B IVO CERMAN FILOZOFOVE, MYSTICI, POLITICI .'v .. j* ■V.vin ŕ'ííii ťjiMri ?af* fiti urti auStrfr. I>fn ffŕi'j ŕ« Srfriiii níí t)£ jíťj|ťí I Nepřátelé osvícenství zahalí slunce mračny jen nakrátko. Alegorie vítězství osvícenství z Wolffovy Německé etiky (1724). nepoznáme jej tím, že jej změříme a zvážíme, poznáme jej tak, že budeme studovat jeho myšlenkový obsah. V historiografii sedmdesátých a osmdesátých let bylo snazší vyjít z předpokladu, že osvícenci byli všichni „buržoazního" původu a všichni šlechtici byli reakční feudálové. Často se objevoval názor, že osvícenec se poznal podle toho, že byl členem nějaké osvícenské společnosti - akademie, zed-nářské lóže atp. V této práci se pokusíme poznat šlechtické osvícence na základě četby jejich filozofických i méně filozofických spisů. Osvícenci byli totiž zároveň spisovateli, ale ne každý spisovatel byl osvícenec. V encyklopedickém hesle „Spisovatele (Gem de lettres) vysvětlil Voltaire, že dnes se spisovatelé poznají podle toho, že jsou naplněni „filozofickým duchem", zatímco ve starověku se zabývali spíše gramatikou a kritikou." „Zdá se, že teprve filozofický duch dělá pravého spisovatele, a když se pojí s dobrým vkusem, vytváří dokonalého literáta." Nad charakterem osvícenských spisovatelů se zamyslel i d'Alembert v eseji 0 společenství spisovatelů z roku 1753.*' Jeho esej se zabývá především podbízivostí mužů pera vůči mocným a urozeným, takže spisovatele neukazuje v příznivém světle. Upozorňuje však, že každý správný spisovatel musí začít se zpytováním svého nitra. D'Alembert připouští, že je jen málo spisovatelů, kteří se nad věcmi zamýšlejí jako filozofové, ale věří, že mezi nimi takoví jsou. Oba autoři však shodně pohrdají nižším druhem spisovatelů - tzv. krasoduchy {bel esprit). Označují tak ty, kteří píší jen proto, aby byli čteni. Vidíme, že pro zhodnocení filozofických spisů nestačí je spočítat a zaevidovat jejich názvy, je třeba je také přečíst. Platí to i pro šlechtice žijící v Cechách v době osvícenství. Na tomto předpokladu je založena metoda této knihy. Ale napsala vůbec rakouská šlechta něco, co je hodno filozofického zájmu? V rakouském osvícenství hrála šlechta po celou druhou polovinu 18. století zásadní úlohu. Především šlechtici udávali směr myšlenkového vývoje, dávali zaměstnání řadě sekulárních učenců a sami se na literárním životě podíleli vlastní tvorbou. I tento názor podporuje řada soudobých zpráv. Většinou se jedná o lichotivé panegyriky, jako jsou úvahy Sonnenfelse či Pezzla či učitelů z Tereziánské akademie, ale ke stejnému závěru došli i někteří církevní odpůrci osvícenství, které nelze podezírat z podbízivostí vůči šlechtě. Na příklad olomoucký biskup Maxmilián Hamilton v relaci do Říma tvrdil, že za rozmach radikálního osvícenství v jeho diecézi jsou zodpovědní hlavně šlechtici a vojáci.10 Kdy a jak se začala měnit barokní šlechtická kultura? Rozchod šlechticů s barokní katolickou učeností začala mladá generace, kte- 75 INTELEKTUÁLNÍ ZÁKLADY 1700-1800 76 ŠLECHTICKÁ KULTURA V 18 STOLETÍ Alegorie teologického osvícenství. Člověk je veden vírou a vědou (bohyně Minerva) vstříc skále, nad níž září světlo boží. rá vstupovala na univerzity v prvních desetiletích 18. století. Hovo-řím-li o barokní „katolické učenosti", mám na mysli intelektuální kulturu, jež se konstituovala v habsburské monarchii jako výsledek rychlé a násilné rekatolizace dědičných zemí v průběhu 17. století.11 V žádném případě však nechceme vzbudit dojem, že pobělohorská doba byla dobou intelektuálního úpadku. Naopak, byly obnoveny či nově založeny mnohé instituce vyššího vzdělávání, které poskytly této kultuře velmi silnou organizační oporu. Byla obnovena právnická fakulta univerzity v Praze, byla obnovena či posílena řada klášterů. Benediktini, premonstráti, cistereiáci,1" augustiniáni, františkáni; či