®
Přednáška:
Pravoslavní, katolíci a židé na Balkáně v 15.-18. století
I v době osmanské nadvlády mohly na Balkáně působit nemuslimské náboženské (církevní) komunity.
Již krátce po dobytí Carihradu Turky v roce 1453 došlo k dohodě mezi novou osmanskou mocí a vrcholným představitelem pravoslavné církve v Carihradu - cařihradským patriarchou, že pravoslavné obyvatelstvo bude poslušné sultánovi a osmanskému státu. Za to sultán zaručil pravoslavné náboženské obci (pravoslavnému milétu) právo nadále vyznávat a praktikovat ortodoxní křesťanskou víru. V čele pravoslavného milétu stál cařihradský (konstantinopolský) patriarcha, který byl většinou Řek. Patriarcha si mohl podržet svůj rozsáhlý dvůr a dobře organizovanou církevní administrativu, kterou měl z dřívějších byzantských dob. Jednou ročně platil cařihradský patriarchát sultánovi roční daň - peškeš. Pod patriarchovou pravomocí (církevní jurisdikcí) se nacházeli všichni sultánovi pravoslavní poddaní. Ve druhé polovině 15. století a ještě i v první polovině 16. století spravoval cařihradský patriarcha za pomoci svých vysokých církevních činitelů - metropolitů a biskupů (eparchů) veškeré území, které Osmané na jihu Balkánu vybojovali. Někdejší bulharské a srbské církevní struktury, které existovaly na Balkáně v období středověku, byly Turky záhy zrušeny a podřízeny cařihradskému patriarchátu. Patriarchát byl dobře zajištěn i po ekonomické stránce. Patriarcha a jednotliví biskupové vybírala od pravoslavných obyvatel Balkánu pravidelnou církevní daň. V některých regionech vlastnila pravoslavná církev rovněž rozsáhlé pozemkové majetky (metochy) s vlastními poddanými. Biskupské soudy řešily majetkové a rodinné spory uvnitř pravoslavných rodin. Pouze trestněprávní případy a kauzy, do nichž byli vedle pravoslavných zapleteni i muslimové, rozhodovali islámští soudci - kadijové. Pravoslavné církevní struktury pomáhaly Osmanům udržovat ortodoxně křesťanské obyvatelstvo v poslušnosti. Významným rysem působení cařihradského patriarchátu na přelomu 15. a 16. století bylo, že se na Balkáně systematicky snažil o vytlačování původních jazyků církevní správy (konkrétně srbštiny a bulharštiny) a o jejich nahrazování řečtinou. Do funkcí biskupů (eparchů) byli v 16. století záměrně vybíráni v prvé řadě Rekové. To vzbuzovalo zejména v srbských krajích značnou nevoli místního obyvatelstva.
V roce 1557 došlo k obnovení srbské pravoslavné církve. Toto, poněkud nečekané a překvapivé, rozhodnutí bývá spojováno s vysoce postaveným osmanským hodnostářem (vezírem) Mehmedem pašou Sokolovičem. O něm bylo známo, že se narodil kolem roku 1505 a že pocházel z východní Bosny z pravoslavného rodu Sokoloviců. Jako patnáctiletý byl v rámci devširmy odveden do Drinopole, kde přestoupil na islám. Sloužil u dvora v Istanbulu a díky svým schopnostem rychle postupoval ve vojenských i politických funkcích. V roce 1554 se stal poprvé vezírem a v roce 1565 dokonce velkovezírem. Mehmed paša Sokolovič využil svého postavení a vlivu u dvora a v roce 1557 dopomohl k znovuobnovení samostatné srbské církve. Sídelním místem nového srbského patriarchy se stal klášter v Peci na Kosovu, proto se v souvislosti s tím také mluví o zřízení pečského patriarchátu.
Proč tak Sokolovič učinil, zůstává dodnes nejasné. Romantická interpretace, že si snad vzpomněl na své srbské a pravoslavné kořeny, je nepravděpodobná. Reálnějším motivem byly
buď snaha zajistit svému příbuznému Makariovi, který se stal prvním pecským patriarchovou, vlivné a výnosné postaveni (podle některých pramenů byl Makarije bratrem Mehmeda Sokoloviče, podle jiných zdrojů se jednalo o strýce), nebo spíše státnická úvaha posílit tímto opatřením loajalitu srbského obyvatelstva vůči osmanské moci a učinit z pečského patriarchy další z opor turecké moci. Pecský patriarcha byl sultánem uznán za nového, svrchovaného církevního představitele (tzv. milět-pašu), za reprezentanta všech „Srbů" (myšleno příslušníků srbské náboženské obce, nikoliv ještě národa!), který se stal po církevní a organizační stránce nezávislým na cařihradském patriarchovi.
