SíTUAČNÍ ETNICITA**1 JONATHAN Y. OKAMURA Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU PŘELOŽILI PETRA BURZOVÁ A MAREK JAKOUBEK Kejnovější sociálněantropologické přístupy k etnicitě uznávají význam | 337 konceptu sociální situace pro analýzu struktury a procesu etnických vztahů. Tento důraz na analýzu na nižší úrovni sociální organizace, než je společnost, souvisí se vzrůstajícím zájmem o subjektivní a perceptu-ální pojetí etnicity, tj. o pojetí vycházející z toho, jak své sociální jednání chápe a vysvětluje samotný aktér. Je zřejmé, že měnící se významy etnicity, různá kritéria pro připisování etnických identit, pružnost etnických hranic a kolísající relevance etnických a jiných sociálních identit jsou jak aktérovi, tak badateli nejlépe patrné právě na tomto stupni abstrakce. Situacionalistický přístup k etnicitě zřetelně dokládá výraznou proměnlivost významu etnicity pro sociální vztahy v různých sociálních kontextech a na různých úrovních sociální organizace. Právě proto tato perspektiva eliminuje problém reirikace konceptu etnické skupiny, který vyplývá z jejího ztotožňování s objektivně definovaným, sdíleným, jednotným kulturním inventářem či obecnými normativními vzorci jednání, o kterých se předpokládá, že se jimi lidé důsledně řídí. Tento článek je revizí a syntézou myšlenek řady sociálních antropologů, kteří explicitně zdůraznili relevanci sociálních situací pro analýzu etnicity a etnických vztahů. Spojení těchto dvou konceptů, sociální situace a etnicity, za účelem vytvoření termínu „situační etnicita" lze připsat Johnu N. Padenovi (1967), který tak učinil ve studii o etnické kategorizaci v urbánní Africe. Podle Padena „vychází koncept situační etnicity z poznatku, že jednotlivé kontexty mohou určit, které ze sociálních identit nebo loajalit jedince je v daném okamžiku vhodné uplatnit" (Paden 1970: 268). Ačkoli je toto vymezení z hlediska obsahu minimalistické, poukazuje na několik velmi důležitých aspektů tohoto přístupu k etnicitě. Všímá si, že variabilita v deklarování etnické identity může záviset na bezprostřední sociální situaci, a tuto variabilitu spojuje s tím, jak situaci vnímá samotný aktér. 221 Jonathan Y. Okamura (1981). ,/Ihe Situational Ethnicity," -Ethnic and Racial Studies, Vol. 4, No. 4, str. 452-465. ■Sociologické kořeny pojmu situační etnicita sahají k dílu Maxe Gluckmana (1940), který zase coby zdroj, svých myšlenek uvádí Edwarda Evanse Evanse-Pritcharda (1937). Evans-Pritchard se ve své knize Witch-crafi, Oracles and Magie among ťhe Azande12,3 pochopitelně etnicitou nijak nezabýval, uvádí však „plasticitu věr [v zandském čarodějnictví] jakožto funkci situace" (cd.: 54). Pozoroval, že „člověk v konkrétní situaci využívá z věr jen to, co se mu zrovna hodí, přičemž nebere zřetel na další prvky, které mohou být využity v situaci jiné" (cd.). Narozdíl odEvanse--Pritcharda se Gluckman ve své analýze rozdílných rolí a vztahů mezí Evropany a Zuluy při slavnostním otevření mostu v jižní Africe zabýval právě etnicitou či „kulturním kontaktem", rozpracoval Evans-Prit-chardovy klíčové myšlenky a zavedl pojem „situační selekce". Tvrdi, že členství jednotlivce v konkrétní skupině je „determinováno" hodnotami, zájmy a motivy, které ovlivňují jeho jednání v dané situaci (Gluckman 1958: 26). „Jednotlivci tak mohou žít koherentní životy díky situační selekci ze směsi vzájemně si odporujících hodnot, nesourodých názorů, rozličných zájmů a postupů" (cd.). Význam těchto myšlenek pro formulování konceptu situační etnicity ukážu později. Na začátku by bylo vhodné vymezit koncept situační etnicity tak, jak bude užíván v této studii. Ačkoli sociální antropologové uvedení v tomto pojednání používali tento termín v poněkud odlišném významu - v některých případech odkazují na dyadické vztahy „tváří v tvář", jindy zase na obecnější rovinu sociálních vztahů - z jejich terminologie je zřejmé, že sociální situace se vztahuje k nižší úrovni sociální organizace, než je společnost obecně. Mitchellova (1978: 24) koncepce sociální situace, kterou odlišuje od sociálního prostředí, může sloužit jako obecný výklad tohoto termínu. V textu o pracovní migraci v jižní Africe James Clyde Mitchell uvádí, že prostředí sociálního jednání se vztahuje k makroskopickým politickým, administrativním a ekonomickým strukturám, v rámci nichž se migrace odehrává, zatímco situace odkazuje spíše k mt kroskopickému partikulárnímu souboru okolností, v nichž se migrant nachází. Z toho důvodu se v analýzách zdůrazňujících situační kontext sociálního jednání sociologický zájem soustřeďuje na způsob, jakým jednotlivci hodnotí svoje behaviorální možnosti vzhledem k omezením; která na ně klade širší prostředí, je tak možno říci, že strukturální rysy prostředí tvoří celkový rámec sociálních vztahů, zatímco na úrovni sítu--ace se zájem soustředí na různé způsoby jednání, které aktéři mohou vy- 222 Čarodějnictví, věštectví a magie u Azandů; ke komentáři !c tomuto dílu, dostupnému českému čtenáři viz Ladislav Holý (1991). „Kulturní konstrukce reality - čarodějnictví." Národopisný věstník, VIII (50). Praha; Národopisná společnost při ČSAV (pozn. překl.). užít v souladu s tím, jak rozumějí vlastním možnostem uvnitř tohoto rámce. Je třeba si uvědomit, že rozlišení mezi prostředím a situací sociálního jednání se netýká jen různých úrovní sociologické analýzy, ale také odlišných perspektiv. To znamená, že první z pojmů náleží „objektivnímu" úhlu pohledu badatele, zatímco druhý se vztahuje k „subjektivnímu" pohledu aktéra. Budeme-li se držet výše uvedeného pojetí sociální situace jakožto vodítka k vysvětlení konceptu situační etnicity, zjistíme, že