Současné etnologické bádání o trampské subkultuře
Karel Altman
Období posledních desetiletí je érou mnoha změn v řadě vědních oborů, které našly svůj výraz
i v rychlém rozvoji národopisné vědy. Zvykli jsme si nazývat národopis etnologií, obohatili
jsme škálu metod své práce, ale především došlo ke značnému, ne-li přímo nevídanému
rozmachu badatelského záběru našeho oboru, mnohdy o témata, která ještě v polovině 20.
století byla v jeho rámci zhola nemyslitelná. Vedle tradičního venkovského prostředí coby
objektu bádání nastoupil též výzkum města a velkoměsta. Zde od prvotního zkoumání
dělnictva (včetně horníků) rozšířili etnografové a folkloristé svůj výzkumný úsek také na další
vrstvy a skupiny obyvatel urbanizovaného prostředí. Při svých bádáních se etnologové
v mnohém nechali i dále nechávají inspirovat pracemi prováděnými příbuznými vědními
obory, především sociologií, kulturní historií, sociokulturní antropologií.
V rámci novodobých národopisných/etnologických výzkumů dospěli v osmdesátých letech
20. století badatelé ke zkoumání trampingu neboli trampského hnutí. Vzhledem k ne zcela
známému tématu v rámci národopisné vědy se zde jeví jako nezbytné alespoň krátce
charakterizovat tento kulturní jev. Tramping, trampské hnutí či trampská subkultura
představují specifický fenomén, mající svou tradici na území našeho státu. Tento poměrně
složitý, bohatě strukturovaný jev se řadí mezi subkultury mládeže, přičemž je však patrný
přesah mimo tuto věkovou skupinu. Tramping se jeví jako forma sdružování poměrně přesně
vymezené skupiny obyvatel a současně také jako specifický způsob jejich využívání volného
času. Je projevem životního stylu především městské mládeže, která jej také jako první počala
provozovat, vždy představovala jádro trampů a dodnes je zjevně nejpočetnější skupinou
v rámci nositelů tohoto hnutí. Tento fenomén byl a je zkoumán nejen v přítomnosti, ale též
retrospektivně, neboť tramping má u nás svou téměř stoletou historii. Přitom vždy vykazoval
řadu atributů, jež jsou vlastní výhradně jemu a které jsou užívány všemi jeho nositeli nebo
jejich většinou, a staly se tak jeho identifikačními znaky.
V období před listopadem 1989, v osmdesátých letech, věnovali tehdejší čeští a slovenští
etnografové a folkloristé pozornost trampingu spíše okrajově, ojediněle, a jak je nám známo,
někdy i s neblahými následky v důsledku restrikcí ze strany státního aparátu. Bratislavský
etnolog Arne Mann uveřejnil v roce 1985 stať zkoumající obřady přijímání nových členů do
trampské osady1
ve sborníku ze Strážnického sympózia, za což mu – alespoň dle jeho
vlastních slov – věnovala zvýšenou pozornost Státní bezpečnost (StB). Další dílo z té doby,
rozsáhlá studie Václava Vohlídky2
, byla věnována historii trampingu ve 20. a 30. letech.
Autor se zaměřil tedy nikoli na současnost, nýbrž na poměrně dávnou minulost, čímž
1
Mann, A.: Obrady prijímania nových členov do trampskej osady. In: Čas života. Brno 1985,
s. 225 – 240.
2
Vohlídka, V.: Trampové 20. a 30. let. In: České dělnictvo III. Společenský život v dělnických
organizacích a spolcích. Zpravodaj KSVI 1988, č. 4, s. 134 – 173.
nepochybně unikl politickým postihům. Trampské hnutí v období první Československé
republiky bylo socialistickými ideology hodnoceno víceméně kladně jako součást levicového
proudu v rámci prvorepublikové společnosti, nadto V. Vohlídka svůj text publikoval
v interním tisku Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, jenž nebyl masově šířen.
K dalšímu, tentokrát již bezúhonnému bádání o trampingu došlo po roce 1989.
V devadesátých letech badatelé brněnského pracoviště tehdejšího Ústavu pro etnografii a
folkloristiku, dnešního Etnologického ústavu Akademie věd České republiky, řešili projekt
podporovaný Grantovou agenturou AV ČR Kultura dnešních dětí a mládeže se zvláštním
zřetelem k folklorním projevům (A0058604). Cílem projektu bylo studium současného stavu a
proměn kultury dětí a mládeže na Moravě s přihlédnutím k vlivu masové, lidové i vysoké
kultury, stejně jako sledování podílu rodiny, institucí, vrstevníků a také spontánních jevů
v jejich životě. Práce směřující k naplnění takto vymezeného úkolu byly prováděny v letech
1996 – 1998.
