I " CHARAKTER OSMANSKÉ MOCI Organizace a podstata fungovaní tak ohromného kolosu, jaký představovala osmanská říše, byla dosti složitá a často se měnila. Při výkladu dčjin jihoslo-vanských etnik, která upadla v průběhu 14.-16. století do područí Osmanů, není třeba detailně charakterizovat všechny její rozličné formy, uvedení základních faktů je však nezbytné. Turecká říše byla absolutistickou monarchií \ čele s despotickým autokra-tem -^jlflgnjj jenž'WŕocéToí /"fakticky pfijal i funkci chalífv^— nejvyššího duchovního i světského představitele muslimské nábožensk^poce.Výkonná moc ve státě byla obyčejné svěřena y^lj^éjjiu^v^zn^i, který předsedal divanu (ministerské radě). Divan a dvorská kancelář úřadovaly v paláci, který byl cha-řakTensticky vysokým vstupním portálem, před nímž čekala - často mnoho dnů - jednotlivá poselstva na slyšení u vezíra, případně u jiných tureckých vládních představitelů. V západní Evropě se pro tento palác vžilo označení Vysoká porta nebo ien zkráceně Porta. Později se tímto termínem označovala turecká vláda obecně. Státní správa v osmanské říši byla silné^gntraíizoyan^Územi státu se členilo na vojensko-správní provincie - beglerbegluky, resp, ejaletv, v jejichž čele stáli provinční guvernéři - beglerbegove (pašové). Až do pádu Budína do tureckých rukou (1541) patřily všechny obsazené balkánske země do společného rumelijského ejaletu se sídiemv "SônT.T průběhu "16. století pak bylo na Balkáně ustaveno několik dalších samostatných osmanských provincií. Jihoslovan-ské oblasti ležící severně od Sávy a Dunaje patřily k budínskému, temešvárské-mu a zčásti též ke kanižskému ejaletu, centrální části Balkánu zahrnoval ejalet bosenský. Teritorium někdejšího Srbska a oblast Makedonie byly zpočátku nadále součástmi rumelijského ejaletu, později byl i jihovýchod Balkánu rozčleněn na řadu menších provincií - ejalet smederevský (někdy též označovaný jako bělehradsky), ejalet skopský, skadarský, bitolský, soluňský ad. Ejalety (pa-šalíky) Yedafečlemly na menší provinční jednotky - sandžaky (kraje), které spravovali sandžakbegové. Nejmenšími správními jednotkami byly nahije (okresy), které řídili turečtí úředníci označovaní jako muselemini. Nezávisle na správní struktuře existovala v osmanské říši struktura soudní. Soudní obvody se nazývaly kadiluci a místnínijfiydcůmse říkalo kadiiové. Osmanská říše byla silně tóhtarizovanýřf|státem. Základ její moci tvořila početná armáda a pevná vojenská'organizace. Vedle námořní flotily vzbuzovalo v Evropě v 15.-18. století obavy zvláště pozemní osmanské vojsko, které se členilo na sultánovu gardu, vojenské hotovosti jednotlivých ejaletu a pluky obá- 1 fy SE •LU co z < co o ô •< CC > co < _l 03 O ■LU v co o _l co O 617610591599^55934 SEDMIHRADSKO • centra ejáktú Bihač názw sandž: Administrativní rozdělení jihoslovanských oblastí pod tureckou správou \ f váných janičárů (z tureckého vmi,čeri - nová armáda). Janičárské jednotky7 byly zřizovány již od druhé poloviny 14. století, především z válečných zajatců a násilně odebíraných křesťanských dětí, cvičených a vychovávaných ve speciálních školách v duchu islámského fanatismu. Janíčáři patřili k oporám os-manského vojska. Zpočátku neměli právo ženit se ani vlastnit soukromý majetek. Jejich oddíly byly vydržovány ze státní pokladny. Výbojných tažení se účastnila také osmanská vojenská šlechta, které sultán za její účast ve válkách propůjčoval statky různé velikosti. Osmanskou armádu často doprovázelo množství pomocných vojenských sborů, do nichž bývaly zpočátku zařazovány i oddíly některých sultánových křesťanských vazalů. __ Osmanská říše po dlouhou dobu fungovala jako .yojenskofeudální monarchie. Jejím základem byl tzv. sipáhijsko-timárský systém. Říše rostla a sílila svými územními výboji, veškerá nově získaná půda a majetek přitom náležely stá- /i^xj^d^t^ A^iou^^uj Cooler )xjPu^AGOG tu, resp. panovníkovi. Sultán přiděloval půdu v podobě různě velkých