koncept situační etnicity obsahuje dva aspekty etnicity: strukturální a kognitivní. Strukturální dimenzi situační etnicity by představovala různá omezení uložená aktérům v rámci sociálních situací. Tato omezení by vyplývala : z rámce, ve kterém dochází k sociálnímu jednání, tedy v tomto případě ze struktury etnických vztahů v dané společnosti. Prostředí zahrnuje také relativní politické a socioekonomické statusy odpovídajících skupin, distribuci zaměstnání, vzdělání, příjmu, bohatství a dalších sociálních a materiálních zdrojů, stejně jako jejich vzájemný poměr a vyhlídky na změnu v uvedených oblastech. V krajním případě mohou aktérům uložená omezení, vyplývající z povahy etnických skupinových vztahů na obecné úrovni prostředí, spočívat v důsledné a všudypřítomné etnické askripci odpovídajících rolí a statusů v rozmanitých sociálních situacích. To znamená, že ve společnostech tohoto typu, například v jižní Africe, jsou sociální vztahy na všech úrovních a ve všech sférách společnosti strukturovány na základě etnických identit jednotlivých stran. Práva a povinnosti vzájemně působících stran kromě toho odpovídají pozicím, které příslušné etnické skupiny zastávají v rámci celospolečenské statusové hierarchie. V důsledku toho může být aktérova volba mezi různými způsoby jednání výrazně omezena v případě, že patří do skupiny s nízkým společenským statusem. Etnicita pochopitelně nemá výše uvedený rozhodující význam pro společenské vztahy ve všech společnostech, natož ve všech sociálních situacích v rámci jedné společnosti. Omezení rolí, která v těchto případech z etnicity vyplývají, nejsou tak pronikavá a tak limitující a volby aktérů, pokud jde o jejich jednání, jsou tedy omezeny méně - alespoň 7. hlediska etnicity. V některých situacích může být etnicita relevantním faktorem ovlivňujícím interakci aktérů, přičemž v jiných situacích se jejich vztahy odehrávají na základě jiných atributů, jako jsou třída, náboženství, zaměstnání, pohlaví, osobnost atd. Strukturální dimenze situační etnicity tak poukazuje na zásadně proměnlivý význam etnicity coby organizačního principu sociálních vztahů. Míra jejího významu v dané sociální situací ve smyslu omezení, které klade na možností jednání aktérů, navíc závisí na tom, jaká důležitost sejí připisuje na obecné úrovni etnických skupinových vztahů. Druhá, kognitivní dimenze situační etnicity se týká jedincovy subjektivní percepce situace, ve které se nachází, a toho, jakou důležitost zde přisuzuje é-tnicitě jako relevantnímu faktoru pro své jednaní. Vcentru pozornosti se v daném případě nachází aktérovo chápání kulturních symbolů nebo znaků a významů, které jsou těmto prvkům přisuzovány, což se projevuje v kategoriálním připisování etnické identity sobě a druhým za účelem interakce. Co se týče sebeaskripce etnické identity, zájem se soustřeďuje na aktérovu volbu mezi různými etnickými a jinými sociálními identitami, které performuje na základě toho, jak chápe své možnosti, a toho, jaký význam v tomto souboru okolností přisuzuje etnicitě, V ideálním modelu mohou jednotlivci uplatnit členství v kterékoliv z obecně omezeného počtu etnických kategorií, ke kterým náleží, nebo možná nenáleží, v souladu s jejich přesvědčením, že takový výběr etnické identity pro ně bude výhodný. Na druhé straně, aktér ve svém jednání etnicitu zdůrazňovat nemusí, v jistých situacích může shledat, že v jeho zájmu není etnicitu prosazovat, ale naopak ji zastírat, aby jeho vztahy vycházely z jiných sociálních statusů, které má k dispozici. Volby aktéra ohledne jeho jednání jsou však v různé míře limitovány omezeními rolí, které plynou ze širší struktury etnických skupinových vztahů, čilí z prostředí sociální situace. V některých situacích (nebo ve všech situacích v některých společnostech) nemají aktéři možnost prosazovat žádné etnické identity ani případné nároky, o nichž jsou přesvědčeni, že jsou v jejich nejlepším zájmu. K takovému stavu může dojít, když opačná strana nebo skupina zaujme relativní pozicí moci, což jí umožňuje upřít té druhé specifickou etnickou identitu nebo nároky, které prosazuje, a může tak „definovat situaci" (iho-mas 1928: 42) podle svého. Rozdílná distribuce moci, která odpovídá růz*: ným právům a povinnostem aktérů v sociálních situacích, je odvozena od celkové distribuce statusů etnických skupin v rámci širšího prostředí. Další aspekt kognitivní dimenze situační etnicity se týká připisování etnické identity druhým. V tomto případě se zájem soustřeďuje na aktérovo vnímání a přisuzování významu různým kulturním fenoménům^ nebo fenotypoyým charakteristikám při kategorizaci těch druhých za účelem interakce. Kategorizace druhých pomocí vhodné etnické nálepky poskytuje aktérům sadu očekávání a modelů pro vysvětlení jednání druhé zúčastněné strany. Nutno dodat, že v souladu se situacionalistio-kým přístupem k etnicitě není etnický význam přisuzovaný konvenčním ■> symbolům nebo znakům nutně přítomný ve všech sociálních situacích, ve kterých se tyto symboly a znaky mohou objevit (Mitchell 1974:23). Ačkoli se sociologické úvahy častěji zaměřují na připisování etnicity; druhými spíše než druhým, můžeme si připomenout, že kognitivní dimenze situační etnicity se primárně týká aktérova vnímání etnické odlišnosti. Připisování etnicity druhými náleží do určité míry ke strukturální ■ i f, dimenzi situační etnicity, neboť přisouzení určité etnické identity může omezovat jedincovo jednání. V každém případě v kognitivní perspektivě odkazuje připisování etnicity druhými a druhým k tomu samému původnímu procesu, a sice k aktérově percepci kulturních rysů a významu, který jim přisuzuje. Co se týče pojmu