Přednáška: Relativně svobodná území na Balkáně v 15.-18. století: Dubrovnícka republika, území pod Benátčany a Černá Hora (od konce 17. století) -4 1 0 i,' m 1 K S m y o ŕ CO tu Q ( dubrovnícka republika 1 Dubrovník (italsky Ragusa), který byl založen/nedaleko zanikřefjo římského města Epidaurus, od počátkutezil ze své výhodné polohy, neboť se nacházel na pomezí kmenového území Záchlumanů a Neretvanů. Knížatům těchto kmenů platil Dubrovník v 10. století tribut a protože tyto kmeny uznaly byzantskou svrchovanost, byla tato vztažena i na samotné město. Dubrovník se brzy proti své vůli zapletl do konfliktu mezi Benátkami a Byzancí. Podle staré legendy v roce 972 připlula před město benátská flotila a Benátčané požádali Dubrovničany o poskytnutí vody a potravin. Dobromyslní Dubrovničané jim chtěli vyhovět, protože netušili, že se Benátčané hodlají lstí zmocnit města. Místnímu faráři Stojkovi se však v noci zjevil Svatý Vlah (čti: Vlach, česky syJBlažej) a informoval jej o benátských záměrech, město se proto" Benátčanům ubránilo. Svatý Vlah se stal od té doby ochráncem města, které bylo někdy dokonce označováno jako Republika svatého Vlaha. Skutečnost je ovšem taková, že v důsledku bojů mezi Benatk^mi a Byzancí o nadvládu nad dalmátskym pobřežím se na přelomu 10. a 11. století dostal Dubrovník pod nadvládu Benátek: císař Basileios II. Bulharobijce (976-1025) v roce 1000 odevzdal benátskému dóžeti Petru Orseolovi správu nad severodalmatskými městy a v souvislosti s tím se Benátkám poddal i dubrovnícky biskup a občané města. Dubrovničané se snažili za každou cenu benátské nadvlády zbavit. Už za císaře Romana III. (1028-1034) bojovali Dubrovničané opět na straně Byzance proti Saracénům, ale slábnoucí moc Byzance vedla k postupnému osamostatňování se města. Když bylo v polovině 11. století zřízeno v Baru zvláštní arcibiskupství, vystoupil i Dubrovník s podobným požadavkem, samostatné arcibiskupství tu bylo skutečně zřízeno na počátku 12. století (asi roku 1102). Ve 12. století vystupoval Dubrovník již jako v podstatě samostatný městský stát, byť jeho formální závislost na Byzanci trvala i nadále. Město spravovala městská knížata (kn^zi^comites), formálně sice podléhající byzantskému správci Dalmácie {dux Dalnmíiae^veskutečnosti ovšem vybíraná z místního patriciátu a v podstatě nezávislá. V roce 1171 se Dubrovníka opět zmocnilo benátské loďstvo, avšak již roku 1180 obnovili Byzantínci svou formální svrchovanost. Koncem 12. století se do bojů o nadvládu nad Dubrovníkem zapojilo i vzmáhající se Srbsko. Srbský velký župan Štěpán Nemanja se zmocnil Kotoru a se svým bratrem Miroslavem oblehl i Dubrovník. Dubrovničané se obrátili o pomoc ke králi Obojí Sicílie Vilémovi II., který do města formálně dosadil svého místodržitele. Skutečnou správu ve skutečnosti i nadále vykonával místní kněz Krvaš (latinsky Gervasius) z rodu Martinušičů, který roku 1186 uzavřel s Neman-jou mír. Krvaš uzavřel také obchodní dohody s bosenským báném Kulinem (1189). Byzantský císař Izák II. Angelos (1185-1195) pak vydal Dubrovničanům privilegium provozovat svobodný obchod na celém území své říše. Pád Konstantinopole do rukou křižáků roku 1204 se samozřejmě odrazil i v postavení Dubrovníka, který se roku 1205 opět dostal pod benátskou svrchovanost. Funkce knezebyla od té doby obsazována Benátčany, avšak ostatní úřed- níci byli voleni z řad Dubrovničanů a městu byla ponechána autonomie včetně práva uzavírat obchodní dohody s jinými městy a udržovat vlastní diplomatické styky. Prvním takto dosazeným knězem se stal Giovanni Dandolo, příslušník známé benátské rodiny Dandolů. Později se vytvořila tradice posílat do Dubrovníka kněze {comes) vždy na dobu dvou let. Vnitřní správa města byla obdobná jako v italských městských republikách: o širokém okruhu otázek rokovala generální rada (co^Z/wm^werate, skupština), ve které měli původně právo zasedat všichni „původní obyvatele městaT^lezi nimi se prosadily především místní bohaté obchodnické rodiny Menčetičů, Lukaričů, Gunduličů, Sorkočevičů, Gradičů a Ranjinů. Městští šlechtici [plemiči) utvořili postupně velkou radu [consilium maius, veliko viječé). Poradní orgán kněze tvořila tzv. maíaia^(consilium minus, malo viječé). Město od konce 14. století začalo postupně ztrácet svůj původní románský, respektive řecky charakter a získávalo slovanský, či přesněji chorvatsky ráz. Roku t1358 přešel Dubrovník mírem v Zadaní pod svrchovanost uhersko-chorvatského krále Ludvíka I. Velikého, který potvrdil všechna jeho privilegia a ponechal si jen formální vrchní právo ochrany. Teoreticky město podléhalo chorvatsko-dalmat-skému bánovi, avšak jeho moc nad Dubrovníkem existovala jen na papíře. Město ,zato bylo povinno králi odvádět roční poplatek 500 dukátů. V druhé polovině 14. století se rovněž dotvářely instituce městské republiky, které částečně existovaly nepochybně již dříve. Po vypovězení posledního benátského kněze Marca Superantia byli již všichni další voleni z řad místního patriciátu. V této době se také definitivně ustálilo státní zřízení, které pak s určitými změnami trvalo až do, úplného zániku republiky roku^Í808) Zákonodárným orgánem republiky byla nyní Velká rada {consilium