dominikáni13 měli své vlastní vyšší školy pro teologickou přípravu svého dorostu. Jezuité dokázali ve velmi rychlé době vytvořit sít* kolejí v různých regionech a od druhé poloviny 17. století se k nim začali přidávat i piaristé. Ve vyšší výuce se však uplatňovaly i starší středověké řády. V Praze byl vedle univerzity založen arcibiskupský ser minář, kde vyučovali františkáni a později i premonstráti, cisterciáci, dominikáni a další rády, které konkurovaly jezuitům a přednášely zde alternativní tradice středověké scholastiky. Tyto početné instituce se však soustředily na přípravu budoucích kněží. I když se v nižších stupních vzdělání věnovala pozornost jiným vědám než teologii, vědy byly uspořádány hierarchicky na ose vztahu člověka k Bohu. Na vrcholu stála teologie jako nejvyšší věda a ostatní obory byly pouze její nástroje. Obnovená právnická fakulta v Praze sice byla důležitým centrem vyššího světského vzdělání, ale podobných institucí bylo třeba více. V Olomouci právnická fakulta nebyla, ve Vratislavi a Štýrském Hradci také ne. V Innsbrucku vznikla univerzita až roku 1Ó69.11 Zatímco v protestantských Částech Říše římské národa německého a v Nizozemí se začal rozvíjet nový typ osvícenské univerzity, v habsburské monarchii zůstával zakonzervován model, který chápal vědu jako tradování kanonických textů. Z hlediska barokní katolické vzdělanosti byl svět tajemným místem stvořeným bytostí mnohem dokonalejší než člověk a lidský rozum není s to, aby poznal boží zákony. Náboženská pokora vedla až k pohrdání vědou, což v nejextrémnější podobě vyjádřil strahovský opat Hieronymus Hirnhaim v díle De typho generis humani z roku 1676. Vzdělaný premonstrát zde vyjádřil přesvědčení, že snaha lidstva o vědecké poznání je jen marnost a vyzval spíše k hlubšímu náboženskému zamyšlení nad sebou a světem.'5 O vědě mluví dokonce jako o nemoci lidského druhu. Avšak jeho hlas zněl i v barokních Cechách osamoceně a po jeho smrti bylo skeptické dílo dáno na papežský index. Barokní učenec nebyl k poznání přírody a k recepci novinek zcela odmítavý. Jezuitský model vzdělání dokonce nutil všechny k značnému univerzalismu, neboť fyzika byla součástí studia v prvním ročníku filozofie. Hirnhaimovo stanovisko nebylo typické pro katolickou učenost, protože vycházelo z člověka coby pasivního objektu boží vůle. Jezuité měli na lidský život určitě jiný názor než strahovský opat, protože člověka považovali za bytost, která může svým úsilím ovlivnit svou spásu. Ani lékař Jan Marek Marci z Kronlandu, františkán Bernard Sannig či kapucín Valerián Magni či jezuita Roderigo Arriaga ve svých teoriích poznání nesdíleli tak hluboký skepticismus jako Hirnhaim."' Barokní katolická učenost tedy nebyla tak jednotná, jak by se mohlo zdát. Ačkoli navazovala na scholastiku, obraceli se barokní učenci k různým scholastickým autoritám. Jezuité vycházeli z Aristotela, jehož díla byla předepsána také v Ratio studiorum. Ve vyšších metafyzických otázkách se však opírali o řešení, která předložili slavní členové řádu v raném novověku v reakci na středověký to-mismus. V metafyzice tedy vycházeli z Francisca Suareze a v otázce antropologie z Luise Moliny, který propagoval svobodu lidské vůle. Jezuitská obhajoba svobody lidské vůle vyznívá zdánlivě jako předzvěst osvícenství, ale ve skutečnosti vyústila v etický relativismus, takzvaný probabilismus. Podle tohoto principu bylo totiž možno 77 INTELEKTUÁLNÍ ZAKtADY 1700-1300 78 Šlechtická kultura v 18. století omluvit zdánlivě neetické jednání, pokud bylo zdůvodněné (proba-bilis) ve svědomí aktéra, což mohio být chápáno jako relativizace pevně daných morálních principů, které vycházely ze zjeveného náboženství.'7 Jezuité však ovládali Karlo-Ferdinandovu univerzitu, především filozofickou a teologickou fakultu. Ještě silnější slovo