František Antonín Míča: Abgesungene Betrachtungen (1727)
Sinfonie: Adagio – Allegro g
Recitativ: Es geht anjetzo der Gerechte hin (Mitleiden)
Árie: Komm Seele, Jesu Leiden (Mitleiden)
Recitativ: Ach Adam! was hast Du begangen (Seele)
Árie: Wie wunderbarlich ist doch die Strafe! (Seele)
Recitativ: Ach ja, mein böse Tat (Sünder)
Árie: So geh, mein Jesu, hin (Sünder)
Recitativ: Hör Adam, hör Sünder (Christus)
Árie: Ich setze mich zum Bürgen (Christus)
Recitativ: O, unerhörtes Wunder! (Mitleiden)
Árie: Seele, mach dich eilig auf (Mitleiden)
Recitativ: Der schmale Weg ist trübsam voll (Seele)
Árie: Herr Jesu, geh’ ich, folg’ dir nach (Seele)
Recitativ: Ach mich armen, ach mich thorrechten (Sünder)
Árie: Ach, ach! daß ich um Rauch und Wind (Sünder)
Recitativ: Mir hast Du Arbeit gemacht (Christus)
Árie: Ach Sünd, du schädliches Schlangengift (Christus)
Recitativ: Der Gerechte wird gedränget (Seele)
Árie: Engel in den Salems Auen (Seele)
Recitativ: Ich muss bezahlen (Christus)
Árie: Ja, liebe Seel, ich büß’ die Schuld (Christus)
Recitativ: Führwahr O Jesu
Árie: Ich, ich, Herr Jesu, ich sollte zwar (Sünder)
Recitativ: Die Pflüger haben auf meinem Rucken geackert (Christus)
Árie: Du hast Wunden lassen schlagen (Seele)
Recitativ: Sie haben meine Hände und Füsse durchgraben (Christus)
Árie: Deine blutgefärbte Hände (Sünder)
Recitativ: Also muss es sei gestritten (Christus)
Sbor: Ewig sei dir Lob gesungen
František Antonín Míča (1696–1744) patřil k nejvýraznějším skladatelským zjevům na
Moravě v 1. polovině 18. století. Jeho otcem byl varhaník Mikuláš Míča, který po působení
v Třebíči a v Náměšti zakotvil natrvalo v Jaroměřicích nad Rokytnou. Tam se jeho rodina
stala jedním z hlavních pilířů bohatého hudebního života, který inicioval hrabě Johann Adam
z Questenbergu. Tento hudbymilovný aristokrat zásadním způsobem přispěl k tomu, že se
Morava stala v první polovině 18. století velmi důležitým centrem provozování oper, ale také
oratorií. Míča jakožto jeho kapelník měl především na starosti nastudování mnoha hudebních
děl. K jeho povinnostem také patřilo upravování partitur mnoha evropských, především pak
italských skladatelů pro jaroměřické provozní podmínky. Byl rovněž vynikajícím tenoristou,
jak dokládají četné party rolí, v nichž vystupoval. Komponoval především skladby
holdovacího charakteru, určené oslavám jmenin a narozenin členů Questenbergovy rodiny,
a také sepolkra, což byla oratoria provozovaná ve Svatém týdnu v chrámech u efemérní
dekorace Božího hrobu. V jaroměřickém kostele sv. Markéty zaznívala tato díla vždy po
kázání na Velký Pátek. Hraběti Questenbergovi přitom záleželo na tom, aby obsah
velkopátečního kázání korespondoval s námětem oratoria určenému k provedení u Božího
hrobu. Míčova sepolkra byla uváděna nejen v Jaroměřicích, ale také kapucíny v Brně a
v Olomouci, jak je známo z dochovaných tisků libret. Právě svou duchovní hudbou se tak stal
známý i mimo své hlavní působiště.
Nejstarším známým Míčovým sepolkrem, k němuž se současně jako k jedinému dochovala
hudba, je dílo Abgesungene Betrachtungen über etwelche Geheimnüsse des büttern Leyden
und Sterben Jesu Christi. Pochází z r. 1727 a je zkomponováno na text neznámého autora.
Libreto bylo zhudebněno o rok dříve ve Vídni (hrabě Questenberg takto přejal více libret
odjinud pro nové Míčovo zhudebnění). Toto sepolkro je současně chronologicky první
dochovanou Míčovou skladbou, jeho partitura je uložena v hudební sbírce Rakouské národní
knihovny
Kromě nově nalezeného originálního questenberského tisku libreta v němčině je dochován
také jeho český překlad, pocházející pravděpodobně z pera jaroměřického duchovního a
významného moravského homiletika Antonia Dubravia. České překlady nechával hrabě
Questenberg – filantrop a moravský zemský patriot – pořizovat proto, aby jeho poddaní
v českojazyčných Jaroměřicích věděli, o čem hudební dílo pojednává, a mohli jej tak lépe
prožít.
