmas I, kap. 17, že se narodil v době boleslavské bratrovražedné hostiny a že byl proto nazván Strachkvas. Podle Kosmy se tento Strachkvas stal mnichem v Režně a sv. Vojtěch ho prý marně přemlouval před svým odchodem do Říma, aby se stal jeho nástupcem na biskupském stolci. Později však, za Vojtěchova odchodu do Itálie, zatoužil tento (jak ho nyní nazývá Kosmas) „pokrytec" a „arcikněz nešlechetníků" přece jen se stát biskupem, ale zemřel náhle v Mohuči při obřadu svěcení, „popaden ďáblem". Nejstarší jasný doklad ztotožnění Brunova mnicha Kristiána s Kosinovým Strachkvasem obsahuje vsak teprve rukopis Kapitulní knihovny svatovítské G 5, kde se čte v legendě 127 Brunové na místě svrchu citovaném interpolace Christianům Zrahkwaz. Jméno Strachkvas přidávají i dva pozdější rukopisy Brunovy legendy z druhé poloviny 14. století, UK v Praze sign. XIII D 20 a UK v Brně sign. A 44. Do historické literatury uvedl Kristiána--Strachkvase kronikář doby Karlovy Pulkava tvrzením, že při založení Břevnovského kláštera asistoval bratr knížete Boleslava II. Křišťan, o němž výslovně praví, že „se jiným jménem nazýval Strachkvas, protože měl dvě jména". (FRB V, 27 astante Cristanno, qui alio nomine Strachkvas dicebatur, quia binomius fuit, qui fuit frater ducis Boleslai pii.) Je třeba důrazně konstatovat, že se tyto pokusy 13. a 14. století o ztotožnění Brunova Kristiána a Kosmo-va Strachkvase ještě nijak netýkají Kristiánovy legendy. Kosmas nikde nejmenuje svého Strachkvase Kristiánem a v žádném rukopise ani zlomku Kristiánovy legendy se nevyskytuje jméno Strachkvas. Teprve barokní objevitelé Kristiánovy legendy Jan Tanner (1659) a Bohuslav Balbín (1664) ztotožnili pohotově a nepochybně správně autora Kristiánovy legendy s Kristiánem Brunovým, ale bohužel převzali jako neblahé dědictví také identifikaci Brunova Kristiána s Kosinovým Strachkvasem. Počínajíc G. Dobnerem se uvádí jako argument proti pravosti Kristiánovy legendy, že syn nemohl psát o svém otci tak krutě, jak píše Kristián o bratrovrahú Boleslavovi I. O Kosmově Strachkvasovi se šmahem tvrdilo, že jeho klášterní jméno bylo Kristián, a naopak o autoru legendy že jeho původní jméno bylo Strachkvas a nepokládalo se za potřebné poznamenat, že jde o pouhou pozdní kombinaci. V poslední době se však situace mění. Jako příklad uvádíme vydání Brunovy legendy o sv. Vojtěchu od Jadwigy Karwasiňské, v níž čteme na str. 17 poznámku ke kapitole 15: Versio, quae Christianům monachum eundem ac monachum Strachquas fuisse tradit, magis magisque falsa videtur. (Verze která tvrdí, že mnich Kristián je totožný s mnichem Strachkvasem, se ukazuje stále nesprávnější.) V téže poznámce zaznamenává Karwasinska německou práci Pekařovu a moji anglickou studii Great Moravia Tradition in the 10-th Century Bohemia, zmiňujíc se se zřejmou sympatií o příbuzenství Slavníkovců s Přemyslovci a připouštějíc možnost, že byl Kristián strýcem Vojtěchovým. Ztotožnění legendisty Kristána s Brunovým Kristiánem přijal původně i Josef Pekař. Strachkvasa ovšem ze svých úvah vyloučil (WLL str. 290) jako výplod Kosmo-vy fantazie, ale Kristiána pokládal za Přemyslovce. I jeho znepokojovala přirozeně otázka, jak mohl Kristián psát tak bezohledně o svém otci. Pokoušel se to vysvětlit ze středověké psychologie a uvažoval i o možnosti, že Kristián a Boleslav II. nebyli syny Boleslava I. nebo že Brunovo „frater carnis" může znamenat i jiný stupeň příbuzenství. Ale už v úvodu ke Střížovu překladu Kristiánovy legendy (1. vyd. 1921, 3. v. ' 1941) připustil možnost, že Kristián byl bratr knížete Slavníka a pro tento výklad se pak rozhodl jednoznačně ve své monografii „Svatý Václav", Svatováclavský sborník I, Praha 1934 str. 86 a 92 pozn. 107. Uvědomil si totiž, že se Kanapariovo a Brunovo „frater ducis" a „dominus terre" nemusí vztahovat na Boleslava IL, ale že tu lze pomýšlet na Slavníka, který byl také knížetem země české, země svěřené duchovní správě biskupa Vojtěcha, a kterého, mimochodem řečeno, jmenuje Bruno hned na začátku své legendy „dominus terpe". Je docela dobře vysvětlitelné, že cizincům, autoru Canapariovy legendy a Brunovi, nebylo jasné, kterého českého knížete bratrem byl vlastně vůdce českého poselstva do Říma. Že cizí autoři znali už od dob Karla Velikého Čechy jako jednotný zeměpisný a politický celek, obývaný slovanskými cechy (Behaimi, Boemani apod.), dokázal Josef Dobiáš (Seit wann bilden die natürlichen Grenzen von Böhmen auch seine politischen Grenzen, Historica VI 1963, 5—44) zcela přesvědčivě. K Pekařově tezi o Kristiánu Slavníkovci se plně přiklonil Václav Chaloupecký (Prameny X. století legendy Kristiánovy, Praha 1939 str. 306 n.), ale zašel bohužel příliš daleko, když dokazoval, že celé dílo Kristiánovo je „slavníkovské", to jest naplněné záští k Přemyslovcům, což není ovšem pravda. Za Slavníkovce pokládal autora Kristiánovy legendy také Oldřich Králík. Nepochyboval sice o datování této literární památky do konce 10. století, ale už ve svém 128 129 prvním spise „K počátkům literatury v přemyslovských Čechách" (Praha 1960) a pak v četných dalších se přiklonil k názoru, že její autor se nenazýval Kristián ani nechtěl být tak nazýván. Kristiánovo „s(olo) n(omine) Christianus" překládá „křesťan toliko podle jména" a v tom smyslu mění místo, které jsme výše citovali z Brunovy legendy přesmyknutím spojky et před Rad-lam, takže v čele českého poselstva do Říma byl prý vedle nejmenovaného vychovatele světcova moudrý a výmluvný bratr knížete Boleslava Radla, křesťanský mnich. Králík se tu sice opírá o porušené místo ve veršované latinské legendě o sv. Vojtěchu, kterou pokládá omylem za nejstarší vojtěšskou legendu, ale jeho výklad je už pro „křesťanského" mnicha nepřijatelně násilný. A protože trváme na textu Brunové a na existenci mnicha jménem Kristiána, muže výmluvného, jak se nám jeví právě autor Kristiánovy legendy, odmítáme Králíkovu hypotézu, že původcem Kristiánovy legendy byl vskutku Radim — Gaudentius, nevlastní bratr Vojtěchův, jeho věrný průvodce a později arcibiskup hnězdenský, v kterém spatřoval Králík předního představitele „slavníkovské" renesance a kterému přisoudil vedle Kristiánovy legendy i autorství jmenovaných „Veršů o utrpení sv. Vojtěcha" a dalších dvou nebo snad čtyř textů hagiografických. Proti autorství Radimovu-Gaudentiovu svědčí ostatně již to, že autor Kristiánovy legendy oslovuje biskupa Vojtěcha nepos carissime, nejdražší synovce, což se dá jen stěží spojit s našimi vědomostmi o příbuzenském vztahu Radimovu k Vojtěchovi. Rozhodně nelze oslovení „nejdražší synovce" vykládat ve smyslu „synovce sv. Václava", jak by chtěl Králík. Ostatně Králík sám od téco své hypotézy upouští ve své práci Kosmova Kronika a předchozí tradice, Praha 1976, str. 32—33. Přihlásili jsme se ve věci původu Kristiána z důvodů filologických k Pekařovi, jehož výkladem, že Kristián byl Slavníkovec, se dosahuje úplné shody mezi prologem Kristiánovým a textem Brunovým. Nelze však zamlčet otázku, kterou si Pekař ani nikdo z jeho oponentů, pokud vím, nepoložil: Jak je možné, že Slavníkovec Kristián mluví za celé Čechy, začíná českou historii Přemyslem, založením Prahy a zavedením křesťanství v cechách knížetem Bořivojem, že sice píše s odporem o Boleslavovi I. a o Drahomíře, ale oslavuje Ludmilu a Václava, české světce z dynastie přemyslovské? Cestu k odpovědi na tuto otázku ukazuje, jak jsme už naznačili, prolog Kristiánovy legendy, kde se autor obrací k biskupu Vojtěchovi slovy qui ex eodem tramite lineám pro-paginis trahitis, (jenž z téhož rodu svůj původ odvozujete). Ta slova svědčí zcela nepochybně o pokrevním příbuzenství mezi sv. Václavem a sv. Ludmilou a biskupem Vojtěchem, jinými slovy mezi Slavníkovci a Přemyslovci. Vztahovat tato slova na příbuzenství mezi Kristiánem a Vojtěchem, jak se také stalo, znamenalo by dopustit se na Kristiánově stylu neodpustitelnéno násilí. O příbuzenství Slovníkovou a Přemyslovců existuje ostatně mnoho svědectví. Bruno, současník Vojtěchův a Kristiánův, vypravuje (Umučení sv. Vojtěcha, cap. 21) s rozhořčením o povraždění synů Slavníkových na Libici a v té souvislosti poznamenává na adresu Boleslava II., který porušil slib míru daný Slavníkovcům: Ecce iterum Iudas, qui per pacem didicit facere bellům, pronuttit vitam, ut inferat mortem. Dat Bolislaus fidem, ut inopinato occidat fratres. Nec longe queras exemplum: in eadem linea sanguinis occidit fráter suus sanctissimum Ventizlavum (Hle, nový Jidáš, který se naučil pod záminkou míru vésti válku, slibuje život, aby způsobil smrt. Dá slib míru Boleslav, aby neočekávaně povraždil bratrance. Ale nemusíš daleko hledat příklad: v téže pokrevní linii zavraždil vlastní bratr nejsvětějšího Václava). Tato Brunova poznámka má smysl jen tehdy, jestliže Bruno chápal povraždění Slavníkových synů jako rodinnou vraždu, bratrovraždu. Dodáváme, že fratres může znamenat také bratrance nebo příbuzné. Když se konala 19. února 982 na přemyslovském Levém Hradci volba nového biskupa, odpovědělo podle tzv. Canapariova Života sv. Vojtěcha cap. 7 (= Brunova c. 8) shromáždění Čechů na otázku, kdo má být biskupem, jedněmi ústy: quis alius nisi indigena noster (náš krajan) Adalbertus? Canapafius a Bruno tedy zřejmě nedělají rozdíl mezi obyvateli panství přemyslovského a panství slavníkovského, obojí byli stejně Čechové. Když byl potom sv. Vojtěch vysvěcen ve Veroně na biskupa (Canaparius c. 8) a přijel se svým průvodem 130 131 k „svatému městu Praze" ad sanctam civitatem Pragam, kde kdysi vládl kníže a mučedník sv. Václav a kde „prokazuje dosud skrze své zásluhy mnoho zázraků" (ingenti-bus usque hodie miraculis sua merita probat), sestoupil s koně, zul se a vešel do města pěšky a bos. Stejný vztah biskupa Vojtěcha k sv. Václavu vyplývá z Kristiánovy