sociální situace, měli bychom objasnit, že mu nepřisuzujeme stejný význam jako Jaap van Velsen (1967) v rámci přístupu nazývaného „situační analýza". Ačkoli jsou teoretické předpoklady tohoto způsobu analýzy pro koncept situační etnicity velice relevantní, její metodologie zdůrazňuje detailní zaznamenávání interakcí jednotlivců, čili konkrétních aktérů, ve sledu sociálních interakcí. Sběr dat a jejich analýza na této specifické úrovni abstrakce nejsou nevyhnutelným předpokladem situacionalistického přístupu k etnicitě. Jiné z van Velsenových teoretických předpokladů jsou naopak velmi dobře aplikovatelné i na situační etnicitu. Jeho základní premisou je, že :- normy společnosti netvoří konzistentní a koherentní celek, nýbrž jsou spíše ambivalentní, nebo dokonce kontradiktorní (van Velsen 1967:146). Je zřejmé, že takový stav je typický pro kulturně rozmanité společnosti s nesourodými systémy sociálních vztahů, aktivit, norem a hodnot. Van Velsen dále tvrdí, že právě tato skutečnost odporujících si norem umož- /felje jejich manipulaci jednotlivci prostřednictvím volby mezi alternativními normami relevantními v dané situaci. Van Velsen (cd.) předpokládá, že tato manipulace probíhá „bez nutnosti narušení domněle trvalé struktury sociálních vazeb", neboli - řečeno námi užívanou terminologií - bez narušení rámce sociálního jednání. Aby nedošlo k dezinterpretaci, je nutné připomenout, že ačkoli zde používaná terminologie odkazuje k „jednotlivcům" a „aktérům", koncept situační etnicity nevznáší nárok na explanační platnost v rovině partikulárního jednání. Jinými slovy, nesnažíme se naznačit, že situa- : cionalistický přístup k etnicitě může vysvětlit všechny specifické volby na individuální úrovni. Jednání tohoto druhu může být lépe uchopeno modely rozhodování (decision models) tak, jak to navrhuje G. Kingsley Garbett (1975) pro cirkulační migraci. Východiskem situační etnicity je ■fakt, že determinanty ovlivňující průběh jednání aktérů mají tendenci vést k různým stupňům pravidelnosti sociálního jednání. Právě pro tyto obecné vzorce sociálních vztahů má situační etnicita explanační hodnotu. Pravidelnosti v obdobně definovaných sociálních situacích tudíž umožňují systematickou analýzu rámce a povahy etnických vztahu. Jak poznamenal Mitchell, „Badatel [...] dokáže zhodnotit, jakou instrumentální výhodnost mají pro aktéry alternativní zdůvodnění jednání, a dokáže logicky vysvětlit, proč si aktéři pro interpretaci sociálního jednání volí jeden rámec, a ne jiný" (Mitchell 1974:31). Následující diskuse představuje revizi prací těch sociálních antropologů, kteří ve svých dílech tíhnou spíše ke strukturální dimenzi situační etnicity, stejně jako těch, jejichž perspektiva je vztažena více k rozměru kognitivnímu. Strukturální dimenze situační etnicity se vztahuje na omezení aktérů v rámci sociální struktury, které vyplývají z celkového uspořádání etnických vztahů ve společností. Tuto pozici výstižně shrnul Arnold L. Epstein (1978: xiv): „To, jestli a do jaké míry si jedinec osvojí etnickou identitu, vždy zahrnuje jistou volbu. Taková volba je ovšem vystavena celé řadě omezení. Některá z nich mají bezesporu sociální charakter a vztahují se k určitým prvkům sociálního systému." Je tedy mozne konstatovat, že relevance etnicity je „situačně determinována" (Mitchell 1974: 23; Vincentova 1974: 377). Joan Vincentova i Leo Despres {1975b) se zabývali určením sociálních situací, které vedou jedince k tomu, aby deklaroval svou etnickou identitu. Vincentova se domnívá, že v porovnání s jinými statusy jednotlivce se může relevance etnicity týkat „situací konfrontace, krize a rituálu" (Vincentova 1974: 377). Obdobný názor zastává Leo Despres (1975b) v práci o etnicitě a etnických vztazích v Guyane. Tvrdí, že prosazování etnické identity v interpersonálních střetech' umožňuje vznášet statusové nároky, které ustavují vztah konkurenční opozice mezí etnickými skupinami, kdy tento vztah bere ohled na státu-:; sové nerovnosti mezi skupinami. Z toho vyvozuje, že situace, ve kterých se přihlíží k rozdílným právům a privilegiím spojeným se statusovýmí nerovnostmi mezi skupinami, nebo situace, jejichž výsledkem je distribuce zdrojů, z níž tyto nerovnosti pocházejí, vedou k prosazování etnických identit a s nimi spojených požadavků (cd.: 109). Zdá se, že tento argument implikuje, že setkání, která přímo nezahrnují statusové nerovnosti mezi etnickými skupinami, nevedou k prosazování etnických: identit. Jinými slovy, tyto vztahy se mohou odvíjet od jiných sociálních identit aktérů, a je tedy možné konstatovat, že etnicita nemusí být vmul-tietnických společnostech relevantním faktorem ve všech sociálních situacích. Despres dále tvrdí, že rozmanitost interetnických střetů kopíruje strukturu segmentárních opozic. To znamená, že v určitých situacích se národní statusové nároky Guayaňanů sjednocují v opozici vůči nárokům cizinců, někdy proti sobě stojí Afričané a východní Indové, jindy jsou Afričané nejednotní mezi sebou. „Tento vzorec segmentárních opozic odráží jak spojitosti, tak i nespojitosti v celkové struktuře guayan-ské společnosti, které vyplývají z rozdílného začlenění etnických populací" (Despres 1975b: 109). James Clyde Mitchell již dříve (Mitchell 1960) hovořil o obdobné segmentární struktuře interakcí mezi africkými mi-granty ve městech Copperbeltu (viz též Banton 1965: 145; Keyes 1976: 206-207; Smith 1955: 3). Rovněž Ronald Cohen dává situační etnicitu do vztahu k této struktuře segmentárních opozic: „[situační etnicita] pochází z vícenás obných členství v různě členěných soeiokulturních seskupeních, z nichž některá slouží k demarkaci rozdílů