DEJINY ŘECKÉ LITERATURY Athény jako 'provinční' metropole. Menandros Menandros a Epikúros se narodili v temže roce (342/1 př. n. 1.) a společné konali jako mladí odvedenci (efébové) vojenskou službu (323/2 př. n. 1.), v době, kdy Aristoteles uprchl do Chalkidy a Athény se zapletly do 'vlastenecké' války, kterou vedl Leósthenés se svými žoldnéři. Kulturní život Athén v následujících desetiletích jako by se omezil pouze na filozofii a komedii: do té míry se tedy zúžil obzor 'kulturně orientovaných' Athéňa-nů první poloviny 3. stol. př. n. 1. Elita společnosti již není totožná s elitou politickou. S úspěchem se šíří učení epikúreismu, filozofického směru, který hlásá, že člověk nemá být politicky činný. Také komedie mění předmět svého zájmu a ze soukromého života jednotlivce činí téma, které zajímalo celou společnost. Typickými postavami komedií nejsou nadále politici a ani děj, jenž se na scéně odehrává, se již vážněji nedotýká politických poměrů (s výjimkou příležitostných průpovědí a narážek na současné dění). Skutečnost, že se lidé uzavírají do soukromí, které je 'obecně přijatelné' a méně zavazující, lze pozorovat rovněž ve výtvarném umění (zejména pokud jde o pohřební náměty), ale i v jiných oblastech, např. ve zvýšeném zájmu lékařů o dříve zanedbávaná témata (výživa novorozenců). Běžně se pěstuje řečnické řemeslo, ubylo politických osobností Démo-sthenova období. Máme zprávy, že ještě Démocharés, Démosthenův synovec, po sobě zanechal několik řečí (např. řeč na podporu Sofokleova zákona proti filozofickým školám), ale jeho jméno je stále spojováno především s jednadvaceti knihami jeho (současných) Dějin. Nelze říci, že bychom mohli athénskou řečnickou produkci následujících desetiletí považovat za hodnu uchování. Do Alexandrie přicházely exempláře Menandrových komedií, nikoliv projevy řečníků současného či následujícího období (jakkoliv je možné, že kolovaly v psané formě). Když v 1. stol. př. n. 1. Poseidónios zařadil do vyprávění o prořímské skupině v Athénách za Sullovy války proti Mithradatovi úryvek parodující proslovy demagogů té doby (frg. 36 Jacoby), zjišťujeme z něho, že tito lidé mluví stejným způsobem jako jejich slavnější předchůdci ze 4. stol. př. n. 1. Jiná parodie, totiž parodie z druhého Héróndova mímiambu, nám pomáhá utvořit si představu o neměnnosti výrazových prostředků dalšího běžného a mnohem životnějšího druhu řečnictví, řečnictví soudního. Šlo o 'literární druh', který se trvale pěstoval všude tam, kde přežilo tradiční uspořádání městského státu. V druhém mímiambu Héróndás uvádí výjev z ostrova Kóu, kde jistý kuplíř pronáší soudní řeč, v níž obviňuje zákazníka, loďaře a kupce s obilím, z toho, že napadl a pokusil se unést jednu z žen, aniž zaplatil, a že kromě toho způsobil škody na domě a dokonce ho podpálil. Snaha o nápodobu prostředků, užívaných v soudnictví, se neprojevuje jen v jazyce a v argumentech, ale také v prostředí, do nějž bývá děj zasazen. Úvodní část Ztráta zájm o politický život Menandro Parodie soudního řečnictví: druhý Héróndův mímiamb 518 Filémón Dífilos Vztah soudního řečnictví a"nové" komedie s oslovením "soudcové" (avÔpec, SiKaaxaí, andres dikastai), nedbale kladeným na samý počátek (místo aby následovalo až po několika prvních slovech, což by působilo poněkud vznešeněji), poukazuje na průměrnou, ne-li nízkou úroveň mluvčího. Počátek proslovu má za cíl (což je příznačné pro řeči, kterých známe z Attiky mnoho) zamezit možným útokům ze strany obžalovaného či špatnému duševnímu rozpoložení soudců: vaším úkolem přirozeně není posuzovat náš původ či naši pověst a vážnost. Stejně začíná i řeč č. 20 Lýsiova korpusu. Řečník praví: Nemusíte brát ohled na jméno skupiny čtyř set (k té totiž mluvčí náležel); měli byste si všímat spíše toho, co vykonal každý sám za sebe. Nechybějí ani předpokládané námitky protivníků a jejich vyvracení (v. 16): "Možná vám poví: Přišel jsem z Aké a přinesl jsem obilí. Je konec hladu. " Výzva soudnímu jednateli, který se přihlásil 0 slovo s krátkým vystoupením (v. 46-48a), během něhož hodlal přečíst znění požadovaného zákona, je vyjádřena obvyklým "přečti mi zákon" (XocPcbv |ioi xôv vópov, labón moi ton nomorí). Poněkud přehnaná jsou