legendy, zejména ze slov prologu „qui (sc. beatus Wence-slaus) vos (sc. Adalbertům) ad pontificale decus conscen-dere statuit". Slavníkovec Vojtěch si vybral zřejmě sv. Václava za ochránce svého biskupství, což se vyjadřovalo v liturgické řeči, že si ho vyvolil za biskupa sám sv. Václav (viz pozn. Prol. 47). Kristián nazývá v téže větě sv. Václava společným patronem, communis patronus (Vojtěchovým a svým). Snad i v tom se projevuje nejen duchovní, ale i příbuzenský vztah všech tří. Neméně pozoruhodné je vyprávění Brunovo c. 21, že obležení obyvatelé slavníkovské Libice prosili na den sv. Václava (28. září 995) o příměří, ale že jim přemyslovští obléhatelé odpověděli se zlobnou ironií: Si vester sanctus est Ventizlavus, noster utique est Bolizlavus. (Jestliže váš světec je Václav, náš je rozhodně Boleslav.) Tuto mimořádnou úctu biskupa Vojtěcha a slavníkovské Libice k českému knížeti sv. Václavu nelze chápat jen nábožensky. Fakt, že Přemyslovec byl uznáván za světce a ochránce stejně v Libici jako v Praze, svědčí o kulturní, a možno-li toho slova užít, i politické jednotě slavníkov-ských a přemyslovských Čech. A ovšem u Vojtěcha a Kristiána byla tato úcta patrně podepřena i příbuzensky. V této souvislosti si připomeňme zajímavou skutečnost, že Děpoltici, vedlejší větev přemyslovského rodu v 2. polovici 12. a 1. polovici 13. století, která se dostala i do válečného konfliktu s českým králem Přemyslem I., odvozovala podle Dalimila (cap. 22) svůj původ od mytického Přemyslovce Neklaná a od vévodů Zlických, s nimiž byl podle téhož Dalimila (cap. 32) spřízněn kníže Slavník. To je ovšem jen rodová pověst, která se patrně opírala o to, že měli Děpoltici své panství v kraji Kouřimském, který se kdysi nazýval Zlicko. Ale tato pověst ukazuje, že Děpoltici pokládali své vybájené předky za příbuzné Slavníkovců a že jim (a Dalimilovi) nebyla představa o dávném příbuzenství Přemyslovců a Slavníkovců cizí. 132 Není prostě důvodu, proč bychom nevěřili Kristiánovu náznaku, že sv. Vojtěch pocházel z téhož rodu jako sv. Václav, náznaku, který podpírají i jiné indicie. Při tom je nasnadě výklad, že Slavníkovci byli od původu vedlejší větví dynastie přemyslovské, větví, která vlivem historických okolností, sešvakřením s královským rodem saským, náhle zbytněla, začala konkurovat vlastním Přemyslovcům a proto byla vyvražděna. Je to ovšem jen hypotéza, ne zcela nová, ale taková, že pro ni mluví, jak jsme ukázali, několik nesporných historických skutečností. Tato hypotéza vysvětluje na jedné straně dosti srozumitelně, že Kristián, jenž přece jen pocházel z jiné větve knížecího rodu přemyslovského, mohl psát tak bezohledně o bratrovrahu Boleslavovi, tak na druhé straně, že se mohl stát mluvčím velkomoravské tradice v celých Čechách, přemyslovských i slavníkov-ských. A že byl mluvčím a v jistém smyslu tvůrcem této tradice, zdá se nepochybné. Kde mohl Kristián, jemuž Bruno přičítá tak důrazně výmluvnost (vir eloquens), nabýt svého znamenitého latinského vzdělání, lze těžko říci. Dokud byl, ovšem nesprávně, ztotožňován se Strachkvasem, byl pochopitelně pokládán podle Kosmy za mnicha řezenského. Lze se domnívat, že byl Kristián v Itálii již s družinou, která doprovázela nově zvoleného biskupa Vojtěcha v létě 983 k investituře do Verony. Jistě se nestalo bezdůvodně, že byl poslán r. 992 právě on do Řima v čele poselství, které mělo přimět Vojtěcha k návratu do vlasti. Bruno ho ovšem jmenuje mnichem v souvislosti s tímto poselstvím, ale to bylo psáno v době, kdy už mnichem byl. Je velmi pravděpodobné, že se Kristián stal jedním z mnichů nově založeného kláštera Břevnovského. Poněvadž byla většina břev-novských mnichů italského původu, byl v ustavičném styku s latinskou kulturou v době, kdy psal svou legendu. Kristiánova legenda se vskutku opírá především o západní literární tradici, obsahuje však i pozoruhodnou složku slovanskou. V tom je právě její jedinečný význam nejen v historické literatuře českolatinské, ale i v rámci hagio-grafie západoevropské. 133 POZNÁMKY Prologus. Že Kristiánova legenda byla sepsána nejpozději ve 12. stol., dokazují bezpečně zlomky FR, FP a FP2. Její datování do konce 10. století však záleží na tom, zda máme za pravý její prolog věnovaný biskupu Vojtěchovi. Pekař byl o pravosti prologu pevně přesvědčen a svému přesvědčení dal výraz mimo jiné touto případnou větou (WLL 155): „Kdyby byla Kristiánova legenda padělkem 12. nebo 14. století, pak musí být především její prolog drzým falzem (ein freches falsum)." O padělatelské drzosti nemůže být v Kristiánově prologu ovšem ani řeči. Některé pochybnosti vyslovil o skladbě prologu přesto Chalou-pecký (Na úsvitu křesťanství, str. 271, pozn. ke str. 103—104). Překvapuje ho vlastenecký ráz prologu, jak se nám dochoval, a domnívá se tedy, že byl někdy v XI.-XII. století přepracován a rozhojněn patriotickými motivy. Vlastenecký tón se však ozývá i v Kristiánově vyprávění o Strojmírovi, který se znelíbil svým stoupencům, protože v cizině zapomněl česky. Vlastenecký motiv nebyl tedy Kristiánovi cizí, leda bychom chtěli pokládat i toto Kristiánovo vyprávění za pozdější interpolaci, jak učinil právě Ghaloupecký a jak jsme ho v tom nemohli následovat. Podobně vadila Chaloupeckému i zmínka na konci prologu, která podle jeho mínění prozrazuje, že autor prologu již věděl o svatosti a mučednické smrti Vojtěchově (o tom viz pozn. prol. 48). Prol. 4/ Osobní (často klášterní) jméno Christianus, Kristián, je bezpečně doloženo v historických pramenech 9. a 10. století (o pozdějších dobách nemluvě). Jednomu z těchto Kristiánů, nově jmenovanému opatu u sv. Pantaleotfa v Kolíně nad Rýnem, poslal jeho arcibiskup Bruno po roce 954 (Ruotger, Vita Brunonis, Mon. Germ. hist. SS IV, p. 265) napomenutí, v němž se praví mimo jiné: Ut sis, quod vocaris, eura, genti-litati ne degeneres. Hleď, abys byl tím, čím se jmenuješ, 135 abys nepropadl pohanství! To je asi příklad té myšlenkové asociace, z jaké vyšel náš Kristián, když užil o sobě v projevu povinné skromnosti stejné homony-mické hříčky. Podobných dokladů by se ovšem mohlo uvést víc. Chápat a překládat zde Christianus jako „křesťan", jak učinil zejména 0. Králík, je zbytečné a nesprávné. Prol. 7/ Liudmila píšeme zde i dále podle nejstaršího raj-hradského rukopisu 4. kapitoly Kristiána z poloviny 12. století, sign. R 387. Bodecenský rukopis má Liutmila nebo Luitmila. V titulu legendy jsme výjimečně ponechali pozdější pravopis z ohledu na tradici. Prol. 11/ ex eodem tramite Trames znamená příční nebo postranní cestu. U Aula Gellia, Noctes Atticae 13, 19 (20), 15 je užito tohoto termínu o pobočných větvích rodiny. Bylo by tedy snad možno přeložit naše místo: z vedlejší větve téhož rodu. Ovšem jinde u Kristiána (6,103) má trames význam cesta. Prol. 30/ in partibus Lutheringorum seu Carlingorum Karlovci jsou členové franského rodu, jehož největší představitel byl Karel Veliký. Lotharovci se jmenovala větev tohoto rodu, jejíž příslušník Lothar II. se stal roku 855 králem severovýchodní, francouzské části Karlovy říše, která se podle Lothara II. později nazývá Lotrinskem. Obě jména dohromady zde znamenají asi „západní", kulturně pokročilejší země. Prol. 45/ nepos carissime Jeden z hlavních dokladů pro příbuzenství Kristána s biskupem Vojtěchem. Viz úvod str. 130n. Nepos v obvyklém významu synovec se čte též u Kristiána .1,67 o Svatoplukovi, synovci Rostislavovu. Prol. 47/ qui vos meritis suis ad pontificale decus conscendere statuitetc. Již Dobrovský upozornil (Versuche III, 118) na shodu mezi touto větou prologu Kristiánova a slovy, jimiž pozdravuje Kosmův pokračovatel, Fontes R B, 339, biskupa Tobiáše po biskupském svěcení a jež nemohly být napsány dříve než v 90. letech 13. století. Znějí takto: Omnipotens conditor et gubernátor totius orbis, qui vos ad pontificale decus meritis vestris conscendere statuit, ipse vobis pro reportato lucro de creditis ovibus coronam gloriae impertiri dignetur. (Všemohoucí pů- vodce a vládce celého světa, jenž vám dopomohl pro vaše zásluhy dosáhnouti hodnosti biskupské, nechť sám ráčí uděliti vám korunu slávy za užitek odevzdaný ze svěřených ovcí.) Kristiánovo meritis suis je obvyklý termín středověkého legendárního stylu, jehož se zpravidla užívá o zásluhách světců ve smyslu jejich účasti na vykupitelském díle Kristově. V tomto smyslu se vyskytuje v legendě Kristiánově jedenadvacetkrát. Kosmův pokračovatel užívá obratu vestris meritis na jediném místě o zásluhách biskupa Tobiáše, za něž ho Bůh odměnil hodností biskupskou. To zní sice vhodně jako poklona autorově církevní vrchnosti, ale je to méně křesťanské a nepochybně méně původní než Kristiánovo meritis suis vztahující se k sv. Václavu. — L. Duchesne (Ori-gines du Culte Chrétien, Paris 1920, str. 497), cituje z rukopisu pařížského (?) kláštera Sv. Amanda z počátku 9. století starobylý obyčej, že průvod, který doprovázel novosvěceného kněze, volal: Tali presbytera talis sanctus elegit. (Toho a toho kněze si zvolil ten a ten světec.) Jména se ovšem doplňovala od případu k případu. Podobně se zde uplatňuje představa, že si Vojtěcha vyvolil za biskupa sám sv. Václav. (Upozornění brněnského liturgika P. Frant. Pokorného.) — Jestliže tu kdo koho opsal, pak opsal Kosmův pokračovatel Kristiána a Zd. Fiala, který tvrdí opak (Přemyslovské Cechy, 2. vyd., str. 101; Hlavní pramen legendy Kristiánovy, str. 3 a 7) se mýlí stejně jako Dobrovský. Prol. 48/ dum vobis in futuro aput Christum dominům coronam glorie ... acquisierit Tato věta bývá vykládána jako bezděčná falzátorova narážka na světectví Vojtěchovo, popř. jako pozdější interpolace. Musíme si však uvědomit, jak sv. Vojtěch toužil po slávě mučednické, a zmínka o tom v té souvislosti, jak to zde činí Kristián, nás