mezi aktéry v konkrétní situací" (Cohen 1978: 389). Nyní se posuňme ke kognitivnímu rámci situační etnicity. Fredrik Barth je bezpochyby nejpřednějším sociálním antropologem spojeným s kognitivním přístupem k etnicitě a etnickým skupinovým vztahům. Podle jeho názoru by sdílení stejné kultury nemělo představovat hlavní definiční kritérium etnické skupiny. Naopak tvrdí, že zájem o kulturní aspekt etnických skupin by vedl k analýze, ve které by se „rozdíly mezi skupinami stávaly rozdíly mezi inventáři znaků; v takovém případě by se ovšem jednalo o analýzu kultur, nikoliv etnické organizace" (Barth 1969a: 12). Barth dále implicitně kritizuje pluralistickou teorii (Smith 1965,1969a, b), kdy je podle jeho názoru nesprávné pojímat „zjevné institucionální formy", jako by se skládaly z kulturních elementů, které odlišují jednu etnickou skupinu od ostatních (Barth 1969a: 13). Jako alternativní přístup navrhuje Barth klást důraz na „to, je relevantní sociálně", a to tak, že etnické skupiny bychom mohli považovat za typ sociální organizace v tom smyslu, že „organizují" interakci mezi skupinami (cd., kurzíva v původním textu). Rozhodujícím rysem etnických skupin se tak stává sebeaskripce, stejně jako vnější askripce etnické kategorie, která „klasifikuje jedince na základě jeho základní, nejobec-nější identity, kterou pravděpodobně určuje jeho původ" (cd.). Aktéři tedy „utvářejí etnické skupiny v tomto organizačním smyslu" do té míry, dokud při vzájemných interakcích aplikují etnickou klasifikaci jak na sebe samé, tak i na druhé (cd.: 13,14). Barth dodává, že v těchto interakcích nejde o kulturní rysy ve smyslu úhrnu „objektivních" rozdílů mezi skupinami, nýbrž pouze o ty prvky, které samotní aktéři považují za významné. Analyticky lze tyto kulturní „obsahy" etnických diferencí rozdělit následovně: „(i) zjevné projevy či znaky - dístinktivní rysy, kterých si lidé na jedné straně všímají a na straně druhé je dávají na odiv, aby ukázali svou identitu; často se jedná o takové prvky, jako je ošacení, jazyk, forma obydlí či obecně styl života a (ii) o základní hodnotové orientace: standardy morálky a ideály, kterými je posuzováno jednání" (cd.). Ani jedno z těchto kulturních kritérií nepochází z deskriptivního inventáře kulturních rysů, protože nelze předvídat, které elementy budou aktéry chápány jako „organizačně relevantní". Je tedy zřejmé, že Barth si je proměnlivého významu etnicity při strukturování sociálních vztahů vědom. Jak říká, „etnické kategorie poskytují prázdné organizační nádoby, které mohou být v různých socio-kulturních systémech naplněny obsahem rozličného množství i forem. Mohou, ale nemusí být relevantní pro způsob chování; mohou prostupovat veškerým sociálním životem, nebo mohou mít význam pouze v omezených oblastech aktivit" (cd.). Zatímco řada vědců považovala význam etnicity za „situačně determinovaný" (Despres 1975b; Mitchell 1974: 23; Vincentova 1974: 377), Barth se domnívá, že tento význam je závislý na aktérově percepcí a chápání etnické odlišnosti. Jeho důraz na kognitivní aspekt etnicity byl však kritizován pro svou tendenci redukovat etnicitu na subjektivní faktor identity (van den Berghe 1975: 75, 1976: 254). Ačkoli Barth deklaroval důraz na „etnickou hranici, [která] reguluje so-344 I ciální život", jeho nezájem o strukturální aspekty etnicity je evidentní například z výroku: „Nezáleží na tom, do jaké míry se členové určité skupiny navenek liší ve svém jednání - říkají-li, že jsou členy skupiny A, v protikladu k jiné analogické kategorii B, chtějí, aby se s nimi nakládala jako s členy skupiny A, a stejně tak chtějí, aby jejich jednání bylo interpretováno a posuzováno jako jednání A, nikoliv B" (Barth 1969a: 15). Potíž této argumentace je zřejmá: vypadá to, jako by jedinci mohli jednat tak, jak zrovna chtějí, nehledě na omezení, která mohou takové jednání zakazovat; navíc se zde nebere ohled na povahu vztahů mezi skupinami. „Sporným metodologickým bodem" tohoto přistupuje ovšem podle Des-prese to, zda aktéři přistoupí na etnické identity, které jsou jim připisovány, a budou je deklarovat v případě, že se tyto identity pojí s imperativními statusy, které těm, kteří je zaujímají, upírají práva a výhody, jichž požívají ostatní členové dané společnosti (Despres 1975c: 193). Abychom vsak byli k Barthovi spravedliví, měli bychom dodat, že v analýze „komplexních polyetnických společností", které, zdá se, srovnává s „plurálními společnostmi" popsanými Johnem S. Furnivalleni ■ (1948)2" a Michaelem G. Smithem (1965, 1969a, b), hovoří o „imperativní" a „všezahrnující" podstatě etnicity v sociálních systémech tohoto typu (Barth 1969a: 17). Domnívá se, že u těchto společností „etnická identita předpokládá řadu omezení druhů rolí, které jedinec může hrát'', a že „omezuje člověka ve všech jeho aktivitách, nikoli pouze v několika-definovaných sociálních situacích" (cd.). Zajímavé je, že Barth rozlišuje: prostředí a situaci sociálního jednání podobně, jako to navrhuje tato stať - tvrdí, že v polyetnických společnostech odpovídá „členění a rozdě- 223 Koncept phirální společností (plurál society) se objevil v předválečném období v antropologických studiích o koloniálních společnostech, kde jejich jed-: notlivé složky obyvatelstva (nativní populace, Evropané, Číňané a další) tvořily zvláštní skupiny žijící v rámci jedné politické jednotky odděleně vedle sebe, přičemž si nadále udržovaly svá vlastní náboženství, jazyky, kultury a způsoby života. Furnivallovými slovy - tyto skupiny se mísí, ale neslučují (mix but do not combine); (pozn. překl). : lení na makroúrovni [...] systematickým souborům omezení rolí na