slova, jimiž kuplíř žádá, aby byly po dobu čtení onoho kratičkého zákona zastaveny vodní hodiny. Řečník zde, jako v každém řádném projevu, pokračuje po přečtení textu zákona jeho stručným výkladem. Kuplíř vybízí ženu, aby se svlékla a ukázala dotyčná zranění. Svou výzvu doprovází slovy (v. 65-67: "Nestyď se, představ si, že se na tebe dívají jako otcové a bratři"), která připomínají závěr Andokidovy řeči O mystériích (149: "A vy buďtež pro mne otci, bratry, syny"). V obou případech jde o to, aby byl mezi soudci a zúčastněnými stranami navázán vztah podobný příbuzenství. V závěrečné části se pak objevuje obvyklé zobecnění (v. 91-93: "Zvažte, že výrok, který se chystáte vynést, se netýká jen mne, nýbrž všech přistěhovalců"). Ze stejných důvodů se žárlivý vrah z Lýsiovy řeči č. 1 obrací na soudní dvůr s tím, aby byli "pomstěni všichni manželé". Tato do podrobností zacházející parodie soudního řečnictví se jeví mnohem účinnější, představíme-li si, že je předváděna na scéně (vystupoval v ní 1 druhý mluvčí, písař, ypa\L\xa.X£X>c„ grammateus). Je pro nás důkazem toho, že jisté slohové prvky jsou trvalé a neměnné; v opačném případě by jí totiž bylo porozumělo jen několik učenců 19. století, kteří se zabývali řečnickým uměním. Parodie na řečnictví je pro komedii příznačná (tzv. topos): v komediích, jako jsou Acharňané, Lýsistraté nebo Ženský sněm, si Aristofanés bere na mušku způsob, jakým se řeční na shromážděních; v Menandrově Sporu o dítě (sám původní název komedie 'E7riTpéjiovTe<;, Epitrepontes, je vypůjčen ze soudní mluvy) najdeme celou dokonale sestavenou řeč, kterou pronáší jeden z účastníků pře (v. 294-352). Mezi novou attickou komedií, kterou známe prostřednictvím Menandrovým a jeho římských překladatelů (Plauta a Te-rentia), a životem v soudním prostředí (ten v té době představuje významnou složku života celého městského státu, který tehdy již nemá vlastní 'zahraniční politiku') existuje jistý důležitý vztah. Komedie se nesnaží jen ono prostředí více či méně zesměšnit. Mezi oběma je totiž podstatná souvislost spočívající ve shodě událostí, z nichž vycházejí komediální zápletky, se situacemi, které se pak jako jednotlivé spory řeší u soudu. Náměty a typické postavy "nové" komedie se totiž hojně vyskytují v athén- Athény jako 'provinční' metropole. Menandros 519 • Antifanés *408/405 př. n. 3., autor "střední" komedie. S básnickou činností začal v r. 386/3 př. n. 1. a zemřel čtyřiasedmdesátiletý (dle údajů Súdy). Podle téhož zdroje napsal 260 nebo 365 komedií (známe 134 titulů). Autor mytologických parodií Aiolos (AíoXoc,) a O původu lidí ('Av6pco7toyovía, Anthrópogoniá), her s typickými komediálními náměty (šípem zasažená, z vody vylovená) a lidskými povahami a typy: Venkovan ("AypoiKOí;, Agroi-kos). Příživníci (IlapáoiTOC, Parasitos) atd. jff Meineke. FCG, III, 3-160; Kock, CAF, II, 12-135; Edmonds, FAC, II, 162-310. • Alexis z Thúrií 4./3. stol. př. n. 1., básník "střední" komedie, autor 254 komedií (podle Sudy); známe 136 názvů, které spolu s jednotlivými zlomky dokládají burleskní využívání bájí (15 mytologických titulů). Zavedl roli příživníka a použití sboru jak v nejstarší, tak i v nejmo-dernější podobě "nové" komedie. Jeho Kar-túgiňan se stal vzorem Plautový komedie Poenulus. jp Meineke, FCG, III. 382-527; Kock, CAF, II, 297-408; Edmonds, FAC, II, 373-520. • Filémón ze Solů v Kilikii nebo ze Syrá-kús 473. stol. př. n. 1., po Menandrovi nejvý-znamnější autor "nové" komedie, athénský občan od r. 307/6 př. n. 1., poprvé zvítězil o Dionýsiích r. 327 př. n. 1., třikrát vyhrál o Lénajích. Složil 97 her, dochovalo se nám 64 titulů a více než 200 zlomků. Komedie Myrmidonové (M"0pu,t5óvec,, Myrmidones) a Palamédés (na^apíjSríc,) čerpaly z mytologie, v ostatních převládala témata příznačná pro "novou" komedii. Jeho hry posloužily jako předloha pro Plauta: Kupec ("Eu7to-poc,, Emporos) pro Mercatora, Poklad (6n,-oompóc,, Thésauros) pro Trojgroš (Trinum-mus) a Přízrak (<£>áau.a, Fasma) pro Komedii o strašidle (Mostellaria). U Meineke, FCG, IV, 3-68; Kock, CAF, II, 478-540; Edmonds, FAC, IIIA, 2-96. • Dífilos ze Sinópy druhá polovina 4. stol. př. n, 1.; spolu s Fi-Icmonem a Menandrem tvoří trojici nejvý-znarnnějších autorů nové attické komedie. Sepsal asi 100 komedií, dochovalo se 60 titulů a 130 zlomků. Názvy připomínají mytologické parodie; Danaovny (Actvodôec;, Da-naides), Peliovny (ne^táoec,, Peliades), v jiných se objevují jména osob z prologu: Hé-rós ("Hptoc,), Théseus (OrtceúcJ, Héraklés CHpaKA.