maius, veliko nebo velje viječé), shromáždění všech městských šlechticů, která nahradila původní generální shromáždění všeho obyvatelstva, jež okolo roku 1395 zaniklo. Velké rady se mohli zúčastňovat všichni dospělí městští plemiči (urození muži), avšak postupně se vyvinula praxe, podle které se zasedání zúčastňovali jen představitelé („hlavy") jednotlivých rodin. Velká rada se scházela v knížecím paláci, postaveném koncem 14. století. Volila, respektive mohla volit všechny orgány počínaje hlavou státu knězem, dále členy všech rad [viječí) až po úředníky [syndiky), pověřené konkrétními úkoly. Mezi těmito úředníky nej větší význam měli „strážci pravdy" (čuvari pravde), dbající na dodržování správné a řádné činnosti všech institucí a úřadů. Velká rada volila užší orgán, jehož název zněl latinsky consilium rogatorum, chorvatsky viječe umoljenih. Tyto termíny lze překládat buď jako „rada navrhovatelů zákonů" (latinsky rogator - navrhovatel zákona), anebo „rada dotazovaných (žádaných) o názor" (latinská formule senátorem sen-tentiam rogo znamenala ve starém Římě „ptám se senátora na názor", chorvatsky umoliti - poprosit, požádat). Tento orgán bývá v zahraniční literatuře označován také jako senát. Členy tohoto orgánu volila Velká rada z místních šlechticů, a to v zásadě doživotně. Počet jeho členů [viječniků, senátorů) postupně stoupal: nejprve jich bylo šest, potom 14, následně 45 a v polovině 15. století již 61. Později, po velkém zemětřesení roku 1667, byl jejich počet opět snížen na 45 a toto číslo již zůstalo konstantní, lak název říká, členové této rady měli původně posuzovat návrhy a opatření Velké rady, takže šlo o orgán poradní, avšak (i. / postupem času ve svých rukou soustředil značnou moc jak exekutivní, tak částečně i zákonodárnou, takže do určité míry dokonce začal jednat místo Velké rady. Malá rada {consilium minus, malo viječé) měla původně sedm, koncem 14. století jedenáct členů. Původně představovala poradní orgán kněze, postupně se stala jakousi vládou, respektive orgánem, který měl řešit neodkladné otázky. Měla také moc soudit úředníky. Podle Filipa de Diversis, který v 15. století popsal v knize Situs aedificiorum, politiae et laudabilium consuetudinum inclytae civitatis Ragusae podrobně dubrovnícke zřízení, byla činnost rad {viječí) vzájemně provázána. Ačkoliv tedy moc vycházela z Velké rady, fungoval současně i opačný postup, neboť Malá rada záležitosti, o kterých nemohla či nechtěla rozhodovat sama, předkládala k posouzení senátu {viječe umolje-nih) anebo Velké radě. Titulární hlavou státu zůstával kníže [kněz, latinsky rector), volený původně na jeden rok, pak jen na šest měsíců a od roku 1358 již jen na pouhý měsíc. Postupně se také vyvinula praxe, podle které byl volen z členů Malé rady. Po dobu výkonu své funkce nesměl kníže opustit ze soukromých důvodů palác, služebně se směl vzdálit jen se souhlasem Malé rady. Byl držitelem státní pečetě, v jeho úschově byly tajné .státní listiny. Předsedal také jednotlivým radám {viječe}, kde měl však postavení pouhého „prvního mezi rovnými" {^musmter pares). Původně měl i soudní pravomoc, ta však postupně přecházela na soucíyaMälou radu. Funkce knížete byla čestná (neplacená) a jak vidno spíše reprezentativní. V knížecím paláci, přestavěným koncem 15. století, se scházely i jednotlivé rady. Bez ohledu na postavení Velké rady se v delší časové perspektivě moc stále více koncentrovala v senátu. Dubrovník, vyjma městské stráže, která dbala na pořádek ve městě, neměl stálé ozbrojené síly a v případě potřeby používal cizí námezdní žoldnéře. Dubrovník získal roku 1373 od papeže povolení obchodovat s Egyptem a Sýrií. Podobné privilegium potvrdil Dubrovničanům koncem století i osmanský sultán. Městská republika tak bohatla z privilegovaného obchodu s „nevěřícími" a zároveň se i územně rozšiřovala. V dlouhých bojích se srbskými a bosenskými panovníky se Dubrovníku podařilo získat další území, která Koncem 14. stóTěTT .zahrnovala oblast od Kotorského zálivu (boka Kotorská) až po poloostrov Pelje-šac. S Turky uzavřel Dubrovník řadu dohod: první již v roce 1396, další pak v roce *1458 nebo 1459, od kdy byl Turecku placen roční poplatek 5UU dukátu, v roce 1482 se Turci po získání Bosny stali prakticky jedinými sousedy Dubrovníka Obraz patrona Dubrovníku sv. Vlaha, držícího v rukou model města 69 Dubrovnícka republika državy Benátek osmanská říše ■—n*. hranice Dubrovnícke republiky roku 1426 1333 připojení k Dubrovníku Dubrovnícka republika a její panství ve středověku a poplatek byl zvýšen až na 12 500 dukátů. Tato na tehdejší dobu obrovská suma _sc nicméně Dubrovníku bohatě vyplatila, neboť městská republika, ve které žilo asi 35 000-40 000 obyvatel, se vyhnula všem tureckým válkám a mohla se nerušeně věnovat obchodu. Chloubou republiky se stalo silné obchodní loďstvo, které v době největšího rozmachu městav 15. století čítalo až 300 korábů. Město v té době proslulo svými početnými dílnami na výrobu látek a také odléváním zvonů a děl. BENÁTSKÁ DALMÁCIE Přechod Dubrovníka pod formální vládu uhersko-chorvatských králů a jeho faktické osamostatnění neměl vliv na osud ostatních míst na severním pobřeží Dalmácie. Dá se