měli na univerzitě v Olomouci, která zůstala jezuitská až do zrušení řádu v roce 1773. Jezuité sice neměli vzdělávací monopol, jak se často tvrdí, ale jejich postavení ve světě vyš,šího vzdělávání bylo opravdu velmi silné. V pobělohorském období získali do svých rukou starobylé univerzity v Praze i ve Vídni, a navíc založili jezuitské polo-univerzity v Olomouci, Štýrském Hradci a později v Innsbrucku. Situace na Karlově univerzitě v Praze byla složitější. Jezuitská akademie v Klementinu byla roku 1654 definitivně spojena s univerzitou, ale jezuitská nižší akademie, kde se vyučovala humaniora, byla oddělena. Filozofická a teologická fakulta však byly svěřeny výhradně do rukou řádu. Ostatní církevní řády byly z výuky na obou fakultách vytlačeny. Povinná přísaha na Neposkvrněné početí zabránila dominikánům, aby vyučovali na univerzitní půdě. Piaristé ještě neměli povolení vyučovat v Cechách vyšší úrovně vzdělání. Benediktini a augustiniáni byli drženi stranou mocensky. Středověké církevní řády však chránily jiné teologické tradice než jezuité. Především augustiniáni a částečně dominikáni se opírali o dílo svatého Augustina a ocitli se na pozicích blízkých francouzským jansenistům. Františkáni zase tradičně vycházeli z filozofie Jana Dunse Scota.18 Scotistickou filozofii rozvíjeli i irští františkáni v „hybernském" klášteře v Praze, kteří vyučovali v blízkém arcibiskupském semináři. Kromě toho měli františkáni k dispozici ještě vlastní seminář v klášteře Panny Marie Sněžné a u sv. Jakuba na Starém Městě {tzv. Ferdinandeum). Dominikáni strážili především filozofii svého slavného spolubratra svatého Tomáše Akvinského. Počátkem 18. století se o tomismus zajímali i piaristé, když hledali alternativu k vyčerpané aristotelské filozofii.1'' Vidíme tedy dost důkazů o tom, že barokní katolická vzdělanost nebyla jednotná, ale ani alternativní směry středověkých církevních řádů nedokázaly překonat meze této intelektuální kultury. Charakterizoval ji úmyslně mlhavý a mnohoznačný vyjadřovací styl, který pracoval se symboly, poetickou řečí a synkrezí obrazu a slova. Robert Evans vyvozuje, že tento rys byl v protikladu k základním principům osvícenství, které požadovaly jasnost a racionálnost vyjadřování.20 Katoličtí učenci doby baroka přitom neodmítali všechny nové myšlenky, ale transformovali je vždy tak, aby je mohli využít Alegorie z doby pozdního osvícenství: Osvícenství nikoli jako slunce, ale jako žena-bohyně s pochodní světla, před kterou se netvor temnoty schovává pod svůjpláši. Rytina Josefa Berglera. k obraně tradičních pravd.21 Barokní katolická učenost byla totiž netolerantní vůči jiným směrům křesťanství i vůči judaismu, ale za to dávala volnost v myšlení o metafyzických a mystických otázkách, které souvisely s neodhalitelnými tajemstvími přírody. Rozvíjel se tu tedy zájem o alchymii, mystiku a křesťanskou kabalu. V rekatoli-zovaných Cechách se paradoxně tvrdě trestala četba Talmudu nebo vlastnictví protestantských knih, ale bylo trpěno, aby se mysl učenců bez obav vznášela k otázkám mystiky čísel, výroby zlata či kouzelné moci hieroglyfů. Šlechtici samozřejmě žili v rámci tohoto intelektuálního světa, byť jejich aktivní podíl na vyšších vědách byl spíše okrajový. Zájem o metafyzické otázky spojené s Bohem projevovali hlavně šlechtici v církevních službách, o čemž svědčí rukopisná pojednání arcibiskupa Arnošta Vojtěcha Harracha22 či studijní poznámky knížete Waltera Xavera z Dietrichsteina, jenž se původně měl stát knězem.23 Z řad laiků projevovali zájem zejména konvertité, jako byl Gundakar z Liechtensteina, v jehož pozůstalosti se nachází několik metafyzických pojednání.24 79 INTELEKTUÁLNÍ základy 1700-1300 80 Šlechtická kultura v 18 století _____. J\f ľirtff?-".! Alchymistická pec. I Zobrazení z tajného i rukopisu De íapide philosophorum s