ŕjí;), Hekáte CEicám.). Jeden neobvyklý název - Dobyvatel hradeb (Aíprioi-teí-Xnc,' Airésiteichés) - je znám v následujících přepracováních jako Voják (Itpcctub-tri<;, Stratiótés), resp. Kleštěnec (Eóvovxoc;, Eunúchos). Jeho komedie byly předlohou pro Plauta: Pyrrha (níippoc) (?) pro Lano (Ru-dens), Losující (KXripoúpevoi, Klérúmenoi) pro Casinu, Prkno (Z^eSícc, Schedia) pro Komedii o vaku {Vidularia), Spoluumírající (It>va7ioevf|ckovte(;, Synapothnéskontes) pro stejnojmenné Commorientes. H Meineke, FCG, IV. 375-430; Kock, CAF, II, 541-580; Edmonds, FAC, IIIA, 97-154. • Menandros 342/1-291/90 př. n. 1., syn Diopeithův z dému Kéfísiá, nejslavnější autor "nové" komedie. Jeho tvorba začíná r. 321 př. n. 1. kusem Hněv ('Opyr|' Orgě); zvítězil celkem osmkrát a nej větší slávy dosáhl až po smrti. Známe přibližně stovku názvů jeho komedií. Díky nálezům na papyrech je známa jedna celá komedie -Mrzout (AúokoJloc,, Dyskolos, objevena r. 1959) - a dále obsáhlé úryvky komedií Spor o dítě ('E7CiTpénovteq, Epirrepon-tes), Ostříhaná (nepiKEipopévn,, Perikeiro-mené). Dívka ze Samu (ZapAct, Samia), Si-kyóňan (Zikucóvioc,, Sikyónios) a Nenáviděný (Miaoúu.evog, Misúmenos). Menší zlomky: Dvojnásobný šejdíř (Aic, e^aTCatôv, Dis exapatón), Rolník (rEGJpyóc,, Geórgos), Hérós ("Hpcoc,), Posedlá OEOcpopovpévri, Theoforúmené), Pochlebník (Kokct.%, Kolax), Zjevení (áopa, Fasma). Menandrovy hry se staly předlohami komedií Terentiových: Dívka z Andru (Andria), Sebetrapič (Heau-tontimoroumenos), Kleštěnec (Eunuchus) 520 a Bratři (Adelphoe), resp. Plautových: Sti- lularia). V případě jeho Úsloví (rvóúu.cct., chus, Dvě Bakchidy (Bacchides), Komedie Gnómai), sbírky 758 monostichů, je obtížné o skříňce (Cistellaria), Komedie o hrnci (Au- zjistit, která z nich jsou původní. Menandros IMeopodstat-něnost pojmu "střední" komedie: Antifanés, Alexis, Tímoklés ském soudním životě. Setkáváme se zde s nevěstkami, pro jejichž přízeň mizí v nenávratnu pracně nashromážděný otcovský majetek, s mladíky, kteří se vzpírají poslušnosti vůči svým otcům a trvale se potýkají s nesnázemi, do nichž je přivádí jednání zločinných kuplířů. Jsou tu i starci, které žene nezodpovědná, pro jejich majetek zhoubná touha po zábavě a potěšení, neurvalí a násilní vojáci z povolání, příživníci a další. A naopak mnoho úvodních výkladů (diégéseis), jimiž začínají dochované attické řeči, lze nepochybně označit za skutečné náměty pro komedii. Slova zahajující soudní spor ve zlomku z Lýsia (frg. 18 Gernet - Bizos), v němž se popisuje soudní řízení "pro znásilnění", ze kterého čerpá Héróndás ve druhém mímiambu, připomínají hypothesi nějaké komedie. Krátký úryvek se zachoval u Athé-naia (XIII, 592c): "Je tu jistá nevěstka, jménem Ndis. Jejím pánem a vlastníkem je Archiás, jejím příbuzným Hymenaios. Filónidés se vyzná ze své lásky k ní [...]. " Zlomek sice dále nepokračuje, avšak z názvu (Proti Filónidovi, soudní řízení pro znásilnění) vyplývá, že se zamilovaný Filónidés, stejně jako obchodník s obilím z druhého Héróndova mímiambu, nakonec projevil jako násilník a podle žalující strany se dopustil trestného činu, pro který je ze zákona stíhán. Třinácté knize Athénaiově vděčíme rovněž za obsáhlý úryvek soudní řeči připisované Lýsiovi (Proti Aischinovi, žáku Sokratovu, případ půjček, frg. 38 Gernet - Bizos). Tento zlomek nás uvádí do množství situací známých z nové attické komedie. Nešťastný sókratovec je nepolepši-telný podvodník a jeho sousedé se dokonce odstěhují, aby mu dále nemuseli půjčovat peníze. Neúnavný šejdíř se však začne dvořit více než sedmdesátileté stařeně, aby tak získal její obchod s voňavkami (tématu směšných milostných vztahů starých a ošklivých 'ženštin' využil Aristofanés v závěrečné části komedie Ženský sněm). To bylo pochopitelně jen několik málo příkladů. Musíme si přitom uvědomit, že zápletky tohoto druhu se velmi často vyskytují v rušném soudním životě města a že autoři