beneficií 119 (timárů. zaematů, chassú) vojenské šlechtě -jjjpáhijiyjj^označení původně znamenalo jezdec, později obecněji velitel, šlechtic), kteří se zúčastnili válečného tažení a měli trvalou povinnost vojenské služby státu a panovníkovi. Si-páhijové (někdy též označovaní titulem begové - velitelé, páni, lidé vznešeného původu) přitom nezískávali své statky (povětšinou timárv.ti. statky s ročním výnosem do 20 tisíc stříbrných akče) do osobního vlastnictví. Byly jim jen propůjčovány a stávaly s'e zdrojem'jejich důchodů, vybíraných v podobě různě vysokých daní od rolníků, kteří příslušnou půdu obdělávali. Pokud rolníci plnili své daňové povinnosti, stát jim v průběhu 15.-17. století garantoval jejich právo na užívání půdy (tzv*.|ta£ija)i. Uvnitř rolnických rodin se potom mohla půda dědit z generace na generaci. Vedle muslimských šlechticů získávali v 15. a 16. století od sultána právo vybírat daně i někteří křesťanští feudálové, zvláště stařešinové vlašských rodů. Rody pasteveckých Vlachů pomáhaly ve 14.-16. století při osmanských válečných taženích, hlídaly důležité horské průsmyky, mosty, hranice říše apod. Za to dostávaly od Turků práva držet svá pastviště a různá ulehčení na daních. Stařešinové vlašských rodů tvořili po jistou dobu také součást osmanské vojenské šlechty (tzv. křesťanští sinahiiové). Část z nich časem přestoupila k islámské- mu náboženství. ~ — ——..—~ • - ■ ' -— ^—- , Osmanské impérium bylovjjslámským státem. Náboženská příslušnost (konfese) představovala hlavní délítko v politicko-společenském rozvrstvení obyva- Janičrír a sipáhija LU co z < co o u < cc > co < m O LU co z o _i co O telstva říše. Tehdejší společnost byla rozdělena na vládnoucí privilegovanou muslimskou vrstvu y.zv. askerj) a neplnoprávné poddané jjtzv. rájujk Vládnoucí elitu tvořili vedle muslimských šlechticů a vojáků ještě úředníci a duchovní, jejichž hlavním posláním bylo vojenskou mocí a náboženskou ideologií udržovat a bránit stát i celý jeho společenský systém. Tyto skupiny měly také právo spolupodílet se na vybírání a užívání daní. K ráji patřili ve 14.-16. století vedle křesťanů a židů také drobní muslimští sedláci a řemeslníci, tj. všichni ti, jejichž úkolem bylo pracovat a zajišťovat materiální statky nezbytné pro chod státu a vládnoucí vrstvy. Od 17. století se termín rája vztahoval víceméně jen na ne-muslimské obyvatelstvo v osmanské říši. Příslušníci islámské obce byli v os-manské říši favorizováni. Vytvářela se z nich společenská elita, která měla přístup k nejvyšším státním hodnostem a úřadům, f Turecké vpády, provázené pustošením a pleněním celých regionů, vyvolaly na Balkáně rozsáhlé etnické přesuny. Obyvatelstvo řady oblastí bylo Turky zčásti pobito nebo odvlečeno do otroctví, zčásti uteklo na západ a na sever do dosud svobodných krajů. Např. o Bosně analýzy dobových pramenů vypovídají, že zde zůstalo po vpádu Turků na konci 15. století jen asi 20-30 % původního obyvatelstva. Opuštěné oblasti Turci nově kolonizovali, částečně tureckým, ve většině případů však křesťanským (převážně pravoslavným) obyvatelstvem, pocházejícím z jihovýchodních částí Balkánu. Touto cestou se např. dostalo značné množství nového srbského a vlašského etnika nejen do dnešní východní Hercegoviny, kde žilo pravoslavné obyvatelstvo již před příchodem Turků, ale také do západních částí Bosny (do tzv. bosenské Krajiny), do některých oblastí Dalmácie a později též Slavonie. Na všech těchto územích žil původně katolický (tj. fakticky chorvatský) živel. Mnozí z nových kolonistů zde v následujícím období pomáhali muslimům jako tzv. hraničáři při obraně systematicky budovaných pohraničních tureckých pevností. \z Dalším výrazným důsledkem několik staletí trvající nadvlády Osmanů na BalFáné se stala islamizace značné části zdejšího obyvatelstva. Do jisté míry byly islamizovány všechny Turky obsazené jihoslovanské země. Velký počet konvertitů bylo možno zaznamenat především mezi obyvateli