říci, že po staletí trvající boj mezi uhersko-chorvatskými králi a Benátkami o nadvládu nad Jadranem byl nakonec na počátku 15. století definitivně rozhodnut ve prospěch Benátek. Samotný název Dalmácie ostatně souvisel s benátskou nadvládou, neboť Benátčané tímto výrazem označovali svá území na Jadranu. Čím více se benátská moc šířila na jih, tím více se teritoriálně rozšiřoval i pojem Dalmácie. Okolo roku 1540 ovládaly Benátky prakticky všechny ostrovy v Jaderském moři až po průliv mezi ostrovem Korčula a poloostrovem Pelješac, kde Korčula ještě patřila Benátkám a Pelješac již Dubrovníku. Vedle ostrovů, mezi kterými nejvýznamnější byly^Krk, Cres, Dugi otok, Brač a Hvar, Benátkám patřila i důležitá obchodní střediska na pobřeží jako například Zadar, Sibenik, Trogir či Split. Na jihu se sousedy Benátek na pevnině stala Turky ovládaná Bosna a Hercegovina a ještě dál Dubrovník. Jižní část boky Kotorské s městem Kotor patřila opět fBenátčanům, kteří tuto oblast označovali výrazem „Benátská Albánie". Benátská správa Dalmácie spočívala v rukou generálního správce v Zadaru, označovaného také jménem providur (z italského proveditore generále). Providur to Lfi CM O O v: CD o m < x => => h- CO < O Q < cc x tfi Ž O CO cc LU > O v: co í cc o X u 70 byl jmenován Benátskou republikou z řad benátské šlechty na dobu tří let. Představoval poslední instanci ve věcech finančních, správních i soudních a jeho moc v Dalmácii byla prakticky neomezená, palmácie byla rozdělena na obvody {distrettó),v jejichž čele stáli knězi {cónte) jmenováni providurem. Kněz měl k ruce dva úředníky {cancellieré), kteří měli rovněž soudní pravomoc a správce financí {camerlingo), jehož úkolem bylo vybírat daně. Ty platili pouze sedláci, protože šlechta i měšťané byli od daňové povinnosti osvobozeni. Jednodivá města si i pod benátskou správou zachovalo svou samosprávu, kter rá byla zakotvena v místních statutech. Hlavním samosprávným orgánem jednotlivých měst byla městská shromáždění (kor^ege, skupština), jejichž složení bylo v jednotlivých obcích rozdílné: někde se jicfi zúčastňovali jen městští šlechtici, jinde i neurození bohatí měšťané a jinde i „veškerý lid" {pučanstvo, plebs), tj. nižší složky městské společnosti, opět v různém rozsahu. Úsilí neurozených obyvatel o zastoupení v městských shromážděních bylo stálou součástí politických bojů v jednotlivých městech, podobně jako i zápas „lidu" {plebs) o přístup k městským úřadům. Největší boje se odehrály na ostrově Hvaru, kde dokonce v letech 1510-1514 vypukla ozbrojená vzpoura lidu vedená Matijem Ivaničem. V čele města stál městský kníže {kněz), který měl k ruce volené úředníky a soudce.. Obyvatelstvo ostrovů bylo v případě potřeby povinno službou v benátském válečném loďstvu. Benátská nadvláda se projevovala v tom, že se města poitalš-ťovala. Venkovské obyvatelstvo zůstalo chorvatské. Také venkovské obyvatelstvo mělo určitou omezenou samosprávu a vytvářelo občiny, které se seskupovaly v bratrstva {bmtpyština). Na vesnických shromážděních vesničané řešili záležitosti místního významu, samozřejmě jen potud, pokud to neodporovalo nařízením příslušného conteho. Vesnice či několik vesnic tvořilo nejen správní, ale vojenskou jednotku, neboť sedláci byli rovněž povinni vojenskou strážní službou na hranicích s tureckou Bosnou. Tu vykonávaly čety pandurů pod velením volených náčelníků - harambašů, či důstojníků - serdarů. 200^ i Černohorské kmeny mezi Osmanskou říší a Benátskou republikou Kmenová struktuhiji patriarchální mentalita Krríénové struktury existovaly v evropských dejinách mnoha místech a v různých dobách, vznik centralizovaných států a říší však zpravidla signalizoval jejich zánik. Árii středověký Balkán nebyl v tomto ohledu výjimkou a podmínky pro přežívání, resp. vznikání a fungování kmenů se zde uchovaly spíše v odlehlých horských oblastech. Od počátku novověku až po moderní dobu tak v Evropě existoval jediný „kmenový ostrov". Ten zahrnoval oblasti jižně od řeky Neretvy, obydlené herce-govskými kmeny, asi dvě třetiny dnešní Černé Hory a sever Albánie. Všechny tyto kmeny sdílely vzhledem k obdobným zeměpisným a historickým podmínkám také způsob života, základní formy společenské organizace a související patriarchální mentalitu. Na jihu tohoto „kmenového ostrova" převládala albánština a katolické vyznání, u slovansky hovořících kmenů dominovalo pravoslaví, sporadicky se objevoval také islám. Některé kmeny, například Kučové, byly jazykově i nábožensky smíšené. Kmenová identita však do 19. a leckdy až do 20. století převládala nad tou jazykovou, náboženskou a politickou, stejně jako nad zárodky národního vědomí. Vznik kmenové společnosti podmínily přírodní podmínky. Prakticky jediným způsobem života, který umožňoval relativně snesitelnou obživu v horských oblastech této části Balkánu, ^bylo pastevectví. Vyšší polohy ve vnitrozemí poskytovaly v létě pastvu pro dobytek, drsné klimatické podmíhky však znemožňovaly přítomnost pastevců a jejich stád v zimních měsících. Pastevectví proto fungovalo na základě tzv. systému transhu-mance, který spočíval v pravidelném nomádském kočování mezi oblastmi letních pastvin a zimovišti, zpravidla vesnicemi se stálými obydlími v