REKONCEPTUÁLIZAGE ETNICITY: IDENTITA, KATEGORIZACE A MOC23*
RICHARD jENKINS237 Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU PŘELOŽILA LENKA J. BUDILOVÁ
Abstrakt
Tento článek hájí tezi, že etnické identitě je třeba rozumět a konceptua-lizovat ji jako jeden z příkladů sociální identity obecně a že na proces vytváření a reprodukování sociálních identit mají obrovský vliv zvnějšku situované procesy sociální kategorizace. Značná část zejména sociálněan-tropologických výzkumů etnicity, které byly přímo či nepřímo ovlivněny Barthovým dílem Ethnic Groups and Boundaries (Barth 1969a), se však zaměřovala především na vnitřní procesy skupinové identifikace, a to na úkor kategorizace. Uznat patřičnou roli kategorizace v procesu sociálního konstruování etnické identity znamená uznat také a) význam mocí a vztahů autority (dominance) v tomto procesu, ab) rozdíl, rozpracovaný
236 Přeloženo z anglického originálu Richard jenkins (1994). „Rethinkíng Eth-nicíty: Identity, Categorization and Power," Ethnic and Racíal Studies, Vol. 17, No. 1 (April), str. 197-223. © Routledge.
237 Původní verze tohoto textu byla prezentována v březnu roku 1992 jako příspěvek na semináři na univerzitě v Árhusu v Dánsku, když jsem byl hostujícím profesorem v Institutu etnografie a sociální antropologie (institut íbr etnografi og socialantropologi). Rád bych zde vyjádřil svoji ohromnou vděčnost za vřelé osobní přijetí a intelektuální povzbuzení, kterého se mí dostávalo od všech lidí v Moesgardu. Zvláštní poděkování ve vztahu k tomuto článku patří všem těm, kteří se zúčastnili semináře „Etnicita a kulturní identita" (Ethnicity and Cultu-ral Identity), zajejich komentáře, ať už kritické nebo jiné, amým spoluřečníkům při této příležitosti, Poulu Pedersenovi a Torbenu Vestergaardovi, za jejich významný podnět v okamžiku, kdy jsem poprvé koncipoval tento text.
Další obohacení pro tento text znamenala diskuse na konferenci „Sociální řád v postklasické sociologii" (Sociál Order in Post Classical Sociology), která byla uspořádána při příležitosti odchodu profesora Michaela B antona do výslužby na Univerzitě v Bristolu v září 1992, a přísné posouzení, jehož se mu dostalo ze strany recenzentů tohoto časopisu. Kromě toho mi cenné kritické připomínky poskytli také John Campbell, Len Mars, John Rex a Hilary Stanworthová. Jsem vděčný všem, kteří se na této práci nějakým způsobem podíleli. Je však na místě uvést také obvyklé dementi: za všechny argumentační nedostatky a obsahové chyby v tomto textu nesu plnou zodpovědnost pouze já sám.
v tomto textu, mezi nominální a faktickou dimenzí etnické a dalších sociálních identit. Na závěr tento text představuje také nástin důležité výzkumné agendy zabývající se souvislostmi sociální kategorizace.
***
Jedním z nej vlivnějších modelů etnicity a mezietnických sociálních vztahů je ten, který společně se svými kolegy nastínil v knize .Ethnie Groups and Boundaries sociální antropolog Fredrik Barth (Barth 1969a). Perspektiva předložená v tomto sborníku vycházela jednak z metateore-tického modelu sociálních forem vytvářených interpersonálním jednáním (transakcemi)238, který Barth nastínil ve své dřívější práci Modeh of Sociál Organization (Barth 1966), a jednak ze strukturálněfunkcionalís-tické tradice zabývající se studiem „phirálních společností" (R. Cohen 1978; Jenkins 1986a). Barthovský přístup se však od strukturálněfunk-cionalistického přístupu, který tehdy sociální antropologii dominoval, velmi výrazně odchýlil, neboť kladl důraz na vnímání samotných aktérů a na to, jakým způsobem sami racionálně rozhodují, místo toho, aby jednotlivce považoval za víceméně determinované, nespecifikované „nosi* tele" hodnot a norem jejich kultury.
Barthovo originální pojetí etnicity sestává z několika prvků. Přední místo je třeba přiznat jeho postřehu, že etnicita není neměnným shluv kem kulturních rysů, které stačí vyjmenovat, abychom dokázali identifikovat jednotlivce jako „X" nebo „Y", nebo určit hranice mezi etnickými skupinami. Etnicita je spíše situačně definovaná, vytvářená v procesu sociálního jednání (transakcí), k němuž dochází na etnické hranici či napříč touto hranicí (kterou tím pomáhá utvářet). Etnické hranice jsou prostupné, existují navzdory tomu, že je překračují lidé a informace; kritéria přisuzování etnické příslušnosti, stejně jako její deklarace, se mění z hlediska své povahy í významu.
Barth své pojetí etnicity později mírně modifikoval, třebaže jeho podstata stále výrazně vycházela z původní verze představené v roce 1966 v díle Modeh of Sociál Organization (Barth 1966). Jeho současné pojednání kulturního pluralismu v komplexních společnostech vyzdvihuje, význam historie vedle neustálého střídání různých tady a teď v rámci sociální interakce (Barth 1984; 1989). Barth se odvolává na historii ve dvou
238 Fredrik Barth je výrazným představitelem přístupu, který je v sociální antropologii označován jako transakcionalismus a který zdůrazňuje (v kontrastu, vůči stmkturálněfunkcionalistickým pojetím společnosti), že sociální svět je utvářen především strategiemi, rozhodnutími a jednáním jednotlivých aktérů. Protože překladem by se - v angličtině kvůli danému emblematickému termínu zcela explicitní - vazba na uvedený přístup dílem vytratila, na některých místech daný výraz ponecháváme (pozn. překl.).
Wl       různých významech: za prvé jako na probíhající sled událostí,, který vytváří kontext a obsah toho, co se odehrává tady a teď, a za druhé jako na „proudy", určitýchtradic" - odkaz k Robertu Redfieldovi je zde expli-§£.      citní - v jejichž rámci j sou lidé do různé míry lokalizováni a na nichž se E \      v různé míre podílejí. Přihlížení k historii posouvá důraz od individuali-stíckého voluntarismu jeho dřívějších prací (což bývá jedna z obvyklých výtek Barthově práci: srov. Paine 1976; Evens 1977) směrem k weberov-|y        skému uznání nezamýšlených důsledků jednání. Uznání klíčové pozice |>"      historie má kromě toho také za následek hledání vzorců, vlivů a důsledků E       v rámci širší sociální a geografické oblasti; pozornost je třeba věnovat IP      faktorům nacházejícím se jak uvnitř, tak vně sociálního prostředí, lokál-1'-,      nflio společenství či regionu, který je předmětem analytického zájmu, c Ve většině ohledů však Barth zůstal věrný své původní pozici z díla
K1"-      Ethnie Groups and Boundaries, zejména pokud jde o primární význam í        připisovaný vnímání a definicím aktérů. V tomto textu se zaměřím právě §>        na tuto stránku jeho díla: doufám, že využitím jednak silných stránek jt       a vhledů barthovského paradigmatu a jednak tradice prací, které inspi-H        rovalo, přispěji k prohloubení našeho porozumění etnicitě. Tento text nepředkládá alternativu, která by předstírala revolučně nový přístup, í         ale spíše načrtává několik prvků z Barthovy koncepce etnicity a vyloží jejich důsledky v souvislosti s některými argumenty o sociální identitě obecně. Můj hlavní cíl je prostý: poskytnout podnět k dalšímu - faktickému i teoretickému - rozšíření (zejména sociálněantropologického) í diskursu o etnicitě. Doufám, že tímto způsobem současně také prokážu
význam studia etnicity pro diskuse týkající se sociální identity.
f       Skupiny a kategorie
í     . ■
r
!        Etnicita je podle Bartha výsledkem jednání aktérů (transakcí), přičemž odpovídající jednání (transakce) dělí na dva základní typy. Za prvé se jedná o procesy vnitřního definování: aktéři před členy vlastní skupiny '        i členy jiných skupin deklarují, jak vymezují svoji podstatu či identitu, í         To může být individuální, na jednotlivce zaměřený proces, nebo se může I        jednat o proces kolektivní, skupinový, ačkoli hovořit o etnicitě má smysl pouze v individuálním smyslu, kdy vymezovaná identita a její vyjádření ■ odkazují k rozpoznatelné sociálně konstruované identitě a čerpají z re-
pertoáru kulturně specifických zvyků. Tyto procesy, třebaže jsme je na H počátku představili jako vnitřní, jsou nevyhnutelně transakční a soci-w ální (a to i v individuálním případě), protože předpokládají jak obecen-I stvo, bez něhož by nedávaly žádný smysl, tak významový rámec pocháze-I       jící zvenčí.
Ve druhém případě máme co do Činění s procesy vnějšího definování. Jedná se o procesy zaměřené na druhé, v jejichž rámci jedna osoba nebo soubor osob definuje druhé jako „X" či „Y" nebo jakýmkoli jiným způsobem. V případech, kdy panuje všeobecný konsenzus, bývá tato definice potvrzením vnitřní sebedefinice těch druhých. Na opačném, konfliktním konci škály různých možností však dochází k tomu, že jeden soubor aktérů přiřkne jinému souboru jednotlivců určité označení a charakterizaci, které potom významným způsobem ovlivňují sociální zkušenost kategorizovaných.
Tento proces vnějšího definování může být teoreticky individuálním aktem: osoba A definuje osobu nebo soubor osob B např. jako „X" nebo „Y". Ze dvou důvodů si však lze vnější definici jen těžko představit jako primárně individuální proces. Za prvé, tento proces zahrnuje více než pouhé obecenstvo: druzí jsou zde předmětem definování a součástí takové situace je významný zásah do jejich života, jeho ovlivňován í. Vnější definice je tak nevyhnutelné ukotvena v sociálních vztazích. Za druhé, schopnost úspěšně ovlivňovat životy druhých lidí předpokládá buď moc, nebo autoritu, která to umožní. Uplatňování moci znamená, že přístup ke zdrojům a jejich ovládání jsou založeny na soutěžení, zatímco autorita je z vlastní definice účinná pouze tehdy, když je legitimní. Moc a autorita jsou tedy nevyhnutelně ukotveny v sociálních vztazích.
Rozlišování mezi vnitřním a vnějším definováním máprimárně ana^ lytickou povahu. V komplexitě každodenního sociálního života jsou obě dané složky chronicky vzájemně provázány. Kategorizace „oni" je totiž tak osvědčeným protějškem při vymezování „nás", že by bylo hříchem ji nevyužívat, a stejně tak je definice „my" do značné míry výsledkem dějin vzájemných vztahů s celou škálou významných druhých (Hagendoorn ; 1993)- Toto je, přirozeně, jedna z původních Barthových tezí: etnicita, vytváření, reprodukování a transformace sociálních hranic etnických skupin je obousměrný proces, který se odehrává napříč hranicí mezi „my" a „oni". Na individuální úrovni, při vytváření osobních identit, lze konstatovat něco velmi podobného: identita se objevuje v obousměrném sociálním procesu, v interakci mezi „egem" a „druhým(i)", uvnitř a vně;:. Identita, ať už sociální nebo individuální, se vytváří právě v setkávání vnitřní a vnější definice.