nemůže překvapit. Ostatně Kosmův pokračovatel prosí také o korunu slávy pro biskupa Tobiáše, ač tu nemůže jít o žádnou podobnou narážku. Kapitola prvni." Původ historických zpráv v první a druhé kapitole Legendy, týkajících se událostí, které se staly asi 120 let před jejím sepsáním, zůstává problémem, který řešil 136 137 téměř každý z badatelů svým způsobem, takže na otázku, jakého pramene zde užil Kristián, nelze dát jednoznačnou odpověď. Chaloupeckého domněnka, že tu byla hlavním pramenem legenda Diffundente sole, je ovšem nesprávná (viz naši str. 126). Pokud jde o první kapitolu, je možno si představit, že se Kristián dostal v Římě do styku s římskou tradicí, která patrně kladla spor o slovanskou liturgii do sídla papežova. — První kapitolu Kristiána otiskli Bollandisté r. 1668 (tedy před vydáním Balbínovým) v Actech Sanctorum Martii II, 24—25 k 9. březnu, ze „starého rukopisu breviáre olomouckého", pokládajíce ji za samostatnou legendu. Teprve Pekař konstatoval, že jde vskutku 0 zlomek Kristiánovy legendy, který označil FO. 1,3/ Augustini, magnifici doctoris, ut aiunt, temporibus Tradice zaznamenaná Kristiánem, že Morava přijala víru Kristovu za časů sv. Augustina (-{-430) a uplatňovaná jako důkaz o pozdním původu Legendy, je zcela ve shodě se snahou raně středověkých autorů posunout pokřcstění svých národů do dob co možná vzdálených, dokonce apoštolských. Podle zprávy sv. Paulina (1. pol. 5. stol.) přijala prý křesťanství prostřednictvím sv. Ambrože (*397) již královna Markomanů Fritigildis. Moravané byli dlouho do novověku ztotožňováni s Markomany. Kristián se tu také mohl opírat o padělané listiny pasovského biskupa Pilgrima z třetí čtvrti X. století, kde se píše o tom, že Morava byla pokřtěna již za časů římských. Z textu Kristiánova je ovšem patrno, že mluví o dvojím pokřtění Moravy, jednom starém a druhém Cyrilově. O působení Cyrila a Metoděje u Bulharů před jejich příchodem na Moravu vypravuje tzv. Bulharská legenda (Magnae Mo-raviae fontes historici II, 200 n.), řecky psaná kolem r. 1100, ale Kristiánova zpráva ukazuje, že je tato tradice staršího data. Třeba si připamatovat, že Bulharsko leželo na cestě z Byzance na Moravu a že je tedy působení soluňských bratří v Bulharsku dobře možné, 1 když o něm slovanské Životy Cyrilův a Metodějův nic nevědí. Od slovanského Života Konstantinova (kap. 16) se liší Kristián zejména tím, že překládá Konstanti-novu-Cyrilovu obranu slovanské liturgie z Benátek do Říma. Ovšem velmi stručná zmínka o odporu někte- rých kněží v Římě k slovanské liturgii se čte v Životě Metodějově, kap. 6. 1,18/ maxime in Bulgariis Kristiánovým hodnocením slovanské liturgie v současném Bulharsku se zabýval podnětně brněnský slavista Radoslav Večerka v článku Slavistický příspěvek k latinské legendě Kristiánově, Slávia 1976, str. 132—136. Dospěl v něm k přesvědčivému názoru, že nejen ta podoba, v níž Kristián představuje slovanskou liturgii v Bulharsku j ako jev své současnosti, výborně souhlasí se situací v Prvním bulharském carství na rozhraní 10. a 11. století, ale že Kristiánova terminologie nenalézá oporu ani v 12. století, tím méně v našem století 14. 1,51/ ab ipso principe Tímto panovníkem byl (podle Kristiána) Rostislav, jehož jméno Kristián nezná nebo neuvádí. I ó něco dále (1,67) ho nazývá princeps vel rex religiosus. — Zpráva Kristiánova (jinde se nevyskytuje) o sedmi biskupech podřízených arcibiskupu Metodějovi je velmi pochybná. Pekař je sice, jak se zdá, ochoten jí věřit (WLL, str. 181 n.), ale uvádí ji přece v souvislost s činností výše vzpomenutého pasovského biskupa Pilgrima (1,3), v jehož padělcích je zmínka o sedmi biskupech, kteří existovali v době římské ve východní Panonii a v Moesii (tehdy diecézi Lauriacké, později Pasovské), z nichž čtyři působili na Moravě ještě před maďarským vpádem. S Pekařem se v podstatě shoduje Chaloupecký (Prameny X. století, str. 173 n.). Jaroslav Kadlec, který se touto otázkou zabýval naposledy (Die sieben Suf-fragane des hl. Methodius in der Legende Christians, Annales Instituti Slavíci, Band 9, 1976, str. 61—70), se přiklání k Romanu Jakobsonovi, jenž tu pomýšlel na vliv hagiografického čísla sedm nebo na ohlas počtu šesti žáků Metodějových, k nimž by byl připočten jako sedmý nitranský biskup Viching. — O zrak dal Rostislava, svrženého z trůnu, připravit Ludvík Němec r. 870. 1,81/pagus eius . ., anathemate percussa etc. O Metodějově klatbě (proti Vichingovi ?) se píše v listě papeže Štěpána Svatoplukovi z roku asi 885 (MMFH III, epist. 101, str. 224). — Kristián zde zřejmě srovnává poměry na Velké Moravě za Svatopluka s poměry v přemyslovských Čechách za biskupské správy Vojtěchovy. 138 139 — Pagus pokládá asi za femininum. U Du Cange existuje v témž významu i forma paga. Kapitola druhá. 2,5—14/ pestilencie cladibus attriti ... a clade et multiplici peste ... eruti Pestilencia a pestis zde znamenají nepochybně mor nebo hladomor, jehož zbavil primitivní Čechy posvátný sňatek věštkyně s oráčem Přemyslem. O tom viz knihu I. G. Frazera, The Golden Bough (česky: Zlatá ratolest, Odeon, Praha 1977). Založení města moudrým mužem jako základ civilizace uvádí Cicero (De inventione I, 2) a po něm ve středověku Isidorus Sevillský, Hrabanus Maurus aj. O tom všem viz článek uvedený na konci naší práce. Motiv hladomoru se nevyskytuje nikde jinde v celé přemyslovské tradici a nemohl si jej vymyslit pozdní falzátor, ba ani autor píšící po Kosmovi. 2,6/ spm consilii třeba číst spiritum consilii, a nikoli spem consilii, jak činí Pekař. Spiritus consilii je jeden ze sedmi darů Ducha Svatého (Iz 11,2). Užití křesťanského termínu o pohanské věštkyni nás nemůže překvapit. 2,27 n./ ritu paganorum ... pavimento iubetur insidere Anekdotický motiv odloučení pohana Bořivoje od stolu Svatoplukova, jehož prý použil Metoděj k získání Boři- I voje pro křesťanství a který připomíná vyprávění spisku De conversioneBagoariorum etCarantanorum (MMFH III, c. 7, str. 305) o korutanském vévodovi Ingovi, se zakládá na starokřesťanské praxi, doložené ještě v misijní oblasti bavorské v raném 9. století, jak po Pekařovi (WLL 164, 197) dovodil Jos. Cibulka v článku „Vypravování Legendy Kristiánovy o pokřtění Bořivojově" (Sborník k sedmdesátinám J. Květa 1965). 2,37/ dominus dominorum tuorum efficieris Pekař uvažoval (WLL, 199) o možnosti atheteze (škrtnutí) slova tuorum, poněvadž se nedovedl rozhodnouti, kdy byla Morava připojena k Čechám, a klonil se spíš k názoru, že se tak stalo až za vlády Oldřichovy. Ale B. Ryba prokázal v LF 1932, str. 241, že slovo tuorum patří nutně do archetypu. Chaloupecký pak vyvozoval, že Přemyslovci byli pány Moravy už za Vratislava, otce sv. Václava, ale tato jeho myšlenka nenašla mnoho víry. Ze slov Metodějových (Kristiánových) však vyplývá aspoň tolik, že se v době Kristiánově vztahovala moc Přemyslovců na Moravu, neznámo jakým způsobem a v jakém rozsahu. Tomuto výkladu neodporuje ani Kristiánova zpráva na konci 1. kapitoly, kde se mluví o domě sousedově, postiženém ohněm. Morava přece zůstala pro cechy zemí sousední i v době, kdy s nimi byla spojena v jednom státě. Naopak by ho mohla podporovat zmínka o „moravském biskupovi" v soudních aktech mohučského arcibiskupství z roku 976 (MMFH IV, 127). 2,60/ in castello, cui vocabulum inerat Gradic Gradic, kde byl zvolen sv. Vojtěch biskupem, je pozdější Levý Hradec, o němž píše listina z doby knížete Soběslava (+1140), že se zde „počalo křesťanství" (in Levo Gradech..., ubi christianitas incepta est). Zasvěcení prvního kostela v Čechách brzy po r. 874 sv. Klimentu ukazuje k tradici velkomoravské. Pod dnešním levohradeckým kostelem se našly r. 1940 základy staré rotundy prý z druhé polovice 11. století, které lze snad pokládat za zbytky původní stavby Bořivojovy (Ivan Borkovský, Levý Hradec. Nejstarší sídlo Přemyslovců, Praha 1965. S Borkov-ským se v tom shoduje mj. i Václav Richter, Die Anfänge der grossmährischen Architektur, Magna Moravia, 1965, str. 173 n). 2,69/ Surgunt adversus eum Velkou část tohoto vyprávění o vzpouře pohanských cechů proti Bořivojovi Chaloupecký v knize „Na úsvitu křesťanství" (str. 108), vydané roku 1942 vynechal, jistě také vzhledem k nacistické okupaci, protože Bořivojův sok Strojmír zapomněl česky a byl proto od lidu zavržen. Historku o knížeti Strojmírovi, nepochybně rázu anekdotického, založenou však na historické skutečnosti, vzpouře pohanských Čechů proti křesťanskému knížeti, opakuje Dalimil (FRB III 1, 151 n.), který klade celou událost do časů knížete Bedřicha (1179—1189) a Bedřichova soka nazývá Stanimírem. Slovo campus znamená u Kristiána nepochybně pole sněmovní, na které měly vyjít obě strany neozbrojený. Dalimil neporozuměl motivu Variemus nos a vyprávění značně zkreslil, takže není po- 140 141 chyby, že si Dalimil vypůjčil tento motiv od Kristiána nebo z jiného středověkého pramene, a nikoli naopak. (Viz Naši vědu 1949, 233—236). 2,123 isdem princeps ... omnipotenti Deo votum voverat Ivan Borkovský odkryl v západní části pražského Hradu mezi 2. a 4. nádvořím zbytky kostela nebo vlastně dvou kostelů ovšem malých, spíše kaplí, z nichž mladší byl postaven na základech staršího, zbořeného kostela. Tento starší kostel třeba s velkou pravděpodobností pokládat za votivní kostel, Bořivojův. Mladší kostel, v němž jsou pohřbeni manželé (kníže Spytihněv a jeho manželka?), lze patrně spojovat s tímto knížetem, jemuž přičítá stavbu kostela P. Marie legenda Crescente fide. V každém případě je objev kostela P. Marie významným svědectvím pro pravost Kristiánovy legendy. (Ivan Borkovský —■ vedle četných jiných knih a článků — Pražský hrad přemyslovských knížat, Praha 1969. Václav Richter klade v studii citované v předešlé poznámce, str. 241, Bořivojův kostel před rok 890 a Spyti-hněvův před rok 905.) Kapitola třetí. 