klimaticky příznivějších zónách s nižší nadmořskou výškou. Podobný způsob života se rozvinul také ■ Černohorské kmeny 28 sil velitel kmene nebo většího počtu bratrstev titul serdar (původně vůdce ozbrojené jednotky nebo představený oblasti), převzatý z osmanské vojenské hierarchie a používaný v proměnlivých významech od Bosny až po Indii. Hlavní kolektivní instituci představovaly jednotlivé kmenové sněmv^fplemenski zbor), které se konaly jednou ročně nebo i častěji podle po-'třeby. pohlavár mohl ovšem svou funkci ztratit, zejména pro zbabělost v boji. Pokud se vůdcovské vlastnosti neprojevily ani u příslušníků následující generace, mohl jim být dědičný titul odňat ve prospěch schopnější rodiny. V příbuzenských vztazích platil přísný příkaz exogamie -svatby mezi příbuznými do pátého až sedmého kolena byly tabu, zapovězeny byly i sňatky uvnitř bratrstva. Muži si proto museli hledat partnerky zpravidla mimo vlastní kmen, což ale napomáhalo vytváření mezikmenové solidarity. Odlišné náboženství nebo jazyk nepředstavovaly velkou překážku - i pravoslavní popové leckdy provdávali dcery za katolické Albánce nebo slovanské muslimy. Žena odlišného vyznání nebyla většinou nucena měnit víru, manželovu náboženskou identitu museli sdílet jen společní potomci. Ohromný význam mělo čestné příbuzenství, tzv. kum^tvo. Dva nepříbuzní muži - blízcí přátelé, nebo naopak bývalí nepřátelé, usmiřující tímto způsobem například krevní mstu - se po jeho ceremoniálním uzavřením stali pobratimy (kurri). Od té doby byli fakticky považováni za bratry, pro celé jejich rodiny platila stejná práva (vzájemná obrana) i povinnosti (zákaz sňatků) jako pro biologické příbuzné. Černohorská patriarchální mentalita se vyznačovala dominantní úlohou mužů, zabývajících se především pastevectvím a bojem, vedle podřízenosti žen, na jejichž bedrech ležela péče o domácnost a zemědělské práce. Žena, jež porodila a vychovala mužské potomky, se však těšila zvláštní úctě a fakticky byla vládkyní uvnitř domácnosti, zatímco muž reprezentoval autoritu navenek. Fungování černohorské společnosti bylo regulováno řadou pravidel, s důrazem na hrdinství (ju-naštvo^, lidskost/dobrotu (čo/stvo), závaznost čestného slova (v(ero^aibánsky besa) ajohostinnost (^ostogrimstvo). Porušování nepsaných zákonů mohlo vést k vyloučení z kmene, po němž provinilec bud odešel do světa, nebo brzy zemřel hlady. 2g Černohorci pod Osmany v 16. století ■ Vražda musela být smyta smrtí viníka nebo jiného mužského příslušníka jeh*p rodiny či bratrstva. Pomstu vykonávali nej-bližší příbuzní oběti, otvírali tím však odvetné kolo vendety -nová krev musela být smyta další krví. Krevní msta [krvna osvěto)^mohla být ukončena na základě konsensu obou zúčastněných stran (umirkrví), zpravidla finanční nebo majetkovou kompenzací {krvnina). Instituce krevní msty vedla občas k vyčerpávajícím bratrovražedným bojům celých kmenů, měla však také pozitivní odstrašující funkci - obava z jejích následků snižovala vůli řešit problémy násilnými prostředky. Propracovaný soubor zvykového práva tak v militarizované pastevecké společnosti suploval funkci soudů, policie, vězení a dalších státních institucí. » Součástí identity bylo také náboženské vyznání, víra nebo církevní struktura však v praxi nehrály rozhodující roli. S výjimkou samotného metropolity a hrstky jeho nejbližších byla většina popů negramotná a bez jakéhokoli vzdělání. Od ostatní populace se ženatí kněží neodlišovali ani způsobem života nebo vnějškově - plnovousy a další typické atributy pravoslavných kleriků se začaly prosazovat až na sklonku 19. století. Myšlenkový svět Černohorců byl však hustě zabydlen vílami, čarodějnicemi, ďábly, vampíry a také vírou v nezvratitelnost lidského osudu. Zvykové právo a patriarchální morálka dominovaly černohorské i albánské kmenové mentalitě hluboko do 19. století, některé její prvky pak přežily v pozměněných formách až do dnešních dnů. / Černohorci pod Osmany v 16. století I Osmanská říše, jejíž součástí byla po rocc/Í4go)také Černá / Hora, po několik staletí kontrolovala rozsátlTe oblasti západní Asie, jihovýchodní Evropy a severní Afriky. Země Balkánského poloostrova osmanská epocha ovlivnila obzvlášť hluboce a mnohostranně - od náboženské a etnické skladby po slovní zásobu, gastronomii nebo hudbu. Výklad dějin os-manského státu a civilizace je dodnes zatížen předsudky, které ve středoevropském prostředí pramení z časů habsburských „válek s Turkem," v jihovýchodní Evropě pak z dob formování moderních národů a států v 18.