Lze namítnout, že navrhovaná ekvivalence kolektivní/sociální a individuální/osobní identity je matoucí: hranice sel/jsou pevné a neproblematické způsobem, který například v případě sociálních skupin neplatí,: zejména proto, že koncepce self je ohraničena tělem a v těle. Existuje však řada důvodů pro to, abychom tento argument nepřijali. Za prvé,: bez ohledu na to, jestli se rozhodneme následovat Freuda nebo Piageta, se zdá zřejmé, že poměrně pevná hranice self vzniká tím, jak se dítě bě-
hem svého života v průběhu raného interaktivního procesu, v němž definuje a je definováno,: psychologicky odděluje od svých významných druhých (Stern 1985). Za druhé, existuje zavedené chápání dospělé osobní identity či sebeidentity, které považuje obsah, hranice a (což je nejdůle-žitější) pevnost takové identity v důsledku průběžně se měnících okolností za proměnlivé (např. Giddens 1991). A nakonec, i tehdy, když jsou hranice self po většinu času stabilní a považované za samozřejmé, platí to pouze tehdy, dokud to platí. Když to přestane být pravda, když se hra-::nice mezi self a druhými oslabí nebo mizí, může být výsledkem řada více čí méně vážných (a nikoli neobvyklých) narušení self, která bývají v západní kultuře chápána jako psychiatrické poruchy (pro jedno možné porozumění tomuto procesu, v rámci modelu analogického distinkci mezi vnčj ší a vnitřní definicí, srov. Laing 1971). Rozšíříme-li logiku tohoto posledního bodu, hranice kolektivní identity jsou rovněž považovány za samozřejmé, dokud nejsou ohroženy.
Kontrastující procesy vnitřní a vnější tvorby identity lépe objasníme, vyjdeme-lí z konceptů odvozených z metodologie sociálních věd. Pro sociologické i antropologické bádání je klíčová klasifikace lidských společenství. Jednou z distinkcí využívaných pro tyto účely, která se dlouhodobě osvědčuje, je rozlišování mezi skupinami a kategoriemi:
Kategorie. Třída, o jejíž povaze a složení rozhoduje osoba, která kategorii definuje; například jednotlivci, jejichž výdělek se pohybuje v určitém daném rozmezí, mohou být považováni za kategorii pro účely výběru daně z příjmu. Kategorií je tedy třeba odlišit od skupiny vymezené charakterem vztahů mezi jejími členy. (Manmg83:34)
Skupina tedy vychází z procesů vnitřního vymezování, zatímco kategorie je definována zvenčí. Tato distinkce se týká především postupů, které využíváme při utváření sociálního sveta jako náležitého objektu empirických zkoumání a teoretické analýzy. Jako taková má tedy význam i za hranicemi bádání o etnicitě a etnických vztazích. Napříldad v diskusích o sociální třídě se často objevují spory o to, který z principů definování je nejvhodnější pro adekvátní ustavení třídy jakožto nástroje, resp, předmětu analýzy. V této souvislosti by tato distinkce mohla být ilustrována slavnou Marxovou opozicí mezí „třídou o sobě" (kategorie) a „třídou pro sebe" (skupina). Odkaz k Marxovi pak připomíná, že rozlišování je pochopitelně mnohem více než jen metodologickou distinkcí. Sociální skupiny a sociální kategorie jsou různé druhy kolektivit existující v sociálním světě. Marxovo chápání rozvoje třídního vědomí předpokládá existenci sociální kategorie, vymezené odkazem k odcizení od výrobních prostředků, která se stává sociální skupinou, jejíž členové se identifikují
navzájem ve svém kolektivním neštěstí a jejichž potenciál ke společné akci je založen právě na této identifikaci.
Zatímco tedy sociální skupiny definují samy sebe, určují své jméno, ■ svůj charakter a své hranice, sociální kategorie jsou identifikovaný, definovány a vymezovány druhými. Většinu sociálních kolektivit lze charakterizovat jako do určité míry vymezenou oběma způsoby. Každá ze stran této dichotomie je zároveň obsažena v té druhé a sociální identita je výsledkem vzájemné interakce procesů vnitřního a vnějšího defmování.-To, jestli se v konkrétním případě rozhodneme, že budeme hovořit o skupině nebo kategorii, bude záležet na rovnováze nastolené mezi vnitřními a vnějšími procesy v dané situaci. Jedná se tudíž o otázku míry.
Třebaže je nepochybně pravda, že historicky sociální antropologie - pokud individuální identitu vůbec brala v úvahu - upřednostňor vala sociální či vnější vnímání před vědomím self či vnitřním vědomím ' (A. P. Cohen [1992] 2005: 222), důraz postbarthovské antropologie etni-city a kolektivní identity (viz např. Wallmanová 1978,1986; A. P. Cohen 1982,1985, 1986; Eriksen 1991) směroval na druhou stranu dialektiky vnitřní - vnější: na procesy skupinové identifikace spíše než sociální kategorizace (jenkins 1986a). Existují pro to přinejmenším tři důvody. Za prvé, antropologie ve svém nadšení prD „jinakost" a pro svůj model sociálního světa v zásadě (pořád) ještě nevychází z premisy konfliktu - bez ohledu například na interní teoretické debaty mezi transakcionalismem a strukturalismem nebo na dopad různých motivů postmodernismu -má sklony velebit etnicitu jako sociální kapitál. Činí tak za cenu toho, že nevěnuje dostatečnou pozornost etnicitě jako sociálnímu závazku nebo stigmatu. Za druhé je daný postoj posilován faktem, že nadšení pro transakční model sociálního života - etnicitu jako proces - bývá zpravidla doprovázeno představou sociálních vztahů jako zakotvených^ v reciprocitě, směně a relativně spravedlivém jednání. Za třetí, přetrvávající důraz, který antropologie klade na zúčastněné pozorování jako., metodologickou podmínku sine qua non své disciplíny, vede antropology k tomu, že se soustředí na sběr dat v průběhu bezprostředních setkání nebo přímého pozorování. Procesy kolektivního vnitřního vymezování mohou být takovým přístupem zkoumány snáze než jejich vnější protějšky.
Barthovský model však k této antropologické předpojatosti nevede, jak dobře dokládá Eidheimův příspěvek „When Ethnic Identity is a So-^ cial Stigma" (ve sborníku Ethnic Groups and Boundaries [Eidheim 1969]);. Zkoumání procesů etnické a jiných forem kategorizace by tedy v ideálním případě mělo představovat rozšiřování, zdokonalování a rozvíjení; barthovské perspektivy. Právě to máme v úmyslu na zbývajících stranách tohoto článku.
Avšak dříve než budeme pokračovat dále, je třeba si vyjasnit ještě jednu otázku, která byla dosud jen naznačena. Když hovořím o názvech, povaze a. hranících skupin a kategorií, naznačuji, že identita je „vytvářena" několika charakteristickými liniemi, třebaže jsou možná rozlišitelné pouze analyticky. Pro nás budou podstatné zejména dvě z těchto linií. Sociální identita, ať už je to identita etnická nebo jakákoli jiná, je jak nominální, tedy je jménem, tak faktická, tedy je významem či zkušeností, což je opozice, která je skryta v rozlišování mezi hranicemi ä jejich obsahem, a přibližně odpovídá otřepané distinkci mezi „statusem" a „rolí". Tato dichotomie je důležitá, protože je možné, aby se jedna její strana proměnila, aniž by se proměnila také ta druhá; podobně pak jedna strana může být výsledkem vnitřních procesů identifikace a druhá strana zase procesů kategorizace. Ačkoli kategorizace například nemusí nutně vést ke změně jména či hranice dané identity, může mít výraznou schopnost definovat, co to znamená být nositelem takové odpovídající identity, zkušenost „být X". Důsledky tohoto potenciálu rozebereme dále v tomto textu.
Sociální kategorizace
Rozlišování mezi vnitřním a vnějším definováním a mezi skupinami a kategoriemi nám umožňuje přemýšlet o etnické identitě na několika různých úrovních v rámci jednotného analytického rámce. Jeden z principů takového uvažování je schematicky znázorněn ve schématu 1. Ve vztahu k tomuto schématu však bude nejprve asi třeba objasnit, že se netýká (jak už je naznačeno v jeho popisku) pouze etnicity. Jestliže má toto schéma nějaké využití, je platné pro všechny druhy sociální identity. Za druhé, vertikální spojnice naznačují kontinuum odstupňované diferenciace, horizontální pak zase dialektickou syntetickou jednotu. V tomto smyslu by tedy dichotomii vnitřní - vnější nemělo být rozuměno tak, že znamená akceptování intelektuálních dualismů jako myšlení - jednání nebo subjektivní - objektivní (a bezpochyby by bylo možné na tento seznam přidat mnohé další). Tyto dualismy je obtížné hájit a nezdá se, že by snahám o porozumění sociálnímu světu přispívaly čímkoli užitečným (jenkins ig8i; viz též Bourdieu 1990:23-141).
Co tedy schéma 1 znamená? To, že jsme dichotomie vnitřní : vnější znázornili prostřednictvím spojnic, a nikoli ostrých zlomů, naznačuje řadu vzájemných vztahů. Za prvé existuje vliv vnějšího definování (ze strany těch druhých) na definici/definice vnitřní. Dále je třeba si uvědomit, jaký význam má pro naše vnitřní vymezování to, jak kategorizujeme, neboli naše definování těch druhých: proces vymezování „nás"
390
totiž vyžaduje, aby „oni" od „nás" byli odděleni nebo aby byli s y,námi'J uvedeni do kontrastu. Nakonec je třeba vzít v úvahu to, že předchozí vnitřní vymezení mohou představovat obranu před snahami :0 vnucení definice zvenčí. Zkušenost kategorizace může posilovat stávající skupinovou identitu prostřednictvím procesu rezistence a odporu. K utváření skupinové identity tak může přispívat sdílená zkušenost toho, že skupina je kategorizována zvenčí (ačkoli to, jakým způsobem k tomu bude docházet, je spíše otázkou pro empirický výzkum než záležitostí teoretické předpovědi). Obdobně pak bude skupinová identifikace pravděpodobně nabývat své formy, přinejmenším zčásti, prostřednictvím (ať již pozitivního či negativního) kategorizování těch druhých. Analogická argumentace přitom může být představena také v individuální/psychologické rovině.
schéma i: Podoby a procesy sociální identity.
vnitrní
A
individuální
kolektivní
VNĚJŠÍ
Já(l)
• Mě (Me)
Sebepojetí (Self-image)
Mínění druhých (Public Image)
Skupina
Kategorie
Zdroj: Zpracováno autorem.