3.1 Liudmilam, viz pozn. Prol. 7. 3.2 ex provincia Sclavorum, que . .. nunc . . . Mielnik vocitatur Chaloupecký vyslovil domněnku, že Kristián odvozuje původ kněžny Ludmily z Mělnická omylem. Podle „Staroslovanského prologu o sv. Ludmile" byla Ludmila „ze země srbské, knížete srbského dcera", z Horní Lužice, zvané tehdy Mílsko, Milňansko (provincia Mil-censis, provincia Melnicensis). Pekař pokládá Ludmilu za dceru vládce Pšovanů, což byl jeden z kmenů nesjednocených ještě čech, který se nazýval podle hradu nověji postaveného Mělnickém. Mělník byl údělným sídlem Emmy, manželky Boleslava II., jejíž denáry s nápisem MĚLNI C Cl VITAS tam ražené a opatřené nápisem EMMA REGINA se nám dochovaly. — Herbert Ludat (An Elbe und Oder um das Jahr 1000, Köln-Wien 1971, str. 105, pozn. 56) se kloní (jak tvrdí) po konzultaci s naším Dušanem Třeštíkem ke stejnému názoru jako Chaloupecký. Na významu Kristiánova názoru pro datování legendy by to ovšem nic neměnilo. Srov. též studii Z. Fialy, ČSČH 1971, str. 876—877, 897—899). 3,8/ tresfilios totidemque filias Kosmas píše I, 15, že Bořivoj měl „dva syny, Spytihněva a Vratislava", ale všimněme si, že i Kristián uvádí jménem jen tyto dva syny Bořivojovy. 3,22/ Dragomir ex provincia Sclavorum paganorum, que %todor dicitur Stodorané (zvaní také Havolané) byli slovanský kmen náležející k Veletům (neboli Luticům). Kosmas I 15 rozšiřuje zprávu Kristiánovu o toto pozdější jméno: Wratislau ... qui accepit uxorem nomine Dragomir de durissima gente Luticensi et ipsam saxis du-riorem ad credendum, ex provincia nomine Stodor (Vratislav ... pojal za manželku Drahomiř z tvrdého kmene lutického — která sama byla k víře křesťanské tvrdší než skála — z kraje Stodoranů). Podle dohadu H. Ludata (An Elbe und Oder um das Jahr 1000, 1971, str. 14) byla Dragomir tetou knížete Hevelanů (Stodoranů) Tugomíra. To je ovšem jen dohad, ale že pocházela z knížecího rodu Stodoranů, zdá se nepochybné. Nejisté je, zda přijala křesťanství po sňatku s Vratislavem, či už dříve. První slovanská legenda o sv. Václavu se nezmiňuje o zavraždění sv. Ludmily a líčí Drahomíru sympaticky, kdežto v legendě Crescente fide a u Gumpolda je podána její nenávistná charakteristika. V tom se svých předloh přidržuje i Kristián, ale na druhé straně vystupuje u něho Dragomir jako křesťanka a stará se později o pohřeb svého syna Václava. 3,65/ dux Wratislau ... basilicam in honore beati Georgii martyris statuit Tuto zprávu převzal Kristián z legendy Crescente fide, ale doplnil ji poznámkou, že se Vratislav posvěcení chrámu sv. Jiří nedočkal. 3,72/Budecz Podle vostokovské a minejní redakce První slovanské legendy o sv. Václavu dala vyučit Václava jeho babička Ludmila knihám slovanským a Vratislav ho pak poslal do Budce, aby se tam naučil latinsky. Obě ruské verze dále tvrdí, že Václav uměl i řecky, ale to je tvrzení pravděnepodobné, i když je přijímají Pekař, Chaloupecký a Vašica a i když se později totéž tvrdí o polském knížeti Měškovi II. Hlaholská verze První legendy o sv. Václavu říká* jen stručně: Naučil se knihám slovanským i latinským dobře. — Učitel, 142 143 který působil v Budci, se jmenoval podle legendy Cres-cente fi.de Učen (Ucenus). — Zprávu, že v Budči byl kostel sv. Petra založený Spytihněvem, má jen Kristián. 3,82/ beate memorie Liudmile ... ducem ipsum rudém cumfratre suo Boleslao educandos commiserunt Zdeněk Fiala, jenž pokládá omylem za základní pramen Kristiánův legendu Oriente iam sole ze 13. století, upozorňuje, že v této legendě vychovává kněžna Ludmila jen Václava, a vyvodil odtud (Základní pramen, str. 11 n.), že Kristián ve své opisovačské horlivosti svůj domnělý pramen pokazil, když svěřil Ludmile i výchovu budoucího vraha svatého mučedníka. Legenda Oriente je ovšem legenda Václavská a zmiňuje se jen o výchově Václavově tak jako První slovanská legenda. Ostatně se Ludmila výchovy svých vnuků podle Kristiána brzy vzdala, jakmile se dověděla, že ji Drahomiř podezírá z vládychtivosti. 3,120/ Beatus vero Wenceslaus... eciam spiritu prophecie... claruit Celé vyprávění kněžice Václava o jeho věšteckém snu a jeho výklad od slov Noctis conticinio až po constat fuisse impleta jsou doslova převzaty z Gumpoldo-vy legendy (kap. 10—12). V legendě Crescente fide (kap. 3) se vypráví o Václavově věštbě a jejím splnění jen na několika málo řádcích. Gumpoldovo líčení výstavného domu hradního kněze Pavla je odrazem italských poměrů (např. slova atrium, ambitus, porticus). O atriu hradního kněze Pavla se ovšem čte i v legendě Crescente fide (kap. 3). Kapitola čtvrtá. První část této kapitoly podává zavraždění sv. Ludmily v podstatě shodně s legendou Fuit. Jména vrahů, jejich znepřátelení s Drahomírou a zpráva, o stavbě kostela sv. Michala na Tetíně je dílem Kristiánovým. 4,5/ Tunnam et Gommonem Tunna et Gommo(n) jsou zřejmě jména neslovanská. Pekař vyslovil dohad, že to byli potomci rodů původně germánských, ale poslovaně-ných, Roman Jakobson (Slovo a slovesnost 1938) uváděl jméno Gommon v souvislost s ruským apelativem gomon, jež znamená hluk, řev, halas. Na správnou cestu ukázal podle mého soudu nordista Emil Walter, který 144 zjistil příbuzenství obou jmen s nordickými jmény a s nordickou mytologií a domníval se, že se k nám dostala tato jména prostřednictvím ság přes varjažskou Rus. Sám jsem však dospěl spis k názoru, že Tunna a Gommon byli skuteční lidé, vikingové, které přivedla do Čech Drahomíra ze své lutické vlasti jako členy své družiny. Upozornil jsem zejména na nepovšimnuté, pokud vím, místo z Kristiána 4,68 o spoluvládě těchto bojovníků s kněžnou Drahomírou: Regnaveruntque in tota provincia Boemorum velut magnifici duces. Kdyby se nebyli rozešli ve zlém s Drahomírou, kdo ví, zda by nebyly Čechy dostaly panovníky severského původu jako Rusové. Rozhodně se mi zdá svědčit účast záhadných cizinců na tragédii v rodě přemyslovském pro pravdivost Kristiánova vyprávění a pro pravost jeho legendy. Srov. též recenzi D. Třeštíka v ČSČH 1972, str. 392. 4,8/ antefatum presbiterum suum Paulům accersiens Antefatum se čte na tomto místě i ve zlomcích Kristiána z 12. století FR a FP zřejmě ve vztahu na zmínku o knězi Pavlovi v předcházející kapitole Kristiána. Je to jasný a nesporný důkaz, že jde o zlomky naší legendy. 4,15/ Dominici se corporis et sanguinis participacione muniens Všimni si starobylého „přijímání podobojí". 4,48/ septima sabbati die Sabbatum znamená v církevní latině nejen sobotu, ale i týden, jako na tomto místě. 4,49/ XVI. Kal. Oct. Na tento den 16. září kladou smrt kněžny Ludmily jen dva rukopisy Kristiána, T a FP. Všechny ostatní texty Kristiána uvádějí jako den smrti sv. Ludmily 15. září (XVII. Kal. Oct.). Ale na 16. září klade svátek sv. Ludmily staroslověnský prolog o sv. Ludmile a církevní praxe dosvědčená od 12. století. U většiny rukopisů jde tedy snad o pisárskou chybu. Na sobotu připadá Í6. září roku 920, takže by datum zavraždění sv. Ludmily bylo 16. září 920. Pekař však připouští i datum 16. září 921, které uvádí breviář abatyše Kunhuty z počátku 14. století. Věk Ludmilin 61 let udává shodně s přípiskem rukopisu K též Proložní legenda o sv. Ludmile a legenda Fuit. Narodila se tedy asi roku 859 nebo 860. Datum smrti sv. Ludmily je jedno z mála poměrně bezpečných dat v našich dějinách a podle něho se odhadují i jiná data o prvních křesťanských Přemyslovcích. Narození sv. Václava da- 145 tuje Pekař naposledy (Svatý Václav, Svatováclavský sborník I, str. 24) do roku 907 nebo 908, Chaloupecký (Prameny, str. 63) do roku 904. Kapitola pátá. Křesťanská zbožnost mladého Václava je vylíčena celkem podle legendy Grescente fide, shodujíc se na několika místech s její českou recensí, která byla zde, jak se zdá, z Kristiána interpolovaná. Další vyprávění o rozbroji a krveprolití mezi křesťanskou stranou Václavovou a matčinou stranou pohanskou je dílem Kristiánovým, který se však vzdává obšírnějšího výkladu o událostech tak neblahých. Vypuzení kněžny Drahomíry se ovšem připomíná stručně už v První slovanské legendě o sv. Václavu, kde se však přičítá pomluvám Václavova okolí. Zejména pak další vyprávění o translaci přenesení těla sv. Ludmily z Tetína do Prahy začínající se slovem Recordatus 5,81 — 5,127 a pokračující u Kristiána pohřbem světice nečte se v žádném jiném Kristiánově pramenu. Zachovalo se samostatně v četných breviářích. Je to ovšem zcela nepochybně fragment Kristiánovy legendy. 5,86/ inprefatum castellum Tetin ... 5,100 Paulus presbiter, ... cuius e t superius mencionem fecimus Proloženě vysázená slova, která ukazují na předcházející Kristiánův text, jsou v nejstarším zachovaném textu Recordatus FP vyškrábána, ale jsou čitelná. 5,122/ Repertum est autem corpus ... Liudmile XIIII. kalendas novembris, hora XII., feria IIII. Sv. Ludmila byla tedy vyzdvižena na Tetíně ve středu 19. října a přenesena do Prahy 21. října. Tato data se vztahují na rok 925. V dobách nám známých se slavila translace sv. Ludmily 10. listopadu, což se snad vysvětlí jako datum druhého definitivního pohřbu, o němž Kristián dále vypráví. 