mik-roúroviň" (cd.). Vraťme sě však k Barthově kognitivní perspektivě etnicity. Za zmínku stojí, že ve vlastním příspěvku v Eťhnic Groups and Boundaries jako by ignoroval svůj vlastní předpoklad, že „etnické skupiny jsou kategoriemi askripce a identifikace samotných aktérů" (cd.: 10). Ve své studii, která se týká udržování paštunské224 identity, Barth nejprve poznamenává, že Paštunové považují za nezbytná kritéria pro členství ve své skupině následující kulturní rysy: patrilineární původ, islám a paštun-ské obyčeje (Barth 1969b: 119). Dále ovšem tvrdí, že tento „nativní mo- | 345 del" nemusí být úplně adekvátní reprezentací empirických faktů, a pro analytické účely navrhuje rozumět paštunským obyčejům prostřednictvím tří „centrálních institucí", jimiž jsou: meímastía čilí pohostinnost, jirga neboli rada starších a purdah, tj. odloučení (cd.: 120). Tolik tedy k tomu, co „aktéři samotní považují za významné". Variabilitou deklarování etnické identity na základě toho, jak aktér vnímá určitou sociální situaci, se zabývala rovněž Judith Nagataová (Nagata 1974). Ovšem stejně jako Barth i ona poněkud nadhodnotila individuální možností aktéra. Předpokládala totiž, že nej významnějšími faktory „situační selekce etnické identity" jsou: aktérova touha demonstrovat buď sociální distanci, nebo sociální solidaritu; osobní prospěch nebo zřetel na bezprostřední výhody, které s sebou nese výběr specifické etnické identity; a podle jejího názoru nejdůležítější otázka sociálního statusu a sociální mobility (cd.: 340). Je zřejmé, že aktéři mohou hodnotit a jednat podle těchto různých faktorů jenom tehdy, když celková struktura prostředí takovou proměnlivost deklarování etnicity umožňuje. Obdobně i Phillip Mayer přisuzuje jednotlivci „moc zvolit si", zda zůstane ve své původní sociální kategorii, anebo přijme v rámci jistých mezí jinou. Dále poznamenává, že „jednoduchý dvouhodnotový model situační selekce" (urbánní versus „kmenové" jednání) nebyl pro jeho studium afrických migrantů ve východním Londýně vhodný vzhledem k tomu, že zde v mimopracovním kontextu existuje daleko více možností volby jednání (např. Red & School225, měšťané) (Mayer 1962: 589). Tvrdí 224 Paštunové (Pathan) jsou skupiny obývající Afghánistán a Pákistán, kteří se považují za „původní obyvatele" dané oblasti (pozn. překl.). 225 „Red & School" jsou dva rozličné myšlenkové proudy mezi africkými mi-granty v Londýně. „Red" popsal Mayer jako hnutí tradicionalistů, snažících se udržet „původní kmenové" zvyky, normy, hodnoty, postoje apod.; „School" by pak mohli být popsáni jako modernisté, snažící se o co nejadekvátnější adaptaci na nové prostředí (pozn. překl.). také, že situační selekce směřuje ke „statickému schizoidnímu obrazu migrantovy sociální osobnosti", a nedokáže tudíž plně vysvětlit procesy změny, zejména urbanizaci (cd.: 580). Mayerův „dvouhodnotový model situační selekce" je přitom zjednodušením poznatků z prací Arnolda Epsteina (1958) a Jamese Clydea Mi-tchella (1956), protože předpokládá, že různé situace odpovídají zcela autonomním souborům sociálních vztahů. Epstein ale navíc ještě postuluje vzájemnou závislost těchto rozličných vztahů, když říká, že „princip situační selekce by vytvářel bariéru pro porozumění, pokud by znamenal, že například rkmenový systém' sice funguje v souboru soukromých vztahů, ale přestává fungovat ihned, jakmile se posuneme směrem k souboru vztahů politického charakteru" (Epstein 1958: 235). Skutečně „statický" model etnické identity či etnických vztahů by předpokládal univerzální a neměnný význam etnicity coby organizačního principu ve všech oblastech a na všech úrovních sociálního uspořádání. Takový model proto není schopen vypořádat se se změnou, která je vlastně předem vyloučena. Naproti tomu zásadním principem situaci-onalistického přístupu k etnicitě je předpoklad proměnlivého významu etnicity při strukturování sociálních vztahů. Etnicita může v některých situacích nabýt zásadního významu, zatímco v jiných může být zcela irelevantní. Jednotlivci proto nemusejí být chápáni prostřednictvím etnických rolí ve všech svých sociálních vztazích. Co se tedy kognitivního rozměru situační etnicity týče, má jedinec možnost volby, kdy může. na-straně jedné svou etnickou identitu buď zdůraznit, anebo skrýt, anebo, na straně druhé, může uplatnit jiné sociální identity, jimiž disponuje;:: Tyto změny významu etnicity v obecném celospolečenském plánu se zrcadlí v možnostech jednání aktérů na situační úrovni. Nakolik přitom koncept situační etnicity chápe význam etnicity jako regulačního principu sociálních vztahů jako proměnlivý, natolik je schopen brát v úvahu proces změny. Podle Phillipa Mayera způsobuje fakt situační selekce „schizoidní" charakter osobnosti migranta. Toto tvrzení se patrně týká jedincovy-možnosti deklarovat v různých sociálních situacích různé sociální iden- ■ ti ty tak, jak to hlásá situacíonalistický přístup k etnicitě. To však neznamená, že jedinec může jen tak střídat své etnické identity, jimiž snad disponuje, tak tomu samozřejmě není a zejména ne v případě, kdy jsou tyto : identity odvozeny od etnických skupin, které tvoří základní strukturální jednotky odpovídající společností. Co situacíonalistický přístup, který -zde zastáváme, tvrdí, je, že jedinci mají možnost uplatňovat svou primární etnickou identitu anebo jiné sociální identity, například ty vyplývající z jejich příslušnosti k odpovídající třídě či odvozené od vykoná-:, vané profese a jimiž zcela legitímne disponují. Není tedy nikterak nutné;:. aby vzorce jejich jednání byly vnitřně kontradiktorní, nekonzistentní či „schizoidní". Ve své odpovědi na Mayerův