komedií přímo sériově chrlili díla podobného obsahu (jen od Menandra jich bylo známo více než sto). Byly to drobné příběhy z každodenního života, v nichž svou roli hraje láska, příběhy se šťastným koncem, uváděné jen a jen pro pobavení diváků. Takové bylo již zaměření tzv. střední komedie, ačkoliv třídící vidění alexandrijských gramatiků, kteří na jeho základě rozlišovali komedii na "starou" (ápxctíct, archaiá), "střední" (pécr), mesé) a "novou" (véoc, neá), chtělo vnuknout postupnou přeměnu "staré" politické komedie v "novou" komedii charakterů. Zařazení "střední" komedie s rysy vskutku "středními", které by byly příznačné právě jen pro ni, mezi attickou komedii starou a novou nakonec ústí ve vznik uměle vytvořené formy, jejíž slabé stránky se stávají zjevnými už při pouhém přihlédnutí ke dvěma posledním dochovaným komediím Aristofanovým (viz str. 232). Také autoři "střední" Athény jako 'provinční' metropole. Menandros 521 Menandros komedie byli velmi plodní: Antifanés, který zemřel až v době Démostheno-ve, složil podle slovníku Suda 365 komedií a jeho jen o málo mladší současník Alexis jich podle téhož pramene vytvořil 245. Poněvadž se toto obrovské množství divadelních kusů nenávratně ztratilo, je obtížné přesvědčivě dokázat, že vývoj komedie byl skutečně postupný a že by si "střední" komedie uchovávala něco z 'političnostť staré attické komedie a zároveň zvolna předjímala zaujetí pro 'privátní' život, příznačné pro komedii "novou". Ve snaze vytvořit na základě dochovaných latinských překladů (Plau-tův Peršan, Persa) co nejpřesnější obraz řeckých předloh, které pocházely právě ze "střední" komedie, si badatelé uvědomili, že se před nimi odvíjí zápletka typická pro "novou" komedii: mazaný otrok s jedním kumpánem a jedním příživníkem unese dívku kuplíři.1 Objevil se rovněž pokus odhalit v parodii na bájeslovný námět osobitý rys, vlastní "střední' komedii; ve skutečnosti se však tento prvek objevuje již v "staré" komedii. K tomu, abychom mohli mluvit o přetrvávající 'političnosti' tzv. střední komedie, nestačí však jednotlivé zlomyslné narážky na veřejně činné osoby. Tímoklés, autor veseloher činný ještě za vlády Démétria Falérského,2 napadal v době skandálního procesu s Harpalem podplacené politiky tak, že v jednom úsečném dialogu komedie Délos uvádí jmenný seznam těch, kteří podlehli korupci, a u každého z nich navíc částku v talentech, kterou přijal. Démosthenés podle něj obdržel obrovskou sumu 50 talentů (frg. 4 Kock). Nadále se projevuje i zaujatost proti "filozofům", jíž se vyznačovala značná část Aristofanových komedií. Vyplývá např. z nadšení, s nímž Alexis přivítal "rozehnáni" členů Akadémie v důsledku vítězství Démétria Poliorkéta a útěku Démétria Falérského (frg. 94 Kock). Jiný projev tohoto nepřátelství vidíme v posmrtném zatracení špatného učitele Sokrata; to nacházíme v jistém zlomku neznámého autora, jejž přejal epistolograf Alkifrón (2. nebo 3. stol. n. 1.). Hetéra Tháis zde dokazuje nadřazenost svého stavu nad 'sofisty' tvrzením, že zatímco zásluhou Aspasiinou vyrostl Periklés, Sokrates vychoval Kritia (Fragmenta adespota, 121-122 Kock = Alkifrón, IV, 7). Toto jsou ovšem jen přídavná, vedlejší témata. U Menandra se takové náměty, můžeme-li usuzovat z několika dnes známých komedií, už vůbec nevyskytují, přestože jde o autora, který byl velmi úzce spjat s největším athénským politikem té doby, Démétriem Poliorkétem. Ve skutečnosti se změnili posluchači a diváci těchto komedií. Poté, co se Menandrovo znovu dostaly k moci vlády více či méně umírněné, případně vlády několika publikum málo jedinců (otevřeně oligarchické), z nichž se nejdéle udržela vláda Démétria Falérského, a poté, co byli z účasti na občanských právech (políteiá) vyřazeni nemajetní, ustala i dříve obvyklá, i když sporná státní podpora (theó- 1 Umelosti dělení komedie na tři 'fáze' a zejména pak umělého rozlišení komedie "střední" a "nové" si byl vědom Theodor Kock, který v dosud nepřekonané sbírce Co-micorum Atticorum fragmenta (CAF) uznal pouze dva vývojové stupně komedie, a to komedii "starou" a "novou". 2 Jmenuje jisté gynaikonomoi (yovattcovópoi), úředníky pověřené Démétriem Falérským péčí o mravy žen (frg. 32 Kock). 