5,155/ vestimentorum ... pulchritudo integritasque talis splen-debat, ac si eodem textaforent die Bretholz a po něm Ka-landra shledávali v této větě důkaz, že Kristián čerpal z Kosmy. Kosmas totiž vypravuje v knize III, kap. 11, o zázraku, který se prý stal roku 1100, když pražský biskup Herman pochyboval o svatosti Ludmilině, a aby rozhodl při, kterou měl v té věci s abatyší kláštera svatojirského, vhodil kus látky ze závoje kněžny Ludmily do kotle plného žhavého uhlí. Oheň však látce neuškodil, a když byla vyňata, jevila se tak celá a pevná, jako by byla téhož dne utkána: sic visus est integer et firmus (sc. pannus, kus látky), ac si eodem die foret textus. Pekař (WLL 364 n.) vyvrátil tvrzení Bretholzovo, že se shodná fráze nehodí do textu Kristiánova, ale vyslovil dohad, že jde o běžný obrat, který se mohl vyskytnout v obou textech samostatně. Potvrdil jsem (NV 1949, 231) tento názor Pekařův poukazem na spis Bedy Ctihodného (670—735) História ecclesiastica gentis Anglorum, který obsahuje (IV, c. 19) vypravování o translaci světice, královny Aedilthryd. Když bylo její tělo vyneseno na světlo denní, bylo shledáno tak neporušené, ac si eodem diefuisset defuncta (jako by téhož dne byla zemřela), a roucha, do nichž bylo její tělo zabaleno, byla tak neporušená a nová, jako by téhož dne (ipso die) byla ovinuta kolem jejích údů (integra apparuerunt et ita nova). Týž motiv se vyskytuje v Životě sv. Cuthberta (Bedova Hist. eeel. IV, c. 30), jehož šaty zůstaly v hrobě nejen neporušeny, ale objevily se ve své dřívější novosti a podivuhodné kráse. Kosmovo ac si eodem die foret textus je v dané souvislosti méně logické, neboť zázrak u něho spočíval v tom, že Ludmilina rouška neshořela, nikoli v tom, že se jevila jako nová. Novost je zázračným zjevem u roucha, které leželo po léta v zemi, jak tomu bylo u obou anglických světců i u sv. Ludmily. Jestliže tedy vůbec kdo koho opsal, opsal Kosmas Kristiána, a nikoli, naopak. 5,169/ pontifteem... consuluit nomine Tutonem Tuto byl v Režně biskupem v letech 893—930. — Jde o kostel sv. Jiří, jejž začal stavět Václavův otec Vratislav, ale jehož vysvěcení se nedočkal (3,69). 5,184/ coepiscopum cum aliquantulis clericorum choris Tak čtou všechny rukopisy Kristiána. Zdá se nám však nepravděpodobné, že by zástupce biskupova doprovázelo do Prahy několik sborů kněží, a proto překládám „s několika přisluhujícími kněžími" (cum aliquantulis clericis chori), ponechávaje v latinském textu zaručené čtení. 146 147 Kapitola iestá. I v tomto pokračování výkladu o křesťanských ctnostech dospívajícího knížete Václava je hlavním pramenem legenda Grescente fide. Ale tak jako do páté kapitoly vložil Kristián některé motivy, které by se hodily spíš pro dospělého panovníka, např. rozbroj s matkou a její družinou a translaci sv. Ludmily, tak zde najdeme mezi ohlasy legendy Crescente fide, líčící jeho mládí, nejeden Kristiánův doplněk, který dokresluje jeho světeckou povahu a jeho vladařskou činnost. 6,49/ At si quando Mi ut principi... contigisset je takový realistický dodatek, který vzbudil pozornost a odpor autora legendy 13. století Oriente iam sole I, jenž připojil k Václavovu prípitku ke cti sv. Michaela na poslední večeři mimo jiné tato slova: „Poněvadž tedy sluha Kristův Václav, plný ducha božího, byl povahy mírné a střídmé, neměl ve zvyku vyprazdňovati číši nebo jiné zváti k pitkám, jimž se sám vyhýbal. Jistě není pravda to, co někteří jinak v této souvislosti o něm tvrdili k pohoršení posluchačů (ad scandalum audiencium) a na omluvu hříšníků omlouvajících své hříchy." Že autor Oriente polemizuje s naším místem z Kristiána, je pravděpodobné. 6,62/ cum sibifidelissimo cliente Narážka na Václavova druha Podivena, jemuž věnuje Kristián kapitolu 9. 6,87/ bibliotecisque plurimis Řecké slovo bibliotheka znamená v starším středověku bibli nebo vůbec knihu. V Crescente fide kap. 5 se čte na paralelním místě: cum reliquiis sanctorum et libris. 6,100/ rara vis uxoratis Pekař četl s rukopisem T vix a přijal překlad Střížův „kteří se nedávno oženili". Ale ve Svatováclavském sborníku I, str. 47, pozn. 46, schvaluje konjekturu rara avis, kterou navrhl Bohumil Ryba v článku „Panické manželství Václava Svatého", Časopis Matice moravské 1931, 469 n. Později dospěl samostatně k témuž řešení Paul Devos. Rara avis je úsloví pocházející z Persia a Iuvenala, Kristián však z klasiků jinak nic necituje. Proto jsme dali s K. Dosko-čilem (Manželství sv. knížete Václava, ČČH 1941, str. 201 n.) přednost rukopisnému čtení vis ve významu virtus, ctnost. O manželství, k němuž byl kníže Václav přinucen, a o jeho synu Zbraslavovi se děje zmínka jen v slovanském překladu Gumpolda, v tzv. Druhé slovanské legendě o sv. Václavu. Srov. Voličovu poznámku ve sborníku Na úsvitu křesťanství, str. 279. 6,106/ fiagris verberabat ingentibus Ve sborníku Na úsvitu křesťanství jsem chápal výraz flagrum ve smyslu přeneseném a přeložil jsem toto místo „bičoval je důtkami těžkých výtek". V Crescente fide, odkud je tento obrat převzat, čteme v bavorské i české recenzi formulaci ještě bezohlednější: statim illos mense pronos alligans, di-stricte fiagris verberabat multis. Podle toho dával Václav sezvané nestřídmé hosty připoutat tváří ke stolu mense pronos a bičovat. V české recensi Dražického rukopisu G 5 {Chaloupecký, Prameny 498) se však čte: illos sine causa ad mensám pronos alligans, districte plagis verberabat multis. Upravovatel tohoto textu Crescente vztahoval své sine causa ad mensám pronos na lidi „bez příčiny se oddávající hodování". Také Kristián zmírnil výraz své předlohy, ale flagrum třeba přece chápat asi jako skutečné důtky, a nikoliv ve smyslu přeneseném. Proto jsme překlad změnili. 6,118/ ut prediximus, viz 5,170. Kapitola sedmá. Hlavní kapitole václavské části své legendy věnoval autor velkou péči i po stránce stylistické, podávaje nadnesenou mluvou biblickou obraz křesťanského mučedníka podle vzoru Kristova. Inspirací mu bylo opět vyprávění legendy Crescente fide a Gumpolda a snad i První slovanské legendy o sv. Václavu, o níž zejména Miloš Weingart (Svatováclavský sborník I, 863—-1115) dokazoval, že byla známa jak autoru Crescente fide, tak Kristiánovi. Kdežto však Crescente fide věnuje tragédii Václavově asi 20 řádek, zabývá se Kristián posledními chvílemi Václavova života na 4 stranách, rozšiřuje a zkrášluje své vyprávění prvky homiletickými a retardačními. Také Gumpold, který se omylem domníval, že se celártato historie udála v Praze, udržuje čtenáře nebo posluchače v napětí zejména líčením hostiny v domě Boleslavově a Václavova prípitku, ale zavraždění sv. Václava si představoval na jeho cestě Z ranní bohoslužby. V První staroslovanské legendě o sv. Václa- 148 149 z/h přijede Václav se svou družinou do hradu Boleslavova na svátek Kosmy a Damiána a druhý den cestou na jitřní je přepaden Boleslavem a v bráně chrámové ubit jeho lidmi, jejichž jména autor uvádí Tuf a, Tira, Cesta a Hněvsa. Tělo Václavovo pohřbí pak kněží Krastěj a Pavel spolu s matkou Václavovou Drahomírou, která je v První slovanské legendě líčena sympaticky a sama uprchne do Charvát (severovýchodních Čech), aby uniklá smrti. 7,1/ temporibus Henrici, regis Saxonum £d. Fiala (O Kristiánových znalostech historie 10. století, ČsČH 1973, 389 n.; nebo: Přemyslovské Čechy, 2. vyd., str. 107 n.) absolutně vylučuje titul Jindřicha I. (Ptáčníka) „král Sasů" z reality 10. století, protože prý titul „král" byl vyhrazen výhradně tehdejšímu společnému králi německých kmenů. Ve skutečnosti se užívalo ještě v 10. století panovnických titulů velmi nepravidelně (srov. W. Kienast, Der Herzogstitel in Frankreich und Deutschland. Múnchen — Wien 1968, s. 437 sg.). U samotného Kristiána se nazývají česká knížata princeps nebo dux. Ale moravský vládce Rostislav je jmenován (1,51) princeps, qui partibus in Mis tunc domi-nabatur et imperabat universe terre ceu magnificus imperátor. O Svatoplukovi se u Kristiána praví (1,67) qui erat nepos principis vel regis religiosi. Bořivoj navštíví (2,23) ducem suum vel regem ^uentepulc, který se dále znovu označuje (2,73) jako rex. — Že si Jindřich podle Kristiána sám vstavil korunu na hlavu neodporuje, myslím, historické skutečnosti, že se odmítl dát korunovat (srov. Widukind, Rerum gestarum Saxonicarum lib. I, 16). Ostatně Gumpold, z něhož Kristián jinak čerpal, tvrdí v kap. 4, omylem, že byl Václav zvolen českým knížetem „pod zářivou mocí nejjasnějšího krále Oty" (sub regis serenissimi Ottonis fulgente potentia) a přece mu nikdo nevytýkal pro tento omyl falzátorské úmysly, právě tak jako se nikdo před Fialou nepozastavoval nad Kristiánovou zmínkou o současníku Václavově Jindřichu Ptáčníkovi (919—936) a jako se ovšem nikdo s Fialou nepodivoval nad tím, „kolik nesmyslů se podařilo Kristiánovi do jeho krátkého výroku směstnat". 7,4/ Boleslaus ... domům propriam seu curtim habens in urbe cognomine vocitata suo Zdeněk Fiala věnoval výrazu domus propria seu curtis článek „Uber den privaten Hof Boleslavs I, in Stará Boleslav in der Christian-Legende" Mediaevalia Bohemica 70—3, 1971, str. 3—25. Pokládá za vyloučeno, aby zmínka o vlastním domě nebo dvorci Boleslavově na jeho hradě pocházela z 10. století. Ve vlastním domě v Praze bydleli teprve poslední Přemyslovci a jejich nástupci v době, kdy podle Fialy žil Kristián. Fiala však nemůže zamlčet, že Gumpold mluví na paralelním místě o vlastním domě Boleslavově, propria domus, ovšem patrně podle své představy o současné Itálii. Je nasnadě vysvětlení, že Kristián převzal z Gumpolda tento termín (to přiznává i Fiala), ale přidal vysvětlení seu curtis, také vzhledem k tomu, že se v tomto domě nebo dvorci měla konat hostina s množstvím účastníků a že tam měl být ubytován kníže Václav se svou družinou. Ostatně Karel Guth se zmiňuje ve svém článku „Praha, Budeč a Boleslav" Svatováclavský sborník I, str. 800 o obytných budovách na Boleslavi, kde podle Staroslovanské legendy byl i dvorec Hněvsův, dům Drahomířin a příbytek kněze Krastěje. 