Jak už bylo dříve uvedeno, Peč leží v oblasti dnešního Kosova (někdejšího Starého Srbska), tedy v jádru tehdejšího srbského etnického prostoru. V následujícím období (ve druhé polovině 16. století a v průběhu 17. století) byly pod církevní jurisdikci pečského patriarchátu postupně připojovány všechna území, která v té době Turci vybojovali ve střední části Balkánu (mj. i v Bosně a některých částech Chorvatska a Dalmácie), a později také severně od Dunaje v prostoru někdejších Uher. V průběhu 17. století přináleželo kpečskému patriarchátu již bezmála 40 eparchií (biskupství) od Budína a Temešváru na severu, až po přímořskou Dalmácii a západní části dnešního Bulharska na jihu (Srov. mapu srbského patriarchátu v 17. a 18. století.)
Pecský patriarcha měl obdobná práva jako cařihradský patriarcha. S titulem milet-paši získal mj. právo svolávat poradní shromáždění srbských církevních a rodových představitelů {narodni sabor) a s ním se radit o náboženských i světských záležitostech. Se sultánovým svolením mohl jmenovat a sesazovat srbské metropolity a biskupy, vybírat církevní daň, spravovat církevní majetek, ve městech s pravoslavnou (srbskou) většinou potvrzovat práva místních pravoslavných kupců a reprezentantů zdejších cechů (esnafů), soudit spory mezi pravoslavnými věřícími a také disponovat odúmrtním právem v okamžiku smrti pravoslavného věřícího bez zákonných dědiců. Jménem srbské církve platil patriarcha sultánovi pravidelnou roční daň. Samostatná pravoslavná církev byla pro Srby v 15.-18. století nesmírně důležitá. Srbové sice ztratili vlastní stát, náboženská organizace jim však pomáhala udržet (suplovat) vědomí mezi srbské soudržnosti, a to na celém rozsáhlém teritoriu, na kterém srbská církev tehdy působila. Poznamenejme, že v 16. a 17. století se pravoslavní srbští věřící (rozuměj příslušníci srbské církve) rozšířili i do Bosny, Chorvatska, Dalmácie a dokonce i do některých částí Uher. Srbské, zejména kupecké komunity, působily v té době v osmanském Budíne a např. i v uherském městečku Szentendre ležícím severně od Budína. (Ještě dnes jsou turistům v Szentendre ukazovány někdejší bohaté domy srbských kupců, v současnosti většinou předělané na umělecké galerie, kavárny apod.)
Podmínkou tolerance srbské církve ze strany sultána a osmanského státu bylo řádné plnění finančních závazků a záruka loajality pravoslavných věřících vůči osmanské moci v dobách míru i války.
Díky pravoslavným církevním institucím se dařilo na Balkáně (nejen mezi Srby, ale i Řeky) udržovat staré církevní tradice. Největší zásluhu na tom měly četné pravoslavné kláštery, které zde působily i za osmanské nadvlády. Starobylé kláštery se uchovaly prakticky po celém území dnešního Řecka (zvláštní skupinu mezi nimi tvoří kláštery na tzv. Svaté Hoře - na Athosů, nacházející se na poloostrově Chalkidiké východně od Soluně), ale také v bulharských a makedonských krajích (asi nejznámějším bulharským klášterem je Rilský manastýr). Ze srbských klášterů si největší význam podržely vedle kláštera v Peci ještě kláštery
Visoki Dečani, Gračanica, Studenica a další. V pravoslavných klášterech se uchovávaly a opisovaly nejenom staré rukopisy a spisy církevního obsahu, ale byly tu sestavovány také nové sborníky s nábožensko-mravními náměty (tzv. damaskiný), letopisy či klášterní pamětní knihy (kondiky). Při klášterech existovaly rovněž pravoslavné církevní školy, v nichž se část mládeže učila základům gramotnosti a připravovala se na kněžské povolání. (Kněží představovali v té době v podstatě jedinou gramotnou a vzdělanou vrstvu mezi křesťany na Balkáně.) V klášterech působily také školy malířů fresek, ikon a tvůrců rukopisných uměleckých ilustrací.