Sepolkra měla sloužit k rozjímání nad Kristovým utrpením. Někdy přinášela přímo pašijový
příběh, nejčastější byl však v 1. polovině 18. století alegorický charakter těchto děl, tudíž
v nich nevystupovala buď žádná biblická postava, nebo byly role zkombinovány (vystupovaly
v nich tedy alegorické a biblické postavy společně). Tak je tomu také v Abgesungene
Betrachtungen: vystupují zde Duše, Útrpnost, Hříšník (reprezentující biblického Adama) a
Kristus. V roli Duše při premiéře díla v Jaroměřicích vystoupila Kateřina Walterová,
vynikající sopranistka pocházející z Německa a od r. 1723 manželka Michaela Waltera, který
měl v Jaroměřicích na starosti nastudování komedií. Útrpnost interpretovala Terezie
Davidová, manželka městského písaře. Byla nejen skvělou altistkou, ale také váženou
jaroměřickou občankou. Tenorovou roli Hříšníka zkomponoval kapelník Míča sám pro sebe, a
konečně part Krista byl svěřen basistovi Franzi Josephu Anfangovi, jenž byl na takové
interpretační výši, že později z Questenbergových služeb odešel přímo k císařskému dvoru a
působil ve třicátých letech ve vídeňské kapele císařovny vdovy Amálie Vilemíny.
Dílo otevírá sinfonie napsaná v g-moll, tedy v tónině, které byl v baroku přisuzován afekt
vážnosti. Je psána pro dvoje housle, obligátní violoncello a bas. Skládá se ze dvou částí.
Úvodní Adagio však není samostatnou větou, ale spíše pomalou introdukcí. Charakter a účel
díla pojednávajícího o Kristovu utrpení je zde předznamenán čtyřmi sekundovými „vzdechy“,
probíhajícími v pianissimu v houslích a viole, zatímco bas mlčí. Motiv objevující se ve
druhém taktu má vážný a vznešený ráz, jenž koresponduje s tóninou g-moll. V druhé části
Adagia je melodie prvních houslí doprovázena tzv. portatem smyčců v osminových notách,
které svým pulsováním v předepsaném pianissimu vyvolávají charakter rozechvělosti.
Kontrastní Allegro nastupuje ve forte a přináší charakter rychlé věty z instrumentální sonáty
da chiesa. Objevuje se zde náznak fugata a několikrát také klesající chromatika, která
předznamenává pojednávané Kristovo utrpení.
První árie Útrpnosti (Komm Seele, Jesu Leiden) přináší meditativní text založený na
paradoxu: utrpení a krvavé rány Kristovy jsou radostí pro Duši, neboť jí přinášejí naději
vykoupení. Árie je zkomponována v tónině d-moll, jíž byl přisuzován afekt vážnosti,
zbožnosti a pokory. V následujícím recitativu oslovuje Duše Adama, který byl sveden
Satanem a vystupuje zde jako symbol hříšníka. Text následující árie Duše je pozoruhodný
tím, že obsahuje chorální strofu Wie wunderbarlich ist doch diese Strafe. Ta má původ v
protestantském básnictví a o dva roky později ji například použil Johann Sebastian Bach ve
svých Matoušových pašijích. Ve zpěvním partu se dvakrát objeví koloratura na slově leidet
(„trpí“ – pastýř trpí pro své ovečky). Klíčovým sdělením následující árie Hříšníka (So geh,
mein Jesu, hin) je, že Kristus podstupuje svou smrt s radostí. Míča klade důraz právě na onu
radost, čemuž vedle celkového charakteru árie odpovídá i určitý rozhodný ráz hudby a volba
tóniny D-dur. Závažnost textu přitom není s radostným afektem nijak v rozporu. Barokní
religiozita měla totiž značně odlišnou povahu od té dnešní a strach ze smrti v ní nebyl není
zdaleka akcentován tolik jako v následujících slohových obdobích. Pozoruhodná je koloratura
opět na slovo leiden („trpět“), podobně jako tomu bylo v předchozí árii. V árii Krista Ich setze
mich zum Bürgen je zpěv doprovázen pouze generálbasem. Tyto generálbasové árie byly časté
přibližně do r. 1710, poté jejich obliba ustoupila do pozadí. Není ovšem vyloučeno, že árie
byla zamýšlena s houslemi hrajícími s basem v unisonu. I když je Kristova árie krátká, není
po pěvecké stránce jednoduchá (nesnadné jsou např. oktávové skoky). Pěvecká obtížnost je
typická pro všechny Míčovy kompozice, neboť měl v Jaroměřicích k dispozici vynikající
pěvecký ansámbl. V následující árii Útrpnosti (Seele, mach dich eilig auf) je předepsán jako
obligátní sólový nástroj chalumeau (předchůdce dnešního klarinetu), jenž se v barokní hudbě
mnohdy užíval k vyjádření smutku. Útrpnost pobízí Duši, aby doprovázela Ježíše na cestě do
Jeruzaléma a následovala jej na cestě k utrpení. Nadpis Largo odkazuje k vyjádření afektu
prosté vznešenosti, árie má charakter pomalého menuetu. Árie Duše Herr Jesu, geh’ ich, folg’
dir nach je opět koncipována pro sólový hlas s generálbasovým doprovodem. Vyjadřuje
radost Duše z toho, že provází Krista všude, dokonce i na jeho poslední cestě s křížem, a
slibuje mu věčnou věrnost a následování. V hudební rovině zde není zdůrazněn afekt bolesti,
ač se o utrpení hovoří v textu, ale radosti, která je rovněž v textu zmíněna. Afektově tak tato
árie navazuje na árii předchozí, má taneční ráz (je také napsána ve 3/4 taktu) a zůstává v
durové tónině.