-20. století, které se Černohorské kmeny 30 vůči dědictví upadající říše zpravidla vymezovaly silně negativně. Postup turecké expanze do Evropy skutečně provázela řada válek a s nimi spojeného násilí, materiální destrukce a lidského utrpení, tím se však zásadně nevymykal dobovým měřítkům. Ve vnitřní správě říše včetně náboženských otázek byl hlavním přístupem pragmatismus, nikoli islámský fanatismus. Navzdory drastickým legendám se Turci nesnažili obrátit křesťanské obyvatelstvo hromadně na svou víru, neuchylovali se k nuceným konverzím a jednotlivým konfesím ponechávali ve správě náboženských záležitostí autonomii. Po odchodu Djuradje Crnojeviče do evil" zavedli Tiirri v Černé Hoře tzv. ^j^ársj^^sjéjri, tj. systém daní a povinných dávek určených křesťanským zemědělcům. Vzhledem k nepříznivým přírodním podmínkám však Černohorci nebyli schopni povinne aavky splácet. V roc^šľjjbylyprotomísto ti-márského systému zavedenynižšufávky filuri, určené pro pastevce. Každý Černohorec tak byl povinen zaplatit ročně jed e n dukát (tiorin - odtud i sám název poplatku), nebo odevzdat jeho ekvivalent v naturáliích. Dané vybrané pro sultánovu po-kladnu mezi Černohorci pokrývaly náklady na vydržování zhruba 150 janičářů po dobu jednoho roku a byly tedy spíše symbolické. Černohorci měli platit přímo sultánovým výběr-čím a bez sultánova svolení nesměli na jejich území předsta-vitelé osmanskémodvstupovat. Za správu země zodpovídali místní pohlaváři a v rukou domácího obyvatelstva zůstalo také soudnictví, takže zde Turci vládli spíše nepřímo. Černohorci měli povinnost odvést část práce v solanách na poloostrově Crbalj a chránit hranici říše proti Benátkám, nemuseli se však účastnit vojenských tažení mimo vlastní území. Díky převážné pasteveckému způsobu života, neúrodnosti a pohraniční po-íoze své země se tak zařadili mezi nejprivilegovanější skupiny nemuslimského obyvatelstva celé Osmanské říše. Daně, které museli odevzdávat Turkům, nebyly o nic větší než ty, které odváděli předchozím křesťanským vládcům. V roce 1513 provedli Turci zajímavý správní experiment. Černou Horu prohlásili zvláštním sandžakem, jehož vládcem' se stal islamizovaný syn Ivana Crnojeviče - Skenderbeg. Myš-f lenku dynastické kontinuity, která měla Černohorce rychleji] smířit s novou mocí, podtrhla ještě skutečnost, že Skender-1 3i Černohorci pod Osmany v 16. století beg Crnojevič sídlil stejně jako kdysi jeho otec ha hradě Zabijáku, ke svému dědictví se ostentativně hlásil vě své titulatuře („sandžakbeg černohorský a pán vší země dukljanské") i používáním rodového erbu Crnojevičů. Navzdory tomu v letech 1519-20 při prvním větším povstání místních obyvatel ztratil dočasně moc nad zemí svých předků. Po Skenderbegově smrti byl černohorský sandžak roku 1530 opět přičleněn ke skadarskému. Nejvyšší samostatnou černohorskou institucí byl od po- ^ čátku turecké vlády tzv. ernogorski zbor (zbor = sněm, shro- ^u-o^^ máždční, rada). černohoVslčy'íne^m'býl v době Crnojevičů ^A^_ i radou, složenou z představitelů místní šlechty, která schvalovala důležitá rozhodnutí panovníka. Po zániku panovnické moci však došlo k rozkladu feudálních mocenských struktur. Šlechta a dvořané ztratili oporu v osobě vladaře a většinou i ekonomickou základnu svého postavení. Zbor se však novým podmínkám rychle přizpůsobil. Změnil se v kmenovou instituci, která sladila společné zájmy a řešila spory kmenů z černohorského území i přímoří a jednala jménem celé země navenek - jak s Turky, tak s Benátčany. Existovaly viastně sněmy dva. Tím důležitějším byl všečernohorský sněm (opšti ernogorski zbor). Právo stát sejeho členy měli všichni dospělí Černohorci, většinou však každé bratrstvo nebo širší rodina na jeho jednání vysílali po jednom zástupci. Všečernohorský sněm se scházel jednou ročně před cetinjským klášterem a účastnilo se jej kolem 2 000 lidí. Vedle něj existoval ještě užší sněm kmenových pohlavárů (zborJljfiypfió)- který sdružoval nejvyšší představitele kmenů. Sněm kmenových po- ' "******itji| hlavárů se scházel několikrát ročně, v otázkách zásadního vý- /ÍaJUL^ \ známu měl však rozhodující váhu názor všečernohorského sněmu. Systém nepřímé turecké správy, sloužící především k vybírání daní, s institucí sněmu paralelně koexistoval a v reálném životě, zejména ve chvílích konffiktu s tureckou mocí, měl podstatně menší váhu. Na podobném sněmovním prin-K cípu fungovaly také jednotlivé kmeny. Vš^černghorský sněm ^.Vystupoval jako nejvyšší černohorská instituce navenek již roku 1500. Tato politická instituce prokázala obdivuhodnou ži-^.VOtnost - její vvznam pohasl teprve na přelomu 18. a 19. sto -gtf, kdy se již černohorský kmenový svaz měnil ve stát. Černohorské kmeny 32 Existence pravoslavné metropolie, sídlící v cetinjském klášteře, byla dalším fenoménem, přetrvávajícím z předosmanské epochy. Organizace pravoslavné církve v Zetě, sahající do dob Nemanjičů, byla ve středověku součástí srbského patriarchátu se sídlem v kosovské Peci, který v důsledku turecké expanze zanikl. V době Crnojeviéů byla pravoslavná církev v Černé Hoře včetně výběru vladyky (biskupa) plně v rukou panovníka, po zániku dynastické moci potvrzoval volbu vladyky i jeho zásadní rozhodnutí všečernohorský sněm. Osmané se v prvních desetiletích do církevních záležitostí příliš nevměšovali, teprve od poloviny 16. století začalo docházet k případům zabírání církevní půdy v nížinách. V roce 1557 Turci obnovili instituci perského patriarchátu, pod jehož jurisdikci patřil rozsáhlý prostor západního Balkánu a střední Evropy pod os-manskou vládou včetně černohorského území. Turky obnovená srbská církev byla do značné míry pod jejich kontrolou. Patriarchové zpravidla jednali v souladu se zájmy státu a ti, kteří vykazovali větší míru samostatnosti, se nevyhnuli konfliktu s Osmany. Obnovení pečského patriarchátu přes tyto skutečnosti vedlo k výraznému oživení