Vedle klášterů se kultura balkánských křesťanů udržovala především mezi prostým lidem. Vzhledem k dobovým okolnostem převažovala v té době ústní lidová slovesnost. Ta se udržovala a šířila prostřednictvím lidových vypravěčů a pěvců (populární byli zvláště tzv. guslaři, kteří své zpěvy doprovázeli hrou na jednoduchý strunný nástroj - gusle). Námětem lidových vyprávění a písní byly vzpomínky na zašlou slávu někdejších starým křesťanských království a carství. Vedle toho písně velebily také hrdinské skutky některých současníků Většina lidových písní a legend se vázala k událostem z doby tureckých nájezdů (např. cyklus o kosovské bitvě, o kralevici Markovi, o válkách srbských despotů s Osmany), či k junákům, kteří se proslavili svým odbojem proti Turkům (cykly písní o hajducích či povstaleckých vojvodech).
Srbská pravoslavná církev se udržela do roku 1766. V tomto roce byla sultánem zrušena. Hlavním důvodem panovníkova rozhodnutí byly neustálé pletichy cařihradského (řeckého) patriarchátu, který na srbskou církev žárlil a snažil se ji u Turků očernit. Řecký klérus vyčítal Srbům zejména jejich neloajalitu vůči Turkům v době rakousko-tureckých válek na přelomu 17. a 18. století. (Tehdy se Srbové, včetně některých péčských patriarchů, skutečně postavili na stranu habsburských vojsk. O tom bude více napsáno v příští, následující, přednášce.) Po roce 1766 byly srbské církevní oblasti znovu zahrnuty pod správu cařihradského patriarchátu.
Katolíci na Balkáně
Jistou církevní samosprávu měly na Balkáně i některé zbytky katolíků. Doložit si to můžeme na příkladu katolíků z oblasti Bosny.
Státně samostatné Bosenské království existovalo do roku 1463. V tomto roce se podařilo sultánovi Mehmedovi tuto zemi vojensky rozvrátit a velkou část bosenského území připojit k osmanské říši. Většina obyvatel středověké Bosny, zejména ve středu země a na jejím západě, vyznávala do té doby katolickou víru. Jen na východě a jihovýchodě země (v Hercegovině) žili pravoslavní. (V některých částech střední Bosny žili v období před dobytím země Turky též heretičtí bosenští krstjani, nesprávně někdy nazývaní jako bosenští bogomilové. Většina z nich se však ještě před rokem 1463 navrátila ke katolické víře.) V Bosně se dodnes udržuje legenda, že v létě roku 1463 došlo na místě nazývaném Milodraži k setkání sultána Mehmeda s představitelem bosenských františkánů Andělem Zvizdoviéem. Tomu se podařilo přimět sultána k vydání zvláštního nařízení (tzv. ahdnamy), na základě kterého sultán dovolil místním františkánům a ostatním katolíkům setrvat i po porážce Bosenského království v této zemi a nadále vyznávat svou víru. Podmínkou tohoto stavu bylo - obdobně jako v případě pravoslavných křesťanů- řádné plnění daňových povinností a zachování loajality vůči
osmanské moci. Na základě jmenovaného sultánova nařízení se uchovaly zbytky katolíků v Bosně po celá následující století. (V průběhu 19. století se v důsledku národně uvědomovacího procesu stali z těchto katolíků bosenští Chorvaté).
Ještě na počátku 17. století existovalo na území osmanského Bosenského pašalíku (tuto provincii Turci ustavili v roce 1580) téměř 30 františkánských klášterů. Katolictví tehdy stále vyznávala značná část obyvatel střední a jihozápadní Bosny. V nově zakládaných městech na teritoriu Bosenského pašalíku se však již na konci 15. a v průběhu 16. století stali rozhodující složkou obyvatelstva muslimové. (Srov. obsah minulé přednášky věnované procesu islamizace.)