Hříšníkova árie Ach, ach! daß ich um Rauch und Wind tvoří ke dvěma předcházejícím áriím
příkrý kontrast. Je napsána v tónině c-moll, jež byla podle dobových spisů vhodná pro
vyjádření smutku a žalu. V instrumentálních částech árie je užita chromatika, která stupňuje
hudební napětí. Text vyjadřuje Hříšníkův nářek nad tím, že se žene za pomíjivými radostmi
jako „zaslepené dítě pekla“, což je hudebně vyjádřeno rovněž chromatikou. Koloratury v této
árii zkomponoval Míča na slova, která hodlal zdůraznit, jak to ostatně činil často i ve
světských hudebně dramatických dílech. V Hříšníkově árii je důraz kladen na slovo eitler
(„pomíjivý“), které má v kontextu árie negativní význam, a – pouze zdánlivě paradoxně – na
pozitivní klíčové slovo Seele („duše“); duše má hříšníka chránit před pomíjivostí světských
radostí. V následující árii v tónině d-moll (Ach Sünd, du schädliches Schlangengift)
přirovnává Kristus hřích k hadímu jedu a nabádá Hříšníka, aby již nikdy nepoklesl, neboť za
něho nese tíhu hříchu on sám. V úvodním instrumentálním ritornelu se střídá rázné unisono s
principem ozvěny mezi houslemi a basem v pianissimu (Míča dynamiku svědomitě
předepisuje). Unisono má přitom zesilující efekt, což se týká jak dynamiky, tak i afektu. Duše
poté v árii Engel in den Salems Auen obviňuje anděly v luzích salemských, tj.
jeruzalémských, z toho, že pouze přihlížejí Kristovu utrpení. Árie má pastorální ráz odkazující
na pobývání andělů v lukách. V následné Kristově árii (Ja, liebe Seel, ich büß’ die Schuld) je
zhudebněn text o neochvějné náklonnosti Krista k Duši. Kristus na ni apeluje, aby pamatovala
na jeho lásku, byla ctnostná a litovala svých hříchů. Láska je tedy v této árii klíčovým slovem.
Proto má celá árie milostný charakter, což je ještě podpořeno volbou tóniny G-dur. Árie
Hříšníka Ich, ich, Herr Jesu, ich sollte zwar je vůči předchozí příkře kontrastní. Je napsána v
tónině f-moll, jež byla obvykle spojována s afektem zoufalství a strachu. Předchozí recitativ
odkazuje na Izaiáše 53, kde se hovoří o Kristově oběti. V těchto intencích Hříšník v árii
vyjadřuje strach z utrpení a lítost nad Kristem, který se musel kvůli němu obětovat, aby on
mohl být přiveden k Bohu. Úvodní ritornel využívá pulsujících osminových not k vyvolání
efektu rozechvělosti, podobně jako tomu bylo v první větě sinfonie. Míča v této části opět
zhudebňuje ozvláštňujícím způsobem slovo Leiden (utrpení), které je vlastně klíčovým
slovem celého díla, a využívá v ní chromatických postupů. V árii Du hast Wunden lassen
schlagen vyjadřuje Duše svůj vděk Kristovi. V první části árie je přitom Kristovo utrpení
pojednáno v závažné tónině d-moll a zdůrazněno klesající chromatikou, zatímco v její druhé
části je mu vzdán dík v paralelní tónině F-dur, jež vyjadřuje pozitivní emoce – ctnost,
šlechetnost ad. V následujícím recitativu Sie haben meine Hände und Füsse durchgraben
komentuje Kristus vlastní smrt. Po odkazu na žalmy 21, 17 a 18 přichází poslední Hříšníkova
árie v g-moll (Deine blutgefärbte Hände), v níž vyjadřuje vděk Kristu za jeho oběť. Není už
tedy výrazem hrůzy a zděšení, jako je tomu v předozích Hříšníkových áriích, ale projevem
poznání. Klíčová myšlenka se objeví ve středním dílu – Kristův čin nabízí Hříšníkovi v
poslední hodince spočinutí lehké jako na růžích. Proto také tento díl napsaný v obvyklé
paralelní tónině B-dur – odpovídající radostnému afektu – přináší takřka galantní hudbu, která
má vyjádřit něhu a radost. Po krátkém dialogickém recitativu Krista a Hříšníka, končícím
Hříšníkovou sentencí Ewig bleib ich dir verpflicht („navždy Ti zůstanu vděčný“) následuje
závěrečný sbor Ewig sei dir Lob gesungen, jenž obsahuje poněkud překvapivě opět
protestantská literární východiska, navazuje na předchozí katarzní árii Hříšníka, má
meditativní charakter a přináší Spasitelovu chválu.
Jana Perutková