Součástí takto zaměřených výzkumů bylo i bádání o subkulturách mládeže, mezi něž patří
také tramping. V rámci těchto aktivit jsme tehdy zkoumali jednak historii, ale zejména
současnost trampského hnutí. Bylo vytipováno několik trampských oblastí na různých
místech Moravy, zejména tzv. Trojříčí (povodí řek Oslavy, Jihlavy a Chvojnice), Tišnovsko a
Valašskokloboucko a Vsetínsko, kam jsme opakovaně mířili za účelem terénních výzkumů,
během kterých bylo získáno mnoho poznatků o trampování.
Výsledky analýzy těchto poznatků jsme publikovali v několika odborných statích, jež vyšly
tiskem během řešení projektu a v několika následujících letech v národopisných i regionálních
odborných periodikách a ve sbornících.3
Patřičný výstup nechybí ani v publikaci Rajče na
útěku, jež byla hlavním výstupem daného projektu.4
Naše již zmíněné stati o trampské subkultuře především definovaly tramping jako kulturní
jev, pojednávaly o historii i současnosti trampského hnutí na Moravě, o základních
podmínkách rozvoje tohoto fenoménu, o rozmanitých atributech trampingu, o otázce legality
(či spíše ilegality) trampského hnutí, o trampských festivitách, o vzájemném vztahu trampů a
prostředí rozvíjení jejich aktivit, o trampských hospodách a další tematice.
Grantový projekt se stal důležitým impulzem i pro další naše bádání o trampingu, ve kterých
jsme pokračovali v následujícím desetiletí a jež rozvíjíme dodneška. Výsledkem byly zejména
další publikované stati, mimo jiné seriál o trampském hnutí na stránkách denního tisku.
Etnologická pojednání o trampingu se však také stávají součástí knižních monografií
3
Altman, K.: Bobři a medvědi. K problematice trampingu na Brněnsku. In: Společenství dětí
a kultura. Strážnice 1997, s. 121 – 125. Týž: Trampské hospody na západní Moravě. Západní
Morava 3, 1999: 69 – 78. Týž: Trampové a moc. K problematice postavení trampského hnutí
ve společnosti od počátku 20. let do současnosti. Český lid 87, 2000: 223 – 238.
4
Altman, K.: …jak někteří trampují. In: Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru
dnešních dětí a mládeže s ukázkami. Brno 2003, s. 255 – 285.
věnovaných obcím, které se nalézají v blízkosti tzv. trampských oblastí, jako tomu bylo
v případě rozsáhlé publikace o Kralicích nad Oslavou (Kralice nad Oslavou 2010).
Trampská tematika však byla též v posledních více než deseti letech několikrát námi
prezentovaná studentům Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy
univerzity v Brně. A to jednak formou semestrových přednáškových cyklů, jednak
praktickým terénním výzkumem pod naším vedením, který jsme několik let prováděli zvláště
na Valašskokloboucku a Vsetínsku, tedy v oblasti se specifickým, mimořádně aktivním
trampským hnutím. Výsledkem pak byla nejen naše stať věnovaná trampování v tomto
regionu, která se dokonce stala místním nositelům trampingu podnětem pro zpracování jejich
vlastních textů, především memoárového charakteru, ale zejména celá řada studentských
písemných zpráv z těchto terénních výzkumů. Byly opět zaměřeny na různá témata, například
na historii a současnost místních trampských osad, na trampské festivity, na působení
trampských kapel, na vztah trampingu a ekologie atd. Některé z těchto zpráv z terénního
výzkumu byly publikovány v odborném etnologickém tisku.5
Vedle této studentské terénní
praxe je však výsledkem takto zacílených bádání také diplomová práce.6
Jak se zdá,
v současné době se zkoumání trampingu otvírají nové možnosti, což je možná poněkud
paradoxní vzhledem ke skutečnosti, že trampské hnutí má zjevně svůj vrchol již dvě desítky
let za sebou. Připomeňme, že jako kulturní jev zažil tramping zejména dvě období největšího
vzmachu, kdy byl nejvíce rozšířen, kdy jeho nositelé byli nejpočetnější a rozvíjeli nejagilnější
aktivity. Prvním obdobím byla éra první Československé republiky, zejména přelom
dvacátých a třicátých let, kdy se tramping coby nový fenomén rozšířil přes odpor významné
části elity tehdejší společnosti v hnutí vskutku masové. Přestože byl zábavou především
mládeže z dolních vrstev, stal se také jistou módou zasahující širší společenské spektrum.