522 HELENISTICKÉ OBDOBÍ rikon), která mj. umožňovala hromadné návštěvy divadelních představení. Je zřejmé - jak poznamenal Ferguson -, že takový vývoj nutně vedl ke změnám ve skladbě obecenstva, které přicházelo do divadel za komediemi. Byli vyloučeni nuzní a nemajetní, jimž se nabízela možnost odejít do nově vzniklých metropolí, a tak převážnou část návštěvníků divadla nadále tvořili řemeslníci a drobní sedláci určitým způsobem "vzdělaní"' (použijeme-íi Fergu-sonova vyjádření). Jde tedy o "buržoazii" (jak tuto vrstvu modernizujícím způsobem definoval Rostovcev), která takto potvrzovala aristotelovské představy o ideální obci, v níž střední vrstva tvoří "většinu". Athénská společnost není již ovládána malým počtem mocných a bohatých předáků, kteří byli donuceni 'demokratickým kompromisem' hledat oporu v chudých, ale politicky vlivných davech. Komedie se stává zrcadlem jak hospodářsky, tak kulturně zúžené společnosti. Mezi posluchači vskutku převládají postavy, jež vystupují v Menan-drových divadelních kusech. Drobní sedláci, kteří hospodaří sami jen na svých vlastních pozemcích, a žijí proto většinou na venkově (srov. názvy Menandrových komedií recopyóc; [Geérgos, Rolník], "AypoiKOc; [Agroikos, Venkovan]), zpravidla neoplývají bohatstvím a nejsou schopni uživit větší počet dětí. O sto let později podává Polybios velmi smutný obraz úpadku řeckých měst, jehož kořeny podle něj tkví právě v oné snaze mít co nejméně potomků (ánaidía, apaidiá), která následně vedla k úbytku počtu obyvatelstva (óXr/av8pco7tía, oliganthrópiá). Polybios píše, že v důsledku těchto jevů "se vylidnila města, což způsobilo pokles výroby, ačkoliv v té době nedošlo k žádné déle trvající válce a nevypukla ani žádná hromadná nákaza" (XXXVI, 17). Tyto významné Polybiovy postřehy upoutaly pozornost Ros-tovceva, podle kterého dějepisec z Megalopole odhalil, že je svědkem "všeobecné sebevraždy" řeckého světa, k níž dochází postupně, v průběhu sto padesáti let, od dob Menandrových (kdy byl úpadek ještě vyvažován "pozvolným růstem zámožných vrstev") až po římské výboje. Rostovcev spatřoval v této demografické krizi řeckého světa z přelomu 2. a 3. stol. př. n. 1. jakousi předzvěst obdobného, obecnějšího jevu, k němuž dojde ve 3. stol. n. 1. Zjistil, že zatímco v době Menandrově se dobrovolné omezování počtu dětí týkalo pouze nejchudších rodin, za života Polybiova se tento zvyk ujímá už i mezi bohatými, kteří chtěli co nejméně potomků "proto, aby i jim mohli zajistit život v hojnosti a vychovat je v přepychu ", jak říká sám Polybios. Tyto tendence ostatně potvrzují i nápisy; na konci 3. a na počátku 2. stol. př. n. 1. vychovává řecká rodina obvykle jednoho syna, a pokud jde o dcery, bývá zde zpravidla také nejvýše jedna. Menandrovské Ve společnosti, kterou popisuje Menandros, se odkládání novorozeňat náměty pomalu stává obvyklým jevem. Mnoho Menandrových komedií čerpá své náměty právě z nečekaných zvratů, které souvisejí s pohozením nově naro-Epitrepontes zených dětí a jejich pozdějším rozpoznáním. Ve Sporu o dítě porodí Pamfilé dítě za dlouhé nepřítomnosti svého manžela Charísia; dostane strach a dítě odloží, aby se jej zbavila. Nakonec se ukáže, že otcem novorozence je sám Charísios, který během nočních slavností, zvaných Tauropolia (byla to jedna z vzácných příležitostí, kdy se mohli setkat mladí lidé opačného pohlaví), v opilosti znásilnil jakousi dívku; zjistilo se však, že to byla (aby příběh Athény jako 'provinční" metropole. Menandros 523 šťastně skončil) právě Pamfilé. (Tento druh zápletky, vycházející ze sexuálního násilí během nočních oslav, se později objevuje i v románu, který je i po této stránce dědicem "nové" komedie.) V komedii Ostříhaná je příčinou Perikeiromené odložení dvou dětí, od něhož se odvíjí další děj, chudoba matky. Žena, která dvojčata nalezla, je nebyla schopna vychovávat obě, a tak jedno z dětí, chlapce, přenechala jisté bohaté paní, která sama nemohla mít děti. Starala se tedy sama jen o děvče a později, jelikož pro ně neměla věno, postoupila je jednomu vojákovi jako souložnici. Když žárlivý voják přistihl oba sourozence ve chvíli, kdy se líbali, ustřihl v návalu zlosti dívce vlasy, aby ji ponížil (odtud název komedie). Takřka 