měst. Výrazný úspěch slavilo nové náboženství zvláště tam, kde v dřívějších dobách neexistovaly pevné církevní struktury. Např. na teritoriu Bosny, kde ve středověku umožnila slabost katolické církve rozšíření heretického patarenského hnutí, přešlo od 80. let 15. století do poloviny 16. století k islámskému náboženství 70-75 % místních obyvatel. Výrazně se islám prosadil také tam, kde již dříve docházelo ke křížení rozdílných konfesí, resp. k jejich vzájemnému potírání (např. v oblasti dnešní Albánie). Islamizace obyvatelstva na Balkáně probíhala různými způsoby. Násilné formy byly přitom spíše výjimečné, navíc se objevovaly především v raném - do-bwatelském - období osmanské moci. Lze sem zařadit především tzv. devšir-mu, což bylo násilné odebírání dětí křesťanů a jejich odesílání do speciálních táborů, kde byly poíslámštěny a vycvičeny pro službu v janičárských oddílech. Děti odejmuté z vyšších společenských tříd byly (jako určitá forma rukojmí) často vychovávány pro službu u sultánova dvora nebo jiné druhy státní služby. Mladí poturčenci pak obyčejně zpětně působili na své rodáky, aby i oni kon- vertovali k islámskému náboženství. Touto cestou se zvláště v 16. a 17. století dostalo mnoho lidí z juhoslovanských zemí až do nejyyšších kruhů osmanské říše. Např. z Bosny a Hercegoviny pocházelo i několik velkých vezírů, z nichž největšího věhlasu dosáhl vezír Mehmed-oaša Sokolovu: (velký vezír vletech 1565-1579, rodem z Hercegoviny). Obecně však lze říci, že k islamizaci na Balkáně docházelo především pod společensko-ekonomickým tlakem. Pro Osmany nebyla cílem etnická, resp. jazyková asimilace obyvatelstva nově podmaněných krajů. Tyco záležitosti podmanitele prakticky vůbec nezajímaly. Proto si také lidé v obsazených oblastech povětšinou uchovali svůj původní jazyk a někde i své staré regionální vědomí. Turkům šlo především o to, aby nově získané země co nejrychleji a nejpevněji zapojili do systému své politické a také ideologické (náboženské) organizace. Společenský a politický růst v osmanské říši byl umožňován pouze stoupencům islámu. Ti měli také řadu hospodářských výhod (např. některé úlevy na daních), na druhé straně však podléhali povinnosti služby v sultánově vojsku. Křesťanské obyvatelstvo bylo naopak politicky bezprávné a navíc silně zatíženě velkými daňovými a později též nevolnickými povinnostmi. Od křesťanů byla vybírána jednak tzy. džizia. což byla „da.ŕj.z hlavy" placená všemi zdravými křesťany mužského pohlaví, kteří nekonali vojenskou službu, a dále tzv. ha-radž^ daň odeyzdáyainá nemuslimským obyvatelstvem způdya jejich výnosů. K úspěchu Tslamizace do značné mírypnspéla i skutečnost, že na rozdíl od politické anarchie a bezuzdného hospodářského vykořisťování poddaných křesťanskými feudály, které panovaly na jihu Balkánu v předtureckém období, nabídli Turci domácímu obyvatelstvu - alespoň co se týče 15. a 16. století - relativně pevný politický a ekonomický řád, v prvé řadě státem jednotně stanovené a poměrně stabilní daně.^ Důležitým faktorem, který v 15. a 16. století významně napomohl k rozvoji islamizace na Balkáně, byl také rychlý rozvoj zdejších měst. V té době procházela turecká říše obdobím svého největšího rozkvětu. Mohutně se zde rozvíjely obchod, řemesla, stavitelství i vzdělanost. Jihoslovanská města, která ležela na důležitých trasách mezi jihem Balkánu a Turky ovládanými zeměmi na sever od Sávy a Dunaje, z tohoto vývoje v prvních stoletích osmanské moci dosti profitovala. Hospodářský rozmach zaznamenala zvláště ta, která byla již dříve dů- 121 Mehmed-paša Sokolmič i- 340873 ležitými obchodními či vojenskými centry, např. Skopje a Bitola (Monastir) v bitolském pašalíku, Bělehrad, Smederevo, Nis a Užice ve smederevském pašalíku, Zvornik a Novi Pazar v pašalíku bosenském. Další města Turci na Balkáně nově založili. K nej významnějším patřily Sarajevo. Mostar aj. Řada měst vznikla na základe speciálních strategicko-politických