7,49/ Advenit et tempus celebrandarum vigiliarum ... deesse sufferebat Autor legendy vkládá, ne příliš organicky, do doby spánku sv. Václava chválu jeho zbožnosti, která se projevovala v tom, že se horlivě zúčastňoval vigilií a dával si o nich předčítat celý Starý zákon (ovšem jen náznakově) a že kupoval pro obecný křest, konaný o velikonoční a svatodušní sobotě, pro nedostatek jiných dětí, děti otroků, aby je dal po vyučení ve víře a po přezkoumání jejich pravověrnosti (scrutinia) pokřtít. — Pekař soudil, že nám tento odstavec zachoval jedinečnou zprávu o prastarých formách církevně náboženského života, o nichž žádný náš pozdější pramen nic neví (pozn. k překladu StUiovú 3 v., str. 89; WLL 163 n., 240). £d. Fiala v článku „O církevně chronologické terminologii v legendě Kristiánově" (sborník Z pomocných věd historických, AUC, Philosophica et historka 3—4, 1971, 1972, str. 15—37), spatřuje právě v jedinečnosti těchto zpráv důkaz Kristiánova falzá-torství. — Ze slovo sabbatum znamená ve středověké latině i týden, jsme už připomněli (4,48). V našem případě (7,55) sacrosanctis diebus, pasche dico et penthecos- 150 151 tes sabbatis znamená ovšem soboty velikonoční a svatodušní. Z. Fiala poznamenává (citov. čl. str. 36, Exkurs II): ,, Je třeba zdůraznit, že tam, kde je termín sabba-tum uveden s genitivem názvu velikonoc (paschae, pasce apod.) tj., ve významu Bílé soboty, má vždy při sobě označení (magnum, sacrum atd.) na rozdíl od Kristiána, kde právě toto určující označení není". Soudím, že lze právě Kristiánovo „sacrosanctus" pokládat za takové určující označení. — Brněnský liturgik P. F. Pokorný se zabýval podrobně termíny sabbatum, vigiliae, matutinarum laudes ve své kritice Fialova článku, která dosud nevyšla tiskem a ve které dospěl, podle mého názoru správně, k názoru, že se Fiala zde věnoval tématu, do něhož nevnesla dosud ani liturgická věda dosti světla. 7,64/ Legis hec, pontifex alme Druhý prolog se liší od prvního tím, že Kristián biskupovi tyká, kdežto v prvním prologu mu vykal. Ale právě tato změna se zdá být ve shodě s jejich jednak církevním, jednak příbuzenským vztahem. 7,113/ Surgit... beatus Wenceslaus Autor legendy zdržuje úmyslně vyprávění. Předtím (7,77) Beatus martyr ... ecctesiam matrem petit znamená asi chystá se odebrali. Opakuje se pak dvakrát zmínka o světcově úmyslu přijít do chrámu dříve, než se tam shromáždí lid: 7,104 ante popularem strepitum, 7,T 16 priusquam popu-laris adventasset conventus. 7,119/presbiter illius ecclesie ... ianuam clausit Zpráva, že kněz zavřel podle rozkazu Boleslava a jeho družiny dveře kostelní, se čte jen u Kristiána. Scéna vraždy sv. Václava před dveřmi kostelními, které zavírá kněz, je zobrazena ve wolfenbuttelském rukopisu Gumpoldovy legendy z konce 10. století. Viz Antonín Friedl, Iluminace G. legendy o sv. Václavu ve Wolfen-bůttelu, Praha 1926; Josef Pekař, Svatováclavský sborník I, 94, pozn. 168. 7,120 unus ex hiis, a quibus egressa est iniquitas a Babilone Narážka na vyprávění proroka Daniela 13,5 o dvou starcích (knězích), kteří křivě obvinili krásnou Zuzanu a byli za to popraveni. 7,154 sancta anima ... migravit victrix ad Dominům 1111° kalendářům octobrium ... anno dominice incarnacionis 152 DCCCCXXVIIII. Zavraždění sv. Václava klade na rok 929 podle Kristiána Kosmas I, cap. 17. První staroslovanská legenda neuvádí sice rok Václavovy smrti, ale z jejího výkladu vyplývá, že byl Václav zavražděn v pondělí po neděli, na kterou připadl svátek sv. Kosmy a Damiána. To bylo roku 929 nebo 935, kdy se tato situace opakovala. Pro rok 935 mluví saský kronikář Widukind, jenž se zmiňuje o zabití Václavově v souvislosti s počátky vlády Oty I. (936—973): Interea barbari ad novas res moliendas desaeviunt, percussitque Bolizlaf fratrem suum. Boleslav byl s Otou ve stavu válečném po čtrnáct let, do roku 950. I to by tedy svědčilo pro datum jeho nastoupení na trůn (a vraždy Václavovy) 935. Pod vlivem Widukindovým se přidrželi roku 935 četní starší historikové, mezi nimi i Palacký. Rehabilitací Kristiána se uplatnil rok 1929 jako rok václavského milénia. Podle Kosmy I, 19 bylo tělo sv. Václava přeneseno z Boleslave do Prahy 4. března 932, což se shoduje s Kristiánovým údajem, že odpočívalo v Boleslavi tri roky. — K Palackého datování se znovu vrátil J£d. Fiala v práci Dva kritické příspěvky ke starým dějinám českým, Sborník historický 9, Praha 1962, a s ním projevil v této věci souhlas Oldřich Králík v knize Labyrint dávných dějin českých, Praha 1970, 81—116. Stanovisko Pekařovo, opírající se o dva významné domácí české prameny, potvrdil nověji paleografickým rozborem hlaholských dat „První církevněslovanské (staroslovanské) legendy" slavista vídeňské univerzity František Václav Mareš v článku „Das Todesjahr des hl. Wenzels in der I. kirchenslavischen Wenzelslegende" (Wiener Slavis-tisches Jahrbuch, 1972, 192—208). (Srov. též Rogov, Bláhová, Konzal, Staroslověnské legendy českého původu, Praha 1976, s. 100—104.) 7,160/ mater, quam nuper peccatis ipsius exigentibus pepulerat Srov. 5,68 n. 153 I Kapitola osmá. Na počátku se vypravuje o zázraku s krví Václavovou, o povraždění přátel a kleriků Václavových a o potrestání vrahů. Velká většina kapitoly je však věnována historii o přenesení svatého Václava a zázrakům, které translaci provázely. Hlavním pramenem je opět Cres-cente fide. Na rozdíl od Crescente se však vypráví v Kristiánovi o třech nových, zázracích. Vedle rozvodněného potoka Rokytnice překročí nosiči těla sv. Václava zázračně i řeku Vltavu. Druhý zázrak se týká přítele Václavova, který shledal, že jeden z nehtů světcových je uvolněn, a třetí sestry Václavovy Přibyslavy, která nalezla podle pokynu bratrova jeho uťaté ucho a přiložila je k jeho tělu, k němuž dokonale přirostlo. 8,37/ Si qui vero supersunt, stipendiorum sibi victum manibus queritantpropriis £denék Fiala (Přemyslovské Čechy, 2. v., str. 107; Hlavní pramen legendy Kristiánovy, str. 71) se dovolává autobiografického výroku italského člena družiny Karla IV. ŇBeccariho Stipendiarius sum... a soudí, že Kristiánův výraz stipendium znamená nepochybně žold a že historikové se již nemusí na tomto základě znepokojovat problémem námezdní práce v cechách 10. století. Ve skutečnosti stipendium neznamená žold, nýbrž podle Du Cange prostředky k živobytí, nebo prostě obživu, kterou si prý musili potomci vrahů sv. Václava vydělávat tvrdou prací svých rukou, zatímco mohli podle svého původu žít svobodně jako členové knížecí družiny.. 8,52/ genti Bohemorum, iamdudum ad se converse Na úsvitu křesťanství, str. 125, jsem přeložil iamdudum již dávno. Translační verze Corpus sacratissimi martiris, kterou obsahuje legenda Ut annuncietur (p. 49 Podlaha), v obou recensích, a kterou převzala i delší recense Oriente iam sole, fo 6 lr, má však v obdobné poznámce čtení genti Bohemorum ad jidem noviter converse. Mezi oběma texty se zdá být pozoruhodný rozpor. Zatímco se v translaci Corpus nazývá český národ v době knížete Václava národem nově na víru obráceným, Kristián jej naopak nazývá podle běžného pojetí tohoto místa, kterého jsem se původně i já přidržel, národem již dávno pokřtěným. Týž rozpor by pak byl i v Kristiánovi samém, neboť v „druhém prologu" (7,67) se mluví 0 současných ceších jako o národě, jenž je pokládán podle své přirozené povahy za národ zvlášť divoký. VŠiml si toho již V. Chaloupecký (Prameny str. 359) a vyslovil proto dohad, že citovaná pasáž Kristiánovy legendy, v níž se Václav nazývá ochráncem (patronem) českého národa, je interpolace z doby pozdější, asi z 12. století. R. Urbánek shledává (Legenda tzv. Kristiána, str. 251 a pozn. III 132) ve shodě s Fr. Vackem v citované větě Kristiánově důkaz, že je Kristiánova translační verze Requievit corpus mladší než translační verze Corpus sacratissimi martiris. Pozměniv myšlenku, kterou četl v Corpus, dal prý Kristián této myšlence ráz mesianistický, nehodící se do 10. století. A tak se prý výmluvně podřekl a prozradil jako falzátor. lam dudum se ovšem překládá zpravidla „již dávno", ale není to jediný možný překlad a dokonce ne pro naše místo nejvhodnější. Ňovotného-Pražákův slovník zaznamenává u dudum protikladné významy: dávno, dříve, prve, před chvílí, nedávno. Význam „před chvílí", „právě" čteme 1 ve Vulgátě, Genesis 27,33. Podobně Forcellini — De Vit (Lexicon totius Latinitatis) poznamenává, že se iamdudum klade vždy o nedlouhé době. Skutečně souvislost Kristiánova místa ukazuje, že je tu třeba překládat národu „teprve nedávno obrácenému". Výroky, které Kristián dále cituje ze Skutků apoštolských 10,35, že „v každém národě, kdož se Boha bojí a činí spravedlnost, příjemný jest jemu," a z epištoly sv. Pavla k Římanům 5,20, že „když se rozhojnil hřích, ještě více se rozhojnila milost", mají zde smysl jen tehdy, jestliže se vztahují na světce, jenž byl dán milostí boží národu hříšnému, napolo ještě pohanskému. Autor translace Corpus rozuměl Kristiánovi lépe, než jsme mu dosud rozuměli. Proto překládáme národu, „který se teprve nedávno k němu (k Bohu) obrátil", a nesouhlasíme ovšem se £d. Fialou, který tvrdil (Přemyslovské cechy 2. vyd., 110), že „se tu Kristián hodně podřekl". 8,60/ quamvis sera, čepit mirari Mirari znamená dívati se do zrcadla (franc. se mirer), srov. „zpovědní zrcadlo", rozpomínati se na svůj hřích, káti se. V První staroslověnské legendě o sv. Václavu se ku konci Boleslav kaje a dá přenést tělo bratrovo do Prahy. 8,72/ ut qui idem martyr transferretur Je možné, že jde 154 155 o kristiánovské hyperbaton, ovsem nezvyklé a méně srozumitelné. Pekař se proto přidržuje korektury Act Sanctorum, qui, ut idem etc. Srozumitelněji píše Oriente iam sole I, 419,12 n. Pekař: Et tandem preces effundunt ad eum, cuius corpus baiolabant, ut qui per multas revelaciones corpus suum transferri mandavit, sola-cium eis ferre non differret. (Konečně počnou modlitby vysílati k tomu, jehož tělo nesli, aby on, jenž v mnoha zjeveních kázal, aby bylo jeho tělo přeneseno, neváhal jim poskytnouti pomoci.) 