'eurípidovská'3 složitost zápletky plyne ze skutečnosti, že zatímco dívka ví, že onen mladík je jejím bratrem, on sám to netuší a beznadějně se do své sestry zamiluje. Když se objeví otec, který bydlí nedaleko, vše se nakonec vysvětlí. Podobně i v komedii Zjevení poro- Fasma dila hlavní představitelka ještě jako svobodná dceru, která byla pak tajně vychovávána v domě jisté sousedky. Matka se později provdala a její nevlastní syn Feidiás jednoho dne překvapí dívku, jak potají rozmlouvá s matkou skrze otvor, prokopaný ve zdi mezi oběma domy. Uvěří, že jde o zjevení, poté se do své nevlastní sestry zamiluje a vezme si ji za ženu. Menandrovy komedie jsou z tohoto, jakož i z ostatních hledisek obrazem společnosti, která prochází krizí. Rostovcev píše: "Občan některého z řeckých měst unesený piráty je pro každého, kdo se zabývá helenistickým písemnictvím, např. menandrovskou komedií, postavou důvěrně známou." A skutečně, nejpozději od r. 280 př. n. 1. se pirátství rozmohlo s nebývalou silou v celé oblasti Egejského moře, a to v důsledku přibývajících střetů a prohlubujícího se společenského rozvratu, jenž je živnou půdou pro dobrodruhy. Nápisné doklady podávají znovu nejuspokojivějŠí vysvětlení těch typů zápletek, které rozvíjí komedie; značné množství nápisů ze 3. stol. př. n. 1. se vztahuje k loupeživým pirátským výpravám a ke zkušenostem všech - mužů, žen i dětí kteří se sami ocitli v rukou pirátů. Menandrova komedie Kleště- Eunúchos nec se sice nezachovala, můžeme si však přečíst její překlad (Eunuchus) pořízený Terentiem (který sem zařadil i osoby příživníka a vojáka, rovněž převzaté z Menandra, a to z Pochlebníka), Ústřední postavou této komedie je krasavice Pamfilé, kterou jistý voják, dávný ctitel proslulé athénské heté-ry Tháidy, věnoval právě této ženě jako otrokyni. Ve skutečnosti se Pamfilé narodila jako svobodná, byla však před mnoha lety unesena piráty. Podobných příkladů bychom našli mnoho. Je samozřejmé, že zápletky se jednotvárně opakují. Stejně jako komedie Ostříhaná, obsahoval i Kleštěnec scénu obléhání domu, v němž se skrývala hlavní hrdinka; přitom se autor snaží dosáhnout komického účinku využíváním prvků z vojenského prostředí. Jedním z průvodních jevů obecnějšího rozšíření menandrovských komedií po celém helénistickém světě je nadšení, s jakým tento druh námětů přijímalo římské obecenstvo. Toto nadšení 3 Euripides představuje další pramen, z něhož čerpá nová attická komedie. Právě od něho pochází např. jeden z rysů příznačných pro menandrovskou komedii, totiž poučný prolog. 524 HELENISTICKÉ OBDOBÍ k Démétriovi Falérskému ostatně dokazují překlady a úpravy Menandrových předloh, které zpracovali Plautus {Komedie o hrnci - Aulularia, Dvě Bakchidy - Bacchides, Komedie o skříňce - Cistellaria, Stichus) a Terentius (Bratři - Adelphoe, Díym Z Andru - Andria, Sebetrapič - Heautontimoroumenos, Kleštěnec - £w. nuchus). Z Pliniovy Přírodovědy {Naturalis história, VII, 111) se rovněž dozvídáme o pozváních, jimiž Menandra poctili jednak Ptolemaiovci, jednak makedonský panovník (pravděpodobné po pádu Démétria Falérské-ho, na kterého byl Menandros silně vázán, v r. 307 př. n. 1.). Tato pozvání dokládají obecnou znalost Menandrových komedií nejen v Makedonii, kde je to pochopitelné, neboť Athény v té době představovaly 'centrum vzdělanosti' makedonského království, nýbrž i v Alexandrii, Vskutku se zdá, že první verš komedie Mrzout - "představte si, že místo, kde se děj odehrává, se nachází v Attice" (Tfjc; 'AťciKijc; vopí^eť etvoci xov xótiov, tes Atti-kěs nomizeť einai ton topon) - byl pojat se zřetelem na mimoathénská představení. Menandrův Menandros sám neopustil Attiku, kde podle podrobné zprávy jistého, vztah dnes ztraceného římského nápisu (IG, XIV, 1184) méně než padesátiletý, ve dvaatřicátém roce panování Ptolemaia Sótéra (293/2 př. n. 1.) zemřel. Menandrův vztah k Démétriovi Falérskému by nám mohla přiblížit zvláštní historka, kterou uvádí Phaedrus (Fahulae Aesopiae, V, 1); týká se doby, kdy se oba muži ještě osobně neznali. Démétrios je zde líčen jako nenáviděný tyran, kterému poníženě líbají ruku samotní "nejvyšší představitelé obcí" {"principes civitatis"), které jsou nuceny snášet