Druhým obdobím výrazného rozvoje trampingu pak byl konec šedesátých let a následná éra
tzv. normalizace, končící rokem 1989. Od tohoto mezníku je trampské hnutí na sestupu, což
je nepochybně důsledek zásadních politických, ekonomických, sociálních a společenských
změn, které tehdy započaly. Kromě základních existenčních dispozic hrají v tomto ohledu
závažnou roli zejména nové způsoby trávení volného času a zábavy. Ještě za normalizace
bylo trampování pro mnohé únikem z každodenní šedi „do zelena“, tedy do přírody, z města
na venkov. Současně též právě tramping (ostatně od samého počátku nazývaný „divokým
skautingem“) byl svou podstatou – volným tábořením v přírodě – projevem svobody, poněkud
limitované v tehdejším každodenním životě. Také tramping byl „zakázaným ovocem“, což
mu nepochybně dodávalo na atraktivitě a popularitě. V současné době, byť ve značně
pozměněných podmínkách, ovšem tyto pocity u trampů mohou přežívat, neboť dřívější
policejní represe, leckdy dosti brutální, dnes vystřídaly sofistikovanější restrikce ze strany
5
Např. Novotný, M.: Trampské hnutí ve Valašských Kloboukách. Národopisný věstník XX
(62) za rok 2003, s. 201 - 211.
6
Hajná, M.: Tramping v údolí říčky Libochovky. Brno 2009.
nových soukromých majitelů pozemků a zejména příslušníků institucionalizované Ochrany
životního prostředí i patřičných správ chráněných krajinných oblastí (CHKO).
Přesto se domníváme, že se v posledních dvou desetiletích postavení trampingu a trampů ve
společnosti změnilo k lepšímu. Především tramping přestal být zásadně potírán ze strany
přímých mocenských, tj. politických a ideologických orgánů a institucí a jejich aparátu, což se
příznivě odrazilo k celkovému zlepšení povědomí o trampském hnutí, které je dnes zjevně
přijímáno pozitivněji než dříve, mimo jiné i díky kontextu dalších, zejména zcela nových
subkultur dětí a mládeže, s nimiž lze tramping porovnávat. To vše má velký význam i pro
dnešní a jistě i následující etnologické bádání o trampování.
Jako zvláště pozitivní se jeví současné rozšíření pramenné základny, které může badatel o
trampském hnutí využívat. Zejména je v souvislosti se zrušením cenzury zjevný značný nárůst
počtu i kvalit dokumentů, vztahujících se k trampingu, ať už jde o materiály přímo trampské
provenience anebo zprostředkovaně pojednávající o tomto specifickém fenoménu.
Především jde o velké množství publikací, které v posledních dvaceti letech o trampování u
nás, v jednotlivých místech i celých oblastech, vyšly tiskem. Vedle řady zcela nových prací
rozmanitého žánru jsou nyní legálně a ve výrazně vyšším nákladu publikována díla kdysi
vydávaná v samizdatu. Dělo se tak nejprve (tedy vzápětí po změně režimu) poněkud
improvizovaně, ale s o to větším nadšením, záhy však ve vskutku značně vysoké kvalitě,
výsledkem čehož leckdy jsou dokonce dosti reprezentativně vyvedené knihy. Původci těchto
počinů jsou ovšem často sami trampové, ať už bývalí, tedy především vzpomínající
pamětníci, ale často též dosud aktivní nositelé trampské subkultury.7
Kromě knižních publikací nutno zvláště ocenit i opětovný nárůst počtu trampských periodik,
který byl patrný ihned po listopadu 1989. Šlo především o časopisy Tramp, Camp, Puchejř,
Oslavské boudy, Trampský kurýr, Toulavý kamarád a četné další. Přestože hlavní rozmach
těchto tiskovin již rovněž odezněl, stále jsou trampská periodika vydávána, leckdy nepřetržitě
po mnoho let a na vskutku solidní, možná až nečekaně vysoké úrovni literární i technické
(Puchejř, Oslavské boudy). Tvoří je často zruční grafici, publikují v nich zdatní literáti,
beletristé i kronikáři, hudebníci, skladatelé i interpreti trampské hudby, a především zasvěcení
znalci trampské problematiky, tedy zjevná intelektuální elita trampského hnutí.
7
Např. Berka, Miroslav: Posázavský pacifik. Historie železnice a trampingu na Zlaté řece. Praha 1991;
Cancák, Jura (Jiří Procházka): Trampská historie řeky Jihlavky. Padochov 1997; Smejkal,
Jindřich: Zaplavené vzpomínky. Třebíč 2000; Lucan (Jiří Skurovec): Trampská historie řeky
Oslavky. Padochov 2001; Vinklát, Pavel: Kronika trampingu v Jizerských horách 1934 –
2004. Liberec 2004; Tramping na řece Jihlavě. Padochov 2008; Moidl, Zdeněk: Kronika
východočeského trampingu. Liberec 2008; Neuvirt, Miroslav: Bylo to dávno před lety. Chaty
a chataři v údolí řeky Střely. Plzeň 2012, a četné další publikace.