8,131/ Pribislawa Podle První cirkevnoslovanské legendy o sv. Václavu měl Václav čtyři sestry, které byly provdány za vládce různých knížectví. Jejich jména tato legenda neuvádí. Jen Kristián vypravuje zde a 10,129 n. o Přibyslavě. Kapitola devátá. Už v legendě Crescente fide (cap. 2) je řeč o tom, že se sv. Václav vydával v noci na pole a na vinici doprovázen oddaným sluhou (cum uno cliente, cum mi-nistro fideli). V Gumpoldově legendě se vypráví (cap. 8 a cap. 26) o mladém, věrném služebníku, který tak naříkal nad smrtí svého pána, že ho Boleslav kázal oběsit. Ale oběšenci prý dále rostly a..,šedivěly vlasy, jako by byl živ. Také Kristián se zmiňuje (6,62) o nej-věrnějším druhu Václavově, který ho doprovázel na nočních cestách a o němž slibuje vypravovat později zvláštní zázrak. To činí nyní v této kapitole, kde nazývá člena Václavovy družiny Podiveném a na rozdíl od Gumpolda ho představuje jako dospělého muže a dokonce správce knížecího dvora. Kristiánova zpráva o Podivenově pohřbu má pozoruhodné potvrzení u Kosmy III, 55. Podle Kosmy biskup Šebíř, chtěje rozšířit kapli sv. Václava, musil vykopat kosti Podive-novy, protože nebylo jinak možno vésti zeď, a umístil je v komoře, kde se chovaly kostelní poklady. To se stalo kolem roku 1060. Roku 1124 našel prý podle téhož místa Kosmova kosti Podivenovy v sakristii biskup Menhart a pohřbil je pod věží kostela sv. Víta, mezi oltářem sv. Mikuláše a hrobem biskupa Gebharda. 9,26/ in asso balneo, quod populari lingua stuba vocatur Fiala, (Hlavní pramen str. 32 n.) dokazuje, že je teprve po polovině 13. století doložen u nás pro vytápěnou koupelnu termín stuba balnearis, nikoli jen stuba, jak zde praví Kristián. Zde stačí citovat Du Cange, která překládá slovo stuba (stupa, stuppa) jako bal-neum. Např. mnich Bernard píše v Gonsuetudines Clu-niacenses, cap. 25: Quando aliquis eorum vult in balneum vel in stuppam intrare (Když někdo z nich chce vstoupit do lázně neboli do stuby). Pro assum balneum sé čte doklad u Ceísa 3,27,3 assae sudationes (suché pocení) a v starém Glossáři III 353,79 (assa cella) suchá lázeň. Dokladů by bylo možno uvést víc. 9,64/ dispensator znamená podle Du Cange už v starším středověku oeconomus, major-domus, dispositor regiae domus (správce knížecího domu). Z- Fiala (Hlavní pramen, str. 38 n.) vykládá dispensator „hofmistr královského dvora vrcholného středověku" a vidí v něm ovšem u Kristiána anachronismus. 9,65/ extremos usque ad cocos je příslovečný obrat, kterým nemá být řečeno nic jiného, než že Podiven hleděl na knížecím dvoře vzdělávat kdekoho. Coquus (kuchař) a culina (kuchyně) mají už ve starověku prízvuk peiora-tivní. Paradoxní zmínka o kuchařích v souvislosti s vyšším vzděláním je Kristiánovi jen stylistickým prostředkem a nemá co dělat se skutečnými kuchaři na dvoře Václavově. Výraz, kterého dále Kristián užil, curtenses, označuje docela jasně „dvořany". Kristián nemluví na našem místě o vzdělání dvorského služebnictva v obecném slova smyslu, ale jen o vzdělání Václavovy družiny. Ze členy této družiny učil Podiven nejen zpívat žalmy, ale i psát (stih exarare),$e ovšem stěží myslitelná hyperbola, ale byla by to hyperbola i ve 14. století, do kterého odpůrci pravosti legendu Kristiánovu kladou. Mutatis mutandis to platí i o udělování peněžité almužny, při které Podiven násobil štědrost svého pána. Třeba tu připomenout, že Kristián žil patrně v Břev-novském klášteře mezi mnichy přivedenými z Itálie a že sám byl jednou, ale spíš dvakrát, v této zemi staré a pokročilé kultury, odkud si mohl přinést motivy svých anachronismů. 156 157 Kapitola desátá. Jako téměř každá legenda, tak i legenda Kristiánova se končí zázraky. Sedm z nich převzal Kristián z legendy Crescente fide ve stejném pořadí. Většinou je však preštylizoval a rozšířil. Jde zpravidla o vězně, kteří byli na přímluvu sv. Václava vysvobozeni ze žaláře. Slepé a chromé Pražance a chromému Frankovi bylo po modlitbě u hrobu Václavova vráceno zdraví. Také Gumpold převzal a preštylizoval zázraky z Crescente fide, nahradiv jen jeden ze zázraků o osvobozeném vězni na třetím místě stručným vyprávěním o Po-divenovi, jehož jméno však neuvádí. Kristián přidal k původním zázrakům z Crescente, převzatým už Gumpoldem, tři nové zázraky, o krádeži ostatků Václavových za účasti jeho sestry Přibyslavy, o božím soudě nad správcem žaláře, který byl nespravedlivě obviněn z úplatkářství, a závěrem vyprávění o souboji sv. Václava s vévodou kouřimským. Před tímto vyprávěním předchází parafráze modlitby, kterou se končí bavorská recense Crescente fide a která má slovní ohlas i v krátkém závěru recense české. V rukopisech Gum-polda se modlitba nečte ani tu není její parafráze. 10,62/ peregrino precio accepto Tento výraz pokládá %deněk Fiala (Hlavní pramen, 54 n.) v 10. století za nesmyslný. Přijal by konjekturu P. Athanasia argenti precio, ale zde nejde patrně o konjekturu, neboť v legendě Ut annun-cietur I (rukopis Augustiniánského kláštera na Starém Brně, nyní UK Brno, sign. A 44, LF 1955, str. 199) se čte právě precio argenti accepto. Ponecháváme však čtení rukopisů Kristiánových, které převzala také Oriente I. Podobně odsuzuje Fiala v témž zázraku výraz longin-quis nacionibus, který prý opsal Kristián z Oriente iam sole I, kdežto v bavorské legendě Crescente stojí lon-ginquis paganis. Nevěděl, že v české verzi Crescente, LF 1958, str. 62, stojí longinquis gentibus. 10,87/ In civitate Pragensi erat quedam mulier Fiala napsal před časem článek „O pražském názvosloví v legendě Kristiánově" (ČsČH 1970, 265—282), v němž tvrdí, že název civitas Pragensis nemůže být starší než ze samého sklonku 12. století, protože se dříve v domácích pramenech nevyskytuje a vyskytovat nemůže. Ukázal jsem v článku „Civitas Pragensis a metropolis Pragen- 158 sis v Kristiánově legendě" 1972, že adjektivní tvar jmen hradů a měst se vyskytuje ve všech dobách, i u evropských současníků Kristiánových v 10. stol., a že střídání jmenného a adjektivního označení (Praga, civitas Pragensis) je u Kristiána docela zákonité. 10,93/ jeneratoribus, quid redderet, non habebat Z- Fioio, se domnívá, že faenerator je termín jednoznačný, že znamená „lichvář, jehož existence byla v Čechách 10. až 11. století absolutně vyloučena" (Hlavní pramen, str. 59; srov. Přemyslovské Čechy 2. v., str. 108). Faenerator však znamená i věřitele a je pravděpodobné, že se Kristián přidržel slov Kristových u Lukáše 7,41 o dvou dlužnících, kterým jejich věřitel (faenerator) odpustil: non habentibus illis, unde redderent. V české Crescente fide LF 1958, str. 63, s níž se Fiala neseznámil, se mluví 0 muži, kterého věřitelé spoutali, illi, quibus aliquid de-bebat et non habuit, unde redderet. V bavorské legendě Crescente se čte ovšem jen illi, quibus aliquid debebat. 10,133/ inclusus Tak se nazýval poustevník, který se dal zazdít do cely, nejčastěji v sousedství kostela. 10,136/ illum se vztahuje na poustevníka, který radil ostatním k této svaté krádeži a pak se jí musil s nimi zúčastnit. Ve sborníku Na úsvitu křesťanství, 132 jsem změnil illum na Ulam a vztahoval nesprávně na Při-byslavu. Ze stejné chyby vycházím i v článku „Přibys-lava v Kristiánově legendě", Řád VIII, str. 240 až 243. 10,172/ Igitur si ... slilo comprehendere coner, lux michi ante, quam pagina deficiet Tato pasáž má přímou paralelu v charakteristice sv. Ludmily (3,56) a její gramatická formulace doložená i v Bóddeckém rukopise {Chaloupecký, Prameny, 529), spojení konjunktivní věty s indikatívni budoucí větou, se zdá potvrzovat názor, že obě věty napsal týž autor, Kristián. Kristiánovo autorství této pasáže a ovšem i kouřimské epizody potvrzují 1 slovní shody mezi touto pasáží a mezi modlitbou, kterou se končí bavorská Crescente fide, zejména slova o viditelných i neviditelných nepřátelích, která se čtou v bavorské Crescente i v.Kristiánovi. Kristián přidává do svého textu zmínku o boží pomoci ve válce na přímluvu sv. Václava, patrně jako přechod k vyprávění o souboji mezi sv. Václavem a vévodou kouřimským, které se začíná odůvodňovacím Mam urbs quedam, 159 10,199/ atque ipsum civitatemque sue dicioni pacifice firmat Kouřimský motiv přijaly do svého vyprávění všechny václavské legendy 13. a 14. století, Út annuncietur, Oriente iam sole, Dalimil a Karel IV., přesunuly jej ovšem do Václavova životopisu. Slovní shody mezi Kristiánem a dvěma legendami 13. století, Ut annuncietur a Oriente iam sole, nelze vysvětlit jinak, než že oba autoři měli před sebou Kristiánovu legendu, které užil každý svým způsobem. V legendě Ut annuncietur I má kouřimská episoda 210 slov, v Oriente I jen 107. Závěr souboje, podle něhož upevnil sv. Václav svou moc nad povstaleckým Kouřimském, svěřiv doživotní vládu nad tímto krajem pokořenému vévodovi, se v legendách 13. století výslovně nepřipomíná, třebas se ovšem rozumí sám sebou. Dalimil (vydal Havránek -Daňhelka - Kristen 1957, str. 56—57) se značně rozchází s latinskými legendami. Uvádí jméno kouřimského, podle staršího názvu prý zlického, knížete Ra-dislava, a i jinak rozmnožil kouřimskou epizodu o nové motivy. Co je však ještě zajímavější, že se o jeho legendu opírá ve vylíčení souboje sv. Václava s vévodou kouřimským ve své legendě o sv. Václavu (cap. 3—4) Karel IV. Jeho závislost na Dalimilovi je očividná jak na začátku, kde se mluví o příčině konfliktu mezi oběma knížaty, tak i v závěru, kde Karel IV. tak jako Dalimil zcela zapomínají na politický smysl souboje a dávají hovořit sv. Václavu k pokořenému knížeti kouřimskému týmž jazykem: Báío, nechaj mého. Měj v svém dosti. Contentus esto tuis. Tua autem non desidero. Vade in pace. Pojetí kouřimské epizody u Dalimila a Karla IV. se odchyluje od pojetí Kristiánova ještě víc než ve václavských legendách Ut annuncietur I a Oriente iam sole I. Ze všech těchto pramenů jediný Kristián uzavírá kouřimskou epizodu logicky, ve shodě se smlouvou uzavřenou před soubojem. Kristiánova legenda nemohla být napsána v krátkém období mezi Dalimilovou Kronikou (1314) a kodexem Jana z Dražie, v němž byl někdy v letech 1320—1342 zapsán její úplný text. Nemůže být naopak sporu o tom, že je starší než naše václavské legendy 13. století a všechny úvahy o pozdějším původu nebo interpolovaní kouřimské epizody se nám ukázaly zbytečné. AUTOROVY PRÍSPEVKY K PROBLEMATICE KRISTIÁNOVSKÉ 1. Na úsvitu křesťanství. Z naší literární tvorby doby románské v stol. IX.