srbské pravoslavné církevní hierarchie v celém regionu. Islamizace a osmanské civilizační vlivy V první fázi osmanské epochy docházelo na území dnešní Černé Hory ke konverzím místního obyvatelstva k islámu spíše ojediněle. V letech 1479-1535 přestoupilo k novému náboženství Cj&>A2o1*. vřelém skadarském sandžaku včetně Černé Hory jen asi 4% rvními mus- - n populace, později počet věřících rostl rychleji. Pi '^Ifrny se zpravidla stávali představitelé společenských elit, kteří si chtěli zachovat mocenská a hospodářská privilegia. Výmluvným příkladem takového scénáře je osud „poturčeného" Sken-derbega Crnojeviče. Muslimové v Černé Hoře a severní Albánii byli v drtivé většině potomci místních křesťanů. S výjimkou účastníků velkých vojenských tažení, kteří se po jejich skončení vraceli zase domů, se v tomto regionu „praví" maloasijští Turci objevovali jen zřídka. Konverze se navenek projevovala nahrazením křestního jména muslimským (například Alija místo llija). Příjmení mohla být také nově odvozena z islámského základu 33 Islamizace a osmanské civilizační vlivy (Mustahč, Agovič apod.), jindy si konvertité a jejich potomci ponechali původní, typicky černohorská příjmení jako Djuka-novič nebo Radonjič. Místní muslimové se sice sami označovali za Turky a prostřednictvím nového náboženství přijímali pozvolna také prvky orientální kultury, neměnili však zásadně způsob života a nadále hovořili stejným jazykem, jako jejich pravoslavní nebo katoličtí příbuzní. Náboženská identita měla zkrátka menší váhu, než pevná zakotvenost v tradiční sociální struktuře. Muslimové zůstávali členy svých původních kmenů, účastnili sc činnosti kmenových institucí a zastávali i funkce g/avarů. Černohorští křesťané i muslimové ani po mnoha generacích neztráceli povědomí o svém společném původu a příslušníky svých bratrstev nebo kmenů považovali za příbuzné bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost. Oporou osmanské moci a islamizace byla na Balkáně především města. Města pobřežního pásu, která hrála klíčovou úlohu ve středověku, patřila nyní ovšem Benátské republice. Důležitým mocenským a obchodním střediskem severní Albá- ^ nie a Černé Hory byl tak osmanský Skadar. V zetské rovině t£~sC založili Turciještě v době panování dynastie Crnojeviéů pevnost Depedogen, kolem niž se rychle rozrostlo město^Podgo- ^ rica. Starou Černou Horu oddělovalo od kmenové oblasti Brd údolí, kterým procházela strategická severojižní cesta mezi Albánií a Hercegovinou. Kolem opevnění, které ji chránily, vznikly další převážně muslimské osady, pevnost Spuž a Nikšič ve stínu tvrze Onogošt. V souvislosti s úpadkem osmanského vlivu na jaderském pobřeží vzrůstal obchodní význam měst v Novopazarském sandžaku - Pljevljí (Taslidža), Bijelo Polje (Akova) nebo Nového Pazaru (Yeni Pazar). I tato urbánní centra, leckdy spolu se širším venkovským okolím, měla solidní muslimskou většinu. Ve Staré Černé Hoře města, hodná toho jména, neexistovala. Obchodní střediska lokálního vý známu představovala jen trži Politické centrum Černé Hory, jeká Crnojeviéa a Virpazar. .etinj3|hebylo dosud městem. nyb.z nace os.dlenym údolím s kjfsTe'rem ťa v ifi gffij také mešitou, Kde sidlilvjajly^^ bem scházel všečernohórsiy^fer V i7. století došlo k další výrazné vlně islamizace. Ta byla částečně důsledkem vojenských konfliktů a následných mig- 4 Z<\- ífQ, Zíí vlády vladyků: od kmenového svazu ke státu Vladyka Danilo a zrod dynastie Petrovičů 11697-1735) Po válkách z let 1683-gg zůstaly vztahy Černohorců a Turků na bodu mrazu. Konfrontačnímu kursu nahrávalo jak oslabení Os-manskc říše, tak těžké životní podmínky v Černé Hoře. Černohorci v 18. století převážně s úspěchem odolávali pokusům ovybírání daní a nadále žili svým specifickým způsobem života. Jejich úzká elita se mezitím snažila položit základy centrální moci, hledat spojence a také formulovat ideologii, která by odůvodnila smysl existence černohorského kmenového svazu a usměrnila jeho další směřování. SiG^it Rokríi^žvolil černohorský sněm za nového vladyku Da-OF*^"' nila z vlivné rodiny Petřovičů Njegošů. Šlo o šťastnou voTbu._£z^"*^& PotéTco roku 1711 vstoupilo Rusko do války s Turky, vyslal car r* (••«,.,'f Petrl. (Veliký) do některých oblastí Balkánu zmocněnce, kteří se pokoušeli vyvolat vzpoury místních obyvatel,, jež by koncentrovaly část osmanských sil mimo rusko-turečkou frontu. Černohorci y čele s vladykou návrhy ruské mise nadšeně přijali a brzy zaútočili na okolní turecká města. Turecká armáda v odvetné akci po těžkých bojích obsadila zemi; vladyka se však spolu s ruskými emisary stáhl na benátské území. Jakmile Turci odtáhli, vypukly boje znovu. Roku 1714 následovala proto trestná výprava bosenského paši Mehmeda Numana Čupri-lide, která zemi zpustošila ještě důkladněji a odvlekla množství Černohorců do zajetí. Danilo se tentokrát vydal až do Ruska, kde roku^Ťí^ppžádal cara o finanční podporu a převzetí protektorátu riad Černou Horou. Černohorci se za to zavazovali zaútočit vždy na ruský pokyn proti Turkům. Myšlenku protek-torátucar nepřijal, poskytl však Černohorcům, kteří jako jediní vyslyšeli jeho výzvu k boji, štědrou pomoc. Na zpáteční cestě ' jednal vladyka o podobném