Stylistika (3)



2
Funkční styl umělecký
Sféra literární komunikace: styl uměleckých děl byl předmětem zájmu už u Aristotela (Poetika), v
českém prostředí od počátku 20. století a především v rámci Pražského lingvistického kroužku (B.
Havránek, J. Mukařovský – básnický jazyk, estetická funkce, R. Jakobson – poetická funkce jako
jedna ze základních funkcí jazyka vedle funkce referenční, expresivní atd.).
Pluralita stylů: próza, poezie, drama; nelze popsat jako jednu stylovou oblast.
Komunikativní cíle: vyvolat estetický zážitek, zapůsobit (nebo jen pobavit) + hodnota sdělná
(sebevyjádření autora). Dominantní funkce poetická/ estetická (zaměření na formu), ale i
emotivní/expresivní, referenční, meta-jazyková.

3
Funkční styl umělecký
Komunikativní role: autor vs. čtenář (vztah asymetrický) + vnitrotextové subjekty: vypravěč,
fiktivní čtenář, postavy příběhu… Kontakt nepřímý, zprostředkovaný (kromě dramatu).
Základní kód: verbální – psaný, často s prvky jazyka mluveného (řeč postav, vypravěče); prakticky
všechny dostupné variety a vrstvy jazyka: spisovný, hovorový až vulgární (např. u postav knihy),
obecná čeština, dialekty; někdy i pasáže v cizích jazycích: angličtina, němčina, slovenština,
polština, podle prostředí románu (např. příběh ze Sudet či z pohraničí obecně, téma emigrace do
USA, Německa atd.). Často kombinace verbální složky s vizuální (ilustrace).

4
Charakteristika stylu uměleckých textů
Spíše normy estetické (navíc proměnlivé) nežli jazykové. Velké stylové rozpětí a diferencovanost.
Zážitkovost krásné literatury (oproti pojmovosti např. literatury odborné).
Literární text = typicky monolog (ale epika a dramata: dialog vnitro-textových postav).
Vertikální členění textu (próza): řeč vypravěče vs. postav; nevlastní přímá řeč (bez uvozovek, 1.
osoba, vnitřní monolog); polopřímá řeč (bez uvozo-vek, 3. osoba, vnitřní monolog).
Pečlivá připravenost a dokonalá propracovanost (zvláště poezie).

5
Výrazové prostředky v literární komunikaci
Próza: stylizace mluvenosti, využívání nespisovných prostředků (hláskových, lexikálních i
gramatických), parcelace syntaktických struktur (osamostatněné  větné členy, např. infinitivní
polovětné struktury), zkratkovost, kondenzace popisu. Při naraci užití prézentu a futura pro minulé
děje; ich-forma – subjektivizace vyprávění.
Poezie: hláskoslovná a tvaroslovná oblast – snaha o zvukomalebnost (eufonii), rým, paronomázie;
lexikálně-sémantická oblast – implicitnost, konotace, meta-fory, metonymie, personifikace, básnické
epitety.
Drama: nespisovná slova a tvarosloví, stylizace mluvenosti
Lexikální hledisko obecně: široký slovník, synonymie, polysémie, homonymie, poe-tismy, autorská
slova, archaismy a knižní výrazy vs. výrazy slangové či dialektální.

6
Žánry (útvary) literární komunikace
1)Próza/epika – Romány, novely, povídky + pohádky. Vyprávěcí    postup, narativní čas a prostor.
2)
2)Poezie – Spirituální, všednodenní, experimentální atd.;    sonety, haiku, básně v
próze…                         Subjektivní, nadčasová témata, kratší texty.
3)
3)Drama – Klasické: tragédie, komedie; dnes rozvolnění forem,        experimentování). Jevištní
provedení, dialogy, čle-    nění na jednání/akty a výstupy.