—XIII. Uspořádal V. Chaloupecký. Praha 1942. (Překlad Crescente fide, Diffundente sole, Kristián, Tempore Michaelis imperatoris, Factum est, Oriente iam sole.) 2. Několik poznámek k výkladu legendy Kristiánovy. Naše věda 1943, str. 17—24. 3. O Kristiána I (Závis Kalandra, české pohanství, Praha Praha 1946). NV 1949, str. 209—239. 4. O Kristiána II (Rudolf Urbánek, Legenda tzv. Kristiána 1947—1948). NV 1950, 158—173, 197—216. 5. K václavské legendě Laurentia z Montecassina. Slovesná věda, 1950, str. 174—176. 6. La legende du prince-laboureur Přemysl et sa version primitive chez le moine Christian. Charisteria Thaddaeo Sinko. Varsaviae —■ Wratislaviae 1951, str. 151—168. 7. Rytmické klausule Kristiánovy legendy a otázka jejího datováni. Listy filologické 1951, str. 169—190. 8. Crescente fide, Gumpold a Kristián. Příspěvek k datování legendy Kristiánovy s dodatkem o dnešním stavu této otázky. Sborník prací filos. fakulty brněnské university, D 1, 1955, str. 48—66. 9. Václavská legenda XIII. století „Ut annuncietur", její poměr k legendě „Oriente" a otázka autorství. LF 1955, str. 196—209. 10. Václavská legenda XIII. století Ut annuncietur (Doplněk). LF 1957, str. 149—150. U. Nově zjištěný rukopis legendy Crescente fide a jeho význam pro datování Kristiána. LF 1958, str. 56—68. 12. Život svatých Crha a Strachoty v staročeském Pasionále. Sborník Rodné zemi, Brno 1958, str. 360—365. 13. Legenda Beatus Cyrillus. SPFFBU, C 8, 1961, str. 94—104. 14. Kristián či tzv. Kristián. SPFFBU, E 9, 1964, str. 139—147. 15. Great Moravia Tradition in the lOth Centu ry Bohemia and Legenda Christiani. Magna Moravia, Brno 1965, str. 522 —566. 160 161 16. Ghristianus monachus Kap. I.—III. Magnae Moraviae fontcs historici II, 1967, str. 186—199. 17. Kristián či Radim (Oldřich Králík, Šest legend hledá autora. Týž Slavníkovské interludium), česká literatura 1967, str. 518—520. 18. Tunna und Gommon — Wikinger aus der Fiirstengefolg-schaft? Folia diplomatica I, UJEP 1971, str. 171—188. 19. Karel IV., císař římský a král český. Legenda o svatém Václavu (Překlad a doslov). Lyra Pragensis 1971, stran 28. 20. Civitas Pragensis a metropolis Pragensis v Kristiánově legendě. SPFFBU, F 16, 1972, 7—16. 21. Souboj sv. Václava s vévodou kouřimským v podání václavských legend. Studie o rukopisech XII, 1973 (1975), 89—100. 22. Latinské legendy českého středověku. SPFFBU, E 18—19, (1973—1974), str. 267—308. 23. Zdenžk Fiala, Hlavní pramen legendy Kristiánovy (Recenze). LF 1975, str. 164—172. 24. Kristiánova legenda. POZNÁMKY K VYOBRAZENÍM OBRAZOVÁ PŘÍLOHA: 1 /—2/ Sv. Cyril a Metoděj. Brzy po smrti Konstantina -Cyrila (869) byla namalována nad jeho hrobem v kostele sv, Klimenta v Římě freska zobrazující Konstantina-Cyrila před soudem Kristovým. Freska, na níž má Metoděj patrně funkci svědka, byla znovu objevena až v 19. století, ovšem ve stavu značně poškozeném. Uprostřed fresky je zobrazen Kristus, po jeho levici sv. Cyril, za ním arch. Gabriel a dále sv. Kliment. Po Kristově pravici je sv. Metoděj držící v ruce pohár, za ním arch. Michael a sv. Ondřej. Ani Cyril ani Metoděj nejsou ještě označeni svatozáří jako světci. (Vasil Pandurski — Světlin Bosil-kov, Kiril in Metodij v Rim, Sofia 1970.) 3/—4/ Ukázka šperků z Mikulčic (Josef Poulík) a z okolí Pražského hradu. Šperky nalézané na pohřebištích na jižní Moravě, ale i v Čechách (naposledy v Lumbeho zahradách u Pražského hradu) jsou svědectvím kontinuity mezi kulturou Velké Moravy a kulturou přemyslovských Čech. (Obr. č. 3 otištěn z katalogu výstavy Velká Morava, ČSAV Praha 1964; obr. č. 4 z archívu Archeologického ústavu ČSAV v Praze.) 5/ Základy rotundy na Levém Hradci byly objeveny r. 1939 pod dlažbou dnešního kostela. O stáří této rotundy se pochybovalo, ale dnes vítězí názor, že jde o první známý český kostel, Bořivojův, postavený pod vlivem moravských rotund. (Ivan Borkovský, Levý Hradec, nej-starší sídlo Přemyslovců, Praha 1965, str. 56 n.) 6/ Zbytky základů kostela Panny Marie na Pražském hradě. Kostel Panny Marie objevil v roce 1950 Ivan Borkovský v průjezde dnes vedeném ze IV. nádvoří (Na baště) do nádvoří II. Zjistilo se, že jde vlastně o dva malé kostely, z nichž starší byl z neznámého důvodu zbořen a mladší na jeho místo vestavěn. V mladším kostele byl objeven dvojhrob muže a ženy. Borkovský soudí, že starší kostel byl postaven Bořivojem a mladší patrně Spytihněvem, jenž v něm byl se svou manželkou pocho- 162 163 ván. (Ivan Borkovský, Pražský hrad v době přemyslovských knížat, Praha 1969.) 7/ Hrobka knížete Vratislava (otce sv. Václava) v chrámu sv. Jiří na Pražském hradě. Byla zřízena nedlouho po smrti Karla IV. nad knížecími ostatky přenesenými r. 1379 z původního hrobu do olověné truhlice. Horní část náhrobku je ozdobena rodovými znaky a jinými dobovými obrazy. (Anežka Merhautová, Basilika sv. Jiří na Pražském hradě, Praha 1966.) 8/—9/ Zavraždění sv. Václava. Iluminace z rukopisu Gumpoldovy legendy v tzv. Wolfenbuttelském rukopise napsaném kolem r. 1000 pro manželku Boleslava II. Emmu. To je scéna, o níž nepíše Gumpold, ale jedině Kristián (v našem textu na str. 70n.) a je třeba ji hodnotit jako důkaz jeho pravosti a datování do konce 10. století. (O tom naposledy Antonín Friedl, Nové poznatky k dějinám českého malířství, Umění XXI, Praha 1973, 257 n.) 10/ Hrobka sv. Ludmily s ležící sochou světice v chrámu sv. Jiří na Pražském hradě. Náhrobek pochází ási z doby Václava IV. Socha světice se pokládá za práci z okruhu parléřovského. Mříž kolem náhrobku je z roku 1858. (Albert Kutal, České gotické sochařství 1350—1450, Praha 1962.) 11 / Přílba z chrámového pokladu svatovítského pokládaná za přílbu sv. Václava. Je datována badateli do 8. až 11. století. Na nánosku byl později, ale snad ještě v době knížete Václava, upevněn obraz Ukřižovaného (dnes stejně jako přílba vůbec značně porušený), s nímž snad souvisí vyprávění o kouřimském souboji. (Dagmar Hejdová, Přílba zvaná „Svatováclavská", Sborník Národního musea v Praze, Řada A, Historie 1964, 1—94.) 12/ Svatováclavská kaple v chrámu sv. Víta. Byla ve stavbě dokončena před rokem 1367. Socha sv. Václava uprostřed při protější zdi mezi dvěma malovanými anděli pochází od Petra Parléře nebo od jeho žáků. Náhrobek sv. Václava vpravo dole je větším dílem z doby nové. (Viktor Kotrba, Kaple svatováclavská v pražské katedrále, Umění 1960, 329—356. Albert Kutal, České gotické umění, Praha 1971, obr. č. 38.) 13/ Votivní obraz arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě (1364—1378) s podobami českých světců a patronů. Byla pořízena patrně pro arcibiskupovu kapli v Roudnici kolem r. 1371. Horní pás zobrazuje klečícího Karla, za ním stojícího sv. Zikmunda, dále klečícího Václava IV. s jeho patronem sv. Václavem; na dolním páse jsou zobrazeni sv. Vojtěch, sv. Vít, klečící arcib. Očko, sv. Prokop a s v. Ludmila. 14/ Sv. Vojtěch zobrazený na mramorové studni u chrámu sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově v Římě (San Bartolomeo aľ Isola). Ota III. zasvětil tento kostel původně sv. Vojtěchu. Je sám zobrazen na jedné straně studně, na jejíž druhé straně je muž s biskupskými odznaky, v kterém lze sotva spatřovat někoho jiného než sv. Vojtěcha. 15/ První strana z rukopisu Rajhradského breviáre z polovice 12. století, nyní v Univerzitní knihovně v Brně (Vladislav Dokoupil, Soupis rukopisů knihovny Benediktinů v Rajhradě. 1966, sign. 387, fol. 100 r. V našem vydání str. 34, 4, 1—24). 16/ První strana Kristiánovy legendy z kapitulního (Dra-žického) rukopisu G 5 z let 1329—1342, nyní depositum Archivu kanceláře presidenta republiky, fol. 24 b. V našem vydání str. 8, Prol. 1—52. K VYOBRAZENÍ NA PREBALU Sv. Václav z pletencové iniciály D-ixit na textové straně Kodexu vyšehradského (kol. r. 1085, Praha, Univerzitní knihovna). K VYOBRAZENÍ NA STRANĚ 3 Sv. Václav jako kníže. Je to zvětšenina iniciály I z rukopisu legendy Crescente fide, kterou autor zjistil (jako jedinou úplně zachovanou „českou" recensi) v tzv. Zwie-faltském pasionálu, uloženém nyní ve Stuttgartské Zemské knihovně, sign. 56, (sv. II.), fol. 113 v—115 v. Rukopis pochází z poč. 12. stol. První strana legendy Crescente fide je otištěna i s touto iniciálou v příloze článku, cit. v seznamu autorových příspěvků kristiánovských pod č. 11. 164 OBSAH Incipit vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius .... . . . . . 8 Počíná se život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily ... . . ... . . ... 9 Textová kritika. Značky rukopisů..... 105 Obecný úvod k poznámkám ...... 119 Poznámky ........... 135 Autorovy příspěvky k problematice kristiánovské . 161 Poznámky k vyobrazením . . . . . . .163 KRISTIÁNOVA LEGENDA K vydání připravil, z latinského originálu přeložil a poznámkami opatřil Jaroslav Ludvíkovský. Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Zdeněk Stejskal. Vydalo nakladatelství Vyšehrad v r. 1978 jako svou 508. publikaci. Vydání ve Vyšehradu první. Stran 165. Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský. Ze sazby písmem Baskerville vytiskl MÍR n. p., závod 1, Praha 1, Václavské nám. 15. Náklad 10 000 výtisků! AA 8,24, VA 10,62. Cena vázaného výtisku 21,— Kčs. NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD PRAHA 2, KARLOVO NÁMĚSTÍ 5 33—508—78 1331 402/856 Kčs 21,—