Dalším krokem bude podrobněji rozkrýt některé ze sociálních procesů, které jsou shrnuty ve schématu i. Na nejnižší, na jednotlivce zaměřené úrovni, se nachází distinkce mezi ,já" (i) a „mě" (me), která - ačkoli je inspirována Charlesem Hortonem Cooleyem ([1902] 1964: 168-263) -v této formulaci pochází z Meada (1934:173-226), teoretika, který bývá sociálními antropology „překvapivě neuznávaný" (A. P. Cohen 1992: 226). Máme-li parafrázovat Georga Herberta Meada, „já" je ten aspekt sel/, který reaguje na druhé, zatímco „mě" se skládá z postojů a reakcí druhých, tak jak jsou integrovány do self.
Tato dichotomie by pochopitelně mohla být interpretována také jako vycházející ze základní Freudovy distinkce mezi „egem" a „superegem". V průběhu nejranější socializace se u každého lidského jedince rozvíjí jedinečná osobnost, vědomí self, které - ačkoli to nemusí být vždy vědomé -je jedním ze základních pilířů naší „ontologické jistoty" (Giddens
mt
1991: 36-46). Značná část tohoto „vědomí self se nachází v té oblasti nereflektovaných zvyků - ani vědomých,, ani nevědomých - která je onou produktivní oblastí jednání,již Bourdieu označuje jako „habitus" (Bour-dieu 1990: 53-97). Toto „vědomí self není pouze „psychickýřa" jevem, aleje důvěrně spjato s fyzickou integritou člověka. Self se vždy nachází v rámci těla.
Vědomí self se vytváří v průběhu raných verbálních i neverbálních dialogů, v rámci komplexní interakce dítěte s jeho významnými druhými, která zahrnuje jak separaci od nich, tak identifikaci s nimi. Mínění těchto druhých - typicky v první řadě rodičů - bývá internalizováno j ako „mě" (me). Toto mínění druhých dítěti říká jednak kdo je, a jednak jak by mělo jednat, přičemž se jedná o dvě strany téže mince. Jedná se o interakční proces učení v rámci primární socializace, který funguje v rovině vědomé i méně vědomé a který vytváří vnitřní vztah, ať už harmonicky i,vyladěný" či nikoli, mezi individuálními požadavky ,já" (í) a společenskými nároky „mě" (me) (na něž můžeme v této souvislosti nahlížet také jako na reprezentaci kultury). Základní vědomí sel/se utváří v tomto počátečním a neustále pokračujícím vztahu mezí „já" (i) a „mě" (me).
Snadno si lze představit, jakým způsobem může primární socializace obsahovat etnický prvek: dítě se naučí nejen tomu, že on či ona je ;,X", ale také co to znamená z hlediska sebeúcty a jaký je význam slušného a nevhodného chování, stejně jako co znamená nebýt „X", tedy být například „Y" či „Z" (Epstein 1978). To hraje obrovskou roli například ve společnostech, v nichž je „rasová" kategorizace významným principem sociální organizace a stratifikace (Goodmanová 1964; Milner 1975; Troyna, Hatcher 1992).
Posuneme-li se k distinkci mezi sehepojetím (self-image) a míněním druhých (■public-image), můžeme říci, že má cosi společného s Mausso-vou ([1938] 1985: 12) konceptualizací rozdílu mezi „rolí" (personnage) na jedné straně, a na straně druhé kombinací „osoby" (personne) a „self" (moi). Sebepojetí, tak jak mu rozumím já, je způsob, jakým vidíme sami sebe, stejně jako, což je možná ještě důležitější, způsob, jakým bychom chtěli, aby nás viděli druzí.
Nezbytným výchozím bodem při jakékoli snaze o porozumění tomu, jak to funguje v sociální interakcí, je samozřejmě Erving Goff-man (1969, česky 1999). V kontextu této debaty je nej důležitější následující Goffmanova argumentace týkající se „prezentace self: 1. je to záležitost performance, 2. neexistuje žádné jednotné, konzistentní self, ale spíše celá škála různých aspektů či projevů self, v závislosti na sociální situaci, 3. obrovský význam má management ošemetného vztahu mezi požadovanou prezentací self a dalšími, protichůdnými aspekty naší biografie a současné situace; 4. pro úspěšný management dojmu je
klíčové potvrzení naší prezentace ze strany druhých, ne-Ii přímo jejich spoluúčast a spolupráce. Homologie mezi Goffmanovým pojetím sociální osobnosti jako performativní a procesuálni a Barthovým modelem transakční etnicity je očividná.
Třetí a čtvrtý výše uvedený bod zaměřují naši pozornost na drahná stranu mince, na mínění druhých, tedy na znepokojivou otázku, jak nás vidí ostatní. Není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat to, že mezi sebepojetím a míněním druhých neexistuje žádná nutná korespondence. Navíc to, jak nás vnímají ostatní, není vždy snadné zjistit. Kromě očividného episte-mologického problému (pradávné filosofické otázky „vědomí těch druhých") pro to existuje řada důvodů. Za prvé, obecenstvo se může snažit své mínění o aktérech a jejich performanci tajit. Za druhé, aktéři mohou, z rady strategických a taktických důvodů, usilovat o prezentaci něčeho jiného než „skutečného" sebepojetí. Za třetí, z nejrůznějších interakčních, institucionálních či jiných vnějších příčin může mezi oběma stranami docházet k chybám v komunikaci. Za čtvrté, osobní psychologické nastavení, které je nedílnou součástí osobnosti, může v případe značného nesouladu mezi sebepojetím a míněním druhých bránit přiznání si znepokojivého mínění druhých. Nicméně, i když tato omezení připustíme, bude mezi sebepojetím a míněním druhých vždy existovat přinejmenším určitá interakce, určité procesy vědomého či nevědomého přizpůsobování v neustále probíhajícím procesu vytváření a přetváření sociální identity.
Toto tvrzení můžeme přiblížit pomocí jednoho příkladu. Jednou z nej významnějších sociálních identit je identita vymezená zaměstnáním. Pro řadu lidí totiž představuje základnu zajišťující jejich živobytí. Zároveň velmi úzce souvisí se sociálním statusem. Tak tomu bylo v před-moderním světě a je tomu tak i dnes. V moderních průmyslových společnostech zahrnuje postulát identity založené na povolání element volby. Tato volba však funguje pouze v rámci přísných omezení a obecně je bilaterální: v procesu uznání či neuznání aspirací jednotlivce na danou zaměstnaneckou pozici hrají klíčovou roli druzí, gatekeepeři toho či onoho druhu působící v rámci vzdělávacího systému a pracovního trhu. Jedinec, který chce uskutečnit své ambice, což je pravděpodobně samo o sobě moderním fenoménem, musí získat kvalifikaci, požádat o pracovní místo a zajistit si spolupráci ze strany mocnějších druhých. U mnoha mladých lidí je v rámci tohoto procesu, nejprve ve škole a následně ve světě zaměstnání a nezaměstnanosti, dosaženo konvergence mezi aspiracemi a výsledky, mezí sebepojetím a míněním druhých, která je kulturně rozpoznávána jakožto „realismus" a je jedním ze zdrojů stability v očividně nespravedlivém světě (Willis 1977; Jenkins 1983).
Nejsou to však jen aspirace, co se přizpůsobuje v důsledku reakcí a hodnocení ze strany druhých; také identita je proměnlivá a vystavená
■ í
různým vlivům. Například etíketizační teorie v rámci sociologie deviace naznačuje, žé i deviantní identity, mohou být.internalízovány v důsledku toho, že je daný jedinec veřejně kategorizován jako ten, kdo porušuje zákon a řád, a podle toho je s ním také zacházeno (Becker 1963; Matza 1969; Lemert 197a). Méně často se pak poukazuje na skutečnost, že podobný proces pravděpodobně funguje také s ohledem na pozitivní či společensky vysoce hodnocenou kategorizaci. Vnější sociální svět je tedy stejně tak zdrojem sebeúcty jako hrozivým prostředím nepřátelské etiketizace.
Podobnejšou přisuzovány identity jedincům také ve škole (Cicourel, Kitsuse 1963; Rist 1977) a na pracovním trhu, v dialektickém procesu vnitřního a vnějšího definování. Jedinec je určitým způsobem identifikován významnými druhými, kteří se díky své moci čí autoritě nacházejí v takovém postavení, že mohou svoji definicí daného jednotlivce a celé situace prosadit a tíra utvářet celou jeho další životní dráhu z hlediska jeho identity. V průběhu času může zkušenost jednotlivce s důsledky toho, že byl takto kategorizován, vést k přizpůsobení vlastního sebepojetí ve směru stigmatizujícího mínění druhých. Například člověk, který je definován jako „nespolehlivý" a který je nejen považován za nedůvěryhodného, ale je takto také veřejně označen a je mu odpírán přístup : k událostem, které vyžadují spolehlivost (která by tak mohla být názorně dokázána), se v důsledku toho může stát tak nespolehlivým, za jakého je považován. Představa nespolehlivosti se tudíž může stát jednou z významných dimenzí jeho vlastního sebepojetí. Tento model se vsak pochopitelně může týkat rovněž začlenění pozitivních mínění druhých do vlastního sebepojetí.
Podíváme-li se na diskriminaci na pracovním trhu a tlumení či povzbuzování aspirací (přičemž oba tyto efekty jsou možné) u těch etnických menšin, které jsou takovou diskriminací zasaženy, jsou důsledky těchto příkladů pro etnicitu očividné. Kumulativním efektem takové pozice, není-li zpochybněna určitými proudy rezistence v rámci etnické komunity či komunit, kterých se daná definice týká, může být v nejlep-ším případe rozvoj specifické etnické niky v oblasti zaměstnání a společné přijetí určitého stropu pracovní mobility. V nejhorším případě bude vlastní sebepojetí jakožto stigmatizované a diskriminované menšiny vzájemně reagovat s diskriminací a exkluzí v bludném kruhu znevýhodnění, tak jako je tomu v řadě severoamerických městských čtvrtí (Liebow 1967; Hannerz 1969; Anderson 1978). „Realismus" tak, přinejmenším zčásti, ustavuje „realitu".