článek Arnold L. Epstein (1978: ä6) poznamenává, že situační selekce je „sociálním vyjádřením známých psychologických mechanismů, jejichž prostřednictvím jsou vzájemně rozporné myšlenky ve vědomí umístěny do různých přihrádek, aniž by tak způsobovaly schizoidní tendence. Jedná se o mechanismus sloužící k eliminaci konfliktu, bez něhož bychom se jen stěží obešli." Zatímco Judith Nagataová se zaměřuje na aktérovu volbu mezi různými etnickými identitami, jež jsou mu k dispozici, Joan Vincentova "poznamenává, že aktér má (v ideálním případě) možnost „formulovat, skrýt či zdůraznit svůj etnický status podle své vůle" místo ostatních sociálních statusů, jimiž disponuje (Vincentova 1974: 377). Tato otázka je velmi úzce spojena s distinkcí postulovanou Donem Handelmanem mezi „laterálním a hierarchickým uspořádáním souborů kategorií členství" (Handelman 1977:192). Laterální uspořádání odpovídá, „co se provedení týče, relativně jednoduché situační selekci" mezi různými kategoriál- : nimi identitami, jako je například etnicita, třída, zaměstnání, konfesní příslušnost apod., považovanými v dané situaci za relevantní, zatímco hierarchické uspořádání odpovídá „relativní nesnázi odmítnout zahrnutí do všeobjímající kategorie členství, jakou je například ,etnicita' " (Handelman cd.: 193). Otázkou vztahu mezi jednotlivými kategoriálními identitami a jejich vyjádřením v sociálních situacích a na obecné úrovni etnických vztahů se zabýval také Leo A. Despres. V jiném svém textu (Despres 1975a), založeném na výzkumu v Guyaně, Despres uvádí, že etnické identity využívají imperativní statusy odkazující ke skupinám, které se liší mírou přístupu k socioekonomickým zdrojům, a že uvnitř těchto skupin rovněž dochází k nerovné distribucí zdrojů. Dále poznamenává, že kritéria, podle kterých Guayaňané připisují kategoriální identity, nejsou tak rigidní, aby zůstávaly i přes měnící se nároky různých situací neměnné. To přivádí Desprese k závěru, že „diskontinuity jsou součástí systému, přičemž kvůli jejich přítomnosti nemusí situačně definované sociální identity odpovídat vždy a zcela řádu nerovnosti, který obecně panuje mezi kategoriálně definovanými etnickými populacemi" (cd.: 143). Zdá se přitom, že „situačně definované sociální identity" předpokládají, že podstata etnicity spočívá v sebeaskripci odpovídajících subjektů. Despres tak poukazuje na potenciální nesoulad mezi kognitivními etnickými identitami připsanými v sociálních situacích a celkovým uspořádáním statusových vztahů etnických skupin ve společnosti. Dlužno však uvést, že podle Desprese spočívá důvod, proč dochází k rozporu mezi situační a celkovou úrovní, v existenci „diskontinuit" v „systému" (v naší terminologii bychom hovořili o prostředí). Je tedy zřejmé, že Despres přikládá primární význam strukturální dimenzi, neboť tvrdí, že etnické identity .. jsou formovány primárně: „materiálními" podmínkami, a nikoli jejich subjektivními složkami (cd.: 1/.2). Přestože jeho zájmem není etnicita per se, využívá Adam Kuper (1976) pří své analýze jamajské sociální struktury také koncept situační variability sociálních askripcí. Říká, že Jamajčané používají řadu statu-sových kritérií, především vykonávanou profesi, ale také barvu pokožky, životní styl, způsoby spotřeby apod., aby v rámci komplexních a fluid-ních souborů sociálních klasifikací hodnotili jak sebe samé, tak i druhé1 348 I (cd.: 60). Tato kritéria jsou proměnlivá, nejednoznačne definovaná a ne vždy bez vzájemných rozporů, takže nevymezují jasně odlišné a rigidní sociální kategorie. Jamajčané tak dávají přednost spíše řadě lidových modelů, které se liší podle faktorů, které konkrétní model zdůrazňuje; tyto modely jsou tedy „situačně relevantní", přičemž neexistuje takový, který by hrál dominantní úlohu ve všech kontextech. Zdá se, že v otázce etnicity dosahuje Mitchell ve srovnání s ostatními antropology, jejichž díla jsme již připomněli, daleko větší míry integrace kognitivních a strukturálních přístupů. Jeho konceptuálni syntéza je zřetelná například z jeho zmínky o situační etnicitě: „vnímání etnické identity se stává porozuměním, které má význam pro sociální jednání odpovídajících aktérů, přičemž tento význam vyplývá ze sociální situace, v níž k interakci dochází" (Mitchell 1974: 21). Tohoto přístupu se Mitchell drží ve svých studiích týkajících se afrických migrantů ve městech (Mitchell 1956, 1970), ve kterých zastává názor, že jednání migrantů může být náležitě pochopeno jen tehdy, je-li vztaženo k situačním kontextům, ve kterých se odehrává. V případě těch migrantů, kteří v určitých situačních kontextech, jako je například domácí sféra, dodržují zjevně „kmenové" normy a zvyky, může být jejich jednání zkoumáno v rámci stejného analytického rámce, který je použit při analýze jejich jednání v situačních kontextech, kdy jednali jako obyvatelé města. Mitchell dále dokládá, že „kmenové" identity odkazovaly spíše k normám jednání relevantním ve veřejném městském prostoru než k praktikám a vírám obvyklým v rurálních oblastech, odkud migranti pocházeli. K utváření těchto etnických identit přitom dochází v průběhu kategori-začních procesů, kdy jsou migranti z kulturně podobných či geograficky blízkých regionů společně zahrnuti do jedné širší identity, k níž se pak pojí očekávaní ohledně jejich jednání. Je zřejmé, že Mitchell se stejně jako Barth zabývá především pojetím etnicity z hlediska aktérů. Na rozdíl od Bartha ovšem Mitchell nere-dukuje analýzu etnicity na primární úroveň aktérských percepcí a expla-nací etnického jednání, ale naopak ji rozšiřuje o abstraktnější rovinu, což je patrné z jeho distinkce mezi lidovými a analytickými