schématuJaké_yeJQdni s voje-i vůdcem princem Evženem Savojským, habsburská říše však ' 0 spojenectví s Černohorci nejevila velký zájem. Za vlády vladyků 40 Benátčané se tehdy octli v další válce s Osmanskou říší a tradičně se pokoušeli získat Černohorce na svou stranu. V 17. století přitom sázeli především na spojenectví cetinj-ských metropolitů, a rozhodující měrou tak přispěli k růstu jejich moci. Uvědoměle proruská zahraničněpolitická orientace vladyky Danila byla však s benátskými zájmy zjevně v rozporu. Benátčané proto roku 1717 jmenovali Vukadina Vukotiče guver-nadurem, tj. svým náměstkem mezi Černohorci. Vladyka Danilo musel tento krok uznat, ve snaze potřít potenciálně nebezpečnou konkurenci se však rozhodl uchránit kontinuitu moci své rodiny, posílit úlohu metropolitů a vytvořit podmínky pro vítězství vlastních politických koncepcí. RokLfíTJjftsi proto zajistil dě-dičnost funkce vladyky za pomoci pečskenó patriarchy, který dopredu uznal Danilova bratra za budoucího následníka na stolci cetinjského metropolity. Benátčané tak nechtěně přispěli k založení dvpajtie Petrovičů, nejstaršího a nejdéle vládnoucího panovnického rodu na Balkáně. Vzhledem k tomu, že pravo-slavní vladykové museli dodržovat celibát, se jejich funkce zpravidla dědila ze strýce na synovce. Svého nástupce vybíral sám vladyka s ohledem na jeho potenciální schopnosti Ve funkci jej pak musel ještě potvrdit všečernohorský sněm, na sklonku éry vladyků hrála důležitou roli také podpora Ruska. Černá Hora [' tedy_zformálniho hlediska představovala pravosjawc/u.kmgno-■vouteokracii, náboženský obsah funkce vladyky však zastifto-; valypolitické a vojenské aspekty (v angličtině se pro vladyky z dynastie Petrovičů ujal výstižný termín prince-bishop). Čtyři desetiletí Danilovy vlády signalizovaly vykročení novým smě-rem. Zakladatel dynastie definoval jasný politický program: zadný návrat k předchozímu stavu, nezávislost jak na Turcích, tak na Benátčanech, sjednocení černohorských kmenů pod vedením vladyky a spojpnprtvi Riiskprn Vladykové Sava a Vasilije (1735-1766) Vladyka Sava se ujal moci po bratrově smrti roku(Í7jj;..Černohorské mentalitě však mírný a pasivní metropolita, který se panicky obával konfliktů, ponižoval se před Benátčany a zohledňoval především osobní ekonomické zájmy, příliš nevyhovoval. Sava zůstával především mnichem, mezi Černohorci 41 Vladykové Sava a Vasilije ■ však duchovní záležitosti rozhodně nepatřily k prioritám obyvatel a většinou ani samotných vladyků. Roku 1742 učinil Sava pokus o navázání spojeneckých svazků s královstvím Obojí Sicílie, na benátský nátlak ovšem zjednání brzy sešlo. Roku 1744 odcestoval do Ruska, kde zůstal celý rok, žádal však pouze o finanční podporu pro svůj klášter. Po návratu do vlasti Sava zjistil, že byl mezitím zbaven moci - trůn metropolity obsadil jeho aktivnější příbuzný Vasilije, první černohorský historik, propagandista a státoprávní teoretik. /^t-a Na mezinárodní scéně se vladyka Vasilije nejprve poktrsi hrát s rakouskou kartou. V dopise Marii Terezii z roku 1751, v němž žádal panovnici o převzetí ochrany nad Černou Horou, mimo jiné uvedl, že jeho země je již od časů Alexandra Makedonského samostatnou republikou. Následujícího roku odcestoval do Ruska, kde byl přijat carevnou, setkal se s řadou dalších osobností a vyvíjel značné propagandistické aktivity ve prospěch černohorské nezávislosti. Za dvouletého pobytu v Petrohradě také sepsal a vydal první dějiny~ČěTné Hory (Istorija o Černoj Corifyj^, které obsahovaly novou tezi, po^Ié^mž^e77Ťá^H^ŕa~nikdy v dějinách svou nezávislost neztratila a cetinjští metropolitové byli přímými následníky středověkých panovníků. Přímý patronát nad Vasilijovým „čer-nohorským principátem" Rusko nepřijalo, výmluvný vladyka se však domů vrátil se štědrou pomocí. Po návratu šířil vladyka mezi Černohorci kult mocného. Černé Hoře přátelsky nakloněného Ruska. Úspěch slavila také jeho státoprávní ideologie. Všečernohorský sněm se rokií£i7^6!'t^J poznané jednoty a pořádku. SftůU. Zvěsti o zhmotnění mrtvého cara v horách nad Jadranem vyvolaly mezinárodní skandál. Osmanská říše vyslala roku 1768 proti Černohorcům ohromnou vojenskou expedici, tu však zastavil černohorský odpor, podzimní deště a nová váíka s Ruskem. Benátčané byli rychlým spádem událostí v bezprostředním sousedství zaskočeni a zděšeni. Obávali se, že budou muset soupeřit o loajalitu svých pravoslavných poddaných s populárním černohorským mesiášem, situace navíc mohla přivodit další konflikt s Tureckem, který si slábnoucí republika nemohla dovolit. Rusko se především bálo reakcí, které by zprávy od Jadranu mohly vyvolat mezi domácím obyvatelstvem, zostřilo proto kontroly na hranicích a zavedlo informační blokádu. Vyslance ruské vlády, jenž měl situaci vyšetřit, však v Kotoru zadrželi Benátčané, kteří byli stejně jako Turci přesvědčeni, že aféra s carem-samozvancem není ničím jiným než další ruskou konspirací. Roki^T^vyslala carevna Kateřina II. do Černé Hory knížete Dolgorukova. který měl nepříjemnou záležitost zlikvidovat. Ruské misi se skutečně podařilo Žéepana zajmout a denuncovat jako podvodníka, Černohorci však Rusům nevěřili a nenechali ie se zajatcem