Etnické znevýhodnění na pracovním trhu se může zdát velmi vzdálené Goffmanově mikrointerakční perspektivě. Pro naše účely bude možná lepším příkladem lehkost, s níž obyvatelé Severního Irska prohlašují, že v sociální interakci dokážou „rozpoznat" rozdíly mezi katolíky
:   a protestanty (Burton 1978: 37-67; Jenkins 1982: 30-31)- Obojí je však založeno v podstatě na stejných principech. „Pracovní trh" totiž není ' vlastně ničím jiným než abstrakcí % celé plejády nesčetných setkání, ■ v nichž jsou možnosti uchazečů o zaměstnání závislé na kategorizujících rozhodnutích o tom, kdo by měl dostat jaké zaměstnání (jenkins 1986b). Ačkoli se v tomto okamžiku nabízí otázka, kdo je oprávněn a schopen taková rozhodnutí činit a prosadit, slouží tento příklad k propojení mikro-interakce vlastního sebepojetí a představy o sobě samém s širším společenským rejstříkem skupin a kategorií. 394 I        Většina diskusí o etnicitě se odehrává na úrovni sociálníchsku-pin, přičemž důraz je kladen na vnitřní kolektivní definici vlastní odlišnosti: . „[...] etnické skupiny jsou kategoriemi askripce a identifikace ze strany samotných aktérů [...]" (Barth 1969b: 10). Třebaže je z Barthova pojednání zřejmé, že výraz „aktéři samotní" může označovat aktéry na obou stranách etnické hranice, je stejně tak (byť jen implicitně) zřejmé, že ex-planační a analytická přednost je dávána identifikací v rámci etnické hranice. V tom, proč tomu tak je, je určitý smysl. Nárok na etnickou identitu . musí být uznán obecenstvem „cizinců" či „těch druhých", protože bez takového obecenstva by tento nárok vůbec nevznikl, nemá však patrně příliš smyslu hovořit o určité etnicitě, pokud by tato etnicita sebe samu jako takovou v určitém okamžiku neuznala.
Vyjádříme-li tuto záležitost uvedeným způsobem, bude antropologický důraz na vnitřní skupinovou identifikaci zřejmý. Ponecháme-li stranou rozsáhlou literaturu zabývající se kastami a hierarchií v Indii a jinde, protože ta se nevěnuje etnicitě jako takové (což je nejen velká, ale pro mnohé čtenáře možná také neobhajítelná výjimka), setkáme se v antropologické literatuře věnované etnicitě jen s málo případy explicitního zájmu o sociální kategorizaci. Ovšem příklady, které nalézt lze, dostatečně dokládají hodnotu takového přístupu.233 Pro naše účely bude stačit jeden takový příklad (Stuchlík 1979).
Podíváme-li se na dějiny evropské koloniální expanze do Chile, uvi-:.; díme, že Španělé se poměrně záhy - v 16. století - dostali do kontaktu-s domorodým obyvatelstvem dnes známým jako Mapučové. Stuchlík za:; použití dokumentárních pramenů identifikoval pět různých způsobů, jimiž Španělé, a po nich Chilané, v průběhu následujících století Mapuče v historické posloupnosti kategorizovali jako „statečné a neohrožené vá-,. lecníky", „krvelačné bandity", „líné opilecké rudochy", „břímě bílého:, muže" a „mírumilovné divochy, jimž chybí vzdělání". Hlavní síla této
239 Kromě Stuchlíkovy práce, které je věnována pozornost níže v textu, viz též : Elizabeth F. Colsonová (Colson 1953), Frederick Erickson (1976), Ralph D. Grillo (1985), Hugh Brody (1986), Richard Jenkins (1986b).
analýzy --která, ačkoli nevypovídá o dopadu těchto kategorizací na skupinovou identitu Mapučů, naznačuje některé jejich důsledky pro jejich život - spočívá v tom, že ukazuje, že tato kategorizační schémata neodrážejí „faktické" znalosti o Mapučích. Spíše vypovídají o lokálních politických strategiích, cílech, které si Španělé či Chilané ve vztahu k Mapučům vytyčovali. Dozvídáme se z nich nikoli o těch, kdo jsou kategorizováni, ale o těch, kteří kategorizují - o tom, jak vidí sami sebe a své cíle. Tím, co ■ sezde konstruuje, je spíše než co jiného chilská identita.
Bylo by asi možné poukázat na obecnější téma týkající se antropologického bádání jako takového, a to především s ohledem na koncept „pri-.mitivnosti" jako způsobu kategorizace jiných kultur (Boon 1982; Kuper 1988). Antropologové však naštěstí - na rozdíl od španělských kolonizá-torů či chilských úředníků a politiků - obecně nikdy nedokázali prosadit, aby jejích definice výraznějším způsobem ovlivňovaly životy kategorizovaných, třebaže jejich nepřímý vliv by neměl být podceňován.
Problematika „primitívnosti" nás přivádí ke vztahu mezi etnici-tou a „rasou", přičemž při zkoumání „rasy" a rasismu máme co do činění s jedním z nejmocnějších nástrojů sociální kategorizace. Pokud jde o vztah mezi „rasou" a etnicítou, není odborná literatura zajedno. Sandra Wallmanová například tvrdí, že oba tyto koncepty jsou v podstatě koncepty stejného řádu: fenotyp, což je obecně to, co míníme „rasou", je pouze „jedním prvkem v repertoáru znaků vymezujících hranici" (Wallmanová 1986:229). Na jiném místě ale debatu o vztahu mezi „rasou" a et-nicitou odmítá jako „slovíčkaření" (Wallmanová 1978: 205). Tento postoj však není úplně přesvědčivý. Etnicita je z historického a kulturního hlediska všudypřítomnější než situace, které označujeme jako „rasové vztahy". Etnické vztahy nejsou nutně vztahy hierarchie, vykořisťování a konfliktu, což ale pravděpodobně platí pro „rasové vztahy" (Rex 1973: 184). Etnicita nemá ani tendenci odvolávat se na ospravedlňující, teoretické znalosti jako garanci pro své působení, jako je tomu často právě v případě „rasové" kategorizace a rasismu.
Distinkce skupina - kategorie by tuto situaci mohla vyjasnit. Michael Banton například tvrdí, že: „Členství v etnické skupině je obvykle dobrovolné; zatímco členství v rasové skupině nikoli" (Banton 1983:10). Etnicita je v této perspektivě záležitostí inkluze („my"), zatímco „rasa" a rasismus jsou záležitostí „exkluze" („oni"); skupinová identifikace versus kategorizace. To na první pohled vypadá jako poměrně přijatelný a užitečný postoj k dané otázce. V této souvislosti je však třeba předložit několik důležitých upozornění.
Na prvním místě je třeba upozornit na to, že procesy skupinové identifikace a kategorizace jsou navzájem provázány. Naše definice „těch druhých" ve smyslu „rasy" bude mít pravděpodobně výrazný dopad při
našem vymezování „nás" samotných (které pak musí takřka nutně mít také Odpovídající „rasovou" dimenzi). Na druhé straně se setkáme s řadou, případů etnické kategorizace, které s sebou patrně přisuzování „rasové" odlišnosti nenesou (ačkoli se oprávněně můžeme ptát/ jestli se v tomto případě nejedná spíše o to, že „rasová" rétorika byla několik desítek let po skončení druhé světové války kvůli své nechvalné pověsti držena v karanténě). Za třetí, skupiny mohou aktivně usilovat o vlastní identifikaci v pozitivně hodnoceném „rasovém" smyslu. Nejznáměji ším příkladem je v tomto ohledu asi ideologie panské rasy (Berrenvolk) 396 I v nacistickém Německu a nacionalistické Jihoafrické republice. S něčím podobným se lze ovšem také setkat v utváření moderní izraelské židov* ské identity a v různých formách „černošského nacionalismu" ve Spojených státech i jinde. Tyto příklady představují „převrácení" mocného působení negativní „rasové" kategorizace v pozitivní skupinovou identitu. A nakonec, neměli bychom zapomínat, že kritéria „rasové" klasifi- ■ kace nejsou o nic méně sociálně konstruovaná a kulturně volená než ta, i na nichž je založena etnická identifikace. Rozhodně tomu není tak, žeby; rozdíl mezi etnicitou a „rasou" byl prostě rozdílem mezi fyzickým a kulturním, ačkoli se může jednat o rozdíl mezi údajnými fyzickými a údaj-: nými kulturními charakteristikami.
Z této perspektivy by asi bylo nejsprávnější pokládat „rasové" rozlišování a rasismus za historicky specifické podoby obecného - a možná-: dokonce univerzálního2*0 - sociálního fenoménu etnicity. Jako takový je daný typ rozlišování typický pro situace, kdy jedna etnická skupina;: ovládá nebo se snaží ovládat druhou, přičemž ji kategorizuje odkazem k její předpokládané přirozené a neměnné odlišnosti a méněcennosti. V tomto ohledu nesmíme přehlížet roli, jakou sehrály „rasové" ideologie při legitimizaci dobývání a nadvlády. Jakkoli se můžeme rozhodnout; že připustíme rozlišování mezi „rasou" a etnicitou, otázka jejich vztahu zůstává něčím více než jen pouhým „slovíčkařením" (viz též Miles 1982: 44-7i)-
Jiným druhem etnické legítimízace, který zde stojí za povšimnutí, je nacionalismus. Rozumíme-li mu čistě jako politické filosofii vztahující se na jedné straně k výlučnému právu na obývání určitého teritoria a na straně druhé k nezávislosti na cizí vládě, jedná se o produkt historického
240 Označit etnicitu jako „možní univerzální" otevírá diskusi o její údajně „pri-mordíámí" povaze (Geertz 1973: 255-310, česky 2000: 285-343). Diskuse o tom, : jestli etnicita je nebo není „situační" či „primordiální", je zbytečná; zaměňuje totiž všudypřítomnost určitého sociálního fenoménu, jako je etnicita, s „přiro-;: zeností", která implikuje pevnost, determinismus a uznává jako příčinu určitý druh presociální síly.
mm
%■-
ll II
li
1 m
vývoje, jehož kořeny sahají k buržoazním revolucím 19. století y Evropě (Anderson 1983, česky 2008; Gellner 1983, Česky 1993; Hobsbawm 1990, česky 2000). Anthony D. Smith (1986) má však nepochybně pravdu, když
.tvrdí, že nacionalismus má ještě jiný druh kořenů, a sice v etnických společenstvích (ethnies) předmoderního světa. Důležité je si uvědomit, že rovněž nacionalismus s sebou nese jak proces skupinové identifikace, tak sociální kategorizace, inkluzi i exkluzi. Ať už přitom nabírá jakýchkoli podob, bude asi nejpříhodnější jej považovat, podobně jako „rasu" a rasismus, za další historicky specifický aspekt etnicity.
: Abychom tuto část uzavřeli, hierarchie sociální (etnické) identity, tak jak je zaznamenána ve schématu 1, by měla být chápána jako kontinuum, které bylo rozvrstveno pouze pro účely výkladu. „Já" (í) a „mě"
: (me) se spojují při tvorbě významu seíf, které je skryto za vlastním se-bepojetím. Představy o sobě samých se prolínají s míněním druhých ve složitém vyjednávání sdílených významů a porozumění, která tvoří základ skupinové identity. Skupinová identifikace a kategorizace se sklá-
: dají do situačně specifických vztahů rezistence či posílení, aby v konkrétním historickém čase a prostoru vytvářely sociální realitu etnicity.
Bylo by pochopitelně také možné přistoupit k této hierarchii vzájemných vztahů a účinků z druhé strany, od vztahu mezi skupinami a kategoriemi: provoz na této konkrétní ulici je totiž obousměrný. K tomu, abychom mohli daný krok učinit, však bude zapotřebí uznat souběžnost procesů názorně vyjádřených ve schématu 1. Všechny probíhají ve stejnou dobu, zároveň. Žádný z nich nepředchází ostatním konceptuálne,
.historicky ani vývojově. Zároveň si žádný z nich nelze představit bez přítomnosti těch ostatních.