K těmto zdrojům cenných informací však v posledních letech přibyl ještě jeden pramen, a to
pramen zcela zásadní. Jsou jím webové stránky trampů prezentované na internetu. Jde o
stránky jednotlivých trampských osad, ale také dalších trampských sdružení a aktivit, zejména
trampských kapel, jednotlivých festivalů trampské hudby, trampských časopisů, stránky
českých trampů ve světě a jejich přátel. Ve svém celku skýtají obrovské množství vesměs
kvalitního a snadno dostupného materiálu – zejména písemného a ilustračního, nebo i
hudebního. K těmto webovým stránkám přistupují v elektronické podobě trampská diskusní
fóra na Facebooku, která mají pro badatele rovněž svůj význam.
Vysoká úroveň a samo technické zabezpečení těchto médií jsou tak nad jiné výmluvným
dokladem, se že trampingu neholdují pouze nekvalifikované síly, ale také příslušníci
vzdělaných vrstev společnosti. Jak však někteří z těchto tvůrců připomínají, přínos oněch
webových stránek může být i kontraproduktivní: vyzrazují totiž o trampech přespříliš
konkrétních skutečností těm, kteří jejich činnost potírají.
Zmíněných pramenů rozmanitého charakteru i provenience využívají v posledních letech
různí badatelé, zejména historikové trampingu, ale i pracovníci jiných oborů. Je jistě
pozitivní, že k nim v současnosti přistupují také profesionální etnologové. Vedle brněnského
centra bádání o trampingu nutno zmínit zejména aktivity Regionálního muzea v Jílovém u
Prahy, kde je umístěna stálá expozice trampingu. Stejně tak je třeba připomenout výstavu
Nové pověsti české aneb folklor atomového věku, uspořádanou v Národopisném oddělení
Národního muzea v Praze pod vedením Petra Janečka. Její součástí byla i expozice věnovaná
trampingu, jejímž autorem byl Jan Pohunek právě z muzea v Jílovém.
A z úplně poslední doby nutno připomenout, že v pražské Národní galerii byla před pár dny,
na konci srpna 2011, zahájena výstava s názvem Volný čas: Utopie na hranicích všednosti.
Její součástí je i expozice nazvaná Trampství: Česká sociální utopie, jejímž kurátorem je
Milan Knížák, donedávna generální ředitel Národní galerie.
Jak je zjevné, nemělo by zůstat pouze u těchto aktivit. Trampské hnutí si nepochybně zaslouží
i další bádání – a to i etnologů, neboť o trampingu zdaleka nebylo řečeno vše.
Resumé
Tramping neboli trampské hnutí představuje specifický, poměrně složitý, bohatě
strukturovaný fenomén, jenž se řadí mezi subkultury mládeže na území našeho státu a
částečně též na Slovensku, přestože je zde patrný časový přesah. Tento kulturní jev se
profiluje jako forma sdružování skupiny obyvatel i jako specifický způsob jejich využívání
volného času, je projevem životního stylu především městské mládeže z nižších a středních
vrstev. Před rokem 1989 věnovali čeští a slovenští etnografové a folkloristé pozornost
trampingu pouze ojediněle, od devadesátých let však k jeho výzkumu přikročili badatelé
brněnského pracoviště tehdejšího Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV (dnes
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.) zejména v rámci grantového projektu Kultura dnešních
dětí a mládeže se zvláštním zřetelem k folklorním projevům. Byla zkoumána historie i
současnost trampského hnutí v několika vytipovaných trampských oblastech Moravy
(západomoravské Trojříčí, Tišnovsko a Valašskokloboucko a Vsetínsko). Publikované
výstupy definovaly tramping jako kulturní jev, pojednávaly o jeho historii i současnosti,
základních podmínkách rozvoje tohoto fenoménu, o rozmanitých atributech, trampských
festivitách, trampských hospodách, řešily otázku legality trampského hnutí. V posledních
deseti letech byl tramping prezentován studentům ÚEE FF MU v Brně formou semestrových
přednáškových cyklů i terénním výzkumem, výsledkem jsou studentské zprávy z terénního
výzkumu, jejich vlastní odborné stati i diplomové práce. V současnosti se tramping dále
rozvíjí, stejně jako bádání o trampské subkultuře v Brně i v jiných centrech, přičemž jsou
mimo jiné pořádány tematicky zaměřené výstavy (Národopisné oddělení Národního muzea,
Národní galerie) a vznikají celá oddělení trampingu v muzeích (Jílové u Prahy).
Klíčová slova: tramping, subkultury mládeže, trávení volného času, způsoby sdružování,
česká etnologie