jeho útlak. Menandros je představován jako vytříbený, takřka zženštilý autor, který spolu s ostatními spěchá vzdát čest novému vládci. Když ho Démétrios spatří, rozzlobí se: "Co za změkčilce se to odvažuje přijít mi na oči?" {"Quisnam cinaedus ille in conspectum meum audet venire?", v. 15-16). Někdo z přítomných ho upozorní, že před ním stojí Menandros, a Démétrios svůj postoj okamžitě změní; prohlásí Menandra za "dosti sličného muže" ("homo formosior", v. 18). Alfred Körte, významný badatel v oblasti komedie, zjistil, že r. 317 př. n. 1. (tedy v roce, v němž se podle Phaedra výjev odehrál) Menandros ještě nebyl "proslulým skladatelem komedií" ("nobilis comoediis"; přísně vzato se však Menandros poprvé představil již r. 321 př. n. I. komedií Hněv) a že Démétrios v té době znal Menandra již dlouho, jelikož společně navštěvovali peripate-tickou školu. Ve skutečnosti však Phaedrova historka není důležitá tím, že by snad přesně připomínala údajné první setkání Menandra s Démétriem, nýbrž tím, že dokazuje nevraživost vůči oběma osobnostem, kterou v sobě autor bajek choval. Zpráva Diogena Láertia (V, 79), jež pravděpodobně pochází od peripatetického filozofa Hérakleida, říká, že "v době, kdy byl [Démétrios] v Athénách napadán udavači [k těmto útokům zřejmě došlo těsně předtím, než uprchl z Athén], "byl by málem odsouzen i komický básník Menandros - [...] pro nic jiného než proto, že byl přítelem Děmětriovým; vymohl mu však osvobození Démétriův synovec Telesforos". Týž Diogenes posky-Styky se tuje i jiný údaj, převzatý od spisovatelky Pamfily (z doby mezi Neronem současnými a Hadrianem), podle níž snad byl Menandrovým "učitelem" Theofrastos. Na filozofy p0(jporu tohoto tvrzení se obvykle uvádí úryvek z Alkifrónova Listu Menan-drovi (IV, 19), v němž nabádá milovaná hetéra Glykera Menandra, aby ne- Athény jako provinční' metropole. M e n a n d r o s 525 prijímal Ptolemaiovo pozvaní, a prosí, aby se v každém případě poradil "s přáteli, tedy s Theofrastem a s Epikúrem " (§ 14). Není vyloučeno, že kromě 'školních* styků s Theofrastem měl Menandros i jakýsi vztah k Epikurovi. Alkifrónovo svědectví jistě nelze považovat za zprávu vzdělaného životopisec; Alkifrón byl však dobrým znalcem "nové" komedie (a zejména kusů Menandrových) a do čtvrté knihy svých Listů, obsahující dopisy hetér, měl v úmyslu zařadit cosi jako 'románový' životopis v podobě korespondence obou milenců (IV, 18 a 19). Přirozeně tím přispěl ke vzniku obrazu Me-nandra jako "přítele" nejvýznamnějších filozofů, kteří v oněch letech působili v Athénách; přispívala k tomu i skutečnost, že se v jeho komediích často objevují uctivé zmínky o osobnostech filozofického světa té doby, jakými byli kynikové Monimos (frg. 249 Kock) a Kratés z Théb (frg. 117, 118 Kock). Dokladem toho, že se tato představa o Menandrovi ujala, je i sbírka menandrovských Úsloví (758 veršů), pocházejících z jeho komedií (a postupně překrytých množstvím výroků jiných autorů). Tato úsloví měla svou vlastní tradici a byla vydávána jako samostatná sbírka. Vzájemný soulad mezi peripatetickou filozofií Theofrasta a Démétria a Menandrovým pojetím komična dostatečně potvrzuje nezanedbatelná okolnost, že totiž alespoň čtyři z Theofrastových Povahopisů - Venkovan ('AypoiKOc;, Agroikos), Záletník C'AKioioq, Apistos), Pověrčivec (A£ioiÔaíp.cov, Deisidaimón) a Po-chlebník (KóXoc^, Kolax) - sc objevují v názvech Menandrových komedií. Tomu odpovídá i skutečnost, že sám Aristoteles si oblíbil spíše komedii "novou" než "starou"; podle něj je pro "starou" komedii příznačná jistá neote-sanost (aiaxpoXoyía, aischrologiá), zatímco "nová" komedie se vyznačuje myšlenkovou vytříbeností (wtóvoioc, hyponoia). Nevzdělané obecenstvo s povděkem přijímalo komedii "starou", kdežto lidé "na úrovni" si libovali v komedii "nové" {Etika Níkomachova, 1128a 22-25). V Listu Menandrovi Alkifrón ústy hetéry Glykery, která si připisuje také částečné zásluhy o přípravu Menandrových her k uvedení (§ 5: masky a kostýmy), vypočítává názvy několika Menandrových komedií: Tháis, Nenáviděný, Thrasyleón, Spor o dítě. Bičovaná, Sikyóňan (§ 19); heléra se zde rovněž zmiňuje o "té komedii, v níž sama vystupuje" (§ 20: ěv & pe yéypayac,, en