Kontexty sociální kategorizace
Identita je vytvářena a reprodukována v průběhu sociální interakce. Abychom se posunuli dále od nezbytné abstrakce dosavadní debaty, zaměřím se nyní na specifické procesy sociální kategorizace a na kontexty, v jejichž rámci se vyskytují. Přestože budu klást důraz na etnickou kategorizaci, celkový obrázek by měl být zobecnitelný také na jiné typy sociální identity.
V této části rovněž začneme naznačovat důsledky argumentace prezentované v tomto textu pro výzkumnou agendu zabývající se etnicitou a etnickou identitou. Zastávám názor, že významné aspekty utváření etnické identity, ty, které závisejí na procesech kategorizace, bývají badateli, jejichž hlavní předmět zájmu je definován ve smyslu etnicity, příliš často přehlíženy. Neexistuje však žádný praktický důvod pro to, aby tato
situace pretrvávala. Všechna uvedená témata se totiž velmi snadno mohou stát předmětem etnografického či jiného výzkumu.
Základní podoba odpovídající empirické agendy je znázorněna ve schématu 2. Není zamýšlena jako všezahrnující; je to prostě snaha pou-. kázat na určitý empirický obs ah, kterým by bylo mo žné vyplnit základní kostru mé argumentace. Aby však bylo možné tuto argumentaci použít v mezích relativně krátkého článku, obsahuje následující diskuse implicitně několik zjednodušujících předpokladů. Tyto předpoklady jsou: 1. obsah etnické kategorizace je nejčastěji pejorativní, negativní nebo stigmatizující; 2. v současnosti neexistuje žádné sociální prostředí, ve kterém by rozlišování formální/neformální nemělo určitý význam, 3. všechna sociální prostředí jsou do určité míry prodchnuta tržními vztahy.
schéma 2: Kontexty etnické kategorizace.
NEFORMÁLNÍ
FORMÁLNI
Běžná veřejná interakce Sexuální vztahy
Vztahy v rámci lokálních společenství Členství v neformálních skupinách Manželství a rodina Tržní vztahy Zaměstnání
Institucionální rozdělování zdrojů Organizovaná politika Oficiální klasifikace
Zdroj: Zpracováno autorem.
Se vší úctou k protikladu mezi formálním a neformálním, nejedná se. o žádnou zřetelnou distinkci. Jde spíše o kontinuum důraíů. Ve schématu 2 to znamená, že například „běžná veřejná interakce", která je typicky ne*. formální, může být v určitých situacích formalizována (jako v případě: veřejných interakcí mezi „rasami" v Jihoafrické republice v době apartheidu). Stejně tak není neformálnost konceptualizována jako jakási re* ziduální kategorie, jako všechno to, co zůstává tam, kde absentuje formál-nost. Obě jsou specifickými druhy sociálních vztahů, které se historicky vyvinuly bok po boku: „Formální je v rámci neformálního zároveň nepřítomné i přítomné, a naopak" (Harding, Jenkins 1989:137).
Běžná veřejná interakce je interakce, kterou se navenek a před zraky druhých projevují trvající vztahy. Neformální etnická kategorizace uspořádává „veřejný styk" různými způsoby. Za prvé existují verbální i neverbální signály, které se užívají k tomu, aby přiřadily neznámé druhé k určité etnické kategorii. V některých případech jsou takové signály as-
pektem skupinové identity, explicitním projevem etnické identity: jazyk, oděv, zdobeni těla apod. Jiné, například řada. aspektů neverbálního chování, však bývají spíše nedobrovolné či nevědomé (na tomto místě znovu vidíme význam habitu a těla á la Bourdíeu). Jednotlivé prvky chování jsou odcizeny těmi druhými jako kritéria etnické kategorizace, aniž by se ti, kdo jsou jejich „majiteli", na této identifikaci jakkoli podíleli (nebo možná dokonce aniž by o tom vůbec věděli). Aspekty fyz. -kého vzhledu, ať jíž „skutečné" či. domnělé, a charakteristicky vyhraněné do etnických stereotypů, bývají rovněž základem anonymní veřejné kategorizace.
Další druhy běžné veřejné interakce přispívají k vytváření a mobilizaci etnických kategorií. V této souvislosti bychom se měli zmínit zvláště o žertování, urážkách a hrubosti (přičemž všechny tyto fenomény jsou samozřejmě důležité v kontextu trvalých vztahů v soukromé sféře). Pokud jde o žertování, velmi známým případem jsou „etnické vtipy". Antropologické analýzy žertování naznačují, že etnické vtipy se většinou objevují v těch situacích, kdy sociální zábrany neumožňují vyjadřovat mezíetnické nepřátelství otevřeně (Douglasová 1975: go-114). Vtipy mohou usnadňovat kategorizací v těch situacích, kdy je sociálně nepřípustná: neexistuje nic takového jako jenom vtip, a etnické vtipy nejsou výjimkou. Mezietnické urážky a hrubost na tomto místě asi nepotřebují podrobnější rozbor; poukážeme pouze na to, že žertování, urážky a hrubost přecházejí jedno v druhé a jsou navzájem velmi úzce propojeny. Zejména v případě urážek a hrubého jednání je cílem vytvořit a upevnit etnickou hranici prostřednictvím vynucení si definice toho, kým etnicky „druzí" jsou, nebo toho, co mohou nebo musí dělat. Podstatou celé záležitosti je tedy otázka moci a ovládání.
Moc a ovládání hrají klíčovou roli také v sexuálních vztazích, které překlenují propast mezi veřejným a soukromým. Choulostivost meziet-nických sexuálních vztahů je přitom doložena v celé řadě různých kontextů (viz např. Dollardig57:134-187; Pryce 1979:80-94; Okelyová 1983: 154-156). Může být vyjádřena představou o tom, že ženy jsou „majetkem" dané skupiny, a je třeba jí tedy rozumět dílem také jako aspektu patriarchátu, stejně jako etnicity. To, oČ obvykle jde, co se týče etnicity, je vymezení toho, kteří muži mají nebo nemají přístup k různým kategoriím žen. Řešení této otázky je zpravidla asymetrické, protože odráží mocenské vztahy daných skupin. V rámci etnické identity dominantní skupiny přitom může přístup k ženám z druhé skupiny výrazně vystupovat do popředí, přičemž definičním znakem podřadné kategorizace je v tomto ohledu právě to, že se tato oblast dostává mimo kontrolu mužů. Pokud však v dané situaci hraje roli rasismus, může být přesto mužům z dominantní skupiny přístup k ženám z etnicky podřízené kategorie odepřen, a to prostřednictvím obecného zákazu „míšení ras".
Vztahy v rárnci lokálních společenství, více či méně pevně provázaná síť vztahů, které se utvářejí v průběhu času v rámci obytných lokalit, poskytuje řadu příležitostí pro etnickou kategorizaci. Nejnápadnějším rysem je to, že taková lokální společenství jsou často etnicky poměrně homogenní. Drby mohou sloužit k vyznačení hranice mezí dvěma etnickými komunitami a jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů dohledu nad me-zietnickými sexuálními a přátelskými vztahy. Podle Bartha jsou všechny druhy sociálních interakcí překračující hranící lokálního společenství významné pro udržování hranice (a také pro její změnu, proto je potřeba 4OO I dohledu). Lokální skupiny vrstevníků jsou přitom obzvláště zdatné v socializací svých členů do skupinové identity, stejně jako v artikulaci etnické kategorizace s ohledem na jiné etnicity.
Členství v neformálních skupinách může být jedním aspektem života lokálního společenství. Existují však neformální sociální skupiny, které, ačkoli nejsou zakotveny výhradně v rámci lokálního společenství, přesto fungují jako účinný kontext etnické exkluze a prostřednictvím svých implicitních, anebo ne tak úplně implicitních kritérií členství, také kategorizace. Všední příklady najdeme v etnických vrstevnických skupinách ve školách a na pracovištích. Existuje také škála formálněji ustavených organizací - odKu-klux-klanupřes B'naiBrith241 až po přistěhovalecké spolky vzájemné pomoci - v nichž je členství etnicky vymezeno a kterc sledují cíle formulované v etnických kategoriích.
Oblast příbuzenských vztahů - manželství a rodina - je do určité míry podřízena veřejnému dohledu a regulaci. V řadě společností je tato regulace formálně vtělena do právních norem. Existuje však jen několik případů formální kategorizace přípustných sňatkových vzorců čistě na základě etnicity, a jak už jsem poznamenal, tam kde je možné se s nimi-: setkat, zpravidla souvisejí s určitou formou rasismu (zákony zakazující „míšení ras" byly ve 20. století běžné, inter alia, v některých státech americké Unie, v Německu a v Jihoafrické republice). Neformální dohled nad mezietnickými sexuálními vztahy, o němž jsme hovořili výše, tak zůstává nejmocnější silou udržující etnickou exkluzivitu v oblasti manželství. V této souvislosti je podstatným znakem kategorizace to, že vytváří situaci, v níž má fungování námluv a sňatkového trhu, strukturovaných sadou etnických kategorií, které se na vědomé úrovni projevují jako preference a na nevědomé úrovni jako náhodná setkání, tendenci reprodukovat etnický status quo bez nutnosti existence jakýchkoli explicitních norem.
241 B'nai B'rith - mezinárodní židovská humanistická organizace zaměřující se na širokospektrou podporu židovského obyvatelstva (pozn. překl.).
Další oblastí sociálního života, která je hierarchicky strukturována z hlediska moci, přičemž formálně je regulována jen do určité míry, je sféra tržních vztahů. Obchodování a podnikaní, ačkoli je na první pohled řízeno jen ekonomickými principy zdůrazňujícími buď dosažení zisku, nebo relativně spravedlivé směny (přičemž pojetí spravedlivé směny a dostačujícího zisku bývá vymezeno kontextuálně), je totiž také strukturováno etnickou kategorizací. Děje se tak ve vztahu: 1. k tomu, kdo může obchodovat s kým, 2. k tomu, kdo může obchodovat s čím, 3. k cenám, jaké různé kategorie osob platí za podobné zboží či služby. Příklady je možné najít v tak rozmanitých kontextech, jako jsou trh s byty v Británií a ve Spojených státech (Banton 1983: 336-365), obchodnické sítě v severním Norsku (Eidheim 1969) a vztahy směny v „primitivních" společnostech Nové Guineje a Austrálie (Sahlins 1972:277-314).