modely etni- city. Lidový, model etnicity vychází za prvé z aktérova vnímání různých zvyků, názorů,, religiózních praktik a dalších kulturních prvků, na jejichž základě je schopen identifikovat jinou osobu jako člena určité etnické skupiny a vytvořit si tak potenciálně využitelnou sadu očekávání, jak s ním bude tato osoba jednat (Mitchell 1974: 22-23). Tento model etnicity je v podstatě identický s Barthovými „zjevnými projevy a znaky" (viz výše). Druhým typem etnických fenoménů v laickém pojetí je soubor lidových interpretací jednání na základě vnímání etnické identity aktérů. V tomto vysoce stereotypním pohledu převládá etnická identita jedince nad jeho ostatními společenskými identitami, následkem čehož je ostatními akceptovaná jako dostatečné vysvětlení jeho jednání (cd.: 25). Oproti tomu analytický model etnicity sestává za prvé z badatelova modelu etnické skupiny a za druhé z jeho vysvětlení etnického jednání na základě obecných principů. Co se první uvedené složky týče, je analytický konstrukt etnické skupiny založen na etnografově pozorování ■ a porozumění zvykům, praktikám a představám členů skupiny, kterou zkoumá. Na straně druhé je etnicita coby analytické vysvětlení sociálního jednání abstraktním atributem aktérů, na jehož základě je badatel schopen dosáhnout určitého porozumění jejich jednání (cd.: 15). Nutno poznamenat, že analytické vysvětlení je platné nezávisle na lidové interpretaci, kterou aktéři vysvětlují své jednání, a to dokonce i v případě, že si aktéři sami nejsou významu etnicity ve svém jednání vědomi. Z perspektivy badatele je vztah mezi lidovým a analytickým pojetím etnicity takový, že první z nich představuje část dat, na jejichž základe je badatel schopen vyabstrahovat etnografický model dané etnické skupiny a formulovat obecné principy odpovídajícího etnického jednání. Lidové pojetí etnicity je prakticky shodné s tím, co jsme nazvali kognitivním rozměrem situační etnicity, naproti tomu analytické modely etnicity se od toho, co jsme označili jako strukturální rozměr situační etnicity, odlišují. Podobnost mezi lidovým modelem a kognitivním aspektem etnicity poukazuje na určité nedostatky přístupů, podle kterých náleží primární důležitost rozměru strukturálnímu. Hlavním z těchto nedostatků je skutečnost, že distinkce mezi lidovými a analytickými modely etnicity je v rámci těchto přístupů nejasná. Jak poznamenal Mitchell na adresu pozice zaujímané Michaelem Moermanem (1965:1221), obvyklým postupem těchto přistupuje snaha pozvednout pro analytické účely aktérské kategorie na abstraktní úroveň (Mitchell 1974: 25)- Takový postup je však očividně chybný, neboť lidové a analytické modely jsou založeny na výrazně odlišných logických procesech explanace. Oba přístupy se také výrazně liší podle cílů, ke kterým směřují: ať jsou aktérské percepce a interpretace jakkoli reálné a uvědomělé, jejich vysvětlení nikdy nemůže postihnout celkovou škálu jednání v sociálních situacích. To neznamená, že kognitivní aspekty etnicity jsou. pro pochopení etnického jednání irelevantní;'naopak,, smyslem výše uvedené diskuse bylo ukázat, že při analýze se bez nich neobejdeme, resp. že analýza musí brát zřetel jak na aspekty strukturální, tak i kognitivní. Na druhou stranu ovšem - při sociologické analýze etnicity a etnických vztahů by měly kognitivní modely etnicity zaujímat vůči modelům analytickým až sekundární roli. Tato studie shrnula stanoviska různých sociálních antropologů/ kteří explicitně zdůraznili význam sociálních situací pro analýzu etnicity a etnických vztahů. Tento přístup, který jsme nazvali situační et-nicitou, spojuje kognitivní a strukturální aspekty etnicity, přičemž se primárně zaměřuje na aktérské askripce etnické identity, jejichž prostřednictvím aktéři udělují význam svým sociálním vztahům v rámci odpovídajících sociálních situací. Kognitivním rozměrem situační etnicity rozumíme aktérovo vnímání a rozumění kulturním symbolům, znakům a roli, kterou tyto prvky hrají při volbě jednání v konkrétní situaci. Naproti tomu strukturální rozměr se týká omezení, na která aktéři narážejí v rámci sociálních situací, kdy tato omezení vyplývají z celkové struktury etnických vztahů v dané společnosti. Základem situacionalis-tického přístupu k etnicitě je tedy poznatek, že význam etnicity jako faktoru strukturujícího sociální vztahy se liší v závislosti na sociálních kontextech. Literatura Banton, M. 1965. „Social Alignment and Identity in a West African City." Pp. 131-147 inH. Kuper (ed.). Urbanization and Migration in West Africa. Berkeley, Los Angeles: University of California Press. Barth, E 1969a. introduction." Pp. 9-38 in F. Barth (ed.). Ethnic Groups and Boundaries: The Social Organization of Culture Difference. Bergen, Oslo: Universitetsforlaget. Barth, F. 1969b. „Pathan Identity and its Maintenance." Pp. 117-134 in F. Barth (ed.). Ethnic Groups and Boundaries: The Social Organization of Culture Difference. Bergen, Oslo: Universitetsforlaget. Cohen, R. 1978. „Ethnicity: Problem and Focus in Anthropolog." Annual Review of Anthropology 7:379-403. Despres, L. A. 1975a. „Ethnicity andEthnic Group Relations in Guyana." Pp. 127-147 inj. W. Bennett (ed.). The New Ethnicity: Perspectives from Ethnology. St. Paul, Minn.: West Publishing Company. 