odejít. Dolgo-rukov záhy pochopil, že jedině Ščepan dokáže svou autoritou zajistit jednotu a vojenskou kázeň, kterou Rusové vzhledem k probíhající válce s Tureckem hodlali využít. Uznali jej proto za vládce a odešli, čímž mu definitivně propůjčili auru legiti- fti^2t mity. Respektovaný panovník vládl doj^kďT7^^dv_bv[za- a, _ vražděn vlastním_sluhou, kterého podplatil skadarský paša. ' "' *" Zárodky státních institucí po jeho smrti zanikly, na jeho centralizační snahy však o čtvrtstoletí později navázaly podobné, tentokrát úspěšnější pokusy. v*. <* ■ ■ Za vlády vladyků 44 Vladyka Petarl. a základy státu (1773-1800) Po smrti Šéepana Malého vzrostla role guvernadura Jovana Radonjice, k čemuž přispěly především jeho osobní schopnosti, poněvadž vliv slábnoucích Benátek rapidně klesal. Rusko však nadále uznávalo primát vladyků, takže na mezinárodní scéně zastupovali zemi společně jak guvernadur, tak Savův náměstek archimandrit Petar Petrovič. Oba jednali ve Vídni roku 1777 5 kancléřem Kounicem, v Petrohradě s knížetem Potěmkiiiem a roku 1779 opět vc Vídni s císařem Josefem II. Císaři slibovali, že Černohorci kdykoli pozvednou zbraně proti Turkům i dalším nepřátelům Rakouska výměnou za stálou podporu a uznání nezávislosti v historických hranicích země. Císař vyslal do Černé Hory podobně jako před ním car zvláštní komisi, nakonec však došel k závěru, že by se pomoc Černohorcům habsburské říši příliš nevyplatila. P^smrti vladyky Savy usedl rok (jnŤŠqjna trůn,černohor-ských vladyků Petar I. Pe^rovjč^ který řh#fuřad metropolitů již dávno pod kontrolou._Po vzoru svých předchůdců se vydal do Ruska, audienci u carevny Kateřiny II. se však pokoušel zprostředkovat za pomoci srbského šlechtice, který byl v nemi-losti u knížete Potěmkina. Vladyka, neznalý dvorských intrik, byl proto z Ruska brzy vyhoštěn. Za války Ruska a Rakouska proti Osmanské říši v letech 1787-92 se Černá Hora opět ocitla v zorném poli velmocí. Rakouští a ruští emisaři však našli zemi vnitřně nejednotnou. Část Černohorců v čele s vladykou prosazovala orientaci na Rusko, skupina kolem guvernadura stranila Rakousku, početní ale byli také zastánci koexistence s Tureckem. Vyslanci nešetřili sliby, které zůstaly po jejich odchodu nesplněny. Vůči tradiční hrozbě turecké ofenzívy tak Černohorci zůstali sami. V poslední čtvrtině 18. století se objevil další vážný preten-dent na roli černohorského gospodara - skadarský vezírMa-hmut paša Bušatlija (albánsky Bushatli), hlava mocné rodiny, jejíž příslušníci dědili vezírskou funkci. Vzhledem k pokračujícímu slábnutí centrální moci došlo na přelomu 18. a 19. století "ÍAů-^^U_v periferních oblastech Osmanské říše k formování fakticky '*, takřka samostatných států pod vládou místních vezírů a dal-, ších lokálních hodnostářů. K ukázkovým příkladům tohoto 45 Vladyka Petar I. a základy státu vývoje patří právě mocenský vzestup skadarských Bušatlijů, kteří se považovali za potomky Skenderbega Crnojeviée. Na základě této tradice se dovolávali historického práva na černohorské území a své nároky se také snažili prakticky uskutečňovat. Během nešťastné vladykovy cesty do Ruska roku 1785 pokořil Mahmut paša dočasně Černou Horu včetně Cetinje. Několik následujících let bojoval především proti Portě, pak se opět soustředil na budování a šíření svého fakticky nezávislého státu. Rozhodl se ovládnout nejprve zranitelnější oblasti brdských kmenů Pipcrů a Bjclopavličů a eliminovat jejich pouta s Cetinjí. Černohoxciv čele 5 vladykou Petarem se ale vydali A^^Ll. do protiútoku, n. července^ŤTqgyorazilo třítisícové černohor- f-L ské vojsko sedmnáctitisícovou Mahmutovu armádu u vsi Mar- r \ ML -:___i__---— >*X.' tiniče. Paša se připravoval k další ofenzívě, nelenili však ani Černohorci. 17. srpna 1796 přijali na všečernohorském sněmu tzv.^fegt^jjřísahu nerozbornosti kmenové jednoty a závazek bojovat za osvobození Černohorců, žijících na tureckém území. V rozhodující bitvě u vsij^rusi se 22. září střetlo 23 000 vojáků skadarského paši s 4 000 muži černohorského vojska. Vzdor obrovské početní převaze nepřítele Černohorci znovu^-u^/^v. zvítězili, sám paša v bitvě padl a jeho lebka je od těch dob ulo- ^ ^ žena v cetinjském klášteře. Po Mahmutové potupné porážce se již žádny další předsta- 1 vitel turecké moci nikdy nepokoušel vybírat od CernohoTčů \ daně nebo vymáhat uznání suverenity. Černá Hora se stala i dé facto nezávislýmjtátem, byťzatím bez exjolicitníhouznání | ze strany^Osmanů nebo velmocí. V procesu, pojímaném v duchu ideologie vladyky Vasilije jako návrat ztracených historie , j- - -----------'7-.....,v kých oblastí, se Černá Hora rozšířila o Bielopavliče a Piperv, v roce 1820 se k Černohorcům natrvalo připojily také kmeny Rovců a Moračanů. Situaci zlepšila pravidelná subvence ze 'st~räny Ruska, jejíž vyplácení se od té doby stalo pevnou součástí ruské zahraniční politiky. Lepší bezpečnostní situace, ruská pomoc a dosažená jednota urychlily přerůstání kmenového svazu ve stát. Nejvyšší autoritou se stal vladyka Petar I., zatímco guvernadurova moc slábla bez ohledu na stateč-"nÓst, kterou prokázal v rozhodujících bojích. Rokti^79??'došlo k založení společného soudu pro Černou Horu a Brda, lidově zvaného l