Zaměstnání je specifický typ tržního vztahu, který je charakteristický pro moderní průmyslové společnosti. Může být formální či neformální, nicméně pro stále větší část světové populace představuje vstup na pracovní trh - snad kromě omezené možnosti participovat na systému sociální podpory - jediný možný vztah k výrobním prostředkům, a tedy jediný zdroj obživy, V rámci etnicky heterogenních pracovních trhů je etnické uspořádání vlivným kritériem, které určuje to, jakým způsobem budou ti, kteří jsou oprávněni k tomu činit taková rozhodnutí, rozhodovat o rozmísťování žadatelů o zaměstnání na jednotlivé pozice (viz např. Piore 1979; Jenkins 1986b). Přispívá k tomu také fakt, že přijímání jednotlivců do těch manažerských a řídicích pozic, s nimiž se pojí rozhodování o přijímání a propouštění druhých, je pochopitelně rovněž etnicky strukturováno. Kromě toho vede kumulativní dopad etnické kategorizace na trhu s byty a ve vzdělávání k tomu, že na pracovním trhu systematicky znevýhodňuje určité skupiny a omezuje jejich možnosti.
Jednou z klíčových fází při hledání zaměstnání je pohovor, a to bez ohledu na to, že může být pouze formální záležitostí. Pohovory a rozhodnutí komisí jsou přitom hlavními nástroji v procesu institucionálního rozdě-lovánízdrojů (Batley 1981). Jedná se o formální a neformální praktiky, které slouží k rozdělování odměn a trestů ze strany veřejných a soukromých formálních organizací, stejně jako v jejich rámci. Tyto odměny a tresty zahrnují vedle zaměstnání také státní či městské byty (Hettová 1979), sociální příspěvky (Howe 1985) či asistenci toho či onoho druhu ze strany sociálních pracovníků (Hillyard, Percyová-Smíthová 1988: 170-203; Liddiard, Hutsonová 1991), přičemž ve výčtu dalších příkladů bychom mohli dlouho pokračovat. Pohovory a byrokratické kolektivní rozhodování jsou kromě formálních pravidel a certifikovaných odborných znalostí či vzdělání významným zdrojem logiky, která legitimizuje sílu a vliv delegované pravomoci, kterou uplatňují úředníci při posuzování jednotlivých případů.
40;
Právě fakt, že v rámci tchoto liberálního byrokratického rámce rozhoduje gatekeeper v jednotlivých případech vždy na základě vlastního uvážení, je příčinou toho, že do tohoto procesu etnická kategorizace, ať už explicitně či implicitně (Erickson 1976; Karnová 1983; Grillo 1985), v kombinaci s dalšími askríptivními a stigmatizujícími kategorizacemi (Scott 1970; Prottas 1979; Lipsky 1980), nutně vstupuje. Vzhledem k tomu, že dopad procesů administrativního rozdělování v rámci moderních států stále narůstá, neměli bychom podceňovat jejich význam v sociální konstrukci znevýhodňujících vzorců, stejně jako v praktické zku-402 I šenosti členství ve stigmatizované kategorii identity, ať už etnické nebo!; jiné. Pro účely této analýzy spočívá specifický význam administrativního rozdělování v tom, že se jedná o privilegovaný kontext transformace nominálního ve faktické; v této souvislosti pravděpodobně etnická kategorizace v životech kategorizovaných bude mít význam.
Organizovaná politika je zdrojem statusů a norem, které zajišťují legitimitu státní byrokracie. Ve státech s historií etnického konfliktu se tyto konflikty odrážejí v politickém systému. V těchto situacích, které jsou často - a poněkud zavádějícím způsobem - označovány jako „plu-rální společnosti", mohou politické strany a politikové podporovat etnickou kategorizaci prostřednictvím veřejné rétoriky, legislativy a administrativních aktů, stejně jako distribuce zdrojů v rámci klientelistickýeh sítí. Oficiální kategorizace tohoto druhu však může zahrnovat také popírání existence historicky utvářených etnických skupin, jako bylo odmítání uznání identity Lužických Srbů ze strany nacistického státu (Bur-leigh, Wíppermann 1991:130-135).
Podobné trendy je však možné pozorovat dokonce i ve společnostech bez explicitně etnicky strukturovaného politického zřízení, a to tehdy, když je jim nakloněn kalkul politiků. Rétorika je pak důležitější než legislativa nebo administrativní akty. Politikové mohou, jako obchodníci s morálkou, společně s majiteli novin, novináři a komentátory, státními úředníky a mluvčími zájmových skupin participovat na vzniku a šíření morální paniky kolem záležitostí, jimž byly přisouzeny etnické etikety, jako je na* příldad přistěhovalectví nebo černá pouliční kriminalita (Hall et al. 1978): Mají totiž výrazný vliv na veřejné utváření „problému", na identifikaci toho, s jakými konkrétními etnickými kategoriemi je spojován (či spíše : s jakými etnickými kategoriemi jej oni sami dávají do souvislosti), ana formulování legislativních a administrativních reakcí. Méně subtilním způsobem pak politikové v dějinách vytvářeli platformu pro vyjadřování a mobilizaci otevřeného etnického šovinismu; morální panika kolem etnických „problémů" tak přechází v podněcování mezietnického konfliktu a násilí.
Politické strategie zaměřené na poskytování sociálního zabezpe-: cení, které jsou míněny jako odezva na rozpoznané sociální problémy,
vsak mohou k etnické kategorizaci také přispívat; Snaha o cílené poskytování zdrojů a intervenci v té části populace, o níž se předpokládá, že má obzvláště naléhavé nebo specializované „potřeby", může vést k tomu, že dá vzniknout nové sociální kategorii nebo posílí již existující kategorizaci. Taková klasifikace může zdůrazňovat hodnotu a význam kategorie osob, která zdroje přijímá, jako je tomu například v případě „seniorů". Může však také členy patřičné kategorie identifikovat jako sociálně deficitní nebo určitým způsobem nedostatečné a může sloužit k tomu, že budou nadále označováni etiketou „těch, kteří si pomoc nezaslouží" {undeserving) či „problémových" (troublesome) (srov. např. utváření a mobilizaci kategorie „černé mládeže" v britském politickém diskursu: Solomos 1988). Zdá se přitom zejména pravděpodobné, že takový účinek budou mít různé iniciativy pro vytváření rovných příležitostí a jiné re-distributivní politické strategie.
To nás konečně přivádí k oficiální klasifikaci. Stále propracovanější a všudypřítomnější systémy klasifikování populace představují historický posun v přístupu státu k sociální kontrole, posun od veřejného používání moci nad tělem k soukromé discíplinaci mysli (Foucault 1979, česky 2000; ačkoli klasifikace osob může také předcházet, jako v nacistickém Německu, útoku na lidská těla). V naší diskusi už jsme se některých aspektů tohoto procesu implicitně dotkli v souvislosti s administrativním rozdělováním a organizovanou politikou. Spojení moci a vědění, které je vtěleno do legitimní sociální kategorizace, má mnoho tváří. Postačí přitom, když se zde zmíníme o dvou z nich, přičemž jedna je relativně neškodná, zatímco ta druhá neškodná rozhodně není.
Prvním příkladem je onen nepostradatelný doplněk plánovacích postupů moderních vlád, sčítání lidu. Aby byla shromážděna smysluplná data, je třeba nejdříve definovat jednotlivé kategorie obyvatelstva. Mezi ně patří také etnické (či „rasové") kategorie (Leeová 1993). Tímto způsobem se příslušné kategorie ustavují v oficiálních diskursech, diskursech, které mají ohromnou moc při utváření sociální reality. Podstata těchto etnických kategorií - nebo dokonce shromažďování informací samo o sobě - může být z různých důvodů zpochybňována těmi složkami populace, jimž jsou ryto kategorie přiřčeny, a stát může tyto kategorie používat k ospravedlňování politických strategií v takových oblastech, jako je kontrola přistěhovalectví.
Statistiky ze sčítání lidu jsou však logicky anonymní; nekategorí-zují jednotlivce. Ve skutečnosti jen nemnoho států kategorizuje své občany tímto způsobem. Spíše ojedinělým příkladem takového přístupu je například povinná kategorizace a zaznamenávání etnické identity zaměstnanců v řadě amerických federálních, státních a soukromých institucí, pro účely monitorování afirmativní akce, nebo identifikace
„národnosti" - která udávala informaci o republice, odkud člověk pochází - v dnes již neexistujících vnitřních cestovních pasech: v rámci SSSR. Nicméně jiné státy, zejména nacistické Německo a Jihoafrická republika, se tím, že definovaly občanství ve smyslu „rasy" (což je klíčový eskalační pohyb ve směru etnické kategorizace), nutně posunuly dále a rozvinuly dalekosáhlé systémy „rasové" kategorizace řídící kazdv aspekt života (a smrti) jednotlivců. Role „odborného" vědění při utváření těchto systémů a jejich byrokratizovaná správa jsou chmurnou připomínkou represivních možností, které jsou obsaženy v administrativním^ 404 [ rozdělování (Müller-Hill 1988; Baumann 1989, česky 2003; Burleigh, Wippermann 1991).
Existuje pochopitelně řada dalších kontextů etnické kategorizace, na něž bychom mohli zaměřit výzkumnou pozornost: jako několik příkladu za všechny můžeme uvést výchovu dětí, přátelské vztahy, vzdělávání, náboženství a institucionalizovanou sociální kontrolu. Některé z těch, kterými jsem se zde zabýval - jako například institucionální rozdělování zdrojů ~ jsou samy o sobě tak obsáhlé, že by bylo možné a praktické je pro účely empirického výzkumu rozložit na menší části. A nakonec, při jakékoli konceptualizaci témat, která jsme otevřeli v této části, je vždy-třeba mít na paměti několik věcí.
Za prvé, třebaže mé vlastní výzkumné zázemí mě vedlo k tomu, že jsem materiál pro ilustrativní příklady čerpal z komplexních, urbanizovaných společností (a ještě k tomu nepoměrně více z Evropy a Severní Ameriky), načrtnuté schéma 2 bylo zamýšleno jako použitelné pro široké spektrum výzkumných oblastí.
Za druhé, různé sociální kontexty kategorizace by neměly být chápány jako samostatné nebo hierarchické „úrovně". Systematicky se totiž komplikovanými a pozoruhodnými způsoby překrývají: například běžná veřejná interakce se odehrává v rámci řady dalších uvedených sociálních kontextů, které jí poskytují nezbytný rámec. Podobný závěr lze učinit, pokud jde o neformální sociální skupiny, které existují v rámci (a přispívají k uspořádání) mnoha různých kontextů, a tak dále. Jedním z prvních výzkumných cílů by tedy melo být problematizovat a zkoumat toto vzájemné posilování. Významný potenciál vzájemného posilování kategorizace v překrývajících se sociálních kontextech (což jsme možná kdysi označovali jako vícečetnou determinaci) má obrovský význam například pro naše porozumění síle rasismu a pro naší odolnost vůči jeho intervenci.
Za třetí, neměli bychom zapomínat na to, že vnitřní a vnější vymezování, skupinová identifikace a kategorizace, implikují jedna druhou.: Třebaže diskuse v této části se týkala z velké části kategorizace, sociální procesy, které jsme identifikovali, hrají významnou roli také v proce-
'í
i
sech vnitřního vymezování (jak by to nakonec, vzhledem k jejich vzájemnému prolínání, mohlo být jinak?)