11 Despres, L. A. 1975b. „Ethnicity andKesource Competition in Guyanese Society." Pp. 87-117in L. A. Despres (ed.).Ethnicity andResource CompetítioninPlural Societies. The Hague: Mouton Publishers. Despres, L. A. 1975c. „Toward a Theory of Ethnic Phenomena." Ppi 187-207 in L. A. Despres (ed.). Ethnicity and Resource Competition inPlural Societies. The Hague: Mouton Publishers. Epstein, A. L. 1958. Politics in an Urban African Community. Manchester: Manchester University Press. Epstein, A. L. 1978. Ethos and Identity: Three Studies in Ethnicity. London: Tavistock Publications. Evans-Pritchard, E. E. 1937. Witchcraft, Oracles and Magic among the Azande. Oxford: Clarendon Press. Furnivall, J. S. 1948. Colonial Policy and Practice: A Comparative Study of Burma and Netherlands India. London: Cambridge University Press. Garbett, G. K. 1975. „Circulatory Migrancy in Rhodesia: Towards a Decision Model." Pp. 113-125 in D, Parkin (ed.). Town and Country in Central and East Africa. London: Oxford University Press for International African Institute. Gluckman, M. [1940] 1958. „The Analysis of a Social Situation in Modern Zululand." African Studies 14:1-30; 147-174. Reprinted 1958 as Rhodes-Livingston Paper No. 28. Manchester: Manchester University Press. Handelman, D. 1977. „The Organization of Ethnicity." Ethnic Groups 1: 187-200. Holý, L. 1991. „Kulturní konstrukce reality - čarodějnictví." Národopisný věstník. VIII (50). Praha: Národopisná společnost při ČSAV. (Doplnil překladatel). Keyes, C. F. 1976. „Towards a New Formulation of the Concept of Ethnic Group." Ethnicity 3 (3): 202-213. Kuper, A. 1976. Changing Jamaica. London: Routledge &KeganPaul. Mayer, P. 1962. „Migrancy and the Study of Africans in Towns." American Anthropologist 64:576-592. Mitchell, J. C. 1956. „The Kálela Dance, Aspects of Social Relationships Among Urban Africans in Northern Rhodesia." Rhodes-Livingston Paper No. 27. Manchester: Manchester University Press. Mitchell, J. C. i960. Tribalism and the Plural Society. An Inaugural Lecture Given in the University College of Rhodesia and Nyas aland, 2.10.1959. London: Oxford University Press. Mitchell, J. C. 1970. „Tribe and Social Change in South Central Africa: A Situational Approach." Journal of Asian and African Studies 5: 83-101. .Mitchell, J,'Gi X97#, ;,Percepti.onsofEthnicity and Ethnic Behaviour: An Empirical Exploration." Pp. 1-35 in A. Cohen (ed.). Urban Ethnicity. London: Tavistock Publications. Mitchell, J. C. 1978. „Wage-Labor Mobility as Circulation: A Sociological Perspective" (abstract), in Summary Report of International Seminar on the Cross-Cultural Study of Circulation, Honolulu, Hawaii: East-West Population Institute, East-West Center. Moerman, M. 1965. „Ethnic Identification in a Complex Civilization: Who are the Lue?" American Anthropologist 67:1215-1230. Nagata, J. A. 1974. „What is a Malay? Situational Selection of Ethnic Identity in a Plural Society." American Ethnologist 1 (2): 331-350. Paden, J. N. 1967. situational Ethnicity in Urban Africa with Special Reference to the Hausa." Paper Presented at African Studies Association Meeting. New York, November. Paden, J. N. 1970. „Urban Pluralism, Integration and Adaptation of Communal Identity in Kano, Nigeria." Pp. 242-270 in R. Cohen, J. Middleton (eds.). From Tribe to Nation in Africa: Studies in Incorporation Processes. Scranton, NJ: Chandler Publishing. Smith, M. G. 1955. „The Economy of Hausa Communities of Zaria Province." Colonial Research Publications No. 16. London: Her Majesty's Stationery Office. Smith, M. G. 1965. „Social and Cultural Pluralism." Pp. 75-91 in M. G. Smith (ed.). The Plural Society in the British West Indies. Berkeley, Los Angeles: University of California Press. Smith, M. G. 1969a. institutional and Political Conditions of Pluralism." Pp. 27-65 in L. Kuper, M. G. Smith (eds.). Pluralism in Africa. Berkeley, Los Angeles: University of California Press. Smith, M. G. 1969b. „Some Developments in the Analytic Framework of Pluralism." Pp. 415-458 in L. Kuper, M. G. Smith (eds.). Plurah'smin Africa. Berkeley, Los Angeles: University of California Press. Thomas, W. 1.1928. The Unadjusted Girl. Boston: Little Brown, van den Berghe, P. L. 1975. „Ethnicity and Class in Highland Peru." Pp. 71-85 inL. A. Despres (ed.). Ethnicity andResourceCompetitionin Plural Societies. The Hague: Mouton Publishers, van den Berghe, P. L. 1976. „Ethnic Pluralism in Industrial Societies: A Special Case?" Ethnicity 3 (3): 242-255. van Velsen, J. 1967. „The Extended-Case Method and Situational Analysis." Pp. 129-149 in A. L. Epstein (ed.). The Craft of Social Anthropology. London: Tavistock Publications. Vincent, J. 1974. „The Structuring of Ethnicity." Human Organization 33 (4): 375-379- ETN l€ITA J AKO PŔIB U Z EN SKÝ VÝBĚR: BIOLOGIE NEPOTISMU PIERRE L VAN DEN BERGHE 226 Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU PRELOZILA LENKA J. BUDILOVA (227 Představa, že etnicita má cosi do činění s příbuzenstvím či „krví", není nikterak nová. Původ od společného předka - descendence - se skutečně zdá být implicitně a velmi často také explicitně základní složkou definice skupin „významných druhých", které jsou označovány širokou škálou termínů: kmen, tlupa, démos, etnická skupina, rasa, národa národnost. Tato skutečnost je dobře patrná zejména v případě západní tradice, v níž je ideologie nacionalismu prosycena rétorikou příbuzenství: členové etnické skupiny se na sebe navzájem obracejí jako na bratry a sestry; o vojácích se říká, že zemřeli pro měre patrieZ2 Pierre L. van den Berghe (1981). „Ethnicity as Kin Selection: The Biology of Nepotism," in P. van den Berghe, The Ethnic Phenomenon. New York: Elsevier, str. 15-36 (kap. 2). 227 Za přehlédnutí celého překladu a cenné připomínky k terminologii by překladatelka, na tomto místě ráda poděkovala RNDr. Vladimíru Blažkovi, CSc. (pozn. překl.). 228 Tj. matku vlast (z francouzštiny); (pozn. překl.). 229 Tj. otčinu (z němčiny); (pozn. překl.).