plánů, jejichž cílem se stalo vytvoření center vojenského, správního, obchodního a náboženského života v jednotlivých regionech. Ve městech se usazovali vojáci (janičáři), úředníci, duchovní, drobní obchodníci, řemeslníci, tedy profese, v nichž měli stoupenci islámu nepoměrně větší šance k rychlému společenskému postupu. Většina bosenských, ale také např. značná část srbských a makedonských měst se proto rychle islamizovala a na konci 16. století bylo jejich obyvatelstvo již z 80 i více procent islámské. Zahraniční obchod v osmanských městech zůstával ovšem povětšinou v rukou dubrovníckych, benátských a janovských kupců. Zvláště Dubrovničané mívali v centrálních částech Balkánu své početné kupecké kolonie. Na jihu Balkánského poloostrova se obchodu a řemeslům věnovalo také mnoho Židů, Řeků a Arménů. J Charakteristickým znakem osmanské společnosti bylo, že se zde sice roze-' znávály jednotlivé konfese Uzv, milétv - náboženské komunity), ale velice dlouho se praklTckvTíuTéc neodlišovaly národnosti. Pojem národnosti tu obyčejně splýval s pojmem náboženské příslušnosti, nebo se v něm fakticky ztrácel. Samostatný, v 16.-18. století vnitřně nijak zvlášť diferencovaný milét tvořili stoupenci pravoslavného náboženství, dalším milétem byli katolíci, židé atd. Národnostně nerozlíšená zde byla i komunita muslimská, skládající se vedle vlastních etnických Turků také z početných skupin obyvatelstva netureckého původu (z etnických Arabů, Slovanů, Albánců, Vlachů aj.) - tzv. poturčenců, přesněji islamizovaných příslušníku nejrňznějších etnických skupin. V politickém a náboženském smyslu se tato komunita po celá staletí považovala za jeden celek, diferencovaný jen některými regionálními odlišnostmi. Uvedený nábožensko-právní a politický princip dělení osmanské společnosti se udržel v turecké říši po staletí (prakticky až do 19. století) a hrál ve zdejší společnosti a v životě poddaných velmi významnou úlohu. /WWíL^^Ll Átttrt^cut^^. Mezi jednotlivými konfesemi koexistujícími v 15.-17. století v rámci oíJmán-ské říše se rozvíjely poměrné tolerantní vzíahv. Tolerance muslimů k ostatním nábožensnlnTprämenila m j. z faktu, že se islám jako mladé náboženství (vznikl teprve v 7. století) v mnohém inspiroval staršími náboženskými systémy včetně křesťanství. Vedle Mohameda chápe islám za jednoho z božích proroků, byť rozhodné ne rovnocenného, také ježíše. Bylo by však naivní domnívat se, že celkové vzťahy mezi jednotlivými konfesemi byly idylické. Stoupenci islámu sice respektovali rozdílná vyznání křesťanů a židů, na druhé straně však od nich vyžadovali absolutní politické a sociální podřízení. V osmanské společnosti existovaly hluboké přehrady, jejichž překročení umožňovala pouze konverze k islámskému náboženství. Privilegované postavení muslimů chápali křesťané jako nespravedlivé. Spatřovali v něm základ svého politického a sociálního útlaku. 4-O duchovní život zbytků katolíku v západních částech osmanské říše - především na území bosenského pašalíku - pečoval i po pádu těchto oblastí do tureckých rukou řád františkánu. O pokračování misie tohoto řádu v Bosně se údajné Soubor:Topkapi Paláce Bosphorus.JPG - Wikipedie Page 1 of 4 Soubor: Topkapi Paláce Bosphorus.JPG (5) Z Wikipedie, otevřené encyklopedie .j^r&JUčL /U^j \Jo^c^L OoL (J^O^f^-^ it Velikost tohoto náhledu: 799 x 599 pixelů. Jiná rozlišení: 320 x 240 pixelů | 640 x 480 pixelů | 800 x 600 pixelů | 1 024 x 768 pixelů | 1 280 x 960 pixelů. Obrázek ve vyšším rozlišení (2 370 x 1 778 pixelů, velikost souboru: 2,03 MB, MIME typ: image/jpeg) Tento soubor pochází z Wikimedia Commons. Níže jsou zobrazeny informace, které obsahuje jeho tamější stránka s popisem souboru. Popis Následující informace pocházejí z Wikimedia Commons: Popis Image of the Topkapi Palace seen from the sea. Datum Zdroj Autor červenec 2007 Vlastní dílo Gryffindor Svolení http://cs.wikipedia.Org/wiki/Soubor:Topkapi_Palace_Bosphorus.JPG 5.3.2012