Kategorizace a moc
Kategorizace přispívá ke skupinové identitě různými způsoby. Existuje například něco, co je možné označit jako „internalizace": kategorizovaná skupina je vystavena označením, jimiž ji definuje jiná skupina, a částečně nebo zcela onu kategorizaci integruje do vlastní identity. Upřímně řečeno však toto tvrzení více otázek vyvolává, než řeší: proč by například -vnější definice měla být internalizována a jak k tomu dochází? V tomto ohledu existuje přinejmenším pět různých scénářů.
Za prvé, vnější kategorizace může být víceméně stejná jako určitý aspekt existující skupinové identity, přičemž v takovém případě se tyto dvě definice budou prostě navzájem posilovat. Mohli bychom dokonce tvrdit, že určitá míra vnějšího posílení či potvrzení je ve skutečnosti pro úspěšné udržování vnitřní (skupinové) definice klíčová. Podobně se kategorizace s menší pravděpodobností „uchytí" tam, kde je nápadně ve sporu s existujícími hranicemi.
Za druhé, důsledkem jakýchkoli dlouhodobých, avšak relativně přátelských mezietnických kontaktů bude s největŠí pravděpodobností postupná kulturní změna. Etnická hranice je propustná, a to nejen ve smyslu propustnosti osob: také jazyky a kultury se mohou vzájemně ovlivňovat a tento proces s největší pravděpodobností poznamená rovněž identity.
Za třetí, vnější kategorie mohou být vytvořeny lidmi, kteří mají . v očích dané skupiny k takové kategorizaci legitimní autoritu, a to díky svému nadřazenému rituálnímu statusu, vědění či jiným faktorům. Taková situace implikuje spíše větší sociální než kulturní diferenciaci (při-pustíme-li možnost takové velmi hrubé distinkce), vzhledem k tomu, že legitimní autorita nezbytně vyžaduje přinejmenším určitou minimální úroveň participace na sdílených hodnotách či kosmologií.
Za čtvrté se může jednat o prostý případ, kdy je externí kategorizace vynucena za použití fyzické síly nebo pod hrozbou jejího použití, tedy uplatněním moci. Kategorizovaní, kteří nemají možnost odmítnout nošení průkazů totožnosti, pásků na rukávech či jiné subtilnější identifikační a stigmatizující prostředky, které se užívají, mohou postupem času začít samí o sobě uvažovat v jazyce či kategoriích svých utlačovatelů.
A nakonec, existují utlačovaní, kteří vzdorují, kteří vnucované hranice a/nebo jejich obsah/y odmítají. Nicméně, již samotný akt vzepření se kategorizaci či usilování o svobodu sebeidentifikace je samozřejmě
především důsledkem, kategorizace. Odmítaná vnější definice je interna-lizována, avšak paradoxně jako předmět popření.
Na těchto pěti scénářích můžeme sledovat fungování distinkce mezi mocí a legitimní autoritou. To, do jaké míry kategorizace přispívá ke sku-. pinové identitě, však nezávisí pouze na „internalizaci". Především bychom neměli podceňovat schopnosti jedné skupiny osob účinným způsobem definovat nebo vytvářet životní podmínky žité skupinou druhou (o podobném fenoménu na úrovni jednotlivců jsme hovořili výše v souvislosti s etiketizací). Tuto distinkci navrhuji označovat jako distinkci 406 j   mezi/akrickou a nominální dimenzí etnícity.
Abychom se vrátili k již dříve uvedenému příkladu, specifická kategorizace Mapučů ze strany bílých Chilanů bude velmi pravděpodobné ovlivňovat obě skupiny. Konkrétně bude ovlivňovat chování Chilanů: k Mapučům: „lokální politické strategie", jak to nazývá Stuchlík. Chilané se, tak jako před nimi Španělé, díky své účinné mobilizaci násilí v rámci lokálního kontextu a následnému ovládnutí zdrojů nacházeli (a vlastně stále nacházejí) v postavení, které jim umožňuje jejich kategorizaci Mapučů v sociální konstrukci mapučského života neúměrně prosazovat.
Efektivní kategorizace skupiny osob mocnějšími „druhými" tedy není „jen" záležitostí klasifikace (pokud něco takového vůbec existuje). Jedná se o nevyhnutelnou intervenci do sociálního světa dané skupiny, která nutně bude, do té míry a těmi způsoby, které jsou funkcí specifik dané situace, měnit jejich svět a jeho prožívání. Stejně jako mají Chilané schopnost částečně utvářet zkušenost „být Mapučem", tak například v Británii pracovníci rozhodující o přijímání zaměstnanců, kteří jsou většinou bílí, přispívají k sociálnímu utváření kolektivní zkušenosti toho, co znamená vyrůstat jako člen Černé etnické komunity.
Abychom se vrátili k Barthovi (a Weberovi), můžeme zde sledovat; jak fungují nezamýšlené důsledky jednání, přičemž částečně právě vzájemným kumulativním posilováním těchto nezamýšlených důsledků je utvářeno historické schéma, a to jak v současnosti, tak jako rámec limitů a možností pro budoucí generace. Pokud souhlasíme s tím, že „kůk tura" není nezávislá na každodenním životě a jeho potřebách, pak moc druhých utvářet zkušenost je dalším významným příspěvkem kategorizace ke skupinové identitě. Jedná se rovněž o další příspěvek k pojetí. etnicity a identity jako každodenní praxe a historického procesu, které v Barthově modelu zaujímá klíčovou pozici a které jsem rozvinul v tomto textu.
Shrnutí
Jednou z výchozích premis mé argumentace je, že etnicita by měla být konceptualizována v rámci teoretického rámce, který nám umožní integrovat ji do problematiky „sociální identity" obecně. Sociální identita ■však potom musí být konstruována jako řádný předmět teoretizovaní, a to takovým způsobem, aby bylo možné do ní zahrnout v rámci jednotného analytického rámce individuální i kolektivní identity. Ani tu nejo-SobnějŠí identitu si totiž nelze představit jako něco jiného než výsledek socialízovaného vědomí a určité sociální situace. Zároveň i ta nejkolek-tivnější identita musí v určitém smyslu existovat ve vědomí jednotlivých aktérů.
Z teoretického hlediska může být identita, ať už etnická či jiná, chápána jako dvě vzájemně se ovlivňující, avšak nezávislé hodnoty: označení {nominální) a zkušenost (faktické). To druhé je v jistém smyslu tím, co dané označení znamená, a může se měnit, zatímco nominální identita zůstává stejná (a vice versa). Nominální a faktické se spojují v neustálém
: vytváření a reprodukování identity a jejích hranic.
Distinkce mezi nominálním a faktickým vychází z uznání toho, že etnické identity (a vlastně všechny sociální identity) j sou faktickým usku-
■ temováním spíše než statickouformou. Jako takové jsou imanentné, ačkoli nikoli nutně, proměnlivé. Jakožto sociální forma - například v utváření historicky trvalé etnické skupiny - není etnicita o nic méně potenciálně proměnlivá, a to jak nominálně, tak fakticky.
Při faktickém uskutečňování identity působí dva vzájemně na sobě závislé, avšak z teoretického hlediska odlišné sociální procesy: vnitřní de-
: finování a vnější definování. Ty fungují na individuální, interakční a kolektivní úrovni různými způsoby. Analýzy etnicity, zejména v rámci sociální antropologie, však dosud příliš zdůrazňovaly vnitřní vymezování a skupinovou identifikaci na úkor vnějšího definování a kategorizace. Jedná se zde však o víc než pouhé empirické opomenutí. Jestliže je argumentace, kterou jsem rozvinul v tomto textu, správná, pak je identita faktickým výsledkem neustálé interakce procesů vnitřního a vnějšího definování. Nelze přitom rozumět izolovaně jednomu bez druhého.
Na závěr, zájem o vnější definování a kategorizaci předpokládá, že budeme věnovat pozornost mocí a autoritě a způsobu, jakým jsou různé způsoby dominance obsaženy v sociální konstrukci etnické a jiných identit. Nejedná se přitom o nijak originální postřeh. Asi bychom měli dále také naznačit, že pokud tak neučiníme, bude výsledkem model etnicity, který je stejně triviální jako jednostranný. Pokud nedokážeme vytvořit model porozumění etnicitě, který vysvětlí všechny její aspekty a projevy, od slavnostního společenství sounáležitostí až po krajní děsivý moment
genocidy, pak jsme selhali jak sami před sebou, tak také před těmi, u nichž realizujeme naše terénní výzkumy.
Literatura
Anderson, E. 1978. A Place on the Corner. Chicago: University of Chicago Press.
Anderson, B. 1983. Imagined Communities: Reflections on the Originand Spread of Nationalism. London: Verso. [Srov. Anderson, B. 2003. „Pomyslná společenství." Pp. 239-269 in M. Hroch (ed.). Pohledy na národy a nacionalismus. Čítanka textů. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Přel J. Ogrocká. Kap. I. a II., str. 1-36 originálu]. Česky 2008. Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Přeložil P. Fan tys. Praha: Karolinum.
Banton, M. 1983. Racial andEthnic Competition. Cambridge: Cambridge University Press.
Barth, F. 1966. Modeh of Social Organization. Occasional Paper No. 23.
London: Royal Anthropological Institute. Barth, F. (ed.) 1969a. Ethnie Groups and Boundaries: The Social
Organization of Culture Difference. Oslo: Universítetsvorlaget. Barth, F. 1969b. „Introduction." Pp. 9-38 in E. Barth (ed.). Ethnie Groups :
and Boundaries: The Social Organization of Culture Difference. Oslo:
Universítetsvorlaget. Barth, F. 1984. „Problems in Conceptualizing Cultural Pluralism, with
Illustrations from Somar, Oman." Pp. 77-87 in D. Maybury-Lewis
(ed.). The Prospectsfor Plural Societies. Proceedings of the American
Ethnological Society. Washington, D.C.: American Ethnological
Society.
Barth, F. 1989. „The Analysis of Culture in Complex Societies."
Ethnos 54:120-142. Česky 1999. „Analýza kultury v komplexních
společnostech". Pp, 259-267 in V. Soukup Dějiny sociální a kulturní
antropologie. Přeložil Z. Uherek. Praha: Univerzita Karlova. (Překlad
stran 134--142 originálu.) Batley, R. 1981. „The Politics of Administrative Allocation." Pp. 78-111 in
R. Forrest, J. Henderson, P. Williams (eds.). Urban Political Economy
and Social Theory. Aldershot: Cower. Bauman, Z. 1989. Modernity and the Holocaust. Cambridge: Polity. Česky
2003. Modernita a holocaust. Přeložila J. Ogrocká. Praha: Sociologické
nakladatelství (SLON). Becker, H. S. 1963, Outsiders: Studies in the Sociology of Deviance. New
York: Free Press.