Františkánské kláštery měly - podobně jako kláštery pravoslavné - hlavní zásluhu na tom, že se v Bosně i v době osmanské nadvlády zachovaly a dále rozvíjely zbytky západní křesťanské kultury. V bosenských klášterech se až do dnešních dnů např. zachovalo velké množství cenných obrazů domácích malířů, vyškolených v tradicích italské renesance a pozdějšího středoevropského baroka, značný počet tzv. knižních inkunábulí (tj. prvotisků z období před rokem 1500), cenných učených spisů, etnografických sbírek, výrobků uměleckého řemesla apod. Mnoho knih bosenských františkánů z 15. až 18. století bylo napsáno a vytištěno v latině. Mezi zachovalými památkami lze však nalézt i desítky knih psaných v místním slovanském jazyce - v tzv. bosančici, zejména práce vzdělávacího, jazykovedného a přírodovědného obsahu. Jelikož v Bosně za Turků neexistovaly tiskárny, museli bosenští františkáni své knihy tisknout v Benátkách či jiných italských městech. /Podobnou církevní autonomii jako katolíci v Bosně měli za Turků rovněž katolíci v severních částech dnešní Albánie v okolí Skadaru. i zde se o místní katolíky po církevní stránce starali řádoví františkánští mniši, materiálně podporovaní zejména z italských oblastí/
V roce 1697 pronikla vojska rakouského vojevůdce Evžena Savojského nakrátko až do centra Bosenského pašalíku. Zničeno a vypáleno bylo v té době i Sarajevo. Bosenští katolíci habsburské vojáky s nadšením vítali, neboť je vnímali jako své osvoboditele od Turků. Když se však po čase začaly oddíly Evžena Savojského z Bosny stahovat zpět, vydala se za nimi ze strachu před tureckou odplatou i velká část katolického bosenského obyvatelstva. Po tomto exodu zůstalo v Bosně údajně jen necelých třicet tisíc katolíků, pouhých 29 františkánů a tři jejich poslední kláštery: Kraljeva Sutjeska, Fojnica a Kreševo. I této nepočetné komunitě se však podařilo houževnatým úsilím přečkat těžké časy až do 19. století, kdy se - konkrétně po rakousko-uherské okupaci Bosny a Hercegoviny (1878) - podařilo katolický živel v Bosně znovu částečně zregenerovat.
Židé (sefardští) na Balkáně
Tzv. sefardští Židé pocházeli ze Španělska (Sefardou byl nazýván Pyrenejský poloostrov už v době starověku). Na konci 15. století (1492-1496) byli židé ze Španělska vyhnáni společně se zbytky muslimských Maurů na základě ediktu španělského královského páru Ferdinanda Aragónskeho a jeho ženy Isabely Kastílske. Osmanští Turci, jež vyznávali princip náboženské tolerance, je přijali na svém území. Početné kolonie se podařilo sefardským židům vytvořit např. v některých bosenských městech - v Sarajevu, Trávniku, Banja Luce. Silná komunita sefardů žila až do poloviny 20. století také v přístavním městě Soluni v oblasti Makedonie.
V osmanské říši se židé živili jako schopní kupci a finančníci. Základem jejich společenského života byla synagoga a náboženská obec, která velkou pozornost věnovala mj. vzdělávání. Židé byli v osmanské říši nejvzdělanější skupinou obyvatelstva, číst a psát zde umělo sto procent jejich mužské populace.
Sefardští židé po sobě na Balkáně zanechali poměrně rozsáhlou literaturu. Část této literatury, tzv. rabínská literatura, se věnovala především náboženských tématům a používala klasickou hebrejštinu. Vedle toho však existovala i světská literatura, která byla psána svébytným židovsko-španělským dialektem (tzv. ladino literatura). K vrcholům sefardské tvorby náleží jejich lidové písně, zvláště melancholické lidové romance. V Bosně, konkrétně v Sarajevu, je možno dodnes navštívit starou židovskou synagogu a také židovský hřbitov, na němž se nepřetržité pohřbívá od 16. století. Světově proslulou kulturní památkou je také známá sarajevská Hagadda, drahocenný iluminovaný kodex, který vznikl ve Španělsku již ve 14. století a který židé přenesli i do své nové vlasti. Hagadda přečkala všechny světové katastrofy (za druhé světové války po ní např. pátrali němečtí nacisté, zničení jí hrozilo i za poslední občanská války v Bosně). Vždy sejí podařilo dobře ukrýt. Její starobylost a bohatou vnitřní výzdobu mohou obdivovat i současníci.
— — e patriarchátu* határa ........ o tfir» iwditác ttatára
---- o Nyugat- Rimai Sirodatom határa
<•) »fMw*黫 ulomia Ah&Lo-/^Jfi^ # púipok*tg»k
.Aí~
(~ NEVVETÍf' Ů2£>lí   ?<& -Í^.CíW^l/ SPAVOU)
— ternary a ^UT^bsíca
^8*
" aß* B ^
..v
R rol
I* *
i 1
Mi
ľ •
V
1 ľ
I
~ 7 \K '
ľJRfť'* TĚ		'^mH^'-Stu/ a^^H ■		
1				
ft