hó me gegrafas). Alkifrónovo dílo je obtížné přesně časově zařadit (zdá se, že mohlo vzniknout jak ve 2., tak ve 3. stol. n. 1.); čtvrtá kniha Lista, kterou uzavírají právě dopisy Menandra a Glykery, svědčí bezpochyby o mimořádné vážnosti, které se Menandros tešil v období attieismu. V 1. stol. n. 1. PIútarchos znovu oživil Aristotelovo dělení komedie na tu pro nevzdělance (tj. "starou") a onu pro lidi vzdělané (tedy "novou"), když v jistém menším díle, z něhož se nám dochoval výtah s názvem Srovnání Aristofana s Menandrem, staví proti sobě právě tyto dva autory (Moralia, 853-854). Menandrův vliv trval nepřetržitě až do přelomu 5. a 6. stol. n. 1. Z té doby pocházejí poslední z mnoha dochovaných menandrovských papyrů a také poslední pokusy rétorů, jakými byli epistolografové Aristainetos a Chorikios z Gazy, napodobit Menandra; na Západě pak ještě sepsal poznámky ke komedii Spor o dítě Sidonius Apollinaris (Epistulae [Listy], IV, 12,1). Takové uznání se však projevilo již v generaci následující bezprostředně po Menandrovi; jeho komedie se v Alexandrii rychle staly předmětem zkoumání a byly ihned zkatalogizovány. Přibližně od r. 240 př. n. 1. se Menan-drovy hry překládaly a byly uváděny v Římě a mimo to i v originálním jazyce [j^ Kratés Gnómai Osudy Menandrova díla 526 v četných centrech helenistického světa. V Athénách je uváděli stále znovu, a to při každé soutěži jako "staré" komedie, ještě na prahu 1. stol. př. n. 1. (testimo-nia č. 28-31 Körte). Aristofanés Byzantský, významný filolog, který vystřídal Eratosthena (194 př. n. 1.) ve vedeni' alexandrijské knihovny, Menandra nesmírné obdivoval a prohlásil ho dokonce za vůbec největšího autora po Homérovi Tuto informaci máme diky nápisu na podstavci jedné římské sochy z 2. stol. n. [ {IG, XIV, 1183), která představuje Menandra. Rétor Syriános připisoval právě Aristofanovi Byzantskému výrok: "Menandros a život: kdo z. nich koho napodoboval?" Menandrovy komedie však nebyly zahrnuty mezi školní četbu, což mělo po 'temných' staletích pod nadvládou Byzance zhoubné následky. Ve školách naopak dále kolovala sbírka menandrovských Úsloví, která do jisté míry Menandrovy hry nahradila. Jeho dílo proto se vší pravděpodobností nebylo přepsáno do minuskule, a ačkoliv je Menandros mnohdy obecně citován, je zjevné, že ani takový učenec, jakým byl Ióannés Tzetzés (12. století), který se o komedii velice zajímal, Menandrovy hry nikdy nečetl. Přes tuto takřka dokonalou zkázu byly znovu sestaveny názvy 96 komedií z celkového počtu 105 (nebo 108), o nichž Nálezy na [gj ještě hovoří římská vědecká tradice. Proto za znovuobjevení Menandra vděcí-papyrech j ^ nie výlučně papyrům, odhlédneme-li od citací, které uvádějí antičtí vzdělanci jako Athénaios, Stobaios a další. Dva hlavní časové úseky, v nichž k objevům papyrů docházelo, jsou tyto: a) V r. 1907 vydal Lefebvre papyrus z Káhiry (J 43227), který byl objeven ve staré Afrodítopoli (v Egyptě) při vykopávkách v příbytku notáře a básníka 6. stol. n. 1., Flavia Dioskora. Obsahuje podstatné části pěli komedií: Hérós, Spor o dítě. Ostříhaná, Dívka ze Samu. Ke které komedii patří pátý úryvek, se nezjistilo. Z tohoto prvního objevu vychází první důležité vydání, pořízené Körtem, tzv. Menandrea. b) V r. 1958 byla získána ze soukromé sbírky ženevského 'mecenáše' Bod-mcra komedie Mrzout (Její původ zůstal však pečlivě utajen). Vydal ji Victor Martin. Je v podstatě neporušená a je jedinou "novou" komedií, kterou lze číst celou (zvítězila na Lénajích r. 317/6 př. n. 1.). O deset let později, v r. 1969, byly v téže sbírce objeveny rozsáhlé části komedií Štít a Dívka ze Samu, které vydali Kassel a Austin (mezitím kolovaly tajně pořízené opisy první části Dívky ze Samu). Avšak již v r. 1867 uveřejnil Cobet několik folií komedií Zjevení & Spor o dítě získaných z tzv. Petrohradského pergamenu. V r. 1898 vydal Nicole části komedie Rolník, nalezené na jednom papyru z Ženevy (k nimž byly připojeny další z objevů Vitelliho). Z posledních nálezů je třeba připomenout významnou část komedie Sikyóňan (ta se dochovala na obalu jedné mumie; papyrus ze Sorbonny udává na konci název hry: Sikyónštf) a dále začátek hry Nenáviděný, který v r. 1977 vydal Turner.