Boon, J. A. 1982. Other Tribes, Other Scribes'. Symbolic Anthropalöay: ::
in the Comparative Study of Cultures, Histories, Religions and Texts:
Cambridge: Cambridge University Press. Bourdieu, P. 1990. The Logic of Practice: Cambridge: Polity. Brody, H. 1986. Maps and Dreams: Indians and the British Columbia
Frontier. London: Faber and Faber. Burleigh, M., W. Wippermann. 1991. The Racial State: Gen mny
1933-1945. Cambridge: Cambridge University Press. Burton, F. 1978. The Politics ofLegitimacy: Struggles in Belfast Community.
London: Routledge and Kegan Paul. Cicourel, A. V., J. I. Kitsuse. 1963. The Educational Decison Makers.
Indianapolis: Bobbs-Merrill. Cohen, A. P. (ed.) 1982. Belonging; Identity and Social Organisation in
British Rural Cultures. Manchester: Manchester University Press. Cohen, A. P. (ed.) 1985. Symbolising Boundaries: Identity andDiversity in
British Cultures. Manchester: Manchester University Press. Cohen, A. P. 1986. The Symbolic Construction of Community. London: Ellis
Horwood/Tavistock. Cohen, A. P. [1992] 2005. „Self-Conscious Anthropology." Pp. 219-238
inj. Okely, H. Callaway (eds.). Anthropology and Autobiography.
London: Routledge. Cohen, R. 1978. „Ethnicity: Problem and Focus in Anthropology." Annual
Review of Anthropology 7:379-403. Colson, E. 1953. TheMakahlndians-.AStudyofandlndianTribe inModem
American Society. Manchester: Manchester University Press. Cooley, C. H. [1902] 1964. Human Nature and the Social Order. New York:
Schocken.
Dollard, J. 1957. Caste and Classin a Southern Town, 3., rev. ed. New York: Doubleday.
Douglas, M. 1975. Implicit Meanings: Essays in Anthropology. London:
Routledge and Kegan Paul. Eidheim, H. 1969. „When Ethnic Identity is a Social Stigma."
Pp- 39-57 in P- Barth (ed.). Ethnic Groups and Boundaries. Oslo:
Universitetsforlaget. Epstein, A. L. 1978. Ethos and Identity: Three Studies in Ethnicity. London:
Tavistock.
Erickson, F. 1976. „Gatekeeping Encounters: A Social Selection Process."
Pp. 111-145 in P. R. Sanday (ed.). Anthropology and the Public Interest:
Fieldworfc and Theory. New York: Academic Press. Eriksen, T. H. 1991. „The Cultural Contexts of Ethnic Differences." Man
26:12-44.
Evens, T. M. S. 1977. „The Predication of the Individual in
Anthropological Interactionism." American Ethnologist 79:579-597.
Flett, H. 1979. „Bureaucracy and Ethnicity: Notions of Eligibility to Public Housing." Pp. 135-152 in S. Wallman (ed.). Ethnicity at Work. London: Macmillan.
Foucault,M. 1979. Discipline and Punish: The Birth of the Prison.
Harmondsworth: Peregrine. Česky 2000. Dohlížet a trestat.Kniha o zrodu vězení. Přeložil Č. Pelikán. Praha: Dauphin.
Geertz, C. 1973. „The Integrative. Revolution: Primordial Sentiments and 410 I        Civil. Politics in the New States." Pp. 255-310 in The Interpretation of Cultures. New York: Basic Books. Česky 2000. „Integrační revoluce: Primordiální postoje a občanská politika v nových státech." Pp. 285-343 in Interpretace kultur. Přeložili V. Hubinger, H. Červinková, H. Humlíčková. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).
Gellner, E. 1983. Nations and Nationalism. Oxford: Basil Blackwell. Česky
1993- Národy a nacionalismus. PřeložilJ. Markus. Praha: Hříbal. Giddens, A. 1991. Modernity and Self-Identity: Self and Society in the Late
Modern Age. Cambridge: Polity. Goffman, E. 1969. The Presentation of Self in Everyday Life. London: Allen
Lane. Česky 1999. Všichni hrajeme divadlo. Přeložila M. McGrathová.
Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon. Goodman, M. E. 1964. Race Awareness in Young Children, rev. ed. New
York: Collier.
Grillo, R. D. 1985. Ideologies and Institutions in Urban France: The Representation o/Immicjrants. Cambridge: Cambridge University Press.
Hagendoorn, L. 1993. „Ethnic Categorization and Outgroup Exclusion:
Cultural Values and Social Stereotypes in the Construction of Ethnic:
Hierarchies." Ethnic and Racial Studies 16 (1): 27-51. Hall, S., C. Critcher, T. Jefferson, J. Clarke, B. Roberts. 1978. Policing the
Crisis: Mugging, the State, and Law and Order. London: Macmillan. Hannerz, U. 1969. Souistde: Inquiries into Ghetto Life and Culture. New
York: Columbia University Press. Harding, P., R.Jenkins, 1989. The Myth ofthe Hidden Economy: Towards
a New Understanding of Informal Economic Activity. Milton Keynes:
Open University Press. Hillyard, P., J. Percy-Smith. 1988. The Coercive State: The Decline of
Democracy in Britain. London: Fontána. Hobsbawm, E.J. 1990. Nations andNationalismsince 1780: Programme,
Myth, Reality. Cambridge: Cambridge University Press. Česky 2000.
Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita. Přeložil
P. Pšeja. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Howe, L. E. A. 1985. „The Deserving and the Undeserving: Practice in an ■■ '■ Urban, Local Social Security Office." Journal of Social Polity 14:49-72. Jenkins, R. 1981. „Thinking and Doing: Towards a Model of Cognitive
Practice." Pp. 93-117 in L. Holy, M. Stuchlík (eds.). The Structure of
FolleModeis. London: Academic Press. Jenkins, R. 1982, Hightown Rules: Growing up in a Belfast Housing Estate.
Leicester: National Youth Bureau. Jenkins, R. 1983. Lads, Citizens and Ordinary Kids: Working-Class Youth
Life-Styles in Belfast. London: Routledge and Kegan Paul. Jenkins, R. 1986a. „Sociál Anthropological Models of Inter-Ethnic
Relations." Pp. 170-186 in J. Rex, D. Mason (eds.). Theories of Race
and Ethnic Relations. Cambridge: Cambridge University Press. Jenkins, R. 1986b. Racism and Recruitment: Managers, Organisations
and Equal Opportunity in the La hour Market. Cambridge: Cambridge
University Press. Kam, V. 1983. „Race andHousing in Britain: The Role ofthe Major
Institutions." Pp. 162-183 in N. Glazer, K. Young (eds.). Ethnic
Pluralism and Public Policy: Achieving Equality in the United States and
Britain. London: Heinemann. Kuper, A. 1988. The Invention of Primitive Society: Transformations of an
Illusion. London: Routledge. Laing, R. D. 1971. Self and Others. Harmondsworth: Pelican. Lee, S. M. 1993. „Racial Classifications in the US Census: 1890-1990."
Ethnic and Racial Studies 16 (1): 75-94. Lemert, E. M. 1972. Human Deviance, Social Problems and Social Control.
2nd ed. Englewood Cliffs: Prentice-Hall. Liddiard, M., S. Hutson. 1991. „Homeless Young People and Runaways -
Agency Definitions and Processes." Journal of Social Polity 20:
365-388.
Liebow, E. 1967. Tally's Corner: A Study of Negro Streetcorner Men. Boston: Little, Brown.
Lipsky, M. 1980. Street-Level Bureaucracy: Dilemmas ofthe Individual in Public Services. New York: Russell Sage Foundation.
Mann, M. (ed.) 1983. The Macmillan Student Encyclopaedia of Sociology. London: Macmillan.
Matza, D. 1969. Becoming Deviant. Englewood Cliffs: Prentice-Hall.
Mauss, M. [1938] 1985. „A Category ofthe Human Mind: The Notion of Person; the Notion of Self." Pp. 1-25 in M. Carrithers, S. Collins, S. Lukes (eds.). The Category of the Person: Anthropology, Philosophy, History. Cambridge: Cambridge University Press.
411
Mead, G. H:1934.Mind, Selfand Society from the Standpoint of a Social Behaviorist. Chicago, IL: University of Chicago Press.
Miles, R. 1982, Racism and Migrant Labour. London: Routledge and KeganPaul.
Milner, D. 1975. Children and Race. Harmondsworth: Penguin. Müller-Hill, B. 1988. Murderous Science: Elimination by Scientific Selection
of Jews, Gypsies and Others, Germany 1933-1945. Oxford: Oxford
University Press.
Okely, J. 1983. The Traveller-Gypsies. Cambridge: Cambridge University Press.
Paine, R. 1976. „Two Models of Exchange and Mediation." Pp. 63-86 in
B. Kapferer (ed.). Transaction and Meaning. Philadelphia, PA: ISHI. Piore, M. i27B.Birdsof Passage: Migrant Labour and Industrial Societies.
Cambridge: Cambridge University Press. Prottas, J. M. 1979. People Processing: The Street-Level Bureaucrat in Public
Service Bureaucracies. Lexington: Lexington Books. Pryce, K. 1979. Endless Pressure: A Study ofWest-Indian Life-Styles in
Bristol. Harmondsworth: Penguin. Rex, J. 1973. Race, Colonialism and the City. London: Oxford University
Press.
Rist, R. C. 1977. „On Understanding the Process of Schooling: The
Contributions of Labelling Theory." Pp. 292-305 inj. Karabel,
A.H. Halsey (eds.). Power and Ideology in Education. New York:
Oxford University Press. Sahlins, M. 1972. Stone Age Economics. London: Tavistock. Scott, R. A. 1970. „The Construction of Conceptions of Stigma by
Professional Experts." Pp. 255-290 inj. D. Douglas (ed.). Deviance
and Respectability: The Social Construction ofMoralMeanings. New
York: Basic Books. Smith, A. D. 1986. The Ethnic Origins of Nations. Oxford: Basil Blackwell. Solomos, J. 1988. Black Youth, Racism and the State: The Politics of Ideology
and Policy. Cambridge: Cambridge University Press. Stern, D. N. 1985. The Interpersonal World of'the Infant: A View from
Psychoana lysis and Developmental Psycho logy. New York:BasicBooks. Stuchlik, M. 1979. „Chilean Native Policies and the Image of the Mapuche
Indians." Pp. 33-54 in D. Riches (ed.). The Conceptualisation and
Explanation of Processes of Social Change. Queen's University Papers in
Social Anthropology, Vol. 3, Belfast. Troyna, B., R. Hatcher. 1992. Racism in Children's Lives: A Study of Mainly
White Primary Schools. London: Routledge. Wallman, S. 1978. „The Boundaries of Race: Processes of Ethnicity in
England." Man 13:200-217.
Wallman, S. 1986. „Ethnicity and the Boundary Process in Context." Pp. 226-245 in J. Rex, D. Mason (eds.)» Theories of Race and Ethnic-Relations. Cambridge: Cambridge University Press.
Willis, P. 1977. Learning to Labour: How Working Class Kids Get Working Class Jobs. Farnborough: Saxon House.